něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            
8.2.2016
Divá žena

 

(pro Lucii Šímu Šimerovou)

 

Ten den

ten večer

ta noc

snad vše je

tak šíleně vzdálené.

 

Měsíc na nebi mě spoutával

svou nevýslovnou přízní

a já hledal stále

mezi obrysy stromů a keřů

cosi vzdáleného

cosi

co nedalo mi klidu v žádné chvíli.

 

Dokola po místnosti

po pokoji

ve zběsilosti své

kroužil jsem bez ustání

a křečovitě se smál

všem těm ženám

těm nápaditým krasavicím

jež se postupně

potupně

proplétaly mým životem

šťastně i nešťastně.

 

Cítil jsem se pánem situace

pánem veškerého dění

těžko bylo

dotknout se monumentu mého těla

a jakkoliv ho pošpinit

umazat.

 

Jak naivní bylo

Myslet si

Že jsem zhrzen

Raněn

A pln bolesti

Pro jednu další pitomou

Již jsem mohl svírat

A naplno pronikat

Do tajů tělesných klenotů.

 

Vše bylo tak snadné

do prvního úderu

prvního záchvěvu

tabulky skla

a mého prvního

opravdového běsu

při záblesku spatření

někoho dalšího za oknem.

 

Byla to žena

přízrak

krásná žena

nebylo pochyby

přitisklý na sklo byl jsem celou noc

přerývavě dýchal

a slyšel vlastní srdce

něco se stalo

vymklo

cítil jsem pád dolů

tak nesnesitelně rychlý

tak těžko zachytitelný.

 

Den druhý

 

Nespal jsem

a únavu nepotkal

prchám ze svého domu

cítím nutkání

potřebu

prohledat třeba celý vesmír

pro jediný pohled

domnělé skutečnosti.

 

 

Podzim

25. říjen

 

zouvám si boty

neptejte se mě na nic

bosé nohy drtí uschlé listí

a rozmazává přítomné tlení

neptejte se mě na nic

nevím to.

 

V tom okamžiku

pociťuji ruce

ve svých vlasech

na svém hrdle

a v okamžiku malém

doteky svírají mé vlastní dlaně.

 

,,Stůj!“

Snažím se křičet

a dívka

což je zjevné

se směje dětskou radostí

a proplétavým letem

mizí v hloubi keřů.

 

Stojím bosý

zkroušený

a nechávám na své

nic netušící tělo

dopadat barevné listí

až do chvíle

kdy mě má ukázková tragika

samotného přiměje k smíchu.

 

Domů se ženu

nevnímám cesty

rozrážím větve

pitvořím se na ptáky

a s pobavením plaším srnu

vbíhám do domu

zamykám

silně dýchám

padám na podlahu

a určitou chvíli

opovrhuji bděním.

 

Noc

 

Ťuk ťuk

oči spatří

jen díky záři

hvězd a luny zvenčí

nádhernou členitost

dřevěné podlahy.

 

Ťuk ťuk

pomalu se zvedám

a hledám po stěnách

spouštěč světla

ve své potácivé nemotornosti.

 

Ťuk ťuk

světlo zaplavuje místnost

příliš neoplývající pořádkem

začínám být zpět

mezi bdícími.

 

Ťuk ťuk

pomalu se blížím k místu

opakovaného zvuku

k oknu na samém konci

mnou obývané místnosti.

 

Buch buch

stojím před oknem

a její ruce

bledé jak zimní krajina

spočívají přitisklé na skle

tvář se odkrývá

konečně!

přikládám své ruce na její

a dělí nás

jen necelý milimetr skla.

 

Snažím se

zachytit její pohled

který ve zběsilém tempu

těká po mně celém

jako by mě měřila

hodnotila

snad později odsoudila

snad přijala

v místa

která nikdo běžně pro svět vpravený nezná.

 

Divoká tráva

jejích vlasů

prozrazuje

přítomnost větru.

 

 

Ruce držíme při sobě

zbytečná překážka

zbytečný dům

a věčnost

pro smrtelníky nepatrná.

 

Ústa lehce zkřivená pošklebkem

šílím

naprosto a odevzdaně

šílím

naznačí polibek

opět zazáří svým úsměvem

otočí se

Přízrak!

Krasavice!

 

Tentokrát padám opět dolů

A spím

Spím dlouho

 

A raději nemám

Jiné sny

Než ty

O její tváři

Než ty

Jež mou sebedůvěru ničí.

 

Den třetí

 

Lásko!

můj anděli!

mou jedinou nadějí jsi!

chtělo by se mi křičet

do ničemného rána.

 

Sápu se po kalhotách

vplouvám do košile

vplouvám do svetru

ozbrojuji se kabátem

a boty tentokrát

mé nohy přijímají.

 

Opouštím

naprosto vyklidněn

místa svého pobývání

zdravím těch pár lidí

jež zde žije

jež potkávám

v blízkosti své.

 

Jdu za ní

za přízrakem

za krásnou ženou

za andělem mého okna

za prsty

jež se mě tak krásně dotýkaly

ty

které jsem ve své pomalosti

nedokázal zachytit.

 

,,Jsi hloupý

jsi ztracený

nechoď dál

nemohu tě přijmout

tak jako ty přijímáš

zahyneš

blázne

zahyneš!“

 

Slyším zpívat koruny stromů

slyším zpívat les

poblázněn opět

v kroužení

uvězněn opět

v naprostém odtržení od světa

který jsem ještě nedávno

dokázal zčásti vnímat.

 

 

 

Vše co jsem žil

je k smrti

je k smíchu

věrně stvořené

kde nastane vzpoura

exploze

minulého nevědomí

tam nemohu být déle

než nezbytnou chvíli.

 

Stojí přede mnou

jak z roztrhaných cárů

je krásná

a těžko tu krásu předat

vyslovit

popsat

všem těm chtivým

jež mají o můj život

až podezřelý zájem.

 

Bojím se zmizení

přistupuji opatrně

jak k vánku

jejž nechci rozvířit

jako k vášni

jež nechci zbrklostí uhasit.

 

Přistupuji blíž

a vědomě se zbavuji

všeho co jsem měl

přistupuji blíž

a vím jistě

že ji líbám.

 

Noc

 

Kdyby tak hlavu mou

nesl někdo jiný

kdyby tak tělo moje

mohl někdo popravit

a zbavit tak pozemské tíže.

 

Zmizela

skutečně zmizela

zanechala vůni

pocit doteku

chuť v ústech

a touhu

nesmyslného hledání

dosud nepojmenované hvězdy.

 

Ťuk ťuk

prosím otevřete mi

ťuk ťuk

snad jsem ještě člověkem.

 

Ťuk ťuk

nemyslím na tu krásu

chci jen pomoc

drobnou

jednou se odměním.

 

Ťuk ťuk

nelze žít klidně

v plném vědomí

nelze to zabít

přehlížet

vymýtit.

 

Ťuk ťuk

jako by

stromy a keře zpívaly.

 

Ťuk ťuk

snad zůstalo alespoň slovo

otisk skla

políbení.

 

Ťuk ťuk

Ťuk ťuk

Buch buch.

 

25. 10. 2015

Praha-Lochkov

<Rogo>
Sdílejte: