něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 21. 10. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            
14.2.2016
90. léta - imprese

90. léta - imprese

 

Sál zapadlé vesnické hospody byl naplněný tak, jako snad nikdy. U stolů pro čtyři se tísnilo šest a více lidí, poposedávali, šoupali židlemi; zkrátka snažili se vydobýt si pro sebe trochu toho pohodlí. K nervózní náladě přispělo i to, že ačkoliv jim v letáku byly slíbeny „staročeské hody", zatím nedostali vůbec nic k jídlu. Sálem se neslo komandování, fňukání i stížnosti.

            „Slíbili nám, že navštívíme zoologickou. A přitom jsme jí viděli jenom zvenku. Že prý není čas. Aby taky jo, když ta cesta trvala přes tři hodiny. A přitom to není daleko, po dálnici je to od nás slabá půlhodina. Kudy to ten řidič jezdil, to mi hlava nebere!"

            Zatímco si účastníci zájezdu navzájem stěžovali, vystoupali na malé pódium ozdobené krepovým papírem tři usměvaví muži ve fialových sakách s vycpanými rameny. Ve stejnou chvíli vytlačila z kuchyně malá pihovatá servírka velký barel na kolečkách a jednotlivým hostům nalévala do sklenic naběračkou vlažný čaj.

            Nejmenší z mužů přistoupil k mikrofonu a do hlučícího davu zvolal: „Vážení přátelé, dámy a pánové! Všechny vás tady srdečně vítáme! Omluvte prosím tu trochu nepohodlí - pan hostinský s námi tak brzy nepočítal, ale jsem si jistý, že za chvíli stihne dát všechno do pořádku. Zatím se napijte - určitě máte po té dlouhé cestě žízeň!"

            Lidé začali z plastových kelímků bez valného nadšení usrkávat tekutinu neurčité barvy, muž u mikrofonu je mezitím uklidňoval: „V kuchyni už všechno připravují, můžete se těšit na klobásky, jitrničky, ovárek s křenem, to si dáte, dědo, už se oblizujete, co? A taky budou chlupatý knedlíčky, bramboráčky, pan hostinský narazí soudeček a dáme si pěkně vychlazený, napěněný, to se tady všichni pomějeme! Jak nám tu spolu bude dobře! A teď, když dovolíte, dám slovo tady Čendovi, který se právě vrátil - to neuhodnete - až z Ameriky, kde několik let žil!"

            Davem proběhlo obdivné zašumění a drobný muž předal mikrofon svému nejstaršímu kolegovi. Ten si odkašlal a poté hlubokým, melodickým hlasem spustil: „ Dámy a pánové, mám z vás radost! Už jsem ani nedoufal, že se tady něco změní, že tady z toho srabu někdy vylezeme a že ty rudochy vyženeme od válu a najednou BUM - Gusta, Milouš, Vasil a ti další exoti už si balej fidlátka! Jste úžasný, že jste to dokázali. Jste neuvěřitelní. A na to se napijeme."

            V ten moment vešla do sálu opět pihovatá servírka, tentokrát ve společnosti vytáhlého kolegy. Oba na rukou nebezpečně balancovali obří podnosy s vysokými sklenicemi plnými průzračné tekutiny.

            „Napijte se s námi, všichni, i vy paní! Jen se klidně napijte - domů vás přece odvezeme. My se také napijeme!" Trojice mužů si na pódiu nalila z láhve bez etikety a pozvedla sklenice směrem k publiku.

            „Na revoluci, přátelé! Na svobodu! A na budoucnost!" Všichni do sebe na povel obrátili sklenice a muž u mikrofonu zavelel: „Jeden přípitek je málo, napijeme se ještě jednou!" Personál obíhal stoly s velkou lahví slivovice a doléval postupně všem hostům.

            „Napijeme se ještě jednou! I vy paní, nestyďte se! Přeci nám nebudete trhat partu, když je nám tu spolu tak dobře!" Připíjelo se ostošest, až se nad sedícími lidmi začal vznášet nezaměnitelný alkoholový opar. Muži na jevišti se na sebe spokojeně usmáli.

            „A teď vám, přátelé, něco prozradíme. My pro vás máme překvapení. Nejen, že jsme vás dneska vzali na výlet na ten krásný zámeček, a potom do zahrady na tu výstavu růží, no a potom sem, do téhle překrásné hospůdky, kde už za chvilku dostanete zadarmo všechny ty dobroty, co už jsme vám jmenovali: jitrničky, jelítka, chlupaté knedlíčky a tak dál. My pro vás máme ještě něco. Něco, co vám změní život, něco úžasného a revolučního."

            K mikrofonu přistoupil obtloustlý muž s vysokým, pronikavým hlasem. Rozhlédl se po davu pod ním a začal: „Taky vás těch čtyřicet let štvalo, jak v obchodech nic není, na všechno se musí stát fronty; jak si musíte pěstovat vlastní ovoce, šít vlastní šaty? Pořád samé shánění, doprošování se, uplácení a na všechno pořadníky, pořadníky, pořadníky! Brát si dovolenou, abyste mohli dva dny kempovat před Diamantem, abyste se pak dozvěděli, že ty japonský televize stejně nepřivezli?"

            Muž u mikrofonu udělal dramatickou pauzu. Dav souhlasně pobrukoval a přikyvoval. Tohle všichni dobře znali.

            „Nebo byty. Pokoutně si je vyměňovat, lézt do zadku úředníkům a pak dostat byt na sídlišti bez silnic a bez chodníků, v desátým patře, kde ještě půl roku nefungoval výtah!

            A teď zavřete oči. No fakt, zavřete oči a představujte si: jdete do samoobsluhy. Regály doslova přetékají zbožím: čerstvé tropické ovoce, francouzské jogurty, německá čokoláda, irská whisky! Když někdo něco z regálu vezme a dá si to do košíku, okamžitě to zboží doplní, takže regál se nikdy nevyprázdní! No řekněte, není tohle ráj? Ale pozor, pokračujeme dál! Na pultech leží metráky masa. Prodavačka se na vás usmívá. Neschovává před vámi zboží pod pult, ale nabízí vám ho. Nabízí vám víc jídla, než vůbec dokážete sníst.

            Nebo jiný příklad: rozhodnete se, že si koupíte televizi. Jen tak, z fleku se rozhodnete, že chcete televizi! Půjdete do elektra, a tam se nebudete muset vedoucího doprošovat a strkat mu bankovky do kapsy, aby vám pak stejně nabídnul nějaký šmejd z Jugoslávie, kterému neustále skáče obraz! Ne! Půjdete tam a na pultech tam bude deset, dvacet značek televizí, americké, japonské, korejské! A ty si budete moct hned koupit a odnést domů!"

            Lidé poslušně seděli se zavřenýma očima. Někteří, zmožení alkoholem, usnuli. Zbylí se zasněně usmívali. V této toužebné atmosféře se mikrofonu opět chopil mrňavý kolega a než stačili zbylí dva muži zaprotestovat, vypálil do mikrofonu jako kulomet: „A víte, proč v obchodech nic není? Protože hospodářství je centrálně řízené, nepružné, absolutně nedokáže sledovat naší poptávky. Továrny a obchody musí být v soukromých rukou, aby se to zlepšilo! Všechno musíme rozprodat a zprivatizovat! I školy, nemocnice, domovy důchodců, lékárny, doly, vodovody, elektrárny, prostě všechno! VŠECHNO! Teprve až bude hospodářství řídit volná ruka trhu, bude všechno jak má!"

            Prcek teatrálně rozhodil rukama, načež mu jeho starší kolega vyrval mikrofon z ruky a zpražil ho vyčítavým pohledem. Tlustý muž si ťukal na čelo a z pohybů jeho rtů se dalo vyčíst, že říká: „Moc brzo, ty vole. Ještě ne!"

            Z davu povstal pán ve flanelové košili. Změřil si tři fialová saka pohledem a pronesl: „A komupak chcete všechny ty továrny prodat? Kdo tady z nás má tolik peněz, kromě veksláků?"

            „Zahraničním investorům, pane."

            „Ale jaký to bude mít dopad na nás, zaměstnance? Nesníží nám platy? Nevyhází nás?"

            „Pane, prosím vás, u těch si vyděláte takových peněz, to jste si v životě nevydělal!"

            „A kdo mi to zaručí?"

            Muži na jevišti na sebe pobaveně pohlédli a nejmenší se zasmál: „Co byste chtěl zaručovat, vždyť to je snad jasné, ne? Jé, podívejte, už se nese předkrm! Tenhle luxusní salámek jsme pro vás nechali přivézt až z Itálie, okoštujte všichni, ať si naladíte chuťové buňky, něž nám z kuchyně přinesou ten ovárek! Mám od pana kuchaře zprávu, že bude obzvlášť libový! Že už ho cítíte až sem?"

            Ale nic cítit nebylo, kromě palčivého aroma salámu Vysočina a kremžské hořčice. Mikrofonu se zase chopil prcek, ve snaze si to u kolegů trochu vyžehlit.

            „ No a co ty naše hnusná sídliště, že už se na ně nemůžete ani podívat? Panelové krabice, jedna jako druhá, malé byty, tenké stěny, přes které slyšíte sousedy. Až to tady vezmeme do rukou my, to budete koukat! Třeba tamto velké pole, přes které jsme projížděli - tak místo zelí tam budou stát baráky! Každý si bude moct koupit vlastní dům, a bude si ho moct třeba natřít narůžovo, ozdobit fontánou nebo balustrádou."

            Neodbytná flanelová košile se v první řadě opět postavila. „Máte pravdu, že naše byty nejsou nic extra. Ale pamatujte, že jsme je dostali zadarmo! Například já - nastoupil jsem do podniku a za rok jsme dostali byt. Jak dlouho bych musel šetřit na ten váš růžový domeček s balustrádou?"

            „Pane, kdybyste mi laskavě neskákal do řeči, hned bych se k tomu dostal. Chtěl jsem si to nechat až na konec, jako zlatý hřeb, ale když to pán už nakousnul: vězte, že to nejlepší na našem systému je: „když něco chcete, nemusíte čekat, až na to budete mít! Domy, auta, pohovky, dovolený u moře - to všechno můžete mít hned! A splácet to budete až pak, postupně."

            „A když mě vyhodí z práce, tak ten dům budu splácet z čeho?"

            „Pane, vy jste takový ten rejpal, co? Vy musíte pořád být středem pozornosti, že jo?"

            „Zato vám se nějak nechce do diskuse. Vždyť tohle všechno by se mělo pořádně probrat a prodiskutovat."

            „Prodiskutovat! Pane, my nejsme jako oni. To byly samé kecy, projevy, kecy, projevy... My nekecáme, my makáme! A nesnášíme takovéhle rejpaly. Kdo nejde s námi, jde proti nám!"

            „To oni říkávali taky..."

            Pánové ve fialových sakách zrudli. Pán ve flanelové košili hrdě mrknul na dámu s pudlí trvalou po své pravici. Potom se otočil do davu a zvolal: „Podívejte se na ně! Bavit se s námi nechtějí! Chtějí jen, abychom je poslouchali - to už jsme tu přece měli. Jen se na ty grandy podívejte, naslibovali nám jitrnici, jakou svět neviděl a zatím jsme dostali akorát veku s Vysočinou. Já se s vámi klidně vsadím, že se v kuchyni nic nepřipravuje. Teď hned se tam půjdeme podívat a uvidíte, že tam nenajdeme žádné maso, žádné pivo, nic!"

            Lidé se začali zvedat ze židlí, dokud je nezastavil vytáhlý číšník. „Tak to teda ne, do kuchyně mi žádné davy courat nebudou, to bych měl opletačky s hygienou! Tam může jenom personál s potravinářským průkazem. Tady pána tam pustím, protože mu chci ukázat, že v kuchyni je všechno, jak má být. Spoléhám na vás, že mě za to nikam nenahlásíte, to by nám to tu taky mohli zavřít."

            Lidé si zase posedali a pán ve flanelové košili odešel s vytáhlým číšníkem kamsi dozadu. Prcek zamával směrem ke dveřím, odkud zase vyběhla pihovatá servírka s další várkou tvrdého alkoholu.

            Atmosféra se trochu uvolnila. Muži na jevišti se předháněli v líčení skvělé budoucnosti, která přítomné čeká, až jim dají svou důvěru. Popisovali jim silnice plné krásných silných aut, bazény u každého domu; jak lidé budou moci kdykoli jít k milým, kultivovaným lékařům i když nebudou nemocní, jen budou mít pocit, že by potřebovali větší prsa nebo menší nos. Vypočítávali, za jak dlouho doženeme v životní úrovni západní země, a předháněli se v optimistických odhadech. „Dohnat, předehnat!", burácelo sálem. Tahle hláška se prostě lidem dostala pod kůži.

  Jen paní s pudlí trvalou byla nervózní. Pán ve flanelové košili se podezřele dlouho nevracel.

<Veronika>
Sdílejte: