Chodím a drtím čaj
Aby snad se nezbořily ty nory v blátě
Ještě jeden mocný nádech a už nekráčím
Ještě jeden a spím
Ale ten čaj nerozsypat!
Včely se svým medem pečují o má unavená lýtka
A je tu vlak osedlaný smějící se cháskou, směsicí zvířat a
snad i lidí
Ty podivné tváře, ta chamraď,
držící staré číše
z tlustého nazelenalého skla plné zlata a krve
A ceremoniář už udeřil holí, a vlak se zasavil
Jen již tiše funí slova: „Jen okamžik a budeš se bavit,
uvidíššš-š-š.“
A kdosi žoviálně padl mi na rameno: „Vyzvedni číši
v jídelním voze. Pojedeš s námi!“
Téměř na dosah mé ruky, jen mít trochu sil, pohnout nejen
konečky prstů
Železniční pražce, slévající se ve zdánlivé nekonečno, jako
molo při odlivu
Někde v rovinách, kde tráva a květy sotva stačí vyrůst,
než je zahubí tlení
po dobu dalších tisíce let.