Blázni.cz - dobrý kanál

 svoboda je těžká věc, to si člověk musí zasloužit v týhle době, nejde přeca aby člověk byl hned svobodnej, to by toho potom zcela jistě zneužil, jelikož by si toho nevážil asi tak jako si člověk neváží že je zdravej, dokud nejni nemocnej, svoboda je nejtěžší hlavně ve chvílích kdy si člověk může dovolit uplně všecko, no to poak zjistíš že je spousta věcí kerý si nemůže dovolit, a třeba ho napadne, že největší svoboda je v tom nedovolit si už vůbec nic, nebo jinej zas je nemocnej a pak se uzdraví a váží si každýho okamžiku, že může bejt v kině, že může žužlat sousto, což nejni ale nic jinýho než oběŤ
architektura současného vesmíru vskutku připomíná prdel, po stranách jsou dvě nabubřelé poloprdele, které představují dva antagonistické tábory, které tu a tam svými stahy hýbají vesmírem, mezi nimiž je ukryta ta pravá podstata a prazdroj veškeré hmoty. Tam se rodí obří lejno nápadů, pocitů, emocí, nebo snad pravd, tvrzení, zde vyvěrá na povrch domění, tušení , nebo snad jistota, zde je cítit klid, a těžké dusno rození, je zde to paravé podhoubí pro uvědomění si hmoty a jejích jinotajů, jako je nemožnost ji prostupovat, a nebo naopak, možnost jejího hnětení, změnu formy, ale dokonce i obsahu. Právě tak jako například můžeme snadno zaměnit například ruskou vlajku za americký kus hadru, dohodneme li se tak, dá se libovolně měnit poloprdelí, jejich významů a symboliky, a to jak celých stran, tak o jejich částí a okolí.
nejhorší jsou nactiutrhači, patolízalové a přisluhovači, taková verbeš si žije na okrajích zmíněného něčeho a vesele si tam lebedí opakujíce všecko co z nitra zaslechnou, jsou horší než vopice.
od těch dob, kdy z nitra dávají přímé přenosy, se ty patolízalové shromáždili okolo těch beden a tam zhurta povykují, poskakují a buší si do stehen a na hruď, šourají při tom varlaty o koberce za vzniku mohutného šumu, který přehluší krátké depeše a jinotaje skryté v jindy tak monotónním ruchu, které občas leccos mohou napovědět o životě tam, kde končí koberec
 jenže co by to bylo za vesmír, kdyby v něm nebyl skrytý padouch a na straně druhé ten hodný moudrý ďěd, šedobýlý, s vousem. Kupodivu padouch je také moudrý, ale neříká se to nahlas, jak jinak by bylo možné, že jejich souboj trvá tak dlouho? že v hovnech na rynku života stále zápasí nahé tanečnice v blátě, pro radost přihlížejícího obecenstva, za zvuku nefalšovaného fandovství, polykání zvěřiny, šumění sektu a mlaskání stříkajícího tuku v záhybech kůže papalášů a jejich milenek, za zvuku praskání lebek těch nejvybranějších vepřů, sání langust a ústřičích obsahů. Není nad tato kola roztočená, že svistot je slyšet v každém boltci, kde se po vzoru svého pravzoru stáčí do malých vírků, které stymulují a konejší mnohdy uspávají a jindy zasejc ženou k tanci a podvolují k mrdu a páření. Tato kola, milý příteli, jsou tak velká a točí se mezi sebou až nelogicky, v převodech podivných, kvantových, ž není snadné rozplést jejich řeč, rozkódovat a pochopit co strojí ta kola, tu velkou past života, tu řeku hoven a ostrovů radosti, tu stoku šumící kokakoly, kde všichni plavou v rauši s vybělenýmy zuby a ulepenou kšticí.
slyšíš? slyšíš? ano to je ten zvuk, zvuk rozvášněného davu, zvuk techna a blikání majáků, tep právě vdané mrtvoly se smrtí je ještě vidět na chodníku, zvuk střepů a jejich lomů, zvuk signatářů hluku... a jinde zase strom jako symbol klidu a míru a spojení světů. tam kde není strom, tam končí láska, tam kde není pták v tom stromě, končí budoucnost, tam kde je jablko nakouslé vadne a hnědne až shnije...a zase ten štěkot rychlosti všech proklatých patron, těch nástrojů pokroku, pravdy a míru, však za každej strom, jednu lidskou duši, za každou rostlinu jedno dítě, za každýho ptáka jednoho anděla, a za každýho člověka samotnýho boha.