něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 01. 04. 2019 na slet č.14 v 19h do klubu Paliárka.            
3.3.2019
Zvěst našeho člena Petra Turečka o pobytu v městě Vratislavi

Minulý rok jsem strávil tři měsíce na doktorandské pracovní stáži v rámci programu Erasmus + Traineeship (nebo tak nějak) v polské Wroclawi. Bylo to naprosto úžasné.

Můj školitel Jan Havlíček vede své svěřence zodpovědně. Nad rámec povinností daných studijními programy vyžaduje určité dekorum studia a doprovodné vědecké práce. Podle heuristiky -

  • Jsem úspěšný vědec

  • Během doktorského studia jsem dělal X

a tedy

  • X během doktorského studia je důležité (ne-li nezbytné) pro bytí úspěšným vědcem

- která je logicky chybná, ale bezesporu nesmírně funkční (zdá se mi, že je v určité podobně - jen s dosazením „jedince" místo „vědce"  a „dospívání", „páření" nebo jakéhokoliv jiného chování místo „doktorského studia"- vlastní všem pohlavně se rozmnožujícím organismům, mezi něž doc. Havlíček patří), trvá na tom, abychom já a moji kamarádi dělali různá X (psali poměrně technickým, nevyšinutým jazykem, spolupracovali v různých skupinách napříč obory, podíleli se určitým způsobem na výuce a přípravě mladších studentů, psali návrhy studentských grantů, hlásili se na přiměřený počet relevantních konferencí atd). Jedním z těchto klíčových X je patrně zahraniční stáž. Jan Havlíček jel jako mladý nadějný antropolog někam na Britské ostrovy (historku si nepamatuji přesně), našel si tam nejlepšího kamaráda Craiga Robertse, přičichl k čichovým výzkumům, k rigorózní, těžce analyticky zatížené a usedle definičně zakotvené anglosaské vědě, která tradičně slaví úspěchy v žurnálech s vysokým impakt faktorem, naučil se pořádně anglicky číst a psát, ofotil si tisíce článků, ke kterým neměl jako slovanský student provinční (formátu Ta Naša Národní Veliká Mocná) univerzity přístup a navždy tak změnil svůj život k lepšímu.


Já jsem nechtěl jako líný, blahobytem, internetem, Sci-Hubem, kapitalismem a funkčním narcismem zhýčkaný mileniál, který má v Praze kapelu a manželku, jet vůbec nikam. Po menším nátlaku jsem se rozhodl přistoupit na kompromis. Na nějakou dobu sice z Prahy odjet, ale odvézt si s sebou ženu a vybrat si stáž na nějaké univerzitě u moře. Volba padla jednoznačně na Univerzitu v Marseille. Dělá se tam totiž kulturní evoluce, což je téma, kterému bych se měl tak nějak hlavně věnovat. Všechny plány byly spředeny, (některé) letenky koupeny, když mi přišel mail, že stáž se ruší, že tým věhlasného týpka, který mě měl přijmout, omezuje kapacity zahraničních stážistů a že to všechno tak nějak dlouho trvá, až to nakonec radši vůbec nezrealizujeme (Ukázalo se, že jsem celou dobu komunikoval se špatným Erasmus koordinátorem na Francouzské straně. Jeden byl pro humanitní obory, který říkal „Né, né", s tím vše řešil můj potenciální tamější spolupracovník. Druhý byl pro přírodovědné obory a říkal "Si si!" nebo "Ui Ui!" podle toho, jak se to zrovna hodilo a jak to vůbec ti Frantíci říkají, s tím jsem korespondoval já.)


Přišlo další kolo vyjednávání. Mou výchozí pozicí zase bylo, že zůstanu v Praze. Vzít s sebou ženu už nepřicházelo v úvahu, mocně se uvázala na různých projektech, jediný potenciálně volný půlrok právě ubíhal. Kapela složila další hity. Havlíček navrhoval různé prestižní anglosaské instituce. Já jsem se rozhodl pro pasivně agresivní pseudokompromis. Pojedu na co nejkratší dobu někam hodně blízko. Wroclaw! To je skoro jako jet na Erasmus do Brna! Napsal jsem hned svým kamarádům, co tam bydlí. Znal jsem je z předchozích konferencí (Dokonce první konference, na které jsem kdy byl, se konala ve Wroclawi, až tam mi došlo, že vědecká kariéra skýtá super život).


Jeden z nich mi hned nadšeně psal, ať přijedu, nabídl mi ke zpracování obrovský kroskulturální dataset (13500 lidí ze 45 zemí), který byl vhodný k testování některých mých hypotéz ohledně sociálního přenosu a kulturní evoluce konzervativismu a liberalismu. Naštěstí to byl ředitel institutu psychologie, takže nic nebyl problém. Razítka, zvací dopisy, všechno jsem sehnal snadno. Žádný zmatek, nesrozumitelné úrovně řízení a „kompetice o místa" jako v Marseille! Další kamarádka mi hned psala, že u ní můžu bydlet. Paráda! Přesvědčit mého školitele, že je super nápad odkroutit stáž v Brně severu, nebylo vůbec tak snadné. Na několik týdnů se mezi námi rozhořel tradiční konflikt mezi důstojným funkcionářem a jurodivým šílencem. Myslím, že jsme se oba položili do těchto rolí víc, než bylo nutné. Já sám sem si ale nedokázal pomoct. Na jakýkoliv náznak snahy o externí vedení mé osoby (hlazení proti srsti) reaguji hysterickou tendencí demonstrovat vlastní neřiditelnost. Dožaduje se metod klidného krále z Malého Prince, poukazuje k autonomii atrioventrikulárního srdečního uzlu, který, není-li kopán nadřazeným sinoatriálním uzlem, začíná bez problémů kopat sám, exploduji v reakci na otcovské kárání jako mořská okurka v sebezničujícím ohňostroji Vůle k moci, abych uchránil svou libovolnou pózu sám před sebou. (Jestli do našich luhů a hájů zavítá jakákoliv válka nebo diktatura, okamžitě mě některá z nesvářených stran sprovodí ze světa. Doufám, že bezbolestně.) Nakonec jsem to tak nějak s notnou dávkou štěstí uhrál. Můj školitel se dozvěděl, že se do Wroclawi stěhuje velkolepý Martin Lang, bývalý Harwardský post-doc, slovutný odborník na kulturní evoluci, od kterého se jistě přiučím několika současným anglosaským chytrostem. Já jsem upustil od demonstrativně krátkého pobytu, shodli jsme se, že jádro konfliktu leží úplně mimo spor o mé zahraniční umístění, a já jsem mohl začít balit.


Praktické zařizování stáže šlo skoro samo. Univerzitní pracovníci nakládající se smlouvami a stipendii programu Erasmus mi byli ve všem nápomocní. V souladu s filosofií Erasma Rotterdamského (jak jinak) odjímali při pohledu na mé bláznovství všechna břemena a strasti z mých beder a nakládali je na bedra vlastní. Osvědčilo se mi chodit za nimi osobně a dávat najevo svou naprostou bezradnost. Ve střetu s jakoukoliv byrokracií sepisuji odzbrojující čestná prohlášení. Lze jimi nahradit ztracené účtenky, zapomenuté dopisy třetích stran a podobně. S dostatečně dementním čestným prohlášením je dokonce možné, aby za vás valnou část úředního procesu vyřídil někdo jiný. Někdo, komu se z podobných věcí dělá méně špatně (rád bych zde vyjádřil svůj nehynoucí dík Kateřině Fiuráškové). Vždy si na svém místě zkuste představit Švejka, zapište jeho hypotetický projev a nakonec vyměňte „poslušně hlásím" za „čestně prohlašuji". Nemůžete udělat chybu.     


V době před odjezdem jsem často poslouchal slovenskou kapelu Živé Kvety, žádného polského interpreta jsem v té době příliš neobliboval, tak mi tato volba přišla dostatečně symbolická.

„Dni ako komíny, ako tulipány
S dlhými nohami, sú pred nami"

Musím přiznat, že kdybych věděl, jak pitomé je cestování autobusem po zacpaných silnicích první a druhé třídy, které na trase Praha-Wroclaw převažují, zkusil bych svou stáž přesunout na období, kdy mezi těmito městy povede hyper-loop, pořádná dálnice nebo alespoň vlakový koridor. I tak bylo ale cestování tam a zpět celkem v pohodě. Během Wroclawské rezidentury jsem zajel do Prahy několikrát (měl jsem tu různé kulturní a společenské závazky kterých jsem se nechtěl vzdát), což by v případě dlení ve vzdálenějších městech mohlo představovat trochu problém. Wroclaw tak mohu s klidným srdcem doporučit především těm vědcům, kteří se nechtějí po dobu stáže odstřihnout od naší úžasné tepající undergroundové krakatice.


Stáži samotné nelze nic vytknout. Spolupráce s místními vědci byla perfektní. Oproti naší kanceláři (někteří říkají vznešeně laborka) tu panovala rozvinutější kultura Home-office, což mi celkově fyziologicky sedlo. Promeditoval jsem třeba čtrnáct dní v kuse střídáním intenzivního pracovního nadšení/nasazení a bezbudíkového spánku s jednou nebo dvěma hodinovými (přínosnými) konzultacemi. Kromě práce na zmíněném kroskulturním vzorku (výstupem bude, myslím, jednoho dne pěkný článek) jsem měl čas doklepnout asi dva další projekty a jednu revizi článku (To byla tedy pěkná otrava. Peer-peskování je reziduum starší kulturní praxe a zaslouží shořet spolu s lyžařskými centry, domácími mazlíčky, reality-show, kuřecími plátky s nivou a učebnicemi japonštiny pro samouky.) Když přijel do našeho institutu Filip Zimbardo, oslovilo mě vedení, abych uspořádal krátký slavnostní koncert. Hráli jsme vypalovačky kapely Slzný splín. Já jsem třískal na kytaru a spřátelené studentky vydávaly kvičivé zvuky na post-apokalyptické famfrnochy.


Wroclaw je plná skvělých míst. Velikostí a polohou svádí sice k návštěvě o délce jednoho Eurovíkendu, ale doporučuji všem, aby tam zkusili strávit alespoň měsíc. To město k vám přilne jako takový ten reflexní lupající náramek, co ho teď z nějakého důvodu nosí všichni troubové na batohu, ke stehnu pružné švédské plavkyně. Je zde mnoho nádherných parků, koncertních sálů, dvoupatrových hospod, hipsterských bister, melancholických panelových sídlišť a moderních obchodních domů (Tam rozhodně nechoďte, jen na sebe nechte působit hrozivou, vehementní, konzumem ulepenou urputnost těchto pomníků naleštěné bídy - z několika zdrojů jsem slyšel, že Wroclaw je v počtu metrů čtverečních podlahové plochy obchoďáků na hlavu první na celém světě. Dost možná je to pravda. Místní nereferují ke směrům v rámci města podle světových stran, ale podle směrů ke čtyřem gargantuovským stavbám tohoto typu.) Setkal jsem se zde se skupinou vyhledávaných jevištních techniků, zvukařů a osvětlovačů, kteří se rozhodli natrvalo usadit v pohostinné Wroclawi, aby zde odpočívali mimo sezonu, když zrovna nekočují Evropou s některým z představitelů grandiózního stadionového rocku. Tito lidé pocházeli z mnoha různých zemí (z Polska ani jeden) a Wroclaw (Česky Vratislav, Německy Breslau), slovutný květ Evropy, je do jednoho jako nefalšovaná kosmopolitní metropole na rozhraní sfér vlivu tří (historicky i více) mocností přijala. Pokud pro mě něčí názor zavání pravdou, je to názor opilé zmalované padesátileté brécy v kšiltovce, která zná spoustu vtipů o basácích, jedno kouzlo s cigárem a jedno s pivním táckem:


„Wroclaw is the best."


Nejlepší kávu mají v kavárně Cocofli v ulici Pawła Włodkowica kousek od centra, dejte si tam i skvělé švestková trufflíky. Za návštěvu stojí i sousední židovské bistro. Mají tam dobrý Hummus.


Poblíž (v průchodu mezi Włodkowica a Świętego Antoniego) je bezvadná vypošená pekárna Charlotte. Prodávají tam croissant s hromadou mandlí a (asi) medu. Je to strašně sladké, ale když to pak přerazíte roastbeefem, co tam mají taky, tak to zvládnete a nemusíte ani obědvat. Je tam celkem normální dát si ke snídani šampáňo a džus (buď smíchaný nebo každý zvlášť). Makronky a bagety jsou tu taky prima.


Celkově se vyplatí pořádně propátrat sousedství těchto dvou ulic. Dobrých podniků je kolem celá řada. Někde se tu nachází vnitroblok plný starých Wroclawských neonů a distrikt úplně příšerných diskoték a nočních podniků (doporučit se dá asi jenom zaplivaný rockový klub Niebo, jednoho kámoše tam prý málem pobodali a já jsem tam viděl mávat bouchačkou nějakého trotla, ale slyšel jsem tam hodně parádní Jimi Hendrix revival, se kterým zpíval skutečný černoch). Tato místa se zjevují pravděpodobně jen v noci, ve dne jsem na ně nikdy nenarazil.


Kousek odtud je kino Nowe Horyzonty, hrozný multiplex (zrenovovaný v době, kdy byla Wroclaw oficiálním evropským centrem kultury), kde je ale jeden dobrý sál, kde hrají artové filmy (ale pozor, pokud jsem to pochopil správně, v Polsku je za artový film považován i dokument o feministkách).


Někdy zajděte na snídani do bistra Dinette na placu Teatralnym. Nejlepší je dát si vafle se sázenými vejci, hromadou slaniny a javorového sirupu. Objednal jsem si k tomu ještě avokádo navíc, abych si připadal jako správný opovrženíhodný hýřil a bylo to asi nejlepší jídlo na světě. Kafe pražené celkem natmavo, ale s takhle brutálně sladkým pokrmem se to dá.


Na hlavním rynku je blok radničních a tržních domků. Když vlezete do uličky Sukiennice, najede tam pár sympatických bister. Mám nejradši místní Wok-in. Je to taková klasika, ale mají tu wroclawskou vyhipstřenou limonádu Dobry Materiał. Dejte si příchuť Kolanko. Je to asi ta nejlepší moderní colová limonáda. Nechápu, proč se všude tak strašně chytil On Lemon (dříve John Lemon) z blízkých Katowic. Kolanko si ve Wroclawi dávám, kdykoliv na něj narazím. Pokud chcete zajímavější asijskou kuchyni, než dostanete ve Wok-inu, doporučuji Panda Ramen, Orientuj Się nebo Woo Thai Street Food (všechno celkem blízko centra).


V Polsku jsou specialisté na specializované restaurace a hladová okna. Pokud mají někde jenom hranolky (Frytki i sos) nebo jenom hamburgery (Pasibus) nebo jenom toasty (Revel toast), buďte si jisti, že to budou dobré hranolky, burgery nebo toasty. Často se stane, že fenomenální lokální podnik vyhřezne hromadu franšíz v sousedních čtvrtích i vzdálených polských metropolích. Protože je velkých polských měst hodně, dokázala neutuchající selekce formou inovací a krachů vytesat celou řadu výtečných řetězců s občerstvením. Plody tohoto procesu se dají ve Wroclawi vychutnávat mimořádně pohodlně.


Přímo na rynku je kavárna Literatka, je to taková půvabná starosvětská turistická past. Mají tam Plzeň a na stěně visí obraz Císaře pána. Káva je tak akorát hnusná a drahá. Uvnitř se může kouřit a mají otevřeno dlouho do noci. Možná potkáte Wrocalwského zeleného mužíka, samolibého schizofrenika převlečeného za samorost. Je to kýčař, ale tvrdí o sobě, že je umělec. Když mu dáte pár zlotých, věnuje vám svojí (špatnou) básničku nebo nějaký (zelený) obrázek.


Hala Tergova (Markthalle) stojí taky za návštěvu. Mají tu největší výběr tradičních polských mléčných karamel „Krówek". Od luxusního zboží s mákem nebo tekutou čokoládou uvnitř až po poctivé směsné workingclass Krówki. Z boku budovy je vchod do celkem solidního pivního baru, kde se točí moderní řemeslné pivo. Jinak bych si dával v Polsku na craftbeer spíš pozor. Myslí si, že to umějí uvařit, ale spíš to neumějí. Je to často nějaká přesládlá IPA nebo úplně odporný pšeničný patok.


Nejlepší místo ve Wroclawi se jmenuje Pieśniarze a schovává ve vnitrobloku, který je přístupný z rohu náměstí nebo z ulice Szewska (to je ta, po které jezdí tramvaj), cestu vám ukáže cedule „Kawa i poezja". Jedná se o černou plechovou budku, která má dveře ve tvaru kytary. Celý podnik (hudební klub?) působí jako výsledek krystalizace hromady starých knih a rozbitých hudebních nástrojů. Pan majitel se jmenuje Donat a je to svérázný duševní kutil. Věří v boha, ale vedle plakátu s papežem Janem Pavlem II. má portrét Rasputina, takže je to celkem v pohodě. Zajděte sem někdy na koncert, uvidíte buď něco vážně skvělého nebo něco vážně bizarního. Schází se zde hromada zajímavých lidí. Jinde ve Wroclawi je v této koncentraci asi nepotkáte.


Chodí sem třeba:


Berndt Brecht, vyžilý pouliční performer a hráč na Didgeridoo, původem z Německa, který udržuje ve svém malém těle několik osobností najednou (mimozemšťan Be-be, jakýsi sauerkraut-Tom-Waits, nachlazený bezdomovec...) a příležitostně mezi nimi přepíná.


Martin, který vsadil všechny peníze zděděné po otci na celkovou výhru Donalda Trumpa v prezidentských volbách ještě před republikánskými primárkami, takže je z něj teď boháč, nemusí pracovat a dny tráví překládáním písní Boba Dylana do polštiny, což rozčiluje jeho matku.


Seržant Miłosz, který studuje armádní akademii ve Wroclawi (vysoká škola se stipendiem a ubytováním zadarmo), v noci utíká z kasáren, vystupuje v improvizačním souboru (pro více info navštivte hospodu Schody Donikąd) a hraje po barech na slide-kytaru vyrobenou z erárního rýče.


Irácký básník Umar, který utekl za peníze z nějakého norského fondu z území okupovaného bojůvkami takzvaného Islámského státu, aby se pokusil se svou poezií prorazit v nejkřesťanštější zemi na světě.


Italský DUBový virtuos Pablo (Když se pokoušel rozjet pravidelné seance elektronické obdoby Reggae v Pieśniarzích, volali sousedi na policii a nějaká paní po nás z balkonu házela granule hydroponického substrátu, když jsme kouřili před budkou.) a jeho kamarád Kapitán Kivi, který se nějaký čas živil v Londýně dumpsterdivingem a shopliftingem.


Marta, která pracovala v Praze asi deset let pro firmu Exxon, takže mluví perfektně česky.


Dvoumetrový sochař Karol, který má ateliér ve starém tramvajovém depu v městské části Popowice (googlete zajezdnia Legnicka, v létě se tu také občas pořádají koncerty) spolu s tou paní, která je zodpovědná za většinu legendárních Wroclawských sošek trpaslíků.


Nejlepší moderní umění mají v galerii Avantgarda kousek od rynku a v Pavilónu čtyř kopulí, který je se zbytkem velkolepého výstavního komplexu zahrnujícího Halu Století a obrovskou zpívající fontánu zapsán na seznam UNESCO. Kupodivu ani v jedné této instituci nemají dobrou kávu. V okolí Haly Století se ale dá narazit na pár dobrých food trucků.


Na náměstíčku Plac Solny se v létě nonstop prodávají květiny a v zimě je zde jakýsi odporný vánoční dům a kolotoče.

Ještě se podívejte do čtvrti Nadodrze (Nadodří). Je to bývalá dělnická enkláva (obklopená buď bohatšími městskými segmenty nebo řekou), která prošla v posledním desetiletí fází delikátní gentrifikace. Je zde pitoreskní vnitroblok, který pomalovali společnými silami místní děti, fotbaloví chuligáni a současní umělci.


Hned bych jel do Wroclawi na stáž znovu, ale asi to letos nestihnu, pojedu do Vídně a tam to bude určitě taky fajn. Stáž Erasmus+ ve mi významně obohatila život. Mám díky ní založeno na zajímavou profesní spolupráci, na řadu krásných celoživotních přátelství a naučil jsem se trochu polsky. Metody Jana Havlíčka slaví další fenomenální úspěch!


konec

 

 

Text vyšel ve zkrácené podobě ve zpravodaji České a slovenské etologické společnosti (Zprávy ČSEtS, č. 32, únor 2019)




<Turda>
Sdílejte: