něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 08. 06. 2020 na slet č.24 v 19h do klubu Paliárka.            
23.12.2019
Vánoční ponožková povídka

Do sychravého pondělního rána mě probouzí pronikavý zvuk budíku. Okamžitě iritující melodii zatípávám. Čtvrté upozornění… „Do prdele! Čtvrt na devět! V devět mi to jede z Butovic.“ Plaším se. Vystřelím z postele a házím na postel vše nezbytné, bez čeho nemohu odjet. Peněženka, mikina, kalhoty, podprda…gaťky jsou na sušáku,… sakra...Kde jsou ponožky? Budu mít dnes v práci ty černý baleríny, na silonky je zima, potřebuju ty tmavý, v růžovejch jít nemůžu, to by mi všichni koukali na nohy.

No-a-le-co to.. Kde se tam zase vzala ta díra? Tsjůůů…A-ta-ta-dy taaky! To nechápu, kde se tam ty díry sakra pořád berou? No! a na těch druhejch taky! Je to i z druhý strany. Na vnitřním i vnějším kotníku. Že bych si to takhle roztrhala, když jsem se škrábala?

Kontroluju svou kůži na kotnících. Žádné oděrky, žádné škrábance. Kůže je hebká a netknutá. Koukám na boty. Na podzimní pohorky, které teď nosím. Bot moc nemám. Vsunuju do nich ruku. Dlaní pomalu projíždím celý vnitřní povrch, nahmatávám každé zákoutí těch bot. Nic nedrhne. Sahám do zimních Goratexek. Moc jsem je letos ještě nenosila, možná jednou nebo dvakrát, ale přece jenom. Vsunuju ruku i do druhé z nich. Šmátrám po stélce, ohmatávám achilovky, hladím jemnou vlněnou podšívku, zvlášť na kotnících. Nic tam nedrhne. Bota vevnitř nikde není ani v nejmenším porušená. Není v ní nic ostrého, ba ani trn z ostružin. Nechápu.

Hledám pantofle, které nosím doma. V botníku nejsou. Sehnu se dolů k zemi. Pod botníkem je chomáč vlasů obalený šedivým prachem. Vedle něj několik vydrolených vajglů. Jak se tam dostali? Nejsem takový čuně, aby se mi doma válely vajgly. A Jožka přece kouří dýmku. Musí tam být od doby, co byl u nás na návštěvě Adam. Ale to je už přece dlouho. Mezitím jsme doma vymalovali a všude uklidili. U koše stojí vypitá lahev od whisky. Večer tam nebyla, pokud vím. Že by jí manžel dopil po ránu, než šel do práce? No to snad ne. Budu s ním muset promluvit. A až přijedu, všechno tady vyluxuju. Teď na to nemám čas. Těžce se zvedám, dneska mě teda berou záda víc než obvykle.

Prásk! Shora linky sletí zavařovačka. Uffff…Jsem se lekla. Naštěstí se nerozbila. Jenom se tak kutálí a kývá ze strany na stranu svou setrvačností, až se dokývá úplně a jenom tam tak leží a čeká až ji zvednu, zkouknu, jestli někde nepraskla a dám ji zase na své místo. Jak to, že sama spadla? Byla moc na kraji? Možná, že odskákala úplně dopředu, když ždímala pračka. To pak vibruje celá podlaha i kuchyňská linka a sklenice na ní drnčí o sebe. No tak ještě, že teď nemusím zametat střepy. Musím sebou hejbnout, jinak mi to fakt ujede. Cítím už značné napětí a nervozitu. Koukám na hodiny, mám čtyři minuty do odchodu z bytu. Když se do čtyř minut nestihnu vypravit, už nemá cenu na ten bus jezdit. Tak fofrem. Nakonec natahuju ty růžový ponožky a zabouchávám za sebou.

 

Celej den v kanclu je za mnou. Vedoucí na mě kdovíproč zas blbě kouká a mně se ulevuje, že jí až do zítřka neuvidím. Přijíždím do Prahy. Je šest a je už tma. Cestou domů si dávám kebab a jdu se odreagovat na Paliárku. Zatím je tu jen barman a dva štamgasti. Dychtivě čekají až bude naražený pivo a já vlastně taky. Dávám si tři a bavím se s přáteli. Večer rychle utíká. Pivo stoupá do hlavy a ze mě už spadly i poslední zbytky stresu. Nemám vůbec chuť dopít a jít domů. Nejradši bych tu zůstala do zavíračky. Přesto se nakonec loučím, zvedám se a jdu. Odemykám dveře bytu a za nimi slyším podivné šramocení. Rozsvítím a koukám…, že to byl Jožka, který se právě probudil a šmejdí v ledničce. Večer vždycky sní, na co přijde. Muchlá šustivé pytlíky od sušenek a dává je do tříděňáku.

Jsem unavená, už se mi nic nechce. Ale přemáhám se a jdu se vysprchovat. Sundávám ze sebe všechno upocené oblečení a dávám ho do košíku. Na mou hlavu stéká proud příjemně teplé vody. Smývá a odplavuje do odtokového kanálku těžkosti celého dne. Mydlím si tělo, myju vlasy, stříhám a piluju nehty do kulata. Škrábu místa, která mě svědila. Jaká úleva. V tom mě to zase napadá.

„Jožko? Všim si si…“ – „Co říkáš?“ – „Esi si si šim..?“ – „Čeho?“ ptá se a jde za mnou do koupelny. „Taky máš na ponožkách díry?“

„No tak na někeréch staréch jo…“

„No tak jasně, to nemyslim, né jako na palcích. Na kotníkách.“ Říkám a ukazuju mu jedny takové ponožky.

„Jak se ti to roztrhalo toto?“

„Právěže nevim. V botách nic, co by mi to rozedřelo nemam a nehty mám vždycky krátký, že bych to nějak roztrhla.“

„A nejni to od papučí?“

„Hele nevim, to sválně zkusim.“

Nacházím pantofle kopnuté pod gaučem a nazouvám je. Mají přezky, ale na nártech. Ostré nejsou. Ponožek se vůbec nedotýkají ani při pohybu. Tak od pantoflí to taky není. „Musí to dělat jiný boty.“ Říkám Jožkovi. Mám ale jen pohorky a zimní Goratexky. Do nich zas nikdy nenosím teplé ponožky. A na nich jsou ty díry taky. Pak mám letní sandále a do těch ponožky nenosím vůbec nikdy. A do balerín, které mám v práci na přezutí, nosím jen tenké tmavé kotníčkové ponožky, ale baleríny mě taky nedřou. Navíc jsou hodně nízké. Do míst s dírami jejich okraje ani nedosahují. Je to záhada.

„Tož já to na tych fuseklích taky mám, dívé.“ Nese mi Jožo svoje ponožky a ukazuje mi, že lze dírami v místech u kotníků prostrčit ukazovák a prostředník ven.

„Ty to tam máš taky! Tak to je mazec! Od čeho to může bejt? Nevypadá to jako ňák prodřený. Spíš jako prostřižený nebo vyškubnutý nebo co.“

„To je mi teda záhada.“ Diví se a zkoumá ponožky pod světlem.

„Jako Jožko, je to opravdu zvláštní úchylka. Víš, že jsem dost tolerantní a mám pochopení fakt pro hodně zvláštní věci, ale proč prostřiháváš naše ponožky zrovna na kotnících? A proč vůbec?“ Utahuju si z něj. „Dobře, ještě jako chápu, že to děláš na mejch ponožkách, ale proč to děláš i na svejch? Abys zamaskoval podezření, že to děláš?“ Chechtám se. A Joža taky. Odpovídá mi stejně tak vtipem a fakt se tím bavíme. Oba ale víme, že v tom nemá prsty ani jeden z nás a ve vzduchu stále visí otázka: Jak?

Lehám si do postele a snažím se usnout. Jožka už dávno spokojeně oddychuje a ta věc ho vůbec nijak netrápí.

„Chram chram, chram chram.“ Zaslechnu. Rozsvěcím lampu u postele, rozhlížím se po pokoji a nic nevidím. Co to tady - chroustá? Že bysme tu měli myš? V Praze, ve čtvrtém patře? Nebývají tu dokonce ani mouchy, občas se tu objeví ňákej pavouk, ale myš ne. Zhasínám. Asi to bylo něco od sousedů.

 

V sedm ráno mě budí Joža. Abych zase nezaspala. Budu mít čas hodinu a půl na to se vypravit. Dělám si snídani a vybírám, co si vezmu na sebe. Ještě rozespalá hledám v krabici s ponožkami nějaké přijatelné. Kdo to tady tak rozhrabal? Balíčky ponožek jsou rozbalené, některé vůbec nejdou spárovat. Asi Joža hledal něco u mě. Přitom má svoji přihrádku. Nic jsem si nevybrala.

Ještě je trochu znát, že jsem byla včera na pivu. O něco znatelnější je však, že jsem jen za večer vykouřila krabičku cigaret. Průdušky pískají a já kašlu do umyvadla nepěkné sliznaté cucky. Od ranního kašle mě pálí celé plíce. Dávící reflex na sebe nenechá dlouho čekat a oči mám plné slz. Jdu do šuplíku, šátrám, snažím se nahmatat Ventolin – dejchátko na astma. Však letmo sáhnu na něco teplého, co mi proklouzne mezi prsty. Jako by to mělo chlupatý kožíšek.

Myš! Je v šuplíku! Utřu si slzy, vdechnu do sebe dvě dávky Ventolinu a šuplíky vysypávám. Hledám všude. Ve skříňce i za ní. Pod velkou skříní i za pračkou. Nikde není. Její trus taky ne. Běhám s koštětem po bytě a odtahuju nábytek. Utekla. Nic proti myši vlastně nemám, jen chci vědět, jestli tady je. Neměla bych to srdce nastražit pastičku a usmrtit ji. Jen bych byla nerada, kdyby nám lezla do skříňky s jídlem nebo překousala kabely. Ulamuju kus housky se salámem a pokládám ho do mezery u skříňky se šuplíky.

Už bych měla konečně naskládat prádlo. Visí na sušáku asi pět dní. Na jeho příčkách zůstávají prázdná místa s kolíčky, jak odebírám ponožky. Ale už tu nevisí žádné normální. Všechny jsou děravé na kotnících. Dnes se v práci do balerín nepřezuju. Budu muset vydržet v těch zimních botách. Co by si o mě pomysleli klienti? Sociální pracovnice a je oblečená hůř než oni.

Ještě, než zamknu dveře od bytu, všimnu si na zemi u dveří malé zlaté rolničky. Prohlížím si jí zblízka mezi prsty. Je celkem ošoupaná a ztratila svůj lesk, ale ještě pořád vydává cinkavý zvuk, když s ní zachrastím. Strkám ji do kapsy kabátu a jedu do práce.

 

Dneska není na zastávce až taková fronta jako bývá. Můžu si dokonce vybrat sedadlo u okna. Celou cestu sedím sama. Silnice je dobře průjezdná. Užívám si to a pozoruju, jak na zaschlé kapky na okně autobusu svítí ranní sluneční paprsky. Před Berounem téměř usínám, ale pohodová cesta zklidňuje úzkost z nevyspání po pondělním dýchánku. Do práce přicházím první a dělám si čaj. Vedoucí hned po obědě odchází z kanceláře a říká, že se dnes už nevrátí. Pouštím si hudbu na Youtubku. Mám pohodičku. Všechno mám brzy hotovo a krásně stíhám odpolední bus na Prahu.

Doma ještě nikdo není. Odkládám kabelku a kabát na věšák a můžu si chvíli zdřímnout, než se dám do přípravy večeře. Nakouknu do škvíry, kam jsem ráno nastražila housku. Okoralá houska tam však leží netknutá. Vyhazuju ji do koše a pak si konečně lehám a usínám hlubokým klidným spánkem. Zdá se mi, že jsem na zasněžené louce u lesa, kudy protéká potůček. Potůček šumí a přichází se k němu napít laně. Potom laně přiběhnou ke krmelci, kde v zimním období hledají potravu taky soby. Jsou to vánoční soby a někteří mají rolničky na krku. Vesele poskakují a rolničky zvoní a zvoní. A jak zvoní, zvoní přímo tady v naší garsonce.

Probouzím se. Zaměřím svůj pohled na kabát, který visí na věšáku na dveřích. V kapse kabátu se něco zavlní. Přitáhnu si peřinu až k nosu. Je už docela šero, ale do bytu oknem proniká světlo pouličních lamp. Rozeznávám v něm malou postavičku v červené čepičce s velkýma kulatýma očima a tmavým plnovousem, která jak mě zmerčí, v mžiku vyskakuje z kapsy kabátu a skáče šipku rovnou do rohu za sporák. Celý ten kousek doplňuje zazvoněním rolničky, kterou evidentně v kabátě hledala a vzala.

Trpaslik. Mrňavej, fousatej a u nás doma. Opatrně vstávám z postele, po špičkách doťapkám až ke sporáku a nakukuju za něj. Moc dobře tam ale nevidím. Rozsvěcím baterku na mobilu a do škvíry svítím. Spatřuju vystrašeného malého trpaslíčka, jak se krčí v koutku za sporákem mezi hromádkou našich ztracených ponožek a jednou rukou si stíní, aby ho prudké světlo tolik nezaslepovalo. Užasle si ho prohlížím. Je jen o něco větší než džungarský křeček, má na sobě zašlý zelený kabátek s všelijakými knoflíčky, hnědé umaštěné manšestráčky a na nohou jeté důchodky, takové jako nosí Filip Mlyje. Fascinuje mě, jak je to všechno maličké a zároveň detailně propracované.

„Budeš na mě svítit dlouho?“ spustí na mě trpaslíček trochu obhroublým hláskem.

„Promiň, omlouvám se. Nevěděla jsem, že tady najdu tebe. Myslela jsem, že tu běhá myš.“ Odpovídám překvapeně a zhasínám svítilnu.

„Vůbec si mě neměla vidět! Teď je všechno v pytli.“ Prská trpaslíček.

„Neboj, nikomu to neřeknu. Nechci ti ublížit.“ Uklidňuju ho.

Po chvíli ticha trpaslík vylézá zpoza sporáku a hrozně se mračí.

„Žiješ tady u nás dlouho? A co je v pytli?“ vyptávám se a začínám vnímat, že trpaslíček docela zapáchá. Je cítit nemytostí a vajglovinou.

„Málem jsem přišel o svoji rolničku. Kvůli tobě se mi utrhla, když jsem se před tebou schovával. Bez rolničky ztrácím svou kouzelnou moc!“ Vzteká se dál.

„Ty jsi kouzelný trpaslík! Tak to je hustý. To se mi asi zdá.“ Říkám a nemohu tomu uvěřit.

„Já nejsem trpaslík. Jsem zakrslý vánoční bezdomovec a plním přání všem nešťastným houmlesákům v Praze.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi malý bezdomovčíček? A vůbec se nemyješ? A čím se živíš?“ Ptám se užasle dál.

„Myju se nerad, ale živím se pouze a výhradně vypranými ponožkami sociálních pracovníků nebo pečovatelů, u kterých přechodně žiju. Nepohrdnu ani ponožkami asistentů pedagoga a jiných pracovníků v pomáhajících profesích. Nejradši mám ale vlákna, co jsou kolem kotníků. Jsou nejjemnější a nejchutnější. Chutnají jako hovězí líčka. Je to vybraná pochoutka.“ Vysvětluje mi.

„Ahaaaa! Už to chápu! Tak proto máme ty díry skoro na všech ponožkách!“ Jásám, že je záhada objasněna. „Tak to ses vůbec nemusel schovávat. Mohli jsme se na tom normálně domluvit. Já bych ti obětovala nějaké naše ponožky a jiné bych si nechala, abych je měla do práce. Mně by to vůbec nevadilo a Jožkovi myslím taky ne. Ten má bezdomovce rád.“

„Tím si nejsem tak jistý! Párkrát jsem ho viděl, jak nějakýho bezďáka na Andělu poslal do háje, protože chtěl po něm cigáro. A včera, když šel rozespalej do koupelny, mě málem zašlápnul!“ Stěžuje si bezdomovčíček.

„Teda…, opravdu? To mě skutečně moc mrzí. Víš co? Já ti přišiju kouzelnou rolničku zpátky na čepičku a napustím ti teplou vodu do umyvadla, ať se můžeš vykoupat. Opravdu hrozně smrdíš.“

„Tak dobře, ale jenom pro to, že budou brzo Vánoce.“

 

Připadá mi tak roztomilý. Mám neuvěřitelnou kliku, že jsem mohla potkat nadpřirozenou bytost. No řekněte sami. Komu se tohle poštěstí!

„A ty jsi jediný zakrslý bezdomovec svého druhu? Nebo je vás víc?“ Ptám se.

„Jasně že nejsem. Je nás spousta! Žijeme po celém světě a každý má svůj rajón. Přes rok přebejváme u sociálních pracovníků, živíme se jejich ponožkama a jenom tak zevlujem po městě. Ale o Vánocích plníme přání.“

„Ty máš krásnej život, to ti povím. Hned bych si to s tebou vyměnila. Já mám pořád samý povinnosti. Furt jenom pomáháš druhejm a posloucháš cizí problémy.“ Povzdychnu si a vysazuju bezdomovčíčka do umyvadla. Trochu lituju, že mu nemůžu nabídnout náhradní oblečení.

„Přišila bys mi ještě tu rolničku? Já šít neumím. Vlastně neumím skoro žádný praktický věci, ale můžu ti za to splnit jedno přání, i když nejsi bezdomovec. Udělám výjimku, jestli chceš.“ Nabízí mi.

Přemýšlím, co nejlepšího bych si mohla přát. Napadá mě fakt strašná spousta věcí.

Aby byli všichni zdraví, mě už neboli záda, abych dál zvládala svojí práci. Aby byla moje máma šťastná, abysme se měli s Jožou pořád rádi, aby se mí prarodiče nehádali a byli v pohodě. Abysme vyhráli v loterii, zavládl světovej mír, aby nebyly přírodní katastrofy a lidi přestali ničit přírodu. Aby nebyl hladomor v Africe, nikdo nemusel žít na ulici. No je toho opravdu nespočet.

Co si mám přát? Váhám. „A slibuješ, že nám už pak nebudeš dělat díry do ponožek?“

„Má-li to být tvé přání, nechť se vyplní.“ Cink…!

„Počkej, to jsem se jenom tak ptala. Ještě jsem si to vůbec nerozmyslela.“ Říkám rychle.

„Vyslovené přání už se nedá vzít zpátky. Každej má nárok jenom na jedno kouzlo.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi ale pěkně prohnanej bezďák! Pěkně si mě podfouknul!“

„Jsem houmlesák z ulice, co jsi čekala? Tvé přání jsem splnil. Dík za koupel.“

Tak tohle asi jen tak nerozdejchám.

 

Zcela mechanicky mu podávám na utření froté žínku místo osušky, vracím čepičku s přišitou rolničkou a balím do ranečku z kapesníku několik našich ponožek na cestu. Aby nestrádal, než zase najde příbytek nějakýho sociálního pracovníka. Cestou musí vyplnit mnoho bezdomoveckých přání.

Myslím ale, že vím, kam má namířeno. Nedaleko od nás v Lidický je Armáda spásy. Nebude problém proklouznout dovnitř, schovat se někomu do brašny a nechat se odnést k němu domů, kde bude spousta měkoučkých a chutných ponožek.

<kalimeee>
Sdílejte: