něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 11. 07. 2022 na slet č.28 v 19h do klubu Paliárka.            
22.3.2020
Brnění

Psala se sedmdesátá léta, v Československu kvetl socialismus, lidi se báli režimu, a co rozhodně nechtěli, bylo jakkoli vyčnívat z davu. Komu vlasy přerůstaly přes uši, běžel k holiči nebo tak trochu rebeloval a nosil je přerostlé k nelibosti společnosti, ale to bylo tak všechno. Tehdy bylo normální mít tři a více dětí, zakládat rodinu ve dvaceti a účastnit se kolektivních akcí. Co by se ale stalo, kdyby se do takové ukázkové socialistické rodiny narodilo těžce postižené dítě? Jak by to hodnotilo okolí? Bylo by dítě umístěno do ústavu a rodina dostala nálepku podivínů?

Narodila jsem se v devadesátém roce, ve větší vesnici na zámku, kde mělo část svojí expozice Národní muzeum. Byla zde vystavena vycpaná zvířata, zkameněliny, archeologické vykopávky a taky pro mě různé bizarnosti. Nebylo výjimkou, když v temné chodbě stála socha lovce s oštěpem, která vás jako by pozorovala, když jste se pohnul o kus vedle. Babička v téhle expozici provázela návštěvníky a děda byl již od mládí vášnivý sběratel různých předmětů, proto vás prostě nepřekvapilo, když u nás bylo občas něco zvláštního, co jiní lidé doma obvykle nemají. Jste na to zvyklí a ani si neuvědomujete, že to není tak úplně běžné.

Vzpomínám si, že se mí prarodiče často chovali záhadně. Mamka mě kolikrát už v osm hodin večer naháněla, abych šla do postele, což dělala téměř až do mé dospělosti. Vždycky u nás byla znát taková tajemná atmosféra kolem toho, co se tu děje během noci. Párkrát se stalo, že jsem zaslechla podivné zvuky nebo divné hlasy z ložnice dědy a babičky. Když jsem se ptala, co to bylo, nikdy mi to nevysvětlili nebo mě odbyli nějakou výmluvou, třeba že děda chrápe, mluví ze spaní, v noci že babička nemůže spát, a tak chodí po bytě, uklízí a podobně. Já, že si mám jít zase lehnout a nevyptávat se. Někdy mi z těch hrozných zvuků naskakovala husí kůže nebo přejel mráz po zádech. Přitáhla jsem si k nosu peřinu, uši zakryla polštářem a snažila se na to nemyslet a usnout.

To se mi však nedařilo, pokud jsem z venku zaslechla kroky pod našimi okny. Zdálo se, jako by ve spodní zahradě někdo běhal. Někdy bylo slyšet, jak podél plotu něco šustí ve křoví, jako by se jím někdo prodíral. Ze začátku jsem na to upozorňovala, říkala dědovi, ať se tam zajde podívat, svítila na ta místa z okna baterkou, ale nikdy jsem nic pořádně neviděla. Jen jednou jsem spatřila nějaký stín, který vypadal jako lidská postava. Prarodiče tomu ale nevěnovali pozornost, chovali se, jako kdybych si vymýšlela a nechtěli o tom nic slyšet. Tyhle zvuky jsem slýchávala celé své dětství noc, co noc, ale později už jsem to ani neřešila. Pro mě na zámku prostě strašilo, a kromě mě to nikdo neslyšel.

Jednoho dne, to už jsem byla dospělá, jsem jela navštívit svoje prarodiče. Byl den jako každý jiný. Naoko se u nich nic nezměnilo, babička pletla další svetr a děda byl zabrán do svého atlasu minerálů. Bylo však znatelné, že něco je tu jinak. Vyptávala jsem se a tentokrát jsem se nenechala odbýt. Po celou dobu něco nevyřčeného viselo ve vzduchu a já teď chtěla zjistit co. Přestaňte už mi věšet bulíky na nos, už konečně přestaňte být tak záhadní, proč mi to krucinál neřeknete? Nastal čas jít s pravdou ven. Co je to velké rodinné tajemství, které přede mnou po celá ta léta tajíte?

„To bys nikdy nepochopila.“ Řekla babička ponurým hlasem.

„Proč bych to zrovna já nepochopila? Co je tak strašného v naší rodině, o čem se nemůžu dozvědět? Tak mi to prostě řekni!“ Vyžadovala jsem svoji odpověď, na kterou jsem dle svého mínění měla právo.

„Jak chceš. Máš to mít.“ Odpověděla rezignovaně a vložila do videopřehrávače kazetu.

Dívala jsem se na podivný šedesátkový americký horor. V té době to musel být trhák. Byl o spořádané rodince z předměstí, která doma ukrývala postiženého syna, který byl hrozně nebezpečný, a pokud nebyl pod dohledem, vraždil lidi v ulicích. Když k těmto lidem přišla návštěva, rodiče ho přestrojili za nějaký předmět v domě a nikdo si ničeho nevšiml. Na konci toho filmu byl muž vypuštěn na svobodu a děj zůstal otevřený. Nejdřív jsem z toho filmu nebyla vůbec moudrá, hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Proč mi ho babička pustila? Postupně se ale střípky poskládaly dohromady a utvořily ucelenou skládačku. Vešla jsem do ložnice a zjistila, že tady něco zjevně chybí.

„Kde je to brnění, co tady stávalo? Vždycky na mě působilo divně.“ Zeptala jsem se a všechno mi to najednou začalo docházet.

„Už tam není.“ Odpověděla mi babička a po tváři jí stékaly slzy.

„A kde je?“

„Víš, měla jsi strejdu.“

„Strejdu? Jakýho? A už ho nemám?“

„Ano, strejdu Tondu. Žila jsi s ním celý život a ani si o tom nevěděla. Před nedávnem umřel.“

„On byl celou tu dobu schovaný v tom brnění v ložnici? V tom žlutém plyšovém brnění?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem se právě dozvěděla.

„Říkala jsem, že bys to nepochopila. Ale je to už tak dávno! Byli jsme mladí, nevěděli jsme, co dělat. Neumíš si představit, jaká to byla doba, když si jí nezažila! Víš, jak by lidi reagovali? Mojí sestře se narodilo těžce postižený dítě, mělo hrb, rozštěp, vysoký čelo, vydávalo až děsivý zvuky, chvílema se vůbec nehýbalo!“

„To je hrůza. A co teda teta udělala?“

„Chtěla ho dát do ústavu, ale co by si o tom pomysleli lidi? Jak by se na nás jako na rodinu koukali? Přišli bysme o práci, o přátele, nemohli byste studovat! Víš, co by to bylo? Sestra ho neměla kde schovat. Prosila mě, abych jí pomohla. Tak jsem si ho vzala. Bylo mi ho strašně líto. Nedokázali jsme ho zabít. A tak jsme čekali až povyroste, nikdo se nám nesměl podívat do kočárku. Pak jsme veřejně řekli, že dítě bylo strašně nemocný a že zemřelo. Všichni nám to uvěřili, nechali nás, ať si ho sami pohřbíme, nechtěli nám to dělat ještě těžší.“

„Proboha…“ Zakryla jsem si v údivu ústa.

„Tonda mezitím rostl a bylo to s ním hrozně těžký. Vyluzoval hrůzný zvuky, každou chvíli strnul v nějaký pozici a nehejbal se. Vůbec se ani nepohnul! Zjistili jsme, že se tý nemoci říká katatonie. Takhle se nehýbal celý hodiny. Navíc sem pořád někdo chodil, byli jsme první v obci, kdo měl telefon, víš, pevnou linku, všichni si sem chodili zatelefonovat a my museli vyřešit, jak před nima Tondu schovat.“

„Jak jste to tenkrát udělali?“

„No, tenkrát nám někdo půjčil videokazetu s filmem, kterej jsem ti pouštěla. Nějak mi to uvízlo v hlavě a hned na to děda od Národního muzea dostal takový rytířský brnění, že si ho může nechat. V tu chvíli nás to napadlo! Vypolstrovala jsem ho molitanem a obšila žlutou látkou, aby do něj nebylo vidět. Tondu jsme do něj schovali a dali ho dozadu do ložnice, aby se lidi zbytečně neptali. Když náhodou zaslechli nějakej zvuk, dělali jsme, že jsme ho neslyšeli nebo že tady straší. Kočky kolem něj pořád chodily, bála jsem se, že nás prozradí!“ Plakala babička.

„To muselo bejt tak těžký babi, vydrželi jste to tolik let!“

„Čtyřicet.“ Dodala babička.

„No já jsem z toho vždycky měla takovej divnej pocit. Občas mi připadalo, že je to brnění v jiný pozici, než bylo před chvílí, nešlo mi to do hlavy. A to byl strejda Tonda pořád jenom v brnění v ložnici? Kdy jedl a jak chodil na záchod?“

„Přes den byl bohužel jenom tam, jinak to nešlo. Krmili jsme ho a myli v noci. Na záchod chodil, jak se mu chtělo, musela jsem to pořád prát, vytírat, měnit mu prádlo, jenom dostat ho do koupelny, víš, co to bylo?! Co jsme si s ním s dědou užili? Byl to očistec. A ty jsi pořád nechtěla spát a my tady měli takovýhle noční šichty. Máma tě musela pořád hlídat v pokojíčku, abys nic nezjistila, nechtěli jsme tě do toho tahat, abys měla hezký dětství a nemusela mít takový starosti, jako jsme měli my. V noci jsme ho ale pouštěli proběhnout dolu na zahradu, tam von byl šťastnej.“

„Tak to byly ty záhadný zvuky, který jsem vždycky v noci slyšela!“

„A pořád ses po tom pídila! Už jsme nevěděli, co si máme vymejšlet, aby ses to nedozvěděla, ale aby ses taky zbytečně nebála. No jó, tak teď už to víš, už seš velká. Chudák Tonda, ten si v životě vytrpěl svý.“ Uzavřela babička svoji řeč.

Byla moc smutná, ale vypadala, jako by z ní spadlo obrovské břemeno, které musela celý život vláčet. Objala jsem ji a pohladila po vlasech. Děda mezitím slzami smáčel několik kapesníků.

„Byl moc nemocnej, těžce postiženej, organismus to už nevydržel. Oni se tyhle lidi nedožívaj moc vysokýho věku. Tak už to má za sebou.“ Řekl děda.

„A kde je strejda Tonda teď dědo?“ Ptala jsem se ještě.

„Pohřbil jsem ho dole za zahradě. Tam, kde to měl tolik rád.“

Příběh je inspirován snem, do kterého se zjevně vloudily motivy ze dvou knih, které momentálně čtu. První kniha má název: „Cha cha cha“, je od ukrajinského spisovatele Juraje Vyničuka, který ve své povídce „Kulparkiv“, z prostředí psychiatrické léčebny, popisuje přípravy bláznů na očekávanou návštěvu radních jejich města. Blázni pro ně vytvoří živou sochu ze samotných pacientů na počest známého poslance, který se v této léčebně v minulosti také léčil. Tohoto poslance má zde představovat pacient katatonik. Kniha druhá nese název „Sedm němých let“, napsala ji americká psycholožka Wencke J. Seltzer a líčí zde průběh psychoterapeutických sezení s dětmi, mládeží a jejich rodinami, s problémy pramenícími z nevyřčených (němých) rodinných tajemství, jimiž jsou vztahy v těchto rodinách opředeny.

 

<Kalimeee>
Sdílejte: