něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 26. 11. 2018 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
12.3.2013
A pořád

 

A pořád stojím tam pod tím kopcem a uvažuju, jestli se vydám na cestu, nebo ne.  A už zase máte potom pocit, že ovládáte vesmír dálkovým ovladačem. Prsty vám opile tančí – po klávesnici, je to ráj. Celé vaše tělo tančí. Kdyby ses teď viděla. Jo ségra, máš fakt ránu. Jsme si dost podobné, já a ty. Skoro jak dvojčata, i když to nejsme. Jsi starší než já, proto i rozumnější a opravdovější. I když P. říká, že já taky vypadám docela opravdová, když mě tak pozoruje. … no nic, jedeme dál. Člověk si připadá jak loutka na vodících provázcích! Takovej celej vyviklanej. Minuty jsou jak hodiny. Upravuješ si čas, aby byl pohodlný tobě. Ale to nic, to je jen zdravá sobeckost.

 

Proč mi tady nikdo nevěří? Jistě, to se stávalo i dřív, tam venku, dokud jsem žila sama a svobodná, že mi nikdo nic nevěřil. Ale taky se mě nikdo na nic neptal. Tady se ptají všichni. Pořád se na něco vyptávají. Ale když už mám náladu s nimi mluvit, nebo ani ne s nimi, ale když už mám náladu mluvit, tak mi nevěří. Málokdy to řeknou otevřeně, ale výrazy v jejich tvářích říkají, že mi nevěří. Jejich pochybovačné oči to říkají. Jejich mírně ušklíbnutá ústa to říkají. Říká to doktůrkův zvláštně strnulý způsob sezení, když jeho tělíčko vypadá, jako kdyby zmrzlo v půlce pohybu. Pohybu, který nechce dokončit bez ohledu na to, co chce jeho mysl.

Všichni v autobuse ti čtou myšlenky. Ale nevědí, že ty to víš. Domlouvají se na tebe, jak tě nejlíp donutit k přiznání. Ale ty to nevzdáváš a dáš jim ochutnat jejich vlastní medicíny. At si taky zkusej, jaký to je, bejt za blbce, cítit se jak blázen, trpět… přijít o své duchovní dvojče. Hledat spřízněnou duši a nenalézat. Mít pocit, že je vám nejlíp na světě. Ale jen na omezenou dobu. Sami si určíte konec. Ale ne, to nesmíte, tohle právo vám odepřou a ten příběh od vás násilně odseknou proti vaší vůli. Chcete křičet, brečet, dát komukoli najevo, jak strašně zle vám je, a nemůžete. Takovej smutek nemůže jeden člověk sám přežít. Ale nikoho a někoho už to nezajímá. Vaše sestra Lenka už s váma nehraje, zabalila to a odpálila pryč a už se nevrátí. Naposledy vás svezla na horské dráze citů a pocitů a pak zmizela. Tentokrát je probuzení  horší a tvrdší než kdykoli  předtím. Když myslíte, že už nemůžete, tak lup a je tu další zlomenina na vaší křehké duši. Jako hedvábí se tence pářou nitky vaší psyché. Je břitvou rozťata…  máte smysl pro drama, obě, vy i vaše sestra. Ona je starší, má víc zkušeností, tak jí to jde lépe. Už nevíte, co dál. Vyčerpání. Ale naděje také… ta naděje, která neumírá. Nikdy. Lenko, chybíš mi. I přes to zlé mi chybíš. No a v tom autobuse se fikaně lidi zvenčí střídají, abyste neměli šanci zjistit, že po vás jdou, třeba jen letmý pohled napoví víc než tisíce slov. Gesta, jemná mimika. To vše jsou nápovědi. Zvládáte to, jste silní a odolnější každou odžitou a přežitou tříminutovkou. A pak vám to dojde. Ale to tajemství, že to víte, jim neřeknete. Ještě ne, to si necháte až pro velkolepé finále. Že i vaši sestru Lenku na vás narafičili. Zmije!

<AN'>
Sdílejte: