něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 20. 07. 2020 na slet č.30 v 19h do klubu Paliárka.            
24.5.2020
Noční představení na kopci

(na konci starého roku 2012)

Slunce už zapadlo, zapadlo do úžlabiny dvou kopců, táhnoucí se až k samému horizontu a nad nimi postupně houstla tma. Oblé a pozvolné úbočí jednoho z kopců bylo celé pokryté krátkou sytě zelenou šťavnatě vonící trávou, z úbočí protilehlého kopce se k nebi tyčil hustý a vysoký smrkový porost.

Na tomto úbočí se stromy vzájemně téměř dotýkaly, vytvářely viditelné řady směřující k úpatí kopce, jako by je někdo vysadil se záměrem vybudovat pravidelnou soustavu uliček. Na protějším zatravněném úbočí byly vytvořeny také řady, ale řady sedadel připomínající amfiteátr, jako kdyby scenérie před nimi byla jedním velikým přírodním letním kinem. Do lavic postupně usedali lidé, beze slov se mezi sebou bavili, sem tam úsměv, sem tam podání ruky, občas křečovitý napjatý výraz, někdy přitakání. Vše se odehrávalo jakoby v posvátném tíživém tichu letní noci. V okamžiku, kdy už byli všichni usazeni, se rozsvítil veliký reflektor (snad nebeská záře), paradoxně vrhající jasné ostré světlo směrem z lesního porostu na diváky. Každý nejmenší detail obličejů byl více než patrný, studené namodralé světlo jako by z lidí udělalo strnulé voskové figuríny.

Z lesa se náhle ozval lehký šum vzápětí následovaný postupně hlasitějším a hlasitějším dusotem. To se zvířata - od nejmenších králíčků, přes srnky, kance a jeleny, vrhala uličkami mezi stromy do osvětleného prostoru proti lidem. Hbitě se vyhýbala lavicím s usazenými diváky a betonovému sloupu, na kterém bývaly zavěšeny dráty, a který teď jen němě trčel v prostoru mezi dvěma kopci. Lehce, jako by v letu obě nástrahy minula a zmizela za obzorem ztemnělého travnatého kopce, na jehož vrcholku stál kostel se špičatou věží a se hřbitovem, rozkládajícím se po levé straně kostelní lodě. Za kamennou zdí nebyly náhrobky příliš vidět, jen jejich sem tam vyčnívající kříže dávaly tušit výstavnost a honosnost místa posledního odpočinku. Jasné světlo náhle pohaslo, diváci se postupně začínali probírat z jakéhosi strnulého nebytí a měli namířeno právě směrem ke kostelu. Než však stačili opustit sedadla, přišla další vlna dunivého zvuku, tentokrát jakoby z nitra kopce, snad zemětřesení??? Nic se ale viditelně nepohnulo, jen jako by mávnutím proutku betonový sloup z ničeho nic stál ohnutý a nachýlený směrem ke kostelu, jako by na něj ukazoval mohutným zlomeným prstem svého betonu protkaného ocelovými výztuhami. Špičatá břidlicová věž kostela lemovaná zdobným jakoby hradním cimbuřím, se postupně začala hroutit do svého středu, z něhož v tom samém okamžiku rostla věž nová, mnohem kratší a neuvěřitelně lesklá.

Vlastně to ani nebyla věž, spíš jakýsi podstavec, na jehož temeni stály tři postavy. Tři postavy ulité z neznámého ocelovo-černě se lesknoucího kovu, postavy různé velikosti zahalené v dlouhých zapnutých pláštích. Na jejich hlavách spočívaly špičaté klobouky připomínající klobouky čarodějnic z Halloweenu (jedné z postav vykukovaly kolem jeho okraje dlouhé rovněž špičaté uši) a všichni v rukou drželi zvláštní bodce - jedno, dvoj a trojzubec. Nehybné sochy shlížely na prchající lidi s podivným šklebem ve tvářích.

V okamžiku, kdy se začalo publikum blížit ke zdem kostela, se jakoby zlým kouzlem začalo měnit celé okolí - co bývalo zelené, bylo náhle hnědé, jemné struktury zhrubly, zvýraznilo se vrásnění a rýhování povrchu všech věcí, každý záhyb a nerovnost se ostře rýsovaly, jemná omítka kostela náhle připomínala starý vydrolený a mrtvý kámen bez vnitřního života, místo kamenné zídky se objevil plot z různě poškozených, přelámaných a hnilobou napadených, ale přitom suchem praskajících prken přibitých křížem krážem rezavými hřebíky, z výstavních hrobek byly náhle úzké dřevěné patrové přístřešky se šikmými stříškami rozdílných výšek (jedno nebo dvě patra tvořená nehoblovanými prkny - zkrátka jen tak "se položit", v průčelí jejich štítů zely vyříznuté temné čtvercové nebo kulaté pravidelně se střídající otvory). Část kostela se nehlučně a pomalu sesula k zemi, v troskách byli zasypáni lidé, nikdo nekřičel, všichni jen tiše otevírali ústa a ve zpomaleném pohybu chvátali jeden druhému na pomoc. Čeho se dotkli, a ještě nepodlehlo této zvláštní zkáze a drsné proměně, pod jejich rukama dál měnilo svou původní strukturu a barvu. Běžela jsem hledat mámu, našla jsem její měkký světlomodrý župan s kytičkami, vzala jsem ho do ruky – a nezměnil se. Uvědomila jsem si, že když se tohle stane ten, komu věc patří, už není mezi živými, zůstal tam, v minulosti, před změnou… Kolem jedoucí barevné vagóny vlaku, kdo ví, kde se tu vzal, se změnily na oprýskaná rezavá, hnědá a matná monstra, jen skřípající kusy železa. I obraz strojvedoucího s čapkou na hlavě naklánějícího se z okénka lokomotivy doznal podobných změn. Jen ony tři sochy se na vrcholu kostelní věže dál potutelně šklebily a v nočním svitu do daleka temně zářily.

Měsícem osvícené nebe náhle pohaslo, všude se rozlila naprostá a dokonalá tma jako kulisa pro vyvrcholení poslední scény - z levé strany oblohy se nad hřbitovem směrem ke kostelu blížilo bílé třepotající se světlo, z pravé strany temné světlo modré. Zatím ještě nebylo možné rozeznat, o co by mohlo jít. Světla se zvětšovala a postupně ustávala v pohybu a mlžný opar kolem nich opadl - vlevo byla veliká bílá keramická podkova s nápisem Pro štěstí, lemovaným stylizovanými kytičkami pomněnek, rozevírající svůj „chřtán“ směrem k temně modré zlověstné kouli s jasně vystupujícím zlatým středem v podobě oka. Podkova nehlučně pohltila modrou kouli, úkaz na nebi na malou chvilku jako by zamrznul, avšak o zlomek vteřiny později celý úkaz jediným, naprosto tichým výbuchem explodoval do všech stran. Zase byla vlahá letní noc, které dával jasný klidný měsíc pocit ticha a bezpečí  ....

 

<Tasha Frost>
Sdílejte: