něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 22. 08. 2022 na slet č.34 v 19h do klubu Paliárka.            

Festival bláznů
11.6.2020
Mapa

Psáno podle snu, v dubnu 2020.

 

Už dlouho jsme se s přáteli ze skupiny Blázni.cz domlouvali, že podnikneme společný výlet. Většinou se scházíme na naší základně, v malém klubu na Smíchově, kde trávíme večery nad pivem, domlouváme vystoupení, bavíme se o našich literárních, výtvarných a hudebních aktivitách a v neposlední řadě taky vymýšlíme kopec volovin, nesmyslů a klukovin. Hrajeme si a hodně se nasmějeme. Jenže vyjet společně někam do přírody, trochu se pohnout, pořídit si nové společné zážitky, to je zase něco jiného.

 

Shodli jsme se, že nejlepší volbou bude nějaký nenáročný, začátečnický urbex a vyjeli jsme proto na Kladno, do objektů bývalé Poldovky. Ve skutečném světě jsem tam už několikrát byla a proto mě ve snu zaujalo, že tam je poměrně dost důstojnických domků, které ve skutečném světě patří do Milovic. Jeden z nich se nám zalíbil a tak jsme - vyraženými dveřmi - vstoupili. Jako obvykle tam byly vysazené všechny dveře, vymlácená okna i záchody, sem tam se propadal strop a jediné, co drželo opravdu s jistotou, byla schodiště. V nekonečných temných chodbách nám pod nohama křupaly střepy, překračovali jsme kusy dřeva, matrace, papíry a hory odpadků. Stěny byly posprejované a ze stropů - jako netopýři - visely velké kusy omítky. Celou budovou prostupoval zatuchlý pach dějin a štiplavý pach přítomnosti, kterou reprezentovala močovina a spáleniště. Většina místností byla vcelku nezáživná, občas zajímavé graffiti, občas nábytek, ale v zásadě vybydleno a, řekněme si upřímně, hnus.

 

Zalíbila se nám ale zasedací místnost, něčím nám totiž trochu připomínala skautskou klubovnu. Vévodil jí veliký oválný stůl, který jsme okamžitě obsadili. Židlí bylo málo a tak jsme si vypomohli jiným nábytkem, štosy dokumentů a podobně, Adam šel do přilehlých sanitárních prostor hledat urvaný záchod. Celou jednu stěnu zabírala obrovská, propracovaná, prostorová mapa části světa. Místy se trochu odlupovala, ale jinak byla až překvapivě zachovalá. Moře, řeky a jezera vypadaly životadárně a svěže zelené lesnaté kopce přímo vybízely k túrám; chvílemi se dokonce zdálo, jako by voněly jehličím. Zírali jsme na to dílo jako u vytržení a Fanky řekl, že svět je krásnej. Adam ze sanitární místnosti konečně dosmýkal těžkou mísu a než se pohodlně usadil, vytáhl z ní jednorázovou plenku. Nevěděl, co s ní a tak jí z legrace mrštil směrem k mapě. Plena trefila jakési jezero na území Ruska a celé ho absorbovala. "Tak tohle nevypadá úplně normálně, ne?" říkám trochu nervózně. "No, ale proč by vlastně věci měly být normální?" Odpovídá mi Turda a chce se pustit do filosofických debat. Ani mi nepřipadá divné, že se tam najednou objevil, vím totiž už dávno, že jsou s Fankym jedna a tatáž postava a tyto dvě osobnosti se dle potřeb alternují. "Hele, všimli jste si tady toho... no... tohodle..." dloube zvědavě do mapy Heda, až se kousek oddrolí - a my že ne, nevšimli jsme si a musíme přijít blíž, abychom pochopili. "To je přece Mount Everest," poučuje Dominik a všichni se plácáme do čela, protože jasný, co jinýho by to taky bylo...

 

Necháváme mapu mapou a zasedáme kolem stolu. Vlastně se nám naskytla perfektní příležitost udělat si slet bláznů, výjezdní zasedání. Kluci vyndavají kytary, zpíváme, klábosíme a je veselo. Dominik nám představuje svou knihu, kterou se chystá vydat. Nechápeme, kde ji celou dobu měl, protože je obrovská; zakrývá téměř celý ten rozlehlý stůl. Fascinovaně si prohlížíme grafy a obrazce balancující na hraně geniality a šílenství. Obrazce mění své uspořádání, prolínají se, prostupují stránkami, mění barvy podle aktuálních hodnot a chvílemi se nemůžeme ubránit pocitu, že vydávají i tichounké technické pípání. Zřejmě to ale byli ptáci za oknem a ty barevné změny asi způsobil náhlý průnik slunečního paprsku... Z myšlenek nás vytrhne opravdové technické zapípání, když mi přijde na mobil agenturní aktualizace zpráv: série přírodních katastrof v Asii. V Himalájích došlo k neočekávanému sesuvu hornin a byla částečně zasypána vesnička v údolí. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo, ale zemětřesení okamžitě vystřídala vlna veder. Ve východní části Ruska se potýkají s nebývalým suchem, vyschlo několik řek a dokonce i jezero Lajkal, které bylo klíčovým zdrojem obživy pro tisíce lidí. Ti se teď ze dne na den ocitli bez vody, potravy i příjmů a zřejmě budou muset bez prodlení přesídlit na jiné území. Začínáme teoretizovat. O Rusku máme všichni dost mizerné znalosti, ale to nám v rozvíjení teorií nijak nebrání. Turda poznamená, že to budou mít těžký, najít v Rusku místo k žití a že nakonec bude možná paradoxně nejlepší Sibiř, protože "k životu blízko a do Moskvy daleko". Souhlasíme a řešíme, jak se tam od nás nejrychleji dostat, abychom jim s náročnými začátky v nové domovině trochu pomohli. Šimon velice sebevědomě hlásá, že na Sibiř je to nejblíž přes Japonsko*, čemuž nikdo z nás nevěří a Lukáš s Turdou se rozhodnou svou pravdu dokázat pomocí meditace. Posadí se doprostřed stolu do lotosové pozice a meditují. Turda se při tom opakovaně spontánně přeměňuje ve Fankyho a zase zpátky, což velice překvapí všechny přítomné (s výjimkou mě a Lukáše; já už to vím a Lukáš má při meditaci zavřené oči, takže ví houby, co se děje kolem). Meditace je všemi uznána za pádný argument, ale Šimon trvá na svém a tak pro názornost vyvolá 3D holografickou mapu světa. Pomocí speciálních gest nám simuluje čas dopravy "horní" či "spodní" cestou a aby zachoval správnost svého tvrzení, rychlým tahem pravé ruky přestěhuje Japonsko do Karského moře. Zdá se nám to zábavné, ale rozhodneme se nadále pracovat s reliéfní mapou a tak se hologram rozplývá a mizí. (*Tady je zajímavé, že v reálném světě to - vzdušnou čarou - přes to Japonsko není až tak velká blbost, jako mi připadala ve snu i po probuzení.)

 

Dívám se Hedě do očí a vidím v nich obavy. Významné obavy, které, ač je dosud nevyslovila nahlas, naprosto sdílím. "Terko... můžeš na chvíli?" V jejím hlase je slyšet značná nervozita a i mně i se třesou ruce; jdeme společně blíž k mapě. "Vidíš to? Tamhle na tom kopci... jako by se tam něco pohnulo..." A opravdu: stromové porosty vypadají, jako by se vlnily ve větru. Jako bychom viděly maličká zvířata v lesích, jako by vlny v mořích skutečně šuměly a hučely, jako by... "Kluci, pojďte se na něco podívat. Bude to asi znít šíleně, ale... no, pojďte se prostě podívat a řekněte sami, co vidíte." "Já vidim... asi sopečnou erupci, hele, tady na Tenerife!" Volá Dominik a Adam se podívá tak zblízka, až mu to ožehne vous. "Tenerife?" přispěchá Lukáš, který se (i v reálném světě) nedávno vrátil z Kanárských ostrovů a přikládá tvář přímo k flíčku Gran Canarie: "Nojo, vážně je tam! Jak je, kámo?" "Čau chlape," odpovídá maličkatý Rogo, zjevně potěšený setkáním s obrovským okem přítele. "Ale tak jde to, je tady klid... zrovna jsem domeditoval a rozdělávám si oheň. Je tady krásně, akorát mám zrovna málo jídla. Ale tak nevadí, já si tu vždycky nějak poradím, půjdu si nasbírat bylinky a mandle, vodu mám ze studánky tady kousek v kopcích, to mi stačí. No a co vy, jak tam válčíte?" "Rogo, nechceš bagetu?" zasahuje altruisticky Heda dřív, než může kdokoli odpovědět. "A tak možná... vlastně nepohrdnu...". Heda odštipuje maličký drobek z bagety a pinzetou ji s chirurgickou přesností umísťuje před kamarádovu jeskyni. "Tyjo paráda, díky, tohle mi vystačí aspoň na tejden... a půlku toho nasuším a namelu a budu si z toho pak moct vařit kaši celý měsíce."

 

Ještě chvíli se necháváme opájet radostí z nečekaného setkání, ale všem nám definitivně začíná docházet nejen, o co tady jde, ale dopadá na nás i tíha té skutečnosti. "Já se to úplně bojim říct, ale... ta mapa, to... je asi doopravdy, žejo? To.... to... není JENOM MAPA, co?" soukám ze sebe a celá se třesu. Blázni.cz mají v rukou celý svět. Mají větší moc než Bilderberg, Ilumináti a možná i božstva dohromady. Možná jsme božstvo. Máme k dispozici neuvěřitelnou moc, zdroj zábavy i ukájení ega, příležitost vše napravit, příležitost vše totálně podělat. Je možný, že jsme první, kdo tuhle mapu našel? Je možný, že jsme jediní, kdo skrz ni může zasahovat do světa, nebo jsme to tady jen náhodou zasedli skutečnému správci? A kdo to je? Vrátí se? Máme mu v ovládání světa bránit, nebo je hodnej? Když tu zůstaneme, setkáme se s Bohem? Když odejdeme, opustíme svět, necháme ho jen tak bezprizorně plynout? Je to pro něj lepší, nebo horší? Má standardně nějaké vedení? Otázky zaplňují místnost téměř k nedýchatelnosti. "Já si myslím, že by bylo hezký, kdyby světu vládli Blázni, ne?" rozráží Turda ticho brutálně, jak je jeho zvykem a vzápětí se mění ve Fankyho. "Já asi nechci řídit svět," říká, "mám za to, že to přísluší jiným silám. A taky bych pak nejspíš byl vševědoucí a to je nuda, já si chci nechat otázky."

S těmito slovy spěšně opouštíme objekt a chvátáme na vlak. Z budovy důstojnického domku stoupají stříbřité opalizující otazníky a sen se rozplývá.

 

<Nesmyslon>
Sdílejte: