12.6.2020
Referát o musíšské kultuře
Život příslušníka je rozfázován do stádií, jejichž obsah se proměňuje, ale jejichž centrem je vždy pěstování nechuti k náplni vlastní činnosti. První stadium nazýváme škola, druhé práce. Za nejzdatnější se považují ti z příslušníků, kteří jsou v odolávání takto vypěstované nechuti nejvytrvalejší. Tito nedoufají v pozemské blaho ani v posmrtné odměny, neboť kdyby svou činnost považovali za bohulibou či libou sobě či komukoliv druhému, mohly by tyto motivace narušit musíšskou nechuť.
Seznamy musíšských zvykových činností a hodnocených ctností jsou pak velmi nahodilé. Mnohé činnosti a ctnosti jsou převzaty z jiných, převážně primitivních kultů, jako je hedonismus či skutkářství, avšak obsahově vyprázdněny, neboť příslušníci dbají na čistotu své demotivace.
Musíšské jazyky jsou také vyjímečné. Slovo pro „povinné“ zde bývá opozitem slov jako je „dobrovolné“, „chtěné“, „příjemné“. V nejméně jednom jazyce stojí tvar „z povinnosti“ v kontrastu k pojmu „rád“. Tato jazyková skupina také využívá slovo „musím“ v kontextech, kde bychom mnohem vhodněji použili slovo „chci“.
Musíšská kultura bývá někdy také označována „vyznávání Musíše“. Božský či jiný nadlidký status Musíše je však pochybný. Jediné, v co u něj příslušníci kultu mohou doufat, je stav „nemusíš“, stav vyčerpání seznamu příkazů (jež Musíšovi v daný moment připisují). Za tento čas však podle lingvistů musíšští nejsou příliš vděční, neboť jej podle svých slov „zabíjejí“ či „krátí“.