něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 22. 08. 2022 na slet č.34 v 19h do klubu Paliárka.            

Festival bláznů
19.7.2020
Pirožky, co jednou ovládnou Rusko

Ocitl jsem se v ruském městečku Kurgan, ležící v Kurganské oblasti, severně od hranic s Kazachstánem, asi 429 km západně od Čeljabinské oblasti poblíž pohoří Ural. Není to jenom tak, že se jednalo zrovna o město s tímto názvem, protože Kurgan je archeologický termín pro ruskou mohylu, což je „uměle navršený násep z kamení anebo hlíny, obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě, je známý i z raného středověku a někde přetrvával ještě dlouho do pozdního středověku.“ [1]

Na nejspíše samopalem prostřílené turistické ceduli, stojící na polorozbořeném vlakovém nádraží v Kurganu, která mě už z dálky přivítala v tomto chudém městě, jsem se dočetl, že se zde traduje místní legenda o tom, že zdejší pekař k výstavbě své pece použil hlínu ze starého pohřebiště za městem, kde byl před sto lety pochován jeho pradědeček a po něm ještě jeho dědeček a také jeho otec, který ve své době dokázal upéct to nejvyhlášenější pečivo široko daleko, stejně tak, jako jeho předci. Byl na ní obrázek místní pekárny a lákavých zlaťoučkých pirožků.

 Dostal jsem strašný hlad, a tak jsem se do této pekárny hned vydal. Linula se z ní velice vábivá vůně. Otevřel jsem oprýskané zelenožluté dveře a vešel dovnitř. Na místo zvonku se ozvalo zachrastění několika plechovek od boršče. Za pultem stála stará ošuntělá, už od pohledu nevoňavá prodavačka, jejíž odér přerývala vůně čerstvě upečených pirožek. Objednal jsem si hned šest kousků. Prodavačka se chvíli nepřítomně dívala skrze mě a pak mi beze slova podala pirožky zabalené v umaštěných novinách. Zaplatil jsem rovných padesát rublů, které ta ženská strčila do nejmenší matrjošky, kterou dala do matrjošky větší, a tu zase do ještě větší matrjošky. Posadil jsem se ke stolku u okna a rozbalil svůj novinový, téměř kapající balíček.

„Cože, jen dva pirohy?“ Zeptal jsem se ženy za pultem.

„Dostanete další, pokud je budete mít ještě čím jíst.“ Odpověděla tajemně.

Její odpověď jsem moc nepochopil. Rozhlížel jsem se, kde jsou vlastně příbory, když v tom jsem si všiml, že na podlaze a na židlích je zaschlá, ale i čerstvá krev.

„Můžu se zeptat, co se to tady stalo?“

„Pirožky.“ Řekla nezaujatě.

Pirožky? Stále jsem nechápal, ale pomalu jsem si začínal uvědomovat, že jsem cestou do této pekárny vůbec nikoho nepotkal. Po liduprázdných ulicích nejezdila auta a neběhali tady žádní toulaví psi, jak to v takových městech bývá obvyklé.

Dožvýkal jsem druhý piroh a lekl se, že mě něco kouslo do prstu, protože mi z malíčku začala téct krev. Nebylo uvnitř zapečené sklo? Asi jsem se jen o něco říznul.

„Dáte si ještě další, pane?“ Zavolala na mě ta divná ženská od pultu a blbě se usmála svými několika zlatými zuby.

Neváhal jsem ani minutu, ihned se mi začaly sbíhat sliny a sotva mi je žena donesla, hned jsem se po nich vrhnul, jako bych týden nejedl. Každá chutnala jinak, některá byla plněná škvarky, při druhém zakousnutí jsem ale na jazyku cítil šťavnaté zelí, kterou vystřídala chuť zralého sýra a pak zase chuť jemně mletého kančího s vůní jalovce. Ládoval jsem se pirožkami jako smyslů zbavený, mastnota mi tekla po tvářích a já hltal jednu horkou pirožku za třetí. Nádherně křupaly, jak byly krásně propečené.

Najednou jsem ucítil strašlivou bolest. Podíval jsem se na své ruce a zjistil, že mám místo prstů jenom ohlodané krvavé pahýly, ze kterých trčely bílé rozdrcené kosti a visely z nich cáry zkrvavené kůže. Wááááááááááááááá!!!!!!!!

Ale mohu říci, že lepší masové pirožky jsem nikdy v životě nejedl. Tuto jedinečnou pekárnu mohu vřele doporučit všem, kteří sem z jakýchkoli důvodů zavítají. Za mě palec nahoru, to je jediné, co mi na mých rukou ještě zbylo.

 



[1] Zdroj: internetová encyklopedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Mohyla

 

 

<Jorka Mouken>
Sdílejte: