něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            
3.11.2020
Pohádka o dědovi

Vidličkou vybírám na slzičky nastrouhané okurky ze sladkokyselého nálevu. Odpolední siesta voní po kávě a švestkovém koláči s drobenkou. Na lepkavé stuze spuštěné z lustru bzučí několik chycených masařek a v remosce na troubě chladnou zbytky nedojedených kuřecích stehen. Usrkávám nálev a s přivřenými víčky napjatě poslouchám už tolikrát slyšené vyprávění, jako by to bylo poprvé. Děda Květoš usrkává turka a vypráví: o náletech za války, o Zátopkovi… Prý spolu na vojně běhávali. Nebo běhal jenom Zátopek, kolem jejich kasáren? Přes propast desetiletí doléhají ke mně už jen rozmázlé šmouhy vzpomínek.

Narozen 1924 do sedlácké rodiny, za války nuceně nasazen k práci „v Rajchu“, snad někde v Mannheimu.

Lovím z misky zbytky okurek a nad hlavou mi sviští spojenecké bombardéry. Na svých perutích přináší mír a smrt. Dědovi ve vzpomínkách se ještě nechce umřít a tak, pod záminkou návštěvy své nemocné matky, prchá zpět do protektorátu na rodné (tehdy ještě) Zlínsko. Přes rok se tam pak skrývá před úřady a jistou kulkou. Hrdina. (skoro) Partyzán!

Květoslav Laciga, rodák z Kvítkovic (dnešní Otrokovice). Chtěl bych mu věnovat tuhle pohádku. Pohádku o dědovi.

Po válce přichází mír a děda Květoš na Těšínsko. Nevím přesně jak a proč, prameny mlčí. Potuluje se po kraji a získává si přízeň domorodců svou družnou povahou a přiměřeným bonvivánstvím. Vyučený stavař, který celý život snil o dráze kuchaře na zaoceánské lodi, potkává ve službách Inženýrsko průmyslových staveb babičku Helenku, toho času stále ještě režimem perzekuovanou manželku emigranta, zakarpatského dobrodruha, který záhy po Vítězném únoru (v předtuše zářných zítřků) utekl do Francie. Ve spěchu, a tudíž bez babičky i jejich ještě nenarozeného syna – strejdy Jirky. Babička Helenka se tak náhle, mačkána v ozubeném soukolí dějin, rozhoduje mezi moravským vrabcem v hrsti a galský kohoutem za železnou oponou. (Z dědova pohledu) šťastná volba je o pár let později zpečetěna narozením mojí mámy, Soničky.

Filmový střih nás přenáší do výčepu horské chaty, kam se promáčený děda s mou sotva sedmiletou (a neméně promáčenou) mámou uchýlili před letní bouřkou. „Dva čaje a dva rumy!“, hlásí máma dětským hláskem už ode dveří. Osazenstvo horské boudy s napětím (a následnou úlevou) sleduje, jak obě štamprle bramborového likéru končí v dědově čaji. Obvyklý rituál jejich pravidelných víkendových výletů po Beskydech, které mají krom ozdravně-turistického účelu ještě jeden skrytý cíl: najít si chalupu!

Rozhlížím se po světnici, očima ohledávám svébytné dřevěné obložení, skříňky a police. Pokolikáté už se obdivuji řemeslné zručnosti, se kterou děda přestavěl přízemní chatrč, která svým původním majitelům doslova padala na hlavu, ve dvoupodlažní horskou chatu, která i po víc jak půlstoletí stále impozantně trčí z příkrého svahu nad potokem Vápeníkem, na samém kraji vesnice Vendryně v malebném podhůří Slezských Beskyd.

Mhouřím oči proti zapadajícímu slunci a zase vidím dědu Květoše, jak na verandě popíjí lahváče, zaslouženou odměnu po celodenní chalupářské lopotě. Je mu přes 75 a jeho unavenému srdci už k pravidelnému tlukotu dopomáhá malá krabička zašitá v hrudi. Pravou nohavici kalhot nepřirozeně nadouvají útroby sestouplé v důsledku desítky let zanedbávané kýly. U Lacigů se totiž tradovalo, že kdo šel „pod kudlu“, do roka zemřel. Každý je asi hrdina jen někdy a na něco. A když se děda nakonec k operaci odhodlal, bylo už srdce příliš slabé. I tak se mu podařilo přežít prognózy lékařů o dobrých 30 let.

Velkou zásluhu na tom měla, krom každodenní práce na čerstvém vendryňském vzduchu, i babička Helenka. Dnes jsou tomu přesně dva roky, co jsem ji na chalupě viděl naposledy. Pamatuji se, že to byl nadmíru slunečný den končícího babího léta. Ticho vzácného bezvětří rušilo jen bzučení vos vábených sladkou jablečnou šťávou vytékající z lisu. Babička i ve svých třiadevadesáti celý den neúnavně vykrajovala jadřince z padavek, louskala vlašáky a zpříjemňovala ostatním práci svým vyprávěním. Ponoukal jsem pamětnici mnoha dějinných zvratů minulého století k dalšímu vzpomínání v neblahé předtuše, že další příležitost k poslechu už možná nebude. Vyhrocený plebiscit a následné boje při dělení Těšínska po 1. světové válce, krátký zábor Polskem po „Mnichovu“ a následné přičlenění k „Rajchu“, konce války a komunistický převrat v roce 48 i náhlé probuzení z naivního snu roku 68, … To vše pro ni nebyly jen kapitoly z učebnice moderní historie tohoto kraje, ale zkrátka okolnosti, které často poměrně necitlivě zasáhly do života přímo ji nebo jejím blízkým. Ale to už je zase jiná pohádka…

Po dlouhých osmnácti letech odloučení už jsou zase spolu. Když je dobrá viditelnost a mraky letí nízko, můžete je z kopce nad chalupou zahlídnout, jak na svém zaoceánském parníku křižují oblohu. Děda, s cigaretou v koutku úst (neb v nebi už kouření neškodí), zrovna koření kuře v remosce, a babička strouhá okurku na salát. Však se sami podívejte, támhle nahoru!

<peterkey>
Sdílejte: