něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 01. 11. 2021 na slet č.44 v 19h do klubu Paliárka.            
1.1.2021
Letní Letná

Ta oranžová cedule s bílým nápisem a lemováním přitahovala jeho pohled snad pokaždé, co kolem projížděl tramvají cestou do práce nebo z práce. Vždy alespoň mimoděk zvedl oči od čtení, aby se ujistil, že jeho vysněná trofej je stále k mání. Pokaždé hned s uzarděním zaháněl hříšné myšlenky – loupení dopravních značek a espézetek přeci neschvaloval ani zamlada, kdy podobnými excesy často končívaly studentské tahy městem. Co teprve teď, jako spořádaný otec od rodiny?! S touhle cedulí to ale bylo jiné – měla pro něj zvláštní význam. Stejně jako celý novocirkusový festival, který každoročně ohlašoval blížící se konec letních prázdnin. Miloval hravou atmosféru festivalu s bohatým doprovodným programem. Letenská pláň se při té příležitosti vyzdobila stovkami těchto oranžových cedulí s bílým nápisem odkazujícím k názvu festivalu. Po skončení festivalu všechny cedule zmizely. Jen tahle jediná letos zůstala. A tak ho sváděla. Doufal (a děsil se toho zároveň), že ceduli časem pořadatelé festivalu uklidí, nebo, že si ji někdo s podobně nízkými úmysly přivlastní… Cedule však odolávala.

Časem si pro svůj loupeživý záměr začal hledat zdánlivě racionální zdůvodnění. Tak předně: cedule odkazovala na LETNÍ festival, což, uznejte, v půlce ledna není dvakrát aktuální. Navíc ji nějaký dobrák otočil o 180 stupňů, takže místo na Letnou teď ukazovala někam ke Stromovce. No to už snad přímo ohrožuje národní bezpečnost! Jen si představte, že by taková nedůslednost panovala kupř. u značení hlavních a vedlejších silnic! Bylo by tedy aktem nadmíru občansky odpovědným takovou diverzní ceduli odstranit a, samozřejmě na vlastní náklady, bezpečně uložit na vhodné místo. Třeba u nich doma v obýváku nad klavír! Samozřejmě, až se čas festivalu opět nachýlí, bude možno ceduli opět dočasně vrátit na její původní místo, aby mohla směřovat zájemce o nový cirkus do pestrobarevných šapitó, kde zvířeti už není činěno příkoří člověkem, a i ti klauni nakopávají si zadky jen z těch nejvyšších estetických důvodů.

 A tak se jednoho večera odhodlal. V práci se vybavil kombinačkama a za hustého deště vyrazil do temné noci, vstříc svému osudu. Počasí mu přálo, tlusté provazy deště už několik hodin bičovaly město, k pravidelnému večernímu běhu či procházce by se toho večera odhodlala jen hrstka statečných. Se statečnými však bejvá ten problém, že maj kolikrát tendenci se míchat do věcí, po kterejch jim nic není, říkal si s úšklebkem westernového padoucha a déšť mu stékal za krk. Už chvíli postával pár kroků od cedule a nenápadně obhlížel způsob jejího uchycení. Trochu ho vyděsilo, že cedule byla ve skutečnosti mnohem větší, než jak se zdálo z tramvaje. Až nyní si uvědomoval skutečné rozměry zamýšleného činu. Ale jinak se situace tvářila příznivě. K dřevěnému sloupku byla cedule přichycena jediným šroubem, navíc na druhém konci s křídlovou matkou – nebude-li příliš utažená, celá věc nezabere víc jak dvě-tři minutky. Teda pokud na ni dosáhne! Marně se rozhlížel, jestli v okolí neleží vhodné stupátko. Zahlídl jen dvě rozmočené kartonové krabice. Co naplat, cvičně se postavil na špičky a natáhl se za pravou rukou. Hned napoprvé matku bezpečně sevřel mezi prsty. Ani nebyla moc utažená! Na chvíli raději přerušil akci, aby zhodnotil celkovou situaci. Na nedaleké zastávce čekal jediný člověk, v kapuci a s cigaretou v ruce. Ve tmě nebylo zřejmé, jestli se dívá jeho směrem. Hlavně se teď neukvapit… Od Hradčanské se blížila šestadvacítka – třeba do ní nastoupí. Chlápek na zastávce spěšně típl cigaretu. Tak tohle bychom měli. Teď ještě aby nikdo nevystoupil… Tramvaj odjela a na zastávce po ní zůstal jen dohasínající špaček. Okolí zastávky se ponořilo do ticha. Teď nebo nikdy! Znovu se vyšponoval na špičky a zběsile odtáčel matku proti směru hodinových ručiček (hlavně to teď nepoplést!). Několik prvních obrátek šlo trochu ztuha, ale pak už stačilo ukazováčkem cvrnkat do křídel matky a ta se za tichého zvonění ochotně posouvala po závitové tyči. Za chvíli ji měl v dlani! Vytáhnout uvolněný šroub z dřevěného sloupku už byla větší dřina, až si chvíli myslel, že se bude muset vrátit do práce pro šroubovák, kterým by zaseklý šroub vypáčil. Naštěstí to šlo i dlouhým klíčem od bytu. Po chvíli dloubání a páčení se šroub konečně začal otáčet a po delším zápase se mu jej i s cedulí podařilo vytočit ven. Odložil ceduli na plocho do trávy a vyplašeně se rozhlédl kolem sebe. Od Letenského náměstí se blížila další tramvaj a zpoza stadionu se zrovna vynořila asi čtyřčlenná skupina lidí s deštníky. Byli však ještě dost daleko, nebylo tedy pravděpodobné, že ho při činu pozorovali. Rychle popadl kořist a vyrazil s ní napříč prázdnou plání – ve spáncích kladiva vzrušení! Původně si naivně (pokud vůbec) plánoval, že ceduli ukryje pod bundu, což se při jejích skutečných rozměrech ukázalo jako nemožné. S tak obří cedulí se sotva může producírovat po Letné nebo vlézt do tramvaje. Co teď? Vyplavený adrenalin mu na chvíli zatemnil mysl, v hlavě se odvíjely paranoidní představy klaunů-zabijáků, kteří mu jsou už jistě na stopě a až ho dopadnou, ztrestají jeho opovážlivost nekonečnou torturou komických skečů. Musel se té představě nahlas zasmát. Ve skutečnosti si byl vědom, že celá ta věc je vlastně klukovina, ale proč si neužít ještě trochu dobrodružství? Po zralé úvaze nakonec jako nejbezpečnější možnost vyhodnotil jít domů pěšky, přes Stromovku až k Trojskému mostu a následně Trojskou ulicí až do Kobylis. Tato trasa zahrnovala nejméně kritických úseků, kde se nešlo vyhnout osvětleným ulicím, většinu z nich navíc už dost daleko od Letné, kde bylo oprávněné očekávat nejvyšší výskyt klaunů-zabijáků. Jinak samé potemnělé chodníčky a houští, kam ruka zákona nedosáhne. Když to půjde dobře, do půl hodiny by mohl být doma.

 

Probudil se kolem deváté, z obýváku doléhaly zvuky z televize. Děti už se nejspíš nějakou dobu dívaly na pohádky, žena ještě spala. Protáhl se na posteli a v tom mu to došlo – on to udělal! Rychle vyskočil z postele a běžel do obýváku. Nad klavírem zářila velká oranžová cedule nepatřičných rozměrů! Vzpomněl si, že ji ještě v noci v euforii přivrtával (měl by se za to při vhodné příležitosti omluvit sousedům). S obavami se podíval na děti – určitě se budou vyptávat, jak se tu ta cedule ocitla! To se musí dobře rozmyslet, přikazoval si. Nerad dětem lhal, ale dobře věděl, že popis komplexní reality světa se v jejich věku ještě neobejde bez určitých opodstatněných zjednodušení. I zde bude záhodno některé aspekty celé záležitosti příliš nezdůrazňovat, přemítal. Načež se z ložnice vypotácela Manka a s upřímným zděšením vykřikla: kdes to, proboha, ukrad?! Po několikerém vysvětlování původu cedule a objektivní prospěšnosti jejího přemístění si nakonec přeci jen vymohl, že cedule může zůstat na svém novém místě, tedy nejdéle do léta, kdy, jak slíbeno, bude navrácena zpět.

Celý příští týden se podvědomě vyhýbal místu činu. Do práce jezdil zásadně metrem a zrušil dokonce jednu pracovní schůzku, která se měla uskutečnit poblíž, jen aby nemusel projíždět kolem letenské pláně. Snad se skutečně bál, že na prázdném sloupku místo cedule spatří vývěsku se svou fotkou a nápisem: hledá se, živý či mrtvý! Až v pátek po práci přeci jen přemohl zbabělost a nasedl do přeplněné šestadvacítky. Když projížděli kolem stadionu, až na poslední chvíli se prodral k okýnku, odkud měl dobrý výhled na celou pláň. Sloupek byl prázdný. Zdálo se tedy, že po něm a po ceduli, nikdo nepátral. Přesto pocítil smutek. Už si zvykl vídat ji na tom místě a teď mu scházela. Možná i ostatním? Třeba ta cedule nebyla jenom zapomenutá. Možná tam byla ponechána úmyslně, aby místním dávala naději, připomínala, že po dlouhé zimě zase přijde léto. Jakým právem si ji vlastně přivlastnil? V tu chvíli byl pevně rozhodnut, že ještě toho večera ceduli vrátí. Ale doma už ho odhodlání pustilo, po večeři se mu už do chladné noci nechtělo a nakonec už i Manka připouštěla, že ta cedule vlastně docela ladí k závěsům. Navíc, konečně správně ukazovala na Letnou, i když hodně z daleka. A tak cedule zůstala nad klavírem.

A všechno se začalo kazit. Nejprve v práci, jako by najednou ztratil veškerou sílu a zdánlivou lehkost, se kterou dříve překonával i ty největší výzvy. Všechno šlo najednou ztuha anebo spíš nešlo vůbec. Experimenty selhávaly, výsledky nedávaly smysl, přístroje, jeden po druhém, vypovídaly službu. Nevzdával se a zkoušel nepřízeň přemoct ještě větším úsilím a odhodláním, trávil v práci každý den 12 hodin, pak přidal i víkendy, rodinu na čas skoro nevídal… Ale čím víc se snažil, tím hůře se mu vedlo. Připadal si, jako by ho někdo zaklel. Nepatřil mezi pověrčivé a tak si souvislost mezi náhlým selháním a zcizenou cedulí dlouho odmítal připustit. Při tom všem stresu ani nepostřehl, že se ve zprávách začaly objevovat znepokojivé informace o jakémsi neznámém viru, který se objevil v jedné zapadlé čínské provincii. Nutno říci, že těmto zprávám zprvu věnoval pozornost málokdo. Za pár měsíců už se pandemie nového koronaviru nekontrolovaně šířila Evropou a postupně přinutila utlumit veškerý život společnosti. I v Česku se zavřely nejprve kluby a restaurace, divadla a koncertní sály, brzy na to i školy, úřady a fabriky. O ničem z toho dlouho netušil. Zcela pohroužen do svého výzkumu nesledoval zprávy, v laboratoři pracoval sám, takže vlastně nikoho nepotkával, z domu vyjížděl ještě za tmy a vracel se, když už všichni zase spali. Dozvěděl se o tom vlastně až ve chvíli, kdy mu jednoho dne zakázali vstup do laboratoře. Prý z epidemiologických důvodů. Nechápavě hleděl na úřední lejstro na nástěnce ústavu, než mu dobrácký vrátný poradil, ať jde raději domů a odpočine si. Cestou domů si uvědomil, že už vlastně dlouho nepotkal žádného člověka. Ulice byly vylidněné jako v žánrově důsledné postapokalyptické dystopii, jen občas zahlédl osamělou postavu s rouškou zakrytými ústy. Doma si konečně pustil rádio a až do večera fascinovaně poslouchal zprávy a reportáže popisující nastalou situaci a její dopad na různá odvětví hospodářství. Všude slyšel vlastně totéž: z protiepidemických důvodů se ruší, zastavuje, zakazuje... Situace byla natolik vážná, že se, považte, na čas přerušila i výroba automobilů! Proud informací o dotčených sektorech neustával ani v dalších dnech. Ve studiu se střídali renomovaní komentátoři, kteří narychlo vyčíslovali cenu takového celoplanetárního zastavení a poměřovali ji s cenou zachráněných lidských životů. Spirituálněji založení publicisté zase upozorňovali, že i takovou krizi lze vnímat jako příležitost, čas k zamyšlení – snad aby lidé nepropadali přílišné trudnomyslnosti. Duchovní autority vyzývaly k pokoře a usebrání, politici burcovali k solidaritě se zdravotníky a dodržování nastavených pravidel. Národ na krátký okamžik táhl v boji proti neznámému nepříteli za jeden provaz.

Dlouho se mu nedařilo udělat si v celé věci jasno. Bylo šílené si jen připustit, že by to všechno mohlo nějak souviset s jeho cedulí. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že na daném stavu nese díl viny. Vytáhl tedy ze skříně šicí stroj a stará prostěradla a jal se odčinit své selhání šitím roušek, kterých bylo v té době kritický nedostatek. Střídali se s Mankou u stroje a konečně byli zase spolu – děti stříhaly a rodiče šili, čas se na chvíli doslova zastavil a oni se v nastalém bezčasí chvíli vznášeli ve stavu beztíže.

To absolutní ustrnutí naštěstí netrvalo dlouho, takže dříve, než u nich stačila propuknout ponorková nemoc, mohli zase začít střídavě docházet do práce. Přesto, těch pár týdnu klidu jako by odčarovalo kletbu, která mu ještě nedávno svazovala hlavu a ruce. A tak se opět zvesela pustil do díla, práce jej opět těšila a většinou se i dařila. Navzdory mírnému rozvolnění se však společnost nadále svíjela v okovech přísných protiepidemických opatření. Že by se v létě mohly konat oblíbené festivaly se jevilo jako krajně nepravděpodobné. Přesto si slíbil, že pokud se letos uskuteční Letní Letná, bude jeho cedule u toho!

 V létě se život jako mávnutím kouzelného proutku vrátil do normálu – lidi s úlevou odhodili (toho času už) nenáviděné roušky a vyrazili za letním dobrodružstvím, k moři nebo k rybníku, každý podle svých (často tenčících se) možností. I oni se vydali na výlet, za rodinou na Oravu, kde si během pár týdnů užili koupání v přehradě, výlet do hor i prohlídku zříceniny hradu v Oravskom podzámku. Zrovna, když se plni zážitků vraceli do Prahy, zaslechl v rádiu útržek reportáže z nějakého probíhajícího festivalu. Rychle přidal hlasitost v neblahé předtuše, která se za krátko potvrdila: toho dne končila Letní Letná! Jak jen na to mohl zapomenout? Podrážděn klepl dlaněmi do volantu, až na okamžik probral Manku ze spokojeného spánku spolujezdkyně. Svůj slib už tedy nesplní…

Už první zářiový týden se začala epidemická situace opět dramaticky zhoršovat. Bylo zřejmé, že školáci se ve školních lavicích příliš neohřejí. Mnozí to dávali za vinu laxnímu přístupu vlády a přílišnému uvolnění opatření během léta, ale on věděl své. Už však nebylo způsobu, jak by své opakované selhání odčinil. Společnost se postupně rozklížila na dva nesmiřitelné tábory: jedni existenci viru kategoricky popírali a vyzývali k vědomému nedodržování všech vládních opatření, druzí naopak varovali před blížícím se kolapsem zdravotnictví s tisíci zbytečně mrtvými týdně. Situaci ještě více eskalovalo chystané masivní očkování obyvatelstva s cílem omezit šíření viru v populaci. Rozdělená společnost se vzájemně obviňovala z nezodpovědnosti. Jedni v očkování viděli spásu a nejlepší způsob, jak vybřednout z neustálého kolotoče přitahování a povolování protiepidemických opatření. Pro odpírače existence viru byl podezřele rychlý vývoj vakcíny naopak jasným důkazem, že celá věc je jen dobře promyšleným komplotem iluminátů a farmaceutických společností společně usilujících o rozvrat stávajícího společenského řádu. Nastalá nepřehledná situace hrozila brzy přerůst v ozbrojený konflikt.

Znepokojeně pozoroval spirálu šílenství, která se kolem roztáčela do stále vyšších obrátek. V podobných chvílích je přirozené hledat naději a inspiraci u velikánů, kteří osvědčili v dějinných chvílích (často mnohem úkladnějších, než je, přiznejme, tato) svůj charakter a jasnozřivost hodnou následování. Co dělat, když nebezpečí, zprvu abstraktně vzdálené, už zcela hmatatelně proniká do našich životů, vlamuje se do dveří našich družstevních bytů, když už se onen příslovečný mlok cachtá ve Vltavě? Jak zakončit příběh, který jak voda při jarním tání teprve hledá nejpravděpodobnější cestu ze svahu?

Týden proležel v horečkách, zajatý ve fantaskních představách hrozícího rozkladu, svého i společenského. Zákeřný virus mu nenasytně požíral plíce, mělký dech sotva stačil zásobit zubožené tělo kyslíkem. Manka mu po celou dobu starostlivě vařila čaj a srážela teplotu studenými obklady. Jako zázrakem se jí i dětem nákaza vyhnula. Po týdnu horečky konečně pominuly a on se mohl konečně alespoň trochu nadechnout. Pomalu se procházel prázdným bytem, Manka s dětmi byla zrovna na zdravotní procházce. Sedl si ke klavíru, přivřel víčka a nechal prsty volně rozběhnout se po klaviatuře. Ozvaly se první tóny povědomé písně, staré grungeové balady, kterou si před časem oblíbil hrát v mírně swingové úpravě. Nemocí zbystřené smysly se opájely harmonií tónů a na jeho tváři se po čase opět rozprostřel nepatrný úsměv. Zvolna rozevřel víčka, aby se ujistil, že jsou jeho prsty na správných klávesách. Přitom periferním pohledem zpozoroval, že v zátiší nad klavírem něco schází – cedule byla pryč!  Ve stejném okamžiku zašramotil klíč v zámku a do bytu vpadla Manka a za ní povykující děti. Dojatě se díval, jak se pošťuchují a vzájemně na sebe pomrkávají. Chtěl se hned Manky na ceduli zeptat, ale po chvíli váhání k tomu nenašel odvahu a ani později už se o ní spolu nikdy nebavili. Zkrátka zmizela.

- - -

Čekal na tramvajové zastávce na šestadvacítku. Jeho pozornost upoutal palcový titulek v novinách spolucestujícího. Přes rameno četl: první vlna očkovací kampaně úspěšně ukončena! Ušklíbl se. Přejel pohledem na plechový plot u zastávky, který byl pokrytý plakáty blížícího se hudebního festivalu. Mimoděk si představoval jeden pestrobarevný plakát u nich doma nad klavírem. Opatrně se rozhlídl kolem sebe. Co by se tak mohlo stát?

<peterkey>
Sdílejte: