Blázni.cz - dobrý kanál

Měli odznak a pověření. V podstatě už zbytečně. Hospodský je znal a tak dbal pokynů víceméně automaticky. Chodili k němu často. Zakazovat. Co měsíc.

Časy, kdy se jeho hosté museli řídit jen zákazem kouření, byly minulostí dávno dávnou. Muži nesměli do salonku žen, dříve salonku kuřáckého, to kvůli zákazu diskriminace ženského pohlaví. Psi nesměli do restaurace vůbec, to kvůli nařízení o škemrání klobás a tlačenek. V jukeboxu bylo lze objednat si písně jen v setu, který svojí dramaturgií zohledňoval skladbu hudebního vkusu průměrného občana.

"Kdy už zakážete to hlučení!" uvítal pány s odznakem a pověřením muž, který seděl v mužské části, nekouřil a před chvílí si spolu s rockovou baladou nechal zahrát i hip hop a klasiku. "Mě to omezuje víc než cigarety. Kolem desátý se tady lidi začnou bavit a hlučí! Mně to vadí. Ohrožuje to moje zdraví, protože mi to ničí sluch. A vedle toho mě to sere, což škodí mojí psychice."

"Podejte si podnět na radnici. Až radnice podepíše, zakážeme," opáčili muži s odznakem a pověřením a odešli.

Měli pravdu. Tak to skutečně fungovalo. Občan podal podnět, radnice ho posoudila, shledala okolnosti a možné důsledky, povětšinou opatřila razítkem SCHVÁLENO a vydala zákaz.

"Podám! Hned zítra si ho podám. Proti hlučení si ho podám... a taky proti deštníkům na ulicích! Ohrožujou mě, co kdybych si o to vypích oko. A omezujou mě v chůzi na chodníku. Jo. A když už v tom budu, podám to i na ty jezdící kufry s teleskopickým držadlem. Ty mi vadí taky. Člověk vyleze z autobusu, pod ním leze ven ženská, dole postaví kufr, vytahuje madlo... kdo o to má pořád zakopávat."

Muži s odznakem a pověřením odešli, hospodský si vzal křídu a šel připsat zákaz na ceduli před hospodu. Byla to velká cedule. Dost velká na to, aby ji zakázali.

Pejskař jdoucí kolem, v dostatečné, vyhláškou předepsané vzdálenosti, se zastavil a začetl. "Zákaz hovorů o politice a práci s ohledem na náladu hostí naslouchajících cizím hovorům."

"Pane?" zeptal se páníček hospodského přes ulici, doufaje, že se to smí. "Vám to přijde v pořádku?"

Hostinský pokrčil rameny. "Co mám dělat. Svoboda jednoho končí tam... Vždyť víte."

"Ale je to vaše hospoda, měl byste si to určovat sám, ne?" nenechal se odbýt pejskař.

Hostinský pokrčil rameny znovu: "Co mám dělat?" Načež odešel natočit pivo, dostatečně opatrně na to, aby u toho nic neshodil, nevylil nebo si třeba nezapískal, protože ani to se nesmělo. Lidi to rušilo.

"No co," pousmál se pejskař. "Zakážeme konečně ty netolerantní prudily."

A šel podat podnět.