něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 01. 11. 2021 na slet č.44 v 19h do klubu Paliárka.            
2.9.2021
Sci-fi nebo fantasy, které bych si já osobně rád přečetl

Je určitě něco, co Mouken prožil na planetě Buranz, kde se všechno určitě nepodobalo ničemu, co znal. Létaly tu podivné stroje, které vypadaly jako fazole, ale byly velké asi jako nám známé auto Velorex a používali tady místo paliva rozžvýkané nehty jednoho živočicha, který zde žil (bylo velice výbušné).

Tomu zvířeti říkali Bůžovec, měl dvě hlavy, jednu obrovskou, plnou barevnejch vředů, ze kterých vytékala páchnoucí tekutina podobná lepidlu, kterou místní používali ke slepování prasklin v jejich létajícím nadzemním kanalizačním systému. Jinak ta hlava nebyla ničím zvláštní, snad jen, že neměla oči, uši, žádnou hubu a nic, co by hlavu připomínalo, byla to jen taková obrovská koule hnusu. Ovšem druhá hlava, jo to byla jiná, ta měla obrovskou hubu plnou velkejch tesáků, páráků, klektáků a různě zahnutejch mini klů, který přečnívaly a vyčnívaly a zároveň se vchlipovaly dovnitř.

Nad hubou byly čtyři otvory, které sloužily zároveň jako dýchací, ale i jako takové dožvýkadlo, a ty měly dvě řady malinkých tesáčků, stoliček a něčeho, co vypadalo, že jsou snad žížaly, které tomuto milému stvořeníčku rostou přímo z nosohuby (a právě tyto žížaly dávaly lidem palivo do jejich fazoloidních letadélek). Nad těmito otvory čučely dvě řady obrovskejch očí, které se táhly okolo celé hlavy, přičemž jedna řada vypadala, že je složená z muších očí a druhá ze slepičích.

Jeho tělo připomínalo nedokynuté těsto na chleba, ze kterého se vlnilo asi dvanáct hadovitých chodidel zakončených obrovskejma dráponehtama, co se drolila, jak listové těsto, a to právě žraly ty nosohubní žížalky, které se dokázaly natáhnout do neuvěřitelné délky.

Ve městě se Mouken seznámil se dvěma chlápkama, co byli obaleni celí v hladké mouce. A dozvěděl se od nich, že patří k Bůžbandě. Bůžbanda byla parta, která zajištovala denní sběr paliva z Bůžovce. Ten spočíval v tom, že se její pracovníci museli obalit moukou, jinak by se přilepili k jeho těstovému tělu a nejspíš by se udusili.

Pomalu se přiblížili k místu, kde se Bůžovec zrovna těstil (jak tomu říkali), a pak pokaždé, když se jedna nebo dvě ty žížalky natáhnuly dolů pro další sousto dráponehtu, ji hned chytli (samozřejmě ve speciálních rukavicích), a sebrali z ní, co nejvíce slizu, který následně vymačkali a svedli do zvláštní nádoby.

Taky měli různé stromy, na kterých rostlo pečivo podobné našemu chlebu, rohlíkům, buchtám, loupáčkům a dalamánkům. Ale také třeba Oplatkovníky, Čokoládovníky nebo Pralinkovníky. Vše se sklízelo denně, a to i zelené. Na loukách rostlo něco málo Smetanovníků a Máslovníků, které se musely vždy navrtat. Pak to vytékající máslo nebo smetanu sbírali do máselnic a smetanovnic. Sběr mohl probíhat kdykoliv, protože máslo nikdy nežluklo a smetana se nesrazila.

Také tu byli různí zajímaví tvorové jako třeba Ježokrtek, Vepřohad, Srnkosova, Datlomyš, Slonožába, Žížalomedvěd, Včeloracek, Želvotygr, Pulcozajíc nebo Ještěrkokanec. I flóra tu byla rozmanitá. Za zmínku určitě stojí třeba Slunefiát, Růžosatec, Kaktusodendron, Heřmikráska, Jahodvizna, Sněženkormen, Blatoucholopuch, Fialeknín nebo Podbělofuchsie.

Občas, a to hlavně na jejich podzim, kdy si stromy opět nasazovaly spadané listí, což bylo doprovázeno strašným zvukem, tu sem a tam přestávala fungovat gravitace. Také v tu dobu obvykle pršelo zespoda nahoru. To se pak muselo čekat, až ta voda spadne zase pěkně dolů.

Moukena z toho všeho až oči přecházely. Na místním tržišti si koupil jednu jurtu ve spreji, a aby neurazil zdejší domorodce, vypil šálek lahodného čaje s příchutí toaletního papíru, který se zde běžně popíjel během celého dne, jak bylo místní zvyklostí.

Vydal se na malý průzkum zdejšího okolí. Už od vesnice byly vidět krásné hory, pod kterými chtěl nocovat, cesta byla velice příjemná a docela rychlá. Mouken zjistil, že se vlastně nemusí vůbec namáhat, stačilo pouze jít na místě a krajina kolem něho se pohybovala sama od sebe, takže vlastně hory přišly k němu. Pod jednou z hor potkal skupinku dětí, jak tu skákaly na obrovské hromadě těsta, což byl vlastně starý svlek od Bůžovce. Jakmile bylo těsto řádně dětmi prohněteno, tak z něho místní pekařotesaři zformovali třeba židli, stůl, komodu, různé skříně, palandy, no prostě všechen možný nábytek a ten se pak jednoduše upekl v obrovských pecích a bylo hotovo.

Vytáhnul si jurtu ve spreji, nastříkal si podlážku, boky, dveře, dvě okna, no a na závěr i střechu. To mu ale už sprej pomalu docházel, protože si zakoupil jurtu pouze s jedním oknem a nepřečetl si podrobné informace, takže měl krásnou jurtu s polorozpadlou střechou (naštěstí v tuhle dobu moc nepršelo). Strávil tu pár dní, sem tam pomohl pekařotesařům s otočením dvou srubů, aby se stejnoměrně propekly a nebyly na nějaké straně nedopečené. Ti mu za odměnu ukázali horskej lopuch, kterej chutnal jako to nejlepší hovězí, které kdy jedl (byl zrovna čas lopuší sklizně).

Takže pln zážitků a posilněn hovězím lopuchem se vydal zpět do vesnice, kde chtěl navštívit místní tiskárnu. Knihy se v ní totiž netiskly, ale psaly, a to pouze tím, že je člověk četl a takovou věc si nemohl nechat ujít. A tak tam šel a četl a četl. A čte snad dodnes to dobré Hovězí, Sci-fi nebo Fantasy a o sklenicích, co samy ze sebe dělaj znovu písek, rybách, co se vyudí hned, jak je chytnete na udici, o světě, kde nejsou komunisti nebo o věcech velmi vážných, které do téhle povídky vůbec ale vůbec nepatří.

<Jorka Mouken>
Sdílejte: