něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 11. 07. 2022 na slet č.28 v 19h do klubu Paliárka.            
18.12.2021
Vánoční pohádka

Vánoční pohádka

scénář

 

VYPRAVĚČ: „Bylo jednou jedno království, kde měli prince na ženění. Král a královna uspořádali velký ples, kam sezvali všechny princezny z okolí. A že jich bylo. Na zámek se sjížděly kočáry od samého rána. Během noci nasněžilo a všude bylo krásně bílo.“

 

(exteriér, les, den) Po cestě jede vozík tažený dvěma srandovními chlupatými poníky. Na vozíku sedí tlustý strejda v kožichu, na kolenou pytlík s pískem a rozhazuje ho kolem sebe malinkou lopatičkou. Za ním stojí fronta kočárů. Vozkové nadávají a mávají biči, šlechtici se vyklánějí z okýnek a afektovaně se ptají, jestli už se konečně pojede. Tlustý strejda se nedá vyvést z míry. Dál rozhazuje písek a při tom si brumlá pod vousy:

 

STREJDA: „Safra, safra, kdo by to byl řekl, že v půlce prosince bude sněžit. To jsem teda fakt zaskočenej.“

 

(interiér, zámek, večer) Slavnostní sál je osvětlený křišťálovými lustry. Stoly se prohýbají pod jídlem, lokaji v livrejích pobíhají mezi hosty a nabízejí jednohubky. Kapela vyhrává, slavnostně nastrojená šlechta tančí. Na vyvýšeném místě sedí na trůnech král a královna a důstojně kynou tanečníkům. Mezi nimi je v parádním křesle zhroucen princ, prohlíží si nějakou tretku a pohrává si s ní v ruce, má totálně zpruzelý výraz. Rodiče se ho snaží přimět, aby se seznamoval.

 

KRÁLOVNA: „Podívej, ta v bílém se na tebe hezky směje, běž jí požádat o tanec!“

PRINC: „Jé, ta se tlemí jak měsíček na hnoji. A má velký uši.“

KRÁL: „A co tamta zrzavá, v modrých šatech, podívej, jak je veselá!“

PRINC: „Mluví moc nahlas, bolela by mě z ní hlava. A tancuje jak koza na ledě.“

Princovi není po chuti žádná, ale nakonec se král rozčilí a pohrozí mu, že mu zabaví závodního koně. Princ tedy za nesouhlasného mručení vstává z křesla a jde tančit. V kole vystřídá různí princezny. Ty se moc chtějí seznamovat a pořád mu něco vyprávějí. Princ odpovídá jen samá „mmmm“ a „eeeee“. Na konci plesu vystoupá opět k rodičům na stupínek, zazní slavnostní fanfára. Král si gestem ruky zjedná ticho a majestátně promlouvá:

KRÁL: „Vážení hosté, drazí poddaní. Náš jediný syn Tomáš dnes oslavil dvacáté narozeniny. Podle tradice si v tento den také musí vybrat nevěstu, se kterou usedne na trůn. Nuže, synu, ukaž nám, kterou z princezen sis vybral, aby se stala naší novou královnou?

PRINC: „Hmmm…“

KRÁLOVNA: „Tak se vymáčkni, nemáme na to celou noc!“

PRINC: „Žádnou! Já se nechci ženit! A už vůbec ne s těmahle! Sou všechny votravný a zajímaj je jenom jejich šaty a šaty ostatních princezen a furt melou kraviny, samý blebleble a blablabla, kdo to má pořád poslouchat! Já už to nevydržim!“

 

Princezny propukají v afektovaný pláč, jejich doprovod je utěšuje. Zatímco odcházejí ze sálu, výhrůžně se otáčejí směrem ke schlíplému králi a vyhrožují, že si takovou urážku na cti nenechají líbit a vyhlásí válku.

 

KRÁLOVNA: „No tos to teda vymňouk, teď máme na krku válku.“

PRINC: „Vono to nějak dopadne…“

KRÁL: „Jak ono to nějak dopadne? Ty čertovo kvítko, já jsem tě měl řezat jako žito, ale to tvoje matka pořád: nech ho, dohodli jsme se na výchově nevýchovou, on na to přijde sám, až bude čas...já hlupák!“

PRINC: „Hele, můžu dojíst ty křupky?“

KRÁL: „Posloucháš ty vůbec, co ti tady říkáme?“

 

Vtom zhasnou světla, ozve se divné kvílení. Uprostřed sálu se ve sloupu světla zhmotní tajemná postava v bílé říze, stříbrné vlasy jí poletují kolem tváře.

 

VÍLA: „Princi Tomáši, já jsem tvoje kmotřička, čarodějnice Bambulína. Přicházím v den tvých dvacátých narozenin, abych ti svěřila úkol. Musíš se vydat do Hrobozemě, na hrad Mordštejn. Zlý čaroděj Temnozmar tam vězní princeznu Kopretinu. Musíš jí osvobodit! A pak se s ní oženit.“

PRINC: „Je pěkná? Tak jo. Sice jsem se vůbec ženit nechtěl ale teď jsem nějak změnil názor, ani nevím proč. Osedlejte mi závodního koně. A dejte mu nějaký pohodlný sedlo, ať zas nemám hemeroidy.“

KRÁLOVNA: „Neboj se. Ale pro jistotu si s sebou stejně vezmi Hemostop. (mrkne do kamery) Okamžitá úleva už po jednom čípku!

VÍLA: „A já ti, princi, dám na cestu tři dárky. Je to kapesník, zrcátko a hřebínek. Jsou kouzelné. Když zahodíš kapesník, vyroste za tebou hluboký les plný trní. Když zahodíš zrcátko, vytvoří se za tebou obrovské jezero. A když zahodíš hřebínek, vyrostou za tebou vysoké hory.“

PRINC: „Děkuji, vílo. A teď se jdu chystat na cestu.“

 

(exteriér, zámecké nádvoří) Sluhové sedlají koně, balí zavazadla, vzrušeně na sebe pokřikují. Princ se mezi nimi poflakuje se dvěma meči v ruce. Když narazí na svého pobočníka, jeden meč mu hodí.

 

PRINC: „Hej, pojď si zašermovat!“

POBOČNÍK: „Teď, princi? To nevidíš, jaký máme fofr? Navíc je to samoúčelné, zdržuje to a děj pohádky to nikam neposouvá.“

PRINC: „Máš pravdu, ale co by byla vánoční pohádka bez šermovací scény!“

POBOČNÍK: „Tak jo. Kryj se!“

 

Udělá prudký výpad a sekne prince do lokte, princ uskočí.

 

PRINC: „Jau, co to děláš! Tys mě normálně zranil! To nesmíš. Já jsem hlavní postava, mně se nesmí nic stát!“

POBOČNÍK: „Ale princi, řekl jsi „šermovat“.“

PRINC: „Ale to jsem myslel jenom jako, takový to televizní šermování. Nesmíš útočit na mně, jenom na můj meč. Zuřivě plácej mečem do mýho meče, ale mně si vůbec nevšímej.“

POBOČNÍK: „Ale nebude to nuda?“

PRINC: „Ne, k tomu uděláme takovou šou, že já budu ustupovat a ty půjdeš za mnou, napřed po schodech nahoru, pak po schodech dolů, pak vrazím do služky, ty zakopneš o husu, pak vletíme do jídelny, vyskočíme na stůl, při tom rozbijeme nádobí, rozšlapeme jídlo a já nakonec useknu lustr, ten na nás spadne a oba zůstaneme uvězněný v jeho obruči.“

POBOČNÍK: „To zní dobře, jdeme na to!“

 

Ve zrychleném sledu se odehraje všechno to, o čem mluvil princ.

 

Střih.

 

(exteriér) Krajinou míří skupina jezdců na koních, hraje dramatická hudba.

 

VYPRAVĚČ: Tak se princ Tomáš a jeho sluhové vydali na cestu. Počasí jim přálo a cíl cesty se blížil. Ale napřed museli projet temným lesem, kde řádila strašná banda loupežníka Pucifouse.

 

(exteriér, les) Banda otrhaných zarostlých zoufalců se třese u skomírajícího ohníčku na lesní mýtině. Vtom se seshora ozve výkřik „jede sem nějakej bohatej pán i s družinou!“ a vzápětí ze stromu seskočí chlápek v opelichaném kožichu. Parta kolem ohně ožije a začne si chystat „zbraně“. Jednu zčernalou brokovnici, pár zrezivělých bambitek a za opasky si zastrkává tupé nože vhodné tak na mazání másla na chleba – pokud by si ho mohli dovolit. Protahují si ztuhlé údy, vedoucímu bandy dokonce klouby vržou. Potom se rozběhnou do lesa, respektive se po kolena boří do sněhu a spíš se tak legračně pinoží. Děsivost se snaží nahnat chrčením a řevem.

 

Střih.

 

(exteriér, lesní cesta) Princ klimbá v sedle, má přes sebe přehozený rozměrný kožich. Jeho pobočník ho vzbudí.

 

PRINC: „Už jsme tam? Ne? Tak co mě budíš?“

POBOČNÍK: „Princi, mám pocit, že jsem něco slyšel. Měli bychom být opatrní, mohou tu být loupežníci.“

PRINC: „Loupežníci? Tady? Kde by se tu vzali?“

 

Mezi stromy se vynoří loupežníci, výhružně cení zuby a chechtají se. Jejich vůdce si mávnutím ruky zjedná klid, namíří na prince brokovnici.

 

PUCIFOUS: „Chachá, nečekali jste nás, co? Dovolte mi představit se. Já jsem strašný loupežník Pucifous. Jsem krutý a neznám slitování. Ale dnes mám dobrou náladu, takže vás nechám žít. Když mi tu necháte peníze, zavazadla, šperky, oblečení i koně. A že mám obzvlášť dobrou náladu, nechám vám aspoň boty a podvlíkačky.“

PRINC: „No to si spad z višně, dědku, né?“

PUCIFOUS: „Co si to ke mně dovoluješ, holobrádku? Podívej se, touhle brokovnicí do tebe můžu udělat díru jako mlýnský kolo!“

DRUHÝ LOUPEŽNÍK: „Šéfe, radši z ní nestřílejte, dyť je celá rezavá, ještě vám to utrhne ruce!“

PUCIFOUS: „Mlč, ty hňupe! A ty, princátko, šup dolů z koně a všechny cennosti na hromadu!“

 

Princ pomalu sleze z koně a rozepíná si kožich. Hází ho na zem, na to navrší kožené rukavice, klobouk s barevnými pštrosími pery a jeden po druhém si pomalu stahuje prsteny. Pucifous a ostatní se k němu nahrnou a obdivně se pasou očima. Potom se neudrží a začnou cennosti brát do rukou a posléze se o ně prát.

 

PUCIFOUS: „Přestaňte! Já jsem váš velitel, já si z kořisti vybírám první. Jé, tohle je pravý hermelín?“

PRINC: „Si piš. Na rozpočtu vánoční pohádky se přece nebude šetřit!“

PUCIFOUS: „No to je nádhera. Jak by mi asi slušel? Sakra, ta brokovnice mi překáží. Položím si jí zatím tady na pařez.“

 

Pucifous se zahalí do pláště, nakrucuje se.

 

PUCIFOUS: „Tak co, jak vypadám?“

PRINC: „Úžasně. Ještě se otoč.“

 

Loupežník se otočí, princ sebere z pařezu brokovnici a namíří s ní Pucifousovi na hlavu.

 

PRINC: „Všichni odložte zbraně a ruce vzhůru, jinak to do vašeho šéfa napálím!“

 

Loupežníci kňourají, ale svůj ubohý arzenál naskládají na hromádku a poté, poháněni tleskáním a dupáním princových sluhů se dávají na útěk. Poslední běží ponížený Pucifous. Princ a jeho družina se srdečně chechtají.

 

Střih.

 

Záběr na siluety jezdců a koní, jak vyjíždějí v mlžném oparu z lesa.

 

VYPRAVĚČ: „Princova výprava konečně dorazila před hrad Mordštejn. Byli již očekáváni. Naproti jim přijel sám zlý čaroděj Temnozmar.“

 

(exteriér, cesta ke hradu) Princ a jeho družina svačí, když vtom obloha potemní a ozve se rachot a děsivý smích. Kde se vzal, tu se vzal černý kůň, kterému jde z nozder oheň. Sedí na něm týpek v černém koženém kabátě ála tajná policie. Má bledou tvář a ulízanou hitlerovskou pěšinku. Není to samozřejmě nikdo jiný, než čaroděj Temnozmar.

 

ČARODĚJ: „Kdo jsi a co pohledáváš pod mým hradem, bídný červe?“

PRINC: „Jsem princ Tomáš a přijel jsem zachránit princeznu.“

ČARODĚJ: „Chachá, to jako vážně? To se budeš napřed muset utkat se mnou!“

PRINC: „Když to musí bejt…“

ČARODĚJ: „Princezna s tebou ale stejně nebude chtít odejít, protože miluje mně. Následuj mně. Buď mým hostem a uvidíš sám.“

 

Princ nasedá na koně a společně se svou družinou následuje čaroděje do jeho hradu. V hradu není vidět žádného sluhu, přesto je uklizeno a stoly se prohýbají jídlem. V čele stolu sedí čaroděj a vedle něj vyzývavě oblečená princezna, která zahrnuje prince výmluvnými pohledy. Čaroděj si toho všimne a poodejde stranou, kamera ho sleduje. Když si je jistý, že ho nikdo nesleduje, zmáčkne ve zdi skrytý knoflík a otevře tajné dveře. Vedou do jeho pracovny. Je černě vymalovaná, stěny pokrývají pentagramy, za stropu visí různé divné vycpaniny. Čaroděj zaboří hlavu do dlaní.

 

ČARODĚJ: „To zatracené princátko, jak se jen mohlo dostat na můj hrad! Jeho sluhové se rozvalují po mém sofa a pijí mé drahé víno! Teď mi ještě ukradne princeznu, která mně nenávidí a řekla mi, že se za mně do nejdelší smrti neprovdá. Ale já to tak nenechám! Mám plán! Prince otrávím. Hahahahahaha!“

 

Sundá si jeden prsten, odklopí svrchní sklíčko a vysype z něj prášek do sklenice vína, která se před ním najednou objevila na stole. Hraje zlověstná hudba.

 

Střih.

 

V hodovním sále je zábava v plném proudu. Dokonce hraje hudba, ačkoliv tam nejsou žádní muzikanti. Nikomu to ale nepřijde divné, všichni pijí a tančí. Princezna a princ si střihnou vášnivé argentinské tango. Pomalu přichází čaroděj, v ruce významně drží sklenici vína a zlověstně se směje.

 

ČARODĚJ: „Princi, napij se se mnou na přátelství.“

 

Princ nabízenou sklenici přijímá a chystá se z ní napít. Čaroděj se směje a mne si ruce. Vtom odněkud vyběhne kočka, skočí na prince, ten se lekne, sklenici upustí, ta se rozbije a obsah se vsákne do koberce, který v tom místě okamžitě ztratí barvu. Nikdo si toho ale nevšimne.

 

PRINC: „To je vaše kočka?“

ČARODĚJ: „Ne, já jsem ani nevěděl, že tu nějaká je.“

PRINC: „Nedá se nic dělat. Budete mi muset skočit pro další.“

 

Čaroděj se smutně zadívá na své ruce. Na žádném prstu už prsten nemá.

 

ČARODĚJ: „Je mi líto, už nemám.“

 

(interiér, hrad, noc) Jsme v princeznině ložnici. Princezna leží v posteli s nebesy, nad ní se sklání princ.

 

PRINC: „Princezno, vstávej!“

 

Princezna předstírá, že spí. Má zavřené oči a špulí rty, čeká, že ji princ vzbudí polibkem. Ten s ní místo toho začne třást.

 

PRINC: „Princezno, vstávej, hergot, musíme jít!“

PRINCEZNA: „Princi, co se děje?“

PRINC: „Co by se asi dělo, mizíme, né?“

PRINCEZNA: „Tys zabil čaroděje? Můj hrdino! Jsi zraněný? Neboj se, ošetřím tě!“

PRINC: „Ale prdlajs, čaroděj spí jak zařezanej. Přece nejsem blázen, abych s nim bojoval. A ty neřvi, nebo ho vzbudíš. A teď půjdeme potichu do stájí, kde na nás čekají koně. Štípnul jsem čaroději klíč od brány, odemkneme si a vypaříme se. Až se ráno vzbudí, budeme už za horama.“

PRINCEZNA: (poťouchle) „To ti nepomůže. Čaroděj má nejrychlejšího koně na světě, uhání jak vystřelený šíp. I když budeme mít náskok celou noc, stejně nás dožene. A ty s ním budeš muset bojovat.“

PRINC: „To se ještě uvidí.“

 

Střih

 

(exteriér, hradní nádvoří, noc) Princova družina opatrně vyvádí koně z brány. Pomalu jdou přes kamenný můstek nad hradním příkopem, za mostem nasedají, pobízejí koně do cvalu a mizí ze záběru.

 

Střih

 

(interiér, hrad, ráno) Čaroděj se budí ve své posteli. Má černé povlečení, černou noční košili i černou spací čepičku. Na polštáři má černého plyšového medvídka. Čaroděj zívá a líně se protahuje.

 

ČARODĚJ: „To je ale krásné ráno! Mám chuť být dnes obzvlášť zlý! Pro začátek bych mohl zabít prince. Třeba můžu použít kouzlo zkamenění. Nebo kouzlo zledovatění. Nebo prince proměnit v zajíce a nechat ho napospas vlastním loveckým psům. To jsem ale nápaditý! Proč mě to jen nenapadlo včera!“

Čaroděj za juchání vstává z postele, v tom se zastaví.

 

ČARODĚJ: „Ale co to? Začínám mít neblahé tušení. Je tu nějaké podezřelé ticho. Snad neutekli! Ne, to je hloupost, nemůžou si odemknout bránu, klíč mám přece já.

 

Hrabe se pod košilí, strne a vytřeští oči.

 

ČARODĚJ: „Ne! On mi ho ukradl! Ta krysa! Ale ať si nemyslí, že to tak nechám! Nasednu na svého koně a doženu ho v cukuletu.“

 

Střih

 

(exteriér, louka) Princova družina cválá, za nimi se na svém vraníkovi objeví čaroděj. Princova družina začne panikařit, princ vytáhne z kapsy kapesník a hodí ho za sebe. Mezi nimi a čarodějem vyroste les. To se zopakuje ještě dvakrát, princ za sebe hodí napřed zrcátko a z toho vznikne rybník, naposled pak hřebínek a mezi ním a čarodějem vyrostou velehory. Čaroděj však všechny překážky překoná a nakonec prince dožene.

 

ČARODĚJ: „Chachá, a mám tě! Myslel jsi, že mi utečeš. Ale můj kůň je rychlejší, než cokoli na této zemi, letí jak vítr. Nedá se mu utéct.“

 

Čaroděj se zle směje, princ zbledne. Princezna napjatě čeká, že bude boj. Nakonec se čaroděj zhluboka nadechne, sjede princeznu pohledem.

 

ČARODĚJ: „A víš ty co? Nech si jí. Já jí vlastně nechci. Stejně mě nemá ráda, tak jaký by mě s ní asi čekal život? Navíc si umí povídat jen o tom, kde byl jaký ples a kdo měl na sobě jaké šaty.“

PRINC: „No, to víš, ženský…“

ČARODĚJ: „Jo, přesně!“

 

Oba se smějí, princezna se mračí.

 

Střih.

 

VYPRAVĚČ: „A tak princ s princeznou nerušeně pokračovali v cestě, až konečně dorazili do města. Město bylo krásné, ale obyvatelé byli jaksi smutní. Když ale uviděli princeznu, rozzářili se jim oči. Hned družinu obklopili a zavedli jí do nejlepšího hostince, kde je zdarma ubytovali a nosili jim nejvybranější lahůdky. Princ a jeho sluhové, zmoženi cestou, brzy usnuli. Ráno se princ vzbudil a sháněl se po princezně, nikdo ale nevěděl, kde jí má hledat. I vydal se tedy na průzkum. Všichni vrtěli hlavami, nikdo princeznu neviděl. Až v jedné zapadlé uličce potkal stařenku.

 

PRINC: „Stařenko, neviděla jste princeznu? Metr sedmdesát, blondýna, malý nosík, modré oči, červené šaty?“

STAŘENKA: „Princezna? Jó chlapče, tu nemá smysl hledat. Ta už je drakově břiše! Tos nevěděl? Máme tu draka. Už jsme mu dali všechny princezny z okolí. Jak někde vidíme nějakou princeznu, šup s ní do drakovy sluje. Třeba se už tentokrát nasytí a zmizí. Otravuje nám tady vzduch i studny. Nikdo se mu neodvážil postavit. Ale možná bys mohl zkusit štěstí.“

 

Střih

 

(exteriér, den) Princ se v brnění blíží k drakově sluji. V rámci tréninku mečem odsekává kosatce. U země se válí nazelenalá mlha – dračí výpary. Princ dojde ke vchodu do jeskyně. Zevnitř se ozývá funění a po chvíli zahřmí dunivý hlas.

 

DRAK: „Smrtelníku, co tu pohledáváš?“

PRINC: „Jdu si pro princeznu, kterou jsi unesl.“

DRAK: „Já? Unesl? Já žádné princezny neunáším. Vodí mi je sem starosta s vojáky. Mám jich tu už hromady. Čert ví, co s nima mám asi tak dělat. Zabíraj mi jeskyni, už tam není k hnutí.“

PRINC: „A ty je nežereš?“

DRAK: „Jíst lidi? Co si o mně myslíš? Vždyť já ani nejím maso. Zrovna teď bych dal nevím co za avokádovej toust a dýňové sojové latte.“

PRINC: „Není problém. Donesu ti je. Za princeznu.“

DRAK: „Platí.“

 

Střih.

 

Před jeskyní sedí princ na pařezu a znuděně si hraje s mečem. Drak mlaská. Potom srká latte z kelímku brčkem.

 

DRAK: „No to byla pochoutka. Teď je řada na mně, abych dodržel svou část dohody. Prisím, běž do jeskyně a vyber si princeznu podle svého gusta.

 

Střih.

 

(interiér, jeskyně) V krápníkové jeskyni posedávají a znuděně se procházejí princezny všech národností. Princ si mezi nimi vybere tu svou, ta se mu vrhá do náruče.

 

PRINC: (huláká směrem z jeskyně) „Co vlastně budeš dělat s ostatníma princeznama?“

DRAK: „Víš, že ani nevím?“

PRINC: Tak proč je nepropustíš?“

DRAK: „No vidíš, to mně nenapadlo!“

 

Střih.

 

(exteriér, den) Princezny houfně utíkají z drakovy jeskyně.

 

PRINC: „A proč vlastně lidem trávíš vodu?“

DRAK: „O tom nevím.“

PRINC: „Ale jdi, voda ve městě se nedá pít.“

DRAK: „Jestli to nebude tím, že chodím na záchod tadyhle do řeky.“

PRINC: „Co kdybych ti postavil kadiboudu tady nad propastí?“

DRAK: „Tak jo.“

 

VYPRAVĚČ: „Princ udělal, co slíbil a voda ve studních se hned vyčistila. Měšťáné ho zahrnuli dary a drakovi od té doby pravidelně nosili avokádové tousty a on je za to nechával na pokoji. A naše pohádka se pomalu chýlí ke konci, zbývá už jen – svatba!“

 

(interiér zámku, den) Princ a princezna nastrojení ve svatebních šatech stojí v kapli před knězem, král a královna se na sebe usmívají.

 

KNĚZ: „Princi Tomáši, bereš si princeznu Kopretinu za svou zákonitou manželku?“

 

Princ váhá. Princezna ho praští kyticí.

 

PRINCEZNA: „Řekni ano, ty tupče!“

PRINC: „A co když ne? Co, když se nechci ženit?“

PRINCEZNA: „A co když se já nechci vdávat? Vždyť tys nezabil ani čaroděje, ani draka! Ty seš princ na baterky!“

PRINC: „Vidíte jí, jaká je? Ona by mně normálně poslala na smrt!“

PRINCEZNA: „Vidíte ho, jakej je srab?“

KRÁL A KRÁLOVNA: „Proboha, udělejte někdo něco, nebo je po svatbě!“

 

Ozve se zvonkohra a od stropu se znovu snese víla Bambulína, sáhne do kapsy, vyloví hrst třpytivého prášku a foukne ho střídavě na prince a na princeznu.

 

VÍLA: „To je kouzlo lásky!“

 

Princ a princezna si protřou oči, usmějí se na sebe, vrhnou se jeden druhému do náruče a začnou se vášnivě líbat. Když přestanou, kněz zopakuje otázku. Oba se nyvě zadívají do kamery a unisono vykřiknou:

 

PRINC A PRINCEZNA: „Ano!“

 

VYPRAVĚČ: „A naše pohádka, jak už to v pohádkách bývá, končí šťastně. Princ a princezna od té doby žili v samých radovánkách a jestli kouzlo nevyprchalo, žijí dodnes.“

 

KONEC

 

 

 

<Veronika>
Sdílejte: