Blázni.cz - dobrý kanál

Můj lékař mě poslal na běžné gastro vyšetření zvané kolonoskopie. Po vypití čtyřech litrů projímavé emulze, vyplnění dotazníku a zavedení kanyly, jsem byl připraven ulehnout na vyšetřovací lůžko.

Gatroenterolog si navlékl gumové rukavice a několikrát si zatahal za konečky jednotlivých prstů, což doprovázel známý práskavý zvuk. Prostě zvuk prásknutí gumových rukavic. Nanesl si lubrikační gel nejméně na tři nejdelší prsty, což byl v jeho případě palec a ukazováček. Po důkladné masáži mého rekta mi setra postupně podala anestetika a nějaká sedativa.

Doktor začal zavádět kolonoskop, což je přístroj, který se skládá z hadice, optického aparátu, malých pracovních nástrojů, procesoru a obrazovky. Po zavedení celého přístroje zavolal sestru, ať mu přinese ještě delší hadici. Posléze si poslal pro zřízence, jestli nemají ve skladu ještě nějaké spojky a další hadice. To už se začali scházet medici a kolegové lékaři z dalších oddělení, oftalmolog, otorinolaryngolog, urolog, a dokonce i sám pan primář, který s sebou měl vetší černý buben na kolečkách s navinutou hadicí o délce 50 m. Pacienti v čekárně na gastroenterologii nechápavě kroutili hlavami a někteří raději nenápadně opustili čekárnu.

Když ve mně skončil i poslední kousek hadice s bubnem, co vůbec v celé nemocnici měli, začali lékaři debatovat o délce mého traktu a pro jistotu mi dle specializací ve svých oborech prohlédli všechny otvory v těle, zda na ně kolonoskop někudy nevykoukne. Po nějaké době pak došli k závěru, že jim hadice prostě někam mizí a nemá smysl se obracet na okolní kliniky, zda by jim poskytly další.

Začali tedy nahlížet do starých knih s tím, že tam snad najdou uspokojivou odpověď. V jednu chvíli pan primář zvednul hlavu, sestra mu utřela pot z čela, a prohlásil, že se nejspíše musí jednat o Syndrom nekonečníku.

Dovolte mi, abych tento syndrom krátce popsal. Jde o velmi vzácnou anomálii, kdy konečníkem trávicí trakt dotyčného nekončí a v jeho opačném směru pokračuje pořád dál. Tento pozoruhodný jev dosud ještě nebyl vědecky objasněn. V medicíně se pro tyto účely používá výraz Neverending ileum syndrome.

Když už téměř vyprchaly účinky analgosedace, sestřička mě probudila a pomohla mi přemístit se na dospávací pokoj. Tam se za mnou krátce zastavil ošetřující lékař a sdělil mi, že v mém případě nelze vyšetření dále provádět do nekonečna, protože na chodbě čekají další objednaní zbylí pacienti. Trochu jsem se tomu divil, ale byl jsem rád, že je to za mnou.

Odešel jsem, ještě trochu omámen, na nejbližší tramvajovou zastávku a koupil si jízdenku na konečnou. Po příjezdu jediného vagonu, nastupuji po jednom schodu, kde usedám na jedinou židli, která v té tramvaji je. Pomalu se rozjedeme, přičemž míjíme různé zastávky, kde ale nestavíme. Ale co, jedu přece až do vozovny na konečnou.

Když konečně zastavíme a já vystoupím, zjistím, že padá sníh. Vlastně mi to spíš připomíná prachové peří, které ale padá jenom na mě. Začíná mě to docela hřát. Mám toho plné vlasy, fousy, kapsy, řasy, uši, oči. Když tu náhle ke mně přistoupí bělovlasý stařík s maličkým vysavačem a začne ze mě ten sajrajt odsávat.

Zjišťuji, že tady okolo nás stojí nějaké další postavy. Jedna má několik párů rukou, druhá zase sloní hlavu, dokola tady pobíhá malý tlustý holohlavý usměvavý pán se zlatou kůží. Nad hlavou mi poletuje fousatý chlápek v turbanu na létajícím koberci.

Jak mě tak stařík vysává, začínám se zmenšovat, vtahuje mě to do toho pidivysavače a proměňuji se v jasné světýlko. Vidím před sebou něco, co připomíná růžovou sliznici tlustého střeva. Putuji po stěnách, otírám polypy a zbytky stolice a stávám se špičkou kolposkopu, který mi vytahují z rekta a následně mě hází do dezinfekční nádoby.

V tu chvíli mě probudí sestra se slovy: „Vstáváme pane Mouken! Je po zákroku, můžete se obléci. Nějaký doprovod máte?“

Potom odcházím domů, v čekárně míjím povědomého bělovousého staříka, ten na mě mrkne, podá mi malé pírko a ptá se: „Není to vaše?“ Oba se pak na sebe usmějeme, strčím si pírko do náprsní … do prdele! A to je konec.