Blázni.cz - dobrý kanál

Dědův modrej Favorit

Milanovi K.

Scéna první – Šedá sedačka

Děda nasazuje dopředu šedou sedačku s černym popruhem. Asi proto mě dodneška fascinujou restrikce okolo nohou i rukou, obzvlášť prováděný tak, že silný chlapský ruce znehybněj moje tělo, ochraňující, protektivní, defenzivní rigging technikou – aby mě, čtyřletýho haranta, při pádu snad zachránily před možností vyškrábat se sám zpod sedačky?

Scéna druhá – Kožená brašna s nářadím

„Tohle je francouzák a tohle křížovej šroubovák a tohle Robertson…“ zahlásí ve sklepě děda chvíli potom, co sundá svatý kolo – jeho blankytně modrej Favorit – ze zajištění a začne přede mnou dofukovat gumu předního kola. Navede pak moje prsty, drže je ve svý ruce na dohuštěný kolo: „Takhle to musí bejt tvrdý, aby sis nevodsral ráfky.“ Miluju dědu. Jeho silný velký ruce, to, jak mi furt radí a poučuje mě, i to, jak mu divně trčí našedlý křoví jeho vobočí do všech světovejch stran (předevšim na východ).

Scéna třetí – Dědeček, děda a já a Ohře

„V neděli v půl šestý v kolonii,“ rozhodne dědeček Pepa. Ráno studí do ksichtu, když mě zas jednou děda nasadí dopředu do sedačky a alejí vzrostlejch platanů, okolo nádraží, přes most a doleva ke kolonii zahrádkářů se mnou prodrandí v ústrety dědečkovi, kterej už čeká na zahrádce a ukáže mi pak v plechovce slizký růžový červy. „To je návnada na štiky. Na úhoře a na kapry mám chleba.“
Odpoledne mě děda přenechá babičce Anně. I dneska cejtim na jazyku to kapří pyžmo a brambory na slanině, co mi tak nádherně nacpaly břicho. Pak ze mě babička vydrhla ve vaně špínu od řeky a v posteli uložila k spánku, zpívajíc mi ukolébavky.

Scéna čtvrtá – Koupák

Litoměřice hořej srpnem. Zas jednou projedem starý město, okolo sámošky dolů přes koleje. Mocnej dóm katedrály sv. Štěpána nám zamává, když drkotavě padáme Jarošovou k viaduktu, pak doprava Pobřežní až ke koupališti. Děda zamkne Favorita na zámek a když mě tisíckrát sveze na tobogánu, nakrmí smradlavejma langošema a vodnatejma nanukama, porazí mě v minigolfu, pinčesu a poctivě se oba vychlórujem, je zas čas znovu nastartovat modrou raketu z Československa. Nasedne na to příšerně široký kožený sedlo a vyšlápne s náma nazpátek domů k panelákům.

Scéna pátá – Květen 2024

Dekáda proteče skrz gumy, pak druhá, třetí – a najednou je dědovi osmaosmdesát a mně táhne na čtyřicet. Kolo odpočívá nevyužitý, skoro zapomenutý, zaprášený a nedohuštěný ve sklepě paneláku. Dědova dobrota nezná mezí a taky je na něj přeci už moc starej - udělá zásadní chybu, která definitivně poznamená osud jeho modrýho krásnýho favorita - kolo mi přenechává.

Mánií opilej básník se modrýho starýho Favorita ujme a protrandá na něm v běsnícím květnu 2024 půlku Prahy. Od tunelu Neboj po brazilský ghetto zbohatlíků Palmovky, skrz cyklostezku Žižkova a na pivka do nádražky Braník, přes hřbitovy Vyšehradu a zaprášenost Pankráce dál do hipsterskejch Vršovic…

Favorit ~ kolo dědova života; je rázem porouchaný a poškrábaný, účastný nočních pijatik, mnohými pády pošramocený. Jednoho brzkýho rána na Husinecký dojde jeho osud a společná cesta ve vlastnictví rodiny Königsmarkovy a Härtingovy ke konci. Čórnul ho kdosi z vnitrobloku baráku a modrej Favorit opouští tenhle příběh...