něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            
17.5.2013
KLECE

to ke mně přišlo poprvé klopýtání, po bouři nezůstal kámen na kameni, kořeny pěstěného žití ležely ze země vyvráceny jako nahý klín podbízivé ženy – učedník poděkoval svému učiteli, který se sám opíral o berli, a nemohl již ničemu ho naučit, jen snad prstem přiblížit ho ke slunci – knihomol odložil všechny knihy, v nichž dřímaly jen polopravdy / pravdy cizích, ze všech sepsaných slov křičela polovičatost – a v odpovědích jen samá výřečnost, v naučených zvycích číhala mrtvolná strnulost jako hnisavý vřed nad zubem (vyrazit ho a vyplivnout!) – příručky ke svátosti smíření vysávaly Bohu život z artérií, ten učebnicový vzor se jako stařec hrbil nad mládím – a v útěku z klece zůstal opuštěn i vychovatel s ukazovátkem, jenž ranami do zad trestal přirozenost jako nemravnost –

měsíc ubývá, nořen hlouběji do klína, bere s sebou děti hvězd, kolik vstoupilo by vidouce, že pak už není cesty zpět? – odhodit škrobené límečky, vyšněrovat svěrací kazajky, pravítka v zádech zlomit, rozcuchat ulízané pěšinky, vystříhat ofinu do plešatosti, vymknout se z přísné výchovy diktovaných norem, z galejí předepsaností, rozházet sudbami vystlané kolébky, otevřít konzervy plechových hlav a vybrat z nich červy tužeb druhých, strhat si z čela jejich nálepky, jako z čardáše se z nich vymotat! – při návratu domů vypustit všechna ta zvěrstva z klece, utkat se s nimi bez příprav, ještě jednou naposled, proplout zpět přes rozevřenou bránu pysků, bez varování proběhnout nahý pološerem, lepkavým otvorem plným nástrah, s odporem olízat ocasy hyenám, sehrát sérii Mářiných klínů a Jidášových polibků, z rozedraných dlaní vybírat zapíchané kameny po pádech do laciných estrád, v bažinách stát se neplavcem, ještě jednou naposled, projít si hříchem, a vším, před čím jsi měl být uchráněn, dech života potvrdit holým životem –

snad jednou - prodere se hlavička tím slizem ven a nadechne se, pod nehty ještě hlína a jehličí, ale nepamatuje si příliš na smrt ten, kdo nakonec doputoval až k Věčnosti, v níž nastavená hruď jako příď něžně proráží Tichem, křišťálem samoty, k majáku jediného Slova, jež se jako boží dlaň honosně rozprostírá nad všemi těmi dalšími slovy plnými šedi, s naběhlou žílou na krku tak snaživě vyřčenými –

21. 2. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice

pozn. autorky: více z mé tvorby (okolo šedesáti textů) naleznete na blogu luruzvesmiru.blogspot.cz

<RozpičouřenáLu.>
Sdílejte: