„Otče, zhřešila jsem. Jen jednou, ale…“
Uf. První dvě věty nebyly tak těžké.
Čekala jsem to horší.
„Vy mě znáte. Tedy víte, kdo jsem. Ale nevíte, jaká jsem.“
Hluboce si povzdechl. Spíš to cítila, než že by to skutečně za tenkou dřevěnou
přepážkou mohla slyšet.
„Jsem dobrý člověk. Věřte mi, prosím!“
Jak ho mám slovy přesvědčit o něčem, o
čem si ani já sama vnitřně nejsem jistá?
„Musíte mi věřit.“
Cítila, že jí nevěří. Nedokáže to. Nejistě se podívala na dřevěná dvířka po své
levici.
„Dobře. Raději půjdu. Promiňte.“
Každý pohyb jí trval věčnost. Pevně stiskla ucho kabelky. Maličko se
zapotácela.
Ale už byla venku. Nerozhlížela se. Jen velice rychle
zamířila nejkratší cestou ven z kostela. Seběhla pár schůdků a už byla
před branou. Ulicí dolů na autobusovou zastávku běžela.
Bylo jí jedno, jakým autobusem jede. Hlavně pryč od těch
osudových okamžiků. Jako kdyby vzdálenost uměla zmenšit její hrůzu.
Co jsem to udělala? Jak teď můžu přijít
znova do kostela? Jak teď můžu jít kamkoli, když on to ví?
Že to ví On, to je pro zatím v pořádku, s Ním si to snad časem vyřeší ve
své duši. Ale že to ví on, člověk, kněz, to jí připadalo strašlivé. Celá se
třásla.
Domů od zastávky zase skoro utíkala.
Přesně včas. Muž akorát vstává. Jako každou neděli. Přesně
v osm.
„Kdes byla?“ pátravě a přesto rozespale na ni mžoural. Oči plné ospalek,
zaschlá slina v koutku.
„Sousedce naproti, Voháňkový, se udělalo blbě. Psala mi brzy ráno, ještě
v noci vlastně. Tak sem jí doběhla pro kapky na žaludek do lékárny u
obchoďáku, ta má nonstop. – Chceš kafe?“
Proč se ho ptám, jestli chce kafe? Po
dvanácti letech, co si dává kafe každé ráno. Ať na mě tak nekouká! Pevněji
sevřela ucho hrnku. Nikdo se nic nedoví. Kněz přeci musí mlčet. Všechno je
v pořádku. Neděle jako každá jiná.
„Jdu startovat auto. Za pět minut vyrážíme na mši. Tak šup, šup!“ Druhé „šup“
jí dnes znělo podivně výhružně.
„Já dnes nejdu. Půjdu se ještě radši kouknout na tu Moniku. Jeď dnes sám a
všechny pozdravuj.“
„Jakou Moniku?“ … ten jeho podrážděný tón!
„No Voháňkovou přece. Aby to nebyl třeba slepák…“
„A pokud bude? Odoperuješ jí ho snad?“ … ten jeho pohrdavý tón!
„Radši už jdi.“
„Hm. Jdu. Tak Voháňková…“ nakrčil čelo. Pak přesnou prudkou ranou zabouchl
dveře a byl pryč. Byl na cestě do kostela, kde dnes ranní mši povede muž, který
o ní zná pravdu. Ten pocit ji pevně držel za hrdlo, tisknul jí je, znemožňoval
jí dýchat.
Tohle nevydržím!
Celý den byla roztěkaná, ale když se nad sváteční polévkou
s knedlíčky rozhodla, jak svůj problém vyřeší, tak už se dokázala alespoň
na venek lépe ovládat.
Nesmí to NIKDY nikomu
říct. Ty to víš. Jsem dobrý člověk! Věř mi to, prosím!
Už si byla úplně jistá.
„Nechce se mi na noční.“
„Já vím, nechce se ti tam nikdy. Namažu ti rohlíky extra tlustou vrstvou,
chceš?“ Dokonce se zvládla mile usmát.
„Dík, to budeš hodná. Stejně tam nechci.“ Zatvářil se jako trucovité dítě.
„Ale jdi. Musíš. Ta hypotéka na tenhle barák se sama nezaplatí.“ Musíš. Jdi už. Jdi!
Věčnost. Uběhla věčnost. Ale už zase konečně běžela.
V běhu se cítila podivně bezpečná.
„Otče!“
Tohle bude těžké.
„Zhřešila jsem. A…“ Aááááá!
KLID!
„…a zhřeším znovu. Promiňte. Můj hřích už vás nebude trápit. Sbohem.“
Zhluboka vydechla a zmačkla kohoutek. Maličká zbraň polohlasně štěkla.
Víc cítila, než že by to mohla slyšet, jak se za tenkou dřevěnou přepážkou
sesunulo tělo starého kněze o kousek níž.
A to všechno pro jeden polibek.
