něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 01. 10. 2018 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            
10.7.2013
Lenka

 

Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám.

Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši.

Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“

Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.

To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka.

Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“



Další stránka ↪
<AN'>
Sdílejte: