něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 26. 11. 2018 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
14.2.2014
Tomu všemu mé díky

První šátek

a poslední vydechnutí,

Není příliš slušné o tom mluvit,

ovšem jen tak spočívat je snad ještě daleko horší.

Nesvlékám šat při každém setkání

a ani v nejmenší nehodlám na svých zvyklostech cokoliv měnit.

Stanout pod cizím oknem

a to své stále míjet.

Co z toho všeho může tak vzejít?

První dopad nedosušené slzy

byl vždy jen pár kroků od nás.

Nikdo nebyl schopen vstát

a otevřít ty zatracené dveře.

Miliony pohlavních aktů pro ničemnou skutečnost.

Tam, kde jiní zanechávají odpočívat své kadeře,

zanechám rozum.

Který jen vzpomíná,

nevytváří.

Namaluj mi na tvář znamení hanby,

vydám se sám položit kámen mudrců tam,

kde ho již nikdo nenajde

a nepochopí tak nekonečnou zákonitost omylů.

První šátek se ve větru vlní

a mně není vůbec trapné o tom mluvit.

Je lepší se celé noci převalovat

a nikdy nedosáhnout spánku,

než se jen spokojeně kolíbat na arše nevědomosti.

Mohl jsem si zvolit zcela odlišný scénář,

bez zbytečných překážek,

bez slastí trhajících údy u samých kořenů.

Tolik již bylo polibků,

keců

a zpocených tváří.

Je možná na čase vše ukončit,

vykřičet se do větru

a usnout v tvém náručí bez možnosti odvolání.

Čekal jsem dlouho na vás všechny,

ale sám sebe jsem se nedočkal.

Odpusťte, mé veškeré múzy,

že jsem špatně naslouchal

a vyslovoval pokaždé cizí jméno.

Nejsem ten, za kterého jste mě snad mohli mít.

Jsem křivka na čáře života,

jsem dárce se špatnou krví.

Vyleťte, ptáci, z mých dlaní

a konečně dokonejte své dílo.

Kdo má vydržet to nekončící čekání?

Žádný hrdina není skutečný

a slova lásky jsou dost možná podvrh.

Pokud se i tentokrát mýlím,

je to jasné znamení toho,

že oči nevládnou pouze svým barevným odstínem.

Jako odraz hluchavky se snažím ukrýt před skutečným činem.

Nevládnu potřebnou mocí,

musím jen stát

a nechat na své tělo dopadat nikdy nekončící sílu naděje.

Právě pro ten pocit odloučení,

který znám z dětství

a nikdy mě ani na chvíli neopustil.

Dost možná se jednou přeci jen ukloním

a stanu se živou sochou.

Než se ovšem něco takového stane,

budu doufat,

že ještě jednou,

naposledy,

dostanu možnost za to všechno poděkovat.

13.2.2014

Domek-Mlýnská (uprostřed noci)

<Rogo>
Sdílejte: