něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            
21.1.2013
Dítě

Užasle civěl na bílý uzlíček vyplňující sotva třetinu dětské postýlky. Dítě - Moje dítě - opakoval si v duchu a přitom se usilovně snažil navodit si pocit patřičného dojetí, který se však z neznámých příčin ne a ne dostavit. Tupé prázdno jeho hlavy tak pozvolna zaplňovaly nepřipravenéhonejrůznější obavy, vesměs iracionální, které ho škrtily jako krajková šněrovačka novorozeně. Ačkoli se na otcovskou roli poctivě připravoval přes osm měsíců, musel si připustit, že čerstvě nabytá zodpovědnost za cizí život jej zastihla zcela nepřipraveného.

Z existencionálních úvah novopečeného tatínka zakrátko vyrušil pronikavý ryk, vycházející jakoby zpoza postýlky, který postupně nabýval na frekvenci i síle. Když se opatrně nahnul nad postýlku ve snaze dopátrat se jeho zdroje, s údivem zjistil, že všechen ten kravál vychází z miniaturních úst dítěte. Co ale s tím? Obyčejně by v takové situaci přiskočila maminka, vzala dítě do náruče a během chvíle jej utišila požadovanou dávkou mléka. Jenomže maminka si v této povídce nepřála být - prý, že mateřství (a kojení zvlášť!) jest výsostně intimní záležitostí v životě ženy, kterou neradno snižovat laciným exhibováním před čtenáři této pokleslé revue. A navíc prý po porodu ještě všechno neshodila. A tak musel malého křiklouna utišit sám.

Ale jak? Bezradně přešlapoval u postýlky v naději, že řvaní prcka časem omrzí. Tento přístup však selhal, stejně jako houpání v náručí, dudlík, všeliké konejšivé zvuky a další způsoby doporučované odbornou literaturou, jejíž stohy se mu už půl roku kupily na nočním stolku. Ale zkuste si číst v leže moudra zkušených rodiček a neusnout při třetí větě…

Zoufalá situace volá po zoufalých činech, řekl si, a pustil se do zpěvu lidových písní. A ono to překvapivě zabralo! Ale jen co dozpíval, ujalo se zpěvu opět dítě a jímavý folklor vystřídal drásavý hardcore. A tak rychle spustil další - Černé oči - a poctivě odzpíval všechny sloky, přičemž v té poslední se, jako obvykle, neubránil slze dojetí. Leč ani krutý osud naverbovaných chlapců malého křiklouna neobměkčil - nenasytné dítě si žádalo další. A tak zpíval - jednu za druhou, tu dětskou, tu zamilovanou, občas nějakou koledu, pečbuřťáckou nebo do pochodu - písně dávno nezpívané, o kterých už skoro zapomněl, že je zná. A dítě spalo. Ale jen na chvíli přestal, aby nabral dech a rozmyslel další repertoár, v ten okamžik novorozeně otevřelo oči a vzápětí i ústa.

Časem mu docházely nápady, zkusil tedy zrecyklovat něco ze začátku uspávání, ale prvotní úspěch se nedostavil - progresivní vkus dítěte si žádal stále nové, dosud neslyšené. A tak mu nezbylo, než začít si písně vymýšlet. Jelikož neměl v tomto oboru velké zkušenosti, jeho prvotiny za mnoho nestály, protože zněly jako nepovedené napodobeniny těch lidových, a taky kritika na nich nenechala nit suchou. Však tatínkova nezdolná touha utišit spolu s důsledným pedagogickým vedením utišovaného postupně vytříbily jeho kompoziční schopnosti na úroveň hitmakera.

A tak si spolu spokojeně hospodařili, děťátko hojně spalo - to jak tatínek vypouštěl do světa jednu pecku za druhou. Jedna z nich, myslím, že byla zrovna o lásce, doputovala až do ucha souseda - shodou okolností věhlasného hudebního producenta, který uhranut její dokonalostí, rozhodl se nahrát ji a zpeněžit. A jelikož to byl skutečně věhlasný producent, píseň zakrátko zněla ze všech reprobeden, díky čemuž tatínek nejenže pohádkově zbohatl, ale hlavně už nemusel zpívat - stačilo pustit rádio.

To už se na to maminka nevydržela dívat, nakojila vyhladovělé dítě a vyhubovala tatínkovi, že by se místo toho fantazírování mohl aspoň chvíli o mimino postarat, krom toho že ta pointa beztak nedává valného smyslu. To musel tatínek uznat, i když si pro sebe pomyslel, že mu maminka jenom nepřeje jeho závratně rozjetou hudební dráhu, patrně pro ty náruživé fanynky.

Dítě mezitím dosálo a usnulo. Uložili ho zpátky do postýlky a společně sledovali, jak se na jeho tvářičce objevil první náznak úsměvu.

 

<peterkey>
Sdílejte: