něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 09. 2019 na slet č.36 v 19h do klubu Paliárka.            
21.1.2013
Pod stromen Niguda

Právě jsem se probudil uprostřed pralesa. Pod posvátným stromem Niguda. Jeho zlatavé plody dozrávají jednou za sto let a strom dál žije tak dlouho, dokud jeho dřevo nezetleje a nevyraší z něj nový jedinec pod ochranou dřeva starého. Na jeho místě vyrůstá nejčastěji pouze jeden jediný strom, ve vyjímečných případech až tři (takový ale vždy srůstají v jeden a ten je obzvláště uctíván, a nikdy není objektem pro získání plodů). Na jednom místě rostou stále noví a přitom stejní jedinci tisíce let. Jediný, kdo může strom rozšířit na jiné místo je člověk. A také mystická zvířata s kouzelnou mocí jako je jelen Agutape, podobný jednorožci, který se k nim dostává pomocí svého rohu (kopýtkem plod rozdrtí a následně se v něm vyválí, aby jeho silně nasládlou vůní přilákal samičku, která se může nacházet až ve vzdálenosti tisíce mil) a opice Dju-mage, které jsou, podle legend pralesanů, snad na zemi nepůvodní.

Pokud chce člověk semena získat, musí vystihnout ten správný okamžik, kdy je vidět na jindy tak hladké borce stromu náznak praskání a mírná změna barvy, někdy také otvory maravenců Agutape. Tehdy náčelník kmene, šaman a jeho učedník a nejzkušenější válečníci pomocí seker do stromu vysekají otvor. Tomuto úkonu předcházejí mnohadenní rituální očisty, odloučení od kmene, půst a dlouhotrvající tanec. Uvnitř kmene, u samotné dřeně, nalézají vouko niguda. Mají zlatavou barvu a jsou vejčitého tvaru - vypadají asi jako jádra avokád. Tato vejce se po zdlouhavé práci – strom Niguda je v období zralosti až 180 centimetrů široký, což za použití primitivních nástrojů vyžaduje skutečnou vytrvalost – ze stromu vyjmou, nikdy ne všechna, pouze několik zdravých a zralých kusů. Za naprostého ticha a klidu jsou v listech stromu naplněných pilinami, které vznikly při dobývání semen, odneseny do speciálně zbudované vesnice, kde je jedno vejce vybráno a spolu s pilinami a listy je toto zasazeno do ochranné chýše, kde bude několik let klíčit za neustálého střežení válečníky kmene, kteří si tímto zároveň splňují svoje osobní mystické a očišťovací úkoly.

Ostatní vejce a prášek z nich slouží jako přísada do kouzelných opojných nápojů pralesanů, při předpovídání minulosti (čili její budoucnosti - tak jak ji chápeme my – oni totiž věří, že čas běží opačným směrem) a při hledání otázek důležitých pro život ve vesnici.

Strom Niguda a jeho rozmnožování je fyzická alegorie vzniku těch jednotlivých kmenů pralesanů, kteří ji uctívají a v ni věří. Jako taková je harmonicky integrována do jejich světa pomocí mýtů a legend, pověr, pohádek – pomocí reality.

Toto, pro nás, tajemství, známé jen z vyprávění (jak vypadá strom Niguda a jeho semena, zda je skutečný), se dosud nepodařilo odhalit žádnému antropologovi zkoumajícím pralesany; ani tomu, který se snaží zachovat odstup od zkoumaného objektu, ani tomu, který se snaží s objektem splynout. Podařilo se to jenom těm, kteří se objektem stali a tím již nemohli nic prozradit, neb tajemství je neprokazatelné a nepřenositelné. Je nepochopitelné pro jinou mysl, mysl v "jiném stavu vnímání", a proto nemůže dojít ani k fyzickému ověření této skutečnosti.

Usínám, neb jsem unaven. A první co cítím, jsou moje zdřevěnělé nohy. A pak si uvědomuji, že stojím ve frontě k pokladně. Cítím, že jsem jiný než ostatní souputníci čekající na placení, a rád bych jim to řekl, nebo jinak dokázal, ale nemohu si vzpomenout na detaily a nemohu z matných vzpomínek ani vyvozovat žádné závěry. Jsem jak opilý muž, který není ve střehu. Jen ta avokáda, která mám v koši, mi dávají pocit kontinuity a klidu. A květák a kapradí ve výloze květinářství.

Venku pak vidím tramvaj a v ještě polopřítomném vědomí ji vidím jako buňku, která veze mitochondrie lidí, takový malý soubor entit s očky a brvičkami. Je to jako kmen bytostí s určitou mírou společného vědomí, jako dva kmeny spojené ojí v takový tandem. Jede-li tato buňka po kolejích času, komunikuje cyklicky se svým okolím, zastavuje a rozjíždí se. Pak rozeznávám žluté obličeje, bledé dlouhým nedostatkem slunce, s očima neklidně těkajícíma v rytmu kyvadla jejich svalů ve snaze zachytit stojící realitu.

<Kolemjdoucí>
Sdílejte: