Blázni.cz - dobrý kanál

Říkali, že často mluvím z cesty. Říkali, že se motám. Říkali, že jako bych byla duchem mimo, někde jinde, mimo tuto realitu. Říkali: „Pověz nám, jak ti je?“ a tvářili se zaujatě. Jak by mi mělo být? Často mi v těch dobách bušilo srdce, cítila jsem neklid. Napětí a neschopnost se ovládat. Třásly se mi ruce, měla jsem sucho v ústech a celé moje tělo jako by jemně vibrovalo. Ale to už je dávno. Tady v tom divným vězení se špatně odhaduje čas. Někdy mám pocit, že uběhly hodiny od doby, co jsem byla probuzena, ale pak zjistím, že naopak několik dlouhých hodin ještě zbývá do oběda. Dnes mě vzbudili a hned jak jsem navlíkla tu směšnou uniformu, tu šedou teplákovku, už mě vedli za doktůrkem. Cítila jsem, že jsou oba chlapíci, kteří mě postrkovali mezi sebou, kvůli něčemu vzrušení. Nic ale neříkali. Ani mezi sebou se nedomlouvali očima, koukali před sebe, ale přesto jsem to viděla, cítila: perličky potu nad horním rtem, občasné a letmé, ale furt výraznější záškuby ve tváři, navíc ti dva nebyli s to za celou cestu sladit spolu krok. Jak mě postrkovali a táhli mezi sebou, přišla mi dnes cesta odlehlou chodbou ještě delší a zlověstnější než jindy. Přesto jsem začala doufat – třeba se konečně něco změní, třeba ta dlouhá noční můra skončí a půjdu pryč, ven. Třeba mě někdo konečně začal hledat, ségra, nebo P., nebo kdokoli. Třeba se doktůrek a všichni ti bachaři tady usnesli, že nejsem blázen, kterého je potřeba izolovat. Ze začátku jsem tady řvala, že na to nemají právo, držet mě tu. To mě pak strčili do zvukotěsné místnosti, aspoň myslím, že byla zvukotěsná, a nechali mě řvát, dokud jsem se nevyčerpala. Zkoušela jsem někoho z dohledu oslovit, soukromě a rozumně, že mám přece nějaká práva, že chci vědět, proč tu jsem, že chci vidět jakékoli dokumenty k tomu, čemu oni říkali Případ. Každý se však ode mě mlčky odvracel. Bez náznaku pochopení. Jak kdybych mluvila mandarínskou čínštinou a zároveň byla prašivá. Ale to třeba dnes skončí. Nebo se to alespoň nějak změní, někdo do toho vnese trochu pořádku, někdo mi to vysvětlí. Doufám a poslušně šlapu mezi dvěma vysokýma chlápkama. A teď vám odvyprávím jednu svou další noční můru, která byla plná pocitů:

Byla jsem zpátky na střední škole. Žárlila jsem na Janu z vedlejšího domu, že je hezčí než já. Má růžová sestra. Vždy plná pochopení. Proplouváš hlubinami svého podvědomí a trochu se potápíš… nakláníš se jak loďka z té písničky, kterous měl rád, když jsi byl ještě zajíc. A opět chceš žít pohádku, jako už tolikrát předtím, ale čas nevrátíš, žádný návrat v čase není možný. Takže smůla, už žádná kočka Koule, žádný starý šlágry, žádné dějiny. Takže žádné drama. Jen některý věci najednou dávají větší smysl, vidíte je v ostřejším světle. Píšeš svůj život od konce. Po hvizdu píšťalky startuješ jediný z davu. Stále znovu vstupuješ do jedné a té samé Lenky. Přehazuješ výhybky, aby vždy tvůj mozek přestal rotovat v tom místě, které si náhodně vybereš. Takový duševní Videostop. A trochu marmelády. Žádní superhrdinové neexistují, ani ty zaručeně pravé od Mattela. To je Brutální jak Nikita. A pubertální jak tenhle fór. Jo vole hlavně si zachovat tvář vole. Nejlepší byli… a ve čtrnácti první trapasy. Ty vážný a osudový za zvuků hudby Leoše Mareše. My vážně myslely, že svět se zboří. My. Letní sestry. Gratulujeme, stal jste se výhercem svého vlastního duševního zdraví. Na shledanou. Občas se něco trochu zasekne. Občas je to zrovna váš mozek. Nevadí, trochu se zklidnit nikdy ještě nikomu neublížilo a jedeme dál. Umíte hledat v mapách? Někdy se to docela hodí. Třeba pokud jste postavou dobrodružného románu. Zítra je neděle a mám dost času. 

Jak jsem nad pocity z toho snu uvažovala, stahoval se mi žaludek a pálilo mě v krku. V tomhle stavu mě dovedli do doktůrkovi komůrky. Doktůrek seděl na židli za mohutným psacím stolem. A za ním stál ve stínu, pohodlně opřený o stěnu, můj P. Škodolibě se ušklíbal, když jsme vešli. Radostí vykřiknu: „P.!“ celá místnost jakoby se točila. A jako bych hledala něco, co tam není. Doktůrek se hned ptal: „S kým to mluvíte?!“ Upírala jsem oči za jeho záda. Myslela jsem, že je konec. P. mě jako správný rytíř na bílém koni přijel vysvobodit. Třeštila mi hlava. P. se zas jen tak podivně pousmál. Zle a zlověstně. Bylo to tak letmé. Snad jen jediný sval v tváři se mu při tom hnul. A najednou mi to došlo. Doktůrek o P. nevěděl. Jen já jsem ten stín v temnotě v rohu místnosti viděla. Jen já jsem věděla. To poznání bylo strašlivé. Vyděsilo mě to k smrti. Ledový pot mi lepkavě pokryl kůži. Soukromý horor v mé unavené hlavě. Pak už jsem nebojovala. Jejich přesila byla děsná. Jejich svět se tak málo podobal mému. Oni nemluvili stejným jazykem jako já. Mechanické oko. Nakládané okurky. Stejná abeceda, jiný kód. Stop. Zastavte to tralala! Vítězná fanfára. Sláva jedněm a čest druhejm. Čest jejich památce. Zlom vaz. Uragán. Toužím po porozumění namísto života v hádankách. Devětkrát ámen. Za třicet devět dní. Konec soukromého světa. Nevěřící Tomášové a Katky. Nevyzrazená tajemství a porušené sliby. Dopisní papír s růží. Pečetidlo. Velké rudé skvěle tvarované rty. Jak filmová hvězda. Jen ten obrázek je pokaždé trochu jiný. Spirály. Modrobílé pruhy. Razítka. Vzduch v místnosti by se dal krájet. Zhoustl a šero se víc rozpito do stínů, svět začínal ztrácet jasné kontury. Zkusila jsem doktůrka ještě jednou varovat: „Za vámi stojí P.“ ječela jsem. Doktůrek nechápavě zvedl obočí. Cože? P. Jenom mu úplně zčernaly oči. Dvě temné díry do lebky.

Zajímalo by mě, jestli to máš, ségra, stejně. Obracím se na tebe, protože k tobě vzhlížím. To tys mě naučila všechny ty nejbáječnější věci. Věřím ti. Provedlas mě všemi úskalími puberty. Člověk si ale musí umět užít tu radost.

Čekala jsem, kdy se z té noční můry probudím. Zbrocená potem a ječící hrůzou. Na posteli jen o málo pohodlnější, než bývá polní lůžko v lazaretu. A dalo by se říct, že doma. Protože tohle už navždy bude můj domov. Sem patřím. Navždy.

(část z delšího psaní)