něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 29. 10. 2018 na slet č.44 v 19h do klubu Paliárka.            
15.8.2014
Ztráty a bolístky pana Wthena Ubohiho

    Ubohi se ďábelsky zachechtal a s rukama za zády přecházel místností křížem krážem. Za ním, uvázán k jeho pravé noze, cupital na svých kraťoučkých kožkách malý, ošklivý psík neurčité rasy. Nebyl to vlastně ani pes, spíše připomínal černou vypelíchanou nudli s netopýříma ušima. Wthen Ubohi mu s láskou říkal Zmrde.
     „Zmrde… můj krysopse! Poraď mi, co s tím Ambrosiem mám dělat? Způsobuje mi jenom potíže!“
     Zmrd mu však neporadil, neboť nechápal, co po něm páníček vlastně chce. Pro jistotu však naklonil svoji hlavu na stranu a zatvářil se tím nejmoudřejším výrazem. Pan Ubohi zalovil v kapse a s vděčností ho podaroval sladkým pamlskem. Slupl ho jedna dvě, a než se nadál, vystřelil vpřed jako šíp, neboť se Ubohi opět vydal na pochod.
     Zmrdovo cupitání bylo okouzlující, protože popoběhl a opět stál a zase popoběhl a opět stál, a takto se v přesných geometrických obrazcích groteskně pohyboval po místnosti všude tam, kam ho táhla pánova noha.
     „Však já mu přijdu na zoubek. Ten se bude hodně divit, až ho připravím o jeho klid.“
     „Haf, haf!“
Zmrd se překvapeně podíval na svého pána, protože si byl téměř jist, že tím, kdo právě zaštěkal, nebyl on. Pro jistotu skutečně také zaštěkal, aby porovnal barevnost obou hlasů. Pan Ubohi ho opět podaroval pamlskem a Zmrd už vůbec nechápal, čím se o to zasloužil.
     Od té doby se již nikdy nepokusil zatvářit se moudře, což od něho vůbec nebylo moudré, neboť ho páníček za několik dní daroval své přítelkyni Romaně.
     Ubohi se ďábelsky zachechtal a s rukama za zády přecházel místností křížem krážem, občas přitom narážeje do krejčovské figuríny, kterou vyšmelil s prodavačem jistého obchodního domu.
     „Poraď mi, co s tím Ambrosiem mám dělat? Způsobuje mi jenom potíže!“ zeptal se.
     „Tak si s ním rozumně promluv,“ odpověděla Alžběta, a zároveň neúnavně stínala kosou postavené šachové figurky stojící na naleštěných parketách. Pan Ubohi jakoby zázrakem vždy jen o těsný kousíček míjel její ostří, přitom se vůbec nedívaje, kam vlastně šlape.
     „To se ti lehce poví, Alžběto. Sama dobře víš, že jen tak nepřijde, neboť je až do morku kostí uražen od té doby, co….“
     Alžběta zrovna sťala bílého krále a řekla: “Od jaké doby? Snad nééé od tééé… co?“
     „Jóóó, od tééé!“ vybafl Ubohi.
     „Tak to je vážné. Moc vážné!“ a začala brousit ostří. „Myslila jsem, že už je to za vámi.“
     „Ale kdeže.“ vyhrkl Ubohi a opět narazil do figuríny, až ztratila jednu paži. Zvedl ji z podlahy. „Má úcta...Wthen Ubohi jméno mé,“ a pak se jí poškrábal mezi lopatkami.
     Postavila všechny figurky na parkety a opět začala kosit.
     „Co takhle za ním poslat nějakého usmiřovače? Zkrátka dohazovače, co ty na to?“ začervenala se, přičemž cudně sklopila víčka v domnění, že tou osobou pověří právě ji.
     On však poslal onu krejčovskou pannu.
     Od té doby ji nikdy nespatřil.
Ubohi se andělsky pousmál a s rukama za zády přecházel místností křížem krážem, dávaje přitom pozor, aby neztratil i to druhé křídlo, neboť o první přišel, když si na něj z neopatrnosti šlápl. Ambrosius mu ho úlisně podával, běhaje za ním po místnosti jako neodbytný milenec. Z tohoto důvodu ho Ubohi nikdy nespatřil, ačkoliv jasně slyšel jeho hlas.
     „Jsem tady. Konečně!“ žadonil o Ubohiho pozornost Ambrosius, nedbaje na zřetel to, že občas dostal tím zbývajícím křídlem „nebeské důtky“ do hlavy, kdykoliv se Ubohi otočil za jeho hlasem. Točil se jako čamrda, co nejrychleji svedl, v domnění, že nachytá přízrak při činu.
     Leč marně.
„Jsem blázen, strašný blázen! Už slyším Ambrosiův hlásek.“ mezi vzlyky kokrhal Ubohi. Ambrosiova úlisnost byla ohromující, neboť se v podstatě snažil o podobné. Běhal za ním, že ho předběhne, aby se mu mohl podívat do tváře. Jenomže… kdykoliv se chtěl Ubohi otočit doleva nebo doprava, udělal Ambrosius naprosto to samé. Nastala tím vzácná synchronicita a úsilí obou nešťastníků bylo marné.
     Marné?
     Kdepak.
Po dlouhé a směšné honičce uviděl Ubohi Ambrosiovu tvář, avšak natolik zrůdnou a ďábelskou, že si opravdu myslel, že ji posílá samo peklo, aby ho trestalo za jeho temné svědomí.
     Zatočila se mu hlava a okamžitě se v bezvědomí poroučel k zemi.
     Ambrosius, zcela uřícen a vyčerpán, plný opuchlých podlitin s rozcuchanými, zježenými vlasy, stál nad zlomenou postavou Wthena Ubohiho a dal se do tichého pláče, než si pro něho po dlouhém pátrání opět přišli zřízenci nedalekého sanatoria.


<Yanus>
Sdílejte: