něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 23. 07. 2018 na slet č.30 v 19h do klubu Paliárka.            
5.10.2014
Neblahé tušení pana Ambrosia

(Bajka o tom, kterak se tři výtečníci,aneb bujaří nadčlověkové shledali a navždy spřátelili.)



Nevěděl, kam se má podívat, a dokonce ani to, co si počít. Zkrátka...nevěděl toho mnohem více,

což ho naplňovalo pocitem jisté sklíčenosti. V očích, jiskřících šílenstvím rozpoznati bylo možné jistý chorobný stav pana Ambrosia. Zatvrzele odmítal jakákoliv „dobrá“ opatření, jež poskytnouti by mu mohla, způsobem dostatečným jistou přiměřenou ochranu a tím útěchu před něčím, jenž sice vnějšími znaky vykazovalo jakousi „nemoc“ - ale prozatím nepoznanou.

Byl pevně přesvědčen, že je zcela zdráv a na vysvětlenou svůj současný stav přisuzoval spíše své duševní a duchovní krátko trvající odchylce, kterou způsobila hrůzostrašná příhoda, jenž se před nedávnem za velice záhadných okolností stala.

Azor měl neblahá tušení.

Jisté bezesporu bylo to, že Azor žádná neblahá tušení nikdy neměl a míti ani nemohl, protože neexistoval. Však právě proto a pro nic jiného...smýšleje v duchu tomto, nemohl se pan Ambrosius zbavit určitého neblahého tušení, aneb toho, že Azor tušení má.

Shromažďoval všechno, co by snad jen pouhým náznakem přivedlo ho na stopu Azora.

Bylo to beznadějné.

Kdykoliv byl pevně přesvědčen o tom, že Azor neexistuje, pokaždé nastal přesný opak. Azor nabýval na své existenci takovou měrou, že nebylo již pochyb o jeho opravdovosti.

Tato negace rozumu vyústila v již hrozivé a velice nebezpečné neblahé tušení, že Azor vlastní neblahá tušení. Nápadný rozdíl byl zřejmý, zatímco pan Ambrosius své tušení znal, nemohl přijít na kloub toho, čeho se týkají tušení Azorova.

Je snad existence Azora závislá na jeho původci? Je modelem? Je snad skutečností? Vždyť model je nápomocným abstrakčním prostředkem, aneb náznakem skutečnosti, nikoliv skutečností samotnou.

Je snad Azor ve své podobě (bez podoby) pouhým klíčem k jeho skutečnému bytí?

Je metodou?

Asi ne.


Pane Ambrosiusi, pane Ambrosiusi! Slyšíte mě? Vstávejte prosím. Je pravé poledne.“ dosti nešťastně pronesla Elisabet. Nemohla si vysvětlit tvrdý a dlouhotrvající spánek pana Ambrosia.

Věděla, že s ním není něco v pořádku. Její nesmělost a snad i „cosi jiného“ jí však ale bránila v tom, aby se pana Ambrosia zeptala přímo, ale vrozený pozorovací talent, instinkt a tušení této ženy, patřící ženám jako takovým… dopomohl jí k nezvratnému a neklamnému přesvědčení o nastupující nevysvětlitelné nemoci, spíše duševního rázu tohoto nešťastníka.

Byla již během své praxe, aneb praxe Alžběty, navyklá přihlížet, zvláštním výstřelkům pana Ambrosia, patrně vzniklým jeho přepracovaností a úzkostlivým staráním se (a to s nesmírnou až pedantskou péčí) o „věci“ krásně vedlejší.

Nikdy se však nestalo, a to pracovala ve funkci Alžběty již několik let, aby ho nemohla vzbudit.

Pan Ambrosius z tohoto důvodu utrpěl mnohé pohmožděniny, obzvláště na hlavě.

Uchopil gumové kladívko ležící na jeho přikrývce a bezmyšlenkovitě ho položil na noční stolek. Svým zraněním patrně nepřisuzoval žádný význam, protože si jich vůbec nevšiml a nečekaně hbitě vyskočil z postele.

Alžběta chtěla utéci, neboť si myslela, že ji pan Ambrosius chce…ale naštěstí si včas uvědomila, že je Elisabetou.

Pan Ambrosius přistoupil až k Elisabetě a jemným a sladce znějícím šepotem jí do zvukovodu cosi nařizoval. Byly to nádherné melodie, ze kterých se Elisabetino hezké, mladé a oblé tělo rozechvělo nepředstavitelným vzrušením.

Alžběta Elisabetu rychle probudila a obě se v jednom těle, a konečně i duši, zaposlouchaly do obsahu záhadných slov pana Ambrosia.

Ne, již nebylo pochyb - chtěl Azora!

Ačkoliv sám zcela nevěděl kým a čím Azor je a jaká neblahá tušení v sobě skrývá, stále trval na svém šíleném požadavku.

Alžběto - počkejte, prosím!

Slyšíte?

Znáte AZORA?

Již jste o něm slyšela?“

Alžbětě se okamžitě zjevil pes.

Je to pes?“

Áááách! - že mne to jen nenapadlo. Zlato, ještě že vás mám. Ani netušíte, jak svoji úlohou Ženy pomáháte nám, pravdy chtějícím, bádajícím duchům, aneb mužům k rozšiřování a rozsvěcování naší geniální mysli.“

Alžběta se úslužně uklonila, kdežto Elisabeta začala nevýslovně zuřit a chtěla pana Ambrosia neprodleně harpunovat.

Pan Ambrosius změnil názor. Najednou si byl vědom toho, že v obdobné situaci by snad každého troubu napadl právě zmiňovaný pes, a tak tuto eventualitu nemohl přijmout.

Počal podezírat sám sebe, že Alžbětu nenávidí, jelikož se unáhlil s pochvalou ženě, která mu vlastně ničím nepomohla, ba právě naopak.

Bál se však podívat této ženě do očí, protože správně vytušil, co by následovalo.

Uzavřel se do sebe a řekl: „Alžběto! Ne…nechci psa, rozumíš, nechci.“

Chci Azora!“

Najednou si ale uvědomoval, že bez pomoci této Ženy nic nesvede, a že se možná zmýlil, když o ní v duchu takovýmto způsobem smýšlel.

Elisabeta moc dobře věděla, co se děje v jeho hlavě, a cynicky se usmívala nad svým budoucím vítězstvím.

Pan Ambrosius se přestal ovládat a na znamení toho, jak vlastně tyto domácí „mazlíčky“ k smrti nenávidí, začal se chovat jako pes. Štěkal, vrčel, a kdykoliv se přiblížil na svých čtyřech nohou k Alžbětě, nemilosrdně ji pokousal. Jeho nemoc ho přiměla k opravdovému pocitu, že trpí psí padoucnicí a proto začal slintat, až se mu tvořila pěna u huby. V nechutných křečích svalil se na podlahu, a omdlel. Elisabeta ho rázně profackovala a probudila tím nešťastného pana Ambrosia ze simulantství, které na něm tolik nenáviděla.

Vstávejte. Povídám...vstávejte chlape bídná!“

Pan Ambrosius ji chtěl okamžitě tvrdě ztrestat, ale vzápětí s hrůzou zjistil, že mu nezbývá sil, a proto se hystericky rozplakal.

Alžběto, Alžběto, co mi to děláš, vždyť…….“

Elisabeta mu přestala hubovat, neboť věděla, že má vyhráno. Ano...tohle si vždycky přála...vidět poníženého Muže, nikoliv muže.

Alžběta se rychle probudila a soucitně a láskyplně líbala a laskala pana Ambrosia všude tam, kde muž cítí vzrušení. Ne...neodmítl tyto polibky i jiné laskání, snad proto, že se nacházel v tomto nevýhodném postavení, a také proto, že si jasně uvědomoval skutečnou krásu Alžběty. Snad právě proto před ní poklekl a objal její nohy. Se srdcervoucím patosem začal milé, leč překvapené Alžbětě, vyznávat lásku:

Kde obavy a nesnáze jste? Kam - povězte kam jste se uschovaly? Kde hledat pro vás mám já nechat? Ne, vy rozverné, škádleníchtivé a kverulantské Mocnůstky.

Ne, ne……

Třeste a bojte se hněvu mého, neboť jsem vám vyhlásil válku!

A kdyby v útrobách srdce Země, ve zkažené mysli a srdci Ničemy jste se nacházely - Slovy a především skutky Lásky vás ukamenuji.

A kdyby v útrobách stálice nejjasnější, toť ve Slunci samém, vaše ničemnost vařila se škodolibou radostí a zvrhlostí - zavrhnu slunce a Měsíc stane se mi králem.

A přec děkuji vám všem, že otrokem zajatým v pochybnostech slova i světa, protloukám se veškerým svým vnímáním tím, co životem se zove.

Snad v tobě, Ženo, poklad mudrců dávnověků i smysl putování ve své prostotě konání objevil jsem bez vlastního přičinění, neb příroda sama v tobě moudřejší a praktičtější životu jest, nežli běda a chmury zrajícího principu mužství.

Snad v tobě, Ženo, uskutečňuji proces z kukly deroucího se člověka na svět zcela dvojaký v účasti nesobeckého se rozdělení pro svět.

Přec člověčenství střetává se ve skutečném „dotyku“ úst se líbajících. Toť ony - ty sladké rtíky pravými sosáčky srdce jsou.

Ach, Ambrosiusi,“ ozvala se Alžběta „co mi to děláš? Vždyť já ani sama dobře nevím, co vlastně od lásky mohu očekávat.“

Ambrosius povstal a šermoval třesoucím se ukazovákem Alžbětě před červenající se tváří. Vypadala komicky, jako ty vetché a nahrubo otesané kejklířské loutky, kterých se v dětském věku tolik bál. Matka ho jimi strašila, kdykoliv ho potřebovala zkrotit.

Dala bych si pudink s višněma!“ přerušila tok jeho vzpomínek, a než se nadál, prosvištělo těsně kolem jeho ucha ohromné kladivo, a neomylně tak ukončilo životy několika much.

Tři najednou! Tak to se mi ještě nestalo. Jaká jsem?“

Nadmutá jako žabák, pyšně čekala na pochvalu. Chtě nechtě, musel polknout a značně kysele, s vynaložením mnohých sil, přitakal jejímu výkonu. Když zjistila, jaký na něho udělala dojem, tak přešla ke skříni stojící za jejími zády, vytáhla z ní ochrannou přilbu a narazila si ji na hlavu. Naparovala se před ním v kolébavém rytmu.

Líbím? No tak, Ambrosiusi, líbím se ti? Jen se nedělej. Vidím ti až do žaludku. Nevěříš? Slyšíš mě? Věříš alespoň v něco?“

Ambrosius se zasnil a vyhrkl ze sebe: “Stvořili jsme si boha, který nás donutil v něho nevěřit, neboť jen tak možné jest udržet v sobě víru v neustálé pozornosti v Něho věřit. Často se „usmívám“ s ústy plnými zvratků. Kloužou mi zpět do jícnu a naopak. Držím je v sobě co nejdéle, až to nakonec nevydržím a zvracím na všechno, co je mi podezřelé. To je má skutečná mluva k těm, co líbezným, medovým hláskem takzvaně„žijí“. Jen k málokteré bytosti pronáším skutečná s-LOV-a. Jen na málokoho se skutečně usmívám.“

Civěla na něho, jako nic nechápající tele, stále se v jakési setrvačnosti naparujíc, a v momentě, kdy se její ústa našpulila, připravena tak k překotnému výkonu své řeči - s brutální vervou nesnesitelné zášti z ní vystoupila Elisabeta, až začalo hotové rodeo.

Lamentovala, hrozila pěstmi a urážela Ambrosia těmi nejhrubšími výrazy, na jaké si jenom ve své zlosti mohla vzpomenout. Jelikož však sled myšlenek v mnohém převyšoval její schopnost je včas reprodukovat, nebylo jí vůbec rozumět.

Hučela, bučela, kňučela a mektala jako dobytče, stále přitom tančíc polku, dupák, rap i kozáčka.

Nezmohl se ve svém šoku na nic příhodnějšího, než jí ze srdce tleskat a udávat dupotem pravé nohy doprovodný rytmus.

Ty šelmo, ty dračice. Netušil jsem, jak jsi vášnivá. Jsi krásná ve svém vzrušení - ano, teď to jasně vidím. Ano, ano“ tleskaje přitom stále do rytmu. „Ne, ne, ještě si nelehej, má lásko, vždyť se celá chvěješ. No né...to je třas, jaký jsem nespatřil ani u svého dědy, a to byl nějaký alkoholik. Klepeš se, jako bych hladil čokla po slabinách. Nepospíchej.“ A aby utišil její žár, začal opět recitovat své vyznání:

A co když se ráno probudím a stanu se portugalským

kopáčem zkamenělé, mořské soli?

Možná mi navždy motyka

k rukám přiroste.

Jak tě budu hladit?

A co když se ráno probudím

A stanu se docela malým, ba přímo malilinkaťoučkým

skromným bohem….spíše bůžkem?

Bůžkem všech ondater,

platýzů

a salamandrů.


A vůbec….budeš mě ještě chtít?


Ach Lásko, má Alžbětko, opět se mi vrátila má deprese a melancholie. Smutek mne přepadl zcela nečekaně. Jsem natolik unavený životem, že moc nezbývá, abych vše, co jsem vytvořil, nezničil. Právo a důvody k tomu samozřejmě mám. Má to však dvojí tvář. Za prvé mě, jako „umělce“, velmi znepokojuje a neuspokojuje to, co jsem vytvořil. Jediné, jak tyto „zvratky“ řešit a vypořádat se s touto situací, je smrt básníkova. Zkrátka zničit vše, co je nedokonalé. Má to svůj hluboký filosofický důvod.

Za druhé však nemohu zničit to, co vskutku jest cestou...Cestou Svobody v konání. Cestou vedoucí k poznání. Cestou lásky a utrpení.

Kdo uchopí mne za ruku a řekne:

Buď Cestou mou jedinou.

Jen pro tu cestu v kosmos vedoucí,

jen pro ten vesmír Cestu tvořící

(s) tebou býti chci.

Jen pro tu lásku v Cestě obsažnou,

pro tu krásu z čistého nebe zářící.

Pro tebe, můj Milený

...pro tebe...

tvou Paní ráda budu?“


Ambrosiusi, můj pane, budu šťastna po tvém boku. Budu ráda tvojí paní a porodím ti na tři syny.“

On ji však už plně nevnímal, neboť byl opět zaměstnán svými vlastními představami. A jelikož byla Alžbětina slova jeho smyslům prozatím nedostupná, změnila se její přítulná nálada v náladu, která byla předzvěstí budoucího výbuchu hysterie.

Chytila ho za ramena, začala jím lomcovat, řka:

„Slyšíš mě, Ambrosiusi? Slyšíš vlastně co ti říkám? Já se ti celá odevzdávám a ty mě vůbec nevnímáš. Sobče. Krůto. No kam se to koukáš? Podívej se na mě. Slyšíš? Tak by mě zajímalo, na kterou fuchtli vlastně myslíš. No tak řekni mi - na co myslíš?“

Protože jí vlastně nevnímal, nemohl tudíž na její otázky odpovědět. Skutečně na „něco“ myslel. Ano - myslel na ni, protože mu její krása učarovala, a proto ji občas ve svých představách miloval takovým způsobem, co pro jiné bylo by zvrhlé. Nevěděl však, co zvrhlost je, a tak jeho představy byly vlastně čisté. Nečekaně se na ni vrhl a serval z ní veškeré oblečení. Milovali se dlouho a takto spolu probděli až do rána příštího dne.

Alžběta nemohla vůbec pochopit, proč se pan Ambrosius trápí kvůli tak malicherné „věci“ - jakou je pouhá představa smyšleného Azora. Když se jí pan Ambrosius zeptal, jaká neblahá tušení Azor může míti, nevěděl, že se touto otázkou Ženě vystavuje osudové ráně.

Elisabeta správně vytušila příležitost, načež ji náležitě využila, neboť pohotově a bez obvyklého sarkasmu řekla, že jedno z neblahých tušení Azorových může býti i to, že se pan Ambrosius nedožije konce týdne.

Do týdne...v ohromných tělesných, ale především duševním mukách...pan Ambrosius skutečně skonal.

Skonal...?

Alžběta nechala vzkázat pro doktora přes duše, neboť cítila, že tato předzvěst Elisabety může skutečně pana Ambrosia zahubit.

Jmenoval se Wthen Ubohi.

Byl občanem Mariánských Lázní. Nevěděl, že zároveň existuje také v podobě „přízraku“. Nevěděl, že je někdy viděn pouze lidmi přecitlivělými.

Stalo se to vlastně náhodou.

Aneb to, co stává se často. Kdyby ovšem nenastal jistý, nevysvětlitelný rozdíl...rozdíl v ….

Kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy dotyčný narazí hlavou do sloupu veřejného osvětlení, však obsahovala i „cosi navíc.

Posadil se na zadek, mačkal si bouli a kolemjdoucí lidstvo se mu nevýslovně řehtalo. Měl na něj ohromný vztek, ale natolik bylo svými projevy směšné, že se neudržel a smál se po celých dvanáct let. Po této trapné příhodě opětovně vstal a pokračoval v cestě. Podíval se před sebe a uviděl povislý a neskutečně hnusný zadek, jenž v něm probudil dávení.

Všem musí být jasné, že se okamžitě pozvracel.

Pan Wthen kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí, uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy muž reaguje očima, a představy mu promítají intimní soukromý film.

Jelikož pan Wthen nikdy nepatřil mezi ty jedince, vyznačující se přílišnou „slušností“ - pospíchal za tou kráskou, aby jí mohl plácnout přes hýždě. Miloval tyto své vrtochy, neboť si myslel, že svým negativismem získává jeho osoba na jisté originalitě a tím zajímavosti. Skutečně o sobě smýšlel, že je alespoň „trošku zkažený“ a tím i neslušný. Nevěděl, že ve skutečnosti je možná slušnější, než mnozí kolemjdoucí.

Vystřelil jako šíp, ale jeho reakce v této zmatené situaci byla tak pomalá, že měl pocit... jakoby proběhl skrze sloup veřejného osvětlení. Šťastně si oddychl, neboť zjistil, že podlehl očnímu klamu.

Smích a řev byl tak ohromný a do uší bijící, že zpočátku vůbec nezaregistroval oč běží. Otočil se za sebe a uviděl příčinu a tím objekt tohoto výsměchu.

Nějaký „chlápek“ odpudivého zevnějšku seděl na chodníku a pravou rukou si držel čelo. Jindy by se tak obyčejné situaci vůbec nesmál, ale najednou...nevěda proč... začal se až hystericky chechtat. Po třech letech však přestal, neboť zjistil, že se tím vůbec neliší od ostatních. Na celých devět let se jeho vědomí zúžilo do jediného paprsku vystřelujícího k dotyčné sedící osobě, ve které rozpoznal sám sebe.

Naskočila mu husí kůže a vědomě se pokálel.

Velice zmatený a pln pochmurných, hrůzostrašných myšlenek, utíkal pryč.


Je to jiné nežli se vidět v zrcadle.

Nevěřím, že tomu nerozumíte.


Byl to výsměch jeho výjimečnosti? Jeho originalitě?

Měl svoji kopii, nebo byl sám onou kopií - Stínem?

Spěchaje tryskem do Neznáma, procházel skrze všechny sloupy veřejného osvětlení i skrze některé lidi, a ti přecitlivělí zůstávali stát s otevřenými ústy.

Ano - vzpomněl si na prsty u nohou. Vzpomínal, jak mu je maminka lakovala odstínem barvy okysličené krve. Protože se mu však více líbila barva té neokysličené, používal této. A proto s maminkou nemluvil několik vteřin ročně. Hrozně tím trpěla jeho křehká a vpravdě nesmělá duše.

Ano - vzpomněl si i na to, kdy mu začaly rašit chloupky na ohanbí. Vnímal ty drzé a chtivé pohledy...posunky mladých dívek.

Nenáviděl, když mu někdo „něco“ velmi důležitého šeptal do ucha. Lechtalo ho to takovou měrou, že dostával z toho žaludeční neurózu a nadzvedávalo se mu pravé varle.

Při hodině hudební výchovy se jeho duch obvykle dostával na okraj propasti vedoucí k zániku, pokud učitelka nakázala, aby se zpívalo sborově, do takzvaného rohlíku. Byl v té době velmi malého vzrůstu,

a proto musel stát v předních řadách, což byla pro něho katastrofa.

Nejednou se přihodilo, že se chytil za břicho a zvracel, což bylo důsledkem proudícího vzduchu, jenž byl příliš blízko jeho uším. Mohli za to ti spolužáci stojící v těsné blízkosti za ním.

Nikdo však neznal skutečnou příčinu toho, proč se tak děje.

Nemohl to na sebe prozradit. Bál se, že by těch zvracejících přibyla celá řada.

Jak pospíchal, ba přímo letěl z místa činu, kde uviděl sebe sama, ani si neuvědomoval, kam má namířeno, a natož to, jaký důvod k tomu má.

A věřte, lidičky, důvod měl!

Pan Wthen pro samý spěch dočista zapomněl na svoji bouli i na žaludeční nevolnost, protože nechtěl zmeškat domluvenou schůzku.

Cesta byla dlouhá, neboť z Mariánských Lázní do města Stříbra je to přeci jenom pořádný kus cesty.

Adresu pana Ambrosia znali všichni dotázaní občané města Stříbra kromě jediného, který byl od narození hluchoněmý. Pana Wthena to velice zarmoutilo, neboť předpokládal, že je pan Ambrosius známější.

No nic - nikdo nejsme dokonalý.“

<Yanus>
Sdílejte: