Blázni.cz - dobrý kanál

 

Domov snů

 

Část I. – Stěhování

Andrea seděla po boku svého přítele Jakuba v autě nacpaném taškami s oblečením. Zbytek jejich majetku vezlo stěhovací auto za nimi. A to už se jí podařilo některé krámy odvézt během předchozího týdne. Neuvěřitelné, co člověk za život nashromáždí, pomyslela si.

 

Za odbočkou na Vrtichvosty sjela auta z dálnice do polí, na nedávno zbudovanou cestu a za kopcem za chvíli vykoukl jejich nový domov – dvě dvanáctipatrové věže elipsovitého půdorysu natřené kombinací meruňkové a bordó barvy.

 

Andrea bydlela na privátu se dvěma kamarádkami, sbírala letáky s novými developerskými projekty a snila o tom, že si v nějaké takové zbrusu nové čtvrti pořídí vlastní byt. Nejvíc se zamilovala do 3D Rezidence Bellevue ve Vrtichvostech. Celé večery proseděla na internetu a kochala se nádhernými fotografiemi a vizualizacemi s rozesmátou rodinkou, kdy otec a matka tančili v prostorném obýváku tango, zatímco děti si na pohovce hráli se zlatým retrívrem. Svého přítele neustále nudila fantaziemi o dokonalém bytě a nutila ho procházet si katalogy, ačkoliv jí tvrdil, že si nic takového dovolit nemůžou.

 

Potom zničehonic zemřel Andrein dědeček z Kladna, samotářský kmet proslulý lakotou, kterého rodina navštěvovala jen o Vánocích. Andrea se vzápětí dozvěděla, že po něm zdědila dva a půl milionu korun. Neváhala ani chvíli, ani se neporadila s Jakubem nebo s rodinou a koupila si vysněný byt ve Vrtichvostech. Na poslední chvíli, protože devadesát procent bytů už bylo prodaných.

 

Vykládání věcí bylo neuvěřitelně náročné. Zatímco Jakub podle Andreiných instrukcí tahal do jednotlivých pokojů bedny s oblečením, zařízením a složeným nábytkem, ona peskovala humpolácké stěhováky, kteří nebrali žádné ohledy na krabice s nižborským křišťálem a karlovarským porcelánem, ačkoliv Andrea je všechny pečlivě nadepsala nápisem „křehké“. Večer padli s Jakubem jak podťatí na matrace s tím, že postel a další důležité kusy nábytku dají dohromady zítra.

 

Druhý den ráno, zatímco Jakub skládal dohromady postel z Ikey a nadával u toho jako dlaždič, seběhla Andrea dolů ke vchodu, aby na zvonky upevnila jejich jmenovky. Překvapilo jí, že žádný ze zvonků dosud nenese jméno majitele. Vždyť makléř říkal, že všechny byty jsou prodané. Kde tedy jsou ti lidé, kteří si je koupili? Nejspíš zatím stěhování odložili.

 

U večeře se svěřila Jakubovi s tím, že jsou v celém domě nejspíš sami. Jakub se zasmál.

„Nevadí, aspoň můžeme při milování křičet a nikdo nás neuslyší!“

Po několikaletém bydlení v paneláku, který měl stěny snad z papíru a člověk měl přehled o tom, co zrovna dělají sousedé, stejně jako oni měli přehled o něm, Jakub oceňoval fakt, že zatím nemají sousedy, jejichž hádky, smích, močení a prdění by musel poslouchat.

 

 

Část II. - Zabydlování se

 

Prodloužený víkend, během kterého se přestěhovali do nového bytu a zařídili v něm to nejnutnější, skončil. Oba se poprvé chystali Jakubovým autem do práce v Praze.

„Najedeme na dálnici, sjedeme na exitu do Letňan, tam tě hodím na metro a pojedu do práce. Pohodička, za půl hodiny bychom tam měli být.“

Jenže realita byla trochu odlišná. Když objeli kopec před Vrtichvosty, rozevřel se před nimi výhled na nekonečně dlouhou řadu aut, nehybných jako korálky na šňůře.

„Co to do prdele je?“

Jakubovo auto se do řetězce vozů zařadilo až na třetí pokus. Poté, co ho odmítl pustit řidič luxusního bílého Range Roveru a řidička černé limuzíny BMW, kteří se nemínili vzdát ani jednoho místa ve prospěch někoho jiného, se nad ním slitoval děda ve škodovce.

Do práce dorazil každý o hodinu a půl později.

„Na dálnici musela být nějaká bouračka, nebo co…“, omlouvala se Andrea šéfové.

„A kde že to vlastně bydlíš? Ve Vrtichvostech? Vždyť tam je to každej den. Co postavili to satelitní městečko v Krutopyscích, to tam po ránu stojí i dvě hodiny.“

 

Po celou cestu domů Jakub nepromluvil. V duchu si představoval, jak bude každý den muset absolvovat martyrium hodinového dřepění na místě, popojíždění o centimetry a boje o místo ve frontě. A to si auto koupil proto, aby se všude rychle dostal.

 

Po večerech nebylo doma co dělat. Prvních několik večerů je vytížilo zařizování bytu a na balkóně si Andrea vyrobila malou zahrádku. Ale oba byli zvyklí chodit za kulturou a do hospod. Jednou si udělali procházku do tři kilometry vzdálených Vrtichvost. Museli jít po silnici, protože žádná slušná cesta tam nevedla a na rozblácenou polňačku se jim nechtělo. Silnice byla úzká a když projíždělo auto, museli uskakovat do příkopu. Vrtichvosty vypadaly jako z nějakého válečného filmu. Třetina domů rozpadlá, zbylé domy se špinavými fasádami a dvorky zaplněné automobily v různém stadiu rozkladu a nikdy nepoužitým stavebním materiálem. Mezi plevelem a shnilým ovocem hrabaly slepice.

 

Z cedule na plotě zjistili, že ve Vrtichvostech se nachází hospoda U Krále Jiříka. Jakub se zaradoval, že výlet, který je nenadchnul, alespoň zakončí nad dobře naloženým hermelínem a pěnivým mokem, Andrea si dá espresso a salátek Caprese. Hospoda stála uprostřed návsi, v přízemí barokního selského dvora. Přes špinavá okna nebylo vidět dovnitř. Když Jakub otevřel dveře, vyvalil se ven cigaretový kouř a puch spáleného oleje. U stolu na sebe pokřikovali ožralí strejcové, za barem si zmalovaná peroxidová padesátnice znuděně psala na mobilu. Největší ruch byl u zdi, kde stály v řadě blikající hrací automaty, navzájem se přehlušující v bzučivé kakofonii. U každého z nich seděl hráč obklopený bandou kibiců, nahlas ho ujišťujících, že teď už to určitě přijde. Andrea popadla Jakuba nekompromisně za rukáv a vytáhla ho ven tak rychle, že si jich barmanka ani nevšimla.

 

Nezbylo jim, než za kulturou a kulinárními zážitky jezdit do Prahy. Jelikož nazpátek museli autem, Jakub byl pokaždé rozmrzelý, že si nemůže dát ani malé pivo.

 

Část III. – Bydlení

 

V sobotu ráno Andrea zaslechla zvuky z chodby – hlasitý rozhovor muže a ženy, zvuk klíčů v zámku a otevírání dveří. Vyskočila z postele, jak byla a hnala se ke dveřím přivítat své první sousedy. U protějších dveří stáli muž a žena, šedesátníci při těle, on v děrovaném nátělníku a šortkách a sandálech s bílými ponožkami, ona v červených letních šatech na ramínka, s masivní kabelou a taktéž nezbytnou ponožkosandálovou kombinací. Andrea se představila a zvala oba na kávu a štrúdl.

„Jejda, to ste moc hodná, ale my s dědoušem jsme tu jen na otočku, jedem na chatu na Slapy.“

„A kdy se stěhujete?“

„Ále, my se sem nestěhujem, dyť máme chatu na Slapech a eště byt na Novodvorský.“

„Tak ten byt není váš?“ Asi patří jejich dětem, tím líp, alespoň si věkově sedneme.

„Ale jo, je náš. Ale bydlet se tu nechystáme. To víte, dneska nemůžete nikomu věřit, a bankám už vůbec ne, tak dědoušovi tuhle večer povídám…“

Děda něco nesrozumitelně zamumlal.

„Ale di do háje, Emile, to já sem to tenkrát říkala, ty už si taky nic nepamatuješ ty palice děravá! To byl můj nápad!“

„Co byl váš nápad?“

„No přece koupit si byt a uložit si peníze do něj. Auto vám ukradnou, peníze vám ukradnou, televizu vám ukradnou, ale byt vám nikdo neukradne! Do nemovitosti je nejlepší investice. To dneska každej ví. Naši mladý si takhle taky koupili byt v Rezidenci Mastihlavy. Zatím ho maj jen tak a časem ho budou třeba pronajímat. Ale já sem se s váma zapovídala a zapomněla sem, že už musíme jet. Emile, skoč do auta pro tu druhou bednu s porculánem po tetě Kláře!“

Děda pomalu supěl k výtahu a babka pokračovala: „Aspoň nám ten bordel nebude překážet doma, i k tomu je ten byt dobrej.“

„A budete tu aspoň občas?“

„No, výjimečně. Na skok, jako dneska, přivézt nějaký starý krámy, co nám strašej doma. My máme chatu na Slapech a byt na Novodvorský, tak co bysme tu dělali?“

 

Po rozloučení s babkou a dědou se Andrea zklamaně vrátila do bytu. Jakub přespával v Praze u kamarádů, protože chtěl zajít na pivo, autem se tím pádem vrátit nemohl a poslední autobus do Vrtichvost jede v šest večer. Najednou, po několika letech, které prožila bez televize, si Andrea pomyslela, že by se jí tahle kouzelná skříňka hodila. Alespoň by nebyla tak sama.

 

Nejhorší je, že auto má jen Jakub. Andrea sice měla řidičský průkaz, ale od svých dvaceti za volant neusedla. Řídit se bála čím dál víc, obzvlášť v pražském provozu, který stále houstl a komplikoval se.

 

Andree nemohlo uniknout, jak se Jakub snaží z jejich domova utéct při každé možné příležitosti a s jak otráveným výrazem se do něj vždycky vrací. Občas trávil u známých celé víkendy, prostě Andree napsal, že se párty protáhla a že ho ještě ten a ten pozval tam a tam a že ho nemá čekat dřív než v neděli. Andrea zuřila, ale nic s tím nenadělala.

 

Po návratu mu vyčetla, že tenhle byt koupila proto, aby v něm oba žili a trávili čas, ne aby odsud utíkali a přespávali po kamarádech.

„Tak fajn“, opáčil Jakub, „a co bys tu chtěla dělat? Můžeme si jít do Vrtichvost do hospody zahrát na automatech a dát si k tomu zvětralý pivo a turka s lógrem. Nebo si vylezeme támhle na pole a budeme se kochat romantickým výhledem na dálnici. Napadá tě ještě nějaký lepší program, co by se tu dalo dělat?“

Andrea se rozplakala s tím diskuse skončila.

 

Část IV. – Nový nájemník

 

Mezi ní a Jakubem to neklapalo už delší dobu. Často jí po práci hodil domů, nasedl zpátky do auta a vydal se zpět do Prahy. Vracel se pozdě v noci, smrděl po cigaretách, pivě a cizím parfému. Když jí oznámil, že poznal někoho jiného, ani jí to nepřekvapilo, tak nějak to čekala. Netrvalo mu dlouho, sbalit si těch pár věcí, co si do bytu přinesl. Nasedl do auta, rozloučil se s Andreou a byl ten tam, a s ním i jejich dvouletý vztah.

 

Andreu ten večer vyzvedla autem Denisa, bývalá spolubydlící z privátu. Vzala ji do jejich starého bytu, kde se Andrea holkám vyplakala na rameni a pak vyrazily na dámskou jízdu, jako za starých časů. Bylo to skvělé, ale když ji druhý den večer Denisa odvezla zpátky do Vrtichvost, dolehla na Andreu její samota ještě tíživěji.

 

Jejím nejoddanějším společníkem se stal mobilní telefon. Už předtím maximálně využívala svůj neomezený tarif a volala příbuzným a kamarádkám a alespoň na chvíli měla pocit, že vedle ní někdo sedí a povídá si s ní. Teď mobilní telefon měla u ucha neustále. Adresáti jejích telefonátů jí však zvedali telefon stále méně, protože je vždycky zaměstnala na jednu až dvě hodiny a pusu přitom nezavřela.

 

S koncem pracovní doby měla Andrea vždycky pocit, jako by jí rostla křídla, jen chvilku a bude moct uletět za svobodou. Teď se jí ale z práce nechtělo a zůstávala mnohem déle, než měla. Věděla, že ji čeká jen prázdný byt v prázdném domě, daleko od přátel a civilizace. Až za ní jednou přišli naštvaní kolegové a se slovy: „Magda si všimne že děláš přesčasy, zvykne si na to a pak to bude chtít i po nás.“ jí vyštípali z kanceláře.

 

Jelikož Jakub i se svým autem zmizeli nadobro z jejího života, musela Andrea svůj život přizpůsobit jízdnímu řádu linky 399 na trase Černý most – Kuchostřevy, myslivna. Autobus jel hodinu a deset minut, stavěl v zapadákovech, jejichž jména si Andrea ani nepamatovala a vysadil ji ve Vrtichvostech na návsi, odkud musela Andrea ještě půl hodiny jít pěšky po silnici a doufat, že auta se jí vyhnou. Zavolala na Dopravní podnik, zda by nešlo upravit linku tak, aby jela kolem 3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty a stavěla tam, ale paní jí rázně odmítla s tím, že kvůli jednomu člověku nebudou měnit trasu celé linky.

 

Před domem Andrea občas zahlédla auta a z chodby zaslechla hlasy, ale lidé, jimž auta a hlasy patřily, odjeli tak rychle, jako přijeli. Zkontrolovali svůj majetek, navzájem se pochválili, jak rozumně uložili své peníze a rozjeli se do svých domovů a na své chaty. Až jednou, když se vracela po silnici domů, utahaná z osmi hodin práce a čtyř hodin cestování, spatřila před svým vchodem stěhovací vůz.

 

Rozběhla se k němu jak zhypnotizovaná. Spatřila oplácaného třicátníka se zapadlýma prasečíma očkama v bílém tričku s límečkem, který udílel instrukce stěhovákům. Když spatřil Andreu, usmál se.

 

„Á, vy budete moje sousedka, Andrea Pivoňková. Paní, nebo slečna?“

„Slečna.“

„Těší mě, slečno Pivoňková, Marcel Nesnídal, jméno mé. Ale už jsem snídal, hahaha. Jak se vede? Pan Jakub Mařák je ještě v práci?“

Andrea si vzpomněla, že ještě Jakubovo jméno neodstranila ze zvonku.

„Pan Mařák už tu nebydlí.“

Muž se šibalsky pousmál.

 

Část V. – Sousedské vztahy

 

Marcel Andree nabídl, že ji druhý den do práce sveze svým autem. Andrea byla radostí bez sebe a pozvala ho na večer k sobě do bytu na večeři. Při přípravě steaků si prozpěvovala. Grilovací pánev jí koupil Jakub a tenkrát si představovala, jak si budou opékat flákoty masa a jíst je na balkóně a kosti házet zlatému retrívrovi, kterého si koupí.

 

Když Marcel zazvonil, jídlo bylo připravené. Přinesl jí ohromnou kytici a na přivítanou jí objal a mlaskavě políbil na obě tváře, což Andreu uvedlo do rozpaků. Při jídle se snažila navázat konverzaci, ale Marcel nemluvil, jen na ní civěl. Pořád na ní zíral, jako kdyby se snažil do ní očima propálit díru. Když dojedli, Andree se ulevilo a pomalu expedovala Marcela pryč s tím, že teď se bude dívat na „Zoufalé manželky“.

„Jejda, tak to já se budu dívat s tebou! Ty dementní svině stěhováci mi rozbili televizi, teď se nemám na čem dívat.“ A beze všeho se rozvalil do gauče. Andree bylo hloupé mu nějak razantněji dát najevo, že chce být sama, když je to její jediný soused a nabídl se, že jí bude vozit do práce. Tak si sedla vedle něj a zapnula televizi. Ale měla pocit, že Marcel se na televizi vůbec nedívá, cítila na sobě jeho pohled a jeho horký dech. V jednu chvíli ucítila, jak se jí něco sune nahoru po páteři. Polekaně vyskočila z gauče s tím, že si jde udělat pití. Potom už si na gauč nesedla a seriál dokoukala ze židle, ačkoliv Marcel vyzývavě poplácával dlaní po místě, na kterém seděla a vrhal na ní smutné psí pohledy. Potom se uraženě otočil k televizi, něco si mumlal pod fousy a nervózně poposedával.

 

Ráno Andrea přemýšlela, jestli má s Marcelem jet. Možná by mohla na autobus, ten svůj už nestihne, ale za půl hodiny jede další, sice přijde pozdě, ale pro jednou se snad svět nezboří… Jenže Marcelovo auto už stálo přímo před vchodem se staženými okýnky a naplno ohulené reproduktory vyřvávaly na celé parkoviště milostné songy Káji Gotta. Marcel se za okýnkem pitvořil a otvíral pusu jako na playback. Když Andrea sedla dovnitř, ztlumil zvuk.

„Tak co, jak se ti líbil můj zpěv?“

„Perfektní, ale měli bychom už jet.“

„Jasně, už jedééééém!“, zařval Marcel a šlápl na plyn tak prudce, že auto vyletělo za skřípání pneumatik jako zběsilé a Andreu zarazila tlaková vlna do sedadla. U nájezdu na dálnici musel Marcel tempo zmírnit, a v koloně aut už se sunul jako šnek. Co si ale musel odepřít na rychlosti auta, si vynahradil vulgaritou nadávek. Za nájezdem z Kuřislupek už kolona stála tak dlouho, že řidiči vypínali své motory. Marcel namísto toho zarazil řadící páku na neutrál, vytáhl ruční brzdu a naprázdno týral motor vysokými otáčkami, při kterém auto řvalo jako zvíře. Ostatní řidiči troubili, Marcel troubil také, nadával a mával vztyčeným prostředníkem.

„No tak Marceli, uklidni se.

Marcel vypnul motor, otočil se na Andreu a usmál se.

„Máš pravdu, proč se rozčilovat a kazit si tak den. Máme teď spoustu času a nemáme co dělat, napadá tě, čím bychom si mohli ukrátit volnou chvíli?“

„Můžeme třeba hrát slovní fotbal.“

„Hmm, a co třeba tohle?“ zavrněl Marcel, rozepnul si pás a svalil se na Andreu. Jeho tlusté mokré rty hledaly ty její –které se mu však úspěšně vyhýbaly a tak jí Marcel neobratně ožužlal nos a oslintal bradu. Nakonec se Andree podařilo vyprostit z laviny sádla jednu ruku a tou mu hlavu nekompromisně odstrčila.

„Marceli přestaň, já nechci!“

„Ale chceš, zatím si to nepřipouštíš, ale chceš to!“ Marcelovy dlaně popadly Andreu za zápěstí a monstrózní hlava se zase blížila. Vtom se ozval sbor klaksonů a Marcel se otočil před sebe – jeho jízdní pruh se uvolnil.

„Do háje“, zaklel, když startoval motor.

 

Část VI. – Sousedské vztahy-pokračování

 

„Magdo, nemohla bych dneska jít o něco dřív? Potřebuju ještě nakoupit a nestihla bych autobus.“

Šéfová souhlasila a Andree se ulevilo. Vypadne z práce ještě rychleji, než dorazí Marcelovo auto. Sice mu jasně řekla, že nazpátek s ním jet nechce, ale on se tvářil, jako že to absolutně nebere na vědomí a že pro ni stejně přijede. Tak ať. Ona už tu nebude a vrátný mu řekne, že přijel pozdě a propásl jí. Jenže hodinu před svým plánovaným odchodem zahlédla kolegy, jak se tlačí u okna, koukají na parkoviště a něco řeší. Když přišla blíž, slyšela:

„Co je to tam za šaška?“

„Hele, starej Bláha mu řek, že má vypadnout, že to je soukromý parkoviště a ten týpek ho normálně seřval. Snad budeme muset zavolat policii, nebo co?“

Andrea se podívala kolegům přes rameno a zbledla. Na parkovišti stálo Marcelovou auto, Marcel měl nohy vystrčené ven z okénka a reproduktory na plné pecky hrály diskotékové odrhovačky.

 

Než k němu došla, ztlumil hudbu.

„Andrejko, zlatíčko, ty dneska končíš dřív?“

„Marceli, co tu sakra děláš? Zaprvé končím až za hodinu a půl a za druhý jsem ti jasně řekla, že s tebou zpátky nejedu.“

„Ale no tak, přece se nezlobíš kvůli tomu ránu? Neboj, já už budu hóóódnej!, zavrněl Marcel.

„To mě nezajímá, já s tebou prostě domů nejedu, tak prosím odjeď, tohle je parkoviště pro zaměstnance a nemáš tu co dělat.“

„Hele zlato, běž pracovat, ať nemáš problémy, já tu na tebe počkám, až se uklidníš a pojedem spolu hezky domů.“, ukončil Marcel rázně konverzaci, pustil hudbu na maximum a vystrčil nohy z okna.

 

Andreu nakonec domů odvezla šéfová. Když nastupovala do jejího auta, Marcel zpozorněl, ztišil hudbu, srovnal se na sedadle a začal troubit. Magda ho ignorovala a rozjela se. Celou cestu jel za nimi, občas na sebe upozorňoval troubením. Magda konstatovala, že je to magor a že by pro Andreu bylo lepší, kdyby se na pár dní nastěhovala k rodičům nebo kamarádkám.

„Sejde z očí, sejde z mysli. Když se na chvíli vypaříš, tak ho to přejde.“

„Jenomže my jsme v baráku sami.“

„Neblbni, fakt? Hele, je září, před zimou se určitě nastěhují noví nájemníci. A třeba si mezi nimi vybere nějakou novou oběť. Hele, nebo ho vezmi do herny v tom zapadákově. Třeba by se mohl zaměřit na tu blondýnu za barem!“ Obě se rozesmály. Najednou se Marcelovo auto vyřítilo zleva. Marcel jel po jejich boku, fanaticky zíral na Andreu a ruku z klaksonu nespouštěl. Naštěstí u výjezdu na Vrtichvosty stála policejní kontrola, která ho zastavila a Andrea dorazila domů aniž by ho musela před domem potkat.

 

Doma zavolala matce a poprosila jí, jestli by u ní mohla dvě noci přespat. Potom s ní společně pojede na chatu, po víkendu stráví dvě noci u Denisy, a zbytek týdne zase u matky.

 

Když domluvila, rozhostil se jí v duši klid. Začala balit a přistihla se, že si při tom zpívá.

 

Ze zpěvu jí vytrhlo bušení na dveře.

„Andreo! Já vím, že jsi doma, tvoje okna svítí. Pusť mě dovnitř. Koupil jsem pizzu, kouknem zase na seriál, jo? To jsem celej nedočkavej, jak to dopadne, hehehe…Andreo, slyšíš mě? Andreo!!!“ Volal, bušil na dveře, kopal do nich.

Andrea chtěla zakřičet něco o tom, že zavolá policii, ale zjistila, že se jí z krku nemůže vydrat ani hláska. Jen tak seděla na zemi uprostřed haldy oblečení a třásla se.

 

Za dveřmi bušení a kopání ustalo.

„Andreo, vím, že jsi tam. A víš co? Ta představa je strašně vzrušující. Jak jsi tam za dveřmi, chystáš se do postele, svlékáš se, hmmmm, oblékáš si noční košilku, leháš si k plyšovýmu méďovi pod peřinu, uuuuhm, a zdají se ti krásné sny, divoké, nespoutané sny, uhm, uhm, uuuh, áh, ÁÁÁÁÁÁÁGGHH!!!“ Za dveřmi bylo ticho, přerývané jen funěním. Potom Andrea slyšela kroky, vzdalující se chodbou, zvuk přijíždějícího a odjíždějícího výtahu. Chtěla se jít podívat ven, co tam proboha za těmi dveřmi dělal. Ještě dlouho se k tomu odhodlávala, nakonec si v kuchyni vzala steakový nůž a opatrně vyšla ne chodbu. Tam jí nůž vypadl z ruky. Ze dveří stékal průsvitný pramínek husté bílé tekutiny.

Bože, snad to není to co si myslím? Ne, bože, ne! To je ale PRASE!!!!

 

Druhý den ráno si Andrea přivstala. Tušila, že v dobu, kdy standardně chodí do práce, bude přede dveřmi přistavené Marcelovo auto a čekat na ní. Proto se rychle nasnídala a ještě za tmy se vydala na autobus do vsi. Běžela, jako by jí hořelo za patami, těžká taška se jí zařezávala do ramene. Pokaždé, když uslyšela motor auta, píchlo jí u srdce. Představila si, jak vedle ní celou cestu až do Vrtichvost pojede Marcel v autě krokem, se staženým okénkem a bude jí říkat nějaké prasárny. Nebo, ještě hůř, jí bude násilím nutit, ať si k němu do auta vleze.

Ale naštěstí k tomu nedošlo. Ve Vrtichvostech si sedla na vymrzlou lavičku a pozorovala obláčky kouře, které jí stoupaly od úst. Někdy stačí ke štěstí tak málo.

 

V práci se nemohla soustředit. Pořád myslela na to, jestli na parkoviště zase najede Marcelovo auto a bude tu ostentativně stát vyhrávat kolotočářské songy. Poprosila jednoho z kolegů, aby jí hodil na metro, předpokládala, že tam se jí podaří Marcelovi utéct. Než se mu povede někde zaparkovat, bude ona tatam.

 

Marcel ale nepřijel. Andrea dojela v klidu k matce. Musela spát na matraci v kuchyni a dělit se o koupelnu se třemi lidmi, což byl pro ní nezvyk. Druhý den ráno šla k doktorovi, aby jí předepsal něco na nervy. Když v deset šla přes vrátnici, spatřila hlouček kolegů, kteří o něčem vášnivě debatovali.

„Kdes byla, Andreo? Ten tvůj šílenej přítel zase přijel a nechtěl se vocaď hnout. Porval se se starým Bláhou a Jindra musel volat policii. Tři chlapi se s nim prali, než ho zpacifikovali. Prosím tě, proč chodíš s takovým magorem?“

Andrea vysvětlovala, že Marcel NENÍ její přítel, ale podle všeho jí nikdo nevěřil.

 

Na záchodě spolkla pilulku Neurolu a za půl hodiny cítila, že se jí ulevilo. Ještě zítra půjdu do práce, naštěstí končím už ve tři, a pak hurá na Dobříš! Tam si aspoň odpočinu a zapomenu na chvíli na to, že bydlím v domě duchů s králem všech úchylů!

 

Část VII. – Nový soused

 

Ani v pátek se Marcelovo auto neobjevilo a o práci Andreu vyzvedl otec. Na chatě byl božský klid. Andrea vzpomínala, jak sem jako puberťačka nechtěla jezdit, protože jí připadalo, že je tam nuda. Ale teď si zdejší nečinnost a pohodu užívala, na rozdíl od své mladší sestry, která nevytáhla paty z domu a neustále po telefonu něco rozebírala s kamarádkami, které měly to štěstí zůstat v Praze.

 

V neděli se doma zastavila pro věci. Do domu se bála jít – děsila se, že na dveřích najde milostná psaníčka, sprosté básničky nebo tekoucí sperma – možné bylo cokoliv. Matka musela jít s ní. Ale naštěstí se nic takového neobjevilo.

„No vidíš, ten už si dal pokoj. Jak ho sebrali ti policajti, tak mu spadl hřebínek. Nechceš už tu zůstat?“ Andrea zavrtěla hlavou.

„Dám tomu ještě týden.“

„Holka ty jsi paranoidní. Přece nebudeš ve třiceti přespávat na matraci u rodičů, když máš vlastní byt?“ Andrea se přemluvit nenechala a vrátila se s matkou a zavazadlem s čistým oblečením do auta.

 

U Denisy si připomněla dobu jejich spolubydlení, která se jí nakonec nezdálo zas tak strašné.

„Sandra za dva měsíce končí školu a vrací se do Brna. Tvůj pokoj bude zase volný, tak se sem zase nastěhuj a ten byt pronajmi.“

„A komu? Kdo by v takový prdeli světa chtěl bydlet?“, vzlykala Andrea. „Kdyby tak shořel. Kdyby tak ten zkurvenej barák někdo zapálil!“

 

Společné dva dny rychle uběhly a Andrea se zase stěhovala k matce. Do práce už za ní Marcel nepřijel a Andrea ho začala považovat za přízrak, za zhmotněný zlý sen.

 

Po návratu z chaty jí matka odvedla domů. Uvařila jí čaj, přiměla jí vzít si prášky na spaní, dala jí pusu na čelo a odjela. Andrea si lehla do své studené postele v prázdné ložnici a dívala se do stropu. Z jednoho z vedlejších bytů doléhala tlumená hudba. Tak vida, nakonec přece jen budu mít sousedy. Hned zítra se půjdu seznámit.

 

Svého souseda potkala u výtahu. Vychrtlý kluk s vyholenou hlavou a nepřítomným pohledem, co jí ani nepozdravil. Na sobě měl tričko s tancujícími zombies a logem nějaké metalové kapely. Hlavu měl položenou na stranu a něco si pro sebe brebentil, přičemž křečovitě zatínal dlaně v pěsti. Další úchyl. Sem se snad nikdo jiný ani nastěhovat nemůže.

 

Na parkovišti spatřila Marcelovo auto a bodlo jí u srdce. Všechny její pozapomenuté fobie se v tu ránu vrátily. Jenže to nebyla ona, na koho Marcel čekal. Byla to blonďatá barmanka z Vrtichvostské hospody, co právě vycházela z domovních dveří. Ruku s černě nalakovanými nehty sevřela v pěst a rázně zabušila na okénko řidiče.

„Hele, brouku, do Vrtichvost řídím já.“

„Ano, miláčku“, zašeptal sladce Marcel a ochotně si přesednul. Při tom si všimnul Andrey a probodl ji nenávistným pohledem. Blondýna tuberácky zakašlala a šlápla na plyn. Bílý Volkswagen Tiguan si to svištěl směrem na Vrtichvosty a Andrea se vydala v jeho stopách.

 

 

 

Část VIII. – Splněné přání

 

Během polední pauzy zazvonil Andree mobil. Byla to matka, nejspíš se jí chtěla zeptat, jak se cítí. Ano mami, jsem v pořádku, úchyl už si našel jinou oběť a tahle dokonce vypadá, že jí to ani nevadí. Ale matka v telefonu hystericky spustila: „Andrejko, proboha, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Nejsi doma?“

„Ne, mami, jsem v práci, říkala jsem ti, že jsem si tu dovolenou nakonec přesunula.“

„Díkybohu, díkybohu. To je strašný. Strašný!“

Potom jí matka, sotva popadající dech rozrušením vysvětlila, co se stalo. Když Andrea přijela k ní domů, matka jí v televizi pustila zprávy.

 

„Třiadvacetiletý Luboš P., v minulosti hospitalizovaný v bohnické psychiatrické léčebně, již v dětství projevoval sklony k sebepoškozování a pyromanii. Lékaři konstatovali těžkou schizofrenii. Luboš P. však léčení zanedbával a namísto toho začal experimentovat s drogami, což jeho duševní stav ještě zhoršilo. Odešel z domova a přespával u kamarádů. Jeden z nich odcizil svému otci klíče od bytu č. 43 v nedávno postavené 3D Rezidenci Bellevue ve Vrtichvostech. Tento Marek D. společně s Lubošem P. odjeli do bytu pravděpodobně v noci na pátek 14. září a oddávali se zde konzumaci návykových látek. V noci z neděle na pondělí Luboš P. Marka D. zavraždil a v pondělí dopoledne byt zapálil. Naštěstí v domě nebyli žádní další lidé. Je s podivem, že v rezidenčním komplexu o 150 bytech byli trvale přihlášení pouze dva lidé a jinak zde nikdo nežil. Proto se také hasiči o požáru dozvěděli pozdě a požár propukl natolik, že dům nenávratně poškodil. Luboše P. našla policie na nedalekém kopci, jak pozoruje dálnici na Prahu.“

 

3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty byla tak poškozená, že ji museli strhnout. Když Andrea dostala peníze z pojistky, matka jí přinesla katalogy developerských společností plné dokonalých bytů obývaných dokonalými lidmi – úspěšnými mladíky, veselými dívkami a šťastnými rodinkami se zlatými retrívry. Andrea ale všechny katalogy odnesla do kontejneru na papír a zavolala Denise, aby se jí zeptala, odkdy že je ten pokoj zase volný.

 

 

KONEC