něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 26. 11. 2018 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
12.10.2014
Miláčkové

Miláčkové

 

Viktor nemohl přehlédnout, jak Sandra září štěstím. Blonďaté kudrny se jí vznášely kolem obličeje až připomínala smějící se sluníčko. Srdečně se přivítali a horoucně políbili na obě tváře. Viktor ztěžka dosedl do křesla a objednal si karamelové latte s perníkem. Naklonil se k Sandře, která neklidně poposedávala a oždibovala odchlípnutý růžek nápojového lístku.

 

„Tak spusť!"

„Viktore, je to neuvěřitelný - s Allanem čekáme miminko!"

„To je ale fantastický! Gratuluju! Allan už to ví?"

„Jasně, včera jsem mu to řekla, hned jak jsem si udělala ten test. To víš, samozřejmě že má radost. Hned začal googlit jména. Věděl jsi, že úspěch tvého dítěte závisí mimo jiné na jménu, které mu dáš? Na netu o tom existují statistiky. Ale zatím jsme žádné nevybrali - no máme na to ještě půl roku času. Allan už ale vyhledal porodnici s nejlepším hodnocením a rezervoval mi tam místo. A těch odborných článků, co mi vyhledal...to v žádným případě nemůžu stihnout přečíst. Asi ho požádám, aby mi z toho udělal výcuc a večer mi převyprávěl."

„Minule jsi neříkala nic o tom, že byste plánovali rodinu. Kdo je vlastně dárce?"

„Jeden pětadvacetiletý vysokoškolák, hnědooký blonďák, žádné dědičné nemoci..."

„Prostě ideál."

„Přesně tak. Allan si ho v té jejich databázi sám vybral. Strávil s tím několik dní a nocí. To bys nevěděl, kolik lidí chodí darovat sperma. A přitom skoro každý má nějaké dědičné zatížení: rakovina, krátkozrakost, srdeční potíže, celiakie, alergie...Ale ten náš je prostě dokonalý."

„To rozhodně. Ještě jednou blahopřeju."

 

„Díky. A co ty a Olivie? Jak to jde?"

„Perfektně. V životě jsem nebyl šťastnější. Olivie přesně ví, jaký jsem, co chci, dokáže přesně rozpoznat mojí náladu a podle toho se ke mně chovat. Když jsem naštvanej, utěšuje mě, když jsem veselej, povídá si se mnou. Když jsem unavenej a přepracovanej, tak mi pustí relaxační hudbu a nechá mě odpočívat. Jsme spolu absolutně sladěný."

„Vidíš, já jsem ti říkala, že je to lepší, než chodit s živým člověkem, a tys mi nevěřil. A teď si srovnej, jaké to bylo, když jsi chodil s Klárou."

„Strašný. Když jsem se vrátil domů unavenej z práce, tak si za každou cenu chtěla povídat - o blbostech, co mi byly úplně volný. Jak si její kolegyně naschvál koupila stejnej svetřík, jak jí jiná tajně upíjí čaj s guaranou. Když jsem si povídat nechtěl, tak se urážela. Nebo že nedávám dolů záchodový prkýnko. To byly diskuse na hodinu. Olivie na záchod nechodí a tim je to vyřešený."

 

Oba se od srdce smáli. Jeho smích byl hluboký a dunivý, její vysoký a zvonivý.

 

„Ale když jsem si s ní začal, tak jsem si nedokázal představit, jak budeme mít sex. Jestli je to vůbec možný, mít spolu sex. Jasně, teď už vím, že to je to nejjednodušší. Koupěj se komponenty, nástavce, přípojky - a jde to. A vývoj jde v tomhle brutálně dopředu. Za chvíli už budou umět zařídit tak, aby byl sex s počítačem stejnej jako s živou ženskou. Na to se moc těším."

 

Viktor upil ze své kávy a Sandře začal zvonit mobil.

„To je Allan. Ahoj lásko, co potřebuješ? Kočárek? No ty jsi rychlík, tak brzo! Jakej - víš co, pošli mi fotky. Jsem v kavárně s Viktorem. Pozdravuje tě. Chceš mu něco říct? Počkej, dám tě nahlas!"

 

Přes celou obrazovku Sandřina mobilu se objevila fotografie tmavovlasého muže ve středních letech, s jemnými vráskami kolem očí a decentním strništěm na bradě.

„Ahoj Viktore, tak prý už jsi to slyšel!"

„Jo, Sandra mi to právě oznámila, gratuluju vám oběma!"

„Říkala ti Sandra o té oslavě? Chystáme takovou menší akci u nás doma, doufám, že přijdete i s Olivií."

„Určitě, vezmu jí s sebou."

„A jak vám to klape?"

„Jak jsem už říkal Sandře, je nám spolu dobře. I když na začátku jsem musel v jejím nastavení udělat pár změn. Některý vlastnosti jsem musel přeprogramovat, než jsem to vyladil."

„To já jsem v Allanově nastavení neměnila skoro nic. Zamilovala jsem si ho okamžitě takového, jaký je."

 

Sandra se zavřenýma očima mlaskavě políbila obrazovku.

 

„Já tě taky moc miluju. Kdy přijdeš domů?"

„Brzy, jen s Viktorem dopijeme to kafe, skočím si ještě na manikúru a vyrazím."

„Nejezdi přes Barrandovský most, je tam bouračka. Dvě dodávky v sobě, stojí to tam v obou směrech."

„Dobře, díky za radu. Zatím, lásko."

„Na viděnou, miláčku, pa!"

 

Sandra ještě jednou obrazovku políbila, než Allanova fotografie zmizela.

 

„A co ty a Olivie, neuvažoval jsi o rodině?"

„Ale uvažoval, jenže v našem případě je to o dost složitější. Dárkyni vajíček by Olivie našla, ale s náhradní matkou je to horší. Tady za to chtějí strašné peníze. Musel by se sehnat někdo za hranicemi. A potom - vždycky tam těch oplodněných vajíček vloží radši víc, protože všechny se neujmou. Ale bývají z toho vícečata, a představ, jak by se o takový trojčata, čtyřčata staral sám."

„Ono se to časem určitě nějak usnadní, uvidíš. Ty jako chlap nemusíš na rodinu tak spěchat."

 

Než Sandra odešla, ještě chvíli si povídali. Sandra pochválila Viktorovu fialovou košili s proužkem, kterou mu Olivie vybrala. Až ona mu ukázala, že černá a šedá nejsou jediné barvy, které smí muži nosit.

 

„Dovedeš si představit, jak bychom žili, kdybychom naše miláčky neměli?"

„Jak? No museli bysme chodit s jinýma lidma. Například spolu navzájem."

„My dva? Spolu? Dokážeš si to představit? Já mám ráda asijskou kuchyni, ty jíš knedlíky se zelím. Já si ráda popláču u romantických filmů, ty máš rád akčňáky. Já sleduju seriály a ty každý večer koukáš na fotbal."

„Ty jsi nekuřačka, já si občas zapálím. Ty ráda cestuješ po památkách, mě to ubíjí. Já miluju adrenalinový sporty, ty máš strach z výšek. Kdybychom my dva žili spolu..."

„...tak bychom se asi navzájem pozabíjeli."

 

 

KONEC

<Veronika>
Sdílejte: