něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 26. 11. 2018 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
12.10.2014
Vděčnost

obr 059.jpgVděčnost

 

Hodinu před příjezdem svých rodičů se Miloš zamknul ve svém pokoji a na domluvy Martiny i paní Jaurisové odpovídal hysterickým vzlykotem. Paní Jaurisová odvedla Martinu do kuchyně na turka s lógrem, objala jí a řekla: „Von se z toho dostane, musíme mu dát čas."

„Ale Eva s Bohdanem jsou tu už za půl hodiny. Myslela jsem, že když na to Mildu připravíme s předstihem, tak se s tím srovná. Ale mělo mě napadnout, že tak přecitlivělý dítě jako Milda..." Martina se odmlčela, promíchala si bahno na dně hrnku a pokračovala polohlasem: „Jedou se takovou dálku, aby po letech viděli svý jediný dítě a on se před nima bude schovávat."

„Nezlobte se na mě, Martinko, ale já se mu nedivím! Když mu takhle ublížili!"

„Byla to těžká doba, paní Jaurisová. Neměly bychom je soudit."

Paní Jaurisová nesouhlasně zabručela a odešla na zahradu, ponechav Martinu jejím myšlenkám.

 

Martina s Evou kamarádila už od základní školy. Byly nerozlučné jako sestry: veselé, krátkovlasé dívky s odřenými koleny od lezení po stromech. Chodily spolu do přírodovědného kroužku, do sboru a do filmového klubu, prázdniny trávily na venkově u Martinina strýčka. Vypadalo to, že je nic nemůže rozdělit, po příchodu na střední školu se ale Eva změnila. Všechny dosavadní záliby postupně opustila. Martina už nebyla její nejlepší kamarádkou, Eva začala věnovat pozornost i ostatním dívkám, hlavně tem, které měly bohaté rodiče nebo příbuzné na Západě a do školy nosily vypasované džíny, sexy halenky a krajkové podprsenky. Nejvíc kamarádila s Naďou, jejíž otec byl umělecký sklář a často s celou rodinou jezdil na mezinárodní výstavy a bienále po celém světě. Sam Eva pocházela z bídných poměrů. Oba její rodiče dřeli v místní papírně a otec investoval všechny vydělané peníze do Škodovky, která šest dní v týdnu stála před domem, aby se jim rychle neopotřebovala. Paní Horáčková jí dokonce po večerech ušila šusťákovou plachtu, aby na ní nepršelo.

 

O spolužáky se Eva nezajímala. Byli podle ní ještě nevyvinutí, nezralí, a navíc bez peněz. Pak konečně na jednom maturitním plese sbalila o pět let staršího Bohdana, studenta posledního ročníku medicíny. Vzali se o rok později, když Eva otěhotněla. Nastěhovali se do levného podnájmu ve stejném činžáku, kde bydlela Martina s rodiči a obě ženy se zase sblížily. Martina s Evou trávila večery, když měl Bohdan v nemocnici noční službu. A po narození Miloše trávila s jejich rodinou ještě víc času. Často si brala Miloše v kočárku na dlouhé vycházky, aby měla Eva trochu klidu a volného času.

 

Když byly Milošovi čtyři roky, Bohdan dostal práci v krajské nemocnici. Pracoval v dětské části oddělení popálenin. Věnoval se rekonstrukcím obličejů a používal experimentální metody, o kterých často publikoval. Doma pobýval sporadicky a osamělá Eva Martinu často bombardovala telefonáty. Po mateřské nastoupila na místní poště a stěžovala si na staré, pomlouvačné kolegyně a mizerný plat. To Martina měla štěstí. Získala místo v sekretářky ředitele oddělení zahraničního obchodu v továrně na porcelán.

 

Jednoho dne přednesla Eva Martině neobvyklou prosbu. Bohdana pozvali na konferenci do Západního Německa a Eva měla jet s ním, sháněla proto cizí peníze - a oficiálně je podle zlodějsky nevýhodného kurzu měnit nechtěla. Martinu překvapilo, že kromě marek potřebovala Eva i dolary - a ve značné hodnotě.

„Vy tam snad chcete zůstat.", zažertovala.

„Kdybychom s sebou mohli vzít i Miloška, tak snad i jo. Ti řeknu, že mě to tu tak sere! Jenže ty kurvy jako by to věděly a Miloška s náma pustit nechtěj."

Martina se obávala, že se jí tolik peněz nepovede sehnat.

„Neblbni, pro tebe to přece není problém, s tím, kde pracuješ. A kádrovej profil máš určitě skvělej, jinak by ti to místo nedali. Určitě to zvládneš a ani tě nikdo nebude podezřívat. Musíš nám je sehnat. Bohdan chce nakoupit nějaký přístroje do nemocnice, a oficiální cestou to nejde - je to strašně zdlouhavý, a mezitím ty děti trpěj, děti, chápeš, musíme to udělat pro ty děti!"

 

Martině se nakonec povedlo požadovaný obnos sehnat. Eva byla nadšená, a na společné večeři před odjezdem Martině několikrát dojatě děkovala. Martina se navíc nabídla, že po dobu jejich nepřítomnosti dohlédne na Miloška. Zato Bohdan byl celou dobu podivně zamlklý a při rozloučení Martinu nemotorně objal za slov: „Budeš nám chybět. Všichni nám budou moc chybět."

„Bohy, dyť jsme za dva tejdny zpátky, simtě!", zasmála se Eva, ale i v jejím obličeji viděla Martina rozrušení.

 

Dva týdny uplynuly, aniž by o sobě Eva dala vědět. Ani jednou nezavolala, nenapsala jediný dopis. Když konečně zazvonil domovní zvonek, chystala se jí Martina vyčinit, jak to že se jí neozvala. Jaké bylo její překvapení, když za dveřmi nestála její kamarádka, ale dva příslušníci Státní bezpečnosti.

 

Eva s Bohdanem požádali na americké ambasádě v Berlíně o politický azyl. Bohdan byl lékař, vycházející hvězda ve svém oboru a tak nebyl problém velvyslance přesvědčit, jaký budou mít oba pro svou novou vlast přínos.

 

Martinu několik dní nepřetržitě vyslýchali, Miloše mezitím umístili do dětského domova. Když se zjistilo, že Martina sháněla Evě dolary a marky, propustili jí, ale o svou práci přišla. Musela vzít zavděk podřadným zaměstnáním. Našla si místo vrátné a navzdory podmínkám, ve kterých žila, se snažila získat do péče Miloše, kterému pobyt v dětském domově evidentně nesvědčil. Po několika týdnech jako by se vývojově propadl o několik let nazpět, začal mít potíže s mluvením a nedokázal kontrolovat svoje tělesné funkce. Po každé návštěvě byla Martina otřesená, jak Miloš vypadal. Jeho chování se projevovalo dvěma protichůdnými směry - buď byl tupě lhostejný, nebo celou návštěvu hystericky prořval, dokud ho lhostejné vychovatelky flegmaticky neodtáhly na pokoj.

 

Když Martině povolili, aby se o Miloše starala, plakala radostí. Během následujících let s ním trávila spoustu času v ordinacích psychologů a logopedických poradnách. O tom, že by nastoupil do školy v šesti letech, nemohlo být ani řeči. V sedmi letech nastoupil do speciální třídy, ve škole na druhém konci města - poté, co Martina půl roku obcházela úředníky na odboru školství a ředitelku školy s domácí slivovicí, bažanty a králíky od strýce z venkova.

 

Společenský život pro Martinu prakticky přestal existovat. Veškerý volný čas trávila s Milošem a po jeho nástupu do školy to bylo více než potřebné - Miloš měl totiž problémy se soustředěním a učivo nezvládal.

 

Jednou se o Martinu ucházel kluk, co dělal v místní papírně a ve volném čase hrál na basovku v undergroundové kapele Nouzový východ. Ale jejich vztah skončil ještě dříve, než začal - Miloš ho totiž od prvního pohledu neměl rád. Při každém setkání a po něm hysterčil, až Martina pochopila, že oba dva tito muži v jejím životě být nemůžou. Navíc Láďa ztratil nervy a Miloše během jeho dalšího teatrálního záchvatu uhodil - neplánovaně, v nekontrolovaném výbuchu vzteku. I když se omluvil, Martina ho vztekle, vystrčila za dveře a kytici s bonboniérou hodila ze schodů za ním.

 

Nevadilo jí, že je sama. Měla přece Miloše. A s každým jeho úsměvem, s každým pokrokem v učení měla pocit, že její život má přece jen smysl.

 

Když paní Jaurisová vykřikla „Už jedou!", Martina si leknutím zvrhla kafe i s lógrem do klína. V duchu si vynadala a převlékla se -  jenže právě na tuhle návštěvu si oblékla své nejlepší oblečení - fialový kalhotový kostýmek s vycpanými rameny, který jí přivezla sestra paní Jaurisové z Jugoslávie. Nic tak hezkého už v šatníku neměla. Nebylo času nazbyt - vzala si plísňáče a vlastnoručně uháčkovanou halenku z vlny s příměsí stříbrného lurexového vlákna.

 

Evu slyšela dříve, než viděla.

„To je příšerný, ty vaše silnice, zničili jsme si tlumiče na autě! Jsme tu teprve druhej den a už tu máme všeho plný zuby! Nic tady nefunguje jak má! Obchody jsou prázdný, hospody špinavý, prodavačky nevrlý, policajti neschopný! Ste to tady dopracovali teda! Martino, jsi to ty? Ty vypadáš...a co to máš s vlasama?"

Hlas vycházel z úst ženy, kterou Martina nepoznávala. Eva, jak jí znala, měla tmavé vlasy, velký nos - doslova orlí zobák a neskutečně malá prsa. Teď před ní ale stála blondýna s nosíkem jako knoflíček a s ohromnými plnými ňadry.

 

Bohdan ale vypadal stejně jako dřív, jen mu ubylo vlasů a přibylo vrásek. Cizí prsatá blondýna se k Martině přivinula a mlaskavě jí políbila na obě tváře.

„Martino, copak mě nepoznáváš? To jsem já! Jenom jsem se trošku vylepšila...ale o tom ti ještě povyprávím. Ty taky vypadáš jinak. Co to máš s vlasama, vypadáš jak Stevie Wonder! Tohle se u vás ještě nosí?"

Zavěsila se do Martiny a po cestě k domu ve svém monologu pokračovala: „Řeknu ti, když se tak kolem sebe rozhlížím, tak myslím, že na naší úroveň - co se týče infrastruktury, technologie, a vůbec vyspělosti, se dostanete tak za padesát let - a to je ještě dost optimistickej odhad."

 

V kuchyni paní Jaurisová naservírovala ořechové řezy, které Eva šokovaně odmítla, neboť „si drží linii". Kávu přijala - dokud ji neochutnala a znechuceně nevyplivla zpět do hrnku se slovy „Můžu dostat espresso?" . Když jí bylo řečeno, že ne, řekla si o sklenici vody. Byla z vodovodu a po natočení se na hladině objevila bílá vrstvička chlóru. Eva  se zvedla a odešla si do auta pro minerálku z Německa. Zato Bohdan byl vděčný strávník. Řezy v něm mizely jako Němci v krytu a kávu s vděkem vypil se slovy „Tohle je lahoda, v nemocnici z automatu nám teče hrozný svinstvo."

 

„A kde je vlastně Milda?", zeptala se Eva ve dveřích. „Snad není někde na táboře? Se sem harcujem tisíce kilometrů..."

„Milošek je ve svém pokoji. Nějak to chudáček nezvládá, jen to na něj moc velkej psychickej nápor."

„Ste ho teda pěkně rozmazlily, patnáctiletej klacek a bude se schovávat...ach jo, někdo z něj bude muset vychovat chlapa. Bohdane, až si popovídáme s Martinou, promluvíš s ním."

 

Povídala hlavně Eva. O tom, jak těžké měli začátky. Bohdan pracoval v chudinské nemocnici pro přistěhovalce, a po večerech se učil anglicky, aby mohl získat lepší místo. Eva pracovala ve fastfoodu a nosila domů nedojedené zbytky, aby ušetřili za jídlo. Naštěstí se Bohdan rychle vypracoval. Plastická chirurgie začala být žádaný obor a Bohdan měl díky své praxi dveře otevřené dokořán. Pracoval ve státní nemocnici - ale Eva ho donutila dát výpověď a odejít do soukromé kliniky, kde nabízeli vyšší plat.

 

„Nemohlas mě poznat, viď? To je zčásti Bohdanova zásluha. Tohle", řekla a položila si prst na nos „dělal Frank, Bohdanův šéf. A tohle", nadzvedla si dlaněmi obě ňadra „je Bohdanova práce. Bohdan totiž umí dělat ty nejlepší kozy na Západním pobřeží. Zpěvačky, herečky, luxusní kurvy - všechny chtěj, aby jim kozy šil dr. Ptacek. Vypadaj totiž úplně přirozeně, a skoro nejsou vidět jizvy! No fakt! Podívej!" Bez varování si začala rozepínat šaty a než se Martina na něco zmohla, stála před ní Eva polonahá a pokládala si její dlaně na ňadra. „Zmáčkni je, no tak, zmáčkni je! Že jsou na pohmat jako opravdový? Že jo? A koukej, vidíš? Jenom taková malá jizvička! A přitom tam dokázal napěchovat takovýho silikonu! Bohdan je fakt génius!" Eva vzala manželovu hlavu do dlaní a políbila jí na začínající pleš.

 

„Vidím, že máš zajímavou práci", vydechla Martina, když se vzpamatovala.

„Tak určitě, je to skvěle placený, akorát se tam nedá dělat výzkum. Ten tam nikdo nezaplatí."

„Di do háje", odvětila Eva, soukající se zpět do podprsenky, „ to bys radši hákoval ve státní? Za plat o třetinu menší?" Výhružně se podívala Bohdanovi do očí. „Anebo bys snad byl radši, kdybysme tu zůstali? Za mizerný peníze se starat o cikáňata, který jejich ožralí rodiče nechali moc dlouho ležet u ohně? A já bych seděla u přepážky na poště, kde uklízečka brala víc než já!" Mezitím co bojovala s knoflíky, zuřivě syčela: „Máme velkej barák, bazén, dvě auta, jachtu, dovolenou trávíme na Havaji a von mi bude pořád kafrat o výzkumu. To je nějaká vděčnost, za to, že sem ho vytáhla z týhle prdele!"

Bohdan beze slova vstal a začal vzdorující Evu líbat na ústa. Potom si něco šeptali do ucha a objímali se. Martina se odvrátila k oknu.

 

„Ford Mustang. Ten je Bohdanův. Já mám velkýho Chryslera, kombíka, na nákupy. A Bohy si chce ještě koupit Jaguára z roku 1960, pro radost. Ale ten chlápek chce za tu rachotinu děsný peníze. Tak ještě nevím, jestli to Bohdanovi dovolím."

„A co vlastně děláš ty?"

„Já? Co asi dělám. Můj manžel má zodpovědnou, náročnou práci, tak je moje povinnost starat se o rodinný hnízdo - aby měl útulnou klícku, kde si večer odpočine a nabere sílu. A taky musím pečovat o sebe - manželka plastickýho chirurga musí bejt krásná, a reprezentovat ho."

Eva začala vyprávět o večírcích, které pořádá pro ostatní lékaře a jejich manželky, a na které se občas nechají pozvat i prominentní klienti. O svojí sbírce fotografií se slavnými osobnostmi, kterou vystavila v jejich obýváku. Švitořila a švitořila, až jí Martina přerušila.

 

„A nezeptáš se, co jsem celou tu dobu dělala já? Jak jsem se starala o vašeho syna, jak jsem se kvůli vám dostala do problémů? Ten váš útěk mi zničil kariéru!"

Eva vyprskla: „Kariéru! Ona tomu říká kariéra - kafíčko, soudruhu řediteli, pošta, soudruhu řediteli, přijela sovětská delegace tak musím utřít ty zvratky a zavolat na záchytku, soudruhu řediteli...BOHDANOVI šlo o kariéru, holčičko, a udělat jí mohl jedině na Západě! Tady by se z něj nikdy nestalo to, co je z něj teď! A co se týče Mildy - stejně ses nevdala, tak ti aspoň dělal společnost, abys nebyla tak sama."

„Nevdala", řekla smutně Martina, „protože mě pořád potřeboval, neměla jsem čas na sebe. A když se někdo objevil, tak ho Milda nesnesl."

„Ti řikám, že sis ho moc rozmazlila. Bohdane, musíš si s ním jít promluvit, už nemáme moc času. Jestli chceme stihnout zejtra to letadlo a eště si musí sbalit."

„Sbalit? Vy ho chcete vzít s sebou?"

„Samozřejmě, vždyť jsme jeho rodiče."

„Na prázdniny?"

„Nafurt! Co sis myslela? A ty Bohdane, jdi už!"

Martina zůstala sedět na židli beze slov, zatímco Bohdan postrkován Evou vyšel ze dveří směrem k Mildovu pokoji. Za chvíli byl slyšet hysterický řev.

On s vámi nikam nepojede, pomyslela si Martina vděčně. Nechali jste ho tu, opustili. A proč? Nikdo vás neutlačoval, nepronásledoval. O politiku se ani jeden z vás nezajímal. Vás zajímaly vždycky jenom prachy.

 

Martina se zvedla a pomalu šla k Mildovu pokoji. Bohdan byl nalepený na dveřích a zoufale svíral kliku v ruce. Eva neklidně popocházela jako lev v kleci.

„Proč ho vlastně chcete? Nechali jste ho tady bez mrknutí oka. A teď po deseti letech ho mermomocí chcete zpátky?"

Eva si zapálila cigaretu, aniž by se zeptala, jestli to někomu nevadí.

„Když Bohy pracoval na pohotovosti a dělal zkoušky z angličtiny, otěhotněla jsem. Dítě jsem nechtěla - no když sem si představila, jak bysme žili z Bohdanova bídnýho platu tři...řekla jsem mu: Hele, až budeme mít barák, tak si dítě klidně uděláme, ale teď ne. Můj doktor, to pako věřící přecitlivělý, mi to rozmlouval. Tak to udělal nějakej řezník na klinice, kde se specializovali na tyhle věci. Ale něco při tom podělali, protože když jsme se nedávno začali snažit o mimino, tak se zjistilo, že už další děti mít nemůžu. Tak jsme se rozhodli, že si vezmeme Mildu zpátky."

Mezitím se dveře od Mildova pokoje otevřely. Bohdan vrhnul nevěřícný pohled po Evě, která na něj zuřivě gestikulovala, ať jde do pokoje. Bohdan tam zaplul a kupodivu se řev už neopakoval. Byl slyšet jen Bohdanův melodický hlas a Mildovo občasné vzlyknutí. Po chvíli se dveře otevřely znovu, Bohdan se vyklonil a mávnul na Evu, která rychle típla cigaretu o dřevěné obložení a zaplula do pokoje za ním.

 

Martina s tupou hlavou odešla do obýváku. Dívala se z okna na červené auto, které se na rozbité silnici vyjímalo tak nepatřičně. Čas se zastavil.

 

„Martino? Tak my už jedem! Tys tu usnula, viď?"

Martina vystartovala z křesla a spatřila usmívajícího se Bohdana, spokojenou Evu a mezi nimi Mildu se zarudlýma očima, které klopil k zemi.

„Mildo? Tak ty mě tu chceš opustit?"

„Děkuju ti za to, že ses o mě starala v rámci svých omezených možností", odříkával Milda naučenou frázi jako kolovrátek, „a já už tě nebudu zatěžovat svými nároky a odevzdám se do péče mých rodičů, do které i ze zákona patřím. Bude to tak lepší pro nás všechny, což jistě sama jako rozumná žena chápeš."

Martina se rozplakala, objala Mildu a připomínala mu všechny krásné okamžiky, co spolu zažili: jak ho učila jezdit na kole, jak surfovali na Slapech, jak ho vzala do Prahy do ZOO. Milda odvracel tvář a zadržoval vzlyky. Když ho Martina pustila a on byl opět schopný mluvit, vypadly z něj jen dvě věty.

„Ten červenej Mustang bude můj. Vědělas, že v Americe dostaneš řidičák už v šestnácti letech?

 

Pak stála Martina dlouho u okna a dívala se za červeným Fordem Mustang, který odvážel deset let jejího života.

 

 

KONEC

 

 

<Veronika>
Sdílejte: