něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 26. 11. 2018 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
27.11.2014
Návštěvník věčnosti 1. az 6. kapitola

Karlovy vary, místo, které stopu příliš nepřeje, již několikrát jsem musel řešit situaci nekompromisní noci a s ní spojenou tmou. Tentokrát ovšem bylo přeci jen štěstí nakloněno a červený citroen s neopakovatelným leskem zastavil u kraje. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si stopnul Rusa, byl velice příjemný, poslouchal ruské populární kusy a kouřil ruské cigarety. Neodradilo ho od této dobrotivosti ani to, že jsem vypadal jak nefalšovaný lesní manekýn. Příliš hovorný nebyl, a myslím, že důvodem nebyla jen jazyková bariéra. ,,Do Prahy jedu jen na letiště, může být." Bylo jednou z mála věcí, kterou mi za celou dobu řekl. Snad jen občas poukázal na nepříznivé počasí a mlhu, pro niž měl pojmenování bílé peklo. Ke konci cesty se zdálo, že je tak trochu nervóznější, neriskoval jsem tedy žádné tendence mé vrozené hovornosti.

Netrvalo to dlouho a přivítala mě matička Praha svým typickým smradem, hlukem a davy neustále spěchajících lidí, kteří vlastně byli také jedním z hlavních důvodů, proč většinu života poslední dobou trávím v divočině a ne v místě, kde je snadné sehnat práci, zajít na koncert a obskočit poddajnou dívku. Toho všeho jsem se vzdal, těmto kratochvílím se v podstatě věnuji jen nárazově, když má pijácká duše a rozverné pohlaví poručí. Co se nějaké práce týče, musí mě zastihnout opravdu velká nouze, abych se k

tak nízkým úkonům snížil.

Tak jsem se tedy opět po čase vyskytl v Praze, tolik

oslavovaném velkoměstě. Dejvický kulaťák se měl stát místem setkání s divokou básnířkou Ninou, dříve i spřízněná duše pro spojování pohlaví, nyní hlavně poetická společnice pro občasné večírky. Bylo by hotové šílenství vést společný život, mám dokonce pocit, že by došlo k neštěstí a spousta lidí by nás nechtěla znát. Navíc bych asi zešílel, jelikož poslední dobou mě čím dál tím víc přepadá touha romantika a to se s bohémským volným vztahem dá asi jen těžko spojit. Každopádně bylo něco málo po páté večerní, venku byla zima, Leden si totiž konečně uvědomil, že jako zimní měsíc by se měl náležitě ukázat, když už většinu své životnosti zaspal. Nina měla přijít až ve třičtvrtě na osm a mně tedy nezbývalo nic jiného než jakýmkoliv způsobem zabít čas, a to i přes to, že jsem si zcela plně uvědomoval porušení desatera tímto bezbožným činem. Díky těžkému batohu na zádech a rozhodné chůzi jsem brzy vyvolal potřebné tělesné teplo. Vydal jsem se napříč Letnou, jen tak bez cíle a s téměř prázdnou kapsou, což vyloučilo návštěvy zavlažovacích zařízení. To málo co jsem měl, muselo být uchováno pro večerní veselici, kde jak jsem doufal kápne ještě něco dalšího. ,,Kam jdeš Romane? " Vytrhlo mě z mého duchovního rozpoložení. Byli to tři představitelé dnešní zlaté mládeže. Jednoho z nich jsem znal a o jeho nízkém společenském přínosu jsem v nejmenším nepochyboval. Poslouchal sice celkem pro můj sluch potěšující muziku, každopádně jeho nekonečné žvanění mě nekonečně unavovalo. Měl delší hnědé vlasy bezpohlavní oblečení, hladkou tvář a dívkám se nejspíše líbil. Nebudu ho raději zatracovat

i ta největší nula dokáže někdy překvapit. Jeho dva společníci nestojí ani za popis. Řekli jen ,,Ahoj." A na ,,ahoj" také vypadali. ,,Jen tak se flákám a přemýšlím, zabíjím čas v podtatě, večer jdu na koncert a je stále ještě brzo." ,,Tak to jo, my máme po práci a tak se jdem zavlažit do Nitra.",,Jo tam jsem jednou byl, docela příjemnej podnik. Mějte se tam parádně já pokračuji tam, kde jsem skončil. Zdar." ,,Tak jo, měj se, Romane." Rozloučil se se mnou a rozloučili se i ahoj chlapci. Vzal jsem to zadem parkem a pro lepší zvládnutí situace jsem si zapálil jointa, který mi ještě zůstal z poslední kamarádovy sklizně. Model to byl vskutku výtečný a zakrátko jsem měl na tváři vykouzlený nezaměnitelný úsměv. Stromy, které se v parku vyskytovaly, mi opět projevovaly přízeň, a já ji projevoval jim. V euforickém uchvácení všemi těmi krásnými vjemy jsem se opět vráti na kulaťák, čas byl již na svém potřebném místě. Nina už stála u tramvají a z dálky na mě mávala. Zimní oděvní model jí velice slušel a já opět alespoň na krátko zatoužil po její tělesnosti. ,,Ahoj Nino, rád tě opět vidím, co je u tebe nového, zas tak měsíc jsme se neviděli. "Nina se usmála a dala mi pusu na tvář. Ahoj Romane, mám se úžasně už dlouho jsem se necitila tak skvěle, jako by ze mě vyprchaly všechny ty depky, dokonce už ani nejsem frigidní." Něžně mi stiskla zadnici. Mezitím přijela tramvaj, jejíž cílová stanice byla přesně ta, o které jsme snili. ,,Takže nějaká známost?" Zareagoval jsem na její podezřelý výraz a úsměv plný blaženosti. ,,Ale ne, jen mě přepadl pravý opak toho, co se se mnou donedávna dělo, jsem teď řekněme

promiskuitní. "Opět mi stiskla zadek. ,,No vlastně nevím jestli mě to úplně zajímá." ,,Šukám teď jak divá, každou chvíli někdo." ,,No to je skvělé, ale mě nedáš což??,, „Promiň." Pověděla a pustila mou zadnici ze svého sevření. Bylo mi jasné, že největší problém má právě s tím, že by to se mnou nebylo tak všude šukajíce. Mezitím jsme dojeli na konečnou zastávku, místo určení. Někteří nenechaví zvědaci si nás se zájmem prohlíželi, naštěstí ale neměl nikdo tu hloupou tendenci cokoliv komentovat. Cestou k Holečkům jsme potkali jednoho páchnoucího perníkáře, který se snažil marně najít rukáv své druhé ruky. U Holečků bylo poměrně narváno a byli tu i někteří mí oblíbení opilci, kteří mě hned u vstupu zaměstnali nekompromisní smrští kořalek. Dovnitř jsem šel již silně navátý, což jsem ještě podpořil urychleným nákupem piva pro sebe a Ninu. Kolem hospody bloudil jako smyslu zbavený jeden zhrzený milenec naší kamarádky Julie, u níž jsme měli čestné místo k sezení. Já jsem to místo příliš využívat v úmyslu neměl a raději jsem pobíhal všude kolem a snažil se snížit milostné myšlenky vším možným. Punkáč s těžko srozumitelnou mluvou, se kterým jsem se seznámil na Kozím mejdanu už před lety, mi neustále vyprávěl, jak mu rum změnil život a snažil se mi to dokázat názorným příkladem, v podobě snad nikdy nekončící láhve. Jelikož mu po několika locích už nebylo rozumět vůbec, usadil jsem ho na židli a snažil se soustředit na dění na podiu. Kapely, z nichž v jedné ostře punkové zpívala i Julie, měly všechny do jedné naprosto příšerný zvuk a bylo to očividně způsobemo

oním páchnopucím perníkářem, který byl tamním mistrem zvuku. Naštěstí nejsem až takovým zastáncem tohoto hudebního směru, tudíž mě to mrzelo jen zčásti. Za oknem se stále zjevovala tvář zhrzeného milence. Důvodem jeho zhrzenosti byla především jeho vlastní agrese, s níž se neuměl vypořádat, a byl proto v oblastech něhy naprosto nepoužitelným milovníkem. K násilí naštění nakonec nedošlo, neboť ten zmiňovaný, jak se zjevil, tak také zmizel, snad ho jednou život zpracuje k použitelnějšímu obrazu. ,,Je to agresor,seru na něj." Přiznala přeci jen trochu smutná Julie právě ve chvíli, kdy jsem se u stolu po jejím koncertě zjevil s dalším pivem a jointem. ,,Myslím, že tuhle kapitolu je potřeba uzavřít." Podělil jsem se o s ní o svůj názor a podal dívkám veškeré radost nahánějící artefakty. ,,Myslím, že by mu měl dát někdo lekci." Vložila se do toho nekompromisně Nina a opět mi počala hníst zadínku. "Odtáhl jsem její neřestnou ruku a usmál se směrek k nedalekému stolu, kde seděla ohnivá Růža. Ta se sice též usmála, ale mezi tím vším ho honila Padremu pod stolem. To jsem ovšem nemohl vědět, a tak jsem se nadále pokaždé, když jsem o ni zavadil pohledem, usmál a očekával bouřlivou noc. Nina začínala být čím dál tím víc rozjetá. ,,Dala bych si koks, poslední dobou mě to hodně baví, dějou se neskutečný věci. Jak teď dělam v tý galerii, je tam toho požehnaně, hlavně na baru. Člověk ani nemusí mít chuť a stejně má furt plnej rypák. Jednou tam byl i perník, no přece to nevyhodim, někdo to tam zapomněl..."

Musel jsem odejít, pro tyhle záležitosti zkrátka nejsem

stvořen. Zakotvil jsem u stolu svých dalších přátel a příliš neváhal s otázkou. ,,Můžu u vás přespat? Tady v Praze jsem bezdomovec. "Pavel, kytarista z Juliiný kapely s typicky rozcuchanými vlasy se usmál. ,,Jasně, jestli nespěcháš, tak nevidim problém, někam tě uložíme, spí u nás ještě Maruška, takže budeš asi spát na zemi jestli to nevadí." ,,Rozhodně ne a rozhodně jsem taky neměl v úmyslu nějak moc brzo ukončovat mejdan, budu se tady všemozně motat." „Jasný najdem si tě. Vydal jsem se opět k baru a cestou potkal Ninu. ,,Máš kde spát?" ,,Mám." ,,To je dobře, u mě by to dnes nešlo, mám nějakou noční návštěvu, jo a mysli na mě, uděláme společně nějakou tu performance, jestli mi teda pomůžeš." ,,Moc rád ti pomůžu, přijedu za čas opět do Prahy a uvidíme, co se dá dělat." ,,Dík moc Romane, já už letím." Načež jsem obdržel letmý polibek na rty a její postava se nenávratně rozplynula v noční mlze způsobené nemilosrdným pražkým smogem.

Na baru jsem k pivu přidal ještě panáka rumu a během jeho zdolávání jsem si u nohou povšiml ležícího rumového barda, nejspíš toho večera mnoho zakusil. Barman byl nesympaticky vyhlížející nagelovaný paskvil, využít tedy odvěké psychologické poslání barmanů mi nepřišlo jako dobrý nápad ani v nejmenším. Na rameno mi mezitím zaklepal Pastiňák a společně s Leošem mi přinesli hašišovou radovánku pro truchlivé chvíle. Byla to neuvěřitelně krásná chvíle, protože jsem si uvědomil, že na světě jsou stále ještě přátelé, kterým se nemusí nic říct a přeci sami od sebe vědí a konají. Zaplavila mě vlna štěstí a

já věděl, že v jointu je něco víc než pouhý hašiš. Pastiňák byl před pár týdny ve Francii a přivezl odtud mnoho zkušeností. Jeho usměvavá, lehce vyplešatělá tvář vypovídala za vše. Leoš byl trochu víc rozjetý, ale ani ten nebyl pozadu, co se týče nakažlivé radosti. Ten vysoký veselý člověk s jiskrnými korálky očí věděl o životě a vyvolávání euforie také svoje. ,,Ser na to kamaráde, tohle kouření ti dovolí zapomenout." A měl samozřejmě jako většinou vždy pravdu. Pár tahů mě vymrštilo do říše kouzelných skřítků a mohl jsem bez většího studu pozvat i samotné jezinky na oběd, poslouchat s nimi Sabbathy a propadat do stále větší rozkoše. Takové jezinky, a to ví snad každý psychotronik, mají ty nejnádhernější pindy z celé pohádkové říše, kam se hrabe Sněhurka i s Popelkou dohromady. Vymrštil jsem se od baru a téměř okamžitě se proměnil v gigantického šnečka, který oplýval vysokou sexuální potencí. ,,Ano, ještě!" Volaly všechny přítoné bytosti a bouřlivě mi tleskaly. Konečně jsem stanul na pevném stole a mohl pohodlně vystoupit ze svého tolik spoutaného domova. Uchopil jsem obrovskou sklenici, celou ji vypráznil právě v okamžiku, kdy ohnivá liška skoncovala s večírkem. Nechtělo se mi vracet, bylo to však nezastavitelné, stržen vlnou venkovní zimy jsem byl konečně připravem vrátit se a všemu se společně se svými přáteli vysmát. Pavel mi nabízel cigáro a smál se jak šílený, smích na mě doléhal i z obou zbývajících stran, jen za mnou byl nehybný mrtvolný klid.

,,Nemohli jsme tě dvě hodiny najít a ty si ležíš nahej

pod stolem, tomu se teda říká nářez." ,,Nářez"?Pohlédl jsem na Pavla na jeho dívku Sylvu a na Marušku, která disponovala postelí. ,,Asi dobrej model." Zasmála se Maruška a Sylva vášnivě políbila Pavla. Než jsme se stačili dobelhat k tramvaji doběhl nás ještě Jenda s lahví vína a mně bylo jasné, že večírek ještě zdaleka nekončí. Většinu cesty jsem strávil střídavě v polospánku, popíjení vína a házením pohledů na Marušku. Po epizodě s jezinkami se mi zachtělo její postele.

 

2.

 

Dívky s vosímy pasy počaly rozlévat alkohol, já seděl v polovytuhlém stavu na židli a přemýšlel, co si počít se svým trochu neposlušným tělem. Konečně tedy usedli všichni ostatní ke stolu, jenž byl zdobený barevným herním plánem na člověče. Mám pocit, že se dokonce konalo i menší zápolení v této prastaré hře, ale jednalo se spíše o chvilkové nadšení a brzké vychladnutí. ,,Máte ještě někdo nějaké hulení?" Bylo první, co zajímalo Pavla při dosednutí na židli. ,,Maruška se opět kouzelně usmála a vytáhla z hluboké kapsy všeříkající pytlík. ,,Mám a rovnou to umotám. ,,Jéé!" Vyjekla dosti znavená Sylva a ještě pevněji se přitiskla k Pavlovi. Jenda stále mlčel, jeho výraz připomínal prastarého filosofa, ovšem v jeho případě byl hlavním důvodem jeho mlčenlivosti rychle postupující stav otupělosti. Rychle jsem vypráznil sklenici s vínem a ihned se začal sápat po další dávce této životodárné tekutiny. ,,Slyšeli jste už o

mechanických elfech?" ,,Koši, Koši, co to zase meleš? Mám pocit, že tě budem muset zas oblíkat pod stolem." Shazoval má moudra Pavel. ,,Ale ne, o nich mluvil Terence McKenna. Přicházejí k lidem, kteří užijí větší množství psilocybnových houbiček, odkrývají různá tajemství bytí na zemi a ve vesmíru, přesně ta, která člověk běžně nevidí, neuvědomuje si ty jasný indicie." Minimálně pobavit všechny okolo se mi podařilo, víc jsem snad ani čekat nemohl, dokonce i Jenda se probral z promilového spánku a prohlásil, že jsem blázen. Maruška mezitím dobalila a společnost začínala být po vymrznutí, zapříčeněným přesunem až kamsi k Andělu, opět dosti živá a hovorná. ,,A Romane, ty jsi někdy ty elfy viděl?" Sylva jako by zmínkou o elfech ožila ze všech nejvíc. Její hlas byl skoro až na úrovni zpěvu a každý její pohyb byl součástí tance. ,,Ne, žel zatím ne, neměl jsem dostatečnou odvahu vzít si heroickou dávku, každopádně to mám určitě v plánu." ,,A seš si jistej, že to není blábol vyfetlýho mozku?" ,,McKenna byl velkej člověk a nemám důvod mu nevěřit." Dále jsme se k tomuto tématu raději nevraceli, nikdo mi stejně nevěřil a můj stav čím dál více znemožňoval serioznější debatu na úrovni. Tráva byla výtečná a muzika linoucí se od počítače byla příšerná. Naše pařbou zastíněné mozky vyžadovaly pochybnou zábavu v podobě poslechu devadesátkových disco hitů. Jenda opět usnul a mě přemohla potřeba močení. Potácivou chůzí jsem se odebral k záchodu a zanechal veškeré hlasy i nemilosrdné disco rytmy za sebou. Byl to nádherný záchod, kde jsem to od první chvíle miloval. Vlastně

již posledně jsem si povšiml tohoto kouzelného místa. Dávno již ze mě netekly proudy moči, já přesto stál a vše důkladně prohlížel. Záchod je jednou z nejdůležitějších místností v bytě. Tolikrát jsem tam již spal, psal, četl knihu nebo souložil. Když jsem se vrátil zpět ke stolu uvědomil jsem si, že jsem musel být pryč déle, než se mi zdálo. U stolu již nikdo neseděl a přes židli byl přehozený spacák. Vloudit se teď k Marušce do postele by asi bylo holým nesmyslem. Dorazil jsem tedy zbytek ze všech sklenic, popadl spacák a sesunul se k zemi. Dlouho jsem nemohl usnout, stále jsem myslel na ty mršky jezinky a na jejich pestrobarevné pindy.

Ráno mě probudila vůně marihuany a šípkového čaje. Dobelhal jsem se tedy zpět ke stolu a spatřil tam všechny, vyjma Jendy. Než jsem stačil dosednout, počal do mě opět proudit ten blahodárný kouř. Šípkový čaj nádherně nahodil pro fungování v tomto zatím nic nepřinášejícím dni. ,,Copak, Jenda už šel?" ,,Jo, jo, volala ta jeho, že jí je prej zima ať ji přijde zahřát." Pocítil jsem potřebu vypadnout, ani jsem přesně nevěděl kam, každopádně mi bylo jasné, že to musí být. ,,Díky za všechno musím již vypadnout, asi zamířím někam k Petřínu a budu chvilku sám se sebou." ,,Já už budu muset taky jít, čekají mě nějaký domácí povinnosti, hlavně teda do školy." Řekla rozhodně Maruška a ještě naposled poslala onu kouzelnou bylinku. Netrvalo dlouho a stáli jsme před domem, jen já a ona. Krásná krátkovlasá zrzečka s plnými rty a nevýrazným nosem. K mé nelibosti jsme mířili každý na jinou stranu. Nicméně docílil jsem

alespoň milého objetí a lehkého polibku, v tu chvíli jsem pocítil, že mé libido je již plně probuzené. Vydal jsem se směrem k tramvaji a doufal v přínos dnešního dne. Na zastávce pobíhal šílenec a neustále řval, že jsme všichni kurvy a zloději, že někoho zabije a podpálí. Nástupiště bylo jinak plné Ahoj mužů a Ahoj žen různých věkových kategorií. Jako vysvobození z této situce každodenní zhovadilosti se dostavila Sylva, nakonec též vyrazila z domova. Mám pocit, že říkala něco o návštěvě rodičů. Nastoupili jsme spolu do tramvaje a usedli po levé straně. Byla vyšší než většina dívek, ovšem disponovala velice vlídnou postavou a harmonickým pohledem. Chvilku jsme řešili mechanické elfy, když tu k nám přistoupil odpudivě vyhlížející padesátník s úlisným výrazem a průkazem blbce v ruce. ,,Revize jízdenek." Sylva vytáhla svou kartu schvalující nelidské praktiky těchto nízkých tvorů. ,,Ano, v pořádku. A vy, pane?" Otočil se na mě a jeho výraz připomínal nakopnutý rosol. Vyprávět mu o mechanických elfem mi nepřišlo jako nejlepší nápad, spolehl jsem se tedy na klasické ,,nic nemám." ,,Tak to mi dáte občanku nebo si tady vystoupíme." ,,Tady si vystoupíme, měj se krásně, Sylvo, tohle zvládnu." Vystoupili jsme na Újezdě, což byla bez tak má stanice cílová. ,,Zavolejte ty policajty." Trval jsem na svém. Ten divný tvor revizor vytáhl svůj ulepený služební telefon a předstíral hovor. Já jsem dále očekával příchod těch, co pomáhají a chrání, a nebo též příchod mechanických elfů. Po několika minutách, když si ta lidská kreatura uvědomila, že u mě nejspíše nepochodí a jen tak přichází o dost

snadnější výdělek u těch méně vzpurných, řekl mi ať táhnu třeba do prdele a nasedl do tramvaje, která se zjevila po pár minutách.

Sněhová pokrývka na Petříně byla jen mírná a rozhodně příliš neztěžovala chůzi. Nejprve bylo ovšem nutné navštívit nejblišší minimarket pro doplnění tolik potřebného vína. Nechtěl jsem připustit střízlivost ve velkoměstě a ještě ke všemu o tak nádherné neděli. Naštěstí to bylo od zastávky jen pár kroků. To mě již zdravil veselý Vietnamec. Vlastně teprve uvnitř toho spásného obchodu jsem si uvědomil, že ani netuším, jestli mám ještě nějaké peníze. Měl jsem nepochopitelné štěstí, zmuchlaná stokoruna na mě vypadla z náprsní kapsy bundy. Tušil jsem vliv Pastiňáka, jelikož i toto spadalo do oblasti jeho dobroty. Vyhledal jsem tedy polici s mými vysněnými víny a vybral jednu dobře vyhlížející Frankovku za šedesát korun. ,,Ale koho to nevidim, není to sám Roman Koš?" Otočil jsem se za známým hlasem a spatřil Jeruzaléma, Pražského literáta s tím nemilosrdným humorem a jasným politickým názorem. ,,Každý žijeme dobrovolně," říkával často. Stačilo jen pár zdvořilostních frází a již jsme kráčeli, každý se svou lahví vína k jeho nedalekému domovu. Bylo již po poledni, poobědvali jsme tedy něco málo pečených brambor s česnekem a já pocítil konečné účinky dlouhého popíjení. ,,Doufám, že dorazí i nějaký holky." Bylo asi to poslední, co jsem ze sebe dokázal před neodkladným komatem vypustit. V kamnech zapraskalo dřevo a já jsem upadl do spánku blaženého, zaslouženého.

 

3.

 

Někdy v noci jsem ještě na chvilku procitnul a celé mé tělo zmáhala závrať. Ležel jsem na kanapi v kuchyni a byl jsem přikrytý pruhovanou dekou s oranžovým nádechem. Vzepětím všech svých zbývajících sil jsem se posadil a pohlédl kolem sebe. Jeruzalém popíjel u stolu a bavil se s neznámou dívkou. Měla dlouhé rovné vlasy v barvě slámy, rozpustilé zelené oči a její vnady dávaly tušit nevídané dobrodružství. I ona kouřila. Uprostřed stolu stála z poloviny vypitá láhev bílého vína. Seděli naproti sobě a z prvu si ani nevšimli mého náhlého života. Řešili něco ohledně nějakého vzdáleného místa, kde se scházejí každoročně lidé oslavující slunce. Hlava mi lehce pulsovala a celkově jsem byl v pohybech dosti nejistý. Nicméně jsem vstal, přistoupil ke stolu a trapně se usmál. Dívka na mě pohlédla, usmála se doširoka. ,,Nazdar, koukám, že jsi vzhůru, to jsi spal jen tři hodiny." Zaznělo Jeruzalémovo přivítání mezi živé. Pohlédl jsem na hodiny a vskutku, bylo teprve něco málo po půl osmé. O své střízlivosti jsem každopádně ještě mluvit nemohl, jednoduše nebyla stále přítomna. Opřel jsem se o stůl a oba dva si spěšně prohlédl. ,,No mám nějaký lehký spaní a asi jsem si nechtěl nechat ujít zbytek večera." Neznámá kráska se opět usmála, což konečně přimělo Jeruzaléma k reakci. ,,Málem bych zapomněl, tohle je Roman a to Gabriela. Roman je můj toulavý kamarád a Gabriela je kamarádka mých spolubydlících, kteří odjeli a nechali ji tady samotnou

na pár dní. Jeruzalém chtěl ještě pokračovat, ale já mezitím podal té krásce ruku a lehce jsem se uklonil. ,,Rád tě poznávám, netušil jsem, kolik krásy se tu skrývá." Gabriela se dotřetice usmála a pohladila mě po tváři. ,,Doufám, že nejdeš hned spát a budeš nám dělat chvilku společnost u stolu." ,,S radostí." Odsoukal jsem se na nezbytnou návštěvu záchodu, po návratu si přisunul židli a odhodlaně si přisednul ke Gabriele. Je, myslím, víc než jisté, o čem se mi ve spánku zdálo. Ty potvory jezinky mi nehodlaly dát klid snad nikdy. Gabriela mi nalila plnou sklenku vína a já se mohl směle navrátit zpět do říše své milované opilosti. ,,Ty jsi nějak ožil." Přidal se Jeruzalém a podával mi cigaretu. ,,Ale je to slušná dívka mám na ni dávat pozor a nevim, jestli seznámení s tebou znamená dávat pozor." Dál už to naštěstí neměl potřebu komentovat. Připálil jsem si cigaretu zbaven jakékoliv nervozity. K mému potěšení nebyla láhev na stole tou jedinou ke zdolání. Gabriela byla v Praze na výtvarné škole, bylo jí devatenáct let a byla odněkud z podkrkonoší. S přibývajíci opilostí přibylo i důvěrností a ani Jeruzalém nezahálel. Uchopil kytaru a spustil své veselé písně o životě, ženách, politice, ale i o veselých homosexuálech. Na stole byly záhy tři prázdné láhve a mé tělo přestalo spolupracovat s mozkem. Naštěstí Gabriela na tom byla dost podobně, neměl jsem tedy důvod se přiliš ovládat či snad omlouvat. Situace mi byla zkrátka nakloněná. Právě ve chvíli, kdy jsem poznal její nádherné přirozeně zarudlé rty a její ruka si mě tiskla blíže k sobě, tu druhou jsem již nějaký čas svíral, se Jeruzalém vytasil s láhví

slovenské Borovičky. Po několika panácích jsem již ztrácel veškeré komunikační schopnosti a hlavou splynul s deskou stolu. Ještě chvíli jsem cítil jemné prsty ve vlasech, než jsem nadobro odešel zpět ke svým jezinkám.

Spal jsem spánkem dlouhým a tvrdým, procitl jsem až ve chvíli, kdy si Jeruzalém dělal polední kávu. Na otázku, kde je Gabriela mi bylo pobaveně prozrazeno, že musela jít do školy a že mě pozdravuje. Tak krásné děvče, doufal jsem, že ji snad budu moci ještě někdy spatřit. Bylo pondělí a já měl dnes hlavní úkol, zajít na sociální úřad a zažádat o pomoc pro nouzáky. Popil jsem ještě s Jeruzalémem kávu, vykouřil věnovanou cigaretu a vydal se opět do ulic. ,,Musím jet až do Vysočan, tentokrát se nesmím hned opít. "Naštěstí mi tramvaj jela brzy a s jedním přestupem na Palmovce jsem se přesunul do Vysočan. Kde je úřad, jsem dobře věděl, neztrácel jsem tedy příliš mnoho času hledáním. Když už jsem byl skoro na místě, uviděl jsem na zemi na chodníku poblíž stěny domu ležet značně opilého chlapíka, neznal jsem ho, ale přesto mi byl jistým způsobem sympatický.

Kolem chodili Ahoj lidi a nikdo si jeho ani mě nevšímal, tedy alespoň mi to tak připadalo.Zvedl jsem mu hlavu a zjistil, že se směje. Představil se mi jako Robin, co vypil mnoho lihovin. Zanedlouho se postavil na nohy s až nečekanou jistotou. ,,Chlape, mám ještě dvě kila, co někam zajít a tak trochu popít?" Sociálka byla na dosah, ale takovouto nabídku jsem přece odmítnout nemohl. Koupilo se několik lahví vína a původní plány, do kterých spadalo kromě návštěvy

sociálky též návšteva rodičů a vyzvednutí peněz za brigády v minulém měsíci, šly v niveč. Alespoň večerní návštevu čajovny, kde jsem měl sraz s lidmi tvořivého ducha, bych zvládnout mohl. Společnost tohoto nabuřelého opilce mě po nějaké době začala vyloženě otravovat, vydal jsem se tedy napříč počínajícím večerem rozhodnut, že na místo setkání dojdu pěšky, alespoň si trochu pročistím hlavu. Od té doby, co bydlím v horách mi takovéto procházky způsobují duševní úlevu a únava je vpodstatě bez šance. Netrvalo dlouho a já bez nějakých významných zážitků cestou stál před Květinovou čajovnou rozhodnut prožít další večer.

 

4.

 

Uvnitř panovala snadno předpokládatelná atmosféra naplněná klidem a relaxační hudbou. Šílenci, jak se toto setkávací, publikující a občas i vystupující těleso nazývalo, seděli v rohu hlavní místnosti. Atmosféra byla poklidná a sotva se dalo čekat něco nečekaného, či snad zvrhlého. Jedna slečna byla vdaná, dvě zadané a u poslední jsem dle své vzácné intuice neměl sebemenší šanci. Úkol sbalit čajovnici pro dobro kolektivu se mi přestal zamlouvat přesně ve chvíli, kdy jsem onu čajovnici spatřil. Chladná jak ocel a její křivky nepatřily mezi ty, které by nějak významněji rozdivočely mé mužství. Což též zapřičinilo brzký přesun do podniku zcela jiného, alkoholu více nakloněnému. Tam i celá společnost dostala hovornější náladu a konečně se začal řešit

blížící se výstup kdesi v podzemních katakombách táborských. Vousatý bard Fendy oznámil: ,,Když nemáš prachy, pij na mě," a tím zachránil mou rychle uvadající náladu další dávkou euforického zážitku. Žofka tomu všemu ještě napomohla pozváním na vypaseného jointa a já byl opět v plné kondici. Jen to spaní, to se muselo vyřešit. Naštěstí pro mě tu byl jeden šílenec Jarda se svým ,,jakoby" humorem a ten mi nabídl nocleh u sebe na Břevnově s tím, že se v jeho bytě nacházejí tři dívky. To mě samozřejmě velmi zajímalo. Byl jsem nicméně upoporněn, že jedna z dívek je jeho milá. ,,To nevadí, spokojím se se dvěma." Řekl jsem mu na to. Právě ve chvíli, kdy jsem se dostal do ráže a začal rozvíjet téma mechanických elfů, se společnost šílenců začala rozpadat. A rozpadnutí se týkalo i mě, jelikož Jarda zavelel odchod. Nemohl jsem se dočkat až ty křehké bytůstky ukryté u něj doma spatřím. ,,Líbí se mi tvoje básně, Romane, když si je čtu, je to, jako bych tě slyšel." Spustil po chvilce tramvajové jízdy. ,,Díky, myslím, že u Šílenců máme všichni co říct, bude se toho ještě hodně dít." Odpověděl jsem mu s hlavou plnou mladých holek. ,,To rozhodně...a jsme tu, vystupovat." Malý Břevnov jako by se změnil ve sněhové království, z nebe začal padat další sníh a nekompromisně zakrýval cestičku vedoucí k nedalekému letohrádku Hvězda. Noc byla tak krásná, až to jednoho dojímalo. Po pár metrech chůze jsme se ocitli v bloku malých dvoupatrových domků a já věděl, že dnešní noc nebude jen o jezinkách. Vstoupili jsme do jednoho domku, zuli si boty a po dřevěných,

nedávno nalakovaných schodech vystoupali nahoru. Vešli jsme do útulného bytu a já byl nedočkavý, až je spatřím. Jardova slečna již spala, což znamenalo oproštění od zbytečného pokušení. Vešli jsme do kuchyně, kde seděly za stolem dvě nádherné mladé dívky tak kolem dvaceti let a pilně se učily na jakousi zítřejší zkoušku do školy. Obě takřka zároveň zvedly hlavu a pohlédly na nás. S rozhodností sobě vlastní, tedy jen v případě jisté dávky alkoholu v těle, jsem přistoupil k bližší z nich drobné dlouhovlasé blondýnce s lehce přečnívajícími hornímy zuby, což ovšem půvabu přiliš neubíralo, a představil se. ,,Jsem Roman Koš, kamarád Jardy." ,,Tak ty jsi ten, co u nás má spát. Ráda tě poznávám, já jsem Hedvika." Podali jsme si ruce a vyměnili pohledy. Druhá dívka působila trochu stydlivěji, zlehka pozvedla oči a opatrně mi podala ruku. ,,Já jsem Lucie." Byla to pěkně tvarovaná dívka s velice temným pohledem a s hnědými vlasy střiženými na kluka. Podle pohledu jsem správně usoudil, že o lesbičku se rozhodně nejedná, snad nějakou tu zkušenost i měla, ale její nevětší zvědavost probouzeli muži. Pobavený Jarda ihned přispěchal s lahvovým pivem a dívky odkudsi vytáhly Vermut. ,,Já myslel, že se máte učit." Podotkl můj hostitel během otevírání mého a svého piva." ,,Právě jsme skončily a bylo by neslušné nevěnovat se tak vzácné návštěvě." Oznámila k mé neskrývané radosti šibalská Hedvika. Lucie opět jen stydlivě sklopila oči. Na druhý den jsem měl opět stihnout mnoho věcí, ty ovšem v tuto chvili nehrály pražádnou roli. Mé myšlenky měly dva jasné cíle a ty seděly společně se mnou u

kuchyňského stolu. Jarda měl velice hřmotný hlas a ten probudil slečnu za nedalekou stěnou. ,,Musíš tak křičet? Ráno potřebuju vstávat a ty ostatně taky." ,,Budu se snažit, lásko, brzy jsem u tebe." Hlas utichl a já si všiml pihy majestátně usazené na jemné bradičce té hovorné Hedviky. Zdolali jsme pivo a zcela výjimečně jsme si mohli zapálit v kuchyni, abychom nemuseli do té venkovní zimy. Jarda oznámil poslední lok a šel mi pro spacák s dekou. ,,Ráno bude otevřeno, já vstávám dost brzo, ale ty nemusíš nikam spěchat, klidně se vykoupej a vem si v lednici, co uznáš za vhodný, lehni si tady kdekoliv na zem, snad ti nebude zima. "Myslím, že nebude," usmál jsem se nejprve na Jardu a následně i na obě dívky, které začínaly mít ve tváři neodolatelný ruměnec. ,,Tak jo, já vás tady nechám, snad si poradíte." Zakončil Jarda a šel si lehnout ke své již opět spící víle. Tekutiny a i hmotnější produkty by málem z mého těla začaly přetékat, zeptal jsem se tedy dívek, kde tu naleznu záchod. ,,V chodbě doleva a nezapomeň na čepičku." Odpověděla Lucie s očividně již ustupujícím počátečním studem. Zprvu jsem nechápal, co má znamenat ta zmínka o čepičce, ovšem ihned po vstupu do mnou tak oblíbené místnosti jsem byl postaven před hotovou věc. Na žluté stěně visel papír na kterém stálo ,,Při kálení prosím nezapomeňte nasadit party čepičku". Pod tímto nápisem visela na háčcích skupinka tří papírových špičatých čepiček s gumou pro upevnění pod bradou. Neváhal jsem ani chvilku a než jsem usedl na trůn, uposlech jsem danné pokyny. Téměř zároveň s mým usednutím se

začala z kuchyně ozývat známá melodie ,Layla, od mého oblíbeného Erica Claptona. ,,Ty holky jsou dokonalý," problesklo mi hlavou. Dokončil jsem svou neodkladnou potřebu a aniž bych si sundal čepičku z hlavy vrátil jsem se do kuchyně. Cestou jsem si nemohl nepovšimnout, že spící pokoj v tuto chvíli rozhodně není spící. V kuchyni mě čekala sklenice plná vermutu a dvě dívky, o kterých jsem celou dobu během trůnění snil. Sklenice byla ihned po mém příchodu přesunuta k dalším dvěma již skoro dopitým. ,,Milá návštěvo, budeš si muset sednout mezi nás, co bychom to byly za hostitelky, kdybychom ti neposkytly blízkost svého mládí." Přemlouvat mě rozhodně nemusely, obratně jsem se usadil a jen očekával, co se bude dít dále. Obě mladá stvoření se ke mně přitiskla a z každé strany přistál polibek na skoro vousaté tváři. ,,O takovém pohoštění se mi ani nesnilo." Řekl jsem velice důležitým hlasem a oběma dívkám jsem vrátil polibek sladký a hřejivý. V předsíni se rozsvítilo a směrem k záchodu zamířil Jarda, neřekl nic, jen se usmál vykonal potřebu a vrátil se zpět do pokoje, kde opět hrozil spánek. ,,A teď hybaj do sprchy, my tady na tebe počkáme a doplníme ti sklenici, v láhvi je ještě dost." V takových výzvách není čas na vyčkávání, rychlostí nadržence jsem vlétl do sprchy a v několika málo minutách jen v triku a trenkách vlétl zpět do kuchyně. Dívky na sobě měly již jen noční košile a laškovně se na mě culily. Opět jsem se umístil mezi jejich půvaby a napil se z doplněné sklenice. Na každém svém stehně jsem cítil jednu ruku a obě zároveň mířily až k výšinám. Hedvika

uchopila mou hlavu do dlaní a otočila směrem k sobě, její mrštný jazyk rozjel parádní jízdu v mých ústech a ani můj jazyk nezůstaval pozadu. Luciina rozkošná hlavička zmizela pod stolem a já pocítil rozkoš, jakou by lesbička jen težko dokázala probudit. Rukou jsem zajel Lucii pod košilku a druhou jemně masíroval ve vlasech původkyni zběsilé rozkoše. Ta ženská horkost mě vždy dokáže uvést do stavu vesmírné zběsilosti. Hedvika náhle vstala, uchopila mě za ruku a poručila. ,,Dost bylo kuchyně, vstávat miláčkové, jdeme do pelíšku." Načež se objevila hlavička Lucie jen lehce upatlaná, vášnivě mě políbila a už mě strkala ven zpoza stolu. Nebylo potřeba dalších slov, silou okamžiku jsem ležel nahý na obrovské posteli a nositelky rozkoše mě nehodlaly šetřit. Usnul jsem jak spokojené děcko, jezinky se nedostavily a mně to bylo úplně jedno. Hedvika a Lucie, nezapomenutelné slečny, o kterých jsem do nedávna neměl pražádné tušení, teď tu ležím mezi nimi obklopen policemi přeplněnými všemožnými knihami o psychologii a jsem řekněme naprosto vyrovnaný.

 

5.

 

Uchu lahodící chichotání mladých dívek bylo tím nejpříjemnějším možným budíkem. ,,Vstávat ospalče." Ozvalo se po mém boku. Lucie jen v kalhotkách mi hleděla do očí a svítila jako požehnání. Jemně jsem jí pohladil ňadro a políbil. ,,Pojď do kuchyně, Hedvika už dělá snídani, čeká se jen na tebe, za chvíli musíme do školy." Usmál jsem se na ni a znovu políbil tu

původkyni noční rozkoše. ,,Vždyť už běžím." Narychlo jsem se nasoukal do toho, co jsem nalezl u postele a rychle šel obdobným způsobem popřát dobré ráno i druhé andělské bytosti. Jarda se svou milou byli už pryč. Jeho slečnu se mi tedy poznat nepodařilo, snad tedy příště. Usedl jsem ke stolu a zakousl se do chlebu s jahodovou marmeládou. Chuť kávy projela mými útrobami a já se cítil svěží a spokojený. Oblékl jsem se, ještě naposledy políbil obě dívky a vydal se vstříc dalšímu dni. Pevně doufám, že ty dvě divošky mi ještě někdy život nadělí. Nasedl jsem do tramvaje s úmyslem vypravit se do Rekomanda, kde bych si mohl přivydělat zapisováním antikvariátních knih. Během jízdy zkracované četbou knihy o Kouzelných houbičkách mi ovšem bylo voláno, že práce bude až příští den. Nevadí, nikdy jsem neměl problém vymýšlet si nové náhradní plány. Zamířil jsem na Žižkov, kde bydlí můj letitý kamarád Padre. Bylo tu též i pár podniků, kam se dá zavítat a část dne strávit. Padreho jsem sice zastihl doma, pustil mě i dál, nicméně mi hned oznámil, že zhruba pětadvacet hodin nespal, tudíš hrozí, že brzy usne. Netrvalo dlouho a on skutečně usnul. Stačil jsem si od něho ještě půjčit něco málo peněz, poškádlit pár lidí v internetovém světě a pohulit s jeho spolubydlícím. ,,Je to blázen, vůbec nespí a celý noci paří nějaký hry." Podělil se se mnou o svůj pohled na věc. Opět jsem vypadl ven pokračovat v žižkovské potulce. Zavítal jsem do jednoho nedalekého baru a pocítil neskutečné štěstí při pouhém pohledu na čarodějnou barmanku. Nezmohl jsem se na žádné adekvátní slovo, takto

ohromen ženou bez toho, aby převládala sexuální představa, jsem již dlouho nebyl. Zvláštní, že by i mé srdce dokázalo milovat bez tolik obvyklé spolupráce s penisem. Raději jsem dopil, co na baru leželo a vydal se hledat nocleh na dnešní noc. Rozesílal jsem nouzové mobilové zprávy, kde se dalo, a doufal opravdu jen v teplé místo pro poklidný spánek. Když jsem se opět vyskytl na dobře známé Letné rozezněl se telefon přinášející pozitivní zprávy pro dnešní noc. Má někdejší milenka Meduňka by nepřenesla přes srdce, kdybych měl spát venku. Ach, jak ta má nádherné poprsí, je to přesně takové, na které se dá jen těžko zapomenout. Zamířil jsem kamsi za Albertov a těšil se, když ne na nic jiného, alespoň na příjemnou společnost, mající obdobnou slabost pro víno jako já. Otevřela mi jen v lehkém pyžámku nedbale obepínajícím její tak dlouho nespatřené křivky. ,,Čau, ty můj bezdomovče, myslím, že tady pro tebe mám volnou postel." ,,Jsem ti moc vdečný, líbezná zachránkyně, jdem hned spát nebo máš ještě něco v plánu?" ,,Mám ještě něco v plánu." Krom toho, že je nadanou hudebnicí se poslední dobou Meduňka vyznamenává i v roli švadlenky, myslím, že oblek v podobě Muchomůrky červené brzy procitne na tomto zoufalém světě bláznovství. Lehká strava na úvod byla brzy vystřídána znamenitým červeným vínem z Francie. Živočišné nutkání opět nahlodávalo můj klid. Nicméně mi po nějaké druhé, či třetí sklence začala vyprávět o několikaleté nehynoucí lásce k jednomu udatnému muži. Nemohl jsem si nevzpomenout na zázračné zjevení v žižkovském baru. Byla skoro

půlnoc a nám došlo víno. ,,Budu muset jít spát, v půl devátý vstávám." Řekla mi Meduňka a nečekaně mě políbila, já jí zlehka pohladil pevné poprsí přes kostkované flanelové pyžamo a z úst se přesunul k její hebké šíji. Pocítil jsem vzrušené zachvění a doufal v zázrak této požehnané noci. ,,Dnes raději ne, Romane, nedokázala bych to naplno prožít.", ,Vždyt se nic neděje, každopádně ještě jednou děkuji za azyl, nevím, jak bych to dnes řešil, dobrou noc." ,,Dobrou noc, pane." Odešla do vedlejší místnosti a já ještě dlouho potom cítil její hřejívý dech. Zhasl jsem a též se odebral ke spánku. Jezinky moc dobře věděly, že opět přišel jejich čas. Jejich hbitost byla tentokrát snad ještě nevídanější, těžko se dalo věřit, že nejsou z tohoto světa. Neustále kroužily kolem mého těla celé nahé a kdykoliv připravené nasednout. Noc byla dlouhá, až mučivě slastná. Imaginace je stav mysli zachraňují mě před nelítostnými spáry zklámání a nelítostného konce bez světla na konci.

 

6.

 

Středeční ráno mě pro změnu přistihlo nepřipraveného. V místnosti se ozývala muzika Patti Smith, což by v podstatě nebylo nic zvláštního, je to pro mě velice příjemný poslech. Mé zaskočení způsobilo to, co jsem spatřil nedaleko své postele a též všude kolem. Meduňka v rouše Evině tančila divoce po celé místnosti, tak jako v tom nejbáječnějším snu. Naštěstí jsem celkem pohotová bytost a to málo, co jsem měl na sobě, v krátké chvíli

opustilo mé tělo. Slunce prostupovalo skrze závěs, bylo to něco nepopsatelného, něco nesmírně nádherného. Tančili jsme jako smyslu zbavení a cítili rostoucí energii vzájemnosti. Tomu se myslím říká vítání slunce. Bylo to snad lehce erotické, hlavně však něco nesmírně čistého, něco, co vystřelí duši vysoko nad mraky. Nadpozemskými kroky ke mně tato božská dívka přitančila a věnovala mi jeden z nejsladších polibků mého života. Hudba ustala a já se tyčil jak z kamene vytesaný. ,,Dobré ráno, pane." Rozezněl se její hlas jako zvon z nebeských chrámů. Než jsem stačil plně v překvapeném mozku zpracovat, co se tady vlastně odehrálo, byli jsme oba oblečení a kráčeli bok po boku mrznoucím ránem. Časté pohlazení a k nim doplňující polibky mě vracely zpět ke stavům tak blízko vrcholnému štěstí. Celé to ráno bylo v podstatě jedním velkým hypnotickým objetím.

Na Karlově náměstí vše tělesné skončilo dlouhým konejšivým polibkem. Cestou k Recomandu jsem se konečně probral a byl schopen navázat běžnou komunikaci se světem. Pozdravil jsem Banána i antikváře vzadu, zalezl si do skladu, pustil si hudbu pozvnášejícího charakteru a až do pěti do večera zapisoval oceněné knihy do systému. Mé myšlenky se mnohokrát nedokázaly ubránit částečnému návratu k ránu, až teprve při odchodu jsem si začal více uvědomovat blížící se večer a sním spjatou tradiční pijatiku v Barré na Letné. Toho dne jsem si vydělal pět stovek, což pro bylo v podstatě nesmírné bohatství. Na to, abych zavítal do putiky již teď, se mi zdál čas příliš nevyzrálý, zamířil jsem nejprve ke svým

přátelům do Holešovic. Doma jsem zastihl jen Adama, jeho bratr Tyjátr se toho večera věnoval se svou kapelou hudební tvorbě. ,,Čau Romane, v kuchyni je všechno potřebný, tak se do toho rovnou pusť." Obvyklé přivítání znamenající tu ctěnou záležitost ohledně motání jointa. V okamžiku odpalování tohoto na podzim sklizeného zázraku se otevřely dveře od bytu a místnost se zaplnila veselým psím štěkotem a hlasem Tyjátra, který byl vmžiku u mě a potahoval z podaného kouzla. ,,Nazdar Romane, koukám, že ses nestyděl.“ Nedlouho poté se zjevila i další bytůstka obývající tento legendární byt. Káťa byla trochu silnější krátce střižená blondýna, ovládající moc rozesmát i toho největšího zoufalce. Jen v opravdu vzácných okamžicích ji bylo možné spatřit smutnit, většinou se spíše zdálo málo pravděpodobné, aby tuto ženštinu zachvátila chmura. V rukou svírala dalšího zapáleného jointa a doširoka se na nás všechny smála. ,,Ahoj, ty hipíku jeden, ty ses vrátil z lesa? To je paráda, ráda tě vidím, chlape." ,,Musím vás přeci někdy přijet zkontrolovat a taky trochu zmastit všednosti, les je fajn, ale vás mám rád, návštěvy jsou nutný." Pozvneseně jsem jí odpověděl, jelikož udržet si vážnost v její přítomnosti je takřka nemožné.

Jako na kouřovém obláčku jsme se všichni přesunuli do Barré, kde bylo několik dalších lidí, na hony vzdálených těm běžným ,,Ahoj" jedincům. Děda Pipýn rozdával vytištěné magazíny a všem se věnoval se svou obvyklou pozorností. Za barem byla poměrně mladá dívka a bez zbytečných otázek mi donesla pivo. Byla tu i ohnivá Růža, drze vystavující své

nepřehlédnutelné vnady. Hulící kroužek včele s Paskvilem zaujímal své obvyklé místo u rohového stolu, tolik známá vůně lákala další a další jedince ke sdílení této tradiční svátosti. Padre, jak jsem se dozvěděl, stále ještě spí, spánkový deficit byl ve skutečnosti daleko větší, než ostatním přiznával. Nechyběli tu ovšem Pastiňák s Leošem, s nimi u stolu seděl ještě Prasák a malý neznámý indián s typicky ostrýmy rysy obličeje a šlachovytým tělem. Usedl jsem tedy nakonec u nich, bylo mi zcela jasné, že právě zde mě čeká další zvláštní dobrodružství a dost možná budu mít konečně šanci promluvit si s mechanickými elfy. Všichni tři si se mnou přiťukli a Pastiňák mě představil indiánovi. ,,Tohle je Curanderos a vozí všemožné dobroty z Mexika." ,,O tom nepochybuju," řekl jsem na to a představil se cizinci, se kterým jsem si příliš promluvit nemohl, jelikož mé znalosti cizích jazyků jsou mizerné a Curanderovy znalosti češtiny žádné. Zprávou na telefonu jsem byl obeznámen se skutečností, že Nina k mé rozmrzelosti nedorazí. Neodolala utočící zimě a byla zákeřnou nemocí upoutána na lůžko. Na jednu stranu se možná díky tomu vyhnu zbytečně dramatickým událostem, na stranu druhou nedomluvíme připravované plány a ani na chvilku něhy rozhodně nedojde. Tak trochu mi chyběl její pevný stist na mé zadnici. Viktor dorazil i se svou novou dívkou a nebál se jí zatemnit mladičkou mysl tvrdou kořalkou. ,,Viktorovy ženy, ty tvrdej chleba maj." Už ani nevím kolikrát jsem potáhl kouře různého druhu a kolik omamných tekutin vypil, rozhodně ale

vím, že to, co jsem prováděl s Marií v chodbě před záchody nebylo úplně normální. ,,Mám pro tebe nějakou knihu, myslím, že ses na ní ptal, ty jeden milovníku." Dokázala mi sdělit mezi polibky. Chlípná opilost mi dovolila říct jen, že je skvělá a že má ten nejúchvatnější klín, skoro jako jezinky. Po nemorálním laškování jsem se opět vrátil ke stolu a Leoš mě začal objímat kolem ramen. ,,Dej si tady tu lahodu od našeho indiánského přítele, to ti otevře vrátka tak, jak to máš, myslím, rád." Spořádal jsem nějaký záhadný prášek znamenající to poslední uchopitelné z tohoto večera. Než jsem stačil vstát, abych se mohl alespoň na chvíli věnovat vyzývavým pohledům ohnivé Růži, byl jsem neznámou silou sražen zpět na lavici. Ptáčkové proletěli zavřeným oknem a pomalu se usazovali všem přítomným ve vlasech. Bylo to tak neuvěřitelně směšné, až mi tím způsobená svalová křeč způsobovala v koutcích úst ostrou bolest. Šelest nabýval na intenzitě a tančící skřítkové vyzvali k tanci do té doby nenápadné jezevce. Zdálo se, že právě v tomto okamžiku by se měli zjevit. Čekal jsem jejich příchod s upřímnou pokorou. Tiché šeptání, doléhající skrze zeď až do mého nitra, mi však zdůrazňovalo nevyzrálost tohoto večera. Je potřeba mít značnou trpělivost, musel jsem se spokojit s ujištěním, že jsou skuteční a opravdu jednoho dne přijdou.

Večer se rozpustil a já vpodstatě s ním, má tělesná schránka bude opět činná, jen mi nebyl nikdo schopen odpovědět, kdy k tomu tentokrát dojde.

 

 

<Rogo>
Sdílejte: