něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 26. 11. 2018 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
27.11.2014
Návštěvník věčnosti 16. az 18. kapitola

16.

Barré mě přivítalo svou přirozenou pohostinností, kouř cigaret byl tím správným aromatem pro dnešní lehce posmutnělý večer. Stále jsem musel myslet na Sáru a na to, co bude dál. Sexuální zdrženlivostí jsme k sobě sice vázáni nebyli, přesto ale byly mé myšlenky pokornější, než u mě bývalo obvykle zvykem. Objednal jsem si pivo a rozhlídl se po vhodné společnosti. Hospoda nebyla příliš naplněná, každopádně alespoň pár známých jedinců se tu nacházelo. Především tu byl Paskvil a jeho zhulená družina, dorazil i Tyjátr, Julie a vysoký uličník, který si nechával říkat Hospodin. U zadního rohu stolu seděla skutečně nádherná dívka s podholenými vlasy, právě opravovala gramatické chyby v básních mladých poetů. ,,Zdravíčko lidi, mohu přisednout, potřebuju nějakou vzpruhu.",,Vzpruhu jakého charakteru?" Zeptal se mě Paskvil v doprovodu svého dobráckého obličeje. ,,Vlastně je to celkem jedno, mám spleen a zítra, pokud si to ještě nerozmyslím, hodlám odjet zpět do hor. "Řekl jsem mu na to popravdě. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak to na mě všechno doléhá, byl nejvyšší čas ukončit toto zběsilé dobrodružství a vypadnou opět alespoň na nějaký čas. ,,Hele Romane, co takhle kdyby jsme přijeli někdy my za tebou, koupil by se nějakej chlast a i to ostatní by se nějak pořešilo. "Dal se Tyjátr do plánování a já

byl rád, že nejsem sám na tomto světě. ,,Hele tady máš něco ode mě, ale jak tě znám, dáš si to asi až v lese, je jich tam něco přes dvě stě." Paskvil mi podal řádně napěchovaný pytel čerstvě usušených lysohlávek. Vytáhl jsem jich hned dvacet a ihned pozřel. ,,Díky kamaráde, tentokrát si dám i něco málo tady, nemám už na chlast prachy a alespoň užijeme nějakou legraci. "K vedlejšímu stolu si sedli tři členové bezdomoveckého divadla, které jsem až na jednoho též znal. Zběžně jsem je pozdravil a na zdraví všech jsem vyprázdnil půl piva. ,,Na to, že nemáš prachy docela jedeš." Řekla mi tak trochu posměšně Julie. ,,To nemám, ale svou žízeň taky nedokážu dost dobře ovládat a vlastně, jak to dopadlo s tím pitomcem. "Nárážel jsem na zhrzeného milence, který si před časem hrál na démona za oknem. ,,Už se naštěstí neozval, asi to pochopil. "Tyjátr, když viděl můj nebývale pochmurný výraz, mě pozval na další pivo. Vlastně všichni ti skvělí lidé u stolu se o mě starali, jako by tušili, že se mnou není něco v pořádku. V jednu chvíli jsem se otočil na dívku, jež stále studovala nevyzrálou poezii, nedokázal jsem jí říct vůbec nic, žádná slova mi nedávala smysl. Napil jsem se tedy opět mocně piva a čekal na zázrak. Ten se dostavil záhy po dohulení prvního jointa večera, prvního, alespoň co se mé osoby týče. Nestalo se nic jiného, než to, že se o

své slovo v mém vnímání začaly hlásit pozřené houby. Byl to opět ten starý známý povznášející

pocit blížící se pohádkové říše, kde se často zjevovaly jezinky a tentokrát měla jedna z nich i mě dobře známou tvář. ,,Lidi, život je strašně nádhernej, miluju ten pocit být. "Mé prohlášení všechny přítomné rozvlnilo a já nedokázal zastavit stále rostoucí potřebu zběsilého smíchu s gumovým nádechem. ,,To je fízl. "Doléhal hlas z vedlejší místnosti a mě bylo jasné, že tam sedí ta obávaná banda ortodoxních Masarykovců. O pivo jsem přestával mít zájem a ani ženy mě příliš nezajímaly, tedy až do chvíle, kdy jsem viděl za oknem projít kouzelné stvoření, na které jsem díky událostem posledních dnů málem zapomněl. Byl jsem zmatený a sjetý, bylo mi krásně a mizerně zároveň. Nedokázal jsem se soustředit na nic určitého, myšlenky ve mně začaly proudit takřka nesnesitelnou rychlostí a mé tělo se nezvladatelně sesouvalo pod stůl, v poslední chvíli mě zachytila Tyjátrova dobrotivá ruka a vytáhla zpět na povrch. Pocítil jsem uklidnění smyslů a též neustále rostoucí potřebu odpočinku. Tyjátr se na mě podíval velice starostlivě. ,,Takhle zničenýho jsem tě snad ještě neviděl nebo možná jo, ale už je to hodně dávno." Abych dokázal nějak smysluplně reagovat, bylo mé rozpoložení ještě příliš vzdálené návratu. Naštěstí jsem si ale dokázal uvědomovat skutečnosti a jednou z nich byl fakt, že už jsme u stolu sami dva. ,,Dost možná jsem se dostal do pohádky, dost možná jsi i ty její součástí. "Zněla má celkem nesmyslná reakce. ,,Nic neřeš, dnes

spi u nás a zejtra uvidíš, na co se budeš cítit, alespoň s tebou ještě pokecám, než odjedeš, zítra nejdu do práce, tak si můžem udělat odpočinkový dopoledne." Byl jsem mu za ta slova neskutečně vděčný a již se těšil na spánek. Ten se naštěstí dostavil velice brzy díky tomu, že Holešovice jsou jen malý kousek a noční tramvaj nám byla tentokrát nakloněná. Celá noc byla provázená nejrůznějšími obrazy a ten poslední, nejživější, znázorňoval mladého plačícího chlapce na břehu řeky, ta řeka odnášela vše, co znal a on se s tím dokázal jen těžko vyrovnat.

17.

Probudil jsem se na zemi u Tyjátra v pokoji a kolem již nějaký čas znělo Harvest od Neila Younga. Tyjátr byl dávno vzhůru a právě pracoval na svém dalším obraze, měl posledních pár měsíců období pohlavních aktů, jakmile spatřil, že jsem zpět mezi živými, v činnosti ustal a začal se mi plně věnovat. ,,Nazdar, tak co vyvedem? Dáš si čaj a cigaretku." Vysoukal jsem se ze svého ležení a přikývl. ,,Jo díky, dám si rád." ,,Tak já jdu na to a ty zatím umotej špeka, ať do dnešního dne vykročíme s tou správňáckou náladou. "Načež Tyjátr odešel do kuchyně, s balící činností jsem ani na vteřinku nezaváhal, bylo to mé oblíbené poslání. V bytě jsme tentokrát byli jen my dva, všichni ostatní byli

prací povinni, což my připomnělo, že nemám ani floka, jeden z plánů při návštěvě Prahy bylo i vydělat peníze, naštěstí jsem měl ve své chatrči stále ohromné množství rýže, kvůli případnému konci světa. Na tom se nějakou dobu ještě přežít dalo, navíc nejbližší sousedé potřebovali čas od času pomoci na statku, za což byla vždy nějaká ta vajíčka, mléko a případně i zelenina. Vlastně jsem si uvědomil, že peníze příliš nepotřebuji, proud nemám, voda je ve studni a telefon používám, jen při výletech do společnosti. Snad jen na chlast se mi občas nějaká ta koruna hodí.

Zhostil jsem se přípravy toho nejnádhernějšího jointa na rozloučenou. Byl hotov téměř zároveň s čajem, který se právě nesl. Odpálil jsem a naše společná svátost mohla začít. ,,Romane, můžu se tě na něco zeptat. "Obrátil se ke mně Tyjátr ještě dřív, než stačila tráva příliš pozměnit naše úsudky. ,,Ptej se, samozřejmě." ,,Nějaká holka co, myslím, že to na tobě už poznám." ,,Jo, máš pravdu, jedna by tu byla, mám tušení, že to už nebude pokračovat a jestli jo, tak za dlouho, teď určitě ne. "Sdělil jsem mu své pocity z toho všeho co se ve mně dělo. ,,My dva a ženský, jsme takový poutníci. "Zareagoval Tyjátr na to. Pokřivil jsem svá ústa úsměvem a prohodil své tradiční zhovadilé: ,,Po světě běhá spousta vagín, musíme se jen umět správně zakousnout." To už ale tráva, nebývale silná, vykonávala svou poctivou práci. Ještě chvíli jsme tam jen tak seděli, pokuřovali cigaretky a probírali všechno

možné ohledně našich životů, ženy byly asi nejčastější téma. Někdy kolem poledního jsem usoudil, že již dozrál čas na to, abych opět opustil město. Na jednu stranu se mi tu líbilo, na stranu druhou mě to tu vysávalo, cítil jsem se slabý a prostupující melancholie byla děsivá. Vzpomněl jsem si na Sáru, na to všechno co se v tak krátké chvíli stačilo odehrát. Jak ji asi uvítali rodiče? A budu ji moci ještě alespoň jednou ochutnat? Sbalil jsem si těch pár věcí, co jsem měl a opustil Holešovický byt. Tyjátrovi jsem slíbil, že určitě domluvíme tu kalbu u nás, a že to bude co nejdříve.

V ulicích vládl tradiční ruch a tramvaje byly až do odvolání odkloněny neznámo kam. Rozhodl jsem se tedy opět vydat pěšky a naposledy si tak vychutnat všechny půvaby i hnusy mé rodné metropole. Míjel jsem lidi v neustálém spěchu, dokonce jsem pocítil i jemné vnitřní chvění při pohledu na nádherné dívky, kterých byly plné ulice, nikdy jsem si neuvědomoval kolik jich vlastně je. Jaký by to byl asi pohled, kdyby se všechny jejich vagíny poskládaly vedle sebe. A jak dlouho bych musel lízat, aby všechny do jedné dosáhly uspokojení? Myšlenky perverzní se střídaly se vzpomínkami na Sáru. V těch vzpomínkách bylo té perverze také nezanedbatelné množství, ovšem mísily se tu i jiné, daleko poetičtější pocity.

Právě ve chvíli, kdy jsem míjel železniční přejezd na Hradčanské, spatřil jsem opět ono tajemné

stvoření ze světa kouzel. ,,Byla ta dívka vůbec skutečná?" Stála asi na dva metry ode mě a vlnila se jak elektrický výboj. Byl jsem opět naprosto zkamenělý, nedokázal jsem ovládat své tělo, zbývalo jen čekat na to, co se bude dít. Kouzelná dívka ke mně přiskočila a uchopila za obě ruce. Pohled, na který se nedá nikdy zapomenout se vpíjel do celého mého zmrazeného těla. ,,Přijde čas a opět mě uvidíš, nemusíš už mít strach vůbec z ničeho, vše je již dávno připravené." Ať jsem se snažil sebevíc, žádná slova ze mě nevycházela. Dívka ještě pár okamžiků jen tak stála a pevně mi tiskla ruce, výměna energie byla neskutečná. Zahřívání doteků pominulo a ona opět, jak se objevila, zmizela. Téměř okamžitě jsem se vzpamatoval a s ještě zmatenějšími myšlenkami v hlavě jsem se vydal dál na své zaručené, vyzkoušené stopařské stanoviště.

Natáhl jsem palec a zhruba půl hodiny bez většího pohybu stál a zkoušel štěstí. U krajnice zastavily dvě mladé ženy v poměrně malém voze, do kterého jsem se ale i přes počáteční potíže nasoukal. ,,Kam to bude?" ,,Až za Vary, do hor." ,,Uvidíme, co se s tím dá dělat. "Řekla dlouhovlasá blondýna s křišťálovým hlasem, její společnice, byla zrzka střižená na mikádo, obě dávaly tušit několikaminutový orgasmus. Auto se rozjelo a já se naposledy ohlédl za sebe za mizejícím městem. Myslel jsem na Sáru i tu tajemnou dívku a tajně doufal, že jsou obě ženy v autě alespoň trochu heterosexuální.

18.

Nedaleko Karlových Varů jsme zastavili na benzínce, aby se doplnil benzín. Zatímco blondýnka tankovala, zrzka s výstavním poprsím šla koupit nějaká piva. Já seděl sám v autě a přemýšlel, co se asi může opět stát. Poslední dobou jsem se do podobných situací dostával až podezřele často. Vzpomněl jsem si na dárek od Paskvila a zalovil v kapse. ,,Když jízda, tak jízda, tohle holky ještě nazažily. "Než se obě ženy vrátily do auta, já spořádal celý obsah sáčku. Blondýnka sedla za volant a zrzka i s pivem ke mně dozadu. Teprve teď jsem si všiml jejích nádherných rukou, měla přesně takové ty honící prstíky, po kterých muži jako já prahli. ,,Dáš si se mnou pivo?" Zeptala se mě a rovnou mi podala lahváče. ,,Ale proč ne, jednoho si dám. "Otevřeli jsme piva přezkou na pásku u jejích plátěných tmavě modrých kalhot. Blondýna se zatím ani slovně nezapojovala do našeho počínání vzadu. ,,Líbíš se mi, vypadáš takovej nezkrotnej, máš oheň v očích, cítím z tebe něco prastarého. "Mé očekávání se samozřejmě opět naplnilo a její hravé prstíky mi začaly zatím jen přes kalhoty zpracovávat již dosti neklidný pohlavní úd. ,,Ty se mi taky líbíš, obě se mi líbíte, je něco zvláštního na holkách, co si vezmou takovou existenci, jako jsem já do auta. "Rozepnul jsem jí pásek, který již

nebyl potřeba a vůbec neměl v úmyslu na cokoliv čekat. Vlhké tajemství jejího rozkroku bylo podle všeho již též připravené na všechno. Měla vzácně vyvinuté rty nahoře i dole. Těmi horními uspokojovala mou odvěkou potřebu polibku a těmi spodními se mi snažila pozřít celou ruku. V krátkém okamžiku si sama uvolnila své neuvěřitelné vnady a já neodolal věnovat pár polibků právě i tam. ,,Ty zkurvenej prcáči, jestli nám to pořádně neuděláš, odvezem tě zpátky do Prahy." Po těchto slovech vytáhla nůž a rozřízla mi veškeré šaty, co jsem měl v tu chvíli na sobě, to samé udělala se svými. Prostoru tu bylo skutečně pomálu, to jí ovšem nebránilo v tom aby si moje mužství po krátkém naslinění zavedla rovnou do konečníku. Cítil jsem, jak se jí napínají stěny střev, začala řvát jak šílená a celá sebou zmítala. Auto zastavilo na kraji lesa a blondýna s vydrážděným výrazem nás tahala ven. ,,Žádný mrdání beze mě, rozumíte?" Zánik jejích šatů byl obdobně nekompromisní jako v dvou předešlých případech. Též její tělo mě ohromilo svou bezvadně tvarovanou dokonalostí. Odstrčila zrzku a rovnou z konečníku své kamarádky si můj kolík napěchovala hluboko do krku a já cítil, že ho polyká. Stopem nejezdím většinou z nutnosti, ale proto, že mě stopařina vyloženě baví. Zrzka si to mezitím dělala na kapotě auta a lačně jako zaběhlá fena nás pozorovala. Pohlédl jsem na ní a ona s vystrašeným výrazem všeho nechala. ,,Jano, Jano, nech toho, vyser se na to, ten

člověk je šílenej, ten pohled to není normální. Celá planeta se začala kroutit jako veškeré milenky světa. S vypětím všech sil jsem se udělal blondýně do krku div se nezalkla. Můj smích se rozléhal po celém lese, dívky začaly vystrašeně ustupovat. Slyšel jsem rytmy prastarých rituálů a celým tělem projel proud tepla.

Dívky cosi křičely, ale ve světě, který se mi právě otevíral, to nemělo žádný význam. Ještě nahé naskákaly do auta a zmizely rychle, jako by tu nikdy nebyly. Bylo skvělé pozorovat, jak jejich prdelky vytvářejí naději pro další zbloudilé cestovatele. Stál jsem na okraji lesa a byl připravený vstoupit. ,,Záchrana je v počátku, jiné cesty není." Doléhalo ke mně ze všech stran. Cesta, po které jsem vstupoval hlouběji do lesa, byla tvořená pravidelnými obrazci, cítil jsem přítomnost lásky. ,,Musíš se učit, abys mohl učit ostatní." Pokračovaly ty všudypřítomné hlasy. Šel jsem stále hlouběji, můj dech byl čistý a pravidelný. Barvy celého světa byly tak syté, tak plné, cítil jsem pokoru, ale nikoliv strach. Země se pod mými kroky lehce nadzvedávala, jako bych cítil, jak dýchá. Úvahy o tom, že bych se měl ještě za světla dostat domů, mizely hned v další myšlence, která byla též odsouzená k zániku. Zvuk úderů, šumů, vrzání a sílícího zpěvu, prostupoval každou částí mého v tuto chvíli tak bezcenného těla. Kolem mě stály celé zástupy vysokých štíhlých postav. Oči jim zářily zelenožlutým světlem. Z nebe sestupovaly

paprsky nebeské přítomnosti.

Ještě dlouhou chvíli poté jsem ležel nahý v trávě a pozoroval hvězdy. Na varlatech jsem měl přilepeného slimáka, který mě sledoval svýma stopkama. Odlepil jsem ho a odhodil pár metrů dál. Tak jsem se dočkal, ale co dál, nebude pro mě starý svět až příliš nový?

 

[psano v zime 2014]

<Rogo>
Sdílejte: