Konečně jsem po dlouhých hodinách a dnech přání a meditací
objevil práci. Práci, co jsem si přál. Celé hodiny se mohu dívat z okna na
řadu stojících budov, projíždějících automobilů, a lidí nebo homunkulů, kteří
se taktéž projíždějí ve svých golemkarech, mohu také pozorovat vlající kus
hadru, který mi ukazuje stav vzdušných mas u památníku na Vítkově, často bývá
dnes napnutý a tak zřetelně vidím dva pruhy, rudý a bílý s tím typickým
modrým vklíněním. Vidím také jakousi tmavou postavu, ovšem bez koně. A za tím
vším se honí mraky a v nich plavou ptáci. Když se setmí, sleduji
rozsvěcující se škvíry oken tvořící jakousi tajemnou abecedu signálů na
fasádách domů. Ale teď je křiklavo. A holubi sedí kdovíproč stále na jedné a
též střeše ve stádečku neboli v houfu. Zprava na budově odborů vysílají
vysílače a přijímají přijímače. A to všechno je to co vidím za jediný den. A
těch dnů jsou tisíce. Jen občas někdo zazvoní a já s jásotem přistoupím k pultíku,
a když vydám přišedšímu žádané, usedám opět ke svému stolu o osmi kapsách nebo
se procházím místností o čtyřech stěnách.
Již jsem vymačkal všechny příběhy a přednášky z jůtubu,
taky už jsem všem odpověděl na fejsbůčku, stůl mám poklizený, nádobí je umyté,
nože jsou naostřeny o dna hrnků, dokonce i ta stará nálepka je seškrábána a
stůl je vyleštěn. Malý trpaslík se na mě usmívá z parapetu, můj tichý
společník, přilepený vteřinovým lepidlem, aby nepadal. Jenom ta žirafa ještě není hotová, kterou
kreslím do nejmenších detailů, chlup za chlupem a obrazec za obrazcem;
někde v dálce, v představách, v budoucnosti, jak se mi zdává, vynechám
prázdné místo, a to bude odlesk jejího oka, a ona ožije, někde v dálce, už
né na papíře…někde v dálce.
A zase ta ulice, jen si to představ, čtenáři, den za dnem
tikání hodin na stěně a střídání přestávek, hučících židlí kdesi ve vyšších
patrech, s tichem na chodbách o hodinách.
Chtěl jsem ti říct jedno, je to jako v jeskyni,
netoužím po ničem víc, protože tady je vše, odlesky světel, vítr i zvuky,
pomíjivost podnětů i tichá přítomnost.