Blázni.cz - dobrý kanál

Prolétli jsme si navzájem životem.
Bez zastavení.
Na skok.
Jen na pár skleniček.
Proběhlo nám ústy na tisíc slov,
Ta podstatná
podstatná vůbec nebyla,
úplně zbytečně nadužívaná zájmena
a přídavná jména.
Přidaná hodnota k už tak drahým chvílím...
Hodnota přidaná jaksi navíc.
Co už nemuselo být.
Každé to tvoje "ty" a "s tebou"
teď splácím...
V poznámce pod čarou
bylo jen drobným písmem napsáno:
Nevěř alkoholikovi,
který píše básně.

Stoned. 

Připadám si jako hmota vtlačená do formičky.

Pak zase vydloubnutá a hnětená znovu a znovu..

Koule. Placka.

Zahřátá a vláčná.

Nechávající na sobě vidět otisky prstů. 

Nechat rozhodovat jiné. 

Jsem hmotou, tedy jsem. 

Vítězím nad duchem a nechávám materii jednat. 

Vzpouzet se a hladce klouzat, ohýbat se pod tlakem a nechat k sobě velni těsně přilnout jinou hmotu.. vytvořit tak barevný slepenec. 

Tolik možností. 

Součást hry. Všech her s cizími hmotami. 

Opuštěna pro nový zájem pomalu vysychám. 

- Dobrý den.

Zbyla vám, prosím, ještě nějaká láska?

- Ano.

Ale je pro vás příliš velká, nebo malá. 

- To nevadí. Beru jakoukoli. 

Červené oči.
Zelené oči.
Fialové oči. Zírají.
Nechoď pryč a nechoď moc blízko.
Tma škrábe šarlatovými nehty
do nic netušících tváří.
Do borůvkových koláčů.
Nenarození do tmy křičí.
Skrze živé pláčí po životě.
Dávno mrtví se tomu smějí.
Smějí se ústy pannen
ve výkladních skříních.
Obleč si na sebe ty panny.
Staň se opět pannou.
Zašij rány, zažij rána, zastav krev.
Modré oči toho pána.
Nic nepluje v nich.
Ani loď. Ani mrak.
Jeho duši nenajdeš.
Modré.
Kde nic není
tam jsme my.
Černí. Silní.
Křehcí.
Skleněné květiny.
Nemotorové.
Netvoři.
Slupky naplněné novým obsahem.
Vyjdi do sna.
Naplň se námi.

Včera jsem pozorovala měsíc
měl dva dny do úplňku
a kolem něj polehávali hipíci mezi mraky
viděla jsem tam
tebe, tebe, ji, i tebe
a hřálo mě to u srdce
víc než oheň
víc než konopí a svetr

Nejlépe hřeje lidské tělo
tak k nebi posílám
vzduchem něžné pohlazení
snad si vás všechny najde
a s dokonaným úplňkem
přistane vám na tváři

Vítám letošní léto
rozloučením s tím minulým
...letos máme vlasy delší
a bolavější záda
ale stejně bosé nohy

Loňské problémy jsme vyřešili
a na letošní už si střádáme
- my pomíjiví blázni
letní víly, kašpaři
a udatní princové z Nemanic.

Káva a rohlík s medem
v jídelním voze
kručení v břiše
neumlčí
jen podráždí chuťové buňky
cinkání cizích příborů
krotitelka emocí
a šest strážců mravů
vypsat se z kocoviny pomáhá
to ještě není ani začátek
záblesky míjených lamp
a sebestřední básníci
kam oko dohlédne
a coca cola šumí

Záchranná brzda
jak obrázek na stěně
realismus made by ČD
brýlatý Maďar pojídá krevetu
a tobě lepí prsty od medu
podívám se pod stůl
nadzvednu ubrus
a vyplaším přízraky
u tvých nohou
otočím se k vedlejšímu stolu
a pohladím pěkný svetr
jedeme dál
a mince chřestí
při své nekonečné migraci

Nic neobvyklého
a pár starostlivých pohledů navrch
stádečko samých samců
ve volné přírodě nevídané
ubalit brko na bílém ubruse
v myšlenkách předhánět vlak
ve kterém sedím
vzrušena mužským loktem
ležícím opodál
není úniku z jídelního vozu
kde zní verše velikých a dávno mrtvých.

Trav se mnou čas,
ať je pěkně otrávený
bolestí, sladkostí,
lehkostí a velkou porcí smaženice;
černovlasé víly
princové s blátem mezi prsty
přírodní a přirození,
střízlivějící a šumějící
jak ta voda v potoce,
pomalu odtékáme všichni;
hladová štěňata
dvě do sebe trvale zapletená ve hře
dětinské i milostné.
Ó šlechetný čerstvý chlebe
- nedělní zázraku!
S nedopitým pivem
vidíš maličkaté pravdy
a víkend je naskládaný v autě,
hipíci v džínách
a bez džínů za stanovou plachtou
jak na divadle
v nahotě jedineční
techničtí
unavení.
Cibule a primitivní pudy
chvíli před odjezdem.

Nesmíš trpět za to
co mé duši udělám já sama
už není na koho svalovat vinu
ženy jsou vinny 
muži jsou vinni
každý jen sám sebou
sám sebe bere dolů
sám sebe zdvihá
ze dna - z posledního schodu
sám sebe usazuje ke společnému stolu
je nám spolu dobře - tak proč ne
Proč je zaklínadlo
a v očích se dějí kouzla
když to noc dovolí.

Studený vítr nutí vše tančit
opouštíme úkryt u vody
a cesta začíná
kolem starých krásných domů
- jsou na prodej? -
pak údolím podél potoka
tam silnice navazuje
značení modrou velí jasně
pivo a polévka
a v další vesnici
už jenom rozjívené chutě
šicí stroj na dvoře
pamatuj si ho!

Vesnice za vesnicí
nožičky bolí
a jen si myslíme
že už jsme v cíli
tady totiž všechno začíná
na autobusové zastávce.

Teď putujeme čtyři
a slunce klesá pomalu a opatrně
těch nápadů!
Tisíc každý!
Někteří z nás už sotva pletou nohama
a je čas večeře
trochu pozdní a punkové
kyblíček třešní a sáček popcornu
s tak plným břichem
už chci jenom ležet
tak najdi mi místo
kde kosti složit
-
jak si kdo ustele
tak si i lehne
a ráno spočítáme ztráty.
Zima je vodnatě vynalézavá
a nejlépe hřeje lidské tělo.

Ráno se mi zdá neuvěřitelně snové
možná jsem se zapomněla probudit
a jedno vím jistě:
svět je plný bubínků a bláznů
a když je neděle - nemá se spěchat
autobusy přijíždějí
odjíždějí
odjíždíme - no neskutečné!

Polévka a pivo
stálice na letní scéně
smích a chvíle nejistoty
lidičky lidi
mraky těch lidí
a potom najednou PRAHA
tak dál a dál
zas na chvíli spolu
poslední výbuchy
poslední prožitky
zakletá louka
kouzelná krajina mizení
tak zmizme také.

Do auta jako do vesmírné lodi
trochu se bojím pondělí
ale vím jistě
že smích zázračně léčí
a na některá místa
se ještě dlouho bude vzpomínat.

Trhám si vlasy:
Mám se ráda
Nemám se ráda

Ve žhavém odpoledni
a na obloze jediná zářivá odpověď
na všechna jak a proč

Tělo vysušené až k bolesti
a při pokusu formulovat myšlenky jasně
ti stoupají slzy do očí

Jsi tak starý
jak starý chceš být
...
síla lidské vůle je neodolatelná.

Za tmou a kouřem
slyším
že měla bych se bát
Nebojím se nebojím
proč se bát v malém a soukromém ráji
když zlobu jenom předstírá?

Snad jen já si naháním trochu hrůzu
ale na to je jaro ještě málo silné
a oheň dává příliš mnoho chuti žít

Souboj dobra se zlem
když Zlo je vlastně dobrák od kosti
a dobrá nálada se dá koupit
za několik stokorun

Tak to zase trochu celé nedává smysl
a po světě chodí příliš mnoho cizinců
a unavený mozek 
nedokáže usnout
až jsem z toho dostala chuť na Plzeň.

Písmeno! Písmeno!
Nejlepší písmeno
každé jedno krásné
bláznivé, svěží
vykroužené jak ženské ňadro
ostré jak špička...
...čehože?
Nože?

Písmeno! Písmeno
ty za všechno můžeš
dýchám tě.

Duševní polévka s písmenky
polykám lžíci za lžící
nemám dost - nejsem sytá
nevěřím sytým
sytí tvou láskou nejsou.

Písmeno! Písmeno!
Píši tě Počátku
Vpíjíš se samo do sebe
a do nás všech
skrze každodennost
skrze halekání v hospodě
a líbání konečků prstů.

Uklidňující zvuk šplouchání čaje v hrnku
sladce provoní sobotní ráno,
světlo svíčky
zútulňuje neuklizenou kuchyň
- doma je prostě dobře.

Teplo a důvěrně známé věci:
pár cédéček,
perníkové srdce,
hnojiva na kytky
a na stole láhev Ferneta
... pro návštěvy
... pro kolemjdoucí
... pro poutníky a blázny.

Už se k nám dlouho nezatoulal žádný...
Být doma a hostit hosty
je dobré jako samo bytí,
je to dobré, jak dobří jsou hosté:
Dobří lidé pojďte k nám!

Bledě oranžová zář nad městem

dává tušit život

ve všech jeho podobách.

Kolik lidí teď zažívá to, co já?

Ty, my, vy…

Každý člověk v té sídlištní hloubce

pod balkonem

má svůj příběh

všichni ti Petrové a Kláry

z drátěných šaten

jsou dneska tátové a mámy

a jejich děti mají neobvyklá jména

a svoje vlastní příběhy

zatím jen v kdovíjakých šatnách

a nad domácími úkoly.

A rozviklaní staříci močící na rohu

proplouvají časem

vyzbrojeni nakyslým zápachem

a tomu kolem už neublíží.

S bušícím srdcem odolávám chuti zeptat se ho

na jeho příběh.

A teď pozdě večer

při pohledu z výšky jedenácti pater

očima objímám betonové obry

spolkli moje kamarády z dětství

a přesto se v jejich stínech cítím doma.

Vlny ve vlasech svázané a bité.

Srdce moje nikdo nespoutá.

Smysly vínem trochu neklidné a tiché.

A city zahnané někam do kouta.

Živá voda červená se někde v žilách.

Sukýnka skládaná, trochu moc krátká.

Špatná jsem bývala, špatně jsem žila.

Ošklivá stařena v barevných látkách.

Konec barového pultu jako obzor,

vysoké stoličky jako odrazové můstky,

odvazuju svou loď 

a nevím, jak tohle zase dopadne.

Mlha se válí nad rozbouřeným oceánem hluku.

Bicí odbíjejí začátky i konce

a očima básníka uvidíš jen stejně postižené.

Dej hladovému pít

a pak obrať list.

Taky ses tak už někdy cítil?

...ráno – přepitý a hladový.

Vzpomínky máš po kapsách, špínu za nehty a veškeré myšlenky soustředěné v oblasti ohanbí.