něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 26. 11. 2018 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
26.2.2013
Málem

předcházející části:
1. Má báječná sestro...
2. Říkali
3. Ráno

Málem jsem tu na té psychoušské pohovce vytuhla. Ale doktůrek nejevil známky únavy ani v nejmenším. „No dobře, příště budeme pokračovat.“ Odvalil se mi kámen ze srdce, zase mám aspoň na pár hodin klid.

Tak nemám. Rozhodli se, že tohohle mého rozpoložení musí využít. Jak jim mám krucinál vysvětlit, že sem nepatřím, že nejsem blázen, ani nemocná? Pokaždé, když o tom začnu, jako kdyby mě nikdo neposlouchal. Nejen proto jsme dočista jedné krve, ty a já, Jana a Lenka, ztracené sestry. Ale bohužel jim teď tady nedokážu vysvětlit, že mě sem zavřeli omylem. Že tu jednoduše nemám být. Protiví se mi ten skoro vězeňskej mundůr, ranní vstávání, věčnej dohled, ale nejvíc mi vadí doktůrek. Kdybys ho viděla, paňácu. Hrozně málo mluví, prý tu není od toho, aby nám něco vykládal, ale naopak – my máme vykládat jemu o svých problémech a on nás vyslechne, on nás vyléčí. Taková konina. Tuhle mě napadlo, že když budu rozumná holka, když budu spolupracovat, pustí mě jednou za čas i někam ven. Jenže co je venku? Jen další zdi. Na to jim seru. Přijdeš si pro mě Lenko? Chtěla bych jít s tebou domů, vím, že by se mi u tebe líbilo. Nikdy jsem ho sice neviděla, ale dokonale si umím představit pokoj, kde spíš. Teplej a měkkej pokoj, pelíšek pro unavená zvířátka, pocit domova a bezpečí.

Najednou jsem se ocitla na úpatí kopce. Přede mnou se vinula vyšlapaná cesta, samá hlína, sem tam šutr a nebo kořen, spousta křoví okolo. Kam cesta vede, nebylo vidět, ztrácela se v nízkých keřích a mezi divoce vypadajícími stromy. Netušila jsem, kde jsem se tam vzala, proč, odkud, kdy, co je za den, měsíc a tak dál. Jen jsem někde hluboko uvnitř věřila a cítila, že až vyjdu nahoru na ten kopec, tak zase budu šťastná. Nějaký veselý hlásek mi vemlouvavě broukal písničku „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp“ přímo uvnitř mé hlavy. Nedalo se myslet na nic jiného, jen na ten neodbytný hlas a jeho naléhavou pobídku. Snažila jsem se upamatovat, proč jsem tady a co je na konci té tajuplné cesty,  ale nešlo to. Jediná myšlenka byla „JDI!“ a dokonale přehlušila vše okolo. Někde za zády jsem nejasně tušila ruch ulice, možná tam někde jsou další lidé, noc byla černá s oranžovými okraji, jako mívá noc někde velmi blízko města, kam dopadá trošinku světla z pouličních lamp. Snažila jsem se zvednout těžkou hlavu a podívat se nad sebe. Mezi větvemi stromů se dalo rozeznat noční nebe plné těžkých mraků ukrývajících měsíc. Mraky měly fantastické tvary bájných zvířat a rostlin z jiné planety. Byly šedé, hnědé, tmavě rudé, indigově modré, oči sotva vnímaly tu plejádu barev a hlava se mi začínala točit. Ještě stále jsem stála na začátku té cesty, nemohla jsem se rozhodnout, jestli poslechnu onen hlas v mém nitru, nebo jestli se otočím a půjdu pryč. Jenže kam? A proč? Co když ke mně promlouváš skrze mé podvědomí ty a dobře mi radíš? Tys vždy všechno věděla líp, tobě se dá věřit. S touto myšlenou jsem začala po pěšině vstoupat vzhůru do kopce.
To ti je pak krásně, že ani nevíš, jak to popsat. Tolik nádhernejch pocitů prostě nepopíšeš. Nový barvy, nový chutě. Hlavně se nezastavovat a jít dál. Přes několik světovejch stran najednou a zároveň. Cestuješ v čase. Tam a zpátky. Hrozně tě to baví, je to super zážitek, mluvíš jak reklama na problémy. Problémové jednání mladistvých. Ano, to je to, co tu řešíme – veleslavný soude. Všechno je najednou ořechový. Taková forma terapie. Jen na to nikdo nesmí přijít, slibujete? Pak vám to tajemství povím. Ale ne dnes, ne, dnes, ne, dnes ne! Kdyby tak aspoň šlo odsud si napsat sms. Nějaké to volání o pomoc. Halo halo, jsem tady, uvnitř svojí vlastní hlavy, pusťte mě ven!! Slyší mě někdo? Ne? Halo no tak halo! Předbíháte se, víte to? Vidíte věci, které se stanou teprve za deset minut. Teď to víte, ale ostatním to nejde vysvětlit. Popisujete, co cítíte, ale místo rozumné debaty vypadáte před okolím jak magor, šílenec. Občas si povídáte sami k sobě, jen abyste se uvnitř sebe přesvědčili, že je svět ještě v pořádku, že to šílenství je dočasný. Takových námětů na film, básní, dobrejch a užitečných vynálezů a věcí, co vás napadne, jste nejchytřejší na světě. Jen se vám ten váš vnitřní svět, když se konečně dostává do normálu, nesmí smršťovat moc rychle. No zrovna teď. Trochu deja vu. Vemte si třeba chuť višní. Co vám to připomíná? Horké léto, asi jako je teď, třešňový sad, mládí, svěžest a tak dál. Prima, ne? Dnes byl krásný, teplý letní den.  Nic nemusíte, je po škole, svět se vám zdá jako nejlepší místo k žití. A pak přijde realita. Ráno. Kocovina a vystřízlivění. Přesně v tomhle pořadí. Pokud je vám šestnáct a nevíte, jak na to. Hlava se vás občas snaží oklamat, vlastní paměť vás nechává na holičkách, ale vždycky jen na chvilinku. Třeba na pár slov. 

 

<AN'>
Sdílejte: