Blázni.cz - dobrý kanál

Máš trochu dlouhé vedení, má připojená sestro. Jen bleděmodrá zář počítačové obrazovky a my dvě. Pamatuješ? Dávali nějakou prostoduchou reality show. Náš život se nám zdál zábavnější. Rozhodně měl větší spád. Propadaly jsme se vesmírnou prázdnotou, až nám z toho hučelo v uších. Svět neměl ostré hrany a bylo nám tak dobře. Proč jsi odešla, sestřičko? Bylas můj svět a vesmír a bylo ti to jedno?! Nic pro tebe neznamenalo, že jsem si spálila hrdlo tvojí poezií? Že jenom tak ležet s tebou a mít tě na očích bylo to nejhezčí, co mě kdy potkalo. V celým mým mizerným životě plným pádů. Žádná reklama, žádnej plakát inzerující štěstí. Jak rána klackem do hlavy. Už vám někdy delší dobu v kuse nepříjemně hučelo v hlavě? Takovej velkej chodící včelí úl. Moc fajn záležitost… to teda není. Člověk by utek, kdyby bylo kam. Ale není. Nic není. Jen přežíváte z minuty na minuty, jak kdyby vám mezitím vytejkal mozek z uší. A nic to nezastaví. Jarní louky plné svěžích hoven. Černobílé večery i večírky, jedny velký muka. Vnučky a milenci. Hučení prázdný ledničky. Jak bolavej zub. Tvůj vylekanej pohled. Jenom jako. Ironickej šklebík, co sestro? Pěkně děkuju, už nechci. Jsi jak návyková droga. Je to hodně rychlý a strmý a ani jedna zatáčka. Černá sjezdovka plná vysypanejch bílejch snů. Promítám si před očima tvoje obrázky a je mi smutno. Všechny tvoje výrazy znám nazpaměť. To jsi celá ty. Přijdeš a změníš mi náladu tak nečekaně, že se mi rozklepou kolena. Jsi to nejkrásnější zlo, co mě kdy potkalo. Vyznat se v tobě není jednoduchý a to i přes to, že jsi největší zastánce jednoduchosti. Chodily jsme spát ve tři ráno, přikrývala nás jen mlha. Kondenzované kapky přítomnosti se srážely na okenním skle. Mělas nekonečně dlouhý nohy a vlasy ti ve tmě zářily. Rozmařilá a přitom pevná v názorech, bláznivá první sestra. Byly jsme malé i velké zároveň. V dobrém i zlém. Jedna pro druhou bychom byly bývaly vyskočily z okna. Teď mám kvůli tobě plíseň v ústech a šedou uniformu cvoka v ústavu pro choromyslný. Každej jsme asi trochu šílenej, někdo víc, někdo míň. Jedna touží po světovým míru a druhá po slivovici. Těžko žít s tebou, drahá sestro, ale bez tebe… bez tebe to nejde vůbec. Snažím se tě telepaticky vyhledat a tohle všechno ti říct. Jenže ty nemáš zájem. Volaný účastník hovor nepřijímá. A podobný další stupidní kecy. O tom, že jen za 666 korun měsíčně budeme na věky happy . Úplně zadarmo, no neberte to. Šestnáct let vymejvání mozku. A na tvrdo. Náhlá rozhodnutí, taková ta, co uděláš ve zlomku vteřiny, nepřemýšlíš při tom vůbec o budoucnosti, tak ta vůbec nebývají nejlepší. Právě naopak. Vedou na scestí. Jako když jsme jely v tramvaji. My dvě a P.

Aha. Celou dobu si stojím na vedení. Má navedená sestro. Od začátku v tom jedeš s nimi a celé to byl jen fígl, jak mě sem dostat, co? O to ti šlo? Proč? Já ti nic neudělala! Proč jsi se mě chtěla zbavit, nechat mě zavřít do týhle šeredný kobky? Ty ojedinělé epizody v mým mozku, kvůli kterým jsem se chovala tak divně, byly celou dobu součástí vašeho plánu. Byla jsem hladová po zážitcích a tys mi je všechny dala. Krásně se to dalo využít. Tobě nevadilo, že já se pak z toho asi zblázním, viď? A co P? Proč mi nepřišel na pomoc, když jsem to potřebovala? Byl taky jen součástí šílenýho bludu? Těžko říct. Víš, co je na tom nejhorší? Pořád tě mám ráda. Pořád mi to připadá jako sen. Nemůže to být pravda. Je to sen, nebo spíš dobrodružnej příběh uvnitř mý hlavy. Postupně překonávám překážky a dostávám se blíž a blíž k tobě. Jen je to těžší a těžší, náročnost se stupňuje. Hesla jsou stále méně zřejmá. Občas musí člověk používat mozek. No jako ostatně při všem, že ano. Znáte to, hned jak ráno vstanete, měl by váš mozek vstát s vámi a vy v pohodě zvládnete den. Jenže jako naschvál mozku se chce ještě spát a vy jste nahraní. Jak fungovat bez mozku?

Je to Příběhář. Tak pojďme, povíme si příběh o ztracených snech a iluzích. Příběh dvou holek, co se měly potkat, dvou sester, co se měly narodit. Jedna bez druhé by nebyly ničím z toho, čím se postupně staly. Dcery žirafy. Matky tajných přání. Dvě květiny, dvě borovice. Jsi tak vzdálená. Jsi na samotným konci vesmíru. V nejhlubší propadlině mýho mozku. Kolem tebe se rozlévá brutální chlad. Proniká mi do konců prstů. Škrábe mě to pod kůží na lebce, když na tebe myslím. Horko a chlad se střídají moc rychle, tělo ty pocity nemůže snést. Jsou to dlouhé minuty. Děsivé. Nemám v sobě dost trpělivosti, abych snášela vzpomínky na tebe, drahá sestro. Fascinují mě a zároveň mě zraňují.

<Andie Bech>
Sdílejte: