Blázni.cz - dobrý kanál

Už nevnímám, když tady na mě někdo mluví. Tedy vnímám vzduch, který vydechují, vnímám šedou a lepkavou hmotu jejich slov, ale význam toho všeho už je mi vzdálený. Nesnažím se chápat. Vím, že ode mě něco chtějí. Snad chtějí něco slyšet. Tu pravdu o tom, jak mi je. Proč jsem taková. Ale nic jim neřeknu. Ne v tomhle vězení, v tomhle blázinci pro normální holky. Všechno je tlumené. Pokoje a zdi a chodby a stoly a židle. Nic nemá barvy a tvary, jako když nafouknete igelitový sáček a díváte se skrze něj. Vzpomínám si, že venku jezdí auta, tramvaje, autobusy. Vzpomínám si, ž venku jsou lidé a zvířata a stromy a tráva a chodníky a potoky, cesty a řeky a kopce. Na jeden takový kopec já jsem měla vyjít, měla jsem jít přímo vzhůru po cestě a nezastavovat se, dýchat zhluboka a soustředit se na to, aby se jedna noha vždy za krátký čas vzduchem přenesla před nohu druhou. Ty nohy mi měly patřit a postupně mě tak vynést na kopec, vynést tam mou hlavu plnou snů, přání, bludů a vzpomínek. Místo toho jsem se ocitla tady. Nevím přesně, jak se to stalo, probudila jsem se tu a nebyl to jen další z bytů, který nepoznávám po bujarém večírku, jak se mi nejdřív zdálo. Bylo by to tak logické. Jako vždy sehnat své věci, obout boty, otevřít dveře a odejít. Ale to tady není možné. Nemám tu své věci. Ani boty. Jen tepláky a bundu, oboje cizí, šedé, měkké a teplé, čelenku a někde pod tím vším mé tělo. Kůže, pod ní svaly, šlachy, orgány, kosti.

Občas cítím, že P. je někde hodně blízko. Jako kdyby měl každou chvílí vstoupit do dveří. Jako kdyby se měla jeho tvář z ničeho nic vytvarovat z hutného vzduchu kolem. Nic se tu neděje, nic se nehýbe. Vše je umrtveno a pochováno za živa. Občas tu slýchám takové tiché klapání. Nevím, odkud vychází, ale je to známý zvuk ze starých dob, jen dnes už nedokážu přesně říct, co ho vydává. Snad kapky, když po dešti stékají jedna za druhou ze střechy na parapet. Nebo možná skrytý mechanismus nějakých hodně starých a těžkých nástěnných hodin. Možná myšlenky zoufale uzavřené v hlavě, marně bušící pěstmi na vnitřní stranu mé lebky.

Život a smrt. Musíš si zvolit, má drahá sestro. Vol upřímně a důkladně. Hodně na tom závisí. Těžké téma na temnou noc. Jsi jediným barevným okamžikem mého života. Vědělas to? vědělas, jak ukrutnou máš nade mnou moc? Tušila jsi, nesmírně elegantní sestro? Hamletovská otázka. Být, či nebýt. Trochu teď chápu, jak se ten šílenej Dán cítil. Ale tohle přeci není žádný velký drama, ne? Jen je to trochu únavné. Už mě to nebaví. Šílená sestro… loučím se s tebou. Vypadni mi z hlavy. Jak řecká bohyně. Lady vamp. Mytologická bytost. Ztělesněný sen. Jsi taková, že po tobě lidé touží. Jsi žádoucí a svůdná, nelze ti dlouho odolávat. Sestřičko! Óó! Jsi jako hudba. Obtékáš vteřiny a svíráš je. Ždímáš z každého to dobré. Vysáváš je. Ale bez tebe trpí člověk abstinenčními příznaky. Sestro. Jsi jako květina. Potřebuješ vláhu a péči. Špatně snášíš mráz. Jsi křehká a náchylná na rýmičky a kašlíčky. Slabá a zároveň při tom i silná. Kouzelná bylina. Léčíš. Vyzařuješ ozdravné světlo. Usnadňuješ všem, kteří tě znají, tenhle těžkej a složitej svět. Ty jsi všelék. Jen s mírnými nežádoucími účinky. Vyléčíš jeden příznak a druhý, který vznikne po tvém vysazení, si člověk ani neuvědomí. Ty tiky ve tváři, ten třas rukou, to sucho v ústech. Ty mučivé sny, ta palčivá bolest kdesi za očima. Pak potkáš P. a tvůj svět se zlepší. Pomůže ti. Protože má pochopení pro tvé problémy. Sice ti asi ze života nevytvoří romantický film, ale to nepotřebuješ. I když je někdy děsivý.

<Andie Bech>
Sdílejte: