Blázni.cz - dobrý kanál

Má úplně zmatená sestro. Co si myslet? Jak žít dál? Bez tebe… tvá role v mém životě asi už skončila, tak jsi mě vymazala. Zavřela jsi mě sem, abych úplně přestala existovat. Tady, v týhle lodi duchů, pomalu odplouvám do světa fantazie. Budu tě chodit strašit ze záhrobí. Ale pro teď už neexistuješ. Nejsi. Svět pozbyl smysl, ale proč být melodramatičtí. Tohle přeskočíme. Zdoláme to jako další z překážek. Má pomerančová sestro… pa. Měj se. Odmítám se k tobě znát. Odmítám se k tobě znát. Bude to těžké, ale půjde to. Zbavím se tě – jako pachuti v puse po ránu. Ale pak abstinenční příznaky pominou a já budu volná jako pták. Věř mi, že se o to aspoň pokusím. Musím se odtud dostat, musím na vzduch, ven, dýchat, žít. Bez tebe, sestřičko, bez tvých křivých úsměvů, bez otazníku tvořeného tvým zvednutým obočím. Ale já se dostanu ven, z klece svých myšlenek, z nemocničního pokoje, kde čtyři holé zdi kolem dokola volají tvé jméno.

Někdy se opatrně rozhlížím kolem sebe, jestli někde není P., ale patrně se vypařil.

Má burácivá sestro. Vzala jsi sebou vše. S tebou to krásné přišlo, s tebou to i odešlo. A já se s tím teď mám smířit. S tím, že je konec, že tě víckrát neuvidím. Někdy už mívám pocit, že jsem to zvládla, že už to nebolí. Jenže pak mi tě zas něco připomene. Chvíle pohody a klidu jsou vždy tak krátké. K nesnesení. Už mě nic netěší. Dny jsou dlouhé a stejné. Pustina bez začátku a konce. Člověk je jak pohřbený zaživa. Paralyzovaný. Ochromený bolestí, nudou, šedí. Fádností. Svět je suchý a škrábe v krku.

Jednou sem P. za mnou přišel. Byla jsem zrovna hluboko ponořená do svých myšlenek. A najednou se jeho oči ocitly přímo před mým obličejem, tak blízko, tak živé. Pochybovačně a pátravě pídily po mém obličeji. Bylo to nechutné. Z obrovských a teskných panenek v těch jeho očích se řinuly jako černé slzy sítě, byly vystřelovány s nesmírnou silou směrem k mým očím. Má síla odcházela směrem k němu, bolestně mě okrádal o poslední zbytky životní síly. Bylo mi nanic. Otupělost mě svazovala, ale vlastně mi to ani nevadilo. Už jsem nechtěla nikdy víc bojovat. Tak ať si vezmou moji duši, ať se o ni porvou jak psi. Ale já ať už mám klid. Ať P. ukončí mojí snahu, ať ustoupím. Doktůrek se mnou jen ztrácel čas. Marná snaha. Já nezradím samu sebe a ani tebe, neboj Lenko. Neprozradím naše největší tajemství.

P. už nemá tu sílu a moc, co měl prve. Snad tím, že to bylo na počátku, to bylo tak ohlušující, oslepující, svazující, drahé. Nebýt jeho, ušetřila jsem si spousty starostí a vzdoru. Nebýt jeho, volala bych do noci tvé jméno a nepohnula bych se. Ustrašeně bych v koutku své duše čekala, až vstoupíš, jasná v tetelivém světle rána. P. věděl, že to nemá smysl. Ještě se musím vypořádat s doktůrkem. Jeho starost, moje radost. Ať ten zatrolený chlap zmizí, všem nám bude lépe. Staň se. Stalo se. Je pryč. Vzal si sebou veškeré vědění o mé toulavé duši a táhnul – snad ke všem čertům. I já půjdu. Vyjdu ze šedivého stínového světa. Zase najdu barvy a víš, co je na tom nejlepší? Najdu je přes to, že je nebudu hledat. Uvidím rudě krvácet stromy a ptáky černě blýskat křídly, uvidím bláto hnědé jako káva s mlékem, i domy jak vybarvené pastelkami. Uvidím svět všude a svět uvidí, že taky ještě žiju. A po vanilce už bude chutnat jen cukroví a cukrová vata bude zase sladká, růžová a normální, jak jen cukrová vata může být.

<Andie Bech>
Sdílejte: