Blázni.cz - dobrý kanál

Musím si zvyknout na to prázdno. Že nejsi. Prázdná hlava. Prázdný byt. Panenko. Chybíš mi. Vysněná a vybásněná. Máš tak dlouhé řasy. Mrkací panenko. Tvůj sen mi stále ještě lítá kolem hlavy. Těžko zachytitelný, pomíjivý, prázdný. Smutná píseň, princezno. Pláču. Kdyby se tak ten smutek dal sebrat, zavřít do malý krabičky a uklidit do nejspodnější poličky. Aby už nebolel, aby mi každou chvíli někde v mozku neproblikávalo tvoje jméno. Šeptám ho ze spaní. Ztratila jsem v tobě sestru, ale i milenku. Z té prázdnoty mě rozbolela lebka. Cítím, jak se mi kůže na tvářích napíná, jak zatínám zuby. Stejně ve mně občas zaškubne. Jak dostat klackem přes záda. Fyzická bolest a v hlavě zuří bouře. Hřmí neskutečně. Všechno začíná obklopovat hustá mlha. Bojím se, že zabloudím. Sejdu z cesty a už ji nikdy znovu nenajdu. Nevrátím se zpátky. Najdu pro sebe lepší svět, svět bez duchů a bláznů. Žádné křiklavé reklamy na štěstí, jen reálně vypadající skutečnost.

Bolavá sestro. Můžou za to snad dny bez tebe, dny dlouhé, dny útrpné, ale změnila jsi se v mých představách. Už nejsi lidskou bytostí, jsi stínem, hrou, přeludem. Zapomněla jsem, jak vypadáš. Zapomněla jsem, jak chutnáš po ránu, zapomněla jsem, jak voníš, když jsi šťastná. Začínám si říkat, že není špatné, jak si tady žiju. Sice v samotě a tichu, ale někde tuším nový život. P. se jednou zmínil, že za všechno se platí. Svět peněz a moci a moči a svízele. Platím tedy za to, že chci žít? Svět tam venku může být jakýkoli, ale já počkám na něj a on na mě, svět mi neuteče. Svět je a byl a bude a my na něm, my s ním, my v něm. Ty ve svém světě a já zase ve svém. Oba naše světy mají barvy a vůně a tvary a teploty a bolesti, ale už tě nenavštívím ve tvém světě, ty mě jsi nenavštívila nikdy. I když jsem ti do svého světa vystavila neomezenou propustku. Neusínej sestro, ještě jsem s tebou neskončila. Lenko víš, já jsem v mém světě ta, která říká, kdy se půjde domů. Ty můžeš zařídit, aby pršelo, aby z nebe létaly obrovské šedé vločky, aby pršeli holubi, ale tam tvé pravomoci končí. Víc neovládáš. A brzy již nebudeš ovládat ani mou duši. Doktůrek se na mě zas byl podívat, prý už se mu zdám lepší. No on mně přijde pořád stejně šerednej a tupej, ale už se ho nebojím. Dokonce ani v mých nsech už není hrozivej a nebublá mu z pusy hustá a malinově červená řeka slov. Už to není příšera a strašidlo. Už je to jen směšnej malej chlap. A skoro tak živej a skutečnej, jako jsem já. Aspoň vyvětráme peřiny. V detektivce. Stop. P. je tak trochu Praotec Vesmír. Stojí na kopci a káže. P. je trochu psycholog. Ale jen maličko, spíš mě někdy zkoumá jak pokusnou krysu. Musím to vydržet, pak je to psina. Pak si spolu hrajeme jak psi. Prostopášně. Úspěšně řešíme životní hádanky, tušíme životní moudra. První hříchy jsou odpuštěny, první šanci dostanete znova. A zdarma. Prostě jen tak. V Prostějově. Pískání píšťal v hlavě. Nadbytečná sestro. Kdo tě ještě potřebuje? Já už ne. Zmiz mi ze života, prosím. Příště už nevydržím. Tvoje pohledy. Pitomosti, které jsme prožívaly jen spolu. Tu dětskou radost z blonďatých vlasů. Svatý Pavel posvětil náš vztah. Pro mě ztracený ráj, pravěký symbol. Příběhy. Má jablečná sestro. Teplá vůně domova. Odhalená jak srpnový den, tak krásná a ovoněná sluncem. Sluneční princezna. Roztomilá a milovaná tatínkova holčička. První příběh. Snový a marnivý, bohatý i pustý, jenom sen. Sama sobě se vysmívám, když si ještě myslím, že tě ještě někdy někde potkám. V tom širém obrovském světě jsi pro mě nenávratně ztracená. Ten svět má ostrý hrany. Je surovej a krutej. Přesto je to jedinej svět, kterej znám, kterej pro mě má smysl. Myslím, tedy jsem. Tady jsem. Vidíte mě? Halo halo. No nic, za pokus to stálo. SOS … ale ovšem, zcela soukromé. Dostat hráběmi bolí. Jak v té kreslené grotesce, Tom and Jerry. Kocour vždycky naběhl na hrábě a ony mu vystřelily proti obličeji. Obličej se mu legračně zkroutil a zhroutil se sám do sebe. Tak takhle já už jsem si taky párkrát naběhla na hrábě. Hrábě jsou naštěstí dostatečně tvrdé a surové, aby se vám po střetu s nimi rozsvítilo v hlavě. Už žádné cizí hlasy. A šetřete si hlasivky, ještě je budete potřeboval. Stejně jako bránice. Brány do jiných světů, vaše ústa září do noci. Opile se potácíte, tančíte kolem lamp, je vám povzneseně a báječně, svět má harmonické tóny, topí se v lásce s vesmírem. Zvířátka neumírají na silnicích rozježděná na krvavou sračku, malé holčičky se nestávají obětí pedofilů, rajská zahrada na pohled, jo, tak v takovém světě vy byste chtěli žít? Zvažujte svá přání. Co když se vyplní? P. je i Psychiatr. Učí mě svět vnímat zrcadlově. Hlavně už žádnou paniku. I úplně obrácený vesmír má smysl. Nemusí být jak z hororu, může být mírný a příjemný. Jen pravá podstata věcí se vyjeví jen v nočních můrách. V těch snových, i v těch reálných. Taková zkouška ohněm pro ty, kteří jsou silní ve víře. A když už si myslíte, že máte klid, přijde další životní kotrmelec. Občas zapadáváte hnojem hlouběji a hlouběji do hnusu. Občas musíte sami občas rozhodovat o svém životě. Každý z nás má někde přesýpací hodiny, které měří jeho čas. Sice nevěřím na zubatou s kosou, ale Lence jsem věřila vždy. Ona je má Salome, mé prokletí, i můj důvod k žití. Proklínám tě sestřičko, jsi má mrtvá voda. Ale nejsem princezna, abych čekala na prince s vodou živou. Tůdle. Ani Šípkovou Růženku ze mě neuděláš. Už jsme velké holky, tak to ani nezkoušej. Má osobní šílenství, které ty jsi vyvolala, už má po expirační době. Člověk se musí naučit stát na vlastních nohách. Ne na jedné a ještě k tomu cizí. Jsme propletené ryby v maličkém akvárku, ale voda už se vylívá, stolek pod skleněnou koulí naklání a prásk, je na střepy a my jsme volné. Sice na vzduchu brzy mrtvé, pokud nás nikdo nenajde a nehodí do umyvadla s vodou, ale svobodné. Najednou se nedotýkáme jedna druhé. Můžeme si odplout každá do své vlastní říše snů. Happy end.

Ten ale neměla historka o stařence a naší slavné jízdě nocí. Jely jsme spolu malým černým autíčkem a vlasy nám vlály ve větru. jasná přední světla ostře vyhraničovala úzké pruhy světa na silnici před námi. Najednou se zprava ze křoví cosi zakmitlo a vydalo se to přímo pod kola našeho vozu. Byla to otázka zlomku vteřiny. Má sestra dupla na brzdu a zběsilé pneumatiky zoufale vily a třely se o chodník. Pak přišel mírny náraz, autíčko mírně nadskočilo a my s ním. Hopla. Zastavily jsme. Vystoupily jsme.pár metrů za námi něco leželo ve stínu a jako kdyby se to lesklo. Nejdřív jsem myslela, že srnka. Ale popošly jsme s Lenkou blíž a najednou vidíme, že uprostřed cesty leží ve stříbrné a světélkující záři schoulená stařenka. Vytřeštila jsem oči. Lenka mě popadla za ruku a doslova mě vmáčkla na sedadlo spolujezdce. Z druhé strany sama nastoupila, nastartovala, vyrazila pryč od slábnoucí stříbrné záře a s úsměvem na rtech konstatovala: „Ta paní už tam ležela.“ Rychle jsem se ohlédla. V červeném světle zadních světel jsem viděla, jak se tělo stařenky mění v tělo mladé srnečky, takového Bambiho se smutnýma očima a světélkující záře kolem jeho těla postupně slábla, až zhasla úplně. Hned potom jsem se naštěstí probudila. Tak takové já mám sestro sny. Good bye.

<Andie Bech>
Sdílejte: