něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 18. 3. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

Hoď to do ohně (poezie, Woyta) • Stromočlověk (poezie, Woyta) • Bouře je na spadnutí (poezie, Woyta) • Jdi za světlem (fotografie, Woyta) • Otevřené srdce (poezie, Woyta) • Oblačný klobouk (próza, Woyta) • Nastavuji světu otevřené dlaně (poezie, Woyta) • Podzimní hrátky (poezie, Woyta) • Větrná pouť (poezie, Woyta)

7.2.2024
Větrná pouť

Silnicí,

nad níž vítr mocně duje,

hučí a třese stromy v zahradách,

se sluncem v zádech kráčím

od města stále dál.

 

Blátem,

vyjetou cestou v křovinách

jdu jen co noha nohu mine.

Divoký příboj větrný

ještě neustal.

 

Než dojdu tam nad vsí ke křížku,

můj větře, nesraz mne do kaluží!

Nejsem ti o mnoho víc než pírkem.

Vím, že jak s tenkým stéblem trávy,

rád by sis i se mnou hrál.

 

Za vesnicí vidím,

že na autobus se nedostanu.

Přes cestu teče rozvodněná řeka

Vítr se zklidnil a jen drobné vlnky

po rozlité vodě přes silnici hnal.

 

Zase šlapu mezi poli

proti větru i slunci,

které se sklání.

Můj věčný úkol - přijmout i to,

čeho bych se nenadál.

1.11.2023
Podzimní hrátky

Podzime,

obarvil jsi každý lísteček

vínově, oranžově, žlutě, na růžovo.

Potom s lehkostí jsi do všech foukl

a rozházel je po cestách.

Směješ se tomu jako malý kluk,

brouzdáš se v nich,

s větrem se divoce točíš a tančíš,

šlapeš v blátě a skáčeš do louží.

Studenýma rukama

po kůře hladíš stromy,

chodíš po hájích

a vůbec ti nezáleží,

jestli jdeš v plískanici,

anebo se sluncem za zády.

 

Když se pak šeří,

jako lesní zvíře zahrabeš se do listí,

ukolébán hlubokým tichem,

do kterého zní jen jedna ptačí písnička,

po celou dlouhou noc

sladce sníš.

4.9.2023
Nastavuji světu otevřené dlaně

S tím málem, co vím,

a se vším, co mám v duši

nastavuji otevřené dlaně.

 

Nabízím.

Ber si, světe.

 

Na oplátku mi postačí

jen malá útulná bouda,

pevně vystavěná

na vysoké hoře,

blízko slunci,

odkud přehlédnu všechny zmatky,

kde přečkám všechny bouře.

16.7.2023
Oblačný klobouk

Vyšel jsem si vpodvečer na procházku. Hřejivé slunce se začíná pomalu sklánět a na bleděmodré obloze se rýsuje kouřově našedlý mrak. Svým tvarem mi připomíná klobouk, pokrývku hlavy pro jakousi neviditelnou obryni.

Na cestě zapadlou uličkou mezi zahradami nepotkám nikoho, jen jednu mourovatou toulavou kočku.

Oblačný klobouk se blíží, tmavne a mění podobu. Není již kloboukem: spolu s dalšími mraky vytváří na nebesích nejprve hory, pak příboj, vzdouvající se vlny, šplíchající pěnu a tříšť na rozbouřeném oceánu. Pak opět šedomodré pohoří, nad jehož vrcholky se rozplývá bílý dým.

Sedím v trávě. Nechávám doznívat poslední tóny večerního ptačího koncertu. Slunko zezlátlo, siluety stromů černají.

Ve vsi liduprázdno. Na hlavní ulici ani noha. Ani vítr nezafouká. Stéblo se nepohne.

Absolutní klid.

(ves Hrubý Jeseník u Nymburka, 8. 8. 2020)

1.6.2023
Otevřené srdce

Nemám dar rozumět ptačím řečem

ani nerozluštím, co do listí je vepsáno.

 

Ba ani kresba v kůře starého dubu

své taje nejskrytější mi nevydá.

 

Jediné, co v tomto okamžiku mám,

je otevřené srdce.

 

Tak aniž bych cokoli chápal,

nechávám v sobě znít každý tón.

Aniž bych nad něčím hloubal,

dívám se.

 

Aniž bych se snažil

svět jakkoli uchopit,

skutečně a jemně

se ho dotýkám.

 

Pak jen našlapuji na dlažbu cesty,

veškerá slova nechám odplynout

a tiše

v duchu...

prvá...

druhá...

prvá...

druhá...

doby počítám.

4.5.2023
Jdi za světlem

11.4.2023
Bouře je na spadnutí

Ještě ti svítí slunce,

ale dešťový mrak je čím dál blíž.

Ještě v dáli září kostelní věž

proti šedomodré stěně z padajících vod.

 

Ještě je plno ptačího prozpěvování,

už s hukotem se vítr zvedá.

Ještě se díváš na stráň posetou fialkami,

rozhlížíš se po zahradách se zlatými dešti,

ale

už vyčkáváš

napjatě,

kdy

zaduní vzdálený hrom,

zabuší na tebe kapky.

 

Jedna z prvních jarních bouřek

město jen těsně mine.

I ten déšť pomine,

oblaka se rozestoupí,

zůstane jen bledý závoj,

kterým je slunce zahaleno

jako nevěstina tvář.

 

Kdo však je ženichem

a kdo princeznu zlatovlasou

v nebeském chrámu

dovedl před oltář?

3.4.2023
Stromočlověk

V jarním deštíku

pod modrým paraplíčkem

na chvíli se městu vzdaluji.

 

K domům zády,

odcházím do polí

úvozem, kde rozkvétají trnky,

kde se břízy pnou k šedivým mračnům,

kde stromy zeleně obrůstá mech

a svěží mladé lístky

se začínají rozvíjet.

 

Šlapu po blátě a vlhké trávě,

na paraple kapky pleskají

a ptačí zpěvy nekončí.

 

Mohl bych se otočit,

jít zpátky, kde to znám.

Mohl bych zmizet jako pára,

rozplynout se v povětří.

 

A mohl bych se navždy zastavit,

proměnit nohy v kořeny, paže ve větve,

vrůst do hlíny

a celý se nechat smáčet deštěm,

obalit se sněhobílým kvítím

jako planý ovocný strom,

bělostná trnka na tiché mezi.

 

Jen

kdesi v horní části kmene

zbyly by dvě podivné okrouhlé skvrny

a pod nimi narůžovělá jizva

jako dvě oči a ústa

ve věčném úsměvu.

20.3.2023  (upr. 3.4.2023)
Hoď to do ohně

To dobré, čím si jsi neochvějně jist,
co se ti jeví jako samozřejmé,
hoď do ohně a popel
nasyp do pramene.

Náhle zjistíš,
že stojíš ve vybydleném domě.
Náhle shledáš,
že nevidíš nic než černý dým,
že marně lapáš
po vzduchu.

Že z nevděčného nerozumu
podpálil jsi vše,
ba i sebe.

Najednou
už se jen z výšky smutně díváš
na trosky a sebe v nich,
na promarněné dary,
na to, co zbylo
z pokladu života,
který se ti zdál
příliš
obyčejný.

Najednou
chtěl bys zase vidět krásy světa,
chtěl bys všechno zpět,
volně, zhluboka dýchat.

Nedohoníš bycha.



⇡nahoru⇡