To takhle jedna zombie mrdá jinou zombii

A ta jedna zombie povídá: Já chci bejt mrtvej

A ta druhá odpoví: Já už jsem

Dotknout se nohou

sklonit hlavu

nebýt osobností

jen Láska věčná

smí být vnímána

aby chvíle tato

zůstala čistá.

17.3.2023

Varanasi - Indie

Trvalo to dlouho a zdálo se to nekonečné. Nutno přiznat, že jsem se bál toho neznámého, do kterého jsem měl právě vstoupit. Parapet byl již dávno prázdný a to jediné co na něm ještě stále spočívalo byla má ustrašená tělesná schránka. Duch ten neustále poletoval kolem a snažil se zhmotnit ono obávané ,, teď“!

Jak přimět ducha, aby se opět spojil s tělem? Nebo snad má onen dosti zmatený duch hledat jiného převozníka své stále rostoucí touhy udělat to?

Duch, jakési individuální já, ztratil náhle veškeré zábrany a bez toho, aby se s čímkoliv, či s kýmkoliv vědomě spojil, vyrazil do akce. Klička okenního rámu se otočila díky nevyslovenému přání a staré, krásné, lehce zpuchřelé a časem zašlé okno se dokořán otevřelo.

Vyletěl jsem ven dokonale šťastný, ovšem slova, kterými bych onu prožitou nádheru mohl detailně popsat a podělit se o ní, jsem zanechal kdesi v hlubinách závislé mysli.

Snad mi to alespoň tělo, zanechané za oknem odpustí.

15.5.2023

Tábor

A co takhle se vysrat na statistiku

Určovat běh světa zase postaru

Z letu ptáků, z pajšlu, z křišťálovejch koulí

Z chuti kuřic žrát, z vrhů dvouhlavejch telat

Chci bejt malej Bůh,

Co si jenom hraje,

A přitom si hádat, 

Jak se věci mají 

Samočinný

pavouk z Číny

pochytal nás

do své pavučiny.

Neuronovými

vlákny svými,

střeží všechny

naše činy.

A pak, zničehož nic

Představ si, že jsem zmiz 

A jak dřív bloudil lesem 

Promarnil celý den 

Mlátí to mnou a třese

Moc jsem se provinil...

Moc jsem se provinil?  

Tak jsi byl prostě pryč 

Hlavně se hýbat, HÝBAT! 

A těch pár piv (pár "pif"!) 

Dietetická chyba

I to lze napravit 

A ne že ne - tak ženem 

Chůze - cval - běh - a trysk 

Lžeš, že chceš žal jak želé

Chceš dejchat zhluboka

Tvá cesta je temná, temná,

Ale - široká 

A jaro je a příští den 

Příšery do svých skrýv 

Zalezou zas o chvíli dřív 

A býlí leze ze všech škvír 

Víry si dodej, dodej, vše se...

Ehm...

...bude...

...zas jako dřív 

A stejné bude to, 

Bude, co se dnes liší

I zrůdy budou zas 

A zas tu budou myši? 

A sny mě provedou zas mí 

Oživlí nemrtví? 

Proč mlčíš? 

Co má stát stane se 

A možná padá škvár 

Však jednou budem zas

A budem zas za lesem

A i zde v lese je

- koukni se pořádně - 

Ta cesta

A pořád je i stejná

Je krásná - široká

Ať sebetmavší je,

Tak věz

Že z šírání se zase rozední a zazní kokrhání 

A pln zas bude květ

A plzeň bude ve skle?

A v buchně jistota?

Bude tu cítit plyn

A bude nicota - bít do tabulí 

oken a v nich se chichotat?

Ticho už, vždyť magma života  

Zase tak kolotá v svém koloběhu živin

Noci se zkrátily

A ještě budou krátit! 

Ve prospěch dní - těch dní 

(dávno se měly vrátit)

Proč se cpou do dvěří

Dni vysvlečené z košil 

S krátkými rukávy 

(zas bude všechno vidět, 

i žilky života)?

Protože to má být 

Přestaň si zkoumat šrámy

Život ti říká všechno

Mlčící nicota 

Je siluetou vdáli 

Ještě se mihotá 

Cesta - je dosud temná, 

Dosud temná

Ale široká

Díky Tomu, kdo se obětoval 

A doufám, že i za mě

I když uznávám, že to kvůli Němu 

Už nedokážu

Přinášet oběti

V jarním deštíku

pod modrým paraplíčkem

na chvíli se městu vzdaluji.

K domům zády,

odcházím do polí

úvozem, kde rozkvétají trnky,

kde se břízy pnou k šedivým mračnům,

kde stromy zeleně obrůstá mech

a svěží mladé lístky

se začínají rozvíjet.

Šlapu po blátě a vlhké trávě,

na paraple kapky pleskají

a ptačí zpěvy nekončí.

Mohl bych se otočit,

jít zpátky, kde to znám.

Mohl bych zmizet jako pára,

rozplynout se v povětří.

A mohl bych se navždy zastavit,

proměnit nohy v kořeny, paže ve větve,

vrůst do hlíny

a celý se nechat smáčet deštěm,

obalit se sněhobílým kvítím

jako planý ovocný strom,

bělostná trnka na tiché mezi.

Jen

kdesi v horní části kmene

zbyly by dvě podivné okrouhlé skvrny

a pod nimi narůžovělá jizva

jako dvě oči a ústa

ve věčném úsměvu.

666

Ojetá jak Fiat Uno

jsi spíš Lilith nežli Eva.

Chtěl bych vniknout ve Tvé lůno

víc než Putin do Kyjeva.

Z tepen proudí krve Ganga,

bomby z nebe pršely.

Svět je jako těsná tanga

– napjatý a v prdeli…

666

Tvoje parte čtu si letmě,

v hlavě bludy zuří mi.

Chci tě poutat nahou ve tmě

jako v kauze z Kuřimi.

Bůh nás spasí? Chyba lávky!

Beru léky na klouby.

Pojď si šlehnout lysohlávky!

Život stojí za houby…

666

V rakev, či do urny, buď tam, či onam.

Život je vzácný dar? To jsou jen kecy.

Stříhám si metr, kdy konečně skonám,

dobrého nepálí v kremační peci.

Červi hrob zaplní jak Češi Banát,

všichni jsme s Charónem na jedné lodi.

K narozkám dostal jsem vojenský granát

– s potěchou děkuji: „Ten se mi hodí…“

666

Ach, Bože, čípak je to vina,

že nepřijde mír po válce?

Tys obětoval svého syna

a já zas játra kořalce!

Tvá vůle, Bože, vesmír řídí,

nad světem Tvá moc zasedá.

Tys moudře stvořil zvěř i lidi,

jen mě jsi zprasil, jak se dá…

Nalejte mi další 3,14vo

Otlučená hospodská televize se šedym zákalem

vysílá politickou debatu Hobbese a Aristotela,

místo reklam běží apokalyptický výjevy

a já si řikám, co by asi tak vysílala, 

kdyby ji konečně zapojili do zásuvky.

„Hej, vrchní! Co je dneska na čepu?“

„Máme Przničku, Bludvar, Gambrihnus, Smradegast, Velkoopovický Kokotzel 

a Spijany.“ 

Odmumlám mordlitbu „Otče, nač?“

a objednám si lahváče čtrnáctistupňovýho speciálu

– každej stupeň za jedno zastavení Krista.

Jdu koupit frťana zelený některý z beatnickejch Beatricí.

Co třeba týhle fuchtli? Je zmalovaná jak Sixtinská kaple.

Její frajer (psychotickej vožrala) teď leží doma s šílenou sračkou.

Prej si pro sebe občas něco čmárá. Prostě debil.

Nechceš dneska přespat u mě, Lori?

666

Vyhlížím asteroid na svět se řítící,

s lidmi je často kříž – to ví i Ježíš.

Až bude Valentýn, koupím Ti kytici,

kterou Ti položím na hrob, v němž ležíš.

Foglar chce ostříhat na ježka v kleci,

Hospodin stvořil nás po lahvi rumu.

Pecivál válí se v kremační peci,

do zoo daruju jadernou pumu…

666

Jizva bývá dost velká,

když je bolák vstřebán.

Chci být větší ochmelka

nežli Miloš Zeman.

Staň se taky zločincem,

hrob je červů rautem.

Před zájezdním hostincem

zajedu tě autem…

666

Poštovní schránka tam na rohu ulice,

to není nějaká lecjaká věc.

Antrax a parte v ní házejí nejvíce

ti, které pohltí kremační pec.

Ta schránka poštovní, na kterou močí pes,

je celá rezavá jak žádná druhá.

Svěrací kazajku nos místo kombinéz!

Píšu Ti telegram, že budeš tuhá.

Šílený pošťák Tě mačetou porubá,

Smrtka si na Tebe už brousí kosu!

Mé psaní obdržíš pomocí holuba,

kterého vydloubnu ze svého nosu…

666

Ožralý, netuším, co se tu děje,

s Braníkem v ruce si čtu Hemingwaye.

Stále dost lahváčů v lednici zbývá

– cítím se jak stařec a moře piva…

666

Mlátím hlavou jako datel,

hrobník už mi chystá máry.

Zoofil i cestovatel

chystají se na kanáry!

Arsenik je chutná strava,

umírat lze všelijak!

Vezdejší chléb Bůh nám dává,

jenže já jsem celiak…

666

Bible jsou jen lživé bajky,

nekrofil je u kosti.

Na modř klína české vlajky

nasadím pás cudnosti.

Skon je věčné, sladké koma,

Smrtka dělá selekci.

„Nebudeme tvrdnout doma,“

říkám ptáku v erekci…

666

Boží mlýny skoupil Babiš,

tak teď pečou pro Penam.

S Lunetiky zpívá Záviš,

ptám se lidstva: „Co je nám?“

Na ten kámen, s nímž jdu k splavu,

beru půjčku u banky.

V lásce často ztrácím hlavu

jako samec kudlanky…

666

Proč máš slzu na víčku?

Smrt Tě potkat může!

Napíšu Ti básničku

nožem do Tvé kůže.

Může potkat vlky splín,

když na kořist skočí?

Lásko, ty máš vlhký klín

dík úniku moči…

Domácí tlení voňavé není

Jak zbavím se té zdechliny?

Vši skrývá její lokna.

Hoď kamenem, kdos bez viny?

Já vyhodím ji z okna!

Mně v bytě hrůzně zapáchá,

dům zamoří mi hravě!

Já navíc dostal zaracha

od hlasů ve své hlavě.

Je tma a venku mrholí,

zlo vládne v světě celém!

Jak zbavím se té mrtvoly,

jež byla kdys mým tělem…?

Zapomnělas

Jsem zklamán, až mám hlavu samé šediny,

Tys zapomněla na mé narozeniny!

Jen jedna věc mě víc než tohle drtí

– žes zapomněla výročí mé smrti…

666

Chtěl bych zkusit každou drogu,

hůř žít umím, líp ne.

Řidiči i onkologu

holt to někdy chcípne.

Márnice tě zpopelní,

Pánbůh v mracích pláče.

Jsem chudý jak kostelní

myš od počítače…

666

Mám se jít oběsit na dub, či na buk?

Stvořením světa Bůh nakrk mě!

Miláčku, mám Tě rád tak jako nanuk

– studenou, tuhou a na prkně…

666

Antrax šňupej pro zábavu, 

Pyj si skřípni do dveří.

Al-Kaidá ti setne hlavu,

Gay tvůj anál prověří.

Epileptik sebou cuká,

Skonej díky opiu.

Abych zkrátil tvoje muka,

Tvárnicí tě dobiju.

Antikrist má v církvi členství,

Na zeď házej s morčetem

A buď šťastný v mnohoženství

Se siamským dvojčetem…

666

Pojď z lidských kostí umlít mouku.

Ty sám všem vraždu nabídls!

Já šeptám: „Zavři oči, brouku,“

při atentátu na Beatles…

Výzkumný ústav hnusologie

Zeleň zkaženého salámu,

žluť promočených stařeckých plen,

červeň na prostěradle po první souloži

– takto vypadá můj semafor.

Narkoman hledá jehlu v kupce sena.

Z hospody jdu namazaný jako krajíc chleba.

Gerontofil rád hraje na slepou bábu,

milovník zvířat dostal raka.

Nekrofilům, kteří touží mít v márnici orální sex,

radím zachovat chladnou hlavu.

Šachista i alkoholik jsou rádi na tahu.

Dal jsem své milé sladký polibek,

ačkoliv trpí na cukrovku.

K svátku mi pak složila origami z použité vložky.

Franz Kafka by s ní udělal krátký Proces!

S kamennou tváří i penisem

jdu hlavou proti facebookové zdi…

Tato báseň měla mít název, ale nemá

Chtěl jsem napsat báseň o kráse světa,

ale strčil jsem do mikrovlnky křečka,

což je vlastně to samé.

Explodoval, jako kdyby v něm byla petarda,

protože taky byla.

Cítím se být zavázaný dívce,

která mi dělá shibari.

Bůh stvořil tento svět ve stylu Art Brut.

Má milá je vegetarián,

ale mně je to buřt.

Přivázal jsem ji k lodnímu šroubu,

což ji dost vytočilo.

Hodil jsem ji v míchačku,

z čehož měla smíšené pocity.

Ale ani Achilles neměl rád patolízaly.

Nekrofil, když se zamiluje, 

je schopen jít i přes mrtvoly.

Pod vánočním stromečkem jsem si přál najít smysl svého života,

ale byly tam akorát ponožky…

666

Peklo ztrestá naše hříchy,

veganům jdu pro řízky.

Hurónsky se řežu smíchy

během svojí obřízky.

Umřít není nikdy škoda,

Darwin je Bůh pro opa.

Až mé milé praskne voda,

zařvu: „Po nás potopa!“

666

Já chlubím se svým nádorem,

Bůh není, věř spíš Freudu.

Když nezvítězím nad morem,

tak během dneška pojdu.

Já chlubím se svým tumorem,

dík depresím jsem grogy.

Vždy říkám: „Ber to s humorem,“

když beru tvrdé drogy…

666

Hajej, dadej, neviňátko,

dopřej slzy očím.

Pokud chceš mít v puse sladko,

dudlík v krvi smočím.

Wunderbaum ti strkám v plenky,

neboť páchnou močí.

Dám ti domek pro panenky

vyříznuté z očí…

666

Na svém hrobě sázím thuje,

hřbitov je mou polností.

Nekrofil se zaměřuje

na dobráky od kosti.

Umrlci jsou vyšší kastou,

hledám špalek u kata.

Kartáček jdu koupit s pastou

– dneska přijde Zubatá…

Píseň nihila

Když zášť ti proudí v každém nervu,

když vyhledáváš zmar a hádku,

pak lehni v rakev, sestup k červu,

tak jako autor těchto řádků.

Jen skon tě zbaví všeho bolu,

krom náhrobku co přát si více?

Vše zahoď, sestup k červu dolů,

svět – to jsou svrab a neštovice!

Je život smrti disciplína?

Běž radši rakev koupit si.

Vždyť místo zpěvu, žen a vína

máš covid, AIDS a opici…

Labutí píseň

Sžírá mě deprese, zabíjí tíseň.

Už brzy zazpívám labutí píseň…

Ale i v rakvi mám na vzpouru nárok 

– bude to šílený labutí hard rock!

Vanitas

Červ hladový sní o hrobě,

žhář bývá vždycky při ohni.

Jak břečťan po zdi hřbitovní

se plazím, lásko, po Tobě.

Co veganovi slanina

mně hnusí se tvá rodidla.

Jed přimíchám Ti do jídla

a soulož potom začíná.

Tep srdce se Ti zastaví,

rtuť nalil jsem nám do sklenky,

pojď připít Ďáblu na zdraví!

Mně trpělivost dochází.

Máš oči jako pomněnky,

tak umístím je do vázy…

666

Zahoď šaty, buďme nazí,

dej si jedu košta!

Vůbec nic Ti nedochází,

jsi jak Česká pošta.

Anděl kálí guáno,

Bible jsou jen povídky.

Máš na růžích ustláno?

Stejně půjdeš pod kytky…

666

Menzes je kečupem klína,

kondom je skafandr pyje.

Mydlář ti mečem krk stíná,

nekrofil pro tvou smrt žije.

Skon je lék veškerých žalů,

čáp cílí na babyboxy.

Stisknu spoušť od samopalu,

budeš mít víc děr než crocsy…

666

Já se z tebe samou láskou 

pominu,

až Tě pošlu s nuznou cháskou

do plynu.

Náš vztah bude, drahá, velmi

ošidný,

když tě budou sápat šelmy

po tři dny.

Může být gay v nejistotě

na ženské?

Malé kotě spalo v botě

španělské…

666

Teprve pod drnem bude nám lépe,

hyneme vteřinou každičkou.

Slyším hluk u dveří? Snad někdo klepe?

Vrah klepl sousedku paličkou…

Na motivy Verlaina

Jsou vraky vzpomínek na moři paměti,

kýl mají zlomený a plachty rozervané

jak křídla Ikara, nad nimiž slunce plane,

pak tamtam srdeční zve k psaní závětí.

Ví luna v oblacích, ta noci šedina,

že skřipec nástrojem je s jednou lidskou strunou?

Co řekou Morany se hvězdy nebem sunou,

žel Tobě nesvítí z nich ani jediná.

Jsem smutný Hannibal se slony v porcelánu,

chci vztyčit prapor zla jak Zola, když psal Nanu.

Zda sčítá zoofil před spaním ovečky?

Má drahá, kráčíme jen smrti do léčky!

Bůh trpí Alzheimerem – pax tecum, Domine…

Svou lásku přísahej, ač zítra pomine.

666

Pod ve sloup obráceným bělmem luny

v tmách chřípí rokle, do níž Nietzsche zírá,

tlí mrcha starší, než je Altamira,

a hrozny jejích vředů váží tuny.

Don Quijote válčil s mlýnem Habermanna.

Když nekrofilní Romeo šel kolem,

číš dal ji s louhem místo s Aperolem

a mrtvola už rázem není panna.

Jak lístky okvětní, co trhá ruka

při slovech: „Má mě, či snad nemá ráda?“,

tak mrchožrout jí škubat údy zvládá.

Ta zdechlina zná Tantalova muka!

Čí je to torzo, které čpí a hnije?

Před vámi leží mrtvá Poezie…

666

Má duše podobá se márničnímu stolu,

na kterém naději pln skepticismu pitvám.

Co píšťaličku řež své zápěstí vzdor bolu,

pojď, lásko, svěříme své proutí tepen břitvám!

Nůž něžně uchopím co smyčec Stradivari,

sám Darwin nazval by nás asi makaky.

Číš lihu zkonejší Tvá muka divé Báry,

i když je slunečno, dnes budem na mraky…

666

Po smrti jsou plné krás dny,

přišel čas dát hlavu katu.

Já jsem ve svém srdci prázdný

jako lůno po potratu.

Každý z nás se smrti dočká,

hledej spásu u kata!

Lásko, Ty jsi vážně kočka

– plná blech a chlupatá…

666

Pokud neznáš Kamila,

nepřicházíš o mnohé.

Hrůza by tě zabila

z této stvůry dvounohé.

Podobá se zvířeti,

tlamu skrývá za fousy,

torzo pohřbí v díře ti,

jakmile tě zardousí.

Z žil mu trčí kanyla,

litovat tě mohu.

Pokud neznáš Kamila,

tak buď vděčný Bohu…

666

V lese dnes znásilní Jeníka Mařena,

neštěstí stíhá nás jak labuť Lédu.

Lásko má, kde jsi furt pečená vařená?

Proč trávíš celé dny u lidojedů?!

666

Velice rád balím holky,

v postel skáču šipku.

Náhrobky jsou noční stolky

nekrofilních týpků.

I já vítám hnití tkáně,

mívám radost ze zla.

Šmátrám v otevřené ráně

žiletkou, jež zrezla.

Sloužím tryznu za pacholky

s chtíčem pornoherce.

Velice rád balím holky 

– mrtvé do koberce…

666

Nerad bych se nějak dotknul Krista,

ale pouze matka bývá jistá…

666

Kdo Vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Ač nemám v lásce roztržky,

jsem ten, kdo toho hajzla zrasí,

až dám mu pěstí do držky!

Mou mysl lahev rumu tupí,

slast hledám v levném víně.

Kdo Vám tak zcuchal tmavé chlupy,

jež máte ve svém klíně?

666

Nekrofil má černou duši,

Epitaf ho vilně vzruší.

Katafalk – toť lože vášně,

Rakev potom skončí strašně.

Ostatky jsou, pro co žije,

Pornem skončí autopsie.

Odhrabe hrob mrtvé krásce,

Larvy jsou v něm na procházce, 

Exitus je štěstí v lásce... 

666

Zemřeme sami a v bolestech? Na tuty!

V urně se nachází strouhanka z lidí.

Být Noe, nevyjdu ze svojí kajuty,

Pánbůh je voyeur, Pánbůh tě vidí!

Jidáši stačilo klidně pět kaček,

vždyť stejně půjdeme v hřbitovní půdu.

Když fotím, povídám: „Vyletí ptáček!“

s rachejtlí připnutou ke svému údu…

666

Milá dělá psí oči,

dám jí, co si řekne.

Dušičky jsou výročí,

že je umřít pěkné.

Děd se v plenu vymočí,

Pánbůh nevěří.

Milá dělá psí oči 

s křenem k večeři…

666

Já mám v lásce svoje dítě

od dob jeho zrození.

Roztomilým očkem zří tě,

v jeho srdci zlo není.

Rád mu v Sunar liju vodku,

ač mu málo šmakuje.

Pedofilům pošlu fotku,

marnost v jeho zraku je.

Proč se chová odtažitě?

Nemá city pro tátu?

Já mám v lásce svoje dítě

od dob jeho potratu…

666

Střelit se do hlavy, či nejdřív do lýtka?

Můžem být kořistí, anebo lovci.

„Občas je dobré si vyhodit z kopýtka,“

pošeptal do ucha zoofil ovci…

666

Bez svojí manželky zemřel bych steskem!

Hráč kostek marně sní o šestce.

Ve stájích souloží zoofil s mezkem,

šeptá mu: „Oslíčku, otřes se!“

Čekej smrt, již brzy budeme v Pánu.

Mrtvoly pod zemí zkvasily.

Bez svojí manželky já nedám ránu!

Ať žije domácí násilí…

666

Na hrob dám ti buřtů věnec,

člověk je jen zbytná hmota.

Starcův pyj jak oběšenec

visí mrtvý bez života.

Tuberák má chrapot rád,

rasův vak je Mekka psů.

Když jde klokan na potrat,

tak se plácne přes kapsu…

666

V třiceti mám tělo starce,

Bůh je pro mě mylnou tezí.

Z medvěda na cirkulárce

vyrobím si Míša řezy.

Nekrofil je na Kosti,

Palach žhne jak vatra.

Skáču samou radostí

z desátého patra…

666

Smutek ze mě trosku činí,

pláč mne zbavil zraku.

Skočím jako mnozí jiní

pod soupravu vlaku.

Stojím tady u kolejí

mezi sebevrahy.

Vlak furt nikde, všichni klejí!

No jo, České dráhy…

Náhrdelník z tasemnic

Tvá vagina je jak hrst žížal slizká,

svým pyjem v pochvě vlastní hrob si kopu.

Až penis v Tebe vpraví bílou ropu,

Tvou vraždu nevyřeší ani Siska.

Má perverzita nezná žádné meze.

Hrob hromadný – toť nekrofilův grupáč.

Je tarantule roztomilý chlupáč,

když v řitní věnec hmyz Ti lovit vleze?

Jsme více plazi než Sapiens Homo

a život k smrti laciné je promo.

Já cítím se jak Jehovista v Mecce.

Vstříc bráně pekel mnoho mil jsme ušli.

Buď Afrodita narozená v mušli

na značně pomočeném pánském WC…

Bombový útok na Kouzelnou školku

Ač pyj mám malý, hrob mám velký.

Dej v Tróji bacha na lávku!

Já měl jsem v plánu chytat lelky,

leč chytil jsem jen kapavku.

Na naši rakev krchov čeká

a durman sklízí rolnictvo.

Toť malý krůček pro člověka,

leč velký skok v hrob pro lidstvo.

Že umřem není nepravda,

nám kafe vaří Maryška.

Zač sedí Michal Nesvadba?

Všem ukazoval Františka!

666

Zvracím krev a špatně udržím moč,

teď už je pozdě dát „STORNO“.

Červený šátečku, kolem se toč,

jako se teď točí porno…

666

Strč pyj dovnitř fritézy,

budeš trpět značně.

Pravda vždycky vítězí

pouze kontumačně.

Rimbaud přefik Verlaina,

Baudelaire v koutě zvrací.

Je Karkulka červená

díky menstruaci?

666

Hrobník rakev přichystá,

gigolo zná babky.

Záletník i cyklista

ojíždějí šlapky.

Oko visí u důlku,

smrt je moje droga.

Skončil jsem v psím útulku

zlitý jako doga...

666

Dýka vraha do mé hrudi

proniká.

Kopat další díru nudí

hrobníka.

Padla půlnoc, v kryptě straší

bestie.

Strašlivá smrt cílem naší

cesty je.

Marně křesťan léčí vírou

chorobu.

Zpívám: „Kočka leze dírou

do hrobu…“

666

Páchneš jako brloh opa,

Oběšenec dá ti lano.

Hrobník už ti jámu kopá,

Řekni smrti jasné „ano“.

Ekzémy si léčíš vztekle,

Belzebub tě vítá v pekle…

666

Kuřák mívá nádor v plíci,

zůstat živý není plus.

Hledám exit na dálnici,

našel jsem jen exitus.

Jdeme v náruč záhuby,

pro svou smrt jsme žili.

Držím jazyk za zuby

motorové pily…

666

Sami sobě břicho pářem,

tuleň chce být sežrán mrožem.

I když nejsem zahrádkářem,

zasadím ti ránu nožem!

Pánubohu říkám „vole“.

Raději mě otrav. Čím?

Celý den jsem v jednom kole

– zlámán v kole popravčím…

666

Nic mi smysl nedává,

upíři krev pijí.

Já jsem hlava děravá

po lobotomii.

V pupíku mě kýla dře,

pes chce za fenou.

V slipech mám dík viagře

dobu kamennou…

666

V hrobě budem kupkou kostí,

Adam przní Evu.

S rozdvojenou osobnostní

chci množstevní slevu.

Pravda bude vždycky lživá,

při dešti je sucho.

V rozhovoru van Gogh bývá

jedno velké ucho…

666

Každý z nás svou cestu zakončí v pitevně,

Charón si svůj obol vybere v cashi.

Hrobník tě pochová šetrně i levně,

nekrofil na soulož v hrobce se těší.

Nemůžu vydržet pět minut bez sexu.

Zub času viklá se – pomůže plomba?

Milé dám k narozkám pár kilo semtexu,

věřím, že oslava bude fakt bomba…

666

Chci pohřeb bez rakve, kašlete na svíčky,

lacinou šprcgumou je kůže hadí.

Má milá říkala: „Mám ráda zajíčky!“

to, že je zoofil, trochu mi vadí.

Satan chce tvoji smrt, jako gay chce kluky.

Přilétá asteroid, velím mu: „Spadni!“

Zvládne se ukojit též člověk bezruký?

Jistě to dokáže i levou zadní...

666

Mrtvé děti plní rovy,

plyn jim nadmul bříško.

Toužím zemřít – Charónovi

klidně dám i dýško.

Zoofil je pěkné pako,

když se dvoří herce.

Srdce mé je prázdné jako

koule pornoherce… 

666

Zlámu tužkám všechny tuhy,

krví píšu svoje slova!

Po viagře je pyj tuhý

jako Hana Zagorová.

Pryč je láska, pryč je víra,

smrt je vrchol zisku.

Hluchoněmý odezírá

ze Tvých stydkých pysků…

666

Zlit jak Patrasová Dáda

hodlám přejet dítě.

Pavouk křižák mouchám spřádá

sociální sítě.

Policisty gauner zabás,

vegan přešel k masu.

Pivař i hráč na kontrabas

mají doma basu.

Arsen dávám do Kofil,

děti zhebnou v díře.

Znásilnil mě zoofil,

trpěl jsem jak zvíře…

666

Pánbůh je po smrti, pojďme mu na pohřeb,

jenom smrt je dobrou zvěstí.

Vypil jsem, co se dá, mám hlavu jako střep

– střepy však přináší štěstí!

666

Proč nám osud krkem kroutí?

Úchyl číhá na robě.

Ty bys chtěla růži z pouti,

já zas kytku na hrobě.

Pouze smrt nás spasit může,

končíš, žití sloko!

Na střelnici místo růže

vystřelím Ti oko…

666

Nadávky jsou moje bonmoty,

Nero Řím podruhé zapálí.

Výborně kápli mi do noty

ti, kteří v bolestech zkapali.

Vítej smrt! Z hrobu už nevstanem.

Nejlepší život je nežitý.

Ač je má milenka veganem,

zadek jí zmaluju jelity...

666

Upíři si krve lokli,

v nebi řádí raraši.

Ožrala i skokan v rokli

bývá často na kaši.

Plíseň v hrobě rozloží tě,

zvon ti hranu odbřinká.

Ptačí keř i zbité dítě

bývá samá modřinka…

666

Červi si lebedí v mase,

v pekle jsou tropy.

Plyn je teď drahý jak prase,

jen vodník topí.

V mixéru udělám z krys drink,

umřít je štěstí.

Milá chce vyzkoušet fisting,

držte mi pěsti…

666

Občas musíš přidat plyn,

nemám čas až do rána.

Poseč růže, zasaď blín,

Bůh je fata morgána.

Míchej rum a ibalgin,

Mácha šel si pro Lori.

Občas musíš přidat plyn

do plynové komory…

666

Bortí se hodnoty, v bolestech chcípá lid,

na bejvák nemají už ani šneci.

S cigárem chtěla jsi ode mě připálit,

tak jsem Tě připálil v kremační peci…

666

Teď už mi i v Hi-Fi věži straší.

Smrt ti vadí? Tak se z toho nepo…

Poněvadž je benzín stále dražší,

Palachovi musí stačit PE-PO.

Červi v hrobě budou tě mít rádi,

hrobník už ti v kárce hlínu vozí.

Zoofilu, co mě v chlívku svádí,

říkám: „To si ze mě děláš kozy…“ 

666

Něhu znají pouze krutí,

kůži z tebe servu.

Žijem v bolu do zdechnutí,

pak jsme pokrm červů.

Lásku znají pouze vilní,

nevinní jsou v base.

Dívka má je zoofilní,

protože jsem prase…

666

Mívám sklony nepřátelské,

pouze zkáza je mi milá.

„Co je malé, to hezké,“

bývá motto pedofila.

Ďábel kletbu provolá,

Hospodin je volem.

Když mě lámou do kola,

jde mi hlava kolem…

666

Kyanid je moje mana,

Smrtka není bez práce.

Co je přání pyromana?

Zúčastnit se kremace! 

Zubatá je hodná teta.

Proč tak černáš, obloho?

Chystám cestu kolem světa

– kolem světa onoho…

666

Všichni víte, jak jsem sprostý,

Somálcovi říkám: „Zhubni!“

Rozhod jsem se pálit mosty,

spálím i tvůj můstek zubní.

Člověk je jen genů hříčka,

jsi tak velká, v srdci tího.

Milá to chce na koníčka

– koupil jsem jí houpacího. 

Hříšníci se v pekle smaží,

Bůh si s Ďáblem zavdá.

Přemýšlím na nudapláži,

co je holá pravda…

666

To nejsou básně, co tu píšu,

já, z řádu Ďábla tovaryšů.

Dál čmárám v rauši z mnohé drogy

ne básně, ale nekrology…

Rakviem

Noc jako z pohádky, hřbitov jak z horroru,

a na něm funebrák prach z uren šňupe.

Nadává, že všechny rýče má tupé,

opilý spadl v hrob, škrábe se nahoru.

„Povězte, hrobníku, proč bagr stojí tu?

Abyste na líh měl, hledáte ropu?“

„Kdepak to. Hrob králi šílenců kopu!

Hloubím tu hrobku pro mrzkého banditu.

Náhrobek zhotovím z Čertova kamene,

svěrací kazajka rubášem bude.

Kněz k rakvi nepřijde, a plačky také ne.“

„Co to zde pohřbíte za zrůdu z psince?!

Kdo je to hovado na ducha chudé?“

„Kopu hrob básníka, Kamila Prince…“

vrků vrků vrků

říká ptáček 

a já na to

doprdele kurvadrát moje mysl říká blablabla a pak blebleble

a to všechno za pár minut a..

ptáček říká

vrků vrků vrků

a já na to

doprdele kurva ježiš sakra ale proč pořád to a ono a moje mysl tohleto a svět támhleto a dělej tohle nebo nedělej nebo mysli na tohle nebo nemysli nebo říkej něco nebo radši nemluv nebo myslíš až moc nojo ale jinak jsi úplně vymaštěná a ..

a

a ptáček vrků vrků

a já

ach ptáčku vrků fňuk vrků chňo chňo poraď mi poraď

ptáček ptáček taky asi naříká chňo chňo a vrků vrků pořád se mě ptá co má dělat a já tady řešim jenom sebe, ale nechci toho ptáčka vyděsit to zas jako né jo

ale třeba mě ten ptáček děsí svym nemožnym klidem

i když počkat!

ach ptáčku vrků vrků vrků

a ptáček na to

doprdele vrků doprdele vrků doprdele vrků

kurva vrků ale už kurvaaaavrkkkuuuuvrkuuukurvaaakurvvaaaavrkuuuuu

a byl to krásný jarní den

vrků fňuk

------------------

Eva čeká na ohňostroj

Tobě se ven řinou střeva

Myslíš, podříznu se - Hovno!

Nikomu to zjevně neva

Eva snídá horký párek

Ty tankuješ u benziny 

Zbude z tebe jenom škvarek

Eva má narozeniny 

Každý den je jeden dárek

A dárek každý den jiný 

Eva... zase si dává párek

Tobě nadzvedávaj plyny

(levý varle)

-------------------

Mojí drazí

Já mám vás, ale - pak mám taky Vaz

a ten si srazím

Pil jsem ze sklenice. Ve sklenici jsem měl citronovou šťávu a v ní vodu. Pil jsem 

ze sklenice citronovou šťávu s vodou. 

Pil jsem ze sklenice. Když jsem byl ve třech čtvrtinách sklenice, 

všiml jsem si na hladině temných útvarů. Vznášejících se. 

Temných útvarů splývajících ve třech čtvrtinách sklenice. 

Přestal jsem pít. Přestal jsem pít a blíže si je prohlédl. Zjistil jsem, že mi ve sklenici 

s citronovou šťávou s vodou, kterou jsem pil, plavou kraví voči.

Kraví voči. 

Málo jsi do země hlavičkou bil,

vítr už rozfoukal všechen pyl.

Dělníci v ulici pracují dýl.

Do rána vyrostlo tu několik vil.

Málo jsi do země hlavičkou bil,

z dáli je slyšet sténání víl.

Málo jsi do země hlavičkou bil.

Jelen, co šňupnul si pýr,

parožím o stromy celou noc ryl.

Málo jsi do země hlavičkou bil,

blízko je slyšet bzučení pil.

Málo jsi do země hlavičkou bil,

Tam, kde byl les, zůstal jen jíl.

Netopýr, slepýš, pyl,

jsou poslední, kdo tu zbyl.

Možná, že někde i malinký hýl.

Málo jsi do země, hlavičkou bil.

Teď bolí tě hlava o něco dýl.

Ty málo jsi v létě, málos pil.

(Jølen Mölkin, Oslo 4.3.2023)

Můj smutek je modlitbou
Aby démoni odešli do patřičných krajin
Sama se sebou maluju obraz psychopata
Kterej nemá šanci vkročit
Pořád tu drží otevřený dveře
Co když náhodou?
Bude potřeba převrátit stoly
Co když náhodou
Zatemní se ta trhlina
Lásku v sobě vypěstuju jako rostlinu
Proboha - trvá to!
Jsem pomalejší
Táhnu se jak váhání uzlu, když strká si tam sebevrah hlavu
Táhnu se a v tu chvíli zas zrychluji
Kolečka se otočí, panenky se protočí, hlava se mě zamotá, padám, kam nevím, ale na čele nápis help
Co a k čemu má to bejt
Dávno už neviditelnej plášť nosím celý věky
Myslím na ňadra cizích žen a jejich rty který tě omáměj
Já už nemám žádný rty, já mám kapuci, která se snaží doskejtovat do tunelu bez přátel
Do tunelu kde budou už jen krysí bobky a můj možná prožitej život
Dal jsi mi do hlavy vlastní neexistenci
Jsi stejnej jak ta zelená kopretina
Ale není už potřeba věci si vyčítat
Lásku vynesu do oblak jak lístky květů o který není potřeba se starat, protože všechno má svoji vlastní cestu a ty to nikdy neumožníš, aby život byl napsanej nikdy nebude napsanej
V tom je to tak zkurveně magický, že brečím a nespím a moje modlitba mi diktuje kdy nespat a bude to trvat ještě pár hodin i při tý nejsilnější meditaci si nakonec řeknu, že to nemám šanci zjistit
Žádnej psychoanalytik nenapsal do dějin, že sny jsou obrannej mechismus a já se braním žít svůj smutek a tak nespím a tak se občas chichotám jak veverka, vím totiž vomámit to drogama nejde vomámit to nejde, duši musíš vomámit jen sněnim.. jen sni, princezno, tohle je tvoje pohádka a ty si to umíš zkurvit dokonale, tak jen sni, prosimtě

Tento mnohem méně talentovaný bratr Adolfa,

o kterém mnozí tvrdí, že nikdy neexistoval

a že se jedná pouze o kolektivní halucinaci

alkoholem zdecimovaných dezolátů z klubu Paliárka,

byl můj nejlepší kamarád.

Od té doby, co se prvně pohnul v děloze,

vedl velmi pohnutý život.

Často trpěl na zánět střevního ucha,

ve škole měl samé trojky

se svými homosexuálními spolužáky,

při tělesné výchově nepřeskočil ani kozu

paní učitelky,

a jelikož byl krotký jako beránek,

znásilnil ho zoofil.

Bolelo ho to jako prase.

K jeho zplození došlo nešťastnou náhodou,

když jeho matka, Klára Hitlerová,

zakopla a upadla řitním otvorem na panenku Barbie,

v jejíž vlasech se nacházelo zaschlé sperma Aloise Hitlera

(popis jeho deviantních masturbačních hrátek

by však přesahoval rámec této vědecké práce),

načež poslední umírající spermie

pronikla skrz Klářin hemeroid

přes krevní řečiště až do dělohy.

Skutečný zázrak přírody!

Měl jsem připravenou podrobnou studii o jeho psychologickém profilu,

ale její jediný originál mi na Paliárce spadl do záchodu.

Když se ho Salát snažil vypáčit, vykloubil si rameno,

Lukáš, který mu chtěl poskytnout první pomoc,

se smíchy pomočil,

načež jsem po tekutém obsahu jeho měchýře uklouzl

a úderem o záchodovou mísu si perforoval lebku,

díky čemuž jsem přišel o celý frontální lalok.

Pouze útržkovitě si vzpomínám na několik střípků z jeho života

(neboť mám v lebce ještě několik střípků z té keramické záchodové mísy):

– jedním okem byl krátkozraký a druhým dalekozraký,

– na zavázání tkaničky potřeboval obě ruce, zuby a jednu nohu,

– v dětství si při pouštění draka pustil žilou,

– jednou se snažil uhasit požár hasákem,

– neúspěšně zaváděl stanné právo ve stanu,

– aby přivedl vodu do varu, musel ji ohřát na 140 °C,

– když chtěl v hospodě točené pivo, přinesl si videokameru,

– zkoušel se živit hraním na bicí, ale přišel na buben,

– jeho erekce vydržela pouhých 18 vteřin.

Měl jsem prorocký sen, v němž jsem ve vajíčku Kinder Surprise

našel embryo jeho klona.

Poprosil jsem Elišku, zda by ho nedonosila ve svém Lukášem zdevastovaném lůně.

Nadšeně souhlasila.

Když jsem jí o svém snu říkal,

tak už ale nesouhlasila.

Nevadí, máme chloroform...

Můj plán má ovšem trhlinu, neboť v kindervejcích 

nacházím pořád jen samé debilní hračky!

Je to sabotáž!

Spiknutí všech světových mocností!

Nechtějí, aby se svět dozvěděl krutou pravdu, že shthrixjshekdbpnhld

[Autor byl na tomto místě zlikvidován Ilumináty. Text je tedy publikován "post mortem" a jeho ostatní části se nedochovaly.]

stínová žena, co nemá šaty

stejně ji nikdo nevidí

špičatý nehty, sevřený rty

tančím s ní na party

rozbiju si hlavu, prokoušu rty

vytrhám nehty

abych se aspoň na chvíli

cejtil jako ty

zlámu si kosti

a smrad z popálený kůže

mi bude připomínat

ty šťastnější dny

stínová žena

jsi stínová žena

jsi všechno, co chci

a nemám

Propletli jsme si

naše oční nervy

a vložili bulvu

do důlku tomu druhému

A i když si

zrovna nečtem myšlenky

šimráme si rohovkami

po šedé kůře mozkové

Láska je 

především nehygienická

Přečetla bych si ještě jednu knihu, povídá dáma.
Ale nesměla by být o lidech. Jenom by v ní pršelo a pak by vyšlo slunce.
Vadneme, opáčím. Přišli jsme o koně i střelce.
Za okny se snáší podvečer.
Plynule odpočítávám tekutý čas.
Jednou se obalím do kartonových krabic a vylétnu nad pastviny.
Trpělivost trpěla a potřebuje spát.
Táhneme se jako karamel a najednou výstřel.
Vinyl je u konce.

V mokrém domě náhle

cesta zastavena

proudy deště jsou táhlé

zmokla i má žena,

v šeru a v temnotě

kde ze stropu kape voda

sedíme tiše nehnutě

věříme, že se to poddá,

raději i stan v tom domě máme

obklopený kalužemi

i ty těžké chvíle jsou staré známé

požehnané mezi všemi,

po noci však přijde den

absolutnem vykouzlen

my půjdeme s písní dál

tou jež nám osud daroval,

tou písní radosti

necháme se vésti

nic jiného neexistuje

než tato přesvatá melodie,

tma nad domem a snad i hvězdy

přinejmenším tušené

Láska nad námi, ta je navždy

vše špatné se přežene,

tvrdé jsou někdy zkoušky života

často ovšem nutné

pak odejde i tupá dřímota

a jako když utne.

17.1.2022

La Gomera - v mokrém domě

malý cestopis

Prastaré platany a umění spreje
Záhřeb
ženy v kontejneru se ptám na vstup do AKC Medica
Všechny kluby zavřely.
Je noc.
Je pondělí.
Na nástupišti drnkám Over the Rainbow
přisednuvší žena zpívá
Sáva je zapomenutá za městem
pulsují jen dvě diskotéky
bouřka tluče do nádraží
a dávno zpožděné vlaky
přistávají na libovolný perón.
Stejně tak ten s Vladimírem.
Prochozená noc se projevuje v nohou
slepý vede chromého tržištěm.
Jsme jedno tělo.

Postapokalyptické bujení
Bělěhrad
Ten dredatý na autobusáku je náš bratr
Monkey barem vibruje Wild Cherry
Musíme jít, liják nepřestane.
Chorvatský chléb a sýr na hostelu.
Celý den zkoušíme štěstí
postupně na třech pumpách.
Vláďa tancuje s cedulí
hrajeme Jah Rastafarai
stmívá se a tam a zpátky
nás obchází Srbská policie.
Pumpař nám daruje chleba.
Pa mýtné bráně na nás pokřikují hipíci
Mají jedno místo. Nedělíme se.
Turek nerozumí slovu a nabízí drobáky
na koleni v dodávce vařím kafe pro tři
spíme v poli u motorestu

Koupeme se v Nišavě v centru Niše
Stará Planina? říká trafikant. Nejkrásnější místo na světě!
Zahrádka řecké restaurace obsahuje jednoho štamgasta a jednoho kuchaře
posléze halloumi, salát, pražené cukety, placky a slivovici
v sekáči v Pirotu pořizujeme šátek a tašku free people
ti už venku hrají na flétnu a zvou nás na pivo, on je Gruzinec a ona Češka, uvidíme se nahoře
taxikáři si nás směňují
do hor to chce silnější auto

Naskočí dva Francouzi
krosny máme na kolenou
první přivítání doma dostáváme ve vsi pod horou
drápeme se nahoru už potmě
halucinujeme o kouři a zpěvu pěšinou lemovanou šňůrkami
a pablesky světlušek
dvě z nich se drží blízko sebe:
oči hladového štěněte.
Louis mu dává jméno – Rainbow.
U Svatého ohně zurčí sitáry
dělíme se o pumpařův chléb.

Ráno se zbavujeme oblečení a dívky svršků
marně - začíná liják, zebe a pokračuje
jdu pro vodu, jdu pro dřevo, jdu pro pilu
dlouhá vřelá objetí, upřímná přijetí
pukám praskám trhám se láskou k bratrům, k sestrám, k horám
a rodina se schází v kruhu
dva dny rozfoukávání ohně a kouře v očích

už zase pálí slunce a potok příjemně zebe
učím se umění šakuhači
učím se umění šibari
učím se mantry
pozoruji východ slunce
na jedné vlně s blázny všeho světa.
Málokdo přijel z domova a mnoho jiný nemá, než zde.
V kuchyni je potřeba hudba!
Vařím čaj z bylin, vybírám popel, stavím spíž, stavím hranici
už svolávají, zakřičme na tři!
a rodina se schází v kruhu
a sangha se schází v kruhu
jdu pro dřevo, vybírám popel, strouhám řepu, jdu pro vodu
směju se a objímám
nic víc.

Po noci probdělé s Esmeraldou
probouzím Vladimíra – skládá stan.
Bratr nám na cestu dává houbovou čokoládu
taxikář ujel
hledáme telefon a najdeme muže s autem
lahváč hlásí návrat do babylonu
k jízdence potřebujeme vstupenku na perón.

Panika ve Vídni
jinak Vládimír skoro celou cestu spí
já píšu tohle na obal od Burku
brothers and sisters
see you in five!

Zasel jsem selátko,

to vyrostlo mi zakrátko.

Po čase -

stalo se z něho prase.

jestli chci mít úzkost

dejte mi kafe ať mám aspoň důvod

Jen ticho a prázdno

a přesto je vše obsaženo

žádná slova

a přesto je vše vyřčeno

jakmile se zastaví vše

teprve pak to bude vším

až přežijeme všechny

naše tragédie a neštěstí

až přežijeme všechny

naše radosti a šťastné chvíle

až opustíme úplně vše

teprve pak se staneme vším

jen ticho a prázdno

a přesto tak plné

že zmizí jakakoliv potřeba

cokoliv vyjádřit.

25.3.2022

Pod horou Mantana de la Fuente,Gran Canaria

Svět je halucinogen

Vše je halucinace

Vše je gen

Svět je zmatený místo

Ve kterém plavu

Poetický verše házím za hlavu

A už se jen řídím heslem

Co na srdci to na jazyku

Takže momentálně úzkostlivý sliny

V pokoji

Kterej mi nic neříká

A kterej působí jak ketamin

Proč jsem radikální

Proč jsem tak zasraně loajální

Když chci bejt zbytečně teatrální

Chci bejt zbytečně teatrální

Chci iq svejch rodičů hodit do jámy

Geny si nevyberu

Ale aspoň si vyberu ty halucinogeny

Můj halucinogen

Je

Mysl plná zasranejch hoven

Ano, slyšíte správně

Jednak hovna

A jednak ještě zasraný

Poezie byla hezká

Když jsem se dívala do tvejch očí

A ony byly jako nádhernej samet

Ale teď se dívám do prázdna

A moje duše je nelogická

Moje duše je nelogická

A moje zbytečnost magická

A tak si s ní můžu zalízt pod peřinu

A dělat že tu nejsem

A ty taky

A ty taky

A ty taky

A vy všichni zbyteční magiči

Moje zbytečnost je magická

A tím je magie komická

A tím je komedie lidská

A lidskost nelogická

Nelogičnost je lidská

A tím je lidskost mně blízká

Máme krásný den, viďte
jen jsem Vás chtěl pozdravit
a zeptat se jak se máte
ale koukám, že
naše zvířata si až moc rozumějí
a vy to svoje máte na vodítku
asi víte proč
z toho by taky mohl být pěkný malér
tak jsem si říkal
nemohli bychom se někdy potkat bez zvířat?
ale asi nemohli, viďte
to moje se mnou chodí kam se hnu
a Vaše koukám taky
už bych měl raději jít, viďte
tak na shledanou!

(záznam snu)

Prezident Afghánistánu Michael Jackson
v bílém obleku
celý bledý
hovoří ke svému lidu
z haly letiště
legislativa mu ukládá odpovědět na všechny SMS
sleduje je patrně na tabuli odletů
odtud jej také zabírá průmyslová kamera
zprávy jsou nevybíravé a houstnou
na místě je tisknou všechny tiskárny napojené na síť
všechny účetní terminály
a už i všechny děrovačky
volám tátu k televizi
kamera se přibližuje
co to Michael dělá?
pan prezident zvedá pěstičky
tlustý muž z ochranky jej odstrkuje kamsi na kraj
prezident brečí.

Budí mě v noci, když chci spát

vyrábí obrázky, ne zrovna úsměvné

snažím se zklidnit

a ona mě posílá do svých nejtemnějších koutů

říká si samota

a mám s ní zvláštní vztah

nějakým způsobem se vzájemně potřebujeme

ale občas na mě tak nějak v převleku vybafne a já se až děsím, kolik toho o sobě nevím

třeba zrovna teď, když chci spát

chce mě celou pro sebe

chce mě omámit a svést

vyrábí ty podivný obrázky a tím si u mě opravdu nepřidává

ale stejně vím, že ji potřebuju

jen kdyby..

jen kdyby přišla, když ji potřebuju..

ale ona je tady teď

teď mě provádí galerií iluzorních symbolů

ničemu z toho nevěřím

naštěstí

ale jistá

jistá si taky nejsem

ale proč se tu ukazuje člověk sám, osamocen ve Vesmíru

proč mě odvádí od toho tak krásného lidského kontaktu

možná to není samota 

možná je to strach z ní

běžně mi nevadí

baví mě si s ní hrát

akorát že teď je noc

a fakt bych chtěla spát

a to neříkám, protože se to rýmuje

poněvadž to by bylo dost špatný

říkám to, protože teď ona nejvíc sílí

teď si hrát nechce, teď je zlá

teď se mi snaží jakési pochyby nainstalovat do mozku

ale sorry kámo

mojí pozornost si nezískáš

ta je teď v týhle básni

Cyklus, který jsem nazval Podzimní, jsem poprvé uspořádal téměř před 20 lety, ucelenou podobu dostal v roce 2002. Když jsem se k němu po letech vrátil, měl jsem radost, že z něj stále cítím atmosféru pražských kaváren a hospod, kde jsem tehdy trávil hodně času, a že poznávám tváře, které mi tehdy byly tak milé – ať už šlo o lidi blízké nebo krátká náhodná setkání.

I kvůli tomuto uspokojení jsem se rozhodl udělat ještě širší verzi, do níž jsem zařadil i pár dalších textů z téže doby, jež jsem původně odložil stranou. Nedostatky, které jsem na nich tehdy viděl, mají stále, mají ale také své přednosti, světlá místa, o něž jsem nechtěl přijít. Bez nich by celá mozaika byla chudší.

Vojtěch Kouřímský

Kulatým stolům v kavárně se stýská po loktech

Ušplíchance z vína zmizely tak jako ze skla vzdech

Co chvíli zavírají

Padl bych do tvé náruče kdyby tu nějaká byla

Tak jako déšť by padal do louží

Není déšť nejsou louže není nic

Napjatě čekám zda mě obslouží

Chodí tu číšník

Sbírá nádobí po těch co právě odešli

Z nějakých důvodů z neznámých pohnutek

Pro něco už se sem nevešli

Kdyby se vrátili tak leda pro smutek

Pro smutek prázdnoty

Pro smutek hovoru který se z něžností převalí do sporu

Nevinně jako spáč

Anebo milenec

Který tě přilehne

Vystříkne

Spadne klec

A pak si zapálí

Zapálí a kouří

Přimhouří před kouřem oči

Tak

Padl bych do tvé náruče kdyby tu nějaká byla

Tolikrát věřil jsem v ní

- Ale to neznáš něhu

Padal jsem

Zmizela

Obočí zdobí mi pěkných pár stehů

Z marodky pouští nás zas zpátky do světa

Sedíme v kavárně

- Mě láká Paříž

- Mě láká to že tak nádherně záříš

-.-.-

Září je po smrti

Říjen jde po rovech hrobů

Uvítám dvojace tuhletu dobu

Vnímám ji dvojace

- No ale! Jdi ty!

S tou starou příchutí mortality

Srdce mi opět bije

A mám dokonce rád

Tu malou vrásku ironie

Když necháš ji se smát

Bývám teď bdělý ve dne

A večer dobře usínám

Ale co vy slečno?

Možná jste prospala odpoledne

Po noci probdělé u vína

Možná že zatímco kulhám k lůžku

Vy jste už dávno vstala

Kulhám tou vzpomínkou – něco se mělo stát

Vstala jste

Jé, vy jste malá!

Malinká královna

K lůžku se plahočím

Zpod řas vám pod řasy koukal jsem na oči

A jako sedmilhář hodil pak pohled – žok

Do sklenky

Do oka šplích mi grog

Toužené milenky

Sedl jsem v kavárně

Kde vzduchem bloudí kouř

Jak velbloud pouštinou

Z čajů a káv a cukrovaných jídel

Stoupají hadi (ty faty morgany) k toulavému velbloudu

V Praze je kavárna za kavárnou

Jak vlna přílivu za vlnou

Jedna je hořká druhá sladkoslaná

Kavárna za kavárnou

Až je z nich karavana

Beru je v poklusu

Prohlížím album našich fotek

Kavárna za kavárnou rychle jak u cirkusu

Balí se vzpomínky

Balí se na cesty

Cestují v podobě maringotek

Dnes velbloud zběhlý

Nohatec kopytnatý

Hrbáč a zbloudilec odpolední

Opírá o šachový stolek v rohu

Svou levou zadní nohu

A o moji hlavu pravou přední

Už dokouřil jsem Noc je vratká

Vlasy lítají mi od hlavy jak mezihvězdné střely

Zachytávají pláč nemluvňátka

Které teď kdesi spí

Daleko

Na posteli

A postel pluje snem který teď pluje snem

Znají kojenci snění?

Sedím si v bytě svém

Jak bachař před vězením

Za zády noviny zmuchlané jako křídla

Slyším pláč dítěte

Dožaduje se jídla

Z prsu jenž plný je jako je zeměkoule

Tajemná magie

A za ušima boule…

Je podzim rozjímám

Čtu si a chodím sem a tam

Stůl odnáší mě do jinam

Koberec odnáší stůl

A ponožky dírou mě studí

Ráno je pospolu s únavou dojista dobře zalátám

Ráno

Jestli se vzbudím…

-.-.-

Cítím to v žilách mladý žár

Oheň jenž zčerstva praská

Sáně se ženou a ten tvar vzadu je naše láska

Dvě kolejnice blízké tak (vídám je skrze okno)

Sněží a nežli vymizí

Nesmějí sebe se dotknout…

Je ticho jako v kostele

A snad by bylo líp

Než báseň vyslovit přísahu

Ozvěnou uslyšet slib

Leč není proč se zavázat

A není ani k čemu

A dítě opět vyřvává a matka vstává k němu

Jak vstává Slunce k člověku

Jak vstává člověk k Slunci

A rozpřahují náručí a naplňují sytost

Ach

Každý kdo zpola nají se

Je poloviční bytost

Cítím to v žilách mladý žár

A přesto

Nad to dítě

O kolikže to roků stár

Ve svém studeném bytě

A máma

Co si myslela čím bude synek asi

Když nadává když chválí mne:

Nu – moh‘ jsem být z lepší rasy

Být černý nebo zelený

Jakého chceš mít syna?

Co ti to doma vyrostlo?

Chudý pýr a taky bohatýr

Nu což – i ty jsi jiná…

Byli jsme tenkrát opilí

Teqilou a taky vínem

Když’s líčil jak tenkrát krmili

Jste se tam v lese muskarinem

Ležel jsem na zádech

Jen tma a praskot ohně

Tak těžká záda…

Viděl jsem padat kapku

Z kolika kilometrů

Spatřil jsem ji na poslední chvíli

Ležela na křídle větru

A po zemi zatím tancoval

Můj nesmyslný stín

Jako by také požil

Muskarin

Mé cesty Prahou

Protínají vítězné oblouky antikvariátů a bouřku v nich

Z bouřky srší šípy mědi (cuprum)

Nesu si igelitku plnou knih – šustící bal stromu

Míjím Umprum

Je pozdní podzim

Čas přesadit do čerstvé hlíny

Měkké jako střída voňavé jak střída

Měkké jako Hermelín a vlhké jako sníh

Vlhké jako víno – sbíhají se sliny

- Což takhle dát si DVA Hermelíny

Tam

Žena

Vedle ní

Žena

Chybím tam já

Jsem tady

Jako lupa na stolní lampě

Černý jako její lak

Nikoli pijan

Jen piják černoty

Žena a žena tam

Já tu

No tak!

Černá a vlhká jak krém na boty

Kuchaři!

Kluk mi připravuje jídlo

Tělo je země má

Žaludek je mé sídlo

Já tady

Ženy tam

Jsou dvě a jsou tu samy

Na stolku jako houba

Vyrůstá mistička s olivami

A z ní dvě vesla lžic

Kovová vesla chuti

- Pojď s námi ochutnat

Nikdo mě nedonutí…

A snad i kdybych chtěl

Jsem vrostlý do židle

Jak byl jsem do sebe

Cítím tě doposud jak strom svoji půdu

Pod kmenem pozdní podzim tlí

Zarostlý do židle

Zarostlý do osudu

A kromě toho

Zarostlý

Tramvaj je mířená střela

Cíl nejistý

Jistota: veze nás vzhůru

Mě

turisty…

V hlavě i v nohou máme túru

Z Klárova vystoupá

Červená alpinistka

Na každé zastávce

Zas další menší čistka

Tramvaj je mířená

Záhadně mířená

Na Kozla u Vola:

Domácí zvířena

O pár dní později

Zas v jiné hospodě

Naštěstí živý

A bohužel nevyspalý

Spánek se točil dnem i tmou

Jak koule ruskou ruletou

Dnes padlo: BDÍT

BDÍT

BDÍT

Závidím těm kdož spali

V noci sem zkoušel spát

Zkolébal jsem své tělo

Myšlenky – útočník

A vůle byla bek

Myšlenky vyhrály

Zlobivý rarášek tančil až do rána

To už jsem skoro spal

Když někdo promluvil daleko v domě

Ten hlas mě vylekal

Vyvlek mě na kopec na rychlé pomě

Bez lyží bez bot a bez křivých hůlek

Zůstal mi jenom šok

Zůstal mi úlek

Srdce mi bušilo

Ten hlas byl z dálavy

A přesto zazněl mi jak výstřel u hlavy

Píšu vám o sobě paní

Jsem lodí v mlze

Lodí jež troskotá

Majáku nevidět

Tak jako při líbání

Kolem nás rozstřená prazvláštní temnota

Která se neptá zda se někdo stydí

A jako dutý dub ukryje před lidmi

Nikoho nevidět oni ať si nás vidí

Když koukám do okna ze světlé místnosti

A hledím do tváře vlastnímu odrazu

Ptám se zda očima tohoto úkazu

Nekouká někdo zvenčí

Ptám se zda ústa má semknutá do šiků

Nepatří člověku jenž se dal do křiku

Ptám se zda uši mé – hluchotně odulé

Nepatří zjevení za světem tabule

Ptám se zda postava za mojí postelí

Nedrží v ruce zbraň, kterou mě odstřelí

Má moje ruce rty hle jaká podoba

Dost možná přináší útěchu pro oba

Vracím se na místo

Sundám si kabát úmoru dne a šálu

Na jiné židli zasednu u piva

Čtu si a koukám na holku na druhém konci sálu

(A kéž i ona se podívá)

Je to ta jíž jsem potkal v létě?

Chvílemi snad

- Máš kluka? Nezmok ti?

- Vždyť venku neprší

- Jsi to ty? Ukaž se

Poznám tě najisto až podle předloktí…

Čekám tu

Teď jako jindy náladu mi zkazí

Když ten kdo přijít má stále nepřichází

Na mysli tane mi otázka zrcadlení

Neměl bych přijít já?

Otázkou vše se mění:

Spal jsem tam vedle ní

Hladil ji po ruce

Spal jsem tam jako v snách po nichž je poluce

Nahatá na prsou

- Víš já se nestydím

A přesto dělal jsem že jako nevidím

Tu krásu

- Závidíš malířům aktů

Noc s tělem dívky když pojí se v paktu

- Maličký pokojík potmě byl jako sál

Byl bych tu smlouvu i já též rád podepsal…

- Něco se nesluší

A něco není možné

Tma vraždí posvátnost

Jakmile někdo rozžne…

Říkám si ještě teď: Ať to byl kdo to byl

Ještě teď rád bych ji objal a políbil…

Jsem doma – ráno z mrazničky

Kouřím namísto rozcvičky

A piji čaj namísto čaje

Koukám se z okna

Kde kocour si hraje s myší

Zakousnul ji a teď ji hází

Do vzduchu – a pak zas ji srazí

Myš dávno mrtvá

On se plazí

Skočí

A zase znova

Tak jako moře s plavitelem

Hraje si s jejím mrtvým tělem

A duše malá jako myš

Vznáší se zatím výš a výš:

Je volná – konec umírání

Kocour si dohrál dal se v žraní…

Tak jako moře s plavitelem

Který si náhle stoupne čelem

Řka:

- Je to nad mé síly

A příboj si s tvým vorem háže

- Plavcem jsem

Volně rozpjal paže

- Vem‘ si mě Bože jsi-li

Scházel jsem ze schodů

První krok – byl jsem zdráv

Druhý a třetí – koridora tmavá

Při čtvrtém náhle roztáčí se hlava

Pátá a vůně jdou: kopr mýdlo tráva

Šestý – já vrávorám a nakláním se vpřed

Dál už je těžké schody počítat

Očekávám náraz

Jak jsem čekal pád

Vůněmi vracím se k místům v paměti

Psala’s mi že se těšíš na pocit

Až u babičky ucítíš zas zakouřený byt

Můj byt je taky zakouřený

Svalovec dým tu podepírá strop

Vůněmi vracím se domů kde jsem sám

Strop nesmí spadnout

Nesmí upadnout

Zmáčk‘ by mi hlavu – přimáčk‘ k peřinám

Ležím – v hlavě schody

Půlnoční hodina

Pro všechny kteří dosud vzdorovali

Nahoře Atlas–dým napíná své svaly

- Vydržím možná ještě kilogram

Sám

- dnes před stropem chrání mě jen ten dým

Můj byt je taky zakouřený

Takhle se ale domů netěším

Půjdu spát

- Viděla sem vyhasínat sopku

Půjdu spát

- Tisíce let tu zhasínala

Půjdu spát

- Spánek naplní tvou hrobku

Půjdu spát

- Také já bych už ráda spala

Půjdu spát

- Nechám ti tady za mě tvé bílé stěny

Půjdu spát

- Jsi k smrti unavený

Když přijdou přátelé s kýmpak se napijou?

- Nepřijdou dnes už ne. Pustíš si rádio

Půjdu spát

- Den je ospalý a starý

Půjdu spát

- Vidíš mizet mé rysy tvary…

Za starých časů byly ženy krásné a křehké

a muži udatní a silní.

Nebylo to spravedlivé,

ale každý aspoň věděl, co má dělat,

Terminátor byl nebezpečná zbraň

a Sára Connorová byla ještě něžná.

A svým půvabem přilákala muže z budoucnosti,

který ji měl ochránit před problémy současnosti

a s tím mužem počala syna

a ten muž pro ni nakonec i zemřel.

Sára zůstala sama na veškeré problémy současnosti

i na veškeré problémy budoucnosti

nikdo nechránil její křehkou krásu

a ona v nebývalé odvaze rozdrtila Terminátora v lisu.

Zachránila tím lidstvo i planetu,

ale zaplatila za to příliš velkou cenu,

pozbyla svoji křehkost, zranitelnost i něhu.

Zachránila tím lidstvo i planetu,

ale stal se z ní rapl.

Možná je něha jen projevem slabosti,

možná je síla jen absencí ženskosti.

Možná není žádná ženská síla,

ale jen síla a ta přináleží mužům,

a ženy ji musí ukradnout,

aby se mohly stát někým a zachránily lidstvo.

A za předpokladu,

že se jim to povede,

je už nikdy nikdo nebude chtít chránit.

A mně se stýská po časech,

kdy věci byly jednoduché,

Terminátor byl nebezpečná zbraň

a Sára Connorová byla ještě něžná.

A ženy čekaly na příchod mužů z budoucnosti,

kteří je ochrání před problémy současnosti

a Sára Connorová byla ještě něžná

a neuměla si poradit sama.

Za pár let se všechno otočilo

z Terminátora se stala dětská hračka

a ze Sáry Connorové rapl.

Možná musí být ženy slabé,

aby muži mohli být silní.

Možná musí být muži slabí,

aby ženy mohly být silné.

Jestli je něha totéž co zranitelnost,

jestli je zranitelnost totéž co slabost.

Jestli něžným ženám chybí síla

a těm silným ženskost.

Jestli si ochranu zaslouží jen ty něžné,

jestli si uznání zaslouží jen ty silné.

Pořád to není spravedlivé

a nikdo pořád neví, co má dělat.

Středobod vesmíru je tvůj rozmanitý talent
Zamyšlen nad noční seancí a ranní kávou
Trávíš čas obklopen svými zlynčovanými já

Na další dny máš spočítáno
Poslední zbytky tabáku, nedopité ztuchlé pivo
A troška jamovaní do ztuhnutí prstů

Svoboda není ušlechtilá
Jenom je
Leží pohozená mezi tísici stránek
Vytrhaných z vybledných časopisů
Které dávno nikdo nečte
Až na tebe samozřejmě

Snaším tvoje spalující pohledy
A choulím se hlouběji
Do útěšné náruče
Opeřeného snění
O sněženkách, klecích koní
O tom, že budu herečkou
Pojedu maringotkou taženou
Těžkým vraníkem a nohy
Budu koupat v ranní rose
Která bude patřit jen mě
Samo sebou

Samozřejmě
Jsem nezapomněla
Na vílí sliby lhané mi do uší
Po nocích vonících kouřem a drahou vodkou
Malinově červená bolest svírá
Opeřeného hada patrona
Mých prastarých skrývaných vášní

Posedlost je výmysl
Pro tvory bez představ
Představ o modrém Slunci
Stříbrném staniolu, který se leskne
Ve větvích starých stromů

Poslední v tichu se rozprostírající mlha
nasáklá ránem a nasáklá tou nocí
kámen tu sedí
sedí tu u kamen
mačká si tmavomodré fousy
chtěl by se dotknout špičkou prstu
ucítit vibraci, zachvění světa
prosáknul sem z nebes a rozlívá se do ulic
jako lívanec
a vítr vane
a někdo pouští
Vítr vane pouští
a draky na špacír
jsem splachovací
a dneska zrovna prší
a tak se naruby převracím
odtékám s proudem někam doztracena
a to co sténá
je jen ten vítr ve větvích
ve dne Tvých
v noci mých
a odjakživa rodinných

jsem rodilý mluvčí
ale teprv se učím
proto tolik mlčím
a starý svět
loučí se loučí
a luční pouliční motýl
poulí oči na křídlech
končí se příběh

cítíš jak voní mech
jak mrazí ráno
cítíš jak v komínech
si zkřehlí lidé vaří
malí žháři
jak jim slzy čistí saze v tvářích
a to je září
a jak se Ti daří
a to je říjen
a jak se Ti páří
a ze střílen čihadel zase hlavně míří
a to je chmíří
babího léta
a to je slovo a to je věta

jsem rodilý mluvčí
už léta
ale kdepak
teprv se učím
létat
nad kamením světa
teprv se učím svlékat
a setřepat ten nános
a to je listopad
a jen chvíle do Vánoc.