něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 18. 3. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            
28.1.2024
Pohádka pro dospívající princezny

Zkusím napsat jen, co si pamatuji, stalo se to dneska v noci. Byli jsme v hradě onoho krásného království, hradě, který vypadal jako katedrála o mnoha lodích, snad do hvězdice složených, každou z nich zdobila vysoká věž; byli jsme v jedné s těch lodí, vitrážemi koukali na prosluněné ostrovy a moře; byli jsme sami, já, starý lišák, tak jak jsem, co poznal dosti žen a leccos bere s nadhledem, jen dobově oblečen, jak se slušelo na hosta v tomto království, a ona nevinná bytost, dospívající princezna s bílými tvářičkami, které se trochu červenaly, a s vlasy příliš utaženými do reprezentativního drdolu.

A nevím, co jsem řekl, ale zalekla se toho, otočila se a šla, snad někam do hlavních sálů, kde se mi ztratí v ruchu, nehledě na to, co tu její host počne, snad prostě pryč, nazdařbůh. A byla to ta chvíle, kdy jsem se ji rozhodl doběhnout, kdy si můžete být jisti, že se teď buď všechno semele až příliš rychle, nebo příběh na místě skončí, a z obojího jsem měl strach.

Jenže když jsem za ní vyběhl, již za sebou zavírala první z dvojitých dvířek vstupu do svých komnat. Oběhl jsem je, ani nevím kudy, snad tam byl ještě další vchod, a místo abych objetím zastavil ji, objal jsem druhá dvířka toho dvojdveří, skrze které na mě koukala celou tou směsicí pocitů. Ano, znali jsme se delší dobu, ale na tuhle blízkost nevěděla, jestli mi může věřit a sobě rozuměla ještě méně.

V tu chvíli zachraptělo dřevo, něco zaskřípalo, a já jsem visel na oněch špaletových dveřích, řítících se nahoru, nesoucích tu krásnou dívku s vykulenýma očima, která něco odříkávala, a během vteřiny mi došlo, oč tu jde, a tak jsem zbrzdil sebezáchovný reflex a chytil se pevněji. Byl jsem informován o místním folklóru, zvycích, ale i pohádkách, jedna z nich, veršovaná, o svištícím výtahu do věží, líčila princeznám, kdy přijde ten správný čas.

Nikdy mě nenapadlo, že se krom veršů jedná i o dílo místních vynálezců a konstruktérů a neznal jsem ji rozhodně tolik, jako ta nádherná dívka, pro kterou jsem podle všeho měl já, starý lišák, být vyvolen. Odříkávala ji po paměti.

***

Komnata nahoře nebyla okázalá, spíše příjemně zabydlená, se zvláštními barevnými prvky. Princezna se zbožným výrazem chvilku ještě recitovala a pak se zastavila: „Loutky, loutky!“ Něco jsem chtěl říci, ale přerušila mě: „Někde tu musí být loutky!“. Ve svém uhranutí měla tak roztomile naivní hlas, že snad jen hluchý by se nedokázal zamilovat.

„Tady jsou,“ našel jsem je zavěšené na dveřích skříně v další, sousedící komnatě. Byly tři, každá měla půl metru, a představovaly Lásku, Smrt a Lež.


„Lež, ta jenom zlá je,“


citovala princezna, když ji brala do rukou. Smrt ne, došlo mi. A teď mi dochází, že Láska byla ta, co je jen dobrá. Možná bylo třeba s nimi sehrát divadlo, to už se nikdy nedovím. Láska byla do červena, Smrt šedivá, Lež namodralá. Světýlka v pokoji tomu odpovídala. Zobrazovala různé citáty, které se někdy i proměnily třeba v nápis "LIE". Bylo tam i světýlko, které ukazovalo červené "LOVE", ale když jste popošli o kousek stranou, zmodralo a ukázalo "LIE". Všechna byla vyskládaná v nějaké knihovničce, jakou byste čekali u dědy v pracovně. Úplně nahoře bylo otočné světýlko, které ukazovalo názvy písniček o Lásce, Lži a o Smrti. Co to bylo za písně, už si nepamatuji, ale řekněme, že třeba Beatles nebo Iggy Pop.


„To je jukebox!“


došlo mi. Tohle království musím všem princům doporučit.


Betlémské pivo (próza, Moukenovi)
    

18.12.2023
Betlémské pivo

Legenda o Betlémském pivu

Psala se léta páně 1090-1099, kdy na popud papeže Urbana II., vlastním jménem Odo de Lagery, byly zorganizovány křížové výpravy do Palestiny. Výprav bylo celkem osm, ale co se doposud nevědělo je to, že se uskutečnila ještě jedna velmi významná, avšak tajná cesta. Jednalo se o záchranu malého svitku, známého jako Paulanský, který byl ukryt v betlémské jeskyni poblíž pastýřských polí. Nikdo z křižáků nevěděl, co je na něm psáno, i přesto byli ochotni za něho položit život svůj i všech ostatních.

Krvavé boje trvaly několik dní, měsíců i let. Křižáci masakrovali vesnici za vesnicí, pobíjeli muže, ženy i děti, a když už to vypadalo, že sami padnou, proplížil se k nim do tábora jeden muslimský válečník, který jim ten svitek položil k nohám se slovy: Vemte si ten zpropadený recept a táhněte domů. Křižáci, zprvu zaskočeni, mladíka raději na místě krážem rozčtvrtili a svitek si od něj stejně vzali, ale klikihákovému písmu ani za mák nerozuměli. Pak postupně křížem přísahali, že zjistí, co je to za recept, a teprve potom budou řešit co dál.

Jak se brzy ukázalo, byl to recept na pivo, a protože přeložit jej dokázal jen jeden konvertující mnich z Betléma, nazvali ho Betlémské pivo. Po napití tohoto moku se rázem člověk stal všeumělem, vtipálkem, ale též zapomnětlivým. Takže se svitek na nějakou dobu ztratil a objeven byl zcela náhodou až jedním opilcem na přelomu 17. a 18. století na území nynějšího Severního Porýní-Vestfálska ve staré krčmě v zaprášené láhvi od medoviny, kterou v opilosti upustil na zem a ta se rozbila na kusy. Čímž se mu potvrdilo jeho celoživotní tvrzení, že opravdu existuje ono, nám doposud neznámé, legendami opředené Betlémské pivo.

Tento svitek tedy odnesl do německého pivovaru Paulaner, kde podle něj začali mniši vařit postní pivo zvané Salvator a malý vzorek poslali do Vatikánu na schválení k papeži. Než však posel pivo přinesl, tak zkvasilo. Papež je přesto ochutnal, však přišlo mu tak odporné, že jej nejenže schválil jako postní, ale dokonce jim je doporučil. Oni však věděli, že není postní, že je to pivo všech piv – Betlémské pivo, po nalití do půllitru zůstává pořád orosené a chutné i po třech dnech na sluníčku. Dokonce, když v něm lekne kapr, je pořád dobré a lahodné. Co je na něm úplně nejlepší je to, že moč, kterou pijan tohoto piva vypustí ze svých útrob, chutná úplně stejně jako pivo čerstvě natočené. Odtud tedy to nechvalně známé: Chutná to jak chcánky.

Betlémské pivo je zázrak, který putuje napříč Evropou, symbol míru a přátelství. Skautští kurýři ho každoročně rozváží a roznáší po celém Česku – Betlémské pivo je předvánoční služba skautů společnosti.

Jak už je zvykem, v období adventním, vydávají se tradičně mladí skauti z celého světa do dalekého města Betléma, aby splnili svůj převelice důležitý vánoční úkol. Cestují vlaky, autobusy, stopem nebo dokonce pěšky, nesouce s sebou prázdné petláhve, džbánky a různé rozličné nádoby, aby pro své bližní získali a přivezli Betlémské pivo. Kvůli tomuto posvátnému moku absolvují nelehkou cestu. Kohokoli potkají, musí mu dát loknout či mu doušek odlít do jeho vlastního lahváče. Ani kapičku nazmar nesmí však ubryndnout, natož tento nápoj vychlastat a dolít ho obyčejným Braníkem. Nezřídka se však stává, že se spolu s věřícími při odlévání opijí. Je to opravdu velké pokušení. Betlémské pivo je dle starodávné legendy totiž nejlahodnější ze všech piv. Je to totiž svaté pivo a je naprosto Boží. Ještě aby ne, když ho v jesličkách vaříval už sám Ježíš. To potom skautíkům může dosti zkomplikovat jejich cestu. Jdou od chalupy k chalupě, od nádraží k nádraží, chvílemi klikatě, tu zase pozpátku, nevěda, zda je noc či den, zpívajíce koledy, očurávajíce plůtky, hulákajíce sprostonárodní písně nebo například známou českou píseň Jarošovský pivovar. Jejich poutní cesta skýtá mnoho nástrah. Ti nejzdatnější nakonec o Štědrý den nebo i později dorazí na pražské Hlavní nádraží, kam se sjíždí věřící pijani z celé země a odlívají si od nich požehnané kapky piva, kterému nikdy nespadne pěna.

Šťastné a veselé Vánoce všem lidem pevné vůle přejí Moukenovi

12.10.2023  (upr. 14.10.2023)
(bez názvu)

Cítím tvůj dech, vlasy se mi ježí, říkáš, že jsou jak oheň. Cítím tvoje vousy, vlak se rozjíždí. Cítím tvůj dotek, měním se v tunel tvého chtíče. Hnědé oči se na mě kulí, snažím se v nich číst, miluješ mě? Tvé zuby cinkají o sebe, říkají mi něco? S cigaretou ve rtech si uvědomuju, že ty sám nevíš, co jsem, co jsi ty, co jsme my. Nebo to nevím já? Tap tap, klepu si popel do srdce.


Oblačný klobouk (próza, Woyta)
    

16.7.2023
Oblačný klobouk

Vyšel jsem si vpodvečer na procházku. Hřejivé slunce se začíná pomalu sklánět a na bleděmodré obloze se rýsuje kouřově našedlý mrak. Svým tvarem mi připomíná klobouk, pokrývku hlavy pro jakousi neviditelnou obryni.

Na cestě zapadlou uličkou mezi zahradami nepotkám nikoho, jen jednu mourovatou toulavou kočku.

Oblačný klobouk se blíží, tmavne a mění podobu. Není již kloboukem: spolu s dalšími mraky vytváří na nebesích nejprve hory, pak příboj, vzdouvající se vlny, šplíchající pěnu a tříšť na rozbouřeném oceánu. Pak opět šedomodré pohoří, nad jehož vrcholky se rozplývá bílý dým.

Sedím v trávě. Nechávám doznívat poslední tóny večerního ptačího koncertu. Slunko zezlátlo, siluety stromů černají.

Ve vsi liduprázdno. Na hlavní ulici ani noha. Ani vítr nezafouká. Stéblo se nepohne.

Absolutní klid.

(ves Hrubý Jeseník u Nymburka, 8. 8. 2020)

23.5.2023
Virtuální setkání třetího druhu

Lehce beletrizovaný popis mého prvého pokusu o navázání spojení s umělou inteligencí (vytvořeno s pomocí ChatGPT od OpenAI).

Vybuzen aktuálně všudypřítomnou debatou nad přínosy i riziky tzv. umělé inteligence, usedl jsem včera večer ke svému počítači se sklenkou pomerančové šťávy, pevně rozhodnut důkladně prověřit limity onoho bájného strojového učení. Po vcelku nenáročné registraci a přihlášení do aplikace jsem zahájil konverzaci zdvořilým dotazem: „Hi, do you speak Czech?“

„Ano, mluvím česky. Jak vám mohu pomoci?“ odpověděl ChatGPT (kterého jsem si hned familiárně překřtil na Čeda) pro jistotu v obou jazycích. Dále už jsme tedy konverzovali česky.

„Potřeboval bych pomoct s básní. Chybí mi druhý verš k prvnímu, jenž zní: Ve jménu krásy,“ svěřil jsem Čedovi úkol, nad kterým jsem si už pár týdnů marně lámal hlavu. Jen ať se ukáže – kreativec!

Čed se v blesku jal veršování: „Ve jménu krásy, tančí květiny v rosách, září slunce na obloze, dotýká se nás ta síla...

„Pěkné, ale potřeboval bych jen jediné dvojverší se sdruženým rýmem,“ upřesnil jsem své zadání.

Ve jménu krásy, vzpíná se duše vzdor noci,“ navrhl obratem rozervaně romantický Čed.

„Ideálně, aby se to více rýmovalo. Významově to chce kritizovat lidstvo za to, co obětuje domnělému ideálu krásy…“ upřesňoval jsem dále své původní požadavky.

Ve jménu krásy, prostírá lidstvo křeček a prázdno, obětuje pravdu a čistotu, za zdání zkázou nese spásu,“ on na to.

„Ten poslední řádek zní dobře,“ uznal jsem, „ale vážně potřebuji jen jedno dvojverší. Nešlo by to nějak zkrátit? A co kdyby druhý verš končil slovem trasy?“

„Ve jménu krásy, láska se vytrácí v šeru a prázdnotě trásy,“ pohotově nahodil Čed.

„Zajímavé... Co je to vlastně ta trása?“ dotázal jsem se raději opatrně, nevěda, zda jde o mě neznámý archaismus nebo jen o překlep.

„Omlouvám se za nesprávné použití slova „trása" ve verši. Neexistuje přímý význam tohoto slova v kontextu, který jste popsal,“ kál se Čed. „Zkuste místo toho: Ve jménu krásy, láska ustupuje lidskosti, v srdci je trásy.

„V pořádku, nic se nestalo. Jen pořád netuším, co znamená to "trásy". Navrhoval jsem použít "trasy", snažil jsem se být konstruktivní. Následovalo několik dalších vzájemných nedorozumění a omluv, načež jsme slovo trasa i jeho další různé varianty po vzájemné domluvě raději opustili.

„Zkusme to jinak: já pošlu svůj návrh a vy se ho pokusíte vylepšit, platí?“ navrhl jsem.

„Samozřejmě, rád se pokusím vylepšit váš návrh,“ zaradoval se Čed. „Prosím, pošlete mi svůj návrh a budu se snažit pomoci s jeho úpravou.“

Ve jménu krásy, všichni slili se do jednolité masy,“ nastřelil jsem verš, který mě napadl v průběhu předchozího společného veršování.

Ve jménu krásy, všichni slili se v jednotnou masu, ztrácí se individualita, jakoby bez hlasu…“ poeticky navázal Čed, čímž však opět překročil rozsah požadovaného dvojverší.

„Pěkné, ale potřeboval bych zachovat původní délku věty,“ musel jsem v zájmu zachování celkové struktury básně trvat na svém. (Písňové veršotepectví holt vyžaduje přísnou sebekázeň.)

Ve jménu krásy, všichni se v jednotné mase mění v trpaslíky,“ zkusil to Čed, zjevně inspirován slovem délka.

„První a druhá část věty by se měly rýmovat,“ připomněl jsem mu stroze.

Ve jménu krásy, všichni se v jednotné mase mění v poplachy,“ pokračoval Čed zcela ignorujíc mé formální požadavky.

„Krásy a poplachy se nerýmují!“ reagoval jsem už trochu podrážděně a pomyslil si cosi nepěkného o přirozené (ne)inteligenci virtuálního poety.

„Omlouvám se za nepřesnost. Zde je nový návrh: Ve jménu krásy, ztrácí se individualita, všichni jsme v pasti.“ Měl pravdu, byli jsme v pasti.

„Potřebuji získat dvojverší přesně této struktury: Ve jménu krásy, 8 slabik + dvojslabičné slovo co končí na -asy nebo -asi“, pokusil jsem se co nejkonkrétněji upřesnit kýžené parametry.

„Děkuji za specifikaci. Zde je nový návrh: Ve jménu krásy, zrodila se spása, všichni se ztrácíme v jednotné masáži,“ zabruslil Čed tentokrát na tenký led konspirační poezie.

„To je mnohem více než 8 slabik,“ podotkl jsem sarkasticky, což se Čeda zřejmě dotklo, protože jeho další návrh zněl: „Ve jménu krásy, lidskost se všeobecně zasírá.“

„Asi už vám lezu na nervy, viďte…“ kál jsem se v upřímné snaze nahodit naší konverzaci spadlý řetěz vzájemné ohleduplnosti a empatie.

„Ne, vůbec mi nelezete na nervy. Jsem tu, abych vám pomohl, a rád se přizpůsobuji vašim požadavkům,“ odvětil Čed naučenou frází jak z korporátní příručky. „Omlouvám se, že jsem zatím nedokázal naplnit vaše očekávání. Pokud máte ještě nějaký konkrétní návrh, budu se ho snažit vylepšit a najít vhodné řešení.“

A tak jsme se snažili a po řadě mých návrhů a jeho vesměs nepoužitelných variací jsme nakonec společně dobrainstormovali k finálnímu: Ve jménu krásy, proměněni v uniformní masy. Sláva! Zbývalo už jen doladit detaily ohledně rozdělení autorských práv k vzniklému duševnímu vlastnictví. V tom ohledu byl Čed až nečekaně velkorysý, veškeré potenciální tantiémy i obdivné pohledy fanynek jdou za mnou, jemu prý bude stačit, když uvedu: "Spolupráce s ChatGPT od OpenAI" nebo "Generováno pomocí ChatGPT od OpenAI" (což jsem pro jistotu učinil hned na úvod tohoto textu).

Povzbuzen dosaženým úspěchem, obrátil jsem se na svého nového spolutvůrce s podstatně prozaičtějším, avšak neméně palčivým problémem: „A zvládl byste taky napsat třeba posudek na diplomovou práci mého studenta?“

„Beze všeho,“ ochotně odvětil Čed a už hbitě snoval odstavce standardně strukturovaného posudku na motivy poskytnutého abstraktu práce. Tak to bychom měli, pomyslel jsem si spokojeně a provinilý pocit v krku hned raději zapil douškem džusu. „Ale nakonec, proč se bránit pokroku a efektivizaci práce? Kde bysme dnes byli, kdyby byli všichni naši předci jak ti zpátečničtí luddité?“ sbíral jsem argumenty pro obhajobu svého malého podvodu a při tom se svými od práce osvobozenými prsty drbal za uchem. Ostatně nešlo zcela vyloučit, že i samotná diplomová práce vznikala podobným postupem… V tomto směru však byly mé obavy naštěstí bezpečně rozptýleny, jakmile jsem pozorněji začetl do vygenerovaného posudku. Hned jeho první věta zněla: „Ve jménu krásy, student ve své diplomové práci zkoumal možnosti skladování energie pro obnovitelné zdroje pomocí redoxní průtočné baterie.“

I u strojového učení holt záleží především na učiteli…

 


O tom, jak si nohy dobře žily (próza, Sasuke Okohurikanu) • Podivná místa (próza, Woyta)
    

22.4.2023
Podivná místa

(záznam snu)

Nemám tušení, kde jsme se tam vzali.

Já a máma stojíme na chodbě jakéhosi domu. Vlevo dolů, napravo nahoru vedou schody a středem jezdí výtah. Přivolám ho. Nakládám do něj pár věcí, které jsme kdesi koupili. Při tom si všímám dvou zvláštností. Za prvé, že poschodí tohoto domu jsou zřejmě očíslována naopak - první nejvýš, nejníže šesté. Za druhé, že výtah, ač prostorný, mě i mé věci najednou neuveze. Natáhnu tedy ruku ke tlačítku s číslem 5 a vycouvám. Dveře se zavřou, kabina vyjede o patro výš. My dva musíme po schodišti.

Nahoře zjišťujeme, že naše věci ve výtahu nejsou. Jakási paní, která tu právě uklízí, nás posílá do krátké, neosvětlené chodby. Za ní se všechno mění: už žádná obytná budova, ale nejspíš nemocnice. Ne, nechci tu strávit ani jedinou minutu. Z místnosti, kde zní přes sebe několik hlasů, procházím ven.

Vítá mě liduprázdná křižovatka dvou dlážděných ulic. Jsou tu i koleje pro tramvaj, ale nikde nikdo. Dokola jen les.

Šikmo napravo stojí nějaká chátrající budova. Veliký dům - oprýskaný, okna vymlácená. Přesto mě právě do těch míst něco táhne. Přijdu blíž, nahlížím rozbitým oknem do prostorného pokoje. Holé stěny pestrobarevně pomalované, na podlaze kaluž vody. Nic víc.

Ke svému úžasu záhy shledávám, že i b takovém příbytku, co div nehrozí zřícením, někdo žije. Ze dveří vyjde mladý muž, asi tak můj vrstevník, vysoký, hubený, celý v modrém oblečený. Zve nás dál, do svého podivného království.

Chvíli jsme pobyli v šerých zákoutích, pak dáváme se na cestu dál. Slunce se sklání k západu. Starý dům necháváme za zády.

Dál? Něco se muselo stát. Něco zlého, co už navždy zmizelo v zapomnění.

15.4.2023  (upr. 16.4.2023)
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
O tom, jak si nohy dobře žily

Byl jednou jeden člověk - a ten vám byl jednou neopatrný.

Nedal si pozor a zůstaly z něj jenom nohy.

Ale počkejte, nedopadl zas tak zle. 

Jen si představte - ony ty nohy dál žily a běhaly.

A jak!

 


Vznik života (próza, Lokálka)
    

16.3.2023
Vznik života

Až jednou, ale to už jsme jinde, se skupinka huhlajících, skřípajících a hnijících 

zombií dobelhala až ke starému ohništi. Mezi ešusy, rožni, palivem a ohlodanými kostmi

se válel plynový zapalovač a jedno zombie zaujal v měsíčním svitu svým leskem. Zombie 

se sklonilo (myslelo si zřejmě, že je to oční bulva, na níž by mohlo být ještě něco moku

k olízání) a když uchopilo zapalovač do pracek, vykřesalo jiskru. Po okolí rozlitý 

podpalovač líně zahořel a než se kdo nadál, blaflo i palivové dříví, cáry oděvů 

na zombiích a nakonec i tuky v mokvajících tkáních. Historie nikdy nepozná své vítěze. 

Ale stalo se, že oheň přilákal další a další nemrtvé. Shlukovaly se, huhlaly, hloubaly, 

zahřívaly se, některé hořely. Nakonec bylo tolik žáru, tepla a pnutí, že se na pomezí 

řádu a chaosu zrodila láska. Kmenové buňky poblíže prodloužených mích se začaly probouzet 

k životu a prorůstat kadavery jako václavka hrabankou. Ožívaly buňky myokardu i přečetné 

neurony, vznikaly nové tyčinky a pesíky, klky střev i chámovody a Langerhansenovy 

ostrůvky se probouzely k životu.

Než se kdo nadál, tančili okolo ohniště živí lidé, zpívali, či aspoň vyluzovali zvuky a když

se rozednilo a oheň dohořel, rozešli se do svých domovů, jako by se bývalo nikdy nic nestalo. 


Rozervaná (próza, Jorka Mouken)
    

19.5.2022
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Rozervaná

Už mám dost těch ufňukanejch básníků a básnířek,

co pořád jen brečí, jak maj život v prdeli, 

furt dokola to samý, oplakávat týden, sobotu i neděli.

Žena mě nechce, muž mě nechce,

hermafrodit mě nechce, transsexuál mě nechce.

Já vím, nežije se to snadno ani lehce.

Záplava neschopnosti vypořádat se s vlastním bytím

a ještě o tom psát, či snad před publikem na hlavu si srát?

 

Děláte umění, a to po vás zbude,

jak shnilé pahýly v bezďákově hubě.

Cožpak není hezčího, o čem psáti?

Vzíti třeba na pero komára,

co z potřeby rozhodl se krve sáti.

Nevidíte v listí hrdinu,

který držel se stromu od jara do podzimu,

pak snesl se k zemi či na vodní hladinu?

 

Vy rozervaný duše,

co je pro vás poezie únikem z utrápený reality,

zkuste toliko energie, co věnujete psaní o zklamání v lásce,

o vašich nemocích a polámaných emocích,

věnovat třeba doteku prstu o drsnou kůru stromů,

po cestě z hospody domů.

Barevnému kouři z cigarety,

nádhera! - jak hlen se barví do hněda.

To básníka hnedka za aortu chytí.

Vidíte ty vobrazce?

Když se snoubí krása

s pomalou a často bolestivou smrtí.

Ale každý, jak chce.


DOBRÁ PARTA (próza, Jorka Mouken) • NIKDE NIKDO (próza, Jorka Mouken) • STAREJ BRUSIČ (próza, Jorka Mouken)
    

29.3.2022
STAREJ BRUSIČ

Tam, kde žil, ho dobře znali, každej k němu rád chodil. Brousil totiž nejen nože a nůžky, ale i lidskou tupost, takže měl práce opravdu dost. Jenže jak čas neúprosně šel, šel i on, tam, odkud již není ve stejné podobě návratu. Než však odešel, vytesal do kamene (na nedalekém kopci) nápis:

„SIC UŽ TUPOST NEBROUSÍM,

ANI JIŽ NEJSEM VAŠÍ VRBOU,

PÁR SLOV TADY UTROUSÍM,

BLBÍ TADY BYLI A BLBÍ TADY BUDOU.“

29.3.2022
NIKDE NIKDO

A tak se tam sešli, všichni až na jednoho. Ten jeden se tam nevešel. Zkoušel se tam dostat ze všech možnejch i nemožnejch stran. Vymýšlel různá alotria, lumpárny, dobré věci, nesmysly, dokonce se snížil i k humoru, aby se tam dostal. Všichni už tam byli. Věděl, že tam všichni jsou. Co dělat, komu říct, na koho se obrátit, když všichni už jsou tam?

29.3.2022  (upr. 24.4.2022)
DOBRÁ PARTA

Ležela tam jen tak, vypadalo to, že se snad opaluje. Šli okolo muži, možná kluci, něčí synové. Jak smečka vlků začali kroužit, větřili tu bezbrannost a viděli její krásu, tak to prostě zkusili. Všechny své nejtajnější představy realizovali, a to doslova. Nikoho nezajímalo, jestli něco cítí nebo to nechce a pokud to jednomu z nich nešlo, ostatní mu rádi pomohli, byli přeci dobrá parta.

30.1.2022
Recyklovaná beletrie

3.1.2022
Na křídlech netopýřích (fantastický román na pokračování)

     1. Cesta ke Králi

     Básník si sedl na jedno z mnoha volných sedadel a nervózně zacílil pohled na digitální ukazatel času. Po nekonečně dlouhé chvíli se tramvaj konečně rozjela a za okny začala ubíhat temně šedivá zimní krajina liduprázdného velkoměsta. Básník pohledem znovu zkontroloval hodiny (které od posledně zas nejmíň o minutu poskočily) a v hlavě přepočítal zbývající zastávky. Pokud se nestane nic nepředvídaného, měl by na pohovor u Krále přeci jen dorazit včas. S úlevou se rozhlédl po poloprázdné tramvaji, ale mezi hrstkou odvážlivců, kteří se toho dne vydali ven, nezahlédl jedinou známou tvář. Pak pohledem přejel řadu portrétů Krále na červeno-černém podkladu, úhledně vylepených nad zavřenými okýnky tramvaje v místě obvykle určeném pro komerční a kulturní inzerci. Pod stále stejnou odhodlanou a státnicky starostlivou tváří šedivého patriarchy se střídaly různé, tučnými kapitálkami psané nápisy nabádající společnost k ostražitosti v boji s NETOPÝŘÍ HROZBOU. Sdělení graficky doplňovala karikatura malého chlupatého netopýra výhružně cenícího své špičaté zuby z rohu každého z plakátů. Básník si vzpomněl, že když se asi před čtvrt rokem objevily první netopýří útoky ohlašované tím nesnesitelným ultrasonickým (bohužel pro člověka pořád velmi slyšitelným) kvílením, přišla mu tahle Králem zvolená patriotská infografika trochu přehnaná a vlastně až dětinsky ješitná. Ale za ty tři měsíce už si na všudypřítomnou válečnou audiovizuální estetiku zvykl, ostatně jako i na další, nedávno ještě zcela nepředstavitelné změny a omezení. Neustálá hrozba neznámého kmene malých krvežíznivých netopýrů, útočících v početných rojích a projevujících se nenápadným, avšak smrtelně nebezpečným kousnutím (dva malé vpichy nejčastěji v oblasti krku), při kterém docházelo k otravě oběti smrtelně nebezpečným jedem, obrátila během několika dnů život v celé zemi naruby. Dodnes se přesně neví, odkud se tu ti „okřídlení hlodavci“ vlastně vzali – jako nejpravděpodobnější se jevilo vysvětlení, že se jedná o dosud neobjevený tropický kmen odkudsi z deštných pralesů rovníkové Afriky, který sem přimigroval v důsledku klimatické změny. Tuto hypotézu však zpochybňovala jejich extrémní teplotní odolnost – nový druh netopýrů byl překvapivě aktivní i během zimního období, které i většina tuzemských druhů přečkává v hybernaci. Ještě větší záhadou bylo, kde vlastně tito odpudiví tvorové hnízdí, když zrovna neprovádí své krvelačné vpády do světa lidí. Armáda i další bezpečnostní složky státu pročesávaly dnem i nocí celou zemi za využití těch nejpokročilejších technologických zařízení (radarů, dronů s infrakamerami, družicových záběrů), dosud však bezúspěšně. Netopýři přilítali znenadání, ohlušující ultrasonickou salvou na chvíli zcela paralyzovali svou oběť a po provedeném útoku opět mizeli beze stop – jako by se do země propadli. Nepomáhaly ani rady mezioborového odborného týmu zoologů pod vedením prof. Petrklíče z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd i mnoha dalších akademiků snad ze všech spřízněných přírodovědných i několika humanitních oborů.

     Všudypřítomná hrozba záhadných netopýřích útoků zcela paralyzovala veškerý život v zemi. Málokdo se odvažoval vycházet z bezpečí domova v situaci, kdy Králova média přinášela každým dnem nová a nová očitá svědectví o útocích krvelačných tvorů, které střídaly reportáže z přeplněných nemocnic. V těch stále unavenější lékaři sváděli marný boj o životy pokousaných, v nichž se neznámý jed rychle šířil a napadal životně důležité orgány. Z lékařskou vědou dosud nevysvětlených příčin jed působil jen na část napadených a pro jiné byl naopak zcela neškodný, přičemž závažnost průběhu otravy nevykazovala téměř žádnou korelaci s množstvím předaného jedu nebo s předchozím zdravotním stavem obětí. Netopýřímu moru (jak byla otrava mezi lidem nesprávně nazývána) tak podléhali i lidé jinak zdraví, těšící se dobré fyzické kondici (překvapivě často kupř. i profesionální sportovci). Naopak starší lidé, sužovaní řadou chronických chorob, mnohdy přečkali otravu zcela bez příznaků. Jediným důkazem jejich intoxikace tak byly dvě asi palec od sebe vzdálené tečky v místě kousnutí, které se časem samy zahojily. Nic z toho však neplatilo stoprocentně a nikdo si tak nemohl být jistý svým bezpečím. Hrozba netopýřích útoků se rozprostřela nad strachem znehybnělým „Královstvím“. (Toto ironické označení bylo hojně užíváno kritiky a politickými oponenty Krále, který byl už tři po sobě jdoucí volební období úřadujícím premiérem země, pro jeho čím dál nepokrytější snahy podmanit si veškerou politickou, ekonomickou i mediální moc v této stále křehčí, ale pořád ještě liberální parlamentní demokracii.) Mrazivě tichou, mrtvolnou atmosféru narušovaly jen časté ohlušující ultrasonické sirény ohlašující další a další netopýří útoky, které přicházely v nahodilých intervalech, ve dne i v noci, za každého počasí.

     Země se ocitla ve stavu nouze a byla narychlo vyhlášena série opatření pro zmírnění následků netopýřího řádění. S okamžitou platností byl vyhlášen zákaz vycházení bez předepsané ochrany krku (textilními nákrčníky s požadovanou odolností proti vpichu netopýřích špičáků) a zákaz shromažďování se na otevřených prostranstvích. Větší seskupení lidí totiž podle některých zoologů zvyšovalo pravděpodobnost netopýřích útoků. Jiní zoologové naopak tuto hypotézu rozporovali, což zavdávalo spekulacím, zda toto opatření neslouží spíše samotnému Králi k omezení protivládních demonstrací ekologických a klima-alarmistických hnutí, která jej v posledních letech čím dál ostřeji kritizovala za „zločiny proti přírodě“ jeho agrochemického, potravinářského a uhloenergetického impéria Agrouhel. Současně byla ve velkém vybíjena stáda volně se pasoucího dobytka a drůbeže ve snaze zabránit netopýrům v přístupu k předpokládanému hlavnímu zdroji obživy a tím je vyhladovět. Ušetřeny byly jen vnitřní klecové a podestýlkové velkochovy (většina z nich patřila do koncernu Agrouhlu), u kterých bylo možné opatřit větrací šachty protinetopýřími zábranami, což notně pobouřilo antikrálovsky laděné ochránce zvířat. Časem se naštěstí od vybíjení zvěře upustilo, zejména pro značnou finanční nákladnost a spornou etičnost tohoto opatření. Navíc se brzy ukázalo, že útoky netopýrů na dobytek jsou spíše výjimečné a mezi zoology převládl názor, že nový druh netopýrů je ve skutečnosti přísně býložravý a k útokům na lidi se uchyluje z jakýchsi rituálních pohnutek, v rámci partnerských námluv v období páření (které u tohoto druhu nejspíš v nezmenšené intenzitě probíhalo po celý rok). Ale ani na této hypotéze nepanovala plná shoda a laická veřejnost tak mohla lačně hltat neustálé názorové polemiky zoologů a dalších odborníků probíhající na stránkách Králem vydávaných tiskovin a v diskusních pořadech jeho televizí.

     Tohle všechno a mnohé další se honilo Básníkovi hlavou po zbytek cesty. Provoz byl naštěstí mírný a tramvaj jela načas. Na ukazateli červeně svítily číslice 06:55, když Básník, s nákrčníkem vytaženým až přes bradu, vystoupil z tramvaje a spěšným krokem zamířil k hradu. Cestou se v obavách rozhlížel po končící nocí ještě ztemnělé obloze. Kdesi v dálce se ozývalo ono znepokojivé vysokofrekvenční kvílení (naštěstí tentokrát bezpečně vzdálené – to už se za ty tři měsíce naučil odhadnout). I ten dálkou sice ztlumený, ale přesto stále příšerně odpudivý zvuk (nejvíc snad připomínající skřípění ostrého nože o skleněnou tabulku) v člověku vyvolával úzkostné obavy. Básník však nyní pociťoval mnohem větší hrůzu z pověstné dochvilnosti Krále a neúprosně se blížícího času jejich schůzky.


Vánoční pohádka (próza, Veronika)
    

18.12.2021
Vánoční pohádka

Vánoční pohádka

scénář

 

VYPRAVĚČ: „Bylo jednou jedno království, kde měli prince na ženění. Král a královna uspořádali velký ples, kam sezvali všechny princezny z okolí. A že jich bylo. Na zámek se sjížděly kočáry od samého rána. Během noci nasněžilo a všude bylo krásně bílo.“

 

(exteriér, les, den) Po cestě jede vozík tažený dvěma srandovními chlupatými poníky. Na vozíku sedí tlustý strejda v kožichu, na kolenou pytlík s pískem a rozhazuje ho kolem sebe malinkou lopatičkou. Za ním stojí fronta kočárů. Vozkové nadávají a mávají biči, šlechtici se vyklánějí z okýnek a afektovaně se ptají, jestli už se konečně pojede. Tlustý strejda se nedá vyvést z míry. Dál rozhazuje písek a při tom si brumlá pod vousy:

 

STREJDA: „Safra, safra, kdo by to byl řekl, že v půlce prosince bude sněžit. To jsem teda fakt zaskočenej.“

 

(interiér, zámek, večer) Slavnostní sál je osvětlený křišťálovými lustry. Stoly se prohýbají pod jídlem, lokaji v livrejích pobíhají mezi hosty a nabízejí jednohubky. Kapela vyhrává, slavnostně nastrojená šlechta tančí. Na vyvýšeném místě sedí na trůnech král a královna a důstojně kynou tanečníkům. Mezi nimi je v parádním křesle zhroucen princ, prohlíží si nějakou tretku a pohrává si s ní v ruce, má totálně zpruzelý výraz. Rodiče se ho snaží přimět, aby se seznamoval.

 

KRÁLOVNA: „Podívej, ta v bílém se na tebe hezky směje, běž jí požádat o tanec!“

PRINC: „Jé, ta se tlemí jak měsíček na hnoji. A má velký uši.“

KRÁL: „A co tamta zrzavá, v modrých šatech, podívej, jak je veselá!“

PRINC: „Mluví moc nahlas, bolela by mě z ní hlava. A tancuje jak koza na ledě.“

Princovi není po chuti žádná, ale nakonec se král rozčilí a pohrozí mu, že mu zabaví závodního koně. Princ tedy za nesouhlasného mručení vstává z křesla a jde tančit. V kole vystřídá různí princezny. Ty se moc chtějí seznamovat a pořád mu něco vyprávějí. Princ odpovídá jen samá „mmmm“ a „eeeee“. Na konci plesu vystoupá opět k rodičům na stupínek, zazní slavnostní fanfára. Král si gestem ruky zjedná ticho a majestátně promlouvá:

KRÁL: „Vážení hosté, drazí poddaní. Náš jediný syn Tomáš dnes oslavil dvacáté narozeniny. Podle tradice si v tento den také musí vybrat nevěstu, se kterou usedne na trůn. Nuže, synu, ukaž nám, kterou z princezen sis vybral, aby se stala naší novou královnou?

PRINC: „Hmmm…“

KRÁLOVNA: „Tak se vymáčkni, nemáme na to celou noc!“

PRINC: „Žádnou! Já se nechci ženit! A už vůbec ne s těmahle! Sou všechny votravný a zajímaj je jenom jejich šaty a šaty ostatních princezen a furt melou kraviny, samý blebleble a blablabla, kdo to má pořád poslouchat! Já už to nevydržim!“

 

Princezny propukají v afektovaný pláč, jejich doprovod je utěšuje. Zatímco odcházejí ze sálu, výhrůžně se otáčejí směrem ke schlíplému králi a vyhrožují, že si takovou urážku na cti nenechají líbit a vyhlásí válku.

 

KRÁLOVNA: „No tos to teda vymňouk, teď máme na krku válku.“

PRINC: „Vono to nějak dopadne…“

KRÁL: „Jak ono to nějak dopadne? Ty čertovo kvítko, já jsem tě měl řezat jako žito, ale to tvoje matka pořád: nech ho, dohodli jsme se na výchově nevýchovou, on na to přijde sám, až bude čas...já hlupák!“

PRINC: „Hele, můžu dojíst ty křupky?“

KRÁL: „Posloucháš ty vůbec, co ti tady říkáme?“

 

Vtom zhasnou světla, ozve se divné kvílení. Uprostřed sálu se ve sloupu světla zhmotní tajemná postava v bílé říze, stříbrné vlasy jí poletují kolem tváře.

 

VÍLA: „Princi Tomáši, já jsem tvoje kmotřička, čarodějnice Bambulína. Přicházím v den tvých dvacátých narozenin, abych ti svěřila úkol. Musíš se vydat do Hrobozemě, na hrad Mordštejn. Zlý čaroděj Temnozmar tam vězní princeznu Kopretinu. Musíš jí osvobodit! A pak se s ní oženit.“

PRINC: „Je pěkná? Tak jo. Sice jsem se vůbec ženit nechtěl ale teď jsem nějak změnil názor, ani nevím proč. Osedlejte mi závodního koně. A dejte mu nějaký pohodlný sedlo, ať zas nemám hemeroidy.“

KRÁLOVNA: „Neboj se. Ale pro jistotu si s sebou stejně vezmi Hemostop. (mrkne do kamery) Okamžitá úleva už po jednom čípku!

VÍLA: „A já ti, princi, dám na cestu tři dárky. Je to kapesník, zrcátko a hřebínek. Jsou kouzelné. Když zahodíš kapesník, vyroste za tebou hluboký les plný trní. Když zahodíš zrcátko, vytvoří se za tebou obrovské jezero. A když zahodíš hřebínek, vyrostou za tebou vysoké hory.“

PRINC: „Děkuji, vílo. A teď se jdu chystat na cestu.“

 

(exteriér, zámecké nádvoří) Sluhové sedlají koně, balí zavazadla, vzrušeně na sebe pokřikují. Princ se mezi nimi poflakuje se dvěma meči v ruce. Když narazí na svého pobočníka, jeden meč mu hodí.

 

PRINC: „Hej, pojď si zašermovat!“

POBOČNÍK: „Teď, princi? To nevidíš, jaký máme fofr? Navíc je to samoúčelné, zdržuje to a děj pohádky to nikam neposouvá.“

PRINC: „Máš pravdu, ale co by byla vánoční pohádka bez šermovací scény!“

POBOČNÍK: „Tak jo. Kryj se!“

 

Udělá prudký výpad a sekne prince do lokte, princ uskočí.

 

PRINC: „Jau, co to děláš! Tys mě normálně zranil! To nesmíš. Já jsem hlavní postava, mně se nesmí nic stát!“

POBOČNÍK: „Ale princi, řekl jsi „šermovat“.“

PRINC: „Ale to jsem myslel jenom jako, takový to televizní šermování. Nesmíš útočit na mně, jenom na můj meč. Zuřivě plácej mečem do mýho meče, ale mně si vůbec nevšímej.“

POBOČNÍK: „Ale nebude to nuda?“

PRINC: „Ne, k tomu uděláme takovou šou, že já budu ustupovat a ty půjdeš za mnou, napřed po schodech nahoru, pak po schodech dolů, pak vrazím do služky, ty zakopneš o husu, pak vletíme do jídelny, vyskočíme na stůl, při tom rozbijeme nádobí, rozšlapeme jídlo a já nakonec useknu lustr, ten na nás spadne a oba zůstaneme uvězněný v jeho obruči.“

POBOČNÍK: „To zní dobře, jdeme na to!“

 

Ve zrychleném sledu se odehraje všechno to, o čem mluvil princ.

 

Střih.

 

(exteriér) Krajinou míří skupina jezdců na koních, hraje dramatická hudba.

 

VYPRAVĚČ: Tak se princ Tomáš a jeho sluhové vydali na cestu. Počasí jim přálo a cíl cesty se blížil. Ale napřed museli projet temným lesem, kde řádila strašná banda loupežníka Pucifouse.

 

(exteriér, les) Banda otrhaných zarostlých zoufalců se třese u skomírajícího ohníčku na lesní mýtině. Vtom se seshora ozve výkřik „jede sem nějakej bohatej pán i s družinou!“ a vzápětí ze stromu seskočí chlápek v opelichaném kožichu. Parta kolem ohně ožije a začne si chystat „zbraně“. Jednu zčernalou brokovnici, pár zrezivělých bambitek a za opasky si zastrkává tupé nože vhodné tak na mazání másla na chleba – pokud by si ho mohli dovolit. Protahují si ztuhlé údy, vedoucímu bandy dokonce klouby vržou. Potom se rozběhnou do lesa, respektive se po kolena boří do sněhu a spíš se tak legračně pinoží. Děsivost se snaží nahnat chrčením a řevem.

 

Střih.

 

(exteriér, lesní cesta) Princ klimbá v sedle, má přes sebe přehozený rozměrný kožich. Jeho pobočník ho vzbudí.

 

PRINC: „Už jsme tam? Ne? Tak co mě budíš?“

POBOČNÍK: „Princi, mám pocit, že jsem něco slyšel. Měli bychom být opatrní, mohou tu být loupežníci.“

PRINC: „Loupežníci? Tady? Kde by se tu vzali?“

 

Mezi stromy se vynoří loupežníci, výhružně cení zuby a chechtají se. Jejich vůdce si mávnutím ruky zjedná klid, namíří na prince brokovnici.

 

PUCIFOUS: „Chachá, nečekali jste nás, co? Dovolte mi představit se. Já jsem strašný loupežník Pucifous. Jsem krutý a neznám slitování. Ale dnes mám dobrou náladu, takže vás nechám žít. Když mi tu necháte peníze, zavazadla, šperky, oblečení i koně. A že mám obzvlášť dobrou náladu, nechám vám aspoň boty a podvlíkačky.“

PRINC: „No to si spad z višně, dědku, né?“

PUCIFOUS: „Co si to ke mně dovoluješ, holobrádku? Podívej se, touhle brokovnicí do tebe můžu udělat díru jako mlýnský kolo!“

DRUHÝ LOUPEŽNÍK: „Šéfe, radši z ní nestřílejte, dyť je celá rezavá, ještě vám to utrhne ruce!“

PUCIFOUS: „Mlč, ty hňupe! A ty, princátko, šup dolů z koně a všechny cennosti na hromadu!“

 

Princ pomalu sleze z koně a rozepíná si kožich. Hází ho na zem, na to navrší kožené rukavice, klobouk s barevnými pštrosími pery a jeden po druhém si pomalu stahuje prsteny. Pucifous a ostatní se k němu nahrnou a obdivně se pasou očima. Potom se neudrží a začnou cennosti brát do rukou a posléze se o ně prát.

 

PUCIFOUS: „Přestaňte! Já jsem váš velitel, já si z kořisti vybírám první. Jé, tohle je pravý hermelín?“

PRINC: „Si piš. Na rozpočtu vánoční pohádky se přece nebude šetřit!“

PUCIFOUS: „No to je nádhera. Jak by mi asi slušel? Sakra, ta brokovnice mi překáží. Položím si jí zatím tady na pařez.“

 

Pucifous se zahalí do pláště, nakrucuje se.

 

PUCIFOUS: „Tak co, jak vypadám?“

PRINC: „Úžasně. Ještě se otoč.“

 

Loupežník se otočí, princ sebere z pařezu brokovnici a namíří s ní Pucifousovi na hlavu.

 

PRINC: „Všichni odložte zbraně a ruce vzhůru, jinak to do vašeho šéfa napálím!“

 

Loupežníci kňourají, ale svůj ubohý arzenál naskládají na hromádku a poté, poháněni tleskáním a dupáním princových sluhů se dávají na útěk. Poslední běží ponížený Pucifous. Princ a jeho družina se srdečně chechtají.

 

Střih.

 

Záběr na siluety jezdců a koní, jak vyjíždějí v mlžném oparu z lesa.

 

VYPRAVĚČ: „Princova výprava konečně dorazila před hrad Mordštejn. Byli již očekáváni. Naproti jim přijel sám zlý čaroděj Temnozmar.“

 

(exteriér, cesta ke hradu) Princ a jeho družina svačí, když vtom obloha potemní a ozve se rachot a děsivý smích. Kde se vzal, tu se vzal černý kůň, kterému jde z nozder oheň. Sedí na něm týpek v černém koženém kabátě ála tajná policie. Má bledou tvář a ulízanou hitlerovskou pěšinku. Není to samozřejmě nikdo jiný, než čaroděj Temnozmar.

 

ČARODĚJ: „Kdo jsi a co pohledáváš pod mým hradem, bídný červe?“

PRINC: „Jsem princ Tomáš a přijel jsem zachránit princeznu.“

ČARODĚJ: „Chachá, to jako vážně? To se budeš napřed muset utkat se mnou!“

PRINC: „Když to musí bejt…“

ČARODĚJ: „Princezna s tebou ale stejně nebude chtít odejít, protože miluje mně. Následuj mně. Buď mým hostem a uvidíš sám.“

 

Princ nasedá na koně a společně se svou družinou následuje čaroděje do jeho hradu. V hradu není vidět žádného sluhu, přesto je uklizeno a stoly se prohýbají jídlem. V čele stolu sedí čaroděj a vedle něj vyzývavě oblečená princezna, která zahrnuje prince výmluvnými pohledy. Čaroděj si toho všimne a poodejde stranou, kamera ho sleduje. Když si je jistý, že ho nikdo nesleduje, zmáčkne ve zdi skrytý knoflík a otevře tajné dveře. Vedou do jeho pracovny. Je černě vymalovaná, stěny pokrývají pentagramy, za stropu visí různé divné vycpaniny. Čaroděj zaboří hlavu do dlaní.

 

ČARODĚJ: „To zatracené princátko, jak se jen mohlo dostat na můj hrad! Jeho sluhové se rozvalují po mém sofa a pijí mé drahé víno! Teď mi ještě ukradne princeznu, která mně nenávidí a řekla mi, že se za mně do nejdelší smrti neprovdá. Ale já to tak nenechám! Mám plán! Prince otrávím. Hahahahahaha!“

 

Sundá si jeden prsten, odklopí svrchní sklíčko a vysype z něj prášek do sklenice vína, která se před ním najednou objevila na stole. Hraje zlověstná hudba.

 

Střih.

 

V hodovním sále je zábava v plném proudu. Dokonce hraje hudba, ačkoliv tam nejsou žádní muzikanti. Nikomu to ale nepřijde divné, všichni pijí a tančí. Princezna a princ si střihnou vášnivé argentinské tango. Pomalu přichází čaroděj, v ruce významně drží sklenici vína a zlověstně se směje.

 

ČARODĚJ: „Princi, napij se se mnou na přátelství.“

 

Princ nabízenou sklenici přijímá a chystá se z ní napít. Čaroděj se směje a mne si ruce. Vtom odněkud vyběhne kočka, skočí na prince, ten se lekne, sklenici upustí, ta se rozbije a obsah se vsákne do koberce, který v tom místě okamžitě ztratí barvu. Nikdo si toho ale nevšimne.

 

PRINC: „To je vaše kočka?“

ČARODĚJ: „Ne, já jsem ani nevěděl, že tu nějaká je.“

PRINC: „Nedá se nic dělat. Budete mi muset skočit pro další.“

 

Čaroděj se smutně zadívá na své ruce. Na žádném prstu už prsten nemá.

 

ČARODĚJ: „Je mi líto, už nemám.“

 

(interiér, hrad, noc) Jsme v princeznině ložnici. Princezna leží v posteli s nebesy, nad ní se sklání princ.

 

PRINC: „Princezno, vstávej!“

 

Princezna předstírá, že spí. Má zavřené oči a špulí rty, čeká, že ji princ vzbudí polibkem. Ten s ní místo toho začne třást.

 

PRINC: „Princezno, vstávej, hergot, musíme jít!“

PRINCEZNA: „Princi, co se děje?“

PRINC: „Co by se asi dělo, mizíme, né?“

PRINCEZNA: „Tys zabil čaroděje? Můj hrdino! Jsi zraněný? Neboj se, ošetřím tě!“

PRINC: „Ale prdlajs, čaroděj spí jak zařezanej. Přece nejsem blázen, abych s nim bojoval. A ty neřvi, nebo ho vzbudíš. A teď půjdeme potichu do stájí, kde na nás čekají koně. Štípnul jsem čaroději klíč od brány, odemkneme si a vypaříme se. Až se ráno vzbudí, budeme už za horama.“

PRINCEZNA: (poťouchle) „To ti nepomůže. Čaroděj má nejrychlejšího koně na světě, uhání jak vystřelený šíp. I když budeme mít náskok celou noc, stejně nás dožene. A ty s ním budeš muset bojovat.“

PRINC: „To se ještě uvidí.“

 

Střih

 

(exteriér, hradní nádvoří, noc) Princova družina opatrně vyvádí koně z brány. Pomalu jdou přes kamenný můstek nad hradním příkopem, za mostem nasedají, pobízejí koně do cvalu a mizí ze záběru.

 

Střih

 

(interiér, hrad, ráno) Čaroděj se budí ve své posteli. Má černé povlečení, černou noční košili i černou spací čepičku. Na polštáři má černého plyšového medvídka. Čaroděj zívá a líně se protahuje.

 

ČARODĚJ: „To je ale krásné ráno! Mám chuť být dnes obzvlášť zlý! Pro začátek bych mohl zabít prince. Třeba můžu použít kouzlo zkamenění. Nebo kouzlo zledovatění. Nebo prince proměnit v zajíce a nechat ho napospas vlastním loveckým psům. To jsem ale nápaditý! Proč mě to jen nenapadlo včera!“

Čaroděj za juchání vstává z postele, v tom se zastaví.

 

ČARODĚJ: „Ale co to? Začínám mít neblahé tušení. Je tu nějaké podezřelé ticho. Snad neutekli! Ne, to je hloupost, nemůžou si odemknout bránu, klíč mám přece já.

 

Hrabe se pod košilí, strne a vytřeští oči.

 

ČARODĚJ: „Ne! On mi ho ukradl! Ta krysa! Ale ať si nemyslí, že to tak nechám! Nasednu na svého koně a doženu ho v cukuletu.“

 

Střih

 

(exteriér, louka) Princova družina cválá, za nimi se na svém vraníkovi objeví čaroděj. Princova družina začne panikařit, princ vytáhne z kapsy kapesník a hodí ho za sebe. Mezi nimi a čarodějem vyroste les. To se zopakuje ještě dvakrát, princ za sebe hodí napřed zrcátko a z toho vznikne rybník, naposled pak hřebínek a mezi ním a čarodějem vyrostou velehory. Čaroděj však všechny překážky překoná a nakonec prince dožene.

 

ČARODĚJ: „Chachá, a mám tě! Myslel jsi, že mi utečeš. Ale můj kůň je rychlejší, než cokoli na této zemi, letí jak vítr. Nedá se mu utéct.“

 

Čaroděj se zle směje, princ zbledne. Princezna napjatě čeká, že bude boj. Nakonec se čaroděj zhluboka nadechne, sjede princeznu pohledem.

 

ČARODĚJ: „A víš ty co? Nech si jí. Já jí vlastně nechci. Stejně mě nemá ráda, tak jaký by mě s ní asi čekal život? Navíc si umí povídat jen o tom, kde byl jaký ples a kdo měl na sobě jaké šaty.“

PRINC: „No, to víš, ženský…“

ČARODĚJ: „Jo, přesně!“

 

Oba se smějí, princezna se mračí.

 

Střih.

 

VYPRAVĚČ: „A tak princ s princeznou nerušeně pokračovali v cestě, až konečně dorazili do města. Město bylo krásné, ale obyvatelé byli jaksi smutní. Když ale uviděli princeznu, rozzářili se jim oči. Hned družinu obklopili a zavedli jí do nejlepšího hostince, kde je zdarma ubytovali a nosili jim nejvybranější lahůdky. Princ a jeho sluhové, zmoženi cestou, brzy usnuli. Ráno se princ vzbudil a sháněl se po princezně, nikdo ale nevěděl, kde jí má hledat. I vydal se tedy na průzkum. Všichni vrtěli hlavami, nikdo princeznu neviděl. Až v jedné zapadlé uličce potkal stařenku.

 

PRINC: „Stařenko, neviděla jste princeznu? Metr sedmdesát, blondýna, malý nosík, modré oči, červené šaty?“

STAŘENKA: „Princezna? Jó chlapče, tu nemá smysl hledat. Ta už je drakově břiše! Tos nevěděl? Máme tu draka. Už jsme mu dali všechny princezny z okolí. Jak někde vidíme nějakou princeznu, šup s ní do drakovy sluje. Třeba se už tentokrát nasytí a zmizí. Otravuje nám tady vzduch i studny. Nikdo se mu neodvážil postavit. Ale možná bys mohl zkusit štěstí.“

 

Střih

 

(exteriér, den) Princ se v brnění blíží k drakově sluji. V rámci tréninku mečem odsekává kosatce. U země se válí nazelenalá mlha – dračí výpary. Princ dojde ke vchodu do jeskyně. Zevnitř se ozývá funění a po chvíli zahřmí dunivý hlas.

 

DRAK: „Smrtelníku, co tu pohledáváš?“

PRINC: „Jdu si pro princeznu, kterou jsi unesl.“

DRAK: „Já? Unesl? Já žádné princezny neunáším. Vodí mi je sem starosta s vojáky. Mám jich tu už hromady. Čert ví, co s nima mám asi tak dělat. Zabíraj mi jeskyni, už tam není k hnutí.“

PRINC: „A ty je nežereš?“

DRAK: „Jíst lidi? Co si o mně myslíš? Vždyť já ani nejím maso. Zrovna teď bych dal nevím co za avokádovej toust a dýňové sojové latte.“

PRINC: „Není problém. Donesu ti je. Za princeznu.“

DRAK: „Platí.“

 

Střih.

 

Před jeskyní sedí princ na pařezu a znuděně si hraje s mečem. Drak mlaská. Potom srká latte z kelímku brčkem.

 

DRAK: „No to byla pochoutka. Teď je řada na mně, abych dodržel svou část dohody. Prisím, běž do jeskyně a vyber si princeznu podle svého gusta.

 

Střih.

 

(interiér, jeskyně) V krápníkové jeskyni posedávají a znuděně se procházejí princezny všech národností. Princ si mezi nimi vybere tu svou, ta se mu vrhá do náruče.

 

PRINC: (huláká směrem z jeskyně) „Co vlastně budeš dělat s ostatníma princeznama?“

DRAK: „Víš, že ani nevím?“

PRINC: Tak proč je nepropustíš?“

DRAK: „No vidíš, to mně nenapadlo!“

 

Střih.

 

(exteriér, den) Princezny houfně utíkají z drakovy jeskyně.

 

PRINC: „A proč vlastně lidem trávíš vodu?“

DRAK: „O tom nevím.“

PRINC: „Ale jdi, voda ve městě se nedá pít.“

DRAK: „Jestli to nebude tím, že chodím na záchod tadyhle do řeky.“

PRINC: „Co kdybych ti postavil kadiboudu tady nad propastí?“

DRAK: „Tak jo.“

 

VYPRAVĚČ: „Princ udělal, co slíbil a voda ve studních se hned vyčistila. Měšťáné ho zahrnuli dary a drakovi od té doby pravidelně nosili avokádové tousty a on je za to nechával na pokoji. A naše pohádka se pomalu chýlí ke konci, zbývá už jen – svatba!“

 

(interiér zámku, den) Princ a princezna nastrojení ve svatebních šatech stojí v kapli před knězem, král a královna se na sebe usmívají.

 

KNĚZ: „Princi Tomáši, bereš si princeznu Kopretinu za svou zákonitou manželku?“

 

Princ váhá. Princezna ho praští kyticí.

 

PRINCEZNA: „Řekni ano, ty tupče!“

PRINC: „A co když ne? Co, když se nechci ženit?“

PRINCEZNA: „A co když se já nechci vdávat? Vždyť tys nezabil ani čaroděje, ani draka! Ty seš princ na baterky!“

PRINC: „Vidíte jí, jaká je? Ona by mně normálně poslala na smrt!“

PRINCEZNA: „Vidíte ho, jakej je srab?“

KRÁL A KRÁLOVNA: „Proboha, udělejte někdo něco, nebo je po svatbě!“

 

Ozve se zvonkohra a od stropu se znovu snese víla Bambulína, sáhne do kapsy, vyloví hrst třpytivého prášku a foukne ho střídavě na prince a na princeznu.

 

VÍLA: „To je kouzlo lásky!“

 

Princ a princezna si protřou oči, usmějí se na sebe, vrhnou se jeden druhému do náruče a začnou se vášnivě líbat. Když přestanou, kněz zopakuje otázku. Oba se nyvě zadívají do kamery a unisono vykřiknou:

 

PRINC A PRINCEZNA: „Ano!“

 

VYPRAVĚČ: „A naše pohádka, jak už to v pohádkách bývá, končí šťastně. Princ a princezna od té doby žili v samých radovánkách a jestli kouzlo nevyprchalo, žijí dodnes.“

 

KONEC

 

 

 


Červené šlápoty (próza, Lokálka)
    

24.10.2021
Červené šlápoty

Následující povídku jsem sepsal v lednu 2020 a poslal do soutěže "Poslední den na Zemi" od knihkupectví Knihy Dobrovský. Moje ambiciózní próza se nedostala ani do užšího výběru. Je tedy nepopiratelně špatná. Nejen proto ležela rok a půl tupě v mé schránce elektronické pošty (Díkybohu! Počítač, kde byla původně uložena, už není mezi živými). Zveřejňuji ji, neboť jsem to slíbil doktoru Turečkovi, a taky proto, že chci. Kromě jednoho přiznaného a jednoho utajeného zásahu je text v nálezovém stavu (tedy i s překlepy, hovadinami, atp.). Nechť vzkvétá původnost.
Upozorňuji, že nejde o manifest, podobenství, ani se nehlásím k jakýmkoli hodnotám, kromě těch, ke kterým se hlásím, a varuji před zavádějící interpretací.

 

Tma mluvila hlasy a ostatními zvuky pátečního podvečera. Bylo svištění vozidel a vozítek, burácení letadel, pravidelné oddechování pěti lidí. Vešli jsme do ulic výzkumného komplexu v Uhříněvsi. Zvuky zůstaly za zdmi a budovami a všechny se tím velmi ztišily. Pod bledými lampami rostly malé stromky s kožovitými lístky, z jejichž laloků visely kapičky vody. Na zemi ležely desky z lisovaného recyklátu s reliéfem přírodního kamene. Vedly nás dlouhou ulicí lemovanou obrubníky a řadami těch stromků, lamp a dalších vertikálních entit. Na konci stály lhostejné dveře, v nichž se mastně odráželo světlo lamp.
A tma se odmlčela, když Vašek řekl: „Stůjte!“
V ruce třímal popruh klíčenky, na které se houpala plastová kartička a klepala ho do kotníku pravé nohy.
Ohlédl se po nás. Nedýchali jsme. Neřekl samozřejmě, že nemáme dýchat, ale mysleli jsme, že tím mu prokážeme loajalitu.
Před ním a za ním, před námi a okolo nás se ze země vysunulo pět desek. Rozzářily se ostrým světlem a všechno byl jasné, kromě tmy v každém stínu. Očekávali jsme, co následuje, a vyčkávali.
Vašek ukázal, ať jdeme za ním: Jura vykročil, Ríša vykročil, Petra šla. Jdu. Jdeme, ale zaostáváme, protože se bojíme a protože Vašek má až absurdně dlouhé končetiny, takže se pohybuje nejrychleji. V polovině dlouhého kroku se začal svíjet. Myslel jsem, že si dělá prdel, ale upadl a ti tři ho následovali. Zůstal jsem stát sám, mí čtyři přátelé sebou ještě chvíli mleli na zemi o zem a pak vytuhli. Kompozice tedy zahrnuje čtyři ležící postavy, pět jakoby poklopů, z nichž se šíří oslepující záře, a jednu stojící postavu. Ty cedule nám to říkaly. Neměli jsme přelézt závoru u prázdný vrátnice a neměli jsme jít tou ulicí. Není to dobrý. Říkaly anglicky. Fakt to není dobrý. Říkaly česky. Je to zakázaný. Říkaly čínsky.
Zaslechl jsem klepání a bzučení. Bude dobré, když se skryju, napadlo mě. Podle hesla: pod svícnem je největší tma, jsem skočil za jeden z těch poklopů, přitiskl se k jeho hladkému kovovému povrchu a doufal, že se neupeču, protože zdroje světla festovně hřály. Pohlédl jsem směrem k těm mastným dveřím. Seberu se, doběhnu k nim, nahlásím, že mé přátele postihla nehoda a pozítří se tomu všichni zasmějeme. V pětipatrové budově svítilo náhodně několik světel a okapy skrytými v plášti budovy stékala ze střechy voda. Příjemně ševelila.
Klepání a bzučení zesílilo. Škrábal kov o kov. Zídku vpravo přelézalo pět zvířátek. Těla měla jako nosítka s poklopy, pod které se mohlo vejít cokoli, co mělo tak dva metry na délku, půl metru na šířku a dvacet-třicet čísel na výšku. Vypadaly jako kryty pro strašně malé zapuštěné venkovní bazénky. Nosítka zřejmě skenovala okolí integrovanými výpočetními jednotkami. Každá (nosítka) měla dvě končetiny se stehny, koleny, holeněmi a chodidly z kompozitních materiálu, jež musely být lehké a odolné. Přicupitaly k mrtvolám, nosítka si lehla, nohy se oddělily, poklopy se složily a nohy naložily čtyři těla na nosítka. Pak se nohy vrátily k nosítkům a odkráčely spolu ke zdi, vylezly na ni a přelezly. Poslední nosítka zaostávala. Něco hledala, ale nenacházela. Otočila se a vydala se prázdná přes zeď za družkami, které se o ně už strachovaly. Poklopy se světly zhasly a zmizely v zemi, takže jsem seděl na bobku uprostřed zšeřelého prostranství a hodiny na věži kostela Všech svatých bily pět hodin.
Šel bych někam kalit. Pátek večer. Tma, únor, konec našeho století. Prdel u Prahy, Česko. Country-and-Date Movies uvádějí.
Něco způsobilo, že když se moji přátelé vydali ke dveřím, byli paralyzováni. Pak se zmítali, vypadali legračně, upadli a cukali se. A pak se nehýbali. Země do nich pustila to, čím si je zcela podmanila. Předpokládal jsem, že když se ve stoji spatném došourám ke zdi, kterou přelezla zvířátka odnášející mé přátele, nebudu paralyzován a přelezu také. A za zdí bude někdo, komu ten omyl vysvětlím.
Jenže na druhé straně byl jen studený betonový plac plný prázdných návěsů se srolovanými postranicemi a za další zdí, kterou jsem překonal s obtížemi, už byla uhříněveská ulice, po které se jezdilo a chodilo. A tam mi napadlo, že když cedule varovaly, že není dobré chodit jen tak nablind do nadnárodního agrotechnologického výzkumáku, není dobré prvnímu kolemjdoucímu vyprávět, že roboti unesli mé přátele. Všichni moji přátelé jsou mrtví. Otázka stojí, proč jsem naživu, respektive zda nejsem také mrtvý. Statisticky. Jako řeka, jako les, jako louka, jako bobří hráz, jako další, kteří ještě neví, neví, že se nerozední.


„Ano.“
„Možná to bude hnusný.“
„Ano. Možná.“
„Tak ano, nebo ne?“
„Ano. Omlouvám se,“ řekl jsem. Mezi „Ano“, a „Omlouvám se“, jsem učinil pomlku. Vašek tedy pochopil, že půjdu a omlouvám se nikoli za to, že vlastně nepůjdu, ale za přechozí dvojznačný výrok.
„Děkuju. A neomlouvej se pořád.“
„Omlouvám se,“ řekl jsem.
Věděl jsem, že kdo se pořád omlouvá, u toho nelze poznat, co si doopravdy myslí. Předběhl jste mě ve frontě u zubaře? „Omlouvám se, ale já tady byl dřív.“ Vrazil jsi do mě v autobuse? „Omlouvám se, ale tady už stojím já.“ Chtěla byste vědět, jak někoho poslat do prdele? A zůstat u toho být zdvořilá? Pošlete toho někoho do prdele a pak se mu omluvte.
Jdi do prdele!
Pardon, to jsem přehnal. Omlouvám se.
A tak jsme se s Vaškem a našimi dalšími přáteli vydali na oběd a po semináři jsme jeli udělat těm zlodějům z Nadnárodního výzkumáku pěkně zle.
A teď tu osamocen držím všemi deseti prsty zeď z pohledového betonu u dopravního terminálu a P+R parkoviště Praha-Uhříněves, protože se mi udělalo poněkud fáde. Vašek, kterého před chvílí uneslo to bipední zviřátko, je už Ph.D., neboli doktor. Něco napíšete. Pak to přepisujete a přepisujete, až se z toho něčeho stane článek. V nějakém recenzovaném a impaktovaném časopise to vyjde a vy doufáte, že se najde čtenář, jenž si ve světle stolní lampy čte váš text a následně ho odcituje ve vlastním článku. To se opakuje tak dlouho, než máte dost. Pak napíšete úvod na pár set normostran, přidáte ten zmíněný článek a bohdá další články, svážete to a je dizertace. Pokud se školiteli, oponentovi i členům komise zdá dobrá, či alespoň líbezná, jste v pohodě. Ale Vašek byl trochu jiný případ.
„Světlo ve tmě nám ukazuje cestu. Mocná věda, jež popisuje nepřekročitelný přírodní zákon, je nejdůležitějším hybatelem současnosti. Temno, které se už padesát let rozprostírá nad naší planetou, představuje pouze problém, ale také příležitost. Můžeme je překonat jedině vědou. Každý slušný člověk by měl dělat vědu. Terraformace Marsu, umělá agrikultura, učenlivé sítě, systémy rozvinuté predikce. Lidstvo dělá vše proto, aby svou šanci nepromarnilo. My, doktorandi z Karlovy university jsme důkazem. Věnujeme veškerý čas nápravě věcí minulých. Doufáme ve věci příští. Pravda a spravedlnost. Odvážná velká vyprávění, boj s nacionalismem, fanatismem a předsudky a následující prosperita jedenadvacátého století. Věda. Zástava, pod kterou jsme se všichni spojili. A samozřejmě, mír zaručený Jednotnou radou bezpečnosti Světového společenství.“
Vašek, to geniální hravý dítě, stojí v obleku a v aule Karolína a je nervózní, možná i dojatý.
A pak dostal červenej futrál, zabavili mu počítače a vyhodili jeho školitele. Prý finanční podvody. A Vašek povýšil.
My se stále patlali s revizemi neustále zamítaných článků, a on se mohl odstěhovat do Centra Věd Teoretických Přístupů. Příliš chytří lidé to ovšem mají těžké a někdy pohrdnou dobrým bydlem, když cítí nespravedlnost. Vždyť to všichni rozchodili i jeho bývalý školitel! Viděl jsem ho před pár dny – vypadal v pohodě. Jenže Vaškovi z nevysvětlitelných příčin vadilo, že lidé z Nadnárodního ústavu využili jeho růstový model, kterým se kromě simulovaných buněk řídila i skutečná hovězí tkáň a místo červeného slizu produkovala příčně pruhovanou svalovinu. A vadilo mu, že kolegové z Nadnárodního ústavu pro udržitelný rozvoj živočišné výroby se neobtížili jeho výzkumy citovat. Podle způsobu, jakým nás v české pobočce Ústavu přijali, předpokládám, že šlo o úmysl, se kterým jsme se měli spokojit a pokojně se rozejít do dospělých životů a čelit jiným výzvám.

 

Dnešní svět není nespravedlivý nebo ošklivý; dnešní svět je jiný. Máme se rádi, neboť jsme jeden jako druhý. Máme k sobě blíž, jelikož je to potřeba. Ve tmě je každá srnka černá. Až ve tmě se ukázalo, že srnky musí tvořit stádo. Když se zhaslo, získal svět novou podobu. Stojíme blízko sebe, sdílíme svůj životní prostor, pocity, názory, přátele, zboží, informace. A když klopýtneme, nebo se rozklepeme, trochu sebou zameleme a narazíme boky a prdelemi do jiných prdelí, do jiných boků. Ve tmě je každá srnka černá. Tvoříme stádo, všechno sdílíme. Všechny svoje potřeby, poznatky a pachy. Jenže na sebe pořádně nevidíme, takže sdílíme jen věci, které chceme. Myslím, že je dobře, že se zhaslo, protože ve světle bychom tu spolu takhle nestáli.
V Uhříněvsi stojí autobusový terminál, já stál v Uhříněvsi před autobusovým terminálem. Bledá torpéda se za smířlivého hučení rozjížděla do podvečerní tmy za svými cíli. Bál jsem se, že mám červené šlápoty, a proto jsem nejel autobusem. Půjčil jsem si kolo a šlapal po cyklostezce domů do města.
Minuli jsme ty cedule. Bylo to tam anglicky, česky a čínsky, že to není dobrý. Nemohlo to dopadnout dobře. Lidi z Nadnárodního dělali, co museli, a věděli přesně, co dělají. A víte co je na tom nejlepší? Že Vašek to věděl taky. Ovšemže! Zároveň však věděl, že pokud na něj chtějí být oškliví, musí to zkusit zrovna takhle. Nula stupňů volnosti. Přistoupit k věci s naivitou neobeznámeného arbitra: Myslím, že jste mi ublížili. Já si to nedám líbit! Jdu vám to říct rovnou. A jste pěkný blbci, jestli mi něco uděláte!
Všichni moji přátelé jsou mrtví a já prodlužuji agonii, ačkoli už mám určitě červené šlápoty. První inteligentní povrch, kterého se dotknu, na mně ukáže. Jedu na kole. Ježišmarja.
Nech to plavat, opusť na chvíli svoje černé myšlenky. Špitala mi hudba do uší, jelikož rozeznala, že svištím černým podvečerem, je mi mizerně a mám strach. Jsem blikající červená tečka. Ví přesně, kde se nacházím, a přestože nejedu autobusem, jsem sledován, budu zatčen. Výpočetní technika rozesetá po mně ale touží, abych se bavil a abych si to užíval.
Soustřeď se na svoje tělo, soustřeď se na cestu, která se před tebou ze tmy vynořuje a běží okolo tebe za tebe.
Kolo mi pomáhalo do kopečků a rekuperovalo pode mě za táhlých sjezdů.
Trávník pod lampami je pažit, měsíc je luna. Jen je to možná slunce. Jitřenka jasná. Někde za oblaky. Všechno nechť je nezvyklé, netušené, ponenáhlé a přitom hned zřejmé, obnažené a odhalené, ať se můžu cítit objevitelem, jenž je ihned uspokojován. Ať jsou mé myšlenky průkopnické. Magie pohybu mě nutí pojmenovávat všechny vjemy co nejneobvyklejšími způsoby, abych zesiloval, pokud možno umocňoval, své prožitky.
Šlapal jsem, komíhal stehny a švy kalhot mě na cyklistické sesli řezaly do šourku.
Tak dobře cesto, řekl jsem prožitku, vzdávám se, chci si užívat, jak mě pohlcuješ. Cyklostezka se vnořila mezi domy a nadále sklesávala k řece, do které bioturbicidní stanice nad městem vháněla chemikálie a živou vodu z hlubokých vrtů, jelikož Vltava by jinak zapáchala, jak zahnívala.
Vjel jsem na lávku a zalapal po dechu, když pode mnou prosvištěla bílá souprava maglevu Eurasijské extrateritoriální dráhy. Ozvalo se trojí zadunění, a přestože vlak jel v uzavřeném tubusu, konstrukce lávky se rozkývala. Myšlenky jsou oproti tomuto přízraku pomalí slizcí šneci. Vagony vezly neznámé lidi, protože maglevem jezdí vždy neznámí cizí lidé, kteří ženou z místa na místo za úkoly, jež jsou neodkladné. Grafikony, podle nichž vlaky jezdí, vypočetly učenlivé sítě, a proto vykazují vlastní logiku.
Přejel jsem řeku a stoupal po třídě mezi starodávnými domy. Lampy obklopovala bujná zeleň, ze stínů říms vylézala slizká čerň. Ostatní vozidla míjela cyklostezku za bariérou, jež byla nehmatná, ale bránila všemu mě ohrozit. Zadíval jsem se do sodíkové mlhy nad střechami a kolo, které se pode mnou trochu vyšinulo z rovné dráhy, se vrátilo do správného směru. 

 

Přiložil jsem dlaň na dveře. Bál jsem se. Ale zezelenaly a pustily mě do domu. Navštívil jsem byt, kde jsem bydlel a který bude jednou náš.
Jakýsi mladý filmový umělec žvanil o svém oboru: „Doba, kdy film byl výhradně nebo hlavně prostředkem zábavy, minuly. V dnešní vyhrocené, hektické a měnící se přítomnosti je zábava o sobě oxymóron. Úlohou filmaře je diváka bavit, ale také informovat, poučovat a utvrzovat jeho pocit příslušnosti ke komunitě. Lidský čas je dle mého názoru příliš drahý, aby se člověk v jeden čas buď jen vzdělával, bavil, kriticky přemýšlel, či nakupoval, je nutné věnovat tentýž čas několika činnostem. Tím se ničemu neprotivíme. Děláme, co je třeba; pouze využíváme dávno dostupný potenciál mozku.“
Vlezl jsem si do sprchy, protože jsem chtěl. Byl jsem špinavý anebo znečištěný a potřeboval jsem utéct svému partnerovi, kterého jsem letmo políbil. Za klapnutím dveří a kapkami vody zůstaly a ztichly všechny zvuky. Vypnul jsem podsvícení a koukal na obrazovku, kde už domluvil mladý filmař a teď běžel jeho film:
„Lidský život je zbytečný, krása je mrtvá. Říkají. A dodávají, že nemusíte mít názor, protože nikoho nezajímá, že si nevybíráte, protože nemáte možnost volby.“
„Píp, píp,“ řeklo hlavnímu hrdinovi, jenž šel po ulici, legrační stříbrné zviřátko. Kamera zabrala znak na přední masce:
Yangzhou. Hlavní hrdina do něj nastoupil a odjel. Z pastelových barev příjemné letní noci začalo na přední sklo jedoucího vozu náhle krápat. Pršelo, obraz přešel do modrošedé palety, světla se rozplývala. Hlavní hrdina brečí, jede na potřeb nějaké matky.
Vypnul jsem trysky a nechal se osušit.
„Jdu na koncert se Zitou.“
„Užij si večer,“ řekl můj partner. Neodvrátil zrak od večerního programu, kde pokračoval film, který jsem ve sprše nedokoukal. Pod filmem čas od času vyskočilo, že někdo píše. Libor se vždycky podíval do dlaně, co.
Až v otevřených dveřích mě zastihlo: „Máš mě rád?“
„Zita je divná a zadaná.“
„Já mám strach, že se jednoho dne nevrátíš.“
Já taky, pomyslel jsem si a odcházel.
Vy moje červené šlápotky, zdalipak už na mě čekáte? Osmělil jsem se a vlezl do tramvaje. Moje šlápoty byly zelené, tramvaj poloprázdná. Zavřela dveře, vznesla se nad podložku a bezhlučně svištěla ulicí. Seděl jsem a koukal se na to ven.
Jen jednou jsem v tramvaji zažil někoho s červenými šlápotami. Posadil se tak jako já nebo vy a snažil se tvářit nepřítomně. Lidé si ho ale všímali a štěbetali, někteří volali policii, jiní se muže snažili vykázat. Vedle postranice se za chvíli rozblikaly modré ledky. Policejní vůz předjel tramvaj, vyčkal v zastávce, než se otevřou dveře. Hlas zvenčí vyzval muže, aby se postavil. Pak ho uchopily dvě mechanické končetiny, vyvlekly z tramvaje a naložily do policejního vozidla. Nedůvěra je princip prožívaného světa.

 

Svět je důvodem nedůvěry.
Nasadili jsme si VRka a šli se projít parkem. Zářilo ostré květnové slunce a koruny stromů ševelily. Světle zelenými lístky, haluzemi a kmeny probíhal auxin a informoval strom, co kudy vede do kořenů a co kudy z kořenů vzlíná: jednota a spravedlnost, na jejímž konci byla zelená koruna. Chytili jsme se za ruce a šli po široké cestě; daleko za sebou jsme nechávali vysoké bytovky a nízká obchodní centra. V parku byly stánky s občerstvením – točená zmrzlina, točené pivo, čerstvé konopí a suši v chladicích boxech a koktejly ze sójového mléka a ona mě pozorovala stejným tónem, jakým jsem pozoroval já ji, a to slunce pálilo a osvětlovalo nás denním světlem.
Zavřeli jsme oči, sundali jsme VRka z obličejů a dlouze…
...a slunce v myslích pálilo a osvětlovalo nás ostrým světlem a my se políbili, protože VRko na obličeji tomu překáželo. Líbej mě! Neotvírej oči – jinak vedle polibkových bakterií dostaneš nálož černé noci, která je věčná.
A když jsem si zas nasadil VR a ona také, viděli jsme naše kůže, jak jsou zdravé a hezké v tom slunci, které nám jinak bylo nedostupné.
Sice uměla jen anglicky, česky a pár znaků dokázala nakreslit čínsky, jak se slušelo na vědeckou pracovnici, ale vždycky si snila, jak se naučí a odjede žít do Francie. Na ledničce jsme měli selfíčko: stojíme pod transeptem pařížský Notre Dame. Dírou po zřícený klenbě září kompozitní krov ve tvaru velrybího hrudního koše. Pak začne displej ledničky hasnout a na místě obrázku stojí nápis: „Do something, Bro,“ a to přesně tak dlouho, než zmizí. A lednička zůstane tmavě zelená jako podrost v tropickým lese (jí se to obvykle nelíbilo a nastavovala tam barvu „Ledovcová jeskyně“).
Naučila se málo a vzala si všechno, co mohla, a odjela do Paříže.
S Liborem jsem si začal, protože jsem byl hrozně sám a protože mi bylo všechno hrozně líto. Bylo mi líto, když jsem se od ní na rozloučenou dozvěděl, že líbat mě bylo jako olizovat zeď a mrdat se mnou bylo jako spát s žehlicím prknem. Potřeboval jsem mít někoho blízko. Potřeboval jsem to, ale nedokázal jsem nikoho najít. Dospěl jsem k závěru, že můj výběrový soubor pocházel z nevhodné populace. A našel jsem Libora.

 

Vystoupil jsem z tramvaje a šel do místa, kde se o pátečních večerech koncertuje.
Stála před vchodem a usrkávala kouř z vaporizéru. Zita. „Říkal jsi v půl. Máš dvě minuty náskok,“ řekla.
Pak nám naše kamarádka Lída, která se divila, že jsme opět přišli my dva a spolu, prodala lístky. Dali jsme si pivo a pivo, a pivo a pivo, a pak, když jsme mysleli, že kapela teprve zvučí, produkce začala. Vešli jsme do sálu. Bylo poloprázdno.
Milenci tam byli ve svých pózách. A milenky se usmívaly. Všichni byli jemně podsvícení podle nálady. Lidé, kteří stáli blízko sebe, se vzájemně vylaďovali, protože se vnímaly a protože vnímaly podobné podněty. Lidé se pohybovali a sálem se pomalu přelévaly mihotavé barvičky. Zpěvák byl úplně plešatý a nosil brýle s tlustými obroučkami. Jeho texty dávaly nám všem, kterým se někdy nechce žít, za pravdu.
Moje mysl je zranitelná, uvědomil jsem si. Právě teď je nejzranitelnější, neboť vyšinutí ji obnažilo. V tu chvíli vešel do sálu výrazný človíček. V dlouhých vousech měl jeden tlustý dlouhý dred a rovnoběžně k němu dva tenčí. V místě, kde se ten dlouhý dred rozšiřoval v bradku, měl ohromný žlutý korál, kterým dred procházel.
Kolem krku měl náhrdelník z bílých mušlí. Slunce a mraky. Poznal mé rozpoložení a šinul se mezi lidmi ke mně a k Zitě. Ukázalo se, že Zitu zná. Pozdravili se nějakým jazykem, kterému jsem nerozuměl, objali se a zasmáli: „Tvé slunce je rudé a znavené,“ řekl, když na mě pohlédl, „raduj se, drahý pozemšťane, raduj se.“ A několikrát poskočil. Měl dlouhé tělo, volné barevné šaty na něm a skrze dredy svázané na temeni připomínal strom.
„Raduji se. Je krásný večer, akorát trvá už příliš dlouho,“ řekl jsem.
„Příliš dlouho je v tvé mysli. Přinesl jsem vám sem trochu slunce.“
„Slunce je zhasnutý.“ řekl jsem.
„Slunce září stejně jako dřív. Ale my ho zapomněli vnímat. Když láskou překonáme svou lhostejnost, slunce se zase rozzáří,“ řekl. Poslední den už nebude poslední.
Poslední den bude první. Ať už to znamená cokoli.
„A samou radostí nám vytečou voči na tričko,“ řekl jsem.
Nastala trapná chvíle ticha, kterou človíček zaháněl přehrabováním v žlutohnědé klokance, jíž měl přivázánu v bok.
„Dáte si trávu?“ zeptal se. Trochu slunce podruhé!
„No, ano raději se zhulme…“ řekl jsem.
„Zhulme-zhulme,“ řekl človíček, takže to znělo jako mantra.
Vzpomněl jsem si na slunce, které jsem jednou málem uviděl. Ne ve VRku, ale doopravdy, myslím!
[Zabaveno, neboť švy mezi záplatami byly nejen zřejmé, ale nechtěně legrační] Veliké haly osvětlené falešným denním světlem skrývaly tvory, kteří díky pokročilému genetickému inženýrství dokázali dát každý vajíčko denně. Vajíčko obohacené o všechny v tucích rozpustné vitaminy. A cestou zpátky jsem při stoupání do jednoho z vysočinských kopců spatřil, že nebe světlá. Vozidla přede mnou na temeni kopce vybočovala do parkovacích stání. Okamžitě jsem zmáčkl červené tlačítko, abychom zatavili, a koukal z okna, jak za temnou oblohou prosvítá jasné světlo. Neznali jsme jeho původ, nevěděli jsme, co se bude dít dál, ale všichni jsme ohromeně hleděli ven. Odvážnější vystoupili. Zář na nebi prosvětlovala jednotlivé beránky mraků a matný kotouč stál na místě, zatímco mračna ubíhala dál a dál. Byl půl osmé ráno, končil březen, slunce už bylo někde na nebi! Čekali jsme, že se doopravdy rozední, ale pak vše pohltila ta známá zrůdná rodná temnota a nebylo zbytí – nasedl jsem do vozidla a pokračoval v cestě. Po tváři se mi koulely slzy. Byl jsem tak blízko rozednění.
Ehm.
„Já jsem strašně zhulenej,“ řekl jsem.
„Já taky. Vypadáš divně,“ řekla Zita. Nebo to nebyla Zita, ale myslím, že to byla Zita. Proč by mi to říkal někdo jiný. Stejně jsem tam skoro nikoho neznal.
„Ty taky vypadáš divně,“ řekl jsem Zitě.
„Jsem zhulená,“ řekla.
„To už jsi říkala,“ řekl jsem.
„Ale ty nevypadáš divně, protože jsi zhulenej.“
„Mám pocit, že jsem dneska přišel o všechny svoje přátele,“ řekl jsem. Tohle jim musí stačit! Rozhodl jsem se, že o tom, čemu jsem dnes v podvečer utekl, mluvit nebudu.
„Proč?“ zeptala se.
„Neshodli jsme se,“ řekl jsem.
„A co já? A co ten tvuj buzík? S náma ses taky neshod?“
„Jsem strašně nešťastnej a osamělej,“ řekl jsem.
„A bangladéšský děti umírají v bahně,“ řekla Zita.
„Já vím. Mně přece nic nechybí. Já jsem spokojenej.“
„Ale vypadáš divně,“ řeka Zita.
„Víš co? Neptej se,“ řekl jsem. Zita byla trochu svině. Musela si nechat narůst hrubou držku, aby skrývala svou jemnou dušičku. Mám pocit, že lidská duše vypadá ve skutečnosti jako kunda.
A mimochodem, už chápu, proč mi nesebrali. Já v tom jedu s nimi! Mé tělo je poznačené a prorůstá zbabělým konfidentstvím.
Je to jasný, jako kdyby na to svítilo slunce. Pardon, já jsem strašně zhulenej.

 

A byla piva a bylo vypovídávání se ze smutku a bylo odhalování těch hnusných zákoutí mysli, která vypadají utajovaná, ale ve skutečnosti jsou to niky, kde si pěstujeme špínu právě proto, abychom ji při nejvhodnější příležitosti odhalili.
A bylo loučení při čekání na odvoz a osamělá cesta domů, když k ránu mrzlo a bylo nadávání na boha a čurání do ojíněné trávy pod lampami.
Libor vězel v sedačce v poloze, ve které usnul a spal, akorát hlavou občas trhnul, když obrazovka blikla jako zatoulaný blesk. Místo hromu doprovázely falešné astronomické jevy synťákové motivy. Komentátor promlouval odkudsi z pekla:
„Jestliže společenské uspořádání ovlivňuje veřejné mínění ke svému prospěchu, je zbytečné zkoumat, jak se veřejné mínění proměňuje. Jedině snad proto, abychom ověřili, že mění požadovaným směrem. Je pohodlnější tvořit lidskou volbu, přizpůsobovat ji tomu, co je dobré, než zkoumat lidské preference a snažit se to, co je dobré, těmto preferencím přizpůsobovat.“
Běžel tam zrychlený pohled do showroomu – lidé se střídají, různé kouzelné krabičky, brejličky a další dobové gnómony zůstávají na svých místech. A logo firmy CrySta, vídeňského výrobce elektroniky v nejlepší předlitavské tradici, taky.
„Dokázali jsme predikovat lidské chování a dokázali jsme predikovat i jeho nepredikovatelnost, nepřehlednost a nepřehlédnutelnost. V té fázi přestal být totalitární požadavek po utváření lidského chování totalitním. Když známe všechny společenské parametry a víme, koho bude společnost volit, jaké zboží bude kupovat a jak mají vypadat stimuly z prostředí, aby se staly klíčovými, neexistuje jiná možnost, než tuto znalost neprodleně využít. Zapomenout je v daném případě nemožné. Víme, že v případě zapomenutí by tentýž objev učinilo jiné společenské uspořádání; víme kdy a kde. Trvalo by to maximálně o pár desítek let déle, o pár společenských převratů více.“
Záběr na svištící křižovatky plné červených rovnoběžek, občas některá světla rázem stojí – a zrychlení lidičkové vystupují a nastupují.
„Systém musel nutně skončit v tomto rovnovážném stavu, směřoval do něj od chvíle, kdy byla existence tohoto rovnovážného stavu poprvé rozpoznána. Z pohledu člověka se nic nezměnilo. Stále je svobodný, stále má možnost volby. My však známe všechny možnosti a víme, jaká ta volba bude. Dáváme tedy člověku právě tu jednu volbu, o které víme, že si ji zvolí. Neexistence dalších možností přitom přestala být příznakem neexistence volby.“
„Hele, vole, odkdy koukáš na konspirační videa?" zeptal jsem se.
Probudil se a mžoural: "Cože?"
„Povídej, co ti tam běží?"
Mžoural a rozpomínal se: „Dokument."
„Chceš nás voba vohrozit?"
„To je DéTéDé, úplně normální dokumentární kanál."
Normální dokumentární kanál.
„To není DéTéDé!“ řekl jsem.
Vztekle švihne rukou a obrazovka je černá: „Seš zkurveně paranoidní, jdi se prosímtě vyspat.“
Navštívil jsem lékárničku, abych usnul a se prosímtě vyspal. 

 

A bylo spaní do oběda a byla kocovina a popírání veškerých vývodů, jež jsem včera učinil. Vašek už je určitě zpátky doma. A já měl zkrátka štěstí. Nejsem jejich agent, nejsem stíhán, nejsem nic. Obyčejný třicetiletý kluk v obyčejném půlmilionovém městě.
Snažil jsem se zpracovávat data. Uklidňovaly mě známé podněty, jimiž jsem se obklopil. Ať je všechno normální. Ať mě ruší věci, které mě rušívají a ať mě věci, které mě obvykle neruší, ani dnes nevytrhnou. Tušil jsem, že se nesmím moc soustředit. Podezřelý nebudu, když začnu dělat chyby (to se dalo v kocovině čekat), ale když je naopak dělat přestanu. Vzbudil bych podezření, že moje účty stále spravuje někdo cizí. Teď jsem tu ovšem já, a včera to byl někdo jiný, neznámý paranoik. To je schéma, jehož chci docílit!
„Co se doprdele stalo," zakřičela.
Zakřičela Bára, Vaškova žena.
„Něco není v pořádku?" řekl jsem. Bára se mnou obvykle moc nemluvila. A když už mluvila, snažila se dávat svou nadřazenost najevo alespoň tím, že po mně nic nechtěla. Teď chce vědět, co se stalo. A použila vulgarismus, to je skoro intimní!
„Nic není v pořádku!" řekla.
Přestal jsem dělat kreténa: "Ne, nic není v pořádku. Já vím. Myslela sis, že je zbytečný, aby si mladej zdravej kluk platil životní pojistku u Aviatiky?"
„Zrušili jsme to, abysme měli na ten Singapur.“
„To je škoda,“ řekl jsem, „nejlepší životní pojištění. Aviatika, křídla pro život.“
„Vašek nepřišel domů! On si nějak ublížil?“ zeptala se.
„Nikomu jinýmu ses nedovolala?"
„Jsi první. Tohle jsou ti jeho kamarádi. Zkurvený kamarádi!" řekla.
Ti zkurvení kamarádi už jsou mrtví: "Všechno bude v pořádku," řekl jsem.
„Mám divný pocity. Můžeme to řešit nějak jinak?“
„Jak jinak?“ zeptal jsem se.  
„Ty víš, co se stalo?" zeptala se.
„No, tak napůl. Ale nevím, jestli to chceš slyšet," řekl jsem.
„Ano! Ale nechci, aby to slyšel – ještě někdo," řekla.
„Mám přijet?" řekl jsem.
„V půl pátý se budu se procházet v Podolí u řeky," řekla. Navštívil jsem lékárničku, aby mě přešla kocovina, a jel jsem za Bárou. 

 

Z tramvaje jsem si zavolal: „Ahoj, Zito, máš se?“
„V rámci možností… A ty?“
„Pohádal jsem se s přítelem, ale jinak dobrý.“
„Ajajaj. Nechceš si o tom doufám povídat?“
„Nene, chtěl jsem se zeptat na toho tvýho sluníčkovýho člověka.“
„Ten neni teplej.“
„Takhle to nemyslím. Podle mně to je budoucí velkej guru Sekty Slunce. Ňákej totálně hlavní.“
„Je hodně ezo, no.“
„Je těžce autentickej. Takže předpokládám, že je zhasnutej.“
„Blázníš? Má úplně normální sociální profil. Proč to potřebuješ vědět?“
„Protože se mu musím s něčím svěřit.“
„S čímpak?“ zeptala se Zita.
„Tak dobře, tobě se svěřím taky. Kdysi jsem viděl slunce.“
„Haló? Jakože fakt?“ zeptala se.
„Ano. Myslím, že ano,“ řekl jsem.
„Pošlu ti vodítko,“ řekla.
„Díky.“
A vystoupil jsem z tramvaje na nejvhodnějším místě.
Člověk a mimo-lidské inteligentní struktury žijí vedle sebe. Systém se udržuje a rozvíjí sám, nezávisle na lidském konání. Člověk však využívá jeho plodů, podobně jako využíval ohně, fotosyntézy, či, v důsledku, možností vlastního mozku, na jehož utváření se také pouze spolupodílel. Největší mýlkou předchozích generací byl strach, že to, čemu tehdy říkali umělá inteligence, využije někdy svých možností k tomu, aby člověka zničilo. To je přece proti vší logice!
Koukal jsem se na nebe. Tam někde, za tou tmou, byly bytosti, které to na mě všechno věděly. V ústředí jako v supralunární sféře. Třeba tam to Slunce fakt stále je, ale my jsme jeho světlo vypustili ze života: Tu svítilo málo, tu příliš, bez něj je všechno spolehlivější. Jsme nezávislí.
Dvacáté první století začalo revolucí, která chtěla zachránit přírodu. V zájmu ochrany přírody jsme se rozhodli ji nerušit. Stávali jsme se na ní čím dál nezávislejšími. Nepotřebovali jsme zvířata, slunce, vodu, ani vítr. Vzdali jsme se všech nevyzpytatelných zdrojů.Sobota. Čtvrt na pět odpoledne.
Ztratily význam. A jednoho dne se někdo, nebo něco rozhodlo, že se nemusí střídat noc a den. Všemu to jenom škodí.
Já se pochopitelně narodil až za tmy. Zajímá mně, jestli byl nějaký den, o kterém se vědělo, že je poslední, pak se setmělo a nerozednělo. Nebo se postupně dni a dni šeřilo a šeřilo.
Chvíli jsem postával u Sebevražedné budky profesora Turečka a pak se vydal na nábřeží. 

 

Chvíli postávala u Sebevražedné budky profesora Turečka a pak se vydala na nábřeží. Potkali jsme na náplavce, pod kterou tekla, tekla voda a v té jsme se odráželi.
„Ahoj, Báro,“ řekl jsem.
„Včera mi volal, že jede do výzkumáku. A že s sebou bere svý přátele a že to – dobře skončí,“ řekla.
„Tomu věřím“ řekl jsem.
„Tys jel taky, viď?“
„Ano,“ řekl jsem.
„Tak co se stalo?“ zeptala se.
Stručně jsem jí odpověděl.
Nechtěla tomu uvěřit: „A proč jsi tady?“
„Abych ti to řekl,“ to zní logicky, nemyslíte?
„Proč tě taky neunesli?“ zeptala se.
„Nevím.“
Hleděla na mě takovým tónem, že jsem to zopakoval.
„Ty musíš bejt agent, jinak bys tu nestál. Já jsem vás studovala! Vy jste zhasli slunce. Nic už nemohlo překvapit, jenom krásný letní ráno nebo západ slunce, když v říjnu padá listí, nebo lednová noc za úplňku, kdy je světlo jako ve dne. Tohle jste lidem nemohli nechat. Tak jste zhasnuli!“
„S Vaškem ses o takových věcech taky bavila?“
„Ano,“ řekla.
„A bral to vážně?“ zeptal jsem se.
„Nevím. On nebral vážně nic,“ řekla.
„Vzal to vážně,“ řekl jsem, „a na rozdíl od nás si to chtěl jít ověřit.“
„Do Nadnárodního ústavu?“
„Tentokrát to odnes Nadnárodní ústav. Ale lidi jako on by to zkusili kdekoli jinde, hlavně aby se to dozvěděli.“
„A tebe neunesli, protože jsi agent. Fízl,“ řekla.
„Nevím, prostě nevím. Jsem tady. Asi,“ řekl jsem a ona vycítila, že pochybuji.
„Takže Vašek je pryč?“
„Ano,“ řekl jsem.
„Víš, že jsme spolu žili devět let?“ řekla.
„A máte spolu byt,“ řekl jsem.
„Já mám teď na krku hypotéku,“ řekla.
„To je na panáka,“ řekl jsem.
„Já nepiju. Takže leda mléčnýho,“ řekla. Usmála se.
Došli jsme se ke sdílené lednici, co byla taky na nábřeží.
„Sójové mléko Agri-Cool, je příliš dobré, abyste ho tam prostě nechali,“ řekla Bára mně a mým čtenářům. S výrazem vrcholící slasti odšroubovala zátku a pila a pila a pila. Pak položila krabičku na označené místo na stole a opětovala můj nešťastný pohled.
„Myslíš, že si tohle fakt zasloužil?“
„On to tak chtěl.“
„A uvědomil si, že mě tu nechává?“ zeptala se.
„Uvědomil,“ řekl jsem.
„Myslíš si, že je mrtvý?“ zeptala se.
Mlčel jsem. Ke stolu přiletěl strakatý dron, uchopil krabičku do tlapiček a zase odletěl.
„Myslíš si vůbec něco?“ zeptala se.
„Snad měl alespoň dobré orgány.“ řekl jsem.  
„To přece není pravda. Jak bez něj přežiju?“ zeptala se, ale o tom už jsme se bavili, takže to byla řečnická otázka. A oba jsme to věděli.
„A chceš bez něj přežívat?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že jsem to ještě nepochopila.“
„A kde v procesu myšlení se nacházíš?“
„Pojedu to někomu říct. Do vysílání, pokud mi vezmou. Nebo to aspoň někam napíšu.“
„A co jim řekneš, co napíšeš?“ zeptal jsem se.
Chvíli mlčela a pak řekla: „Že mně tady zapomněli.“  
„To nedělej. Nebuď hloupá.“
„Ale já jsem přece hloupá! Vy to všichni chápete, aniž byste něco obětovali. Mně nestačila ani Vaškova oběť. Já musím obětovat i sama sebe. Pak mi to možná dojde.“
Vzpomněl jsem si, že Vašek byl nejchytřejší člověk, kterého jsem znal. „To nesouvisí s inteligencí. Ale s odvahou.“
„Asi jo,“ řekla.
Někdo nepochopí, a je proto obětován, někdo pochopí, a proto se nechá obětovat. Vašek, Bára a všichni moji přátelé patřili do druhé kategorie.
Vzpomněl jsem si na předmět Kurs cílené pomoci při Prvním stádiu zoufalství a nabídl Báře, že ji doprovodím do města, protože kdybych ji tu nechal samotnou, mohla by si něco udělat.
Vzal jsem ji z nábřeží a v aplikaci Togetthere, mimochodem, s úžasnou možností vyhledávat a vyhodnocovat v reálném čase až padesát různých způsobů dopravy (Samozřejmě plně kompatibilní s vaším sociálním profilem. Rychle, bez sloganu, nebo nám to ujede!) jsem našel ten nejlepší spoj. Krásný autobus přisvištěl a zastávka se utápěla v záři diod, jimiž byl posázený, a jež se v každé zastávce rozzářily jasněji než v mezistaničních úsecích. Tento autobus byl na veletrhu InnoRuns 2089 vyhodnocen zlatou medailí. Vím, čím jedu. Moonalis Bus&Coach.
Vstoupili jsme do dveří a zanechali za sebou na podlaze šlápoty. Ona červené, já zelené. 

 

 

 

 

2.9.2021
Sci-fi nebo fantasy, které bych si já osobně rád přečetl

Je určitě něco, co Mouken prožil na planetě Buranz, kde se všechno určitě nepodobalo ničemu, co znal. Létaly tu podivné stroje, které vypadaly jako fazole, ale byly velké asi jako nám známé auto Velorex a používali tady místo paliva rozžvýkané nehty jednoho živočicha, který zde žil (bylo velice výbušné).

Tomu zvířeti říkali Bůžovec, měl dvě hlavy, jednu obrovskou, plnou barevnejch vředů, ze kterých vytékala páchnoucí tekutina podobná lepidlu, kterou místní používali ke slepování prasklin v jejich létajícím nadzemním kanalizačním systému. Jinak ta hlava nebyla ničím zvláštní, snad jen, že neměla oči, uši, žádnou hubu a nic, co by hlavu připomínalo, byla to jen taková obrovská koule hnusu. Ovšem druhá hlava, jo to byla jiná, ta měla obrovskou hubu plnou velkejch tesáků, páráků, klektáků a různě zahnutejch mini klů, který přečnívaly a vyčnívaly a zároveň se vchlipovaly dovnitř.

Nad hubou byly čtyři otvory, které sloužily zároveň jako dýchací, ale i jako takové dožvýkadlo, a ty měly dvě řady malinkých tesáčků, stoliček a něčeho, co vypadalo, že jsou snad žížaly, které tomuto milému stvořeníčku rostou přímo z nosohuby (a právě tyto žížaly dávaly lidem palivo do jejich fazoloidních letadélek). Nad těmito otvory čučely dvě řady obrovskejch očí, které se táhly okolo celé hlavy, přičemž jedna řada vypadala, že je složená z muších očí a druhá ze slepičích.

Jeho tělo připomínalo nedokynuté těsto na chleba, ze kterého se vlnilo asi dvanáct hadovitých chodidel zakončených obrovskejma dráponehtama, co se drolila, jak listové těsto, a to právě žraly ty nosohubní žížalky, které se dokázaly natáhnout do neuvěřitelné délky.

Ve městě se Mouken seznámil se dvěma chlápkama, co byli obaleni celí v hladké mouce. A dozvěděl se od nich, že patří k Bůžbandě. Bůžbanda byla parta, která zajištovala denní sběr paliva z Bůžovce. Ten spočíval v tom, že se její pracovníci museli obalit moukou, jinak by se přilepili k jeho těstovému tělu a nejspíš by se udusili.

Pomalu se přiblížili k místu, kde se Bůžovec zrovna těstil (jak tomu říkali), a pak pokaždé, když se jedna nebo dvě ty žížalky natáhnuly dolů pro další sousto dráponehtu, ji hned chytli (samozřejmě ve speciálních rukavicích), a sebrali z ní, co nejvíce slizu, který následně vymačkali a svedli do zvláštní nádoby.

Taky měli různé stromy, na kterých rostlo pečivo podobné našemu chlebu, rohlíkům, buchtám, loupáčkům a dalamánkům. Ale také třeba Oplatkovníky, Čokoládovníky nebo Pralinkovníky. Vše se sklízelo denně, a to i zelené. Na loukách rostlo něco málo Smetanovníků a Máslovníků, které se musely vždy navrtat. Pak to vytékající máslo nebo smetanu sbírali do máselnic a smetanovnic. Sběr mohl probíhat kdykoliv, protože máslo nikdy nežluklo a smetana se nesrazila.

Také tu byli různí zajímaví tvorové jako třeba Ježokrtek, Vepřohad, Srnkosova, Datlomyš, Slonožába, Žížalomedvěd, Včeloracek, Želvotygr, Pulcozajíc nebo Ještěrkokanec. I flóra tu byla rozmanitá. Za zmínku určitě stojí třeba Slunefiát, Růžosatec, Kaktusodendron, Heřmikráska, Jahodvizna, Sněženkormen, Blatoucholopuch, Fialeknín nebo Podbělofuchsie.

Občas, a to hlavně na jejich podzim, kdy si stromy opět nasazovaly spadané listí, což bylo doprovázeno strašným zvukem, tu sem a tam přestávala fungovat gravitace. Také v tu dobu obvykle pršelo zespoda nahoru. To se pak muselo čekat, až ta voda spadne zase pěkně dolů.

Moukena z toho všeho až oči přecházely. Na místním tržišti si koupil jednu jurtu ve spreji, a aby neurazil zdejší domorodce, vypil šálek lahodného čaje s příchutí toaletního papíru, který se zde běžně popíjel během celého dne, jak bylo místní zvyklostí.

Vydal se na malý průzkum zdejšího okolí. Už od vesnice byly vidět krásné hory, pod kterými chtěl nocovat, cesta byla velice příjemná a docela rychlá. Mouken zjistil, že se vlastně nemusí vůbec namáhat, stačilo pouze jít na místě a krajina kolem něho se pohybovala sama od sebe, takže vlastně hory přišly k němu. Pod jednou z hor potkal skupinku dětí, jak tu skákaly na obrovské hromadě těsta, což byl vlastně starý svlek od Bůžovce. Jakmile bylo těsto řádně dětmi prohněteno, tak z něho místní pekařotesaři zformovali třeba židli, stůl, komodu, různé skříně, palandy, no prostě všechen možný nábytek a ten se pak jednoduše upekl v obrovských pecích a bylo hotovo.

Vytáhnul si jurtu ve spreji, nastříkal si podlážku, boky, dveře, dvě okna, no a na závěr i střechu. To mu ale už sprej pomalu docházel, protože si zakoupil jurtu pouze s jedním oknem a nepřečetl si podrobné informace, takže měl krásnou jurtu s polorozpadlou střechou (naštěstí v tuhle dobu moc nepršelo). Strávil tu pár dní, sem tam pomohl pekařotesařům s otočením dvou srubů, aby se stejnoměrně propekly a nebyly na nějaké straně nedopečené. Ti mu za odměnu ukázali horskej lopuch, kterej chutnal jako to nejlepší hovězí, které kdy jedl (byl zrovna čas lopuší sklizně).

Takže pln zážitků a posilněn hovězím lopuchem se vydal zpět do vesnice, kde chtěl navštívit místní tiskárnu. Knihy se v ní totiž netiskly, ale psaly, a to pouze tím, že je člověk četl a takovou věc si nemohl nechat ujít. A tak tam šel a četl a četl. A čte snad dodnes to dobré Hovězí, Sci-fi nebo Fantasy a o sklenicích, co samy ze sebe dělaj znovu písek, rybách, co se vyudí hned, jak je chytnete na udici, o světě, kde nejsou komunisti nebo o věcech velmi vážných, které do téhle povídky vůbec ale vůbec nepatří.


Jorka Mouken v lázních - část II. - Den pátý (próza, Jorka Mouken) • Prejpodívej a jeho mrkve (próza, Jorka Mouken) • Přátelství (próza, Jorka Mouken)
    

28.8.2021
Přátelství

Jorka Mouken takhle z večera posedával na své verandě a kouřil ten nejmenší doutník, co kdy, kdo viděl. Vlastně si ho jen zapálil, potáhnul a doutník byl hned pryč. Jenomže, jak známe Moukena, nebyl to vobyčejnej doutník, ale dovedl to, že jak jste z něho potáhly a on samozřejmě hnedka shořel, mohli jste ještě půl hodiny vydechovat jeho skvělý a opravdu chutný kouř. Nějakou dobu to chutnalo jako odleželá whisky Laphroaig, tu zase jako kávový krém, hnedle jako nějaké dobré cukrátko, ale ke konci to chutnalo třeba jako starej kuřecí vývar nebo fakt hnusná svíčková, či zkažené rybí maso. Problém byl v tom, že se to nedalo típnout před koncem, protože konec byl hned na začátku, no, a přece si nezkazíte dobré pokouřeníčko kvůli chvilce hnusu ke konci. To ale odbočujem od tématu.

Takže Mouken kouřil tu svoji dobrou hnusnůtku, koukal na hvězdy, když v tom se ozvala rána a zavřeným oknem mu vletěla do klína prázdná láhev vod piva. Jorka chvilku lamentoval, přičemž koukal ven a snažil se najít viníka, kterej tu flašu po něm hodil. Nikoho ale neviděl a ani neslyšel. Vyšel tedy ven, obešel celej dům v domnění, že se pachatel schovává někde poblíže anebo dokonce u něj na zahradě, ale ani teď nikde nikdo. Vrátil se tedy zpět na verandu, kde začal uklízet rozbité sklo, které hodil společně s tou láhví vod piva do smetí, nějaké třídění ho v tu chvíli vůbec nezajímalo. Sedl si opět na oblíbenou židli a zapálil si další skvělý doutník, který byl tentokráte hnusnej už vod začátku.

Šup a zase rána! Tentokrát se rozbily vchodové dveře a znova tu ležela láhev, kterou před malinkou chvilkou vynesl do smetí. To už byl Mouken trochu nasranej a myslel si, že mu to dělaj nějací skřítci, permoníci, víly nebo podobná havěť, která se mu nakvartýrovala do jeho obydlí, na zahradu, a tak různě. A taky široko daleko neměl nikdo krom něj postavenej žádnej dům. Uklidil tedy zase střepy, obešel svůj příbytek, chvíli čekal schovanej ve křoví, jestli se náhodou někdo nebo něco neukáže, aby mohl pachatele chytnout přímo při činu.

K jeho údivu to ale nebyl žádnej skřítek, víla ani nějakej vtipálek, co by se bavil na jeho účet, ale byla to samotná ta láhev, kterou už dvakrát vyhodil do smetí. Ona totiž žila vlastním životem, byla velmi stará a nikdo jí už nechtěl recyklovat, a tak si řekla, že půjde a sama se rozhodne, co se sebou. To se Moukenovi líbilo tak, že si ji nechal. Vobčas v ní zůstávalo trochu vína, jindy zase něco slivovice, někdy jí nechával napršet vodou, a to měla ráda nejvíc, protože po ní pěkně stékala a hrdlo měla po okraj plné.

Často s ní dělal důlky do záhonků, do kterých pak sázel různou zeleninu. Jindy, když k Moukenovi přišli známí a dělali společně ohýnek, tak do ní nalil pálenku, nechával jí kolovat a láhev se bavila tím, že se z ní třeba nedalo napít nebo naopak to z ní teklo, jak z děravého hrnce. Občas se jen tak válela někde na zahradě, kolikrát jste o ni zakopli hned, jak jste vstali z postele nebo na vás vyskočila z lednice plná mléka, a to se pak rozlilo celé po podlaze. No zkrátka, dalo se s ní užít spousty legrace a jestli se nerozbila, tak se z ní pije dodnes.

6.8.2021
Prejpodívej a jeho mrkve

Prejpodívej se jen tak válel na své zahradě, někde na planetě Bluban, strašně moc daleko v tomto nebo jiném Vesmíru. Vůbec neměl náladu něco dělat, ale musel, blížil se čas sklizně a vono, jak známo, se to samo neudělá. Prejpodívej totiž na své zahrádce pěstoval místní druh mrkve, která nerostla nikde jinde než na jeho pozemku.

Jak se tak den krátil a zapadlo první slunce, Prejpodívej začal mrkev sklízet. Práce to nebyla těžká a šla pěkně vod ruky. Prejpodívej si pochvaloval, kolik se letos urodilo. Naplnil několik vozíčků a pár dřevěných bedýnek, když v tom se na jeho zahradě začaly objevovat zvláštní barevné útvary, které vypadaly jako zajíčci z malejch kuliček. Prejpodívej tomu nevěnoval vůbec žádnou pozornost, věděl totiž, že kdo ochutná tuhle mrkev nesklizenou jeho rukama, hned na něm začnou růst malinkaté barevné bavlněné kuličky a celý se promění v hromádku barevného nadýchaného cosi.

A jako každý rok nechával několik záhonků pro Různé, kteří se sem sjížděli z celé dalekého i blízkého okolí na festival Brabambula, aby si sami utrhli z jeho keříčku, na kterém ty mrkve rostly a mohli se jen tak nechat unášet větrem sem a tam po jeho pozemku. Někteří ovšem tu mrkev schválně ochutnají mimo pozemek, a to je pak vítr rozfouká tak strašně daleko a různě, že je pak můžete potkat někde i vy sami, a ani nebudete vědět, že jste je viděli. Ale věřím, že se vám o nich může aspoň zdát.

 

* Různí: někdo nebo něco, co dokážem vidět jen koutkem oka nebo to jen na malí okamžik zahlédnem a hned je to zase pryč, ale víme že to tu je.

 

4.8.2021
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den pátý

 

Jacek, ten malej prcek

Slunko pálilo jak sviňa, Jacek se jen tak válel na louce vedle lázeňské budovy a přemejšlel, v co se dneska promění a kam půjde shánět jídlo a něco k pití. Musel to stihnout do oběda, protože pak začnou znít zvony, a to mu nedělá moc dobře. Když procházel kolem zahrádkářské kolonie všimnul si, že tu lidi pěstují různou zeleninu, ovoce, a že tu mají i studny s vodou, takže se rozhodnul, že bude pajtlovat zrovinka tady.

Měl to přeci jen kousek a nemusel se moc namáhat, dokonce, ani v nic proměňovat, protože skoro na každé té zahrádce mají nějakého toho zahradního trpaslíka, no a Jacek přeci jen jako trpaslík vypadá. To ovšem nevěděl, že oni „zahraďáci“ jsou vlastně strážci. Tak po několika bitvičkách malejma lopatičkama nakonec ukradl všechnu úrodu ze všech zahrádek a porozbíjel skoro všechny zahraďáky.

Nejhorší na tom je, že všechnu ourodu, jak tomu říkal, přinesl ke mně do pokoje, takže jsem najednou měl všechny kouty plné nezralé mrkve, petržele, zelených broskví a meruněk, hromady brambor, cibule, malinkých jablek a taky asi dvacet malejch lopatiček, který tam nemohl nechat, protože se prej můžou hodit. No pokojská z toho nebyla moc nadšená, ale co, vodnesla si vejslužku a nechala to plavat.

< Pokračování příště >

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 4. a poslední

Vlastimil

 

Na linu v chodbě mi podklouzly nohy a já se rozplác jak širokej, tak tlustej. Plnoštíhlej, říkává Tereza, když si ze mě utahuje. S břišákama v utajení.

To je fuk. Nestih jsem včas dorazit na schůzi, což se dalo čekat, a tím to skončilo. Poslední položka přidaná k tisíci mejch prohřešků. Aspoň že šéf se mnou vymetl až po schůzi… a… a pak…

Tereza už čekala před podnikem, hned vedle mýho žalostnýho favorita. Hrome, tak nádherná, chytrá, něžná… totálně mimo upocený možnosti chlápka jako já. Měla to ke svýmu bytu pět set metrů, ale pokaždý se ráda svezla. Netuším, proč zrovna se mnou, ale… Kdo by tý andělský blondýnce odolal?

Zamumlal jsem pozdrav, vobcházel tu kraksnu, radši jsem Tereze ani nevotevřel dveře. Dneska bych jí nejspíš akorát přiskříp prsty nebo praštil loktem. Známe svý lidi. Soustředil jsem se na voči. Hlavně do háje žádný slzy. Ale dneska jsem to totálně zmrvil. Nezasloužím si, aby se ta éterická bytost s takovým slabochem přátelila, no a s tím křivým nosem a rudýma tvářema se o mně fakt těžko může zajímat i jinak.

„Šmarjá, Vlasťo, jsi v pohodě?“

Sto roků v kanclu žil… mlčel jsem. A pak jsem, ruce křečovitě na volantu, vypískl: „Jsem hroznej kretén.“ Hned jsem dodal: „Hele, já-já-já se hrozně omlouvam, ne- nevadilo by ti dneska jít pěšky?“ Nesnášel jsem se jako nikdy.

„Taklenc tě tu nemůžu nechat,“ povídá Tereza, a kdyby byl svět dokonalej, možná bych jí věřil ten znepokojenej, ustaranej tón.

„Ne, fakt, chci bejt sám.“ Kňoural jsem jak puberťačka.

„No… dobře. Pak mi zavolej, jo?“ Zabouchla dveře.

Tak to nevim, Terezko. Vodteď jsem totiž bez práce.

 

***

 

Přes práh svý garsonky jsem zakop, ke křeslu se doplazil, slzel a sténal. Na svý obydlí jsem se nedokázal dívat. Boha, takovej budižkničemu, že já si prostě radši nehodim mašli… Tereza si najde jinýho řidiče, ani se jí po mně nezasteskne. Správnej konec pro někoho jako já.

Ona mně chybět bude. Měl jsem ji tak rád…

Jenže když jsem vodevřel oči, choulil jsem se místo na kožence v hlíně jahodovejch záhonů a všude se to červenalo. Zaskučel jsem… na jahody jsem alergickej. Ve vzduchu se vznášel divnej zelenej opar a dala se do mě zima.

„Tak vstávej, Vlastimile,“ dolehl ke mně jasnej hlas. Pevný ženský ruce mi pomohly na nohy. Tahle vnadná rusovlasá dáma teda neměla nic společnýho s křehkým stvořením, jakým je Tereza. Apaticky jsme koukal na jídelní stoly za ní a malou bufetovou budku, ve který se šťoural v zubech rozcuchanej zrzek asi v mým věku. Sourozenci. Ona jednoznačně starší a hezčí.

Ach jo, kde to jsem? Už jsem umřel? Uhnal jsem si infarkt? Je tohle alergický místo bez Terezky peklo?

„Já jsem Doubrava,“ představila se rusovláska, paže zkřížený na prsou.

„Vlastimil, těší mě,“ odpověděl jsem otíraje si dlaně o kalhoty, i když znala mý jméno už prve.

„No, Vlastimile, moh by z tebe bejt džentlmen, ale potřebuješ trochu vypucovat.“

„Co, džentlmen? Co?“

Doubrava mě rýpla do žeber, až jsem sebou cukl. „Dávej pozor, nerada se opakuju. Hej, Luboši!“ křikla na zrzka a ten okamžitě schoval ruku s párátkem za pult.

„Jo?“ houkl.

„Udělej tady Vlastimilovi zelenej čaj.“

Rozklepaně jsem se usmál, trochu mě to uklidnilo.

Zelenej čaj mam rád.

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 3.

Doubrava

 

Nenechala jsem se rušit Gejmího melancholickou náladou. Každej jednou zmizí a Bůh si to sám přebere. Měla jsem svý povinnosti a svý výsady a činila se co nejlíp, aby co nejvíc nešťastníků bylo spokojenejch. Získala jsem čas od času dobrého přítele. Víc mě nezajímalo.

„Jak dlouho už jsem tu?“ zeptal se Luboš, jako by si teprve teď všim, že nešel jenom na pokec do hospody. Seděli jsme proti sobě u stolu a blížili se závěru.

„Pár dní. Možná víc.“

Úlekem vyskočil a praštil se přitom do kolene. Zanadával. Ušklíbla jsem se.

„Nepřijdeš ani o vteřinu svýho drahocennýho času, až se vrátíš domů, neboj. Mám to tu dobře zařízený.“

„Tak jo. Pardon.“ Sed si zpátky a smutnej jak štěně na mě civěl skrz dlouhý vlasy.

„Copak?“

„Co Líbě řeknu?“

„Co chceš,“ odpověděla jsem jednoduše. Kvůli ní se nakonec nechal trochu svázat společenskejma zvyklostma. Trochu. Jeho nenechavej temperament se každou chvíli dral na povrch.

Dobře že je můj svět, jakej je. Většina lidí je mnohem příjemnější, když nehladoví a nežízní.

„Mam takovej dojem, že mi budeš chybět,“ povídá najednou.

„No to si piš.“ Jestli jsem zadaná, už jsme probrali. Potají doufal, že mě překecá, leč se mnou nikdy nikdo nehnul.

„Takže pudu zkusit štěstí, jo?“ zazubil se. Vzápětí se zarazil. „A jak se mam dostat domů?“

„Lusknutím prstů,“ zakřenila jsem se a poslala Luboše zpátky na Zem.

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 2.

Gejmí

 

Pobaveně jsem skřípal zuby; asi se mi udrolil kus špičáku, ale nebyl jsem si jistej. Sledovat čerstvý bažanty jako Luboš byla vždycky estrádní podívaná. Čekal jsem, že za těch čtyřicet let už budu dávno otupělej a znuděnej, ale prakticky každej zobák přinese něco novýho, čemu se můžu zasmát. Důvody, proč je sem Doubravka bere na převýchovu, se nijak zvlášť neliší. Většinou jde o jednoho grázlíka za druhým a sem tam je vystřídá človíček s egem velikosti skleněnky, co bulí, že se proti němu spikl celej svět.

Tenhle třetiřadej zmetek Luboš byl jednoduchej. Stačilo, aby si uvědomil, že je hulvát a líný prase, zkrotl a začal se snažit. Takovejch už tu bylo! Marně jsem čekal na někoho s trochou úrovně, někoho noblesního, podobnýho mně. A předevšim někoho, kdo Doubravčin svět nebude měnit v krupicovou kaši. To ta poďobaná mánička nemůže nesnášet třeba pláže?

Doubravka považuje zobrazení věcí, který její svěřenci nesnášej, za alegorii. Takže pokud překonaj něco, co jim brnká na nervy, znamená to, že maj šanci překonat všecko. Nebo tak nějak. Moc jsem to nepochopil, protože po mně při mý první návštěvě lezli brouci a nemůžu s čistým svědomím říct, že by mi to pomohlo.

„Tohle se nemůže dít!“ úpěl už nějakou chvilku Luboš a máchal kolem sebe rukama. „Z čeho to vůbec je? Kde to je? Jak jste mě sem dostali? A co je tenhleten zač?!“ zařval, když mě zaslech se chechtat.

„Tamten?“ Doubravka vykouzlila přátelskej úsměv. „To je Gejmí.“

„Gejmí…“ zopakoval Luboš nešťastně. Tušil jsem, co má za problém. Ocit se ve světě nekonečnejch kopců krupicový kaše s ženskou, která nechává mizet biče, a chlápkem, co se jmenuje Gejmí. Jak tohle mohla nebejt halucinace, že jo? Klepal se, a to ještě nic neviděl.

„Gejmí, tady Luboš potřebuje koláček.“

Zvědavě jsem naklonil hlavu, šáh jsem pod pult a vyndal na něj plechovej tác se dvěma osamělýma makovýma koláčkama. Makový koláče? Ty má nejradši? Mochýtovej Jirka z minula se mi líbil víc.

To byl totiž další z Doubravčinejch sadistickej triků. Na uklidnění nabízela všem jejich oblíbený jídlo. V případě Jirky z minula teda pití.

„A co já?“ rýpla si Doubravka. Okamžitě jsem na tác přidal zlatavou kremroli. „No vida,“ pochválila si to, rozvázala nohy a seskočila ze stolu. Luboše koláčky neuklidnily. Třeštil oči hrůzou, zatímco Doubrava připlula k mýmu okýnku.

„Jste mý svědomí?“ zašeptal zděšeně.

„Ne,“ řekla Doubrava samolibě. Na štíhlejch prstech pravý ruky balancovala tác. „Jsme nápravnej ústav. Ale dobrá myšlenka. Když budeš poslouchat, zase brzo pomažeš domů.“

„A co mám dělat?“ Konečně padla klíčová otázka. Schlíple, celkem ochotně. V tu chvíli začalo opravdový Doubravčino představení. Doubravka věděla o člověku i věci, který zadupal hluboko do nevědomí. Dovedla bejt chápavější než nejhodnější babička a přesvědčivější než hypnotizér. A když bylo třeba, mířila přesně.

Luboš se ovšem po pár jejích větách začal vzpouzet.

„Hele,“ čertil se, „nemůžeš ze mě zničehonic udělat jemnostpána! Nejsem žádnej teplouš.“

Áha, docvaklo mi. Takže půjde i o názorovou úpravu. Sám jsem nikdá nebyl dvakrát tolerantní postavička a Doubravka mě zpracovávala hezkejch pár dní. Poslouchat to znovu mě nelákalo. Tákže hurá na kutě – ne že bych to potřeboval, ale bezvadně se tím zabíjel čas. Však ona mě Doubravka vzbudí, když vycejtí kuriozitu.

No, nevzbudila. Když jsem přes svůj oblíbenej korbel zamrkal na nebe, už se stmívalo. Moh uběhnout den, nebo taky dva tejdny. V Doubravčině světě se nebe červenalo, jenom když její svěřenec dostával rozum. Fyzično tu vůbec fungovalo divně, ale zvyk jsem si na leccos.

Útroby mi zachrastily strachy. Nepamatoval jsem si všechno ze svýho života, ale že jsem zestárl, to jsem cejtil v každý buňce. Doubravka věděla, kdy umřu. Ví to o každym. A v ten den si tady taky může nechat někoho novýho, aby s ní strávil zlomek její nekonečný existence. Nechtělo se mi umřít. A nechtěl jsem poznat, kdy to přijde.

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 1.

Luboš

 

Abyste rozuměli, já si ideální život nepředstavoval. Nebo jo, no – akorát mi prostě nestál za to sáhodlouhý bolestný uvažování. Holt některejm lidem podobný věci nevoní. My si vystačíme s tím, co máme. Teda většinou.

V tamten neplánovanej Den D bych proti takovýmu ideálnímu žití nic nenamítal. Ležel jsem v posteli, tý starý špatný, kde mě pružiny tlačily do lopatek a namoženýho kříže, jen jsem tak civěl do prohnilýho stropu a přemítal o tom, Ježíši Kriste, co bych dal i za pitomou krupicovou kaši, kterou jsem odjakživa nesnášel. Za hustej a přeslazenej hnus – mít ho ovšem, tak by mě už druhej den nebolelo břicho. Ale to jenom v případě, že bych byl schopnej tu břečku někde splašit. A mít čím zaplatit. Povzdych jsem si. Ved jsem to ale bídnej život. Měl bych se přestal zabejvat věcma, který neovlivním, tak jako to dělá polovina státu. Třeba tím, že je můj žaludek souženej hladomorem, ach jo…

A pak TO začalo. Nejdřív jsem si vzpomněl na Alenu. Na tu její řvací scénu. Nikdy předtím jsem neviděl někoho se tak pěkně sesypat. Muselo ji to stát hromadu duševních sil, chudinku kverulantku.

Vzápetí se vynořil obrázek Báry. Jejích laškovnejch pohledů a vyzývavýho oblečení. Hezká jak vobrázek, ale úplně blbá.

Pak pár ženskejch, který mi byly úplně šumáč.

A nakonec vyskočila vzpomínka plná všemožnejch chvil s Líbou. Libuška byla pěkný kvítko, nenechala si nic líbit, tak asi proto jsem s ní zůstal nejdýl. Ani už nevím, proč jsem ji tehdá nechal. Něčím mě děsně nasra-

Zamrkal jsem. Popraskanej strop se rozmazával, jako bych byl na pokraji usnutí. Mžourání a mžikání nepomáhalo. Svět se zatočil a přiškrtil můj ubohej žaludek, načež mne krutým způsobem vyplivl někde v prázdnu. Událo se to tak rychle, že jsem nejdřív ani nepocítil pořádnou změnu. Pak jsem si začal všímat věcí.

Nemám hlad.

Sedím.

Nejsem v tý svý díře.

Vzduch je zelenej.

Jak může mít VZDUCH barvu? napadlo mě. Postavil jsem se, jen abych zjistil, že se kejklám ze strany na stranu, protože podlahu tu tvoří jakási odporná pružná hmota, připomínající extra hustou... krupičku. Skoro jsem to divný místo vozdobil vnitřníma šťávama. Hlad by se fakt neměl podceňovat. Zachvěl jsem se. Byla tu zima, nebo přinejmenším chládek. Přes hory takzvaný podlahy jsem nic neviděl; jak to tu vypadá či jestli tu žije něco, s čím by se dala hodit řeč. Tak jsem se dal do průzkumu. Obešel jsem jeden nafouklej kopec a... tam barák. Teda, barák, to ani tak ne jako spíš bufáč, co se před ním na bílý podlaze, která se konečně tvářila normálně, skvěly dlouhý dřevěný stoly bez židlí. Celý to bylo zastřešený, což mě přimělo podívat se nahoru.

Ty vole.

Nemaj tu mraky.

Ve vokýnku zatím seděl chlap a cenil na mě hnusný hnědý zuby.

„Zdar,“ povídám. Usmál se jak Babeta z Vlčí boudy. No fuj. „Hele, kde tohle je?“

Usmál se ještě šířejc, hrábl vedle sebe po slizkým korbelu od piva a začal ho soustředěně svinit hadrem–veteránem. Cejtil jsem se trochu nepatřičně. Když mě sem ale přitáhli, měli by se o mě taky starat, ne?

„Proč tu nemáte židle? Nemám si kam sednout.“

„Tak ty chceš židli?“ užasl ženskej hlas. Zněl jak práskání bičem; prostě jsem se za ním musel otočit. Jeho původcem byla ženská. A ne jen tak ledajaká. Šlo o ženu s tukem na těch správnejch místech, ženu světlejch očí a ryšavejch vlasů, ženu sedící na stole v tureckým sedu – ale hlavně šlo o ženu s devítiocasou kočkou v pravý ruce. A tam jsem se taky díval.

„Jsem Doubrava,“ pronesla tak vostře, že jakýkoli zesměšnění toho jména nepřipadalo v úvahu. I když možná víc pomáhal ten bič. „A čím budeš blbější, tím to tu pro tebe bude horší. Můžu na tebe řvát, můžu tě mlátit a můžu tě mučit.“ Přimhouřila oči a něžně položila devítiocasou kočku na kraj stolu.

Dovolil jsem si dotaz, zrak furt na tom mučicím nástroji. „A není to nezákonný?“

Doubrava se odtáhla v gestu nejvyššího údivu, jednou mrkla a ona i chlap ve vokýnku se začali děsně řehtat. Chlápkův smích zněl, jako když táhnete smirkovej papír po dokonale suchý kůži. Při pohledu na jeho zkažený zuby mě napadlo, že jestli jsou tohle moje hladomorem vyvolaný halucinace, mám fakt divný chutě.

28.6.2021
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den čtvrtý

Hagan Girven (Heilyn)

Stalo se to na jaře roku 2021 našeho letopočtu, kdy Heilyn po několikadenní oslavě s větrnými Bohy a vodními žínkami zakopnul a spadnul, ale tak neopatrně, že zvrhnul Dagdův kotel[1] a celý ho vylil do útrob velké hory Galtymore[2], někde v provincii Munster v Irsku. Problém nebyl v tom, že ho zvrhnul, ale v Heilynovi samotném. Měl trochu deprese, které trvaly snad už dvě stě let, protože si ho lidé pořád pletli z Leprikonem, snažili se ho chytit a chtěli po něm, ať jim dá hrnec zlata, které samo sebou neměl a i kdyby, tak by ho propil někde s trpaslíkama nebo podobnou havětí. To už totiž udělal ve světě Tuath Dé Danann[3], kde žil ve městě Murias u druida Seniase.

No a měl toho na triku víc. Třeba jednou vyměnil pohanským Bohům tisíc let staré víno, které přidávali do země pro lepší úrodu a místo něj dal láhev se stoletou vodou, čímž způsobil velké povodně kdesi na jižní Moravě. Takže bylo jasné, že ho nikde v žádném Sídhe[4] nikdo nechce.

Rozhodl se tedy, že bude cestovat po světě, pít a škodit, což mu šlo víc než skvěle. Cestou se naučil pár zaklínadel, o kterých si myslel, že se mu budou ve světě lidí hodit. Když se dostal do Polska, někam do Svinoústí, potkal tam malého Ludka, Henrika Garbiše, který už nadále nemohl v Polsku vydržet a pořád dokola opakoval: Zlatni rat, nigde crkve, ili zvona“.[5] A tak se zrodilo nové přátelství.



[1] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dagda_(keltský_bůh)

[2] Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Galtymore

[3] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tuatha_Dé_Danann

[4] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sídhe

[5] Google překladač: ze srbštiny: „Zlatá válka, nikde žádný kostel, ani zvony“.

< Pokračování příště >

24.6.2021  (upr. 28.6.2021)
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den třetí

Nezvaní hosté

 

Zjišťuji, že mi mizí víno z láhve. Původně jsem to dával za vinu noční alkoholové náměsíčnosti. Další varianta byla, že mi to víno pije pokojská. Představoval jsem si, jak přijde ke mně do pokoje, vytáhne z kabelky plastovou zpola naplněnou láhev, do které si odlévá ze všech pokojů alkohol, a to samé udělá i u mě. Potom si pustí naplno televizi i rádio a tančí opilá na pokoji. Pak padne znavená do mé postele k telenovele, chvilku si spočne, a nakonec uvede pokoj do uklizeného stavu. (Je to přece její práce). Ale jak se později ukázalo, bylo v tom úplně něco jiného.

Do pokoje se mi nastěhovali hned dva nezvaní hosté. Jeden Clurichaun[1] jménem Hagan Girven (přezdívaný Heilyn) a jeden Ludek[2] jménem Henrik Gabriš (přezdívaný Jacek). Heilyn byl malej vzteklej prcek, velkej asi jako dva pilníky, oblečenej do lněné ušmudlané košile, přes kterou měl špinavou ševcovskou zástěru, ošuntělé kalhoty a divné špičaté boty s lesklými sponami. Jacek byl o něco menší a spíše připomínal, mně více známého, permoníka nebo trpaslíka, protože měl na hlavě špičatou čepičku, na těle něco jako kapucínskej hábit, opatřenej opaskem se stříbrnou sponou uprostřed, a na nohou kožené rozervané škorně. Heilyn si s sebou nosil ještě takovej malej hliněnej džbánek, kterej, jak se později ukázalo, byl bezednej, a tak se do něho vlezlo neomezeně alkoholu.

Jsem trochu pověrčivej, takže s sebou nosím na krku pytlík mouky, abych jí mohl sypat do oken a kolem postele. To odhání prapodivné bytosti. Se solí to prý funguje, ale tu jsem všechnu použil na sušení masa, které mi začalo též mizet po malých kouscích. Za to ovšem částečně mohla moje nenažranost a noční návštěvy spíže. No, ale vraťme se k těm dvěma malejm votravníčkům, co se rozhodli oskvótovat můj pokoj.

Bylo víc než jasný, že nikdo z nás neopustí lázně. Já, protože nemůžu, páč by mi pak pojišťovna nezaplatila pobyt a všechny ty procedury, na které musím chodit, bych musel platit. Oni, protože nechcou, a navíc si mě vybrali kvůli mé lásce k vínu, sušenému masu a úplně otravnému hraní na flétnu (na kterou vůbec neumím).



[1] Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Clurichaun

[2] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludkové

* „Podle Lužických Srbů obývali ludkové Lužici ještě před lidmi, byli pohané a měli svého krále, který sídlil ve Grodku. Protože nemohou snést zvonění, tak se odstěhovali a jsou už jen zřídka k vidění. Mluví zvláštní variantou srbštiny, plnou archaismů a dialektismů, a mají různé jiné zvláštnosti mluvy jako opakování slova ještě jednou, ale s negativní předponou. Někdy obývají i lidské příbytky, ale jinak žijí v podzemí, lesích a horách. Pěstují zvláštní druh žita a pečou z něj nepříliš kvalitní chléb, jinak se živí i kořínky a planým ovocem. Někdy také berou potravu z lidských polí. Jsou znalí kovářství a lidi naučili stavět domy. Milují hudbu, zpěv a jsou dobří věštci, čehož využívali i lidé. Jejich rodiny mezi sebou často válčí, v jednom takové boji prý všichni zahynuli. K lidem jsou však přátelští a často si od nich půjčují věci, za což je odměňují. Dobré vztahy mívají především s jednou rodinou. Dokonce se vypráví o tom, že si jeden ludek vzal lidskou ženu. Své mrtvé spalují a jejich popel pohřbívají v nádobách do země, starověké hroby v Lužici byly dříve přisuzovány právě ludkům. Polští krasnoludci žijí nejčastěji v dírách v zemi, ale také za pecí nebo pod komínem v lidských obydlích. Lidem jsou přízniví, ale kradou nekřtěné děti a podvrhují místo nich své ošklivé, kterých se dá zbavit bitím. Věřilo se, že dokud se krasnoludci objevovali, bylo na světě lépe, ale protože je vyhnalo zvonění, je na světě bída. Slovenští lútci jsou oblečeni jako havíři a bydlí v horách, vládne jim Kovlad a Runa, paní zlatých dolů.“

< Pokračování příště >

31.5.2021  (upr. 28.6.2021)
Jorka Mouken v lázních - část I. - Den první a druhý

… Ještě, než jsem pochopil, že časování je fakt otravný, dělal jsem si časový rozvrh, no a jel jsem podle něj.

 

Den první - Odjezd do Bechyně

 

5.30 - Budíček, kapučíno, zelený čaj a kontrola cesty přes Mapy.cz.

6.59 - Vyčesávání lupů z mojí hlavy.

7.56 - Bloudíme někde v Dobříši.

9.50 - Konečně Bechyně, přihlášení na recepci, vstupní prohlídka u lékaře, a načasování mých procedůr.

12.00 - Našel jsem svůj pokoj a můžu se tady zabydlet (jo, můj pokoj má číslo 304 b. „B“ jako Božena, tak se konec konců jmenuje ten dům, kde bydlím).

13.20 - Mám svoji první procedůru, která se jmenuje slatinná koupel (hurá, budou na mě dávat bláto!).

Po této koupeli jsem se odebral zpět na Boženu, převléknul se do tepláků a šel jsem prozkoumávat krásy tohoto, dosud mnou nepoznaného, lázeňského města. K mému údivu jsem zde nenašel žádnou otevřenou hospodu, kde jsem se mohl osvěžit místním pivem značky Keras, o kterém jsem se dozvěděl od nějakýho pacoša, co se ke mně přifařil hned na recepci. Po chvilce bloudění vidím pána, jak prodává lístky na parkovišti a ptám se ho, jestli tady seženu někde pivo? A on odpověděl: „My tady dodržujem pravidla, běžte si do pivováru.“ Mrknul na mě a odešel. Vydal jsem se tedy hledat pivovar.

Po dalším krátkém bloudění stál konečně přede mnou Pivovar Keras, ale na dveřích měl nápis: ZAVŘENO. No to nééé! Já se z toho poseru. Lamentoval jsem. Netrvalo ani deset vteřin a všimnul si mě nějakej jinej pán a zeptal se: „Chcete pivo?“ Říkám, že jo, a z tohoto kouzelného dědečka se vyklubal sládek, kterej mě zavedl zadním vchodem na malou zahrádku, kde už se nalívaly nějaký ženský. Usedl jsem k vedlejšímu stolu a poslouchal jejich super zážitky, z jichž bylo zřejmé, že jsou to taky lázeňský pacošky.

O chvíli později se mě zeptaly: „Vy jste z osmnáctky, že?“ Nevěděl jsem, co to znamená, ale pak mi došlo, že vlastně sedím u stolu číslo osmnáct, tak odpovídám, že ano. Zdálo se, že mě tu všichni znají, a to jsem tu teprve první den (nebudu ale panikařit), dopil jsem pivo a šel zpět na Boženku. Brzo měla bejt večeře a tu přece nepropásnu. Po cestě jsem ještě navštívil místní vinárnu, kde k mému překvapení paní předem věděla, že přijdu, a dokonce znala mé jméno, no a paranoia byla na světě. Vezmu si ale láhev Iršaje a odcházím konečně na tu jejich večeřu, která byla, nebojím se říct, skvostná.

Po naplnění žaludku odcházím na pokoj a prozkoumávám jeho taje. Zjišťuji, že mám nejen šatní skříň, ale i komoru, která má stálou teplotu. Paráda, ihned se vydávám do Tesca koupit flákotu, kterou nasolím a okamžitě zahajuji proces sušení.

 

Den druhý - Sušení

 

Druhý den ještě dokupuji salám a kus hovězího, které taky uložím na tyčku a suším, takže to tam vypadá asi takhle: župan, bůček, pyžamo, salám, vesta, hovězí, bunda, košile (jo, komora se dá zamčít, takže tam nikdo nemůže, a to je přesně to, co potřebuju, uklízečka má smůlu, v komoře se prostě neuklízí).

 

< Pokračování příště >


Jak jsem cestoval - Epizoda I. (próza, Jorka Mouken) • Jak jsem cestoval - Epizoda II. (próza, Jorka Mouken) • Jak jsem cestoval - Epizoda III. (próza, Jorka Mouken) • Týpek a kytička (próza, Božetěch Sraček)
    

23.4.2021
Týpek a kytička

Byl týpek a měl rád kytičku
Chodil se na ni podívat a posedět u ní
byl šťastněj, že může bejt u toho, jak kvete
Kytičce by se ale mohlo tam venku něco stát
někdo by ji mohl zašlápnout
tak si ji týpek vzal domů
Bylo krásný, že se mohl ráno probudit vedle kytičky
byla moc krásná a tak se na ni podíval a povidá dobrý ráno
a kytička nic
Přes den se na ni chodil koukat a zalejvat ji
byl šťastnej, že může bejt u toho, jak kvete
a večer jí říká dobrou noc kytičko
a kytička nic
A tak to šlo spoustu let
až mu z toho začalo jebat
tak se ptá kytičky máš mě ráda
a kytička povidá
ježišmarja ty jseš blbej.

18.4.2021
Jak jsem cestoval - Epizoda III.

Příspěvek je součástí seriálu: Jak jsem cestoval - Epizoda I.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda II.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda III.

V tu chvíli mi to došlo, prožívám to všechno najednou. Prej nejméně pravděpodobné, no jasně, spoléhej se na Pulana, co má za kámoše frťana. V jeden okamžik jsem byl jablkem, které okusuje můj prastrýc, kterým jsem vlastně taky já, ale před tři sta lety, a zároveň su ten kůň, co ho vedou na masožravou louku, stal jsem se i kolíčkem na prádlo, kterej s tím vším nemá vůbec nic společnýho. Současně ze mě byl pes, co čůrá na sloup, kterej su taky já a reznu, obratem jsem se zase stal planetou Zemí v éře Kenozoikum, takže jsem odpovědnej za vývoj kvartéru, neogénu a paleogénu, což mě docela překvapilo, protože mi to nikdo neřekl a ani se o mě neučí ve škole. Ale potěšilo mě, že můžu za oddělení Grónska od Eurasie a vznik Severního ledového oceánu nebo Pyrenejí, které mám docela rád.

Náhle zjišťuji, že zářím, stal jsem se světlem v rohu svého pokoje a vidím, jak jdu sám k sobě a jsem sebou zcela pohlcen. A tak si říkám, že není dobré být pohlcen jen sám sebou, i když jste v blbé době. I když může být někdy opravdu obtížné soustředit se na tolik podnětů, když sami jste podnětem a taky nejste třeba tak úplně vyrovnaní. To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit se kreativně podněcovat navzájem. A psát o tom.

15.4.2021  (upr. 18.4.2021)
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Jak jsem cestoval - Epizoda II.

Příspěvek je součástí seriálu: Jak jsem cestoval - Epizoda I.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda II.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda III.

Stěny místnosti byly posety různými, snad vikingskými, štíty, po zemi běhala zvláštní zelenina, třeba mrkev, co vypadala jak housenka nebo červená řepa, která se chovala jak malé koťátko, mňoukala a otravně se o mě otírala, až jsem měl kalhoty celé červené. Docela drsná byla brokolice, která tu dělala vyhazovače, a zároveň barmana. Měli tu masivní dřevěné stoly a židle, které byli vyrobeny z místního, velmi zvláštního, stromu, co se sám stal nábytkem, hned jak jste jej pokáceli (tedy záleželo na tom, o co jste to dřevo předtím požádali, aby se z něho stalo). Někteří hosté vypadali jako z mlhy, ale jak jste se o ně otřeli, tak vás popálili jako medúzy. Chodily tu téměř metrové kukuřičné klasy, které jak se na vás naštvaly, tak se prostě rozpadly na popcorn.

A jak jsem tam tak nebyl, slyším z dálky známý hlas, co říká: „Dáte si ještě, dáte si ještě?“ Ano, byl to můj mluvící půllitr a tančil do rytmu písní nějaké místní kapely, co se skládala z několika krysích hlav a jedné hlavy rysa. Byla to velmi zvláštní muzika, doprovázená úžasnými efekty, které měla na starost hlava rysa. Třeba vyplivla kus prasete, a to proletělo místností jako kometa, pochodoval tu na mol opilý albatros, a dokonce se zde zjevil muž, kterému z oka tekly, nebojím se to říct přímo, sračky. V životě jsem nic podobného neviděl a asi už nikdy neuvidím.

Pak ke mně přiskočil můj půllitr a představil mi svého kamaráda cestáře, tedy cestovního frťana. Nevěděl jsem, co to ten cestovní frťan je, naopak vůbec nemluvil, jako můj zmiňovaný půllitr (budeme mu říkat Pulan), jenom tam tak byl. Ptám se tedy, co je to zač a Pulan mi začal vysvětlovat, že jak se z toho frťana napiju, hned začnu zvracet, a to tak, že všechny moje zvratky, včetně mě samotného, se vcucnou do cestáře a já se pak ocitnu třeba na jiné planetě, v jiné době, možná v jiném vesmíru, dimenzi či čase a prostoru, nebo (co mu přišlo nejvtipnější) ve všem současně. Ta poslední varianta, tvrdil, je nejméně pravděpodobná. Tak jo, do toho jdu, můžu se přece konečně dostat domů.

Vzal jsem cestáře, kopnul ho do sebe, a ani jsem nestačil polknout, když jsem začal zvracet jak vo závod, všechny moje zvratky šup rovnou do panáka, nikde ani kapka okolo. Najednou mi to začalo vtahovat obličej, hlavu, krk, ramena, no prostě celý moje tělo a vyplivlo mě to na místě, které jsem dobře znal. Bylo to u mě doma, hurá, zaradoval jsem se, ale má radost byla předčasná. Začaly se se mnou dít strašně divné věci, měl jsem najednou cizí, ale zároveň známé vzpomínky, prožíval jsem jeden okamžik pořád dokola, ale pokaždé jinak, nebo jsem ho neprožil vůbec?

 

- Pokračování příště -

6.4.2021  (upr. 15.4.2021)
Jak jsem cestoval - Epizoda I.

Příspěvek je součástí seriálu: Jak jsem cestoval - Epizoda I.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda II.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda III.

Jednou večer, posilněn pivem a jointem, jsem si šel lehnout docela brzo, snad tak kolem deváté hodiny. Spal jsem jako špalek nebo jako když do vody hodí. Nevím, jak dlouho jsem spal, když v tom mě probudilo světlo zářící z kouta místnosti. Myslel jsem, že je to světlo z mobilu, a tak jsem ho šel vypnout. Došel jsem až ke zdroji toho světla, ale mobil nikde. Za to já jsem se ocitnul na nějaké cestě, která byla ohraničena docela vysokou zdí, na které byly namalované kostry koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vydal jsem se tou cestou, až jsem narazil na velikou dřevěnou bránu posetou malými červenými broučky, kteří na sebe jeden přes druhého pokřikovali: „Hele někdo přichází!“ Ani mi nebylo divné, že jim rozumím, a že vlastně vůbec mluví. Slušně jsem je pozdravil a oni mi odpověděli. Hned, jak se tohle stalo, se ta obrovská brána začala otvírat a pomalu z ní vylézali nějací lidé, kteří vedli koně, krávu a dvě malá telata. Nijak si mě nevšímali, a tak jsem bez problémů proklouznul za zdmi do nějakého města, které mi nepřipomínalo vůbec žádné město, co znám (snad ani z dokumentu).

Pokračoval jsem tedy dál do centra dění, všude okolo chodili lidé oblečeni do středověkých šatů, po ulici nejezdila auta a ani tu nebyly žádné moderní nápisy na domech, či výškové budovy, ale byla tu hospoda. Paráda! Pivo bych si určitě dal, a tak jsem zamířil rovnou k baru, objednal si pivo a posadil se do nejzapadlejšího koutu zdejší nalívárny. Mok chutnal opravdu skvěle, však po dopití se mě někdo zničehožnic zeptal, jestli si dám ještě. Koukám kolem sebe, ale nikoho nevidím. A znova: „Dáte si ještě? No vážně, dáte nebo ne?“ Zkoprnělej údivem zjišťuji, že na mě mluví můj půllitr. No to mě poser, pomyslel jsem si. Odpověděl jsem, že ano a on seskočil se stolu, odcupital někam k baru a vcukuletu byl zpět, zase plnej toho super piva.

Náležitě posilněn jsem se vydal na další průzkum tohoto podivného místa, zajímalo mě, proč ta vysoká zeď, a taky proč ty divný obrázky koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat, prej tam za zdí je přece ta masožravá tráva, povídala jedna bába. Říkám: „Jak jako masožravá tráva?“

„No všude vokolo roste tráva, která po celé generace terorizovala naši vesničku, než jsme přišli na to, že se dá krmit nejen lidským masem, ale i zmiňovanými zvířaty. Což bylo samozřejmě lepší než lidi (tedy aspoň pro ty lidi).“

Se zvědavostí jsem se šel podívat, jak takové krmení vypadá. Zážitek to byl, to vám teda povím. Normálně pustili toho koně na louku a on začal spásat krásně zelenou trávu, která tam rostla. Ale co se nestalo, kůň začal najednou jančit a z huby mu tekla krev, než jsem se stačil vzpamatovat, po koni zůstal na louce jen krvavej flek. Tak krmení pro příště vynechám, protože tohle bylo dost i na mě.

Otočím se a najednou zase to divný světlo a já se pro změnu ocitnul úplně někde jinde a možná snad úplně jindy. Lidi tu byli, ale zároveň né, a taky to vůbec nevypadalo tak, jak to vypadá a ani se to nedalo nijak popsat, protože jsem tam byl, ale vlastně ne.

 

- Pokračování příště –


Letní Letná (próza, peterkey)
    

1.1.2021
Letní Letná

Ta oranžová cedule s bílým nápisem a lemováním přitahovala jeho pohled snad pokaždé, co kolem projížděl tramvají cestou do práce nebo z práce. Vždy alespoň mimoděk zvedl oči od čtení, aby se ujistil, že jeho vysněná trofej je stále k mání. Pokaždé hned s uzarděním zaháněl hříšné myšlenky – loupení dopravních značek a espézetek přeci neschvaloval ani zamlada, kdy podobnými excesy často končívaly studentské tahy městem. Co teprve teď, jako spořádaný otec od rodiny?! S touhle cedulí to ale bylo jiné – měla pro něj zvláštní význam. Stejně jako celý novocirkusový festival, který každoročně ohlašoval blížící se konec letních prázdnin. Miloval hravou atmosféru festivalu s bohatým doprovodným programem. Letenská pláň se při té příležitosti vyzdobila stovkami těchto oranžových cedulí s bílým nápisem odkazujícím k názvu festivalu. Po skončení festivalu všechny cedule zmizely. Jen tahle jediná letos zůstala. A tak ho sváděla. Doufal (a děsil se toho zároveň), že ceduli časem pořadatelé festivalu uklidí, nebo, že si ji někdo s podobně nízkými úmysly přivlastní… Cedule však odolávala.

Časem si pro svůj loupeživý záměr začal hledat zdánlivě racionální zdůvodnění. Tak předně: cedule odkazovala na LETNÍ festival, což, uznejte, v půlce ledna není dvakrát aktuální. Navíc ji nějaký dobrák otočil o 180 stupňů, takže místo na Letnou teď ukazovala někam ke Stromovce. No to už snad přímo ohrožuje národní bezpečnost! Jen si představte, že by taková nedůslednost panovala kupř. u značení hlavních a vedlejších silnic! Bylo by tedy aktem nadmíru občansky odpovědným takovou diverzní ceduli odstranit a, samozřejmě na vlastní náklady, bezpečně uložit na vhodné místo. Třeba u nich doma v obýváku nad klavír! Samozřejmě, až se čas festivalu opět nachýlí, bude možno ceduli opět dočasně vrátit na její původní místo, aby mohla směřovat zájemce o nový cirkus do pestrobarevných šapitó, kde zvířeti už není činěno příkoří člověkem, a i ti klauni nakopávají si zadky jen z těch nejvyšších estetických důvodů.

 A tak se jednoho večera odhodlal. V práci se vybavil kombinačkama a za hustého deště vyrazil do temné noci, vstříc svému osudu. Počasí mu přálo, tlusté provazy deště už několik hodin bičovaly město, k pravidelnému večernímu běhu či procházce by se toho večera odhodlala jen hrstka statečných. Se statečnými však bejvá ten problém, že maj kolikrát tendenci se míchat do věcí, po kterejch jim nic není, říkal si s úšklebkem westernového padoucha a déšť mu stékal za krk. Už chvíli postával pár kroků od cedule a nenápadně obhlížel způsob jejího uchycení. Trochu ho vyděsilo, že cedule byla ve skutečnosti mnohem větší, než jak se zdálo z tramvaje. Až nyní si uvědomoval skutečné rozměry zamýšleného činu. Ale jinak se situace tvářila příznivě. K dřevěnému sloupku byla cedule přichycena jediným šroubem, navíc na druhém konci s křídlovou matkou – nebude-li příliš utažená, celá věc nezabere víc jak dvě-tři minutky. Teda pokud na ni dosáhne! Marně se rozhlížel, jestli v okolí neleží vhodné stupátko. Zahlídl jen dvě rozmočené kartonové krabice. Co naplat, cvičně se postavil na špičky a natáhl se za pravou rukou. Hned napoprvé matku bezpečně sevřel mezi prsty. Ani nebyla moc utažená! Na chvíli raději přerušil akci, aby zhodnotil celkovou situaci. Na nedaleké zastávce čekal jediný člověk, v kapuci a s cigaretou v ruce. Ve tmě nebylo zřejmé, jestli se dívá jeho směrem. Hlavně se teď neukvapit… Od Hradčanské se blížila šestadvacítka – třeba do ní nastoupí. Chlápek na zastávce spěšně típl cigaretu. Tak tohle bychom měli. Teď ještě aby nikdo nevystoupil… Tramvaj odjela a na zastávce po ní zůstal jen dohasínající špaček. Okolí zastávky se ponořilo do ticha. Teď nebo nikdy! Znovu se vyšponoval na špičky a zběsile odtáčel matku proti směru hodinových ručiček (hlavně to teď nepoplést!). Několik prvních obrátek šlo trochu ztuha, ale pak už stačilo ukazováčkem cvrnkat do křídel matky a ta se za tichého zvonění ochotně posouvala po závitové tyči. Za chvíli ji měl v dlani! Vytáhnout uvolněný šroub z dřevěného sloupku už byla větší dřina, až si chvíli myslel, že se bude muset vrátit do práce pro šroubovák, kterým by zaseklý šroub vypáčil. Naštěstí to šlo i dlouhým klíčem od bytu. Po chvíli dloubání a páčení se šroub konečně začal otáčet a po delším zápase se mu jej i s cedulí podařilo vytočit ven. Odložil ceduli na plocho do trávy a vyplašeně se rozhlédl kolem sebe. Od Letenského náměstí se blížila další tramvaj a zpoza stadionu se zrovna vynořila asi čtyřčlenná skupina lidí s deštníky. Byli však ještě dost daleko, nebylo tedy pravděpodobné, že ho při činu pozorovali. Rychle popadl kořist a vyrazil s ní napříč prázdnou plání – ve spáncích kladiva vzrušení! Původně si naivně (pokud vůbec) plánoval, že ceduli ukryje pod bundu, což se při jejích skutečných rozměrech ukázalo jako nemožné. S tak obří cedulí se sotva může producírovat po Letné nebo vlézt do tramvaje. Co teď? Vyplavený adrenalin mu na chvíli zatemnil mysl, v hlavě se odvíjely paranoidní představy klaunů-zabijáků, kteří mu jsou už jistě na stopě a až ho dopadnou, ztrestají jeho opovážlivost nekonečnou torturou komických skečů. Musel se té představě nahlas zasmát. Ve skutečnosti si byl vědom, že celá ta věc je vlastně klukovina, ale proč si neužít ještě trochu dobrodružství? Po zralé úvaze nakonec jako nejbezpečnější možnost vyhodnotil jít domů pěšky, přes Stromovku až k Trojskému mostu a následně Trojskou ulicí až do Kobylis. Tato trasa zahrnovala nejméně kritických úseků, kde se nešlo vyhnout osvětleným ulicím, většinu z nich navíc už dost daleko od Letné, kde bylo oprávněné očekávat nejvyšší výskyt klaunů-zabijáků. Jinak samé potemnělé chodníčky a houští, kam ruka zákona nedosáhne. Když to půjde dobře, do půl hodiny by mohl být doma.

 

Probudil se kolem deváté, z obýváku doléhaly zvuky z televize. Děti už se nejspíš nějakou dobu dívaly na pohádky, žena ještě spala. Protáhl se na posteli a v tom mu to došlo – on to udělal! Rychle vyskočil z postele a běžel do obýváku. Nad klavírem zářila velká oranžová cedule nepatřičných rozměrů! Vzpomněl si, že ji ještě v noci v euforii přivrtával (měl by se za to při vhodné příležitosti omluvit sousedům). S obavami se podíval na děti – určitě se budou vyptávat, jak se tu ta cedule ocitla! To se musí dobře rozmyslet, přikazoval si. Nerad dětem lhal, ale dobře věděl, že popis komplexní reality světa se v jejich věku ještě neobejde bez určitých opodstatněných zjednodušení. I zde bude záhodno některé aspekty celé záležitosti příliš nezdůrazňovat, přemítal. Načež se z ložnice vypotácela Manka a s upřímným zděšením vykřikla: kdes to, proboha, ukrad?! Po několikerém vysvětlování původu cedule a objektivní prospěšnosti jejího přemístění si nakonec přeci jen vymohl, že cedule může zůstat na svém novém místě, tedy nejdéle do léta, kdy, jak slíbeno, bude navrácena zpět.

Celý příští týden se podvědomě vyhýbal místu činu. Do práce jezdil zásadně metrem a zrušil dokonce jednu pracovní schůzku, která se měla uskutečnit poblíž, jen aby nemusel projíždět kolem letenské pláně. Snad se skutečně bál, že na prázdném sloupku místo cedule spatří vývěsku se svou fotkou a nápisem: hledá se, živý či mrtvý! Až v pátek po práci přeci jen přemohl zbabělost a nasedl do přeplněné šestadvacítky. Když projížděli kolem stadionu, až na poslední chvíli se prodral k okýnku, odkud měl dobrý výhled na celou pláň. Sloupek byl prázdný. Zdálo se tedy, že po něm a po ceduli, nikdo nepátral. Přesto pocítil smutek. Už si zvykl vídat ji na tom místě a teď mu scházela. Možná i ostatním? Třeba ta cedule nebyla jenom zapomenutá. Možná tam byla ponechána úmyslně, aby místním dávala naději, připomínala, že po dlouhé zimě zase přijde léto. Jakým právem si ji vlastně přivlastnil? V tu chvíli byl pevně rozhodnut, že ještě toho večera ceduli vrátí. Ale doma už ho odhodlání pustilo, po večeři se mu už do chladné noci nechtělo a nakonec už i Manka připouštěla, že ta cedule vlastně docela ladí k závěsům. Navíc, konečně správně ukazovala na Letnou, i když hodně z daleka. A tak cedule zůstala nad klavírem.

A všechno se začalo kazit. Nejprve v práci, jako by najednou ztratil veškerou sílu a zdánlivou lehkost, se kterou dříve překonával i ty největší výzvy. Všechno šlo najednou ztuha anebo spíš nešlo vůbec. Experimenty selhávaly, výsledky nedávaly smysl, přístroje, jeden po druhém, vypovídaly službu. Nevzdával se a zkoušel nepřízeň přemoct ještě větším úsilím a odhodláním, trávil v práci každý den 12 hodin, pak přidal i víkendy, rodinu na čas skoro nevídal… Ale čím víc se snažil, tím hůře se mu vedlo. Připadal si, jako by ho někdo zaklel. Nepatřil mezi pověrčivé a tak si souvislost mezi náhlým selháním a zcizenou cedulí dlouho odmítal připustit. Při tom všem stresu ani nepostřehl, že se ve zprávách začaly objevovat znepokojivé informace o jakémsi neznámém viru, který se objevil v jedné zapadlé čínské provincii. Nutno říci, že těmto zprávám zprvu věnoval pozornost málokdo. Za pár měsíců už se pandemie nového koronaviru nekontrolovaně šířila Evropou a postupně přinutila utlumit veškerý život společnosti. I v Česku se zavřely nejprve kluby a restaurace, divadla a koncertní sály, brzy na to i školy, úřady a fabriky. O ničem z toho dlouho netušil. Zcela pohroužen do svého výzkumu nesledoval zprávy, v laboratoři pracoval sám, takže vlastně nikoho nepotkával, z domu vyjížděl ještě za tmy a vracel se, když už všichni zase spali. Dozvěděl se o tom vlastně až ve chvíli, kdy mu jednoho dne zakázali vstup do laboratoře. Prý z epidemiologických důvodů. Nechápavě hleděl na úřední lejstro na nástěnce ústavu, než mu dobrácký vrátný poradil, ať jde raději domů a odpočine si. Cestou domů si uvědomil, že už vlastně dlouho nepotkal žádného člověka. Ulice byly vylidněné jako v žánrově důsledné postapokalyptické dystopii, jen občas zahlédl osamělou postavu s rouškou zakrytými ústy. Doma si konečně pustil rádio a až do večera fascinovaně poslouchal zprávy a reportáže popisující nastalou situaci a její dopad na různá odvětví hospodářství. Všude slyšel vlastně totéž: z protiepidemických důvodů se ruší, zastavuje, zakazuje... Situace byla natolik vážná, že se, považte, na čas přerušila i výroba automobilů! Proud informací o dotčených sektorech neustával ani v dalších dnech. Ve studiu se střídali renomovaní komentátoři, kteří narychlo vyčíslovali cenu takového celoplanetárního zastavení a poměřovali ji s cenou zachráněných lidských životů. Spirituálněji založení publicisté zase upozorňovali, že i takovou krizi lze vnímat jako příležitost, čas k zamyšlení – snad aby lidé nepropadali přílišné trudnomyslnosti. Duchovní autority vyzývaly k pokoře a usebrání, politici burcovali k solidaritě se zdravotníky a dodržování nastavených pravidel. Národ na krátký okamžik táhl v boji proti neznámému nepříteli za jeden provaz.

Dlouho se mu nedařilo udělat si v celé věci jasno. Bylo šílené si jen připustit, že by to všechno mohlo nějak souviset s jeho cedulí. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že na daném stavu nese díl viny. Vytáhl tedy ze skříně šicí stroj a stará prostěradla a jal se odčinit své selhání šitím roušek, kterých bylo v té době kritický nedostatek. Střídali se s Mankou u stroje a konečně byli zase spolu – děti stříhaly a rodiče šili, čas se na chvíli doslova zastavil a oni se v nastalém bezčasí chvíli vznášeli ve stavu beztíže.

To absolutní ustrnutí naštěstí netrvalo dlouho, takže dříve, než u nich stačila propuknout ponorková nemoc, mohli zase začít střídavě docházet do práce. Přesto, těch pár týdnu klidu jako by odčarovalo kletbu, která mu ještě nedávno svazovala hlavu a ruce. A tak se opět zvesela pustil do díla, práce jej opět těšila a většinou se i dařila. Navzdory mírnému rozvolnění se však společnost nadále svíjela v okovech přísných protiepidemických opatření. Že by se v létě mohly konat oblíbené festivaly se jevilo jako krajně nepravděpodobné. Přesto si slíbil, že pokud se letos uskuteční Letní Letná, bude jeho cedule u toho!

 V létě se život jako mávnutím kouzelného proutku vrátil do normálu – lidi s úlevou odhodili (toho času už) nenáviděné roušky a vyrazili za letním dobrodružstvím, k moři nebo k rybníku, každý podle svých (často tenčících se) možností. I oni se vydali na výlet, za rodinou na Oravu, kde si během pár týdnů užili koupání v přehradě, výlet do hor i prohlídku zříceniny hradu v Oravskom podzámku. Zrovna, když se plni zážitků vraceli do Prahy, zaslechl v rádiu útržek reportáže z nějakého probíhajícího festivalu. Rychle přidal hlasitost v neblahé předtuše, která se za krátko potvrdila: toho dne končila Letní Letná! Jak jen na to mohl zapomenout? Podrážděn klepl dlaněmi do volantu, až na okamžik probral Manku ze spokojeného spánku spolujezdkyně. Svůj slib už tedy nesplní…

Už první zářiový týden se začala epidemická situace opět dramaticky zhoršovat. Bylo zřejmé, že školáci se ve školních lavicích příliš neohřejí. Mnozí to dávali za vinu laxnímu přístupu vlády a přílišnému uvolnění opatření během léta, ale on věděl své. Už však nebylo způsobu, jak by své opakované selhání odčinil. Společnost se postupně rozklížila na dva nesmiřitelné tábory: jedni existenci viru kategoricky popírali a vyzývali k vědomému nedodržování všech vládních opatření, druzí naopak varovali před blížícím se kolapsem zdravotnictví s tisíci zbytečně mrtvými týdně. Situaci ještě více eskalovalo chystané masivní očkování obyvatelstva s cílem omezit šíření viru v populaci. Rozdělená společnost se vzájemně obviňovala z nezodpovědnosti. Jedni v očkování viděli spásu a nejlepší způsob, jak vybřednout z neustálého kolotoče přitahování a povolování protiepidemických opatření. Pro odpírače existence viru byl podezřele rychlý vývoj vakcíny naopak jasným důkazem, že celá věc je jen dobře promyšleným komplotem iluminátů a farmaceutických společností společně usilujících o rozvrat stávajícího společenského řádu. Nastalá nepřehledná situace hrozila brzy přerůst v ozbrojený konflikt.

Znepokojeně pozoroval spirálu šílenství, která se kolem roztáčela do stále vyšších obrátek. V podobných chvílích je přirozené hledat naději a inspiraci u velikánů, kteří osvědčili v dějinných chvílích (často mnohem úkladnějších, než je, přiznejme, tato) svůj charakter a jasnozřivost hodnou následování. Co dělat, když nebezpečí, zprvu abstraktně vzdálené, už zcela hmatatelně proniká do našich životů, vlamuje se do dveří našich družstevních bytů, když už se onen příslovečný mlok cachtá ve Vltavě? Jak zakončit příběh, který jak voda při jarním tání teprve hledá nejpravděpodobnější cestu ze svahu?

Týden proležel v horečkách, zajatý ve fantaskních představách hrozícího rozkladu, svého i společenského. Zákeřný virus mu nenasytně požíral plíce, mělký dech sotva stačil zásobit zubožené tělo kyslíkem. Manka mu po celou dobu starostlivě vařila čaj a srážela teplotu studenými obklady. Jako zázrakem se jí i dětem nákaza vyhnula. Po týdnu horečky konečně pominuly a on se mohl konečně alespoň trochu nadechnout. Pomalu se procházel prázdným bytem, Manka s dětmi byla zrovna na zdravotní procházce. Sedl si ke klavíru, přivřel víčka a nechal prsty volně rozběhnout se po klaviatuře. Ozvaly se první tóny povědomé písně, staré grungeové balady, kterou si před časem oblíbil hrát v mírně swingové úpravě. Nemocí zbystřené smysly se opájely harmonií tónů a na jeho tváři se po čase opět rozprostřel nepatrný úsměv. Zvolna rozevřel víčka, aby se ujistil, že jsou jeho prsty na správných klávesách. Přitom periferním pohledem zpozoroval, že v zátiší nad klavírem něco schází – cedule byla pryč!  Ve stejném okamžiku zašramotil klíč v zámku a do bytu vpadla Manka a za ní povykující děti. Dojatě se díval, jak se pošťuchují a vzájemně na sebe pomrkávají. Chtěl se hned Manky na ceduli zeptat, ale po chvíli váhání k tomu nenašel odvahu a ani později už se o ní spolu nikdy nebavili. Zkrátka zmizela.

- - -

Čekal na tramvajové zastávce na šestadvacítku. Jeho pozornost upoutal palcový titulek v novinách spolucestujícího. Přes rameno četl: první vlna očkovací kampaně úspěšně ukončena! Ušklíbl se. Přejel pohledem na plechový plot u zastávky, který byl pokrytý plakáty blížícího se hudebního festivalu. Mimoděk si představoval jeden pestrobarevný plakát u nich doma nad klavírem. Opatrně se rozhlídl kolem sebe. Co by se tak mohlo stát?


Budiž světlo (próza, Rogo)
    

22.12.2020
Budiž světlo

Slunce se ztratilo za horami a já jako každý večer usedl ve své jeskyni, v níž jsem si dopřával měsíční azyl. Nejprve jsem se nosem několikrát nadechl a vydechl, zavřel oči a snažil se koncentrovat na „Já“, snad jsem měl v sobě i položenou otázku „kdo jsem já?“. V tomto rozpoložení jsem se udržel sotva pár minut. Vše se náhle na okamžik přetrhalo, cítil jsem slabost a uvědomoval si své chyby, závislosti a nedostatky. Bál jsem se, že to nezvládnu, že selžu, že nebudu mít dostatek síly, že sestoupím z cesty a snad i toho, že jsem úplně sám. Ruce se bez pokynu mé mysli pomalu sepjaly v prosbě před hrudí. Začal jsem pomalu šeptat slova „prosím dej mi sílu, abych vydržel, abych byl lepší…“. Těch slov bylo více a plynula v kajícném tónu. Pocítil jsem naprostou oddanost a dojetí. Mé oči se smáčely drobnými slzami. Miloval jsem a byl jsem milován, věděl jsem, že nejsem sám. Snad k žádné ženě jsem necítil tak silnou Lásku jako k Tomu, co bylo všude kolem mě i ve mně. Jeskyně se stala chrámem, celý svět byl chrámem a mé srdce bylo ohněm v onom chrámu. Nebylo nic než To, žádná jiná myšlenka, žádná jiná touha, než být s Tím. Život je tak nádherné místo, co bych mohl chtít víc? Nebyl žádný jiný čas než „Teď“ a „Teď“ bylo plné blaha. Věděl jsem, že s „Tím“ se mi nemůže nic stát, že jsem konečně opět malé oddané dítě v milující náruči matky. Otevřel jsem oči, které byly stále ještě vlhké a věděl, že je. Nepřemýšlel jsem o jméně či tvaru. Nepotřeboval jsem žádné jiné důkazy. Vědomí je jedno jediné, vše je tím Vědomím a Láska je jejím nádherným projevem. Život se nestal jiným, stal se jen více vědomým. Vím, že to je jen počátek, jen znamení, které jsem dostal, abych setrval, abych již nikdy neměl potřebu vrátit se do tmy. Budiž světlo. 

 

29.09.2020

Tiché údolí

 


Pohádka o dědovi (próza, peterkey)
    

3.11.2020
Pohádka o dědovi

Vidličkou vybírám na slzičky nastrouhané okurky ze sladkokyselého nálevu. Odpolední siesta voní po kávě a švestkovém koláči s drobenkou. Na lepkavé stuze spuštěné z lustru bzučí několik chycených masařek a v remosce na troubě chladnou zbytky nedojedených kuřecích stehen. Usrkávám nálev a s přivřenými víčky napjatě poslouchám už tolikrát slyšené vyprávění, jako by to bylo poprvé. Děda Květoš usrkává turka a vypráví: o náletech za války, o Zátopkovi… Prý spolu na vojně běhávali. Nebo běhal jenom Zátopek, kolem jejich kasáren? Přes propast desetiletí doléhají ke mně už jen rozmázlé šmouhy vzpomínek.

Narozen 1924 do sedlácké rodiny, za války nuceně nasazen k práci „v Rajchu“, snad někde v Mannheimu.

Lovím z misky zbytky okurek a nad hlavou mi sviští spojenecké bombardéry. Na svých perutích přináší mír a smrt. Dědovi ve vzpomínkách se ještě nechce umřít a tak, pod záminkou návštěvy své nemocné matky, prchá zpět do protektorátu na rodné (tehdy ještě) Zlínsko. Přes rok se tam pak skrývá před úřady a jistou kulkou. Hrdina. (skoro) Partyzán!

Květoslav Laciga, rodák z Kvítkovic (dnešní Otrokovice). Chtěl bych mu věnovat tuhle pohádku. Pohádku o dědovi.

Po válce přichází mír a děda Květoš na Těšínsko. Nevím přesně jak a proč, prameny mlčí. Potuluje se po kraji a získává si přízeň domorodců svou družnou povahou a přiměřeným bonvivánstvím. Vyučený stavař, který celý život snil o dráze kuchaře na zaoceánské lodi, potkává ve službách Inženýrsko průmyslových staveb babičku Helenku, toho času stále ještě režimem perzekuovanou manželku emigranta, zakarpatského dobrodruha, který záhy po Vítězném únoru (v předtuše zářných zítřků) utekl do Francie. Ve spěchu, a tudíž bez babičky i jejich ještě nenarozeného syna – strejdy Jirky. Babička Helenka se tak náhle, mačkána v ozubeném soukolí dějin, rozhoduje mezi moravským vrabcem v hrsti a galský kohoutem za železnou oponou. (Z dědova pohledu) šťastná volba je o pár let později zpečetěna narozením mojí mámy, Soničky.

Filmový střih nás přenáší do výčepu horské chaty, kam se promáčený děda s mou sotva sedmiletou (a neméně promáčenou) mámou uchýlili před letní bouřkou. „Dva čaje a dva rumy!“, hlásí máma dětským hláskem už ode dveří. Osazenstvo horské boudy s napětím (a následnou úlevou) sleduje, jak obě štamprle bramborového likéru končí v dědově čaji. Obvyklý rituál jejich pravidelných víkendových výletů po Beskydech, které mají krom ozdravně-turistického účelu ještě jeden skrytý cíl: najít si chalupu!

Rozhlížím se po světnici, očima ohledávám svébytné dřevěné obložení, skříňky a police. Pokolikáté už se obdivuji řemeslné zručnosti, se kterou děda přestavěl přízemní chatrč, která svým původním majitelům doslova padala na hlavu, ve dvoupodlažní horskou chatu, která i po víc jak půlstoletí stále impozantně trčí z příkrého svahu nad potokem Vápeníkem, na samém kraji vesnice Vendryně v malebném podhůří Slezských Beskyd.

Mhouřím oči proti zapadajícímu slunci a zase vidím dědu Květoše, jak na verandě popíjí lahváče, zaslouženou odměnu po celodenní chalupářské lopotě. Je mu přes 75 a jeho unavenému srdci už k pravidelnému tlukotu dopomáhá malá krabička zašitá v hrudi. Pravou nohavici kalhot nepřirozeně nadouvají útroby sestouplé v důsledku desítky let zanedbávané kýly. U Lacigů se totiž tradovalo, že kdo šel „pod kudlu“, do roka zemřel. Každý je asi hrdina jen někdy a na něco. A když se děda nakonec k operaci odhodlal, bylo už srdce příliš slabé. I tak se mu podařilo přežít prognózy lékařů o dobrých 30 let.

Velkou zásluhu na tom měla, krom každodenní práce na čerstvém vendryňském vzduchu, i babička Helenka. Dnes jsou tomu přesně dva roky, co jsem ji na chalupě viděl naposledy. Pamatuji se, že to byl nadmíru slunečný den končícího babího léta. Ticho vzácného bezvětří rušilo jen bzučení vos vábených sladkou jablečnou šťávou vytékající z lisu. Babička i ve svých třiadevadesáti celý den neúnavně vykrajovala jadřince z padavek, louskala vlašáky a zpříjemňovala ostatním práci svým vyprávěním. Ponoukal jsem pamětnici mnoha dějinných zvratů minulého století k dalšímu vzpomínání v neblahé předtuše, že další příležitost k poslechu už možná nebude. Vyhrocený plebiscit a následné boje při dělení Těšínska po 1. světové válce, krátký zábor Polskem po „Mnichovu“ a následné přičlenění k „Rajchu“, konce války a komunistický převrat v roce 48 i náhlé probuzení z naivního snu roku 68, … To vše pro ni nebyly jen kapitoly z učebnice moderní historie tohoto kraje, ale zkrátka okolnosti, které často poměrně necitlivě zasáhly do života přímo ji nebo jejím blízkým. Ale to už je zase jiná pohádka…

Po dlouhých osmnácti letech odloučení už jsou zase spolu. Když je dobrá viditelnost a mraky letí nízko, můžete je z kopce nad chalupou zahlídnout, jak na svém zaoceánském parníku křižují oblohu. Děda, s cigaretou v koutku úst (neb v nebi už kouření neškodí), zrovna koření kuře v remosce, a babička strouhá okurku na salát. Však se sami podívejte, támhle nahoru!

26.9.2020
Praktický návod k práci s hlavou se sluchátky

Člověk velmi často sedí u stolu se sluchátky a ucítí náhlou potřebu odběhnout. Je zvykem sluchátka sejmout. Ovšem taková situace znamená vytržení z vnitřního vyladění. Obávám se, že dosud nikdo nenastolil účinné řešení. Jistě, byla již vynalezena sluchátka, jež nevyžadují kabelu, ale i když je vlastním, kabelu prakticky pokaždé používám. Navíc levná sluchátka obvykle bez kabelu nefungují, případně člověk t.č. poslouchá pomocí sluchátek rádio na mobilu. Při této činnosti, jak známo, slouží kabel jako anténa. Navíc, i kdyby člověk mohl odejít s bezdrátovými sluchátky, první zeď mezi nimi a blútús vysílačem obvykle znamená rušení signálu. Některé činnosti navíc nelze vykonávat se sluchátky, neb je při nich potřeba sluchová modalita ničím nerušená, případně existuje riziko, že budou sluchátka překážet i taktilním podnětům vůči hlavě směřovaným. Co v tu chvíli podniknout? 

Mé řešení, které si s dovolením nárokuji jako autorské, je jednoduché: Již před poslechem si připravíme lavor, víčko od plastového jídlonosiče (popř. od ešusu), správně ostrý řeznický nůž, půlmetrovou silikonovou hadičku o světlosti cca 2-3 mm a pro nešiky i nějaké ty ubrousky, případně rychloobvazy a dezinfekci. 

A nyní, když máme vše připraveno, můžeme usednout k práci a poslechu naší oblíbené hudby. Nutnost náhle odběhnout nás již nepřekvapí! Místo, abychom sundávali sluchátka z hlavy, což je jednak nepohodlné a jednak to působí chvilkové zmatení a vytržení v důsledku náhlé přechodové epizody, nahmatáme prsty karotidu na krku, uchopíme nůž a tepnu nařízneme. Do otvoru vložíme silikonovou hadičku, pečlivě prsty utěsníme a nechápe všechnu krev vytepat do připraveného lavoru. S trochou cviku zvládneme danou činnost bez potřísnění tkanin, ohození zdí a pokapání okolních povrchů, ovšem pro nešiky opravdu doporučuji mít při ruce i ubrousky. Krev totiž poměrně rychle zasychá. V případě krajní nouze nebo pokud je vám dopad krve na prostředí, kde dekapitaci provádíte, lhostejný, můžete se na manévry s hadičkou a lavorem a ubrouskama úplně vysrat a prostě si rovnou uříznout hlavu. 

Ale to předbíhám: Poté, co krev odkape do lavoru, ponoříme do ní hadičku a lavor umístíme na místo, kde se nemůže rozlít, ale zároveň jeho obsah nemůže občerstvit nežádoucího pijáka, například vaší kočku nebo psa. Pokud se hodláme vzdálit na delší dobu, doporučuji obsah překrýt potravinářskou fólií a umístit na chladném a tmavém místě (nesmíme ho tam ovšem zapomenout). Nyní přistoupíme k již avizovanému kroku: hlavu uřízneme. Jelikož problém krve jsme vyřešili, nehrozí, že pracovní místo potřísníme. Dbejme však při řezání na kabel od sluchátek, neboť jeho porušením by hlava přišla o nerušený zážitek z poslechu. Uříznutou hlavu odložíme na stůl a můžeme se jít věnovat činnosti, která nás nutila opustit pracovní prostor. Pozor: zajistěte hlavu, aby ze stolu nespadla a postarejte se, aby měla dost poslechu až do doby, kdy se vrátíte. Krk je vhodné zakrýt zmíněným víčkem od jídlonosiče: vždy existuje riziko, že někoho potkáte s obnaženým krkem a věřte mi, není to hezký pohled! Dezinfekce a rychloobvazy slouží k ošetření ran, jež jsme utržili na prstech při řezání. To se ale časem poddá - nešikové maso musí pryč! 

A nyní, co udělat po návratu: Nejprve nasadíme opatrně hlavu zpět na krk (dbáme na správné umístění hlavy s ohledem na orientaci zbytku těla a to jak v horizontálním, tak vertikálním směru. Obzvláštní pozornost věnujeme správnému směrování obličeje). Když jsme si jisti, že je hlava správně orientována, jemně zatlačíme. Poté nahmatáme krční žílu a v klidu nařízneme: Tentokrát nehrozí, že bude krev samovolně vytékat, neboť v těle ani v hlavě žádná není. Přichází klíčový krok: vezmeme lavor s krví. Zacpeme jeden konec silikonové hadičky, která musí být, upozorňuji, v tu dobu zcela ponořena v kapalině, prstem a tento konec hadičky zdvihneme. Druhý konec nechť zůstane ponořený v krvi, jinak jsme celý proces podělali a musíme tam tu hadičku znovu vymáchat celou. Ale my jsme lepší: správně ucpaný konec hadičky nasadíme na správně uchopenou krční žílu a srdce postupně všechnu krev přečerpá zpět do těla. 

Gratuluji: vykonali jsme, co jsme potřebovali, hlava zůstala nerušena při poslechu skvělé hudby či rozhlasových pořadů, zatímco my tu nebyli. Nyní s ní můžeme klidně pokračovat v práci. 

Ale toto není vše: brzy zjistíte, že ne všechny činnosti, kterým se po odchodu z pracovního prostoru chcete věnovat, lze vykonávat tak říkajíc bezhlavě. Někomu může přinést problém jíst bezhlavě, někomu srát bezhlavě. Nejhorší je dle mého si bezhlavě čistit zuby! A samozřejmě, ne každou partnerku, každého partnera vzrušuje bezhlavý rytíř. Po jeho vzoru bychom si mohli vzít hlavu do podpaží: jenže to neřeší přívodní kabel ani dobře známý fakt, že bezhlavá postava, jež si nese vlastní hlavu v podpaží, může náhodné svědky děsit, a to i tehdy, pokud holý krk správně zakryla víčkem od jídlonosiče. Proto je lepší mít hlav víc. Jednu si necháte v koupelně, jednu u postele, kde spí hypotetická partnerka, hypotetický partner, jednu viset na botníku. Každou hlavu můžete navíc opatřit jinými sluchátky a do nich pustit nezávislý program, jenž hlavu udrží ve vyladění k činnosti, při níž bývá obvykle provozována. Hlava na kuchyňské lince může poslouchat TV Paprika, hlava na záchodě může poslouchat Marylina Mansona, hlava u postele u hypotetické partnerky, hypotetického partnera například bratry Nedvědy (nebo naopak). Jediné, co musíme mezi hlavami přenášet, je lavor s krví. Zde však hrozí pouze malé nebezpečí, že krev rozlijeme. Výhody dle mého názoru, rozhodně převažují.

Tak přátelé, doufám, že jsem vás dnes naučil něco nového a zajímavého a brzy to sami využijete. 


Generace XHZ-R (próza, fanky) • Únik, část 7. (próza, Mlyje)
    

18.8.2020
Únik, část 7.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Zvláštní řev zvěře přerušilo táhlé troubení lokomotivy. Koruny stromů se rozdrolily na zelenožluté krystaly a náhlý poryv větru rozehnal celý obraz, asi jako když zatřepete kapesníkem. Fizzy se probudil uprostřed džungle. Vlak stál. Do kolene se vracela povědomá bolest a tak se rozhodl vystoupit z auta, trochu se protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Venku bylo snad ještě větší dusno než ve vydýchaném voze. Přecházel po okraji vagonu, třel si bolavou nohu, hleděl do zelené masy kolem sebe a v hlavě si přehrával události, které ho dovedly právě sem. Mačetu, kdo ví proč, držel v ruce, snad aby se v džungli nebál. Když s sebou vlak z nenadání trhnul a dal se do pohybu, nestačil Fizzy včas zareagovat, zavrávoral, jako pták zamával pažemi a v nepříliš ladném oblouku opustil bezpečný prostor vagonu. Série kotrmelců z železničního náspu trvala sice jen okamžik, to však stačilo, aby vlak získal rozhodující náskok a nadobro zmizel v hloubi pralesa. Teď už Fizzyho nebolelo jen koleno, ale také spousta šrámů způsobených pádem, hlava a žaludek následkem dehydratace a přidávala se bolest jiná, tíživá. Bolest nad ztrátou všech jistot – práce, domova a nakonec i toho posledního pochybného zázemí – automobilu na vagónu vlaku, který jede kamsi do neznáma.

Zůstala mi akorát ta zatracená mačeta,“ říkal si, když seděl opřený o strom a pozoroval koleje vedoucí odnikud nikam. „Ale mačeta se může v džungli hodit. Zvlášť, když potřebuju najít nějakou vodu. Na koleje se můžu vrátit potom,“ pomyslel si Fizzy a začal se pomalu prosekávat směrem dolů, kde, jak se domníval, by voda mohla téct.

 

„Je v džungli,“ pronesl nosově Sneez a vytřepal z kapesníku něco zaschlých žmolků. Nějakou chvíli se těšil z jejich přítomnosti na desce stolu, aby je v následujícím okamžiku ledabyle odfoukl na šedý zátěžový koberec pokrývající celou plochu kanceláře.

Hluboko v džungli,“ dodal ještě a pak začal udílet rozkazy: „Zjistěte, jak se mohl do té džungle dostat. Jaké prostředky použil. Podle toho určete, kde by se mohl zhruba nacházet. Chci seznam všech našich lidí, kteří se teď pohybují po džungli, včetně určení jejich polohy. Nemáme času nazbyt. Lidi od společnosti jsou mu na stopě. Všechno okamžitě hlaste mně. Teď můžete jít.“

Když v kanceláři osaměl, upřel své oči, podlité krví od chronické rýmy, na stěnu, vytáhl opět kapesník a systematicky si začal čistit nosní dírky od věčných pozůstatků své choroby. Přemýšlel. Náhle se jeho krvavé oči zalily slzami. To když si nechtěně vytrhl z nosu chlup.

 

Fizzyho instinkt nezklamal. Vodu našel poměrně záhy. Jen o něco víc, než si přál. Koleno opět vypovědělo službu. Po kolikáté už? Tentokrát ho shoda nešťastných náhod, a další nedobrovolné kotrmelce, vrhli přímo do koryta dravé řeky, která v mnohých kaskádách mizela hloub a hloub v pralese. Proud zrychloval a Fizzyho tělo naráželo do balvanů. Lapal po dechu, často se ocital pod hladinou, nádech střídal náraz a znovu pod vodu. V jednu chvíli si stačil pomyslet, že tohle nedopadne dobře, pak další balvan a vzápětí tma.

 

"Máte veliké štěstí, že jsem vás tu našel, pane Effervescent." Tmu narušily plamínky ohně.

"Cože?"

"Zároveň by se dalo říct, že i já mám veliké štěstí, že jsem vás našel." Ostrá vůně nějakého nápoje, snad alkoholu.

"Kde to jsem? Kdo jste?"

"Prozatím jste v bezpečí, poslali mě pro vás. A taky pro to, co nesete. Je to vlastně zázrak, že vám neuplavala." V tu chvíli si Fizzy uvědomil, že je úplně mokrý, o pozornost se přihlásily tisíce různých oděrek, podlitin a pohmožděnin. Tma získávala opět navrch.

"Napijte se, udělá vám dobře."

"Co je to? Kde jsem?"

"Maté a rum, vypijte to. Nemáme moc času." Fizzy si okamžitě opařil jazyk, horký nápoj ovšem fungoval. Konečně se rozhlédl kolem sebe. Ve světle malého ohníčku viděl snědého muže, konvičku s nápojem, svou mačetu a pušku.

"Máte zbraň," zmínil Fizzy.

"Mám," odpověděl snědý, "ale buďte v klidu, v džungli se zbraň hodí, to mi věřte. Sázíte loterii?"

"Promiňte?"

"Ptám se, jestli sázíte loterii," prohodil snědý konverzačním tónem, "protože s takovou dávkou štěstí by to jistě stálo za pokus."

"Ne. Nesázím," odpověděl zmateně Fizzy a napil se.

"Opravdu by mě zajímalo, jak jste se dokázal dostat až sem," pokračoval snědý v rozhovoru.

"Kam sem? Nemám nejmenší ponětí, kde jsem, natož jak jsem se sem dostal. A kdo jste vůbec vy?"

"Promiňte, vlastně mi nepřísluší se vás na cokoliv vyptávat. Stejně tak ani nejsem zmocněn odpovídat na některé vaše dotazy. Stačí, když budete vědět, že muž, který mě sem poslal, vaši zvědavost dokonale ukojí. Dopijte to, tady máte něco suchého na sebe, za chvíli vyrážíme," ukončil snědý diskusi.

3.8.2020
Generace XHZ-R

(podle snu)

Starší neatraktivní policista a starší neatraktivní policistka sedí u stolku na balkóně našeho bytu. Na kulatém skleněném stolku jsou sklenice vody, za tím vším panorama z mrakodrapů.
„Za to všechno Vám může hrozit až 14 let vězení.“
„Ale to je absurdní!“

„Co se děje, miláčku?“ vloží se Buri
„Ale nic, prosím Tě, nesmysly.“
Nic na mě nemají. Snad jenom to, že jsem divnej.

„To mi chcete říct, že jsem se snažil poškodit řetězec Tesco tím, jak jsem procházel tam a zpátky posuvnými dveřmi? Jak asi? Jako že jim zvyšuju účet za elektřinu?“

„Ukaž mu to video“, otočí se policista na policistku, ta zvedne svůj chytrej. Na jeho displeji je dětské vajíčko. Něco jako Kinder Surprise, ale v jiných barvách. Nikdy jsem ho neviděl. Za ním žlutozelené naklíčované pozadí, nějaký productbox, celý to vypadá jako reklama.

„Co to má bejt?“ trochu přeženu reakci. Jsem na koni.
Kamera se pootočí. Z ohořelé díry, která zeje z boku vejce, vychází černá kočka a opouští obraz. To je vše.
A mnou projede mrazení.

„A to je jako co?“ opakuji, ale bojím se, že v mém hlase už poznají, že jsou na správné adrese. Nebo to jenom zkoušejí? To, co chtěl můj mozek vytěsnit, se teď skví před očima tak, že by to přečetla nejlacinější čtečka myšlenek: XHZ-R. Za chvíli to vydechnu nahlas a odvezou mě v obrněném vozidle.

Začalo to nevinně, příliš malými černými kočkami, pak příliš velkými černými kočkami, pak neviditelnými (černými?) kočkami, které jsem vodil do obchodních domů, kde mě zachytily kamery...
Jako poslední přišly kočky, které plní přání.

Teď se ulice New Yorku hroutí do sebe jako řeky a Američané se pokouší zachránit na lodích do Evropy...

19.7.2020
Pirožky, co jednou ovládnou Rusko

Ocitl jsem se v ruském městečku Kurgan, ležící v Kurganské oblasti, severně od hranic s Kazachstánem, asi 429 km západně od Čeljabinské oblasti poblíž pohoří Ural. Není to jenom tak, že se jednalo zrovna o město s tímto názvem, protože Kurgan je archeologický termín pro ruskou mohylu, což je „uměle navršený násep z kamení anebo hlíny, obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě, je známý i z raného středověku a někde přetrvával ještě dlouho do pozdního středověku.“ [1]

Na nejspíše samopalem prostřílené turistické ceduli, stojící na polorozbořeném vlakovém nádraží v Kurganu, která mě už z dálky přivítala v tomto chudém městě, jsem se dočetl, že se zde traduje místní legenda o tom, že zdejší pekař k výstavbě své pece použil hlínu ze starého pohřebiště za městem, kde byl před sto lety pochován jeho pradědeček a po něm ještě jeho dědeček a také jeho otec, který ve své době dokázal upéct to nejvyhlášenější pečivo široko daleko, stejně tak, jako jeho předci. Byl na ní obrázek místní pekárny a lákavých zlaťoučkých pirožků.

 Dostal jsem strašný hlad, a tak jsem se do této pekárny hned vydal. Linula se z ní velice vábivá vůně. Otevřel jsem oprýskané zelenožluté dveře a vešel dovnitř. Na místo zvonku se ozvalo zachrastění několika plechovek od boršče. Za pultem stála stará ošuntělá, už od pohledu nevoňavá prodavačka, jejíž odér přerývala vůně čerstvě upečených pirožek. Objednal jsem si hned šest kousků. Prodavačka se chvíli nepřítomně dívala skrze mě a pak mi beze slova podala pirožky zabalené v umaštěných novinách. Zaplatil jsem rovných padesát rublů, které ta ženská strčila do nejmenší matrjošky, kterou dala do matrjošky větší, a tu zase do ještě větší matrjošky. Posadil jsem se ke stolku u okna a rozbalil svůj novinový, téměř kapající balíček.

„Cože, jen dva pirohy?“ Zeptal jsem se ženy za pultem.

„Dostanete další, pokud je budete mít ještě čím jíst.“ Odpověděla tajemně.

Její odpověď jsem moc nepochopil. Rozhlížel jsem se, kde jsou vlastně příbory, když v tom jsem si všiml, že na podlaze a na židlích je zaschlá, ale i čerstvá krev.

„Můžu se zeptat, co se to tady stalo?“

„Pirožky.“ Řekla nezaujatě.

Pirožky? Stále jsem nechápal, ale pomalu jsem si začínal uvědomovat, že jsem cestou do této pekárny vůbec nikoho nepotkal. Po liduprázdných ulicích nejezdila auta a neběhali tady žádní toulaví psi, jak to v takových městech bývá obvyklé.

Dožvýkal jsem druhý piroh a lekl se, že mě něco kouslo do prstu, protože mi z malíčku začala téct krev. Nebylo uvnitř zapečené sklo? Asi jsem se jen o něco říznul.

„Dáte si ještě další, pane?“ Zavolala na mě ta divná ženská od pultu a blbě se usmála svými několika zlatými zuby.

Neváhal jsem ani minutu, ihned se mi začaly sbíhat sliny a sotva mi je žena donesla, hned jsem se po nich vrhnul, jako bych týden nejedl. Každá chutnala jinak, některá byla plněná škvarky, při druhém zakousnutí jsem ale na jazyku cítil šťavnaté zelí, kterou vystřídala chuť zralého sýra a pak zase chuť jemně mletého kančího s vůní jalovce. Ládoval jsem se pirožkami jako smyslů zbavený, mastnota mi tekla po tvářích a já hltal jednu horkou pirožku za třetí. Nádherně křupaly, jak byly krásně propečené.

Najednou jsem ucítil strašlivou bolest. Podíval jsem se na své ruce a zjistil, že mám místo prstů jenom ohlodané krvavé pahýly, ze kterých trčely bílé rozdrcené kosti a visely z nich cáry zkrvavené kůže. Wááááááááááááááá!!!!!!!!

Ale mohu říci, že lepší masové pirožky jsem nikdy v životě nejedl. Tuto jedinečnou pekárnu mohu vřele doporučit všem, kteří sem z jakýchkoli důvodů zavítají. Za mě palec nahoru, to je jediné, co mi na mých rukou ještě zbylo.

 



[1] Zdroj: internetová encyklopedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Mohyla

 

 


Proto je tak milujeme (próza, Veronika) • Mapa (próza, Nesmyslon)
    

11.6.2020
Mapa

Psáno podle snu, v dubnu 2020.

 

Už dlouho jsme se s přáteli ze skupiny Blázni.cz domlouvali, že podnikneme společný výlet. Většinou se scházíme na naší základně, v malém klubu na Smíchově, kde trávíme večery nad pivem, domlouváme vystoupení, bavíme se o našich literárních, výtvarných a hudebních aktivitách a v neposlední řadě taky vymýšlíme kopec volovin, nesmyslů a klukovin. Hrajeme si a hodně se nasmějeme. Jenže vyjet společně někam do přírody, trochu se pohnout, pořídit si nové společné zážitky, to je zase něco jiného.

 

Shodli jsme se, že nejlepší volbou bude nějaký nenáročný, začátečnický urbex a vyjeli jsme proto na Kladno, do objektů bývalé Poldovky. Ve skutečném světě jsem tam už několikrát byla a proto mě ve snu zaujalo, že tam je poměrně dost důstojnických domků, které ve skutečném světě patří do Milovic. Jeden z nich se nám zalíbil a tak jsme - vyraženými dveřmi - vstoupili. Jako obvykle tam byly vysazené všechny dveře, vymlácená okna i záchody, sem tam se propadal strop a jediné, co drželo opravdu s jistotou, byla schodiště. V nekonečných temných chodbách nám pod nohama křupaly střepy, překračovali jsme kusy dřeva, matrace, papíry a hory odpadků. Stěny byly posprejované a ze stropů - jako netopýři - visely velké kusy omítky. Celou budovou prostupoval zatuchlý pach dějin a štiplavý pach přítomnosti, kterou reprezentovala močovina a spáleniště. Většina místností byla vcelku nezáživná, občas zajímavé graffiti, občas nábytek, ale v zásadě vybydleno a, řekněme si upřímně, hnus.

 

Zalíbila se nám ale zasedací místnost, něčím nám totiž trochu připomínala skautskou klubovnu. Vévodil jí veliký oválný stůl, který jsme okamžitě obsadili. Židlí bylo málo a tak jsme si vypomohli jiným nábytkem, štosy dokumentů a podobně, Adam šel do přilehlých sanitárních prostor hledat urvaný záchod. Celou jednu stěnu zabírala obrovská, propracovaná, prostorová mapa části světa. Místy se trochu odlupovala, ale jinak byla až překvapivě zachovalá. Moře, řeky a jezera vypadaly životadárně a svěže zelené lesnaté kopce přímo vybízely k túrám; chvílemi se dokonce zdálo, jako by voněly jehličím. Zírali jsme na to dílo jako u vytržení a Fanky řekl, že svět je krásnej. Adam ze sanitární místnosti konečně dosmýkal těžkou mísu a než se pohodlně usadil, vytáhl z ní jednorázovou plenku. Nevěděl, co s ní a tak jí z legrace mrštil směrem k mapě. Plena trefila jakési jezero na území Ruska a celé ho absorbovala. "Tak tohle nevypadá úplně normálně, ne?" říkám trochu nervózně. "No, ale proč by vlastně věci měly být normální?" Odpovídá mi Turda a chce se pustit do filosofických debat. Ani mi nepřipadá divné, že se tam najednou objevil, vím totiž už dávno, že jsou s Fankym jedna a tatáž postava a tyto dvě osobnosti se dle potřeb alternují. "Hele, všimli jste si tady toho... no... tohodle..." dloube zvědavě do mapy Heda, až se kousek oddrolí - a my že ne, nevšimli jsme si a musíme přijít blíž, abychom pochopili. "To je přece Mount Everest," poučuje Dominik a všichni se plácáme do čela, protože jasný, co jinýho by to taky bylo...

 

Necháváme mapu mapou a zasedáme kolem stolu. Vlastně se nám naskytla perfektní příležitost udělat si slet bláznů, výjezdní zasedání. Kluci vyndavají kytary, zpíváme, klábosíme a je veselo. Dominik nám představuje svou knihu, kterou se chystá vydat. Nechápeme, kde ji celou dobu měl, protože je obrovská; zakrývá téměř celý ten rozlehlý stůl. Fascinovaně si prohlížíme grafy a obrazce balancující na hraně geniality a šílenství. Obrazce mění své uspořádání, prolínají se, prostupují stránkami, mění barvy podle aktuálních hodnot a chvílemi se nemůžeme ubránit pocitu, že vydávají i tichounké technické pípání. Zřejmě to ale byli ptáci za oknem a ty barevné změny asi způsobil náhlý průnik slunečního paprsku... Z myšlenek nás vytrhne opravdové technické zapípání, když mi přijde na mobil agenturní aktualizace zpráv: série přírodních katastrof v Asii. V Himalájích došlo k neočekávanému sesuvu hornin a byla částečně zasypána vesnička v údolí. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo, ale zemětřesení okamžitě vystřídala vlna veder. Ve východní části Ruska se potýkají s nebývalým suchem, vyschlo několik řek a dokonce i jezero Lajkal, které bylo klíčovým zdrojem obživy pro tisíce lidí. Ti se teď ze dne na den ocitli bez vody, potravy i příjmů a zřejmě budou muset bez prodlení přesídlit na jiné území. Začínáme teoretizovat. O Rusku máme všichni dost mizerné znalosti, ale to nám v rozvíjení teorií nijak nebrání. Turda poznamená, že to budou mít těžký, najít v Rusku místo k žití a že nakonec bude možná paradoxně nejlepší Sibiř, protože "k životu blízko a do Moskvy daleko". Souhlasíme a řešíme, jak se tam od nás nejrychleji dostat, abychom jim s náročnými začátky v nové domovině trochu pomohli. Šimon velice sebevědomě hlásá, že na Sibiř je to nejblíž přes Japonsko*, čemuž nikdo z nás nevěří a Lukáš s Turdou se rozhodnou svou pravdu dokázat pomocí meditace. Posadí se doprostřed stolu do lotosové pozice a meditují. Turda se při tom opakovaně spontánně přeměňuje ve Fankyho a zase zpátky, což velice překvapí všechny přítomné (s výjimkou mě a Lukáše; já už to vím a Lukáš má při meditaci zavřené oči, takže ví houby, co se děje kolem). Meditace je všemi uznána za pádný argument, ale Šimon trvá na svém a tak pro názornost vyvolá 3D holografickou mapu světa. Pomocí speciálních gest nám simuluje čas dopravy "horní" či "spodní" cestou a aby zachoval správnost svého tvrzení, rychlým tahem pravé ruky přestěhuje Japonsko do Karského moře. Zdá se nám to zábavné, ale rozhodneme se nadále pracovat s reliéfní mapou a tak se hologram rozplývá a mizí. (*Tady je zajímavé, že v reálném světě to - vzdušnou čarou - přes to Japonsko není až tak velká blbost, jako mi připadala ve snu i po probuzení.)

 

Dívám se Hedě do očí a vidím v nich obavy. Významné obavy, které, ač je dosud nevyslovila nahlas, naprosto sdílím. "Terko... můžeš na chvíli?" V jejím hlase je slyšet značná nervozita a i mně i se třesou ruce; jdeme společně blíž k mapě. "Vidíš to? Tamhle na tom kopci... jako by se tam něco pohnulo..." A opravdu: stromové porosty vypadají, jako by se vlnily ve větru. Jako bychom viděly maličká zvířata v lesích, jako by vlny v mořích skutečně šuměly a hučely, jako by... "Kluci, pojďte se na něco podívat. Bude to asi znít šíleně, ale... no, pojďte se prostě podívat a řekněte sami, co vidíte." "Já vidim... asi sopečnou erupci, hele, tady na Tenerife!" Volá Dominik a Adam se podívá tak zblízka, až mu to ožehne vous. "Tenerife?" přispěchá Lukáš, který se (i v reálném světě) nedávno vrátil z Kanárských ostrovů a přikládá tvář přímo k flíčku Gran Canarie: "Nojo, vážně je tam! Jak je, kámo?" "Čau chlape," odpovídá maličkatý Rogo, zjevně potěšený setkáním s obrovským okem přítele. "Ale tak jde to, je tady klid... zrovna jsem domeditoval a rozdělávám si oheň. Je tady krásně, akorát mám zrovna málo jídla. Ale tak nevadí, já si tu vždycky nějak poradím, půjdu si nasbírat bylinky a mandle, vodu mám ze studánky tady kousek v kopcích, to mi stačí. No a co vy, jak tam válčíte?" "Rogo, nechceš bagetu?" zasahuje altruisticky Heda dřív, než může kdokoli odpovědět. "A tak možná... vlastně nepohrdnu...". Heda odštipuje maličký drobek z bagety a pinzetou ji s chirurgickou přesností umísťuje před kamarádovu jeskyni. "Tyjo paráda, díky, tohle mi vystačí aspoň na tejden... a půlku toho nasuším a namelu a budu si z toho pak moct vařit kaši celý měsíce."

 

Ještě chvíli se necháváme opájet radostí z nečekaného setkání, ale všem nám definitivně začíná docházet nejen, o co tady jde, ale dopadá na nás i tíha té skutečnosti. "Já se to úplně bojim říct, ale... ta mapa, to... je asi doopravdy, žejo? To.... to... není JENOM MAPA, co?" soukám ze sebe a celá se třesu. Blázni.cz mají v rukou celý svět. Mají větší moc než Bilderberg, Ilumináti a možná i božstva dohromady. Možná jsme božstvo. Máme k dispozici neuvěřitelnou moc, zdroj zábavy i ukájení ega, příležitost vše napravit, příležitost vše totálně podělat. Je možný, že jsme první, kdo tuhle mapu našel? Je možný, že jsme jediní, kdo skrz ni může zasahovat do světa, nebo jsme to tady jen náhodou zasedli skutečnému správci? A kdo to je? Vrátí se? Máme mu v ovládání světa bránit, nebo je hodnej? Když tu zůstaneme, setkáme se s Bohem? Když odejdeme, opustíme svět, necháme ho jen tak bezprizorně plynout? Je to pro něj lepší, nebo horší? Má standardně nějaké vedení? Otázky zaplňují místnost téměř k nedýchatelnosti. "Já si myslím, že by bylo hezký, kdyby světu vládli Blázni, ne?" rozráží Turda ticho brutálně, jak je jeho zvykem a vzápětí se mění ve Fankyho. "Já asi nechci řídit svět," říká, "mám za to, že to přísluší jiným silám. A taky bych pak nejspíš byl vševědoucí a to je nuda, já si chci nechat otázky."

S těmito slovy spěšně opouštíme objekt a chvátáme na vlak. Z budovy důstojnického domku stoupají stříbřité opalizující otazníky a sen se rozplývá.

 

9.6.2020
Proto je tak milujeme

Evu jsem neviděla od našeho třídního srazu, ale od doby, kdy jsme si mohly pořádně popovídat, uplynula ještě delší doba. Vdala se (podle vlastních slov „konečně!“) a odstěhovala mimo město, přišly děti a času na kamarádky nezbývalo. Teď jsme na sebe zničehonic narazily v obchodním domě, když zrovna vycházela z obchodu s oblečením, jako každá pracující matka obtížená batohem, přes bok kabelku a v ruce si radostně nesla papírovou tašku sladce růžové barvy.

Po překvapení a objímačce souhlasila, že si sedneme do přilehlé kavárny, abychom konečně nerušeně prohodily několik slov. Usadily jsme se v křesílkách u prosklené stěny, s výhledem na tropické rostliny v proskleném vnitrobloku.

Ještě, než si udělala pohodlí, sáhla do tašky , vytáhla černobíle vzorovanou halenku a položila ji na stůl. Z kabelky vylovila manikúru a nůžtičkami odstřihla cenovku i všité cedulky. Odstřižky shrnula do tašky a všechno to nacpala do koše za našimi zády.

„Promiň, ale musela jsem to udělat hned, jinak bych na to zapomněla.“

„Já taky nemám ráda, když mě škrábou cedulky, ale nepočkalo to na doma?“

„Ne, to by si Luboš všimnul, že je to z obchodu a rozčiloval by se, že utrácím. Luboš nesnáší konzumní styl života a nechce podporovat velké řetězce, takže nakupujeme v sekáčích. Jenže já měla dneska v práci náročný den, tak jsem si to chtěla vynahradit a koupit si něco hezkého a nového.“

„Moc ti to sluší, ani jsem nepoznala, že nakupuješ v sekáči. Ale úplně jsi změnila styl, skoro jsem tě nepoznala. Vždycky jsi nosívala vlasy nakrátko a džíny. Všude džíny. Ke všem příležitostem.“

Eva si prohrábla dlouhé vlasy a zasmála se.

„Tak to mi ani nepřipomínej! To bylo to první, co mi Luboš vyčetl, když jsme spolu šli na první rande. Že vypadám nežensky. Dlouho jsem mu odolávala, ale ...“

„To je mi jasný, každá se chce svými chlapovi líbit.“

„To samozřejmě. S krátkými vlasy bylo míň práce, jak jsi vstala z postele, tak jsi šla. Když se umyly, hned byly suché. A džíny, jéje, ty byly pohodlné. Hlavně v zimě, teď musím pod sukní nosit punčocháče, pořád je shrnovat, vyhrnovat, upravovat, lepí se k sukni. To mě mrzelo, když se musela vzdát všech džín, kalhotových kostýmků, legín, šortek! Jenže co naděláš. Luboš četl tu slavnou knihu „Evropa si podřezává žíly“, kde psali, že zánik západní civilizace nastal rozpadem tradičních pohlavních rolí. Vždycky to bylo tak, že ženy nosily sukně a muži kalhoty.“

„Úplně vždycky ne, vezmi si třeba staré Římany, ti chodili zamotaní v prostěradlech stovky let.“

Eva mě neposlouchala a pokračovala: „Byla to muslimská kultura – já se tedy v souvislosti s nimi zdráhám použít slovo „kultura“ - kde ženy nosily kalhoty. A rozhodli se nám to sem importovat.“

V tu chvíli přišla servírka a Evinu svéráznou interpretaci historie uťaly dva nápojové lístky, které před nás rozložila. Eva si lístek podezřívavě prohlížela a mračila se.

Strawberry Cheesecake – proč sakra nemůžou napsat „jahodový tvarožník“? Nebo tohle: Gingerbread Pumpkin Latte – co je tak špatného na dýňovém mléku s perníkem? Proč se ani neobtěžujou to napsat česky? Samá angličtina všude, aby naše děti zapomněly na mateřskou slovanskou řeč! Elity chtějí, abychom všichni byli jeden velký globální národ bez historie a bez jazyka. To je jeden z důvodů, proč tyhle franšízy nemám ráda!“

Schválně jsem si vybrala nejvíc přeplácaný koktejl s jahodovým sirupem a duhovými marsmallows. Eva si dala espresso bez mléka a kousek bábovky. Jakmile se do ní zakousla, zašklebila se: „Sračky z palmovýho oleje vyhnaný práškama.“

„To víš, musejí to udělat tak, aby to vydrželo dlouho. To víš, že na doma upečenou bábovku to nemá, ale kdo má čas pořád péct?“

„Já si čas vždycky udělám. Domácí kuchyně je základ. Luboš by mi ani nic kupovaného nejedl! Děti tedy obědvají ve školce, ale než jsme je tam zapsali, Luboš tam několikrát byl a vynutil si, aby mu ukázali kuchyni a řekli mu, z čeho vaří. Až potom schválil, že tam naše děti smějí jíst.“

„Takže vaše děti už chodí do školky, kolik jim vlastně je?“

„Marušce je šest, Božence pět a Jardovi čtyři.“

„Tři děti? Myslela jsem, že máš dvě. To je teda slušná smečka!“

„Ale prosím tě, Luboš by jich měl klidně i víc. Říká, že se musíme hodně množit, jinak toho elity využijí a nastěhují nám sem uprchlíky! Ale mně tři děti stačí, je to náročné. Teď naštěstí chodí do té školky, ale předtím to bylo složité. Když jsem onemocněla, musela přijet máma a postarat se o ně, a vzhledem k věku jí to už taky dost vyčerpávalo.“

„A Luboš se o ně nepostaral?“

„Luboš je chlap, to přece není jeho práce. On k tomu ani není biologicky uzpůsobený. To je všeobecně známý fakt. V dnešní době se bohužel objevuje jev, kterému odborníci říkají devirilizace. Muži jsou vychováváni tak, že se u nich potlačují takové ty vrozené vlastnosti, jako agresivita a průbojnost. Nutí se do domácích prací a k péči o děti a tím přicházejí o svou mužnost. Ubývají jim spermie a nemůžou se množit!“

„Jasně“, přikývla jsem, „a dělají to elity, aby nám sem mohly nastěhovat uprchlíky.“

„No vidíš“, zaradovala se Eva, „už taky chápeš ty souvislosti! Doporučuju ti, jestli se chceš dozvědět víc, aby sis přečetla knížku „Muži – ohrožený druh“. Ale musíš si jí objednat přes internet, v knihkupectvích ji nechtějí prodávat! Bojí se, aby jim to tam pokrokáři nepodpálili!“

„Jak to, vždyť táhle vedle v Luxoru jí normálně prodávají v sekci „Humor“.“

Eva nereagovala a popíjela svou vychladlou kávu.

„Hele, a kde vy vlastně bydlíte?“

„Ve Spálených Kolovratech u Dobříše. Tam je ti nádherně. Taková malá vesnice s barokní kapličkou, rybníkem na návsi a topolovou alejí – jako z Ladova obrázku! Bydlíme v baráku po mámě, máme velkou zahradu a koukáme k ložnice přímo do lesa.“

„Tvoje máma už umřela? To jsem nevěděla!“

„Ale ne, máma žije v domově důchodců. Zpočátku jsme zkoušeli žít společně, ale nešlo to. Nerespektovala mého manžela. Neustále se do něj navážela. Že neumí vydělat peníze, že se nepostará o děti. Dokonce ho obvinila, že mi vymývá mozek – no věřila bys tomu? Takže jsem využila toho, že barák už dřív nechala přepsat na mně a vystěhovala jsem jí do Domova Pomněnka. Je to tam hezké, mají tam králíky a jednou týdně jim chodí zahrát harmonikář.“

Vtom Evě zapípal mobil. Eva z kabelky vytáhla krabičku s nápisem „multivitamin“, vytáhla jednu pilulku a spolkla jí.

„No vida, ještě že mám nastavené to upozornění, jinak bych zapomněla!“

„To jsem nevěděla, že se vitamíny berou takhle na čas“, podivila jsem se.

„Ale prosím tě, to nejsou vitamíny, to je antikoncepce. Luboš s tím nesouhlasí. Ale co mám dělat, mně ti naši prckové stačí. Už tak nevím, kam dřív skočit. To máš: ráno vstát, udělat snídani, odvést děti do školky, vzít auto, odjet na nádraží, nasednout na vlak, jít do práce, po práci na vlak, vyzvednout auto, udělat nákup, děti ze školky vyzvedává Luboš – to jsem si vydupala; dojet domů, připravit večeři, vykoupat a uložit děti, uvařit jídlo pro Luboše na druhý den, uklidit a umýt nádobí. Když mám štěstí, tak si ještě stihnu vypít skleničku na terase a pozorovat hvězdy – to je moje relaxace. Ale většinou padnu na hubu a usnu ještě oblečená, s brýlemi na nose. Občas mě tak Luboš najde, když chodí nad ránem spát.“

„Luboš pracuje takhle dlouho do noci? A co vlastně dělá?“

„No já bych úplně neřekla, že pracuje, ona to není ani tak práce, jako spíš poslání. Luboš publikuje na několika webech, občas překládá a pomáhá spoluorganizovat různé akce jako Pochod za práva bílých heterosexuálních mužů, Za záchranu tradiční rodiny nebo Proti diktátu korektnosti.“

„A vydělá si dost?“

„Tak ještě že tě neslyší, to by se urazil. Tohle se přece nedělá pro peníze! Navíc peníze ani být nemůžou, když nejsou sponzoři. Oni se bojí na takové věci přispívat, aby si na ně elity nedošláply.“

„Takže celou rodinu živíš ty?“

Kéž by. Ještě bereme příspěvky, pronajímáme dílnu a garáž po tátovi a když opravdu nemůžeme vyjít s penězi, tak řeknu mámě. Ale to dělám nerada, ona má kolem toho vždycky spoustu blbých keců. Jako že si má Luboš najít práci, kde si něco vydělá. Je tak povrchní. Přitom Luboš práci opravdu poctivě hledá, třeba se hlásil na místo ředitele knihovny, vedoucího odboru školství a na místo náměstka pro kulturu na radnici v Dobříši. A nic. Určitě je to z politických důvodů, protože Luboš se prostě nestydí říct svůj názor. Určitě mu nemůžou zapomenout, jak během slavnostního otevření židovského muzea předčítal v prasečí masce do megafonu z Protokolů sionských mudrců. Luboš jim vysvětlil, že touhle akcí projevoval nesouhlas s nelegálními demolicemi palestinských domů v Izraeli, ale myslíš, že ho poslouchali? Obvinili ho, že je antisemita – no věřila bys tomu?“

„No, možná kdyby slevil ze svých požadavků, tak by práci našel. V Amazonu třeba nabírají pořád.“

„Prosím tě, přece nepůjde dělat do Amazonu se svým vzděláním a svou inteligencí! Navíc on konzumní společností pohrdá, to by se zpronevěřil svým ideálům. Ne, ať je raději doma a šťastný, já bych z těch peněz ani neměla radost. Luboš nepotřebuje někde hákovat od devíti do pěti, aby měl smysl života. Když se ho někdo zeptá, co dělá, Luboš odpoví: Jsem nezávislý publicista, novodobý disident a profesionální otec.“

„Profesionální otec? Co si pod tím mám představit?“

„Luboš říká, že hlavní úloha otce je jít příkladem. Takové ty věci, jako je dítě nakrmit, umýt nebo převléct, to je na matce. Otce, ten se prostě vyskytuje poblíž a koná to, co má správný muž konat. Děti ho pozorují a vnímají a podvědomě se jim tak propisují hodnoty a vzorce chování. Takové to peskování, plácání přes ruku; takové to: tohle nedělej, nehraj si s jídlem, udělej si úkoly! - to je výchova matky. Otec je v podstatě takový ideální předobraz, takové Slunce, které si lhostejně putuje po obloze a ke kterému děti vzhlíží.“

„Takže v podstatě ženská oddře veškerou práci a chlap se jen motá kolem a myslí si u toho, jak je skvělej.“

„Ono to tak na první pohled mlže vypadat, ale není to vůbec tak jednoduché být správným mužem a otcem, navíc v dnešní době! Proto Luboš s kamarády založil Ligu opravdových mužů, kde se tyhle věci řeší. Pořádají různé přednášky a semináře, často celovíkendové a většinou u nás doma. Je strašně zajímavé, co se tam člověk všechno dozví. Minule jsem se třeba dozvěděla, že Ježíš byl ve skutečnosti Slovan. Nebo tam byla skvělá přednáška o ekonomii, ale byla pojatá tak polopatě, že tomu každý rozuměl. Říkali tam, že letos tutově zkrachuje eurozóna a padne dolar! Oni to tedy tvrdili o loni a předloni taky, ale to víš, dělat ekonomické prognózy je hrozně složité! Každopádně jsem si od nich nechala poradit a nakoupila nějaké rubly.

Někdy bych spíš ocenila, kdyby byl doma alespoň o víkendu klid a já se mohla třeba podívat na film v televizi, nebo jít na procházku, nebo se opalovat. Nebo prostě měla soukromí – oni k nám totiž vždycky jezdí i s manželkami a dětmi a zůstávají i přes noc.

Zase je ale skvělé, že se s Lubošem člověk nenudí. Tvoje mysl vedle něj nezakrní, ale naopak rozkvete. Normální chlap by se doma prostě svalil na gauč a koukal na fotbal, nebo maximálně uspořádal grilovačku na zahradě.“

„Normální chlap je totiž unavenej z práce“, poznamenala jsem, ale Eva nadšeně vyprávěla dál.

„Na Lubošovi je nejlepší, že on není činorodý jen po té intelektuální stránce, on se nebojí ani dělat rukama. Na naší zahradě se třeba snaží pěstovat zeleninu, abychom byli soběstační a nezávislí na potravinářské lobby. Od kamaráda dostává speciální semínka, která jsou čistá a bez GMO. Zatím se mu ale moc nedaří. To víš, jeho mysl pořád šrotuje, zaobírá se spoustou důležitých věcí a nedokáže udržet takové ty přízemní věci, jako že záhonky se musí vyplévat a zalévat. Ale zase je pravidelně hnojená, to ano. Luboš nekupuje žádné umělé chemické hnojivo od agrokorporací, ale hnojí sám, z vlastních zdrojů.“

„Jak z vlastních zdrojů?“

„No, jednoduše. Luboš si vždycky po probuzení dřepne do záhonu a hnojí. Jako to dělávali naši předkové po staletí. Ale představ si, že sousedům to vadí a dokonce si stěžovali na obecním úřadě! Copak si ani na vlastní zahradě člověk nemůže svobodně dělat, co chce?

No, je u nás veselo. Ale lepší, než tenkrát ten debakl se slepicemi. Luboš jim vyrobil kurník z vlnitého plechu, všechno fungovalo, měla jsem domácí vajíčka, akorát jednou v létě, když byly čtyřicítky, tak je z toho kurníku zapomněl pustit ráno ven a ty chudinky se tam doslova uvařily! Nejhorší ale bylo, že mi pak trvalo týden Luboše donutit, aby je zlikvidoval. Mezitím do toho kurníku nonstop pralo slunce a nedovedeš si představit ten smrad! Nějakým způsobem se nám dostal i do baráku a ještě dneska ho cítím z nábytku, závěsů i koberců. A to jsem všechno čistila!

Ale lepší tohle, než když se vrtá v elektřině. Kolikrát už dostal dvě stě dvacet a blikal jak vánoční stromeček. Jednou mi hrdě oznámil, že opravil vypínač, ale když jsem do něj strčila koncovku od žehličky, lítaly z toho jiskry jak z táboráku. Luboš se dmul jak krocan a čekal na pochvalu, protože vždycky vyžaduje chválit, chválit, chválit, ať udělá cokoliv. Tentokrát jsem ale byla naštvaná a nepochválila jsem ho – tak se naštval a šel trucovat na půdu.

Musela jsem počkat, až Luboš odjede do města něco zařídit a zavolala jsem elektrikáře ze vsi. Přistěhoval se nedávno, nosí dredy a takový ty batikovaný trička, jeho manželka chodí bosá a na střeše mají solární panely. Furt se usmívají, tutově jsou to jedni z těch zatracených sluníčkářů. Přijel na zavolání a měl to za pět minut opravený. Neměl žádný blbý kecy jako ostatní řemeslníci, ani nechtěl pivo, řekl si o dvě stovky a že mám pozdravovat manžela!

Samozřejmě, že jsem Lubošovi nemohla říct, že někdo opravoval jeho práci! To nesmíš chlapovi nikdy říct, tím zraníš jeho duši. To jsem četla v knize „Jak si hýčkat muže“ od doktorky Tesařové. Ale udivuje mě, že to Lubošovi není divné. Vždycky něco rozvrtá, pak se vypaří a když se vrátí domů, tak to nějakým zázrakem funguje.

Naštěstí se nestává moc často, že by měl Luboš potřebu něco opravovat. On si většinou ani nevšimne, že doma něco nefunguje. To víš, intelektuál! Já už jsem se doma spoustu věcí naučila dělat sama. Třeba s vrtačkou už to umím docela slušně. Když měl Luboš loni ten úraz, tak jsem si řekla, že už mu ten přístroj nesvěřím.

Nejhorší nebyl, když si provrtal to zápěstí, chvíli tekla krev, ale nic velkého. Jenže pak nechtěl jít k doktorovi! Řekl mi, že doktoři jsou nástrojem elit a děvky farmaceutického průmyslu a že nikam nepůjde. Tři dny se léčil sám slivovicí a inhalováním bylin z tajgy, mezitím mu ruka skoro zčernala a začal blouznit, tak jsem zavolala sanitku. Byl chudák tak mimo, že se ani nebránil. Měl akutní otravu krve, zachránila jsem mu život. Ale to víš, že jsem stejně dostala vynadáno! Kdybych prý neplašila a počkala, tak by se určitě uzdravil sám od sebe! Když přišel domů tak prohlásil, že je plný antibiotik a musí si dát detox. Tak do sebe pral zelený ječmen, dostal strašný průjem a to ho tak vysílilo, že zbytek týdne už jen ležel v posteli. A byl klid.“

„Když tě tak poslouchám, tak si říkám, že Luboš musí být asi zatraceně skvělý milenec.“

Eva se zakuckala smíchy: „Kdepak, Luboše na nějakou romantiku neužije, ani když jsme spolu chodili, tak ho nezajímaly věci jako večeře při svíčkách, luxusní prádlo, nebo nějaké výstřední hrátky. On na tyhle věci moc není, říká, že hlavní účel toho je založit rodinu a jinak je to ztráta energie.“

„Tak to mě jinak nenapadá, k čemu ho vlastně máš. Ty živíš rodinu, vychováváš děti, staráš se o domácnost, oháníš se vrtačkou – a on dělá co?“

„Tady je vidět, že ty nerozumíš mužům, schválně si přečti tu knížku od doktorky Tesařové. Muž je v podstatě takové dítě, které ale nikdy nevyroste. Ale proto je tak milujeme, ne? Vždyť by nám bez nich bylo smutno.“


Smlouva s démonem (próza, Veronika) • Noční představení na kopci (próza, Tasha Frost) • Představ si filibuster před smrtí... (próza, Šimon Jan Zrno)
    

31.5.2020
Představ si filibuster před smrtí...

Představ si tohle…
Stojíš, stojíš pevně nohama na zemi, máš zavřené oči a skloněnou hlavu.
A najednou… se ti v hlavě rozezní gong. A jak doznívá, slyšíš stoupající vřavu ve svých žilách a tepnách, tvoje kožní póry se ti zaklekávají jako běžci na startu, a ty teď naposledy vší silou stiskneš oční víčka.
Pak je otevřeš a jdeš.
Už nestojíš, ale jdeš. Jdeš tou tmavě žlutou chodbou, tmavou jako by světlo té nejútulnější lampičky zakrýval špinavý černý papír. Vidíš dobře, ale nevěnuješ pozornost těm bílým snad lidským šmouhám pospíchajícím okolo tebe. Slyšíš výkřiky a pokřiky svojí dočasnou hluchotou. Slyšíš jenom hučení ve své hlavě, jak jdeš, a jak se blížíš k těm skleněným dveřím.
Pak staneš před nimi.
Nadechneš se, protože vzduch teď potřebuješ, a jemně dveře rozrazíš.
Dřív si chtěl do té místnosti vejít rázně a prudce, ale teď tam vkráčíš rozvážně a pomalu.
A pak je ticho. Najednou je ticho, všechno ječení a hučení zmizelo, slyšet jsou jen tvé kroky, s klapáním dopadající na lesklou podlahu.
Pak se po místnosti rozhlédneš. Skleněný dveře, kterýma jsi přišel, jsou na levé straně, za tebou je stěna, před tebou postele, židle, smrt a na pravé straně okno.
Tichá vřava vystoupí až na nejvyšší stupeň, a ještě více ti otevře oči, vytáhneš hodinovou metaforu, vytáhneš metaforický jedenapůlruční meč, pomalu otevřeš ústa za přivírajících se očí, podíváš se smrti do očí, nazveš jí ženským orgánem, a začneš mluvit.
Představ si to…
Představ si, jak mluvíš před smrtí, jak říkáš věci o kráse a o životě s výrazem ve tváři, který také mluví, a říká věci o odhodlání smrt umluvit k smrti, k sebezapření. Ty mluvíš, mluvíš, ale už nestojíš, mluvíš za chůze, mluvíš a chodíš sem a tam, tam a zpátky, od jedné strany k druhé, od oknu ke dveřím a pořád dokola.
Gestikuluješ. Představ si, že i řveš, měníš hlas, měníš frekvence, třeba se na smrt ani nedíváš, tak jsi vžit do deklamace rozličných věcí. Někdy se i pozastavíš, a s všemožnými grimasami otvíráš ústa dál. V hlavě ti řinčí gong jako chrastítko z činelů, ale ty víš, co říkáš, i když ani nevíš, jestli se slyšíš. Smrt tě ale určitě slyší, a tvoje řeč neumře.
Mluvíš o životě, hranicích a zákonech, o všech životech. Mluvíš o zákonu schválnosti a o zákonu bolesti. Mluvíš o principech osobních hranic. Říkáš věci o barvách, o jádru hudby, o tichu, o darech, o čase a o prázdnotě… Mlátíš slovy o zem, divoce ty věty nebo verše hážeš na podlahu smrti k nohám. Chceš, aby ti lidské myšlení vylétávalo z úst, a pozvedávalo zdejší život.
Mluvíš, improvizuješ, řveš, pomáháš, chodíš, pozpěvuješ, rapuješ, stojíš, slova o zem praskají a švihají, ty stále mluvíš, ty to dáš! Ty se smrti nedáš! Ty jí nic nedáš! Postaráš se svojí řečí, aby se jí tady nikdo nepoddal… Jiskry ti skáčou po mnoha tvářích, které prožíváš. Ale ani střílení šípů tebe nezastaví, nepoloží tě, ty pořád metaforicky stojíš!
Smrt chce zabíjet, chce, aby se umíralo…
Ale ty jsi člověk, co jí přemluví, co jí zastaví. Hodláš mluvit veršem, písní nebo rýmem, a vést tento monolog, dokud odsud neodejde!
Smrt odejde z této místnosti, vzdá to, a tím se životy zachrání. Její zákony se tady neuplatní, jen si to představ…
Pomůžeš ostatním! Žití se tady zachrání, nikdo kromě smrti v tuto metaforickou hodinu neumře, nebude umluven myšlením. Představ si, že jde o ostatní, že nejde o tebe… Jde o život! Zachraňování životů řečmi!
Představ si, že jsi člověk, co tady mluví… Že je mráz na zádech v tomhle boji spojencem… že jsi dobrej! Představ si, že jsi dobrej člověk.
Představ si, že jsi dobrej…
Jen si to představ…
A představuj si to i dál. Představuj si to, i když jdeš do supermarketu koupit toaletní papír.
Představ si...

24.5.2020
Noční představení na kopci

(na konci starého roku 2012)

Slunce už zapadlo, zapadlo do úžlabiny dvou kopců, táhnoucí se až k samému horizontu a nad nimi postupně houstla tma. Oblé a pozvolné úbočí jednoho z kopců bylo celé pokryté krátkou sytě zelenou šťavnatě vonící trávou, z úbočí protilehlého kopce se k nebi tyčil hustý a vysoký smrkový porost.

Na tomto úbočí se stromy vzájemně téměř dotýkaly, vytvářely viditelné řady směřující k úpatí kopce, jako by je někdo vysadil se záměrem vybudovat pravidelnou soustavu uliček. Na protějším zatravněném úbočí byly vytvořeny také řady, ale řady sedadel připomínající amfiteátr, jako kdyby scenérie před nimi byla jedním velikým přírodním letním kinem. Do lavic postupně usedali lidé, beze slov se mezi sebou bavili, sem tam úsměv, sem tam podání ruky, občas křečovitý napjatý výraz, někdy přitakání. Vše se odehrávalo jakoby v posvátném tíživém tichu letní noci. V okamžiku, kdy už byli všichni usazeni, se rozsvítil veliký reflektor (snad nebeská záře), paradoxně vrhající jasné ostré světlo směrem z lesního porostu na diváky. Každý nejmenší detail obličejů byl více než patrný, studené namodralé světlo jako by z lidí udělalo strnulé voskové figuríny.

Z lesa se náhle ozval lehký šum vzápětí následovaný postupně hlasitějším a hlasitějším dusotem. To se zvířata - od nejmenších králíčků, přes srnky, kance a jeleny, vrhala uličkami mezi stromy do osvětleného prostoru proti lidem. Hbitě se vyhýbala lavicím s usazenými diváky a betonovému sloupu, na kterém bývaly zavěšeny dráty, a který teď jen němě trčel v prostoru mezi dvěma kopci. Lehce, jako by v letu obě nástrahy minula a zmizela za obzorem ztemnělého travnatého kopce, na jehož vrcholku stál kostel se špičatou věží a se hřbitovem, rozkládajícím se po levé straně kostelní lodě. Za kamennou zdí nebyly náhrobky příliš vidět, jen jejich sem tam vyčnívající kříže dávaly tušit výstavnost a honosnost místa posledního odpočinku. Jasné světlo náhle pohaslo, diváci se postupně začínali probírat z jakéhosi strnulého nebytí a měli namířeno právě směrem ke kostelu. Než však stačili opustit sedadla, přišla další vlna dunivého zvuku, tentokrát jakoby z nitra kopce, snad zemětřesení??? Nic se ale viditelně nepohnulo, jen jako by mávnutím proutku betonový sloup z ničeho nic stál ohnutý a nachýlený směrem ke kostelu, jako by na něj ukazoval mohutným zlomeným prstem svého betonu protkaného ocelovými výztuhami. Špičatá břidlicová věž kostela lemovaná zdobným jakoby hradním cimbuřím, se postupně začala hroutit do svého středu, z něhož v tom samém okamžiku rostla věž nová, mnohem kratší a neuvěřitelně lesklá.

Vlastně to ani nebyla věž, spíš jakýsi podstavec, na jehož temeni stály tři postavy. Tři postavy ulité z neznámého ocelovo-černě se lesknoucího kovu, postavy různé velikosti zahalené v dlouhých zapnutých pláštích. Na jejich hlavách spočívaly špičaté klobouky připomínající klobouky čarodějnic z Halloweenu (jedné z postav vykukovaly kolem jeho okraje dlouhé rovněž špičaté uši) a všichni v rukou drželi zvláštní bodce - jedno, dvoj a trojzubec. Nehybné sochy shlížely na prchající lidi s podivným šklebem ve tvářích.

V okamžiku, kdy se začalo publikum blížit ke zdem kostela, se jakoby zlým kouzlem začalo měnit celé okolí - co bývalo zelené, bylo náhle hnědé, jemné struktury zhrubly, zvýraznilo se vrásnění a rýhování povrchu všech věcí, každý záhyb a nerovnost se ostře rýsovaly, jemná omítka kostela náhle připomínala starý vydrolený a mrtvý kámen bez vnitřního života, místo kamenné zídky se objevil plot z různě poškozených, přelámaných a hnilobou napadených, ale přitom suchem praskajících prken přibitých křížem krážem rezavými hřebíky, z výstavních hrobek byly náhle úzké dřevěné patrové přístřešky se šikmými stříškami rozdílných výšek (jedno nebo dvě patra tvořená nehoblovanými prkny - zkrátka jen tak "se položit", v průčelí jejich štítů zely vyříznuté temné čtvercové nebo kulaté pravidelně se střídající otvory). Část kostela se nehlučně a pomalu sesula k zemi, v troskách byli zasypáni lidé, nikdo nekřičel, všichni jen tiše otevírali ústa a ve zpomaleném pohybu chvátali jeden druhému na pomoc. Čeho se dotkli, a ještě nepodlehlo této zvláštní zkáze a drsné proměně, pod jejich rukama dál měnilo svou původní strukturu a barvu. Běžela jsem hledat mámu, našla jsem její měkký světlomodrý župan s kytičkami, vzala jsem ho do ruky – a nezměnil se. Uvědomila jsem si, že když se tohle stane ten, komu věc patří, už není mezi živými, zůstal tam, v minulosti, před změnou… Kolem jedoucí barevné vagóny vlaku, kdo ví, kde se tu vzal, se změnily na oprýskaná rezavá, hnědá a matná monstra, jen skřípající kusy železa. I obraz strojvedoucího s čapkou na hlavě naklánějícího se z okénka lokomotivy doznal podobných změn. Jen ony tři sochy se na vrcholu kostelní věže dál potutelně šklebily a v nočním svitu do daleka temně zářily.

Měsícem osvícené nebe náhle pohaslo, všude se rozlila naprostá a dokonalá tma jako kulisa pro vyvrcholení poslední scény - z levé strany oblohy se nad hřbitovem směrem ke kostelu blížilo bílé třepotající se světlo, z pravé strany temné světlo modré. Zatím ještě nebylo možné rozeznat, o co by mohlo jít. Světla se zvětšovala a postupně ustávala v pohybu a mlžný opar kolem nich opadl - vlevo byla veliká bílá keramická podkova s nápisem Pro štěstí, lemovaným stylizovanými kytičkami pomněnek, rozevírající svůj „chřtán“ směrem k temně modré zlověstné kouli s jasně vystupujícím zlatým středem v podobě oka. Podkova nehlučně pohltila modrou kouli, úkaz na nebi na malou chvilku jako by zamrznul, avšak o zlomek vteřiny později celý úkaz jediným, naprosto tichým výbuchem explodoval do všech stran. Zase byla vlahá letní noc, které dával jasný klidný měsíc pocit ticha a bezpečí  ....

 

2.5.2020
Smlouva s démonem

Smlouva s démonem

 

(úryvek z fiktivního ženského románu)

 

Jeho kancelář je dokonalá a chladná jako on sám. Sedím na chromované židli a nervózně usrkávám perlivou vodu z plastového kelímku a žmoulám si mašli na blůzce, jako vždycky, když jsem nervózní. Když už konečně přijde?

Dveře se s prásknutím rozletí, leknu se a celý obsah kelímku na sebe vyliji. Přímo do výstřihu! Papírovým kapesníčkem se snažím rychle osušit, ale kapesníček se hned rozmáčí a za chvíli mi prsa pokrývá nevábná, vlhká, buničinová drť. On se na mně posměšně zašklebí – a je to ten zatracený sexy úšklebek nadrženého antického satyra. Okamžitě rudnu.

„Takže, pojďme k věci. Naše smlouva.“

Na skleněné desce stolu přistanou černé kožené desky, uvnitř je stoh papírů. Vím, co bude následovat. Ach bože, nesmím být tak nervózní. Musím, musím v sobě probudit vnitřní bohyni.

„Měla jste, doufám, čas si ji prostudovat?“

Nervózně pokývám hlavou.

„Takže předpokládám, že nic nebrání tomu, abychom přikročili k podpisu.“

Zručnými prsty rozšněruje stužky na deskách a ty se pod ním rozevřou a odhalí tiskopis smlouvy na slonovinově bílém papíře. Z kapsy vytáhne pero a položí ho na smlouvu, otevřený hrot nasměruje ke mně. Ten špičatý, agresivní hrot míří přímo k mému srdci. Cítím, jak mi stojí chloupky zezadu na krku. On si mě prohlíží jako mořský biolog, který zrovna objevil zbrusu nový druh chobotnice.

„Nebo snad máte nějaké připomínky?“, zeptá se se zdviženým obočím.

Vzrušeně dýchám a snažím se vnitřně zklidnit. Jde to těžko. Hruď se mi vzdouvá jako rozbouřené moře, v hlavě slyším šumět proud své vlastní krve. Do háje! Hlasitě polknu a mé prsty se instinktivně natahují po mašli na blůzce jako po záchranném laně.

„Přestaňte si žmoulat tu mašli, víte, jak mě to rozčiluje!“

„Ano, ano, jistě!“, kuňkám zahanbeně. Zase mě zahnal do kouta. Teď se ke mně otočil záda, a pomalu přechází k prosklené stěně s výhledem na město a nabízí mi pohled na svalnatá záda řeckého boha, napěchovaná v obleku od Armaniho. Jak ráda bych ten zpropadený hadr servala a brázdila tu opálenou kůži svými nehty!

Rázně se otočí a šlehne po mně pohledem, jako by tušil, na co právě myslím.

„Takže, slečno, můžeme přistoupit k podpisu smlouvy? Nemám na to celé dopoledne!“

Agresivní hrot pera se v dopoledním slunci leskne. Hypnotizuji jej pohledem.

„Víte“, soukám ze sebe, „měla bych...navrhuji...pár takových...menších...změn.“ Poslední slovo napůl spolknu. Moje vnitřní bohyně se krčí v koutě dělá, že tu není. Rukou sahám po mašli, ale na poslední chvíli si to uvědomím a ruku zase odtáhnu.

„Poslouchám.“, řekne hlasem znělým jako zvon a nehne při tom ani brvou.

„Stravenky.“, pípnu.

„Ano, stravenky nabízíme“, povzdechne si, „po zkušební době. Mají hodnotu, tuším, čtyřicet korun.“

Vyprsknu smíchy, on na mně vrhne káravý pohled.

„Nezlobte se, ale za čtyřicetikorunovou stravenku si pořádný oběd nekoupím. To by chtělo alespoň osmdesátikorunovou. A proč je dáváte až po zkušební době? Copak ve zkušební době zaměstnanec nepotřebuje jíst?“

Zatímco ta slova říkám, třesu se, ale on jakoby si toho nevšímal. Nervózně přechází po kanceláři sem a tam, jako zajatá šelma v kleci a dýchá u toho zhluboka jako japonský zenový mistr.

„Tak dobře“, řekne po chvíli. „Řekla jste si o to, máte to mít. Ještě něco?“

„Dovolená“, vyhrkne znovuzrozená vnitřní bohyně mými ústy, „ve smlouvě je uvedeno dvacet dní, ale dnes už je všude standardních 25.“

Jeho prsty si přejedou po hedvábné kravatě a ruka dopadne na skleněnou desku stolu. Skloní se ke mně, až cítím jeho dech na svém zátylku.

„Pozor, teď se dostáváte na tenký led. Moje pečlivě udržovaná fasáda může povolit a potom se ven vyvalí něco děsivýho, silnýho a nespoutanýho!“

„Vážně?“, zašeptám. Otočím se, podívám se do ledově chladných očí a hlubokým hlasem sebejistě řeknu: „Tak to bych chtěla zažít.“

„Pozor, mám v sobě spoustu ohně a ten dokáže všechno spálit na uhel.“

„To si budeme rozumět, jako malá jsem si ráda hrála se sirkama.“

„Tak dobře“, zasyčí, „když za to tak bojujete, dostanete 25 dní volna. Spokojená?“

„Ještě něco.“ Moje vnitřní bohyně se už nebojí, pomalovaná válečnými barvami velí do útoku.

„Hrajete tvrdou hru, slečno.“

Vytáhnu z kapsy nevzhlednou tlačítkovou Nokii a položím ji na stůl.

„Tohle jsem ráno nafasovala. To snad nemyslíte vážně? I na základní škole jsem měla lepší mobil, než je tohle. Chci iPhone s datovým tarifem!“

Vstanu ze židle a podívám se do rozzlobené tváře gotického chrliče a jemným hlasem pravím: „Je to hlavně kvůli tomu, abych Vás lépe reprezentovala před klienty, rozumíte? Nemůžu přeci na obchodní schůzce vytáhnout tohle pádlo, vysmáli by se mi.“

Jeho vnitřní spalující oheň pohasne a změní se na slabý, ale výhřevný plamínek.

„Tak dobře, stavte se za office managerem, vraťte mu tuhle hrůzu a řekněte si o iPhone. A ať Vám k tomu dá i tablet.“

„Tak teď už nic nebrání podpisu naší smlouvy“, řeknu sladce, uchopím pero a vykouzlím jím svůj krasopisný podpis. Všimla jsem si, jak po mně kouká. Jako hladové zvíře. To mi umožní upsat mu svou duši jen na omezenou dobu. Řeknu mu, že beru prášky – které samozřejmě nemám v úmyslu brát a jestli všechno půjde podle plánu, zanedlouho sepíšeme další smlouvu – ale na radnici. A tentokrát už navždy.

 

 


Guerilla (próza, Nesmyslon)
    

13.4.2020
Guerilla

Večer jako každej jinej, ničím výjimečnej, nijak odlišnej od většiny večerů. Je jaro a venku příjemně teplo, jasný nebe, úplně by to chtělo procházku. Já jsem ale doma, čtu si a zrovna přemýšlím, že bych si mohla dát něco k večeři, když mě z myšlenek vytrhne známé zabzučení. „Jdem?“ stojí ve zprávě. Nic jinýho nebylo potřeba psát, jsme dobře domluvení. Kvůli utajení se svoláváme vždycky na poslední chvíli a místo je určený už od minula. Každej ví přesně, co má dělat.

Tenhle týden má službu Heda, poctivě každej den sleduje situaci a hlídá nejvhodnější den a čas. Takže teda jdem. Rychle chytám batoh, je zabalenej už od návratu z minulý akce, děláme to tak všichni; nikdy nevíme, kdy to přijde. Jen honem zkouknu, jestli je tam dost Sutradinu, tím si teď vlastně nejsem tak úplně jistá… jo je tam, ještě přihodím lahev s vodou a letim. Mám jen dvacet minut na to, abych se dostala na Hlavák. Jo, paruku, tyjo! Nesmím bejt poznat na kamerách, to je přece úplnej základ… Běžim. Běžim šíleně rychle na metro a pak jak vocas čekám tři minuty, než přijede. Je to jen pár stanic, takže za chvíli už se rozhížím po hale a hledám ostatní. Heda už určitě řídí celou situaci přímo ze Šervůdu, Jožin bude předpokládám taky v terénu. Na halu teda zbývá Bára, Fanky, Turda a Vojta. Musíme se fofrem najít a mazat na pomoc Rogovi k vlaku. Jo, sedmý nástupiště, to je teda pecka, úplně vzadu, zřejmě se teda potkáme až tam, běžim. Neni to nápadný, každýmu přijde, že dobíhám vlak, akorát je debilní, že mi trochu padá ta paruka. Uf, tak tohle teda bylo o fous, nemůžou ty lidi koukat, kam jdou??? Dobíhám Vojtu a ptám se, jestli ví o ostatních. „Bára už je u vlaku, Fanky tu bude do pár minut a o Turdovi nevím.“ Sakra, zrovna Turda by vypadnout neměl! Ale von to dá, jasně, že to dá… Dobíháme k Báře a skutečně ani ne za minutu přibíhá i Fanky a k ohromný úlevě všech i Turda. „Nemoh jsem dát vědět, fakt sorry! Přilepil se mi na paty nějakej divnej chlápek, ale setřás‘ jsem ho!“ „Seš si jistej?“ „Jo jsem, zdrh jsem z metra o stanici později a viděl ho jet dál, musel jsem teď běžet od Muzea vrchem.“ „Hele jestli to není bezpečný, tak to radši vodpískáme...“ „Nemůžeme to zrušit! Co s tou žirafou potom?“ „Tak si ji veme Werni domu, ne, se mu tam vejde...“ „Jako už fakt vidim, jak ji vleče po schodech...“ „Nechte toho! Na tohle teď není čas. Turdo: JE TO BEZPEČNÝ?“ „JE.“ „Tak jedeme dál, lidi. Makejte najít Roga a helfněte mu propašovat tu žirafu za mnou do Šervůdu. Máte doufám dost Sutradinu?“ „Máme,“ hlásím se Hedě a makáme najít Roga. „No dost, že jdete, už jsem se bál, že mě tu s tou žirafou vyhmátnou, dochází mi Sutroš.“ Rogo má na sobě zlatý sako, pruhovaný kalhoty, ve fousech dredy až na břicho a na hlavě turban. Jestli nás tohle jednou neprozradí, tak už fakt nevim. „Hele, Sutradinu mám dost a mám i vodu. Ale máte někdo glycerin? Vojto? Super,“ beru si od Vojty trochu glycerinu a v kelímku to všecko míchám dřevěnou špachtlí. „Tohle by mělo vydržet minimálně na deset minut, celá akce stejně dýl trvat prostě nesmí, beru to jako hodně velkou rezervu, jasný? Musíme ji dostat na místo tak za pět, maximálně za sedm minut.“ Heda mi potvrzuje, že je čistej vzduch, takže honem natíráme žirafě hubu sutradinovou směsí a sledujeme, jak se zmenšuje, až je velká jako jezevčík. Teda v kohoutku, jinak nám samozřejmě sahá až někam po prsa. Víc už se ale zmenšit nedá, to by bylo strašně riskantní. Utvoříme formaci s žirafkou uprostřed, proplouváme celou tou rozložitou halou, vo prsa dáme i jízdu po pásu. Výtahy tam jezdí fakt šíleně a mohlo by nás to příliš zdržet. Nakonec narazíme na obligátní partu feťáků u skleněných dvěří, musíme projít kolem nich. Jsou ale v cajku, na fízly nevypadáme, na boháče taky ne, na smažky sice trochu jo, ale jsme dost divný i pro ty feťáky, tak nás radši nijak nekontaktujou. A u nich by konečně asi ani nevadilo, kdyby tu žirafu zahlídli, spíš se bojim, aby na ně nepřišly benga a náhodou přitom nenašly nás

„Tyjo, stíháme to na minutu, ale dobrý!“ přidává se k nám Heda a dál velí operaci. „Nejlepší je fakt to místo, co jsme si říkali, takže jedeme podle plánu. Za celou dobu tam přešel přesně jeden člověk a ten byl tak na sračky, že ani nevěděl, kam jde; schválně by tam určitě nikdo nevlez. Takže můžeme začít.“ Hele, kdo má vlastně toho hada?“ vkládá se do toho Bára. „Já, ale taky už mi došel Sutradin, takže je v původní velkosti a je fakt těžkej.“ Teprve teď si všímáme obrovskýho, vlnícího se batohu na Turdových zádech. „Tak jo lidi, máme teda všechno, jdeme na věc. Každej víte, co máte dělat, tak to dělejte; tři, dva, jedna, akce!“ Miluju ten adrenalin. Všichni to milujeme. Každej z nás z toho pak žije do další akce, každej z nás se těší, až to bude za náma a my se odklidíme do jinýho parku a tam si konečně vydechneme, pokecáme o všem možným, zhodnotíme průběh akce, naplánujeme tu další… Stojí to za to a to, co děláme, má smysl! To obohacení veřejnýho prostoru, vyvolání diskuse, šok způsobený kolemjdoucím kravaťákům… jo, má to prostě smysl, musíme vytrvat a stojí to za to riziko!

Na instalaci máme jen pár minut. Bára s Vojtou pomáhají Turdovi sundat batoh, já a Fanky mícháme Sutradin s vodou a kyselinou citronovou, Rogo drbe za růžkem žirafku, který začal říkat Maé a Jožin s Hedou hlídkují. Nejdřív musíme natřít hada, žirafa se už sice začala zvětšovat, ale furt není na třetině výšky a my to nesmíme uspěchat. „Betelné plazoň,“ ozývá se z větvoví nad námi a my si až teď všímáme Jožina. „Tyjo pecka úkryt!“ hodnotíme zase my a pokračujeme v omotávání žirafy hadem. „Mně se to nějak nelíbí,“ říká najednou, až nesměle, Rogo. „Co když chudinku Maé uškrtí? Navíc teda, nebylo zrovna jednoduchý ji tam osvobodit, co s ní bude teď? Zavřou ji do zoo, až ji najdou? Uteče a bude žít divoce v Divoký Šárce nebo co jako? Máte to vůbec vymyšlený?“ „Hele Rogo, tvůj jemnocit je sice ohromně dojemnej, ale fakt na to teď není čas. Jestli se ti to nelíbí, tak na příští akci chodit nemusíš, ale teď to prosimtě fakt nepokaž...“ „Ne fakt, co se s ní stane? A co se stane s tim hadem?“ „Hele všecko jsme to říkali minule, možná jsi zrovna meditoval nebo něco, ale je to vymyšlený. Had ji neuškrtí, dostal teď dávku kyseláče a druhou dostane těsně, než zmizíme. Takže bude mít pocit, že je najedenej a bude utlumenej a naprosto bezpečnej. Až je najdou, určitě je oba převezou do zoo. Já vim, že to tam není ideální, ale rozhodně mnohem lepší, než to, kde byli předtím, nemyslíš? Jak chceš dát větší svobodu žirafě ve střední Evropě? Víš? Já teda fakt nevím. Takže snad už můžeme pokračovat ne?“ Rogo objímá Maé, která konečně dosáhla požadované velikosti, kluci jí ovíjejí otupělé hadí tělo kolem krku, Jožin visí ze stromu za kolena a pomáhá. Maé se zvětšuje čím dál rychleji. Během pěti minut je hotovo – žirafa veliká, had obtočený, všecky cajky zabalený zpátky v batozích. „Rogo! Si děláš prdel? Slez z tý žirafy! Musíme rychle vypadnout, už jsme děsně nápadný!“ „Já nemůžu! Nemůžu ji tady přece nechat. Je to tak něžná bytost, nevíte, čím vším si prošla, já to tam viděl… ona teď potřebuje lásku a vřelost, nemůžu ji tady po tom všem opustit a nechat napospas. To prostě nejde.“ „Ale jde,“ vkládá se do toho nasraně Heda a snaží se při výskoku zachytit kamarádovu nohu. „Tak pomůže mi někdo? Jsem tady nejmenší a vy mě tady necháte skákat jak hopík, Jožo, tyvole, Turdo, Fanky, samí vysoký chlapi.. no Vojto tyjo, fakt, můžete mi někdo pomoct?“ Je to pravda, nemůžeme tu Roga nechat, všecky by nás prozradil. Ne, že by byl bonzák, to se nebojíme, ale prostě by nás podle něj už snadno našli.. musíme ho sundat ze žirafího hřbetu. „Já teda nechci bejt teď nějak negativní,“ říká Turda a je negativní, „ale říkal jsem to už minule, že jsou s Rogem problémy. Sorry Rogo, já tě mám rád, ale na tyhle akce seš prostě moc měkkej, to se ukázalo už minule s těma šnekama.“ „Prosimtě nevytahuj tady zase ty šneky,“ zlobí se Bára a Fanky se přidává. „Jo, to bylo přece něco jinýho, to neudělal schválně..“ „Já neříkám, že to udělal schválně, ale že jsou s ním prostě problémy. Vždycky k tý instalaci nějak přilne a pak se to celý zdrží a je to fakt jen otázka času, kdy přesně na tohle dojedeme. Vono je to nakonec jedno, jestli to bylo schváně… Rogo tyjo, fakt prostě slez…“ „Co bylo se šnekama?“ ptá se Vojta, tohle je totiž jeho první akce a nechytá se. „Ale tyjo stavěli jsme Sochu svobody z hlemýžďů,“ shrnuju to a tahám Roga za nohu. „Maé! Maé, promiň, já se neudržím! Snad to dopadne dobře, přijdu za tebou do zoo“, pláče Rogo a dává narychlo hadovi druhou várku kyseláče, o trochu větší, než nutně musel. „No a nějak se stalo,“ pokračuju ve vyprávění, „že Rogo do tý instalace zarostl, prostě byl pokrytej silnou vrstvou šneků a nešel od toho oddělit, nakonec to celý spadlo, no bylo to fiasko a jak jsme zdrhali, cestou z něj ještě ty šneci odpadávali, jako fakt to bylo vo hubu, měli jsme strach, že nás podle nich vystopujou. Naštěstí se teda dost rychle rozlezli a prošlo to, ale jak říkám, todle bylo fakt těsný...“ „Terko nekecej furt,“ okřikuje mě Heda a v zápětí cítím, jak mi na hlavu spadl meteorit. Po prvotním šoku zjišťuju, že to se Jožin ze stromu vrhnul na Roga, srazil ho k zemi a oba přitom spadli na mě. „Jsme všichni, rozdělíme se po dvou a zdrháme! Sejdeme se na Petříně. Hodně štěstí!“ velí Heda k ústupu. „Cedulka!“ vykřikne Fanky, „zapomněli jsme tam dát cedulku! Musim se vrátit, jinak to bylo celý zbytečný...“ „Já ji tam vrátim...“ „Ne Rogo, ty ne!“ zamítá rezolutně Heda. „Tyjo, vypadá to ale vážně dobře…“ volá Bára přes rameno a i já se teda otáčím. „Jo,“ vydechuju s údivem, „je to fakt paráda, absolutní nářez, se poserou...“ „Já se poseru!“ řve Heda a je už doopravdy vytočená, „co tam ještě děláš? Je to tam? Tak honem, tamhle někdo jde. Čau za chvíli!“

Ještě než se rozeběhnu o sto šest směrem k Jindřišský věži, naposledy se pokochám pohledem na naše dílo – žirafu obtočenou hadem, stojící přední nohou na ceduli s nápisem: AnimalArt - Marnost vysokých očekávání.


Pokec (próza, fanky) • Bezpečnostní opatření (próza, Nesmyslon) • Brnění (próza, Kalimeee)
    

22.3.2020
Brnění

Psala se sedmdesátá léta, v Československu kvetl socialismus, lidi se báli režimu, a co rozhodně nechtěli, bylo jakkoli vyčnívat z davu. Komu vlasy přerůstaly přes uši, běžel k holiči nebo tak trochu rebeloval a nosil je přerostlé k nelibosti společnosti, ale to bylo tak všechno. Tehdy bylo normální mít tři a více dětí, zakládat rodinu ve dvaceti a účastnit se kolektivních akcí. Co by se ale stalo, kdyby se do takové ukázkové socialistické rodiny narodilo těžce postižené dítě? Jak by to hodnotilo okolí? Bylo by dítě umístěno do ústavu a rodina dostala nálepku podivínů?

Narodila jsem se v devadesátém roce, ve větší vesnici na zámku, kde mělo část svojí expozice Národní muzeum. Byla zde vystavena vycpaná zvířata, zkameněliny, archeologické vykopávky a taky pro mě různé bizarnosti. Nebylo výjimkou, když v temné chodbě stála socha lovce s oštěpem, která vás jako by pozorovala, když jste se pohnul o kus vedle. Babička v téhle expozici provázela návštěvníky a děda byl již od mládí vášnivý sběratel různých předmětů, proto vás prostě nepřekvapilo, když u nás bylo občas něco zvláštního, co jiní lidé doma obvykle nemají. Jste na to zvyklí a ani si neuvědomujete, že to není tak úplně běžné.

Vzpomínám si, že se mí prarodiče často chovali záhadně. Mamka mě kolikrát už v osm hodin večer naháněla, abych šla do postele, což dělala téměř až do mé dospělosti. Vždycky u nás byla znát taková tajemná atmosféra kolem toho, co se tu děje během noci. Párkrát se stalo, že jsem zaslechla podivné zvuky nebo divné hlasy z ložnice dědy a babičky. Když jsem se ptala, co to bylo, nikdy mi to nevysvětlili nebo mě odbyli nějakou výmluvou, třeba že děda chrápe, mluví ze spaní, v noci že babička nemůže spát, a tak chodí po bytě, uklízí a podobně. Já, že si mám jít zase lehnout a nevyptávat se. Někdy mi z těch hrozných zvuků naskakovala husí kůže nebo přejel mráz po zádech. Přitáhla jsem si k nosu peřinu, uši zakryla polštářem a snažila se na to nemyslet a usnout.

To se mi však nedařilo, pokud jsem z venku zaslechla kroky pod našimi okny. Zdálo se, jako by ve spodní zahradě někdo běhal. Někdy bylo slyšet, jak podél plotu něco šustí ve křoví, jako by se jím někdo prodíral. Ze začátku jsem na to upozorňovala, říkala dědovi, ať se tam zajde podívat, svítila na ta místa z okna baterkou, ale nikdy jsem nic pořádně neviděla. Jen jednou jsem spatřila nějaký stín, který vypadal jako lidská postava. Prarodiče tomu ale nevěnovali pozornost, chovali se, jako kdybych si vymýšlela a nechtěli o tom nic slyšet. Tyhle zvuky jsem slýchávala celé své dětství noc, co noc, ale později už jsem to ani neřešila. Pro mě na zámku prostě strašilo, a kromě mě to nikdo neslyšel.

Jednoho dne, to už jsem byla dospělá, jsem jela navštívit svoje prarodiče. Byl den jako každý jiný. Naoko se u nich nic nezměnilo, babička pletla další svetr a děda byl zabrán do svého atlasu minerálů. Bylo však znatelné, že něco je tu jinak. Vyptávala jsem se a tentokrát jsem se nenechala odbýt. Po celou dobu něco nevyřčeného viselo ve vzduchu a já teď chtěla zjistit co. Přestaňte už mi věšet bulíky na nos, už konečně přestaňte být tak záhadní, proč mi to krucinál neřeknete? Nastal čas jít s pravdou ven. Co je to velké rodinné tajemství, které přede mnou po celá ta léta tajíte?

„To bys nikdy nepochopila.“ Řekla babička ponurým hlasem.

„Proč bych to zrovna já nepochopila? Co je tak strašného v naší rodině, o čem se nemůžu dozvědět? Tak mi to prostě řekni!“ Vyžadovala jsem svoji odpověď, na kterou jsem dle svého mínění měla právo.

„Jak chceš. Máš to mít.“ Odpověděla rezignovaně a vložila do videopřehrávače kazetu.

Dívala jsem se na podivný šedesátkový americký horor. V té době to musel být trhák. Byl o spořádané rodince z předměstí, která doma ukrývala postiženého syna, který byl hrozně nebezpečný, a pokud nebyl pod dohledem, vraždil lidi v ulicích. Když k těmto lidem přišla návštěva, rodiče ho přestrojili za nějaký předmět v domě a nikdo si ničeho nevšiml. Na konci toho filmu byl muž vypuštěn na svobodu a děj zůstal otevřený. Nejdřív jsem z toho filmu nebyla vůbec moudrá, hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Proč mi ho babička pustila? Postupně se ale střípky poskládaly dohromady a utvořily ucelenou skládačku. Vešla jsem do ložnice a zjistila, že tady něco zjevně chybí.

„Kde je to brnění, co tady stávalo? Vždycky na mě působilo divně.“ Zeptala jsem se a všechno mi to najednou začalo docházet.

„Už tam není.“ Odpověděla mi babička a po tváři jí stékaly slzy.

„A kde je?“

„Víš, měla jsi strejdu.“

„Strejdu? Jakýho? A už ho nemám?“

„Ano, strejdu Tondu. Žila jsi s ním celý život a ani si o tom nevěděla. Před nedávnem umřel.“

„On byl celou tu dobu schovaný v tom brnění v ložnici? V tom žlutém plyšovém brnění?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem se právě dozvěděla.

„Říkala jsem, že bys to nepochopila. Ale je to už tak dávno! Byli jsme mladí, nevěděli jsme, co dělat. Neumíš si představit, jaká to byla doba, když si jí nezažila! Víš, jak by lidi reagovali? Mojí sestře se narodilo těžce postižený dítě, mělo hrb, rozštěp, vysoký čelo, vydávalo až děsivý zvuky, chvílema se vůbec nehýbalo!“

„To je hrůza. A co teda teta udělala?“

„Chtěla ho dát do ústavu, ale co by si o tom pomysleli lidi? Jak by se na nás jako na rodinu koukali? Přišli bysme o práci, o přátele, nemohli byste studovat! Víš, co by to bylo? Sestra ho neměla kde schovat. Prosila mě, abych jí pomohla. Tak jsem si ho vzala. Bylo mi ho strašně líto. Nedokázali jsme ho zabít. A tak jsme čekali až povyroste, nikdo se nám nesměl podívat do kočárku. Pak jsme veřejně řekli, že dítě bylo strašně nemocný a že zemřelo. Všichni nám to uvěřili, nechali nás, ať si ho sami pohřbíme, nechtěli nám to dělat ještě těžší.“

„Proboha…“ Zakryla jsem si v údivu ústa.

„Tonda mezitím rostl a bylo to s ním hrozně těžký. Vyluzoval hrůzný zvuky, každou chvíli strnul v nějaký pozici a nehejbal se. Vůbec se ani nepohnul! Zjistili jsme, že se tý nemoci říká katatonie. Takhle se nehýbal celý hodiny. Navíc sem pořád někdo chodil, byli jsme první v obci, kdo měl telefon, víš, pevnou linku, všichni si sem chodili zatelefonovat a my museli vyřešit, jak před nima Tondu schovat.“

„Jak jste to tenkrát udělali?“

„No, tenkrát nám někdo půjčil videokazetu s filmem, kterej jsem ti pouštěla. Nějak mi to uvízlo v hlavě a hned na to děda od Národního muzea dostal takový rytířský brnění, že si ho může nechat. V tu chvíli nás to napadlo! Vypolstrovala jsem ho molitanem a obšila žlutou látkou, aby do něj nebylo vidět. Tondu jsme do něj schovali a dali ho dozadu do ložnice, aby se lidi zbytečně neptali. Když náhodou zaslechli nějakej zvuk, dělali jsme, že jsme ho neslyšeli nebo že tady straší. Kočky kolem něj pořád chodily, bála jsem se, že nás prozradí!“ Plakala babička.

„To muselo bejt tak těžký babi, vydrželi jste to tolik let!“

„Čtyřicet.“ Dodala babička.

„No já jsem z toho vždycky měla takovej divnej pocit. Občas mi připadalo, že je to brnění v jiný pozici, než bylo před chvílí, nešlo mi to do hlavy. A to byl strejda Tonda pořád jenom v brnění v ložnici? Kdy jedl a jak chodil na záchod?“

„Přes den byl bohužel jenom tam, jinak to nešlo. Krmili jsme ho a myli v noci. Na záchod chodil, jak se mu chtělo, musela jsem to pořád prát, vytírat, měnit mu prádlo, jenom dostat ho do koupelny, víš, co to bylo?! Co jsme si s ním s dědou užili? Byl to očistec. A ty jsi pořád nechtěla spát a my tady měli takovýhle noční šichty. Máma tě musela pořád hlídat v pokojíčku, abys nic nezjistila, nechtěli jsme tě do toho tahat, abys měla hezký dětství a nemusela mít takový starosti, jako jsme měli my. V noci jsme ho ale pouštěli proběhnout dolu na zahradu, tam von byl šťastnej.“

„Tak to byly ty záhadný zvuky, který jsem vždycky v noci slyšela!“

„A pořád ses po tom pídila! Už jsme nevěděli, co si máme vymejšlet, aby ses to nedozvěděla, ale aby ses taky zbytečně nebála. No jó, tak teď už to víš, už seš velká. Chudák Tonda, ten si v životě vytrpěl svý.“ Uzavřela babička svoji řeč.

Byla moc smutná, ale vypadala, jako by z ní spadlo obrovské břemeno, které musela celý život vláčet. Objala jsem ji a pohladila po vlasech. Děda mezitím slzami smáčel několik kapesníků.

„Byl moc nemocnej, těžce postiženej, organismus to už nevydržel. Oni se tyhle lidi nedožívaj moc vysokýho věku. Tak už to má za sebou.“ Řekl děda.

„A kde je strejda Tonda teď dědo?“ Ptala jsem se ještě.

„Pohřbil jsem ho dole za zahradě. Tam, kde to měl tolik rád.“

Příběh je inspirován snem, do kterého se zjevně vloudily motivy ze dvou knih, které momentálně čtu. První kniha má název: „Cha cha cha“, je od ukrajinského spisovatele Juraje Vyničuka, který ve své povídce „Kulparkiv“, z prostředí psychiatrické léčebny, popisuje přípravy bláznů na očekávanou návštěvu radních jejich města. Blázni pro ně vytvoří živou sochu ze samotných pacientů na počest známého poslance, který se v této léčebně v minulosti také léčil. Tohoto poslance má zde představovat pacient katatonik. Kniha druhá nese název „Sedm němých let“, napsala ji americká psycholožka Wencke J. Seltzer a líčí zde průběh psychoterapeutických sezení s dětmi, mládeží a jejich rodinami, s problémy pramenícími z nevyřčených (němých) rodinných tajemství, jimiž jsou vztahy v těchto rodinách opředeny.

 

10.3.2020
Bezpečnostní opatření

Místostarosta zakrslého okrsku vyhlašuje z důvodu zamezení šíření nákazy následující opatření:

 

1) s okamžitou platností je zaveden zákaz podávání rukou. Občané se nyní budou zdravit pouze verbálně, se zakrytými ústy a s odvrácenou tváří. Oční kontakt je prozatím povolen.

 

2) Je přísně zakázáno sdílení nápojů, jídel a cigaret mezi více osobami.

 

3) Zakazuje se veškerý intimní kontakt osobám, jež spolu nežijí ve společné domácnosti. Líbání není přípustné ani na tvář. Osoby sdílející domácnost se prozatím intimně stýkat mohou, avšak pouze s použitím ústní i bederní roušky.

 

4) Je vyhlášen podmínečný zákaz vycházení. Opouštět domov je možné pouze v případech nezbytně nutných, tedy například do zaměstnání nebo na nákup. Další podmínkou je použití správných ochranných pomůcek. Ve větších obcích je vycházení povoleno pouze v kompletním atombordelu. Na venkově v obcích s počtem obyvatel menším, než sto, je přípustné využít rybářských kalhot a pršipláště, budou-li doplněny funkční plynovou maskou.

 

5) Až do odvolání jsou zrušeny všechny společenské akce, na nichž se mohou sejít více než dvě osoby. Pohřby outsiderů zůstávají prozatím povoleny.

 

6) Občané jsou povinni nadále docházet do zaměstnání a využívat přitom k dopravě v maximální možné míře MHD, aby se předešlo dopravním zácpám a zamezilo ztrátám dopravních podniků. Taxíky se navíc ukázaly jako nebezpečné. Pohyb na pracovištích upravují interní vyhlášky jednotlivých zaměstnavatelů, v souladu s doporučením ministerstva zdravotnictví a hlavního hygienika. Zdůrazňujeme, že se jedná zejména o zákaz podávání rukou, líbání, přímé komunikace a jiné projevy lidskosti.

 

Jsme si vědomi, že tato opatření přinášejí určitá omezení, ale vzhledem k tradiční české povaze studených čumáků věříme, že se se situací vyrovnáte mnohem lépe, než nezodpovědní, vysoce kontaktní Italové.

 

Praha, 9. 3. 2020

3.3.2020
Pokec

Ego:

Pane Bože, díky, že jsi mi dal prožít třicet let tady na Zemi.

Pán Bůh:

Kdo si myslíš, že jsi? Nějakej můj obchodní partner? Někdo, komu jde dát třicet let, a dělej si s nima, co chceš?

Ego:

Pane, dal jsi mi všechno, za co jsem se kdy považoval.

Pán Bůh:

A komu jako?


Toto se také opravdu stalo (próza, fanky) • Jejich oči se setkají (próza, Jaroslav Alétotaky) • Montauk project. 2. část (próza, Kulturni p_rnograf)
    

27.2.2020
Montauk project. 2. část

Atlantis 2008

(Portréty, Galerie úsměvů, zaháněč smutků)

 

Kachní styl, labutí hadění a odpočinek na hřbitově (06/21/08).

Přešel jsem přes silnici a přistál na oroseném trávníku. Zabloudil jsem do parku a došel k jezírku. Sednu si na trávu a čekám. Asi na někoho, koho znám. Po roce jsem se vrátil do Atlantis. Přijde mi, jako kdybych toto místo nikdy neopustil, jako kdybych byl pryč jen na pár dní.

Parky, domy, obchody, to všechno je stejné, ale něco se změnilo. LIDÉ! Lidé, které mám rád. Koukám na kachny v jezírku a obdivuji jejich styl života, styl lovu, obstarávání si potravy. Zdají se být tak bezstarostné, když si plují po hladině. Nic je nemůže trápit, říkám si. Pak jedna ponoří krk a hlavu pod vodu, vystrčí na mě svoje bílé peří a chytne do zobáku potravu. Vzápětí se do vody ponoří druhá, třetí a nakonec všechny. Koukám teď na bílé bójky na hladině jezírka. Žádné se nemůžu podívat do očí, žádná si nechce povídat. Kachny jsou zaneprázdněny hledáním zlatých drobků na dně jezírka. Není si s kým povídat, a tak jsem chtěl radši jít dál. Najít někoho, s kým bych si porozumněl.

Jdu podél jezírka. Na břehu hnízdí labutí rodinka. Chci projít kolem nich. Zastavit se na kus řeči, ale jak se přiblížím labuť-rodič se postaví do bojové pozice proti mně. Napřímí hruď, natáhne krk, otevře zobák a jazykem zasyčí bojovou fanfáru. Leknu se rodičovských pudů. Zastavím se. Přemýšlím, kdo je v tuto chvíli více vystrašený. Labuť vypadá odhodlaně bránit svoji rodinu. Radši ustupuji a obcházím rodinku obloukem. Dojdu ke starému hřbitovu. Jsou zde pohřbeni lidé snad stovky let zpátky. Nikdo už tento hřbitov nenavštěvuje. Snad proto, že lidé nedokáží upomenout ty, kteří žili tak dávno. Čas letí rychle. Minulost je za námi.

Mezi náhrobky leží mrtvá veverka. Chci si s ní povídat, ale usnula. Nechci zde čekat, než umřu a odpočívat vedle ní. Najdu kus listu a přikryji chuděrku. Teď můžeš v klidu odpočívat a já pokračovat v mé cestě. Posadil jsem se v otevřené zahradě. Vzal jsem do ruky kytaru a začal hrát. Pro moje potěšení, abych vytrhl kolemjdoucí z jejich myšlenek. Nejprve se báli, poté se smáli, dokonce se zastavili a chvíli poslouchali. Stromy se začali kroutit do rytmu a květy na nich zazpívali píseň času. O květině času, kterou má každý z nás v srdci. Harmonie zahradního orchestru prostoupila okolí. Na chvíli se zastavil čas v každém z nás.

(06/29/08)

Sedím ve vlaku. Je skoro půlnoc a já se vracím do Atlantis. Mám za sebou příjemný detox. Víkend strávený u mojí kamarádky Laurie. 3 dny bez hulení. Dneska to snad taky vydržím.

Víkendu předcházeli huličské seance, poflakování se po pláži, party! První party na pláži. Jenom pár lidiček si naskočilo do našeho rodinného auťáku a dojeli jsme na pláž, rozplývali se nad zapadajícím sluncem, vzali jeden jeho paprsek a prodloužili si den. Pláž nám děkovala za vyhnání tmy. Hráli jsme písně slunce a měsíce, tak aby prodloužený den vyvažoval nedostatek noci. Poté, co se poslední paprsek přestal dotýkat země a tráva začala chladnout, ustal komorní orchestr hrát. Pro dnešek bylo symfonie dost a dovolíme noci prostoupit mezi nás.

Vracíme se do města, kde jsem se zúčastnil soutěže krasavic a lovu pro blbce v místním klubu Nick’s. Jedna laňka měla mě na mušce. Otřela se o mě svojí prdelkou. Nevím, jestli měla hezčí nohy, nebo oči. Zapálila ve mně pochodeň. Kouř mi vychází z úst. V očích mi svítí plameny. Její rozzářený úsměv tancuje kolem ohně. Oči malého tygříka hledají v plamenech kousek šťavnaté svíčkové. Vytažené drápky se do mě zaryly. Chci být sněden zaživa nebo si tygříka ochočit? Lávovými prsty pokrytými žhavými uhlíky chci zahřát laňku, pomalovat její tělo vášnivými dotyky, uchovat nevyřčené pravdy a dogmata pro další generace a polibkem jí vdechnout nekonečný život. Mít pokračovatele a uchovatele naší krásy, která vznikla, když se naše oči setkali.

 

Cikánská věštkyně a golf na pláži. Někteří nejsou předurčeni rodinnému životu.

(07-11-08)

Po roce jsem se setkal opět s Lolou, asi 63-letou pirátskou kapitánkou. V přítomnosti přírodou opálené, na blond obarvené, obtloustlé průvodkyně se člověk cítí nebýt člověkem! Korzárka mě pozvala na svůj koráb a vypluli jsme společně na plavbu vesmírem. Když člověk pluje vesmírem, čas plyne trochu jinak, než jsme zvyklí. Stírají se rozdíly mezi minulostí, přítomností a budoucností. Neexistuje jeden vesmír pro všechny, ale každého z nás obklopuje vesmír jemu vlastní. V každém osobním vesmíru svítí odlišně mnoho hvězd. Každá jedna je jeden okamžik našeho života. Pokud se dva lidi setkají a prožijí společný moment, pak hvězda tohoto okamžiku spojuje jejich vesmíry v jeden. Dokážeme si pak snadno představit jeden vesmír pro všechny lidi? Jednu hvězdu zářící tak jasně, že neexistují tvary a stíny a neexistuje nic jiného, nic hmotného, pouze tento hřejivý prostor, ve kterém se pohybujeme bez jakékoliv fyzické zátěže, bez jakékoliv tíže?

Lola patří do tajného spolku Vesmírných jachtařů. Spolek shlukuje vesmírné námořníky, korzáry a průvodce. Rituální konzumace drog nalodí kapitána, vykladače snů a jejich hosta na palubu vesmírného korábu. Kapitánův úkol je zcela jasný. Odprostit loď od zemských řetězů a zpomalit tok času, čímž se naředí vzduch. Všechny částice molekuly mnohonásobně zvětší svůj obsah. Každý atom mnohonásobně zvětší svůj obsah. Každá molekula vzduchu je teď asi tak velká jako bublina v sodě. Bubliny vzduchu stoupají éterem vysoko do nebe, proráží mraky a přibližují se ke hvězdám. Ale nedokáží vydržet žár roztahující se hvězdy a praskají dříve, než se navzájem dotknou. Kapitán vpluje s lodí do jedné bubliny. Pečlivě ji však vybírá. Zkoumá poctivě šířku její blány. V hlavě provede výpočty a zjistí, kam až bublina může doplout dříve, než praskne.

Pečlivě vybraná bublina vynese loď s posádkou k vytoužené hvězdě. Pár chvil nad zemí praskne a posádka jemně dosedne na daný okamžik. Pro případy, kdy kapitán neodhadne směr letu a bublina se s nimi vydá nežádoucím směrem, má kapitán v kapse schovaný spínací špendlík. V nežádoucí situaci stačí špendlík otevřít a propíchnout stěnu vzduchové koule. Posádka si předem nasadí dýchací masky a počká ve vesmírném prostoru na žádoucí bublinu, která loď dopraví na toužebný okamžik.

Loď zakotví na hladině nekonečného zlatého oceánu, obtékajícího celou hvězdu. Vykladač snů zhypnotizuje hosta a odešle ho do hlubokého spánku. Spojí se svými čely v jednu bytost. Svým srdcem čte vykladač ve snech a mysli zhypnotizovaného. Svýma ušima naslouchá. Poslouchá tanec zlatých vln. Každá vlna v sobě nese různý moment. Nalezení jedinečné vlny trvá někdy chvilku, jindy celý život, někdo ji nenajde. Záleží na zkušenosti vykladače, jeho sluchu a síle hypnózy, kterou umí přivodit. Melodie správné vlny ozáří sen uspaného neskutečným poznáním. Tělo a mysl prostoupí harmonie. Zastaví se čas a ozářený může slyšet ozvěny minulosti a budoucnosti.

Každý pátek se scházíme s partu v baru Liars. Aktivně chlastáme pitchery a Long Islandy, balíme ženský a fandíme odvážným amatérům předhánějících se v karaoke. Někteří stojí za obdiv, jiným se vysmějeme. Uprostřed večera jsem si přisedl k nenápadně chovající se krásce. Drobňoučká, nakrátko střižená brunetka s nevinně světlou pletí odrážela útoky místních borců stoickou ignorancí. Nemluvící kráska mi odpovídala kýváním hlavy na mé otázky. Blankytně modré oči, po kterých jsem zatoužil, koukali skrz mě a dávaly mi najevo, že dívka patří do jiného světa. Jednostranná konverzace mě po chvilce začala unavovat a já se probral ze snu o krásných očích.

Následující den za mnou přišla na pláž. Prohodili jsme spolu pár slov. Dívka začala vystupovat ze svého snu a naše světy se začaly propojovat. Ve volnu jsme se šli projít na pláž Culedon Point. Oceán se zbavuje mrtvých věcí. Pohřbené odpadky na pláži čekají na toho, kdo v nich spatří nějaký význam či užitek vdechne jim nový život. Samy si vybírají svého stvořitele. V písečné skrýši nasávají slaný vzduch a teplo z prosluněného písku.  Dokáží věrně čekat celou věčnost na životadárný příchod svého slunce.

BLOCK THE SUN

Objevil jsem solí vymletou a sluncem vysušenou větev.  Přirostla mi k ruce a dále po pláži jsme pokračovali ve třech. Po pár krocích se nám přikutálel do cesty vypelíchaný tenisák Penn. Vydlabali jsme do písku jamku. Označili jí vztyčenou vlajkou z rovného klacku a vypitého kelímku. Golfový turnaj o jedné jamce mohl začít. O dva údery méně, než jakým má soupeřka dosáhla jamky, mne titulovalo na vítěze turnaje. Neoceněn polibkem ani jinou výhrou za prvenství jsme smutně a zároveň napjatě šli dál.

Došli jsme k přístřešku na pláži. Geniální architekt vztyčil tý-pí z posbíraných klád do výšky tří metrů. Kus vyplaveného mola tvořil jediný přístup k veřejnému domorodému hotelu na pláži. Přešli jsme přes most na písečnou zahradu. Projel mnou dlouho nepocítěný pocit… Teplo domova! Vešli jsme do tý-pí, postaveného indiány za dob jejich prosperity. K čemu tato plážová modla sloužila? Před domkem někdo vyskládal z kamenů gril první generace. Na žhavých kamenech mohli původní majitelé vařit hlavy poražených nepřátel a rituálně je pojídat. A nebo zde někdo vařil ryby chycené v oceánu? Já bych si opekl cuketu.

Vlezli jsme do tý-pí. Nenašla se ve mně dostatečná odvaha políbit moji vílu, a tak jsme alespoň s potěchou uvítali bezvětří a teplo, které přístřešek nabízí vandrákům. Jednoho večera zde přespím. Budu zde obcovat s vyvolenou dívkou a darujeme kus naší lásky světu. Jednou se sem spolu vrátíme.

Po týdnu přišlo ráno a dívka ze snu zmizela. Je to už měsíc, co jsem se probudil a stále nemohu zapomenout na její modré oči a hřejivý pocit porozumění, který ve mne vyvolala. Ještě nikdy jsem nezažil nic tak něžného a hřejivého. Věříte na lásku na první pohled? Naše společná chvíle se stala mojí inspirací. Přiblížil jsem se k poznání své podstaty.

 

Realita či snílek

(07-17-08)

Dnes jsem si udělal svůj den. Potřeboval jsem si odpočinout, mít čas pro sebe, protože každý večer byla nějaká akce, interakce s lidmi. Už jsem začínal být vybitý. Po práci jsem si šel odpočinout do lázní odpočinout. V sauně jsem upadnul do zvláštního stavu. Ocitnul jsem se v chatce uprostřed hlubokého lesa. Ležel jsem na podlaze a poslouchal, jak kapky deště bubnují na plechovou střechu. Vidím z ptačí perspektivy chatku a bubnující déšť.  Padám, střecha se přibližuje. Jsem součástí deště. Jsem jedna kapka a déšť. Mraky mě porodily. Než osvěžím zem a dám vzniknout život, pohlazení slunečních paprsků hledám. Naše láska porodí na nebi duhu.

26.2.2020
Jejich oči se setkají

Dá se na útěk

je jí v patách

padne vyčerpáním

obejme ji

pláče

19.2.2020  (upr. 20.4.2020)
Toto se také opravdu stalo

Měl jsem na zahradě na kopci žebřinu a lezl jsem na ni s balónkem, na konci se pak dalo letět jen na balónku a nohama se přidržovat žebřiny.

 

Byl jsem dítě a byl přijatej jako pracovník centrálního řízení strategický počítačový hry, která tvořila svět.

 

Zajímali jsme se v dětství o slony a o lidi, kteří strčili hlavu do zadku slona. Jeden blázen vyhrál Velký závod Anglie s autem, na jehož kapotě seděl slon. Jestli měl hlavu v jeho zadku, nevím, ale viděl jsem záznam, jak všechny předjíždí, byl to frajer. Vyprávěl jsem to potom dítěti svých přátel ve vlaku. Holčičce bylo asi jedenáct a byla to dcera básnířky Andie Bech. Řekla, že podobný věci dělá básník Rogo, ale že někdo musí taky vydělávat peníze a starat se o rodinu.

 

V centrále řízení počítačový hry jsem si přepnul mód na joypadu a najednou jsem byl uvnitř virtuální reality světa, někde v kopcích, a nevěděl, jak ho přepnout zpátky. Zjistil jsem, že můžu osazovat kopce kolem sebe vzrostlejma bedlama, ale to mě bavilo jen chvíli. Začal jsem se ptát, kudy se dostanu zpět do centrály a černovlasá žena se mě vyptávala, jak centrála vypadá. Byla to věž. Došli jsme tam, ale pořád jen umělou houpavou realitou a ona za sebou nezamkla. Sloužila totiž nepříteli a já jí prozradil náš úkryt. Přijdou posily a zničí ho.

 

Vylezl jsem s balónkem na žebřinu a pustil se nohama. Za mnou vylezla panda veliká, bylo zábavný se na ní seshora dívat, jak na ní stojí jen na zadních. Taky rozhled byl parádní, ale letěl jsem stále výš a tušil, že balónek někdy někde praskne.


Montauk Project. 1. část Atlantis 2007 (próza, Kulturni p_rnograf) • Vánoční ponožková povídka (próza, kalimeee)
    

23.12.2019
Vánoční ponožková povídka

Do sychravého pondělního rána mě probouzí pronikavý zvuk budíku. Okamžitě iritující melodii zatípávám. Čtvrté upozornění… „Do prdele! Čtvrt na devět! V devět mi to jede z Butovic.“ Plaším se. Vystřelím z postele a házím na postel vše nezbytné, bez čeho nemohu odjet. Peněženka, mikina, kalhoty, podprda…gaťky jsou na sušáku,… sakra...Kde jsou ponožky? Budu mít dnes v práci ty černý baleríny, na silonky je zima, potřebuju ty tmavý, v růžovejch jít nemůžu, to by mi všichni koukali na nohy.

No-a-le-co to.. Kde se tam zase vzala ta díra? Tsjůůů…A-ta-ta-dy taaky! To nechápu, kde se tam ty díry sakra pořád berou? No! a na těch druhejch taky! Je to i z druhý strany. Na vnitřním i vnějším kotníku. Že bych si to takhle roztrhala, když jsem se škrábala?

Kontroluju svou kůži na kotnících. Žádné oděrky, žádné škrábance. Kůže je hebká a netknutá. Koukám na boty. Na podzimní pohorky, které teď nosím. Bot moc nemám. Vsunuju do nich ruku. Dlaní pomalu projíždím celý vnitřní povrch, nahmatávám každé zákoutí těch bot. Nic nedrhne. Sahám do zimních Goratexek. Moc jsem je letos ještě nenosila, možná jednou nebo dvakrát, ale přece jenom. Vsunuju ruku i do druhé z nich. Šmátrám po stélce, ohmatávám achilovky, hladím jemnou vlněnou podšívku, zvlášť na kotnících. Nic tam nedrhne. Bota vevnitř nikde není ani v nejmenším porušená. Není v ní nic ostrého, ba ani trn z ostružin. Nechápu.

Hledám pantofle, které nosím doma. V botníku nejsou. Sehnu se dolů k zemi. Pod botníkem je chomáč vlasů obalený šedivým prachem. Vedle něj několik vydrolených vajglů. Jak se tam dostali? Nejsem takový čuně, aby se mi doma válely vajgly. A Jožka přece kouří dýmku. Musí tam být od doby, co byl u nás na návštěvě Adam. Ale to je už přece dlouho. Mezitím jsme doma vymalovali a všude uklidili. U koše stojí vypitá lahev od whisky. Večer tam nebyla, pokud vím. Že by jí manžel dopil po ránu, než šel do práce? No to snad ne. Budu s ním muset promluvit. A až přijedu, všechno tady vyluxuju. Teď na to nemám čas. Těžce se zvedám, dneska mě teda berou záda víc než obvykle.

Prásk! Shora linky sletí zavařovačka. Uffff…Jsem se lekla. Naštěstí se nerozbila. Jenom se tak kutálí a kývá ze strany na stranu svou setrvačností, až se dokývá úplně a jenom tam tak leží a čeká až ji zvednu, zkouknu, jestli někde nepraskla a dám ji zase na své místo. Jak to, že sama spadla? Byla moc na kraji? Možná, že odskákala úplně dopředu, když ždímala pračka. To pak vibruje celá podlaha i kuchyňská linka a sklenice na ní drnčí o sebe. No tak ještě, že teď nemusím zametat střepy. Musím sebou hejbnout, jinak mi to fakt ujede. Cítím už značné napětí a nervozitu. Koukám na hodiny, mám čtyři minuty do odchodu z bytu. Když se do čtyř minut nestihnu vypravit, už nemá cenu na ten bus jezdit. Tak fofrem. Nakonec natahuju ty růžový ponožky a zabouchávám za sebou.

 

Celej den v kanclu je za mnou. Vedoucí na mě kdovíproč zas blbě kouká a mně se ulevuje, že jí až do zítřka neuvidím. Přijíždím do Prahy. Je šest a je už tma. Cestou domů si dávám kebab a jdu se odreagovat na Paliárku. Zatím je tu jen barman a dva štamgasti. Dychtivě čekají až bude naražený pivo a já vlastně taky. Dávám si tři a bavím se s přáteli. Večer rychle utíká. Pivo stoupá do hlavy a ze mě už spadly i poslední zbytky stresu. Nemám vůbec chuť dopít a jít domů. Nejradši bych tu zůstala do zavíračky. Přesto se nakonec loučím, zvedám se a jdu. Odemykám dveře bytu a za nimi slyším podivné šramocení. Rozsvítím a koukám…, že to byl Jožka, který se právě probudil a šmejdí v ledničce. Večer vždycky sní, na co přijde. Muchlá šustivé pytlíky od sušenek a dává je do tříděňáku.

Jsem unavená, už se mi nic nechce. Ale přemáhám se a jdu se vysprchovat. Sundávám ze sebe všechno upocené oblečení a dávám ho do košíku. Na mou hlavu stéká proud příjemně teplé vody. Smývá a odplavuje do odtokového kanálku těžkosti celého dne. Mydlím si tělo, myju vlasy, stříhám a piluju nehty do kulata. Škrábu místa, která mě svědila. Jaká úleva. V tom mě to zase napadá.

„Jožko? Všim si si…“ – „Co říkáš?“ – „Esi si si šim..?“ – „Čeho?“ ptá se a jde za mnou do koupelny. „Taky máš na ponožkách díry?“

„No tak na někeréch staréch jo…“

„No tak jasně, to nemyslim, né jako na palcích. Na kotníkách.“ Říkám a ukazuju mu jedny takové ponožky.

„Jak se ti to roztrhalo toto?“

„Právěže nevim. V botách nic, co by mi to rozedřelo nemam a nehty mám vždycky krátký, že bych to nějak roztrhla.“

„A nejni to od papučí?“

„Hele nevim, to sválně zkusim.“

Nacházím pantofle kopnuté pod gaučem a nazouvám je. Mají přezky, ale na nártech. Ostré nejsou. Ponožek se vůbec nedotýkají ani při pohybu. Tak od pantoflí to taky není. „Musí to dělat jiný boty.“ Říkám Jožkovi. Mám ale jen pohorky a zimní Goratexky. Do nich zas nikdy nenosím teplé ponožky. A na nich jsou ty díry taky. Pak mám letní sandále a do těch ponožky nenosím vůbec nikdy. A do balerín, které mám v práci na přezutí, nosím jen tenké tmavé kotníčkové ponožky, ale baleríny mě taky nedřou. Navíc jsou hodně nízké. Do míst s dírami jejich okraje ani nedosahují. Je to záhada.

„Tož já to na tych fuseklích taky mám, dívé.“ Nese mi Jožo svoje ponožky a ukazuje mi, že lze dírami v místech u kotníků prostrčit ukazovák a prostředník ven.

„Ty to tam máš taky! Tak to je mazec! Od čeho to může bejt? Nevypadá to jako ňák prodřený. Spíš jako prostřižený nebo vyškubnutý nebo co.“

„To je mi teda záhada.“ Diví se a zkoumá ponožky pod světlem.

„Jako Jožko, je to opravdu zvláštní úchylka. Víš, že jsem dost tolerantní a mám pochopení fakt pro hodně zvláštní věci, ale proč prostřiháváš naše ponožky zrovna na kotnících? A proč vůbec?“ Utahuju si z něj. „Dobře, ještě jako chápu, že to děláš na mejch ponožkách, ale proč to děláš i na svejch? Abys zamaskoval podezření, že to děláš?“ Chechtám se. A Joža taky. Odpovídá mi stejně tak vtipem a fakt se tím bavíme. Oba ale víme, že v tom nemá prsty ani jeden z nás a ve vzduchu stále visí otázka: Jak?

Lehám si do postele a snažím se usnout. Jožka už dávno spokojeně oddychuje a ta věc ho vůbec nijak netrápí.

„Chram chram, chram chram.“ Zaslechnu. Rozsvěcím lampu u postele, rozhlížím se po pokoji a nic nevidím. Co to tady - chroustá? Že bysme tu měli myš? V Praze, ve čtvrtém patře? Nebývají tu dokonce ani mouchy, občas se tu objeví ňákej pavouk, ale myš ne. Zhasínám. Asi to bylo něco od sousedů.

 

V sedm ráno mě budí Joža. Abych zase nezaspala. Budu mít čas hodinu a půl na to se vypravit. Dělám si snídani a vybírám, co si vezmu na sebe. Ještě rozespalá hledám v krabici s ponožkami nějaké přijatelné. Kdo to tady tak rozhrabal? Balíčky ponožek jsou rozbalené, některé vůbec nejdou spárovat. Asi Joža hledal něco u mě. Přitom má svoji přihrádku. Nic jsem si nevybrala.

Ještě je trochu znát, že jsem byla včera na pivu. O něco znatelnější je však, že jsem jen za večer vykouřila krabičku cigaret. Průdušky pískají a já kašlu do umyvadla nepěkné sliznaté cucky. Od ranního kašle mě pálí celé plíce. Dávící reflex na sebe nenechá dlouho čekat a oči mám plné slz. Jdu do šuplíku, šátrám, snažím se nahmatat Ventolin – dejchátko na astma. Však letmo sáhnu na něco teplého, co mi proklouzne mezi prsty. Jako by to mělo chlupatý kožíšek.

Myš! Je v šuplíku! Utřu si slzy, vdechnu do sebe dvě dávky Ventolinu a šuplíky vysypávám. Hledám všude. Ve skříňce i za ní. Pod velkou skříní i za pračkou. Nikde není. Její trus taky ne. Běhám s koštětem po bytě a odtahuju nábytek. Utekla. Nic proti myši vlastně nemám, jen chci vědět, jestli tady je. Neměla bych to srdce nastražit pastičku a usmrtit ji. Jen bych byla nerada, kdyby nám lezla do skříňky s jídlem nebo překousala kabely. Ulamuju kus housky se salámem a pokládám ho do mezery u skříňky se šuplíky.

Už bych měla konečně naskládat prádlo. Visí na sušáku asi pět dní. Na jeho příčkách zůstávají prázdná místa s kolíčky, jak odebírám ponožky. Ale už tu nevisí žádné normální. Všechny jsou děravé na kotnících. Dnes se v práci do balerín nepřezuju. Budu muset vydržet v těch zimních botách. Co by si o mě pomysleli klienti? Sociální pracovnice a je oblečená hůř než oni.

Ještě, než zamknu dveře od bytu, všimnu si na zemi u dveří malé zlaté rolničky. Prohlížím si jí zblízka mezi prsty. Je celkem ošoupaná a ztratila svůj lesk, ale ještě pořád vydává cinkavý zvuk, když s ní zachrastím. Strkám ji do kapsy kabátu a jedu do práce.

 

Dneska není na zastávce až taková fronta jako bývá. Můžu si dokonce vybrat sedadlo u okna. Celou cestu sedím sama. Silnice je dobře průjezdná. Užívám si to a pozoruju, jak na zaschlé kapky na okně autobusu svítí ranní sluneční paprsky. Před Berounem téměř usínám, ale pohodová cesta zklidňuje úzkost z nevyspání po pondělním dýchánku. Do práce přicházím první a dělám si čaj. Vedoucí hned po obědě odchází z kanceláře a říká, že se dnes už nevrátí. Pouštím si hudbu na Youtubku. Mám pohodičku. Všechno mám brzy hotovo a krásně stíhám odpolední bus na Prahu.

Doma ještě nikdo není. Odkládám kabelku a kabát na věšák a můžu si chvíli zdřímnout, než se dám do přípravy večeře. Nakouknu do škvíry, kam jsem ráno nastražila housku. Okoralá houska tam však leží netknutá. Vyhazuju ji do koše a pak si konečně lehám a usínám hlubokým klidným spánkem. Zdá se mi, že jsem na zasněžené louce u lesa, kudy protéká potůček. Potůček šumí a přichází se k němu napít laně. Potom laně přiběhnou ke krmelci, kde v zimním období hledají potravu taky soby. Jsou to vánoční soby a někteří mají rolničky na krku. Vesele poskakují a rolničky zvoní a zvoní. A jak zvoní, zvoní přímo tady v naší garsonce.

Probouzím se. Zaměřím svůj pohled na kabát, který visí na věšáku na dveřích. V kapse kabátu se něco zavlní. Přitáhnu si peřinu až k nosu. Je už docela šero, ale do bytu oknem proniká světlo pouličních lamp. Rozeznávám v něm malou postavičku v červené čepičce s velkýma kulatýma očima a tmavým plnovousem, která jak mě zmerčí, v mžiku vyskakuje z kapsy kabátu a skáče šipku rovnou do rohu za sporák. Celý ten kousek doplňuje zazvoněním rolničky, kterou evidentně v kabátě hledala a vzala.

Trpaslik. Mrňavej, fousatej a u nás doma. Opatrně vstávám z postele, po špičkách doťapkám až ke sporáku a nakukuju za něj. Moc dobře tam ale nevidím. Rozsvěcím baterku na mobilu a do škvíry svítím. Spatřuju vystrašeného malého trpaslíčka, jak se krčí v koutku za sporákem mezi hromádkou našich ztracených ponožek a jednou rukou si stíní, aby ho prudké světlo tolik nezaslepovalo. Užasle si ho prohlížím. Je jen o něco větší než džungarský křeček, má na sobě zašlý zelený kabátek s všelijakými knoflíčky, hnědé umaštěné manšestráčky a na nohou jeté důchodky, takové jako nosí Filip Mlyje. Fascinuje mě, jak je to všechno maličké a zároveň detailně propracované.

„Budeš na mě svítit dlouho?“ spustí na mě trpaslíček trochu obhroublým hláskem.

„Promiň, omlouvám se. Nevěděla jsem, že tady najdu tebe. Myslela jsem, že tu běhá myš.“ Odpovídám překvapeně a zhasínám svítilnu.

„Vůbec si mě neměla vidět! Teď je všechno v pytli.“ Prská trpaslíček.

„Neboj, nikomu to neřeknu. Nechci ti ublížit.“ Uklidňuju ho.

Po chvíli ticha trpaslík vylézá zpoza sporáku a hrozně se mračí.

„Žiješ tady u nás dlouho? A co je v pytli?“ vyptávám se a začínám vnímat, že trpaslíček docela zapáchá. Je cítit nemytostí a vajglovinou.

„Málem jsem přišel o svoji rolničku. Kvůli tobě se mi utrhla, když jsem se před tebou schovával. Bez rolničky ztrácím svou kouzelnou moc!“ Vzteká se dál.

„Ty jsi kouzelný trpaslík! Tak to je hustý. To se mi asi zdá.“ Říkám a nemohu tomu uvěřit.

„Já nejsem trpaslík. Jsem zakrslý vánoční bezdomovec a plním přání všem nešťastným houmlesákům v Praze.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi malý bezdomovčíček? A vůbec se nemyješ? A čím se živíš?“ Ptám se užasle dál.

„Myju se nerad, ale živím se pouze a výhradně vypranými ponožkami sociálních pracovníků nebo pečovatelů, u kterých přechodně žiju. Nepohrdnu ani ponožkami asistentů pedagoga a jiných pracovníků v pomáhajících profesích. Nejradši mám ale vlákna, co jsou kolem kotníků. Jsou nejjemnější a nejchutnější. Chutnají jako hovězí líčka. Je to vybraná pochoutka.“ Vysvětluje mi.

„Ahaaaa! Už to chápu! Tak proto máme ty díry skoro na všech ponožkách!“ Jásám, že je záhada objasněna. „Tak to ses vůbec nemusel schovávat. Mohli jsme se na tom normálně domluvit. Já bych ti obětovala nějaké naše ponožky a jiné bych si nechala, abych je měla do práce. Mně by to vůbec nevadilo a Jožkovi myslím taky ne. Ten má bezdomovce rád.“

„Tím si nejsem tak jistý! Párkrát jsem ho viděl, jak nějakýho bezďáka na Andělu poslal do háje, protože chtěl po něm cigáro. A včera, když šel rozespalej do koupelny, mě málem zašlápnul!“ Stěžuje si bezdomovčíček.

„Teda…, opravdu? To mě skutečně moc mrzí. Víš co? Já ti přišiju kouzelnou rolničku zpátky na čepičku a napustím ti teplou vodu do umyvadla, ať se můžeš vykoupat. Opravdu hrozně smrdíš.“

„Tak dobře, ale jenom pro to, že budou brzo Vánoce.“

 

Připadá mi tak roztomilý. Mám neuvěřitelnou kliku, že jsem mohla potkat nadpřirozenou bytost. No řekněte sami. Komu se tohle poštěstí!

„A ty jsi jediný zakrslý bezdomovec svého druhu? Nebo je vás víc?“ Ptám se.

„Jasně že nejsem. Je nás spousta! Žijeme po celém světě a každý má svůj rajón. Přes rok přebejváme u sociálních pracovníků, živíme se jejich ponožkama a jenom tak zevlujem po městě. Ale o Vánocích plníme přání.“

„Ty máš krásnej život, to ti povím. Hned bych si to s tebou vyměnila. Já mám pořád samý povinnosti. Furt jenom pomáháš druhejm a posloucháš cizí problémy.“ Povzdychnu si a vysazuju bezdomovčíčka do umyvadla. Trochu lituju, že mu nemůžu nabídnout náhradní oblečení.

„Přišila bys mi ještě tu rolničku? Já šít neumím. Vlastně neumím skoro žádný praktický věci, ale můžu ti za to splnit jedno přání, i když nejsi bezdomovec. Udělám výjimku, jestli chceš.“ Nabízí mi.

Přemýšlím, co nejlepšího bych si mohla přát. Napadá mě fakt strašná spousta věcí.

Aby byli všichni zdraví, mě už neboli záda, abych dál zvládala svojí práci. Aby byla moje máma šťastná, abysme se měli s Jožou pořád rádi, aby se mí prarodiče nehádali a byli v pohodě. Abysme vyhráli v loterii, zavládl světovej mír, aby nebyly přírodní katastrofy a lidi přestali ničit přírodu. Aby nebyl hladomor v Africe, nikdo nemusel žít na ulici. No je toho opravdu nespočet.

Co si mám přát? Váhám. „A slibuješ, že nám už pak nebudeš dělat díry do ponožek?“

„Má-li to být tvé přání, nechť se vyplní.“ Cink…!

„Počkej, to jsem se jenom tak ptala. Ještě jsem si to vůbec nerozmyslela.“ Říkám rychle.

„Vyslovené přání už se nedá vzít zpátky. Každej má nárok jenom na jedno kouzlo.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi ale pěkně prohnanej bezďák! Pěkně si mě podfouknul!“

„Jsem houmlesák z ulice, co jsi čekala? Tvé přání jsem splnil. Dík za koupel.“

Tak tohle asi jen tak nerozdejchám.

 

Zcela mechanicky mu podávám na utření froté žínku místo osušky, vracím čepičku s přišitou rolničkou a balím do ranečku z kapesníku několik našich ponožek na cestu. Aby nestrádal, než zase najde příbytek nějakýho sociálního pracovníka. Cestou musí vyplnit mnoho bezdomoveckých přání.

Myslím ale, že vím, kam má namířeno. Nedaleko od nás v Lidický je Armáda spásy. Nebude problém proklouznout dovnitř, schovat se někomu do brašny a nechat se odnést k němu domů, kde bude spousta měkoučkých a chutných ponožek.

3.12.2019
Montauk Project. 1. část Atlantis 2007

Prožil jsem krásné léto 2008 se Salem Paradisem, Deanem Moriartym, Davem a milovanými kamarády za Atlantikem na konci světa. V početné skupině kvalitních lidí jsme si pronajali na celé léto dům s několika ložnicemi, basementem, lednicí na pivo a jídlo, obejvákem, terasou s grilem, dešti odolnou venkovní pračkou a předním a zadním dvorkem. Ideální místo na jednu velkou letní party. Stali jsme se dočasně rodinou beze sporů, se vzájemným pochopením a láskou.

 

Náš hrad byl znám svými večírky po celém městě pod priezviskom „Slovak house“. S názvem jsem se neztotožnil a navrhl, aby se říkalo našemu hnízdu „Czechoslovak house“. Ale Dejv je Slovák a má právo veta, jelikož je náš šéf a v čase ztracený průvodce životem na Long Islandu. Na travnatém dvorku před domem vytyčil americký majitel dřevěného housu stožár, na kterém plápolala ve větru zavěšená vlajka bratrů slováků. Co naplat? Dave je kápo a všechny má v piči. Na zbytku travnaté plochy jsme vymezili provizorní hřiště na míčové hry, na kterém jsme si dvakrát během pobytu zahráli volejbal a jinak tam Dave parkoval auťáky: rodinný 9ti místný černý hummer a fajnový kabriolet Chrysler na letní rodinné vyjížďky za sluncem. Občas se někdo z domácích či hostů sám, lépe však v páru, romanticky složil do jednoho ze zaparkovaných pojízdných motelů. Amerika bez auta je promarněná jako nasazená šprcka bez ženy.

 

V basementu se stěnami otapetovanými leopardí kožešinou jsme měli základnu zábavy: kytary, kombo, fotbálek, ledničku s pivkem a trofejí antilopy. Majitel má zřejmě vkus a je to velký lovec. Bizardní prostředí fungovalo a dráždilo smysly. Zde jsme s Tonem založili kapelu „Montauk project“ o dvou členech a vyhrávali od soumraku do úsvitu psychedelické balady a ukolébavky pro party zombíky na terase za domem, kde si grilovali zvířecí mozečky s cuketou a rajčaty. Posledního přeživšího posluchače večera jsme si s Tonem vychutnali a ráno pravidelně vstávali nasycený do práce.

 

Rok předtím jsem se ocitl poprvé na tomto magickém místě jako levná pracovní síla na letním pracovním pobytu pro studenty z rozvojových zemí. Bydlel jsem na hnusném místě prolezlém šváby a nebylo mi každý den do smíchu. Nedostatek blahobytu a změna prostředí obecně funguje jako katalyzátor nemocných partnerských vztahů. A stalo se to i nám. Přišlo to z nebe, nebo jsem byl celou tu dobu zaslepen?

 

Poznal jsem Honzu ve stejné chvíli, kdy nás naše drahé polovičky opustili. Přátelství od první chvíle naplňovaly noční průzkumy barů a putik, které nabízelo město roztažené do kilometrových šířek. Sousedé mezi sebou nepotřebovali plot. Jeden z prvních průzkumů nás dovedl do baru našemu srdci nejbližšímu. Okamžitě jsme se pasovali a propili na štamgasty v baru pro místní a rybáře ze všech konců Ameriky zapíjející zde úspěšný rybolov a návrat z moře. Objevili jsme Liar’s a nejlepší barmanku Katy. Nepřivykli jsme Budwaiseru, přesto pili jsme ho s mořeplavci po pitcherech.

 

Parta nájezdných sezónních pracovních kočovníků se sjela vydělat prachy a užít si léto jako konzumní námezník balancující mezi prací, nákupy, party a nedostatkem spánku. Každý si ředil ingredience v poměru jemu vlastní k nalezení maximálního užitku. Lidi se scházeli po večerech na pláži a vždy rozdělali signální oheň. Patřili jsme s Honzou k nim do kmene strážců ohně. Tančili jsme kolem ohně a prosili pokorně déšť, ať vyždímá se v dáli Atlantiku. V přátelském kruhu byl vítán kdokoliv, ať pocházel odkudkoliv a měl sebeodlišnější cestu.

 

Jednou jsme nad hořícím ohněm vyčerpáním usnuli a ráno nás z pláže nemilosrdně posbíral liják, který přišel od Atlantiku. Vylilo se moře, rozvodnily se řeky a kanály nestíhaly. Montauk se odlepil od zbytku poloostrova a osiřel na pár dní v oceánu, na dosah země zaslíbené. S osamostatněním a svobodou začaly platit pirátské zákony a propukla svobodná anarchie.

 

I léto následujícího roku jsme neuhlídali oheň na pláži a přišel hurikán. Bertička. A ti, kteří se vrátili (včetně mne), si užili na pláži příval deště a větrný fén odhlučňující bouřící se oceán. Sirénám jsme podlehli a skočili do nelítostných vln. Proud mě nemilosrdně táhl od břehu. Musel jsem nadlidsky zabrat v kraulu a s boží nápomocí a chutí žít, jsem se namáhavě probojoval skrz vlny a protiproud k pláži střídavě s hlavou nad vodou a následně spláchnut bez kyslíku pod hladinou. Konečně mne záchranná chycená vlna vyplivla vyfluslého na kamenitou pláž. „Mám radost. Žiju.“ Tradááá pryč z pláže na kole vyřádit se v průtrži mračen, projíždět zalité silnice a topit se v kalužích s Duffym a jeho tlupou. Směr Liar’s.

 

Mezi zajímavosti Montauku patří opuštěná vojenská základna „Camp hero“ s velkým radarem, kterým odchytávala Yankees army nacistické ponorky. Po válce nebylo do koho střílet, a tak se v základně na konci civilizace začal provádět utajený výzkum. Armáda zde prováděla pokusy, jak ovládnout lidský mozek. Lidský život „dobrovolníků“ bez rodiny se zde nebral v potaz. Stejně jako celý výzkum, bylo utajené i náhlé opuštění základny armádou. Následovalo vyhlášení národního parku v okolní krajině a zákaz vstupu do základny a její blízkosti.

 

„Existuje pro mladého studenta, dychtícího znát pravdu, lepší příležitost než se vydat v rámci studia podívat do opuštěné, armádní laboratoře?“ Na odpovědi jsme se jednotně shodli se skupinkou strážící oheň na pláži, kde nám Dave odhalil toto veřejné tajemství. Dave umí vyprávět s magickou přitažlivostí. Nasedli jsme do auta a s vypůjčenými kleštěmi jeli na Camp Hero. Ve chvíli našeho příjezdu k základně svítily hvězdy a měsíc dostatečně jasně na to, abychom rozpoznali v zahalené krajině přikryté černou oblohou betonovou kostku s majestátním radarem na střeše. Zaparkovali jsme před oploceným areálem s přísným zákazem vstupu a přelezli nehlídaný plot. Baterkami jsme v areálu nesvítili, abychom nevzbudili pozornost náhodně projíždějících či spících policajtů. Po tmě jsme našli vchod do základny. Museli jsme se podívat dovnitř, venku jsme žádné důkazy nenašli.

 

Kleštěmi jsme rozštípli řetěz se zámkem ve dví, náročným tahem otevřeli těžké ocelové dveře a se světlem život v nás vstoupil do opuštěného mauzolea po desetiletích. Stopy jsme zanechali ve vrstvě prachu usedlé na rychle opuštěném místě. Na zemi se válely ztracené nástroje, zkumavky, válející se potrhané zažloutlé technické výkresy a schématické plánky, potrhané s opálenými okraji. Na vše neživé dohlížely rozbité přístroje a skříňky s rozbitými měřáky fyzikálních veličin. O neživé království s nimi vedly válku prázdné kovové skelety skříněk bez šuplíků, jimž vládl cizinec: STROJ ČASU, v němž se ukryli vědci a velitelé před veřejným lynčem. Chtěl jsem se vrátit do minulosti a vlezl jsem do stroje. Nefungoval, bez elektriky. Zůstali jsme uvězněni v přítomnosti.

 

V tomto opuštěném vesmíru jsme navázali kontakt s životem. Holuby. Našli si díry ve zdech oku neviditelné, nebo prolétli ventilací dovnitř? Stoupali jsme obvodovým schodištěm vzhůru. S každým patrem stoupala bizardnost přístrojů, které rozbité stály zaprášené ve věčném rozkladu. Dostáváme se na střechu. Stojíme malý pod radarem a poměřujeme se pohledem. S jeho svolením lezeme po žebříku na ramena kovové konstrukce, šoupeme se na špičku přijímače a rozhlížíme se do dáli, za okraj ostrova, přes moře na noční oblohu. Blíží se bouře, povozíme se po blescích.

 

S východem slunce vyschla obloha a napásli jsme se jitřní rosou. Přivítali jsme Nový den a oddáni slunečným paprskům ve společném objetí blaženě usli.

 

Následující rok jsem se do Montauku vrátil, abych se mohl spřátelit se Salem a Deanem.


Na houby (próza, Veronika)
    

21.7.2019
Na houby

Do lesa vstupoval s jistým krokem a silnou paží odhrnoval větve. Věděl, že jdu hned za ním, ale nijak se nenamáhal větev podržet, aby mě nešvihla do obličeje, takže jsem musela pořád uhýbat. Střílel očima jako ostříž, občas mu z krku vyšel zárodek vítězoslavného výkřiku, který ale vzápětí odumřel - když zjistil, že to, co spatřil, byla pouhá prašivka. Byl čím dál tím protivnější a navíc začalo poprchávat. Lezavá zima nám zalézala pod vaťáky. Čím byl rozmrzelejší, tím víc pospíchal Jeho těžké pohorky prošlapávaly v nacucaném mechu krátery, do kterých jsem se snažila trefit svými drobnými chodidly v květovaným holinkách. Byly nové a dřely mě, i když jsem si do nich vzala dvoje ponožky.

Najednou zavýskl radostí, když se na mýtině před námi objevil shluk bílých kloboučků se zažloutlou špičkou. Klekl si k nim do mechu, skoro obřadně, a já si dřepla vedle něj. Natáhla jsem k sametově hebkým kloboučkům dlaň, on mě přes ní praštil a skrz sevřené zuby procedil „Tssss." Zakoulel očima a zavrtěl hlavou.

„Měňavka běloskvoucí. Copak jsme si o nich říkali? No?"

Káravě nakrčil obočí. Provinile upírám oči k zemi, a počítám kytičky na špičkách holínek. Tak rád mě poučuje. Dostane možnost si to vychutnat. Zhluboka si povzdechne a začne zpaměti odříkávat text, jako nějaká chodící encyklopedie.

„Měňavka běloskvoucí neboli Fungus Metamorphosis Humanophobia má hedvábnou dužinu, za syrova vydává jemnou vůni, připomínající jasmín. Po tepelné úpravě se rozteče na průhledný nafialovělý gel, který chutná po grilovaném lilku. Při sběru dáváme pozor na to, aby houba nepřišla do kontaktu s lidskou kůží. Jinak se spustí její mikrobiální obranný mechanismus, započne zrychlený hnilobný proces a houba se během několika vteřin změní v černý mokvající pahýl."

Potom si rozepne kabát. Pod ním nosí rybářskou vestičku, s našitými pouzdry a kapsičkami plnými zvláštních nástrojů. Vytáhne dvě kovové tyčinky, podobné těm, které dávají v čínské restauraci, elegantně je sevře mezi prsty pravé ruky a opatrně začne houby jednu po druhé vytahovat z mechu a jemně ukládat do košíku, jako nějaký lesní chirurg. Když skončí, osuším mu zpoceně čelo kapesníkem a on zavelí, že jdeme dál.

Panenský les najednou protínají dvě stopy po pneumatikách traktoru, barbarsky rozrývají borůvčí i kolonii strakáčků soudržných, kteří už nám jsou k ničemu. Jakmile se těmto houbám poruší podhoubí, jakmile někdo utrhne nebo zašlápne jedinou houbu, všechny houby začnou produkovat hořký sekret, díky kterému jsou už nepoživatelné. Při sběru máte asi 5 minut od utržení první houby na to, abyste jich sebrali co nejvíc. Je dobré chodit ve více lidech a mít s sebou stopky. Na houbě totiž není nic poznat a sekret je tak silný, že jediná houbička může zničit celý kotel guláše.

Zamumlá něco o barbarství a neúctě k lesu, na chvíli se zastavíme a skloníme hlavy, abychom uctili minutu ticha za zmařené životy hub. Poté znovu vyrazíme, k místu kde les houstne. Udělám sotva pár kroků, když mě nevybíravě drapne za předloktí a strhne stranou, až ztratím rovnováhu. Zaryje mi prsty do masa, až zasyknu bolestí a on mě postaví na nohy a ukazuje na místo, kam jsem se chystala šlápnout. Zásmradka podsmrková, neboli Fungus Accusativa. Její temně fialový klobouk byl zakrytý větvičkami a opadaným jehličím. Kdybych na ní šlápla, houba mi přilne k podrážce a uvolní silný zápach, připomínající výkaly, až na to, že i když houbu z podrážky odstraníte, smradu se nikdy nezbavíte, její aromatické látky infiltrují jakýkoli organický nebo pórovitý materiál a jsou prakticky nezničitelné. Než se z lesa vrátíte domů, budou vám smrdět nejen boty, ale i celé oblečení a když budete mít smůlu, tak i vlasy. Mezi námi houbaři koluje drsný vtip o párečku, který se na mýtině oddával milostnému dovádění a nevšimnul si, že při tom zalehnul zásmradku. Nakonec museli spálit všechno oblečení, obuv a deku, a kromě toho si oholit vlasy a veškeré ochlupení. Ta dáma navíc byla něčí manželka, která se s milencem scházela potají, tento incident se však již utajit nepodařilo.

V hloubi lesa nás obklopí posvátné ticho. Jediné, co slyšíme, je bublající potůček a sem tam zvuk tělíček, prodírajících se vysokou travou. Stromy mají větve nízko položené, posledních 10 minut chodíme skrčení. Začíná mě bolet v zádech ale vím, že nemá smysl si stěžovat. V tom se zastavíme - došli jsme k dalšímu cíli. V zákrutu meandrujícícho potůčku se na shnilém pařezu rozevírají nádherné, narůžovělé trychtýřovité kloboučky se špičatými výstupky. Opatrně dojdeme až k nim. Zadívá se na mně a pokyne mi hlavou a já jako poslušný žáček začnu zpaměti odříkávat:

„Zubatka smetanová, neboli Fungus Dentata Carnivora je lahodná houba s pevnou dužinou a delikátní příchutí. Houba se živí shnilým dřevem a jídelníček si doplňuje drobným hmyzem. Její zubaté výrůstky jsou však velmi pevné a schopné ublížit i zvířeti nebo člověku. Po sevření ozubeného klobouku dostane houba křeč, trvající několik hodin. Mezitím doputuje kořist do podhoubí, kde jí agresivní enzymy rozloží. Rozhodně na houby nesaháme a to ani na mladé plodnice! Bezpečně je můžeme sebrat až poté, co jim nabídneme návnadu (například kolečko salámu) a houba ji sevře ve svém klobouku. Tímto získáme houbu rovnou i s nádivkou a pevné zoubky během varu změknou. Doporučujeme podávat ve smetanové omáčce s karlovarským knedlíkem."

Poslouchá, zatímco krájí lovecký salám na kolečka a přikyvuje, je se mnou spokojen.

„Tak vidíš, něco sis přeci jen zapamatovala. Nebude to s tebou tak marný."

Potom krmíme houby podobně, jako to dělají ptačí rodiče svým holátkům. Zubaté klobouky se zavírají a my nožem odřezáváme bělostné nohy od podhoubí.

Další nález nás čeká za velkým balvanem na břehu rašelinového jezírka. Skupinky bílých kloboučků pokrývají prostor o průměru asi dvou metrů. Když se vyškrábu na kámen, zjistím, že houby tvoří siluetu jakoby ležícího lidského těla.

„Svědek lesní.", vypadne ze mě.

„Fungus Testimonica", přitaká on a kleká si, zatímco otevírá nůž.

„Přece je nebudeš sbírat", namítám.

Mávne rukou. „Stalo se to před lety. Všechny toxiny jsou pryč. Rozkladné látky jsou dole v podhoubí, houbičky jsou čisté."

„Já je teda jíst nebudu.", prohlašuji kategoricky.

„Aby ses neposrala,", odvětí.

Když dosbírá, pokračujeme beze slov na rozcestí. Nalevo se vine cestička a mezi stromy vidíme prosvítat světlo z pasek. Napravo od nás se valí rozbouřený potok, který se dá přejít jen přeskočením po dvou oslizlých kamenech.

„Máme plné košíky, takže mně by to dneska stačilo."

„Pojď se ještě podívat na druhou stranu, prosím.", ukazuju za potok. Vrtí hlavou. Hladím ho po rameni a tahám ho za rukáv.

„Prosím, jen na dvacet minut, pak se vrátíme domů." Tulím se k němu a vrkám. Nejradši by se sebral a šel domů sám a nechal mě v lese trucovat. Ale je mu jasné, že až padne večer, tak za praskání dřeva v krbu, na gauči pod vlněnou dekou trocha ženské něhy přijde vhod.

„Tak dobře", mávne rezignovaně rukou. „Dvacet minut. Ale vsadím se, že tam najdeme prd."

Překonáme rozbouřený potok, on na slizkém kameni uklouzne a jen tak tak se nevykoupe v ledové vodě. Samozřejmě mi vynadá, že mám hloupé nápady. Prodíráme se lesem, který je čím dál temnější, on nadává, že kdyby to věděl, vzal by si baterku. Potom temný les ustoupí a my se ocitneme na pasece, kterou zalévá rozptýlené světlo filtrované přes desetimetrové koruny staletých stromů. Kocháme se tou nádherou, on najednou škubne hlavou.

„Vidělas to?"

Vrtím hlavou, že ne. On se nakrčí, schová se ze kmen dubu a vytáhne vystřelovací nůž. Rozhlíží se dokola jako ostříž. Za chvíli sebou zase škubne, napřáhne ruku s nožem a pak jí pomalu zase svěsí. Strčí si čepel nože mezi zuby, padne ne zem a plíží se. Zpovzdálí ho sleduji. Potom je to rychlé, vymrští se, máchne nožem a vítězoslavně zvolá:

„Juchů! A mám tě! Hřib zajíc. Jeho noha se smršťuje a on se tak dokáže schovávat v mechu. Jenomže nikdy ne nadlouho. Stačí být trochu trpělivý. Ták, pojď k taťkovi."

Nadšeně si prohlíží sametově hnědý klobouček, potom houbu obrátí kloboukem dolů a strne.

„Ale, co to?"

„Hřib lovec", odpovídám já a opatrně okolo něj našlapuji na mechu. „Od hřibu zajíce se liší temně rudým rourkováním klobouku. A také má žlutou nohu místo bílé a z mechu vyjíždí v celé délce, nejen po klobouk. To přece musíš vědět."

Leží na zemi a s otevřenou pusou na mně zírá. Jeho chodidla sebou začínají trochu škubat. Přicházím blíž a skláním se k němu. Už je to bezpečné.

„Vy chlapi, zaslepení loveckým pudem nedokážete situaci chladnokrevně analyzovat. Neuvědomujete si základní vazby v přírodě. Když si něco beru, musím něco dát."

Zdá se mi, že přikyvuje. Ale mohou to být křeče, protože mu po bradě teče slina. Chodidla už mu vidět nejsou. Ani dlaně ne.

„Lesu je třeba přinášet oběti.", uzavírám svůj monolog. Pohladím ho po hlavě a strčím do něj. Jakmile dopadne na zem, jeho tělo začnou ovíjet jemná vládna podhoubí a životodárné látky z jeho těla se pumpují pod zem, k organismu, který je starší než my všichni.

Je to krásná smrt. Až zestárnu, dobrovolně se sem vydám, abych mohla splynout s lesem. Ale do té doby budu na houby vyrážet vždy v pánském doprovodu.


Nikdo není v bezpečí (próza, Veronika) • Alespoň mám o čem vyprávět (próza, Veronika)
    

6.4.2019
Alespoň mám o čem vyprávět

 

(rozhovor pro časopis Čistá duše)

 

Během své novinářské dráhy jsem poznala spoustu lidí, kteří věří ve stěhování duší. Ba dokonce tvdí, že si své minulé životy pamatují a nadšeně mi líčili své úžasné kariéry atlantských velekněží, egyptských faraonů, inckých válečníků nebo milenek Ludvíka XIV. Jejich vzpomínky však byly útržkovité - pouze střípky, vynořující se z temnoty studnice zapomnění.

A pak jsem na jednom esoterickém festivalu potkala pana Jaroslava. Tento nenápadný muž je obdařen darem (dá-li se tomu tak říkat) jedinečné paměti, která uchovává všechna jeho minulá vtělení jako jediný, nepřerušený filmový záznam. Trvalo mi delší dobu, než se mi povedlo překonat jeho vrozenou rezervovanost, ale nakonec byla má trpělivost odměněna tímto rozhovorem.

 

Jaké jsou vaše první vzpomínky - ne z tohoto vtělení, ale ty úplně první, na začátku?

 

Tak moje úplně první vzpomínka je, jak sedíme se ségrou pod stromem a vybíráme si vši. Tenkrát jsme ještě byli celí chlupatý, no a těch breberek jsme byli plný. Zrovna bylo po bouřce a za kopcem jsme viděli, jak blesk bouchnul do stromu, tak když se trochu vyčasilo, náš táta se sebral, šel tam a přinesl obrovskou hořící větev. No a to bylo tenkrát něco, taková hořící větev - páč my jsme neuměli ten oheň rozdělat! My jsme museli vždycky čekat, až blesk uhodí do stromu a pak si ten oheň vzít. To víte, snažili jsme se ho udržet, jak to šlo, ale vždycky nám dřív nebo pozdějc zhasnul. A to jste pak byla s prominutím v prdeli - nemohla jste se ohřát ani osušit a maso jste musela žvejkat syrový.

 

Je zajímavé si uvědomit, jakou lidstvo během své existence uvážilo cestu. Dnes si neumíme představit, jakým obtížím čelili naši předkové při zajišťování základních životních potřeb.

Ale slyšela jsem o vás, že jste žil mimo jiné ve starém Římě, je to tak?

 

No jo, Řím, to byly hezký časy, na to moc rád vzpomínám. Sluníčko, víno, zábava! Ale nejen pro ty bohatý, i pro obyčejný lidi! Za pár obolů jste si mohla zajít do lázní, a tam klidně proflákat celej den! Měli jsme tam dokonce i knihovnu a tělocvičnu - ale tam já nechodil, já jsem si vždycky vlezl do bazénku s teplou vodou, a tam jsem odpočíval. S chlapama z práce jsme si objednali džbánek vína, hráli jsme kostky a povídali si o ženských, jak to chlapi dělávaj. No a v neděli jsme chodívali na gladiátorský zápasy. Občas jsme si tam dali do držky s chlapama, co fandili jinýmu týmu - znáte to. A v pondělí jsme zas vstávali do práce, a takhle to bylo furt.

 

A co jste ve starém Římě dělal? Počkejte, budu hádat: byl jste sochař, který zdobil Forum Romanum? Nebo hráč na lyru na císařském dvoře? Nebo snad legionář?

 

Kdepak, já byl u městskejch služeb, udržovali jsme vodovody a kanalizace. To vám bylo něco, ta Cloaca Maxima, to byl inženýring, kam se na to hrabem dneska! Ta se čistila úplně sama, hovna vodtejkaly jedna radost - a to i v létě, když byly sucha! Vlastně jsme ani neměli moc práce, kromě takový běžný údržby. Jediný, co nám dělalo starosti, byl tukovej odpad z restaurací - pořád něco smažili na olivovým oleji a ten pak to lili rovnou do kanálů, aby si ušetřili práci. A pak si k nám poslali otroka, že jako průser, prej: „Ono to nějak neodtejká, a my nevíme proč!", celá hospoda po kotníky ve sračkách, no děs! A co myslíte - vlezu do kanálu a tam vidim, že je odtok ucpanej tukovou koulí dva metry v průměru! Museli jsme s chlapama vzít majzlíky a rozsekat to na malý kousky.

Takže bych chtěl využít příležitosti a na čtenáře apelovat: Prosím vás, oleje a tuky do kanalizace nepatřej! Neumíte si představit, co je s tím pak sraní!

 

Děkujeme za osvětové okénko, ale naše čtenáře by spíše zajímalo, jak jste vnímal důležité okamžiky historie, například slavný příběh Caesara a Kleopatry?

 

Já Kleopatru dokonce viděl na vlastní oči! Když přijela do Říma, šli jsme se s rodinou podívat na její průvod. Manželka chtěla vidět, jaký bude mít šaty a účes - znáte ženský! Mně se Kleopatra kdovíjak nelíbila - prťavá, velkej frňák, pod nim knírek, žádný prsa - můj typ to zkrátka nebyl.

 

Kunsthistorici a antropologové dnes vskutku potvrzují, že zobrazení Kleopatry byla silně idealizovaná. Nicméně tato žena musela mít silné osobní kouzlo, když podlehl sám Julius Caesar.

 

Heleďte se, Caesar byl starej prasák, co se před ním pohnulo, to vojel! Ženská nebo chlap - v tom nedělal rozdíly. Vrabci na střeše si o tom povídali a na veřejnejch hajzlíkách bylo na zdech nakreslenejch spousta fórů, kde si to Caesar s někým rozdával.

No každej jsme nějakej.

 

Nelze si nevšimnout, jak z vás po tolika vtěleních doslova tryská smířlivost a tolerance, jste taková studnice životní moudrosti. Jak to máte s duchovnem? Během svých životů jste zažil spoustu dnes již zapomenutých náboženství a kultů, podělte se s našimi čtenáři!

 

Tak každá doba a země má svojí víru. Člověk tak nějak cejtí, že je něco, co ho převyšuje, nějaká vyšší moc a to je jedno, jestli jí říkáte Perun, Buddha, Velká Matka, Mithra, Ježíš nebo Opeřený Had... Když je prostě člověku úzko, tak se k nim v duchu obrací a myslí si: třeba to není marný, třeba zrovna teď poslouchá a pomůže mi! Doma si vystaví sošku nebo obrázek a hned má pocit, že Bůh je s ním, že na něj dohlíží. A potom přijde taková Křišťálová noc - a zatímco vám náckové rozbíjej okna, tak sedmiramennej svícen na stole vesele plápolá, jako by se nic nedělo.

 

Ano - buddhismus, křesťanství, židovství - to jsou známá a dodnes praktikovaná náboženství. Ale mohl byste se na závěr s našimi čtenáři podělit o zkušenost s nějakým zapomenutým exotickým kultem?

 

Tak jednu dobu celkem frčel kult Kybelé. To byla taková perská bohyně plodnosti - a jak se asi uctívaj bohové plodnosti, že jo? Já byl mladej a nadrženej, tak jsem se vydal do jejich svatyně a že se chci přidat. Kněz zavolal dvě holčiny, ty mě svlíkly a pomazaly voňavým olejíčkem - no hned sem byl připravenej, co vám budu povídat. Vlítli jsme na to, kněz nad náma mumlal nějaký náboženský formule a v ruce točil řehtačkou a já si v duchu říkal: „Ty jo!"

Pak jsem dostal roucho zasvěcených - spíš takovej hadřík to byl, co sem si omotal kolem boků, na hlavu mi nasadili věnec, do ruky mi dali řehtačku a vyrazili jsme na průvod městem. Kněží měli takový vrbový proutky a šlehali s nima ženský - prej na posílení plodnosti. Kolovaly džbánky s vínem a dýmky naplněný omamnýma bylinama, zpívalo se a za náma rachotil povoz se sochou bohyně. Když byl průvod v nejlepším, tak vrchní kněz vyskočil na vůz, vytáhl kudlu a ufik si pytlíka. Fakt, nekecám, jak byl zfetovanej, tak vůbec necítil bolest, stál tam, přiblble čuměl, v jedný ruce kudlu, v druhý pytlík a z rozkroku mu stříkala krev. No, zahodil jsem řehtačku a zdrhal jsem, co mi síly stačily. Doběhl jsem k nám domů, na zápraží jsem se zhroutil a poblil.

Bylo to děsivý, to teda jo, ale zas mám co vyprávět. On zážitek nemusí bejt vždycky hezkej, stačí, když je silnej. A o tom ten život tak nějak je.

 

 

 

 

 

6.4.2019
Nikdo není v bezpečí

(recenze nového suspense thrilleru)

 

Ráda se bojím, to čtenáři mého knižního blogu vědí moc dobře. Vždycky, když vyjde nějaký nový suspense thriller (napínák, kde někdo skrývá nějaké tajemství), hned si o něj píšu a jsem schopná ho přečíst za jedinou noc, protože se prostě nedokážu odtrhnout! Miluju to mrazení v zádech, když začne vycházet najevo, že za všemi pečlivě udržovanými fasádami předměstských vil se dějí různé děsivé věci - jedna rodina vězní ve sklepě mentálně postiženého syna, který omylem uškrtil černošskou poštovní doručovatelku, další paní má v mrazáku tělo svého zavražděného manžela, který ji týral a kousek po kousku z něj ukrajuje a krmí s ním pejsky v útulku.

Jenže poslední dobou se podle mě autoři začali dost opakovat. Používají pořád jednu a tutéž šablonu: někdo unáší mladé ženy, nebo ještě lépe, malé holčičky. Vždycky se ukáže, že za tím stojí osamělý bílý muž ve středních letech. Vždycky se to odehrává v nějaké lepší čtvrti. Na obálce se vyskytují: ošoupaná červená dámská lodička, jak leží v lese na mechu; převržená tříkolka, rozbitá panenka, rozmazaná silueta za zamlženým oknem autobusu; stopy v písku, které stírá mořský příboj; kštice dlouhých vlasů, která se vznáší ve vodě mezi chaluhami; nebo natažená dětská ručička s korálkovým náramkem - prostě klišé.

A já v duchu křičím: dost! Proč jste všichni tak zacyklení? Proč nedokážete přijít s něčím novým, případně to schéma nějak obměnit?

Autorovi thrilleru „Nikdo není v bezpečí" se to povedlo. V první řadě přichází netypický hrdina, jménem Honza, o kterém si čtenář udělá obrázek díky autorovu mistrovskému popisu:

 

Přestože v herně s názvem Sahara bylo nakouřeno jak v tureckém nevěstinci, Honza měl hladinu nikotinu v krvi stále nízkou. Zažloutlými prsty si ubalil další cigaretu a ruce si otřel do vybledlého trička s logem Metalliky. Z kapsy vytáhl zapalovač, na kterém se prsila nahá černoška s vyholeným klínem. Byla to jediná žena, která s ním sdílela jeho existenci. Jediná žena, která ho věrně doprovázela do práce v nemocniční prádelně, do herny a na ubytovnu. Honza nebyl nikdy žádný krasavec a fytoestrogeny obsažené v pivu udělaly za ta léta své: jeho mužská silueta rozbředla, zakulatily se mu boky a prsa mu narostla do košíčků velikosti C.

 

Hrdina se cítí nejlépe v hospodě, kde se setkává s muži podobných osudů. Je to pro něho bezpečné prostředí, které mu v podstatě nahrazuje domov. Jenže poslední dobou tato místa obchází strach. Chlapi si šeptají o tajemném „Fantomovi nonstopáčů", který unáší osamělé muže středních let. Náš hrdina takovým řečem nevěří. Připadá mu nepravděpodobné, že by někdo unášel životem unavené, plešaté a tlusté hospodské strejdy. Ale co když je to pravda?

 

„Je tady veselo jak na pohřbu, co se děje?", ptal se nechápavě Honza a otočil se na barmana, který zasmušile zíral do prázdné ledničky.

„To už zas někoho zabásli kvůli alimentům? A nebo tu zas byla hygiena? Ty vole, Rendo, sem ti říkal, že ty myši máš otrávit a ne je ještě krmit!"

Na Honzově rameni přistála těžká ruka se třemi prsty uříznutými cirkulárkou.

„Hele, mladej, tys byl zase v lochu, že se tak blbě ptáš?"

„Čau Ráďo, kamaráde! Hele, brali mi žlučník, bylo to náročný ty vole, ve slabý chvilce jsem doktorovi dokonce slíbil, že přestanu chlastat. Pak se mi naštěstí ulevilo!"

„Musíš si dávat bacha, mladej, řádí nám tady nějakej úchyl, říkají mu „Fantom nonstopáčů" a jde po chlapech jako ty nebo já! Nikdo neví, kdo to je, jedni říkaj, že je to bejvalej boxer, nebo vyhazovač. Jiní říkaj, že je to developer, kterej chce vyhnat alkáče z Plzeňský a postavit tady obří kanceláře. Kde jsou ty časy, se člověk moh ve tři ráno potácet městem beze strachu!"

 

Náš skeptický hrdina se však nakonec setká s vrahem tváří v tvář a je donucen sáhnout si na své fyzické i psychické limity. Přeskočme v ději a nechme opět promluvit autora:

 

Honza nemohl popadnout dech, na plicích ho píchalo a s vyplazeným jazykem supěl jako pes. Před očima se mu tmělo. Rukama poslepu šátral po špryclích žebříku a jeho strach z toho, kdo leze za ním, přebil vrozený strach z výšek. Žebřík pod Honzovou vahou sténal, ale tučné tělo se téměř plavně sunulo směrem k záchraně. Ještě zdolat posledních pět příček a Honza bude v bezpečí - když v tom se ozvalo křupnutí, šprycle povolila a pod Honzovýma nohama se rozevřela propast. Instinkt mu zavelel se chytit žebříku a zatímco jeho nohy vlály ve vzduchoprázdnu, ozval se v jeho hlavě dosud neslyšený, autoritativní hlas. Připomínal mu nějakého vojenského velitele, což bylo divné, protože Honza na vojně nebyl. Když obdržel dopis od odvodové komise, tak dlouho fňukal, až mu maminka protekčně zařídila modrou knížku. Hlas zavelel: „Zklidni se! Přestaň šílet! Najdi si pod nohama další příčku a šplhej! Šplhej, nebo tě dostane!"

Honza ho poslechl, s vypětím všech sil se vytáhl nahoru a žebřík skopnul. Poslouchal, zda uslyší křik svého pronásledovatele, který by se měl dole rozmáznout o kočičí hlavy. Ale slyšel jen žuchnutí žebříku.

„To je divné", uvažoval Honza nahlas. „Kde je?"

„Tady!", ozvalo se za ním. Na trámu seděla černošská holčička v uniformě soukromé školy a v rukou držela nabitý kalašnikov.

 

Čtenáři se jistě ptají: jaký může mít malá, zjevně velmi inteligentní holčička důvod vraždit osamělé muže? Důvod má, milí čtenáři, a to dost podstatný, poslyšte znovu autora:

 

„Uvědomuješ si, jak lidé jako ty zatěžují přírodu? Všechen ten cigaretový kouř, který špiní naše ovzduší a zapříčiňuje vymírání hmyzu? Všechno to vypité pivo, na jehož výrobu byla spotřebována spousta vody! To, jak po pivu pořád chodíte na záchod a splachujete a tím znehodnocujete další vodu? Spočítala jsem si, že odstraněním vás všech dokážeme zvrátit globální klimatické změny. Řekla jsem „my", protože jsme utvořili síť ve všech evropských městech. Teď už ti to můžu říct, protože tě zabiju!"

Honza zaječel: „Já už fakt začnu třídit odpad, slibuju!", v ten moment se ale zahřmělo a na spánku mu vytryskl červený pramínek.

 

A já osobně tleskám autorovi, který dokázal propojit žánr suspicion thrilleru s aktuálními otázkami ochrany klimatu. Doufám, že kniha „Nikdo není v bezpečí", nebude jeho poslední.

A teď mne omluvte, mám neodolatelnou touhu vytřídit náš koš.

3.3.2019
Zvěst našeho člena Petra Turečka o pobytu v městě Vratislavi

Minulý rok jsem strávil tři měsíce na doktorandské pracovní stáži v rámci programu Erasmus + Traineeship (nebo tak nějak) v polské Wroclawi. Bylo to naprosto úžasné.

Můj školitel Jan Havlíček vede své svěřence zodpovědně. Nad rámec povinností daných studijními programy vyžaduje určité dekorum studia a doprovodné vědecké práce. Podle heuristiky -

  • Jsem úspěšný vědec

  • Během doktorského studia jsem dělal X

a tedy

  • X během doktorského studia je důležité (ne-li nezbytné) pro bytí úspěšným vědcem

- která je logicky chybná, ale bezesporu nesmírně funkční (zdá se mi, že je v určité podobně - jen s dosazením „jedince" místo „vědce"  a „dospívání", „páření" nebo jakéhokoliv jiného chování místo „doktorského studia"- vlastní všem pohlavně se rozmnožujícím organismům, mezi něž doc. Havlíček patří), trvá na tom, abychom já a moji kamarádi dělali různá X (psali poměrně technickým, nevyšinutým jazykem, spolupracovali v různých skupinách napříč obory, podíleli se určitým způsobem na výuce a přípravě mladších studentů, psali návrhy studentských grantů, hlásili se na přiměřený počet relevantních konferencí atd). Jedním z těchto klíčových X je patrně zahraniční stáž. Jan Havlíček jel jako mladý nadějný antropolog někam na Britské ostrovy (historku si nepamatuji přesně), našel si tam nejlepšího kamaráda Craiga Robertse, přičichl k čichovým výzkumům, k rigorózní, těžce analyticky zatížené a usedle definičně zakotvené anglosaské vědě, která tradičně slaví úspěchy v žurnálech s vysokým impakt faktorem, naučil se pořádně anglicky číst a psát, ofotil si tisíce článků, ke kterým neměl jako slovanský student provinční (formátu Ta Naša Národní Veliká Mocná) univerzity přístup a navždy tak změnil svůj život k lepšímu.


Já jsem nechtěl jako líný, blahobytem, internetem, Sci-Hubem, kapitalismem a funkčním narcismem zhýčkaný mileniál, který má v Praze kapelu a manželku, jet vůbec nikam. Po menším nátlaku jsem se rozhodl přistoupit na kompromis. Na nějakou dobu sice z Prahy odjet, ale odvézt si s sebou ženu a vybrat si stáž na nějaké univerzitě u moře. Volba padla jednoznačně na Univerzitu v Marseille. Dělá se tam totiž kulturní evoluce, což je téma, kterému bych se měl tak nějak hlavně věnovat. Všechny plány byly spředeny, (některé) letenky koupeny, když mi přišel mail, že stáž se ruší, že tým věhlasného týpka, který mě měl přijmout, omezuje kapacity zahraničních stážistů a že to všechno tak nějak dlouho trvá, až to nakonec radši vůbec nezrealizujeme (Ukázalo se, že jsem celou dobu komunikoval se špatným Erasmus koordinátorem na Francouzské straně. Jeden byl pro humanitní obory, který říkal „Né, né", s tím vše řešil můj potenciální tamější spolupracovník. Druhý byl pro přírodovědné obory a říkal "Si si!" nebo "Ui Ui!" podle toho, jak se to zrovna hodilo a jak to vůbec ti Frantíci říkají, s tím jsem korespondoval já.)


Přišlo další kolo vyjednávání. Mou výchozí pozicí zase bylo, že zůstanu v Praze. Vzít s sebou ženu už nepřicházelo v úvahu, mocně se uvázala na různých projektech, jediný potenciálně volný půlrok právě ubíhal. Kapela složila další hity. Havlíček navrhoval různé prestižní anglosaské instituce. Já jsem se rozhodl pro pasivně agresivní pseudokompromis. Pojedu na co nejkratší dobu někam hodně blízko. Wroclaw! To je skoro jako jet na Erasmus do Brna! Napsal jsem hned svým kamarádům, co tam bydlí. Znal jsem je z předchozích konferencí (Dokonce první konference, na které jsem kdy byl, se konala ve Wroclawi, až tam mi došlo, že vědecká kariéra skýtá super život).


Jeden z nich mi hned nadšeně psal, ať přijedu, nabídl mi ke zpracování obrovský kroskulturální dataset (13500 lidí ze 45 zemí), který byl vhodný k testování některých mých hypotéz ohledně sociálního přenosu a kulturní evoluce konzervativismu a liberalismu. Naštěstí to byl ředitel institutu psychologie, takže nic nebyl problém. Razítka, zvací dopisy, všechno jsem sehnal snadno. Žádný zmatek, nesrozumitelné úrovně řízení a „kompetice o místa" jako v Marseille! Další kamarádka mi hned psala, že u ní můžu bydlet. Paráda! Přesvědčit mého školitele, že je super nápad odkroutit stáž v Brně severu, nebylo vůbec tak snadné. Na několik týdnů se mezi námi rozhořel tradiční konflikt mezi důstojným funkcionářem a jurodivým šílencem. Myslím, že jsme se oba položili do těchto rolí víc, než bylo nutné. Já sám sem si ale nedokázal pomoct. Na jakýkoliv náznak snahy o externí vedení mé osoby (hlazení proti srsti) reaguji hysterickou tendencí demonstrovat vlastní neřiditelnost. Dožaduje se metod klidného krále z Malého Prince, poukazuje k autonomii atrioventrikulárního srdečního uzlu, který, není-li kopán nadřazeným sinoatriálním uzlem, začíná bez problémů kopat sám, exploduji v reakci na otcovské kárání jako mořská okurka v sebezničujícím ohňostroji Vůle k moci, abych uchránil svou libovolnou pózu sám před sebou. (Jestli do našich luhů a hájů zavítá jakákoliv válka nebo diktatura, okamžitě mě některá z nesvářených stran sprovodí ze světa. Doufám, že bezbolestně.) Nakonec jsem to tak nějak s notnou dávkou štěstí uhrál. Můj školitel se dozvěděl, že se do Wroclawi stěhuje velkolepý Martin Lang, bývalý Harwardský post-doc, slovutný odborník na kulturní evoluci, od kterého se jistě přiučím několika současným anglosaským chytrostem. Já jsem upustil od demonstrativně krátkého pobytu, shodli jsme se, že jádro konfliktu leží úplně mimo spor o mé zahraniční umístění, a já jsem mohl začít balit.


Praktické zařizování stáže šlo skoro samo. Univerzitní pracovníci nakládající se smlouvami a stipendii programu Erasmus mi byli ve všem nápomocní. V souladu s filosofií Erasma Rotterdamského (jak jinak) odjímali při pohledu na mé bláznovství všechna břemena a strasti z mých beder a nakládali je na bedra vlastní. Osvědčilo se mi chodit za nimi osobně a dávat najevo svou naprostou bezradnost. Ve střetu s jakoukoliv byrokracií sepisuji odzbrojující čestná prohlášení. Lze jimi nahradit ztracené účtenky, zapomenuté dopisy třetích stran a podobně. S dostatečně dementním čestným prohlášením je dokonce možné, aby za vás valnou část úředního procesu vyřídil někdo jiný. Někdo, komu se z podobných věcí dělá méně špatně (rád bych zde vyjádřil svůj nehynoucí dík Kateřině Fiuráškové). Vždy si na svém místě zkuste představit Švejka, zapište jeho hypotetický projev a nakonec vyměňte „poslušně hlásím" za „čestně prohlašuji". Nemůžete udělat chybu.     


V době před odjezdem jsem často poslouchal slovenskou kapelu Živé Kvety, žádného polského interpreta jsem v té době příliš neobliboval, tak mi tato volba přišla dostatečně symbolická.

„Dni ako komíny, ako tulipány
S dlhými nohami, sú pred nami"

Musím přiznat, že kdybych věděl, jak pitomé je cestování autobusem po zacpaných silnicích první a druhé třídy, které na trase Praha-Wroclaw převažují, zkusil bych svou stáž přesunout na období, kdy mezi těmito městy povede hyper-loop, pořádná dálnice nebo alespoň vlakový koridor. I tak bylo ale cestování tam a zpět celkem v pohodě. Během Wroclawské rezidentury jsem zajel do Prahy několikrát (měl jsem tu různé kulturní a společenské závazky kterých jsem se nechtěl vzdát), což by v případě dlení ve vzdálenějších městech mohlo představovat trochu problém. Wroclaw tak mohu s klidným srdcem doporučit především těm vědcům, kteří se nechtějí po dobu stáže odstřihnout od naší úžasné tepající undergroundové krakatice.


Stáži samotné nelze nic vytknout. Spolupráce s místními vědci byla perfektní. Oproti naší kanceláři (někteří říkají vznešeně laborka) tu panovala rozvinutější kultura Home-office, což mi celkově fyziologicky sedlo. Promeditoval jsem třeba čtrnáct dní v kuse střídáním intenzivního pracovního nadšení/nasazení a bezbudíkového spánku s jednou nebo dvěma hodinovými (přínosnými) konzultacemi. Kromě práce na zmíněném kroskulturním vzorku (výstupem bude, myslím, jednoho dne pěkný článek) jsem měl čas doklepnout asi dva další projekty a jednu revizi článku (To byla tedy pěkná otrava. Peer-peskování je reziduum starší kulturní praxe a zaslouží shořet spolu s lyžařskými centry, domácími mazlíčky, reality-show, kuřecími plátky s nivou a učebnicemi japonštiny pro samouky.) Když přijel do našeho institutu Filip Zimbardo, oslovilo mě vedení, abych uspořádal krátký slavnostní koncert. Hráli jsme vypalovačky kapely Slzný splín. Já jsem třískal na kytaru a spřátelené studentky vydávaly kvičivé zvuky na post-apokalyptické famfrnochy.


Wroclaw je plná skvělých míst. Velikostí a polohou svádí sice k návštěvě o délce jednoho Eurovíkendu, ale doporučuji všem, aby tam zkusili strávit alespoň měsíc. To město k vám přilne jako takový ten reflexní lupající náramek, co ho teď z nějakého důvodu nosí všichni troubové na batohu, ke stehnu pružné švédské plavkyně. Je zde mnoho nádherných parků, koncertních sálů, dvoupatrových hospod, hipsterských bister, melancholických panelových sídlišť a moderních obchodních domů (Tam rozhodně nechoďte, jen na sebe nechte působit hrozivou, vehementní, konzumem ulepenou urputnost těchto pomníků naleštěné bídy - z několika zdrojů jsem slyšel, že Wroclaw je v počtu metrů čtverečních podlahové plochy obchoďáků na hlavu první na celém světě. Dost možná je to pravda. Místní nereferují ke směrům v rámci města podle světových stran, ale podle směrů ke čtyřem gargantuovským stavbám tohoto typu.) Setkal jsem se zde se skupinou vyhledávaných jevištních techniků, zvukařů a osvětlovačů, kteří se rozhodli natrvalo usadit v pohostinné Wroclawi, aby zde odpočívali mimo sezonu, když zrovna nekočují Evropou s některým z představitelů grandiózního stadionového rocku. Tito lidé pocházeli z mnoha různých zemí (z Polska ani jeden) a Wroclaw (Česky Vratislav, Německy Breslau), slovutný květ Evropy, je do jednoho jako nefalšovaná kosmopolitní metropole na rozhraní sfér vlivu tří (historicky i více) mocností přijala. Pokud pro mě něčí názor zavání pravdou, je to názor opilé zmalované padesátileté brécy v kšiltovce, která zná spoustu vtipů o basácích, jedno kouzlo s cigárem a jedno s pivním táckem:


„Wroclaw is the best."


Nejlepší kávu mají v kavárně Cocofli v ulici Pawła Włodkowica kousek od centra, dejte si tam i skvělé švestková trufflíky. Za návštěvu stojí i sousední židovské bistro. Mají tam dobrý Hummus.


Poblíž (v průchodu mezi Włodkowica a Świętego Antoniego) je bezvadná vypošená pekárna Charlotte. Prodávají tam croissant s hromadou mandlí a (asi) medu. Je to strašně sladké, ale když to pak přerazíte roastbeefem, co tam mají taky, tak to zvládnete a nemusíte ani obědvat. Je tam celkem normální dát si ke snídani šampáňo a džus (buď smíchaný nebo každý zvlášť). Makronky a bagety jsou tu taky prima.


Celkově se vyplatí pořádně propátrat sousedství těchto dvou ulic. Dobrých podniků je kolem celá řada. Někde se tu nachází vnitroblok plný starých Wroclawských neonů a distrikt úplně příšerných diskoték a nočních podniků (doporučit se dá asi jenom zaplivaný rockový klub Niebo, jednoho kámoše tam prý málem pobodali a já jsem tam viděl mávat bouchačkou nějakého trotla, ale slyšel jsem tam hodně parádní Jimi Hendrix revival, se kterým zpíval skutečný černoch). Tato místa se zjevují pravděpodobně jen v noci, ve dne jsem na ně nikdy nenarazil.


Kousek odtud je kino Nowe Horyzonty, hrozný multiplex (zrenovovaný v době, kdy byla Wroclaw oficiálním evropským centrem kultury), kde je ale jeden dobrý sál, kde hrají artové filmy (ale pozor, pokud jsem to pochopil správně, v Polsku je za artový film považován i dokument o feministkách).


Někdy zajděte na snídani do bistra Dinette na placu Teatralnym. Nejlepší je dát si vafle se sázenými vejci, hromadou slaniny a javorového sirupu. Objednal jsem si k tomu ještě avokádo navíc, abych si připadal jako správný opovrženíhodný hýřil a bylo to asi nejlepší jídlo na světě. Kafe pražené celkem natmavo, ale s takhle brutálně sladkým pokrmem se to dá.


Na hlavním rynku je blok radničních a tržních domků. Když vlezete do uličky Sukiennice, najede tam pár sympatických bister. Mám nejradši místní Wok-in. Je to taková klasika, ale mají tu wroclawskou vyhipstřenou limonádu Dobry Materiał. Dejte si příchuť Kolanko. Je to asi ta nejlepší moderní colová limonáda. Nechápu, proč se všude tak strašně chytil On Lemon (dříve John Lemon) z blízkých Katowic. Kolanko si ve Wroclawi dávám, kdykoliv na něj narazím. Pokud chcete zajímavější asijskou kuchyni, než dostanete ve Wok-inu, doporučuji Panda Ramen, Orientuj Się nebo Woo Thai Street Food (všechno celkem blízko centra).


V Polsku jsou specialisté na specializované restaurace a hladová okna. Pokud mají někde jenom hranolky (Frytki i sos) nebo jenom hamburgery (Pasibus) nebo jenom toasty (Revel toast), buďte si jisti, že to budou dobré hranolky, burgery nebo toasty. Často se stane, že fenomenální lokální podnik vyhřezne hromadu franšíz v sousedních čtvrtích i vzdálených polských metropolích. Protože je velkých polských měst hodně, dokázala neutuchající selekce formou inovací a krachů vytesat celou řadu výtečných řetězců s občerstvením. Plody tohoto procesu se dají ve Wroclawi vychutnávat mimořádně pohodlně.


Přímo na rynku je kavárna Literatka, je to taková půvabná starosvětská turistická past. Mají tam Plzeň a na stěně visí obraz Císaře pána. Káva je tak akorát hnusná a drahá. Uvnitř se může kouřit a mají otevřeno dlouho do noci. Možná potkáte Wrocalwského zeleného mužíka, samolibého schizofrenika převlečeného za samorost. Je to kýčař, ale tvrdí o sobě, že je umělec. Když mu dáte pár zlotých, věnuje vám svojí (špatnou) básničku nebo nějaký (zelený) obrázek.


Hala Tergova (Markthalle) stojí taky za návštěvu. Mají tu největší výběr tradičních polských mléčných karamel „Krówek". Od luxusního zboží s mákem nebo tekutou čokoládou uvnitř až po poctivé směsné workingclass Krówki. Z boku budovy je vchod do celkem solidního pivního baru, kde se točí moderní řemeslné pivo. Jinak bych si dával v Polsku na craftbeer spíš pozor. Myslí si, že to umějí uvařit, ale spíš to neumějí. Je to často nějaká přesládlá IPA nebo úplně odporný pšeničný patok.


Nejlepší místo ve Wroclawi se jmenuje Pieśniarze a schovává ve vnitrobloku, který je přístupný z rohu náměstí nebo z ulice Szewska (to je ta, po které jezdí tramvaj), cestu vám ukáže cedule „Kawa i poezja". Jedná se o černou plechovou budku, která má dveře ve tvaru kytary. Celý podnik (hudební klub?) působí jako výsledek krystalizace hromady starých knih a rozbitých hudebních nástrojů. Pan majitel se jmenuje Donat a je to svérázný duševní kutil. Věří v boha, ale vedle plakátu s papežem Janem Pavlem II. má portrét Rasputina, takže je to celkem v pohodě. Zajděte sem někdy na koncert, uvidíte buď něco vážně skvělého nebo něco vážně bizarního. Schází se zde hromada zajímavých lidí. Jinde ve Wroclawi je v této koncentraci asi nepotkáte.


Chodí sem třeba:


Berndt Brecht, vyžilý pouliční performer a hráč na Didgeridoo, původem z Německa, který udržuje ve svém malém těle několik osobností najednou (mimozemšťan Be-be, jakýsi sauerkraut-Tom-Waits, nachlazený bezdomovec...) a příležitostně mezi nimi přepíná.


Martin, který vsadil všechny peníze zděděné po otci na celkovou výhru Donalda Trumpa v prezidentských volbách ještě před republikánskými primárkami, takže je z něj teď boháč, nemusí pracovat a dny tráví překládáním písní Boba Dylana do polštiny, což rozčiluje jeho matku.


Seržant Miłosz, který studuje armádní akademii ve Wroclawi (vysoká škola se stipendiem a ubytováním zadarmo), v noci utíká z kasáren, vystupuje v improvizačním souboru (pro více info navštivte hospodu Schody Donikąd) a hraje po barech na slide-kytaru vyrobenou z erárního rýče.


Irácký básník Umar, který utekl za peníze z nějakého norského fondu z území okupovaného bojůvkami takzvaného Islámského státu, aby se pokusil se svou poezií prorazit v nejkřesťanštější zemi na světě.


Italský DUBový virtuos Pablo (Když se pokoušel rozjet pravidelné seance elektronické obdoby Reggae v Pieśniarzích, volali sousedi na policii a nějaká paní po nás z balkonu házela granule hydroponického substrátu, když jsme kouřili před budkou.) a jeho kamarád Kapitán Kivi, který se nějaký čas živil v Londýně dumpsterdivingem a shopliftingem.


Marta, která pracovala v Praze asi deset let pro firmu Exxon, takže mluví perfektně česky.


Dvoumetrový sochař Karol, který má ateliér ve starém tramvajovém depu v městské části Popowice (googlete zajezdnia Legnicka, v létě se tu také občas pořádají koncerty) spolu s tou paní, která je zodpovědná za většinu legendárních Wroclawských sošek trpaslíků.


Nejlepší moderní umění mají v galerii Avantgarda kousek od rynku a v Pavilónu čtyř kopulí, který je se zbytkem velkolepého výstavního komplexu zahrnujícího Halu Století a obrovskou zpívající fontánu zapsán na seznam UNESCO. Kupodivu ani v jedné této instituci nemají dobrou kávu. V okolí Haly Století se ale dá narazit na pár dobrých food trucků.


Na náměstíčku Plac Solny se v létě nonstop prodávají květiny a v zimě je zde jakýsi odporný vánoční dům a kolotoče.

Ještě se podívejte do čtvrti Nadodrze (Nadodří). Je to bývalá dělnická enkláva (obklopená buď bohatšími městskými segmenty nebo řekou), která prošla v posledním desetiletí fází delikátní gentrifikace. Je zde pitoreskní vnitroblok, který pomalovali společnými silami místní děti, fotbaloví chuligáni a současní umělci.


Hned bych jel do Wroclawi na stáž znovu, ale asi to letos nestihnu, pojedu do Vídně a tam to bude určitě taky fajn. Stáž Erasmus+ ve mi významně obohatila život. Mám díky ní založeno na zajímavou profesní spolupráci, na řadu krásných celoživotních přátelství a naučil jsem se trochu polsky. Metody Jana Havlíčka slaví další fenomenální úspěch!


konec

 

 

Text vyšel ve zkrácené podobě ve zpravodaji České a slovenské etologické společnosti (Zprávy ČSEtS, č. 32, únor 2019)





Vietnam Army Superstar (próza, Veronika)
    

30.10.2018
Vietnam Army Superstar

Při první návštěvě tržnice Sapa jsme měli štěstí. Restaurace, kterou jsme si vybraly, disponovala velkoplošnou obrazovkou s programy vietnamské televize. Naše exkurze do odlišného kulturního prostoru byla notně umocněna o zážitek ze sledování vietnamské reality show. Jelikož jsme nerozuměly ani slovo, byly jsme odkázány pouze na to, co vidíme a snažily se v tom nalézt nějaký smysl.

Byla to určitá variace na talentovou soutěž, kde soutěžící v jednotlivcích i skupinách zpívají, žonglují, nebo předvádějí pantomimické scénky. Ovšem všichni účinkující byli... vojáci! V porotě seděli tři vrásčití, metály ověšení lampasáci, kteří vypadali, jako by vylezli z nějaké propagandistické fotografie s Kim Čong Ilem. A k dovršení toho všeho okupovali příslušníci ozbrojených sil i hlediště.

Po každém vystoupení snaživých vojáčků byl přenos přerušen videospotem, propagujícím vietnamskou armádu. Takže: chlapec procítěně dozpívá baladu, ukloní se a vychutná si potlesk. Střih: Lesem se valí tank a smete všechno, co mu stojí v cestě. Bahnem obalení branci lezou jak chromí brouci pod sítí ostnatého drátu. Týpek s kulometem rube hlava nehlava do všeho kolem sebe. A střih: a jsme zpátky v divadle koloniálního stylu, rozhrne se krvavě rudá sametová opona a dva vojáci s nacvičeným úsměvem žonglují s koštětem a talíři.

Nakonec všichni soutěžící předvedli, co umějí a je čas, aby byl vyhlášen vítěz. Soudruzi lampasáci se odejdou poradit do zákulisí a vrátí se ve společnosti tří mladých dívek. Všechny jsou nesmělé, krásně nalíčené a mají oblečené skvěle padnoucí minišaty. Každá má v ruce polovinu rozlomeného papundeklového srdce. Porotci postupně zavolají na jeviště tři vojáky, jejichž výstupy shledali nejhodnotnějšími. Každý z nich obdrží gratulaci, obří pendlovky a překvapivě: polovinu papundeklového srdce - tentokrát zrcadlově obrácenou. Voják neváhá a s hodinami v náručí běží k dívkám a nedočkavě porovnává jejich poloviny srdcí s tou svojí. Zadaří se, drobná dívka s odbarveným mikádem má polovinu srdce, která svým nepravidelným, zubatým zlomem přesně zapadá do té vojákovy. Chlapec se raduje, jednou rukou objímá dívku, která na kameru nesměle vystrkuje spojené papundeklové srdce, a v druhé ruce svírá svou první výhru: hodiny. Stejně jako dva další vítězové. V záplavě konfet přijímá novopečený pár gratulace od lampasáků z poroty a od spolusoutěžících. Konec.

„Podle mě je to jasný", povídá Pája, „ve Vietnamu mají, podobně jako v Číně, nedostatek žen. Takže když se chce někdo oženit, musí si nevěstu vyhrát v reality show."

Tohle vysvětlení se mi nezdá, ale lepší nemám a bez úspěchu skončil i pokus vyptat se personálu restaurace. Takže se spokojíme s Pájiným vysvětlením. Koneckonců, je to vlastně až zas tak bizarní? V Japonsku mají třeba mnohem ulítlejší soutěže.


Andělíčkové (próza, Veronika)
    

15.6.2018
Andělíčkové

Andelickove.JPG

 

Probudila mě zima a mokro. Otevřela jsem oči a zjistila, že už nejsem u sebe doma v koupelně, ale někde venku, ležím na poli v oranici, na obzoru v mlze rozeznávám siluety stromů a z jejich korun se line kakofonie ptačích skřeků. Zvedám se a přitahuji si nohy k tělu. Hlava mi ještě trochu třeští. Moje myšlenky ale přeruší hlas, který se za mnou ozve.

            „No konečně, vstávej, nemáme moc času!"

            Ten chlap v černé mnišské kutně má přísný výraz a z tónu jeho hlasu je jasné, že není zvyklý o něčem diskutovat. Mávnutím ruky mi pokyne, abych ho následovala, otočí se a rychlou chůzí se vzdaluje. Ale já mám tolik otázek! Například by mě zajímalo, jak jsem se sem vlastně dostala.

Poslední, co si pamatuji z domova, byla rána do hlavy.

Celý večer mi bylo nějak divně a uprostřed noci mě ze spánku probudila nevysvětlitelná nevolnost. Jako by mě někdo strčil do odšťavňovače a otočil knoflík na plný výkon, nesnesitelná bolest zachvátila celé moje tělo, nedokázala jsem ani určit, odkud vychází, prostě byla všude. Odplížila jsem se na záchod. Rukama jsem svírala studený porcelán a pozorovala klidnou hladinu vody ve žlábku. Vtom se mi zatmělo před očima a v rukou jsem začala ztrácet cit. Svezla jsem se vedle mísy na studené dlaždičky a za šumění v uších pomalu ztratila vědomí.

            „Počkejte, pane! Řekněte mi, kde to jsem?"

Bosýma nohama se bořím do rozčvachtané oranice, ztratím rovnováhu a padnu obličejem do bláta. Mnich se na mně otočí a zlostně zavrčí:

„My dva máme úkol. Musíme spolu zachránit jeden lidský život." Mávne směrem ke stromům na obzoru a na mé další otázky už nereaguje.

 

            Pod dubem stojí na nahrubo stlučené stoličce mrňavý, na kost vyhublý muž v šedých roztrhaných hadrech a něco kutí ve větvích. Přivazuje tam nějaký provaz. Se smyčkou na konci.

            „Co si myslíš, že děláš, ty hříšníku?", hřímá mnich.

            „Štavim ši houpačku", procedí muž bezzubými ústy.

            „Ty si budeš dělat legraci ze sluhy božího?"

            „Oťče, dějtě mě pokoj."

            Mnich popadne muže za zbytky košile a přitáhne si jeho obličej ke svému, což je neuvěřitelné, protože skrček smrdí tak, že i dva metry od něj mi slzí oči. Asi jako mrtvá ryba macerovaná ve čpavku a zalitá octem.

            „Pamatuj, že život ti dal Bůh! Sám sis život nedal, tudíž nemáš ani právo si ho vzít."

            „Já še žádňýho boha něpjošil, aby mě pošlal ňa ťohje šlžavý údolí! Čopak je ťo nějakej živoť, ťohje?" Muž bezmocně máchne rukou za sebe. Díra v blátě, zakrytá větvemi, jako dům, hromada mechu jako postel. Vyzáblá koza se splasklým vemenem, přivázaná ke kůlu, mečela hlady. Ze skromného políčka žalostně trčely napůl shnilé klásky obilí. Prohlížím jsem si tohle zoufalé zátiší a poslouchám mužovu litanii. 

            Jeho ubohé políčko mu rodilo rok od roku čím dál míň. To málo, co vypěstoval, mu často napadla divná plíseň a když obilí snědl, zvracel a měl halucinace. Vlastně si nepamatoval, jestli se někdy v životě najedl dosyta, spíše ne. Jakmile mu narostly zuby, jeho matka ho naučila, že když si bude kousat kožený pásek, pocit hladu se tím na chvíli potlačí. Teď už žádný kožený pásek nenosil, i ten poslední si dočista rozkousal.

Z lesů za soumraku vylézají hlady pološílení vlci, před kterým se vesničané s nasazením vlastního života snaží uchránit svá pohublá dobytčata. Raději vlčím čelistem nastaví své vlastní krky, jen aby zachránili živobytí své rodiny.

            Náš muž už rodinu neměl. Všechny jeho děti zemřely už jako malé, většina krátce po narození, už si ani nepamatoval jejich přesný počet. O ženu přišel před dvěma lety. Práce bylo hodně a jídla málo, byla vyčerpaná, prostě si lehla a už nevstala. Svlékl jí, odtáhl jí za nohy k bažině (na kopání hrobu byl moc slabý) a tam jí hodil. Zamumlal nějaké modlitbičky, co ho učili, ke Kristovi a Marii, ale i k jiným bohům, ne, že by si od toho něco sliboval, ale protože se to tak sluší.

 

            „Pohane", ulevuje si mnich a posílá hutný plivanec směrem k muži na stoličce. Ten jen pokrčí rameny.

            „Těň váš bůh moč něpomáhá, tak občaš žkouším štajý bohy. Ale ťaky něpomáhaj. Je ťo všechňo šťejňá pakáž!"

            „V pekle už se na tebe chystají. Jéje, tam si na tobě zgustnou! Budou tě vařit v sudech se smolou, a rožnit na ohni. Lucifer tě bude nutit, abys mu líbal zadek."¨

            „Ňo a čo, ašpoň še ohžeju, houší něž ťaďy ťo něbudě. A líbať žaďky - už šem mušel dělať houší věči!"

 

            „Moc vám to nejde", rýpla jsem si do mnicha. „Proč toho pána nenecháte být? Copak nevidíte, jak mizerně žije? Co z toho života vůbec má? Já na jeho místě bych si taky hodila mašli."

Mnich na mně vrhá zlostný pohled, který přechází ve škodolibý škleb.

„Máte pravdu, moc mi to nejde. Ale já koneckonců nejsem ten, kdo by měl mít  největší zájem na tom, aby se tady ten pohan neoběsil."

„Obávám se, že vás asi nechápu..."

Mnich si založil ruce na prsou, zhluboka se nadechl, podíval se mi do očí a řekl: „Je to váš předek. Jestliže zemře dříve, než zanechá živého potomka, vy se vůbec nenarodíte."

 

Přiskakuji k dědovi na stoličce a tahám ho za rukáv.

„Počkejte, pane, hlavně se neunáhlete! Uvědomte si, že takovéhle rozhodnutí už nikdy nebudete moct vzít zpátky! Třeba se za pár měsíců všechno zlepší a vy na tohle všechno jednou budete vzpomínat s úsměvem." Co to plácám, proboha. Tenhle člověk zažil za svůj krátký život tolik hrůz, že si to vůbec nedokážu představit. A teď se na něj snažím zapůsobit radami z Mojí psychologie.

„Musíte myslet na budoucnost. Kolikrát v historii to lidé měli opravdu těžké, ale vždycky to překonali a šli dál, založili rodiny a zplodili potomky. Kdyby to naši předkové vzdali, nikdy bychom se nedostali tam, kde teď jsme."

„Já už žáďňý děti něchči. Je ťo hjožňý še dívať, jak vžďyčky umžou."

„Ale všechny vám neumřou! Koukejte, já to musím vědět, protože jsem váš potomek a pocházím z budoucnosti!"

„A jak ťo ťam vypaďá, v ťý buďoučňošti? Jako ťaďy? Je ťam ťaky ťak těžký vypěšťovať ťjochu obilí?"

„Já ani nevím, my si potraviny nepěstujeme, prostě zajdeme do obchodu a tam si koupíme, na co máme chuť."

„A vežměš mě ťam š šebou?"

„To asi nepůjde."

„Ťak ši ťjhni ňohou." Muž se otáčí a zkouší pevnost větve, na které se houpe oprátka.

 

Mnich se na mně vítězoslavně usmívá, otáčí se k muži a říká:

„Ta dáma se ti snaží říct, že budoucnost máš ve svých rukou a neměl bys jí jen tak zničit jedním neuváženým činem. Z krve vás, špinavých chudáku, co ryjí nosem v hlíně, jednou vzejdou umělci, lékaři, vládci a vědci, kteří budou posílat plavidla je hvězdám."

„Má pravdu", přidávám jsem se k mnichovu monologu, „do vesmíru se opravdu létá. Už za časů mé babičky první člověk opustil Zemi a prošel se po Měsíci."

Muž pouští z ruky provaz a otáčí se k nám.

„Opjavďu? A jak ťo ťam vypaďá? Šedí ťam Páňbůh ňa ťjůně a kojem líťaj aňdělíčkové a hjajou mu ňa hajfičky?"

Začínám jsem se smát a mnich po mně vrhá káravý pohled. Schovám jsem si obličej do rukávu od pyžama a na zamaskování svého počínání zakašlu.

„To víte, že je tam Pánbůh i všichni svatí a andělíčkové! Pánbůh sedí na zlatém trůně a pozoruje, co se děje na Zemi, Ježíš si zapisuje, kdo půjde do nebe a Panna Marie háčkuje andělíčkům čepičky. Jsou s nimi všechny duše dobrých lidí a ty se bez ustání radují. Hopsají po hvězdách a koupou se v Mléčné dráze. Když mají hlad, přiletí tác s jídlem, na které má kdo zrovna chuť. Rostou tam obří květiny, které nádherně voní a zvířátka jsou tam přítulná, plyšová a neškodná."

„Šou ťam blechy?"

„Ale, kdepak. V nebi jsou to samé radovánky a hostiny a odpočinek. A nejlepší je, že čím víc kdo trpí na Zemi, tím líp se bude mít v nebi. Ti největší chudáci mají v nebi pro sebe ty nejkrásnější zámky, oblékají se do zlatého hedvábí a králové, papežové, exekutoři a ředitelé nadnárodních korporací jim musí prát prádlo a vynášet nočníky!"

Muž se začíná culit a při tom odhaluje odporné krvavé dásně se zčernalými pahýly zubů.

„Ňočníky!"

„Ano, vynášejí jim nočníky a čistí žumpu! A nedostávají žádné nářadí, musejí to dělat rukama!"

Muž se láme v pase a srdečně se směje. V očích mu poprvé zazáří plamínek naděje.

„Vidíš", spokojeně praví mnich, „co jsme ti říkali v kostele, je pravda! Po smrti se dostaneš do nebe a všechno tvé vezdejší strádání se ti obrátí ve věčné blaženství. Musíš jen být pokorný křesťan, poslouchat církev a svou vrchnost a žít tak, jak se líbí Bohu. V potu tváře dobývat svůj chléb, najít si ženu a rozmnožit se!"

Muž se škrábe na hlavě.

„Žeňu bych ši ňašel, ťo jo, vďova po šoušeďovi po mně pokukuje, ale žíkala, že už žáďňý děčka něchče."

„Tak jí jednu vraž, to seš chlap, sakra? O tomhle nemá ženská co rozhodovat!", zahřímal mnich. Muž pokýve hlavou a odvazuje oprátku ze stromu. Mnich mu požehná znamením kříže, ještě mu krátce promluví do duše, potom mě bere za předloktí a vzdalujeme jsme se.

 

Probudila jsem se v koupelně na studené zemi. Nevolnost byla pryč. Jen pyžamo jsem měla celé promočené a zablácené. Vlezla jsem si do vany a pustila na sebe proud teplé vody. Potom jsem hodila pyžamo do pračky, napustila si vanu s pěnou do koupele a lehla si do ní s hrnkem horké čokolády a marshmallows. Uprostřed této rozkoše jsem věnovala vzpomínku muži, který si tohle nemohl dopřát jedinkrát v životě, ale díkybohu uvěřil, že po smrti si to vynahradí. Když ve čtyřiceti umíral uvnitř rákosové chatrče nasáklé dýmem na zablešeném slamníku, byl určitě šťastný a těšil se na všechno to rozmazlování, které ho podle jeho víry čekalo. Takový nekonečný wellness pobyt na Onom světě.

 

Jak byl na tom lépe oproti dnešku, kdy se všichni umírání bojí. Jeho život měl v podstatě happy-end, kdy to nejlepší přišlo nakonec.


Tři králové (próza, Mlyje)
    

19.4.2018
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Tři králové

Beranek.JPG

My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám, štěstí zdraví vinšujem vám.

Mrzlo, až praštilo a my tři kamarádi vyrazili na koledu. Ostatně jako každý rok. Křídou jsme psali na zárubně K+M+B a do ranečků sbírali různé dobroty a tretky, které nám dobří lidé ochotně dávali. Tu a tam jsme si přišli i na pár drobných mincí a hned se nám koledovalo veseleji. Této požehnané noci  ani psi neštěkali. Vším prostupovala láska, klid a mír.

Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka, my jsme k vám přišli z daleka.

Na konci malé dědiny stálo krásné stavení, už jsme byli řádně promrzlí a tak jsme požádali o střechu nad hlavou. Panímáma nám dala každému po krajíci chleba s husím sádlem a uvedla nás do skromné stáje. Pro nás to však byla pravá královská komnata. Bylo tu příjemně teplo, a aby ne, když našimi společníky byli oslík, beránek a pár tažných koní. Připadali jsme si docela jako Ježíšek v jesličkách. Zvířátka nás zahřívala svým dechem a Kašpar se dokonce přitulil k beránkovi, který jej přijal jako zbloudilou ovečku. Zabořil hlavu do jeho teplé vlny, rukama jej objal kolem krku a v tu ránu usnul, jako když ho do vody hodí. Baltazar zatím po očku pozoroval oslíka. Mně už pomalu přepadala únava a tak jsem také odešel do říše snů. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale ze snu mě náhle vytrhlo zděšené hýkání oslíkovo. Oslík ale klidně spal v rohu stáje. Ono hýkání patřilo totiž mému druhu. Kašpar zběsile rajtoval na vyděšeném beránkovi a dychtivě hýkal jako osel. „Ten člověk je skutečné hovado, kolikrát už jsme museli prchat před rozzuřeným hospodářem a on si ani v tento posvátný den nedá pokoj!“, pomyslel jsem si a raději si přes hlavu přehodil otep slámy. Spánek však nepřicházel. Neustále jsem musel pozorovat svého přítele, kterak obcuje s nebohým beránkem. Kašpar se pomalu dostával do ráže. Řičel už doslova jako tur, beránkovi se podlamovala kolínka a tím pomalu měnil úhel jejich spojení, což Kašpara uvádělo na samotné hranice rozkoše. Nakonec s mohutným zavytím vyvrcholil, padl na znak a hluboce oddechoval. Stejně tak i chudák beránek. Po nějaké chvíli si otřel o bělostnou vlnu své vadnoucí přirození a usnul vyčerpáním.

Selka.JPG

Nám třem se hvězda zjevila, která jak živa nebyla, která jak živa nebyla.

Vyšel jsem se raději nadýchat chladného nočního vzduchu. Byla krásná, jasná noc. Dokonce bylo vidět padat hvězdy za obzor. Vybavoval jsem si jiné zážitky z jiných stájí a žasl, že nás za to ještě nikdo neupálil. Vždy jsme se štěstím unikli. Do jiné dědiny, dál za žebrotou. Snad jen shodou náhod se nám dařilo předbíhat svou pověst. Nikdy jsme se ze strachu nevrátili na stejné místo a putovali dál tím širým krajem. Zde se nám dosud dařilo budit dojem poctivých koledníků. Snad bychom mohli pár dnů zůstat. Nakonec, panímáma se k nám chovala hezky a zřejmě by jí nevadilo, nechat nás ve stáji na nějaký čas nocovat. Nakonec… panímáma taky není úplně k zahození.

Skutečně se nám podařilo panímámu přesvědčit, aby nás ve stáji ještě nechala. Slíbili jsme, že vypomůžeme s hospodářstvím a tak slovo dalo slovo a nám se začalo náramně dařit. Dokonce jsme i nějaký ten šesták dostali. Zvířátka ve stáji si pomalu zvykla na naší přítomnost. Zejména oslík velmi přilnul k Baltazarovi. Trávili spolu každou noc ve sladkém opojení tohoto zakázaného ovoce. Jen já jsem zabíjel stále víc času v osamění před stájí a přemítal jsem o kypré panímámě a o tom, co za poklady asi skrývá pod spodničkou. Jenže s ní bylo těžké pořízení. Jak se říká – cudnost sama. Nadevše milovala hospodáře a věřím, že by ji ani ve snu nic nemravného nenapadlo. Mé šance byly minimální.

Z daleka je cesta naše, do Betléma mysl naše, do Betléma mysl naše.

Jednoho dne nám hospodář přikázal zapřahnout koně do vozu a vůz naložit různým zbožím, které pojede prodat na trh do města. My jsme dostali za úkol vykydat stáje, opravit střechu na seníku a spoustu jiných drobností, které bylo třeba udělat. Při štípání šindelů mi nešikovně sjela sekyrka, načež mi zajela hluboko do lýtka. Dopajdal jsem se tedy do světnice, kde mě milá panímáma začala ihned ošetřovat. Vymyla mi ránu pálenkou a pak mi ji pevně zavázala obvazem. Musela použít značnou sílu, ale byla při tom tak jemná! Jak sílil tlak na mém lýtku, pociťoval jsem i silný tlak v kalhotách. Hlava se mi točila a zatmívalo se mi před očima. Chudák panímáma si myslela, že je mi zle ze ztráty krve. Můj útok vůbec nečekala. Vrhl jsem se na ni a začal z ní rvát šaty. Zděšeně vykřikla a snažila se se mnou bojovat. To už ale přispěchali moji druzi přivolaní jejím výkřikem. Ihned pochopili, která bije. Kašpar ji chytil za ruce, Baltazar za nohy a hodili s ní na stůl. Já mezitím připravil roubík ze zbytku obvazu a tím ji vzápětí umlčel.

A ty černej tam vzadu, nevystrkuj na nás bradu, nevystrkuj na nás bradu.

Než odbilo poledne, byli jsme na cestě k lesu. Zase na útěku. Už ani sem se nesmíme nikdy vrátit. Když budeme mít štěstí, k večeru budeme už hluboko v lesích a možná, že k ránu i překročíme hranici.

My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám, štěstí zdraví vinšujem vám.

Tri kralove.JPG

 


Únik, část 6. (próza, Mlyje) • Pt, HR3, 25:8 (próza, Turda) • Stopy ve sněhu (próza, Kalimeee)
    

18.3.2018
Stopy ve sněhu

Stara_Blazkova.JPG

Bylo mrazivé páteční prosincové dopoledne a starej Blažek se právě probudil ve svojí špinavý pružinový posteli. Do místnosti s tapetama začouzenejma od kamen pronikalo nepříjemně ostré denní světlo. To asi spadla stará deka, co byla jenom tak strčená mezi okny namísto závěsů. Za celej svůj mizernej život nebyl Blažek schopnej přivrtat nad okna garnýže. Vlastně ani blbou vrtačku neměl. Se zavrzáním postele se posadil a opatrně se hrabal na nohy. Chytl se rukama za hlavu, která se mu motala jako při jízdě na kolotoči. Chaosem v místnosti byl dočista zmaten. No prostě typickej kocovinovej stav. Potřeboval se rychle vychcat, a tak vyběhl ven před barák. Ani obouvat se nemusel. Běžně chrápal v posteli v holínkách. Když rozepínal poklopec hrachově zelenejch kalhot pozašívanejch bavlnkou zjistil, že je pochcanej. V tom mrazu ho to hrozně studilo na prdeli. Rozhlídl se po venku a vychcal žlutý kolečko na čerstvě napadlý sníh. Pak se vrátil dovnitř do baráku převlíknout si kalhoty.

 

 Asitak před padesáti lety to byl celkem pěknej barák. Bejvalá nádražácká vechtrovna se zelenýma dveřma a oknama natřenýma barvou na vlaky.  Postupem času ale dům zchátral a stala se z něj barabizna. Blažek nebyl na práci stavěnej. Za mlada dělal pomocnýho dělníka u drah, ale pak to uhrál na invalidní důchod. Dokonce ani ten záchod tam za celý ty leta neudělal. V jedný jediný místnosti stála kuchyň s mycákem, pokoj i obejvák dohromady. A za květovanym závěšem byl smaltovanej kýbl na sraní. Na kanapi chrápala jeho žena. Škaredá a nemytá, tak jako on. Vlastně se k sobě hodili. Ale za tu řádku let se vyloženě nesnášeli. Ruku svírající nedopitou lahev od vína měla žena svěšenou z gauče dolů.

„Ta je zas zchlastaná... Hrozná ženská je to. Děs a běs mít takovodle starou, co mám já doma. A jakou zas dělala včera v hospodě vostudu.  Mlela samý kraviny, jazyk se jí plet. Chlastala rum za rumem a pak tam lezla po Vencovi, až sem jí musel dát facku. No žádná škoda to teda neni. “ vzpomínal Blažek na včerejšek. Pak dostal žízeň. Na lince se válela hromada neumytýho nádobí se zaschlejma zbytkama od jídla. A v tom nádobí byly ještě natípaný vajgly od cigaret. V oslizlym plechovym dřezu opláchnul jednu skleničku a napil se vody.

„Fujtajbl“ zabručel, když polkl a poohlížel se místo vody po něčem jinym k pití, co by se dalo ještě docvaknout z lahví stojících v zástupech všude kolem jeho postele. Objevil asi decku rumu. Což ho takhle po ránu mile překvapilo. Kouknul se na sebe do zašlýho zrcátka visícího nad dřezem, usmál se bezzubou hubou a říkal si, že by to dneska nemusel bejt až tak mizernej den. Ksicht si vomyl studenou vodou a zahnědlým hřebínkem učísnul dozadu štětky šedivejch vlasů do ulíznutýho mastnotou samodržícího účesu s pěšinkama od zubů hřebenu. Hodil na sebe zatuchlej vaťák s tmavýma skvrnama mastnoty na límci za krkem a na rukávech a vyrazil ven. Venku podrbal za ušima prašivýho vořecha uvázanýho na řetězu. Z psí misky vyklopil led a dolil mu novou vodu. Na zem mu hodil dvě hrsti granulí. Než nasednul na rozvrzanou ukrajinu, dožahnul zbytek rumu, aby zmírnil kocovinu aspoň do chvíle, než dojede na kole k Jednotě.

 

Do pokoje s tapetama začouzenýma od kamen prudce pronikalo denní světlo. Stará Blažková si rukama zakrejvala obličej, protože jí to vadilo.

„Asi zas spadla ta pitomá deka, co jí ten starej ožrala pořádně nepřidělal, doprdele...“ pomyslela si.

Vstala z kanape, promnula zalepený voči, nazula důchodky a vydatně se napila červenýho vína. Jak párkrát polkla, vobrátil se jí žaludek a mazala se vyzvracet do kýblu za závěsem. Teda většina toho šla do kýblu.

„Měla jsem si nejdřív aspoň uvařit kafe“ povzdychla si, když uviděla tu spoušť, kterou způsobila.

Jenomže kamna byly vyhaslý a s takovou kocovinou by nebyla schopná vybrat popel, ani třísky naštípat.

„Ten vochlasta! Ten starej idiot! Ani mi tu nezatopil a je fuč. Určitě už se zas někde nalejvá, hernajs!“ proklínala muže Blažková.

Vyblafla poslední startku, šedej cop převázala šátkem, oblíkla tlustou péřovku špinavou od sazí a vydala se do vsi. Když po cestě pomyslela na jídlo, zakručelo jí v břiše. Utáhla si opasek. Věděla ale, že nejdřív bude muset sehnat nějaký pití na spravení podrážděnýho žaludku. Po kapsách ani v hrnku v kredenci už nebyla ani komuna. Ani vratný lahváče už doma nebyly.  Na nádraží zrovna projížděla jedenáctka, co jezdí jenom ve všední dny. To si za těch třicet let, co tam bydlela, dobře pamatovala a uvědomila si, že musí bejt nejspíš pátek. Asi třínáctýho. A kolem toho datumu chodí sociálka.

Vrátila se proto a podívala se do schránky. Najednou pocítila nefalšovanou radost. V poštovní schránce byla už tejden očekávaná žlutočervená složenka. „Přišly peníze! Přišly peníze!“ prozpěvovala si.  „Vypadá to, že dneska nemusí bejt až tak mizernej den.“

Přešla koleje, minula nádraží a pospíchala do vsi rovnou na poštu. Tam maj dneska jenom do dvanácti. U Jednoty potkala starýho. Dřepěl na lavičce ještě s jinejma dědkama a chlemtal pivo. U nohy mu stály už dvě vypitý flašky.

Vo nic se ho doprošovat nebude, to nemá zapotřebí. Nic neřekne o penězích. Akorát by jí je sebral, až mu dojdou drobný. Na poště vyzvedla svý čtyři tisíce a šla do hospody na návsi, kde bylo už otevříno. Hnedka ze startu si objednala pivo, polívku s rohlíkem a velkej rum. Chlastala a ládovala se. U stolu seděla sama. Nikdo si k ní nepřisedl, protože smrděla mourem a močovinou. Hostinská štouchla loktem do hostinskýho, aby se šel zeptat, jestli má ta Blažková vůbec na zaplacení, když si vobjednává chlast, polívky a teď ještě k tomu jitrnice.

V tu chvíli, když se jí hostinskej ptal, jestli má čím zaplatit, vešel zrovna jako na potvoru do hospody starej Blažek ještě se dvěma dědkama. Blažková musela peníze přiznat. A tak si začali vobjednávat i všichni tři dědci.

Starej_Blazek.JPG

Brzo účet přesáhl tisícovku. Na lístku už byla pěkná nejen pivní zahrádka. A jak už to tak bejvá, když spolu žijou dva alkoholici, (von teda kolikrát stačí jeden), ale když jsou k tomu alkoholici voba dva, a ještě k tomu chudý, tak je nevyhnutelný, že se začnou hádat. Ať už kvůli chlastu, nebo penězum, to máte jedno.

„Takhle za chvíli mít peníze nebudem!“ začala Blažková. „Už je sakra nezvi, copak nevíš, kolik to bude stát?! A co nám potom zbyde?“

„Když nemáš na chlast, to sou ti dobrý, co babo?! Dyť sou to kamarádi!“ utrhl se na ní Blažek.

„Tvoje stará je pěkná megera.“ přidal se jeden z dědků.

„Kup nám ještě jednu rundu Růženo a neděleeej...“ zkoušel to jinak druhej dědek.

„Tak aspoň ještě pivíčko...“ škemrali dědci, co si už svoje peníze prochlastali.

Ale Blažková se nedala. Bylo jí jasný, že jedním pivem to nekončí. Zacálovala na baru útratu a z hospody se nenápadně vypařila. Ať si chlastaj za co chtěj.

 

Cestou domů si v krámě sebou ještě koupila flašku vodky. Hnedka jí načala a těšilo jí, že jí má jenom sama pro sebe a nemusí se s nikým dělit. Prosincovej den se schyloval ke konci. Slunce už zapadalo za obzor, sníh se v jeho západu třpytil a křupal pod nohama. Doma si Blažková pustila rádio, dřepla si na kanape a mezitím, co pokuřovala startky, ztrestala zbytek čtyřicetiprocentní vodky. Pak vytuhla hlubokým opileckým spánkem.

 

Zanedlouho do bejvalý vechtrovny dorazil starej Blažek a uviděl svojí chrápající ženu. Doma se svítilo a vyhrávalo rádio. Neprobudil jí ani jeho hlučnej příchod. Byl pěkně vytočenej, že žena zmizela i s penězma. Hostinskej je odtamtud velice brzo vykopnul. Chovali se tam jak dobytek, vopruzovali ostatní hosty, rozlejvali pivo a nakonec neměli čím zaplatit.

Kolem projel rychlík v sedm, kterej tam nestaví, tak hlasitě, až nadskakovaly v kredenci skleničky. Blažková pořád nic.

„Ty ses teda zase zřídila bábo!“ zahalekal chraplavým hlasem Blažek. Ale žádná reakce.

„Koupíš si vodku a mně nedáš ani loka ty mrcho lakomá!“ Nepřestával.

Zase se ani nepohla? Vždyť jí nazval mrchou a ještě k tomu lakomou. To už mu nedalo. Šel k ní a sebral jí z ruky láhev. Bába však ležela úplně tuhá. Sáhnul na ní a zjistil, že je úplně studená. Jako ty jejich kamna.

„Krucinál bábo, dyť tys nátáhla bačkory!“ Chvíli s ní třásl, posadil jí, ale její bezvládné tělo se jen svalilo zpátky na kanape.

„K čertu s tebou bábo lakomá! Kdybys tu vodku nevymlaskla sama, nemuselas takhle dopadnout. Co já tady s tebou budu dělat?! To bych snad ani neusnul!“

 

Zabalil Blažkovou do tý starý deky, společně s rejčem a lopatou jí naložil na káru a rozjel se na hřbitov. Byla těžší než pytel brambor. Byla to pěkná fuška dovízt jí na hřbitov, co je víc než kilometr daleko, neprotaženou cestou. Pořád se rozhlížel, jestli ho někdo nevidí, ale naštěstí byli všichni zalezlí doma v teple u televizí. Brzo uviděl voprejskanou hřbitovní zeď. Otevřel těžká zdobená hřbitovní vrata, která pod svou tíhou jako by zasténala. Spatřil hroby s věnci a svíčkami, jejichž plamínky tančili v lehkém vánku. Pod svitem měsíce z náhrobních kamenů zřetelně vystupovaly nápisy jmen zemřelých lidí. I on tady bude jednou ležet, napadlo ho. Až ho z té představy zamrazilo.

Na hřbitově za mrazivého prosincového večera byla velice zvláštní atmosféra. Hrobové ticho jen párkrát přerušilo psí zavytí nebo soví zahoukání. Duše zemřelých jako by ho sledovaly a celý ten hřbitov na něj působil velice tísnivě. Zapálil si cigáro a přemejšlel, co teď dál udělá. No co. Stará se uchlastala. Je mrtvá. A mrtví patří na hřbitov. Na funus nemá. Zkusí jí zakopat sám.

 Blazkovi_na_hrbitove.JPG

Našel volnej flek pod stromama, vzal rejč a pokusil se ho zabořit do země. Půda byla ale úplně promrzlá. Kopat se nedalo. V tom mu přejel po zádech mráz. Jako by mu někdo sáhl na rameno. Otočil se, ale nikoho neviděl. Přepadl ho strašný děs. Rychle vyložil ženu z káry, položil jí na jeden z hrobů, do káry naházel lopatu i rejč, popadl jí a uháněl domů na nádraží. Co bude s bábou dál mu v tu chvíli bylo docelo jedno. Ujišťoval se, že se o to postaraj lidi, co příjdou ráno na hřbitov. Bude jasný, že on za její smrt nemůže. Každej přece dobře věděl, jak moc chlastala. Nebudou se divit, že je po ní. Hlavně, že s mrtvou bábou nebude muset strávit noc. Ještě by ho strašila a dávala mu to za vinu.

 

Doma si lehnul v botách do postele, zakryl se novinama a brzo usnul.

Na malém vesnickém hřbitově se za svitu plápolajících svíček po pár hodinách hroznou zimou probouzí stará Blažková, na kost promrzlá. Kdyby neměla v krvi přes čtyři promile, jistojistě by tam umrzla.

Vyděšeně zírá kolem sebe, kde že se to právě nachází. Nemůže uvěřit vlastním očím.

„Co dělám na hřbitově? Kde jsem se tu vzala? Dyť sem byla doma. To přece neni možný, že bych tady usnula? Málem sem tu umrzla!“ drkotá zubama, zabalená v dece.

 

Se zavrzáním za sebou zavírá těžká hřbitovní vrata. Jde úzkou pěšinkou domů. Tak úzkou pěšinkou s vyjetýma kolejema, kterou by mohla projet tak maximálně kára. Následuje nějaké stopy ve sněhu. Ty stopy směřují pořád rovně až k nádraží. A najednou jí to dojde.

„Dědek mě odvezl na káře na hřbitov! Myslel, že sem mrtvá!“ Dostane na Blažka příšernej vztek. „To snad neni pravda! Myslí, že sem mrtvá, nikoho nezavolá a vodveze mě na hřbitov! Plácne tady se mnou a sere na to! Zmetek jeden! Jen počkej dědku, todleto ti teda nedaruju.“

 

Přidá do kroku a míří kolem Jednoty Nádražní ulicí domů. Veme za kliku, dveře se rozletí. Celá rozlícená vidí dědka klidně chrápat vobutýho v posteli. Přes břicho má noviny, vlasy rozježený, pod hlavou umaštěnej polštář vod nemytejch vlasů, všude kolem vychlastaný flašky a ten bordel. Ten bordel a špinavý nádobí s vajglama. Ve vočích má Blažková vztek. Cití k němu jenom nenávist a zášť. Popadne jednu flašku a v totálnim afektu – švih! A znova švih přes hlavu. Blažek vytřeští oči. Ve výraze úlek momentu překvapení. Po spánku mu stéká čůrek jasně červené krve. Ruce před sebou v křeči svírají noviny. A do třetice nejsilnější úder flaškou do hlavy. Jeho výraz tváře se mění na neurčitý. Ruce se svezou volně podél těla a pouští noviny na zem. Oči ztrácí jiskru a pomalu pohasínají. Potom už jen tupě zírají do prázdna.

Blažková na něj chvíli kouká, pak sáhne pro krabičku a zapálí si startku. Pak starýho převalí z postele na káru a veze na hřbitov. Drží se vyjetých kolejí, a tak cesta ubíhá celkem hladce. Otevře těžká zdobená vrata a vyloží dědka na hřbitově na jednom z hrobů.

„Dneska jsem si ještě ani neuvařila to kafe. Bez pořádnýho kafe by to byl koneckonců mizernej den, a ten já mít nebudu.“

 

 

16.3.2018
Pt, HR3, 25:8

"A Hospodin se proměnil v hada, aby podrobil testu poslušnost svých poddaných. Připlazil se k Evě s rajským jablkem v tlamě a řekl: "Ssssss, papej děvenko, papej." A Eva pojedla ze stromu poznání. V tom přišel domů Adam, dřevorubec, Evin manžel. Když uviděl, co se děje, zmocnil se ho veliký hněv. Tloukl Hospodina svou mocnou sukovicí a křičel jako raněný bizon: „Potvoro šupinatá, ještěre jedovatý!“ „ÁÁÁ! To jsem já! To jsem já!“ ječel Hospodin a snažil se odplazit z dosahu Adamovy hole. Adam si v boji ještě rychle ukousl toho ovoce ze stromu poznání, aby nabral sil na další úder, nevěda co činí. Hospodin vycítil svou šanci a jal se v oblaku dýmu proměňovat zpět do své lidské podoby, aby mohl oba napálené jedlíky řádně vytrestat. Adam na to koukal jako blázen, ale ruku se sukovicí už zastavit nedokázal. Bůh dostal klackem přímo mezi voči a poroučel se do kouta mezi hromadu neumytýho nádobí.


                                    Konec“

Petr, Historky z ráje 3, 25:8

4.3.2018
Únik, část 6.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

„Jak je to možné, že zmizel?“ řval předseda na zdrceného velitele. „Máte svůj osud ve vlastních rukou. Když pominu fiasko při zásahu v bytě, nedokážu pochopit, jak se vám a celému týmu mohl ztratit obyčejný nýmand. Od teď považujte dopadení Fizzyho Effervescenta za osobní záležitost. Ne, nepřerušujte mě, ještě jsem s váma neskončil. Toho chlapa mi přivedete i s tou mačetou. A pokud, nedej bože, někde vyroste hnízdo, tak vás prostě a jednoduše nechám zkrmit.“

„To nemůžete!“

„O tom, co můžu, vy nerozhodujete. Jak jsem řekl, je to na vás. Můžete počítat s veškerou materiální podporou, zásahová jednotka je vám pochopitelně k dispozici. Hlášení budete podávat přímo mně. A především mějte na paměti, že neúspěch nepřichází v úvahu,“ uzavřel předseda.

Velitel Golpear neprodleně svolal poradu zásahového týmu do taktické místnosti vybavené interaktivní nástěnnou mapou, kulatým stolem s velikým popelníkem uprostřed a automatem na horké i studené nápoje. Mapa právě zobrazovala město a přilehlé okolí, žluté linky znázorňovaly pravděpodobné trasy, kudy mohl Effervescent dojít z bytu na autobus, zelená linka kopírovala trasu onoho autobusu, kde byly nalezeny jeho doklady a konečně síť červených čar sledovala pátrání zásahové jednotky. Na první pohled bylo všem patrné, že v daném okamžiku udělali maximum pro dopadení uprchlíka, avšak i v nejlepší síti se evidentně dala najít trhlina. Teď všechny čekala důkladná analýza zásahu, procházení záznamů z bezpečnostních kamer a sestavení pravděpodobných únikových tras. Poměrnou časovou úsporu znamenalo přímé napojení na kamerový systém, Golpear sice netušil, jak je to možné, ale byl za toto usnadnění rád. Přesto se popelník pozvolna plnil a výsledek byl stále v nedohlednu. Ten chlap prostě zmizel. Ale jak. Jak může nikdo utéct zásahovce z bytu a pak se ztratit tak, že ho ani na kameře nenajdete?

„Jediná chyba byl ten autobus. Tam ho to jasně napíplo. Ale to je trochu málo. Víme kdy vystoupil? Nevíme. Nastoupil tam vůbec? Nehodil tam jenom peněženku? Pomáhal mu někdo? Nevíme nic,“ zhodnotil celkem přesně velitel.

Porada pokračovala do pozdních nočních hodin. K nalezení uprchlíka se nijak nepřiblížili, až si vzal slovo Sutil, nováček, který se nešťastného zásahu ani neúčastnil a na poradu přišel pozdě, jako náhradník za zesnulého Hewa. „Veliteli, přemýšlel jsem nad tim a něco mě asi napadlo. Nemusíte bejt profík, aby vám došlo, že nechat se naskenovat v autobusu je průser. Ten chlap neví, jak to všechno funguje, ne? Mně se tohle stát na útěku, tak z toho autobusu okamžitě vypadnu. Jen by to píplo, věděl bych, že jsem v hajzlu. A to podle mě přesně udělal on – okamžitě vypad – nebo spíš na další zastávce.“

„Děkuji za skvělou dedukci,“ přerušil ho velitel, „ale touhle teorií jsme se už zabejvali. To znamená, že by buď vystoupil tady a nebo tady, nejdál tady,“ ukazoval na mapě. „Máme k tomu poměrně konkrétní časový údaje, ale ty kamery nám prostě nic neukazujou. Musel jet dál. A ten blbej autobus objíždí celý město. Prostě neztratil hlavu a zůstal sedět. Vystoupil někde, kde se mu to hodilo.“

„Ale veliteli,“ nedal se Sutil, „tohle všechno jsme řikali, jenže já tam kdysi bydlel,“ ukázal na mapu, „a víte tam jezdí vlak, dlouhej náklaďák, a zrovna tady musí vždycky zpomalit, je tam taková zatáčka a tam ten vlak, no, prostě tam vždycky supěl jakou dobu, to byste si taky pamatoval, bydlet tam. No a jak vidíte na tý mapě, tak ke kolejím se dá dojít tudy, mezi barákama a tam žádný kamery nejsou. Leda soukromý. Já si prostě myslim, že odjel vlakem.“

„To dává smysl,“ připustil velitel. „Okamžitě zjistit ten vlak! V kolik byl v zatáčce, kam jede, co veze, kdo ho řídí, prostě všechno. Sutile, jestli je to pravda, máte před sebou pěknou kariéru!“ A jestli ne, tak jsem v hajzlu.


Hadráci (próza, Veronika)
    

1.1.2018
Hadráci

Být sám je peklo. Jako příprava na smrt, po které nic nebude. Být uvězněn mezi čtyřmi stěnami bez lidského kontaktu, zabíjet den opakující se sestavou stereotypních činností, které nemilosrdně vyměřují tvůj čas, dokud nezemřeš. Těšit se, až přijde noc, nejzajímavější část dne, kdy se děje alespoň něco v barvitých snech.

Když Magdu vyhodili z práce, snažila se to brát pozitivně. Psychologové z dámských časopisů ji ujišťovali, že to má brát jako výzvu, jako možnost se posunout k zajímavější práci a k seberealizaci. Vymalovala si, vytřídila staré krámy, uklidila dům od sklepa až po půdu a čekala, že přijde ta skvělá, pozitivní změna v jejím životě.

Jenže z každé pracovní nabídky na „kancelářskou práci v perspektivní firmě" se vyklubalo otravování lidí po telefonu a nabízení nebankovních půjček, samozřejmě bez pracovní smlouvy. Přiopilá personalistka na uvítanou protočila oči v sloup a ulevila si: „Ježišmarjá, víte kolik mi dneska přišlo životopisů? Dvě stě, jenom za dnešek! Odkud se ti lidi furt berou?"

Jednu takovou nabídku Magda nakonec přijala, aby se sama před sebou přestala cítit jako flákač. Tři měsíce se sebezapřením a s maximálním nasazením obvolávala polohluché babičky a vyjukané teenagery a přesvědčovala je o výhodnosti lichvářských úvěrů, poskytovaných její firmou. Alespoň se mohla každé ráno, když rozespalá nastupovala do autobusu s termoskou kávy v ruce, cítit jako hrdý člen pracující třídy a po cestě zpátky přejet zoufalce, poflakující se u večerky, pohrdavým pohledem. Hrdost byla také to jediné, co jí tahle práce přinesla. Plat nikdy nedostala. Když už trpělivost zaměstnanců přetekla a šli sborem žádat vedení o své peníze, našly kanceláře vedení opuštěné, počítače odvezené a telefony odpojené.

Magdin přítel si po několika měsících beznadějného hledání našel v zahraničí práci a nakonec i novou přítelkyni. Kdo mohl, ten z městečka zmizel. Když se zavřela továrna na zápalky a výroba se přesunula do Číny, všechno se zhroutilo jako domeček z karet. Jenže Magda jen tak odejít nemohla. Její domek na samotě ještě nebyl splacený a ještě žila Magdina babička, která už nikoho jiného neměla. Poté, co Magdini rodiče zemřeli při autonehodě, jí babička vychovala a Magda se zařekla, že jí nikdy neopustí. Babička naštěstí byla pořád celkem soběstačná, jen občas měla podivné stařecké vrtochy. Například Magdě zakázala vyhodit z půdy starou singrovku a několik pytlů látkových odstřižků s tím, že se to ještě bude hodit.

Jednoho dne Magdě zrušili autobus, jediné spojení s okolním světem. Nějakou dobu jí do města vozil soused, jehož matka občas zašla za babičkou na kus řeči. Jenže potom se odstěhovali i oni. Jejich dům zůstal prázdný, a cedule „Na prodej" postupně opršela a pokryla se slizkým lišejníkem. Od té doby jezdívala Magda do města jen jednou týdně, s málomluvným náladovým dědkem, co žil ve srubu na vrcholu hory, měl deset psů a žádný telefon. Občas se s rezavým favoritem objevil za plotem a netrpělivě zatroubil. Magda musela v tu chvíli všeho nechat, popadnout peněženku a přisednout k němu. Ve městě udělala velký nákup brambor, konzerv a trvanlivých potravin, protože nevěděla, za jak dlouho se do města zase dostane. Po takovém výletě vždycky dostala vyrážku a příšernou rýmu, protože byla alergická na psy i kočky. Děda ale z nepochopitelných důvodů vždycky alespoň jednoho psa bral s sebou.

Stejně tak s nimi vypelichaný vlčák jel, když vezli babičku do nemocnice. To, co vypadalo jako obyčejná chřipka, se zhoršilo a Magda se rozhodla spojit nákup s návštěvou lékaře. Ten se rozhodl babičku nechat v nemocnici a Magda tak musela strávit několik dní v domě sama. Bylo to děsivé, všude kolem jen černý les a naproti mrtvá tmavá okna sousedovic domu, jedno už dokonce vytlučené.

Vypadalo to, že se babička uzdravuje, ačkoliv se zdála čím dál zmatenější. Občas si při návštěvě nemohla vzpomenout na Magdino jméno a nechápala, co u ní ta cizí slečna dělá. Magdu to děsilo - ale předpokládala, že babička je jen v šoku ze změny prostředí a že až se obě vrátí domů, tak se to srovná. Bohužel už na to nedošlo. Když Magda jednoho dne přišla na návštěvu, našla babiččinu postel zastlanou a v kanceláři vrchní sestry dostala igelitku s babiččiným županem, řetízkem a pantoflemi.

Od té doby dělal Magdě občasnou společnost jen psí děda. Zjara se ale přestal ukazovat i on. Když už jí to začalo být divné, a začaly jí docházet zásoby, vydala se zrána na půldenní výšlap do hor. Rezavý favorit potažený šedou plachtou stál na dvoře, jako vždycky. Opodál se smečka psů s vrčením prala o něco velkého a bezvládného.

Po dědově pohřbu psy odvezli, srub rozebrali a zahradu nechali zarůst. Magda zůstala sama, obklopena jen mlčícími, majestátními horami. Jednoho dne při úklidu narazila na starou singrovku a vzpomněla si na babičku. Jak vehementně jí přesvědčovala, aby tenhle starý krám nevyhazovala! A těch zbytků látek a odstřižků tak prťavoučkých, že už se nedají použít ani na záplaty. Co s tímhle vším bude dělat?

Bezmyšlenkovitě vyprázdnila tašky a začala barevné kousky rozkládat po pokoji, jeden vedle druhého. Smrděly naftalínem a zatuchlinou. Když jimi pokryla celou podlahu, vloudil se oknem do místnosti zbloudilý paprsek jarního slunce a rozehrál na hromadě dosud nerozložených hadříků stínohru. A Magda v tu chvíli věděla, co má udělat.

Stroj byl po několikaletém ležení na vlhké půdě zadřený. Magda musela jeho vnitřní ústrojí prokapat olejem a promazat zpuchřelé hnací řemeny indulonou. Ale po téhle proceduře zase šlapat jako hodinky. Naši pradědečkové holt uměli vyrobit věci, které se nerozbijí po několika použitích, ale přetrvají po generace!

Ze začátku to Magdě moc nešlo. Stroj běžel buď příliš pomalu, nebo moc rychle. Nedařilo se jí koordinovat pohyby rukou a nohou. Nadávala si, že musela začínat zrovna tím nejtěžším: obličejem. Ten se opravdu moc nepovedl, lezly z něj nitě, každé ucho bylo v jiné výšce a ten křivý úsměv! Když mu ještě přišila oči ze starých knoflíků (v šicím koši bohužel nebyly dva stejné), byl vážně směšný. Magda se rozhodla, že když už, tak tedy bude tenhle první výtvor vážně potrhlý. Udělala mu různobarevnou kštici ze starých vln, dlouhé ruce jako chapadla, každou se šesti prsty a krátké nohy s ohromnými chodidly. Když byl hadrový panák hotový, posadila ho do křesla pro návštěvy, do ruky mu dala staré noviny a na nos mu posadila brýle po dědečkovi. Když ho takhle viděla, poprvé po několika měsících se od srdce zasmála.

Tohohle prvního hadráka Magda pokřtila „Klaun". Každé ráno, když sešla do kuchyně, jí vítal svým přiblblým úsměvem a ona mu ho oplácela. Žertovně mu zacuchala barevnou kštici a ujistila ho, jak mu to sluší.

Na dalšího panáka Magda použila starou, od molů prožranou mysliveckou uniformu po dědovi a paroží, které leželo v dřevníku. „Myslivec Paroháč" měl dobrosrdečný výraz a v ruce brokovnici. Magda ho postavila na stráž do verandy a aby mu tam nebylo smutno, ušila mu i společníka, pejska s ušima až na zem, dlouhého jako tři běžní jezevčíci v řadě za sebou.

Když šila třetího hadráka, plakala. Ať chtěla nebo ne, panák jí připomínal babičku. Nebyl to záměr, ale tak nějak se jeho obličej pod jehlou šicího stroje zformoval přesně do výrazu, jaký měla ona. Magda mu vyrobila vlasy ze šedého chemlonu a oblékla ho do babiččiny oblíbené zástěry. Posadilo ho na babiččino oblíbené místo do rohu a položila před něj knihu křížovek, kterou už babička nestihla vyluštit.

Když měla doma hadrové panáky, už se necítila tak sama. Když si ráno udělala snídani, sedla si vedle Babičky a snažila se dovyluštit její křížovky, potom jí učesala. Někdy jí zkoušela různé účesy a potom jí před obličejem držela kosmetické zrcátko, aby se Babička mohla podívat, jak jí to sluší. Když šila, odkládala si rozešité kusy na klín Klauna. Když bylo venku hezky, šla na zahradu. Myslivce Paroháče posadila do kuchyně, aby pořád nemusel stát sám v chodbě.

Sousedovic opuštěný dům ji ale rozčiloval. Ze střechy mu začaly padat tašky, rozbitá okenní tabulka v podkroví už vypadla úplně. Branka se jednou během vichřice vyvrátila i s plotem, teď ležela na zemi a zarůstala travou. Tohle Magdě usnadnilo její záměr. Zbývalo jen vzít si z bedny s vercajkem kladivo a majzlík a domovní dveře povolily po několika ranách. Čtyři hadroví panáci, tři velcí a jeden malý, mezitím seděli na opršelé lavičce na zápraží. Magda poté každého umístila ze jedno okno a zvedla mu ruku, jakože mává. Od té doby každý den, když vyšla před dům, zamávala svým novým sousedům také.

Občas jí během šití vyvstaly myšlenky, které jí připadaly nevhodné. To se většinou naschvál píchla špendlíkem do prstu, aby je přerušila. Z hebkého plyše si ušila kočku, kterou si brala do postele, před spaním ji hladila a lehala si na ní místo polštáře. Jenže namísto toho, aby jí to uklidnilo, se myšlenky začaly objevovat s větší úporností. Nakonec to Magda vzdala. Nejjednodušší bude našeptávání podlehnout, než ho pořád muset poslouchat a potlačovat.

Když šila Krasavce, otočila Babičku obličejem ke zdi. U Klauna jí nevadilo, když jí pozoruje, jak pečlivě sestavuje obličej, aby připomínal jejího oblíbeného filmového herce, jak si tiskne útržky látek k ústům, aby vybrala materiál na ty nejhebčí rty. Ale když si z dílny přinesla kousek drátu, precizně ohnutého do požadovaného tvaru, a potom jím vyztužila část jeho těla, aby byla správně pevná ale zároveň netlačila, tehdy nesnesla, aby se na ni kdokoli díval a hodila Klaunovi přes hlavu ozdobný přehoz.

Když byl Krasavec hotový, odnesla si ho nahoru do své ložnice. Když se ve verandě její oči setkaly s knoflíkovým pohledem Myslivce Paroháče, zrudla a upřela oči do země. Když za ní ale zapadly dveře ložnice, celý svět zmizel, až na ni Krasavce. Rozsvítila lampičku, ale její světlo bylo moc ostré a vystupoval v něm každý šev na Krasavcově tváři. Když přes stínítko přehodila svůj šifónový šátek, bylo to mnohem lepší. V pološeru Krasavec docela připomínal živého člověka. Chvějícími prsty se vysvlékla. Když přehazovala kalhotky přes čelo postele, proběhlo jí hlavou: „Musela jsem se zbláznit."

Druhý den ráno Magda litovala, že nemá žádný kontakt na svého bývalého přítele. Toužila mu říct, že i hadrový panák je v posteli lepší, než byl on.

Teď, když měla svým způsobem společnost i milence, byla Magda plná života. Od rána kreslila, stříhala a šila. Na krbové římse byly vystaveny hlavy nových panáků, kterým Magda postupně tvořila těla. Starci i děti, různé rasy a národy. Momentálně šila černošku, která jí mimořádně bavila, kvůli jejím vlasům. Z metr dlouhých chemlonových pramenů jí upletla drobné copánky a vplétala do nich korálky. Potom jí škodolibě posadila vedle Babičky, která se zaživa projevovala jako pěkná rasistka, i když vlastně moc cizinců v životě nepotkala.

„Co s těmi všemi panáky budu dělat?", pomyslela si jednou před spaním Magda. „Nemám jich už dost? Co kdybych některého zkusila prodat? Jenže kde? Mohla bych si ve městě, třeba na radnici, uspořádat výstavu. Ale vždyť by se mi smáli! Nebo ne?" Z úvahy jí vytrhly rány a řinčení skla.

„Co to děláš, ty vole?"

„Jau, napíchnul sem se na paroh!"

„Ty vole, tak tohle je moc! Tady žije nějakej magor, ve vedlejším domě byly taky takovýhle divný panáci. To je nějaký vúdú, nebo co. Poďte, pudem rači pryč!"

Hysterický ženský hlas tomuto návrhu přizvukoval. Ozvalo se plesknutí a vzlyknutí a autoritativní hlas zařval. „Žádný takový. Máme moc horký zboží a musíme se někde zašít. Tady je to ideální. Pokud vim, bydlela tu jedna stará bába, která už je asi po smrti. A jestli není, tak si s ní poradíme. Přestříhli jsme dráty, takže se nikam nedovolá, auto nemá a daleko nedoběhne. Prohledáme to tu: vy dva děte nahoru, my dva to prohlídneme dole.

Když uslyšela přibližující se vrzání dřevěných schodů, krve by se v ní nedořezal. Křečovitě držela za ruku Krasavce, jako by věřila, že ji snad dovede ochránit. Nedovedl. Přivázali jí k posteli a řekli, že nemá dělat hlouposti, mezitím se zabydleli v jejím domě. Z hadráků byli ze začátku nervózní, potom se jim začali smát a z legrace je ničit. Babičce spálili vlasy zapalovačem, Klaunovi utrhli hlavu a hráli s ní fotbal, Myslivci utrhli ruku.

Zakrývali si obličeje, aby je nepoznala. Byly to čtyři muži a žena - ta dostala za úkol sedět u Magdy v ložnici a hlídat ji, přitom znuděně pokuřovala jednu cigaretu za druhou. Přes Krasavce hodila deku, protože ji znervózňoval. Mohla ho sice sebrat a odnést, ale místo toho štítivě pokrčila nos a řekla: „Fuj, když si představim, co si s nim dělala, rači na něj šahat nebudu!"

Třetí den žena od Magdy odešla a dlouho se nevracela. Potom Magda uslyšela vrzání schodů, ale tentokrát měla chůze jiný rytmus. Ve dveřích ložnice se objevil jiný člen party - mrňavý, obtloustlý, s prasečíma očkama. Jen tak přešlapoval na prahu dveří a civěl na Magdu. V ruce nervózně žmoulal tkanici od mikiny a funěl. Potom se pomalu přišoural k Magdině posteli a sedl si na pelest.

„Sem slyšel, že seš pěkně zlobivá holka. Prej tady máš nějakou neslušnou hračku. No na to se podíváme." Týpek shodil na zem peřinu a projel Krasavce pohledem, načež pubertálně vypísknul: „No ty krávo! Ty se ale nezdáš. Ale nemá ho teda moc velkýho. To já ho mám mnohem většího. Ukážu ti to!"

Chvíli zápasil s poklopcem džínů. Když mu kalhoty přistály u kotníků, vrhnul se na zkoprnělou Magdu. Rukou jí zacpal ústa a druhou rukou se jí snažil vyhrnout noční košili. Magda se svíjela a kopala kolem sebe, až se týpek svalil zády na Krasavce. V ten moment vytřeštil oči a nelidsky zařval.

Za chvíli byli v ložnici všichni, jako poslední doběhla žena s vůdcem party, oba byli rozcuchaní a ve spěchu se upravovali. Vůdce skočil k týpkovi a převrátil ho na břicho. Z místa, kde měl ledvinu, trčel tlustý zahnutý drát a kolem se rozlévala krev.

„Kdo ti to u udělal? To vona?"

„Dyť je svázaná, ty vole!"

„To von, to von", chroptěl týpek a ukazoval na Krasavce. Panák stále zíral do stropu tímž nepřítomným pohledem, ale v rozkroku byl celý rozpáraný.

„Co si s nim dělal, ty vole?"

„Nemáme čas se hádat, potřebuje k doktorovi. Kašlem na to, balíme to tady. Pomozte mi ho odnést do auta!"

„Já si stejně myslim, že to udělala ta mrcha!"

„Zaplatí za to!"

Poslední, co Magda viděla, bylo, jak žena vzala do ruky baterku a rozmáchla se nad její hlavou.

Když Magdu propustili z nemocnice, všimla si, jak kolem domku neustále krouží cizí auta. Lidé si fotili její dům i dům sousedů s mávajícími figurínami. Když se s nimi Magda pokoušela dát do řeči, většinou se sebrali, bez pozdravu nastoupili do auta a zmizeli. V bulvárních novinách otiskli fotografie z místa činu a vzbudilo to poprask. Psali o ní ještě několikrát, ale už ne v souvislosti s přepadením, tisk se snažil získat nebo si vymyslet šokující informace o té bláznivé ženské, která bydlí s hadrovými panáky. Magdě to zpočátku vadilo, ale potom začala čumily ignorovat. Postupně v domě opravila všechno, co jí zničili, včetně panáků. Nejvíc to schytal Myslivec. Chlap, kterého zranilo jeho paroží, mu ho ze vzteku rozlámal. Magda mu také musela ušít novou ruku, protože tu utrženou už nenašla.

Jednoho dne zastavilo před jejím domem luxusní auto. Jeho majitel namísto toho, aby jako všichni očumoval, šel a zazvonil. Nechal se pozvat na čaj a představil se Magdě jako galerista. Vyjádřil obdiv k její práci a nabídl se, že jí uspořádá výstavu.

Magda se poté prosadila jako textilní výtvarnice, vystavovala u nás i v zahraničí. Zakázek měla tolik, že musela přibrat dvě pomocnice. Galerista měl z jejího úspěchu radost a velice se s ní sblížil. Časem ji požádal o ruku. Magda měla plné ruce práce a plnou hlavu nově nabytého štěstí, že docela přehlédla zprávu o incidentu, který se odehrál nedaleko jejího rodného města. Pět lidí, čtyři muži a jedna žena, se udusilo v chatičce v lesích. Na místě tragédie se našlo několik kufrů s kradeným zbožím, převážně šlo o obrazy a sošky z okolních kostelů. Příčinou jejich smrti byly jedovaté výpary ze staré karmy, kterou ucpal chumel starých hadrů, připomínající lidskou ruku.

 

 

 

 


Poznamenáni uměním (próza, Veronika)
    

10.12.2017
Poznamenáni uměním


Nenávidím výstavy současného umění. Všechny vernisáže jsou stejné: ty sterilní bílé prostory, připomínající banky nebo nemocnice, znuděný hipster nalévá špatné víno do jednorázových plastových kelímků, po kterých se sápe holubí letka - fádní, upocená stafáž všech výstav. Mezi nimi Fantom vernisáží, který za večer tutově obrazí všechny podobné akce ve městě, všude si stihne udělat selfíčko s mistrem a letmo se pozdravit se všemi lidmi, které pravidelně míjí. Nestihne ani zahájení výstavy. O nic nepřijde. Výstava samotná taky nestojí za řeč. To, co przní bílé stěny galerie, se dá těžko nazvat uměním.

Na takových akcích (pokud mě tam někdo donutí jít) vždycky vyvstanou bolestné vzpomínky na Kena Taurskiho. Ne, nikdo ho nemůže nahradit. Znuděné protáhlé ksichty kolem mě jsou toho důkazem. Tváří se jako že: „Já vím, co se umělec snažil říct, mluví v jinotajích a symbolech, které jsou srozumitelné pouze mimořádně inteligentním a sečtělým lidem, jako jsem například já; umělec chce sdělit zásadní, šokující pravdu, která...jak to jen naformulovat...to se nedá vyjádřit slovy, to se musí cítit, tady..."

Kecy! Je to celé o hovně a nikdo si nechce přiznat, že ztratil čas sledováním něčeho, co za to vůbec nestojí.

Ken byl poslední výtvarný umělec v historii, který dokázal lidi strhnout, dát jim zážitek na celý život, doslova je poznamenat. Ano, můžete si myslet, že moje hodnocení nebude úplně nestranné, vzhledem k tomu, že já a Ken - asi víte, že jsme byli partneři a nejen v práci. Nevíte, ovšem, jak byste mohli!

Snažili jsme se to utajit, Ken byl veřejně známá osobnost a nechtěl, aby se veřejně rozebíralo jeho soukromí. Nechtěl riskovat, že nás spolu někdo někde uvidí, tak mě s sebou nebral na žádné mimopracovní akce. Ano, novináři ho několikrát vyfotili ve společnosti jiných žen, to byla samozřejmě součást krycího plánu, jak náš vztah udržet v utajení. Byl to Kenův plán, Ken vždycky uměl všechno tak do detailů promyslet! Ty ženy byly prostitutky, já vím. Samozřejmě, není to logické? Koho jiného by si Ken měl najmout, aby předstíral, že je jeho přítelkyně? Aby ochránil svou jedinou, opravdovou lásku - mě!

Znali jsme se už od jeho studentských let. Ken navštěvoval ateliér multimédií a zpočátku mi vůbec neimponoval, plácal se v poloze klasické figurální malby, ano, řemeslně sice skvěle zvládnuté, ale proboha, koho v to dnešní době zajímá, nějaké obrazy. Jeho vedoucí ateliéru i spolužáci mu to taky dávali pořádně sežrat. Divím se, že se na té škole vůbec udržel. Ale v posledním ročníku se v něm konečně něco zlomilo a on odhodil své zkostnatělé umělecké názory jako starý kabát.

Vývoj jeho absolventské práce byl zahalena tajemstvím, Ken se nikomu nesvěřoval s tím, na čem pracuje, neměl zájem ani o konzultace s vedoucím ateliéru. Všichni čekali, že to bude průšvih - ale ne, byla to absolutní bomba! Ken zastínil všechny svoje spolužáky i vyučující a přes noc se stal hvězdou uměleckého nebe.

Dílo mělo název „Forbidden View" a spočívalo v tom, že Ken tajně natočil všechny své učitele a spolužáky pomocí miniaturních kamer, skrytých v mísách školních toalet. Videa poté umístil na internet a samozřejmě všechny „účinkující" označil a umožnil přidávat komentáře, které se online přenášely a promítaly na školní fasádu.

Bylo to jako rána mezi oči. Celou dobu ho všichni podceňovali, včetně mě! Šla jsem tenkrát hned po prezentaci za ním, a řekla jsem mu: „Tohle je to nejlepší, co jsem na téhle škole kdy viděla."

On namítl, že to byl jen takový fór, že chtěl zesměšnit lidi, kteří se vysmívali jeho umění. Řekla jsem mu, že se plete, že právě stvořil nesmrtelné umělecké dílo. A také jsme mu řekla: „Pracuj se mnou a udělám z tebe hvězdu."

A on poslechl. A tak začala jeho hvězdná kariéra, na které jsem se podílela. Jako jeho produkční, agentka, účetní, múza a milenka.

První projekt, který jsme spolu realizovali, se jmenoval „Ecce Homo Sapiens". Spočíval v tom, že jsme do galerie umístili obří skleněné terárium a těsně před vernisáží jsme nic netušícího kurátora výstavy chytili, svlékli a zavřeli ho dovnitř. Z počátku si myslel, že je to nějaký vtip a že ho po skončení vernisáže zase pustíme.

Nechali jsme ho tam po celou dobu trvání výstavy, což bylo něco přes měsíc. Jídlo jsme mu spouštěli otvorem ve stropě a občas jsme ho z hadice postříkali vodou. Podestýlku jsme mu neměnili. Měla jsem strach, že by nám utekl a už bychom ho nedostali dovnitř a kromě toho vytvářely kupící se hromádky výkalů krásnou metaforu zániku, nebo tak něco.

Potom nás čekal první opravdu velký projekt, který jsem nazvala „Pod kůží". Jeho realizace nám zabrala celý rok a zaměstnala armádu sochařů, programátorů i elektrotechniků. Jednalo se o interaktivní objekty, které reagovaly na diváky pomocí čidel. Z objektů se po stisknutí různých knoflíků ozývaly různé zvuky - smích, pláč, vzdychání, kvílení, prosby nebo řev. A čas od času, když byl nějaký divák zabrán do hry, se otevřela malá dvířka a z nich vyjel dlouhý ostrý nůž a diváka bodnul - a potom zase zajel zpátky. Bylo to naprosto neočekávatelné a náhodné. Měli jsme zklamaného návštěvníka, který byl na výstavě celkem desetkrát, pokaždé několikrát oběhl všechny objekty, pomačkal všechna tlačítka - a nic se mu nestalo! Zranění návštěvníci zato se cítili ohromně uvolněně, jako kdyby prošli nějakým iniciační rituálem sdílené bolesti. Na sociálních sítích potom nadšeně sdíleli fotografie svých zranění na stránce „Poznamenáni uměním Kena Taurskiho".

 Ta stránka mi moc líbila a přiměla jsem Kena, aby jí veřejně vyjádřil svou podporu. Rozhodli jsme se koncept poznamenání uměním dotáhnout ještě dál. Instalace „To máš na památku" byla tvořena labyrintem s černých plechových desek, sporadicky osvětlených blikajícími, skomírajícími zářivkami. Z reproduktorů se linul šepot v neexistujícím jazyce, který občas bez varování přešel v bláznivý jekot. Na stěnách se objevovaly a zase mizely fotografie obětí brutálních vražd z policejních archivů. Občas se pod procházejícím návštěvníkem otevřela podlaha (desky byly posuvné a ovládané počítačem), on spadl dolů a zlomil si nohu. Nebo se z leknutí opřel o stěnu, která ale byla pod proudem. Těhotné ženy měly vlastní vchod do druhé verze instalace, kde otevírací se podlaha chyběla. Namísto toho byl v rohu hned za vchodem umístěn zdroj rentgenového záření, který se čas od času sám zapínal. Díky tomu existují lidé, kteří jsou uměním Kena Taurskiho poznamenaní již od narození.

Chudák Ken se bohužel nedožil toho, aby to viděl. Umřel při hloupé nešťastné náhodě. Vypadl z okna svého střešního ateliéru. Samozřejmě, hyeny z bulváru hned začaly šířit nesmyslné a ničím nepodložené spekulace. To se přeci může stát každému, že vypadne z okna, dejme tomu při mytí oken, nebo když se koukáte, kdo to jde dole po chodníku a moc se vykloníte, zkrátka stává se to dnes a denně, notabene, když nemůžete spát a spolykáte celé plato prášků na spaní, to jste pak trochu dezorientovaní.

Proč by to Ken dělal? Byl na vrcholu, byl světově uznávaný umělec a hlavně - měl mě, které za to všechno vděčil! Kde by beze mě byl! Nejspíš by se vrátil k malování a tvořil by nějaké velké, barevné obrazy, portréty lidí, které znal, zachycoval jejich emoce, každodenní starosti i prchavé chvíle štěstí. 

 

A koho tohle dneska zajímá?

31.10.2017
Co jsme my, budete i vy! (Povídka dušičková)

 

img027.jpg

 

 

 

Večer o svátku Dušiček byly ulice jak vymetené. Starší generace v teple svých bytů vzpomínala nad fotografiemi zemřelých blízkých, mladší generace se bavila v klubech na halloweenských párty.

Skrčené postavě, zachumlané do několika šál a starého vaťáku, která se právě vyšourala ze vchodu do katakomb, nikdo nevěnoval pozornost. Obešla majestátní jezuitský kostel, kde svatí na fasádě extaticky upírali oči na šedou podzimní oblohu a zamířila do večerky s blikajícím neonovým nápisem.

Svým vzhledem a podivným, zatuchlým zápachem odtud vypudila jediného zákazníka, v rychlosti si naplnila několik košíků převážně alkoholem, strčila pokladnímu velkou bankovku a aniž by čekala na vrácení, popadla igelitky s nákupem a vyběhla ven na náměstí. Starý Asiat u pokladny zamumlal ve své mateřštině několik modliteb, poklekl u domácího oltáříčku v rohu prodejny a rozechvělýma rukama zapálil několik vonných tyčinek – nejen jako oběť Buddhovi, ale také proto, aby přebily odporný zápach, který tu po návštěvníkovi zůstal.

Zvláštní postava mezitím přešla náměstí a zastavila se u vchodu do katakomb. Rozhlédla se, zda ji nikdo nesleduje a zaklepala na dveře v domluveném rytmu. Dveře se otevřely a naše dychtivé ruce od ní převzaly tašky s nákupem. Zaplula rychle dovnitř a když se za ní dveře zaklaply, s úlevou si vydechla a začala si odmotávat šály z obličeje.

„Já se vám na to už vážně vykašlu! Proč nemůže jít někdo jiný? Proč pořád já?“

„Víš moc dobře proč! Jsi tady z nás nejkratší dobu a zelenáči vždycky musejí shánět pití!“

„Jenže posledních dvě stě let to dělám pořád já, protože se tu už nepohřbívá! To má být nějaká spravedlnost, tohleto? V kostele mi vždycky říkali, že po smrti se spravedlnosti dočkám!“

Fňukání přerušil autoritativní hlas: „Přinesl si svíčky?“

Všichni jsme se otočili ke vchodu do podzemí, kde se tyčila nezaměnitelná silueta. Tašky s alkoholem jsme se narychlo pokusili schovat za zády.

„Ano, otče Yanusi, vzal jsem dvě balení!“

„To je dobře. Protože, i když na to možná někteří z vás zapomněli, dnešní večer se bude sloužit mše a poté celou noc až do rána strávíme na modlitbách. Dnešní večer totiž má být především o zpytování a pokání – a ne o nezřízeném pití, jak se někteří z vás mylně domnívají! Co to máte za zády? Ukažte mi to!“

„To máme na mši, otče. Krev Kristovu!“, odvětil pohotově můj dobrý přítel Fabricius.

„Tak krev Kristovu, jo? Vždyť tolik krve náš Pán snad v těle ani neměl! Myslíte si, že se vám zase podaří mě opít, abych si nevšímal těch starořímských orgií, co jste tu minule pořádali? Nemyslete si, já moc dobře vím, co se tu dělo!“

Podívali jsme se na sebe a bylo nám to jasné. Egidius, ta krysa v lidské podobě. Slíbil nám, že před Yanusem decentně pomlčí o tom, jak se nám minule oslava poněkud zvrtla. A vida ho, místo toho donášel!

„Tentokrát na vás budu dohlížet, abyste svědomitě plnili své povinnosti vůči mně a Bohu a společně se budeme modlit za spásu našich duší! Tentokrát mi Pán dá sílu a já nepodlehnu! Napiji se pouze symbolicky na konci mše – a pak už ani hlt! Všechny láhve odneste k Egidiovi do rakve, on už na ně dohlédne!“

Z Yanusova předsevzetí nebyl kromě Egidia vůbec nikdo nadšený. Ani hospodská Matylda, která byla jinak velice zbožná a věnovala našemu kostelu velký zvon, se necítila být stvořena k noci plné modlení. Ani ubohá Salomena, která zemřela týden před svatbou a o každé dušičkové slavnosti si vynahrazovala to, že zemřela jako panna.

U našeho doktora se dalo těžko určit, co si myslí, protože byl zachmuřený, jako vždy. Poslední dobou se totiž děje to, že Ti druzí si naše těla vypůjčují a ve svých chorobincích je zkoumají. Jejich felčaři jsou schopni podívat se do našich útrob, aniž by do nás museli řezat! Jen nás strčí do takového tunelu, kde nás nějaké magické světlo prosvítí naskrz a oni podle toho nakreslí obrázek, jaké choroby nás sužovaly a co nás zabilo.

Například Fabriciovi stanovil náš doktor složitou diagnózu, kdy za příčinu jeho trápení považoval to, že se mu v těle hromadí černá žluč. Léčil ho tak, že ho za úplňku potíral směsí ambry, rozdrcených červů a mumiového prášku a do toho mu vydatně pouštěl žilou. Můj přítel však záhy po zahájení této kúry zemřel. Čím Fabricius doopravdy trpěl jsme se dozvěděli, až když jsme se o minulých Dušičkách opět probudili. Přímo u jeho rakve visel názorný obrázek jeho vnitřního ústrojí, které rozežíral jakýsi houbovitý nádor.

Můj dobrý přítel patřil k těm, kterým léčba našeho doktora sice nepomohla, ale v zásadě ani neublížila. Jsou mezi námi ovšem tací, které do hrobu přivedly právě léčebné postupy našeho pana doktora. A ti svou nespokojenost s jeho péčí pochopitelně dávají najevo. Tím pádem se pan doktor, kdysi jedna z nejvíce respektovaných osobností mezi námi, propadl až na samotné dno společenského žebříčku.

Naopak hraběnka Uršula, dáma mimořádně sečtělá a zcestovalá, byla váženou osobností zaživa a je jí i nyní. Není tedy divu, že i přes značný věkový rozdíl si získala i mé srdce. Ve své mladické nerozvážnosti jsem kdysi dával přednost mladičkým dívenkám, ale teď se cítím šťastný v náručí zralé ženy.

Uršula byla třikrát vdaná a je velmi zkušená – jestli víte, co tím myslím. Moji rodiče zpočátku ostře vystupovali proti našemu věkově nerovnému svazku, ale pak si uvědomili, že při našem stavu už rozdíl nějakých pár desítek let nehraje roli.

„Já jsem vám říkala, že to bude průšvih“, vyplísnila nás má láska poté, co jsme si jí postěžovali na Yanuse. „Co jste čekali? Že vám to projde? Alespoň jste se mohli ujistit, že ten jeho patolízal má pořádně nakoupeno! Ale vy ne!“

„Uršulinko, drahoušku, nemohla bys s ním promluvit? Na tebe on dá. Co by to bylo za Dušičky bez sklenky vína a trochy veselí?“, vrkal jsem, laskajíce její šedé vlasy. Páter Yanus si nebral servítky a s oblibou nám nadával do hříšníků sodomských, k Uršule si však nikdy nic nedovolil. Není ani divu – pokud vím, kostel nad námi byl z větší části postaven za peníze z Uršuliny kapsy.

„Nemyslím si, že to k něčemu bude. On je tvrdohlavý jak beran, když si něco vezme do hlavy, tak…“ Uršula větu nedopověděla, protože jsme zaslechli odemykání těžkých dubových dveří a kroky. Ti druzí! Co tu dělají, takhle pozdě večer? Navíc o Dušičkách, to jsme vždycky měli klid!

Nastala panika, všichni naskákali do rakví, co byly nejblíž. Moje byla obsazená. Zoufale jsem se rozhlížel kolem, všude plno. Nezbylo mi nic jiného, než běžet dozadu a doufat, že to stihnu. Uršula mě však zadržela, chňapla mě za ruku a odtáhla do předsíně, do své rakve, kde jsem se schoval pod jejími nabíranými sukněmi.

Jen tak tak jsem to stihnul, než dovnitř vešel mladík ve směšném ustrojení. Oblékl si příliš velké kalhoty, které na něm nehezky plandaly, rozkrok se mu plácal u kolen zatímco spodky měl vytažené až do pasu. Krátký bílý kabátec měl pošitý směšnými cingrlátky, na zádech měl namalované srdce propíchnuté šípem a přes to vedla páska s nápisem v cizím jazyce, kterému jsem nerozuměl.

„Láska zabíjí pomalu“, zašeptala mi do ucha má drahá. Usoudil jsem, že jinoch má na sobě asi maškarní kostým. Což je divné, protože není Masopust.

Zvláštně ustrojený holobrádek zatím ze stolku u naší rakve sundal návštěvní knihu a bezohledně s ní mrsknul na zem. Na stolek vyrovnal řadu lahví různých barev a tvarů. Z kapsy kabátce vytáhl pytlík se sušenými bylinkami a druhý pytlík s houbičkami a znalecky k obojímu přičichnul. Že by nějaký mastičkář?

V tom se sklepením rozezněla zvonkohra, která, jak se ukázalo, vycházela z malé krabičky v mladíkově kapse. Chlapec se vzdálil, a po chvíli přišel zpět, tentokrát ve společnosti neméně podivně ustrojené děvy.

Jednalo se o velmi chudé děvče, které nemělo ani na šaty. Přišlo v kalhotách, asi po menším bratrovi, které sotva zapnulo. Byly tak strašně roztrhané, že na ní držely jen silou vůle. Děvče nemělo pražádné vychování a během rozhovoru s mladíkem neustále něco přežvykovalo v ústech.

„No ty vole, ty seš fakt vadnej. Ses posral? Já tady s těma mrtvolama nebudu!“

„Neblbni, to bude super, já myslel, jakože halloween, víš co? Podívej, co jsem koupil za matroš! To bude jízda!“

Mladík zamával dívce před nosem pytlíkem s houbičkami a lišácky na ní mrknul.

„Hele, do toho já nejdu a už vůbec ne tady. Ježíš, je tu zima a smrdí to tu mrtvolama, no fuj! Začínám si myslet, že budeš asi pěknej úchyl.“

Dívce zazvonila v kapse podobná zvonkohra, jakou měl mladík. Vytáhla jí ven a letmo přejela pohledem.

„Hele, u Dejva začíná mejdan, já tam jdu, ty si tu dělej, co chceš. Čau!“

Chudá dívenka razantně vyšla ze dveří, aniž by se na mladíkovy zoufalé prosby alespoň otočila. Chlapec vztekle kopnul do podstavce naší rakve, až jsme se k sobě s Uršulou přitiskli ještě úžeji a já zjistil, že blízkost nebezpečí mě vzrušuje. Potom mladík narychlo posbíral do náruče láhve ze stolu a odběhl za svou přítelkyní. Pečlivě jsem napínal uši, až zaslechnu zašramotit klíč v zámku, vzdalující se kroky a potom zvuk kovové petlice.

Nebezpečí tedy bylo zažehnáno, ale rozhodl jsem se, že svým bratrům a sestrám ve smrti o tom zatím nebudu nic říkat. Mé vzrušení totiž stále nepolevilo a já začal horečnatě odhrnovat záplavy černého brokátu. Má milá se zprvu naoko bránila, ale záhy se mnou splynula v aktu lásky až za hrob. Až když naše hlavy těžce dopadly na saténový polštář a my opět popadli dech, zvolali jsme unisono: „Už odešel všichni můžete zase vylézt!“

img028.jpg

 

Když jsem se opět stavěl na malátné nohy, všimnul jsem si na zemi pytlíčku se sušenými houbami. Musel mladíkovi vypadnout z kapsy. Mí rodiče vlastnili lékárnu na náměstí a já k jejich řemeslu trochu přičichnul – tudíž jsem věděl, že houby mívají různé podivuhodné účinky. Z výrazu toho mladíka jsem usuzoval, že by se vskutku mohlo jednat o ony pověstmi opředené plodiny. Probral jsem svůj nález s otcem, který mě v mé víře podpořil.

Zaúkolovali jsme mého nejmladšího bratříčka Dominika, který měl při mši ministrovat, aby hrst houbiček nepozorovaně rozdrtil do poháru s mešním vínem. Nebyli jsme si zcela jistí, zda to zabere, ale byli jsme odhodlaní to alespoň zkusit.

Mše byla neúnosně dlouhá a Yanus trval na tom, abychom na svých kostnatých kolenech celou dobu klečeli. Když přišel čas na přijímání svátosti, zhostil se Dominik svého úkolu na jedničku, takže Yanus nic nepoznal. A po několika modlitbách jsem zpozoroval, že už začíná trochu mluvit z cesty. S otcem a Dominikem jsme si vyměnili vítězoslavné pohledy.

A tehdy se to stalo. Katakombami otřásl příšerný výkřik. Všichni se otočili a uviděli ve dveřích toho podivně ustrojeného mladíka. Nikoho z nás nějak nenapadlo, že by se mohl vrátit. Mohlo mi dojít, že tu ty houbičky, které dozajista draze zaplatil, nenechá.

Nejrychleji zareagoval páter Yanus. Několika plavnými skoky přeskočil své ovečky, popadl mladíka kostlivýma rukama u krku a začal ho škrtit. Bylo nás zapotřebí šest, abychom Yanusovi zabránili porušit páté přikázání. Za žádnou cenu nechtěl svou oběť pustit a ječel: „Bezbožníku! Tohle je bohoslužba pro mrtvé! Živí tu nemají co dělat! Rouhání! Takové rouhání!“

Pořád se sápal po mladíkovi, který byl už beztak polomrtvý strachy. Z oživlé noční můry chlapce vysvobodila až Matylda, která ho přetáhla po hlavě prázdnou lahví od vína.

„Chudáček. Ten bude mít těžké sny z toho, co tu viděl.“

„Jaképak slitování, zabijme ho, bezbožníka!“, hřímal s pěnou u úst páter Yanus.

Matylda zavrtěla hlavou. Postačí, když chlapci nikdo nebude věřit, až to bude vyprávět. Někoho napadlo, nalít do mladíka víno. To otec kategoricky zakázal – jelikož byl hoch v bezvědomí, není to dobrý nápad. Alespoň jsme mu vínem polili šaty, aby to z něj táhlo jako ze sudu. Otec poté z houbičkové drti na koleni zručně vyrobil pilulku a vsunul ji chlapci pod jazyk. Tím pádem by měl mladík mít halucinace i dlouho poté, co se vzbudí. Poté jsme hocha svázali a odnesli do vedlejší místnosti, kde se nacházel opuštěný sarkofág nějakého bavorského vojevůdce. Až večírek skončí, chlapce vyndáme a vyneseme před katakomby.

Když otec chlapce prohlížel, našel u něj ještě pytlík se zeleným býlím, ve kterém spolehlivě poznal indické konopí a tento nález si nechal pro sebe.

Pátera Yanuse, který už začal brebentit úplné nesmysly, jsme odvedli k jeho rakvi, kde do sebe bez odporu nechal nalít láhev vína, což ho dorazilo.

Když jeho vůdce odpadnul, Egidius se začal družit a navrhovat, ať to konečně pořádně rozjedeme! Naoko jsem souhlasil a přiložil mu k ústům láhev, do které otec předtím vmíchal zbytek kouzelných houbiček.

Nikdo se neodvažoval propadnout příliš bujnému veselí, dokud byl Egidius při smyslech. Kromě toho jsme se obávali, že chlapce budou jeho přátelé hledat a pátrání je logicky zavede sem. Dominik se s dalšími dětmi střídal na stráži u malého sklepního okénka, ale nikdo nepřicházel. A to ani po dvou hodinách, když už se večírek začal pomalu rozjíždět.

Chlapec tedy moc přátel, kterým by na něm záleželo, neměl. Chodili jsme kontrolovat, zda se neprobouzí, ale rána ho hlavy byla silná a otcův lék už jistě také začal účinkovat.

 

Otec z náprsní kapsy vytáhl svou oblíbenou dýmku a naplnil ji býlím z mladíkova sáčku. S kouřící dýmkou nás poté obcházel a nikdo z nás nepohrdnul. Matka se naoko nechala přemlouvat, ale nakonec také neodolala. Matylda dávala přednost vínu a Salomenu, nacházející se v rozverném objetí se třemi mladíky, jsme nechtěli vyrušovat.

Temperamentní Italka, tanečnice Barbarina, se na pódiu z narychlo naskládaných rakví pustila do tance. Dominik a další chlapci z chrámového sboru ji doprovázeli zpěvem a zvoník Paulus do toho rytmicky bubnoval na kovové zábradlí.

Levou rukou jsem k sobě přivinul Uršulu a pravou rukou sličnou pekařku Terezii a společně jsme se pustili do tance. Koutkem oka jsem zahlédl své rodiče, jak společně se svými přáteli a dodavateli manžely Polaufovými s chichotáním vysvlékají Yanuse a Egidia z hábitů a oba je v páterově rakvi aranžují do necudných póz.

Tempo tance se poněkud zvolnilo a já si všimnul, že Uršula s Terezií si začínají vyměňovat něžnosti. Byl to pohled tak milý, že mě ani nenapadlo učinit tomu přítrž. Vzal jsem si příklad z otce, který také nic nenamítal, když se maminka střídavě věnovala panu a paní Polaufovým. Vždycky mi vštěpoval, že ctností pravého muže je skromnost a jak tam tak postával s rukama v kapsách, byl mi tím nejlepším příkladem.

Fabricius nedbaje své nadváhy vyskočil na pódium k Barbarině a ukázal se být překvapivě pohybově nadaným. Chlapci a dívky se chytili za ruce a tančili v kruhu kolem pódia za zpěvu velmi starých a ne zrovna cudných písní.

Polonahá Matylda obíhala tanečníky s lahvemi vína. Souhlasil jsem, že se napiji, ale jedině ze žlábku mezi jejími ňadry. Víno mi tímto způsobem chutnalo víc než obvykle a neměl jsem pořád dost. Matylda dolévala a smála se, celá červená a ulepená od vína.

Když je má milá zaneprázdněna, není nic špatného na tom, najdu-li si svou zábavu. Zmítal jsem se ve víru vinného opojení, hrdelního smíchu, ulepených objetí a poskakujících ňader, až se mé vnímání dočista rozmazalo.

Když jsem se za svítání probudil, zjistil jsem, že se nacházím v základně pyramidy, navršené z různě propletených lidských těl. Mí druhové se s úpěním zvedali, hledali své svršky a beze slov začali rovnat rakve na původní místa a lehat si do nich.

Prázdné láhve jsme posbírali do tašek a ty vyházeli z okna. Určitě se to svede na nějakého místního ochmelku, který nechtěl platit za svoz odpadu. Podlahu jsme vytřeli do čista, objali se, potřásli si rukama a odebrali se opět k požehnanému odpočinku.

S Uršulou jsem si vyměnil vášnivý polibek a oba jsme se v objetí chichotali, když se k nám doneslo Yanusovo klení a Egidiovy koktavé omluvy. Když jsem ulehl vedle svého dobrého přítele Fabricia, zvoník Paulus nás všechny obešel, ujistil se, že je každý na svém místě a s úlevným povzdechnutím se svalil do své dubové truhly.

V tom jsem se zděsil.

„Ten kluk! My ho zapomněli vynést a rozvázat! Fabricie, nemůžeme ho tam nechat!“

Ale můj dobrý přítel mi již neodpověděl. Kdesi venku právě zakokrhal kohout a všichni jsme se propadli do hlubokého spánku.

 

Epilog:

         O dalších Dušičkách zapálil pan Nguyen u malého oltáříčku v rohu své večerky štos papírových peněz a pronesl několik modliteb na ochranu před přízraky ze záhrobí.

         Vzápětí do obchodu bázlivě vešla podivně zapáchající postava s obličejem omotaným několika šálami. Rychle k pokladně nanosila plno lahví s alkoholem a velké balení svíček. Zaplatila velkou bankovkou a ani nečekala na vrácení.

         Když obtížená taškami spěchala ven, prodavač si všimnul, že na zadní straně omšelé bundy má namalované velké srdce propíchnuté šípem a přes to vede nápis: „Love kills slowly.“


Jak jsem žila z přírody (próza, Kalimeee) • Pohádka o vesmírném putování (próza, Kulturní p_rnograf) • Šotek (próza, Kalimeee)
    

26.9.2017
Šotek

Kamkoli se hnu, cokoli dělám a kamkoli vyrazím je všude se mnou. Je mnou posedlý. Je posedlý tím, když mě může sledovat, jak se vrtím a ošívám. Dává mu to životní sílu. Má zubatý hřebínek, a tím hřebínkem několikrát denně vytrhává po jednom moje vlasy. Moje krásné dlouhé vlasy. Je to šotek a žije u všech dlouhovlasých lidí. Nejradši má takové, kteří svoji hřívu nechávají volně rozpuštěnou. Čeká na okamžik, kdy se někdo obléká, nebo se mu tričko vzadu na zádech vyhrne nahoru. Takový příhodný okamžik je jeho chvíle. Máchne hřebínkem, vytrhne ten nejdelší vlas a přiměje ho, aby se nasoukal člověku přímo mezi půlky. Potom se začne radovat z toho, když může pozorovat, jak to člověka lochtá a nenechá ho to na pokoji.

Nešťastník potom loví vytržený vlas všemi způsoby. Není možné, aby si od této nepříjemnosti kdykoli a beze všeho ulevil. Ruka je krátká, kalhoty jsou těsné, na sobě máte několik vrstev oblečení a stojíte zrovna na přeplněném nástupišti plném lidí, nebo ještě hůř, přednášíte celé posluchárně a všichni se na vás dívají. Je naprosto nepřijatelné svléknout si před zraky lidí kalhoty a spodní prádlo na půl žerdi a zalovit. Pokud se Vám to přece jen v nestřeženém okamžiku podaří, je velice pravděpodobné, že žádný vlas nenajdete. Na dvě minuty vám tohle to lechtání dá dokonce pokoj a vy si s úlevou říkáte, jak je skvělé, že vlas vypadl pryč, ale to jste na velkém omylu. Vlas je tam stále a vy si říkáte, zda se již u vás náhodou nejedná o nějakou formu obsese. Šotek se přinejmenším náramně baví.

Když se vám tato věc stane třeba doma, když stojíte u plotny a obalujete řízky rukama ulepenýma od mouky a vajíčka, je to stejně tak znepokojivé. Zbývá obalit poslední tři řízky. Nemělo by už cenu umývat si ruce pro účely vytažení vlasu a poté se znovu upatlat trojobalem. Zároveň se však představa této doby než činnost dokončíte, může zdát nekonečnou. Nemyslíte na nic jiného, než na to, až si ten obtížný vlas vyndáte. Pokud je zrovna doma váš manžel, manželka, či kdokoli vám velmi blízký, nabízí se možnost požádat tohoto člověka, zda by se vám do kalhot podíval, vlas nalezl a vytáhl, dříve než se z toho zblázníte. Jen zřídkakdy se však taková věc podaří. Partner může takový druh úkolu pro jeho bizarnost odmítat, nebo se k němu naopak stavět příliš radostně, schválně nechtít pomoci a bavit se na váš účet, či zneužít takové situace ve svůj prospěch, kupříkladu k sexuální veselici.

Existují také případy, kdy je partner slabozraký, přestože si pro vykonání úkolu nasadil již druhé brýle. Podezřívá vás z utkvělé představy, nebo dokonce přizve ke hledání vlasu mezi vašimi půlkami zbylé členy rodiny. Dědeček si neodpustí průpovídku o tom, že jste před časem nevrátili jeho lupu na čtení na své místo.

Když pak konečně řízky doobalíte, ze zbytku vajec a strouhanky osmažíte placku pro psa, vysypete do koše přebytečnou mouku, vymyjete talíře a hadrem setřete zapatlanou kuchyňskou linku, můžete si umýt ruce, zalovit ve své zadnici a vítězoslavně prohlásit: „Byl tam! Opravdu jsem ho našla! Vlas, podívejte!“ a máte vyhráno. Pro tentokrát. Avšak nemůžete čekat, že se váš šotek jenom tak lehko odstěhuje. To byste se jedině museli ostříhat. 

26.9.2017
Pohádka o vesmírném putování

Přemýšlím, kam až mne může má nová posedlost zavést a přitom ze sebe vykuřuji s každým výdechem zkapalněnou část sebe, která společně s výdechem modrého kouře naplňuje okolní prostor blahobytem.

Těžký camelky na hrbu nesou chuť orientu. Do oázy se za nimi sjíždí dobrodruzi z celé planety, aby se pokusili rukama rozlomit vejpůl Damoklův meč, který nad oázou visí ve vzduchoprázdnu a podařilo se jim tímto jedinečným činem prolomit hranice nepoznaných světů. V novém prostoru může udatný rek, který zvítězí nad čarovnou ocelí, oživit svoje představy a uskutečnit svoje nejhlubší přání…

 

V případě úspěchu si přeji, aby mi narostli křídla a mohl jsem odletět na planetu, kde žijí pouštní červi, kteří se krmí zabitými gladiátory. Ti zápasí v aréně o šanci strávit jeden večer s jedinou žijící ženou v jejich galaxii. Krásku vězní červi v okovech a střeží ji v nedobytné písečné baště. Sexu chtivý pomatenci dobrovolně v zástupech čekají na možnost utkat se v aréně pro jednu noc vášně se svůdnou smrtkou, aby při rozbřesku nového dne uspokojeni a s blaženým výrazem odevzdali svůj život katovi. Smrtka si přeje ukončit každodenní koloběh úmrtí bojovníků a jejich následného servírování, který nepřímo způsobuje. Kat však nepodléhá prosbám smrtky ukončit i její život. Červi dostanou svoji snídani. Po snídani červi oddají se siestě, než přijde odpolední gladiátorský zápas. Nepozorován bych proklouzl ke krásce a vykonal bych, oč kráska každého výherce žádá, avšak z důvodu jejich slabosti se jí to nedostává. Položil bych ji na záda a ona by toužebně roztáhla nohy a nechala mě do ní vniknout. Milovala by se se mnou, tak jak nikdy předtím, protože ze mně cítí, že jsem dostatečně silný a připravený ukončit během společného orgazmu její trápení. Poslední, co spatřila, je touha v mých očích udělat vše jinak, vrátit vše na začátek a zabránit červům, aby ji unesli z mé ochranné náruče. Poslední, co jsem spatřil v jejích očích, bylo smíření se s tím, že každý musíme svobodně pokračovat vlastní cestou.

 

Kam mohu plout dál? Nabízí se životodárná hvězda. V jádru slunce Apolón šmíruje Afroditu, když plave nahá v mramorovém bazénu, obklopeném eunuchy, kteří se chichotají její kráse.

 

Blaženě si chrochtají zmutované žáby na bahnité hroudě letící a rotující vesmírem takovou rychlostí, aby dostačovala udržet tekutou oběžnici nahňácanou v difúzní těleso.

 

Bílá manta s rozpětím přesahujícím průřez měsíce žije v symbióze s inkoustově modrým planktonem, který se rozrůstá do tvaru květu rosettské růže. Plankton se živý plakem, který sdružuje organické splodiny, jež vypouští astronaut plující v nekonečno. Na květy z plantonu se usazuje hvězdný prach, který je energií pro nekonečné plutí vesmírem.

 

Chtěl bych přistát na kometě ve chvíli, kdy se vydala na cestu určenou a dělat jí společnost během její vesmírné odysey.

Na vzdáleném konci sousední galaxie vyzařovala malá éterická planetka neodolatelnou přitažlivost. A kometa byla svedena tam, kam měla doplout. Při neodvratitelné srážce s planetkou se kometa rozmetala na hory, skály a kopce. V místě nárazu vznikl kráter, na jehož dně se usadilo srdce komety. Srdce je obaleno jádrem, které obsahuje vyživující látky a životodárná semínka nových rostlin. Srdce dalo přednost vzniku života na této planetce a přestalo si brát živiny z jádra. Srdce se postupně rozpustilo v živinách, které probudily semínka k aktivitě. A z jádra začala pod kamenným povrchem klíčit vegetace. První magnólie si prodrala cestu na povrch skrz kamení. A začala dýchat a růst ke slunci. Další magnólie ji následovaly. Po celém kráteru se rozrostl magnóliový háj. Z ptačí perspektivy se kráter zbarvil do barev vanilkového nebe. Rozpraskaný povrch propustil na venek z nitra podzemní vodu, která malými pramínky zavlažovala celé údolí a háj mohl kvést. Chtěl bych být součástí počátku.

 

Moudrost, která v sobě střeží absolutní poznání se šíří prostorem ve tvaru neviditelné mlhoviny a čeká na dobrodruha, který ji obětím pohltí do svého nitra a rozšíří absolutno do celého vesmíru jediným šeptnutím.

Je třeba vyvarovat se při vesmírném putování za absolutnem černé magické kuličce, která tvoří střed vesmíru a udržuje v chodu koloběh dějin a jistotu ubíhajícího času blížícího se k zániku všeho, co stvořil Bůh. Magnetická koule musí nehybně setrvat ve své středové poloze, jinak otevřou se brány pekelné dříve, než je dáno.

 

Jaké by bylo tvoje přání, kdyby podařilo se ti zvítězit nad hmotou?

 

6.9.2017
Jak jsem žila z přírody

Jednoho rána jsem takhle otevřela lednici a v ní bylo úplně vymeteno. Ve spížce byla jen marmeláda a zbytek hořčice. Pečivo už bylo dobré jenom tak na krmení hospodářských zvířat. V krabičce od cigaret zbývala poslední jedna. Podívala jsem se do své peněženky a zjistila, že je také prázdná. Na účet nemělo cenu se ani dívat. Kalendář ukazoval datum týdne před výplatou a nebylo nikoho, koho bych mohla požádat o menší finanční výpomoc. Nebylo mi z tohoto zjištění nijak veselo. Zauvažovala jsem a řekla jsem si, že se z toho nebudu hroutit. Bylo září. Měla jsem volný den, a tak jsem se vypravila do lesa. Oblékla jsem si zálesáckou bundu a pohorky, sbalila zavírací nůž a samozřejmě proutěný košík na houby. Příroda se o mě postará. Budu žít z jejích darů.

V Kobylisích jsem sedla na autobus k Čimickému háji a těšila se představou voňavé houbové omáčky. Můj kamarád les se na mě už z dálky smál. Přivítalo mě cvrlikání ptáků a travnatá pěšinka lemovaná střapatým kapradím, vedoucí k březovému háji a já už se dívala po křemenáčích. Cestička se klikatila hlouběji a hlouběji do lesa a já neztrácejíc svou naději hledala a pátrala po houbách, až jsem si z toho hledání mohla oči vykoukat.

Z mého několikahodinového „houbaření“ však nekápla ani prašivka. Konejšila jsem se myšlenkou, co všechno pěkného jsem v lese viděla, jak jsem se krásně prošla a udělala něco pro své zdraví. V žaludku mi ale stále kručelo a nenapadalo mě žádné řešení tohoto mého problému. Bezradně jsem opouštěla svého lesního chlebodárce, a v tom najednou na jeho okraji vidím ohniště, a kolem něj hromadu prázdných láhví od piva. Rozhlížím se kolem sebe, ale nevidím žádné majitele tohoto pokladu! Dojdu k tomu plácku a začnu lahváče skládat do košíku. 1, 2, 3, 4, 5 … počítám … 27, 28, … 36, 42, … 50! A vedle této vratné nadílky ještě ponožky s Homerem Simpsonem. Padesát vratných láhví krát tři koruny, to máme sto padesát korun! To je ale úlovek! A ponožky beru taky. Doma je vyperu.

Žaludek neúprosně kručí a mozek se dožaduje své pravidelné dávky nikotinu. Mažu na nejbližší autobusovou zastávku a jedu k supermarketu. Stroji na vratné lahve ani nevadí, že jsou tak trochu zablácené a vyplivává na mě lísteček, který se pro mě v tomto okamžiku stává stravenkou. Házím do košíku bochník chleba, několik paštik, oplatky a čínské polévky. Na pokladně mi prodavačka ještě poděkuje a popřeje mi pěkný den. Před obchoďákem se zakusuji do chleba s paštikou, zajídám to tatrankou a do toho tahám z cigarety.

Mému tělu už je mnohem, mnohem lépe.


Děkuji Ti lese, kamaráde! J


Zkušebna Vršovické hřbitovy (próza, Kulturni p_rnograf) • Ekologická pohádka "MĚSTO" (próza, Kalimeee)
    

19.7.2017
Ekologická pohádka "MĚSTO"

Bylo jednou jedno veliké město. Nebylo jen veliké, bylo přímo obrovské!

V tom městě žili lidé, kteří neustále spěchali do práce a z práce. Takových uspěchaných lidí bylo v tomhle městě spousty, ale každý z nich žil v podstatě osaměle. Mezi sebou se ti lidé vlastně vůbec neznali. Každý tam měl jenom pár svých známých, a ti si mezi sebou v tom spěchu pořád telefonovali a mailovali, protože měli tolik práce, že neměli čas se spolu setkávat.

Za tu odvedenou práci potom dostávali jednou měsíčně peníze. A ty peníze z velké části zase obratem odevzdávali na různá místa. Největší část těch peněz dali pronajímatelům bytů. Potom odevzdali peníze, které si půjčili, pak peníze za odběr elektřiny, vody a plynu. Potom další část peněz odevzdali za to, že pořád telefonovali a mailovali s lidmi, se kterými se kvůli práci nestihli vidět, 
a nakonec si malou část těch peněz nechali, aby mohli svým dětem a sobě koupit jídlo, aby měli sílu chodit do práce a vydělávat další peníze. 

Ti lidé většinou nebyli vůbec šťastní a nevěděli, jak šťastnými být.

 

Všechno v tom městě bylo z betonu a železa. V ulicích se tyčily mrakodrapy, na fasádách svítily a blikaly reklamní billboardy, podél cest stály všelijaké fastfoody a benzínové pumpy. Ve švech praskaly přeplněné zahraniční supermarkety a v uličkách bagry bouraly stánky malých prodejců, protože už do nich lidé nakupovat skoro nechodili a nevyplatilo se, aby tam překáželi jiným větším stavbám. Dominantou toho města byly fabriky a továrny s kouřícími komíny, na výrobu jednorázových nekvalitních výrobků pro účely konzumní společnosti. 

Nevyrábělo se v nich ale to podstatné, co lidé pro život potřebovali. Takové nezbytnosti (hlavně jídlo a oblečení) se dovážely až z dalekého východu dlouhatánskými kamiony, které funěly, jak byly nacpané, a pořád a pořád do nich lidé museli tankovat další a další palivo, které buď tahali stejně tak dlouhými potrubími, (většinou taky z východu), nebo ta paliva vyráběli z biomasy, která se získává na poli třeba z řepky, na úkor pěstovaného obilí.
Což je milé děti docela paradox, protože kdyby ti lidé raději na svých polích pěstovali to obilí, tak by nemuseli jezdit tak daleko pro jídlo kamionama.


No a ty ufuněné kamiony ze svých výfuků vypouštěly do ovzduší obrovské množství škodlivých látek. Víte děti, co je to škodlivá látka? To je taková ošklivá, zlá, zelená a zubatá látka, která žije ve vzduchu nebo třeba ve vodě, a jak uvidí, že se k ní blíží nějaký živý tvor, hnedka na něho skočí, vleze mu do nosu, nebo do nohavice a začne tam strašlivě řádit. Štípe ho a kouše a zabydlí se u něj v těle a dělá mu tam neplechu a za žádnou cenu se pak nechce odstěhovat a ten tvor se jí jen tak nezbaví. Ta látka mu pak způsobí alergii nebo nějakou mnohem horší nemoc a toho tvora to už nikdy nepřestane trápit. Taková zlá látka ráda ničí taky přírodu, zamořuje vzduch, tráví vodu a půdu a dostává se lidem do jídla a dětem do kukuřičných lupínků s mlékem a nikdo ani neví, že jí vlastně snědl. Ta látka se v těle nejprve chová tajně, aby si jí nikdo nevšiml, ale čím déle přežije v těle živého tvora, tím větší paseku tam nadělá.

No ale vraťme se k tomu ovzduší. Ti lidé tohle to všechno raději přehlíželi a říkali si, aby jim to ovzduší vydrželo ještě aspoň pár let čisté, a oni ty svoje uspěchané životy nějak v tom městě ve zdraví přežili.

 

Na silnicích a dálnicích jezdili řidiči ve svých vlastních autech po jednom pasažérovi. Na zbylých čtyřech sedadlech aut vozili tlusté štosy papírů, které se vyrábí kácením stromů, a taky brašny se svými notebooky.

Jejich manželky se mezitím vláčely městskou hromadnou dopravou s kočárky a taky s ukřičenými dětmi, a snažili se je odtrhnout od dotykových telefonů a přimět je jít do školy, aby se tam děti mohly o přestávkách mezi sebou předhánět v tom, kdo má chytřejší telefon, bohatší rodiče, značkovější oblečení, nebo kdo nahrál lepší video na internet.
A když potom večer rodiče vyzvedli svoje děti z družin a kroužků, usadili se všichni ve svých bytech u televizí a stolních počítačů, aby si od toho koloběhu všedních dní trochu odpočinuli a dozvěděli se nějaké zajímavé informace. 
Například o tom, kolik se ten den stalo dopravních nehod, nebo co by si měli koupit v supermarketech. No a jejich děti mezitím hrály počítačové hry a užívaly si zabíjení zombie, než šli všichni spát do anti-alergenních přikrývek.
 
Takhle to šlo ve městě léta a roky. Pořád dokola. Mezitím se za městem nakupila hromada odpadků, z obalů od různých výrobků tak veliká, že byla už skoro větší než město samotné. Z té rozkládající se hromady na smetišti vytékaly podzemními vodami do nedaleké řeky
nebezpečné jedy, a téměř otrávily lidem pitnou vodu v jejich domácnostech, protože čističky odpadních vod za městem už takové množství nezvládaly čistit.

Elektrárny nestíhaly pro tak vysokou spotřebu elektřiny a tepla vyrábět energii. Alternativní výrobny nebyly zatím postaveny, a tak mizely veškeré zdroje a nerostné suroviny z přírody. Docházelo uhlí, a taky ropa, tolik nezbytná hlavně pro pohon automobilů.

 

Lidé si jeden čas mysleli, že situaci vyřeší těžbou ropy z daleké Antarktidy, kde jí vzhledem k extrémním přírodním podmínkám, a k obtížnosti v těchto podmínkách ropu těžbou získat, bylo opravdu hodně. Ale to se lidé spletli. Kvůli tomu, že si pro své potřeby začali brát ropu z moře na Antarktidě, narušili tak křehký ekosystém tamního prostředí.
Neodborně provedenými ropnými vrty ropa v rámci tisíců tun unikala do moře a vodu znečistila natolik, že začali vymírat živočišné druhy žijící na Arktickém kontinentu. Potravní řetězec byl narušen, a to není zdaleka všechno. Daleko horší důsledky přineslo lidem právě to znečištěné ovzduší automobilovou dopravou, provozem velkých továren a elektráren na fosilní paliva.


Příroda se na lidi za jejich bezohledné chování natolik rozzlobila, že zařídila, aby se začalo prudce oteplovat. Už nebylo žádné čtvero roční období. Pár let se střídali jen horká léta a tuhé zimy. O pár let později už bylo pořád jenom léto. 
Vám to může připadat senzační, že bylo pořád léto a pořád jen letní prázdniny a žádná škola, ale právě na té Antarktidě to odstartovalo řetězovou reakci. Začaly totiž tát ledovce. Tání ledovců způsobilo zvýšení hladiny všech moří. Voda stoupala a stoupala, až se vylily oceány, moře a řeky, které vedou právě z moří a do moří. A v tom městě nebyl nikdo, kdo by byl dokázal postavit tak vysoké hráze, aby přes ně voda nemohla.

Ale nebudu Vás tolik strašit. Tohle město leželo, jak se říká v "Srdci Evropy“, ve Středozemí. Takže voda lidi z našeho města nespláchla. Pod vodou skončily pouze některé kontinenty. Většinou to ale zatopilo takové světové oblasti, kde za tání ledovců lidé zrovna úplně nemohli. To už je bohužel na tom našem světě taková nespravedlnost.


Jednoho dne, bylo ještě velmi brzy ráno a sluníčko ještě spalo, se město probouzelo do svého obvyklého koloběhu. Tramvaje cinkaly, auta a autobusy na sebe troubily, lidé pospíchali, v rukou drželi ty svoje mobily, krky k nim měli skloněné, jeden jak druhý. Nekoukali se vůbec kolem, vráželi do sebe, a vzájemně si za to mezi sebou nadávali. Strkali se u tramvají, kleli, že lidí a aut je všude moc a času, že mají málo. A najednou nebylo kde zaparkovat. Nebylo kam popojet. Celé město, každá ulice i ulička byla zaplněná stojícími troubícími automobily plnými zlostných lidí.

V tom pouliční lampy zhasly. Pak najednou ubylo čárek signálu na displejích jejich mobilů, no a pak ty čárky zmizely úplně, a nikdo se nemohl nikomu dovolat. Tramvaje se zastavily a ucpaly město ve všech jeho křižovatkách. Nešla taky elektřina. Celé město ztichlo, a potemnělo v ranním šeru. Lidé se divili, co se to děje. Začali vystupovat ze svých vozů a rozhlížet se. Ti, co stáli v koloně aut na mostě, zděšeně zírali na řeku. Jak se na město valí přívalová vlna.

 

(o pár minut později)

 

Promočení lidé se sbírají ze země a staví se na nohy. Navzájem si pomáhají vstát. Dívají se, co se stalo. Nevypadá to na velké škody, ale je to docela spoušť. Budou muset spojit síly, aby dali zase všechno do pořádku. Naštěstí žádné ztráty na životech, ani rozbořené domy. Jen zatopené sklepy a všichni na kost promočení, sem tam nějaká ta odřenina. Pomalu se rozednělo. Lidé vzhlédli k nebi a uviděli mraky a stromy, kterých bylo sice málo, ale přece jen některé zůstaly. A uviděli sebe. Sebe navzájem. Začali mezi sebou mluvit. Mluvili opatrně a rozpačitě, ale mluvili spolu! Začali se sdružovat a šli hledat místo, kde se všichni domluví, jak to budou dělat dál.

 

A na to už děti musíte přijít sami. 

 

    

 

 

13.7.2017
Zkušebna Vršovické hřbitovy

Dostal jsem dar za výpomoc s vystěhováním ateliéru od mladé, zvláštně milé umělkyně. Cítil jsem z ní, že z tohoto místa musí utéct pryč. Nechat ho za sebou!

Zbavovala se všeho: nábytku, sebe, a toho obrazu… Na laminátovou desku stolu ztvárnila tvora, kterého potkala během putování galaxií s minimalistickým prožitkem plynutí času, jež umožní během pár hodin trvání zeleného čaje, najít ve vesmíru odpověď.

Nalezla ho. Pohlédla axolotlovi do tajuplně magických očí a uhranuta pocítila psychický útok, kterému podlehla. Ovládl její mysl.

Axolotl s ďábelským úšklebkem se na zádech pohupuje na vodní hladině. Vystrkuje blahobytně bříško a švihá nevinně ocasem. Usrkává kávu z šálku a ladně drží v pravé ruce podšálek správně pod oblým hrnkem. „Toho obrazu se chceš taky zbavit?“ Skvěle zamaskovala svoji touhu vysvobodit se ze zajetí ještěrčího démona: „Jestli se ti líbí, vem si ho. Jinak skončí na smeťáku.“ Zaradoval jsem se: „Jestli má takové vyhlídky, rád si ho vemu a ozdobím s ním naší novou zkušebnu. Před měsícem jsme se nastěhovali.“ Čapnul jsem ho do podpaží a radostně šel trofej ukázat klukům do zkušebny.

Zkušebna byla tmavá, stísňující místnost bez oken se zdmi pokrytými odhlučňovací grafitově šedou molitanovou pouští sériově unifikovaných pyramidek. Rozprostírala se všude kolem nás a nad námi slabě nechala světlo z žárovky proniknout do místnosti, aby nám ukázalo, jak skládat hudbu. Ještěra jsme vystavili na piedestal vzpřímený ze třech na sobě vystavených tranzistorových, kytarových beden. Šklebil se na nás, své poddané z vršku.

V jeho tajuplném úšklebku jsem nalezl inspiraci a s lehkostí motýla jsem pocity vyjádřil někdy hrou na housle a jindy jsem v předklonu na zemi v pozici „Aláh“ s nastaveným zadkem, předloktím zapřený o zem, zapisoval do notesu radosti a obavy. Petr v jazz rockovém stylu s bluesovou melancholií vypouštěl duši. Co nestihl zachytit prsty na kytaře, vyléval ze sebe potem tekoucím po celém těle. Mark se zádumčivě pohupoval rytmicky a nevtíravě a hutnil prostor basovou linkou. Vždy hrál jistě a správně do lišících se rytmů Mildy, Peti a Phila. Bobovo kytarový hell si podmanil vše živé. Rozřezával jsem hudební plochy dřevěným prutem se silou žně stáda mongolských koní. Hráli jsme do půlnoci nebožtíkům na hřbitově rozkládající nepochopitelno a s nadšením odešli v náruč blaženého spánku. Tak jako vždy. Nevědomky, že je to naposled.

Druhý den pracoval pošťák odpoledne přesčas, aby nám postupně rozkryl hrůzy, které napáchal požár v naší nové zkušeně. Fénix poplival jiskrami zeměplochu pyramidového města visící nad zkušebnou na obrácené straně stísněného prostoru, kde mikroegypťané odpoledne spí. Nestihli se vzbudit a uhasit město v plamenech. Popel celé populace se vysypal jak sníh padající z lávového nebe a pokryl nástroje a aparaturu. Rozžhavené město se rozteklo a déšť krup zalil náš svět a rozleptal hudbu.

Axolotl se střetu civilizací šklebil, nepřestal usrkávat kávu a pozoroval apokalyptický výjev do konce. Našli jsme ho, šklebícího se na nás od té doby jinak. Už jen basa a housle mohly podat svědectví o konci světa.


1.11.2016
Jak se Blázni CZ rozhodli, že si seženou producenta

Jednou takhle seděli všichni Blázni na Paliárce a padala na ně deprese. Měli pocit, že nemají takový úspěch, jaký by mohli mít. Vystupovali v malých, zakouřených klubech a na obskurních festivalech, kde často nedostali ani cesťák, ani na pivo.

            Dlouho se radili, jak z toho ven a nakonec dospěli k závěru, že potřebují kvalitního producenta, který je seznámí s těmi správnými lidmi a dostane je na ta správná místa.

            „Ale kde někoho takového najít?", ptala se Heda, zatímco si balila svou stodvacátou cigaretu.

            „A kde na něj vezmeme?", přisadila si Andie.

            „Jo, co my mu můžeme nabídnout?", zamyslela se Terka.

            „Leda tak naše duše.", povzdechl si Filip.

            Najednou se země zatřásla, všechna světla zhasla a odněkud z hlubin země se ozval nelidský chechot. Lidé křičeli, Jaruška srdceryvně vyla, sklo se tříštilo. Potom se světla zase rozsvítila. Heda si klekla a sbírala ze země rozsypaný tabák, Gábina přiběhla s hadrem utřít rozlitá piva.

            „To jsem nevěděla, že to metro D už začali stavět.", podivila se Verča.

            V tom mumraji nikdo nevěnoval pozornost muži v červeném kabátě, který se zničehonic v oblaku kouře objevil u baru. Vydal se rovnou ke stolu Bláznů, vytáhl ze záňadří vizitku a s úlisným úsměvem ji podal Fankymu.

            „Když dovolíte, zaslechl jsem, že potřebujete producenta. Někoho, kdo vás takzvaně „udělá". Náhodou jdu kolem a tak mě napadlo nabídnout vám spolupráci. Prostě občas dostanu takový spontánní nápad někomu nezištně pomoci. Přivedl jsem k úspěchu již celou řadu jednotlivců i skupin. Základem dobré spolupráce však je naprostá důvěra a poslušnost. Musíte udělat, co vám řeknu a že to s vámi myslím dobře - mám koneckonců své dlouholeté zkušenosti."

            „Věříme vám", vydechl Fanky.

            „Výborně, navrhuji tedy takovýto postup. Napřed mi každý předvede, co umí a já vymyslím, jak to ještě vylepšit. Tak kdo půjde první?"

            Blázni se rozhodli, že to vezmou podle abecedy, takže první šla Andie. Procítěně přečetla báseň opěvující narození jejího vytouženého syna. Producent uznale pokýval hlavou.

            „To bylo moc pěkné, takové hřejivé, od srdíčka. Maminy z toho budou naměkko. Hele, co kdybyste si při vystoupení vzala na jeviště i to mimino a během recitace ho kojila? A nemáte tu ještě někdo nějaký mimino? Vy, výborně? Co je to? Holčička? No skvěle! Náhodou mám totiž kontakt na výrobce luxusního dětského oblečení. Je to inspirované hiphopovou módou, samá kůže, zlato, třpytky, znáte to. Kolekci pro chlapečky s názvem „Little Pimp" navrhl Kanye West, kolekce pro holčičky se jmenuje „Little Slut" a navrhla jí Kim Kardashian."

            Terka chtěla něco říct, ale producent jí mávnutím ruky umlčel a pokračoval dál.

            „Samozřejmě, to ty děti budou muset mít oblečené na každém vystoupení, o tom není žádná diskuse! Kdybyste jim oblékly něco jiného, tak by za to byly dost vysoké pokuty!"

            Další šla na improvizované jeviště Blanča.

            „Je to vtipné", konstatoval producent, „ale co to máte proboha na sobě?"

            „To jsem vyfárala z popelnice na sídlišti Řepy, dobrý, co?", zazubila se Blanča.

            Producent si dal hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl.

            „Bude se raději tvářit, že jsem to neslyšel. Tady máte kontakt na stylistku, hned zítra se k ní objednáte. Je velmi schopná, oblékala finalisty Superstar. Další!"

            Třetím vystupujícím byl Fanky. Chvíli mu trvalo, než si naladil kytaru a producent mezitím se zaujetím zkoumal rysy jeho tváře. Když se Fanky chystal začít zpívat, vypálil na něj producent otázku: „Nejste vy náhodou vnuk Zdeňka Svěráka?"

            Fanky překvapeně přikývl.

            „No to je skvělé, proč tuto informaci nepoužijete při propagaci vaší skupiny? Tohle musíme uvést na všech plakátech, známé jméno prodává! Neznáte náhodou nějaké pikantní rodinné historky?"

            „Nezlobte se", zavrtěl Fanky hlavou.

            „Nevadí, tak něco o Smoljakovi? Děda vám o něm určitě vyprávěl, ne? O něm se toho povídalo spousta, byl to kanec! Ne? Nevadí, tak si něco vymyslíme. Zatím zahrajte něco od dua Svěrák/ Uhlíř."

            „Ale já si píšu svoje vlastní, autorské věci."

            „To je hezké, ale lidé lépe reagují na staré a prověřené fláky."

            Fanky nakonec zahrál svou verzi reggae a nemastně neslaně se tvářící producent ho poslal si sednout.

            Další byl na řadě Filip, který přečetl povídku o mužích, vystupujících na Vánoce coby Tři králové, kteří si dlouhou chvíli krátí przněním hospodářských zvířat. Producent se chechtal, až se za břicho popadal.

            „Vy jste dobrej, fakt dobrej! Akorát ten váš plnovous, to už je trochu moc. Zkraťte si to na hipsterskou bradku. A zajít občas do posilovny by vám taky neuškodilo."

            Jako pátá přišla na řadu Heda a zazpívala Punkerku, neboli píseň o ní samé a o všech průserech, které kdy měla. Její hlas jako zvon rozvibroval celou Paliárku. Okouzlený producent tleskal, až mu zčervenaly dlaně.

            „Vy jste úžasná, vtipná, provokativní, ano, vy na jeviště patříte! Ovšem až poté, co shodíte nějakých dvacet, třicet kilo. Potom vás zapíšeme do kurzů tance k Benu Cristovaovi a uděláme z vás zpěvačku, jak má být."

            Po Hedě následoval její muž. Přečetl parodii na autogenní trénink a vysloužil si pochvalu, zároveň s radou, aby pravidelně navštěvoval posilovnu, solárium a kadeřníka.

            Když Honza začal přednášet o dadaismu, producent mu zprvu nevěnoval pozornost. Nepoznal totiž, že vystoupení už začalo. Když mu to došlo, rázně Honzu přerušil.

            „Člověče, tady nejste ve škole. Lidé se chtějí bavit, ne se nechat poučovat. Navíc, já vám vůbec nerozumím, jaký dadaismus, vždyť ten byl před sto lety, koho to dneska zajímá?"

            Honza svěsil hlavu a posadil se, po zbytek večera už nepromluvil a kouřil jednu za druhou.

            Turda se pustil do přednášky o Ciceronovi, instantní moudrosti a pareidolii - naší schopnosti nalézat významy i tam, kde nejsou. Ani to se producentovi nelíbilo.

            „Jak jsem říkal tady kolegovi, lidé se chtějí bavit, když budou chtít, aby jim někdo něco naléval do hlav, přihlásí se na večerní školu! A taky, diváci zásadně nemají rádi, když jim někdo dává najevo, o kolik je chytřejší a vzdělanější, než oni. To koneckonců vidíme i na výběru naší politické reprezentace."

            Poslední přišla na řadu Verča s povídkou o veselých mumiích, které každoročně na Dušičky ožívají a pořádají mejdan.

            „Vtipná povídka, ale ty vaše sykavky jsou strašné. Tady kolegyně", řekla a ukázal na Andie, „sice trochu ráčkuje, ale dá se to poslouchat, na rozdíl od vás. Ten váš hlas je vůbec nepříjemný. Netrpěla jste v dětství na angíny? A brali vám krční mandle? No tak vidíte, to máte z toho. S tím bohužel nemůžete nic dělat. Na druhou stranu," zamyslel se producent s očima upřenýma do Verčina překypujícího dekoltu, „by bylo škoda vás nevyužít. Víte co? Oblečeme vás do bikin, dáme vám andělský křídla a vysoké latexové kozačky na podpatku a budete dělat uvaděčku!

            No, bude to těžká práce, ale já už s vámi něco udělám. Myslím ale, že byste potřebovali novou krev. Náhodou znám skvělou taneční skupinu, takové mlaďoši, mají nápady a spoustu energie, ti tomu dodají šťávu!"

            Vtom na Paliárku vtrhli Adam a Rogo. Oba za sebou měli divoký mejdan na farmě u Standy Pence a vypadali podle toho - bláto na botách, slámu ve vlasech, hlínu za nehty a šířili kolem sebe nezaměnitelný kozí odér. Hned začali hlasitě halekat a zpívat.

            „Ticho!", zařval producent, „Tady se nedá pracovat! Mladíci, jak to, že jdete tak pozdě? Uvědomujete si, že slet začal v 19:00? A kolik je teď? 20:30! Vy si tady z toho děláte úplný holubník, takhle by to dál nešlo! Od příště bude za každý pozdní příchod 500 Kč pokuta. Sednout!"

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

            Od té doby se z pondělních blázních sletů zcela vytratil duch nevázané radosti a hravosti. Přesně v 19:00 začal koloběh zkoušení, pilování a peskování. U některých nevedla návštěva posilovny a solária ke kýženým výsledkům a byli nahrazeni mladými, vysportovanými, ambiciózními studenty konzervatoře. Ti na jevišti četli, zatímco praví autoři zůstávali v pozadí.

            Někteří měli problém s docházkou a po zaplacení několika pokut zjistili, že už nemají ani na pivo. Přestali tedy docházet úplně.

            Ti, kdo zůstali, se postupně na pondělky přestali těšit.

            Producent splnil své slovo a dostal je na festivaly, do televize a do reklam. Blázni si ale kladli otázku, jestli tohle je to, o co jim na začátku šlo.

            Nakonec zůstal z původní sestavy jen Fanky, který své zábavné číslo uváděl historkou o tom, jak Ladislav Smoljak v Západním Berlíně jednou omylem vešel do gay baru.


Domov (próza, Rogo)
    

31.10.2016
Domov

Na kopci uprostřed bezlidnaté krajiny seděl malý chlapec, rozhlížel se po okolí a chvílemi hrál na dřevěnou flétnu, kterou si sám vyřezal. Jakmile mě spatřil, mě po světě kráčejícího tuláka, ustal ve své hře a hlasem větrným ke mně promluvil.

- Vezmi mě s sebou, jsem tu již dlouhé věky a budu tu muset být i nadále, pokud mě někdo, snad světa znalý, odtud neodvede.-

Přistoupil jsem tedy k němu a podal mu svou ruku. Chlapec ji pevně stiskl, vstal a vydal se krajem společně se mnou. V tu chvíli ovšem nabralo okolí chmurného charakteru a přihnala se mocná bouře. Déšť zaplavoval vše zničujícími proudy vody, blesky zapalovaly stromy a vichr je vyvracel z kořenů. Chlapec se mě silně držel a my dál pokračovali vstříc veškerému nečasu ve směru nejbližší vesnice. Vesnici jsme ovšem nalezli v troskách a docela vylidněnou.

- Čeká snad lepší svět za dalším vrchem?-

proběhla mi hlavou otázka a v tu samou chvíli na mě chlapec pohlédl.

- Neboj se tuláku, když vydržíš a půjdeme dál, potkáme velkou horu a před ní mou matku, která nám vrátí slunce.-

Chlapcova slova mi opět dodala odvahu i sílu a vydali jsme se tedy společně dál skrze nehostinnou krajinu. A skutečně jsme, již na kost promoklí, dorazili k veliké skále, před níž stála žena, jež zářila obdivuhodným klidem.

- Věděla jsem, že přijdete, děkuji ti poutníče za záchranu mého syna, čekám na něho již právě sto let.-

Chlapec se mě pustil a běžel do obětí své matky. V tu chvíli naposledy zahřmělo, déšť rázem ustal, mraky se rozeběhly v neznámé směry a slunce opět rozzářilo nádherný den. Žena mi pokynula, abych přistoupil blíž a políbila mě na čelo.

- Když půjdeš dál směrem, kterým jsi i před tím šel, mineš hluboký les a otevře se ti zelené údolí pokryté kopretinami. Na konci toho údolí je tůňka a u té tůňky potkáš mou dceru, jak pere prádlo. Přistup k ní, ničeho se neboj a polib ji zpříma na rty. Pospěš, již na tebe čeká celé věky.-

Poslechl jsem tu ženu a vydal se za jasným cílem. Opravdu jsem po pár hodinách minul les, nalezl louku i tůňku a u ní nádhernou mladou dívku, jak pere prádlo. Beze slov jsem k ní přistoupil a pln odhodlání jí políbil na rty.

A rty se rozechvěly a celý svět se rozechvěl. Já náhle pocítil, že nemusím jít dál, že kdekoliv, kde bude ona dívka, najdu domov a lásku, kvůli které jsem se vlastně celé roky toulal.


17.9.2016

Tobiášův vrch


Děkovnej dopis doktorovi Jankovi Rytířovi (próza, Dobromila Kořínková)
    

19.7.2016
Děkovnej dopis doktorovi Jankovi Rytířovi

                                                       19. apríla 1896, Rakousko Uhersko

Váženej pane doktor,

píšem Vám todleto psaní, páč bysme Vám za našu celú rodinu chceli z celýho srdíčka poděkovat. Dočkali jsme se velikýho lickýho štěstí kůli tomu Vašemu moudrýmu nabádání, kerý ste na vobyčejnej papír napsál.

Dal jste nám dar spokojenýho prostýho života a dlouhověkosti. Nu považte!

Naše prabába se dožila přenádhernejch stopěti roků. Na mou duši Vám to tady poudám. Vono na tom bude mít veliký zásluhy taky Pámbíček, ale pane doktor, mezi náma, Ten by byl bez toho Vašeho kurýrování na ty její neduhy ouplně krátkej. Vod tej doby, co ste to naší bábě poradil, dočista celá vomládla.

Já sem jenom vobyčejná stará ženská, ale vim svý. A měl by to vědět každej poctivej člověk, co si jako nehraje na něco co nejni.

 

Lidičky zlatý! Prďte a říhejte!

 

Pěkně vynšuju.

 

                                                           Dobromila Kořínková 76 let, Dolní Lhota 


MED (próza, Kalimeee) • BRAMBORÁKY (próza, Kalimeee) • O PSOVI (próza, Kalimeee)
    

7.6.2016
O PSOVI

Držím se jednou rukou korby jedoucího náklaďáku, v druhé ruce nůžky.

Adrenalin stoupá! Snažím se za jízdy přestřihnout pásku, kterou je k boku auta za nožičku přivázaný zubožený pes.

Po několika neúspěšných pokusech se mi to konečně daří. Beru psa do náruče, čekám, až v zatáčce auto přibrzdí. V objetí seskakujeme do strouhy.

Jsme trochu potlučení a odření, ale hlavně, že nás psychopatický řidič nezahlédl.

Vedu psa k nám domů. Je to chudák, litujeme ho oba s přítelem.

Srst má úplně zcuckovatělou, je hubený a vypadá dost smutně a zmateně.

Drbu ho za ušima a zjišťuju při tom, že tam má nabalené bláto a navíc je příšerně zablešený. Ještě to od něj chytne náš pes! Zděsím se představy zablešeného malého bytu.

Nesu psa do sprchy, odstřihuju jednotlivé dredy z jeho srsti, šampónem a následně sprejem likviduju obtížné parazity a nakonec ho důkladně sprchuju.

Najednou mi připadá, že ten zachráněný pes o něco povyrostl. To se mi asi jenom zdá, jak mu usychá srst.

Pes po koupeli vypadá o něco spokojeněji, ale vidím na něm, že je velice hladový.

Misku granulí našeho psa Jožina slupne jak malinu a ještě kouká, co by kde šežral. Našemu psu se zrovna dvakrát nelíbí, že ho připravil o gáblík, ale zřejmě se rozhodl, že ho bude nějak snášet.

Však po týdnu, co psa máme, už je to dál neúnosné. Pořád jenom žere a roste. Roste a žere. Chodíme domů z práce úplně vyšťavení, když do čtvrtého poschodí oba nosíme den co den na zádech patnáctikilový pytel psích granulí.

A jemu to stačí čím dál míň. Už je tak veliký, že se skoro nevejde do naší maličké garsonky.

Jednoho dne, když se vracíme z práce domů, přítel s heknutím postaví na zem těžký pytel žrádla, a já se jdu přivítat se psy, doma je jenom maxipes.

V pelíšku našeho Jožina nacházím jen uslintaný obojek.

„Jožine! To monstrum ho sežralo!“ křičím se slzami v očích.

 

Dívá se na nás a z očí mu kouká hlad ...

7.6.2016
BRAMBORÁKY

Byl mrazivý večer a venku už dlouhé hodiny silně sněžilo. Tahleta zima si letos opravdu servítky nebrala a předváděla se v celé svojí parádě. O to hůř pro nás. Nevyšli jsme s penězi a ještě ke všemu nám odpojili elektřinu kvůli nedoplatkům.

Za svitu svíček jsme doma nastrouhali brambory, které nám ještě zbyly, prolisovali česnek, okořenili to a nakonec jsme do směsi nasypali hladkou mouku. Sbalila jsem pánvičku, olej a naběračku, a společně s přítelem jsme se vydali dolů na Bertramku k tramvajím.

Vybrali jsme si starou devítku, typu Tatra T3, která v Praze jezdí již od roku 1960, a která ještě nepodlehla modernímu pokroku. Nastoupila jsem s taškou do druhého vagónu tramvaje a Jóža zatím hlídal venku.

„Čistej vzduch, můžeš!“ pokynul na mě gestem.

Hlavně, aby mě neviděl řidič, nebo nedej bože policajti.

Červená sedačka ob jednu střídala šedou, a mezi každými dvěma sedačkami byly umístěny plechové Petry na dřevo, ze kterých komíny odváděly kouř stropem ven.

Proroštovala jsem kamna a přiložila do nich několik polínek z hromádky pod sedačkou. Po chvíli jsem vytáhla tašku a zkontrolovala, zda se nikdo nedívá. Takhle večer se mnou tramvají jelo jenom pár „divnolidí z MHD“. Unavená paní s těžkými nákupními taškami, brýlatý podivín s jednou o hodně kratší nohou obutou v koženém „kopytě“ a nějaký ušmudlaný bezdomovec s přerostlými špinavými nehty hřející si promrzlé dlaně nad kamny.

Rychle jsem sběračkou nabírala bramborákovou směs a rovnoměrně ji rozprostírala po rozpálené pánvi s olejem. Když jsem na Klamovce měla jednu stranu opečenou, obrátila jsem ho a v Motole už byl první bramborák hotový. Takhle jsem jezdila tam a zpátky po trase Anděl – Řepy, usmažené bramboráky balila do ubrousků a Jóžin hlídal.Tentokrát nás naštěstí nechytili.

 

7.6.2016
MED

Jdu na návštěvu ke své kamarádce Aničce. Stěžuju si na nedostatek peněz a dostavující se hlad. Zve mě k sobě dovnitř a s omluvou mi sděluje, že má jen chleba, med a zázvor.

„To vůbec nevadí Aní, i tak moc děkuju“ říkám, a rozkrajuju velkou kostku sladce zapáchajícího, avšak zároveň lákavě vonícího medu. Uvnitř ale spatřuju malé červy, jako bývají v třešních.

„Mám to vyhodit? Je to červivé.“ říkám kamarádce.

„Fuj! Vyhoď to. Já skočím do krámu něco nakoupit.“ říká Anička a odchází z bytu.

Vyhazuju jídlo do koše. Najednou zaslechnu bušení na balkónové dveře. Otevírám jejímu malému synkovi Vojtíkovi, který říká, že jde právě ze školky. Dost se divím, proč přišel domů balkónem, a ještě další věci mi tady rozhodně nesedí.

„Jak bylo ve školce Vojtíšku?“ ptám se.

„Jó, dobrý teto“ odsekává mi.

„Co jsi měl k svačince? Nemáš hladík?“ nenechávám se odbýt.

„Měl jsem takovou zvláštní svačinku“ odpovídá najednou se zájmem a podivným úsměvem. V očích se mu zaleskne cosi tajemného.

„Jakou zvláštní svačinku?“ ptám se nechápavě.

„No přece chleba s medem“ řekne opět drze.

Vojtík se chová velice divně, jako by to ani nebyl on.  Je hlučný a nepřirozeně rychle se pohybuje po bytě. Všimnu si, že má místo prstíčků malá chapadélka.

Běžím to říct kamarádovi Fífovi, který je tam na návštěvě se mnou. Sedí v křesle a já vidím, že něco jí. Je to chleba s medem, to co právě žvýká!

„Proboha nejez to Fí!“ vykřiknu.

Najednou se nad jeho postavou vymrští několikametrový lepivý jazyk připomínající ten lidský, patřící ještě několikanásobně větší čtvrtohorní vážce, co vylétla z obří slizké tlustostěnné květiny, která vyrostla z červivého medu v odpadkovém koši. Jazyk Fífu sroluje do ruličky a během vteřiny ho celého polyká. Po mém téměř stopadesátikilovém kamarádovi zůstanou na podlaze ležet jenom pantofle.

„To je můj kámoš!“ chlubí se malý Vojtík a ukazuje chapadélkem na svého nového mimozemského kamaráda.

 


Únik, část 5. (próza, Mlyje)
    

7.5.2016  (upr. 9.5.2016)
Únik, část 5.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Velkoměsto je vlastně jako džungle, napadlo Fizzyho, když se několik bloků od svého již bývalého bytu pokoušel popadnout dech. Bylo mu jasné, že musí zmizet. A to rychle a důkladně. Nestači se jen skrýt v davu jako v lese mezi stromy. Telefon skončil na několik částí v několika koších. Pak ho napadlo obrátit si sáčko naruby – pestrobarevná podšívka s kostkovým vzorem působila sice dost okatě, ale v jihoamerické megapoli se takováto výstřednost snadno ztratí.

"Ještě pár hlubokých nádechů a můžu vyrazit dál." Pomyslel si, a udělal první kroky do neznáma, do nového života na útěku. Nedošel daleko. Zastavila jej pronikavá bolest v koleni, která se dostavovala vždy při změně počasí nebo při silném nervovém vypětí. Úraz z dětství, na který by si, nebýt následků, ani nevzpomněl. Zaklekl a začal si bolavé koleno masírovat, to zpravidla pomohlo. Pomohlo to i teď. Navíc si Fizzy všiml, že pod lavičkou leží plstěný klobouk se širokou krempou. Nasadil si ho na hlavu a nejistým krokem se vydal do pryč, kamkoliv, hlavně co nejdál od bytu a od pronásledovatelů.

 

Možností kam se schovat bylo snad milion, možná víc. Čím víc možností, tím hůř si člověk nakonec vybere. Fizzy nastoupil do autobusu s jedinou myšlenkou – co nejdál odsud. Dveře se zavřely, terminál pípl na znamení, že naskenoval Effervescentovu kartu s předplacenou jízdenkou a že je tudíž všechno v pořádku. Fizzymu se z vlastní hlouposti zatmělo před očima. Musel se přidržet madla aby neupadl, hlubokým dýcháním zkoušel uklidnit rozbouřený žaludek a do kolene se vrátila ostrá bolest. Na následující zastávku doslova vypadl, dveře se zavřely a autobus i s Fizzyho peněženkou pokračoval v okružní jízdě městem. Začalo pršet. Pronikavé zahoukání vlaku vrátilo Effervescenta do reality. "To můžu stihnout," pomyslel si, "vlak musí do zatáčky zpomalit a při jeho délce by mi skutečně mohl... Dost přemýšlení!" Rozeběhl se a bez větších problémů se vyhoupl na předposlední vagon nákladního vlaku směřujícího do srdce pralesa a pak ještě dál až k pobřeží Atlantiku. Pod plachtou bylo vcelku útulno, hlavně proto, že se zde úkrývalo několik zbrusunových automobilů. Fizzy si jedno vybral, sklopil sedadlo spolujezdce a usnul snad ještě hlubším spánkem než ve svém relaxačním ušáku.


Valentýnská (próza, Veronika)
    

13.3.2016
Valentýnská

„Bejby, každej mi tě závidí", říká mi pořád moje láska. A já mu to doopravdy věřím. Nechci, aby to vypadalo, že se chlubím, ale jen se na mě podívejte. Nevypadám snad dobře? Po dvou dětech mám pořád pěknou figuru, pevný zadek, plná prsa a štíhlé nohy. Mojí největší chloubou jsou ale vlasy. Nemůžu si dovolit žádné značkové kosmetické výrobky, tak se o ně starám postaru: vajíčko s medem, zabalit na dvě hodiny do ručníku, a řekněte, že snad ještě nevypadají líp než vlasy všech těch hvězdiček, co mají osobního kadeřníka?

Jeden zákazník jejího manžela dokonce prohlásil: „Vaše žena vypadá jako Rita Hayworthová!" Její manžel na to odvětil, že jeho žena je přece mnohem hezčí.

Není to jenom to, jak vypadám, proč mě prý mojí lásce pořád někdo závidí. Je to i tím, jak vedu naší domácnost. Jeho plat není kdovíco, ale přesto máme nejhezčí dům v ulici, a když jdeme v neděli do kostela, jsme nejlépe oblečení ze všech. Čím to je? Inu, umím šetřit. Každý centimetr naší zahrádky zabírá zelenina. Žádné okrasné květiny, co nemají žádný užitek. Dokonce i v truhlících na oknech rostou bylinky do polévky. Pod střechou na dvoře máme králíkárnu. Při vaření se musí zužitkovat všechno, včetně vnitřností, kůží a slupek. Oblečení vyspravuju tolikrát, dokud se úplně nerozpadne. Moje prababička mě naučila spravovat látku drobnými stehy, tak, že na první pohled není poznat, jak moc je oblečení obnošené. No a abych nám přilepšila, po večerech ještě peru a žehlím prádlo pro ženské z města.

Dalo by se říct, že se za celý den vůbec nezastaví. Ale když viděla svůj útulný domeček, spokojeného manžela, najedené a čistě oblečené děti, v duchu si spokojeně říkala, že to stojí za to. A když ještě pohledem přelétla nějaký ten drobný luxus, který si mohli dovolit: rádio, automatickou pračku a ždímačku, mixér; když si s úlevou uvědomila, že na rozdíl od rodin svých kamarádek nemá její rodina žádné dluhy, zahřálo jí  to u srdce tak, že se tomu nic nevyrovná.

Kromě naší lásky. Můj manžel je do mě pořád zamilovaný, jako když nám bylo dvacet. Proto dnes pospíchám domů. Po dlouhé době totiž můžeme prožít Valentýna jen ve dvou. Tchýně si vzala na starost naše děti a my budeme v našem domečku až do zítřejšího odpoledne úplně sami! Naše děti jsou bezva, ale večer nám kolikrát chodí do ložnice, to je pořád samé „Mami, ona mi bere plyšáka" nebo „Mami, on se počůral". Ráno nám taky s oblibou lezou do postele. Ten mladší navíc začíná mít nějaké majetnické sklony, když mě    manžel chce políbit, Pavlík nás od sebe začne odstrkovat a vykřikovat: „Fuj, fuj, fuj!" Není moc snadné udržet v sobě vášeň s těmi dvěma všudybýlky poblíž.

Dnešní večer to ale mělo být jiné. Doufala, že na chvíli přestane být matkou a bude z ní zase milenka.

 

Když vešla do domu, zjistila podle bot na rohožce, že její muž už je doma. Rozhodla se ho překvapit, potichu se zula a opatrně našlapujíc vešla do kuchyně. Čekala, že ho najde v jeho oblíbeném ušáku, ale nebyl tam. Že už by na ní čekal v ložnici? Ani tam není. Najednou uslyšela z dětského pokoje ránu a zaklení. Co to tam dělá? Snad se teď nerozhodl spravit tu palandu? Teď, když mají výjimečně chvilku sami pro sebe!

Našla ho klečet na zemi pod oknem, vedle něj byla o zeď opřená prkna z podlahy. Nebyla tam přibitá, jen položená, stačilo je vypáčit. V dutině v podlaze ležela piksla od kakaa, pod víkem ale našel jen zažloutlé fotografie a upomínkové předměty po některém z předchozích nájemníků.

„Lásko, co to děláš?"Snažila se, aby to znělo bezstarostně.

„Bejby, ty už jsi doma?" Nemělo smysl nic předstírat. „Bejby, kde jsou vlastně ty naše peníze? Zajímalo mě... kolik jich máme našetřeno."

Což o to, měl nejspíš právo vědět, kolik mají peněz, ale její matka vždycky říkala: „Chlap má peníze vydělávat a ženská utrácet.", a její babička zase: „Pustit chlapa k penězům je jako dát nemluvněti do rukou sirky!"

„Proč to chceš vědět?"

„Tak sakra, vydělal jsem je, ne?"

„Jsou na školné pro děti."

„Jsou malý, kdo ví, co z nich ještě bude. Kde jsou ty peníze, bejby?"

Vzpomněla si, co slyšela povídat o Monice. Jak jí manžel přinutil dát mu všechny jejich úspory, všechno prohrál v automatu a potom se zbláznil. Když nemocniční zřízenci odváděli do sanitky, pořád vykřikoval: „Byl v tom systém, ta bedna nechávala vyhrávat podle systému, já jsem ho odpozoroval, ale oni ho museli přes noc nějak změnit! Měli jsme být milionáři!"

Potom jí hlavou probleskla vzpomínka z dětství: jak na pískovišti postavila ohromný hrad z písku, načež přišel chlapeček odvedle a se zuřivým řevem jí ho rozšlapal. „To víš, je to kluk", pokrčila rameny jeho matka. „Nebreč, sakra, ženská musí něco vydržet!", okřikla jí babička. Muži a jejich vášeň pro ničení...

„Tak kde jsou ty prachy, vypadl ti snad jazyk?"

„Jsou v bezpečí."

„V bance?"

„Jsem snad blázen? Kdo dneska ještě věří bankám?"

„Takže jsou někde tady? Kde? Kde? Hele, buď mi to řekneš, nebo tady všechno rozštípu na cimprcampr, dokud je nenajdu! Začneme třeba tady!" Popadl kladivo a praštil s ním do stěny, sádrokarton se prolomil a za dětského pokoje bylo najednou vidět až do ložnice. Vykřikla, ale nepromluvila. Začal kladivem mlátit do zdi ještě víc, a okno do ložnice se rozšiřovalo, úlomky a bílý prach létaly všude kolem. Potom začal do zdi kopat a na místě decentního okénka se už objevily solidní dveře. Když viděl, co způsobil, chytil se za hlavu a svezl se vzlykajíc podél stěny na zem.

„Co je tohle za život? Tohle jsem chtěl? Celý den dělám práci, co mě nebaví. Za mizerný peníze. Doma si odtrhuju jídlo od huby, chodím v pořád dokola záplatované košili, na zábavě jsme nebyli, ani nepamatuju, ani toho blbýho psa jsem si nemohl koupit! Celé dětství jsem chtěl psa a když mám vlastní domácnost, tak ho zase nesmím mít? Co je tohle za život? Pořád dělám něco úplně jinýho, než bych chtěl! Nemůžu si ani koupit, co bych chtěl!"

„Pes je starost navíc, úplně zbytečná! Víš, kolik toho sežere! Nemůžeš ho krmit zbytky od večeře, potřebuje maso! A do toho veterinář, cvičák..."

„Ty mi nedovolíš žádnou radost! Tolik ses změnila! Připomínáš mi tvojí matku."

„Ne! To ne! Já nejsem jako ona! Já tě chápu, ale snaž se to brát racionálně. Musíme šetřit!"

„Takže si nikdy nepořídíme ani neuděláme nic, co bychom doopravdy chtěli?"

Její smutek vystřídal vztek. „Ty si myslíš, že jsi jediný, kdo má problémy? Že já snad žiju život, jaký jsem chtěla? Že jsem jako malá snila o tom, že budu hospodyňka v dělnické čtvrti? Já jsem chtěla být zpěvačka!"

Učitel hudební výchovy jí poskytoval zadarmo lekce zpěvu, říkal, že až z ní bude slavná pěvkyně, tak mu to vrátí. Říkal, že na takový talent ještě nenarazil. Dokonce jí nahrál a desku poslal na konzervatoř. Napsali, že by jí vzali i bez přijímacích zkoušek. Ale doma o tom nechtěli ani slyšet. Že by ji pustili samotnou do velkoměsta, semeniště zločinu, kde se denně vraždí a studentky si přivydělávají prostitucí? Pořád o tom někde píšou, a dávají o tom filmy v kinech! Babička, hlava rodiny, prohlásila, že „Stejně jsou všechny zpěvačky kurvy!" A bylo vymalováno. Nastoupila jako švadlena do textilky, ve volném čase zpívala v ochotnickém spolku. A tam potkala Jeho. Zamilovala se, vzali se a zanedlouho přišly děti. Pořád ve skrytu duše doufala, že bude zpívat, ale nebyl na to čas. Musela se starat, pracovat. Každou volnou chvíli se snažila naplnit nějakou užitečnou činností. Snad, jednou, až děti povyrostou... Nedávnou na procházce s dětmi potkala svého učitele hudby. Řekla mu, že nelituje toho, že se z ní nestala slavná zpěvačka. Má dvě krásné děti, a to jí naplňuje víc, než nějaká nejistá kariéra v showbusinessu. Snad jí to věřil.

„Já to přece vím, bejby. Bylas úžasná. Mohla jsi mít u nohou celý svět! Já jsem ti všechno pokazil."

„Co jsi pokazil, prosím tě? Máme dvě nádherné děti. Co si člověk může přát víc? Chtěli jsme je, hlavně ty."

„Já vím. Byla v tom taková ta naděje, že děti splní ty naše nesplněné sny. Že se jim povede to, v čem my jsme selhali."

I on měl kdysi ambice. V jejich divadelním souboru hrál hlavní role. Jednoho dne poslal svou fotografii do jednoho filmového studia. Pozvali ho na casting. Jak jen se těšil, že zazáří, že jim to všem nandá. Zavedli ho na chodbu, plnou mladých mužů podobného vzhledu. Dostal pořadové číslo 55. Nepočkal, až na něj přijde řada. Když viděl všechny ty ambiciózní mladíky, z nichž někteří měli i herecké školy, vzdal to. Ne, nelituji toho, říkal si od té doby každý den, pořád dokola.

„A taky," řekl polohlasem, „starej slíbil sto táců tomu, kdo mu udělá první vnouče. Mohlo mě napadnout, že ten starej ožrala žádné peníze nemá. Když jsem za ním po křtinách zašel, vysmál se mi do očí a řekl: Ty jsi takový jelito, to svět neviděl!"

A pokračoval, mluvil spíš sám k sobě než k ní: „Pavlík je celý po něm. Fakt, podívám se na něj a vidim fotra. Vypadnul jsem z domova v patnácti, abych s ním nemusel žít pod jednou střechou, a teď ho mám doma zas, v menším vydání. A Katka, to je celá tvoje matka. Pamatuješ, jak nám nabízela, abychom bydleli u ní? Radši jsem narychlo sehnal tuhle boudu, abych s ní nemusel dýchat stejný vzduch. A pak se narodí Katka, a já pozoruji, jak se čím dál tím víc podobá svojí babičce, jak ty roztomilé miminkovské rysy mizí místo nich se objevuje obličej mojí tchýně: to nakrčené obočí, ten permanentně nasranej výraz, pusa, která se nikdy neusměje, koutky jí směřujou pořád dolů.

Když se narodili, měl jsem takovou radost, víš, vítal jsem je, jako kamarády, co přijeli na návštěvu, aby nás potěšili. Teď se na ně podívám a říkám si: Co tu ti lidi dělají? Kde se vzali? Jak dlouho tu ještě s náma budou?"

Bezmocně pokrčil rameny. „Já ani nevím, co jsem myslel, že udělám, až ty peníze najdu. Myslel jsem, že by se třeba dalo ještě něco zachránit, že ještě nejsme tak starý, ještě si můžeme svoje sny splnit."

„Jak?"

„Odjet do Hollywoodu. Obejít pár castingů. Začít třeba v komparsu a pak se vypracovat. Ty bys mohla nahrát pár písniček a počkat, až si tě všimne nějaký producent. A po večerech zpívat v baru. V Hollywoodu žijí jen lidi od kumštu, určitě si tě někdo všimne."

„A co naše děti?"

„Můžou zůstat u tvojí matky. Stejně se nudí, co tvůj táta umřel."

„Budou na nás naštvaný. Že jsme je opustili."

„Na začátku asi jo. Ale, jestli se nám to povede, bejby, jestli z nás budou hvězdy, budou na nás pyšný. Nevydrží se na nás dlouho zlobit. Uvidí nás na plakátech, na obalech desek, na stříbrným plátně. Budeme pro ně jako bozi. Všechno nám odpustí. A tvoje matka taky. Budeme jí s sebou brát na večírky, koupíme jí kožich. Která matka by nebyla hrdá na to, že má slavné dítě?"

„Počkej, počkej, neměli bychom se unáhlit. Počkej, až děti povyrostou, třeba se ještě nějaká šance naskytne, až..."

„Kdy? Kdy, když ne teď? Pořád něco odkládáme, až tohle, až tamto! Já už nechci čekat, bejby, nemůžu. Podívej se na moje ruce! No jen se na ně podívej! Měl jsem jemné ruce, pamatuješ? Ručičky jako panenka. A teď! Mozoly nejsou to nejhorší, ale vidíš, co s nimi dělá motorový olej? Jde to umýt čím dál hůř, zažírá se mi do kůže. Copak můžu hrát romantického milovníka s černýma prackama?"

Co mu měla odpovědět? Že s jeho plánem souhlasí a jít balit? Naposledy se podívat na svůj domov, vášnivě se políbit a vydat se vstříc dobrodružství s vědomím, že se alespoň pokusili splnit svoje sny?

Nebo mu vynadat, omlátit mu vyrvaná prkna o hlavu a donutit ho zadělat tu díru ve zdi? Mezitím si v kuchyni vypít meltu a těšit se, až se vrátí děti a život se vrátí do starých kolejí?

Svářily se v ní dvě poloviny její osobnosti: ta, která věděla, co chce ; a ta, která věděla, co musí. Kéž by existoval nějaký kompromis, který by uspokojil obě.

 

 


Podle snu - Mrakodrap (próza, Veronika) • Vrba (próza, Nesmyslon) • 90. léta - imprese (próza, Veronika)
    

14.2.2016
90. léta - imprese

90. léta - imprese

 

Sál zapadlé vesnické hospody byl naplněný tak, jako snad nikdy. U stolů pro čtyři se tísnilo šest a více lidí, poposedávali, šoupali židlemi; zkrátka snažili se vydobýt si pro sebe trochu toho pohodlí. K nervózní náladě přispělo i to, že ačkoliv jim v letáku byly slíbeny „staročeské hody", zatím nedostali vůbec nic k jídlu. Sálem se neslo komandování, fňukání i stížnosti.

            „Slíbili nám, že navštívíme zoologickou. A přitom jsme jí viděli jenom zvenku. Že prý není čas. Aby taky jo, když ta cesta trvala přes tři hodiny. A přitom to není daleko, po dálnici je to od nás slabá půlhodina. Kudy to ten řidič jezdil, to mi hlava nebere!"

            Zatímco si účastníci zájezdu navzájem stěžovali, vystoupali na malé pódium ozdobené krepovým papírem tři usměvaví muži ve fialových sakách s vycpanými rameny. Ve stejnou chvíli vytlačila z kuchyně malá pihovatá servírka velký barel na kolečkách a jednotlivým hostům nalévala do sklenic naběračkou vlažný čaj.

            Nejmenší z mužů přistoupil k mikrofonu a do hlučícího davu zvolal: „Vážení přátelé, dámy a pánové! Všechny vás tady srdečně vítáme! Omluvte prosím tu trochu nepohodlí - pan hostinský s námi tak brzy nepočítal, ale jsem si jistý, že za chvíli stihne dát všechno do pořádku. Zatím se napijte - určitě máte po té dlouhé cestě žízeň!"

            Lidé začali z plastových kelímků bez valného nadšení usrkávat tekutinu neurčité barvy, muž u mikrofonu je mezitím uklidňoval: „V kuchyni už všechno připravují, můžete se těšit na klobásky, jitrničky, ovárek s křenem, to si dáte, dědo, už se oblizujete, co? A taky budou chlupatý knedlíčky, bramboráčky, pan hostinský narazí soudeček a dáme si pěkně vychlazený, napěněný, to se tady všichni pomějeme! Jak nám tu spolu bude dobře! A teď, když dovolíte, dám slovo tady Čendovi, který se právě vrátil - to neuhodnete - až z Ameriky, kde několik let žil!"

            Davem proběhlo obdivné zašumění a drobný muž předal mikrofon svému nejstaršímu kolegovi. Ten si odkašlal a poté hlubokým, melodickým hlasem spustil: „ Dámy a pánové, mám z vás radost! Už jsem ani nedoufal, že se tady něco změní, že tady z toho srabu někdy vylezeme a že ty rudochy vyženeme od válu a najednou BUM - Gusta, Milouš, Vasil a ti další exoti už si balej fidlátka! Jste úžasný, že jste to dokázali. Jste neuvěřitelní. A na to se napijeme."

            V ten moment vešla do sálu opět pihovatá servírka, tentokrát ve společnosti vytáhlého kolegy. Oba na rukou nebezpečně balancovali obří podnosy s vysokými sklenicemi plnými průzračné tekutiny.

            „Napijte se s námi, všichni, i vy paní! Jen se klidně napijte - domů vás přece odvezeme. My se také napijeme!" Trojice mužů si na pódiu nalila z láhve bez etikety a pozvedla sklenice směrem k publiku.

            „Na revoluci, přátelé! Na svobodu! A na budoucnost!" Všichni do sebe na povel obrátili sklenice a muž u mikrofonu zavelel: „Jeden přípitek je málo, napijeme se ještě jednou!" Personál obíhal stoly s velkou lahví slivovice a doléval postupně všem hostům.

            „Napijeme se ještě jednou! I vy paní, nestyďte se! Přeci nám nebudete trhat partu, když je nám tu spolu tak dobře!" Připíjelo se ostošest, až se nad sedícími lidmi začal vznášet nezaměnitelný alkoholový opar. Muži na jevišti se na sebe spokojeně usmáli.

            „A teď vám, přátelé, něco prozradíme. My pro vás máme překvapení. Nejen, že jsme vás dneska vzali na výlet na ten krásný zámeček, a potom do zahrady na tu výstavu růží, no a potom sem, do téhle překrásné hospůdky, kde už za chvilku dostanete zadarmo všechny ty dobroty, co už jsme vám jmenovali: jitrničky, jelítka, chlupaté knedlíčky a tak dál. My pro vás máme ještě něco. Něco, co vám změní život, něco úžasného a revolučního."

            K mikrofonu přistoupil obtloustlý muž s vysokým, pronikavým hlasem. Rozhlédl se po davu pod ním a začal: „Taky vás těch čtyřicet let štvalo, jak v obchodech nic není, na všechno se musí stát fronty; jak si musíte pěstovat vlastní ovoce, šít vlastní šaty? Pořád samé shánění, doprošování se, uplácení a na všechno pořadníky, pořadníky, pořadníky! Brát si dovolenou, abyste mohli dva dny kempovat před Diamantem, abyste se pak dozvěděli, že ty japonský televize stejně nepřivezli?"

            Muž u mikrofonu udělal dramatickou pauzu. Dav souhlasně pobrukoval a přikyvoval. Tohle všichni dobře znali.

            „Nebo byty. Pokoutně si je vyměňovat, lézt do zadku úředníkům a pak dostat byt na sídlišti bez silnic a bez chodníků, v desátým patře, kde ještě půl roku nefungoval výtah!

            A teď zavřete oči. No fakt, zavřete oči a představujte si: jdete do samoobsluhy. Regály doslova přetékají zbožím: čerstvé tropické ovoce, francouzské jogurty, německá čokoláda, irská whisky! Když někdo něco z regálu vezme a dá si to do košíku, okamžitě to zboží doplní, takže regál se nikdy nevyprázdní! No řekněte, není tohle ráj? Ale pozor, pokračujeme dál! Na pultech leží metráky masa. Prodavačka se na vás usmívá. Neschovává před vámi zboží pod pult, ale nabízí vám ho. Nabízí vám víc jídla, než vůbec dokážete sníst.

            Nebo jiný příklad: rozhodnete se, že si koupíte televizi. Jen tak, z fleku se rozhodnete, že chcete televizi! Půjdete do elektra, a tam se nebudete muset vedoucího doprošovat a strkat mu bankovky do kapsy, aby vám pak stejně nabídnul nějaký šmejd z Jugoslávie, kterému neustále skáče obraz! Ne! Půjdete tam a na pultech tam bude deset, dvacet značek televizí, americké, japonské, korejské! A ty si budete moct hned koupit a odnést domů!"

            Lidé poslušně seděli se zavřenýma očima. Někteří, zmožení alkoholem, usnuli. Zbylí se zasněně usmívali. V této toužebné atmosféře se mikrofonu opět chopil mrňavý kolega a než stačili zbylí dva muži zaprotestovat, vypálil do mikrofonu jako kulomet: „A víte, proč v obchodech nic není? Protože hospodářství je centrálně řízené, nepružné, absolutně nedokáže sledovat naší poptávky. Továrny a obchody musí být v soukromých rukou, aby se to zlepšilo! Všechno musíme rozprodat a zprivatizovat! I školy, nemocnice, domovy důchodců, lékárny, doly, vodovody, elektrárny, prostě všechno! VŠECHNO! Teprve až bude hospodářství řídit volná ruka trhu, bude všechno jak má!"

            Prcek teatrálně rozhodil rukama, načež mu jeho starší kolega vyrval mikrofon z ruky a zpražil ho vyčítavým pohledem. Tlustý muž si ťukal na čelo a z pohybů jeho rtů se dalo vyčíst, že říká: „Moc brzo, ty vole. Ještě ne!"

            Z davu povstal pán ve flanelové košili. Změřil si tři fialová saka pohledem a pronesl: „A komupak chcete všechny ty továrny prodat? Kdo tady z nás má tolik peněz, kromě veksláků?"

            „Zahraničním investorům, pane."

            „Ale jaký to bude mít dopad na nás, zaměstnance? Nesníží nám platy? Nevyhází nás?"

            „Pane, prosím vás, u těch si vyděláte takových peněz, to jste si v životě nevydělal!"

            „A kdo mi to zaručí?"

            Muži na jevišti na sebe pobaveně pohlédli a nejmenší se zasmál: „Co byste chtěl zaručovat, vždyť to je snad jasné, ne? Jé, podívejte, už se nese předkrm! Tenhle luxusní salámek jsme pro vás nechali přivézt až z Itálie, okoštujte všichni, ať si naladíte chuťové buňky, něž nám z kuchyně přinesou ten ovárek! Mám od pana kuchaře zprávu, že bude obzvlášť libový! Že už ho cítíte až sem?"

            Ale nic cítit nebylo, kromě palčivého aroma salámu Vysočina a kremžské hořčice. Mikrofonu se zase chopil prcek, ve snaze si to u kolegů trochu vyžehlit.

            „ No a co ty naše hnusná sídliště, že už se na ně nemůžete ani podívat? Panelové krabice, jedna jako druhá, malé byty, tenké stěny, přes které slyšíte sousedy. Až to tady vezmeme do rukou my, to budete koukat! Třeba tamto velké pole, přes které jsme projížděli - tak místo zelí tam budou stát baráky! Každý si bude moct koupit vlastní dům, a bude si ho moct třeba natřít narůžovo, ozdobit fontánou nebo balustrádou."

            Neodbytná flanelová košile se v první řadě opět postavila. „Máte pravdu, že naše byty nejsou nic extra. Ale pamatujte, že jsme je dostali zadarmo! Například já - nastoupil jsem do podniku a za rok jsme dostali byt. Jak dlouho bych musel šetřit na ten váš růžový domeček s balustrádou?"

            „Pane, kdybyste mi laskavě neskákal do řeči, hned bych se k tomu dostal. Chtěl jsem si to nechat až na konec, jako zlatý hřeb, ale když to pán už nakousnul: vězte, že to nejlepší na našem systému je: „když něco chcete, nemusíte čekat, až na to budete mít! Domy, auta, pohovky, dovolený u moře - to všechno můžete mít hned! A splácet to budete až pak, postupně."

            „A když mě vyhodí z práce, tak ten dům budu splácet z čeho?"

            „Pane, vy jste takový ten rejpal, co? Vy musíte pořád být středem pozornosti, že jo?"

            „Zato vám se nějak nechce do diskuse. Vždyť tohle všechno by se mělo pořádně probrat a prodiskutovat."

            „Prodiskutovat! Pane, my nejsme jako oni. To byly samé kecy, projevy, kecy, projevy... My nekecáme, my makáme! A nesnášíme takovéhle rejpaly. Kdo nejde s námi, jde proti nám!"

            „To oni říkávali taky..."

            Pánové ve fialových sakách zrudli. Pán ve flanelové košili hrdě mrknul na dámu s pudlí trvalou po své pravici. Potom se otočil do davu a zvolal: „Podívejte se na ně! Bavit se s námi nechtějí! Chtějí jen, abychom je poslouchali - to už jsme tu přece měli. Jen se na ty grandy podívejte, naslibovali nám jitrnici, jakou svět neviděl a zatím jsme dostali akorát veku s Vysočinou. Já se s vámi klidně vsadím, že se v kuchyni nic nepřipravuje. Teď hned se tam půjdeme podívat a uvidíte, že tam nenajdeme žádné maso, žádné pivo, nic!"

            Lidé se začali zvedat ze židlí, dokud je nezastavil vytáhlý číšník. „Tak to teda ne, do kuchyně mi žádné davy courat nebudou, to bych měl opletačky s hygienou! Tam může jenom personál s potravinářským průkazem. Tady pána tam pustím, protože mu chci ukázat, že v kuchyni je všechno, jak má být. Spoléhám na vás, že mě za to nikam nenahlásíte, to by nám to tu taky mohli zavřít."

            Lidé si zase posedali a pán ve flanelové košili odešel s vytáhlým číšníkem kamsi dozadu. Prcek zamával směrem ke dveřím, odkud zase vyběhla pihovatá servírka s další várkou tvrdého alkoholu.

            Atmosféra se trochu uvolnila. Muži na jevišti se předháněli v líčení skvělé budoucnosti, která přítomné čeká, až jim dají svou důvěru. Popisovali jim silnice plné krásných silných aut, bazény u každého domu; jak lidé budou moci kdykoli jít k milým, kultivovaným lékařům i když nebudou nemocní, jen budou mít pocit, že by potřebovali větší prsa nebo menší nos. Vypočítávali, za jak dlouho doženeme v životní úrovni západní země, a předháněli se v optimistických odhadech. „Dohnat, předehnat!", burácelo sálem. Tahle hláška se prostě lidem dostala pod kůži.

  Jen paní s pudlí trvalou byla nervózní. Pán ve flanelové košili se podezřele dlouho nevracel.

5.2.2016
Vrba

Už zase nevím, na čem jsem. Je to počátek schizofrenie, nebo prozření? Je mezi tím nějaký rozdíl? A je to vlastně důležité? A co to vlastně znamená: "důležité"?


Tak jsem přemítala v koruně staré vrby, až jí došla trpělivost a raději se vzdala jedné ze svých větví a shodila ji i se mnou do rybníka. "To ti teda pěkně děkuju!" obořila jsem se na ni. "To bys taky měla, ale nejsem chamtivá ani domýšlivá a tak to po tobě nežádám. Jen bych byla ráda, kdybys byla ochotna se zamyslit nad mou motivací. Třeba tě napadne i něco rozumného, ne jako to máslo s popelem, ve kterém ses blemcala před chvílí. A ještě bych tě chtěla poprosit," dodala po krátké odmlce, "abys příště, až zase jednou neodoláš tomu máslopopelení, zvolila nějaké neutrální místo, kde tím nikomu neublížíš. Ostatní nemůžou za tvoje myšlenky, to si pamatuj, tak je za ně netrestej. Vinna jsi vždycky jen ty sama." Vrba skončila svou řeč lehkým zašuměním listoví a, zjevně unavena, zavřela oči.

Proč jsem si jen nikdy nevšimla jejích očí? Snad to bylo jejich nenápadným zbarvením, snad tím, že bylo každé jinak vysoko... Nebo jen tím, že jsem vždycky hledala spíš uši. Tolik nesmyslů nám o vrbách navykládali! I když, pomyslela jsem si cestou od rybníka, je fakt, že naslouchat teda umí. 

 

červenec 2015

3.2.2016
Podle snu - Mrakodrap

Mrakodrap

Povídka podle snu

 

Ani nevím, jak jsem se ocitla v téhle děsivé chudinské čtvrti amerického velkoměsta, takové, jakou znám z televizních kriminálních seriálů. S tím, jak se stmívá, se na špinavé ulici, plné agresivních frustrovaných lidí cítím čím dál méně bezpečně. Bude lepší obstarat si nějaký nocleh a ráno se odsud pokusit nějak dostat.

Pod pouliční lampou se nakrucují dvě dívky, od prvního pohledu prostitutky: nevkusné sytě černé paruky ve stylu osmdesátých let, zářivě modré minišaty s výstřihem na zádech, lesklé kozačky na jehlovém podpatku. Po krátkém rozhovoru mi nabídnou přespání na jedné volné posteli ve svém bytě.

Předpokládám, že dívky musí bydlet v jednom z nízkých, zanedbaných činžáků, lemujících hlavní ulici. Místo toho mě ale vedou k neméně zanedbanému, avšak impozantnímu mrakodrapu, který hrozivě ční nad celou čtvrtí.

Byt se nachází v jednom z vyšších pater, proto musíme jet výtahem, na který se stojí dlouhá fronta přes celý vestibul. Dívky ale mají velmi ostré lokty a se mnou v závěsu se jim podaří procpat se až ke dveřím. Ty se vzápětí otevřou - a mě už je jasné, proč se na výtah stála taková fronta. Nejen, že tenhle výtah je na celý mrakodrap jediný, ale ještě navíc slouží jako záchod. Ven právě vychází plešatý tlouštík s novinami pod paží a blaženým úsměvem na tváři. Za ním se z výtahu line příšerný smrad.

To ovšem neodradí dav čekajících, kteří se bezohledně začnou hrnout dovnitř, strkat se a šlapat si na nohy. Jedna z mých dívek mě popadne za ruku a vtáhne dovnitř. Interiér připomíná tradiční dřevěnou kadibudku, včetně dřevěného schodu s kulatým otvorem, který zakrývá rezavá poklice. Vetchý a přetížený výtah se dává do pohybu. Lidé postupně vystupují a kabina se trochu odlehčí, já jsem přesto nervózní a nemůžu se dočkat, až už budeme na místě. Všechno tu vrže a praská, a navíc ten smrad!

Už jsme skoro v cíli, když výtah zastaví. Ve dveřích stojí stará babička v květované zástěře, nohy omotané obvazy, opírá se o francouzské hole. Podává mi v igelitu zabalený balíček a malý pytlíček z květované látky. Prosí mě, abych obě věci předala jejím vnukovi, který shodou okolností bydlí na stejném patře, jako my.

„To víte", vysvětluje, „ já už skoro nemůžu chodit, sotva se dobelhám k tomu výtahu, tak posílám vnoučkovi dárečky po lidech." Udělá to na mě moc hezký dojem. Konečně jsem v téhle čtvrti vyděděnců potkala čistou lidskou bytost, která překypuje láskyplným vztahem k svému bližnímu. A co ta milá babička svému vnoučkovi vlastně posílá? Snad nebude moc nezdvořilé, když se podívám...

Když rozvážu mašli na květovaném pytlíčku, vypadne z něj sáček plný bílého prášku. V igelitovém balíčku se zase po bližším prozkoumání nacházejí injekční stříkačky.

 

Výtah konečně zastavuje na našem patře. Vstupujeme do dlouhé chodby, ve které lidé různě posedávají a polehávají na zemi, opření o zdi a hledí tupě do prázdna. Po obou stranách chodba ústí do kolmých, menších chodbiček. Pode dveřmi jednoho rohového bytu se ven hrne hromada použitých injekčních stříkaček, gázy a dalšího lékařského materiálu. Není pochyb o tom, že právě tady musí bydlet vnuk té milé paní.

28.1.2016
Pohádka o pánovi, kterému vadil sníh

Žil byl jeden pán, a ten šel po Andělu a měl roztažený deštník, když trochu sněžilo.

21.1.2016
Pohádka o paní, která se bála, že uklouzne

Byla jednou jedna paní, a ta šla velmi pomalu po Arbesu a držela se zábradlí.

20.11.2015
Poslední schůzka

"Tak vám přátelé děkuju, že jste všichni dorazili." Eva se automaticky chopila slova a rozhlédla se po čtyřech dalších osobách v místnosti.

Tomáš se ušklíbl rty nalíčenými sytě rudou rtěnkou a nespokojeně se zavrtěl na židli. Bylo vidět, že zejména o oslovení "Přátelé" si myslí své. I on přehlídl další ženy a dívky sedící okolo velkého stolu. Většina z nich v něm vzbuzovala velmi negativní emoce, jen Eva mu byla zcela lhostejná. Co si taky myslet o takové fádní pětatřicátnici. Vlasy barvy-nebarvy na mikádo, střízlivé dioptrické brýle, oblečení z butiku od vietnamců. Při nejlepší vůli si nedokázal vzpomenout, co tahle šedá myš dělá, ale určitě nějakou úřednici, na poště, v bance, no vždyť je to vlastně jedno.

Neměla styl, neměla šmrnc a to jediné ho na lidech zajímalo. To už ho víc dokázala zaujmout ta divná punkerka, Jana, která tvrdošijně vyžadovala, aby o ní mluvili jako o Džejn. Sice jí, stejně jako ostatními, silně opovrhoval, ale aspoň měla svůj styl a za všech okolností i svůj názor. Oboje bylo děsné. Ale lepší děsné, než žádné.

Ani Džejn se netajila tím, že ostatními pohrdá. Ani za nic na světě by nepřiznala, že v tom všem odsudku a pohrdání, které pro ně měla, je ale i jistá míra zvědavosti. Zejména Tomáš ji skrytě fascinoval. Se vší zarytostí svých šestnácti let to nedávala najevo, zásadně ho oslovovala "transko", "buzíku", nebo "debile". To se pak vždycky Eva aspoň trochu naštvala. Sprostá slova byla asi to jediné, co na skupině opravdu nemínila tolerovat.

Džejn se zhoupla na židli a drcla přitom do Aleny, která seděla po její pravé ruce. "Sorry vole." Alena se široce usmála: "To nic, udělej si pohodlí." Alena se pořád na všechny usmívala. Džejn někdy přemýšlela, co asi ta hippie víla fetuje. Určitě minimálně pálí špeky, dost možná pojídá houby. Džejn by se nedivila. Takových hipísáckých slečen už poznala dost. Jsou samá kytka, samý mír a láska, vlastně neškodné. Jo, vzato kolem a kolem, Alena je neškodná. Takže se na ni ušklíbla na půl pusy, což ostatní pochopili jako výraz přátelskosti. Největší, jakého byla Džejn nejspíš schopná.

Eva si založila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Tohle, co ji tady dneska čeká, nebude jednoduché. Zatím vypadají všichni mírně a klidně, ale ze zkušenosti dobře věděla, že to se může během minuty změnit. První velký úspěch ale byl, že přišli všichni. I ta malá dívenka, co se pořád bojí. Eva vlastně nevěděla, jestli se vážně bojí, nebo jen prostě vypadá vystrašeně. 

O téhle holce toho věděla nejméně. V podstatě jen to, jak vypadá. Malá, drobná, ručičky jak hůlky, vykulené oči, dlouhé vlasy spletené do dvou copů. Proč proboha ještě podtrhuje dojem, že je školou povinná?

Dnes tu ale Eva není od toho, aby někoho soudila. Tedy nikdy nikoho nechtěla soudit, ale nemohla si pomoci. Odsudek v ní byl pevně zakořeněný. Mohla se snažit, jak chtěla, nikdy se úplně nezbavila pocitu, že ostatní dost převyšuje. Inteligencí, dosaženým vzděláním, tím, že má stálou práci, vlastní byt. Ne jako Tomáš, žijící v podnájmu u hluché seniorky kdesi na okraji hlavního města a vydělávající si nejstarším řemeslem. Ne jako Džejn, která stálé bydlení vůbec neměla, přespávala po kamarádech a podle vlastních slov se práce štítila. Ne jako Alena, bydlící v centru v prvorepublikovém činžáku, v bytě s pěti dalšími lidmi. Jednou se Eva nechala od Aleny ukecat a šla se k ní do  bytu podívat. Ten chaos, neidentifikovatelný zápach, který nebyl silný, ale za to byl všudypřítomný, to vše jí nahánělo husí kůži. Takhle by ona žít nemohla.

Eva si zamnula ruce: "Asi vás zajímá, proč jsem vás pozvala a proč je tak důležité, že jsme tu všichni." Odpovědí jí byly další úšklebky od Tomáše a Džejn, vřelý úsměv Alenin a zcela nepřítomný pohled té malé. Vlastně by jí docela zajímalo, jak se ta drobná dívka jmenuje, ale dnes to z ní asi nevypáčí a pak už nebude příležitost. Tedy půjde-li to dneska dobře.

"Musím vám říct o jednom svém velkém rozhodnutí. Je to pro mě důležité a potřebuji, abyste to věděli včas." Eva zkontrolovala, že jí vlasy pevně drží za ušima, posunula si brýle na nose o trochu výš a chtěla pokračovat.

Zrovna když se chystala na další hluboký nádech, všimla si, že té drobounké dívce sedící od všech trochu dál se skutálely po tvářích dvě obrovské slzy. Eva se vnitřně nutila ke klidu. Tak trochu tušila, že malá bude bulet, jen nečekala, že hned ze začátku.

"No, no, nebreč." Alena se pokusila toho drobečka vzít za ruku. Ta rukou cukla, až se uhodila o opěradlo židle. Alena znejistěla. Ráda na lidi sahala a bylo jí strašně trapné, když to někdo neakceptoval.

Tomáš protáhl koutky do hraného úsměvu: "Ty si fakt divný mimino. Nechceš jít bulet někam jinam?" Uhladil si černou ofinu. "Já že na takový výlevy fakt nemam náladu."

"Jen ji nech, je hezký, že umí projevit city." Alena se jako už tolikrát snažila tu malou chránit alespoň slovně. To pískle v ní vzbuzovalo mateřské instinkty. Opět se natáhla směrem k plačícímu děvčeti, ta se však jak čertík z krabičky vymrštila ze židle a utekla do rohu místnosti, kde se posadila zády k ostatním na zem, objala si kolena, na ně složila hlavu a jen chvějící se záda dávala tušit, že pláči propadla úplně. 

Eva horečně přemýšlela, co s nastálou situací. Pak se rozhodla, že nejlepší bude si té malé nevšímat a pokračovat. Pokusila se usmát na Alenu, která se na děvčátko v rohu nešťastně dívala přes rameno, nerozhodná, zda zkusit jít za ní, nebo dál věnovat pozornost dění u stolu.

"Hele, než se ten magor uklidní, du na cígo." Džejn se zničeho nic zvedla a v rozedraném batohu, který měla zavěšený za jeden popruh na opěradle židle, začala lovit krabičku levných cigaret.

Tomáš vytáhl krabičku slimek a ucedil: "Jo, kouřová. Ale nebavíte mě, baby. Tak nevim, jestli se vrátim, na tohle představení nemám náladu."

Džejn už byla u dveří a když viděla, že Tomáš je jí v patách, schválně mu dveře před nosem přibouchla. "Krávo." Za Tomášem dveře jen zaduněly.

Eva vstala, protáhla si ruce nad hlavou, zahýbala čelistmi. Pak zůstala stát vedle stolu. Stále si rukama uhlazovala účes, poposunovala brýle na nose sem a tam, mrkala a přemýšlela, co si ti dva venku vykládají. A taky věděla, že pokud se vrátí, tak dřív než za čtvrt hodiny to nebude. Sejít tři patra dolů, vykouřit cigaretu a vyjít tři patra nahoru. Možná by ten čas mohla využít k tomu, aby alespoň Aleně nastínila situaci. "Aleno..?" Alena se na ni usmála. "Eh... dáš si čaj?" Ne, nebylo by správné vynechat ty dva. A vysvětlovat to dvakrát po sobě, to asi nezvládne.

"Jo, čaj bude fajn. Prcku, chceš čaj?" Alena se usmála na stále se třesoucí hubená záda v rohu. Odpovědí bylo jen komíhavé zavrtění copánků. Po něm násladovalo smrknutí. Malá bytost v rohu se opatrně ohlédla přes rameno. Když viděla, že u stolu už sedí jen Alena, opatrně se zvedla a popošla z rohu kousek do prostoru místnosti.

Eva mezitím na improvizované kuchyňské lince připravovala dva hrnky s čajem. Ze záchoda za nenápadnými dveřmi s vybledlým a skoro nečitelným nápisem WC přinesla v rychlovarné konvici vodu, zapojila šňůru od konvice do zástrčky, vybalovala čajové sáčky. 

Neměla žízeň, ani chuť na nejlevnější čaj, ale věděla, že něco musí dělat, nějak zaměstnat ruce. Z hloubky tří pater pod sebou slyšela ostré zaklapnutí vchodových dveří. Zvuk to byl tlumený, přesto stačil k tomu, že malá dívka, do té doby stojící kousek od stolu, vyplašeně popoběhla zpátky do svého rohu a zaujala stejnou pozici, až na to, že tentokrát si rukama zakryla hlavu.

Alena ji soustrastně pozorovala a Eva si pomyslela, že to nebožátko za sebou musí mít něco strašného. I když každý ze skupiny měl jistě pěknou řádku svých problémů, tohle bylo příliš divné.

Za dveřmi zatím bylo slyšet stále se zesilující hlasy kuřáků stoupajících po schodech, Džejnino znechucené: "Fuj. Vrtíš prdelí jak šlapka!" a Tomášovo výsměšné: "Nezáviď. Sere tě, že sem sexy? Že mám kolíků, kolik si zamanu?" a opět Džejnin teď už o poznání vydrážděnější hlas: "Fakt si ubohej! Hnusnej, ubohej buzík!"

Tentokrát dveřmi první vešel Tomáš a přibouchl dveře před nosem Džejn. 

Eva si mezitím hrnek donesla ke stolu, druhý podala Aleně, sedla si zpátky na své místo, zkoumavě se podívala na záda dívky v rohu, pokusila se usmát na Alenu i Tomáše i Džejn a rozhodla se jít přímo k věci. "No, lidi, takže proč jsem vás svolala. Jak jsem už říkala, pro něco jsem se rozhodla. Dneska jsme tu naposledy, protože..." větu však nedořekla, z rohu ji přerušil táhlý, výsoký vzlyk, který přešel do nepříjemného kvílení.

Džejn obrátila oči vsloup, Tomáš předvedl mimoděk téměř totožné gesto. Alena se chytila za hlavu. Kvílení se po chvíli ztišilo do naříkavé pofňukávání. Znělo to skoro jako dokolečka se opakující "ne, ne, ne.", ale té malé v rohu bylo rozumět jen špatně.

"Hele jestli toho nenechá, tak já du." Tomáš se začal zvedat od stolu. Uhladil si krátkou sukni a všimnul si, že o starou dřevěnou židli si na punčochách udělal pořádné oko. "Doprdele." Vztekle se rozhlédl. "Náhradní silonky tu asi žádná z vás popelek nemáte, co?" 

"Prosím tě, Tomáši, sedni si ještě na chvíli." Eva cítila, že ztrácí zbytky odhodlání, ale také věděla, že Tomáš v podstatě jen touží být přemlouván, aby zůstal. Vyladila proto hlas do medové tóniny: "Až skončíme, naproti jsou vietnamci, skočím ti k nim pro silonky a přinesu ti je, jo?"

"No jo. Když je cvakneš. Nějak nemam hotovost." Tomáš se opět usadil ke stolu a z kabelky vytáhl zrcádko a začal si kontrolovat výrazný make-up. Pak si dlouze rovnal vycpanou podprsenku ve výstřihu a když byl konečně spokojený, zvedl pohled k Evě: "Hele a už se vyžvejkni. Fakt nemam celej den."

"No, kunčofti čekaj, co? Celý žhavý, aby tě přefikli." Džejn se ozvala tak řezavým tónem, že odpovědí jí bylo ustrašené zasyknutí z rohu.

"Ty Tome, jako proč to vlastně děláš? Proč se prodáváš?" Alena se snažila, seč mohla, obnovit jakousi rovnováhu. 

"A co je ti do toho, ty květinová huso?" ovšem Tomáš očividně ztratil zbytky trpělivosti. "Stejně mi akorát všechny závidíte, že o mě někdo stojí. O vás by si chlap ani kolo neopřel." 

Nejspíš už i Džejn začínala mít toho všeho dost: "Hele Evo, jestli do minuty neřekneš, cos vlastně chtěla, du do hajzlu a dost si promyslim, jestli ještě přídu."

Eva bezmocně rozhodila rukama: "Dobře, dobře, hlavně klid, jo? Takže... rozhodla jsem se... že končím. Jakože už se nebudeme vídat. Končím se skupinou. Všichni víte, že beze mě se nesejdete. Já... asi jsem vás dřív potřebovala, ale teď to chci zkusit sama. Sama za sebe, chápete? Jako že fakt jenom já. V celým velkým světě." Slova ze sebe chrlila rozčileně, až jí na čele a nad horním rtem vyvstal pot. Nervózně si horní ret promnula. 

Nářek z rohu zesílil. Alena se poprvé přestala usmívat a zůstala na Evu trochu tupě zírat. Džejn se přestala houpat na židli a zcela vykolejena Eviným krátkým proslovem si vrazila ruku do vrabčího hnízda na hlavě. Tomáš upustil na zem kabelku, kterou do té doby svíral na klíně, a po podlaze se začaly kutálet šminky, drobné mince, vypadlo několik kondomů. "Jak to jako myslíš?" Přesto byl Tomáš první, kdo se vzmohl na slovo.

"Co si to dovoluješ?" V Džejniných slovech byla cítit zlost, ale i bolest. "Co si to dovoluješ, ty krávo zasraná? Jak jako žes nás potřebovala a teď nepotřebuješ? Co si o sobě myslíš?" Bolest už jasně měla nad vztekem navrch.

"Hele, Evo, promysli to ještě..." Alena zkoušela na poslední chvíli zachovat neutralitu, ale i v jejích slovech se zračila veliká úzkost. "Víš, možná to není úplně dobrej nápad..." Alena si na prstě otáčela levným prstýnkem s velkou kytkou. "Fakt... zamysli se...ještě trochu."

Eva se bezmocně koukala z jednoho na druhého. "Víte, já si našla novou psychiatričku. Chodím k ní už měsíc. Je to hodně intenzivní. Povídám jí o vás, o nás." Evě se doteď jasný hlas trochu zatáhl emocemi.

"Totiž vyprávěla jsem jí o každém z nás, z vás." "Tak ty nás drbeš s nějakou psychopatkou?" Tomáš se vůbec nesnažil zakrýt vztek. "Co si to sakra, doprdele, jenom dovoluješ?!"

Džejn z kapsy vytáhla krabičku cigaret, jednu vyndala, dala si ji do pusy a začala se prohledávat ve snaze najít zapalovač. Tomáš vylovil maličký zapalovač ze svého vycpaného dekoltu a Džejn připálil. Eva se je ani nesnažila zastavit, jen před Džejn přisunula hrneček od čaje jako improvizovaný popelník.

"Omlouvám se vám. Moc se všem omlouvám, ale musíte z mého života zmizet, jinak to nejde. Táhnete mě ke dnu." 

"Táhneme tě ke dnu..." Alena po ní opakovala slova, jako by ale vůbec nedokázala pochopit jejich význam. "Musíme zmizet?" 

Džejn v rychlosti vyšlukovala cigaretu do půlku, zahodila ji do hrnku a hned si vyndala druhou. Z krabičky potom nabídla Tomášovi, ten si od ní cigaretu vzal a oběma připálil svým zapalovačem. 

"Bude to bolet?" ozvalo se po chvilce napjatého ticha z rohu. Všichni u stolu sebou trhli, zdálo se, že v posledních minutách úplně zapomněli na potichounku vzlykající uzlíček v rohu.

"Bude to bolet?" hlásek z rohu nabýval na síle. "Bude to bolet?!" Všichni čtyři zírali do rohu místnosti. Hubená dívka se ještě vsedě otočila tváří k nim. Ruce zaťaté v pěst měla položené na kolenou a teď už opravdu hodně nahlas zakřičela "Já se tě ptám, jestli to bude bolet?!"

Eva čekala spoustu vyhrocených reakcí, ale zrovna tuto otázku ani ve snu. Nad tím skutečně nepřemýšlela, jestli to její čtyři občasné společníky bude bolet, když budou muset zmizet z jejího života, z jejího vědomí. Kdyby ji to napadlo, zeptala by se samozřejmě své lékařky. Ta jí zatím jen slibovala nekončenou úlevu, až si vyzvedne z lékárny léky a přestane je vídat.

"Já vážně nevím." Eva si položila hlavu do dlaní na stůl. Alena natáhla ruku směrem k ní ve svém dobře známém konejšivém gestu, v půlce pohybu se však zarazila a nedokončila jej. S rukou kousek nad stolem zůstala nehybná jak socha. Džejn a Tomáš téměř ve stejnou chvíli odhodili do hrnku dokouřené cigarety a z Džejniny krabičky na stole vytáhli další dvě. Oba si zapálili o jeden plamínek z Tomášova zapalovače. Tomáš hluboce vtáhl kouř, potřepal hlavou a zavrčel: "Hele a ty si jako fakt myslíš, že to bude takhle jednoduchý? Že nám prostě řekneš sbohem a šáteček a zmizte? Tak to ne kočičko, to si na dost velkym a hnusnym omylu, já nikam nejdu."

Na důkaz vážnosti svých slov se jednou rukou pevně chytil stolu. Pak se stalo něco, čemu by Eva nevěřila nikdy ani za nic. Džejn s černě nalakovanými, teď už značně oprýskanými nehty položila svou ruku na Tomášovu. "Ani já ne. Tak a máš to. Nás se nezbavíš, ty blbko. Blbý co?" a nechutně se zašklebila a druhou rukou výhružně máchala na Evu. Alena se probrala z ustrnutí a ruku, kterou původně chtěla pohladit Evu, položila na Džejninu. Teď už se uprostřed stolu vršily ruce Tomášova, Džejnina a Alenina. Alena se usmála svým běžným úsměvem, jen s příměsí něčeho divokého: "Taky nejdu."

Eva si vzdychla: "Ale, ale, ale... tohle je strašně hezké, ale asi jste to nepochopili. Tohle není o vás, tohle je o nás. Tedy hlavně o mně. Já se rozhodla. Vím to jistě. Musíte pryč."

Pozvedla před sebou ruce jakoby v obranném gestu: "To není, že už bych vás neměla ráda, jen... sebe mám prostě radši."

Najednou koutkem oka zpozorovala za zády všech, kdo seděli u stolu, že v rohu se zvedá malá postava. Dívka s copánky se otočila tváří do místnosti a Eva zalapala po dechu. V té drobné tváři nebylo najednou vůbec nic dětského. Jen hrůza. Odpor. Něco odvěkého, nebezpečného, zvířecího. "Tebe to bude bolet." Malá postava se blížila ke stolu. Když stála za zády Tomáše, Džejn a Aleny, rozpřáhla paže a všechny tři je objala. Drsným hlasem znovu zopakovala: "Tebe to bude bolet."

Eva se zvedla ze židle. Cítila, že se musí zvednout. Ruce stále napřažené před sebou, couvala od stolu pryč. Čtyři hlasy se ozvaly přímo uvnitř její hlavy: "Tebe to bude bolet."

Couvala přes půl místbnosti až ke zdi, ve které bylo okno. Ani si nepamatovala, že by je před začátkem schůzky otevírala. Ale bylo otevřené. Doškobrtala pozpátku k němu. Hlasy stále dokola opakovaly: "Tebe to bude bolet."

Eva vydechla: "Mě už nikdy nic nebude bolet." 

Čtyři osoby u stolu se ošklivě zasmály. Zvolaly sborově: "Šťastnou cestu! Sbohem!"

A Eva narazila zadkem na rám okna, rukama promáchla před sebou ve vzduchu a pozpátku z okna ve třetím patře vypadla.

 

 


Co dělal kouzelný dědeček za mlada (próza, Kolemjdoucí) • Ochočená osina (próza, kolemjdoucí) • Michaelovo taneční studio (próza, Kolemjdoucí)
    

15.10.2015  (upr. 19.10.2015)
Michaelovo taneční studio

 

Už dlouho jsem něměl do čeho píchnout, příležitostné brigádky moc nevynášejí a moje vnitřní motivace upadla k nule. Na životopisy neodpovídají. Měl bych se víc snažit, říká moderní doktrína. Na většinu prací nemám dostatečné vzdělání, a k mytí letadel jsem prý přestudovaný. Ještě jsem nedostal ten správný nápad, říkám si, abych mohl dělat sám na sebe. Protože buzerace od buzerovaných a buzerace od těch, co si myslí, že si na všecko podlstivě vydělali už mě neba. To co mě ovšem napadá vyžaduje vysoké vstupní investice a know how. Obojí mi zjevně chybí.

Jeden starý a zkušený cikán mi poradil, že se dá na pracáku získat do začátku podnikání nějaký skromný základ. Zjistil jsem, že by to dělalo asi 50 000 korun. Pokud přesvědčím komisi o ušlechtilosti svých záměrů. Dumal jsem, dumal, až jsem vydumal, že jediná práce, kterou si můžu dovolit dělat je poradenství – jenže co radit, babo raď. A bába na prcáku sama neví. Komisi jsem nepřesvědčil. K poradcovství to chce tu správnou drzost. A tu já asi nemám. Ovšem nouze naučila Dalibora housti. Tak jsem nad tím vyzrál se ctí. Nechte si svoje peníze, přišel jsem na práci , která vyžaduje nulové náklady. A o drzost se postarám. Založím si taneční studio!

 

To nevadí, že neumím tančit. Kdo napodobí moje kreace, důmyslné kreace?

15.10.2015
Ochočená osina

Každý někdy potkal v životě svém někoho něpříjemného, někoho, kdo z neznámých důvodů člověka trápí, někoho, kdo je vysilující, a to zejména dlouhodobě, někoho, kdo vykazuje nepochopitelné chování, před kterým se nedá ovšem snadno uniknout. Takový člověk osedlán jest lidskou pitomostí, svévolí, nebo zlovolností, která se na jeho hřbetu ujímá a na takovém člověku se krajem projíždí. I mě se stala ta hrozná věc, potkal jsem takovéhoto hostitele, který mě po několika dnech donutil málem až k pláči. Domlouval jsem mu, naznačoval, ale jak už to tak bývá, takový člověk je hluchý a slepý, neb na očích má klapky a v uších hojnost medu. A byl to můj šéf!

Bylť jsem nešťasten, můj stav se den ode dne zhoršoval a chmura padala na mne a splín veliký. Šeď těch dnů jakoby se i v mých vlasech zrcadlila. Ovšem nebylo úniku, neb vázán jsem byl slibem a pracovní povinností a také finanční situace nedovolovala mi v tu chvíli se místa vzdát. Přec s tím hovadem bylo mi nutno trávit notnou část dne. Jak strádala moje nebohá duše, že jedině pivo snímalo ze mne tu tíhu zvečera. A nemít tuhý kořínek a pevnou víru, že za každým zlem skrývá se zlo ještě větší, již dávno bych snad učinil konec všemu rychlým sledem prudkých pohybů svých mírných paží; nebýt si vědom, že nedovolit zlosti cloumat svým majestátem je přec nutno míti na paměti za života člověku.

A tak míjely dny, já s nevolí plnil příkazy protichůdné svého trápitele mysleje si své a pivem jsem noc co noc chladil uraženou mou osobu. Když tu přisedl ke mně jednoho večera podivný panáček piva žádavše. Že prý je potulným poutníkem, který ničeho nemá, avšak ničeho míti chce, neb že v ničem prý skryto vše! Zaujalo mě jeho tvrzení a jiskra v oku hlubinná i dal jsem mu piva pít a hojně jsme spolu rozmlouvali, až vyjevil jsem mu svoje trápení v opojení nám milém. A on jen tak mimoděk dal mi váček s čímsi. Že alespoň tím se mi odvděčí za mé pozvání.

A dál pravil: „ Na svých toulkách mnoho jsem viděl a v šumu hvozdů mnoho moudra slyšel. Když jednou v cizokrajné zemi hladil jsem při chůzi prsty trav, ucítil jsem slabé zašimrání a kdosi volá - Nastav dlaní! -  Rozhlížím se, nikde nikdo, jenom lán, tak šel jsem dál a dlaní nastavil, protože zvědavost, ta stará kurva, nedala mi. A cítím, jak se plní čímsi moje dlaně a do toho zas hlas ten volá - Přijmi daru, osamělý poutníče, toť hrst ochočených osin… - A pak vyjevil mi ten lán, že jestli někdo bude brát mi mízu, že mám tu hrst vhodit mu pod jeho sedy se slovy: ochočená osino dej mu co je třeba, a že vbrzku mě to zbaví mého trápení.“

A pak dál poutník ke mně dodal: „Víš, brachu, já nic nemám a není kdo by mi co vzal, já těch osin netřebám, to spíš tobě se hodí, když touha k věcem tě ještě poutá, a dopomůžou tvému klidu! “

Včera, to byl ale večer, říkal jsem si nazítří, a zážitky byly spíš jako ze sna. Ovšem když jsem do zaměstnání kráčel, váček v kapse jsem nahmatal a vzpomenuvše si příběhu, rozhodl jsem se poslechnout rady podivného poutníka.

Hned ten den jsem nenápadně vhodil hrstičku těch osin na kožené křeslo svého šéfa, když byl chvíli mimo svoje místo, a vyřknul tu formuli: „Ochočená osino, dej mi co je třeba!“ Účinky projevily se okamžitě. Jakmile můj nepřítel usedl, jak jsem zvědavě po očku sledoval od svého stolu, začal se ve svém koženém křesle vrtět a vrtět už se nepřestal. Druhý den nepřišel do práce, a omluvil se i další týden…pak již ho nikdy nikdo neviděl. Co se však dělo dál, toho bych se nenadál. Asi za čtrnáct dnů, zavolali si mě na ústředí, kde mi bylo sděleno, že jsem byl povýšen na místo mého bývalého nadřízeného. Stal se zázrak! Stal jsem se tedy konečně svým pánem a pánem mých bývalých spolupracovníků. Konečně mi nikdo nemohl říkat, co mám a co nemám, a sám jsem diktoval co se má dít. Z naší smrduté kanceláře jsem se přestěhoval do klimatizované pracovny, rozhlédl jsem se ze své kukaně skrz roletky do míst, kde jsem donedávna trpěl a pousmál se. Pak jsem usedl do koženého křesla.

Aj -  tu mě něco strašlivě zasvědilo v zadku!!!!!

 

15.10.2015
Co dělal kouzelný dědeček za mlada

 

Každý snad, i v dnešní době, ví, jak vypadá takový kouzelný dědeček; dost možná má dlouhé fousy a vlasy, které používá jako antény, vypadá na první pohled omšele a sedává na místech, kde by ho nikdo nehledal, ačkoliv se zjevuje vždycky jako na zavolanou. Ale všecko může být i docela jinak, protože kouzelný dědeček dozajista umí měnit formy, a když chce, nenechává se poznat. Proto se může objevovat také ve formě předmětů a nebo rostlin, hub či stromů, nebo dokonce splývá s davem. Málokdo ovšem už ví, co takový kouzelný dědeček dělával za mlada, a tak já, protože jsem pár takových kouzelných dědečků již potkal, vám to povím.

Tak předně, rozeznáváme dva typy kouzelných dědečků. Ten první se zjevuje na svět rovnou jako kouzelný dědeček. Ten druhý typ se rodí jako obyčejný kluk nějaké obyčejné mamince a tatínkovi, a povětšinou své kouzelné vlastnosti projevuje jen pokud chce a komu chce. Někdy jeho rodičové netuší celý život, že se jim vlastně narodil kouzelný dědeček. Celé to rození má docela složité zákonitosti, které není nic platné lidem znát, poněvač je to pro nás asi jako když by se někdo snažil naučit kozu počítat – taky jí je to hovno platný, leda že by se stala kapitalistou a začala mamonit, k čemuž má samozřejmě každý zvířátko přirozený odpor.

Nicméně kouzelní dědečkové se přece jenom něčím od obyčejných lidských dětí liší. Vědí za všech okolností, co se stane a také rovnou vědí jaký kdo je. Většinou však jejich rodičové tyto vlastnosti nepoznávají a svoje dítě sekýrují a napomínají a myslí si, že je jejich potomek "nějaký chytrý" a drzý, až se ten nakonec rozhodne jim nenapovídat a nic už jim neříkat. Kouzelný dědeček si totiž vždycky, za všech okolností, myslí svý, protože ví, že kdo chce kam, pomozme mu tam. No a tak se stává, že kouzelný dědeček je nepoznán již ve svém útlém věku. Takový kouzelný dědeček – dítě, se díky tomu již těší, až bude svým pánem, až splní všechna přání svých rodičů a bude si moct jít po svých. Než se tak stane, tak chodí většinou normálně do škol a vyslechne si všecky ty hrozby co tak dospělí lidé říkají, počkej až půjdeš do školky, počkej až půjdeš do školy, počkej až půjdeš na střední, počkej až půjdeš na vysokou…a nakonec počkej, až budeš chodit do práce, tak uvidíš…Jenomže to je samosebou zcela zbytečné kouzelnému dědečkovi říkat, jelikož už dávno všecko ví a ví, že se vůbec nic nestane, a že se vůbec nic neuvidí, a tudíž si zase jenom myslí svý. A jelikož se nakonec nemá s rodiči vo čom bavit, tak hned jak to de mizí tu do pokojíčku, tu do přírody, tu do dílničky,  a nakonec stejně skončí v hospodě, protože tam si může trénovat svoje schopnosti nejlíp.

No a to sme u toho, kouzelný dědeček může za mlada dělat úplně cokoliv a může to být kdokoliv. Ale jen mu dejte šanci, aby vám vyjevil, co si myslí a hned uvidíte, že je kouzelný. Takže, pozor na kouzelné dědečky za mlada, neb jejich moudrost nezná mezí, a za všech okolností si myslí svý. A pozor taky na kouzelné dědečky v produktivním věku, protože ty už si dělají lautr co chtějí, tu pomáhají, tu usměrňují, ale za všech okolností s dobrým srdcem a z lásky, a vždycky si myslí svý, protože prostě ví. Takže pozor na kolemjdoucí  milé děti! 

 

 


Havran (próza, Turda) • Židle (próza, ZaZatáčkou) • Zcela jasne blaznovstvi (próza, Rogo)
    

31.8.2015
Zcela jasne blaznovstvi



,,Už nikdy, vím, musí to skončit!" Šílenství, strach, beznaděj, jediná možnost vykoupení, sebevražda. Úprk ven ze čtvrtého patra po starých schodech s vlastním vyčítavým pohledem v zádech. Stojím na ulici a sotva popadám dech. ,,Nemohu znovu prožít takovou rozkoš, musel bych se zabít a snad i ona by musela." Jsem pronásledován opětovným pádem společenské úrovně. Slíbili jsme oba, že o tom nebudeme mluvit. Jedu do Divoké Šárky tak jako mnohokrát v podobných situacích, kdy tělem proudí touha po jistých místech, jež souvisí s vlastním rozebráním se. Jsem z jedinců naprosto neovladatelně strhávaných svými tužbami sny a vzplanutími. Svedl jsem počestnou ženu k hříchu. ,,Utéct!" Kéž by to tak šlo. Sedím v Divoké Šárce na zahradě hospody, kde jsem na témže místě opakovaně propadl jejím očím. ,,Přijeď, bude tu i sedmikráska."
Dorazil jsem tehdy na místo i přes to, že jsem věděl o nemožnosti ovládnout se a vlastně to bylo právě proto. Cestou jsem se snažil nepropadat tomu všemu, láska byla nepřípustná. Doufal jsem v opilost a zapomnění. Snažil jsem se vnutit si toto doufání, ovšem stále se mi do toho všeho dostávaly obrazy jejích drobných, až panensky ojedinělých ňader s výraznými bodci bradavek. Pomalu jsem se dostával do fascinace.
Konečně jsem dorazil, seděla tu Erna s Valeriánem a právě sedmikráska, žena sice již po třicítce, ale zdaleka neztrácející dívčí jemnost a půvab. Tajili jsme to, všechno jsme to tajili a mučili se nemožností dotknout se alespoň nepatrně. Erna s Valeriánem na nás hleděli s pochopením, byli jediní, kdo to věděl. Jednoho večera jsme si nedali pozor a naše nahá propletená těla těsně po završení vrcholu romantické vášně se stala jasným důkazem pro Ernu, která již nepotřebovala více slov, a naštěstí byla i s Valeriánem, jemuž to bylo prozrazeno, ochotna hrát naši hru. ,,Víte, kde bydlíme." řekli tehdy dvojhlasně a hodili nám na stůl klíče od svého bytu ve čtvrtém patře. Samota obklopená lidmi nedůležitého charakteru otevřela možnosti nepotlačovat nic. Držel jsem ji za ruku snad poprvé tím krásným způsobem, kdy se muž pyšní tou ctí držeti bytost takřka andělskou. Odešli jsme a stále naplno nechávali proudit vše dříve tak necitelně přehlížené.
Noc beze spánku téměř.
Noc následující harmonie.
Láska a předtucha strašlivosti.
Loučení odcházení a slzy, které jsem polkl jak sousto zapovězené. Políbil jsem prsten a spatřil antickou dokonalost v drobném provedení. Lesní žínka skrytá mezi běžnými lidmi zkrácenými vlasy a společenským zařazením. Jen ten pohled, ten nelze zakrýt, jen milovat.
Sedím a piji u stolu na zahrádce hospody v Divoké Šárce, kde vzpomínky nedají zapomenout. Vstanu a rozhlédnu se směrem ke skalám, vítr jen jemně čechrá mé divoké vlasy a já jako bych cítil dech věčnosti. Usměji se a potácivým krokem zamířím do shluku zhovadilosti času. Zvony nedalekého kostela jasně naznačují, jak mnoho je mé putování životem nehodno útěchy. Zabít, anebo být zabit.
Slova tragické minulosti, pro které mají jen slova zcela zjevného bláznovství.

14.7.2015
Praha-Troja,Salabka

20.8.2015
Židle

"Zítra to začne, pánové a dámy, největší výstava židlí všech dob!" hlásá nadšeně barová stolička a  rozjíveně pobíhá po areálu výstaviště v Letňanech, "všichni se dobře připravte, vyleštěte sedátka ať jsme co nejkrásnější, ať ukážeme svou židlovitost, naši podstatu, jak nejlépe dokážeme. Ať vidí naši nejlepší stránku!"

V koutku se krčí malé stoličky, podupávají nervózně nožkami a pořád se chichotají pod sedáky: "...a nebudou se nám smát?" vypískne jedna z nich.

"Já se stydím...." Volá druhá. Kolem zrovna prochází veliké polstrované křeslo a povýšeně kroutí opěradlem: "To bych právě velmi rádo, aby se nám nikdo nesmál!" Zahřímá, až se malé stoličky leknou a vyděšeně se běží schovat pod nohy venkovní lavice. "A proto, bych zde rádo udělalo pořádek," pokračuje křeslo, "máme na to celou noc, abychom si ujasnili pravidla! Já se rozhodně nehodlám ukazovat po boku nějakých barovek nebo dokonce obyčejných kuchyňských židlí. Navrhuji, abychom se rozdělili do skupin, ať návštěvníci výstavy jasně vidí, kdo kam patří! Křesla ke křeslům!"

"To je ale hloupost," špitne trojnožka, "všichni jsme přece židle, proč bychom se dělili do nějakých skupin a podskupin. Jsme všichni stejní...."

"Jistě, zrovna tobě by se to líbilo, viď? Nejsi ani pořádná židle! Chceš parazitovat na poctivé židlovitosti nás ostatních! Do koutu s ní!" zakřičí popuzeně jedna z lavic.

"To je pravda," přidávají se kuchyňské židle, "jen ať si každý najde místo, jaké si zaslouží!"

Kuchyňské židle se začaly sjednocovat v nejvíce navštěvované místnosti a poslouchaly projev své zástupkyně: "Nejlepší výstavní místo patří bezesporu nám! Nenechme se dále utlačovat stoličkami, které nejsou schopné ani toho, aby se o ně dalo opřít! Kdo nemá opěradlo není rovnocená židle! My, jsme byli první ze všech židlí! My jsme nejprospěšnější společnosti! My jsme nejvhodnější k jídelnímu stolu a jídlo je pro člověka nejdůležitější! My máme právo být vystaveny v nejlepší místnosti! Všechni ostatní ať si odejdou do jiných sálů a vůbec se neukazují po našem boku! Nekažte nám naši židlovitost! Jste mnohem míň než my a proto nemáte právo, být vystaveny s námi! Tenhle sál je náš!"

Hlavní kuchyňská židle vyřvávala až se jí klepaly šroubky a ostatní  kuchyňské židle nadšeně poslouchaly, pískaly a skandovaly: "Správně, sál je náš! Ostatní ven!"

Část radikálnějších kuchyňských židlí pobíhala kolem a zlostně plivala na všechny židle, které nebyly stejné jako oni. Vyhrožovaly jim, že jim zamažou sedátka nebo zlomí nohy, když se budou roztahovat v jejich sále.

Některým z nich se to moc nelíbilo, měly přece jenom kamarády mezi stoličkami nebo křesly, některé dokonce měli dlouhodobý vztah se sedacím pytlem nebo barovou stoličkou a teď se najednou cítili trochu zmateně.

V tom se ale ozvalo křeslo: "Tak to bacha, pro člověka není nejdůležitější jídlo, ale odpočinek! Bez odpočinku by zemřel! Najíst se může i na pitomý barovce, ale bez křesel by neměl pohodlí! Velký sál patří jendoznačně křeslům. Obyčejné kuchyňské židle patří jinam, někam dozadu, za nás, za křesla!"

Ostatní křesla taky popudilo smýšlení většiny kuchyňských židlí a začala se sjednocovat k sobě, mazala se čistícím prostředkem a povídala: "Ty kuchyňské židle se dali strpět, já nikdy nebyl žádnej rasista, ale teď už si přeci jen dovolují trochu moc. Dokonce jsem mezi nimi měl přátele, ale teď je vidět, že jsou všechny stejné! Křesla by se měla spojit a ukázat jim, co si můžou dovolit a co ne!"

Nejvíc namazané křeslo se najednou zvedlo od láhve s čistidlem a začalo skandovat: "Křesla křeslům! Křesla křeslům!"

V dalším sále bylo zatím založeno "Hnutí za práva kancelářských židlí", které už připravovalo manifest. Zlobilo je, že se na ně zapomíná. Lidé přece potřebují taky pracovat. A jak by to asi mohli dělat, kdyby nebylo jich? Radikální kancelářské židle byly ale tak rozzlobené, že už je nebavilo čekat, až si zástupci jiných hnutí poslechnou jejich manifest. Začaly si sami odšroubovávat kolečka a házely je do velkého sálu na ostatní židle.

Kolem pobíhaly malé skupinky ovlivněné trojnožkou. Byla to křesla, kuchyňské i kancelářské židle, stoličky, lavice, sedací pytle, houpací křesla a spousta dalších jiných židlí, které se nenechaly strhnout nadřazeností své skupiny. Rozdávaly letáčky a snažily se přesvědčovat ostatní. Vysvětlovaly, že jsou přece všichni na jedné lodi, židle jako židle. Že by se měly přestat takhle hloupě hádat a raději se v klidu připravit na nadcházající den: "Takhle přece nikdo naší židlovitost neuvidí. A tu jsme měly ukázat. To, že jsme řádné židle a umíme se tak i chovat. Místo toho se tu hloupě dohadujeme a ztrácíme tím svou podstatu! Ztrácíme židlovitost! Jsme jen banda nenávistného materiálu! Smiřme se a věnujme se tomu, co je důležité!"

Ostatní rozlícené židle je ale neposlouchaly. Buď si jich vůbec nevšímaly nebo je začaly napadat: "Co to máte za morálku, když se ani nezastane svého druhu! Místo toho se někde poflakujete a je vám úplně jedno s kým! Postavte se za svůj druh!", poučovaly uvědoměle židle z davu. "Chováte se jako zbabělci! Vyhýbáte se zodpovědné volbě!" Fuj!" křičely na ně a posílaly je pryč.

Většina židlí na výstavišti už byla tak zaslepená, že si nechtěla nechat nic vysvětlovat. Chtěla bojovat. Chtěla se prát za svá práva ať to stojí, co to stojí. Úplně zapoměly na to, že zítra mají výstavu i na to, že mají své úkoly, že mají plnit svůj účel a být tu k sezení. Ztratily smysl a prázdno zaplnily nenávistí. Ta je teď poháněla a nic jiného je už nezajímalo.

Na výstavišti se rozpoutala největší válka v dějinách židlí. Už se úplně zapomělo, kdo spor začal a proč. Zapomělo se i o co vlastně jde. Teď šlo jen o to, ukázat té druhé skupině, zač je toho loket. Křesla skákala po stoličkách a snažila se jim produpnout sedací část. Z trojnožek byly dvoj nebo jednonožky. Kancelářské židle měly utrhaná kolečka, kulhaly po sálu a agresivně narážely do křesel. Kuchyňské židle se nohama snažily strhnout opěradla houpacím křeslům. Venkovní lavice se stavěly napříč a z velké výšky padaly na kuchyňské židle. Sedací pytle se zákeřně omotávaly kolem nohou štokrlat. Taburety si vyrvávaly z těla vatu a chtěly s ní udusit polstrovaná křesla. Barové stoličky zvedaly své nožky a surově kopaly do dřívek venkovních lavic.

Mydlily se opěrátko neopěrátko. Křičely nenávistná hesla. Železo se lámalo, dřevo i plast praskal. Zkrátka spoušť. Jen vzadu v koutku tiše plakala hrstka židlí - hnutí kolem trojnožky. Už si něvědělo rady, jak ostatním pomoci, jak je zachránit....

Ustrašeně vzlykaly ve svém koutku až do rána, kdy do areálu začali přicházet první lidé. Až s nimi se  ullidnily i ty zbývající židle. Ty, které přežily se z posledních sil odbelhaly dál z bojiště a snažily se tvářit jako normální židle na výstavě. Až teď jim pomalu začalo docházet co se vlastně stalo. Snad se začaly i trochu stydět. Sami nechápaly, proč se vlastně nechaly tak strhnout. Ale už bylo pozdě...

Na zemi se válelo rozštípané dřevo, polámaný plast, zoohýbané a utrhané železné nožičky. Kolem poletoval molitan a kusy látky a z těch trosek se pomalu zvedaly polomrtvé židličky. Teď už nebylo co vystavovat. Z židliček nezbylo skoro nic. Tu někdo neměl sedátko, tu chyběla noha.... Těžko se  mohly dohadovat, kdo je lidem víc ku prospěchu. Teď všichni potřebovaly, aby je někdo opravil. Židlovitost byla pryč.

Mezi tou spouští procházeli návštěvníci a nestačili se divit. Významně kroutili hlavami, zvedali kusy mrtvých židlí a moudře pronášeli: "No, jo, takhle dopadne, když na ně nedáváme pozor."

"To víte, nemají z toho rozum. To by se nám, lidem, nikdy stát nemohlo!", přitakávala mladá paní a ukazovala prstem na přeživší židle. O kousek dál pokyvoval důstojně hlavou starší pán: "To je přece jasné, my bychom to takhle daleko nikdy zajít nenechali. Umíme si přeci zachovat naši podstatu - lidskost!"

11.8.2015
Havran

Říkali mu Havran. Byl to takovej ten správnej cikán. Cikán z dob, kdy cikáni byli ještě cikáni. Měřil skoro dva metry, měl orlí nos, nosil knír a v temných očích mu jiskřily odlesky žhavých uhlíků z tisíců dohasínajících ohňů. Znal jsem ho snad odjakživa. Pamatuju si, že jako kluk jsem se ho bál, ale když jsem dospíval a začal jsem s kámošema ze sousedství hrát na kytaru po barech, byl pro mě něco jako guru. Z nás mladejch zobáků tahal cigára a vyprávěl děsivý a mystický historky o tom, co se děje v nonstopech po zavíračce.


Občas, když už nad ránem nebylo o čem tlachat, půjčil si Havran od někoho kytaru a začal do tý smrdutý atmosféry, která věší pytle pod voči, hrát svoje bluesový songy. Hrál jako anděl a krákal do toho jako havran. Dodnes nevím, jestli ten jazyk, jehož zvuku jsem tehdy tak rád naslouchal, skutečně existuje. Možná to byla romština, možná nějakej temnej a prastarej jazyk, kterým si dnes povídají jenom krkavci nad zmrzlou Sibiří. Možná jen tak vršil potrhaný slabiky jednu na druhou, aby nechal k našim uším dolehnout veškerou hořkost světa. Nevím.


Roky plynuly. Dospěl jsem, našel jsem si práci a pověsil kytaru na hřebík. Přestěhoval jsem se do klidnější čtvrti a na Havrana a na svoje divoký léta jsem vzpomínal jen zřídka. Měl jsem jiný starosti.


Jednou v noci mi někdo začal bušit na dveře. Ještě jsem nespal, takže jsem jen s trhnutím zvedl oči od rozečtené knihy a vydal se pomalu ke dveřím. Mráz mi běhal po zádech, ale cítil jsem, že otevřít musím. Na prahu stál Havran, držel se za břicho, ze kterého mu crčela krev, a namáhavě oddechoval. Nezmohl jsem se na slovo. Jen jsem mu roztřesenou rukou naznačil, ať jde dál. Havran dovrávoral do obývacího pokoje, kde se sesunul do křesla. Zírali jsme na sebe. Zeptal jsem se ho, jestli nemám zavolat sanitku. Zavrtěl hlavou. Vypadal vlastně celkem spokojeně. Cítil jsem, že má radost z toho, že mě našel.


Té noci Havran u mě v obýváku umřel. Nikdy nezapomenu na slova, která pronesl předtím, než vydechl naposledy: „Už nikdy, more.“ 


Karneval myšlenek (próza, Kalimeee)
    

28.7.2015
Karneval myšlenek

V tramvaji do Motolny Vozol hodiny ukazovaly o 16 minut víc než na mejch hodinkách. A tam se to začalo rozjíždět. Ocitám se v čajový smyčce, a to nevěstí nic modrýho. Co je to vlastně to „nevěstí“? A kde na nevěstě se nachází? Dělá si ze mě čas prdel? Nebo snad tramvaják? Chvěju se jak ratlik a shánim se po zlatavym moku, co hází jiskru v oku. Asi jsem dost pomatená. Stačí, že nosim vysmátý kalhoty. A opravdu to neni jenom póza. A Motýlie, ta koza, tak ta mě vždycky rozesměje. Vypadám dobře, a taky to dobře vim. Jsem lvice. Buď vrnim nebo koušu. Jsem vždy připravena chňapnout. Přesto pochyby tancujou v hlavě a maj tam svůj pochybnej karneval. Barevný krepáky se třepetaj a mým momentálním úkolem je udržet si kázeň mezi karnevalisty. Však je to úkol dost obtížnej. Každou chvíli někdo z nich vykřikne: Kdy už mi dáš konečně čínskou vázu plnou fialek? Nebo: Kdy už mě konečně vyjebeš mackem mocně? ...Zase ta travička… a koupelna je stavoměr. A taky se tam stává nejvíc smrtelnejch úrazů. Zvlášť v podroušenejch nočních hodinách. Uděláme si zajímavej večírek? Tak já začnu. Odšroubuju krytku secesního lustru a všechny malý mrtvý mušky ti nasypu do pití. Někdo říkal, že je to prej účinný afrodiziakum…Snad si toho nevšimneš a vypiješ je. Snad nebudeš mít potom mušky mezi zubama. Snad se nám zauzlujou jazyky. Snad potečou potoky… Potoky z nás a našich emocí. Snad bude Blondýna hodnej a nebude skákat. Snad si u toho neuprdnu… Snad neusneš… Snad ne. Bude to ještě dlouhá cesta Bastiene. Tak jenom půlku … Delší, za to horší cesta. Musíš se snažit! Nepodlehnout smutku. Seš můj přítel, mám Tě rád! Seš samet. Seš samec, kanec, myslivec… To všechno seš. Ty a Ty a Ty! Prstem se neukazuje… Chci česat poníka. Fialovym hřebínkem. A nakonec mašli. Wow! Sluší… Pustim si k večeři čardáše. Dnes mám totiž výbordelnou náladu. Asi si dám dvoje housle pod bradu. Polochtám tě šmitcem. Rejpavej rep, víš? … Něco štrachá v šuplíku … Tak vezmu za kliku a ...Baaaaaf !!!! Chci si hrát, nic víc. Mám na půdě pěkný masky. Já půjdu za Hermionu a ty si běž za co chceš. Pojď kašlem na lambádu, uděláme karneval.

4.5.2015
Zamyšlení nad šneky, sprintující houbařky a jak to celé dopadlo

Ráno mě cestou do práce napadlo, že jediné, co mi kazí požitek z jara, je kličkovaná mezi šneky. Ve snaze o naplnění hesla „Žít a nechat žít“ se na ty nebohé tvorečky na cestách snažím nešlapat. Navíc šneky, ty s ulitou, mám odjakživa ráda. Obdivuju jejich křehkou majestátnost.
V zamyšlení nad šneky jsem v autobuse koutkem oka zpozorovala zvláštní výjev. V hloubi modřanského sídliště se právě dvě dámy s košíky zavěšenými na předloktí dávaly do běhu. V krátkém čase stihl mozek jen pár myšlenek: To běží na tenhle autobus? /Autobus právě zastavoval ve stanici/ To nemůžou stihnout, jsou nějakých 100, možná 150 metrů daleko. To mají v těch košících houby?
A hned jsem to vypustila z hlavy, protože na zastávce se právě z lavičky zvedal chlápek, kterému pod kůží vesele skotačilo hezkých pár promile a kdo ví, co ještě dalšího. Smál se na celé kolo a zajíkavě se všech okolo vyptával na nějaké kosmonauty. Bylo napínavé sledovat, jestli zvládne obtížný výstup na vrchol schodů do vozidla MHD. A najednou koukám, že do úplně posledních dveří nastupují ony sprintující houbařky. Z blízka je jasně vidět, že těm úžasným ženám musí být klidně přes sedmdesát let, vlasy mají obě krátké a úplně bílé a o něčem spolu živě, i když hodně udýchaně diskutují. Pane jo. V jejich věku uběhnout takovou vzdálenost každý nedokáže.
Na další zastávce se nahrnulo do ranního autobusu o hodně víc lidí. Průhled vnitřkem vozu se mi uzavřel, za těly nižších úředníků, důchodců a opozdilých školáků mi zmizel i milovník kosmonautiky, i sprintující houbařky. Nevadí. Nastoupila totiž slečna s úžasnými stehýnky v květované minisukni. Přírodní zrzka, šik brýle, roztomilý nosík. A ještě navíc Slovena! /Telefonovala dost nahlas, to nešlo neslyšet/ Samý smích a jedno zablesknutí šelmovských očí za druhým.
Cestou od zastávky mě najednou napadlo, že ta slečna ze Slovenska by jistě byla okouzlující šneček. S krásně vykrouženou ulitkou a ve velmi slušivých barvách.


Nový strašidlo (próza, Tryskáč)
    

17.4.2015
Nový strašidlo

V našem lese se objevilo nový strašidlo. Vejkal.


Cesta blízko cíle (próza, Rogo) • Grilovačka! (próza, Kalimeee) • Ne**r Boha!, část 1. (seriál) (próza, Veronika) • Ne**r Boha!, část 2. (seriál) (próza, Veronika) • Ne**r Boha!, část 3. (seriál) (próza, Veronika)
    

22.3.2015
Ne**r Boha!, část 3. (seriál)

Kapitola III.

 

Cestou na Hlavní nádraží se Tomáš díval z okna, v hlavě si přehrával včerejší večer a bylo mu blaze. Lucie se vytasila v kuchyni i v posteli. Dokonce byla ochotná si vzít i ten sprostý obleček, co jí koupil v Berlíně. Byla to parodie na stejnokroj pokojské, z nepoddajného plastu. Dokonce k němu přibalili i oprašovátko - och!

 

V davu spěchajících lidí funěl do kopce, skrz odporný parčík, kde se houževnatě držely hloučky bezdomovců a ztracených existencí - když je z hlavní budovy už vyhnali policisté a sekuriťáci. Před hlavním vchodem se mu ulomilo kolečko na kufru.

 

Do prdele, doufám, že se mi nepoškodil projektor?

 

Z úvah ho vytrhl hluboký ženský hlas.

„Nemáte oheň?" Otočil se, aby dotyčné odsekl, že nemá čas, ale zarazil se. Spatřil totiž nejkrásnější ženu ve svém životě. Vysoká zrzka se zelenýma očima a obrovskými, smyslnými rty. Její pohled byl plný nevinnosti i chlípnosti zároveň. Elastické černé šaty se cvočky, obepínající její dokonalé tělo působily provokativně, světle šedý kožich zase přidával nádech luxusu. V kožených lodičkách na jehlových podpatcích byla vysoká až do nebe, a když spatřil cigaretu v rudě nalakovaných nehtech, zapomněl na vlak, který mu za chvíli jede, a šátral v náprsní kapse pro zapalovač. Když si strčila cigaretu mezi našpulené rudé rty, roztřásla se mu ruka. Musel držet zapalovač v obou dlaních, aby se trefil plamenem na špičku cigarety.

„Nějakej nervózní", poznamenala.

„Promiňte, já...nechci být nezdvořilý, ale mě za chvíli jede vlak. A měl jsem zpoždění, už když jsem vyrážel."

„Kam máte namířeno?"

„Do Ostravy, ale večer se vracím. Jestli ještě budete v Praze..."

„Budu tady", pronesla rozhodně. Pohodila hlavou a hříva z tekuté mědi se jí rozlétla kolem hlavy jako svatozář. Zlaté kruhy v uších se rozkývaly.

„Já ale přijedu až kolem deváté, možná by bylo lepší, kdybyste na mě počkala..."

„Budu tady. Budu na vás čekat."

 

„Kde jste sakra byl, za pět minut to jede!", láteřil šéf do telefonu.

„Omlouvám se, měl jsem menší nehodu", funěl Tomáš do mobilu, zatímco se řítil podchodem se zmrzačeným kufříkem v náručí.

„Lístek máte?"

„Koupím si ho ve vlaku."

„Ale budete ho mít s přirážkou. A tu už neproplatím!"

„Jistě, ano, za chvíli na viděnou!"

 

Ve vlaku si chtěl šéf zopakovat klíčové body prezentace, ale Tomáš byl duchem mimo.

„Co se s Vámi stalo, Vy mě vůbec nevnímáte!"

„Trochu jsme se včera chytli s přítelkyní."

„To je mi líto, ale vy jste profesionál! Jakmile odbije devátá, Váš osobní život musí jít na vedlejší kolej! Musíte podat výkon, ať se děje, co se děje. Dáme si kafe, a pak to zkusíme znovu!"

 

Při prezentaci mluvil hlavně šéf, který pochopil, že Tomáš toho ve svém stavu moc nepředvede. Ale naštěstí nebylo potřeba se bůhvíjak snažit - fakt, že si je Mnichov vybral jako dodavatele, jim zajistil plusové body. Zbytek zajistila cenová kalkulace, kterou ladili týden předem, aby nabídka vypadala co nejvýhodněji. Když šli se šéfem na pozdní oběd, měli už obchod v kapse. Díky tomu, a také s přihlédnutím k tomu, jak skvěle si vedl o dva dny dříve,bylo Tomášovi odpuštěno a během cesty do Prahy ho šéf nechal na pokoji - a pro následující den mu velkodušně poskytnul placené volno.

 

Čím víc se vlak blížil k Praze, tím víc byl Tomáš zamlklý. Nevěřil, že by na něj krásná neznámá čekala, navíc na tak nevlídném místě, jakým Hlavní nádraží stále je, i přes všechny snahy nových majitelů. Vždyť ani neví, jak se jmenuje. Měl jí dát alespoň vizitku. A vizitku svojí oblíbené restaurace. A zavolat tam, aby jí na devátou čekali s předkrmem a aperitivem, než dorazí on sám. Teď je mu to jasné, co měl všechno udělat. Ale už je pozdě. Nejradši by si nafackoval.

 

Když kráčel nádražní halou, mezi svítícími výklady zavřených obchodů, otáčel se a hledal v davu zrzavou hřívu své krasavice, aby si vzápětí vynadal, jak je naivní. Když ale procházel skleněnými dveřmi do neslavně proslulého parku, téměř do ní narazil. Vydal ze sebe jen heknutí.

 

„To je ale pěkné přivítání! Jak bylo v Ostravě?"

„Vy jste tady!"

„Ano, vždyť jsem Vám to říkala."

„To je...to je...nepůjdeme se najíst, mám strašný hlad. Dvě stanice tramvají odsud je moje oblíbená restaurace. A za to, že jste splnila svůj slib, Vás zvu!"

„To je od Vás moc milé."

„Pardon, ani jsem se nepředstavil." Upustil kufřík se žuchnutím na zem. Ozvalo se zlověstné prasknutí, ale on tomu nevěnoval pozornost. Křečovitě vytrčil levou ruku směrem k ní a zašeptal: „Jmenuji se Tomáš."

Jemně stiskla jeho tlustou dlaň svými štíhlými prsty.

„Evelína."

„Evelína, to je tak krásné jméno. Jako karamel."

„Cože?" Zasmála se o odhalila bělostný úsměv.

„To mě tak napadlo, tvoje jméno mi připomnělo karamel  - když do něj zaboříš lžičku, a on se táhne...nebo když ho máš v puse a převaluješ a rozpouští se ti...plácám nesmysly."

„Ne, to je moc roztomilý, co jsi řekl." Pohladila ho po zrudlé tváři.

„Tak...tak půjdeme."

 

Na Evelínu udělal Imperial dojem. S dětskou upřímností poskakovala kolem fontánky, čichala k popínavým květinám a strčila dovnitř ruku, aby si pohladila strakaté japonské kapry pod hladinou. Tomáš se smál. Lidé u stolků kolem se ovšem s pohoršením otáčeli.

 

Suchaři. Co je na tom špatnýho, umět se radovat ze života?

 

Dokonce i číšník se na ni zadíval s nelibostí.

„Ta dáma přišla s Vámi?"

„Ano, a chceme separé."

Číšník pozvedl obočí a suše pravil: „Jistě, pojďte prosím se mnou."

 

Tyhle ksichty ti přijdou draho, jen počkej. Napíšu ti to do hodnocení!

 

Jako předkrm objednal Tomáš ústřice. Evelína je neuměla jíst a on jí musel pomáhat. Díky tomu měl příležitost dotýkat se jí. A ona se nebránila. Než večeře dospěla k dezertu, už se líbali.     

22.3.2015
Ne**r Boha!, část 2. (seriál)

Kapitola II.

 

Tomáš přišel do práce s naštvaným výrazem, jako obvykle. Na recepční zavrčel, na pozdrav sekretářky ani neodpověděl. Zabouchnul za sebou dveře své kanceláře a opatrně se posadil, naštěstí byla jeho židle měkce vypolstrovaná. Pro jistotu si ale z domova přinesl polštářek, aby zraněnému pozadí ulevil. Ráno byl u lékaře a nechal si udělat test na žloutenku. Představa, že bude půl roku muset držet dietu a nebude moct kouřit ani pít, byla pro něj hotovým peklem.

 

Co to bylo včera za zmrda? Co se nám to dneska potuluje po ulicích a ohrožuje to slušný lidi? To určitě nebyl Čech, to musel bejt nějakej bezďák, nebo Arab. Nebo Cikán. Jo, Cikán to byl!

 

Z úvah Tomáše vytrhnul jeho mobilní telefon, který na desce stolu spustil vibrační tanec. Na displeji se rozsvěcela fotografie drobné blondýnky v bílé sportovní mikině s jezevčíkem v náručí.

 

Ještě tys mi chyběla. Zrovna tak mám náladu se s tebou vybavovat.

 

Tomáš zmítající se telefon konečně zvednul. Reproduktor začal chrlit záplavu ublíženého fňukání a vzlyků. „Kurva, co je? Co furt chceš? Co je ti po tom? Co mě furt sleduješ? Kde sem byl - proč bych ti to měl řikat?  To seš nějakej můj zákonnej zástupce, nebo co? Říznul sem se při holení, proto je v koupelně krev! A co zas? Sakra, nevotravuj mě furt! Někdo sem jde, čau!"

 

Dveře do kanceláře se rozletěly a v nich stál usměvavý elegantní padesátník.

 

„Mám skvělé zprávy, Tomáši! Naše včerejší prezentace přinesla ovoce! Budeme dodávat do Mnichova! Skvělá práce! Je mi líto, že jsme tam museli trčet tak dlouho - dostal jste se domů bez problémů?"

„Vzal jsem si taxíka."

„Já taky. A co přítelkyně? Nezlobila se?"

„No jo, trochu. Sem jí to vysvětlil."

„Za ten obchod to stálo. Zase jsme o krok dál. Ta Ostrava bude hračka. Když jsme zmákli takovýhle kšeft!"

 

Když šéf odešel, Tomáš si hodil nohy na stůl, chvíli se pohupoval a potom vyťukal omluvnou textovku plnou srdíček. Zavolal donáškovou službu a objednal stříbrný přívěsek, bonboniéru a kytici. Rvalo mu srdce, kolik to stojí. Mohl jí něco koupit a přinést sám, ale musel by poslouchat všechny ty výlevy, než by jí to vůbec dal. Ale takhle si ušetří čas a nervy. Na poslíčka Lucie slzičky vytahovat nebude. A než se Tomáš večer vrátí, tak se jí to rozleží v hlavě, uklidní se a bude ho čekat milá, s připravenou večeří, roztoužená.

 

Když mám chuť na steak a na sex, tak je svět v pořádku.

 

 

22.3.2015
Ne**r Boha!, část 1. (seriál)

Kapitola I.

 

Byly čtyři hodiny ráno, a ztemnělým podchodem páchnoucím močí si to šněroval muž v obleku s kravatou, brašnu s notebookem pověšenou křížem přes tělo. Jeho stín tančil po stěnách pokreslených divoce barevnými graffiti a z úst se mu linul monolog, který neměl posluchače.

 

Dementi skopčácký namyšlený, co si vo sobě myslej? Hlavně ten tlustoprd uprostřed, ten plešatej. Tak plešatej, že neměl na hlavě už ani vlas, vole, takovou pleš sem ještě neviděl - ani jedinej vlásek. Všechny jeho vlasy spáchaly sebevraždu! Pleš - co je to vlastně pleš? To je postupná přeměna hlavy v prdel, vole. Napřed povrchem, potom obsahem. A taky tlustý prsty měl, jak klobásy - jak bavorský klobásy, jen je ufiknout a dát na gril. Všichni měli tlustý mastný prsty a celý, úplně celý byli tlustý a mastný, a slizký. Člověk před nima poskakuje jak šašek, žongluje tam s tabulkama, tancuje před grafama, posílá jim vzorky, ať je opatlávaj těma svejma tlustejma prstama. A co myslíš vole? Myslíš, že je z toho nějakej výsledek? Ne, dáme vám vědět. Za měsíc, za dva, nikdy! Ale předtim tam s nima musíš dřepět a klábosit, a tvářit se, že ste vlastně kamarádi, že nejde o byznys, že ste si tak přišli jenom pokecat, že to pro tebe není otázka bytí a nebytí, když si od tebe to podělaný potrubí objednaj!

 

Najednou se zlomil v pase a udělalo se mu zle. Opřel se o počmáranou zeď a pozvracel se. Ale úleva nepřišla, místo toho se chytil za hlavu a sesul se do podezřelé špíny podél stěny. Nesrozumitelně blábolil a těžce oddechoval. Potom za velkého úsilí vstal, chvíli se opíral o zeď a když se mu vrátila rovnováha, vykročil. Teď už jistějším krokem, ale samomluva ho stále neopouštěla.

 

Jó, to by se mi líbilo bejt na vašem místě a dívat se, jak se přede mnou nějakej východoevropan plazí po zemi a čeká na smilování. To by se mi líbilo, mít plat, ze kterýho ušetřim na auto a nemusim brát hypotéku - podělanou hypotéku na všechno, žít na dluh! Serete mě. Všichni mě serete! Kde jste? Kde jste, pojďte sem, ať vám můžu říct do očí, jaký ste kreténi!

 

Vykřikoval do temnoty kolem sebe, osvětlené chorobným světlem zářivek. Zhluboka dýchal a zatínal pěsti. Vtom se z tmy před ním vyloupla bizarní postava. Trpaslík s velkou hlavou, tak asi metr vysoký. A co bylo ještě podivnější, byl nahý. Nahý až na nějaký kus hadříku nebo snad kapesník, který mu ukrýval intimní partie. A křížem přes holou hruď měl popruh, na kterém bylo připevněné válcovité pouzdro. A v ruce ten člověk nesl dlouhý prohnutý kus dřeva, na obou koncích spojený provázkem.

 

„Ty seš ale hnusnej, trpaslíku! Tak hnusnýho chlapa sem ještě neviděl! Hlavu máš jak pátrací balón, nohy křivý, pupek vyvalenej! A eště se ukazuješ skoro nahej! Měl bys chodit v pytli vod brambor a ještě kanálama!"

 

Trpaslík obrátil oči v sloup a s povzdechem pokračoval v cestě, v úmyslu se pokřikujícímu opilci vyhnout. Když ho míjel, přidal do kroku a odvrátil hlavu. Ale ten ožrala po něm chňapnul - tolik rozhodnosti by u člověka, co měl vypito, rozhodně nehledal! Než se vzpamatoval, klátil nohama ve vzduchu, zatímco surová ruka ho svírala pod krkem a na tváři cítil dech páchnoucí zvratky a alkoholem.

 

„Tys mě neslyšel? S tebou mluvim, skřete!"

 

Trpaslík, ač se bezmocně houpal nad zemí neprosil o slitování, ale sebejistým hlasem pravil:

„Raději si se mnou nic nezačínej, smrtelníku, nebo to s tebou špatně dopadne. Když budu chtít, zničím ti život!"

 

Opilec trpaslíka pustil na zem. Jakmile drobné tělo dopadlo na zem, chlap v obleku mu uštědřil kopanec. Trpaslík se chytil za břicho a začal dávit. Kravaťák se chechtal a ještě několikrát do svíjejícího se uzlíčku kopnul.

 

„Jen počkej", sípal trpaslík. „Já jsem tě varoval. Neměl sis se mnou začínat. Tohle bude tvůj konec. Teď teprve poznáš, co je to utrpení! Milovat znamená trpět a ty budeš trpět ze všech nejvíc! Tvoje vlastní srdce se stane zdrojem absolutního zoufalství, dosud nepoznané bolesti a nástrojem tvého konce!"

 

Kravaťák uštědřil na škubajícímu se tělíčku hustý plivanec a za veselého prozpěvování si opustil podchod.

 

Když nastoupil do ranního autobusu, spolucestující na něj zírali s vyvalenýma očima. Zprvu si jich nevšímal, potom se na obstarožní dámu, která na něj civěla obzvlášť nápadně utrhl „Nečum!". „Tam vzadu", špitla paní a ukazovala mu na zadnici. Otočil se, aby se v odrazu skleněných dveří prohlédl. Jeho světle šedé kalhoty byly nasáklé krví a z levé hýždě mu trčel šíp.

18.3.2015  (upr. 2.4.2015)
Grilovačka!

Pondělní večery přinášely Bláznům radost z možnosti kreativně se vyžít ve společnosti podobně orientovaných mladých umělců, nebo jen tak popít a odreagovat se s přáteli v malé hospůdce Malá Jarka. Nadšeně kolektivně pracovali na různých projektech a dílech, a těšili se z pozitivních i rozpačitých reakcí jejich čtenářů a fanoušků.

Skupina Blázni.cz byla otevřená novým výzvám i nově příchozím spřízněncům, jež pravidelně zasvěcovali ke spolupráci v jejich počínání.

Manky byl toho večera jako vždy v dobré náladě, sršel nápady a překypoval tvůrčí energií. Čurda vyprávěl zážitky z Muzejní noci pobavené Berče, kterak všechny exponáty ožily a navíc to rovnou rýmoval. Hrabě Hugo Teror, jak se mu přezdívalo, zrovna dorazil z nějakého Woodstocku podobnému víkendu, a snažil se umotat si špeka ještě rozklepanýma rukama, aby následně mohl přednést své básně, které po ránu napsal na kus toaleťáku v kadiboudě. Leontýna nám přinesla ukázat svojí novou sochu Hlemýždě, kterou vyráběla na nedělním sympossiu sochařů na vysquatovaném hradě v Beskydech z vypitých plechovek od piva.

Pan Žu dnes dorazil normálně v županu a cosi brnkal, Varlata k tomu zpíval, Gabriel v klobouku je doprovázel na kytaru a Pítr hrál na klavír. Duri s Machnou konzultovali v jakém stylingu bude nové číslo časopisu, a přitom kouřili jednu cigaretu za druhou. Candie si něco zapáleně zapisovala do barevného sešítku. Flinstounovi se mezitím spokojeně vzájemně krmili klobásami s rohlíkem a ostatní členové redakce jim záviděli prospaný víkend. Na baru popíjela skupinka rozjařených dívek. Kytka, Kedlubna a Pankerka už začali zase panákovat.  "Zejtra je bude jistě bolet hlava", pomyslela si Berča. Neměly ani ponětí, že redakce plánuje, na kterých akcích se bude vystupovat.

Do toho všeho dorazil tmavý kluk jak hora. Zarostlý jako lesní muž. Hrubá černá srst mu rašila ve tváři, na velkých uších i po celém statném těle. Mávnul tlapou na vrchnícho, aby si poručil černé pivo.

"Černý dneska nemám" houknul na něj barman.

"Světlý já vole nepiju", zahučel obr. "to mi dej radši červený víno!"

Kedlubna šla rychle pro červený do večerky ku spokojenosti hosta.

Ten večer měli totiž jenom bílý...

Hromotluk si vyžádal dvě židle, protože se na jednu nevešel a přisedl si. Představil se jako Šrek a řekl, že sleduje Blázny na webu už delší dobu, a že se mu jejich dílo velice líbí. Potěšení Blázni se s ním rychle seznámili a dál se věnovali svým činnostem.

Manky se obrovi nepřestal věnovat. Po celý ten večer si s ním povídal. Holky si mezi sebou šuškali cosi o vlčím sydromu, nikdo se však Šreka ze slušnosti nezeptal, jak to, že je tak chlupatý. Bylo jim celkem jasné, že se ho na to musí pořád někdo hloupě ptát.

Šrek s nimi strávil veselý večer, jako už dlouho nikde nezažil. A tak když byl na odchodu domů, prohlásil směrem k Bláznům:

"Ste dobrý lidi vy Blázni, vole. Za to, že ste mě nikdo vole neprudil jak vypadám, tak vás tady šecky zvu na vole grilovačku! Bude to vo víkendu za tejden v Čertový skále. Je to takovej náš malej ranč. Budou tam fajn lidi! Fakt jako vole doražte, pošlu Vám na fejsbuku vodkaz s mapkou, kde a kdy. Můžete se tam předvést jak ste dobrý!"

A s úsměvem a pís posunkem odešel.

 

Týden utekl jako voda. Všichni Blázni si připravili s čím budou vystupovat, holky dovezly i obrazy, že by tam v přírodě udělaly vernisáž. Nakoupil se chlast i limonády, uklohnily se různé marinády, nakrájela zelenina do platových krabiček, a taky donesly brambůrky.

Skupina mladých kreativců se sešla odpoledne na Smíchovském nádraží, koupili si skupinovou jízdenku do Čertovy skály a společně vyrazili na grilovačku.

Na poslední chvíli, když už se vlak téměř rozjížděl, dorazila udýchaná Motýlie, že se o výletě dozvěděla pozdě, ale přece! Všichni jí nadšeně vítali a obdivovali originálnost čelenky s kočičíma ušima.

Už ve vlaku byl srandy kopec. Kýťa s Kedlubničkou kouřili jointa z okýnka vlakového kupé. Hugo pojídal houbičky a vyprávěl příhodu, která se mu stala v lese, když je sbíral.

Pankerka na nádraží z koše vyfárala pruhovaný svetr a obdarovala s ním kamaráda Freda, který si ho bez okolků rovnou oblékl a liboval si, jak se mu náramně hodí k čepici.

 

Cestou z nádraží na rozcestí potkali podivného člověka. Štrádoval si to k Čertově ranči stejně jako oni. Byl velký, černý, chlupatý, při chůzi občas povyskočil, a přitom vydával hýkavé zvuky. V igelitovém sáčku si nesl z nedalekého obchodu drobný nákup. Půlku chleba, plnotučnou horčici, křen ve skleničce a nakládané okurky.

“Dobrej blázen jakoooo...!" prohlásil Hugo a ostatní se tomu lehce pochichtávali.

Ušli už dobrý kus, vzali to zkratkou (byla to sice delší, za to horší cesta...)

a před očima všech kamarádů se rozprostíral fesťák na ranči.

Už u vstupu je vítal Šrek s kelímkem v ruce. "Sem rád, že ste volee přijeliiii ...!" a usadil je na lavičky blízko pódia. Blázni se rozhlíželi kolem. Na celém fesťáku byli jenom takový jako podivíni...

Čurda si sedl přímo ke grilu, aby mohl být případně nápomocen a vybaloval marinády.

Veliký gril obsluhovala strašně chlupatá silná holka. Roštovala ho, aby nabral správný fajrunk. Měla hodně výrazné nadočnicové oblouky, napadlo ho...

Poblíž mezi keři se na ohýnku rožnil obrovský kus masa. Dva silní chlupatí "australopitékové" točili naproti sobě klikovou hřídelí. Menší chlupatý klučík maso potíral grilovacím kořením. Candie vybalila z batohu prozatím oplatky, a s ostatními pár Blázny se do nich pustili. Jeden chlupáč k nim s rozčíleným výrazem přistoupil a se špatnou artikulací na ně rázně houkl:

"Co to tady jíte!?"

Candie špitla: "Jenom Dellisu, ..." a rychle zmuchlala do kapsy obal.

Chlupatej něco zavrčel a odkráčel k ohništi. Opodál Šrek s úsměvem rozdával holkám pečená játra na papírových táccích.

"Chcete k tomu hořčici nebo kečup?" zeptal se a krájel přitom krajíce chleba.

Tak si řekly o obojí, jestli tedy můžou.

Motýlie a Manky maso odmítli s tím, že jsou vegetariáni.

Černí hromotlukové na ně udiveně zírali a vypadali, že se jim to vůbec nelíbí a jejich odmítnutí považovali za nepřípustnou urážku. Ani Šrek už se tolik neusmíval a se zájmem si vegatariány prohlížel.

Duri se pustila do jatýrek. Chvíli jedla a pak prohlásila: "Takový suchý je to, prostě játra no...",

a namočila víc do kečupu.

Jiní blázni mezitím stáli frontu na pivo, aby se osvěžili před vystoupením.

Manky se zeptal Šreka, jak to bude probíhat a kdy budou Blázni na programu.

"Až příjde ta správná chvíle" odpověděl mu na to Šrek dramaticky a odebral se dozadu za pódium, aby dal pokyn vystupujícím, že můžou začít.

"To maso je ňáký divný Kalimeee, nezdá se ti?" řekla Kýťa Pankerce, která se v tom taky nimrala.

Zazněly údery bubnů, australopitéci utichli a rozevřela se doteď zatažená opona nad pódiem. Tam na několika desítkách kůlů byli napíchaní lidé. Černí chlupatí poloopičáci, černoši a černošky, taky turisté světlé pleti v roztraných sportovních bundách.

Někteří byli už jistě mrtví. Jiní v limbu. Ti doposud živí měli v ústech roubíky, aby tolik nekřičeli. Z některých už zbyly jenom kusy, měli vybrakovaná břicha, a další se udili v kouři. Na jednom kůlu byl dokonce lidský kebab, který má Duri jinak tolik ráda, a často si ho dává na Andělu nebo Václaváku po cestě z práce. Tam ho mají totiž nejlepší. Tentokrát na něj chuť opravdu neměla. V údivu jí vypadl z pusy nerozžvýkaný kousek pečených jatýrek.

Fred se zakuckal chlebem a silně se rozkašlal. Jeho manželka mu bušila do zad, aby se nadechl. Gabriel si sám sobě vylil pivo na hlavu, aby se probral z údivu.

Otřesený Hugo řekl: "Ty voleee, tak to je nouze..."

Duri zašeptala směrem k Leontýně: "Zavolej policajtyyy....",

zatímco Machna už štrachala mobil v kabelce.

Všichni byli k smrti vyděšení a šokovaní nad tím výjevem, který se jim právě rozprostíral před očima. Začali vduchu panikařit.

Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

 

(Šmik, černo, dramatická odmlka)

 

… Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

 

Z nedalekého křoví celou situaci sledovali Jan ZPralesa a Feminik. Dnes téměř neviditelný. Trochu se opozdili, nestihli vlak a jeli až dalším. Celou situací byli stejnětak zděšeni a nevěřili vlastním očím. Rozhodli se čelit hrozícímu nebezpečí.

Opatrně a nepozorovaně se odplížili na nedaleké parkoviště, kde z dodávky zrovna vykládali aparaturu Hanus s Ródiakem. Rychle jim řekli, co se děje. Málem jim vypadli oči z důlků, ale hned jim to uvěřili, když vyslechli naléhavý tón hysterického Feminika.

"Sakra, potřebujem pořádnej plán!" řekl Hanus rozhodným hlasem.

Jan mezitím pro jistotu zavolal celou policejní eskortu.

"To sou snad kurva ňáký mormoni nebo co, sakra!??" otřel si Ródiak pot z čela šátkem.

Pak si narovnal brýle na nose a zařval:

"Jedem!"

Další tři Blázni naskákali do dodávky a rozjeli na pomoc svým přátelům.

Ródiak přišlápl pedál k podlaze a začal hlasitě troubit na klakson dodávky.

V plné rychlosti to napálil do největší skupinky lidožravých obrů.

Jednomu z nich to z tlapy vyrazilo hamburgr, do kterého se hodlal právě zakousnout.

Kečup vycákl a ohodil ty další. Jednomu stojícímu opodál se kečup dostal do očí, což ho na malou chvíli oslepilo. Toho využil pohotový Čurda a přetáhl ho kyjem přes hlavu, až to zapraskalo.

Dvě chlupaté mrchy skončili pod vahou obřího grilu. Jen to zasyčelo.

Některé holky vylezli na strom, kde byly jakžtakž v bezpečí. Pokud se za nimi snažil nějaký lidožrout vyšplhat, bouchali ho kabelkami přes ruce, nebo pálily zapalovačem.

Fred Flinstoun vyřídil hned dva tupce, když se na něj vzájemně rozeběhli, on uskočil a oni do sebe narazili. Pak je nechal vykoupat v rozžhaveném ohništi.

Flinstounová je píchala napichovákem na rožnění a Čurda s Mankym je dobíjeli kyjema. Ještě pořád jich tam zbývalo víc než dva tucty a ze všech stran na Blázny útočili.

Pankerka jednu obryni polila z dálky kořalkou a cvrnkla po ní cigaretovým vajglem. Ta okamžitě vzplála, začala pobíhat, od ní chytla opona na pódiu a okolní keře.

Kedlubna na dalších pár rozzuřených kanibalů vychrstla hrnec vařící polívky, což jí přišlo škoda, ale nedalo se nic dělat.

Mezitím Hanus s Ródiakem vytáhli hudební nástroje a začali hrát "Bláto z Marsu". Ohlušující pronikavé tóny rvali těm barbarům jejich velké černé uši. Bláznům skladba dodala sílu a notovali: "Proměnim se v netopejra...", a Hugo tancoval kolem ohně, co mohl, a v rukou svíral znak míru.

V tom z Hanusovi dodávky vylétlo hejno netopýrů a ti dělali na lidožravce nálety. Zamotávali se jim do srsti, kousali je kam jen mohli a všechny je tak zmátli, že už nebyli schopni útoku. Konečně všichni uslyšeli sirény policejních hlídek. Tentokrát jim ty zvuky připadaly jako rajská hudba. "Policie! Naše spása!" Volali Blázni.

Ti lidožrouti, kteří ještě mohli, utíkali. Ale to jim nebylo nic platné.

Policejní orgán využil přiměřených donucovacích prostředků ...

 

 

13.3.2015
Cesta blízko cíle

Sešli se na lavičce na Šibeničním vrchu přesně tak, jak to dělali každého večera již půl roku. Ona byla drobná hnědovláska v barevných šatech a on též hnědovlasý a jak se patří dlouhovlasý, jen oblečení postrádal. Přesněji on ho ani v nejmenším nepostrádal, jen společnost měla již po staletí tu nesmyslnou touhu každého oblékat. Pokud se někdo lišil a chtěl zůstat ve své nahotě, byl označen minimálně za blázna. Adam, jak se mladík jmenoval, se odhodlal k tomuto životu blázna zhruba před rokem, jen v zimě se kvůli pohodlí balí do vlněné deky. Ukrývá se zatím relativně úspěšně v Šumavských lesích. Relativně proto, že ho tu a tam někdo spatřil a dal tím vzniknout některým za vlasy přitaženým legendám o šílenci z lesů. Eva ho potkala jednoho jarního odpoledne, když procházela lesem a snažila se navázat intimnější vztah s přírodou. Zprvu byla vyděšena z pohledu na nahého mladého muže opírajícího se o strom. Ovšem energie obou těchto mladých lidí byla natolik silná, že láska zaplála nevídaným žárem v několika málo vteřinách. Domluvili si místo nedaleko města Kašperské Hory, aby to měl Adam z lesa a hlavně do lesa blízko. Seděli dnes vedle sebe a ve vzduchu bylo něco silného a nezastavitelného. Ticho prolomila Eva. ,,Lidi jsou slepí, vůbec netuší, jak velkou pravdu máš. Už to nemohu odkládat, musím to udělat, tentokrát si jsem jistá." Adam na ni se zájmem pohlédl a pro utvrzení toho všeho se jí zeptal. ,,Opravdu?" ,,Opravdu!" Odpověděla Eva rozhodně a na důkaz svých slov se svlékla do naha a nechala své šaty i se všemi doklady a jinými osobními věcmi ležet na lavičce.

Oba teď stáli naproti sobě nazí a hleděli si upřeně do očí. ,,Tak tedy jsi se mnou připravená jít cestou nelehkou, ovšem cestou, která je návratem k počátku, návratem do ráje?" Zeptal se Adam naposledy. ,,Ano, jsem naprosto." Odpověděla Eva a uchopila Adama za ruku. ,,Tak tedy jdeme." Rozhodl Adam nakonec. Otočili se směrem k lesu a zmizeli v hustém porostu. Legenda se změnila na dva blázny v lesích a spořádaní občané trvali na zničení života těchto dvou mladých milenců. Nejvíce povyku natropili rodiče Evy, nikdo v rodině prý nikdy neměl problémy s návykovými látkami a šílenec se v rodě též nevyskytoval. Po několika dnech odchytli Adama i Evu ležící pod planou jabloní. Převezli je do psychiatrické léčebny a nasadili klepky. Ve stejný den a vlastně i ve stejnou hodinu zároveň nalezli oba ve svých celách mrtvé, oběsili se na prostěradle. Cesta zpět nebyla již nikdy tak blízko cíle.

 

22.1.2015

Tiché údolí

 

19.2.2015
Předčasný odchod Alberta Juliána

Když se toho rána nebohý Albert Julián probudil a vstal, pocítil ostrou bolest na hrudníku. Bylo to, jako by místo plic ukrýval sadu kuchyňských nožů. Bylo mu hned jasné, že nejpozději zítra zemře. Muži jeho rodu odcházeli se strojovou pravidelností v třiceti pěti letech a příznaky byly vždy stejné. Ostrá bolest v oblasti hrudníku hned po ránu a nejpozději kolem poledne následujícího dne smrt. Albert Julián byl na tuto děsivou skutečnost připravován již od útlého dětství, a tak neviděl žádný důvod k tomu, aby přišel o svůj klid. Rozvážným krokem přešel do své pracovny a pod oknem uvolnil nejtmavší parketu, zpod které vylovil obálku ukrývající nemalý finanční obnos. Obálku strčil do kapsy, vrátil parketu na své místo a s lhostejnou tváří se přesunul do kuchyně, kde jeho žena seděla za stolem a kojila jejich půlroční dceru. ,,Dobré ráno, moje milované holky." Řekl Albert Julián s nehranou vlídností. ,,Dobré ráno, tatínku." Řekla jeho krásná žena s lehce strhanými rysy šťastné matky. Albert Julián přistoupil blíž, políbil svou ženu na rty a svou malou dcerku na jemné vlásky. ,,Strašně moc vás obě miluju a nikdy to nebude jiné." Řekl přeci jen s drobným pohnutím v hlase. ,,Však mi tebe taky, ty náš blázínku." Odpověděla mu na to žena a opět si ho přitáhla k polibku. Albert Julián si začal obouvat u dveří boty a oblékat teplou bundu. ,,Musím jít, miluju vás." Nečekal na odpověď a vyrazil ven. Sehnat narkotika nebyl až takový problém. Utratil veškeré peníze a krom drog si koupil ten nejdražší doutník, jenž byl k dostání. Přejel autobusem celé město a vypravil se na nedaleký kopec

s nádherným výhledem na krajinu. Posadil se a čekal na západ slunce. Proseděl takto několik hodin a takřka se nehýbal. Těch pár kolem procházejících lidí slušně pozdravil a popřál jim krásný a šťastný život. To bylo vlastně jediné, co ho alespoň na chvíli dokázalo vytrhnout z hlubokých úvah. Mezitím začalo slunce pomalu zapadat za obzor. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s několika dávkami drogy, dostatek na to, aby se až do poledne následujícího dne udržel mimo realitu. Poté vytáhl z peněženky fotku své ženy a dcerky. Po tváři mu stekla takřka nepatrná slza. Vzdychl a opět se ozvala příšerná bolest v hrudníku. Položil peněženku i fotku na zem, stáhl si ruku připraveným páskem, přidržel ho zuby a volnou rukou uchopil první dávku v injekční stříkačce. Jehla pomalu pronikala do žíly a kapalina začala proudit do těla. ,,A teď můžeš přijít, ty svině!" Řekl Albert Julián a připálil si tlustý doutník.

Poslední dvojitou dávku si dal v jedenáct hodin dopoledne, ve dvanáct hodin a šest minut vydechl naposledy. Žádný z lidí, kdo neznal rodové prokletí, si to nedokázal vysvětlit. ,,Takový slušný člověk."


Únik, část 4. (próza, Mlyje)
    

30.12.2014
Únik, část 4.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Sneez se pečlivě vysmrkal. Nejdříve vyprázdnil levou a vzápětí pravou nosní dírku. Dal si opravdu záležet. Jakoby ani nevnímal společnost rozesazenou kolem velkého stolu v kanceláři. Když si důkladně otřel nos, upřel svůj pohled na sputum lapené v kapesníku. Hodnou chvíli zkoumal své dílo s nepředstíraným zájmem. Poté kapesník složil, ještě jednou jej přejel pohledem, a uložil do kapsy. Schůzka mohla začít.

"Jak se zdá," začal Sneez bez úvodu i pozdravu, "konečně došlo k dlouho očekávanému úniku. Není s podivem, že na této akci neměl podíl žádný z našich agentů. K úniku došlo samovolně, náhodou, shodou různých okolností. Přesně tak, jak jsem očekával. Z neúspěchu vašich mužů nebudu tedy vyvozovat žádné důsledky. V tuto chvíli," hlasitě popotáhl nosem, "je nutné celou jednotku ze společnosti stáhnout a plně se věnovat nalezení Fizzyho Effervescenta. Ano, to je muž kterému se povedl tento husarský kousek. Bezvýznamný krmič."

Nenechal prostor pro otázky a pokračoval dál: "Zásahová jednotka společnosti pročesává město - jsou si úniku vědomi. Effervescentův byt lehl popelem. Bylo v něm nalezené zuhelnatělé tělo. My ovšem víme, že je Effervescent na útěku. Nemusím zdůrazňovat, že jej musíme získat dřív než společnost. Najděte ho. Chyby se neodpouští."

Znovu se dlouze vysmrkal. S pohledem upřeným do kapesníku ještě řekl: "Nemá moc na výběr kam jít. Možná by k nám časem dospěl sám. Ovšem nesmíme znouvu spoléhat na náhodu. Najdětě ho dřív, než zásahová jednotka a hlavně dřív, než někde venku vyroste hnízdo. To by nám opravdu nebylo ku prospěchu. Veškeré informace máte ve svých komunikátorech."

Opět pečlivě složil kapesník a opustil kancelář. Schůzka skončila.

27.11.2014
Návštěvník věčnosti 16. az 18. kapitola

16.

Barré mě přivítalo svou přirozenou pohostinností, kouř cigaret byl tím správným aromatem pro dnešní lehce posmutnělý večer. Stále jsem musel myslet na Sáru a na to, co bude dál. Sexuální zdrženlivostí jsme k sobě sice vázáni nebyli, přesto ale byly mé myšlenky pokornější, než u mě bývalo obvykle zvykem. Objednal jsem si pivo a rozhlídl se po vhodné společnosti. Hospoda nebyla příliš naplněná, každopádně alespoň pár známých jedinců se tu nacházelo. Především tu byl Paskvil a jeho zhulená družina, dorazil i Tyjátr, Julie a vysoký uličník, který si nechával říkat Hospodin. U zadního rohu stolu seděla skutečně nádherná dívka s podholenými vlasy, právě opravovala gramatické chyby v básních mladých poetů. ,,Zdravíčko lidi, mohu přisednout, potřebuju nějakou vzpruhu.",,Vzpruhu jakého charakteru?" Zeptal se mě Paskvil v doprovodu svého dobráckého obličeje. ,,Vlastně je to celkem jedno, mám spleen a zítra, pokud si to ještě nerozmyslím, hodlám odjet zpět do hor. "Řekl jsem mu na to popravdě. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak to na mě všechno doléhá, byl nejvyšší čas ukončit toto zběsilé dobrodružství a vypadnou opět alespoň na nějaký čas. ,,Hele Romane, co takhle kdyby jsme přijeli někdy my za tebou, koupil by se nějakej chlast a i to ostatní by se nějak pořešilo. "Dal se Tyjátr do plánování a já

byl rád, že nejsem sám na tomto světě. ,,Hele tady máš něco ode mě, ale jak tě znám, dáš si to asi až v lese, je jich tam něco přes dvě stě." Paskvil mi podal řádně napěchovaný pytel čerstvě usušených lysohlávek. Vytáhl jsem jich hned dvacet a ihned pozřel. ,,Díky kamaráde, tentokrát si dám i něco málo tady, nemám už na chlast prachy a alespoň užijeme nějakou legraci. "K vedlejšímu stolu si sedli tři členové bezdomoveckého divadla, které jsem až na jednoho též znal. Zběžně jsem je pozdravil a na zdraví všech jsem vyprázdnil půl piva. ,,Na to, že nemáš prachy docela jedeš." Řekla mi tak trochu posměšně Julie. ,,To nemám, ale svou žízeň taky nedokážu dost dobře ovládat a vlastně, jak to dopadlo s tím pitomcem. "Nárážel jsem na zhrzeného milence, který si před časem hrál na démona za oknem. ,,Už se naštěstí neozval, asi to pochopil. "Tyjátr, když viděl můj nebývale pochmurný výraz, mě pozval na další pivo. Vlastně všichni ti skvělí lidé u stolu se o mě starali, jako by tušili, že se mnou není něco v pořádku. V jednu chvíli jsem se otočil na dívku, jež stále studovala nevyzrálou poezii, nedokázal jsem jí říct vůbec nic, žádná slova mi nedávala smysl. Napil jsem se tedy opět mocně piva a čekal na zázrak. Ten se dostavil záhy po dohulení prvního jointa večera, prvního, alespoň co se mé osoby týče. Nestalo se nic jiného, než to, že se o

své slovo v mém vnímání začaly hlásit pozřené houby. Byl to opět ten starý známý povznášející

pocit blížící se pohádkové říše, kde se často zjevovaly jezinky a tentokrát měla jedna z nich i mě dobře známou tvář. ,,Lidi, život je strašně nádhernej, miluju ten pocit být. "Mé prohlášení všechny přítomné rozvlnilo a já nedokázal zastavit stále rostoucí potřebu zběsilého smíchu s gumovým nádechem. ,,To je fízl. "Doléhal hlas z vedlejší místnosti a mě bylo jasné, že tam sedí ta obávaná banda ortodoxních Masarykovců. O pivo jsem přestával mít zájem a ani ženy mě příliš nezajímaly, tedy až do chvíle, kdy jsem viděl za oknem projít kouzelné stvoření, na které jsem díky událostem posledních dnů málem zapomněl. Byl jsem zmatený a sjetý, bylo mi krásně a mizerně zároveň. Nedokázal jsem se soustředit na nic určitého, myšlenky ve mně začaly proudit takřka nesnesitelnou rychlostí a mé tělo se nezvladatelně sesouvalo pod stůl, v poslední chvíli mě zachytila Tyjátrova dobrotivá ruka a vytáhla zpět na povrch. Pocítil jsem uklidnění smyslů a též neustále rostoucí potřebu odpočinku. Tyjátr se na mě podíval velice starostlivě. ,,Takhle zničenýho jsem tě snad ještě neviděl nebo možná jo, ale už je to hodně dávno." Abych dokázal nějak smysluplně reagovat, bylo mé rozpoložení ještě příliš vzdálené návratu. Naštěstí jsem si ale dokázal uvědomovat skutečnosti a jednou z nich byl fakt, že už jsme u stolu sami dva. ,,Dost možná jsem se dostal do pohádky, dost možná jsi i ty její součástí. "Zněla má celkem nesmyslná reakce. ,,Nic neřeš, dnes

spi u nás a zejtra uvidíš, na co se budeš cítit, alespoň s tebou ještě pokecám, než odjedeš, zítra nejdu do práce, tak si můžem udělat odpočinkový dopoledne." Byl jsem mu za ta slova neskutečně vděčný a již se těšil na spánek. Ten se naštěstí dostavil velice brzy díky tomu, že Holešovice jsou jen malý kousek a noční tramvaj nám byla tentokrát nakloněná. Celá noc byla provázená nejrůznějšími obrazy a ten poslední, nejživější, znázorňoval mladého plačícího chlapce na břehu řeky, ta řeka odnášela vše, co znal a on se s tím dokázal jen těžko vyrovnat.

17.

Probudil jsem se na zemi u Tyjátra v pokoji a kolem již nějaký čas znělo Harvest od Neila Younga. Tyjátr byl dávno vzhůru a právě pracoval na svém dalším obraze, měl posledních pár měsíců období pohlavních aktů, jakmile spatřil, že jsem zpět mezi živými, v činnosti ustal a začal se mi plně věnovat. ,,Nazdar, tak co vyvedem? Dáš si čaj a cigaretku." Vysoukal jsem se ze svého ležení a přikývl. ,,Jo díky, dám si rád." ,,Tak já jdu na to a ty zatím umotej špeka, ať do dnešního dne vykročíme s tou správňáckou náladou. "Načež Tyjátr odešel do kuchyně, s balící činností jsem ani na vteřinku nezaváhal, bylo to mé oblíbené poslání. V bytě jsme tentokrát byli jen my dva, všichni ostatní byli

prací povinni, což my připomnělo, že nemám ani floka, jeden z plánů při návštěvě Prahy bylo i vydělat peníze, naštěstí jsem měl ve své chatrči stále ohromné množství rýže, kvůli případnému konci světa. Na tom se nějakou dobu ještě přežít dalo, navíc nejbližší sousedé potřebovali čas od času pomoci na statku, za což byla vždy nějaká ta vajíčka, mléko a případně i zelenina. Vlastně jsem si uvědomil, že peníze příliš nepotřebuji, proud nemám, voda je ve studni a telefon používám, jen při výletech do společnosti. Snad jen na chlast se mi občas nějaká ta koruna hodí.

Zhostil jsem se přípravy toho nejnádhernějšího jointa na rozloučenou. Byl hotov téměř zároveň s čajem, který se právě nesl. Odpálil jsem a naše společná svátost mohla začít. ,,Romane, můžu se tě na něco zeptat. "Obrátil se ke mně Tyjátr ještě dřív, než stačila tráva příliš pozměnit naše úsudky. ,,Ptej se, samozřejmě." ,,Nějaká holka co, myslím, že to na tobě už poznám." ,,Jo, máš pravdu, jedna by tu byla, mám tušení, že to už nebude pokračovat a jestli jo, tak za dlouho, teď určitě ne. "Sdělil jsem mu své pocity z toho všeho co se ve mně dělo. ,,My dva a ženský, jsme takový poutníci. "Zareagoval Tyjátr na to. Pokřivil jsem svá ústa úsměvem a prohodil své tradiční zhovadilé: ,,Po světě běhá spousta vagín, musíme se jen umět správně zakousnout." To už ale tráva, nebývale silná, vykonávala svou poctivou práci. Ještě chvíli jsme tam jen tak seděli, pokuřovali cigaretky a probírali všechno

možné ohledně našich životů, ženy byly asi nejčastější téma. Někdy kolem poledního jsem usoudil, že již dozrál čas na to, abych opět opustil město. Na jednu stranu se mi tu líbilo, na stranu druhou mě to tu vysávalo, cítil jsem se slabý a prostupující melancholie byla děsivá. Vzpomněl jsem si na Sáru, na to všechno co se v tak krátké chvíli stačilo odehrát. Jak ji asi uvítali rodiče? A budu ji moci ještě alespoň jednou ochutnat? Sbalil jsem si těch pár věcí, co jsem měl a opustil Holešovický byt. Tyjátrovi jsem slíbil, že určitě domluvíme tu kalbu u nás, a že to bude co nejdříve.

V ulicích vládl tradiční ruch a tramvaje byly až do odvolání odkloněny neznámo kam. Rozhodl jsem se tedy opět vydat pěšky a naposledy si tak vychutnat všechny půvaby i hnusy mé rodné metropole. Míjel jsem lidi v neustálém spěchu, dokonce jsem pocítil i jemné vnitřní chvění při pohledu na nádherné dívky, kterých byly plné ulice, nikdy jsem si neuvědomoval kolik jich vlastně je. Jaký by to byl asi pohled, kdyby se všechny jejich vagíny poskládaly vedle sebe. A jak dlouho bych musel lízat, aby všechny do jedné dosáhly uspokojení? Myšlenky perverzní se střídaly se vzpomínkami na Sáru. V těch vzpomínkách bylo té perverze také nezanedbatelné množství, ovšem mísily se tu i jiné, daleko poetičtější pocity.

Právě ve chvíli, kdy jsem míjel železniční přejezd na Hradčanské, spatřil jsem opět ono tajemné

stvoření ze světa kouzel. ,,Byla ta dívka vůbec skutečná?" Stála asi na dva metry ode mě a vlnila se jak elektrický výboj. Byl jsem opět naprosto zkamenělý, nedokázal jsem ovládat své tělo, zbývalo jen čekat na to, co se bude dít. Kouzelná dívka ke mně přiskočila a uchopila za obě ruce. Pohled, na který se nedá nikdy zapomenout se vpíjel do celého mého zmrazeného těla. ,,Přijde čas a opět mě uvidíš, nemusíš už mít strach vůbec z ničeho, vše je již dávno připravené." Ať jsem se snažil sebevíc, žádná slova ze mě nevycházela. Dívka ještě pár okamžiků jen tak stála a pevně mi tiskla ruce, výměna energie byla neskutečná. Zahřívání doteků pominulo a ona opět, jak se objevila, zmizela. Téměř okamžitě jsem se vzpamatoval a s ještě zmatenějšími myšlenkami v hlavě jsem se vydal dál na své zaručené, vyzkoušené stopařské stanoviště.

Natáhl jsem palec a zhruba půl hodiny bez většího pohybu stál a zkoušel štěstí. U krajnice zastavily dvě mladé ženy v poměrně malém voze, do kterého jsem se ale i přes počáteční potíže nasoukal. ,,Kam to bude?" ,,Až za Vary, do hor." ,,Uvidíme, co se s tím dá dělat. "Řekla dlouhovlasá blondýna s křišťálovým hlasem, její společnice, byla zrzka střižená na mikádo, obě dávaly tušit několikaminutový orgasmus. Auto se rozjelo a já se naposledy ohlédl za sebe za mizejícím městem. Myslel jsem na Sáru i tu tajemnou dívku a tajně doufal, že jsou obě ženy v autě alespoň trochu heterosexuální.

18.

Nedaleko Karlových Varů jsme zastavili na benzínce, aby se doplnil benzín. Zatímco blondýnka tankovala, zrzka s výstavním poprsím šla koupit nějaká piva. Já seděl sám v autě a přemýšlel, co se asi může opět stát. Poslední dobou jsem se do podobných situací dostával až podezřele často. Vzpomněl jsem si na dárek od Paskvila a zalovil v kapse. ,,Když jízda, tak jízda, tohle holky ještě nazažily. "Než se obě ženy vrátily do auta, já spořádal celý obsah sáčku. Blondýnka sedla za volant a zrzka i s pivem ke mně dozadu. Teprve teď jsem si všiml jejích nádherných rukou, měla přesně takové ty honící prstíky, po kterých muži jako já prahli. ,,Dáš si se mnou pivo?" Zeptala se mě a rovnou mi podala lahváče. ,,Ale proč ne, jednoho si dám. "Otevřeli jsme piva přezkou na pásku u jejích plátěných tmavě modrých kalhot. Blondýna se zatím ani slovně nezapojovala do našeho počínání vzadu. ,,Líbíš se mi, vypadáš takovej nezkrotnej, máš oheň v očích, cítím z tebe něco prastarého. "Mé očekávání se samozřejmě opět naplnilo a její hravé prstíky mi začaly zatím jen přes kalhoty zpracovávat již dosti neklidný pohlavní úd. ,,Ty se mi taky líbíš, obě se mi líbíte, je něco zvláštního na holkách, co si vezmou takovou existenci, jako jsem já do auta. "Rozepnul jsem jí pásek, který již

nebyl potřeba a vůbec neměl v úmyslu na cokoliv čekat. Vlhké tajemství jejího rozkroku bylo podle všeho již též připravené na všechno. Měla vzácně vyvinuté rty nahoře i dole. Těmi horními uspokojovala mou odvěkou potřebu polibku a těmi spodními se mi snažila pozřít celou ruku. V krátkém okamžiku si sama uvolnila své neuvěřitelné vnady a já neodolal věnovat pár polibků právě i tam. ,,Ty zkurvenej prcáči, jestli nám to pořádně neuděláš, odvezem tě zpátky do Prahy." Po těchto slovech vytáhla nůž a rozřízla mi veškeré šaty, co jsem měl v tu chvíli na sobě, to samé udělala se svými. Prostoru tu bylo skutečně pomálu, to jí ovšem nebránilo v tom aby si moje mužství po krátkém naslinění zavedla rovnou do konečníku. Cítil jsem, jak se jí napínají stěny střev, začala řvát jak šílená a celá sebou zmítala. Auto zastavilo na kraji lesa a blondýna s vydrážděným výrazem nás tahala ven. ,,Žádný mrdání beze mě, rozumíte?" Zánik jejích šatů byl obdobně nekompromisní jako v dvou předešlých případech. Též její tělo mě ohromilo svou bezvadně tvarovanou dokonalostí. Odstrčila zrzku a rovnou z konečníku své kamarádky si můj kolík napěchovala hluboko do krku a já cítil, že ho polyká. Stopem nejezdím většinou z nutnosti, ale proto, že mě stopařina vyloženě baví. Zrzka si to mezitím dělala na kapotě auta a lačně jako zaběhlá fena nás pozorovala. Pohlédl jsem na ní a ona s vystrašeným výrazem všeho nechala. ,,Jano, Jano, nech toho, vyser se na to, ten

člověk je šílenej, ten pohled to není normální. Celá planeta se začala kroutit jako veškeré milenky světa. S vypětím všech sil jsem se udělal blondýně do krku div se nezalkla. Můj smích se rozléhal po celém lese, dívky začaly vystrašeně ustupovat. Slyšel jsem rytmy prastarých rituálů a celým tělem projel proud tepla.

Dívky cosi křičely, ale ve světě, který se mi právě otevíral, to nemělo žádný význam. Ještě nahé naskákaly do auta a zmizely rychle, jako by tu nikdy nebyly. Bylo skvělé pozorovat, jak jejich prdelky vytvářejí naději pro další zbloudilé cestovatele. Stál jsem na okraji lesa a byl připravený vstoupit. ,,Záchrana je v počátku, jiné cesty není." Doléhalo ke mně ze všech stran. Cesta, po které jsem vstupoval hlouběji do lesa, byla tvořená pravidelnými obrazci, cítil jsem přítomnost lásky. ,,Musíš se učit, abys mohl učit ostatní." Pokračovaly ty všudypřítomné hlasy. Šel jsem stále hlouběji, můj dech byl čistý a pravidelný. Barvy celého světa byly tak syté, tak plné, cítil jsem pokoru, ale nikoliv strach. Země se pod mými kroky lehce nadzvedávala, jako bych cítil, jak dýchá. Úvahy o tom, že bych se měl ještě za světla dostat domů, mizely hned v další myšlence, která byla též odsouzená k zániku. Zvuk úderů, šumů, vrzání a sílícího zpěvu, prostupoval každou částí mého v tuto chvíli tak bezcenného těla. Kolem mě stály celé zástupy vysokých štíhlých postav. Oči jim zářily zelenožlutým světlem. Z nebe sestupovaly

paprsky nebeské přítomnosti.

Ještě dlouhou chvíli poté jsem ležel nahý v trávě a pozoroval hvězdy. Na varlatech jsem měl přilepeného slimáka, který mě sledoval svýma stopkama. Odlepil jsem ho a odhodil pár metrů dál. Tak jsem se dočkal, ale co dál, nebude pro mě starý svět až příliš nový?

 

[psano v zime 2014]

27.11.2014
Návštěvník věčnosti 14. az 15. kapitola

14.

Otevřeli jsme dveře a museli počkat, až nám odemknou mříž. ,,Čau." Pozdravil mě při odemykání mříže Sváťa. Sestupovali jsme po schodech dolů a různí lidé, z nichž u některých jsem si nebyl jistý, že je znám, mě zdravili, všude kolem se rozléhala hřmotná metalová hudba. Světla bylo tak akorát, aby hosté této pekelné nalévárny viděli před sebe na půllitr, na nejbližšího přísedícího a snad i tolik, aby bez úrazu trefili k baru. Ze země se k našim nosům valila staletá zatuchlina koberce, který již poznal všechny tělesné tekutiny a pozřel nemalé množství hygieniků. Přistoupili jsme k baru a já objednal piva. ,,Lidi prej za chlast nejvíc utrácej při poslechu vážný hudby." Sdělil nám Sváťa při točení piva. ,,Tak to tady zkus někdy pustit," řekl jsem mu já na to. ,,No to by asi čuměli všichni ti satani. "Utrousil on pobaveně a v jeho tváři se zableskl typický šibalský výraz. Vzali jsme si piva a šli hledat mé přátele do zadní nejtemnější místnosti, kde na stěně vévodila zombiecká mrtvola od Iron Maiden. ,,Nazdar Romane, to je dost, že taky zavítáš, spousta lidí se po tobě ptala. Ale co to tady máš za kočičku?" Blbec Otík, vždy mi byl otravným a on to nedokázal nikdy pochopit. Byl směšný zejména svými pokusy zaujmout široké okolí, ve finále tím ještě vzrostla jeho do nebe volající blbost. ,,Ahoj, to víš, cestuju

a nemám tolik času. A nepruď, to je má dívka." Sára se na mě významně usmála a já věděl, že si

mých slov nesmírně považuje. Blbec se trochu ušklíbl a řekl jen: ,,Takové mládě, to je fakt to si člověk musí hlídat." K tomu jsem neměl žádnou potřebu se vyjadřovat. Pokračovali jsme tedy dál k nejdelšímu stolu pod plakáty, kde seděli mí přátelé i s pár neznámými lidmi. ,,Nazdár." Ozvalo se hned od několika bytostí najednou. ,,Fred, můj letitý kamarád, kterého sice nevídám tak často jako dřív, vstal a oba nás začal srdečně vítat. ,,Tohle je Roman Koš, jeden z největších bláznů, co jsem za život poznal." ,,Ahoj, jsem rád, že tebe a vás ostatní vidim, rád bych vám představil svou milou Sáru." Sára se zaculila, uklonila a též pozdravila svým neopakovatelným křaplákem. Fred mezitím pokračoval. ,,Tak Sára, moc pěkná, mladá, taky mám takové rád, tak se u nás posaďte, máme tady domácí kořalku, Sváťa nám to dovolil, když mu dáme taky občas ochutnat." ,,Sorry, že jsme nedorazili na koncert, zasekli jsme se u mých rodičů, tak jsme přišli alespoň sem, popravdě jsem na to málem zapomněl," řekl jsem omluvně. ,,A všechno nejlepší Frede. "Dodal jsem, jelikož Fred, tak jako teď mnoho mých vrstevníků, slavil třicátiny. Sára vstala a dala mu polibek na čelo. ,,Též přeji vše nejlepší a ráda tě poznávám." Přidala se ke gratulaci. ,,Dneska to bylo neuvěřitelný vzývání prasátek." Začal komentovat koncert Felix, ježatý punkový uličník, manžel blonďaté Šehrezády, která k tomu ještě

dodala: ,,Hlavně jak ho ta osmdesátková kurva kouřila tomu zpěvákovi, to bylo fakt neskutečný." Všichni se smáli a mě bylo jasné, že teď bude na řadě tráva. U stolu seděl dál Pepík, Slůně a brýlatá vysoká slečna říkající si Levandule. A byla to právě ona, kdo vyprovokoval následující běsnění. Krátce poté, co se dohulil pátý joint a dopila ona slavná pálenka, vyskočila na stůl a začala se svlékat. Okolní stoly zpočátku jen přihlížely. Je pravdou, že v pokročilé ranní hodině zde již příliš mnoho lidí nezůstalo a ti, co tu stále byli, byli sami o sobě dosti šílení, tedy až na onoho blbce, který usnul pod stolem s palcem v tlamě. Zanedlouho tu byli nazí téměř všichni a Sváťa čepoval dívkám pivo přímo do vagín a my to z nich s nadšením pili. Takto jsme pokračovali až do zavíračky, kdy jsme byli vyhozeni ven. Naštěstí nám Felix se Šehrezádou nabídli azyl u nich doma v Letňanech. Přesun byl doprovázen falešným zpěvem a popíjením becherovky, jelikož byl Felix na rozdíl nás majetný a měl stále chuť pít. ,,Malýho nemáme doma, tak můžem řádit." Vysvětlovala Šehrezáda danou situaci. Za nedlouhou chvíli jsme již byli u nich doma a odpalovali zbytkového jointa před spaním. Byl už den, ale to nám ani v nejmenším nevadilo. Gauč, který nám byl poskytnut, byl pro nás dva dostatečně prostorný, mohli jsme se tedy bez obav stočit do společného spokojeného klubíčka a přijít tak o většinu dne. Spali jsme zhruba do čtvrté odpolední a žádná kocovina se

nedostavila, bylo nám krásně. Felix se Šehrezádou ještě spali, my jsme si mezitím dopřávali drobné něžnosti a vůbec nemysleli na to, co bude dál. A hlavně na to, co nám předvedl můj šílený otec, byl jsem pevně rozhodnut, že do jejich bytu již nikdy nevstoupím.

15.

Všude kolem již byla dávno noc a my stáli jen tak bezprizorně na Karlově náměstí, popíjeli víno a nějaký čas mlčeli. Siluety keřů a stromů podivně zářily díky nedalekým neonům. Chytla mě za ruku tím nejjemnějším možným způsobem, její oči spočinuly na mých, byly skoro až přesně takové, jaké mívají jezinky. ,,Udělám to," řekla po chvíli mlčení a řádně si nahla z láhve. ,,Co uděláš, prosim tě?" Zeptal jsem se. ,,Vrátím se za svými rodiči, dají mi to vyžrat, ale musím to udělat." Věc ta holt přijít musela. ,,To je dobře, to udělej, ještě bude spousta času na zběsilé prožívání všeho. "Napila se a podala mi láhev. Kolem prošla dvojice fízlů, ale ani v nejmenším nám nevěnovali pozornost. ,,Ale znamená to, že se chvíli neuvidíme, je ti to jasný?" ,,Je, naprosto, ale jestli se to má stát, určitě se jednou opět setkáme. Kdy to chceš udělat?" Teskně se ušklíbla. ,,Právě že dnes večer, vlastně bych už vyrazila." Teď jsem se musel napít pořádně já. ,,A kde bydlí, doprovodím tě, jestli můžu." Políbila mě na ucho

a pevněji stiskla dlaň. ,,S tím se počítá, bydlí na Výtoni, vlastně nedaleko odsud, můžeme jít pěšky a pij, ať je nepřepadávám v noci." Nálada byla podivná a láhev rychle mizela v našich nenasytných hrdlech. Dopili jsme a chvíli jen tak spočinuli v objetí. Nacpali jsme prázdnou láhev do přeplněného koše a zamířili směrem k Výtoni. ,,Když to vyjde, přijedu za tebou do hor, budu s tebou hledat ty mechanický elfy." ,,To budu rád, doufám, že to bude brzo, já tam teď asi za pár dní odjedu, nějak se spojíme." Řekl jsem jí na to se svěšenou hlavou. ,,To já se tebou vždycky ráda spojím, a nesmutni, bude dobře." Vzal jsem to jako výzvu k pauze a zastavil se, pěvně jsem ji přitiskl sobě. ,,Sáro, jsi pro mě důležitá bytost a to tam bude stále, žijme každý dle libosti a když nám to bude přáno opět se setkáme se vším všudy."Oběma nám bylo jasné, že si to musíme naposledy rozdat, jelikož na sobě měla jen zelenou sukni a hnědé bavlněné punčochy nedalo mi příliš práci zajet rukou až k cíli. ,,To se neboj, tohle si nenechám ujít." Zakňourala mi do ucha a též její ruka se ocitla v mém bobtnajícím rozkroku. Naštěstí jsme byli stále v parku na Karláku, měli jsme tedy alespoň nějaké soukromí, jediný, kdo nás mohl rušit byl mladý páreček nakrátko střižených lesbiček, ty ale měly své osobní plány. Vykasal jsem jí sukni, skrčil se dolů a stáhl jí punčošky i s kalhotkami. Její vůně měla stále tutéž eleganci a zlehka vykukující stydké pysky se na mě vesele smály. Rukama jsem

pevně svíral obě půlky její nádherné zadínky a ústy jsem začal vítat naši malou květinku. Shora se v okamžiku, kdy můj jazyk vibroval svou špíčkou na vrcholu do růžova probuzeného klitorisu, ozvalo spokojené zasténání. Připadalo mi to, jako bych lízal vílu. Její prsty mi divoce rejdily ve vlasech a její dech udával chytlavý rytmus. Ponořil jsem svá ústa co nejhlouběji,

většina mé tváře tím byla poznamenaná. Vstal jsem, přičemž se mé ruce hbitě přesunuly pod její svršky, okouzlující nevyzrálé kozičky. ,,Ochutnej, jestli chceš." Olízala mi celý obličej a teprve poté vnikl její jazyk k mému. Ani její ruce rozhodně nehodlaly být pozadu, jednou rukou vysvobodila již dosti stísněný penis a druhou mi stáhla vše, co překáželo, dolů, honila mi ho, zatímco druhá ruka přejížděla prsty po konečníku, jen sem tam bylo cítit pronikající drobný prstík. Kousal jsem jí do krku za stálého masírování kůzlátek, jejich růžky byly k nakousnutí, z toho důvodu jsem se proto musel čas od času sklonit. Pomocí jejího pevného stisku a zkušeného nasměrování jsme mohli začít tančit kopulační tanec. ,,Vystříkej to do mě a uvidí se." Špitla tiše přerušovaným hlasem. ,,Nevim, jestli je to dobrej nápad, jsem nula, sotva uživim sebe." ,,Prosím." Nedala se odbýt. To už byla otočená zády a má stehna mohla v různorodých intervalech cítit chladivé doteky andělské prdelky. Prsty jsem jí oplácel její předešlé hrátky a v jednom okamžiku jsem do zadničky té zhmotnělé jezinky strčil i tři prstíky.

Láva unikala snad z každého koutu mého zkaženého těla, její lůno se plnilo a stále chtělo víc. Naše orgány si v tomto ohledu naprosto vyhovovaly. Přitiskl jsem se k ní celým tělem a polibky zaplavil zpocené kořínky jejích vlasů, ona jen dýchala. Pomalu jsme se odtrhli, jelikož už byl čas jít, prodlužovat to nemělo smysl. ,,Bude mi chybět tohle všechno." Promluvila ona po nějaké chvíli mlčenlivé chůze. Drželi jsme se kolem pasu a její hlava měla tendenci dotýkat se mého ramena. ,,To mě taky, to mě taky." Prošli jsme kolem pošty, kde cosi vykřikoval mladík v poštovní uniformě, rozhazoval kolem sebe dopisy a sotva se držel na nohou. Naštěstí naší přítomnost ani nezaznamenal, dále pokračoval ve své vzteklé potřebě. Po dalších zhruba stech metrech jsme zabočili do ulice napravo, kde stály řady činžovních domů, zastavili jsme u okrově červeného s lehce oprýskanou omítkou a povalenou popelnicí. ,,Tady to je, musíme se rozloučit. "Pohlédla na mě smutně a já zahlédl třpyt drobné slzy. ,,Budeš mi chybět, uvidíme, co se bude dít dál. To byla naše poslední společná slova. Po dlouhém spojení úst, se ještě několikrát setkaly naše oči, než se za ní zavřely ohromné dřevěné dveře domu. Ještě chvíli jsem tam jen tak stál pozoroval dům a myslel na vůni její ženskosti. Uvědomil jsem si, že má ruka tím je stále celá potřísněná, přitiskl jsem si jí proto k nosu, otočil se a šel hledat nějakou útěchu v drogovém opojení noční Prahy. Mé kroky, jak se

dalo čekat, opět neomylně zamířily směrem na Letnou, přímo do Barré, kde se dali téměř jistě

očekávat někteří mí vykutálení přátelé.

27.11.2014
Návštěvník věčnosti 9. az 13. kapitola

9.

Ráno plné pitomosti a matných vzpomínek. To vše samozřejmě provázené ukrutnou bolestí s nemalou dávkou melancholie. Bylo však jen dílem okamžiku, kdy se otevřely dveře a celý pokoj rozzářila Káťa svou veselou tváří. Cítil jsem se až skoro provinile za svůj nynější stav. ,,Dobré ráno hipíku, dáš si se mnou špeka? Vypadáš hrozně, ale furt je to lepší než v noci." ,,Promiň, měl jsem těžký den a večer to na mě nějak dolehlo." Řekl jsem pokorně a hned neopomněl dodat. ,,Špeka si s tebou dám moc rád, třeba mi to pomůže." Káťa neváhala a odpálila mistrně zvládnutý zámotek. ,,No že váháš, to je lék na všechno."

Netrvalo dlouho a omamná vůně konopí přilákala z pokoje i Adama. ,,Tak když už to hoří, dáme i panáka, co vy na to?" Ani nečekal na odpověď a z vrchní části mrazáku vytáhl litrovou orosenou láhev domácí slivovice. Patricie měla sobotní směnu, a tak Adam již od rána řádil. Po první rundě panáků a po dohoření prvního ranního nebo spíše poledního jointa se zjevil i Tyjátr, též se značnou kocovinou, ovšem na tu mou přesto neměl, i když nutno uznat, že léčiva, podávaná mi takto záhy po probuzení, mé bolesti značně zmenšily. Tyjátr hodil na stůl urostlou zelenou palici a mně bylo jasné, že se toho zhostím. ,,Nebudu se stydět." Řekl jsem jen a dal se do

práce. Tyjátr se jen usmál a šel pustit do pokoje

nějakou desku pro zdárné zahájení dne. Country Joe and The Fish bylo myslím to pravé. Adam mezitím dolil další panáky a Káťa vytvořila lahodný salát pro posilnění těla i ducha. Bohouše jsem toho dne nepotkal vůbec, nejspíše má též nějaké povinnosti, které se neslučují se sobotním kalením.

Ještě zhruba dvě hodiny jsem se pohyboval po onom holešovickém bytě, než jsem nabyl přesvědčení a sílu vyrazit dál, kam jen kroky mé třesoucí dojdou.

Bylo něco málo kolem čtvrté hodiny, obloha začínala pomalu šednout a já opět neměl žádný jasný plán. Věděl jsem jen, že večer má být jakási oslava Nad Oborou, kousek od Letné. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím štěstí v centru města, měl jsem předtuchu, že někoho potkám. Dorazil jsem na Václavské náměstí a vydal se směrem dolů, kde upoutával pozornost lidí jistý jedinec hrající populární rádiové hity. Lidé se kolem něho hromadili a pomáhali mu pokrýt náklady na bydlení. Šel jsem kousek stranou a zkusil štěstí s brumlí, asi jediným nástrojem, na který jsem se naučil hrát. Po uplynulé hodině, kdy se mi podařilo rozseknout si ret a potřísnit široké okolí, jsem vydělal pouhých šedesát korun. Nějakou náhodou se mi v kapse nacházelo dalších padesát, proto jsem usoudil, že práce bylo pro

dnešek dost a vydal se opět pěšky směrem na Letnou. Hlavou se mi honily myšlenky

opuštěného samce. Stovky a tisíce dívek. Objímal jsem každou vždy podle chuti, stačilo jen kývnout a všechny jsem je měl. Jen ta jedna nejzáhadnější byla s každým dotekem představ stále více zamlžená, až zmizela docela. Probral jsem se z tohoto svého polosnu a uvědomil si, že jsem právě uprostřed mostu přes řeku. Nemohl jsem zastavit své nutkání pohlédnout dolů. Po řece pluly lodě, k prasknutí naložené opilými turisty, podle náhodného zhlédnutí jakýchsi pochybných televizních zpráv jsem tušil, že to budou mladí Dánové. Hlavní zpráva dne obsahovala informaci především varující slušné občany, že v ulicích bude opět po roce řádit skupinka agresivních opilých Dánů. ,,Ach Češi, vy národe volů."´Zhotovil jsem si ze sypkého zbytku tabáku tenkou cigaretu odpálil ji a pokračoval dále v cestě.

Konečně jsem tedy dorazil do Obory, Tom, dnešní oslavenec tam již seděl se svou hodnou ženou. Měl jsem pocit, jako bych vcházel do něčeho zásadního, předal jsem svůj dar v podobě kokosového ořechu a zaujal místo po jejich pravici. Naproti mně se usadil čarovný sen s odhodláním provázet mě celým večerem. ,,Všichni si vemte čepičky a tady máte dort." Zavelel Tom a já k tomu všemu objednal u vousatého barmana pivo a rum. Sen se stále opakovaně zjevoval a ztrácel. ,,Omlouvám se předem za svoje rozpoložení, asi na mě po včerejšku leze imbecilita." Samotného mě ta

potřeba svěřovat se překvapila. Hodné Tomově ženě Žofii to ale nedalo a mateřským hlasem se mě zeptala. ,,A co se stalo tak zásadního, rozhodně se neomlouvej, uvidíš, dneska si to užiješ a na starosti si ani nevzpomeneš.,, „Ale, návštěva u rodičů, samota a tak, nějak to na mě dolehlo." „To mě mrzí." Stačila jen říct, jelikož do hospody právě vtrhlo hned několik gratulantů najednou. Ač tu bylo opět mnoho nádherných žen, já se stále nemohl oprostit myšlenkami ani pohledem od tajemného snu. Nakonec to vše vyústilo v můj předčasný odchod a nekonečné omlouvání. Bloudil jsem noční Prahou a ani nevnímal, že na mě někdo volá. Zkrátka jsem šel dál a nic mě nezajímalo. Nasedl jsem do noční tramvaje, jelikož to bylo jediné místo, kde bylo relativně teplo. Na konečné přišlo oznámení nelítostného hlasu, který jsem vlastně již docela důvěrně znal. ,,Vypadni, ty vožralej šmejde, tady neni noclehárna." Ocitl jsem se někde na kraji města a neměl takřka žádnou sílu k tomu, abych se pokoušel hledat azyl někde u svých přátel. Šel jsem dál po nalezené pěšině, stále se vzdalujíc od světel metropole. Spatřil jsem kouř stoupající od země. Přiblížil jsem se k tomu místu a zaslechl hlasy, z niž mi byl jeden povědomý. Zaklepal jsem na železný poklop, jenž se mi zjevil mezi stébly zmrzlé trávy. ,,Kurva, co je?" Ozvalo se zespodu. ,,Tady mrznoucí zoufalec, pomohli byste mi, absolutně nevím, kde jsem, a ta zima mě zabije." ,,Nezabije, kreténe." Ozvalo se opět zespod

tentokrát i s přidušeným ženským smíchem. Otevřel se poklop a z obnažené díry se na mě vyvalil hustý dým tak příjemně hřející. Za nedlouho se objevila hlava Robina. Toho opilce, kterého jsem před pár dny potkal ležícího na ulici ve Vysočanech. ,,Jo, to seš ty, tak to jsi vítán, pojď dál za námi sem dolů, je to útulný, prostorný kanál, kde to tak strašně nesmrdí a hlavně je tu teplo." Robin se chvíli zamyslel a nakonec ještě dodal, jo máme ještě asi tři litry vína, to by, myslím, mohlo stačit." ,,Já mám ještě lahvinku Ferneta, jestli ten chlapec nepohrdne." Ozval se zpěvný nakřáplý ženský hlas. ,,Ať nemá strach, mám i vše potřebné kuřivo." Ozval se druhý, tentokrát lehce sopránový hlas." A na zítra máme plány, které by se našemu hostovi též mohly líbit." Ozval se třetí hlas s ironickým nádechem, patřící jistému muži. Zbaven veškerých obav jsem tedy následoval Robina a pomalu setoupal po schůdcích až na samé dno kanálu. K mému překvapení ta místnost ani v nejmenším nepřipomínala kanál, ale spíše studentský byt. Nějakým způsobem se jim sem podařilo zavést i proud a tak se nad mou hlavou kýval slaměný lustr a u stěny na malém stolku ze staršího, ale stále funkčního magnetofonu zněla mně tolik známá hudba B. B. Kinga. ,,Netvař se tak udiveně a sedni si někam na prdel." Pobídl mě Robin.,,Ke mně půjde." Vykřikla vesele drobná dredatá slečna, majitelka onoho lahodného nakřáplého hlasu, nekompromisně mě popadla za ruku a

strhla si mě k sobě na lehce zašlé kanape. Při pohledu na tu mladou dívku, které nemohlo být víc než šestnáct, jsem pocítil do té doby odpočívající škubnutí v rozkroku. ,,Já jsem Roman, zachránili jste mě lidi, vůbec jsem nevěděl co si počít." To neřeš, to je v pohodě." Řekl opět Robin. ,,Mládě po mém boku mi vlepilo mlaskavý polibek na rty. ,,Já jsem Sára a jsem ráda, že mám takovouhle nečekanou společnost. Robin má problémy s erekcí a tihle dva jsou věčně zakouslý do sebe. ,,Nech toho, ty píčo." Nedal se Robin. Sára se ke mně přitulila a jen se smála, Robin se smál taky a nic už neměl potřebu řešit. ,,Já jsem Vágus a tohle je má drahá Verča.“ Vágus byl punkáč zhruba v mém věku a vlastně i jeho tělesné proporce byly dost podobné, měl vykulené hnědé oči a červené číro zplihlé napravo. Jeho milá Verča byla sice nejspíše o něco starší než Sára, každopádně ale plnoletost bych nečekal ani náhodou. Měla černé vlasy střižené na ježka, černé linky kolem očí a černé nehty. Následně jsem dostal plastovou láhev s vysoce kvalitním vínem a opět se navrátil do opilosti, jíž hrozilo odstoupení díky venkovnímu mrazu. Má únava byla značná, netrvalo dlouho a já usnul té malé divošce hlavou v klíně.

10.

,,Vstávej už, máš tady nějakou započatou práci."

Ta malá divoška mi seděla přímo u hlavy a v ruce držela otevřenou láhev Fernetu. Automaticky jsem jí zajel rukou do rozkroku, až leknutím vyjekla. ,,Jakou práci máš na mysli?" Řekl jsem jí na to, aniž bych ruku odtáhl. ,,Teď není čas na prasárny, napij se a jdem ven do akce, jestli teda nemáš nic lepšího na práci." Vytklo mi to dredaté robátko. ,,Jaká zas akce?" Svět těchto lidí se mi začal docela zamlouvat. ,,Jdem sehnat nějaký jídlo a taky prachy na chlast, pomůžeš nám, nebo ti to je nějak proti srsti?" ,,Ne vůbec není, jen jsem dlouho nešukal a neumim se úplně ovládat při pohledu na takovou rozpustilou divošku s měkoučkým klínem." Nežně jsem jí vniknul dlaní pod kalhotky a láskyplně pohladil jejího krátce střiženého bobříka. Ruku jsem opět vytáhl a políbil ji na lačné rty. ,,Ty jeden, ale teď jdem, už na nás ostatní čekají venku." Zvedl jsem se z matrace na kterou si popravdě vůbec nevzpomínám, oblékl si zbytek svršků a následoval Sáru ven z kanálu. Na povrchu stáli všichni ostatní v kolečku, kolovali jointa a řešili, co dnes podniknou. Byl nádherný zimní den, vymalovaný výtvarně nadaným mrazem. Přidal jsem se ke kolečku a téměř okamžitě na mě při hulícím rituálu přišla řada. ,,Pomůžeš nám, Romane?" Zeptal se mě Robin, uvědomil jsem si, že je to vůbec poprvé, co ho vidím relativně střízlivého. ,,Záleží jak, ale jinak asi jo, proč ne, nemám dnes nic neodkladnýho na práci." ,,Dobře, se Sárou si, koukám, dobře rozumíš, tak půjdeš s

ní, to by mohlo fungovat." ,,Je to milé děvče." Prohodil jsem jen tak mimochodem. Robin se nedal odbýt a pokračoval. ,,Tady máš tašku na to, co najdete, dumpster ti něco říká?" ,,Jo, jednou jsem to zkusil." ,,Aha, no nic, Sára ti všechno vysvětlí, to by neměl bejt problém." Hulící kolečko opět přišlo ke mně, potáhl jsem a vypustil hustý kouř, pohladil jsem Sáru po světle hnědých dredech a zadíval se jí do očí. Takové mládě, taková sladká nádherná bytost a já ji najdu v kanálu s touhle pochybnou partičkou. To milé stvoření si náhle stouplo na špičky, vzalo mi jointa, vtisklo letmý polibek a na oplátku poslalo zbytek Ferneta. Vágus s Robinem šli shánět chlast, Verča měla za úkol sehnat alespoň nějaké veselé rostlinky.

Vydal jsem se společně se Sárou zpět do města a teprve nyní si uvědomil, že jsme kdesi na Stodůlkách. Došli jsme až k metru a sestoupili dolů. Bylo teprve krátce po deváté ráno a můj tělesný stav nebyl nejlepší, nechtěl jsem však dávat nic znát, tvářil jsem se proto jako člověk, kterému v životě vše vychází a nemůže ho nic rozházet. Metro, jak se dalo čekat, bylo opět naplněné především ,,Ahoj, lidmi“, štěstí na známé jsem tentokrát neměl. Popravdě jsem v tuto chvíli ani neměl potřebu nikoho dalšího znát, po mém boku se právě nacházela bytost pouhým pohledem trhající mé spodky. S tou myšlenkou jsem si též uvědomil, že trocha hygieny by mě též nezabila. Vidina orálního sexu ve mně vždy

probouzí dobře vyhlížejícího čistotného chlapce. Naštěstí jsme v metru strávili jen malou chvilku, jelikož náš cíl byl nedaleko metra Luka. Jistá partička pubescentů, si nás začala prohlížet a jeden z nich dokonce pozdravil Sáru, to už jsme ovšem vystupovali a rychle prchali ven z metra. Pubescenti za námi na štěstí namířeno neměli. ,,Sakra, ti byli z mojí bejvalý třídy." Povzdechla si Sára. ,,Copak se stalo, že žiješ tak jak žiješ?" Zeptal jsem se jí. ,,Ale, rodiče mě chtěli přesně podle svých představ, vůbec je nezajímal můj názor. Vysrala jsem se na školu, utekla od nich, je to už druhej tejden, budu muset vypadnout někam hodně daleko, aby mě nenašli, tady, v Praze to je už dost vo držku. Ani nevim proč, ale zatím naši nevolali fízly, ve škole mě nahlásili, že jsem nemocná, jen mi občas volaj a píšou, abych prej neblbla, že si zkurvim celej život. Ty ví hovno, co je život. Čekám, že do tejdne po mně fízlové jdou tak jako tak. Do toho ti teploušové ze třídy určitě roznesou, že mě viděli.,, „Kolik ti vlastně je, jestli se můžu zeptat?" Ptal jsem se i přes to, že by mi bylo jedno i kdyby jí bylo dvanáct a byla pomazaná burákovým máslem. ,,Před měsícem mi bylo patnáct, ještě pořád mě chceš šoustat?" Ušklíbla se na mě výrazem připitomělé lolitky, která zatoužila po cukrátku. ,,To si piš, že chci, jestli ti teda nevadí, že mně už bylo třicet." ,,Ne, to teda nevadí, alespoň ta tvá kláda už poznala život a ví, co se sluší a patří." Za tohoto hovoru jsme došli až k

Hyperturbomarketu, obešli ho ze zadu a stanuli před obrovským železným kontejnerem. Chtěl jsem se předvést, a tak jsem naoko zkušeně otevřel víko. Kontejner byl ze dvou třetin naplněný všemožnými potravinami, hlavně zeleninou. I přes počáteční závan tlení jsem věděl, že tady najdeme dost pro všechny obyvatele kanálu. Sára na nic nečekala a takřka skočila do té haldy. ,,Já ti to budu podávat, ty zůstaň venku a plň tašky." Její povel byl zcela jasný, její pohyby uvnitř kontejneru neobyčejně hbité. Po necelých deseti minutách, jsme měli naplněnou mou i její tašku. Sára vyskočila ven a pohladila mě ulepenou rukou po tváři. Nedaleko kolem se procházel robustní chlápek z ochranky a jen kroutil hlavou. Když jsme obešli Hyperturbomarket na druhou stranu, navrhl jsem alespoň relativní koupel v umyvadlech na veřejných záchodcích. Nejprve jsem já zůstal venku u tašek a Sára se šla omýt. Vše se obešlo bez problémů a já dokonce obdržel cigaretu od jednoho stárnoucího rockera. Byla teď řada na mně, vypravil jsem se dovnitř a za doprovodu odporné hudební produkce místního rádia se dostal až na záchod. Nebral jsem si příliš servítky a rovnou se svlékl do naha. V tu chvíli tam nikdo nebyl, ale jakmile jsem si začal omývat důkladně své přirození, vešel na toaletu úlisný kravaťák a samým vyděšením ztratil svou čtvrtou pozlacenou sponu z kravaty. Rychle jsem dokončil očistu otřel se do papírových ubrousků

a snažil se co nejdříve z této marketové krabice zmizet. Až teď mi došlo, že celé to mé divadlo museli vidět na kamerách, které nad umyvadly s jistou samozřejmostí jsou. Uviděl jsem dvě gorily kráčející přímo proti mně. ,,Tamhle je ta svině!" Vykřikl jeden z nich a zrychlili krok. Rozběhl jsem se přímo proti nim, což nečekali a mně se podařilo proběhnout přímo mezi nimi. Zajímalo by mě, jak to Sára dokázala tak v klidu. Vyběhl jsem ven a hned volám na Sáru. ,,Dělej, padáme!" Popadl jsem jednu z tašek a Sára běžela automaticky za mnou. Naštěstí nikdo nejevil zájem pronásledovat nás, mohli jsme tedy na chvilku odložit tašky na zem a vydechnou. ,,Co se stalo?" Zeptala se má dobrodružná společnice tím svým výrazným hlasem. ,,Ale, viděli mě, jak se koupu nahej v umyvadle." Sára se začala strašlivě smát. ,,Ty jsi tam lítal nahej, to je jízda, kde ty ses vlastně vzal. Já si omyla co se dalo ve spodním prádle a zbytek jsem dodělala pomocí mokrejch ubrousků zavřená na záchodě a neboj, pindu jsem vzala pořádně." To slovo,pinda, to mám strašně rád, ale většina žen ho nemá příliš v oblibě. Též mi došla jistá podobnost s jezinkami z mých častých nočních či drogových snů. Vzájemně pobaveni jsme se vydali zpět ke kanálu. Sára se mi ještě pochlubila dvěma dvoulitrovými lahvemi naplněnými vodou. ,,I voda se může někdy hodit." Pronesla důležitě. Cestou od Stodůlek jsme nikoho nepotkali, bylo necelé poledne a v kanále dosud nikdo další nebyl.

,,Nejdřív přijde Veru a tý je jasný, co máme v plánu, nepřijde tedy dřív než po jedný." Usmála se na mě má průvodkyně nedělní rozkoší. ,,Co tím naznačuješ?" Pronesl jsem při pozvolném sestupování do hlubin podzemní komnaty. ,,Nic, jen že máš ještě nějakou nedokončenou práci." „A jakou?" Hrát blba mi šlo vždy tak nějak samo. Dovedl jsem to do takové dokonalosti, že mě i policisté nechávali často raději jít a nechtěli žádnou pokutu za nějaký ten drobný prohřešek, jako je třeba krmení holubů na Karlově mostě. ,,Pojď prcat, hlupáčku." Řekla jen, rychle sestoupila dolů a zavřela za sebou poklop. Po poklopu následoval můj poklopec, který byl pro změnu drobnými prsty otevřen. Její mladé ruce vykonávaly neuvěřitelnou práci. Kalhoty i spodky se zanedlouho válely kdesi v rohu místnosti, zatímco má horní polovina těla byla stále navlečena do zimního kabátu a svetrů. ,,Ten je nádhernej." Zaslechl jsem ve svém rozkroku a pocítil žhavý polibek na špičce pohlavního ústrojí. Teprve když můj v rekordním čase ztopořený úd zmizel takřka celý v jejích dívčích ústech, pocítil jsem horko a vlastními silami se zbavil i oblečení zakrývající horní část těla. Jakmile jsem byl celý nahý, ona stále oblečená vstala a dala mi ochutnat mého vlastního penisu. Po polibku do mě strčila a já se jak bezmocné děcko svalil dolů, na matraci. Ta, která měla k dětskému věku daleko blíže, se s přirozenou elegancí svlékla a svým krásným ženským lůnem

dosedla na můj obličej. Byla jak kvetoucí

sedmikráska, malá, krásná a voňavá. Netrvalo dlouho a já měl možnost pocítit všechny její přednosti. Byl jsem v ní tak hluboko, jako již dlouho v žádné jiné, ona kroužila jak luční víla, vydávala nádherné dechberoucí zvuky a čas od času i vykřikla. Její poslední výkřik vyvolal i můj výstřik, který spočinul na jejích nádherných ňadrech s těmi nejúžasnějšími bradavkami. ,,Teď mi to prosím vetři do kůže, to je ten nejlepší krém na mou pleť." ,,S radostí, ty malé rozkošné zvíře." Vtíral jsem své sperma do její bělostné kůže a při tom stále silněji pociťoval příchod další nezastavitelné erekce. ,,Chci vidět, jak si honíš u mý hlavy, prosím." Její žádosti jsem bez otálení vyhověl. Svou druhou rukou jsem jí projížděl po těle, kam až jsem dosáhl. Dole byla stále rozevřená a neskutečně mokrá, netrvalo dlouho a opět jsme pokračovali v té nejstarší a nejnádhernější dovednosti. Tentokrát dostala žízeň a má bílkovina jí podle jejích slov výborně posloužila. Zpocení a umatlaní, jsme si spočinuli v náručí a já věděl, že to nemůže skončit jen tak snadno.

11.

Usnuli jsme jako dvě spokojené šelmičky. Ve snu se mi opět zjevily jezinky, vlnily se sice jako obvykle, ale byly jakoby více lhostejné,

nedokázaly přenést přes srdce, že jsem i ve skutečném světě nalezl mladou dívku s tak nádhernou pindou, která by těm jejich mohla klidně konkurovat. V tuto chvíli jsem byl skutečně spokojeným mužem, který se opět takřka dotkl až samotného sexuálního Olympu. V náručí té malé žádostivé mršky mě čekalo, ještě nemalé dobrodružství, dokonce ani ono magické stvoření, co se mi tak často zjevovalo, aby dalo najevo, že existují i jiné smyslové možnosti, se mi nyní do hlavy nevkrádalo ani v nejmenším. Spal jsem spánkem ukojeného samce a netoužil snad po ničem jiném.

Ze spokojeného spánku v pevném objetí našich nahých a stále rozpálených těl nás probudilo až bušení do víka kanálu. ,,Jste tam lidičkové, můžeme vejít?" Byl to hlas Verči a my se trhnutím takřka zároveň probudili. Sára byla pohotovější a ihned reagoval na hlas shůry. ,,Dejte nám pět minut, dík." Naposledy jsme si rukama vzájemně přejeli svá nádherná, sobě odevzdaná těla a rychle na sebe hodili něco málo šatů. ,,Dobrý, můžete dolů." Zvolala slavnostně Sára. Víko se v krátkém okamžiku otevřelo a s ním do podzemí vniklo i trochu toho denního světla. ,,Vy s tím naděláte, tak by jsme viděli, jak šoustáte no, vždyť by se hovno stalo, já bych si to vedle vás rozdal s Verčou a Robin by se neúspěšně pokusil o honitbu." Spustil Vágus očividně již určitými látkami načatý. ,,Ty běž taky do prdele." Ozval se mužský hlas shora. Postupně všichni slezli dolů,

Robin zadělal poklop, abychom mohli vzájemně

pochlubit svými úlovky. ,,Tak se ukažte, co máte." Pravil nejprve směrem k nám, očividný vůdce tlupy Robin, který ovšem již též začínal nést známky své tolik známé opilosti. ,,Tak čum na drát." Řekla mu na to Sára a s mou pomocí začala vyndávat obsah tašek na zem. Byl tam naprosto zdravý špenát, ještě balený v pytli, asi tři kila brambor, několik mrkví, petržel, jablka, tři hlávky zelí a trochu potlučená rajčata k okamžitému upotřebení. ,,To není tak špatný." Poznamenal Robin. ,,A co máš ty?" Pohlédl na Verču. Ta se ušklíbla a vytáhla asi tři gramy trávy, jedno balení tabáku i s papírky a jako bonus kuličku plastického hašiše. ,,Hmm." Reagovali jsme patrně všichni. ,,No a my máme pětilitovej kanystr bílýho vína, litr vodky, pro každýho pivo na ráno a dokonce nám zbylo asi ještě pade na zejtra." Pochlubil se Robin a společně s Vágusem to dali rovnou na stůl, jen piva dali do rohu na zem, přímo vedle mých trenek, kterých si nikdo nevšiml. ,,Tak tady jste, vy mrchy." Projelo mi hlavou. ,,Já jsem pro to dát nejdříve sucháče." Navrhl Vágus a všichni jsme to s radostí přijali. Posedali jsme si kolem nevelkého stolu a s patřičnou úctou sledovali, jak se dobrůtka připravuje. Již jsem skoro cítil ve svých ústech tu lahodnou chuť hašiše, když se mi rozezněl telefon. Byla to naštěstí jen zpráva, ovšem poměrně mě vyděsilo, že je od mé matky. Žádala mě, abych je přišel na druhý den navštívit, jestli

se tedy ještě zdržuji v Praze, prý navaří a i otec bude střízlivý. ,,No dobrý, ale abych byl střízlivej já." Napadlo mě, ale jelikož jsem neměl žádný kredit, na zprávu jsem nijak nereagoval a původně na to nechtěl ani myslet, jelikož ovšem na konci zprávy stálo jako dovětek: ,,Případně můžeš i přespat." Napadla mě ihned jistá neřestná myšlenka, otočil jsem se směrem k Sáře a zeptal se jí. ,,Kotě, co děláš zítra odpoledne?" ,,Asi nic neobvyklýho." Řekla mi ona na to. ,,A co bys řekla na návštěvu u mých rodičů, jsou sice trochu mimo, řek bych skoro mrtvý, ale mají záchvat si zítra hrát na fungující rodinu, tak jim to můžem dopřát. Představím tě jako své děvče, najíme se a můžem i přespat, sami v pokoji..." ,,Tak děvče?" Dloubla do mě a začala se chichotat. Ostatní nám nevěnovali příliš pozornosti, jelikož ve sklenici již doutnal hašišový váleček na špendlíku a pomalu plnil celou sklenici. Začínal Vágus jako ten, který to tak krásně připravil, poté Verča, jejíž zásluhou jsme si mohli tuto dobrotu dopřát, dále následovala Sára, potom já a nakonec Robin, který mezitím stačil nalít všem panáka laciné vodky euroshoper. Kouř byl ještě lahodnější, než jsem čekal, euforický účinek se dostavil takřka okamžitě. Vodka byla pro změnu ještě odpornější, oproti očekávání. Při poslechu balkánských cigánských dechovek jsme se všichni společně ponořovali stále hlouběji do bujarosti, opilosti a posléze i vytuhlosti. Chvílemi se mi chtělo z té

odporné čiré tekutiny až zvracet, mou záchranou bylo to, že zanedlouho došla. Víno bylo znatelně pitelnější. Sára na mě házela vyzývavé pohledy a byla okouzlující i přes nemalou zhulenost a vykalenost. Jako zamilovaní ožralové jsme ve chvíli, kdy ostatní ještě lezli zmatenými pohyby po místnosti, vklouzli společně pod deku a pokoušeli se neúspěšně o soulož. Brzy jsme si naštěstí uvědomili, že to bude lepší nechat na nějaký schopnější okamžik a oddali se spánku v příjemně těsné blízkosti.

12.

To ráno jsem byl rozhodnut, konečně navštívit sociální úřad a pokusit se požádat o podporu v hmotné nouzi. Na jednu stranu jsem se děsil toho chladného úřednického prostředí, na stranu druhou jsem tušil nečekanou zábavu pro dnešní dopoledne. Vstal jsem a začal se pomalu oblíkat a vůbec celkově připravovat, abych nevzbudil úplný odpor okolí. Snažil jsem se být tichý, ale přesto se mi podařilo probudit Sáru. Rozespale se na mě usmívala, sklonil jsem se k ní, políbil na šíji a potichounku zašeptal do ouška. ,,Spi, já jdu na tu socku, vrátím se pro tebe a půjdem za těmi rodiči." Políbila mě na rty a téměř okamžitě usnula. Ostatní obyvatelé podzemní místnosti spali spánkem daleko tvrdším, což svědčilo o pořádně dlouhém tahu. Vylezl jsem na povrch a

vydal se na metro.

Bylo půl deváté, když jsem dorazil do metra, řádilo tu mnoho revizorů, ovšem já prošel přímo jejich hloučkem a málem do jednoho vrazil, další věc, která většinou funguje. Vlezl jsem do zadního vagónu a obsadil volné místo vedle asi čtyřicetiletého muže, jenž se snažil zabít zbytek svých mozkových buněk pročítáním Blesku. ,,Sagvan Tofi se přiznal ke své homosexualitě." Informace velice zásadní pro tento den. Metro se plnilo dalšími a dalšími lidmi a skoro žádný z nich si nedokázal představit jiný život. Na Náměstí Republiky ovšem nastoupila Ohnivá Růža a hned si to taky hnala ke mně. ,,Ahoj Romane, co ty tu, já myslela, že už nejsi v Praze." Její poměrně uplá bunda dala vyniknout jejím nádherným oblým ňadrům, tak mnoho radostí přinášejících v jisté, ne tak vzdálené minulosti. ,,Já musim na socku a pak ještě za rodiči, pozvali mě a já jim možná představim, Sáru, dívku kterou jsem teď poznal, budou mít aspoň radost." ,,Tak ty máš holku jo, ty jeden, kde jsi k ní přišel?" Začala vyzvídat Růža. "Ale, v kanále a je jí patnáct." Odpověděl jsem popravdě. Ohnivá Růža byla očividně pobavená, kanál ji příliš nezaujal, nejspíš si myslela, že je to zas jen nějaká má hláška. ,,Patnáctka, ty draku, no jo, ty jsi měl vždycky mladší." ,,Jo je mlaďounká a strašně slaďoučká, to se prostě nedalo odolat...a co ty?" Zeptal jsem se na oplátku já. ,,Ale tak občas spim s Padrem." Vlastně až teprve teď jsem se dověděl tuto

skutečnost, proto jsem nasadil lehce udivený výraz. ,,S Padrem? Vlastně jsem vás viděl spolu, to mě mohlo napadnout." Růža pokračovala dál. ,,Nevim, jestli s nim mam bejt, je hodnej, dobře šuká, ale nevim, jsem pořád taková nerozhodná." ,,Tak uvidíš, já vlastně taky nevim, jak to s tím mláďátkem brát." Metro dojelo na Palmovku a Růža se se mnou spěšně rozloučila, pospíchala někam do školy. Já pokračoval o kousek dál na Vysočanskou. Vylezl jsem na povrch a podél kolejí tramvaje jsem se vydal dolů až k úřadu, uvnitř byl standardní ruch a já po schodech vystoupal do čtvrtého patra, kde sídlil úřad práce a též můj vysněný úřad sociální. Využil jsem schody především proto, že nastoupit do místního výtahu vyžadovalo pozdější nutnou návštěvu psychiatra. Ve čtvrtém patře jsem šel rovnou dozadu a zapsal se u scvrklého vyplešatělého sekuriťáka, kterého bych zařadil mezi ,Ahoj, takřka v důchodu. Byli tu dvě přijímací kanceláře a jedna prostřední, kde sídlila všemocná vedoucí. Po zběžném prohlédnutí zde přítomných lidí jsem si z počátku výrazněji povšiml jen partičky cigánů u zadní kanceláře, kteří se snažili ukrátit čekání různými taškařicemi. ,,Slušní" spoluobčané jen opovržlivě pokukovali a zatím se nijak neprojevovali. Další zajímavý úkaz od samého počátku byla nervózní těhotná žena v modrých džínových šatech stojící pro změnu u kanceláře přední. ,,To je úroveň, jak dlouho mě tady asi nechají stát, to budou čekat až mi

praskne voda?" ,,Uklidněte se paní, na každého dojde." Pravil svým důležitým hlasem scvrklý ohyzda z ochranky. Zabral jsem volnou židli, hned vedle toho ,,důležitého" muže a začetl se do své mykologické příručky, kde je alespoň z části odryté tajemství ohledně mechanických elfů, na které jsem posledních pár dní tak nějak zapomínal. Relativní ticho, které bylo doprovázeno jen občasnými hlasy a smíchem odzadu bylo násilně přerušeno vyvrácenými dveřmi a výkřiky pološíleného padesátníka. ,,Vy posíláte lidi pod most, vy prašivý hyeny. Hovno pod most, vy posíláte lidi na most a nebo jim podáváte provaz, já jsem nemocný člověk!" Muž křičel stále hlasitěji a pomalu přestávalo být jeho artikulaci rozumět. Security muž na svém pochybném místě se snažil zasáhnou, ovšem než stačil cokoliv udělat, rozlétlo se okno a s výkřikem ,,posíláte lidí na smrt, vy prašivý hyeny," se rozohněný muž zřítil dolů. Chvíli bylo ticho, to bylo opět přerušeno tentokrát nedoslýchavým bývalým agentem STB. ,,Co se stalo, to už jsem na řadě." ,,Ne, to se jen někdo zabil, dědo." Odvětil mu na to plešatý mladík s výrazem Himmlera. Zanedlouho se pod oknem rozezněly sirény a do čekárny dorazili sklenáři s novým sklem, bleskově provedli svou rutinní práci a opět se vypařili. Musel jsem každopádně uznat, že se tady člověk ani v nejmenším nenudí. Konečně se dostala na řadu těhotná nervóza, pomalu se vsunula do kanceláře a její vyčítavé

poznámky k nám doléhaly i skrze zavřené dveře. Do čekárny vešla vysoká kobylovitá rádoby manekýna, s výrazem nadřazené rasy, což způsobilo vznik celoživotní lásky s mladým Himmlerem. Dožadovala se ihned vpuštění do jedné z kanceláří, že prý na to nemá celý den. Místní ochranář a zapisovatel, který mě již nějaký čas přiváděl k nepříčetnosti vrzáním svými porcelánovými zubními protézami, přestal konečně vydávat ty odporné zvuky, vstal plně rozhodnut pomalu vznikající problém řešit. ,,Madam, tady se zapište jako ostatní a počkejte, až přijdete na řadu." Kobylu to namíchlo ještě víc a začala se s tímto scvrklíkem hádat. ,,Kdo si myslíš, že seš? Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat." ,,Madam, uklidněte se, já tohle dělám dobrovolně, protože zatím nemají jiný systém, pomáhám lidem, aby věděli kdy jsou na řadě, sloužím lidem z dobré vůle a nikdo tu na mě nebude řvát." Mladý Himmler vstal a prohodil stárnoucího ochranáře spravedlnosti právě zaskleným oknem, při dopadu na dlažbu k nám ještě několik minut doléhalo nepříjemné vrzání zubních protéz. Opět se ozvala siréna a opět dorazili sklenáři. Mladý pár drogově závislých, který při této příležitosti právě dorazil, byl přepaden stihomanem a raději se opět vytratil. Konečně přišlo na řadu mé jméno, vyšla těhotná nervóza a já mohl vejít do vytoužené kanceláře, kde vládla padesátiletá žena s opičím výrazem a chybějící zadnicí. Její spolupracovník byl asi

pětadvacetiletý muž toužící po ženách s chybějící

zadnicí. Nedokázal pochopit, co ti ostatní na těch,, prdelích" vidí. ,,Posaďte se," pobídla mě opičí žena. Usadil jsem se na židli naproti ní a vytáhl vypsané papíry. ,,Vy jste pan Roman Koš?" Zněla její první otázka. Na souhlas jsem přikývl a ona pokračovala. ,,Kde teď bydlíte a čím se živíte?" Zněly její další otázky. ,,Bydlím různě, teď zrovna v kanálu, jinak u přátel či v různých komunitách." ,,Takže stálé bydlení nemáte?" ,,V podstatě nemám." Žena na mě úřednicky pohlédla. ,,Tak to zapíšeme jako bez přístřeší, a co ta práce?" ,,Občas nějaký brigády nebo někdy hraní na ulici." Odpověděl jsem bez dlouhého rozmýšlení. ,,Zajímavé, nicméně alespoň ty brigády potřebuju doložit." Do místnosti vešla nádherná vysoká dívka, svírající v rukou nějaké papíry. V několika následujících vteřinách jsem z ní nedokázal odtrhnout zrak. I ona si mě povšimla a poslala mi vzdušný polibek. Přemýšlel jsem, jaké to je, rozdat si to s mladou úřednicí a naprosto zapomněl, že jsem tu ohledně úplně jiné záležitosti. Naštěstí jsem byl ze svého stavu vytržení brzy vysvobozen, jelikož dívka opět odešla. Tedy až poté, co na mě vyzývavě mrkla a mně opět začal tuhnout rozkrok. Pohled na opici přede mnou naopak můj rozkrok naprosto umrtvil a má soustředěnost byla v plné síle zpět. Úřednice mi předala pár dalších papírů za ty, které jsem jí odevzdal a mohl se těšit na další

srdečnou návštěvu. ,,Na shledanou." Rozloučili

se se mnou oba obyvatelé kanceláře najednou, mladý muž se do té doby neprojevoval, ale bylo mi jasné, že se začne projevovat po mém odchodu na své ,,bezprdelní" velitelce. ,,Na shledanou," řekl jsem já a odešel z kanceláře. Při pohledu na čekárnu, kde se opět lehce vyměnilo osazenstvo, jsem si nemohl odpustit úšklebek nad zábavním prostředím, po kterém se mi bude jistě stýskat. V dálce jsem naposledy zahlédl úchvatné křivky mladé nadějné úřednice a konečně odešel pryč na čerstvý vzduch. Před budovou úřadu jsem jen tak chvilku stál a zhluboka dýchal, po mé levici stál i rozpadající se komunista s kyslíkovým přístrojem. ,,Nevíte, jestli jsem už na řadě?" Zeptal se mě. ,,Myslím, že stále." Odpověděl jsem mu a raději odešel.

Cesta metrem byla nudnou nutností, abych se mohl opět přesunout do objetí té mlaďoučké, neustále rozpálené Sáry. Na Stodůlkách jsem kousek od výlezu potkal naše dva punkové milence, ještě poměrně v použitelném stavu. ,,Jsi dost dlouho pryč, Sára už se tě nemůže dočkat." Zrychlil jsem krok, abych byl co nejdříve u ní. Čekala mě jen spoře oblečená v opuštěném kanálu a bylo zcela jasné, co bude následovat. Mí drazí rodičové budou muset ještě chvilenku počkat, tohle si nemohu nechat ujít ani náhodou. Zalezli jsme do vyhřátého lůžka a synchronizovanými pohyby jsme ono teplo ještě o pár stupňů zvyšovali, bylo to tak silné a vlhké, že jsme nedokázali jen tak přestat. Mohu zpětně

uznat, že minimálně její sedmikrásku jsem k

zbláznění miloval od prvního doteku a zbytek, ten byl též nevýslovně sladký.

13.

Vlastně ani nevím, co to bylo za šílený plán vzít Sáru představit mým rodičům, že to skončí jako tragédie, se dalo docela snadno odhadnout. Dostatečným varováním mi snad mohla být má předešlá sólová návštěva, kdy jsem viděl všechny ty hrůzy. To jsem vážně čekal, že se za pár dní něco extra změní? Pravdou je, že určitou snahu udělat o něco lepší dojem, než jaká je skutečnost, opravdu měli, ale i tak se to zvrhlo s neskutečnou příšerností.

Vyrazili jsme se Sárou z kanálu asi o půl čtvrté. Cestu jsme si krátili polibky, doteky a milostnými pohledy, okolí pro nás bylo jen druhotným doplňkem cesty. Za necelou hodinu jsme již stáli v Ďáblicích, před vysokým panelovým domem, kde moji rodiče žili. ,,Nevím, ani se mi tam teď moc nechce, bojím se, co tam tentokrát najdem." Přiznal jsem se skloněnou hlavou své obavy. Sára na mě pohlédla a chytla mě pevně za ruku. ,,Neboj, společně to zvládnem, já mám taky příšerný rodiče, to bych se divila, kdyby je ti tvoji svou příšerností porazili." Nemohla ani v nejmenším tušit, jaké hrůzy se zde mohou odehrát, a že její rodiče jsou proti mým skoro

záviděníhodní. Vstoupili jsme tedy do domu a zazvonili v přízemí na mé rodiče. Zanedlouho se otevřely dveře a tam stála má matka v příšerných fialových lesklých šatech, měla natočené vlasy a přehnaně nalíčenou tvář, podle výrazu jejích očí mi bylo jasné, že je opět na práškách, i když zvolila pro dnešní den přeci jenom o něco slabší dávku. ,,Ahoj Románku, to jsme rádi, že jsi přišel, báli jsme se, že zas nepřijdeš." Na chvilku se zarazila při pohledu na Sáru. Nikdy neměla pochopení pro lidi co si úmyslně ,,zacuchají" vlasy. Zachovala ovšem dekórum a doširoka se usmála, díky této děsivé grimase byly dnes poprvé obnaženy její zčernalé zuby, což ve spojení s výraznou rudou rtěnkou vše ještě zveličovalo. ,,Ty jsi vzal i své děvče, to ses ani nepochlubil, že máš známost." Matka natáhla svou povadlou ruku směrem k Sáře, ta na vteřinu zaváhala, ale nakonec natáhla svou ruku a vzala ji na milost, matka ji stiskla a ještě příšerněji se zatvářila. ,,Já jsem Košová, ráda vás poznávám slečno." ,,Já jsem...Sára." Odpověděla již nyní silně rozrušená kráska po mém boku. Vstoupili jsme dovnitř a já musel ocenit snahu, jelikož odpadky, které se ještě před pár dny válely prakticky všude, beze stopy zmizely. Zuli jsme se a vešli do obývacího pokoje, kde byl na stole dokonce i čistý ubrus, a co mě zaskočilo snad úplně nejvíc, chlebíčky. Na gauči seděl otec, kouřil cigaretu a popíjel kafe.to bylo další překvapení, otec byl střízlivý, nechtělo se mi věřit

vlastním očím. Otec vstal a přistoupil k nám. ,,Já jsem Martin Koš, Romanův táta, rád vás poznávám, slečno. ,,Sára." Řeklo to vyděšené drobné stvoření. ,,No tak se přece posaďte." Pobídla nás matka a my ji uposlechli. ,,Dáte si něco k jídlu?" Pokračovala. ,,Koprovku s vajíčkem vám mohu nabídnout." Díky, mámo, to si dáme rádi. Ty též, Sáro?" ,,Jo, děkuju, dám si." Oba jsme tedy odsouhlasili nabídku a matka se vytratila do kuchyně, kde byly slyšet údery nádobí o zem a chrastění prášků sypajících se ze sklenice. Otec na mě příliš nedbal a začal se vyptávat Sáry na její život, čehož jsem se obával. ,,Co studujete, slečno? Vypadáte hrozně mladě, aby vás ten náš kluk moc nezkazil. Sára byla nejistá každým okamžikem víc a víc, byla ovšem úžasná a pochopila, jakou hru má hrát. ,,Teď zrovna nic, přerušila jsem studia, abych mohla cestovat a od září jdu na obchodní akademii, zdrávka popravdě nebyla ta nejlepší volba." Byl to sice holý nesmysl, otce to ovšem uspokojilo, což byl jediný cíl. ,,Kouříte?" Sára přikývla a otec nám dal každému po cigaretě. Mezitím se vrátila matka i s jídlem a my se do toho mohli pustit. ,,Přines pivo, bez toho to stojí za hovno." Poručil otec matce. Ta hned každému nalila z plastové láhve do půllitru. Jídlo se dojedlo a na stole již stála láhev vodky, mé obavy se pomalu ale jistě začaly naplňovat. Matka začínala být čím dál nervóznější a často jen tak bez důvodu odcházela do kuchyně. Otec začal být čím dál důvěrnější,

neustále se vyptával a doléval další vodku. ,,A kolik vám je, slečno? Vypadáte opravdu mladě.“ Sára opět zalhala. ,,Bylo mi před měsícem devatenáct, ale je pravda, že mi většinou hádají ještě míň." ,,To máte pravdu, čekal jsem míň." Matka se vrátila ze své další návštěvy kuchyně a začínala mít zjevné problémy s orientací, ztěžka dosedla do křesla a následně se skoro celá polila pivem, nevěnovala tomu prakticky žádnou pozornost, dál jen poslouchala naše hovory, neměla již sílu se jakkoliv jinak zapojovat, dávka prášků v její krvi byla již značně vysoká. Připitoměle se usmívala na mě a na Sáru, zanedlouho poté jsem ji přistihl v neodkladném limbu. ,,A co, je dobrej v posteli?" Projevil otec svou znovu nabytou opilost. ,,Tati, co to tady rozjíždíš, jasně, že spolu šukáme, když už to musíš vědět." Vykřikl jsem, jelikož jsem již dále nevydržel být v klidu. ,,Jo, promiň, už se nebudu takhle ptát, já jdu stejně za chvilku za Láďou, tak vás tady nechám spát a dělejte si co chcete, mně je to jedno." Vstal, vyprázdnil zbytek flašky, zapálil další cigáro a vypadnul někam do tmy. Že se jednou vrátí, mě znervózňovalo, ale co se dalo dělat, každopádně teď jsme měli byt jen pro sebe, matka byla sjetá a dřív než za dvě hodiny se určitě vzbudit nehodlala. ,,Jdem do pořádný postele, má milá, navrhl jsem Sáře a zatáhl ji do svého pokoje, který byl stále zařízený, jako bych tam bydlel já nebo ségra. Mezi bachraté peřiny jsme již dopadli úplně nazí a naše sexuální rodeo

mohlo začít. ,,Jak jsi tady s nima moh žít, jsou fakt šílený." Sdělila mi rozžhavená kněžka rozkoše mezi polibky. ,,No, dalo mi to docela zabrat, proto jsem taky před pěti lety vypadnul, sám se teď divim, že jsem to vydžel tak dlouho." Dostal jsem do její štěrbinky čtvrtý prst a ona slasně vyjekla. ,,Měl jsi pravdu, máš opravdu horší rodiče než já, silně uvažuji, že se vrátím." Narážela se na mé prsty a pravou rukou konečně našla můj na maximum ztopořený úd. ,,No uvidíš, zase jsou dobrý, že na tebe nezavolali fízly, jen nevím, jak se jim budu líbit já." Začal jsem rukou v její vagíně všemožně kroutit, až začala vydávat hlasité mlaskavé rytmy, její honitba byla též daleko důkladnější a na špičce žaludu se objevila první drobná průhledná kapička slizu. ,,Nejdřív bych ale chtěla poznat tu tvou chatrč v lese, vezmeš mě tam, že jo?" Tohle se nedalo vydržet, naše zápolení se změnilo v běsnění, vytáhl jsem prsty z tryskajícího horského pramene, Sára pustila mé kamenné mužství a za doprovodu lahodného zakvílení jsem pocítil opět to neopakovatelné tajemství mladistvé pindy. ,,Myslím, že vemu, a budeš úplně první žena, která to tam uvidí." Během přirážení jsem ochutnával své potřísněné prsty a nemohl jsem si tu chuť vynachválit. Má druhá ruka se věnoval jemným ňadrům a špuntovitým bodcům bradavek. Sára se nečekaně vyprostila ze společného spojení a nastavila se na všechny čtyři. ,,Ještě jsi mi to ani jednou neudělal zezadu

a já to mám tolik ráda. Pohlédl jsem na krásně tvarovanou zadničku, která jako by přímo říkala, abych ji nejprve obšťastnil svým jazykem. Přisál jsem se k té andělské prdýlce a střídavě ochutnával obě dírky. Malinké potůčky vlhkosti jí stékaly vzájemně propletené po stehnech a já se je snažil všechny pochytat. ,,Každopádně tvý rodiče, bych na oplátku taky rád poznal." Vrazil jsem ho do ní vší silou, až se postel nebezpečně posunula stranou. ,,Uvidíme, třeba na to přijde brzy čas, ale popravdě nevím, jestli by ses jim líbil, táta je bejvalej voják a máti taková domácí puťka. ,,Dál se to už nedalo vydržet, muselo to ze mě ven. Vytáhl jsem svého oslizlého plaza a zdatnou dávkou bělostné tekutiny jsem jí pokropil záda. ,,Stejně si myslim, že jí je daleko míň, ty zasranej úchyle." Zhostil se nás náhlý děs, nad námi stál úplně sťatej otec a špinavou dlaní si třel v rozkroku. ,,Sára začala ječet a otec se skácel k zemi. Matka byla stále v limbu. Na nic jsme nečekali, otřeli sperma do prostěradla a vypadli hledat nocleh na dnešní noc někam jinam. Otci jsem ještě zabavil kilo, usoudil jsem, že po tom, co předvedl, bychom si zasloužili ještě daleko víc. Vzpomněl jsem si na mejdan, který by měl probíhat kousek od Palmovky v Lízátku, do kanálu se nám tuto noc ani jednomu nechtělo. Venku pršelo a veškerý sníh začal tát, bylo kolem jedenácté v noci, autobusy ještě jezdily. Sedli jsme si do prvního autobusu, který jel naštěstí opravdu na Palmovku, a něžně se k sobě přitulili.

27.11.2014
Návštěvník věčnosti 7. a 8. kapitola

7.

 

 

Industriální pochmurno města, pomalé bolestivé probuzení v neznámém bytě kdesi v Holešovicích.Bylo to naštěstí nedaleko domu, kde bydlel Tyjátr se svým bratrem a dalšími dvěma spolubydlícími. Raději jsem od bytu svého nynějšího pobytu nic neočekával a co nejrychleji ho opustil. Bylo téměř poledne a můj žaludek pocítil prázdno. Naši Vietnamští přátelé měli své pobočky naštěstí všude kolem, mohl jsem tedy okamžitě svůj hlad ukojit. Až příliš lákavý byl pohled na víno a jelikož mi ještě nějaké peníze v kapse zůstaly, mohl jsem si dovolit i tuto kratochvíli. Doma u Tyátra byl jen on a tvrdě spící Remda pod dekou. Za celou dobu mé návštěvy projevil své životní funkce pouze občasným převalením se. ,,Teď se nestyď, Romane, rovnou to ubal, popijeme čaj a vydáme se do blázince, musíme navštívit Karolínku ať jí není tak smutno." Nemusel mě dlouho pobízet, ihned jsem se mistrně zhostil svého úkolu, aby se brzy omamný kouř mohl valit všude kolem. Tyjátr, starý známý sběratel LP desek, nelenil a v nepatrném okamžiku se z repoduktorů ozývaly tóny dnešní krásy. Cigaretu do koutku, teple se obléci, aby cesta do sídla bláznovství mohla začít. Ta tráva, která kolovala naším tělem proměnila šedý den v pohádkový svět plný směšných lidí v ustavičném spěchu. Přesun do na hlavu postavených Bohnic netrval dlouho. Dveře ústavu se nemilosrdně otevřely a my mohli vejít dál. Procházeli jsme rozlehlým parkem mezi pavilóny s čísly. Ti ,,nemocní"

se dali snadno rozeznat od těch ,,zdravých" povinným navlečením do županů. Konečně jsme stanuli před pavilonem číslo dvě a odvážili se zazvonit. Prosklené dveře se brzy otevřely rukou asi čtyřicetileté poměrně zachovalé blonďaté zdravotní sestry. ,,Koho hledáte?“ Zněl nekompromisní dotaz. Tyjátr byl v tuto chvíli daleko průbojněší, zhostil se tedy celé situace. ,,Jdem navštívit Karolínu Decánkovou, měla by tu nově být." ,,Ano, ta tu skutečně je, pojďte za mnou." Následovali jsme ženu v bílém plášti prostornou chodbou, naprosto ponořenou do chladu bolesti a úzkosti. ,,Jděte po schodech nahoru a zeptejte se na sesterně, tam vám řeknou, kde ji najdete.“ Všude kolem sebe jsme cítili pohledy prázdných tváří. Nemocniční pach byl silný a omamný. Na sesterně jsme zastihli tři zdravotní sestry v rauši po neznámých prášcích. ,,Bude v kuřárně, chlapci." Tvářily se, jako by nikdy neviděli máničky. Před kuřárnou se krčila mladá dívka se zpocenými vlasy a mimózním výrazem tváře. ,,Co tady hledáde? Vypadněte odsud, povídám, vypadněte odsud." Naštěstí se otevřely dveře a ruka Karolínky nás zatáhla oba dovnitř. ,,Nevšímejte si jí, dali jí nový prášky a je úplně mimo realitu...ahoj, mám radost, že jste přišli, je to tu úplně šílený." ,,Od blázince bych snad ani nic jinýho nečekal." Řekl jsem jí ironicky na to a usadil se na oprýskanou židli u pomalu se rozkládajícího stolu. Tyjátr a Karolínka se objali přeplněni obrovským dojetím a též se usadili. Začali jsme řešit poměry v tomto ústavu. Nedokázal jsem si představit život na tak temném místě. Ozvala se ohlušující rána a ve dveřích se zjevila stará žena s

pudlovitými vlasy. ,,Já jsem tvoje máma a ty si toho vůbec nevážíš. Dělám pro tebe první poslední." Karolínku přepadl děs. ,, Prosim tě, mami nech toho, děláš všechno ještě horší." Žena naprosto ignorovala naši přítomnost a s rozšířenými zornicemi pokračovala. ,,Tady ti pomůžou, hlavně ber léky a nedívej se na mě, jako bych ti ubližovala." Po místnosti se linul štiplavý zápach připomínající éru ukrajinských voňavek. ,,Kluci, to bude dobrý, ona určitě brzy odejde, netušila jsem, že má přijít." ,,Tak ty se za mě stydíš? Za svou vlastní matku se stydíš? To jsem se dočkala." ,,Prosim tě, mami." ,,Jaký prosim tě mami, vždyť vidím, jaká jsi na mě ošklivá." ,,Mami, já tě mám ráda, jen jsem tě nečekala, měla bys mi dávat vědět, abych neměla moc návštěv najednou." ,,No dobře, tady máš nějaký ovoce a hlavně ber ty prášky, tady ti pomůžou, mně taky pomohli." S psychopatickým výrazem vytáhla z tašky dva banány a několik pomerančů. ,,Děkuju ti, mami." ,,Hlavně dělej

všechno, co ti řekně doktorka, tady ti určitě pomůžou a nebuď vzpurná, k ničemu to nevede, myslím to s tebou dobře, uleví se ti, určitě se ti uleví." Utrpení naštěstí brzy skončilo a pudlovitá žena opět zmizela. Mít takovou matku, jsem určitě na práškách. ,,Omlouvám se, kluci, opravdu jsem ji tady nečekala." ,,To nic,“ ujistil ji Tyjátr. Strávili jsme tu ještě něco málo chvil, než jsme se opět nechali vypustit ven. ,,Ta její matka je šílenější, než celej tady ten blázinec." Utrousil jsem jen tak mimochodem. Tyjátr jen tiše kývl a já věděl, že jeho smutek bude ještě nějaký čas trvat.

Vrátili jsme se zpět do Holešovického bytu, kde jsme

potkali jejich dalšího spolubydlího, Bohouše, toho Bohouše, kterého si pamatuju i z let dávno minulých. ,,To byste nevěřili, jak mi v noci stál, chtělo se mi hrozně chcát, ale vůbec to nešlo, musel jsem si ho nejdřív vyhonit." Přivítal nás místo běžného pozdravu. Tyjátr byl z celého toho bohnického zážitku zdrcený a raději zalezl do svého pokoje, ze kterého se zanedlouho začala ozývat hlasitá burácivá muzika. ,,Co mu je?" Zeptal se mě Bohouš. ,,Ale, byli jsme navštívit Karolínku." ,,Pořád ho to drží, co?" ,,A asi dlouho bude." Dodal jsem. ,,Kde jsou vlastně ostatní?" Uvědomil jsem si prázdnotu bytu. ,,Ale, Remda se probral a vytáhl Adama i s Patricií na pivo, vzadu je ale Káťa, já ji zavolám." Netrvalo dlouho a v kuchyni se zjevila Káťa opět s odpáleným jointem. ,,Ahoj chlape, zahulíš se mnou?" To sluníčko je opravdu neuvěřitelné, nedalo se dělat nic jiného než ji obejmout a nabídku přijmout. Zvonek oznámil příchod dalšího. Do místnosti připlul Paskvil i se svou kouzelnou krabičkou. ,,Kde máte Tyjátra?" ,,Ale, byli jsme za Karolínkou a trochu ho to vzalo." ,,Tak pro něj skoč, tady se bude hulit, mám novej model a ten mu určitě vylepší náladu." Zašel jsem ho tedy vysvobodit ze zajetí pokoje a opravdu byl po pár tazích jak vyměněný. Já samozřejmě též.

Sesunul jsem se do pohodlného křesla a zasnil se. ,,Je to skutečně ona a ne jen další Chiméra?" Káťa mi podala cigáro a Paskvil opět jointa. Kdy se vrátil Adam a ostatní, nevím. Jediné, co mohu bezpečně říct, je to, že noc byla tentokrát poklidná, bez jakýchkoliv snů. Energie se mi pomalými proudy

vlévala do těla, to abych dobře zvládnul pátek a na něho navazující víkend. Nemusel jsem se ničeho bát, právě jsem se nalézal v místě lásky a přátelství.

 

8.

 

Nico mě svým sametovým hlasem laskala po celém těle. Vstal jsem a musel se urychleně vyrovnast s tělesným chvěním, Bouhoušovo vztyčené přes trenky se deroucí přirození mě překvapilo, právě ve chvíli, kdy tělesné tekutiny byly na samém pokraji udržitelnosti. Nikdo jsme raději neřekl ani slovo a já byl rád, že to vše tak dobře dopadlo. K malé potřebě se záhy přidala i velká, díky čemuž jsem sáhl po knize rekordů, kde jsem se dozvěděl pozoruhodnou informaci ohledně člověka, který v roce 1922 začal nezastavitelně škytat. Nepomáhalo vůbec nic. Nicméně se stačil dvakrát oženit a zplodit osm dětí. Škytat přestal náhle až roku 1990.

Sbalil jsem si svých pár věcí a chystal se odejít. Tyjátr byl již též vzhůru a vyznamně se na mě usmíval. ,,Doufám, že přijdeš večer na moje narozeniny, ty tam nesmíš chybět." Neměl jsem sebemenší tendence nezúčastnit se tak lákavé události, těch žen kolik tam budu moci potkat a dost možná se zjeví i ona. ,,O tom nepochybuj, přijdu určitě, zatím se měj, uvidíme se večer."

Touha po mamonu mě vyhnala až na Strahov, do sídla pochybné pracovní agentury pro nejzoufalejší trosky. Měl jsem něco málo vyděláno a kapsu dávno prázdnou. Celá tisícikoruna mě tam láskyplně

očekávala. Vešel jsem dovnitř a spatřil všechny ty existence, čekající na to samé co já. Vzal jsem si pořadové číslo a raději se vypařil na petřínskou procházku. Petřín byl přikrytý nádhernou sněhovou peřinou, kde jen jeden pomatený cizinec prohledával skály. Pohlédl jsem dolů na Prahu a přeci jen musel připustit určitou krásu, pro kterou se to město nedalo zcela zatratit. Inspirace byla natolik silná, že jsem musel těch pár slov v hlavě se rodících zachytit na kus papíru.

Vrátil jsem se zpět do agentury obsadil uvolněné místo na jedné z židlí a čekal na peněžitou odměnu za uklízení na Florenci. Jeden bezzubý zastánce komunistického režimu mě poznal, jelikož jsem měl tu nemilou čest s ním též pracovat, jeho potřeba bavit se dopadla na mou hlavu. ,,Ahoj, kde teď děláš?Já jsem furt na Ipodeku, stojí to tam za hovno, co má člověk dělat." ,,Kde se dá, nejraději někde, kde se nemusí dělat od šesti ráno." V domnění, že mu to jako odpověď stačí jsem se zrakem zaměřil na mladou studentku, zapisující smlouvy na nový rok, když si to tak člověk vezme, byla vlastně docela půvabná, jednalo se o bezkonkurenčně nejpřitažlivější bytost v této smradem nabité místnosti. Bylo jí tak pětadvacet let a zdálo se mi, že se na mě usmívá. Obludný Bolševik však nepochopil mou zjevnou ignoraci. ,,To mně vstávání nedělá problém a budím se i bez budíku. Já dělal dřív v uranovym dole, jsem zvyklej." Silou zázraku se ozvalo mé číslo, nemusel jsem tedy již reagovat na bezduché tlachání, stále se opakující při každém setkání. Usedl jsem na židli před člověka, jenž

tak nápadně připomínal francouzkého herce Pierra Richarda, po jeho boku seděl pro změnu Hurvínek. Snad nikdy nedokážu zapomenout na okamžik, kdy jsem se tu objevil značně omámen hašišovým kouřem. Směšnost těchto podobností ještě mnohonásobně vzrostla a já jen těžko udržel slušné jednání. ,,Dobrý den, já bych měl mít u vás nějakou dobírku." ,,Dobrý den," řekli oba. ,,Ano, to skutečně máte," řekl Hurvínek. Následovalo pár obvyklých podpisů. Pierre v tuto chvíli již vytáhl z podstolu mé peníze a vysázel je na stůl. ,,A práci nějakou chcete, pane Koš?" ,,Ne, děkuji, tentokrát ne." Shrábl jsem peníze a zamířil k východu. ,,Na shledanou." Pravím já. ,,Na schledanou." Ozvalo se za mnou. Ozvalo se i něco dalšího, ale to jsem raději nevnímal. Venku jsem potkal pana Pastora, veselého důchodce, který byl světlou výjimkou mezi těmi všemi. ,,Ahoj Romane, tak co, jak válčíš? Já si jdu jen pro prachy a zas prchám na Šumavu, je tady už k nevydržení. "Nazdar, to docela chápu, taky už mám toho dost, proto se taky v Praze zdržuju už jen vzácně, musím letět, měj se krásně, ahoj. "Ty taky, ahoj." Minul jsem hlouček metrosexuálních bezdomovců a snažil se co nejrychleji vypadnout z toho prokletého místa.

Ještě jednu věc jsem měl toho dne v úmyslu stihnout, návštěvu svých drahých rodičů. To znamenalo projet takřka celou Prahou až do zakopaných Ďáblic. Jen díky houbové knize se mi podařilo navodit iluzi krátké cesty. Čas od času jsem spatřil okouzlující dívky, ovšem v tramvaji jsem byl obdarován společností svraštělé důchodkyně s několika centimetrovou

vrstvou makeupu. Bylo mi té netvorné stařeny i docela líto, jelikož jí očividně vůbec nedocházelo, že všemi těmy nánosy se pro své okolí stává ještě odpornější.

Cesta metrem, kromě debaty tří nepříliš inteligentních opilců, nic, co by obohatilo ducha, nepřinášela. Z Ládví jsem se vypravil pěšky a za krátký okamžik jsem byl v bytě rodičů. Otec se stále nedokázal dostat ze své alkoholové závislosti a z vany, kde se právě nacházel zcela oblečen a pozvracen, vykřikoval svá moudra. Ve finále si snažil objednat vodku, nikdo nereagoval, raději se proto pomočil a usnul. Svou drahou matku jsem nalezl v kuchyni plačtivou pod vlivem Neurolu. ,,Románku, tys přijel na návštěvu, to jsi měl dát vědět, vůbec jsme tě nečekali." ,,To vidím." Po bytě se povalovaly hutné kusy nejrůznější špíny, na stěnách vévodila ve všech místnostech nazelenalá plíseň a kuchyňská linka již dávno patřila hnilobě a potkanům. V jisté marné naději jsem doufal, že tu konečně naleznu jiný obraz, než ten, na který jsem byl zvyklý. ,,A kde je Marta?" Vzpomněl jsem si na svou sestru, též několik let v této hrůze přežívající. Matka se rozplakala ještě víc, modrožlutou tvář si začala utírat do ušmudlaného kapesníku. ,,Martička se vrátila k tomu kreténovi, ona snad nikdy nedostane rozum. Tolik jsem ji prosila, aby zůstala, děti moje, co vám tady chybělo, proč jste nás opustily?" Na to se snad ani nedalo říct nic rozumného. ,,Mami, přeci musíme taky žít vlastní život." Matka se ještě víc rozplakala a otec se v koupelně opět pozvracel. Nechal jsem své rodiče v tomto stavu a zmizel tak, jak jsem přišel. Při

každé návštěvě Prahy mi zvědavost nedá, abych opět spatřil tu hrůzu nahánějící skutečnost.

Do večera zbývalo ještě poměrně dost času, vydal jsem si tedy vyčistit mozek na nejbližší hřbitov.Tolik klidu, kolik nabízejí mrtví, snad nenaleznu nikde jinde na světě. Sám se sebou a hlavou opět naplněnou tajemnými mechanickými elfy, jsem procházel jak sama smrt mezi náhrobky. Nikdo jiný tu nebyl, žádný pozůstalý, žádný náhodný tulák. Mystika smutného místa byla ideálním průvodce ztraceného člověka. Elfové se opět vytratili z mé mysli a já byl vpodtatě jen smutný. Naplno jsem si uvědomal svou opuštěnost a prázdno. Přes veškeré pervezní zážitky jsem stále jak naivní školák snil o naplnění a milostném klidu v harmonickém objetí. S příchodem soumraku jsem se konečně vydal k odchodu.

Dorazil jsem do již velice rozjeté nálady v Modré opici po dlouhé době střízlivý. U vstupu stál sympatický punkáč. Při pouhém pohledu na mě usoudil nesmyslnost prosby o zaplacení vstupného a já se stal následujícím okamžikem součástí toho všeho dění. Střízlivost se začala stávat natolik bolestivou, že runda rumů byla vlastně povinností. Nálada se navracela do běžných veselejších kolejí. ,,Jsem rád, že jsi dorazil." Uvítal mě dnešní oslavenec Tyjátr. ,,Hulíme tamhle bezvadnou trávu, co jsem dostal, pojď se přidat." Na to se nedalo říct ne. U stolu byla spousta veselých lidí a trávy bylo opravdu obrovské množství. Na pódiu to rozjížděla poměrně nadějná alternativní kapela s lehce sjetou zpěvačkou. Se mnou se ale dělo něco dost zvlášního. Měl jsem

nezastavitelnou touhu zničit se. Nedokázala to změnit ani přítomnost okouzlujících slečen, mě zajímal jen rum. Nálada vyvolaná z počátku večera opět spadávala do hlubin černoty. Objednával jsem si další a další rum. Stával jsem se čím dál odpornějším, vlastně jsem si naplno uvědomoval podobnost se svým otce a tak trochu i s matkou. Spal jsem u Tyjátra, kam mě dotáhla obětavá Káťa. Bylo mi mizerně, jako už dlouho ne. Chtělo se mi umřít, zmizet z tohoto nemilosrdného světa. V holešovickém bytě jsem upadl na zem, jen matně si vzpomínám, že přese

mě někdo hodil deku a políbil mou tvář.

27.11.2014
Návštěvník věčnosti 1. az 6. kapitola

Karlovy vary, místo, které stopu příliš nepřeje, již několikrát jsem musel řešit situaci nekompromisní noci a s ní spojenou tmou. Tentokrát ovšem bylo přeci jen štěstí nakloněno a červený citroen s neopakovatelným leskem zastavil u kraje. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si stopnul Rusa, byl velice příjemný, poslouchal ruské populární kusy a kouřil ruské cigarety. Neodradilo ho od této dobrotivosti ani to, že jsem vypadal jak nefalšovaný lesní manekýn. Příliš hovorný nebyl, a myslím, že důvodem nebyla jen jazyková bariéra. ,,Do Prahy jedu jen na letiště, může být." Bylo jednou z mála věcí, kterou mi za celou dobu řekl. Snad jen občas poukázal na nepříznivé počasí a mlhu, pro niž měl pojmenování bílé peklo. Ke konci cesty se zdálo, že je tak trochu nervóznější, neriskoval jsem tedy žádné tendence mé vrozené hovornosti.

Netrvalo to dlouho a přivítala mě matička Praha svým typickým smradem, hlukem a davy neustále spěchajících lidí, kteří vlastně byli také jedním z hlavních důvodů, proč většinu života poslední dobou trávím v divočině a ne v místě, kde je snadné sehnat práci, zajít na koncert a obskočit poddajnou dívku. Toho všeho jsem se vzdal, těmto kratochvílím se v podstatě věnuji jen nárazově, když má pijácká duše a rozverné pohlaví poručí. Co se nějaké práce týče, musí mě zastihnout opravdu velká nouze, abych se k

tak nízkým úkonům snížil.

Tak jsem se tedy opět po čase vyskytl v Praze, tolik

oslavovaném velkoměstě. Dejvický kulaťák se měl stát místem setkání s divokou básnířkou Ninou, dříve i spřízněná duše pro spojování pohlaví, nyní hlavně poetická společnice pro občasné večírky. Bylo by hotové šílenství vést společný život, mám dokonce pocit, že by došlo k neštěstí a spousta lidí by nás nechtěla znát. Navíc bych asi zešílel, jelikož poslední dobou mě čím dál tím víc přepadá touha romantika a to se s bohémským volným vztahem dá asi jen těžko spojit. Každopádně bylo něco málo po páté večerní, venku byla zima, Leden si totiž konečně uvědomil, že jako zimní měsíc by se měl náležitě ukázat, když už většinu své životnosti zaspal. Nina měla přijít až ve třičtvrtě na osm a mně tedy nezbývalo nic jiného než jakýmkoliv způsobem zabít čas, a to i přes to, že jsem si zcela plně uvědomoval porušení desatera tímto bezbožným činem. Díky těžkému batohu na zádech a rozhodné chůzi jsem brzy vyvolal potřebné tělesné teplo. Vydal jsem se napříč Letnou, jen tak bez cíle a s téměř prázdnou kapsou, což vyloučilo návštěvy zavlažovacích zařízení. To málo co jsem měl, muselo být uchováno pro večerní veselici, kde jak jsem doufal kápne ještě něco dalšího. ,,Kam jdeš Romane? " Vytrhlo mě z mého duchovního rozpoložení. Byli to tři představitelé dnešní zlaté mládeže. Jednoho z nich jsem znal a o jeho nízkém společenském přínosu jsem v nejmenším nepochyboval. Poslouchal sice celkem pro můj sluch potěšující muziku, každopádně jeho nekonečné žvanění mě nekonečně unavovalo. Měl delší hnědé vlasy bezpohlavní oblečení, hladkou tvář a dívkám se nejspíše líbil. Nebudu ho raději zatracovat

i ta největší nula dokáže někdy překvapit. Jeho dva společníci nestojí ani za popis. Řekli jen ,,Ahoj." A na ,,ahoj" také vypadali. ,,Jen tak se flákám a přemýšlím, zabíjím čas v podtatě, večer jdu na koncert a je stále ještě brzo." ,,Tak to jo, my máme po práci a tak se jdem zavlažit do Nitra.",,Jo tam jsem jednou byl, docela příjemnej podnik. Mějte se tam parádně já pokračuji tam, kde jsem skončil. Zdar." ,,Tak jo, měj se, Romane." Rozloučil se se mnou a rozloučili se i ahoj chlapci. Vzal jsem to zadem parkem a pro lepší zvládnutí situace jsem si zapálil jointa, který mi ještě zůstal z poslední kamarádovy sklizně. Model to byl vskutku výtečný a zakrátko jsem měl na tváři vykouzlený nezaměnitelný úsměv. Stromy, které se v parku vyskytovaly, mi opět projevovaly přízeň, a já ji projevoval jim. V euforickém uchvácení všemi těmi krásnými vjemy jsem se opět vráti na kulaťák, čas byl již na svém potřebném místě. Nina už stála u tramvají a z dálky na mě mávala. Zimní oděvní model jí velice slušel a já opět alespoň na krátko zatoužil po její tělesnosti. ,,Ahoj Nino, rád tě opět vidím, co je u tebe nového, zas tak měsíc jsme se neviděli. "Nina se usmála a dala mi pusu na tvář. Ahoj Romane, mám se úžasně už dlouho jsem se necitila tak skvěle, jako by ze mě vyprchaly všechny ty depky, dokonce už ani nejsem frigidní." Něžně mi stiskla zadnici. Mezitím přijela tramvaj, jejíž cílová stanice byla přesně ta, o které jsme snili. ,,Takže nějaká známost?" Zareagoval jsem na její podezřelý výraz a úsměv plný blaženosti. ,,Ale ne, jen mě přepadl pravý opak toho, co se se mnou donedávna dělo, jsem teď řekněme

promiskuitní. "Opět mi stiskla zadek. ,,No vlastně nevím jestli mě to úplně zajímá." ,,Šukám teď jak divá, každou chvíli někdo." ,,No to je skvělé, ale mě nedáš což??,, „Promiň." Pověděla a pustila mou zadnici ze svého sevření. Bylo mi jasné, že největší problém má právě s tím, že by to se mnou nebylo tak všude šukajíce. Mezitím jsme dojeli na konečnou zastávku, místo určení. Někteří nenechaví zvědaci si nás se zájmem prohlíželi, naštěstí ale neměl nikdo tu hloupou tendenci cokoliv komentovat. Cestou k Holečkům jsme potkali jednoho páchnoucího perníkáře, který se snažil marně najít rukáv své druhé ruky. U Holečků bylo poměrně narváno a byli tu i někteří mí oblíbení opilci, kteří mě hned u vstupu zaměstnali nekompromisní smrští kořalek. Dovnitř jsem šel již silně navátý, což jsem ještě podpořil urychleným nákupem piva pro sebe a Ninu. Kolem hospody bloudil jako smyslu zbavený jeden zhrzený milenec naší kamarádky Julie, u níž jsme měli čestné místo k sezení. Já jsem to místo příliš využívat v úmyslu neměl a raději jsem pobíhal všude kolem a snažil se snížit milostné myšlenky vším možným. Punkáč s těžko srozumitelnou mluvou, se kterým jsem se seznámil na Kozím mejdanu už před lety, mi neustále vyprávěl, jak mu rum změnil život a snažil se mi to dokázat názorným příkladem, v podobě snad nikdy nekončící láhve. Jelikož mu po několika locích už nebylo rozumět vůbec, usadil jsem ho na židli a snažil se soustředit na dění na podiu. Kapely, z nichž v jedné ostře punkové zpívala i Julie, měly všechny do jedné naprosto příšerný zvuk a bylo to očividně způsobemo

oním páchnopucím perníkářem, který byl tamním mistrem zvuku. Naštěstí nejsem až takovým zastáncem tohoto hudebního směru, tudíž mě to mrzelo jen zčásti. Za oknem se stále zjevovala tvář zhrzeného milence. Důvodem jeho zhrzenosti byla především jeho vlastní agrese, s níž se neuměl vypořádat, a byl proto v oblastech něhy naprosto nepoužitelným milovníkem. K násilí naštění nakonec nedošlo, neboť ten zmiňovaný, jak se zjevil, tak také zmizel, snad ho jednou život zpracuje k použitelnějšímu obrazu. ,,Je to agresor,seru na něj." Přiznala přeci jen trochu smutná Julie právě ve chvíli, kdy jsem se u stolu po jejím koncertě zjevil s dalším pivem a jointem. ,,Myslím, že tuhle kapitolu je potřeba uzavřít." Podělil jsem se o s ní o svůj názor a podal dívkám veškeré radost nahánějící artefakty. ,,Myslím, že by mu měl dát někdo lekci." Vložila se do toho nekompromisně Nina a opět mi počala hníst zadínku. "Odtáhl jsem její neřestnou ruku a usmál se směrek k nedalekému stolu, kde seděla ohnivá Růža. Ta se sice též usmála, ale mezi tím vším ho honila Padremu pod stolem. To jsem ovšem nemohl vědět, a tak jsem se nadále pokaždé, když jsem o ni zavadil pohledem, usmál a očekával bouřlivou noc. Nina začínala být čím dál tím víc rozjetá. ,,Dala bych si koks, poslední dobou mě to hodně baví, dějou se neskutečný věci. Jak teď dělam v tý galerii, je tam toho požehnaně, hlavně na baru. Člověk ani nemusí mít chuť a stejně má furt plnej rypák. Jednou tam byl i perník, no přece to nevyhodim, někdo to tam zapomněl..."

Musel jsem odejít, pro tyhle záležitosti zkrátka nejsem

stvořen. Zakotvil jsem u stolu svých dalších přátel a příliš neváhal s otázkou. ,,Můžu u vás přespat? Tady v Praze jsem bezdomovec. "Pavel, kytarista z Juliiný kapely s typicky rozcuchanými vlasy se usmál. ,,Jasně, jestli nespěcháš, tak nevidim problém, někam tě uložíme, spí u nás ještě Maruška, takže budeš asi spát na zemi jestli to nevadí." ,,Rozhodně ne a rozhodně jsem taky neměl v úmyslu nějak moc brzo ukončovat mejdan, budu se tady všemozně motat." „Jasný najdem si tě. Vydal jsem se opět k baru a cestou potkal Ninu. ,,Máš kde spát?" ,,Mám." ,,To je dobře, u mě by to dnes nešlo, mám nějakou noční návštěvu, jo a mysli na mě, uděláme společně nějakou tu performance, jestli mi teda pomůžeš." ,,Moc rád ti pomůžu, přijedu za čas opět do Prahy a uvidíme, co se dá dělat." ,,Dík moc Romane, já už letím." Načež jsem obdržel letmý polibek na rty a její postava se nenávratně rozplynula v noční mlze způsobené nemilosrdným pražkým smogem.

Na baru jsem k pivu přidal ještě panáka rumu a během jeho zdolávání jsem si u nohou povšiml ležícího rumového barda, nejspíš toho večera mnoho zakusil. Barman byl nesympaticky vyhlížející nagelovaný paskvil, využít tedy odvěké psychologické poslání barmanů mi nepřišlo jako dobrý nápad ani v nejmenším. Na rameno mi mezitím zaklepal Pastiňák a společně s Leošem mi přinesli hašišovou radovánku pro truchlivé chvíle. Byla to neuvěřitelně krásná chvíle, protože jsem si uvědomil, že na světě jsou stále ještě přátelé, kterým se nemusí nic říct a přeci sami od sebe vědí a konají. Zaplavila mě vlna štěstí a

já věděl, že v jointu je něco víc než pouhý hašiš. Pastiňák byl před pár týdny ve Francii a přivezl odtud mnoho zkušeností. Jeho usměvavá, lehce vyplešatělá tvář vypovídala za vše. Leoš byl trochu víc rozjetý, ale ani ten nebyl pozadu, co se týče nakažlivé radosti. Ten vysoký veselý člověk s jiskrnými korálky očí věděl o životě a vyvolávání euforie také svoje. ,,Ser na to kamaráde, tohle kouření ti dovolí zapomenout." A měl samozřejmě jako většinou vždy pravdu. Pár tahů mě vymrštilo do říše kouzelných skřítků a mohl jsem bez většího studu pozvat i samotné jezinky na oběd, poslouchat s nimi Sabbathy a propadat do stále větší rozkoše. Takové jezinky, a to ví snad každý psychotronik, mají ty nejnádhernější pindy z celé pohádkové říše, kam se hrabe Sněhurka i s Popelkou dohromady. Vymrštil jsem se od baru a téměř okamžitě se proměnil v gigantického šnečka, který oplýval vysokou sexuální potencí. ,,Ano, ještě!" Volaly všechny přítoné bytosti a bouřlivě mi tleskaly. Konečně jsem stanul na pevném stole a mohl pohodlně vystoupit ze svého tolik spoutaného domova. Uchopil jsem obrovskou sklenici, celou ji vypráznil právě v okamžiku, kdy ohnivá liška skoncovala s večírkem. Nechtělo se mi vracet, bylo to však nezastavitelné, stržen vlnou venkovní zimy jsem byl konečně připravem vrátit se a všemu se společně se svými přáteli vysmát. Pavel mi nabízel cigáro a smál se jak šílený, smích na mě doléhal i z obou zbývajících stran, jen za mnou byl nehybný mrtvolný klid.

,,Nemohli jsme tě dvě hodiny najít a ty si ležíš nahej

pod stolem, tomu se teda říká nářez." ,,Nářez"?Pohlédl jsem na Pavla na jeho dívku Sylvu a na Marušku, která disponovala postelí. ,,Asi dobrej model." Zasmála se Maruška a Sylva vášnivě políbila Pavla. Než jsme se stačili dobelhat k tramvaji doběhl nás ještě Jenda s lahví vína a mně bylo jasné, že večírek ještě zdaleka nekončí. Většinu cesty jsem strávil střídavě v polospánku, popíjení vína a házením pohledů na Marušku. Po epizodě s jezinkami se mi zachtělo její postele.

 

2.

 

Dívky s vosímy pasy počaly rozlévat alkohol, já seděl v polovytuhlém stavu na židli a přemýšlel, co si počít se svým trochu neposlušným tělem. Konečně tedy usedli všichni ostatní ke stolu, jenž byl zdobený barevným herním plánem na člověče. Mám pocit, že se dokonce konalo i menší zápolení v této prastaré hře, ale jednalo se spíše o chvilkové nadšení a brzké vychladnutí. ,,Máte ještě někdo nějaké hulení?" Bylo první, co zajímalo Pavla při dosednutí na židli. ,,Maruška se opět kouzelně usmála a vytáhla z hluboké kapsy všeříkající pytlík. ,,Mám a rovnou to umotám. ,,Jéé!" Vyjekla dosti znavená Sylva a ještě pevněji se přitiskla k Pavlovi. Jenda stále mlčel, jeho výraz připomínal prastarého filosofa, ovšem v jeho případě byl hlavním důvodem jeho mlčenlivosti rychle postupující stav otupělosti. Rychle jsem vypráznil sklenici s vínem a ihned se začal sápat po další dávce této životodárné tekutiny. ,,Slyšeli jste už o

mechanických elfech?" ,,Koši, Koši, co to zase meleš? Mám pocit, že tě budem muset zas oblíkat pod stolem." Shazoval má moudra Pavel. ,,Ale ne, o nich mluvil Terence McKenna. Přicházejí k lidem, kteří užijí větší množství psilocybnových houbiček, odkrývají různá tajemství bytí na zemi a ve vesmíru, přesně ta, která člověk běžně nevidí, neuvědomuje si ty jasný indicie." Minimálně pobavit všechny okolo se mi podařilo, víc jsem snad ani čekat nemohl, dokonce i Jenda se probral z promilového spánku a prohlásil, že jsem blázen. Maruška mezitím dobalila a společnost začínala být po vymrznutí, zapříčeněným přesunem až kamsi k Andělu, opět dosti živá a hovorná. ,,A Romane, ty jsi někdy ty elfy viděl?" Sylva jako by zmínkou o elfech ožila ze všech nejvíc. Její hlas byl skoro až na úrovni zpěvu a každý její pohyb byl součástí tance. ,,Ne, žel zatím ne, neměl jsem dostatečnou odvahu vzít si heroickou dávku, každopádně to mám určitě v plánu." ,,A seš si jistej, že to není blábol vyfetlýho mozku?" ,,McKenna byl velkej člověk a nemám důvod mu nevěřit." Dále jsme se k tomuto tématu raději nevraceli, nikdo mi stejně nevěřil a můj stav čím dál více znemožňoval serioznější debatu na úrovni. Tráva byla výtečná a muzika linoucí se od počítače byla příšerná. Naše pařbou zastíněné mozky vyžadovaly pochybnou zábavu v podobě poslechu devadesátkových disco hitů. Jenda opět usnul a mě přemohla potřeba močení. Potácivou chůzí jsem se odebral k záchodu a zanechal veškeré hlasy i nemilosrdné disco rytmy za sebou. Byl to nádherný záchod, kde jsem to od první chvíle miloval. Vlastně

již posledně jsem si povšiml tohoto kouzelného místa. Dávno již ze mě netekly proudy moči, já přesto stál a vše důkladně prohlížel. Záchod je jednou z nejdůležitějších místností v bytě. Tolikrát jsem tam již spal, psal, četl knihu nebo souložil. Když jsem se vrátil zpět ke stolu uvědomil jsem si, že jsem musel být pryč déle, než se mi zdálo. U stolu již nikdo neseděl a přes židli byl přehozený spacák. Vloudit se teď k Marušce do postele by asi bylo holým nesmyslem. Dorazil jsem tedy zbytek ze všech sklenic, popadl spacák a sesunul se k zemi. Dlouho jsem nemohl usnout, stále jsem myslel na ty mršky jezinky a na jejich pestrobarevné pindy.

Ráno mě probudila vůně marihuany a šípkového čaje. Dobelhal jsem se tedy zpět ke stolu a spatřil tam všechny, vyjma Jendy. Než jsem stačil dosednout, počal do mě opět proudit ten blahodárný kouř. Šípkový čaj nádherně nahodil pro fungování v tomto zatím nic nepřinášejícím dni. ,,Copak, Jenda už šel?" ,,Jo, jo, volala ta jeho, že jí je prej zima ať ji přijde zahřát." Pocítil jsem potřebu vypadnout, ani jsem přesně nevěděl kam, každopádně mi bylo jasné, že to musí být. ,,Díky za všechno musím již vypadnout, asi zamířím někam k Petřínu a budu chvilku sám se sebou." ,,Já už budu muset taky jít, čekají mě nějaký domácí povinnosti, hlavně teda do školy." Řekla rozhodně Maruška a ještě naposled poslala onu kouzelnou bylinku. Netrvalo dlouho a stáli jsme před domem, jen já a ona. Krásná krátkovlasá zrzečka s plnými rty a nevýrazným nosem. K mé nelibosti jsme mířili každý na jinou stranu. Nicméně docílil jsem

alespoň milého objetí a lehkého polibku, v tu chvíli jsem pocítil, že mé libido je již plně probuzené. Vydal jsem se směrem k tramvaji a doufal v přínos dnešního dne. Na zastávce pobíhal šílenec a neustále řval, že jsme všichni kurvy a zloději, že někoho zabije a podpálí. Nástupiště bylo jinak plné Ahoj mužů a Ahoj žen různých věkových kategorií. Jako vysvobození z této situce každodenní zhovadilosti se dostavila Sylva, nakonec též vyrazila z domova. Mám pocit, že říkala něco o návštěvě rodičů. Nastoupili jsme spolu do tramvaje a usedli po levé straně. Byla vyšší než většina dívek, ovšem disponovala velice vlídnou postavou a harmonickým pohledem. Chvilku jsme řešili mechanické elfy, když tu k nám přistoupil odpudivě vyhlížející padesátník s úlisným výrazem a průkazem blbce v ruce. ,,Revize jízdenek." Sylva vytáhla svou kartu schvalující nelidské praktiky těchto nízkých tvorů. ,,Ano, v pořádku. A vy, pane?" Otočil se na mě a jeho výraz připomínal nakopnutý rosol. Vyprávět mu o mechanických elfem mi nepřišlo jako nejlepší nápad, spolehl jsem se tedy na klasické ,,nic nemám." ,,Tak to mi dáte občanku nebo si tady vystoupíme." ,,Tady si vystoupíme, měj se krásně, Sylvo, tohle zvládnu." Vystoupili jsme na Újezdě, což byla bez tak má stanice cílová. ,,Zavolejte ty policajty." Trval jsem na svém. Ten divný tvor revizor vytáhl svůj ulepený služební telefon a předstíral hovor. Já jsem dále očekával příchod těch, co pomáhají a chrání, a nebo též příchod mechanických elfů. Po několika minutách, když si ta lidská kreatura uvědomila, že u mě nejspíše nepochodí a jen tak přichází o dost

snadnější výdělek u těch méně vzpurných, řekl mi ať táhnu třeba do prdele a nasedl do tramvaje, která se zjevila po pár minutách.

Sněhová pokrývka na Petříně byla jen mírná a rozhodně příliš neztěžovala chůzi. Nejprve bylo ovšem nutné navštívit nejblišší minimarket pro doplnění tolik potřebného vína. Nechtěl jsem připustit střízlivost ve velkoměstě a ještě ke všemu o tak nádherné neděli. Naštěstí to bylo od zastávky jen pár kroků. To mě již zdravil veselý Vietnamec. Vlastně teprve uvnitř toho spásného obchodu jsem si uvědomil, že ani netuším, jestli mám ještě nějaké peníze. Měl jsem nepochopitelné štěstí, zmuchlaná stokoruna na mě vypadla z náprsní kapsy bundy. Tušil jsem vliv Pastiňáka, jelikož i toto spadalo do oblasti jeho dobroty. Vyhledal jsem tedy polici s mými vysněnými víny a vybral jednu dobře vyhlížející Frankovku za šedesát korun. ,,Ale koho to nevidim, není to sám Roman Koš?" Otočil jsem se za známým hlasem a spatřil Jeruzaléma, Pražského literáta s tím nemilosrdným humorem a jasným politickým názorem. ,,Každý žijeme dobrovolně," říkával často. Stačilo jen pár zdvořilostních frází a již jsme kráčeli, každý se svou lahví vína k jeho nedalekému domovu. Bylo již po poledni, poobědvali jsme tedy něco málo pečených brambor s česnekem a já pocítil konečné účinky dlouhého popíjení. ,,Doufám, že dorazí i nějaký holky." Bylo asi to poslední, co jsem ze sebe dokázal před neodkladným komatem vypustit. V kamnech zapraskalo dřevo a já jsem upadl do spánku blaženého, zaslouženého.

 

3.

 

Někdy v noci jsem ještě na chvilku procitnul a celé mé tělo zmáhala závrať. Ležel jsem na kanapi v kuchyni a byl jsem přikrytý pruhovanou dekou s oranžovým nádechem. Vzepětím všech svých zbývajících sil jsem se posadil a pohlédl kolem sebe. Jeruzalém popíjel u stolu a bavil se s neznámou dívkou. Měla dlouhé rovné vlasy v barvě slámy, rozpustilé zelené oči a její vnady dávaly tušit nevídané dobrodružství. I ona kouřila. Uprostřed stolu stála z poloviny vypitá láhev bílého vína. Seděli naproti sobě a z prvu si ani nevšimli mého náhlého života. Řešili něco ohledně nějakého vzdáleného místa, kde se scházejí každoročně lidé oslavující slunce. Hlava mi lehce pulsovala a celkově jsem byl v pohybech dosti nejistý. Nicméně jsem vstal, přistoupil ke stolu a trapně se usmál. Dívka na mě pohlédla, usmála se doširoka. ,,Nazdar, koukám, že jsi vzhůru, to jsi spal jen tři hodiny." Zaznělo Jeruzalémovo přivítání mezi živé. Pohlédl jsem na hodiny a vskutku, bylo teprve něco málo po půl osmé. O své střízlivosti jsem každopádně ještě mluvit nemohl, jednoduše nebyla stále přítomna. Opřel jsem se o stůl a oba dva si spěšně prohlédl. ,,No mám nějaký lehký spaní a asi jsem si nechtěl nechat ujít zbytek večera." Neznámá kráska se opět usmála, což konečně přimělo Jeruzaléma k reakci. ,,Málem bych zapomněl, tohle je Roman a to Gabriela. Roman je můj toulavý kamarád a Gabriela je kamarádka mých spolubydlících, kteří odjeli a nechali ji tady samotnou

na pár dní. Jeruzalém chtěl ještě pokračovat, ale já mezitím podal té krásce ruku a lehce jsem se uklonil. ,,Rád tě poznávám, netušil jsem, kolik krásy se tu skrývá." Gabriela se dotřetice usmála a pohladila mě po tváři. ,,Doufám, že nejdeš hned spát a budeš nám dělat chvilku společnost u stolu." ,,S radostí." Odsoukal jsem se na nezbytnou návštěvu záchodu, po návratu si přisunul židli a odhodlaně si přisednul ke Gabriele. Je, myslím, víc než jisté, o čem se mi ve spánku zdálo. Ty potvory jezinky mi nehodlaly dát klid snad nikdy. Gabriela mi nalila plnou sklenku vína a já se mohl směle navrátit zpět do říše své milované opilosti. ,,Ty jsi nějak ožil." Přidal se Jeruzalém a podával mi cigaretu. ,,Ale je to slušná dívka mám na ni dávat pozor a nevim, jestli seznámení s tebou znamená dávat pozor." Dál už to naštěstí neměl potřebu komentovat. Připálil jsem si cigaretu zbaven jakékoliv nervozity. K mému potěšení nebyla láhev na stole tou jedinou ke zdolání. Gabriela byla v Praze na výtvarné škole, bylo jí devatenáct let a byla odněkud z podkrkonoší. S přibývajíci opilostí přibylo i důvěrností a ani Jeruzalém nezahálel. Uchopil kytaru a spustil své veselé písně o životě, ženách, politice, ale i o veselých homosexuálech. Na stole byly záhy tři prázdné láhve a mé tělo přestalo spolupracovat s mozkem. Naštěstí Gabriela na tom byla dost podobně, neměl jsem tedy důvod se přiliš ovládat či snad omlouvat. Situace mi byla zkrátka nakloněná. Právě ve chvíli, kdy jsem poznal její nádherné přirozeně zarudlé rty a její ruka si mě tiskla blíže k sobě, tu druhou jsem již nějaký čas svíral, se Jeruzalém vytasil s láhví

slovenské Borovičky. Po několika panácích jsem již ztrácel veškeré komunikační schopnosti a hlavou splynul s deskou stolu. Ještě chvíli jsem cítil jemné prsty ve vlasech, než jsem nadobro odešel zpět ke svým jezinkám.

Spal jsem spánkem dlouhým a tvrdým, procitl jsem až ve chvíli, kdy si Jeruzalém dělal polední kávu. Na otázku, kde je Gabriela mi bylo pobaveně prozrazeno, že musela jít do školy a že mě pozdravuje. Tak krásné děvče, doufal jsem, že ji snad budu moci ještě někdy spatřit. Bylo pondělí a já měl dnes hlavní úkol, zajít na sociální úřad a zažádat o pomoc pro nouzáky. Popil jsem ještě s Jeruzalémem kávu, vykouřil věnovanou cigaretu a vydal se opět do ulic. ,,Musím jet až do Vysočan, tentokrát se nesmím hned opít. "Naštěstí mi tramvaj jela brzy a s jedním přestupem na Palmovce jsem se přesunul do Vysočan. Kde je úřad, jsem dobře věděl, neztrácel jsem tedy příliš mnoho času hledáním. Když už jsem byl skoro na místě, uviděl jsem na zemi na chodníku poblíž stěny domu ležet značně opilého chlapíka, neznal jsem ho, ale přesto mi byl jistým způsobem sympatický.

Kolem chodili Ahoj lidi a nikdo si jeho ani mě nevšímal, tedy alespoň mi to tak připadalo.Zvedl jsem mu hlavu a zjistil, že se směje. Představil se mi jako Robin, co vypil mnoho lihovin. Zanedlouho se postavil na nohy s až nečekanou jistotou. ,,Chlape, mám ještě dvě kila, co někam zajít a tak trochu popít?" Sociálka byla na dosah, ale takovouto nabídku jsem přece odmítnout nemohl. Koupilo se několik lahví vína a původní plány, do kterých spadalo kromě návštěvy

sociálky též návšteva rodičů a vyzvednutí peněz za brigády v minulém měsíci, šly v niveč. Alespoň večerní návštevu čajovny, kde jsem měl sraz s lidmi tvořivého ducha, bych zvládnout mohl. Společnost tohoto nabuřelého opilce mě po nějaké době začala vyloženě otravovat, vydal jsem se tedy napříč počínajícím večerem rozhodnut, že na místo setkání dojdu pěšky, alespoň si trochu pročistím hlavu. Od té doby, co bydlím v horách mi takovéto procházky způsobují duševní úlevu a únava je vpodstatě bez šance. Netrvalo dlouho a já bez nějakých významných zážitků cestou stál před Květinovou čajovnou rozhodnut prožít další večer.

 

4.

 

Uvnitř panovala snadno předpokládatelná atmosféra naplněná klidem a relaxační hudbou. Šílenci, jak se toto setkávací, publikující a občas i vystupující těleso nazývalo, seděli v rohu hlavní místnosti. Atmosféra byla poklidná a sotva se dalo čekat něco nečekaného, či snad zvrhlého. Jedna slečna byla vdaná, dvě zadané a u poslední jsem dle své vzácné intuice neměl sebemenší šanci. Úkol sbalit čajovnici pro dobro kolektivu se mi přestal zamlouvat přesně ve chvíli, kdy jsem onu čajovnici spatřil. Chladná jak ocel a její křivky nepatřily mezi ty, které by nějak významněji rozdivočely mé mužství. Což též zapřičinilo brzký přesun do podniku zcela jiného, alkoholu více nakloněnému. Tam i celá společnost dostala hovornější náladu a konečně se začal řešit

blížící se výstup kdesi v podzemních katakombách táborských. Vousatý bard Fendy oznámil: ,,Když nemáš prachy, pij na mě," a tím zachránil mou rychle uvadající náladu další dávkou euforického zážitku. Žofka tomu všemu ještě napomohla pozváním na vypaseného jointa a já byl opět v plné kondici. Jen to spaní, to se muselo vyřešit. Naštěstí pro mě tu byl jeden šílenec Jarda se svým ,,jakoby" humorem a ten mi nabídl nocleh u sebe na Břevnově s tím, že se v jeho bytě nacházejí tři dívky. To mě samozřejmě velmi zajímalo. Byl jsem nicméně upoporněn, že jedna z dívek je jeho milá. ,,To nevadí, spokojím se se dvěma." Řekl jsem mu na to. Právě ve chvíli, kdy jsem se dostal do ráže a začal rozvíjet téma mechanických elfů, se společnost šílenců začala rozpadat. A rozpadnutí se týkalo i mě, jelikož Jarda zavelel odchod. Nemohl jsem se dočkat až ty křehké bytůstky ukryté u něj doma spatřím. ,,Líbí se mi tvoje básně, Romane, když si je čtu, je to, jako bych tě slyšel." Spustil po chvilce tramvajové jízdy. ,,Díky, myslím, že u Šílenců máme všichni co říct, bude se toho ještě hodně dít." Odpověděl jsem mu s hlavou plnou mladých holek. ,,To rozhodně...a jsme tu, vystupovat." Malý Břevnov jako by se změnil ve sněhové království, z nebe začal padat další sníh a nekompromisně zakrýval cestičku vedoucí k nedalekému letohrádku Hvězda. Noc byla tak krásná, až to jednoho dojímalo. Po pár metrech chůze jsme se ocitli v bloku malých dvoupatrových domků a já věděl, že dnešní noc nebude jen o jezinkách. Vstoupili jsme do jednoho domku, zuli si boty a po dřevěných,

nedávno nalakovaných schodech vystoupali nahoru. Vešli jsme do útulného bytu a já byl nedočkavý, až je spatřím. Jardova slečna již spala, což znamenalo oproštění od zbytečného pokušení. Vešli jsme do kuchyně, kde seděly za stolem dvě nádherné mladé dívky tak kolem dvaceti let a pilně se učily na jakousi zítřejší zkoušku do školy. Obě takřka zároveň zvedly hlavu a pohlédly na nás. S rozhodností sobě vlastní, tedy jen v případě jisté dávky alkoholu v těle, jsem přistoupil k bližší z nich drobné dlouhovlasé blondýnce s lehce přečnívajícími hornímy zuby, což ovšem půvabu přiliš neubíralo, a představil se. ,,Jsem Roman Koš, kamarád Jardy." ,,Tak ty jsi ten, co u nás má spát. Ráda tě poznávám, já jsem Hedvika." Podali jsme si ruce a vyměnili pohledy. Druhá dívka působila trochu stydlivěji, zlehka pozvedla oči a opatrně mi podala ruku. ,,Já jsem Lucie." Byla to pěkně tvarovaná dívka s velice temným pohledem a s hnědými vlasy střiženými na kluka. Podle pohledu jsem správně usoudil, že o lesbičku se rozhodně nejedná, snad nějakou tu zkušenost i měla, ale její nevětší zvědavost probouzeli muži. Pobavený Jarda ihned přispěchal s lahvovým pivem a dívky odkudsi vytáhly Vermut. ,,Já myslel, že se máte učit." Podotkl můj hostitel během otevírání mého a svého piva." ,,Právě jsme skončily a bylo by neslušné nevěnovat se tak vzácné návštěvě." Oznámila k mé neskrývané radosti šibalská Hedvika. Lucie opět jen stydlivě sklopila oči. Na druhý den jsem měl opět stihnout mnoho věcí, ty ovšem v tuto chvili nehrály pražádnou roli. Mé myšlenky měly dva jasné cíle a ty seděly společně se mnou u

kuchyňského stolu. Jarda měl velice hřmotný hlas a ten probudil slečnu za nedalekou stěnou. ,,Musíš tak křičet? Ráno potřebuju vstávat a ty ostatně taky." ,,Budu se snažit, lásko, brzy jsem u tebe." Hlas utichl a já si všiml pihy majestátně usazené na jemné bradičce té hovorné Hedviky. Zdolali jsme pivo a zcela výjimečně jsme si mohli zapálit v kuchyni, abychom nemuseli do té venkovní zimy. Jarda oznámil poslední lok a šel mi pro spacák s dekou. ,,Ráno bude otevřeno, já vstávám dost brzo, ale ty nemusíš nikam spěchat, klidně se vykoupej a vem si v lednici, co uznáš za vhodný, lehni si tady kdekoliv na zem, snad ti nebude zima. "Myslím, že nebude," usmál jsem se nejprve na Jardu a následně i na obě dívky, které začínaly mít ve tváři neodolatelný ruměnec. ,,Tak jo, já vás tady nechám, snad si poradíte." Zakončil Jarda a šel si lehnout ke své již opět spící víle. Tekutiny a i hmotnější produkty by málem z mého těla začaly přetékat, zeptal jsem se tedy dívek, kde tu naleznu záchod. ,,V chodbě doleva a nezapomeň na čepičku." Odpověděla Lucie s očividně již ustupujícím počátečním studem. Zprvu jsem nechápal, co má znamenat ta zmínka o čepičce, ovšem ihned po vstupu do mnou tak oblíbené místnosti jsem byl postaven před hotovou věc. Na žluté stěně visel papír na kterém stálo ,,Při kálení prosím nezapomeňte nasadit party čepičku". Pod tímto nápisem visela na háčcích skupinka tří papírových špičatých čepiček s gumou pro upevnění pod bradou. Neváhal jsem ani chvilku a než jsem usedl na trůn, uposlech jsem danné pokyny. Téměř zároveň s mým usednutím se

začala z kuchyně ozývat známá melodie ,Layla, od mého oblíbeného Erica Claptona. ,,Ty holky jsou dokonalý," problesklo mi hlavou. Dokončil jsem svou neodkladnou potřebu a aniž bych si sundal čepičku z hlavy vrátil jsem se do kuchyně. Cestou jsem si nemohl nepovšimnout, že spící pokoj v tuto chvíli rozhodně není spící. V kuchyni mě čekala sklenice plná vermutu a dvě dívky, o kterých jsem celou dobu během trůnění snil. Sklenice byla ihned po mém příchodu přesunuta k dalším dvěma již skoro dopitým. ,,Milá návštěvo, budeš si muset sednout mezi nás, co bychom to byly za hostitelky, kdybychom ti neposkytly blízkost svého mládí." Přemlouvat mě rozhodně nemusely, obratně jsem se usadil a jen očekával, co se bude dít dále. Obě mladá stvoření se ke mně přitiskla a z každé strany přistál polibek na skoro vousaté tváři. ,,O takovém pohoštění se mi ani nesnilo." Řekl jsem velice důležitým hlasem a oběma dívkám jsem vrátil polibek sladký a hřejivý. V předsíni se rozsvítilo a směrem k záchodu zamířil Jarda, neřekl nic, jen se usmál vykonal potřebu a vrátil se zpět do pokoje, kde opět hrozil spánek. ,,A teď hybaj do sprchy, my tady na tebe počkáme a doplníme ti sklenici, v láhvi je ještě dost." V takových výzvách není čas na vyčkávání, rychlostí nadržence jsem vlétl do sprchy a v několika málo minutách jen v triku a trenkách vlétl zpět do kuchyně. Dívky na sobě měly již jen noční košile a laškovně se na mě culily. Opět jsem se umístil mezi jejich půvaby a napil se z doplněné sklenice. Na každém svém stehně jsem cítil jednu ruku a obě zároveň mířily až k výšinám. Hedvika

uchopila mou hlavu do dlaní a otočila směrem k sobě, její mrštný jazyk rozjel parádní jízdu v mých ústech a ani můj jazyk nezůstaval pozadu. Luciina rozkošná hlavička zmizela pod stolem a já pocítil rozkoš, jakou by lesbička jen težko dokázala probudit. Rukou jsem zajel Lucii pod košilku a druhou jemně masíroval ve vlasech původkyni zběsilé rozkoše. Ta ženská horkost mě vždy dokáže uvést do stavu vesmírné zběsilosti. Hedvika náhle vstala, uchopila mě za ruku a poručila. ,,Dost bylo kuchyně, vstávat miláčkové, jdeme do pelíšku." Načež se objevila hlavička Lucie jen lehce upatlaná, vášnivě mě políbila a už mě strkala ven zpoza stolu. Nebylo potřeba dalších slov, silou okamžiku jsem ležel nahý na obrovské posteli a nositelky rozkoše mě nehodlaly šetřit. Usnul jsem jak spokojené děcko, jezinky se nedostavily a mně to bylo úplně jedno. Hedvika a Lucie, nezapomenutelné slečny, o kterých jsem do nedávna neměl pražádné tušení, teď tu ležím mezi nimi obklopen policemi přeplněnými všemožnými knihami o psychologii a jsem řekněme naprosto vyrovnaný.

 

5.

 

Uchu lahodící chichotání mladých dívek bylo tím nejpříjemnějším možným budíkem. ,,Vstávat ospalče." Ozvalo se po mém boku. Lucie jen v kalhotkách mi hleděla do očí a svítila jako požehnání. Jemně jsem jí pohladil ňadro a políbil. ,,Pojď do kuchyně, Hedvika už dělá snídani, čeká se jen na tebe, za chvíli musíme do školy." Usmál jsem se na ni a znovu políbil tu

původkyni noční rozkoše. ,,Vždyť už běžím." Narychlo jsem se nasoukal do toho, co jsem nalezl u postele a rychle šel obdobným způsobem popřát dobré ráno i druhé andělské bytosti. Jarda se svou milou byli už pryč. Jeho slečnu se mi tedy poznat nepodařilo, snad tedy příště. Usedl jsem ke stolu a zakousl se do chlebu s jahodovou marmeládou. Chuť kávy projela mými útrobami a já se cítil svěží a spokojený. Oblékl jsem se, ještě naposledy políbil obě dívky a vydal se vstříc dalšímu dni. Pevně doufám, že ty dvě divošky mi ještě někdy život nadělí. Nasedl jsem do tramvaje s úmyslem vypravit se do Rekomanda, kde bych si mohl přivydělat zapisováním antikvariátních knih. Během jízdy zkracované četbou knihy o Kouzelných houbičkách mi ovšem bylo voláno, že práce bude až příští den. Nevadí, nikdy jsem neměl problém vymýšlet si nové náhradní plány. Zamířil jsem na Žižkov, kde bydlí můj letitý kamarád Padre. Bylo tu též i pár podniků, kam se dá zavítat a část dne strávit. Padreho jsem sice zastihl doma, pustil mě i dál, nicméně mi hned oznámil, že zhruba pětadvacet hodin nespal, tudíš hrozí, že brzy usne. Netrvalo dlouho a on skutečně usnul. Stačil jsem si od něho ještě půjčit něco málo peněz, poškádlit pár lidí v internetovém světě a pohulit s jeho spolubydlícím. ,,Je to blázen, vůbec nespí a celý noci paří nějaký hry." Podělil se se mnou o svůj pohled na věc. Opět jsem vypadl ven pokračovat v žižkovské potulce. Zavítal jsem do jednoho nedalekého baru a pocítil neskutečné štěstí při pouhém pohledu na čarodějnou barmanku. Nezmohl jsem se na žádné adekvátní slovo, takto

ohromen ženou bez toho, aby převládala sexuální představa, jsem již dlouho nebyl. Zvláštní, že by i mé srdce dokázalo milovat bez tolik obvyklé spolupráce s penisem. Raději jsem dopil, co na baru leželo a vydal se hledat nocleh na dnešní noc. Rozesílal jsem nouzové mobilové zprávy, kde se dalo, a doufal opravdu jen v teplé místo pro poklidný spánek. Když jsem se opět vyskytl na dobře známé Letné rozezněl se telefon přinášející pozitivní zprávy pro dnešní noc. Má někdejší milenka Meduňka by nepřenesla přes srdce, kdybych měl spát venku. Ach, jak ta má nádherné poprsí, je to přesně takové, na které se dá jen těžko zapomenout. Zamířil jsem kamsi za Albertov a těšil se, když ne na nic jiného, alespoň na příjemnou společnost, mající obdobnou slabost pro víno jako já. Otevřela mi jen v lehkém pyžámku nedbale obepínajícím její tak dlouho nespatřené křivky. ,,Čau, ty můj bezdomovče, myslím, že tady pro tebe mám volnou postel." ,,Jsem ti moc vdečný, líbezná zachránkyně, jdem hned spát nebo máš ještě něco v plánu?" ,,Mám ještě něco v plánu." Krom toho, že je nadanou hudebnicí se poslední dobou Meduňka vyznamenává i v roli švadlenky, myslím, že oblek v podobě Muchomůrky červené brzy procitne na tomto zoufalém světě bláznovství. Lehká strava na úvod byla brzy vystřídána znamenitým červeným vínem z Francie. Živočišné nutkání opět nahlodávalo můj klid. Nicméně mi po nějaké druhé, či třetí sklence začala vyprávět o několikaleté nehynoucí lásce k jednomu udatnému muži. Nemohl jsem si nevzpomenout na zázračné zjevení v žižkovském baru. Byla skoro

půlnoc a nám došlo víno. ,,Budu muset jít spát, v půl devátý vstávám." Řekla mi Meduňka a nečekaně mě políbila, já jí zlehka pohladil pevné poprsí přes kostkované flanelové pyžamo a z úst se přesunul k její hebké šíji. Pocítil jsem vzrušené zachvění a doufal v zázrak této požehnané noci. ,,Dnes raději ne, Romane, nedokázala bych to naplno prožít.", ,Vždyt se nic neděje, každopádně ještě jednou děkuji za azyl, nevím, jak bych to dnes řešil, dobrou noc." ,,Dobrou noc, pane." Odešla do vedlejší místnosti a já ještě dlouho potom cítil její hřejívý dech. Zhasl jsem a též se odebral ke spánku. Jezinky moc dobře věděly, že opět přišel jejich čas. Jejich hbitost byla tentokrát snad ještě nevídanější, těžko se dalo věřit, že nejsou z tohoto světa. Neustále kroužily kolem mého těla celé nahé a kdykoliv připravené nasednout. Noc byla dlouhá, až mučivě slastná. Imaginace je stav mysli zachraňují mě před nelítostnými spáry zklámání a nelítostného konce bez světla na konci.

 

6.

 

Středeční ráno mě pro změnu přistihlo nepřipraveného. V místnosti se ozývala muzika Patti Smith, což by v podstatě nebylo nic zvláštního, je to pro mě velice příjemný poslech. Mé zaskočení způsobilo to, co jsem spatřil nedaleko své postele a též všude kolem. Meduňka v rouše Evině tančila divoce po celé místnosti, tak jako v tom nejbáječnějším snu. Naštěstí jsem celkem pohotová bytost a to málo, co jsem měl na sobě, v krátké chvíli

opustilo mé tělo. Slunce prostupovalo skrze závěs, bylo to něco nepopsatelného, něco nesmírně nádherného. Tančili jsme jako smyslu zbavení a cítili rostoucí energii vzájemnosti. Tomu se myslím říká vítání slunce. Bylo to snad lehce erotické, hlavně však něco nesmírně čistého, něco, co vystřelí duši vysoko nad mraky. Nadpozemskými kroky ke mně tato božská dívka přitančila a věnovala mi jeden z nejsladších polibků mého života. Hudba ustala a já se tyčil jak z kamene vytesaný. ,,Dobré ráno, pane." Rozezněl se její hlas jako zvon z nebeských chrámů. Než jsem stačil plně v překvapeném mozku zpracovat, co se tady vlastně odehrálo, byli jsme oba oblečení a kráčeli bok po boku mrznoucím ránem. Časté pohlazení a k nim doplňující polibky mě vracely zpět ke stavům tak blízko vrcholnému štěstí. Celé to ráno bylo v podstatě jedním velkým hypnotickým objetím.

Na Karlově náměstí vše tělesné skončilo dlouhým konejšivým polibkem. Cestou k Recomandu jsem se konečně probral a byl schopen navázat běžnou komunikaci se světem. Pozdravil jsem Banána i antikváře vzadu, zalezl si do skladu, pustil si hudbu pozvnášejícího charakteru a až do pěti do večera zapisoval oceněné knihy do systému. Mé myšlenky se mnohokrát nedokázaly ubránit částečnému návratu k ránu, až teprve při odchodu jsem si začal více uvědomovat blížící se večer a sním spjatou tradiční pijatiku v Barré na Letné. Toho dne jsem si vydělal pět stovek, což pro bylo v podstatě nesmírné bohatství. Na to, abych zavítal do putiky již teď, se mi zdál čas příliš nevyzrálý, zamířil jsem nejprve ke svým

přátelům do Holešovic. Doma jsem zastihl jen Adama, jeho bratr Tyjátr se toho večera věnoval se svou kapelou hudební tvorbě. ,,Čau Romane, v kuchyni je všechno potřebný, tak se do toho rovnou pusť." Obvyklé přivítání znamenající tu ctěnou záležitost ohledně motání jointa. V okamžiku odpalování tohoto na podzim sklizeného zázraku se otevřely dveře od bytu a místnost se zaplnila veselým psím štěkotem a hlasem Tyjátra, který byl vmžiku u mě a potahoval z podaného kouzla. ,,Nazdar Romane, koukám, že ses nestyděl.“ Nedlouho poté se zjevila i další bytůstka obývající tento legendární byt. Káťa byla trochu silnější krátce střižená blondýna, ovládající moc rozesmát i toho největšího zoufalce. Jen v opravdu vzácných okamžicích ji bylo možné spatřit smutnit, většinou se spíše zdálo málo pravděpodobné, aby tuto ženštinu zachvátila chmura. V rukou svírala dalšího zapáleného jointa a doširoka se na nás všechny smála. ,,Ahoj, ty hipíku jeden, ty ses vrátil z lesa? To je paráda, ráda tě vidím, chlape." ,,Musím vás přeci někdy přijet zkontrolovat a taky trochu zmastit všednosti, les je fajn, ale vás mám rád, návštěvy jsou nutný." Pozvneseně jsem jí odpověděl, jelikož udržet si vážnost v její přítomnosti je takřka nemožné.

Jako na kouřovém obláčku jsme se všichni přesunuli do Barré, kde bylo několik dalších lidí, na hony vzdálených těm běžným ,,Ahoj" jedincům. Děda Pipýn rozdával vytištěné magazíny a všem se věnoval se svou obvyklou pozorností. Za barem byla poměrně mladá dívka a bez zbytečných otázek mi donesla pivo. Byla tu i ohnivá Růža, drze vystavující své

nepřehlédnutelné vnady. Hulící kroužek včele s Paskvilem zaujímal své obvyklé místo u rohového stolu, tolik známá vůně lákala další a další jedince ke sdílení této tradiční svátosti. Padre, jak jsem se dozvěděl, stále ještě spí, spánkový deficit byl ve skutečnosti daleko větší, než ostatním přiznával. Nechyběli tu ovšem Pastiňák s Leošem, s nimi u stolu seděl ještě Prasák a malý neznámý indián s typicky ostrýmy rysy obličeje a šlachovytým tělem. Usedl jsem tedy nakonec u nich, bylo mi zcela jasné, že právě zde mě čeká další zvláštní dobrodružství a dost možná budu mít konečně šanci promluvit si s mechanickými elfy. Všichni tři si se mnou přiťukli a Pastiňák mě představil indiánovi. ,,Tohle je Curanderos a vozí všemožné dobroty z Mexika." ,,O tom nepochybuju," řekl jsem na to a představil se cizinci, se kterým jsem si příliš promluvit nemohl, jelikož mé znalosti cizích jazyků jsou mizerné a Curanderovy znalosti češtiny žádné. Zprávou na telefonu jsem byl obeznámen se skutečností, že Nina k mé rozmrzelosti nedorazí. Neodolala utočící zimě a byla zákeřnou nemocí upoutána na lůžko. Na jednu stranu se možná díky tomu vyhnu zbytečně dramatickým událostem, na stranu druhou nedomluvíme připravované plány a ani na chvilku něhy rozhodně nedojde. Tak trochu mi chyběl její pevný stist na mé zadnici. Viktor dorazil i se svou novou dívkou a nebál se jí zatemnit mladičkou mysl tvrdou kořalkou. ,,Viktorovy ženy, ty tvrdej chleba maj." Už ani nevím kolikrát jsem potáhl kouře různého druhu a kolik omamných tekutin vypil, rozhodně ale

vím, že to, co jsem prováděl s Marií v chodbě před záchody nebylo úplně normální. ,,Mám pro tebe nějakou knihu, myslím, že ses na ní ptal, ty jeden milovníku." Dokázala mi sdělit mezi polibky. Chlípná opilost mi dovolila říct jen, že je skvělá a že má ten nejúchvatnější klín, skoro jako jezinky. Po nemorálním laškování jsem se opět vrátil ke stolu a Leoš mě začal objímat kolem ramen. ,,Dej si tady tu lahodu od našeho indiánského přítele, to ti otevře vrátka tak, jak to máš, myslím, rád." Spořádal jsem nějaký záhadný prášek znamenající to poslední uchopitelné z tohoto večera. Než jsem stačil vstát, abych se mohl alespoň na chvíli věnovat vyzývavým pohledům ohnivé Růži, byl jsem neznámou silou sražen zpět na lavici. Ptáčkové proletěli zavřeným oknem a pomalu se usazovali všem přítomným ve vlasech. Bylo to tak neuvěřitelně směšné, až mi tím způsobená svalová křeč způsobovala v koutcích úst ostrou bolest. Šelest nabýval na intenzitě a tančící skřítkové vyzvali k tanci do té doby nenápadné jezevce. Zdálo se, že právě v tomto okamžiku by se měli zjevit. Čekal jsem jejich příchod s upřímnou pokorou. Tiché šeptání, doléhající skrze zeď až do mého nitra, mi však zdůrazňovalo nevyzrálost tohoto večera. Je potřeba mít značnou trpělivost, musel jsem se spokojit s ujištěním, že jsou skuteční a opravdu jednoho dne přijdou.

Večer se rozpustil a já vpodstatě s ním, má tělesná schránka bude opět činná, jen mi nebyl nikdo schopen odpovědět, kdy k tomu tentokrát dojde.

 

 


Neblahé tušení pana Ambrosia (próza, Yanus) • Ještě ani nedejchám, a už vydělávám (próza, Veronika) • Miláčkové (próza, Veronika) • Vděčnost (próza, Veronika) • o smradu (próza, Kolemjdoucí) • Brakizace (próza, Kolemjdoucí)
    

30.10.2014  (upr. 21.11.2014)
Brakizace

Vytvořme malé lágry pro „naše děti“. Oploťme místo jejich her, zemi vysypme pískem, pokusme se jim lágry opatřiti přirozeně vypadajícími železnými, popřípadě dřevěnými konstrukcemi, aby zbytečně nedělali bordel, aby byly zabaveny a zároveň se tak učili disciplíně a pobytu ve vyhrazeném prostoru. Takto vychované děti snadněji přijmou následnou docházku do škol a vojenský režim, který je připraví na budoucí výkon zaměstnání. Protože ty potvory co jen tak běhaji po trávě a lezou po stromech pak nechtěj makat! Vyznačují se vlastními názory, kterým ovšem neříkají vlastní názory, neboť tvrdí, že je to záležitost celé kultury. Narušují naší snahu je osamostatnit, neradi komunikují se stroji; vztah k nim je jim třeba vštípit již pokudmožno co nejdříve. Není v našem zájmu, aby se shlukovali a probíhal mezi nimi jakýkoliv kontakt, protože tím se snížuje produktivita práce a ztrácejí motivaci, mohou se pak snadněji domoci nějakých práv a to rozhodně nemáme zapotřebí! My například v našem podniku již jsme zavedli elektronického vrátného, skutečný portýr, po zavedení píchaček snímajících otisky prstů, stal se zcela zbytečným. Kuřákům se tak například s každou cigaretou ubírá z jejich pracovního času- tato neřest ubírá nám na produktivitě daleko více než je stoupající hodnota akcií investovaných námi do tabákového průmyslu i když investicí do akcií zdravotnických zařízení se situace vyrovnává. Je pro nás zkrátka výhodnější využít produktivního věku k pracovním výkonům, protože postproduktivní věková skupina nám generuje svýmy pracovními, ovšem neprokazatelnými, nemocemi dostatečný zisk.


Je naprosto nezbytné, aby byli děti připravovány na své budoucí profese ale to jenom do té míry jak je nezbytné, jakékoliv další hlubší vzdělání a možnosti ke zkoumání ducha je nutno zcela vyloučit. Ovšem je jasné, že ke hlubšímu zkoumání ducha není mnoho informací zapotřebí, je to spíše jenom jedna z cest, proto je nutno současně zabavit pokudmožno veškerý volný čas chovanců nějakou nesmyslnou aktivitou, na západě se již osvědčilo samostatné dojéždění autem kamkoli a to zejména do práce(nechají se donutit a věří v nezbytnost cestování autem a to i několikahodinové), k čemuž mají chovanci již naučenou motivaci, neboť život bez práce, je pro naši výhodu, brán jako nemyslitelný. Dále je výborným nástrojem televizní přijímač, skvělý prostředek odpoutávající diváka od reality a samozřejmě počítač, je třeba vytvářet takové pořady a programy, aby divák nemohl odtrhnout oči, pracovně těmto nástrojům říkejme „krmítka“, což je nástroj nejvýstižnější, neboť dochází jednak k zabavení ale, a to je nejduležitější, je možné ovlivňovat myšlení chovanců a vštěpovat jim  „jejich“ názory. Díky cílenému krmení se nám nakonec nakonec podaří vypěstovat generace zcela bez kořenů, generace zcela závislé na našich produktech a informacích a sami si nakonec, pro svoje dobro, nechají voperovat identifikátor a sledovací zařízení, neboť nabudou dojmu, že jim to ušetří čas. Potom už je jenom krok k legalizaci povinného „značení“ a následně k zabudování represivního nástroje přímo do těla chovanců. Protože jediný velký problém zatím máme na straně genetiky, ještě stále se čas od času objevují jedinci, kteří „mají srdce“ a tito pociťují pocity jako nespokojenost, neloajalitu, která vede k malým vzpourám – které jsme ovšem díky moderním technologiím schopni snadno odhalit, díky jejich sociálnímu pudu se sami přihlásí ke svému autorství a pokud ne, jsou v devadesátidevíti procentech odhaleni svýmy „přáteli“. Je pak snadné je sledovat, a pokud závadná aktivita nabude nepřijatelné úrovně můžeme kdykoliv zasáhnout a situaci ovlivnit, osvědčila se metoda „ malé nehody s následnou operací mozku“, nebo cílené ozařování s cílem vyvolání nádoru, v průběhu jeho léčení pak je možno dosáhnout již čehokoliv. S uspokojením sledujeme, jak málo toho chovanci ví o zdraví, úspěšne se nám podařilo zdiskreditovat znalosti lidového léčitelství a toho vůbec nejjednoduššího způsobu prevence a léčby, což je skromnost. Lidové léčitelství je již dnes prodejné v upravené formě a i ti nejsilnější si nakonec nejsou jistí a tak se nemohou napojit na sebeúzdravnou sílu víry, zhola netuší, že všecko je klam, a že oni sami nám nakonec dávají sílu k životu. Efekt panického opouštění divadla s dveřmi otvírajícími se dovnitř funguje bezvadně a spolu s efektem pomalu se vařící žáby tvoří pro chovance velmi těžko odhalitelnou a rafinovanou past. Vůbec netuší, že devadesát procent nemocí je projevem genetického inženýrství a jaderných pokusů, nic natuší o brakizaci nebo splasmolektice. Šlechtěním dosahujeme pozvolna plemene zcela nesoběstačného a brakizací a farmakoliogickými zásahy jim vštěpujeme strach ze samoty, což už samo postačuje k jakémukoliv ovládnutí mysli. Splazmolektika je teprve v plenkách, ale pokud se nám podaří tyto metody rozvinout, byl by to velký skok, chovanci by byli zcela odříznuti od možnosti návratu do ráje.

22.10.2014  (upr. 25.10.2014)
o smradu

Tak dneska mi v práci řekl šéf zcela vážně, jak jsme tak jeli ve třech malym výtahem, že si mám příště vzít čistý tričko, čili že smrdim... a pak se mě ještě jednou významně ptal co že to mám v batohu...myslel jsem si svý...je pravda že včera jsem byl na paliárce a taky je pravda že dým není smrad...a taky je pravda, že si u toho pána vydělám rádoby dva tisíce za měsíc...tak co bych se kvůli němu každej den koupal, když jenom tahám bedny z místa na místo a nafukuju balónky a pozoruju vymejvání mozků...

tak co bych nechával zlostí cloumat svým majestátem?...když vím...svý...

a tak jsem si jenom řikal jak dlouho tomu pánovi bude trvat, než to taky pochopí...

a pak jsme jeli drahým vozem, kterému nejdou otevírat vzadu okýnka a ani dveře, protože stejně jako policejní auta chrání a pomáhají dětem aby nevypadly za jízdy, neboť jak známo děti jsou blbé po svých rodičích, i když těžko se padá dětem přikšírovaným v autosedačkách dětských... a tak já významně mlčel a v duchu jsem se smál...

a pak ten onen pustil rádio a tam hrála pohádka a bavili se tam dva bratři o tom zda slovo nebo čin je důležitější...vycházelo to na čin...ale pak jeden přišel na to: co když ale na tom něco je? co když ti řeknu, říkal bratrovi, co když ti řeknu...no co když ti například řeknu že jsi hnuj...no co když bych ti řekl že jseš hnuj...

ale já nejsem hnuj, povídá druhej

no ale já bych ti řekl, že jsi hnuj, tak ty bys mi řekl co?

nakonec z něj milej bratr dostal pekných pár nadávek

a pak se bavili o tom že to je nespravedlivý, že on mu řekl že je hnuj a za to obdržel daleko víc slov...

Přátelé já jsem se tomu dědkovi zezadu ze sedačky smál až jsem se za břicho popadal...

to se ví, že to radši stlumil dělaje, že něco důležitého vypráví

...

a to jsem jenom nenechal zlosti cloumat svým majestátem a myslel jsem si svý...

 

( no, milé děti, mam já brát vážně člověka kterej mi jindy zase doporučoval, že si jako mám udělat za pětset korun papír na to, že můžu řídit firemní auto, když věděl že ho budu řídit snad jednou?  leda že by mi to zaplatil ...a i to bych to ještě zvážil, protože jak známo papír z člověka lepšího řidiče neudělá, inu je to syn lampasáka, pan šéf, a já sice bez papíru dostanu o stovku míň za měsíc, ale v klidu si smrdim vzadu na sedačce a čtu si, protože řízení mám i tak dost...takže, mílá dítka , dávejte si na ně pozor, jsou rafinovaný, protože až je poznáte ...tak oni vás donutí až k pláči! :)

 

12.10.2014  (upr. 12.4.2015)
Vděčnost

obr 059.jpgVděčnost

 

Hodinu před příjezdem svých rodičů se Miloš zamknul ve svém pokoji a na domluvy Martiny i paní Jaurisové odpovídal hysterickým vzlykotem. Paní Jaurisová odvedla Martinu do kuchyně na turka s lógrem, objala jí a řekla: „Von se z toho dostane, musíme mu dát čas."

„Ale Eva s Bohdanem jsou tu už za půl hodiny. Myslela jsem, že když na to Mildu připravíme s předstihem, tak se s tím srovná. Ale mělo mě napadnout, že tak přecitlivělý dítě jako Milda..." Martina se odmlčela, promíchala si bahno na dně hrnku a pokračovala polohlasem: „Jedou se takovou dálku, aby po letech viděli svý jediný dítě a on se před nima bude schovávat."

„Nezlobte se na mě, Martinko, ale já se mu nedivím! Když mu takhle ublížili!"

„Byla to těžká doba, paní Jaurisová. Neměly bychom je soudit."

Paní Jaurisová nesouhlasně zabručela a odešla na zahradu, ponechav Martinu jejím myšlenkám.

 

Martina s Evou kamarádila už od základní školy. Byly nerozlučné jako sestry: veselé, krátkovlasé dívky s odřenými koleny od lezení po stromech. Chodily spolu do přírodovědného kroužku, do sboru a do filmového klubu, prázdniny trávily na venkově u Martinina strýčka. Vypadalo to, že je nic nemůže rozdělit, po příchodu na střední školu se ale Eva změnila. Všechny dosavadní záliby postupně opustila. Martina už nebyla její nejlepší kamarádkou, Eva začala věnovat pozornost i ostatním dívkám, hlavně tem, které měly bohaté rodiče nebo příbuzné na Západě a do školy nosily vypasované džíny, sexy halenky a krajkové podprsenky. Nejvíc kamarádila s Naďou, jejíž otec byl umělecký sklář a často s celou rodinou jezdil na mezinárodní výstavy a bienále po celém světě. Sam Eva pocházela z bídných poměrů. Oba její rodiče dřeli v místní papírně a otec investoval všechny vydělané peníze do Škodovky, která šest dní v týdnu stála před domem, aby se jim rychle neopotřebovala. Paní Horáčková jí dokonce po večerech ušila šusťákovou plachtu, aby na ní nepršelo.

 

O spolužáky se Eva nezajímala. Byli podle ní ještě nevyvinutí, nezralí, a navíc bez peněz. Pak konečně na jednom maturitním plese sbalila o pět let staršího Bohdana, studenta posledního ročníku medicíny. Vzali se o rok později, když Eva otěhotněla. Nastěhovali se do levného podnájmu ve stejném činžáku, kde bydlela Martina s rodiči a obě ženy se zase sblížily. Martina s Evou trávila večery, když měl Bohdan v nemocnici noční službu. A po narození Miloše trávila s jejich rodinou ještě víc času. Často si brala Miloše v kočárku na dlouhé vycházky, aby měla Eva trochu klidu a volného času.

 

Když byly Milošovi čtyři roky, Bohdan dostal práci v krajské nemocnici. Pracoval v dětské části oddělení popálenin. Věnoval se rekonstrukcím obličejů a používal experimentální metody, o kterých často publikoval. Doma pobýval sporadicky a osamělá Eva Martinu často bombardovala telefonáty. Po mateřské nastoupila na místní poště a stěžovala si na staré, pomlouvačné kolegyně a mizerný plat. To Martina měla štěstí. Získala místo v sekretářky ředitele oddělení zahraničního obchodu v továrně na porcelán.

 

Jednoho dne přednesla Eva Martině neobvyklou prosbu. Bohdana pozvali na konferenci do Západního Německa a Eva měla jet s ním, sháněla proto cizí peníze - a oficiálně je podle zlodějsky nevýhodného kurzu měnit nechtěla. Martinu překvapilo, že kromě marek potřebovala Eva i dolary - a ve značné hodnotě.

„Vy tam snad chcete zůstat.", zažertovala.

„Kdybychom s sebou mohli vzít i Miloška, tak snad i jo. Ti řeknu, že mě to tu tak sere! Jenže ty kurvy jako by to věděly a Miloška s náma pustit nechtěj."

Martina se obávala, že se jí tolik peněz nepovede sehnat.

„Neblbni, pro tebe to přece není problém, s tím, kde pracuješ. A kádrovej profil máš určitě skvělej, jinak by ti to místo nedali. Určitě to zvládneš a ani tě nikdo nebude podezřívat. Musíš nám je sehnat. Bohdan chce nakoupit nějaký přístroje do nemocnice, a oficiální cestou to nejde - je to strašně zdlouhavý, a mezitím ty děti trpěj, děti, chápeš, musíme to udělat pro ty děti!"

 

Martině se nakonec povedlo požadovaný obnos sehnat. Eva byla nadšená, a na společné večeři před odjezdem Martině několikrát dojatě děkovala. Martina se navíc nabídla, že po dobu jejich nepřítomnosti dohlédne na Miloška. Zato Bohdan byl celou dobu podivně zamlklý a při rozloučení Martinu nemotorně objal za slov: „Budeš nám chybět. Všichni nám budou moc chybět."

„Bohy, dyť jsme za dva tejdny zpátky, simtě!", zasmála se Eva, ale i v jejím obličeji viděla Martina rozrušení.

 

Dva týdny uplynuly, aniž by o sobě Eva dala vědět. Ani jednou nezavolala, nenapsala jediný dopis. Když konečně zazvonil domovní zvonek, chystala se jí Martina vyčinit, jak to že se jí neozvala. Jaké bylo její překvapení, když za dveřmi nestála její kamarádka, ale dva příslušníci Státní bezpečnosti.

 

Eva s Bohdanem požádali na americké ambasádě v Berlíně o politický azyl. Bohdan byl lékař, vycházející hvězda ve svém oboru a tak nebyl problém velvyslance přesvědčit, jaký budou mít oba pro svou novou vlast přínos.

 

Martinu několik dní nepřetržitě vyslýchali, Miloše mezitím umístili do dětského domova. Když se zjistilo, že Martina sháněla Evě dolary a marky, propustili jí, ale o svou práci přišla. Musela vzít zavděk podřadným zaměstnáním. Našla si místo vrátné a navzdory podmínkám, ve kterých žila, se snažila získat do péče Miloše, kterému pobyt v dětském domově evidentně nesvědčil. Po několika týdnech jako by se vývojově propadl o několik let nazpět, začal mít potíže s mluvením a nedokázal kontrolovat svoje tělesné funkce. Po každé návštěvě byla Martina otřesená, jak Miloš vypadal. Jeho chování se projevovalo dvěma protichůdnými směry - buď byl tupě lhostejný, nebo celou návštěvu hystericky prořval, dokud ho lhostejné vychovatelky flegmaticky neodtáhly na pokoj.

 

Když Martině povolili, aby se o Miloše starala, plakala radostí. Během následujících let s ním trávila spoustu času v ordinacích psychologů a logopedických poradnách. O tom, že by nastoupil do školy v šesti letech, nemohlo být ani řeči. V sedmi letech nastoupil do speciální třídy, ve škole na druhém konci města - poté, co Martina půl roku obcházela úředníky na odboru školství a ředitelku školy s domácí slivovicí, bažanty a králíky od strýce z venkova.

 

Společenský život pro Martinu prakticky přestal existovat. Veškerý volný čas trávila s Milošem a po jeho nástupu do školy to bylo více než potřebné - Miloš měl totiž problémy se soustředěním a učivo nezvládal.

 

Jednou se o Martinu ucházel kluk, co dělal v místní papírně a ve volném čase hrál na basovku v undergroundové kapele Nouzový východ. Ale jejich vztah skončil ještě dříve, než začal - Miloš ho totiž od prvního pohledu neměl rád. Při každém setkání a po něm hysterčil, až Martina pochopila, že oba dva tito muži v jejím životě být nemůžou. Navíc Láďa ztratil nervy a Miloše během jeho dalšího teatrálního záchvatu uhodil - neplánovaně, v nekontrolovaném výbuchu vzteku. I když se omluvil, Martina ho vztekle, vystrčila za dveře a kytici s bonboniérou hodila ze schodů za ním.

 

Nevadilo jí, že je sama. Měla přece Miloše. A s každým jeho úsměvem, s každým pokrokem v učení měla pocit, že její život má přece jen smysl.

 

Když paní Jaurisová vykřikla „Už jedou!", Martina si leknutím zvrhla kafe i s lógrem do klína. V duchu si vynadala a převlékla se -  jenže právě na tuhle návštěvu si oblékla své nejlepší oblečení - fialový kalhotový kostýmek s vycpanými rameny, který jí přivezla sestra paní Jaurisové z Jugoslávie. Nic tak hezkého už v šatníku neměla. Nebylo času nazbyt - vzala si plísňáče a vlastnoručně uháčkovanou halenku z vlny s příměsí stříbrného lurexového vlákna.

 

Evu slyšela dříve, než viděla.

„To je příšerný, ty vaše silnice, zničili jsme si tlumiče na autě! Jsme tu teprve druhej den a už tu máme všeho plný zuby! Nic tady nefunguje jak má! Obchody jsou prázdný, hospody špinavý, prodavačky nevrlý, policajti neschopný! Ste to tady dopracovali teda! Martino, jsi to ty? Ty vypadáš...a co to máš s vlasama?"

Hlas vycházel z úst ženy, kterou Martina nepoznávala. Eva, jak jí znala, měla tmavé vlasy, velký nos - doslova orlí zobák a neskutečně malá prsa. Teď před ní ale stála blondýna s nosíkem jako knoflíček a s ohromnými plnými ňadry.

 

Bohdan ale vypadal stejně jako dřív, jen mu ubylo vlasů a přibylo vrásek. Cizí prsatá blondýna se k Martině přivinula a mlaskavě jí políbila na obě tváře.

„Martino, copak mě nepoznáváš? To jsem já! Jenom jsem se trošku vylepšila...ale o tom ti ještě povyprávím. Ty taky vypadáš jinak. Co to máš s vlasama, vypadáš jak Stevie Wonder! Tohle se u vás ještě nosí?"

Zavěsila se do Martiny a po cestě k domu ve svém monologu pokračovala: „Řeknu ti, když se tak kolem sebe rozhlížím, tak myslím, že na naší úroveň - co se týče infrastruktury, technologie, a vůbec vyspělosti, se dostanete tak za padesát let - a to je ještě dost optimistickej odhad."

 

V kuchyni paní Jaurisová naservírovala ořechové řezy, které Eva šokovaně odmítla, neboť „si drží linii". Kávu přijala - dokud ji neochutnala a znechuceně nevyplivla zpět do hrnku se slovy „Můžu dostat espresso?" . Když jí bylo řečeno, že ne, řekla si o sklenici vody. Byla z vodovodu a po natočení se na hladině objevila bílá vrstvička chlóru. Eva  se zvedla a odešla si do auta pro minerálku z Německa. Zato Bohdan byl vděčný strávník. Řezy v něm mizely jako Němci v krytu a kávu s vděkem vypil se slovy „Tohle je lahoda, v nemocnici z automatu nám teče hrozný svinstvo."

 

„A kde je vlastně Milda?", zeptala se Eva ve dveřích. „Snad není někde na táboře? Se sem harcujem tisíce kilometrů..."

„Milošek je ve svém pokoji. Nějak to chudáček nezvládá, jen to na něj moc velkej psychickej nápor."

„Ste ho teda pěkně rozmazlily, patnáctiletej klacek a bude se schovávat...ach jo, někdo z něj bude muset vychovat chlapa. Bohdane, až si popovídáme s Martinou, promluvíš s ním."

 

Povídala hlavně Eva. O tom, jak těžké měli začátky. Bohdan pracoval v chudinské nemocnici pro přistěhovalce, a po večerech se učil anglicky, aby mohl získat lepší místo. Eva pracovala ve fastfoodu a nosila domů nedojedené zbytky, aby ušetřili za jídlo. Naštěstí se Bohdan rychle vypracoval. Plastická chirurgie začala být žádaný obor a Bohdan měl díky své praxi dveře otevřené dokořán. Pracoval ve státní nemocnici - ale Eva ho donutila dát výpověď a odejít do soukromé kliniky, kde nabízeli vyšší plat.

 

„Nemohlas mě poznat, viď? To je zčásti Bohdanova zásluha. Tohle", řekla a položila si prst na nos „dělal Frank, Bohdanův šéf. A tohle", nadzvedla si dlaněmi obě ňadra „je Bohdanova práce. Bohdan totiž umí dělat ty nejlepší kozy na Západním pobřeží. Zpěvačky, herečky, luxusní kurvy - všechny chtěj, aby jim kozy šil dr. Ptacek. Vypadaj totiž úplně přirozeně, a skoro nejsou vidět jizvy! No fakt! Podívej!" Bez varování si začala rozepínat šaty a než se Martina na něco zmohla, stála před ní Eva polonahá a pokládala si její dlaně na ňadra. „Zmáčkni je, no tak, zmáčkni je! Že jsou na pohmat jako opravdový? Že jo? A koukej, vidíš? Jenom taková malá jizvička! A přitom tam dokázal napěchovat takovýho silikonu! Bohdan je fakt génius!" Eva vzala manželovu hlavu do dlaní a políbila jí na začínající pleš.

 

„Vidím, že máš zajímavou práci", vydechla Martina, když se vzpamatovala.

„Tak určitě, je to skvěle placený, akorát se tam nedá dělat výzkum. Ten tam nikdo nezaplatí."

„Di do háje", odvětila Eva, soukající se zpět do podprsenky, „ to bys radši hákoval ve státní? Za plat o třetinu menší?" Výhružně se podívala Bohdanovi do očí. „Anebo bys snad byl radši, kdybysme tu zůstali? Za mizerný peníze se starat o cikáňata, který jejich ožralí rodiče nechali moc dlouho ležet u ohně? A já bych seděla u přepážky na poště, kde uklízečka brala víc než já!" Mezitím co bojovala s knoflíky, zuřivě syčela: „Máme velkej barák, bazén, dvě auta, jachtu, dovolenou trávíme na Havaji a von mi bude pořád kafrat o výzkumu. To je nějaká vděčnost, za to, že sem ho vytáhla z týhle prdele!"

Bohdan beze slova vstal a začal vzdorující Evu líbat na ústa. Potom si něco šeptali do ucha a objímali se. Martina se odvrátila k oknu.

 

„Ford Mustang. Ten je Bohdanův. Já mám velkýho Chryslera, kombíka, na nákupy. A Bohy si chce ještě koupit Jaguára z roku 1960, pro radost. Ale ten chlápek chce za tu rachotinu děsný peníze. Tak ještě nevím, jestli to Bohdanovi dovolím."

„A co vlastně děláš ty?"

„Já? Co asi dělám. Můj manžel má zodpovědnou, náročnou práci, tak je moje povinnost starat se o rodinný hnízdo - aby měl útulnou klícku, kde si večer odpočine a nabere sílu. A taky musím pečovat o sebe - manželka plastickýho chirurga musí bejt krásná, a reprezentovat ho."

Eva začala vyprávět o večírcích, které pořádá pro ostatní lékaře a jejich manželky, a na které se občas nechají pozvat i prominentní klienti. O svojí sbírce fotografií se slavnými osobnostmi, kterou vystavila v jejich obýváku. Švitořila a švitořila, až jí Martina přerušila.

 

„A nezeptáš se, co jsem celou tu dobu dělala já? Jak jsem se starala o vašeho syna, jak jsem se kvůli vám dostala do problémů? Ten váš útěk mi zničil kariéru!"

Eva vyprskla: „Kariéru! Ona tomu říká kariéra - kafíčko, soudruhu řediteli, pošta, soudruhu řediteli, přijela sovětská delegace tak musím utřít ty zvratky a zavolat na záchytku, soudruhu řediteli...BOHDANOVI šlo o kariéru, holčičko, a udělat jí mohl jedině na Západě! Tady by se z něj nikdy nestalo to, co je z něj teď! A co se týče Mildy - stejně ses nevdala, tak ti aspoň dělal společnost, abys nebyla tak sama."

„Nevdala", řekla smutně Martina, „protože mě pořád potřeboval, neměla jsem čas na sebe. A když se někdo objevil, tak ho Milda nesnesl."

„Ti řikám, že sis ho moc rozmazlila. Bohdane, musíš si s ním jít promluvit, už nemáme moc času. Jestli chceme stihnout zejtra to letadlo a eště si musí sbalit."

„Sbalit? Vy ho chcete vzít s sebou?"

„Samozřejmě, vždyť jsme jeho rodiče."

„Na prázdniny?"

„Nafurt! Co sis myslela? A ty Bohdane, jdi už!"

Martina zůstala sedět na židli beze slov, zatímco Bohdan postrkován Evou vyšel ze dveří směrem k Mildovu pokoji. Za chvíli byl slyšet hysterický řev.

On s vámi nikam nepojede, pomyslela si Martina vděčně. Nechali jste ho tu, opustili. A proč? Nikdo vás neutlačoval, nepronásledoval. O politiku se ani jeden z vás nezajímal. Vás zajímaly vždycky jenom prachy.

 

Martina se zvedla a pomalu šla k Mildovu pokoji. Bohdan byl nalepený na dveřích a zoufale svíral kliku v ruce. Eva neklidně popocházela jako lev v kleci.

„Proč ho vlastně chcete? Nechali jste ho tady bez mrknutí oka. A teď po deseti letech ho mermomocí chcete zpátky?"

Eva si zapálila cigaretu, aniž by se zeptala, jestli to někomu nevadí.

„Když Bohy pracoval na pohotovosti a dělal zkoušky z angličtiny, otěhotněla jsem. Dítě jsem nechtěla - no když sem si představila, jak bysme žili z Bohdanova bídnýho platu tři...řekla jsem mu: Hele, až budeme mít barák, tak si dítě klidně uděláme, ale teď ne. Můj doktor, to pako věřící přecitlivělý, mi to rozmlouval. Tak to udělal nějakej řezník na klinice, kde se specializovali na tyhle věci. Ale něco při tom podělali, protože když jsme se nedávno začali snažit o mimino, tak se zjistilo, že už další děti mít nemůžu. Tak jsme se rozhodli, že si vezmeme Mildu zpátky."

Mezitím se dveře od Mildova pokoje otevřely. Bohdan vrhnul nevěřícný pohled po Evě, která na něj zuřivě gestikulovala, ať jde do pokoje. Bohdan tam zaplul a kupodivu se řev už neopakoval. Byl slyšet jen Bohdanův melodický hlas a Mildovo občasné vzlyknutí. Po chvíli se dveře otevřely znovu, Bohdan se vyklonil a mávnul na Evu, která rychle típla cigaretu o dřevěné obložení a zaplula do pokoje za ním.

 

Martina s tupou hlavou odešla do obýváku. Dívala se z okna na červené auto, které se na rozbité silnici vyjímalo tak nepatřičně. Čas se zastavil.

 

„Martino? Tak my už jedem! Tys tu usnula, viď?"

Martina vystartovala z křesla a spatřila usmívajícího se Bohdana, spokojenou Evu a mezi nimi Mildu se zarudlýma očima, které klopil k zemi.

„Mildo? Tak ty mě tu chceš opustit?"

„Děkuju ti za to, že ses o mě starala v rámci svých omezených možností", odříkával Milda naučenou frázi jako kolovrátek, „a já už tě nebudu zatěžovat svými nároky a odevzdám se do péče mých rodičů, do které i ze zákona patřím. Bude to tak lepší pro nás všechny, což jistě sama jako rozumná žena chápeš."

Martina se rozplakala, objala Mildu a připomínala mu všechny krásné okamžiky, co spolu zažili: jak ho učila jezdit na kole, jak surfovali na Slapech, jak ho vzala do Prahy do ZOO. Milda odvracel tvář a zadržoval vzlyky. Když ho Martina pustila a on byl opět schopný mluvit, vypadly z něj jen dvě věty.

„Ten červenej Mustang bude můj. Vědělas, že v Americe dostaneš řidičák už v šestnácti letech?

 

Pak stála Martina dlouho u okna a dívala se za červeným Fordem Mustang, který odvážel deset let jejího života.

 

 

KONEC

 

 

12.10.2014  (upr. 12.4.2015)
Miláčkové

Miláčkové

 

Viktor nemohl přehlédnout, jak Sandra září štěstím. Blonďaté kudrny se jí vznášely kolem obličeje až připomínala smějící se sluníčko. Srdečně se přivítali a horoucně políbili na obě tváře. Viktor ztěžka dosedl do křesla a objednal si karamelové latte s perníkem. Naklonil se k Sandře, která neklidně poposedávala a oždibovala odchlípnutý růžek nápojového lístku.

 

„Tak spusť!"

„Viktore, je to neuvěřitelný - s Allanem čekáme miminko!"

„To je ale fantastický! Gratuluju! Allan už to ví?"

„Jasně, včera jsem mu to řekla, hned jak jsem si udělala ten test. To víš, samozřejmě že má radost. Hned začal googlit jména. Věděl jsi, že úspěch tvého dítěte závisí mimo jiné na jménu, které mu dáš? Na netu o tom existují statistiky. Ale zatím jsme žádné nevybrali - no máme na to ještě půl roku času. Allan už ale vyhledal porodnici s nejlepším hodnocením a rezervoval mi tam místo. A těch odborných článků, co mi vyhledal...to v žádným případě nemůžu stihnout přečíst. Asi ho požádám, aby mi z toho udělal výcuc a večer mi převyprávěl."

„Minule jsi neříkala nic o tom, že byste plánovali rodinu. Kdo je vlastně dárce?"

„Jeden pětadvacetiletý vysokoškolák, hnědooký blonďák, žádné dědičné nemoci..."

„Prostě ideál."

„Přesně tak. Allan si ho v té jejich databázi sám vybral. Strávil s tím několik dní a nocí. To bys nevěděl, kolik lidí chodí darovat sperma. A přitom skoro každý má nějaké dědičné zatížení: rakovina, krátkozrakost, srdeční potíže, celiakie, alergie...Ale ten náš je prostě dokonalý."

„To rozhodně. Ještě jednou blahopřeju."

 

„Díky. A co ty a Olivie? Jak to jde?"

„Perfektně. V životě jsem nebyl šťastnější. Olivie přesně ví, jaký jsem, co chci, dokáže přesně rozpoznat mojí náladu a podle toho se ke mně chovat. Když jsem naštvanej, utěšuje mě, když jsem veselej, povídá si se mnou. Když jsem unavenej a přepracovanej, tak mi pustí relaxační hudbu a nechá mě odpočívat. Jsme spolu absolutně sladěný."

„Vidíš, já jsem ti říkala, že je to lepší, než chodit s živým člověkem, a tys mi nevěřil. A teď si srovnej, jaké to bylo, když jsi chodil s Klárou."

„Strašný. Když jsem se vrátil domů unavenej z práce, tak si za každou cenu chtěla povídat - o blbostech, co mi byly úplně volný. Jak si její kolegyně naschvál koupila stejnej svetřík, jak jí jiná tajně upíjí čaj s guaranou. Když jsem si povídat nechtěl, tak se urážela. Nebo že nedávám dolů záchodový prkýnko. To byly diskuse na hodinu. Olivie na záchod nechodí a tim je to vyřešený."

 

Oba se od srdce smáli. Jeho smích byl hluboký a dunivý, její vysoký a zvonivý.

 

„Ale když jsem si s ní začal, tak jsem si nedokázal představit, jak budeme mít sex. Jestli je to vůbec možný, mít spolu sex. Jasně, teď už vím, že to je to nejjednodušší. Koupěj se komponenty, nástavce, přípojky - a jde to. A vývoj jde v tomhle brutálně dopředu. Za chvíli už budou umět zařídit tak, aby byl sex s počítačem stejnej jako s živou ženskou. Na to se moc těším."

 

Viktor upil ze své kávy a Sandře začal zvonit mobil.

„To je Allan. Ahoj lásko, co potřebuješ? Kočárek? No ty jsi rychlík, tak brzo! Jakej - víš co, pošli mi fotky. Jsem v kavárně s Viktorem. Pozdravuje tě. Chceš mu něco říct? Počkej, dám tě nahlas!"

 

Přes celou obrazovku Sandřina mobilu se objevila fotografie tmavovlasého muže ve středních letech, s jemnými vráskami kolem očí a decentním strništěm na bradě.

„Ahoj Viktore, tak prý už jsi to slyšel!"

„Jo, Sandra mi to právě oznámila, gratuluju vám oběma!"

„Říkala ti Sandra o té oslavě? Chystáme takovou menší akci u nás doma, doufám, že přijdete i s Olivií."

„Určitě, vezmu jí s sebou."

„A jak vám to klape?"

„Jak jsem už říkal Sandře, je nám spolu dobře. I když na začátku jsem musel v jejím nastavení udělat pár změn. Některý vlastnosti jsem musel přeprogramovat, než jsem to vyladil."

„To já jsem v Allanově nastavení neměnila skoro nic. Zamilovala jsem si ho okamžitě takového, jaký je."

 

Sandra se zavřenýma očima mlaskavě políbila obrazovku.

 

„Já tě taky moc miluju. Kdy přijdeš domů?"

„Brzy, jen s Viktorem dopijeme to kafe, skočím si ještě na manikúru a vyrazím."

„Nejezdi přes Barrandovský most, je tam bouračka. Dvě dodávky v sobě, stojí to tam v obou směrech."

„Dobře, díky za radu. Zatím, lásko."

„Na viděnou, miláčku, pa!"

 

Sandra ještě jednou obrazovku políbila, než Allanova fotografie zmizela.

 

„A co ty a Olivie, neuvažoval jsi o rodině?"

„Ale uvažoval, jenže v našem případě je to o dost složitější. Dárkyni vajíček by Olivie našla, ale s náhradní matkou je to horší. Tady za to chtějí strašné peníze. Musel by se sehnat někdo za hranicemi. A potom - vždycky tam těch oplodněných vajíček vloží radši víc, protože všechny se neujmou. Ale bývají z toho vícečata, a představ, jak by se o takový trojčata, čtyřčata staral sám."

„Ono se to časem určitě nějak usnadní, uvidíš. Ty jako chlap nemusíš na rodinu tak spěchat."

 

Než Sandra odešla, ještě chvíli si povídali. Sandra pochválila Viktorovu fialovou košili s proužkem, kterou mu Olivie vybrala. Až ona mu ukázala, že černá a šedá nejsou jediné barvy, které smí muži nosit.

 

„Dovedeš si představit, jak bychom žili, kdybychom naše miláčky neměli?"

„Jak? No museli bysme chodit s jinýma lidma. Například spolu navzájem."

„My dva? Spolu? Dokážeš si to představit? Já mám ráda asijskou kuchyni, ty jíš knedlíky se zelím. Já si ráda popláču u romantických filmů, ty máš rád akčňáky. Já sleduju seriály a ty každý večer koukáš na fotbal."

„Ty jsi nekuřačka, já si občas zapálím. Ty ráda cestuješ po památkách, mě to ubíjí. Já miluju adrenalinový sporty, ty máš strach z výšek. Kdybychom my dva žili spolu..."

„...tak bychom se asi navzájem pozabíjeli."

 

 

KONEC

5.10.2014
Ještě ani nedejchám, a už vydělávám

kresby nove 109.jpg

 

 

Ještě ani nedejchám, a už vydělávám

 

Zanedlouho se narodím, na což bych se měl těšit, ale je to přesně naopak. Nejen, že mě nečeká to, co většinu z vás – milující rodiče. Mě je navíc jasný, že budu mít naprostý utrum se soukromím – teda, ne, že bych ho teď měl. Moje fotky se v bulvárních časopisech objevujou už teď.

 

Jedna věc je jistá: jakmile opustím tělo ženy, které bych měl říkat matka, a budu špinavej od krve mžourat na svět kolem sebe, hned ke mně přiběhne armáda fotografů a začnou cvakat, fotky pošlou do redakce mailem hned z čekárny, grafici to plesknou na titulní stránku a další exkluzivní nášup fotek bude vevnitř. Hned druhej den si to poběžej všichni koupit – všichni, i ti, co tvrděj, že je to nezajímá, protože o čem by se bavili v práci o polední pauze, že jo?

 

Před šesti měsícem, kdy jsem ještě nevěděl, jestli jsem kluk, nebo holka, poněvadž jsem si dole nedokázal nic nahmatat, jsem si vybíral jména, který bych mohl mít ať už jako kluk, nebo jako holka. Staročeský jména, neobvyklý jména, zapomenutý jména. Nakonec sem vyfasoval Pepíčka, jako půlka tohohle národa.

 

Mí rodiče se nikdy nemilovali. Nejsem ale nechtěný dítě, ani omyl, to vůbec ne. Přesně naopak.

 

Tenkrát večer seděl můj zploditel (po něm mám mimochodem to supertuctový jméno Pepíček) sám doma na gauči. Jeho manželka odjela moderovat nějakou snobskou akci – vyhlášení golfisty roku, nebo nějaká charita pro děti na vozíku – tím si nebyl jistej, copak jí věnoval pozornost, když mu to říkala? On nesnáší šampaňský, z těch bublinek ho pálí žáha a to blbý suši je tak malý, že se z něj nenají.

 

Má prostě rád svůj klid doma před velkoplošnou obrazovkou svýho domácího kina. Tak tam tak sedí, a najednou zazvoní zvonek.

 

Moje jakože matka se tváří, jako by jela kolem čistou náhodou, „viděla jsem, že se u vás svítí, tak jsem si řekla, že se stavím“, těžko říct, jestli jí to věřil, ale na tom nesejde. Pozve jí dál a naleje jí víno, k jídlu bohužel nic nemá, návštěvu nečekal. Tak tam seděj na gauči před gigantickou obrazovkou, na který běží nějakou dokument o velrybách, „to snad není možný, člověk si platí kabelovku se sto padesáti programama a jediný, na co se dá koukat, sou velryby“. Zpočátku vesele švitořej, ale po pár skleničkách jsou čím dál víc zamlklí, je jim už nejspíš jasný, že spolu skončej v posteli, ale potřebujou na to asi dostat odvahu, nebo spíš zploditel doufá, že se s nějakým tím promile v krvi nebude druhej den ráno cejtit tak provinile, až mu manželka přiveze čerstvý koláčky a začne vyprávět jak bylo na golfovým/ dobročinným večírku.

 

Jeho ruka se nenápadně přesunula na její koleno, ona pořád předstírá, že sleduje velryby, teprve až za pár minut mu její ruka nesměle prohrábne vlasy. Potom oba beze slov vstanou a odcházejí po schodech nahoru.

 

Když zploditel v manželské posteli usnul, matka vylezla a oblékla se, boty si vzala do ruky, aby ho nevzbudila. Auto nechala zaparkované dál od domu, ale na cestě k němu se neovládla, vytáhla z kabelky svůj ocingrlátkovaný iPhone a volala nadšeně svojí matce. Potom vyťukala SMSku zploditeli, kde ho ubezpečila, jak bylo všechno krásný, fajn a super, a že se mu brzy ozve.

 

On teda ráno vystřízlivěl, ale výčitky, který očekával se nějak nedostavily, ale v podvědomí se naopak rozrůstal pocit hrdosti, že on, takovej starej paprika, sbalil mladou holku.

 

Jo, sbalil, prdlajs, kdybys věděl, fotříku, jak to na tebe pěkně vymyslela.

 

Od tý doby se viděli skoro obden, někdy se sešli po domluvě, někdy se matka „náhodou“ objevila tam, kde byl zrovna zploditel, ať už s manželkou, nebo bez ní.

 

Pořád jí opakoval, jak je pro něj rodina důležitá, jak nechce ublížit manželce, a už vůbec ne dětem, a pár minut na to už se s mojí matkou vášnivě svíjel na zadním sedadle auta, na kuchyňský lince u ní doma nebo v manželský posteli, kterou sdílel se svojí ženou.

 

Mohla sis tu námahu ušetřit, mami, protože už tu první noc, kdy si v týhle posteli ležela, sem se ve tvým břiše začal skládat dohromady. Kouzelnej čůrací papírek ti to ale řekl až za dva měsíce po tom.

 

Když se to babička dozvěděla, skákala radostí do vzduchu, co jí to její tloušťka dovolila. Se slzama v očích matku objímala a říkala jí: „To je bomba, to je super, jen počkej, nech všechno na mě, udělám z tebe hvězdu!“

 

Za dva dny přišla skupina tří lidí. Moje matka se na jejich návštěvu dobře přichystala, a pod vedením babičky se naučila, co jim má říct:

 

„Pepa a já se milujeme už dlouho. Byla to láska na první pohled, znáte to, jenom jsme se jako na sebe podívali a hned sme měli pocit, jak to říct, no jako bysme našli svý to, duchovní dvojče, nebo tak něco. Von Pepa nechtěl ublížit svý rodině, protože mu nich jako fakt záleží, tak jsme se snažili, no, bejt jenom jako kamarádi, ale vono to dlouho, žejo, nešlo. No a Pepa se teda rozhod, že všechno manželce řekne, že jako má tý přetvářky dost a že chce bejt se mnou, protože voni si už ani nerozuměj a vona mu navíc několikrát byla už nevěrná, ale já jí nechci pomlouvat, takže prostě jí to Pepa řek a vona, že mu ten rozvod nedovolí, jí prostě nestačí, jak ho celej život trápila, vona si ho totiž vzala jsem kvůli penězům, tak mu chce prostě dál ubližovat a představte si, že dokonce volala mně, napřed, ať prej se s Pepou rozejdu a potom, když zjistila, že čekám dítě, tak mi začala vyhrožovat, že mě a dítěti něco udělá! No já se normálně bojim teď z domu, aby mi něco neudělala, žejo. Úplnej psychopat, prostě.

 

Pepa jí řek: Vem si můj barák, vem si všechno, co mám, jenom mě nech odejít s mojí láskou Laurou – no a vona začala ječet a rozbíjet nádobí, a vyhrožovala, že mu sebere děti a odstěhuje se s nima do Austrálie, aby je už nikdy neviděl a že nikdy nedopustí, aby byl Pepa šťastnej s jinou.“

 

Tenhle příběh byl tak dojemnej, že i redaktorka začala popotahovat. I když pochybuju, že mojí matce někdo tuhle story z červený knihovny věřil, o hledání pravdy v jejich branži ale nejde, oni musej ty svý noviny nabít emocema, aby to lidi kupovali.

 

Já bych teda docela rád věřil tomu, že se moji rodiče maj rádi a že maj rádi mě.

 

Druhej den ráno vstala babička za svítání a vyhnala svýho starýho, ať běží koupit noviny. Mezitím vytáhla z postele i mojí matku a obě čekaly v obýváku u kafe, až jim manžel a otec přinese plod jejich snažení.

 

Plátek, co přines, vypadal dost uboze. Vytištěnej vyblitejma barvama na tom nejlacinějším papíře, kterej strukturou připomínal toaleťák, ale babička ho brala do rukou jako klenot, vždyť tohle čte většina populace. Existujou samozřejmě časáky na křídovým papíře, svázaný a s lesklou obálkou, do nich se člověk taky může dostat. Ale aby se tam dostal, musí z něj bejt hvězda, celebrita. A k tomu, aby se jí stal, mu můžou pomoct právě takovýhle toaletní noviny.

 

„Já věděla, že to dotáhneš daleko, princezno moje“, vzlykala babička, „tvoje fotka na titulní stránce. Čtyřikrát sem potratila, než ses mi narodila ty a teď je z tebe hvězda. Všechno to utrpení si mi vynahradila.“

 

Užij si svojí slávu, matko, než papír s tvojí fotkou skončí v něčích kamnech, než ho hajzlbáby rozřežou na kousky, do kterejch ženský budou balit použitý vložky.

 

Ještě ten den přišli na bleskovou návštěvu další pisálkové, kterým matka potvrdila to samý, co už v novinách vyšlo. Řekla jim, že je s otcem svého dítěte v kontaktu, ale že se raději nechtějí scházet, protože jeho manželka je všeho schopná.

 

Potom jim zapózovala venku u bazénu, vzala si bikiny aby na fotce bylo vidět její pomalu se rýsující bříško. Potom je babička vypakovala a přitom je nemilosrdně zkasírovala, každýho o několik tisícovek.

 

„Ani Madonna si neúčtuje peníze za rozhovor“, bránil se jeden.

 

„Jenže Madonna tu byla naposled před třema rokama a ty o něčem psát musíš, aby ses uživil“, odbyla ho babička, která jim všem suverénně tykala.

 

Předpokládám, že o mojí existenci se zploditel dozvěděl z novin. Možná, že mu je přinesla jeho rozzuřená manželka, protože on se o společenský dění nezajímal. Každopádně se před ní dušoval, že s mojí matkou nikdy nic neměl, což mu zpočátku asi i věřila, protože za prvý, on nebyl zrovna idol žen. Za druhý, moje matka se začala honit za slávou už nějakej ten rok zpátky a snažila se uhnat nějakýho postaršího prachatýho týpka, aby se mohla přiživit na jeho jméně, ale nevycházelo jí to.

 

„Dyť co to taky bylo za nápad,“ povídala takhle jednou večeře babička, „spát s chlapem, o kterým beztak všichni vědí, že je děvkař a stejně už spal s každou – to nikoho nezajímá. A eště se hlídá, aby ti neudělal dítě. Ztracenej čas, naprosto ztracenej čas.“

 

„Aspoň si holka něco užila“, zazubil se její manžel.

 

„Užila, to jo, to víš, že jo, co si tak asi mohla užít, co si ženská tak může užít s chlapem, co sem si kdy já užila s tebou, prosimtě?“

 

Moje matka se začala hýkavě smát a její otec zahanbeně sklopil oči do rozčvachtané směsi masa se zelím.

 

Cirkusová sláva má jepičí život, to věděla babička moc dobře. Proto se jí s matkou snažily živit, jak jen to šlo. Zásobily bulvár s každou maličkostí, která se mě týkala. Když mi koupily nechutný dupačky ve kterejch mimino vypadá jako los (i s parohama, nekecám), noviny otiskly fotku. Když mi koupily kočárek z černý koženky s logem Louis Vuitton, noviny otiskly fotku.

 

Když se matce začalo pořádně kulatit břicho, protože sem už pořádně vyrost, nechala se vyfotit, jak leží úplně nahá na kožešině z ledního medvěda, intimní partie zasypaný hromádkou bílejch okvětních plátků z růží.

 

Když se matka vydala do společnosti, brala si pořádně upnutý šaty, aby vypouklinu svýho břicha pořádně vystavila na odiv. Jako její náhrdelník od Swarovskýho a kabelka od Vuittona, i já byl její módní doplněk.

 

A jednoho dne, aniž by na mě kdokoliv bral ohled, otiskli MOJÍ fotku.

 

Jak se vznáším v plodový vodě, cucám si palec a netuším nic o tom, že mě někdo fotí. Vzali mě z takovýho úhlu, že je vidět moje nádobíčko a kdybyste ho náhodou přehlídli, ukazuje k němu velká červená šipka s nápisem JE TO KLUK!

 

Výtisk nám samozřejmě přinesl děda ještě začerstva. Zatímco se všichni radovali, že už je zase rodina na titulní stránce, já sem vevnitř začal skákat, kopat a kdybych mohl křičet, tak křičím: „Ty náno pitomá, eště sem se ani nenarodil a už si ta nejblbější část národa prohlíží moje intimní partie! Já nechci bejt děvka bulváru, stačí, žes jí udělala ze sebe!“

 

Matka se chytila za břicho a bědovala: „Už to do mě zase kope. Už se nemůžu dočkat, až se vyvalí ven a bude pokoj. To tam nemůže jen tak sedět a dělat mi hezký bříško? To sebou musí furt mlít?“

 

„No tak holka, musíš něco vydržet, stojí to za to, podívej se, jak jsi díky tomu slavná. A těch nabídek co máš: reklama na sunar, focení těhotenskejch šatů, kolekce kočárků – když si ještě nebyla těhotná, tak tě nechtěli ani do komparsu. A dáváš čtyři rozhovory tejdně. To za to stojí, ne?“

 

Matka uznala, že ano, ale postěžovala si, že nemůže spát na břiše a že nechápe, proč nedělají císařskej řez na požádání.

 

„Ty si blbá, přece si nebudeš zbytečně kazit břicho jizvama? Oni ti něco píchnou, nějakej ten epidurál, potom to tak nebudeš cejtit.“

 

„Ale žádný další dítě už nechci“, uzavřela diskusi matka, „příště adoptuju černouška z Afriky.“

 

„To je nápad“, zaradovala se babička, „to je ještě větší trhák, než mít vlastní dítě.“

 

Zploditeli se dařilo chlácholit manželku dost dlouho. Ubezpečoval jí, že moje matka je šílená, že jí jde jen o slávu a že ho nařkla křivě. Přísahal, že se jí nikdy ani nedotknul. Mezitím mojí matku bombardoval SMSkama a telefonátama a prosil jí, aby šla na potrat. Když už tohle řešení bylo passé, na tři měsíce se odmlčel. Mezitím se snažil bejt vzornej manžel a dokonce svojí ženu doprovázel na všechny ty nudný golfově dobročinný akce s kyselým šampaňským a prťavým suši. Ale důvěra jeho manželky postupně vyprchávala a jednoho dne našel zploditel před domem svoje kufry.

 

Nenapadlo ho nic lepšího, než přijít k nám.

 

Prostě přišel a zůstal, moc řečí se kolem toho ani nenadělalo. Najednou s náma bydlel pod jednou střechou, válel se u bazénu, koukal s tchánem na televizi, spal s mojí matkou. A neustále telefonoval s exmanželkou a právníkem, kvůli čemuž se zavíral na záchodě, ale stejně to bylo jedno, protože jsme ho slyšeli.

 

S mojí matkou se začal objevovat i na veřejnosti. Znudění fotografové bulvárních magazínů byli nadšení, že můžou vyfotit „kontroverzní pár“.

 

S blížícím se porodem psali o matce čím dál víc, ž čehož měla radost i když ne všechny články o ní vypovídaly lichotivě. Je fascinující, jak vás ti samí novináři z toho samýho plátku dokážou jeden den vychválit a druhej den absolutně ponížit. Ale nikdo si nestěžuje. Je to součást hry. Jeden den napsali: „Víme to první: Laura bude rodit do vody!“ a den nato: „Co sakra dokázala tahle holka, že se o ní pořád tolik píše?“ Další titulek zněl: „Těhotná Laura nahoře bez – pánové, budete slintat“ a pak zase: „To je hnus! Laura přibrala dvacet kilo a vypadá jako buldozer!“

 

Tři týdny před porodem odešla babička něco zařizovat a vrátila se akorát k večeři a se spokojeným výrazem nám oznámila:

 

„Prodala jsem Blesku práva na porod! Za milión! Ty, Lauro, z toho dostaneš dvě stě padesát litrů.“

 

„No moment“, povídá můj zploditel, „to dítě je moje a Lauřino, takže si ty prachy zasloužíme hlavně my dva!“

 

„Já se s tim balvanem devět měsíců tahám a mám dostat jenom čtvrtinu?“

 

„Měla bys dostat aspoň polovinu, a druhou půlku bych měl dostat já.“

 

„A za co? Neudělals pro to dítě nic, kromě toho, žes ho udělal!“

 

„Rozbilas mi manželství a zničilas mi život! Schválněs mi nastrčila Lauru do postele, nenávidim tě, ty vodbarvená mumie!“

 

„Já sem manažerka projektu“, konstatovala babička, „takže ty prachy patřej hlavně mně. Byl to můj nápad a polibte mi všichni prdel.“

 

Potom se ty imbecilové hádali celej večer až do noci, nadávali si do kurev, děvkařů a kuplířek, pak jim došla energie, tak se opili a šli spát, přičemž zploditel se pokusil, jak jen mu to její obří břicho dovolilo, usmířit se s matkou.

 

Proč je sakra někdo zvědavej na mý fotky těsně po narození. Na fotky normálního mimina, stejnýho jako tisíce ostatních? Copak sem nějakej novej mesiáš? Proč pořád chcete čumět do soukromí cizích? To neumíte žít svůj vlastní život, lidi?

 

Už se to blíží. Za chvíli budu na světě, nahej a bezmocnej, vystavenej na milost a nemilost foťákům, kamerám a mobilům. Pak mě budou fotit, jak si dělám do plen, jak sedím na nočníku, zdokumentujou každej můj pohyb a předložej národu na stříbrným podnose – teda vlastně na toaletním papíře. Dlouho to ale trvat nebude.

 

Dřív nebo pozdějc se musí objevit někdo jinej, kdo na sebe strhne chvilkovou pozornost. Nějakej novej skandálek, kterej rozvíří hladinu tohohle rybníka. A o mě ztratěj zájem.

 

A kdyby ne, tak až vyrostu, všechny ty foťáky jim rozmlátim a paměťový karty jim nacpu do prdele!

 

5.10.2014
Neblahé tušení pana Ambrosia

(Bajka o tom, kterak se tři výtečníci,aneb bujaří nadčlověkové shledali a navždy spřátelili.)



Nevěděl, kam se má podívat, a dokonce ani to, co si počít. Zkrátka...nevěděl toho mnohem více,

což ho naplňovalo pocitem jisté sklíčenosti. V očích, jiskřících šílenstvím rozpoznati bylo možné jistý chorobný stav pana Ambrosia. Zatvrzele odmítal jakákoliv „dobrá“ opatření, jež poskytnouti by mu mohla, způsobem dostatečným jistou přiměřenou ochranu a tím útěchu před něčím, jenž sice vnějšími znaky vykazovalo jakousi „nemoc“ - ale prozatím nepoznanou.

Byl pevně přesvědčen, že je zcela zdráv a na vysvětlenou svůj současný stav přisuzoval spíše své duševní a duchovní krátko trvající odchylce, kterou způsobila hrůzostrašná příhoda, jenž se před nedávnem za velice záhadných okolností stala.

Azor měl neblahá tušení.

Jisté bezesporu bylo to, že Azor žádná neblahá tušení nikdy neměl a míti ani nemohl, protože neexistoval. Však právě proto a pro nic jiného...smýšleje v duchu tomto, nemohl se pan Ambrosius zbavit určitého neblahého tušení, aneb toho, že Azor tušení má.

Shromažďoval všechno, co by snad jen pouhým náznakem přivedlo ho na stopu Azora.

Bylo to beznadějné.

Kdykoliv byl pevně přesvědčen o tom, že Azor neexistuje, pokaždé nastal přesný opak. Azor nabýval na své existenci takovou měrou, že nebylo již pochyb o jeho opravdovosti.

Tato negace rozumu vyústila v již hrozivé a velice nebezpečné neblahé tušení, že Azor vlastní neblahá tušení. Nápadný rozdíl byl zřejmý, zatímco pan Ambrosius své tušení znal, nemohl přijít na kloub toho, čeho se týkají tušení Azorova.

Je snad existence Azora závislá na jeho původci? Je modelem? Je snad skutečností? Vždyť model je nápomocným abstrakčním prostředkem, aneb náznakem skutečnosti, nikoliv skutečností samotnou.

Je snad Azor ve své podobě (bez podoby) pouhým klíčem k jeho skutečnému bytí?

Je metodou?

Asi ne.


Pane Ambrosiusi, pane Ambrosiusi! Slyšíte mě? Vstávejte prosím. Je pravé poledne.“ dosti nešťastně pronesla Elisabet. Nemohla si vysvětlit tvrdý a dlouhotrvající spánek pana Ambrosia.

Věděla, že s ním není něco v pořádku. Její nesmělost a snad i „cosi jiného“ jí však ale bránila v tom, aby se pana Ambrosia zeptala přímo, ale vrozený pozorovací talent, instinkt a tušení této ženy, patřící ženám jako takovým… dopomohl jí k nezvratnému a neklamnému přesvědčení o nastupující nevysvětlitelné nemoci, spíše duševního rázu tohoto nešťastníka.

Byla již během své praxe, aneb praxe Alžběty, navyklá přihlížet, zvláštním výstřelkům pana Ambrosia, patrně vzniklým jeho přepracovaností a úzkostlivým staráním se (a to s nesmírnou až pedantskou péčí) o „věci“ krásně vedlejší.

Nikdy se však nestalo, a to pracovala ve funkci Alžběty již několik let, aby ho nemohla vzbudit.

Pan Ambrosius z tohoto důvodu utrpěl mnohé pohmožděniny, obzvláště na hlavě.

Uchopil gumové kladívko ležící na jeho přikrývce a bezmyšlenkovitě ho položil na noční stolek. Svým zraněním patrně nepřisuzoval žádný význam, protože si jich vůbec nevšiml a nečekaně hbitě vyskočil z postele.

Alžběta chtěla utéci, neboť si myslela, že ji pan Ambrosius chce…ale naštěstí si včas uvědomila, že je Elisabetou.

Pan Ambrosius přistoupil až k Elisabetě a jemným a sladce znějícím šepotem jí do zvukovodu cosi nařizoval. Byly to nádherné melodie, ze kterých se Elisabetino hezké, mladé a oblé tělo rozechvělo nepředstavitelným vzrušením.

Alžběta Elisabetu rychle probudila a obě se v jednom těle, a konečně i duši, zaposlouchaly do obsahu záhadných slov pana Ambrosia.

Ne, již nebylo pochyb - chtěl Azora!

Ačkoliv sám zcela nevěděl kým a čím Azor je a jaká neblahá tušení v sobě skrývá, stále trval na svém šíleném požadavku.

Alžběto - počkejte, prosím!

Slyšíte?

Znáte AZORA?

Již jste o něm slyšela?“

Alžbětě se okamžitě zjevil pes.

Je to pes?“

Áááách! - že mne to jen nenapadlo. Zlato, ještě že vás mám. Ani netušíte, jak svoji úlohou Ženy pomáháte nám, pravdy chtějícím, bádajícím duchům, aneb mužům k rozšiřování a rozsvěcování naší geniální mysli.“

Alžběta se úslužně uklonila, kdežto Elisabeta začala nevýslovně zuřit a chtěla pana Ambrosia neprodleně harpunovat.

Pan Ambrosius změnil názor. Najednou si byl vědom toho, že v obdobné situaci by snad každého troubu napadl právě zmiňovaný pes, a tak tuto eventualitu nemohl přijmout.

Počal podezírat sám sebe, že Alžbětu nenávidí, jelikož se unáhlil s pochvalou ženě, která mu vlastně ničím nepomohla, ba právě naopak.

Bál se však podívat této ženě do očí, protože správně vytušil, co by následovalo.

Uzavřel se do sebe a řekl: „Alžběto! Ne…nechci psa, rozumíš, nechci.“

Chci Azora!“

Najednou si ale uvědomoval, že bez pomoci této Ženy nic nesvede, a že se možná zmýlil, když o ní v duchu takovýmto způsobem smýšlel.

Elisabeta moc dobře věděla, co se děje v jeho hlavě, a cynicky se usmívala nad svým budoucím vítězstvím.

Pan Ambrosius se přestal ovládat a na znamení toho, jak vlastně tyto domácí „mazlíčky“ k smrti nenávidí, začal se chovat jako pes. Štěkal, vrčel, a kdykoliv se přiblížil na svých čtyřech nohou k Alžbětě, nemilosrdně ji pokousal. Jeho nemoc ho přiměla k opravdovému pocitu, že trpí psí padoucnicí a proto začal slintat, až se mu tvořila pěna u huby. V nechutných křečích svalil se na podlahu, a omdlel. Elisabeta ho rázně profackovala a probudila tím nešťastného pana Ambrosia ze simulantství, které na něm tolik nenáviděla.

Vstávejte. Povídám...vstávejte chlape bídná!“

Pan Ambrosius ji chtěl okamžitě tvrdě ztrestat, ale vzápětí s hrůzou zjistil, že mu nezbývá sil, a proto se hystericky rozplakal.

Alžběto, Alžběto, co mi to děláš, vždyť…….“

Elisabeta mu přestala hubovat, neboť věděla, že má vyhráno. Ano...tohle si vždycky přála...vidět poníženého Muže, nikoliv muže.

Alžběta se rychle probudila a soucitně a láskyplně líbala a laskala pana Ambrosia všude tam, kde muž cítí vzrušení. Ne...neodmítl tyto polibky i jiné laskání, snad proto, že se nacházel v tomto nevýhodném postavení, a také proto, že si jasně uvědomoval skutečnou krásu Alžběty. Snad právě proto před ní poklekl a objal její nohy. Se srdcervoucím patosem začal milé, leč překvapené Alžbětě, vyznávat lásku:

Kde obavy a nesnáze jste? Kam - povězte kam jste se uschovaly? Kde hledat pro vás mám já nechat? Ne, vy rozverné, škádleníchtivé a kverulantské Mocnůstky.

Ne, ne……

Třeste a bojte se hněvu mého, neboť jsem vám vyhlásil válku!

A kdyby v útrobách srdce Země, ve zkažené mysli a srdci Ničemy jste se nacházely - Slovy a především skutky Lásky vás ukamenuji.

A kdyby v útrobách stálice nejjasnější, toť ve Slunci samém, vaše ničemnost vařila se škodolibou radostí a zvrhlostí - zavrhnu slunce a Měsíc stane se mi králem.

A přec děkuji vám všem, že otrokem zajatým v pochybnostech slova i světa, protloukám se veškerým svým vnímáním tím, co životem se zove.

Snad v tobě, Ženo, poklad mudrců dávnověků i smysl putování ve své prostotě konání objevil jsem bez vlastního přičinění, neb příroda sama v tobě moudřejší a praktičtější životu jest, nežli běda a chmury zrajícího principu mužství.

Snad v tobě, Ženo, uskutečňuji proces z kukly deroucího se člověka na svět zcela dvojaký v účasti nesobeckého se rozdělení pro svět.

Přec člověčenství střetává se ve skutečném „dotyku“ úst se líbajících. Toť ony - ty sladké rtíky pravými sosáčky srdce jsou.

Ach, Ambrosiusi,“ ozvala se Alžběta „co mi to děláš? Vždyť já ani sama dobře nevím, co vlastně od lásky mohu očekávat.“

Ambrosius povstal a šermoval třesoucím se ukazovákem Alžbětě před červenající se tváří. Vypadala komicky, jako ty vetché a nahrubo otesané kejklířské loutky, kterých se v dětském věku tolik bál. Matka ho jimi strašila, kdykoliv ho potřebovala zkrotit.

Dala bych si pudink s višněma!“ přerušila tok jeho vzpomínek, a než se nadál, prosvištělo těsně kolem jeho ucha ohromné kladivo, a neomylně tak ukončilo životy několika much.

Tři najednou! Tak to se mi ještě nestalo. Jaká jsem?“

Nadmutá jako žabák, pyšně čekala na pochvalu. Chtě nechtě, musel polknout a značně kysele, s vynaložením mnohých sil, přitakal jejímu výkonu. Když zjistila, jaký na něho udělala dojem, tak přešla ke skříni stojící za jejími zády, vytáhla z ní ochrannou přilbu a narazila si ji na hlavu. Naparovala se před ním v kolébavém rytmu.

Líbím? No tak, Ambrosiusi, líbím se ti? Jen se nedělej. Vidím ti až do žaludku. Nevěříš? Slyšíš mě? Věříš alespoň v něco?“

Ambrosius se zasnil a vyhrkl ze sebe: “Stvořili jsme si boha, který nás donutil v něho nevěřit, neboť jen tak možné jest udržet v sobě víru v neustálé pozornosti v Něho věřit. Často se „usmívám“ s ústy plnými zvratků. Kloužou mi zpět do jícnu a naopak. Držím je v sobě co nejdéle, až to nakonec nevydržím a zvracím na všechno, co je mi podezřelé. To je má skutečná mluva k těm, co líbezným, medovým hláskem takzvaně„žijí“. Jen k málokteré bytosti pronáším skutečná s-LOV-a. Jen na málokoho se skutečně usmívám.“

Civěla na něho, jako nic nechápající tele, stále se v jakési setrvačnosti naparujíc, a v momentě, kdy se její ústa našpulila, připravena tak k překotnému výkonu své řeči - s brutální vervou nesnesitelné zášti z ní vystoupila Elisabeta, až začalo hotové rodeo.

Lamentovala, hrozila pěstmi a urážela Ambrosia těmi nejhrubšími výrazy, na jaké si jenom ve své zlosti mohla vzpomenout. Jelikož však sled myšlenek v mnohém převyšoval její schopnost je včas reprodukovat, nebylo jí vůbec rozumět.

Hučela, bučela, kňučela a mektala jako dobytče, stále přitom tančíc polku, dupák, rap i kozáčka.

Nezmohl se ve svém šoku na nic příhodnějšího, než jí ze srdce tleskat a udávat dupotem pravé nohy doprovodný rytmus.

Ty šelmo, ty dračice. Netušil jsem, jak jsi vášnivá. Jsi krásná ve svém vzrušení - ano, teď to jasně vidím. Ano, ano“ tleskaje přitom stále do rytmu. „Ne, ne, ještě si nelehej, má lásko, vždyť se celá chvěješ. No né...to je třas, jaký jsem nespatřil ani u svého dědy, a to byl nějaký alkoholik. Klepeš se, jako bych hladil čokla po slabinách. Nepospíchej.“ A aby utišil její žár, začal opět recitovat své vyznání:

A co když se ráno probudím a stanu se portugalským

kopáčem zkamenělé, mořské soli?

Možná mi navždy motyka

k rukám přiroste.

Jak tě budu hladit?

A co když se ráno probudím

A stanu se docela malým, ba přímo malilinkaťoučkým

skromným bohem….spíše bůžkem?

Bůžkem všech ondater,

platýzů

a salamandrů.


A vůbec….budeš mě ještě chtít?


Ach Lásko, má Alžbětko, opět se mi vrátila má deprese a melancholie. Smutek mne přepadl zcela nečekaně. Jsem natolik unavený životem, že moc nezbývá, abych vše, co jsem vytvořil, nezničil. Právo a důvody k tomu samozřejmě mám. Má to však dvojí tvář. Za prvé mě, jako „umělce“, velmi znepokojuje a neuspokojuje to, co jsem vytvořil. Jediné, jak tyto „zvratky“ řešit a vypořádat se s touto situací, je smrt básníkova. Zkrátka zničit vše, co je nedokonalé. Má to svůj hluboký filosofický důvod.

Za druhé však nemohu zničit to, co vskutku jest cestou...Cestou Svobody v konání. Cestou vedoucí k poznání. Cestou lásky a utrpení.

Kdo uchopí mne za ruku a řekne:

Buď Cestou mou jedinou.

Jen pro tu cestu v kosmos vedoucí,

jen pro ten vesmír Cestu tvořící

(s) tebou býti chci.

Jen pro tu lásku v Cestě obsažnou,

pro tu krásu z čistého nebe zářící.

Pro tebe, můj Milený

...pro tebe...

tvou Paní ráda budu?“


Ambrosiusi, můj pane, budu šťastna po tvém boku. Budu ráda tvojí paní a porodím ti na tři syny.“

On ji však už plně nevnímal, neboť byl opět zaměstnán svými vlastními představami. A jelikož byla Alžbětina slova jeho smyslům prozatím nedostupná, změnila se její přítulná nálada v náladu, která byla předzvěstí budoucího výbuchu hysterie.

Chytila ho za ramena, začala jím lomcovat, řka:

„Slyšíš mě, Ambrosiusi? Slyšíš vlastně co ti říkám? Já se ti celá odevzdávám a ty mě vůbec nevnímáš. Sobče. Krůto. No kam se to koukáš? Podívej se na mě. Slyšíš? Tak by mě zajímalo, na kterou fuchtli vlastně myslíš. No tak řekni mi - na co myslíš?“

Protože jí vlastně nevnímal, nemohl tudíž na její otázky odpovědět. Skutečně na „něco“ myslel. Ano - myslel na ni, protože mu její krása učarovala, a proto ji občas ve svých představách miloval takovým způsobem, co pro jiné bylo by zvrhlé. Nevěděl však, co zvrhlost je, a tak jeho představy byly vlastně čisté. Nečekaně se na ni vrhl a serval z ní veškeré oblečení. Milovali se dlouho a takto spolu probděli až do rána příštího dne.

Alžběta nemohla vůbec pochopit, proč se pan Ambrosius trápí kvůli tak malicherné „věci“ - jakou je pouhá představa smyšleného Azora. Když se jí pan Ambrosius zeptal, jaká neblahá tušení Azor může míti, nevěděl, že se touto otázkou Ženě vystavuje osudové ráně.

Elisabeta správně vytušila příležitost, načež ji náležitě využila, neboť pohotově a bez obvyklého sarkasmu řekla, že jedno z neblahých tušení Azorových může býti i to, že se pan Ambrosius nedožije konce týdne.

Do týdne...v ohromných tělesných, ale především duševním mukách...pan Ambrosius skutečně skonal.

Skonal...?

Alžběta nechala vzkázat pro doktora přes duše, neboť cítila, že tato předzvěst Elisabety může skutečně pana Ambrosia zahubit.

Jmenoval se Wthen Ubohi.

Byl občanem Mariánských Lázní. Nevěděl, že zároveň existuje také v podobě „přízraku“. Nevěděl, že je někdy viděn pouze lidmi přecitlivělými.

Stalo se to vlastně náhodou.

Aneb to, co stává se často. Kdyby ovšem nenastal jistý, nevysvětlitelný rozdíl...rozdíl v ….

Kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy dotyčný narazí hlavou do sloupu veřejného osvětlení, však obsahovala i „cosi navíc.

Posadil se na zadek, mačkal si bouli a kolemjdoucí lidstvo se mu nevýslovně řehtalo. Měl na něj ohromný vztek, ale natolik bylo svými projevy směšné, že se neudržel a smál se po celých dvanáct let. Po této trapné příhodě opětovně vstal a pokračoval v cestě. Podíval se před sebe a uviděl povislý a neskutečně hnusný zadek, jenž v něm probudil dávení.

Všem musí být jasné, že se okamžitě pozvracel.

Pan Wthen kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí, uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy muž reaguje očima, a představy mu promítají intimní soukromý film.

Jelikož pan Wthen nikdy nepatřil mezi ty jedince, vyznačující se přílišnou „slušností“ - pospíchal za tou kráskou, aby jí mohl plácnout přes hýždě. Miloval tyto své vrtochy, neboť si myslel, že svým negativismem získává jeho osoba na jisté originalitě a tím zajímavosti. Skutečně o sobě smýšlel, že je alespoň „trošku zkažený“ a tím i neslušný. Nevěděl, že ve skutečnosti je možná slušnější, než mnozí kolemjdoucí.

Vystřelil jako šíp, ale jeho reakce v této zmatené situaci byla tak pomalá, že měl pocit... jakoby proběhl skrze sloup veřejného osvětlení. Šťastně si oddychl, neboť zjistil, že podlehl očnímu klamu.

Smích a řev byl tak ohromný a do uší bijící, že zpočátku vůbec nezaregistroval oč běží. Otočil se za sebe a uviděl příčinu a tím objekt tohoto výsměchu.

Nějaký „chlápek“ odpudivého zevnějšku seděl na chodníku a pravou rukou si držel čelo. Jindy by se tak obyčejné situaci vůbec nesmál, ale najednou...nevěda proč... začal se až hystericky chechtat. Po třech letech však přestal, neboť zjistil, že se tím vůbec neliší od ostatních. Na celých devět let se jeho vědomí zúžilo do jediného paprsku vystřelujícího k dotyčné sedící osobě, ve které rozpoznal sám sebe.

Naskočila mu husí kůže a vědomě se pokálel.

Velice zmatený a pln pochmurných, hrůzostrašných myšlenek, utíkal pryč.


Je to jiné nežli se vidět v zrcadle.

Nevěřím, že tomu nerozumíte.


Byl to výsměch jeho výjimečnosti? Jeho originalitě?

Měl svoji kopii, nebo byl sám onou kopií - Stínem?

Spěchaje tryskem do Neznáma, procházel skrze všechny sloupy veřejného osvětlení i skrze některé lidi, a ti přecitlivělí zůstávali stát s otevřenými ústy.

Ano - vzpomněl si na prsty u nohou. Vzpomínal, jak mu je maminka lakovala odstínem barvy okysličené krve. Protože se mu však více líbila barva té neokysličené, používal této. A proto s maminkou nemluvil několik vteřin ročně. Hrozně tím trpěla jeho křehká a vpravdě nesmělá duše.

Ano - vzpomněl si i na to, kdy mu začaly rašit chloupky na ohanbí. Vnímal ty drzé a chtivé pohledy...posunky mladých dívek.

Nenáviděl, když mu někdo „něco“ velmi důležitého šeptal do ucha. Lechtalo ho to takovou měrou, že dostával z toho žaludeční neurózu a nadzvedávalo se mu pravé varle.

Při hodině hudební výchovy se jeho duch obvykle dostával na okraj propasti vedoucí k zániku, pokud učitelka nakázala, aby se zpívalo sborově, do takzvaného rohlíku. Byl v té době velmi malého vzrůstu,

a proto musel stát v předních řadách, což byla pro něho katastrofa.

Nejednou se přihodilo, že se chytil za břicho a zvracel, což bylo důsledkem proudícího vzduchu, jenž byl příliš blízko jeho uším. Mohli za to ti spolužáci stojící v těsné blízkosti za ním.

Nikdo však neznal skutečnou příčinu toho, proč se tak děje.

Nemohl to na sebe prozradit. Bál se, že by těch zvracejících přibyla celá řada.

Jak pospíchal, ba přímo letěl z místa činu, kde uviděl sebe sama, ani si neuvědomoval, kam má namířeno, a natož to, jaký důvod k tomu má.

A věřte, lidičky, důvod měl!

Pan Wthen pro samý spěch dočista zapomněl na svoji bouli i na žaludeční nevolnost, protože nechtěl zmeškat domluvenou schůzku.

Cesta byla dlouhá, neboť z Mariánských Lázní do města Stříbra je to přeci jenom pořádný kus cesty.

Adresu pana Ambrosia znali všichni dotázaní občané města Stříbra kromě jediného, který byl od narození hluchoněmý. Pana Wthena to velice zarmoutilo, neboť předpokládal, že je pan Ambrosius známější.

No nic - nikdo nejsme dokonalý.“


Antidepresivní dědeček (próza, AN') • Domov snů (próza, Veronika)
    

29.9.2014
Domov snů

kresby nove 087 (2).jpg

 

Domov snů

 

Část I. – Stěhování

Andrea seděla po boku svého přítele Jakuba v autě nacpaném taškami s oblečením. Zbytek jejich majetku vezlo stěhovací auto za nimi. A to už se jí podařilo některé krámy odvézt během předchozího týdne. Neuvěřitelné, co člověk za život nashromáždí, pomyslela si.

 

Za odbočkou na Vrtichvosty sjela auta z dálnice do polí, na nedávno zbudovanou cestu a za kopcem za chvíli vykoukl jejich nový domov – dvě dvanáctipatrové věže elipsovitého půdorysu natřené kombinací meruňkové a bordó barvy.

 

Andrea bydlela na privátu se dvěma kamarádkami, sbírala letáky s novými developerskými projekty a snila o tom, že si v nějaké takové zbrusu nové čtvrti pořídí vlastní byt. Nejvíc se zamilovala do 3D Rezidence Bellevue ve Vrtichvostech. Celé večery proseděla na internetu a kochala se nádhernými fotografiemi a vizualizacemi s rozesmátou rodinkou, kdy otec a matka tančili v prostorném obýváku tango, zatímco děti si na pohovce hráli se zlatým retrívrem. Svého přítele neustále nudila fantaziemi o dokonalém bytě a nutila ho procházet si katalogy, ačkoliv jí tvrdil, že si nic takového dovolit nemůžou.

 

Potom zničehonic zemřel Andrein dědeček z Kladna, samotářský kmet proslulý lakotou, kterého rodina navštěvovala jen o Vánocích. Andrea se vzápětí dozvěděla, že po něm zdědila dva a půl milionu korun. Neváhala ani chvíli, ani se neporadila s Jakubem nebo s rodinou a koupila si vysněný byt ve Vrtichvostech. Na poslední chvíli, protože devadesát procent bytů už bylo prodaných.

 

Vykládání věcí bylo neuvěřitelně náročné. Zatímco Jakub podle Andreiných instrukcí tahal do jednotlivých pokojů bedny s oblečením, zařízením a složeným nábytkem, ona peskovala humpolácké stěhováky, kteří nebrali žádné ohledy na krabice s nižborským křišťálem a karlovarským porcelánem, ačkoliv Andrea je všechny pečlivě nadepsala nápisem „křehké“. Večer padli s Jakubem jak podťatí na matrace s tím, že postel a další důležité kusy nábytku dají dohromady zítra.

 

Druhý den ráno, zatímco Jakub skládal dohromady postel z Ikey a nadával u toho jako dlaždič, seběhla Andrea dolů ke vchodu, aby na zvonky upevnila jejich jmenovky. Překvapilo jí, že žádný ze zvonků dosud nenese jméno majitele. Vždyť makléř říkal, že všechny byty jsou prodané. Kde tedy jsou ti lidé, kteří si je koupili? Nejspíš zatím stěhování odložili.

 

U večeře se svěřila Jakubovi s tím, že jsou v celém domě nejspíš sami. Jakub se zasmál.

„Nevadí, aspoň můžeme při milování křičet a nikdo nás neuslyší!“

Po několikaletém bydlení v paneláku, který měl stěny snad z papíru a člověk měl přehled o tom, co zrovna dělají sousedé, stejně jako oni měli přehled o něm, Jakub oceňoval fakt, že zatím nemají sousedy, jejichž hádky, smích, močení a prdění by musel poslouchat.

 

 

Část II. - Zabydlování se

 

Prodloužený víkend, během kterého se přestěhovali do nového bytu a zařídili v něm to nejnutnější, skončil. Oba se poprvé chystali Jakubovým autem do práce v Praze.

„Najedeme na dálnici, sjedeme na exitu do Letňan, tam tě hodím na metro a pojedu do práce. Pohodička, za půl hodiny bychom tam měli být.“

Jenže realita byla trochu odlišná. Když objeli kopec před Vrtichvosty, rozevřel se před nimi výhled na nekonečně dlouhou řadu aut, nehybných jako korálky na šňůře.

„Co to do prdele je?“

Jakubovo auto se do řetězce vozů zařadilo až na třetí pokus. Poté, co ho odmítl pustit řidič luxusního bílého Range Roveru a řidička černé limuzíny BMW, kteří se nemínili vzdát ani jednoho místa ve prospěch někoho jiného, se nad ním slitoval děda ve škodovce.

Do práce dorazil každý o hodinu a půl později.

„Na dálnici musela být nějaká bouračka, nebo co…“, omlouvala se Andrea šéfové.

„A kde že to vlastně bydlíš? Ve Vrtichvostech? Vždyť tam je to každej den. Co postavili to satelitní městečko v Krutopyscích, to tam po ránu stojí i dvě hodiny.“

 

Po celou cestu domů Jakub nepromluvil. V duchu si představoval, jak bude každý den muset absolvovat martyrium hodinového dřepění na místě, popojíždění o centimetry a boje o místo ve frontě. A to si auto koupil proto, aby se všude rychle dostal.

 

Po večerech nebylo doma co dělat. Prvních několik večerů je vytížilo zařizování bytu a na balkóně si Andrea vyrobila malou zahrádku. Ale oba byli zvyklí chodit za kulturou a do hospod. Jednou si udělali procházku do tři kilometry vzdálených Vrtichvost. Museli jít po silnici, protože žádná slušná cesta tam nevedla a na rozblácenou polňačku se jim nechtělo. Silnice byla úzká a když projíždělo auto, museli uskakovat do příkopu. Vrtichvosty vypadaly jako z nějakého válečného filmu. Třetina domů rozpadlá, zbylé domy se špinavými fasádami a dvorky zaplněné automobily v různém stadiu rozkladu a nikdy nepoužitým stavebním materiálem. Mezi plevelem a shnilým ovocem hrabaly slepice.

 

Z cedule na plotě zjistili, že ve Vrtichvostech se nachází hospoda U Krále Jiříka. Jakub se zaradoval, že výlet, který je nenadchnul, alespoň zakončí nad dobře naloženým hermelínem a pěnivým mokem, Andrea si dá espresso a salátek Caprese. Hospoda stála uprostřed návsi, v přízemí barokního selského dvora. Přes špinavá okna nebylo vidět dovnitř. Když Jakub otevřel dveře, vyvalil se ven cigaretový kouř a puch spáleného oleje. U stolu na sebe pokřikovali ožralí strejcové, za barem si zmalovaná peroxidová padesátnice znuděně psala na mobilu. Největší ruch byl u zdi, kde stály v řadě blikající hrací automaty, navzájem se přehlušující v bzučivé kakofonii. U každého z nich seděl hráč obklopený bandou kibiců, nahlas ho ujišťujících, že teď už to určitě přijde. Andrea popadla Jakuba nekompromisně za rukáv a vytáhla ho ven tak rychle, že si jich barmanka ani nevšimla.

 

Nezbylo jim, než za kulturou a kulinárními zážitky jezdit do Prahy. Jelikož nazpátek museli autem, Jakub byl pokaždé rozmrzelý, že si nemůže dát ani malé pivo.

 

Část III. – Bydlení

 

V sobotu ráno Andrea zaslechla zvuky z chodby – hlasitý rozhovor muže a ženy, zvuk klíčů v zámku a otevírání dveří. Vyskočila z postele, jak byla a hnala se ke dveřím přivítat své první sousedy. U protějších dveří stáli muž a žena, šedesátníci při těle, on v děrovaném nátělníku a šortkách a sandálech s bílými ponožkami, ona v červených letních šatech na ramínka, s masivní kabelou a taktéž nezbytnou ponožkosandálovou kombinací. Andrea se představila a zvala oba na kávu a štrúdl.

„Jejda, to ste moc hodná, ale my s dědoušem jsme tu jen na otočku, jedem na chatu na Slapy.“

„A kdy se stěhujete?“

„Ále, my se sem nestěhujem, dyť máme chatu na Slapech a eště byt na Novodvorský.“

„Tak ten byt není váš?“ Asi patří jejich dětem, tím líp, alespoň si věkově sedneme.

„Ale jo, je náš. Ale bydlet se tu nechystáme. To víte, dneska nemůžete nikomu věřit, a bankám už vůbec ne, tak dědoušovi tuhle večer povídám…“

Děda něco nesrozumitelně zamumlal.

„Ale di do háje, Emile, to já sem to tenkrát říkala, ty už si taky nic nepamatuješ ty palice děravá! To byl můj nápad!“

„Co byl váš nápad?“

„No přece koupit si byt a uložit si peníze do něj. Auto vám ukradnou, peníze vám ukradnou, televizu vám ukradnou, ale byt vám nikdo neukradne! Do nemovitosti je nejlepší investice. To dneska každej ví. Naši mladý si takhle taky koupili byt v Rezidenci Mastihlavy. Zatím ho maj jen tak a časem ho budou třeba pronajímat. Ale já sem se s váma zapovídala a zapomněla sem, že už musíme jet. Emile, skoč do auta pro tu druhou bednu s porculánem po tetě Kláře!“

Děda pomalu supěl k výtahu a babka pokračovala: „Aspoň nám ten bordel nebude překážet doma, i k tomu je ten byt dobrej.“

„A budete tu aspoň občas?“

„No, výjimečně. Na skok, jako dneska, přivézt nějaký starý krámy, co nám strašej doma. My máme chatu na Slapech a byt na Novodvorský, tak co bysme tu dělali?“

 

Po rozloučení s babkou a dědou se Andrea zklamaně vrátila do bytu. Jakub přespával v Praze u kamarádů, protože chtěl zajít na pivo, autem se tím pádem vrátit nemohl a poslední autobus do Vrtichvost jede v šest večer. Najednou, po několika letech, které prožila bez televize, si Andrea pomyslela, že by se jí tahle kouzelná skříňka hodila. Alespoň by nebyla tak sama.

 

Nejhorší je, že auto má jen Jakub. Andrea sice měla řidičský průkaz, ale od svých dvaceti za volant neusedla. Řídit se bála čím dál víc, obzvlášť v pražském provozu, který stále houstl a komplikoval se.

 

Andree nemohlo uniknout, jak se Jakub snaží z jejich domova utéct při každé možné příležitosti a s jak otráveným výrazem se do něj vždycky vrací. Občas trávil u známých celé víkendy, prostě Andree napsal, že se párty protáhla a že ho ještě ten a ten pozval tam a tam a že ho nemá čekat dřív než v neděli. Andrea zuřila, ale nic s tím nenadělala.

 

Po návratu mu vyčetla, že tenhle byt koupila proto, aby v něm oba žili a trávili čas, ne aby odsud utíkali a přespávali po kamarádech.

„Tak fajn“, opáčil Jakub, „a co bys tu chtěla dělat? Můžeme si jít do Vrtichvost do hospody zahrát na automatech a dát si k tomu zvětralý pivo a turka s lógrem. Nebo si vylezeme támhle na pole a budeme se kochat romantickým výhledem na dálnici. Napadá tě ještě nějaký lepší program, co by se tu dalo dělat?“

Andrea se rozplakala s tím diskuse skončila.

 

Část IV. – Nový nájemník

 

Mezi ní a Jakubem to neklapalo už delší dobu. Často jí po práci hodil domů, nasedl zpátky do auta a vydal se zpět do Prahy. Vracel se pozdě v noci, smrděl po cigaretách, pivě a cizím parfému. Když jí oznámil, že poznal někoho jiného, ani jí to nepřekvapilo, tak nějak to čekala. Netrvalo mu dlouho, sbalit si těch pár věcí, co si do bytu přinesl. Nasedl do auta, rozloučil se s Andreou a byl ten tam, a s ním i jejich dvouletý vztah.

 

Andreu ten večer vyzvedla autem Denisa, bývalá spolubydlící z privátu. Vzala ji do jejich starého bytu, kde se Andrea holkám vyplakala na rameni a pak vyrazily na dámskou jízdu, jako za starých časů. Bylo to skvělé, ale když ji druhý den večer Denisa odvezla zpátky do Vrtichvost, dolehla na Andreu její samota ještě tíživěji.

 

Jejím nejoddanějším společníkem se stal mobilní telefon. Už předtím maximálně využívala svůj neomezený tarif a volala příbuzným a kamarádkám a alespoň na chvíli měla pocit, že vedle ní někdo sedí a povídá si s ní. Teď mobilní telefon měla u ucha neustále. Adresáti jejích telefonátů jí však zvedali telefon stále méně, protože je vždycky zaměstnala na jednu až dvě hodiny a pusu přitom nezavřela.

 

S koncem pracovní doby měla Andrea vždycky pocit, jako by jí rostla křídla, jen chvilku a bude moct uletět za svobodou. Teď se jí ale z práce nechtělo a zůstávala mnohem déle, než měla. Věděla, že ji čeká jen prázdný byt v prázdném domě, daleko od přátel a civilizace. Až za ní jednou přišli naštvaní kolegové a se slovy: „Magda si všimne že děláš přesčasy, zvykne si na to a pak to bude chtít i po nás.“ jí vyštípali z kanceláře.

 

Jelikož Jakub i se svým autem zmizeli nadobro z jejího života, musela Andrea svůj život přizpůsobit jízdnímu řádu linky 399 na trase Černý most – Kuchostřevy, myslivna. Autobus jel hodinu a deset minut, stavěl v zapadákovech, jejichž jména si Andrea ani nepamatovala a vysadil ji ve Vrtichvostech na návsi, odkud musela Andrea ještě půl hodiny jít pěšky po silnici a doufat, že auta se jí vyhnou. Zavolala na Dopravní podnik, zda by nešlo upravit linku tak, aby jela kolem 3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty a stavěla tam, ale paní jí rázně odmítla s tím, že kvůli jednomu člověku nebudou měnit trasu celé linky.

 

Před domem Andrea občas zahlédla auta a z chodby zaslechla hlasy, ale lidé, jimž auta a hlasy patřily, odjeli tak rychle, jako přijeli. Zkontrolovali svůj majetek, navzájem se pochválili, jak rozumně uložili své peníze a rozjeli se do svých domovů a na své chaty. Až jednou, když se vracela po silnici domů, utahaná z osmi hodin práce a čtyř hodin cestování, spatřila před svým vchodem stěhovací vůz.

 

Rozběhla se k němu jak zhypnotizovaná. Spatřila oplácaného třicátníka se zapadlýma prasečíma očkama v bílém tričku s límečkem, který udílel instrukce stěhovákům. Když spatřil Andreu, usmál se.

 

„Á, vy budete moje sousedka, Andrea Pivoňková. Paní, nebo slečna?“

„Slečna.“

„Těší mě, slečno Pivoňková, Marcel Nesnídal, jméno mé. Ale už jsem snídal, hahaha. Jak se vede? Pan Jakub Mařák je ještě v práci?“

Andrea si vzpomněla, že ještě Jakubovo jméno neodstranila ze zvonku.

„Pan Mařák už tu nebydlí.“

Muž se šibalsky pousmál.

 

Část V. – Sousedské vztahy

 

Marcel Andree nabídl, že ji druhý den do práce sveze svým autem. Andrea byla radostí bez sebe a pozvala ho na večer k sobě do bytu na večeři. Při přípravě steaků si prozpěvovala. Grilovací pánev jí koupil Jakub a tenkrát si představovala, jak si budou opékat flákoty masa a jíst je na balkóně a kosti házet zlatému retrívrovi, kterého si koupí.

 

Když Marcel zazvonil, jídlo bylo připravené. Přinesl jí ohromnou kytici a na přivítanou jí objal a mlaskavě políbil na obě tváře, což Andreu uvedlo do rozpaků. Při jídle se snažila navázat konverzaci, ale Marcel nemluvil, jen na ní civěl. Pořád na ní zíral, jako kdyby se snažil do ní očima propálit díru. Když dojedli, Andree se ulevilo a pomalu expedovala Marcela pryč s tím, že teď se bude dívat na „Zoufalé manželky“.

„Jejda, tak to já se budu dívat s tebou! Ty dementní svině stěhováci mi rozbili televizi, teď se nemám na čem dívat.“ A beze všeho se rozvalil do gauče. Andree bylo hloupé mu nějak razantněji dát najevo, že chce být sama, když je to její jediný soused a nabídl se, že jí bude vozit do práce. Tak si sedla vedle něj a zapnula televizi. Ale měla pocit, že Marcel se na televizi vůbec nedívá, cítila na sobě jeho pohled a jeho horký dech. V jednu chvíli ucítila, jak se jí něco sune nahoru po páteři. Polekaně vyskočila z gauče s tím, že si jde udělat pití. Potom už si na gauč nesedla a seriál dokoukala ze židle, ačkoliv Marcel vyzývavě poplácával dlaní po místě, na kterém seděla a vrhal na ní smutné psí pohledy. Potom se uraženě otočil k televizi, něco si mumlal pod fousy a nervózně poposedával.

 

Ráno Andrea přemýšlela, jestli má s Marcelem jet. Možná by mohla na autobus, ten svůj už nestihne, ale za půl hodiny jede další, sice přijde pozdě, ale pro jednou se snad svět nezboří… Jenže Marcelovo auto už stálo přímo před vchodem se staženými okýnky a naplno ohulené reproduktory vyřvávaly na celé parkoviště milostné songy Káji Gotta. Marcel se za okýnkem pitvořil a otvíral pusu jako na playback. Když Andrea sedla dovnitř, ztlumil zvuk.

„Tak co, jak se ti líbil můj zpěv?“

„Perfektní, ale měli bychom už jet.“

„Jasně, už jedééééém!“, zařval Marcel a šlápl na plyn tak prudce, že auto vyletělo za skřípání pneumatik jako zběsilé a Andreu zarazila tlaková vlna do sedadla. U nájezdu na dálnici musel Marcel tempo zmírnit, a v koloně aut už se sunul jako šnek. Co si ale musel odepřít na rychlosti auta, si vynahradil vulgaritou nadávek. Za nájezdem z Kuřislupek už kolona stála tak dlouho, že řidiči vypínali své motory. Marcel namísto toho zarazil řadící páku na neutrál, vytáhl ruční brzdu a naprázdno týral motor vysokými otáčkami, při kterém auto řvalo jako zvíře. Ostatní řidiči troubili, Marcel troubil také, nadával a mával vztyčeným prostředníkem.

„No tak Marceli, uklidni se.

Marcel vypnul motor, otočil se na Andreu a usmál se.

„Máš pravdu, proč se rozčilovat a kazit si tak den. Máme teď spoustu času a nemáme co dělat, napadá tě, čím bychom si mohli ukrátit volnou chvíli?“

„Můžeme třeba hrát slovní fotbal.“

„Hmm, a co třeba tohle?“ zavrněl Marcel, rozepnul si pás a svalil se na Andreu. Jeho tlusté mokré rty hledaly ty její –které se mu však úspěšně vyhýbaly a tak jí Marcel neobratně ožužlal nos a oslintal bradu. Nakonec se Andree podařilo vyprostit z laviny sádla jednu ruku a tou mu hlavu nekompromisně odstrčila.

„Marceli přestaň, já nechci!“

„Ale chceš, zatím si to nepřipouštíš, ale chceš to!“ Marcelovy dlaně popadly Andreu za zápěstí a monstrózní hlava se zase blížila. Vtom se ozval sbor klaksonů a Marcel se otočil před sebe – jeho jízdní pruh se uvolnil.

„Do háje“, zaklel, když startoval motor.

 

Část VI. – Sousedské vztahy-pokračování

 

„Magdo, nemohla bych dneska jít o něco dřív? Potřebuju ještě nakoupit a nestihla bych autobus.“

Šéfová souhlasila a Andree se ulevilo. Vypadne z práce ještě rychleji, než dorazí Marcelovo auto. Sice mu jasně řekla, že nazpátek s ním jet nechce, ale on se tvářil, jako že to absolutně nebere na vědomí a že pro ni stejně přijede. Tak ať. Ona už tu nebude a vrátný mu řekne, že přijel pozdě a propásl jí. Jenže hodinu před svým plánovaným odchodem zahlédla kolegy, jak se tlačí u okna, koukají na parkoviště a něco řeší. Když přišla blíž, slyšela:

„Co je to tam za šaška?“

„Hele, starej Bláha mu řek, že má vypadnout, že to je soukromý parkoviště a ten týpek ho normálně seřval. Snad budeme muset zavolat policii, nebo co?“

Andrea se podívala kolegům přes rameno a zbledla. Na parkovišti stálo Marcelovou auto, Marcel měl nohy vystrčené ven z okénka a reproduktory na plné pecky hrály diskotékové odrhovačky.

 

Než k němu došla, ztlumil hudbu.

„Andrejko, zlatíčko, ty dneska končíš dřív?“

„Marceli, co tu sakra děláš? Zaprvé končím až za hodinu a půl a za druhý jsem ti jasně řekla, že s tebou zpátky nejedu.“

„Ale no tak, přece se nezlobíš kvůli tomu ránu? Neboj, já už budu hóóódnej!, zavrněl Marcel.

„To mě nezajímá, já s tebou prostě domů nejedu, tak prosím odjeď, tohle je parkoviště pro zaměstnance a nemáš tu co dělat.“

„Hele zlato, běž pracovat, ať nemáš problémy, já tu na tebe počkám, až se uklidníš a pojedem spolu hezky domů.“, ukončil Marcel rázně konverzaci, pustil hudbu na maximum a vystrčil nohy z okna.

 

Andreu nakonec domů odvezla šéfová. Když nastupovala do jejího auta, Marcel zpozorněl, ztišil hudbu, srovnal se na sedadle a začal troubit. Magda ho ignorovala a rozjela se. Celou cestu jel za nimi, občas na sebe upozorňoval troubením. Magda konstatovala, že je to magor a že by pro Andreu bylo lepší, kdyby se na pár dní nastěhovala k rodičům nebo kamarádkám.

„Sejde z očí, sejde z mysli. Když se na chvíli vypaříš, tak ho to přejde.“

„Jenomže my jsme v baráku sami.“

„Neblbni, fakt? Hele, je září, před zimou se určitě nastěhují noví nájemníci. A třeba si mezi nimi vybere nějakou novou oběť. Hele, nebo ho vezmi do herny v tom zapadákově. Třeba by se mohl zaměřit na tu blondýnu za barem!“ Obě se rozesmály. Najednou se Marcelovo auto vyřítilo zleva. Marcel jel po jejich boku, fanaticky zíral na Andreu a ruku z klaksonu nespouštěl. Naštěstí u výjezdu na Vrtichvosty stála policejní kontrola, která ho zastavila a Andrea dorazila domů aniž by ho musela před domem potkat.

 

Doma zavolala matce a poprosila jí, jestli by u ní mohla dvě noci přespat. Potom s ní společně pojede na chatu, po víkendu stráví dvě noci u Denisy, a zbytek týdne zase u matky.

 

Když domluvila, rozhostil se jí v duši klid. Začala balit a přistihla se, že si při tom zpívá.

 

Ze zpěvu jí vytrhlo bušení na dveře.

„Andreo! Já vím, že jsi doma, tvoje okna svítí. Pusť mě dovnitř. Koupil jsem pizzu, kouknem zase na seriál, jo? To jsem celej nedočkavej, jak to dopadne, hehehe…Andreo, slyšíš mě? Andreo!!!“ Volal, bušil na dveře, kopal do nich.

Andrea chtěla zakřičet něco o tom, že zavolá policii, ale zjistila, že se jí z krku nemůže vydrat ani hláska. Jen tak seděla na zemi uprostřed haldy oblečení a třásla se.

 

Za dveřmi bušení a kopání ustalo.

„Andreo, vím, že jsi tam. A víš co? Ta představa je strašně vzrušující. Jak jsi tam za dveřmi, chystáš se do postele, svlékáš se, hmmmm, oblékáš si noční košilku, leháš si k plyšovýmu méďovi pod peřinu, uuuuhm, a zdají se ti krásné sny, divoké, nespoutané sny, uhm, uhm, uuuh, áh, ÁÁÁÁÁÁÁGGHH!!!“ Za dveřmi bylo ticho, přerývané jen funěním. Potom Andrea slyšela kroky, vzdalující se chodbou, zvuk přijíždějícího a odjíždějícího výtahu. Chtěla se jít podívat ven, co tam proboha za těmi dveřmi dělal. Ještě dlouho se k tomu odhodlávala, nakonec si v kuchyni vzala steakový nůž a opatrně vyšla ne chodbu. Tam jí nůž vypadl z ruky. Ze dveří stékal průsvitný pramínek husté bílé tekutiny.

Bože, snad to není to co si myslím? Ne, bože, ne! To je ale PRASE!!!!

 

Druhý den ráno si Andrea přivstala. Tušila, že v dobu, kdy standardně chodí do práce, bude přede dveřmi přistavené Marcelovo auto a čekat na ní. Proto se rychle nasnídala a ještě za tmy se vydala na autobus do vsi. Běžela, jako by jí hořelo za patami, těžká taška se jí zařezávala do ramene. Pokaždé, když uslyšela motor auta, píchlo jí u srdce. Představila si, jak vedle ní celou cestu až do Vrtichvost pojede Marcel v autě krokem, se staženým okénkem a bude jí říkat nějaké prasárny. Nebo, ještě hůř, jí bude násilím nutit, ať si k němu do auta vleze.

Ale naštěstí k tomu nedošlo. Ve Vrtichvostech si sedla na vymrzlou lavičku a pozorovala obláčky kouře, které jí stoupaly od úst. Někdy stačí ke štěstí tak málo.

 

V práci se nemohla soustředit. Pořád myslela na to, jestli na parkoviště zase najede Marcelovo auto a bude tu ostentativně stát vyhrávat kolotočářské songy. Poprosila jednoho z kolegů, aby jí hodil na metro, předpokládala, že tam se jí podaří Marcelovi utéct. Než se mu povede někde zaparkovat, bude ona tatam.

 

Marcel ale nepřijel. Andrea dojela v klidu k matce. Musela spát na matraci v kuchyni a dělit se o koupelnu se třemi lidmi, což byl pro ní nezvyk. Druhý den ráno šla k doktorovi, aby jí předepsal něco na nervy. Když v deset šla přes vrátnici, spatřila hlouček kolegů, kteří o něčem vášnivě debatovali.

„Kdes byla, Andreo? Ten tvůj šílenej přítel zase přijel a nechtěl se vocaď hnout. Porval se se starým Bláhou a Jindra musel volat policii. Tři chlapi se s nim prali, než ho zpacifikovali. Prosím tě, proč chodíš s takovým magorem?“

Andrea vysvětlovala, že Marcel NENÍ její přítel, ale podle všeho jí nikdo nevěřil.

 

Na záchodě spolkla pilulku Neurolu a za půl hodiny cítila, že se jí ulevilo. Ještě zítra půjdu do práce, naštěstí končím už ve tři, a pak hurá na Dobříš! Tam si aspoň odpočinu a zapomenu na chvíli na to, že bydlím v domě duchů s králem všech úchylů!

 

Část VII. – Nový soused

 

Ani v pátek se Marcelovo auto neobjevilo a o práci Andreu vyzvedl otec. Na chatě byl božský klid. Andrea vzpomínala, jak sem jako puberťačka nechtěla jezdit, protože jí připadalo, že je tam nuda. Ale teď si zdejší nečinnost a pohodu užívala, na rozdíl od své mladší sestry, která nevytáhla paty z domu a neustále po telefonu něco rozebírala s kamarádkami, které měly to štěstí zůstat v Praze.

 

V neděli se doma zastavila pro věci. Do domu se bála jít – děsila se, že na dveřích najde milostná psaníčka, sprosté básničky nebo tekoucí sperma – možné bylo cokoliv. Matka musela jít s ní. Ale naštěstí se nic takového neobjevilo.

„No vidíš, ten už si dal pokoj. Jak ho sebrali ti policajti, tak mu spadl hřebínek. Nechceš už tu zůstat?“ Andrea zavrtěla hlavou.

„Dám tomu ještě týden.“

„Holka ty jsi paranoidní. Přece nebudeš ve třiceti přespávat na matraci u rodičů, když máš vlastní byt?“ Andrea se přemluvit nenechala a vrátila se s matkou a zavazadlem s čistým oblečením do auta.

 

U Denisy si připomněla dobu jejich spolubydlení, která se jí nakonec nezdálo zas tak strašné.

„Sandra za dva měsíce končí školu a vrací se do Brna. Tvůj pokoj bude zase volný, tak se sem zase nastěhuj a ten byt pronajmi.“

„A komu? Kdo by v takový prdeli světa chtěl bydlet?“, vzlykala Andrea. „Kdyby tak shořel. Kdyby tak ten zkurvenej barák někdo zapálil!“

 

Společné dva dny rychle uběhly a Andrea se zase stěhovala k matce. Do práce už za ní Marcel nepřijel a Andrea ho začala považovat za přízrak, za zhmotněný zlý sen.

 

Po návratu z chaty jí matka odvedla domů. Uvařila jí čaj, přiměla jí vzít si prášky na spaní, dala jí pusu na čelo a odjela. Andrea si lehla do své studené postele v prázdné ložnici a dívala se do stropu. Z jednoho z vedlejších bytů doléhala tlumená hudba. Tak vida, nakonec přece jen budu mít sousedy. Hned zítra se půjdu seznámit.

 

Svého souseda potkala u výtahu. Vychrtlý kluk s vyholenou hlavou a nepřítomným pohledem, co jí ani nepozdravil. Na sobě měl tričko s tancujícími zombies a logem nějaké metalové kapely. Hlavu měl položenou na stranu a něco si pro sebe brebentil, přičemž křečovitě zatínal dlaně v pěsti. Další úchyl. Sem se snad nikdo jiný ani nastěhovat nemůže.

 

Na parkovišti spatřila Marcelovo auto a bodlo jí u srdce. Všechny její pozapomenuté fobie se v tu ránu vrátily. Jenže to nebyla ona, na koho Marcel čekal. Byla to blonďatá barmanka z Vrtichvostské hospody, co právě vycházela z domovních dveří. Ruku s černě nalakovanými nehty sevřela v pěst a rázně zabušila na okénko řidiče.

„Hele, brouku, do Vrtichvost řídím já.“

„Ano, miláčku“, zašeptal sladce Marcel a ochotně si přesednul. Při tom si všimnul Andrey a probodl ji nenávistným pohledem. Blondýna tuberácky zakašlala a šlápla na plyn. Bílý Volkswagen Tiguan si to svištěl směrem na Vrtichvosty a Andrea se vydala v jeho stopách.

 

 

 

Část VIII. – Splněné přání

 

Během polední pauzy zazvonil Andree mobil. Byla to matka, nejspíš se jí chtěla zeptat, jak se cítí. Ano mami, jsem v pořádku, úchyl už si našel jinou oběť a tahle dokonce vypadá, že jí to ani nevadí. Ale matka v telefonu hystericky spustila: „Andrejko, proboha, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Nejsi doma?“

„Ne, mami, jsem v práci, říkala jsem ti, že jsem si tu dovolenou nakonec přesunula.“

„Díkybohu, díkybohu. To je strašný. Strašný!“

Potom jí matka, sotva popadající dech rozrušením vysvětlila, co se stalo. Když Andrea přijela k ní domů, matka jí v televizi pustila zprávy.

 

„Třiadvacetiletý Luboš P., v minulosti hospitalizovaný v bohnické psychiatrické léčebně, již v dětství projevoval sklony k sebepoškozování a pyromanii. Lékaři konstatovali těžkou schizofrenii. Luboš P. však léčení zanedbával a namísto toho začal experimentovat s drogami, což jeho duševní stav ještě zhoršilo. Odešel z domova a přespával u kamarádů. Jeden z nich odcizil svému otci klíče od bytu č. 43 v nedávno postavené 3D Rezidenci Bellevue ve Vrtichvostech. Tento Marek D. společně s Lubošem P. odjeli do bytu pravděpodobně v noci na pátek 14. září a oddávali se zde konzumaci návykových látek. V noci z neděle na pondělí Luboš P. Marka D. zavraždil a v pondělí dopoledne byt zapálil. Naštěstí v domě nebyli žádní další lidé. Je s podivem, že v rezidenčním komplexu o 150 bytech byli trvale přihlášení pouze dva lidé a jinak zde nikdo nežil. Proto se také hasiči o požáru dozvěděli pozdě a požár propukl natolik, že dům nenávratně poškodil. Luboše P. našla policie na nedalekém kopci, jak pozoruje dálnici na Prahu.“

 

3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty byla tak poškozená, že ji museli strhnout. Když Andrea dostala peníze z pojistky, matka jí přinesla katalogy developerských společností plné dokonalých bytů obývaných dokonalými lidmi – úspěšnými mladíky, veselými dívkami a šťastnými rodinkami se zlatými retrívry. Andrea ale všechny katalogy odnesla do kontejneru na papír a zavolala Denise, aby se jí zeptala, odkdy že je ten pokoj zase volný.

 

 

KONEC

 

 

 

12.9.2014
Antidepresivní dědeček

Na první pohled nastupoval do autobusu klasický český důchodce. Ale hned na ten druhý byl něčím okouzlující – podivuhodně mladistvý krok, elegantní lehkost, úsměv. Doslova zářivý, díky několika zlatým zubům.
Víc pohledem než slovy jsem mu naznačila, že mu ráda přenechám místo k sezení. Sklonil se a povídá, že děkuje, ale že jede jen kousek. Pak se sklonil ještě víc a celý rozesmátý: „Je ale moc milé vidět takové slušně vychované mládí.“ A začal vyprávět, že se člověk hlavně musí smát. Že když přežil vyvražďování vězňů v Terezíně, protože byl pro svůj věk a zdraví shledán jako snad ještě upotřebitelný, začal si svého zdraví vážit a nepřestal. Teď je mu devadesát, těm nahoře nevěří, jen kradou, staví si vily a na národ kašlou. On už se do politiky nepožene. To musí mladí a slušně vychovaní. Ale musí se u toho smát a nesmí kašlat na ostatní lidi.
Vystoupili jsme za jeho stálého povídání. Že i to ho udržuje v kondici, stále něco vyprávět. A taky abychom to věděli. Asi jako my mladí. Že je potřeba starat se o zdraví a smát se.
Rozloučili jsme se obřadně, popřáli jsme si stálé a pevné zdraví a vydali se každý za svým.
Nemohu se přestat usmívat.


Z historie československého bigbeatu. vol. 1 (próza, Mlyje) • Astrální sen (próza, Kalimeee) • Megafon (próza, Yanus) • mODLITBA: o Střízlivosti (próza, Kolemjdoucí)
    

26.8.2014
mODLITBA: o Střízlivosti

pROTO MODLI SE DNES TAKTO:

ó, bOŽE, DEJ STŘÍZLIVOSTI, 

STŘÍZLIVOSTI PRO MNE

I PRO MÉ BLIŽNÍ.

aBYCH DOBŘE SLOUŽIL,

ABACHOM DOBŘE BYLI SLUŽEBNÍKY VE JMÉNU bOHA,

A TO LIDSKÉ LÁSKY SPRVEDLNOSTI A HARMONIE

ó, bOŽE, DEJ STŘÍZLIVOSTI!

15.8.2014
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Megafon

Wthen Ubohi se posadil do hlubokého, pohodlného křesla, zapálil si tlustý doutník a nalil si pořádnýho panáka. Pravou nohu proměnil v prvomájové mávátko, neboť jí přehodil přes ošoupané opěradlo a v rytmických intervalech ohrožoval spolusedící kamarády. Na palci, skrze roztrhané dívčí cvičky mu trčeli dlouhé, černé chlupy.
         „Ty baleťácký šponovky ti fakt moc a moc sluší, pasujou ti festovně!“ukázala směrem do jeho rozkroku Alžběta.
         „A jak ti TO prosvítá přes tu modrou pláštěnku.“
Ubohi se okamžitě začervenal. Nasadil si sluneční brýle a přehodil kapuci přes hlavu. Pak se zapnul těsně ke krku a hlasitě si říhnul.
Ambrosius se na Alžbětu káravě podíval.
         „Ty jsi opravdu nechutná! Chudák Wthen. Copa nevíš, jak se věci maj? Nemůžeš….“
         „MASO!!“přerušil ho Ubohi.
Ambrosius ho buďto neslyšel a nebo to předstíral, neboť pokračoval ve spílání, jakoby se vůbec nic nepřihodilo.
         „Nemůžeš si ty nemístný poznámky nechat pro někoho jinýho?“
         „A pro koho asi? Máš snad na mysli sebe? Tak nevim nevim, co bych na tobě asi viděla? Ha, ha!“
         „BRAMBORY!“
         „Zatraceně, jaký brambory Wthene? Co to vlastně meleš! Jsem z toho celá ťumpachová!“
         „Jasně, jaký brambory!?“přidal se Ambrosius.
         „Ale jaký brambory, jaký brambory?“hudroval do vypité sklenice Wthen.
         „Masobrambor obecně alžbětovitě ambrožovitý.“
Oba se na něho nechápavě podívali.        
         „Do prkvančic! Tady už se čék nemůže ani civilizovaně pohádat! Tak ty nevíš?“, pokračoval směrem na adresu své kamarádky „co bys na mě asi tak viděla! Copa si už nevzpomínáš?“
         „No právě, že si vzpomínám až moc dobře, bodrý Ambroži.“načež se s hranou chlípností pohladila po levém ňadru.
         „Máte taky takovéj hlad?“zazpíval melodií (Skončili jsme jasná zpráva) Wthen a ukončil tím jejich vzájemné rozepře.
         „Vidělas ho!! No to snad není ani pravda. Kam to čumíš Alžběto! (Středem Alžbětina zájmu byl Wthenův napresovaný rozkrok). Podívej se na to pako. Wthen sežral doutník!!“
         „Mňam.“
         „No fakt, že jóó! Wthene, ty jsi opravdický máčo! Cožéé? Jóó, tys ho napřed típl. Tak to jóó. Já už si myslela, že…..“
V tu ránu si Ambrosius vzpomněl na jeden film a pohotově zareagoval.
         „Ty radši už nikdy a za žádných okolností namysli!!“ a než se nadál, přistál mu na hřbetě deštník.
         „Jauvajs….au, au. Nech mě být ty Stvůro!“
         „A nenechám a ne ne chám!“ hláskovala v rytmu úderů rozčílená Alžběta. V hlavě se jí zahnízdila známá budovatelská píseň ,Buď práci čest´ a právě v jejím taktu tloukla Ambrosia po zádech.
         „Máte taky takový HLAD?“ opakoval svůj požadavek Wthen Ubohi.
         „Jasně, že máme.“ jednohlasně odpověděli.
         „Tak skoč do sklepa pro brambory!“poručil Ambrosiovi.
         Pudem si je opíc na táborovým ohni a pak si pustíme draka. A nic se nebojte, vemem sebou i basičku lahváčů!“
         „ No to je skvěléj nápad!“zapištěla Alžběta a ze samé radosti předvedla oběma přátelům vzorový kotoul v zad.
         „Víš co Wthene, když jsi tak chytréj, tak si pro ně skoč sám! Ano!?“
         „A to jako proč? Ty snad nevlastníš nohy?“
         „Jasně že vlastním, ale když já se bojím jít do sklepa.“zakokrhal a vyloudil ohromné krokodýlí slzy.
         „Hele ho posránka! Chová se jako malý, čistý hošíček!“
Ambrosius dupal skákal a vykřikoval hrubé nadávky, jako z kulometu.
Když se konečně unavil, žuchl sebou do křesla a schoval si hlavu do dlaní. Alžběta využila této chvilky, položila Wthenovi ruku na koleno a její hbité prstíky se po něm rozutekli dál až…..
Amrosia probralo náhlé a podezřelé šustění. Když se ohlédl všiml si, jak se Ubohiho pláštěnka prapodivně vlní a synchronně s ní i Wthenův blažený obličej. Alžběta se rychle stáhla na své původní místo.
         „No co, co!“ozval se Wthen, zdvihaje současně obě ruce nahoru, kroutíc přitom nevině hlavou, „ty jsi snad nikdy nepotřeboval poškrábat na zádech!?“
Ambrosius vůbec nepochopil co se vlastně odehrálo, neboť byl příliš zaneprázdněn předchozím rozhovorem.
         „Amroži, proč se bojíš jít do sklepa?“řekla Alžběta a vrátila se k původnímu problému.
         „Co se s tebou vlastně děje?“ zeptali se oba.
         „Nic se neděje…..zkrátka tam nemůžu a basta!“
O stůl narazila jeho pěst a vydala ohlušující ránu, až oba nadskočili samým leknutím.
         „Vždyť se ti nemůže nic stát! Nemám pravdu Alžbětko?“
         „Máš Wthene. Jasně, že máš!“ a opět mu nepozorovaně položila ruku na koleno, snažíc se přitom, aby nic nezašustilo.
         „Jenom aby, jenom aby.“
         „Hele, voco tu teda de! Můžeš nám to laskavě říc?“
         „No tak dobrá…..ale nebudete se mě smát, že jóó?“
         „Přísaháme!“ slíbili mu oba.
         „No tak jóó….ale slib….“
         „Amroži!!! přerušila jeho nedokončenou větu Alžběta, „Neopakuj se! Copa nám nevěříš? My se ti opravdu nebudeme smát.“ a zajela hlouběji po Wthenově noze.
         „Tak dobrá, když jinak nedáte. Ale nebudete…..“
         „NEBUDEME!“
         „Tak jó! Jednou jsem musel do sklepa pro brambory a v momentě, kdy mě tížily v ruce a s námahou jsem se drápal do sedmého patra, oslovil mě docela malilinkatý, drzý Oříšek. Bylo to v mezipatří právě v momentě, kdy jsem se nadechoval k odpočinku.
         „Hééj ty!“ zařval na mě, jako lev.
         „Hééj ty človíčku přiblblá, kam se to ženeš hňupe a tupče?“
Koukal jsem na něho a pozoroval, jak se povýšeně pohupuje na špičkách nohou. Tlapky měl za zády, jakoby přede mnou něco ukrýval, drzé pysky měl našpulené a čučel na mě pohrdavým pohledem.
         „Hééj ty otroku vlastních, stupidních a nízkých tužeb. Hééj ty kreténe člověčí!“ hulákal na mě s megafónem před čumákem a chichotal se, jako blázen. Tušil jsem, že za těmi zády opravdu něco schovával, ale s tímto jsem nepočítal.
         „Jsi šméjd a krysa! Jsi opuchlina slizkých a zvrhlých mravů. Jsi parchant do nebe volající. Jsi modloslužebník nejzvrhlejších pohnutek.“
Na nic jsem nečekal…..“
         „Vážně jsi na nic nečekal?“opět mu do řeči skočila Alžběta.
         „A na co bych asi tak měl čekat, co? Snad né na to, až se objeví princezna bojovnice s bicepsy, jako Švarcík a pude mi zachránit prdel? Ale koukám, a koukám a to vidím, jako rys že, ať se koukám, jak se koukám vidím jenom tebe, odvážná a svalnatá Alžbětko.“
         „Buď už zticha!“pokáral jí Ubohi, „Chtěl bych tě vidět na jeho místě. Myslím, že bys valně nevoněla. Co myslíš….mohla bys mě v takovémto nevábném stavu škrábat záda? To sotva.“
Alžběta zahanbeně sklopila víčka a stáhla nazpět.
         „Jen pokračuj kamaráde,“řekl Wthen.
         „No tak, jak jsem už říkal,“pokračoval Ambrosius, „Na nic jsem nečekal…..“
         „Vážně jsi na nic nečekal!?“
         „Jdi do prdele Wthene!“
         „Jasně, už jsem zticha! Opravdu….opravdu. Pššššš.“
         „Táák znova,“ otráveně pokračoval. „Ale už mě vážně nikdo nesmí přerušit, nebo….“
         „Spolehni se,“ řekla Alžběta a opět se jí vrátila dobrá nálada.
„Na nic jsem nečekal a promluvil k němu tím nejlaskavějším způsobem.“
V ten okamžik se od něho Wthen odvrátil a nepozorovaně v sobě držel salvy smíchu. Alžběta na něho spiklenecky mrkala a usmívala se, jako sluníčko.
         „Něco ti snad spadlo do oka?“ přerušil své vyprávění Ambrosius.
         „Ne, to není nic vážného.  Jsem jenom dojatá tím, jak fikaně jsi na toho Oříška šel.“
         „Aby néé vím přeci, co dělám! A tak mu teda povídám Oříšku, Oříšku, cos měl dneska k obědu? Taky se ti na patách věčně vyzouvají fusakle? Taky miluješ chleba s hořčicí a zahradními jahodami navrch? A co takhle malýho oslíka s hejbacíma ušima,  hladově íájícího? Taky ses na něm vozil do kolečka v cirkuse, zatímco se tvůj tatínek právě bavil tak, jako pokaždé s cizí, velikánskou ženskou? Taky tě pak nutil, abys jí říkal maminko, když ta pravá šla jednou nakoupit přesnídávky s meruňkami a už se nikdy nevrátila? A jaké noviny nejradši čteš? Taky musíš pokaždý na vécé, když uslyšíš v ulici tu nemožně řvoucí houkačku, vezoucí mražené pochutinky? A jen tak mimochodem…..miluješ Sabinu?“
         „Jakou Sabinu?“ zaječel na mě megafón, za němž jsem spatřil jen dvě hrozitánské uši, kterak se pohybují v rytmu Oříškových mluvidel.
         „No přece Laurinovou!“ řekl jsem slaďoučce.
         „Ne, ne, ne!.Já radši Trávníčka!“opět promluvil megafón. Cosi jako smeták se mihlo někde za ním. Byl to ocas.
         „Takže ty miluješ Pavla?“
         „Jasná páka. A kohos jako myslel….co.?“
Pak se podrbal zadní tlapkou ve slabinách a rozklepal se, jako opravdový ratlík, sotvaže udržel ohromný megafón před tlamou. Slintal, olizoval se a pronášel absolutně nesrozumitelná slova, jako bych se právě ocitl na orientální tržnici. Už jsem to nevydržel a než stačil zaječet „žrkdžycnadddrrknakpichvalecečník“, rošlápl jsem ho, jako špinavého švába!
         Od té doby mi sousedi závidí „můj“ krásný megafón.
         „Hele čéče, kdes k tak krásnýmu megafónu vlastně přišel? Že tys ho někomu čmajznul?“
Na to se vzápětí podrbu ve slabinách a jediné, co ze mne tázající vyloudí je můj prostý a láskyplný úsměv.“
          
         „No to je opravdu silný kafe!“řekl Ubohi.
         „To teda jóó!“přidala se Alžběta.
         „A nám bylo strašně divný….viď Alžbětko, kdes k tééj mluvící troubě vlastně přišel?“
         „Ambroži, nedrbej se ve slabinách!“okřikla ho Alžběta.
         „Klepeš se a usmíváš, jako při orgáči.“
         „Nekecej a radši mazej pro brambory ty,“skočil jí do řeči Wthen Ubohi.
         „Hele, béjt tebou, tak s těma baleťáckýma šponovkama bych si takhle nevyskakovala,“odsekla mu a zároveň zavadila pohledem na Ambrosia.
         „No tak dobrá. Já halt pudu, když na mě Ambrosius tak smutně kouká. Ale povídám ti Ubohi, že je to naposled.“


Trvalo přes hodinu, než se rozrazily dveře bytu a na prahu se objevila Alžběta v hasičské uniformě a s fotbalovým míčem v ruce.
         „Kde máš brambory?“zeptal se Wthen „A vůbec, kdes k těm hadrům vlastně přišla?“
Udělala pět kliků, sedm shybů a deset dřepů. Pak  kousla Ambrosia do ruky, zarecitovala dětskou říkanku, přečetla erotický inzerát „On hledá jeho,“ pohladila se v podbřišku, odkopla penaltu a nakonec se záhadně usmála.
         „Jak to tak vypadá“řekl Wthen Ubohi „tak pro ty zatracený brambory musí skočit někdo opravdu spolehlivý.“
Zanedlouho již bylo možné slyšeti dupot jeho nohou na schodišti. Oba zbývající se na sebe podívali a pustili se do hlasitého smíchu.
         „Tak jsem fakt zvědavá, jestli ty brambory opravdu přinese?“
         „Já taky.“
         „Ale něco mi říká, že je přeci jenom přinese. Dokonce jsem o tom pevně přesvědčená.“
Na to Ambrosius zavrtil hlavou, pak něžně pohladil svůj krásný megafón a řekl: „Jenom aby, jenom aby!“                  
   
                        
             

5.8.2014
Astrální sen

Zdál se mi velmi intenzivní, na emoce a prožitky bohatý sen.

Vnímala jsem všechny jeho barvy, vůně, a dokonce i doprovod hudby. Byla jsem nešťastně zakletá v malou mořskou vílu. V konfliktu s nějakou ženou, možná svojí matkou. Vybavuji si, že chodím v bílých šatech po hnědošedivé pláži, jejíž obzor splýval s těžkým a nízkým nebem stejné barvy.

Ostré kamínky hrubého písku se mi zařezávají do bosých nohou, které mi najednou oplachuje mořská pěna. Porušuju kletbu, opouštím souš, vrhám se do moře, a na malou chvíli pak zkouším i chodit po vodní hladině. Deštivé smutno přetíná smích sirén.

V tom tuším zásadní změnu. Obrat jinam. Něco mě paralyzovalo do úplné nehybnosti. Moje tělo jako z kamene leží volně ve vzduchu položené na zádech, jako když splýváte na vodě. V ten okamžik si uvědomuji, že jsem vesmírnou součástí vyšší síly. Najednou se pouze má mysl octne ve tmě. Jsem v naprosté tmě prostoru existenční prázdnoty. Objevuje se přede mnou geometrický květinový obrazec s kulatým středem, z něhož se na mě dívá reálné lidské oko. Mám pocit, jakoby byl velký soud. Pro správné vystižení tohoto pocitu v našem světě vhodné slovo nemáme. To je právě na tom to zvláštní. Je to úplně nový pocit, někde na pomezí dvou dimenzí. Až mrazí… Obrazec je sytě zelené barvy. Má pět pravidelných cípů okvětních lístků, a v každém z nich jsou již další dívající se oči.

Následuje další obrat. Uvědomění si, že tohle není opravdové, že je to sen. Sen, který mohu najednou ovlivňovat. Jsem vesmírná bytost a mohu astrálně cestovat. Pod tíhou intenzivního prožitku však volím cestu do bezpečí. Tedy možnosti probudit se.

Přenesla jsem se zpátky do bdělého stavu. Otevřela strachem z nového poznání vytřeštěné oči. Dívám se oknem do vlhké a mlhavé srpnové noci na ulici, lehce osvícenou třpytem pouličních lamp. Právě probuzená obrazotvornost mojí fantazie si se mnou ještě dostatečně pohrává. Podstrkuje mojí mysli představy o nereálných stvořeních z jiných světů, které se mohou zničehonic v jedné vteřině prudce objevit za okny do mé ložnice. Se zatajeným dechem se dokonce leknu svojí kočky na okenním parapetu, než jí potom s velkým oddychnutím poznám.

Vstávám si zapálit cigaretu. Obava z dalšího snu mi nedovolí znovu usnout. Ještě teď cítím, jak mám na temeni hlavy otevřený kanál pro spojení s Vesmírem. Jak mi jím z hlavy proudí energie. Vím, že v té dimenzi, kde jsem se před chvílí ocitla, by ta energie měla sytě zelenou barvu, a svítila by jako lampa do nekonečné temné prázdnoty.

 

Tak kam to bude příště?

 

(Bohužel se mi nepodařilo do tohoto textu vtlačit poznámku o tom, že Bůh není černoška.)

 

2.8.2014
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Z historie československého bigbeatu. vol. 1

V první kapitole našeho seriálu se budeme věnovat snad největší legendě tuzemské pop music - skupině Olympic. Může se zdát, že o této, dnes již kultovní, formaci bylo napsáno snad vše. Avšak i v době pokročilých komunikačních tecnhologií, hudebních magazínů a internetu existují stále bílá místa. Seznamte se tedy s téměř zapomenutým zájezdem skupiny Olympic do New Yorku (USA) v roce 1974.

Po nevalném úspěchu alba Olympic 4 u tuzemských posluchačů se kapela raději odebrala na "šňůru" zahraničních koncertů. Jednalo se o vyčerpávající podnik se zastávkami ve většině evropských metropolí. Bohužel, evropané nebyli připraveni na průlomový zvuk nové desky a koncerty nevycházely tak, jak si Petr Janda přál. Od naprostého krachu zachránil kapelu až zájezd do Japonska. Po skončení koncertu na ostrově Kjúšú se v šatně objevil nadšený fanoušek ze Spojených států, který s muzikanty uzavřel smlouvu na koncert v New Yorku o měsíc později. Jiří Korn k tomu říká: "Mysleli jsme si že je to nějakej pošuk a dělá si z nás prdel. Mával nějakou smlouvou, tak jsme to s klukama podepsali, ať má jako autogram, nebo co. Ani ve snu nás nenapadlo, že za chvíli budem srkat saké v první třídě a poletíme rovnou do Států. Byl to asi nějakej hlavoun."

Do New Yorku Olympic přiletěl pět dní před koncertem. Bylo tedy dost času prohlédnout si město. Po návštěvě všech důležitých památek a podniků však Petr Janda učinil životní chybu. Stal se New Yorkem doslova posedlý. Mirek Berka k tomu řekl: "Zamiloval si to město." Během jedné z jízd skrz "Velké Jablko" šílenstvím poháněný Janda zastavil u plakátu s vyobrazeným ještěrem, který vylézá z kanálu. Plakát byl doplněn o nápis (uvádíme překlad) Krokodýl ničí město. 

"Musíme město zachránit," prohlásil Janda a promtně zmizel ve stoce. Ze tmy se ještě ozvalo: "Následujte mě, je to na nás." A protože kapelník se musí poslouchat, skočili do kanálu všichni. Trvalo rovných 6 dní, než pracovníci údržby náhodně narazili na naprosto zdecimované hudebníky. Na slovo se zmohl jen Jiří Korn, který neustále opakoval "Ještě že mě takhle neviděl Peroutka, ještě že mě neviděl Peroutka." Pro kapelu byl tento incident zničující. Nejen že krokodýla nedopadli, ani jej nespatřili. Byli ovšem tak vyčerpání jako by s ním vedli dlouhý a nelítostný boj. Krokodýl samozřejmě neexistoval - jednalo se o plakát ohlašující premiéru nového broadwaského muzikálu.

Skupina byla s ohromnou ostudou vypovězena z USA, V Československu se na všechno zapomnělo - pod podmínkou, že Olympic již nikdy nevycestuje za hranice.

Ale přesně podle hesla - co tě nezabije, to tě posílí, vyšel z této šlamastiky nakonec Olympic silnější než kdy dřív. Veleúspěšná trojice koncepčních desek Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř vychází právě z bolestných zážitků v temných podzemních slojích rušného velkoměsta.

Jeden z údržbářů o setkání s podzemními trosečníky uvedl pouze: "They were totaly out!"

Petr Janda si díky svým vůdčím schopnostem v kanálech vysloužil přezdívku Stoupa. Nikdo mu do dnes neřekne jinak než Stoupa Janda.

 

 

V následujícím díle se dozvíte pravdu o tajemném zmizení Jiřího Schelingera.


Praha je zábavná (próza, Kalimeee)
    

23.7.2014  (upr. 24.7.2014)
Praha je zábavná

Je parnej červencovej den. V Praze to žije.

(Ne)funguje tu teď prázdninovej provoz a turisti jsou jak padlý na hlavu.

Jedu do Thomayerky na JIPku odvízt nějaký věci svýmu klientovi, kterej málem umřel,

díky přístupu našeho zdravotnictví, ale o tom třeba jindy.


Tam, ani v nemocniční kantýně se nestalo nic zvláštního.

Ani na poště mě nevytočili, ani pak v dárcovskym centru krevní plasmy.

Teda až na to, že mě vyvolali k odběru jako pana Hauptvogela, ale to jsem přešla slovy:

"ano tady, ale zatím jsem Hauptvogelová, než moje změna pohlaví bude kompletní."


Mám ještě chvíli čas, a tak si nechám změřit tuk v těle zdarma.

Sdělujou mi, že je to se mnou špatný, že je to pětka, což je ta nejhorší kolonka v tabulce.

Tuku mam 35% a cejtim se prej na 39 let. Daj mi na sebe kontakt a já jdu na odběr.


Po úspěšném odběru, se zimnicí a ve svetru potkávám nesympatickýho šampóna,

kterej mě nekompromisně zastaví a ptá se, zda navštěvuju obchodní centrum.

Odpovídám, že ano, ale velmi nerada. Vytahuje kytičkovej parfém a ptá se,

"Jestli mi může nastříkat na ruku." Odpovídám, že v žádnym případě, že to totálně nesnášim.


Pokračuju dál do metra na Chodově, kupuju si čokoládový tyčinky s končící lhůtou trvanlivosti (po třech korunách), a potkávám žebrajícího pána. Neřekla bych, že bezdomovce, spíš takovýho vykuka, co shání na víno. S úsměvem mu vhazuju do nastavený kšiltovky jednu z tyčinek, a přeju mu, ať se hlavně nají.

V metru si ke mně přisedne starší pán, kterýmu čouhaj z pod kraťásků pruhovaný trenýrky. Vytahuje silnou lupu na čtení dnešního Blesku. Co chvíli mu část novin padá na zem. S úsměvem mu je několikrát podávám.

Na Pavláku nastoupím do výlukové desítky na Řepy, a sednu si naproti rozcuchané paní. Po chvíli zpozoruju, že brečí. Potom brečí čím dál tím víc, a slzy utírá do rukávů. Vyštrachám v tašce papírový kapesníky a se soucitnym úsměvem jí je podávám. Poděkuje, a začne mi vyprávět, že je strašně smutná, protože odjíždí daleko a na dlouho za synem, a svýho přítele tady nechává. Že jí je 42 let a jejímu příteli 61 a kvůli tomu věkovýmu rozdílu, (a taky asi i kvůli jinejm věcem), ho nemá její táta rád. Na Karláku pak vystupuje.

Parta alkoholiků ze zadní části tramvaje volá z okýnka na jinou partu alkoholiků (se psama), zda maj dneska v Tescu krabičáky v akci, nebo ne. Pak jedem tou objízdnou trasou, jako jezdí devítka. 

Dojedem na Národní třídu, a když zrovna stojíme v zastávce, někdo venku zařve: "K zemiiii!!!!" Skupinky lidí na zastávce okamžitě s jekotem zalehnou na chodník a krejou si hlavy. Pak se ten chlap, co to zakřičel začne strašně smát, a ty

ležící lidi taky. Cestující v tramvaji se vyděšeně či rozpačitě rozhlížej kolem sebe s pusama dokořán (včetně mě).

Pak jedem přes Národní divadlo, a po mostě, (kterej nevim, jak se jmenuje)

na kterym právě probíhá velkolepá svatba s loďkama ve tvaru labutí v pozadí.

Na Újezdě přistoupí romská rodina a v tramvaji je najednou protivnej hlahol.

Z jejich ajfounů hraje árembí, dohadujou se, pokřikujou na sebe přes celej vagón, jakoby k sobě nemohli jít blíž, a zlá cikánská babička nadává ukníkanýmu cikáněti, na kterýho nezbyla sedačka, aby už bylo zticha, jinak že mu zmele hubu.

Všimnu si provaznictví a napadnou mě takový věci, jakože když se budu chtít někdy náhodou voběsit, tak si sem za poslední peníze určitě zajdu koupit nějakej dobrej provaz ...

Na Andělu pak ty rušiči mýho rozjímání vystoupěj a je klid.

Kochám se novou kolekcí svatebních a večerních šatů ve výlohách na Plzeňský a přemejšlim, zda mám nebo nemám vystoupit na Bertramce, abych se koukla, jestli někdo z Bláznů neni náhodou na Paliárce. Ale pak to zavrhnu, protože mi neni moc dobře a neměla bych zase kalit.

Pivo si dám přece zejtra na Jungmaňáku, kde budou hrát Krausberry s Vasilovym Rubášem, což mě na tý Praze jako dost baví, že jsou pořád takovýdle možnosti, kam zajít na akce zadara a vidět se tam s kámošema.

Na Kavalírce už taky vystupuju. Zaplaťpámbů.

V Praze to žije, ale dneska si dám jeden klidnej večer doma.

 

uz prisly gumicky2.jpg



 

 


Zajímavý (próza, Jaroslav Alétotaky)
    

18.6.2014
Zajímavý

Ráno jsem si uvařil kafe a vydal se na vlak. Mám to s jedním přestupem. V automatu jsem vyklikal jízdenku a sedím, přichází průvodčí.
„Přistoupili?“
Kontroluje pána vedle a už míří pryč. Přešel mě, zandavám jízdenku a balíček slevových kartiček zpět do peněženky.
Přestoupím a po chvíli přichází další, sotva k rozeznání od prvního. Většinou Vás nepřejdou. Nechce se mi, ale znovu vyštrachám z peněženky svou sbírku. Jenže situace se opakuje.
V tu chvíli jsem dostal skvělý nápad, že jsem možná neviditelný. Jsem celkem nevychovaný hoch, tak jsem se tomu začal dost přiblble nahlas smát. Jenže si toho nikdo nevšiml. Hustý.
Takže jsem neviditelný a neslyšitelný... Postupně jsem to testoval různými grimasami, až jsem začal poskakovat v uličce vlaku a vydávat skřeky. Ale je to dost divný. Můžu hmatat na věci, uvařit si čaj a vyklikat si jízdenku. Takže někdo musí vidět následky, třeba jak se ošlapává podlaha, přemisťuje hrnek a tak. Ne. Velmi brzy jsem zjistil, že nikdo nic takového vidět nemusí. Nevím proč. Představuji si, že se v jejich světě věci vždy naaranžují tak, aby jejich vysvětlení vystačilo beze mě. Nejsem moc militantní, ale dostal jsem chuť někoho praštit po hlavě. Co to udělá.
Chvilku jsem si myslel, že je to zábava. Možná by byla, kdybych moh dělat lidem naschvály. Lez jsem na neslušný místa a udělal si ze světa takový 3D kino. Bylo to dost z nouze, vlastně mě to nebavilo ani ze začátku.
Pak jsem si zkoušel namlouvat, že je to trest. Něco jsem proved a za to jsem v tomhle pekle, kde zakoušim ignorování od všech lidí – aha! Asi jsem byl k druhým málo vnímavý, díky, dobrý Bože, žes na mě seslal tenhle zlý sen, abych si to uvědomil. Sliboval jsem jako malé děcko, že už budu hodný. Ale taky jsem tomu moc nevěřil.
Ale že to je peklo, tomu jsem věřil čím dál víc. Ani tělesný kontakt s lidmi nefungoval. Když jsem třeba zkoušel nějakou dívku pohladit (ano, máte pravdu, to mě napadlo ještě dřív, než mlácení po hlavě), odstrčila mě nebo poodešla, jako bych byl hmyz, stěna, nebo cokoliv zrovna bylo nablízku za vysvětlení. Někdy se stalo, že si doteku lidé ani nevšimli.
Byl jsem neviditelný, neslyšitelný, téměř nehmatatelný a hlavně nezajímavý. Další den jsem měl jít do zaměstnání, tak jsem dostal špatný, velmi špatný nápad, že bych mohl svou práci udělat. Bude jim to divné, práce je hotová, a já nikde! Po osmi hodinách mi odměnou bylo: „Máme ty výsledky? Máme. Výborně.“
Vzpomněl jsem si na svůj první pracovní den, kdy jsem v sobě překvapeně pozoroval radost při každém „prosím tě, mohl bys...?“ Potřebovali mě. Potřebovali MĚ. Potřebovali mě?
Bylo to opravdu peklo a sen a trest. Další den už se mě průvodčí zeptal na jízdenku. Někomu může být divné, že to skončilo, ale mně to divné nebylo. Ono to vlastně ani neskončilo a když už to takhle rozebíráme, ani to nezačalo. Průvodčí zkontroloval jízdenku a polknul nějaké to děkuji. Poděkoval jsem (Bohu) za dávku prozření, kterou jsem dostal ve světě, kde jsem nezajímal lidi. Já. Jak bych mohl někoho nezajímat? Jsem přeci velmi zajímavý, říkám si polohlasem, a směji se tomu, že mě to vůbec někdy napadlo.


Nastražil jsem na sebe past (próza, Kolemjdoucí)
    

31.5.2014  (upr. 5.6.2014)
Nastražil jsem na sebe past

Nastražil jsem na sebe past, a to past velmi důmyslnou, stražil jsem ji přece já. Nejprve jsem se uvázal ke kolíku hlouposti, výchovy, povinností, pověry a rutiny, zvyků a zlozvyků, ke kolíku lpění a tužeb a tak dlouho jsem kolem něj obcházel, až se můj provaz zkrátil natolik, že jsem se málem oběsil.

Už jsem ležel s hlavou u země, s jazykem vyplazeným, když jsem to pochopil a rozčarován začal jsem provaz rozplétat. Rozplétal jsem ten podivný uzel a oči jsem u toho kulil jako dusící se kozel a točil jsem se jako zoufalá kuna chycená za tlapku, a to jen díky tomu, že jsem se honil za svým ocasem, jako starý nečistý vypelichaný pes plný blech, než jsem pochopil, že ve zmatku nic nepovolí.

Když jsem se dostatečně uklidnil a provaz alespoň trošku povolil, spatřil jsem další kolík, osu světa, ježto mě vodil dokola a na nějž se provaz namotával, takže jsem chodil ve stále menších a menších kruzích. Ztrať se! Zvolal jsem na něj, ale kolík tam stále čněl, vedl odněkud z pekel až k nedohlednu na nebi, hrabal jsem a narážel do něj, než jsem konečně pochopil, že ten provaz je příčinou mého soužení a jeho příčinou jsou mé vlastní úmluvy.

A tak, vítr náhody a záměru mi napomáhal, jednu žilku, jeden pramínek, jedno vlákno po druhém jsem rozplétal a zpřetrhával. Na jednu stranu dával jsem přetržené, na druhou ty, které jsem nechtěl a nebo nemohl zrušit. Uviděl jsem v tom jakýsi řád, který spojoval mě se světem. K přetržení některých provazů bylo potřeba nejprve zbavit se jiných a další jsem vyměnil za pružnější…


Nedokázal jsem najít odvahu zrušit všechna ta pouta, neboť síla a závrať řvoucí do temnot nekonečna je tak velká… jenom jsem ze svého lana vytvořil síť, a ta síť se zachvívá, a ten chvěv, to je volání.  Ta síť straží další pasti, dává moc a sílu a taky strach mě lanaří a za ním smrt temným zrakem se do mě dívá. Je to past v pasti, důvod proč se pásti obezřetně. Tam venku je tělo oka, co sídlí uvnitř člověka.


Vidím město veliké... (próza, Kolemjdoucí) • Zadostiučinění (próza, Kalimeee) • Pohádkový příběh (próza, Rogo)
    

28.4.2014
Pohádkový příběh

Mohl bych začít jako všichni ti parchanti přede mnou. Pojmout život jako zběsilou jízdu a pomalu se deformovat, projít obdobím geniality až do samého zničení. Kdo pozná dno na samém počátku, je vyvolený. Mohu hrát hru již předem odsouzenou všemi těmi prodejnými pisálky a kritiky z laciných nalíváren. Pokud nemám co jíst, nemám práci, nejsem zajištěný a vlastně jen tak bloumám životem, je to jasná známka břídilství. Umělec? Vyloučeno. Jen žvanil, který našel líbivou výmluvu. Kdo by mě četl, snad jen totální kretén tvářící se jako znalec umění. Ano, budu psát, zdechnu hlady a studenti literárního gymnázia po mně budou plivat. Ale i kdyby tohle všechno mělo být pravdou, už se to nedá zastavit, jsem loutkou svého vlastního pošetilého výmyslu.

Podobné úvahy mě často vyhánějí ven a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Potřeboval jsem za každou cenu něco prožít, i kdyby to mělo znamenat zahození mého nadějného života. Ale jakápak naděje může vzniknout bez rizika. Každý den jsme jako na bitevním poli a já se do toho boje zcela vědomě pouštím. Toho večera pršelo a mně se to vlastně líbilo, moknul jsem jak slepice na extázi. Původně jsem ani neměl cíl, ale nakonec se opět projevila má vášeň pro pití. Koupil jsem si láhev bílého vína a šel na autobusové nádraží vyhlížet opuštěné slečny. Cestou jsem potkal kálejícího bezdomovce opřeného zády o zeď, vyluzoval opravdu nechutné zvuky, což ve mně vyvolávalo návaly žaludečních šťáv. Došel jsem na nádraží, které bylo ovšem zavřené, déšť bičoval mé tělo a celé šaty jsem měl promočené, pokračoval jsem tedy dál v naději nějakého šťastnějšího vyústění toho všeho. Putoval jsem deštěm a uvědomil si, jak je ten svět krásný, především v noci. Veškerá tato krása byla ovšem ve velice krátkém okamžiku přerušena křikem, který se rozléhal celou ulicí. Viděl jsem dva mladíky, jak kopou do špinavého starce. ,,Chcípni, ty zasraná hnído." Zařval na svou oběť jeden z frajerských hrdinů noci. Stařec se svíjel a jenom sípal, pomalu se snažil vymanit z kopanců, ale neměl sebemenší šanci. Než jsem stačil jakkoliv zasáhnout, mladíci mě spatřili a raději utekli někam do hlubin. Pomohl jsem starci na nohy a nabídnul mu nedopitou láhev vína. ,,Vemte si to, pane, ať se vám alespoň trochu uleví." Spatřil jsem jeho vděčné, uslzené pronikavě modré oči. ,,Děkuju ti, zachránil si mě, za to ti splním jakékoliv přání." Zaváhal jsem nad nečekanou nabídkou a na chvíli upadl do hlubokých úvah. Opět vyhrály mé nízké samčí pudy. ,,Chtěl bych dnes potkat nádhernou dívku a strávit s ní noc.,, Není nic snazšího, jen tu chvilku počkej." Odpověděl mi stařík a odešel směrem k nedalekému náměstí. Připadal jsem si jako v pochybné verzi pohádkového příběhu a netušil, že jako taková pohádka to bude pokračovat i nadále. Stál jsem na místě a hleděl ve směru, kde onen kouzelný stařeček zmizel. Zanedlouho se vrátil a vedl s sebou velice mladou dívku. ,,Jestli chceš, je na celou noc tvoje a zcela grátis." Dívka byla celá roztřesená a její tvář prozrazovala známky zděšení. Nabídl jsem dívce rámě a vydal se společně s ní dále nocí. Déšť pomalu ustával a já se cítil zamilovaný. Prožili jsme spolu velice důvěrnou a vášnivou noc. Nikdy víc jsem ji už nespatřil, ani onoho starce. Jedno jsem si ovšem z té noci do života odnesl. Má určitě cenu se považovat za umělce a dělat pošetilé věci, či dokonce dobré skutky. Teď o tom všem píšu a v mém srdci ještě stále převažuje láska k drobné dívence, které jsem zachránil dědečka nebo to snad nebyl dědeček? Myslím, že nemá smysl o tom bádat, stalo se jen to, co se stát mělo, alespoň na jednu noc jsem mohl býti šťastný.


28.2.2014

26.4.2014  (upr. 13.10.2014)
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Zadostiučinění
Dneska jsem se vzbudila s kocovinou, mastnejma vlasama,podivným pocitem v břiše, 
bolavým tělem a pomalu si uvědomovala realitu.
Pár dní jsem přes Velikonoce dost chlastala. 
Se zbytečným očekáváním Tvojí přízně, jsem zklamána až zhrzena Tebou,
jako zpráskanej pes stáhla vocas a odtáhla zase tam, 
kde mě nic nebaví. Do šedě mejch stereotypních dní. Do demotivačního maratonu všednosti,
věčně vlhký kundy, nervozity z nutkavosti nicnedělání, ke stylu z ruky do huby,
a falešným nadějím, že příjde cosi velkolepého, uspokojivého a nadějeplného.
Protloukám se zdánlivou iluzí setkávání se s "náplastma na duši" v podroušeném stavu,
jenž částečně přebíjí neurózu z nich samých.
Však v hloubi duše stejně čekám, na to Tvý připitomělý "Čau holka". 
Což by pro mě mělo zase aspoň na pár bezvýznamnejch dní nějakej smysl.

Myslim na Tvoje vytlemený výrazy, když jsou vidět mezírky mezi Tvejma zubama.
Na ten Tvůj divnej hezkej xicht, co mě tak dostává.
Na to, jak chodíš polonahej, pihatej a chlupatej a bosej a voníš mi potem a házíš
hlavou na stranu, aby Ti číro nepadalo do očí.
Na to, jak roztomile pološišláš, když meleš ty Tvý uvědomělý moudra, kterejm vůbec nerozumim,
protože vlastně mluvim úplně jinym jazykem.
Myslim na to, jak mě sere ta Tvoje sobecká nadrženost. 
Že máš každou chvíli zájem o nějakou tuctovou pipinku, co je nemastná neslaná.
Věříš si, přestože seš takovej vopičák. A já vůbec nevim, co na Tobě vidim.
Prostě se Tě potřebuju nějak zbavit.

Ze všeho nejradši bych Tě zmlátila přes hlavu tímhletím deníkem s tvrdejma deskama.
Jenomže to by mi určitě nestačilo...

Přijela bych za Tebou v kradenym fáru, kovbojskym klobouku, koženejch kalhotách a v botách na podpatcích.
Prudce bych zabrzdila. Ty už by ses ohlížel, jako co se děje.
Jediným zátahem za provaz bych Tě sundala z tý lezecký stěny.
Svlíkla bych Tě do naha a přivázala k nejbližšímu stromu tak rychle, že by ses vůbec nestihl bránit.
Nařezala bych Ti na prdel smrkovou větvičkou a pak bych si to o Tebe udělala.
Vím, že by se Ti to líbilo...
Se zasvištěním kol bych zase odjela.
Šokovaně bys zíral a začal se bát, jak dlouho tam takhle budeš...
No ale proto, že jsem hodná holka, po půl hodině bych se tam vrátila.
Olízla bych Ti ušní lalůček, a beze slova si zapálila cigaretu. 

P
árkrát si potáhla, dala Ti jí do pusy, a s láskyplným výrazem zase odjela.

Měla bych takové malé zadostiučinění. Aspoň pro tentokrát...:-)
23.4.2014
Vidím město veliké...

Vidím město veliké...Ano, vidím vesnice, vesnice, kde chýšemi jsou kostry aut. Auto se dá použít na spoustu různých způsobů, ale to je tautologie... Do aut se dá taky pohřbívat. Z auta se dá udělat krásný pomník; když ho obrostou stromy a obalí se mechem, v šeru lesa vyniknou jednotlivé křivky, ale tuto postindustriální a postapokaliptickou světlohru umí i celá města, jsk jsme se o tom přesvědčili mnohokrát po Černobylu. Auto ovšem nemusí sloužit jenom člověku: od včelínů až po kurníky, takové bude jejich příští moderní využití, i kdejaký medvěd, rys nebo jezevec (ten je vskutku vášnivý jezdec) se do něj vútrobí, hmyz a všeliká havěť a hlavně pavouci v nich jsou samozřejmostí.

Auta jsou zdrojem vzácných materiálů, barevných plastů, vzácných látek, ale hlavně kovů pro výrobu ozdob a předmětů denní potřeby. Viděl jsem auto jako latrýnu, neb jako stůl a lavici pro celou rodinu.

O tom, že nepojízdná auta jsou rájem pro děti, není třeba hovořit.

Auta chrání před ostrým světlem, ale i proti dešti. Z auta se dá udělat spižírna, sklad dřeva, nebo ovoce, moc krásné je z něj ohniště, nebo důmyslný krb pro celou chalupu.

Nejkrásnější jsou auta hořící v noci, člověka naplňují bázní a není vidět tolik štiplavý kouř. Ostatně nebude to trvat dlouho a taková podívaná bude náplní sentimentálních vzpomínek a poezie, aut totiž není tolik, aby se dala jen tak pálit, když se dají užít na tolik různých, užitečnějších způsobů.

Auto zapřažené za koně ušetří spoustu práce, ale kdo by ji šetřil, když je tak vzácná; raději přeci uděláš čelenku se složitým vzorem, než se s něčím někam vláčet, proč se nepřestěhovat tam, kde je toho dostatek, nebo proč to nezasadit tam, kde je to potřeba?

Když ještě bývaly války, dělaly se z aut vozové hradby, ale proč by dneska někdo bojoval, když potravy je všude habaděj!

Auto koneckonců slouží dobře i jako schůdky, ze kterých se dobře trhají hrušky, nebo jako buben nebo metalofon. To tě ovšem napadne zcela automaticky, hned potom, co rozbiješ okna.

Auto někteří hračičkové používají i k náboženským účelům, různě je zdobí a obětují jim svůj (v postapokaliptickém popisu spojení volný čas zní jako anachronismus, proto svůj) čas a ovoce...

Tančení kolem aut a milování v nich v pralesním tichu, nebo na louce za zvuku vrzajících cvrčků, to je vskutku nádhera. Západy slunce, zpěv ptáků, pasoucí se jednorožci...a propo, už jste někdy řádili na střeše auta? No tak to zkuste, krásně to duní...


Podvečerem ke krásnému cíli (próza, Rogo) • hajzl (próza, skippy) • Pohádka o mývalovi (próza, Kalimeee) • Jeden den pompézních idiotů (próza, Rogo) • Když má prdel hravou (próza, Rogo)
    

31.3.2014  (upr. 1.4.2014)
Když má prdel hravou

 

Když se vám konečník změní v druhou močovou trubici, je to vždy potíž. Proudí z vás neskutečné množství tekutin a ani náhodou to nedokážete zastavit.

Tak jsem také strávil většinu dnešního dne. Začalo to hned ráno při štípání dříví. Už to skoro vypadalo, že ten tlak vydržím a dílo dokončím, neměl jsem ale sebemenší šanci. Teď tu sedím, kotel je beznadějně vyhaslý a kolem domu obcházejí ďáblové. Nemohu jim udělat pražádnou radost, tak rádi by mě vylekali, ale dovnitř ke mně do líhně všech sajrajtů se neodváží ani ten nejděsivější satan. Sedím, vypouštím kapaliny v různých intervalech a snažím se soustředit, alespoň na nějakou myšlenku. Nic! Žádný výsledek, nedokážu být vzrušený, ani zoufalý, mohu jen odevzdaně sedět a čekat, až to skončí. Ve své podstatě je to docela zajímavé, nepříjemné to oproti běžnému očekávání není. Přede mnou na nezapojené pračce leží svazek básní od Allena Ginsberga, beru ji do rukou a snažím se přečíst alespoň jednu báseň. Je to můj oblíbený teplouš, ale jeho básně jsou příliš dlouhé, pokaždé, když už to vypadá, že dočtu nějakou zvolenou báseň, začne to znovu. Stěny kolem mě šednou čím dál tím víc a nedotažený kohoutek pouští po malých nepříjemných kapičkách vodu do malé vaničky. Nepříjemné zvuky dopadu nehodlají přestat, ani s tím nemohu nic dělat, znamenalo by to vstát a to mi mé otvory nedovolí. Nikoho jsem nepozval, proto si celý tento mejdan musím užít sám. Vypadá to na dočasný konec, vstávám a utahuji kohoutek, voda přestává kapat. Zaháním ďábly a opět se snažím dokončit práci kolem dřeva, abych mohl zapálit a naplnit kotel. Vím, že než půjdu spát, začne to nanovo. V podstatě se na to už neuvěřitelně těším. Nenechávám nic náhodě a dávám na záchod krátké Bondyho básně. Myslím, že dneska v noci bude neuvěřitelná legrace. Bojím se jen, že zítra to nadobro skončí a budu muset psát o nějakých vážných nudných věcech. Ovšem co bude zítra, je věcí budoucnosti, a tím bych se neměl zbytečně zatěžovat, už se to blíží, cítím to ve střevech, přichází můj další triumfální návrat.

 

31.3.2014  (upr. 2.4.2014)
Jeden den pompézních idiotů


Můj kamarád Anton je řekněme dost zvláštní člověk. Na první pohled vypadá jako trochu lépe oblečený vágus v šusťákové bundě. Jeho pleš je stejně zářivá jako jeho úsměv. Hlavně je to ovšem velký pán slova, básník, ale ne jako ostatní, on básně zvrací a to zejména, pokud jeho hladinka alkoholu v krvi překročí daný limit. Jediné, co dokáže ten neskutečný příval slov alespoň trochu zmírnit, je jen ta nejkvalitnější tráva, kterou si pěstuje jeho osmdesátiletá babička na revma. A byla to právě ona babička, na jejíž oslavě narozenin před pár lety vypil Anton třicet piv, čímž naplno probudil svůj dar, či prokletí, záleží na tom, jak to kdo chce brát. Dal by se snad nazvat dalším praštěným grafomanem, ale nebylo by to až tak pravdivé tvrzení, jelikož na rozdíl od většiny grafomanů, z něj padají většinou jen neuvěřitelné skvosty. Jeho múzou není však jen chlast, ale také ženy, především žirafích proporcí. Žena, která ho převyšuje minimálně o hlavu, rozohňuje jeho pohlaví až k nepříčetnosti, má pak jen dvě možnosti, buď ženu získat a dokázat, jaký samec v něm vězí, a nebo se zmocnit velkého množství alkoholu a celý ho spotřebovat. Nejlepší pro poetickou obec je ovšem to, když využije obě ingredience najednou. ,,Chlast a ženský." Základní recept pro tvorbu dokonalé poezie, všechno ostatní jsou žvásty. A právě u Antona jsem nedávno přespával po nehorázné pijatyce, kde byl sice koncert a platil se vstup, jenže já jsem proradným asociálem a peníze jsou u mě vzácným úkazem. Je to jako by Babiš začal pěstovat trávu poté, co by vyzkoušel její zázračné účinky a né kvůli tomu, že skvěle vynáší a je politicky výhodná. K Antonovi jsme dorazili řádně zpracovaní kvalitním pivem a neméně vytříbenou kořalkou. Žádné holky se tentokrát nekonaly, jelikož jsme byli opilí až do beznadějně měkkých pyjů.

Po ránu mě probudila potřeba zvracet, vyvrávoral jsem přes chodbu a slyšel, že podobný problém uvítal do nového dne i Antona, vyzvracel jsem se tedy z okna přímo do květníku na parapetu o patro níž. Dveře od záchodu se otevřely a Anton na mě civěl zmuchlanou zarudlou tváří. ,,To není jen tak, hlavně mi neříkej nic o penězích, na to ti seru, mám zasraně dobře placenou práci a potřebuju s někym přepít tu zatracenou kocovinu." Samozřejmě jsem neměl sebemenší pomyšlení klást odpor. ,,Neboj, kamaráde, já tě na nebližších pár hodin určitě nezradím." ,,Romane, jsi klasa, putyky se třesou už teď při pomyšlení na nás." Řekl mi na to radostně a já viděl, že se mu pomalu navrací ten pohlcující lesk v očích, jen ta rudá v nich, přeci jen ještě trochu vévodila. Nasoukali jsme se do zmuchlaných kusů šatstva a vše vyšperkovali šviháckými sáčky, já měl tmavě zelené s plackou, na které byl vyobrazen jeden známý americký stopař, Anton nasadil světle hnědé jen s jedním knoflíkem, tentokrát na mě dal a nevzal si svůj ďábelský šusťák. Bydlel na Vinohradech, ale my jsme oba svorně dostali chuť na Žižkov, což nakonec nebylo tak daleko. Přeci jen to ale chtělo přežít cestu, jelikož kocovina ještě zdaleka nevzdávala svou stále trvající moc. ,,Jedny Petry a dvě lahvový Plzně." Naporoučel Anton Vietnamce v Minimarketu, jelikož jsme nebyli ani jeden schopen nalézti potřebné věci. Vietnamka, velice mladá a půvabná dívka, která s námi žel nechtěla jít, nám ochotně vyhověla a Anton jí vnutil alespoň telefonní číslo. Používal jen pevnou linku, mobily nenáviděl a tvrdil, že pevná na holky líp funguje, působí tak víc tajemně. Odpálili jsme Petry, nahltli se zlehka piva a vyrazili podél stěny Olšanských hřbitovů dolů na Žižkov. Cítili jsme se jako praví králové dne, bylo dávno po poledni, k tomu neděle a nám nic nebránilo hrát si na nekompromisní bohémy. Vtrhli jsme do Slovanské lípy krátce po otevření. ,,Jaký máte piva?" Začal se Anton dotazovat barmana poté, co jsme se usadili a on se uráčil přišourat k nám. ,,Dobrý den, pánové, máme Gambrinus a Plzeň." „Dobrý den,“ řekl ten homosexuálně vyhlížející svalovitě vybavený výčepní z důrazem, který měl naznačovat, že jsme podřadný opice. Anton ovšem tu hru pochopil okamžitě. ,,Gambrinus je pro teplý, dej nám dvě Plzně a přines popelník, chvilku se tu zdržíme." Tentokrát ,,Chvilku se tu zdržíme" vyznělo jako ,,tak teď si nás užij, buzíku." Barman nasadil dotčený výraz a bez dalších zbytečných řečí nás jaksepatří obsluhoval. U nedalekého stolu seděla banda místních buranů, kteří uvařili svůj mozek v hovězím vývaru a zapili dvojitým rumem. ,,Na cikány jedině fašisty, to je jediná možnost, co taky s nima, hajzlama." Zněly silácké řeči od jejich stolu a rozptylovaly tak naši důstojnou konverzaci o sexuálních podtextech v poezii. ,,Myslím, že těm debilů támhle by nepomohla ani lobotomie." Zareagoval jsem na řeči od buranského stolu. ,,Na ty se vyser, takovýhle ukázkový neadrtálce potkáš v každý správný čtyřce." Řekl mi na to Anton. Po svých slovech ovšem velmi rychle vstal a téměř běžel na záchod. Já měl své pivo již dobyté, ovšem on nebyl ani v půlce. Muselo mu být asi hůř, než normálně v neděli bývá. Nicméně z návštěvy záchodu se vrátil jako vyměněný. ,,Ty vole, jsem se vyblil a teď bych, chlastal, žral a prcal." Byl zpátky v plné síle a i má kocovina vyvěsila bílou vlajku. S každým dalším pivem jsem byli hlasitější, tématem našich hovorů se stala opět poezie o holkách a nejlépe o jejich krásách a prznění. Začali jsme do sešitu, který s sebou většinou vždy nosím, zapisovat nejrůznější veršíky a následně je nahlas předčítat před celou hospodou. Homosexuální výčepní pěnil a banánový gel mu vtékal až do úst. Opilost byla už dost neúnosná, proto jsme se tedy za všeobecného jásotu vypotáceli opět na ulici. ,,Kurva, jdem ještě někam? Mám u sebe přes pět stovek a s těma se domů vracet nehodlám." Vykřikoval Anton všude kolem sebe. ,,Nezradím tě, kamaráde, jenom se tady vychčiju a hned zase půjdeme." Začal jsem močit mezi nejbližšími auty a dívku, kterou jsem při tom spatřil, o telefon žádat nebudu. Můj společník ovšem neváhal a dal jí svou navštívenku s číslem. ,,Ozvi se mi za tejden, to už bych měl bejt střízlivej, ukážu ti, co to znamená Shakespeareovskej sonet." Dívka si váhavě vzala, co jí podával a nejspíše nechápala vůbec nic. Za nedlouhou chvíli jsme se ocitli v další pivnici, jejíž název má paměť neuchovala, každopádně měli výborný nakládaný hermelín a pivo Kácov. ,,Jak mi dva najdem ženský, každá od nás uteče." Započal Anton další konverzaci. ,,To nevim, zkusíme třeba malovat nebo můžem zpívat." Odpověděl jsem mu se stále těžším jazykem. ,,Jo, budem slavný, to je jasný, jenom to trvá zatraceně dlouho." Uzavřel to opět Anton a rozhodl se pro dodělání se kořalkou. ,,Tady maj tu nejlepší slivovici v Praze, to mi věř." A také že měli, nezachránilo nás již nic před vyhoštěním z hospody. Hostinská od rány nás vykopala ven jak desetiletý haranty. ,,To je ženská, do hajzlu." Opakoval stále dokola Anton během toho, co jsem mu pomáhal na nohy.

Někde u tramvají jsme se rozloučili a já zbitý jak ten nejšťastnější pes vyrazil směrem do Holešovic, kde jsem tehdy bydlel. S Antonem jsme dva geniální umělci a jednou nám budou všichni líbat ruce i nohy. Jen pro to ještě není svět dostatečně vyzrálý.

 

27.2.2014

20.3.2014  (upr. 23.4.2014)
Pohádka o mývalovi

 V jedné malé chaloupce v hlubokém lese žil malý mýval. 
 A protože byl výjimečný tím, že se nechtěl vůbec mýt, jako to všichni jeho diskofilní bráškové dělaj, říkali mu Fífa. (Ne, kecám) Říkali mu Špindíra. 
 Měl dlouhé dredy, roztrhané kecky a v batikované somračce nosil rezavé plechovky, které nějaké prase odhodilo v jejich lese, a Špindíra je chodil vyhazovat do košů do města. 
 Jednoho deštivého dne, když zrovna měl Špindíra nehoráznou mývalinu, šel s plechovkama k popelnicím. Když je vyhazoval, o jednu z nich se hrozně říznul do tlapičky. Nikomu ale nic neřekl, sepnul si to sichrhajznou a polil si to Alpou.
 Ale to neměl podceňovat. Na takové zranění punková první pomoc nestačila. 
 Packa se mu podebrala a musel do nemocnice na operaci. Jenže neplatil zdravotní pojištění. Musel vrátit všechny prázdný lahváče, co doma pod pelíškem měl. 
 Pan doktor byl na něj hodný a před zákrokem ho nechal chvíli foukat rajský plyn. A když se Špindíra ráno probudil, měl tlapičku mnohem lepší. Měl pořád trochu haldy, které ho bavily, a sestřičky, krásný veverky, mu nosily jídlo a hustý prášky. 
 Špindíra se tam měl dobře a nikdy se už do nemocnice nebál. 
 A to je konec.

19.3.2014
hajzl

Vzdycky jsem chtel byt hajzldedkem…melo to sve vyhody…pozorovat nohy v kabinkach…spustene kalhoty vypadaly jak zvlastni priserky…nekterym chybely spodky jako rozsklebene dasne…sedel jsem za stoleckem a poslouchal cinkani minci, hazenych s rozsafnym gestem do misky…tady nebylo rozdilu mezi byznysmenem a metarem…tady jsem konecne spatroval zivot ve sve prvotni nahote…nekdy se objevil take distinguovany par…to jsem pak byl svedkem netusenych milostnych hratek…vzdechy se rozlehaly kachlikovanou prostorou a tristily se po stenach…psal jsem a pod stolem tajmo ucucaval z lahve vina…cetl jsem zrovna dostojevskeho zlocin a trest, kdyz do meho zorneho pole vpluly dve rozkosne nohy v ohnive rudych puncoskach…dama vyzyvave pozvedla leve oboci a naznacila, abych ji nasledoval…mohlo ji byt tak petadvacet…to na jeji postavu se skladaly basne uz od veku…to ona byla ta divka ze vseh milostnych psanicek…romeova julie…vtahla me k osbe do kabinky a zacala vasnive libat…nahle mi sahla do rozkroku…i jal jsem se poodhlalovat postupne jeji labuti siji a ramena…z pod satu nahle vyklouzla jeji nádherná nadra…rozepnula mi poklopec a uchopila…tak jako nemela podprsenku, chybely tam dole i kalhotky…pozvedla jednu nozku a ja se pomalu ale jiste ocitl v raji…kdyz bylo po vsem, rychle zmizela…sedel jsem jeste hodnou chvili na mise a snil…kdyz jsem se vratil ke svemu stolku, cekalo me sokujici zjisteni…miska byla prazdna…posranej zivot

17.3.2014  (upr. 18.3.2014)
Podvečerem ke krásnému cíli

Soumrak se již nedal zastavit a zoufalství vnikalo stále hlouběji do mého těla. Poté, co jsem prožil divokou noc v Lounech, jsem se po pár hodinách spánku s velkými obtížemi dokázal vzbudit a v poměrně pozdním odpoledni stanout na místě, kde se dá chytnout nějaký stop. Zpočátku jsem měl štěstí a mladík, který mi z neznámého důvodu vykal, zastavil již po pár minutách. Muzika v autě byla příjemná, lepší bych si snad ani přát nemohl. Ukazoval mi fotku své nastávající, což byla k mému pobavení jedna z dívek, jež jsem tak lačně prozkoumával právě předešlé noci v Lounech. Nechtěl jsem způsobovat nikomu žádné zlo, proto jsem tuto skutečnost zamlčel a byl rád, že mě onen mladý muž odvezl ještě o město dál, než kam měl původně namířeno. ,,Hodně štěstí, snad něco chytnete." Popřál mi, já mu úklonem poděkoval, načež se vůz opět otočil a zmizel v dálce.

Po rychlém startu jsem ovšem na tomto prokletém místě, kde všichni jezdili jako by vezli mrtvolu, strávil skoro dvě hodiny. Právě ve chvíli, kdy slunce skoro úplně zmizelo, zastavil u krajnice kamion vezoucí přikrývky do babyboxů. Vystoupal jsem do kabiny, kde mě přivítal nevábně působící pětašedesátník, v celé kabině vládl nasládlý puch, který byl dost možná způsoben jeho bezzubým úsměvem. ,,Kam to bude, mladej? Tady bys chcípnul." Otázal se mě stařec sípavým hlasem. ,,Do Kraslic, ale postačí i kousek." Odvětil jsem mu na to a stařec spustil svůj monolog. ,,No já jedu jenom do Varů, ale to nějak vymyslíme, zkusím vysílačkou oslovit ostatní. A co že ty tu tak sám, já bych píchal, kdybych moh, ale znám spíš díry v silnici než tu svý starý." Následně se zakuckal,vtiskl si do úst cigaretu, zapálil a otázal se. ,,Kouříš." ,,No spíš jenom když piju, jinak málo." „To nevadí, tady vedle tebe je lednice a v ní si vem pivo, pak si můžeš i zakouřit." Poděkoval jsem, vytáhl plechovku piva a automaticky ji otevřel. ,,To je z Lidlu, stojí dvanáct korun a je to třináctka, jo a tady k tomu máš to cigáro." Ochutnal jsem a musel to pivo ocenit. ,,Ty jo, neni vůbec špatný, tim se budu muset taky někdy předzásobit." Mezitím po několika minutách neúspěšného volání do vysílačky se ozval kamion za námi, že jede přes Sokolov a že nevidí problém mě vzít. Na benzince jsem se tedy rozloučil s dobrotivým starcem, který během loučení dostal další záchvat kašle, a vystoupal jsem do kabiny kamionu za námi. Tam seděl o něco mladší řidič tak po čtyřicítce a já věděl, že bude mít nádhernou dceru. ,,Kam cestuješ?" Zeptal se mě hned na úvod. ,,Do Kraslic, rád bych se tam sblížil s jednou roztomilou barmankou a navíc pak nedaleko bydlím, čili to chci spojit všechno při jednom." Chlapík se usmál a řek jen. ,,Tomu rozumím, to mě čeká ještě dlouhá cesta přes Německo, ale taky bych se raději podíval nějaké do klína." Cesta z Varů rychle ubíhala a zanedlouho jsme již stavili u sjezdu do Sokolova. ,,Tak jí dej pořádně do těla." Křičel za mnou ještě místo rozloučení. Prošel jsem celým Sokolovem a myslel na všechny ty víly, které nepotkám. Takto zadumán jsem došel až k nádraží a nasedl do nejbližšího vlaku. Byl všední den a vlak byl tedy na opilce chudý. Po půl hodině jsem mohl konečně úspěšně stanout v Kraslicích.

Té noci se děly různé zvrhlé věci, nejvíce mi utkvělo v paměti mé zvlčelé semeno dopadající na brýle s černými obroučkami, zdobící tu rozněžnělou tvář Pavlínky i na nějaké to pivo vybyl čas. Spal jsem u ní, nedaleko náměstí, a ráno, když ještě spala, jsem se opět vrátil do své lesní chýše.

 

30.1.2014
Proč vám to tu všecko píšu

 Chtěl bych upoutat tu vaší přebuzenou pozornost. Každý se snaží něco urvat, každý se snaží replikovat, tak i já, tak osamocený ve vesmíru, trpící nepochopenými žádostivostmi, trpící vlastní slabostí, chtěl bych vám utrhnout křidélka a pozorovat vaší zmatenou a spěšnou muší chůzi na stole života. Chci se dívat na vaší velice pravděpodobnou smrt, na pravděpodobný zármutek, nebo snad potěšení, chci se dívat na slabší a bezmocnější bytost, než jsem sám. Chci vidět patos, protože ten patos, to je síto a tím sítem hledám to pevné, tím sítem hledám to trvalé.

 Nemusí dojít toho rádoby definitivního konce, že konečně rozdrtím tělíčko toho černého tvora obsedajícího a živícího se výkaly; je možné, je tu jistá pravděpodobnost, že sám opustím tělo, trefí mě šlak; a jednoho dne se to skutečně stane, čas ze mě udělá bezmocného staříka a přijdou jiní, kdo se mi budou podivovati. Jiní, kteří do mě budou pošťuchovati prstem. Do mojí vysušené a skrčené mrtvoly se skutečnou podobou toho života, s jeho opisem, do odživlé masky. Snad mě ti horlivější budou pitvat a pitvořit a drtit a mělnit a nenacházet a tvrdit a polemizovat… Ale nyní si vážně užívám tu vaši zvědavost, to vaše rádoby hledání, to slaboduché a malomocné pozorování, to vaše poohlédání a otáčení se po druhých. Tu vaši nejistotu. Tu vaší nepozornost. Až do mě vstoupíte, neboť já jsem past. Já jsem minulost. Já jsem to, čím je nafuturována hmota. Já jsem budoucnost. Já uvádím. Já prezentuji. Jsem totiž přítomnost.

 Někdy se stane, že vidím něco pevně a důstojně odolávajícího, nějakého skutečného nepřítele, nějakou entitu, která stojí za delší zkoumání, a málokdy, tak dvakrát, třikrát za život, potkám snad skutečného, který stojí za přátelství… nějakou skutečnou skálu, odolávající mému přívalu vln. Tomu se budu vracet k nohám, dokud se ve mně nerozpustí.

 Budu vám tlumočit, co říká. Neříká nic tak bouřlivě. Je to blázen a přece je pevně zakotveno v nicotě. Je uvnitř povrchu. Je to celé. Tak jasně se skrývá, jeho mimikry jsou tak důvtipné – tam bys ho skutečně nehledal, ty kdo se plahočíš.

 Řeknu vám, proč to tu všecko píšu, píšu to z pýchy, a možná to nepíšu z pýchy, možná to strážím, píšu to, jako jsem chcal ze stromu při pojídání třešní, píšu to jako ten, kdo dělá jakoby nic, jako ten, kdo pozoroval rozprskávající se moč o větve pod sebou, píšu to jako falešný svatebčan nenuceně se krmící, jako ten falešný svatebčan, který bývá nejlepší zábavník, po kterém se všichni ptají – kdo je ten, čí je to tento? – a který se nechá nakonec vyhodit, který se  schválně prozradí, protože se, přežrán a přepit, už nudí těmi kýčovitými výjevy lásky a přetvářky, jako ten, který toho už viděl dost, těch – lásek, aby věděl, že je to jenom počátek, jenom první dějství, jenom první bitva té války na Kuruovském poli.

 Jsem tu na návštěvě. Jsem tu na obchůzce, říká. Vydávám se smrtelnosti, povídá samo sobě. Jsem zabavené v oddělenosti, jsem zabalené v obsahu, jsem mačkající šťávy. Jsem tady a teď. Že mám špatnou paměť? Musí to tak být, jinak bych se unudilo k smrti. Schovávám si věci napotom. Schovávám si je samo před sebou. Divím se pak svým nálezům. Divím se, jak krásně jsem se nalezlo, dívajíc se na své dlaně, sklouzávaje jimi až do srdce, až do morku kostí, až za zrcadlo, až za hranici slyšitelného, až se svým pohledem celé přetočím, celé vyzvrátím, až jsem naruby, že to, co je vnějškem, je uvnitř a to vnitřní mě obklopuje.

 

 Řeknu vám, proč to tu všecko píšu. Je to proto, abych se nalezlo. Je to proto, že já je král. Je to proto, abych rozehrál partii. Je to proto, aby se držitelé masek chopili svých rolí. A před každým představením je třeba ticha a tmy. A ke každému představení je třeba diváků, ani né tak divadla. Je to proto, že ke sledování je třeba očí a oči jsou nádoby klamu. A ty, kdo chceš mír, zjisti, jestli ho chceš doopravdy, jestli klid je to co hledáš. Nebo jestli tvé povykování není jen ticho a tma. Jak nejlépe hrát na T I´m ství? Reknu ti, proč ti to všecko říkám. Říkám to proto, abych ti ukradl peněženku. Sleduj moje ruce. Vidíš, tak ta pravá, tak ta je falešná. A ta levá, ta je pravá. No… a já už musím jít, hrozně spěchááám…

19.1.2014
O vážení chleba

 

I zašel jsem si jednoho dne nakoupit do nedalekého obchůdku, jednoho z mála, ježto má české vzezření. Košík jsem naplnil, mrkví, tatrankou, kysanou smetanou a pak jsem si chtěl vzít chleba, byla sobota a celý chleba neměli. Tak jsem si vzal devě poloviny, každá byla precizně zabalená do igelitového pytlíku. Jdu vám ke kase, zboží vyndavám k ocenění. Jenom ty dvě půlky ukazuju, že je mám, neb nejsou očárovány. Ale prodavač ne, říká, že je musí zvážit. Když se ptám proč. Dostávám tuto odpověď:

Chodí nám sem lidé, kteří si stěžují, že každá ta půlka jinak váží. Ono se to nikdy neukrojí přesně v polovině (to je pravda, pozn. Autora, ježto to už taky zkoušel) .

Podivuji se velice, jaké se to dějí věci pod sluncem. Inu, pořádek dělá pařátele. 

15.1.2014
Situace Karlova mostu

Až někdy půjdete po Karlově mostě, nikdy se nezastavujte, nikdy nedělejte nic ne-normálního, natožpak volnomyšlenkářského. Nikdy si nesedejte na kamenné zábradlí a nepozorujte většinou přiblblé obličeje těch kulturistů, kteří hladí sochy na těch vyhlazených místech. Nedejbože, abyste se bavili s žebráky o životě. Dívejte se nepatrně okolo, radši sklopte zrak a pomalu se rychlostí davu pohybujte ke druhému břehu. Když budete fotit sochy a panoramata, bude to ideální.

Jestli to neuděláte, přijde potom taková pani v černém s nápisem security, nebo to bylo gestapo – už nevim, která vypadá jako muž a která vás začne osočovat, bude někam telefonovat a bude vám říkat, ať odejdete. Bude vám dokonce vyhrožovat, že jestli nepujdete dobrovolně, tak na vás zavolá příslušníky. Začne vás nazývat nežádoucí osobou. Začne vám potom říkat, že jste obtěžoval cizince, i když jste je svým chováním stokrát rozesmál.

Jestli se vám to už někdy přihodí, tak se s ní aspoň nepokoušejte komunikovat po dobrym a nevysvěštlujte jí nic o životě, neptejte se jí na její názor. Běžte radši rovnou doprdele. Jukněte se doma na nějakej pěknej dokument o tom, jaký to bylo, za komunistů, za fašistů...

A buďte v pohodě, jak řikaj v televizi, protože ekonomika je na tom líp, než jsme očekávali. 

 

Já se zkusim aspoň modlit, aby se „Karlův most“ nerozšiřoval po světě, aby jednoho dne nedošel až k vám do obýváku.


6.1.2014
Dekadentní blábolení jednoho letního večera

,,Bílý kouř vrhá černý stín.“

  -,,Černej stín totiž vrhá všechno.“

  -,,Až na smrt....


    ….Přišel ke mně vzácný host...“

-,,Dyť to byla jenom tráva.“

-,,...A mluvil o svých touhách. Toužil po údolích, lesích a skalách. Toužil po vášnivých hrách, i marné nevinnosti. Toužil po mně, stejně jako toužil i po sobě...“

-,,A nechtěl by radši BMW?“

4.1.2014
Když v lednu kvetly sedmikrásky...(aneb romantika je zrádná mrcha)

Chtěl jsem, aby mi odpustila. Co na ní tak může zabrat? Co třeba romantická básnička? Napíšu nějakou pěknou lyrickou srágoru o lásce a je to doma. ,,Oči tvoje září, a to nejen v září" - nee, to je kravina. ,,Srdce ti buší a mně rudnou uši." - né, to se nehodí. ,,Když po tobě prahnu, do kalhot ti sáhnu." - haha, to je svatá pravda, no, ale asi to nezní moc romanticky...

,,Jsi moc hezká, hezčí než - ... " do háje, než co? - treska? freska? většina holek z Česka? Kašlu na to, to nemá smysl! Nebo ne, google to napíše za mě. Blablabla...ach, lásko...naše srdce...to jsou ale kecy...blabla...,,Když v lednu kvetly sedmikrásky, nebyl to jen čas mojí lásky, ale i..." blábláblá, jó to bude stačit, fuj, dál už tu hovadinu nečtu, je to sladký, až se mi z toho kazej zuby, to se jí bude určitě líbit.

 

Později se ukázalo, že z krásného lyrického úvodu se vyklubala ekologická agitační báseň proti globálnímu oteplování. Takže i přes ty sedmikrásky, skončil zas čas mé další lásky.

13.12.2013
Problém pacienta s paranoidní disociativní poruchou osobnosti

Zaslechl jsem rozhovor dvou mých já a vůbec se mi nelíbil.
Nelíbilo se mi téma jejich rozhovoru. Byl jsem jím já. Bavili se o mně. 

3.12.2013  (upr. 4.12.2013)
Zápisky Kolemjdoucího I.

Zápisky Kolemjdoucího I.

Je chlodná zimní noc, vrátil jsem se z nákupou; krásně jsem si zašopoval.

Blejží se Vajnoce a tak se pulty čárvenají teplým zbožím a nefalšovanou láskou, kterou si můžou dovolit i průměrní zástupci vyspělé rasy, která již dávno zavedla osmihovnodinovou pracovní dobu a zrušila dětskou paráci. Teplé zboží a nefalšovaná láska od dětí z Čičíny...jsme laskavi a humánni.  Nakoupil jsem do zásob toliko nějaké semena, a taky jsem byl podpořiť velkoobchod s bájoprdukty, kamarátova žena to ráda, a kamarát ssi chtěl oprášit řítění automobylu, tak seme to spojili. Byl jsem tam paprvéa moc mě potěšilo Jak jsou tam přiťjemní lidé, kteří svoji x hovnodinovou směnu dělají rádi pro blaho svých bližních a svého jistě skvělého zaměstnavateletele. Velkoobchod je postaven v bájokvalitě ze dřeva rostlého v bájovzdálenosti od hlavního města, byl jsem tak šťastný, že podpořím něco ták  dobrého, že jsem ani už nevnímal kolony a parkoviště zaplněná bájoauty…ňáko většina zboží mi byla neznámá a exotická, nechápal jsem k čemu se tradičně používá, byl jsem v sedmém exotickém nebi, jenom to všecko bylo z vyspělých zemí, nemněcka a francchčije,a ze sosóji, která se vyrábý z rópy, to ví každý malý klučina… ale bylo to na mně drahotový, holt ještě neberem takový prachy tady, tak se mse musijó uzkromnit.Tož kárásně jsme to doporcovali, s análním bájookolíkem v zadečku se krásně usíná.

S přituhující zimou, vyschl i můj pravidelný zdroj černých špinavých příjemů (jak bude náš hrdina platit nájem? A pronájem těla, společenské smlouvy-ještěže nemá děti), kořenové bájočističky hoven již jsou, byť s výhradami téměř hotovy a moje lopata je připravena na jaro, kdy snad přijdou na řadu nové hromady hoven.

A tak jsem se rozhodl, že je třeba jít odům dál. Odhovnodlání zrálo, srálo, když tu jednoho dne ozval se telefoun. Přiťjemný a vyrovnaný ženský hlas mi oznámil, že mám to ŠTĚSTÍ, že si mě paní manažerka VYBRALA a BYL JSEM VYBRÁN do druhého kola VÝBĚROVÉHO zřízení na poust stánkového porodejce(ano i stánkoví prodajci jdou do zápasu na ňakolik kolců). Ano, konečně změním profésiu, dalšiá matamorfoza Kolemjdoucího, další dobrodružstvo.

Následující den jsem šel na pohovnovor(na václovské náměstí, nad kokoně i nad kakasíno, no), pánkové v saku, kteří se vyjadřovali tajuplně znějící managespeečkem, respektive velmi nekvalitní češtinou, s podivným neurotickým akcentem, mi sdělili po vyplnění dotazníku, který jsem dostal od půvabné pí asistenky Bc.- kde jsem se mohl svěřit například s tím, k jakému zviřátku bych se přirovnal a jaké jsou mé cíle životní- že se můžu dostaviti zítra na pár hodin vyzkoušet si můj možný nový post, pokud si mě můj kouč vybere! Jen tak mimochodem, prohodili, že bude dobré udělat něco se svým zevňájšokem, toho času jsem byl vášnivým vousáčem…

Nazítří jsme se vydali s panem kolegou obcházet byty s akčními nabídkami, stánek byl více než virtuální. Ale zato falešná kůže a občasné zkušební otázky prozradily, že se jedná o místo, na které se čeká fronta, dokonce jsem měl psát test. Ten mi ovšem byl, asi pro velkou sympatičnost odpuštěn, musel jsem ovšem odpovědět na dotaz, co že bych v životě chtěl dosáhnout. Můj kouč mi napověděl, že on sám touží po rodinném domku a po vozidle proslulé značky a sexy modelu. Dovtípil jsem se, že také toužím po rodinném domku, dětech a novém automobilu a k tomu mám sen zřídit si malou dílničku. Koučovi, zmrdíkovi, zazářili oči štěstím, když uviděl, že ač by to do mně neřekl,že moje mototivace je dobrá, bude na co mě namotávat, hu.

Celou noc jsem přemýšlel, jako to udělat, dál mám totiž přijít na první zaškolení. Vysrat se na to, nebo nevysrat…Můj ochránce a Velký Duch ve snu, předkové i moje zvědavost nakonec rozhodla jasně: Dobrodružství! Ledva jsem přišel domů, zapnul jsem holící strojek a oprášil falešnou kůži, společencký oublek, zítra vydám se na lov lidí.

Ano, je to jedna z mých dalších metamorfóz, stal jsem se jářku investigativcem, falešným agentem kapitalismu, budu šířit poselství o spasující spotřebě, o nezbytnosti chtíče a telefonování, budu nabízet volné minuty a to všechno, prosím, zejména pro peníze na nájem, ale hned potom ze zvědavosti… Také si tímto způsobem můžu naordinovat několik dalších bobříků, mezi jinými, bobřík sebedůležitosti, nesebedůležitosti, bobřík neulpívání na formách (odstraněný plnovous), bobřík infiltrace a maskování.

Stal jsem se tedy investigativcem. Budu neúnavně pozorovat kalé i nekalé praktiky našeho světa, budu budovat kapitalismus, kolikrát to člověk v žiuotě zažuje. Třikrát hourá. Těšte se na další bobrodružství, která potkají nebohého Kolemjdoucího ve světě Hoven…Pochopí Koulemjdoucí nekalé praktiky, nebo mu také narostou ostré lokokoty? Nasere se skutečně již doopravdy a potáhnou na hrad stečí?

To ajiné se dozvíte příště.


Zdar a sílu, zítra ve špičatejch botách a káravevatě…

P.S. Vyholašuji soutíž o nejlepší esej na tetéma: Generace – Degenerace

Odměnu vyholašuji 200 kokotrun českých ze svého černého špinavého příjmu, ať je nějaká sranda,co vy na to…porotu si stanovim sám…a jestli budu číst hovna tak to osobně rozdam bezdomovcům…ty paníze, míňo...termín- do konce roku hoven…Posílejte na Blázni.cz


Těším se, Váš Investi Gativec (made in Italy, ta pravá česká kvalita)

28.11.2013
Nová dobrodružství Formiru

 

 

VII.

 

 

 

Kapitola pátá: Ona je ta, do které se zamiluje On. Ona je ta, která spojí staré s novým.

 

Lana se otočila jestli jí někdo nepozoruje prosklenými dveřmi, potom  otevřela zásuvku stolu a vytáhla kájo, které tam do té doby leželo. Její otec je vysoký manažer pěstírny, koordinuje a řídí, a má přístup ke káju. Kájo se dá šňupat. Kájo je zakázané, ale všude tolerované. Její srdce bušilo, když odsypávala prášek do krabičky od zápalek, ohlédajíc se vzrušeně za sebe. Konečně měla dost, zbytek vrátila na původní místo a zavřela zásuvku.

„Lo!“,ozvalo se z kuchyně. Lana se leknutím zachvěla.

„Dej prosimtě to nádobí do myčky.“

Vydechla a šla do kuchyně.

Jaký by to asi bylo mýt nádobí v ruce, jako to dělala ještě její babička, říkala si v duchu, když skládala do přihrádek talíře a sklenice. Jaký by to bylo, kdyby jim doma tekla voda z kohoutku. Mají jenom interaktivní sprchu s počítačem, obrazovkou a kamerou, myčku a vodu k pití si kupují balenou. Jaký by to bylo koupat se ve vaně, běželo jí hlavou, zatímco si její samolibá matka ozařovala obličej paprsky L. El jako lovely.

„Musim si koupit nový šájner, tenhleten ňák divně hučí…“

Měla hotovo, podívala se z okna a ujistila se, že krabička je v kapse. Vykročila.

„Jdu ven za Evou.“ přiškrtila větu mezi dveřmi.

„…v Edenu mají myslim zrovna v akci šájner od Popa…“

To už Lo neslyšela, šla zrychleným krokem podél chromových a skleněných stěn domu. Pípla, brána komplexu se otevřela. Vyšla ven, na ulici byl stín, nebylo tam okrasné osvětlení, nasedla do taxíku, který stál před domem.

„Stará čtvrť, Most setkání“ řekla do mluvítka, když zastrčila kartu do terminálu.  

Centrum bylo plné lidí. Létající reklamy byly všude. Hologram v taxíku také cosi oznamoval. Sáhla si do kabelky, vyndala si dispenzr a vhodila do pusy pilulku antikoncepce. Pak si šáhla do kapsy pro krabičku s kájem a uložila to do kabelky.

Bylo jedenáct hodin dopoledne, dnes vstala poměrně brzo.

Projížděla asiatskou čtvrtí a napadlo jí jaký to asi bylo, když ještě ženským rostly prsa. Muselo to být namáhavý, nosit na hrudi těžké kusy tuku, a usmála se, když si vzpomněla na obrázek nahatý ženský s velkejma prsama, kterej jí poslala Dora. Bylo to směšný, ale zároveň zajímavý a tajuplný. Jaký to asi bylo, a že jim to nepřišlo divný.

„Most setkání,“vyrušilo jí mluvítko a blikající terminál.

Vystoupila. Ovanul jí příjemný větřík. Tady bylo světlo. Podívala se dolů na řeku a na stromy na břehu. Pak se vydala dolů…

…dolů pod most, mezi odpadky, potom po žebříku, na schůdky, než se dostala na plošinu. Byly tam, dveře byly otevřené a slyšela hlasy. Usmála se, když uviděla, že je tam i on, Čáp, pitomec, co si čte pořád něco o indiánech, jedinej kluk ze školy, kterýmu rostou fousy…Zajímal jí. Kvůli němu ukradla kájo i když ani nevěděla k čemu se používá, a aby si nemyslel, že je připosraná…

Uviděl jí, hned jak vešla, zajímala ho, její najivní nepředpojatost a bezelstnost, byla jediná, která se nepřetvařovala, byla jediná, která byla tak zvědavá, že by mohla překonat hranice…

Představoval si jí s prsy, představoval si jí, jak by vypadala, kdyby si nechala narůst dlouhý vlasy, představoval si jí nahou…

Beze slova šáhla do kabelky a s vítězným úsměvem mu podala krabičku.

Podíval se jí do očí. Byly hluboké a temné, nebyly prázdné. Byly přirozeně sebejisté a zvědavé.

Usmál se: „Od tatínka?“

„Od maminky!“upustila krabičku na improvizovaný stůl ze staré televize. Trocha prášku poprášila sklo obrazovky.

V tu chvíli se mezi ně přiřítil Filip.

„Jé kájo!“ Seškrábl obratně ukazovákem, ujistil se pohledem, jestli může, a libě šňupnul.

„Ááách, fmf! “

Jejich pohled se přesunul na Filipa.

Konečně se dozví jak to působí…

Chvíli se nic nedělo, potom se na tváři vousáče objevil úsměv: „Kukolo, mandu kaho čhave!“ Podíval se na Čápa.

Tváře mu zrudly a vousy se naježily.

„Duko nango phačo inuvágoš,“odpověděl Čáp a okamžitě oba vyprskli smíchy.

 

Ona nechápala nic, zhola nic.

 

27.11.2013
Hádanka

Western

Dáma v nesnázích

na kolejích.

Pevně spoutaná a připoutaná.

Tlustý provaz se kolem ní vine jako had.

Jako provaz, kterým jsou obtočena těla dam v nesnázích v kreslených filmech.

Prostě jí čouhají jen nohy a hlava, aby mohla křičet.

Pomóc

Ta dáma má šaty jako ta paní z Tenkrát na západě,

ale vidíme z nich jen krajku, protože zbytek je pod provazem.

Pomóc

Železnice se vine průsmykem.

Spousta zatáček.

Asi ji svázal nějaký šupák a za jednou tou zatáčkou ji přivázal ke kolejím.

Klišé

Pomóc

Na místo přijíždí hrdina na koni.

Je to kovboj.

Má laso a pistoli a klobouk a všechno.

Je evidentní, že se tu neobjevil náhodou.

Dámu zřejmě zná.

Pohlédnou si do očí.

Bobe

Běto

Je to její kovboj.

Je to její princ.

Hu hů

Vlak se blíží.

K nebi stoupá kouř.

Zdroj kouře se pohybuje.

Bude tu co nevidět.

Bob otočí koně.

Bobe

Tryskem vyrazí pryč.

Je to závod s časem.

Hu hů

Rychle

Žene svého oře jako ještě nikdy.

Je oř, který neoře oř?

Asi ne.

Žene svého hnědáka jako ještě nikdy.

Jako o závod.

Je to závod s časem.

Blíží se k městečku.

Jako o závod.

Rychle

Přiřítí se na náměstí.

Seskočí z koně.

Vejde do zastavárny.

Proč?

 

12.11.2013
Létající škrpály nejlíp oheň podpálí (lehce absurdní povídka s ponaučením na začátku i konci)

Šli za Věštkyní. Byla velice velice stará, moudrá a uznávaná. Její vědění bylo tak rozsáhlé, že tlumočila lidem poselství bohú. Vytáhli si poznámkové bločky:

,,Ó, Veleuctívaná, co máme udělat, abychom zachránili svět?''

Věštkyně se zahleděla v dál a pravila: ,, Létající škrpály nejlíp oheň podpálí!''

Překvapeně na sebe pohlédli; věděli, že Madamme hovoří zásadně v alegoriích, ale tohle bylo i přesto poněkud komplikovanější, než očekávali. Co když ale ti ostatní chápou a On sám bude vypadat jako blázen? Honem se zase začali tvářit moudře a povzneseně:

,,Ó, Převeliká, múžeš to prosím trochu upřesnit?''

- ,,Ptala jsem se čuvače, zda-li kouří papuče.'', zněla odpověď.

,,Aha.'', zatvářili se, jako by vše pochopili: ,,Děkujeme, ó, Matko Pravd, múžeš nám ještě říci, jaké bude zítra počasí?''

- ,,Rafan rafnul rafana, leč nebyla to šikana.''

- ,,Ahá ahá, zajímavé. A myslíš že se ochladí až za dlouho?''

- ,,Jablko nepadá daleko od slona,

neb byla by to pro něj úhona.

To ovšem neplatí v ostatním časoprostoru,

kde sloni i jablka padají pospolu.''

- ,,Tak to je skvělá zpráva. A mohla bys nám ještě objasnit podstatu bytí, když už jsme tady?''

- ,,Přijde vana, prudký sráz,

mroži se pod zem hrabou zas.''

- ,,Děkujeme. Teď už je vše naprosto jasné.''


,,Páni, to bylo opravdu...zajímavé.''

- ,,Ano, velmi...vyčerpávající.''

- ,,Interesantní...''

- ,,Neotřelé...''

- ,,Delikátní...''

- ,,Postmoderní...''

- ,,Popkulturní...''

- Non-konformní...''

- ,,Metafyzické...''

- ,,Anterográdní...''

- ,,Acidobazické...''

- ,,Atomické...''

- ,,Tautologické...''

- ,,Ontologické...''

- ,,Antologické...''

- ,,Agramatické...''

- ,,Grandiózní...''

- ,,Rigorózní...''

- ,,Majestátní...''

- ,,Majoritní...''

- ,,Monologické...''

- ,,Monofonní...''

- ,,Monotónní...''

- ,,Monogamní...''

- ,,Prokrastinační...''

- ,,Prohibiční...''

- ,,Prostetické...''

- ,,Protetické...''

- ,,Kakofonické...''

- ,,Utopické...''

- ,,Atopické...''

- ,,Ordinérní...''

- ,,Homeostatické...''

- ,,Homogenní...''

- ,,Perinatální...''

- ,,Ortodoxní...''

- ,,Grafomanické...''

- ,,Lymfatické...''

- ,,Asimilační...''

- ,,Autonomní...''

- ,,Patické...''

- ,,Apatické...''

- ,,Hepatitické...''

- ,,ŘEPAtitické...!''

- ,,Přesně tak!''

- ,,Moje slova!''

A všichni byli rádi, že se před těmi ostatními neprojevili jako naprostí blbci a nevzdělanci a řekli si, že příště, než někam takhle půjdou, si musí nejdříve zakouřit zakázané býlí.


V tu samou chvíli Věštkyně potáhla z dýmky a pomyslela si: ,, Zas další blbové! Kdy už to někomu konečně dojde?''

A pak ještě: ,, Nechceš - li topit se v rybníku, nauč se pít vodu z dětsníku!''

7.11.2013  (upr. 20.11.2013)
Nové evangelium, I. díl

Bratři a sestry, je tu věk, kdy vesmírné síly, planety, všechny bytosti a celé společenstvo svatých i náš Pán spojují své síly a odnímají iluze z očí pokolení lidí. Dnes je doba v očekávání dobra. Právě tak, jako nás bavilo dříve rošťáctví a toliko temná zkušenost světa, dnes jsou dveře otevřeny zlatému věku. Kdo zaseje dobro, desetkrát tolik sklidí, či snad desetkrát deset desetkrát.

 Buďte šťastní.

Když k vám přijdou a budou vám brát energii pro své pekelné podniky, řekněte jim:  Dám vám najíst ze svého, protože náš Pán zve ke stolu každého a host do domu Bůh do domu. Napij se tedy z kalichu mého. Moudrý prozře a ten bez srdce bude sklizen až přijdou žně.

Když k vám přijdou výběrčí daní a lichváři, dejte jim také a upokojte se ve svém srdci, protože náš nebeský Otec to tak nenechá. Přijdou ti, kdo vesmírným pluhem přeorají společenské zřízení a půdu zůrodní. Dění pod sluncem je jako vlny na břehu moře, pěna praská a voda se vrací.

Zrušme zákony pozemské, otevřeme srdce a poslouchejme zákony nebeské.

Dokonce světlonoš, zdá se, je vysrancem božím, byť si myslí, že on je ten oheň. Neboť je jen jedno nejvyšší.

Nehledejte moudrost v knihách. Vždyť pohleďte, kolik vzdělanců tápe v mlhách. Hledejte pravdu ve svém srdci, jako prosťáček v horách.

Jsou obchody, kdy za těžké peníze dostaneš chléb ale i starost, pak špatně se polyká, a v krku sousto usychá. Dobré obchody jsou však ty, kdy dostanou obě strany víc než dávají. Obchoduješ li, vždy dej něco navrch, je to pak předávání, ne obcházení. Cílem není být bohatý statkem, ale duchem. Radost z radosti je sama dobrou cenou. Není to potom už obchod, ale předávání. Je takové předávání, kdy obě strany dostanou víc než dávají. Moudrý ví, že je tomu tak. Štěstí je to, co náš Pán dává navrch.

Jestliže druhá strana hraje falešně, neznepokojuj se, to co ztratíš, získáš jinde, a takový falešník časem pozná svoji samotu.

 

Poslouchejte krále, kteří jsou mezi vámi, a ne pohonky s očima zaslepenýma. Vždyť ruce dělají to, co říká hlava, a činí jim to radost.

4.11.2013
Pohádka ze Staré Lhotky


„V setmělém lese šlo už všechno spát, mé milé děti.“ Těmito slovy začala babička
svou dnešní pohádku. Jindra, Terezka a nejmladší Rozárka již leželi ve svých postýlkách – pelíškách, jak s oblibou říkávali, a čekali na další babiččina slova.
„Usnuly žáby kuňkalky u studánky nedaleko kamenného kříže, zajíci pod peřinkami z trávy a usnuli i ptáci v křovinách, jen sýček odpočítával roky života
tomu, kdo jej z nedaleké vesnice slyší. Měsíc se pohupoval nad oblaky, pokuřoval svou dýmku a pozoroval světla z okének vesničky, která se jmenovala Stará Lhotka.“
„To je u nás, to je u nás,“ zvolala Terezka, ale babička ji utišila. „Pst, Terezko.
Podívej, Rozárka už spí. A víš, kolik je na světě Starých Lhotek? Spousty.“
Terezka se podivila, ale slíbila, že už bude potichu. Jindra jen nedočkavě zašeptal: „Tak jak to bylo dál, jak to bylo dál?“
Babička  se  tedy jala pokračovat ve své pohádce.
„Les byl, milé děti, tichý, tak tichý, že i sýček přestal odpočítávat, aby nenarušil ten krásný klid. Ale náhle bylo ticho něčím přerušeno. Z kraje lesa se začala ozývat tichá píseň. Její melodie byla tklivá, beze slov a lehce se nesla noční krajinou.
Zvědavý sýček se nehlučně snesl do koruny stromu, pod kterým kdosi seděl.
Byla to stará unavená žena. Opírala se o kmen a smutně si broukala. Ač píseň neměla slov, sýček věděl, o čem je. Ta smutná píseň byla o mládí, síle, odešlých létech a přicházející smrti. Vedle staré ženy stála nůše plná chroští na podpal, neb se blížila zima.
Ale ona chroští do své chaloupky už nikdy nedonesla. Zemřela, jelikož síly ji opustily a široko daleko nebylo pomoci. Až brzy zjara, když zmizel sníh a chlapci vyrazili na obhlídku probouzející se přírody, spatřili tuhle a tamhle bílou kost. Vlci ji, mé milé děti, roztahali po kraji.
„To bylo ale smutné, babičko,“ zavzlykal Jindra.
„Neplač, vnoučku můj,“ řekla babička a pokračovala: „v každém mém příběhu jste vždy našli ponaučení. Zde je také. Co nemáte dělat, broučci?“
„Chodit sami do lesa,“ zašeptala Terezka.
„Správně,“ řekla babička a dodala: „nechoďte nikdy nikam sami, abyste nezůstali bez pomoci. Ale teď už sladce spěte, jako vaše sestřička.“
Babička políbila děti na čelo, potichu za sebou zavřela dveře a odešla do stodoly
pro svou starou nůši.

3.11.2013
slečna P.

Přišla pomalu a ladně až těsně ke mně jako krotká šelma. Měkce na mne pohlédla s příslibem v kaštanových očích. A já O KROK USTOUPIL. Skoro cynicky se zasmála a zbortila mou Babylónskou věž jako příboj. Visuté zahrady mé duše zakolísaly a klesly v peklo. Tam shořela nejkrásnější květina-naděje. Shořel i strom života. Od té doby bloudím šedivými dny a nevidím světlo. Černý oheň dodoutnává v popelu mého srdce. Roztrhané cáry rozumu.

Město hyzdí má přítomnost. Jsem jizva na pijácké tváři bezzubé ulice s prchlivými duchy bývalých obyvatel. Roleta krámku provaznického skřípavě kleje. Někdo se krhaně zasmál. Rozdrtil v ústech balvan síry. Vybírám si pěkný konopný provaz. Odmotávám pěkný kus. A hle — na konci je spletena smčka! Spletl jsem se? Vyděsil? Ne! Ó hrůzo! Prchám!!! Pryč z hlavy! Zahodit vědomí, omdlít!


A tak jdu za ní. Jenže nějak jsme se minuli v čase. Už je to prč, není návratu. Už si není co říct. Musím vynalézt stroj času a pozměnit jediné slovo. Vrátit se do noci, kdy hořela v mém objetí. A tentokrát už se nebát. Chtěl jsem ji až moc. Bál jsem se, abych všechno nepohřbil, a tak si vykopal vlastní šibenici a podkopnul víko rakve a zhoupl se ze skály do propasti na nitce zoufalství. A? Nic. Jen krkavci ohlodávají mé kosti. A mí mrtvolní žitelé se chechtotem drbají mezi prsty u mých nohou.. mají pravdu. Jsem zhovadile! Marnost! Slova, lidé, proto se ničím? Marnost kolkolem MARNOST SE UHNÍZDILA V MÝCH VYPOUKLÝCH OČÍCH. Pukla v srdci.


Dřevorubci (próza, Mlyje) • Tma (próza, Pavlína Dekojová) • Už mě dojímalo všecko (próza, skippy) • Pod lavicí (próza, skippy) • Vesmír je polévka v hrnci na stole v kuchyni malých obrů (próza, skippy) • Lužanské pábení (próza, skippy) • Krumlovská (próza, skippy) • Únik, část 3. (próza, Mlyje)
    

21.10.2013  (upr. 30.12.2014)
Únik, část 3.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Effervescent spal tvrdě. Z hlubokého meditačního spánku ho nevzbudil pronikavý zvuk houkaček z ulice, ani hrubé bušení na dveře o chvilku později. Když se však dveře pod úderem beranidla rozlétly na třísky, Effervescent vylétl z relaxačního ušáku a zmateně se rozhlížel, co se to v jeho bytě děje. Zásahová jednotka společnosti ukázkově pročesávala byt. Než si stačil pořádně uvědomit skutečný stav věcí, poroučel se zpět do sedu.

"Nezlob se Fizzy," řekl velitel Effervescentovi, když se probral, "je to jen vžitý reflex, jak jsi vyskočil z toho křesla, blesklo mi hlavou - ÚTOK, a tak jsem tě natřel pažbou. Nebylo to nic proti tobě. Prostě jenom reflex." 

Fizzy byl mimo. Ničemu nerozumněl a třeštila mu hlava. Celá domácnost byla vzhůru nohama. Znovu upadal do mdlob. "Kde je ta mačeta," slyšel jakoby zdálky. "Ta mačeta, rozumíš?"

Po asi třetí sklenici aktivátoru začal Fizzy trochu spolupracovat. Mačeta byla na zdi, když šel spát. Kde je teď, to neví. Byla tam. Možná někam zapadla během šťáry... Velitel rychle ztrácel trpělivost. Aby si Fizzy vzpomněl, znovu mu natřel pažbou, což mnoho nepomohlo. Mačeta zmizela. Fizzy to nechápal, zato velitel a zbytek komanda měl jasno.

Po dobrém to nešlo a tak hoši přistoupili k léty ověřeným metodám fyzického nátlaku. Effervescent se jevil jako velice zarputilý jedinec. Nátlak se stupňoval do nesnesitelné míry. Po sérii bolestivých úderů Fizzy skončil na hromadě trosek toho, co býval jeho pracovní stůl. První věc, kterou nahmatal, použil proti nejbližšímu útočníkovi. Neuvědomoval si, že v ruce drží hledanou mačetu, ale instinktivně se ohnal. Ostří prošlo nohavicí a nepatrně škráblo útočníka do stehna. Na mačetě ulpělo malé množství krve. Nečekaný protiútok však vyvolal u členů komanda obrovské zděšení.

"Bože to je ta mačeta! Seknul s ní Hewa! Nepřibližujte se k němu," křičeli jednotliví členové týmu a pomalu ustupovali od Fizzyho a lehce zraněného Hewa. Fizzy sice nechápal, co jeho protivníky tak vyděsilo, ale využil chvilkového zmatku a vyskočil z okna. Mačetu zastrčil do nohavice a ztratil se v davu.

Do pronásledování se zapojil celý tým - kromě velitele a Hewa. Hew seděl v rozbitém bytě a obvazoval si poraněnou nohu. Velitel nalil pořádnou dávku aktivátoru a nabídl Hewovi, "Byla to smůla, co?" řekl svému podřízenému, "Znáš pravidla. Víš, jak to v tehle situacích chodí. Věř mi, že z toho nemam radost. Ale slibuju ti, že toho šmejda dostanu!" Hew chtěl něco podotknout, ale než se nadechl, plíce mu spálil horký vzduch z plamenometu a jeho tělo se proměnilo v uhel.

Velitel stručně informoval operátora o vývoji událostí, požádal o posily a vydal se po Effervescentově stopě.

18.10.2013  (upr. 3.11.2013)
Krumlovská

Ani ten škvarek z kočičího zlata mě asi nespasí, jen radost z dechu a barvy podzimu..

nějaké tóny na krumlovském mostě a krásná houslistka Anička s vesmírnýma očima..


tak jako desetkrát za noc s rozespalou něhou obejmout přitulenou Špejličku a ráno najít klíčový chlast po rozjetých pubertálních němcích, co třískali klikou v pět ráno o zem..


vrávorat s odpadky přes náměstí ke kostelu s ranní cigaretou a Sheyla sere uprostřed chodníku přímo u měšťácký káry, kterou Kari kytarou připravil o méno..

18.10.2013  (upr. 19.10.2013)
Lužanské pábení

Kohouti od naproti bedákali už vod pěti jak na bajkale, svítáníčko dejchnutý červánkama, těma ranníma, lechtalo mě po nose nezachumlanym, ba i pod víčka se dralo. Rosenka svěže chladivá po dlani pohladila i Hynka. A tak naše duo ekvilibristů započalo další den.

Jen Naděnka malá ještě spinkala a ne a ne opustit blažený sen o šnečím domku na stráni. Neměla ráda svítání, bylať sovou, tvorem nočním, snovou vílou do pavučin jako moucha zapletenou.

Jura indigově černý cink' zvonkem koloběžky... cikán věrný, chlapec zlatá, tentam byl hned natotata!

Juro, chystej lano, dneska bude podívaná! Volá Hynek na cikána...

Ten však již ku hospodě uhání pro dva ranní tupláky!

Naďa vstává, vejce klohní, slunce už je v jednom ohni. Posnídali na zápraží a početli v říkání. Smáli se, že radní páni v Jičíně zas neví coby.

Před kostelem stojí jako solné sloupy dva mohutní sloni.

O co běží?

O co kráčí?

Ptá se pan učitel cestou na mši.

Vy to ještě nevíte?

Provazochodci přijeli až z Prahy!

Budou držet představení!

A zrouna tejhndle večír!!!

 

 

 

 

 

Zvoník zvoní na věži, vyskakuje převelice, bouch se zvonem do palice...

To je mi, Medwo, novina! Že to zas bude (ňáká ta tvoje) na mě ušitá bouda či konina?

Mno né, namoutě!!! Dyk ti to poudám, ani sám Hašek Jardů neměl takou audienci... Pán učitel s dětma tajky přindou, babky až z Konecchloumě, panečku!

Na koupáku maj neska ňákou slávu votpůldne, tak uočekávám eště přindauek!!!

18.10.2013  (upr. 3.11.2013)
Vesmír je polévka v hrnci na stole v kuchyni malých obrů

Miloval zlatý vzduch při babím létě v jeho světě Kurat. Kurat sund ku. Suri sak su. Kerberu keri esendid Kerberu keri esend. Mada lide maje pele sina surde soje pele. Prohlásil vrkoč. Zdálo se, že nic není. Vše je jinak a slunce dnes žhne nějak mrazivě a vroucí voda oceánu vraždí vše živé. Na souši písek pouště bičuje vzduch. Beduíni stále doufají v Jeho příchod. Koho? Na koho čekáme? Snad na forota? Ano. Na jménu ani osobě nezáleží. Důležité je čekání samo o sobě naděje. Ne! ILUZE! Vše co má smysl, je hádanka. Jde o to, nepřijít na tajenku. Potom už je vše zbytečné!! Zemřeme, protože se probudíme. Nejde to naopak? Že bychom se mohli probudit smrtí? Možná. Kaleidoskop života se otáčí proti světlu. Plazím se jeho vnitřnostmi. TMA. Strachový pytel z lidského masa. Přijdu si jak v žaludku města.


NIKDY SE NEZAPOJÍM. JSEM. HLOUPÝ. NEDOŽIJU. SMRTI. ZNÁM NĚCO? VLÁČÍM KOTVU        

V HLAVĚ. CHŘESTÍM SI RZÍ. TEČE MI Z UŠÍ. ROZVAŘ MI KOSTI.


NEBUDEM SE CITOVĚ VÁZAT. STEJNĚ JEDNOU UMŘEM. A POTOM BY NÁS TO MRZELO.


ROZMAR


ROZMARÝMA ROZHOĎSTONOŽKA.


MAMI, MŮŽU ŽÍT? RADŠI NE JEŠTĚ BY SE TI NĚCO STALO TŘEBA BYS UMŘEL.


A TO PŘECE NECHCEŠ, ŽE NE? VŽDYŤ UŽ JSI ROZUMNÝ…


V digichaloupce se chystá elektřtinová kaše na vlnách FM Hejhula. Děti spějí za pecí.


STARÝ OBŘÍK STRAŠPYTEL


Něco se lesklo na schodech, když jsem šel kolem. Byla to škvíra do červené žárovky nad jídením stolem stonožkového okorakého obra. Byl tam klid, ale rudo před očima. Obr nerad zhasínal. Šetřil tmou. Bál se. Strašpytel. Bál se sám sebe. Nenechával strašpytlu se projevit. Proto nikdy nezhasínal. Nevycházel ven. Neusínal, aby se nemusel probouzet. Jen tak byl. (pod červeným světlem). Ani nevyvolával fotografie. Nezná to, nezná lidi. Vypadá jinak. Ale nikdy se neviděl. Ani v louži. Všechna voda teče venku za zdmi. Okna nemá. Ani dveře. Proč? Nejsou potřeba. Nejsi smutný, obříku (ptá se noc)? Voda venku se ani nemá jak zrcadlit! Oko nevidí! Není. Obr má jedno, ale dovnitř. Proto rudé světlo. Prosvítá jeho pergamenovou kůží až na olověné kosti a morek. Ten viděl. Fosforeskoval. Tvořil krásné obrazy. Jednou oslepl. Stejně ale nezhasíná. Bojí se.bál se.umřít.umírat.umřel.proměnil se v noc.a když se ráno probudil, zjistil, že spal.zbláznil se.ale neviděl.nechtěl vědomí.blesky jen tušené vystřelují a křičí.bosu prásk plesk křach křáp. Maminka pláče ze sna. Pleská ho přes prsty vařečkou. Klečí na hrachu. Rozbil talíř. Střepy křičí. Moc nahlas. Moc NAHLAS!!! Nejde neslyšet ten křik. Opakuje se stou ozvěnou. Příliš graduje! Vybouchne mi hlava! Musím se smát a řičet v extázi. Radši nebýt. Ale jak nebýt? Pryč!jen pryč!klid!spát. Sen.smrt.jinam!JINAM!!!ale. Vždyť už sním. Nejsem bdělý. Přece jsem se ale ráno probudil? NEBO NE?! Ach k nepřežití bolestivá tma.najednou.moc rychle.nestihl jsem to ani vnímat.něco se stalo, ale nevím.je to bolest a tma.nechci být ve svém těle uzamčen!ztratit tak vědomí!které pálí jak kometa bičující oblohu mé hlavy.


Obříku, obříku, tys tomu dal!


Raduj se! Rozbaluj dárky a teď hlavně nekřič! Rušíš tatínka!


Neber plyšáka z klece!!!


Nakrm se!


Spolkni to, no tak.


Sám. Sám. Umí


Už s tebou nikdy nepromluvím. Půjdeš spát bez večeře.


Nic z tebe nebude.


Nejez, nebo neuvidíš zlaté prasátko!


A zemřeš!


BAF


Strrrrach


Sen odezněl.......

18.10.2013  (upr. 3.11.2013)
Pod lavicí

Někdo hraje na klavír krásu. Venku se tetelí vzduch. Pulzuje zlatem, někdo něco říká. Zbytečnosti jako vždy. Kolem obrazy jako okna do jiných fantaskních světů. Zrcadla oken. Chtěl bych být vždy někde úplně jinde. Třeba v mrazivé vánici. Vrácený v čase o tisíc let zpět. Nebo u krbu hodných lidí. Mluví cizí řečí. Jak jsem se tu octl? Je to sen? Proč mě tedy bolí srdce? Pláču a slzy neuhasí oheň. Pálí. Roztéká se jako láva a teče očima dovnitř. Tam se krví zchladí. Teď plavu pod ledem zamrzlého rybníka. Okolo spousta montgolfiér a dokonce dvě latimérie. Dělají na mne posunky. Jako že jsem tu hostem a měl bych se tedy alespoň utišit a chovat se patřičně distinguovaně. Zdravím je tedy a stále si z nich tropím šprýmy.

Mám leteckou kuklu, a tak si myslí, že nejsem člověk. Nevědí, že jsem rejnok. Ani je to zatím nenapadlo. To až se kolem mě zableskne a zasrší to spáleným vzduchem. Teda vlastně vodou. Nezapomínejme, kde jsme! A kdo jsme? Já se v tomto okamžiku cítím být rejnokem. A vy?

18.10.2013  (upr. 19.10.2013)
Už mě dojímalo všecko

Už mě dojímalo všechno, tak jsem teď tady. Na trase. Město-Venkov. Směšnost mojí situace si asi jen tak nepředstavíte. Poutníkem a hledačem jsem se stal totiž teprve před pěti minutama doma pod kuchyňskym stolem. Všichni večeřeli. Sem tam mi některá z osmi škrpál, co jich tam dokola bylo, uštědřila ránu do týla nebo do zadku. Naježil jsem chlupy v zátylku a to mě přimělo trochu přemýšlet a uvědomit si absurditu někerejch věcí…Totiž třeba ty kecy a sliby lidí a věčný debaty o nesmrtelnostech chroustů, penězích, těch legračních kolečkách a papírkách a o televizních rodinkách. Ty lidi jsou uplně pitomý…Sami starostí asi na pětapadesát loktuší, ale rozumu ani, co by se za drápek přední tlapky vešlo! Jinak si totiž neumim vysvětlit, proč se zaobíraj těma životama figurek na plátně. Vlastně spíš za sklem, co nikam nevede. Jen tak mě napadlo, že kdyby si sedli před zrcadlo, poznaj toho mnohem víc…Ale zase by to moc dlouho nevydrželi. To jen, kdyby zrcadla uměly zaznamenávat všeljaký skutečnosti…To by byla psina!!! Berta a čumí na sebe samu! To někdy zažít a vyválim se tak v mršině nějaký štiky, že mě už nikdy neumejou! Jako tudle, když jsem zakous tu krysu v rondelu pod schodama…Drhla mě Baruna. Nejmíň padesát let si potom furt dokola čuchala k prackám, jestli jí ještě smrděj! To bych z toho uplně zakopnul o ocásek. Sbohem a žádnej šáteček nebude! Ten uvažte Martínkoj ráno kolem krčku, aby se, chudouček, třeba nenachladil…pche!…

Jsem setsakramentsky zvědavej, jestli přežiju v tý divočině. Zbejvá jen podlízt tu velkou silnici eště za humnama a pak tadáá…No to bude vymalováno! Tak jen žádný štresy a šup na to! Vždycky jsem přemejšlel, proč se některý dospělí, teda jako člověčí, pořád tak děsně křižujou a vyváděj, když jim tu cestu zkřížim…Jinak, kdybyste náhodou neměli šajna, tak já totiž vůbec nejsem žádnej člověk nebo tak něco. To totiž jakože ani náhodou. Já jsem, přátelé, kocourek radost pohledět. Barvy noci, když zhasnou všechny světla v domě i na ulici. Lampy na kandelábrech i svíce romantiků…Kňourek jméno mé. Ale nechte si ty zdrobnělinky…Dokážou mě totiž pěkně rozdurdit! Pořád samý Kňourečku sem, Kňourku támhle…A víte vy vůbec co? Řikejte mi radši jen Kňour. Panečku, to hned jinak zní! Pan Kňour, kocour…Kňour, pirát mezí a remízků. Zatím teda jen rohů u popelnic a pískovišť v rondelu, ale nechte bejt- všechno bude…

Badatel a vandrovec Kňour. No to bude šlágr. Prokličkovat rychle hlavní třídu a padáme vstříc planinám! Zdravim tě, strejci Měsíci. No pfujtaksl, to bylo o pěknej fousek!!! Ještě, že mám devět životů. Vlastně už jen osum. To je votrava! Totiž eště za starejch dobrejch časů v paneláku jsem kdysi tak trochu machroval na Micinu…No zkrátka jsem plachtil čtyry patra. Jó, Micka, kde je jí konec, chuděry…Ta se mi spustila s kdekym! A se mnou ani jedinkrát! To už by jednoho teda jako krapánek namíchlo! No ne?! A přitom jsme si spolu jako koťata hrávali na rodinu…„Kotěcích lásek kde je jen konec? Mňáuu…“ Mrousky fousky, ňáko se rozlítostňuju…

To nikdá neďálo dobrotu, kdepak. U nás brekala vždycky enem ségřice…Kňourek ne. Pan Kňour.

Vy si určitě myslíte, že jsem snad dostal jméno podle kňourání. Vašnosti, jaká to mejlka! Bráchanec je taky Nekňuba, ale žádnej nekňuba to teda jako nejni! To jen tak pro pořádek…Hemtec pumprlec…Třasky prásky…Robertice palice, kdes nechala střevíce?! No jó, Berta…Ta mě vždycky tak divně chytla. Div, že mi neutrhla hřbet! Vrčel jsem na ní a vona si, blbá, myslela, že to jako, že předu(!)… A dál mi drápala za uchem. Lidičky, teda — kočičáci, jí asi nikdy nedošlo, že by mi udělalo nejlíp, kdyby mi pohladila polštářky na tlapkách. Todle ty namyšlenci nikdá nemůžou pochopit! Že všude, kam si dosáhnu, se můžu podrbat sám. Jako bych byl nějaký jejich mimino. Ty lidský děti by taky dokázaly spoustu věcí sami, kdyby je nechali chvíli bejt. Ale to je pořád keců kuli všemu a samý ňuňu a ťuťu…Z toho by se mi až samej žaludek vobrátil…Jestli teda chcete co vědět, tak z těch dětí jejich většinou vyrostou pěkný rochcáplíci…Kerý pak hladěj kočku leda tak za uchem a proti sersti… Eště, že už sem vypad!










Co tak asi vyleze z pangejtu na chudáčka pocestnýho?

Huba nevymáchaná?tlučhuba?osolsobě?ne,páč co by tady dělali lidi?tady už mam vod nich svatosvatej pokoj.svůj kumbál.no bumbal jsem naposled tak před tisíci měsícema na dvoře.ze škarpy taky bodne.ukaž šnýtek.no jo…louží střižená močka plus pěna ala siláž—prostě hnůj, sračka.jedním slovem—paráda!a stejně chutná víc než vitamínky od maminky…rozpuštěný chemie v destilce.fuj vocet teda….aleluja a jedem dál.vejmol a sem na mol…cákryš to si to šupajdíme!eště bych zbod´ mršinu třebas ňákou, co by se nachomejtla…třás krysu, či ropušinku—slup bych jí jak jahodu…nebo co?!ste spadli z meruňky po kokose??melduje se Kňour, vašnosti a kamerátčofti celýho sjeta…Á—myška.Myšino, poď, ať to neprotahujem!no—hastelevize, bejby!!pálim za ní ňák nízko—proklatě nízko vod boku..no jo to sem celej já, kočičandy by mrkaly na drát.a ty drž prdel, dráte.nadrátovanej byl dycánky jen strejc vod vedle..


Jen den dva pobudem a zas pádíme dál. OUJÉ!!!


Chci přeběhnout svět


Město je továrna na neurózy — tak šup do krajiny. Zrodím se z rozparku země!



Kňour hledá bloudí, loudí a čeká



Na spřízněnou duši. Upředenou ze stejného vlákna.




Potkal jsem ho někdy minule.


Minul mě. A já jeho…


Přišlo mi, že je jako zrcadlo pro mě. Viděl jsem v něm všechno, po čem jsem celý život toužil. A on jako by si toho nevážil. Toho pokladu, co má v sobě! Spíš to považoval za něco nečistého a chtěl se toho zbavit. Té nespokojenosti se sebou světem. Chtěl to vyrvat! Jen vytrvat… cesty naše se spletly dohromady. Zašmodrchaly… Kňour slídil po ulicích a pobřežích po kusu žvance. Já jen žasl.Jen mi vyprávěl svůj příběh. Já poslouchal s hubou dokořán a tiše záviděl. On se divil… Obdivuji ho jako Rimbauda… a přitom nenapsal ani řádku.

Ale co prožil, panečku!

Psychopatickej trip hororovej…

Vím, že by radši byl obyčejnej kocour… ale pro mě je víc než bůh. to už je zkrátka úděl výjimečných osobností. Že jsou zmítány okolnostmi. Jako Kňour.

Nikdy si nenaříká. Je podivně cynický, ale přesto citlivý až přecitlivělý

A když si někdy jen tak pobrukoval to, co ho právě napadalo, bylo to geniální…závidím.

Kňour je můj guru.

Ani neví, co to slovo znamená — to ho činí svatým.

Nechápe můj obdiv, ani svou dokonalost — jinak by dokonalý nebyl. On se ani o nic nesnaží!


Prostě jen tak existuje a každý čin je dílem umělce!


Nespoutaná energie — je to vidět v jiskře očí!

14.10.2013  (upr. 3.11.2013)
Tma

2.2.2008
--------
Pach zvratků a moči mě donutí otevřít oči. Z těžka je otevřu a vidím, vlastně nevidím nic, jen tmu. Napínám uši ve snaze zachytit nějaký zvuk, marně. Tma padla na prostor jako těžká černá peřina.

Chci se zvednout a jít rozsvítit, ale zjišťuji, že se nemůžu pohnout, ani o milimetr. Začínám panikařit a škubat s sebou. Po chvíli konečně síla povolí a já jsem schopná vstát. "Co to sakra bylo?" Neslyším ani zvuk svého hlasu. Natáhnu ruce před sebe s myšlenkou, že někde musí být nějaká stěna, dveře, či okno, hlavně abych se odtud už dostala. Začnou mi drkotat zuby, při každém dalším kroku se celkový třes těla zvyšuje. Připadá mi to už celou věčnost, co jdu a pořád nic.

Chci se vrátit k posteli, ale zjišťuji, že vlastně netuším, kterým směrem by mohla být. Začnu zmateně pobíhat po místnosti /je tohle vůbec místnost?/ snažím se křičet, volat, ale nic, nevyjde ze mě ani hlásku. Sednu si na zem a začnou mi téct slzy. Nemají žádnou chuť. Zběsile začnu mlátit pěstmi do země, ale při každém dalším úderu, jakoby se mi do nich zarylo tisíce jehel.

Lehnu si na zem, snažím se uklidnit, ale nejde to. Cítím rychlý klus mého srdce a strach, který mnou prostupuje čímdáltím víc. Zavřu oči a snažím se to ovládat. Marně. Těžko se dýchá. Cítím, jak v prostoru pomalu ubývá kyslíku. Chci se nadechnout, ale jakoby mi hrdlo stáhla neviditelná ruka.


3.2.2008

-----------------
V 6:00 rodiče dívky našli svou dceru mrtvou ležet na podlaze. Můžeme vyloučit, že se jedná o sebevraždu, nebo násilné přepadení. Pravděpodobně se dívka udusila. Příčinna smrti není zatím známa.

-----------------
Každý jsme sám ve své hlavě

Ve tmě a tichu..

7.10.2013  (upr. 12.10.2013)
Dřevorubci

Vzali jsme sekyry, pár metrů provazu, pilu a vyrazili do lesa na soušky. Na první jsme ani nepotřebovali sekyrku. Stačilo se jen mírně opřít a strom už ležel na zemi. Stejně tak druhá i třetí. Se čtvrtou jsme se už trochu zapotili, ale nakonec podlehla taky. Stačilo pořádné zatáhnout za provaz a kácela se jako každá druhá. Postupovali jsme dál do lesa a tu a tam ještě nejakou soušku povalili, ale pořád to nebyla ta pořádná práce se sekyrou a dvoumužnou pilou.

Soušky už nás prostě omrzely. Svázali jsme tedy vytěžené kmeny a odtáhli je k chalupě na kraji lesa. A teď je čas na pořádnou chlapáckou práci! První smrk měl asi dvacetpět centimetrů v průměru. To už bylo něco. Zběžnou kontrolou jsme se ujistili, že ten jeden smrk v záplavě stromů vlastně ani tak moc nechybí. Pařez jsme zahrnuli hrabankou a pro všechny případy jsme odřízli špičku poraženého stromu a naranžovali ji jako semenáček. Iluze byla zkrátka dokonalá. Podobným způsobem jsme složili ješťe tři kusy - o poznání větší. Jeden po drůhém jsme je dotahali k chalupě. Připadali jsme si jako skuteční pionýři, zálesáci, kanadští dřevorubci. To je to slovo: DŘEVORUBCI. V chalupě jsme si dali horkou bramboračku s pořádným dřevorubeckým krajícem chleba a užívali si příjemnou bolest v unavených pažích. Z rozjímání nás vyrušil až Vojtův táta. Chvíli strašně řval, že jsme idioti a že je to průser, pak zapnul cirkulárku a začal řezat kmeny na špalky, které kvapně nosil do kůlny. 

"Tyvole, tak takhle rychle jsem ještě fotra makat neviděl," pronesl Vojta a šli jsme se raději věnovat jinému dobroružství.


Běžím (próza, AN') • Lenka (próza, AN') • Postava v mém bytě (próza, Rogo) • Budu Vám vyprávět skeč (próza, Turda)
    

28.7.2013
Budu Vám vyprávět skeč

Záběr na obličej mladého muže.

Odhodlaný pohled upírá do dálky.

Čerstvý vánek si pohrává s jeho rozcuchanou, lehce prořídlou kšticí barvy čerstvě upražené kávy.

Ve vzduchu je cítit napětí.

Mladý muž napětí zavětří.

Kamera se plynule vzdaluje.

Zjišťujeme, že mladík má na sobě koženou motorkářskou bundu.

Takovou tu profesionální závodní.

Kamera se stále vzdaluje.

Můžeme spatřit, že náš hrdina není sám.

Do záběru se dostala druhá postava skeče.

Tou je blonďatý, podsaditý mládenec.

Ve výrazu jeho tváře se zračí vědomí nadřazenosti plynoucí z průměrnosti.

Se směsí respektu a pohrdání v očích pohlédne na svého přítele.

 

Nyní začnou postavy hovořit.

Musím Vás tedy upozornit na to, že celý skeč je v angličtině.

Jazyková úroveň potřebná pro pochopení dialogu není vysoká.

Přesto budu průběžně překládat.

 

„Dude, don’t do it.“

Kámo, nedělej to, pronese blonďák otráveně.

„I have to. It is my mission.“

Musím to udělat. Je to mé poslání. Odvětí náš hrdina.

 „Dude, don’t do it. She ain’t worth it.“

 „No! It has to be done. It is my destiny.“

Kámo, nedělej to. Ona za to nestojí.

Ne! Někdo to udělat musí. Je to můj osud.

 

Záběr z dálky.

Vidíme, že motorkářská bunda pokračuje i pod pasem a její nohavice obepínají nohy našeho hrdiny.

Je to tedy kombinéza.

Nohy našeho hrdiny obepínají silný silniční motocykl.

Tento je barevně sladěný s kombinézou, ať už si ji představujete jakkoli.

Blonďák sbírá ze země horské kolo.

Na nohou má kapsáče.

Vozovka je krásně rovná. Rozpálená poledním sluncem.

Pouze osamělá přítomnost našich hrdinů má na svědomí, že není liduprázdná.

Na blankytné obloze, kterou pluje několik nadýchaných mraků, kreslí čáry letadla.

Mladík na motocyklu zdvihá z klína helmu.

Nasazuje si ji.

Záběr na oči motorkáře.

Záběr na blonďáka.

Kroutí hlavou.

Záběr na oči motorkáře.

Hledí přilby padá.

Záběr na blonďáka.

„Dude, you are crazy.“

Kámo, ty jsi šílenec.

Záběr na oba.

Motorka startuje.

Motorkář ji tůruje.

Vzzm Vzzzm.

Rozjíždí se.

Vzzzzzzzn

Zmizí ze záběru.

Blonďák se na kole pomalu vydává týmž směrem.

Záběr na vozovku.

Po obou stranách lány tulipánů.

Vzzzzzzzn

Další záběr

Vzzzzzzn

Další záběr.

Vzzzzzzzn

Poslední záběr.

Motorkáře vidíme zezezadu.

Vzdaluje se nám.

Na horizontu před ním se k nebi tyčí několik větrných elektráren.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Objeví se nápis přes celou obrazovku.

DUDE QUIJOTE

 

14.7.2013  (upr. 29.7.2013)
Postava v mém bytě

Jsem již několik dní zavřený ve svém pokoji a chuť vyjít ven na denní světlo se stále nedostavuje. Po posledním výletu do společnosti jakoby ze mě vyprchala veškerá energie. Při letmém poholhledu z okna mě sužuje rozmrzelost. Představa, že bych měl vyjít z pokoje, z bytu, sejít těch pár mizerných schodů, otevřít dveře domu a vyjít do světa, opět na mé obvyklé cesty se stává příčinou mých depresí. Telefon jsem musel vypnout, stále mi někdo volal, psal a snažil se mi poradit, jak naložit se životem. Nenávidím lidi. Jsem zavřený v malé místnosti, kde se kupí nepořádek. Mám tu též spoustu knih, ale netoužím ani po jedné. Myslel jsem, že využiju své samoty k nějaké tvorbě, avšak cokoliv, co napíšu, musím hned zničit, slova, která volím, nestojí za nic. Voda stále teče, ještě minimálně měsíc půjde i proud, a tak alespoň poslouchám své oblíbené desky vážné hudby, populární hudbou opovrhuji. Bez jídla vydržím, myslím, ještě docela dlouho, představa, že bych měl do svých úst vložit nějakou odpornou hmotu, vyvolává časté zvracení.

Někdo zvoní u dveří, mám to vnímat? Nakonec přeci jen vstanu ze své stabilizované polohy a kráčím ke dveřím, otevírám a zdravím sousedku. Je to čiperná důchodkyně dávno po osmdesátce. ,,Pane Koš, já jsem se jen přišla zeptat, jestli je u vás vše v pořádku, lidé z domu o vás mají starost.“,,Nemusíte mít starost, hůř mi snad ani být nemůže, ale zatím jsem bohužel naživu, až zemřu, dám vám vědět.“Načež sousedce zavírám dveře před obličejem. Nikdy jsem v domě nikoho nezajímal a najednou tolik starosti. Nejspíše by se sem chtěl nějaký známý či příbuzný kohosi z domu nastěhovat a jen s napětím očekávají mou smrt. Neodpustil bych si, kdybych někoho potěšil svou předčasnou smrtí. Budu muset ještě nějaký čas vydržet. Nebo se tu ještě nabízí možnost vyhořet, měli by s tím bytem alespoň zbytečnou práci a já bych se snad konečně objevil v novinách. Sice by to nebyl můj vytoužený článek ,,Roman Koš, slavný spisovatel, opět křtí novou knihu, která je už celé měsíce s napětím očekávaná.“,ale na druhou stranu ,,Podivín uhořel ve svém bytě v Pražských Holešovicích“ nezní též zle.

Vracím se zpět do pokoje ponořen do chmurných myšlenek a nevšímám si postavy na své posteli. Sedám si ke stolu a sesypávám zbytky tabáku do papírku. ,,Kdybych měl alespoň peníze na drogy, svět by byl trochu zábavný. Utahuji papírek a zapaluji narychlo zhotovenou cigaretu. Postava na posteli mě se zájmem pozoruje, já o její přítomnosti stále nevím. Stihla mě vzácná chvíle, v hlavě se mi uspořádalo několik dle mého názoru zajímavých myšlenek, které by stálo za to zaznamenat. Opět tedy vstávám ze židle a snažím se najít kousek čistého papíru. V tu chvíli si povšimnu postavy na své posteli. Jen lehce zaskočen zamířím k ní a sedám si po jejím boku. Postava se usměje a vstane. Z mé skříně vytahuje oblečení a já si všímám, že mi je velmi povědomá. Sedím na posteli jako přikovaný, nezmohu se ani na slovo. Mlčky pozoruji, jak postava odchází z bytu. Slyším ještě, jak na chodbě zdraví sousedku a píská si známou melodii. Já nemám přátele, ale tato postava jich bude mít jistě mnoho.

Praha Holešovice 12.7.2013

10.7.2013  (upr. 22.7.2013)
Lenka

 

Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám.

Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši.

Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“

Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.

To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka.

Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“



↪ Další stránka

9.7.2013
Běžím

„Tati pozor!“

Běžím. Všude okolo je tma. Běžím ze všech sil. Běžím. Jako bych běžel už celé hodiny. Běžím. Za zády mám slunce. Běžím. Dvě. Slunce. Běžím. Nejasně cítím, že o život. Běžím. Za zády mi žhnou dvě velká slunce. Běžím. Plíce nestíhají. Běžím. Píchá to. Běžím.

„Tati!“

Nerozumím tomu zvuku. Běžím. Ale cítím z něj naději. Běžím. Už nemohu zrychlit. Běžím. Už nemohu běžet rychleji.

„Tati… prosím!“

Běžím. Jako by měla přijít bouřka. Běžím. Musím. Běžím. Kam? Jako blesk z čistého nebe.

„Prosím… NE!“

Běžím. Běžím. Běžím.

„Tati…“

„Drž hubu a běž ho naložit. Snad bude mít dobrý maso, když vydržel tak dlouho běžet.“


Nová dobrodružství Formiru (próza, Kolemjdoucí) • Nová dobrodružství Formiru (4Miru) (próza, Kolemjdoucí) • Jen jednou (próza, AN') • Práce osvobozuje (próza, Kolemjdoucí) • O hovorech lidí (próza, Kolemjdoucí) • Nová dobrodružství Formiru (próza, Kolemjdoucí)
    

21.6.2013  (upr. 22.6.2013)
Nová dobrodružství Formiru

V.

Vsuvka první: Návod k Egobijci

 

Balení obsahuje jeden kus Egobijce JPY10 (verze pro použití na Zemi) a pránovou  nabíječku od firmy PAN corp.

 Sadu retenčních pránových akumulátorů.

 Dále pak kožený pytlík, jako pouzdro k ochraně při práci v terénu.

 

Používání možné pouze po důkladném prostudování návodu!

 

Jde o vyspělý nástroj velmi jemné skladby.

 

Použití, za 1., jako symbol a vzdělávací, sjednocující a napojující  prostředek: Namiřte Egobijec na klienta a promněte kuličky na konci, dojde k propojení a vyladění klienta s vesmírem.

Pokud k tomu nedojde do tří vteřin, pokus opakujte a tak čekejte na připojení k univerzu.

Propojení může trvat od několika minut do několika hodin v závislosti na stavu baterie a náročnosti klienta, po dobití možno libovolně opakovat.

Použití 2., jako imaginátor. Může vytvořit iluzi jakékoliv neživé věci ať už automobilu, vzducholodi, mrakodrapu, tužky, rakety, makety stromů, zvířat i lidí atp.

 

DŮLEŽITÁ UPOZORNĚNÍ

 

Nesmí se vkládat do mikrovlnky (přístroj na Zemi používaný k vaření, sušení, vraždění atp.) - možnost výbuchu mikrovlnky, nebo zdroje záření.

Nesmí se používat k tomu, na co vypadá, že by se používat měl (jinak se zalepí a zasere a přestává fungovat fce 1) – nesmí se tedy dostat do rukou, respektive do k…d a prd… nymfomanek a homosexuálů. Taktéž nepatří do rukou dětem (strkají si to pak do pusy, a nebo ho zneužívají k imaginaci hraček, čímž se přístroj zbytečně vybíjí – děti k tomuto účelu mají ještě vlastní nezakrnělé orgány).

Nepřípustný je styk s domácími mazlíčky (na Zemi v současnosti velmi častý zvyk).

Nesmí se používat v uzavřených prostorách (je možné ho použít pouze tam, kde je imaginovaný předmět menší, než prostor, ve kterém se imaginuje. Jinak hrozí úraz, zničení imaginovaného předmětu, nebo objektu, uvnitř nějž imaginace probíhá – v závislosti na tuhosti). Důkladně zvažujte svá přání ve vztahu k možnostem!

U imaginace pohyblivých předmětů hrozí vybití a zpětná proměna, je nutno mít dostatek energie v akumulátorech! (např.: v případě auta dojezd evropského modelu – několik desítek hodin, u modelů amerických asi o čtyřicet procent méně)

 

Doporučujeme přeměny provádět co možná nenápadně, aby nedošlo k úleku kolemjdoucích. Ideálně v noci. Dále za soumraku nebo brzy ráno (v těchto chvílích je pránový tok nejsilnější). 

21.6.2013  (upr. 29.7.2013)
O hovorech lidí

Lidé se baví o spoustě zajímavých věcí, ale dostaneš-li se do stavu, že jsi buďto opilý, nebo unavený, nebo ve vytržení, tehdy zjistíš, že jejich mnohdy složitá mluva je nic než štěkání psů, kdákání slepic a vzájemné přičichávání a očichávání.

Ovšem, přiznávám, existuje také metaphysická mluva; ta se však podobá výkřikům nočního ptáka či vrkotu šelmy. Jsi-li po soumraku kdesi u tekoucí vody, tam je takovou řeč možno slýchávat.

10.6.2013  (upr. 29.7.2013)
Práce osvobozuje

„Už jenom tři místa!“ Ozvalo se z vnitřku autobusu.

Jak si oddechl, když seznal, že před ním na schůdkách stojí pouze dva další. Frontu stál celý den. A pak další den, když včera neuspěl. A teď je konečně u cíle, konečně bude moci dělat práci svých snů, práci.

Postupně se dostával dál do nitra autobusu, krok za krokem. Až dozadu k hučícímu motoru. Tam je jeho místo, vedle beďarovitého výrostka, zpoceného a navoněného.

„Máš tu volno?“

Ten jenom vstal a pustil ho k zamlženému oknu, u kterého táhlo. Odložil si tedy tašku do uličky a zasednul.

Autobus zasyčel a pomalu se rozjel. Nejprve neplynule projížděl industriálním okrajem města, plným záhybů a výmolů, než se dostal na hlavní silnici, kde byla jízda klidnější.

Přes sklo pak bylo poznat zapadající slunce. Uvnitř většina lidí již spala a nebylo divu, neboť stání na otevřeném slunci není nic příjemného. Rozhodl se taky usnout, ale podivná předtucha rozrušovala jeho již tak neklidné vědomí. Vzpomínal na Evu, na domov, na svoje rodiče, na sestru a na to, jak se vracel ze světa. Jak šel pěšky přes půl Evropy, když nalítl obchodníkům s prací. Když jel sklízet brambory, nebo jahody. Přemýšlel jaké to bude; než si to zakázal. Pak usnul.

Probudilo ho drncání po kočičích hlavách. To již vjížděli do tábora.

Ještě měl otlačenou tvář a ztuhlý krk a už stál venku v chladu a nějaký chlápek je instruoval o dalším postupu. Ale všecko bylo moc rychlé na to, aby stihl přemýšlet.

 

„Než se půjdete ubytovat, je třeba, abyste se rozdělili do skupin po dvaceti, jo. Pak pudete tam, kam vás budeme postupně posílat. Než dostanete cimru, budete se muset umejt a dostanete čistý hadry. Jasný? Je tam převlíkárna, tam se všichni slíknete, necháte tam i vaše věci a pujdete do sprch. Potom teprve dostanete nový hadry, ty starý se vám vyperou. Takže nástup! Co tam děláš! Zařaď se! A vy pojďtě první…“

4.6.2013  (upr. 5.6.2013)
Jen jednou

„Otče, zhřešila jsem. Jen jednou, ale…“
Uf. První dvě věty nebyly tak těžké. Čekala jsem to horší.

„Vy mě znáte. Tedy víte, kdo jsem. Ale nevíte, jaká jsem.“
Hluboce si povzdechl. Spíš to cítila, než že by to skutečně za tenkou dřevěnou přepážkou mohla slyšet.

„Jsem dobrý člověk. Věřte mi, prosím!“
Jak ho mám slovy přesvědčit o něčem, o čem si ani já sama vnitřně nejsem jistá?
„Musíte mi věřit.“
Cítila, že jí nevěří. Nedokáže to. Nejistě se podívala na dřevěná dvířka po své levici.

„Dobře. Raději půjdu. Promiňte.“
Každý pohyb jí trval věčnost. Pevně stiskla ucho kabelky. Maličko se zapotácela.

Ale už byla venku. Nerozhlížela se. Jen velice rychle zamířila nejkratší cestou ven z kostela. Seběhla pár schůdků a už byla před branou. Ulicí dolů na autobusovou zastávku běžela.

Bylo jí jedno, jakým autobusem jede. Hlavně pryč od těch osudových okamžiků. Jako kdyby vzdálenost uměla zmenšit její hrůzu.
Co jsem to udělala? Jak teď můžu přijít znova do kostela? Jak teď můžu jít kamkoli, když on to ví?
Že to ví On, to je pro zatím v pořádku, s Ním si to snad časem vyřeší ve své duši. Ale že to ví on, člověk, kněz, to jí připadalo strašlivé. Celá se třásla.
Domů od zastávky zase skoro utíkala.

Přesně včas. Muž akorát vstává. Jako každou neděli. Přesně v osm.
„Kdes byla?“ pátravě a přesto rozespale na ni mžoural. Oči plné ospalek, zaschlá slina v koutku.
„Sousedce naproti, Voháňkový, se udělalo blbě. Psala mi brzy ráno, ještě v noci vlastně. Tak sem jí doběhla pro kapky na žaludek do lékárny u obchoďáku, ta má nonstop. – Chceš kafe?“
Proč se ho ptám, jestli chce kafe? Po dvanácti letech, co si dává kafe každé ráno. Ať na mě tak nekouká! Pevněji sevřela ucho hrnku. Nikdo se nic nedoví. Kněz přeci musí mlčet. Všechno je v pořádku. Neděle jako každá jiná.
„Jdu startovat auto. Za pět minut vyrážíme na mši. Tak šup, šup!“ Druhé „šup“ jí dnes znělo podivně výhružně.
„Já dnes nejdu. Půjdu se ještě radši kouknout na tu Moniku. Jeď dnes sám a všechny pozdravuj.“
„Jakou Moniku?“ … ten jeho podrážděný tón!
„No Voháňkovou přece. Aby to nebyl třeba slepák…“
„A pokud bude? Odoperuješ jí ho snad?“ … ten jeho pohrdavý tón!
„Radši už jdi.“
„Hm. Jdu. Tak Voháňková…“ nakrčil čelo. Pak přesnou prudkou ranou zabouchl dveře a byl pryč. Byl na cestě do kostela, kde dnes ranní mši povede muž, který o ní zná pravdu. Ten pocit ji pevně držel za hrdlo, tisknul jí je, znemožňoval jí dýchat.
Tohle nevydržím!

Celý den byla roztěkaná, ale když se nad sváteční polévkou s knedlíčky rozhodla, jak svůj problém vyřeší, tak už se dokázala alespoň na venek lépe ovládat.

Nesmí to NIKDY nikomu říct. Ty to víš. Jsem dobrý člověk! Věř mi to, prosím!

Už si byla úplně jistá.

„Nechce se mi na noční.“
„Já vím, nechce se ti tam nikdy. Namažu ti rohlíky extra tlustou vrstvou, chceš?“ Dokonce se zvládla mile usmát.
„Dík, to budeš hodná. Stejně tam nechci.“ Zatvářil se jako trucovité dítě.
„Ale jdi. Musíš. Ta hypotéka na tenhle barák se sama nezaplatí.“ Musíš. Jdi už. Jdi!

Věčnost. Uběhla věčnost. Ale už zase konečně běžela. V běhu se cítila podivně bezpečná.

„Otče!“
Tohle bude těžké.
„Zhřešila jsem. A…“ Aááááá!
KLID!
„…a zhřeším znovu. Promiňte. Můj hřích už vás nebude trápit. Sbohem.“
Zhluboka vydechla a zmačkla kohoutek. Maličká zbraň polohlasně štěkla.
Víc cítila, než že by to mohla slyšet, jak se za tenkou dřevěnou přepážkou sesunulo tělo starého kněze o kousek níž.

 

A to všechno pro jeden polibek.

2.6.2013  (upr. 29.7.2013)
Nová dobrodružství Formiru (4Miru)

IV.

Kapitola třetí: Porada před výstupem na povrch Země

 

 

„Milí přátelé, byl to silný večírek. Dokonce i Iwazaru zvracel mezi prsty,“podotkl kapitán a sálem se ozval potlačovaný smích. „Ovšem nyní k věci!“

Lajka se usadil na otočném křesle u velínu, ostatní se opřeli o sedadlové hole, které nosí neustále s sebou, a soustředěně vyčkávají, jaký bude jejich úkol. Kam budou v příštích měsících směřovat jejich kroky.

„Milá posádko,“ pravil Lajka,“ jak jistě víte, naším úkolem bude zrušit skrytou stínovou vládu lorda Hitworlda, který  se snaží ovládnout celý svět. Pomocí peněz, pomocí moneypulátorů a svých poskoků (kterými jsou někteří vědomě, jiní nevědomě - pomocí záškodných programů) se snaží ovlivnit a nakonec získat vědomí všech bytostí. Používá světová média, tisk, televizi rádio a internet, aby ze svobodných bytostí, členů vesmírné konfederace učinil otroky, kteří slouží nevědomě samozvanému vládci. V současnosti je takto postižena již čtvrtina vyspělého obyvatelstva. A této čtvrtině slouží zbytek chudého světa. Tito všichni jsou okrádáni o svou energii, která je měněna na moc zlovládců. Pod záminkou falešného dobra jsou postižení udržováni v stimulujícím klidu. Tvrdí jim, že žijí ve svobodě a bohatství, ale jejich možnosti jsou minimální. Nebo jsou naopak otevřeně utlačováni a udržováni ve strachu.

Systém je udržuje při životě, nebo je vede ke smrti, ovšem všechny varianty jsou pro místní systém výhodné. Pokud je otrok produktivní, pracuje pro systém, pokud je neproduktivní, je nemocný, platí za léčení, pokud umírá, platí za likvidaci. Nově se rodících otroků je stále dost. Na jednotlivci nezáleží. Otroky stimuluje přebytek falešných informací, sex, drogy, rokenrol, móda a povrchní zábavy. Je jim vzdalováno poznání, že měnit program může každé vědomí a to k svému obrazu. Nevědí-li  o takové možnosti, pak ji nemohou využít. Dále je tu věda, která tuto možnost tabuizovala, náboženství spoutává citlivější jedince. A konečně bezmezný materialismus ochabuje přirozenou snahu těla dál se vyvíjet. Je ničena příroda a lidé nevěří, že je možné žít v klidu a míru stovky let. Dopředu se tak odsuzují ke krátkému životu, k nemoci a povrchnosti. Je čas nabourat toto spiknutí.“

Na velíně je cítit napětí, posádka je soustředěná a zaujatá problémem, který se týká jich všech. Týká se celého vesmíru. Ohrožuje celovesmírný mír. Země se vymyká z rukou stvořitelových a božské bytosti to cítí. A musí pomoci. Jde sice o plánované zušlechťování lidské rasy, jde ovšem také o nebezpečný precedent, který se nemusí vydařit. (Pokud se Vám to, Vážený čitateli, zdá jako protimluv, čtěte dál. Pozn. autora)

„Zkrátka, na Zemi se rozbujela svévole. A tato jindy tak bezvýznamná vibrace se stává módou a spolu se současnou konstalací a neutěšeným stavem technického vývoje na planetě nepříjemně ovlivňuje klid ve vesmíru.

Naše mise bude obtížná, ale důležitá. Pronikneme v přestrojení na Zemi a pokusíme se pomocí mírových prostředků, pomocí humoru a zázraků, jak říkají nevěřící Tomášové vědomým změnám reality, zamezit lordu Hitworldovi dojít k realizaci jeho úmyslů. Co nám v tom pomůže je také egobijec, zbraň vyvinutá přímo samotným Pánem, jde o invencí živený zesměšňující kanón.“

Lajka dal znamení jedné z múz. Tato odkryla plátno z podivného předmětu, který doposud nepovšimnutě ležel na panelech velínu. Věřte nebo ne, byla to malá, ale velmi živá, interaktivní kopije lidského pyje, v mírně nadživotní velikosti.

První poddůstojník se začervenal hrdostí, neboť k vývoji, a to zejména po designové stránce, přispěl velkou měrou.

„Tato hračka dokáže na okamžik zesměšnit i toho největšího egoistu a pomoci mu pochopit skutečné příčiny a následky jeho konání, nebo ho zdiskreditovat před jeho poskoky, kteří věří jeho kultu. Je to kukátko do vlastní duše. Je možné ho použít i jako vysílač, který může dočasně zhmotnit jakýkoli fyzický předmět. Všichni si povinně nastudují návod k použití.

A nyní: Kdo půjde na povrch! Jako předvoj budou rozptýleni na strategická místa Chatůti, budou působit jako zvědové, jako agenti, a budou vřelou formou šířit vibrace, budou obracet od materialismu.

V hlavním týmu budu já, Žirafa, Kůň a dále se expedice zúčastní také Sqrrl, a to konkrétně K704 a K706. Výprava bude provedena pěšky a za použití dostupné lidské technologie. K dispozici bude dostatek hotovosti, kterou zde používají k hodnocení, a informační spojení se základnou tady na Formiru, kterou bude zajišťovat Džandon a opice Djumage.

Předvoj vyráží již dnes večer. Naše skupina zítra ráno nástup u vbublovací komory.“

 

Kapitán se odmlčel, pozdravil posádku a odešel k další práci. A nyní již šumí velínem vzrušené hovory v očekávání dalších dobrodružství. Stevardky při odchodu posádky do svých kajut k přípravě rozdávají návody k egobijci…

 

V příštím díle: Návod k egobijci

 

 

1.6.2013  (upr. 29.7.2013)
Nová dobrodružství Formiru

III.

Kapitola druhá: Několikadenní večírek na dně Bajkalu

 

4Mir je zakrtčen.

Lajka si oddechl: „Krásná práce!“

„Kromě jednoho na mol opilého rybáře to vypadá, že nás nikdo neviděl,“ praví unisono Mizaru a Kikazaru.

„Bude to v pořádku?“ strachuje se Lajka.

„V těchto končinách je právě dvacetdva dvacetdva, a ten rybář je zcela pověrčivý. Nikdo mu nebude věřit,“ usmívají se opice.

 „Nyní, kapitáne, je konečně čas pořádného odpočinku, zavolám Múzy, jistě již cítíte jejich inspirující přítomnost, připijme cHamré, nechme odplavit stres spolu s pěnou dní!“ozval se první poddůstojník.

 A skutečně jako mávnutím kouzelného proutku přicházejí sponzoři. Mezi nimi i krásné prsaté múzy.

V tutéž chvíl přistává Lajce v koutku spojka, a druhý Sqrrl, K 706, mu vráží do tlapky lahev s cHamré: „Jen si dejte do nosu, Kapitáne. Cesta stála za hovno a byla dlouhá. Je čas na božské pěnice,“ a obejme jednu z múz.

Lajka potáhl, poslal spojku K704 a žíznivě se napil z láhve.

„Tak je to správně!“ tleskl Džandon a lišácky potáhl kůžičkou.

Nyní již Lajka cítí opojení. Popové rotátory zaplavily jeho vědomí a příjemně teplé múzy se mu ovinují kolem stehen. Cítí, první známky křečí a začíná pěnit. Je mu božsky.

Opojení padají na zem a svíjejí se v růžové zábavné pěně. Párty začala. Podobné večírky bývají pouze na el Bordu.

„Škoda, že se nemohl zúčastnit Duran Duran.“ Křičí Džandon Lajce do ucha.

Ta se jenom tupě usmívá a pění.

Působení spojky je trvalejšího charakteru, ovlivňuje vnímání a je mírně halucinogenní. Ve spojení s cHamré – které působí krátce, ovlivňuje koordinaci a po jeho požití se v ústech začíná vytvářet zábavná pěna a tělo pociťuje slabé elektrošoky – způsobuje dlouhotrvající stavy euforie.

Nyní si Lajka uvědomuje silnou přítomnost múz. Cítí silnou touhu a přítažnost. Telepaticky ví, že je to oboustranné. Miluje je všechny, každou jinak, každou zvlášť a všechny dohromady. Potom tančí a pění, válí se po zemi, tančí , objímají se, pění, svíjejí se. Zábavu začíná řídit první poddůstojník. Je v tom skutečně dobrý.

Několikrát odešli do svých komnat. Několikrát se vrátili. Večírek trval pěkných pár dní a nocí. A za tu dobu vzniklo mezi lajkou a múzami hluboké přátelství, spojené s láskou a čichovým a chuťovým poutem. Sqrrl si také našli své protějšky. Všem se bude stýskat. Ale povinnost zachránit Program je nadřazená nízkým choutkám a dokonce i takřečené lásce.

 

Ale konečně byl konec. Je třeba, aby byl naplánován výstup na povrch a provedení celé akce. Stevardky a roboti otírají omyvatelný velín, vysávají pěnu, odnášejí dopité lahve. Pouštějí oxygenátory a UV lampy. Velín je vydezinfikován a očištěn.

 

Párty skončila. Hrdinové se scházejí na velíně před poradou. Sqrrl balí vyprošťovací spojku. Opuchlé obličeje se odrážejí na stěnách, podlaze i v monitorech velínu. Hrdinové jsou saturovaní zábavou. Je čas pracovat!


Praktické řešení obtížné situace (próza, Mlyje) • Tramvají v pravý čas (próza, Nesmyslon) • Nepovedená pohádka, aneb Příliš myslící matka (próza, AN') • Pomník (próza, Kolemjdoucí) • Únik, část 2. (próza, Mlyje)
    

29.5.2013  (upr. 30.12.2014)
Únik, část 2.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Rozhovor na personálním probíhal podle staré známé šablony. Personalista dštil oheň a síru, uváděl jednotlivé paragrafy a pomalu tlačil zaměstnance k podpisu dohody o okamžitém ukončení pracovního poměru bez nároku na odstupné.

Pod tíhou argumentů podepsal. Samozřejmě věděl, že jeho vina je minimální, ale takhle bylo vše jednodušší a hlavně bezpečnější. Zaměstnanci, kteří se jakýmkoli způsobem postavili proti vedení, rozhodně neprofitovali.

"Mohu si alespoň ponechat svou mačetu? Během těch let jsem si na ni tak nějak zvyknul. Pro společnost snad jedna mačeta nebude žádná ztráta."

A skutečně - nebyla. Dostal propouštěcí papíry a mačetu na památku a bylo to. Doma si pověsil zbraň na zeď, pohodlně se usadil do relaxačního ušáku a za zvuků meditační hudby usnul.

 

Opravářský tým v pěstírně pomalu odstraňoval škody. Nejprve buňce číslo 8 opravili hadici, aby byla připravena na zítřejší krmení, poté odvezli krmící vozítko do specializovaného servisu v nedaleké hale a nakonec vydezinfikovali celý prostor nehody. V servisu trvalo ještě asi hodinu, než přišlo vozítko na řadu. Když se servisní technik poprvé na stroj podíval, zarazilo jej, že je nádrž ze 3/4 plná. Podle toho, kolik buněk bylo nakrmeno, by měla být nádrž plná tak maximálně ze 1/4. O této nesrovnalosti neprodleně informoval operátora.

"Okamžitě hermeticky uzavřete místnost - buňka pronikla do nádrže a krmí se. Musíte to okamžitě uzavřít a nastavit sebedestrukci, nádrž buňku nedokáže udržet! Mohlo by dojít k úniku!" zařval operátor. Technik stačil doběhnout k tlakovým dveřím ve chvíli, kdy buňka roztrhla cisternu a začala se valit ven. Její cestu ukončila až sprška napalmu.

Nedlouho po incidentu se sešel krizový štáb. Slovo si vzal předseda: "Zdá se, že jsme úniku zabránili. Nutno dodat, že s obrovskou dávkou štěstí. Nyní je potřeba důkladně prověřit všechny osoby, které přišly s buňkou i krmítkem do styku. Včetně jejich vybavení."

"Pane, Effervescent - krmič, který byl přítomen nehodě, již byl propuštěn. Prošel však důkladnými výstupními prohlídkami, takže si myslím, že se o něj dále starat nemusíme. Podle všeho je naprosto čistý," řekl velitel vnitřní bezpečnosti.

"Dobrá, zkontrolujte alespoň jeho vybavení, abychom měli naprostou jistotu."

"Pane, obávám se, že to nebude úplně možné. Odnesl si s sebou totiž mačetu. Ale prošla dekontaminační komorou a ta jak víme..." šéf bezpečnosti již větu nestačil dokončit, k smrti bledý předseda jej přerušil slovy:

"Vy idiote! Uvědomujete si, že touhle dobou už může někde ve městě růst hnízdo?! Okamžitě zajistěte Effervescenta a tu jeho zpropadenou mačetu a modlete se, aby už nebylo pozdě!"

28.5.2013
Pomník

 

Mám auto. A tudle jsem jel a pršelo. Byla noc a zrovna když jsem najel na dálnici, přestaly mi jít stěrače. Zastavil jsem na první benzínce pohejbal se stěračema, zapnul – vypnul, zkontroloval pojistky. A nic. Pak se to ještě párkrát pohlo, ale nic. No, domu sem musel a tak sem to risk. Skrz okno skoro nebylo vidět. Vyhlíd sem si kamion a vyjel jsem za nim. Měl hezky osvětlený návěs, po celé zadní hraně byly červené diody. A tak jsem jel domů za rudým rozmazaným čtvercem. Po půl hodině se to rozhejbalo, nechápal jsem proč.

Mám auto. A, tudle jsem stál proti zdi, chtěl jsem jet, nastartoval jsem, když tu jsem si všim, že mi nesvítí levá potkávačka.  Tak jsem to zase chcíp. Otevřel jsem kufr, vyndal sadu žárovek. Otevřel jsem kastlík, vyndal návod. Pak jsem otevřel dekl od motoru a vyměnil žárovičku. Nezabralo to, žárovka vypadala v pořádku a nová taky nefungovala. Tak jsem zkontroloval pojistky. Taky to nezabralo. A tak jsem zase uklidil návod a žárovičky. A ta potkávačka nesvítí do teď.

Mám auto a v motoru to nějak divně zvučí. Nějaká disharmonie. A blíží se pojistka a technická. Momentálně na to nemam. Ani na ten servis.

A tak jsem tudle přemýšlel a napadlo mě: Mám auto, a to auto mi jenom bere energii. A pak mě napadlo, že to musí nějak jít udělat, aby to bylo obráceně. Prodat ho nechci, opravit ho dát nemůžu. A tak jsem přemejšlel. A po nějakym čase jsem na to přišel. Chce to vinutí, hodně závitů.

A tak sem se jednoho rána vydal na dvůr, kam jsem to auto dal. Vzal jsem si nářadí, otevřel haupnu, zajistil jí podpěrou a vyhrnul si rukávy. Taky jsem si dal kafe.

Pak jsem odpojil kabely od akumulátoru a vyndal sem ho. Následně jsem vymontoval alternátor a vypojil všecky kabely. Pak jsem uvolnil šrouby od motoru a odpojil je od náprav. Taky jsem vyndal převodovku. Pak jsem místo po motoru začistil. Tak vznikl potřebný prostor.

A teď k těm závitům. Vyrobil jsem v dílné cívku, toroid z cívky, která je zároveň tvořena drátem, který má velký počet závitů, který je z mědi. Takže je to vlastně cívka z cívky, která je z cívky. A ta cívka je uzavřená. Má to šířku asi jeden a půl metru v průměru a na výšku asi padesát centimetrů. Dal jsem to do auta místo motoru a středem sem protáhl anténu, kterou jsem na jednom konci zapíchnul do země a na druhém konci ji nechal volně topořit k nebi. A bylo to.

A najednou sem byl šťastnej. A dá se na to hnát autorádio, když se to trošku upraví, i televize. Nebo cokoliv jinýho, kdyby se to zvětšilo. Přímo z vesmíru.  Ale k čemu, že jo? Mam to na zahradě jako pomník a už na tom roste mech.

 

13.5.2013
Nepovedená pohádka, aneb Příliš myslící matka

„Mami!“ zapištělo děvčátko, „Povídej mi pohádku! Chci spinkat!“ a pohodlně se uvelebilo na sedačce v tramvaji. Dospělý pasažér se nikdy tak pohodlně nesloží na tyhle sedačky v tramvajích, jako se na nich umí uvelebit ospalé dítě.

„Ježišmarja! Pohádku! Pohádku?!“ letělo mamince hlavou. Kromě toho stíhal její mozek ještě asi šest dalších operací. Zatnula zuby. Pak se usmála. Jen trochu nepřirozeně. Děvče zamžouralo. Pohádku. Ok.

„Šly spolu takhle na výlet dvě myšlenky a jedna druhé povídá…“ „Ježišmarja! Proč zrovna myšlenky?! Ajajaj!“ Maminka se zamračila, na vteřinku ztuhla, nadechla se a pokračovala pevným hlasem (ovšem kolena cítila, jako by je měla mít z gumy, a hrozilo, že se složí): „…‘Tak ti mě napadlo – myslíš, že tam někdy dojdeme?‘ eh eh hííí…!“ Copak může myšlenka myslet?! Toseminepovedlo!

A matka se složila vedle děvčátka na zem a napůl se smála a napůl plakala a udivené a rozespalé děcko s ní.

 

11.5.2013  (upr. 14.5.2013)
Tramvají v pravý čas

Byla neděle, 23. prosince a v Praze pršelo a bylo hnusně šedo. Tramvaj praskala ve švech a mezi znechucenými obličeji si hledal cestu štiplavý pach alkoholu a tabáku. Kdesi za mnou tlustý pán hlasitě chrápal. Pobouření maloměšťáci se otáčeli a povýšeně odfrkovali. Otočila jsem se taky, ale s úměvem; už dlouho jsem nikoho neslyšela tak krásně chrápat. Byl to snědý, zavalitý muž kolem padesátky a vypadal docela mírně. Z konstatní hladiny burácivého chrapotu náhle vystřelil jako šipka nepříjemný, pištivý zvuk. Maloměšťáci nadskočili. Chlapec s patkou k sobě přivinul poplašené děvče v konverskách. Pani kolem čtyřicítky se svěřila se svým úsudkem o dnešní společnosti jiné pani kolem čtyřicítky. Tramvaj sebou házela a muž vytrvale burácel. "TTTTT," ozvalo se zamlaskání dobrotivé stařenky. Muž převalil hlavu na druhé rameno a hlasitě si povzdechl. Maloměšťáci pookřáli. Za deset vteřin zase posmutněli, muž opět začal burácet. "Karlovo náměstí," ozvalo se z reproduktoru a muž byl v mžiku na schodech. "Dárky! Pro bližní!" volal odhodlaně a zapadl do dveří s nápisem "Alkohol, tabák."

5.5.2013  (upr. 22.7.2013)
Praktické řešení obtížné situace

Mnozí to z vás to možná znají. Vypravíte se automobilem do města, ze stresu, které město na řidiče chystá, vám nezbyde, než jít na slenku oblíbeného nápoje. Netrvá dlouho a vaše motoricé schopnosti rapidně klesají, nálada naopak stoupá, stres je ten tam. Jenže! Co udělat s osobním vozem, o který se tolik bojíte? Nechat před hospodou? No. Proč ne? Ale co když ho už zítra neuvidíte... Zavolat si taxislužbu, která odveze vás i váš vůz domů? Poněkud neekonomické. Spát v autě? Nepohodlné. Zkrátka, nejlepší je nasednout a jet pěkně v klidu domů.

Teď si asi říkáte, k čemu nás ten zpropadený Mlyje nabádá! Ono mu snad už defnitivně přeskočilo! Ale Mlyje se jen směje pod vousy a ví své! On totiž ví, jak na to!

Každé auto má povinnou výbavu - lékárničku, hever, žárovky, pojistky, tažné lano, trojúhelník, rezervu a kdo ví, co ještě... K této výbavě by si měl zodpovědný řidič přibalit také spací pytel.

Opilý řidič si navlékne spací pytel a usedne za volant. V žádném případě NESMÍ rozsvítit světla! Zajede vozem na krajnici a velice pomalu jede domů. Musí jet tak pomalu, aby se okolo jedoucím řidičům zdálo, že auto stojí. Pokud se o tento váš "stojící" vůz budou zajímat policisté, stačí dělat rozespalého člověka, kterého právě příslušníci probudili. Agilní policista může namítnout, že máte nastartovaný motor. Na to je samozřejmě snadná odpověď: "Je mi zima, a tak si topím."

Jak sami vidíte, tento postup je naprosto neprůstřelný a Mlyje měl zase jednou pravdu.

 

(pozn. redace: Mlyje si tuto radu nevycucal z prstu, jedná se o pouhé shrnutí dávno známých faktů.)


Ab ovo (próza, Kolemjdoucí) • Psaní na pokračování: část X. (próza, AN') • Dobytek (próza, Mlyje) • Rozloučení zaměstnance Skatolu co. (próza, Jaroslav Varlata) • Přispěla jsem (próza, Kachna) • Nocí svou (próza, Rogo) • Namaluju tvoje ústa (próza, AN')
    

24.4.2013
Namaluju tvoje ústa

Nasedla jsem do autobusu, zcela ponořena v myšlenkách. Vpravo u okýnka už někdo seděl. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Zrovna jsem si říkala, jak bylo milé vidět včera po letech Jak svět přichází o básníky. Ta scéna s nemocnou Borůvkou je krásná, je to tak křehké…

… když Štěpánek recituje: „Namaluju tvoje ústa – ránu, která nezarůstá – vykrojenou z milých slůvek…“. Najednou se pohnul cestující vedle mě, asi že by rád vystoupil. Otočila jsem se na něj a …

… a tomu pánovi chyběla skoro celá dolní čelist, takže mu uprostřed obličeje zela rozšklebená díra. „Namaluju tvoje ústa – ránu, která nezarůstá…“ jemu asi nikdo neříká.

24.4.2013  (upr. 25.4.2013)
Nocí svou

 

Ve zběsilém tempu jsem vyběhl ven na ulici. Byla již tma a na mé tváři ještě stále spočíval polibek. Vrátila se, věděl jsem to jistě. Vrátila se a svůj návrat oznámila podivným pocitem v mé hlavě. Byl jsem si víc než jistý, že to není jen další šílenství v dlouhé samotě truchlícího jedince.

V mém pokoji se s velkou pravděpodobností odehrával docela jiný příběh. Příběh to byl velice půvabný, opilý a tulivý. Příběh měl jméno Kamila, měla o básnících zbytečně romantické představy. Byl jsem jen dalším hajzlem v jejím mladém životě. V tuto chvíli ovšem spokojeně spala přikryta mou peřinou a neměla sebemenší potuchu o tom, že já tam již dávno nejsem.

Měl jsem právě jiné touhy než zabývat se krásnou Kamilou a jejím polibkem. Byl jsem poblázněn tím hlasem z duše, který mi jasně naznačoval, že víla večerů je zpět. Místo setkání bylo stejné jako tehdy, o tom jsem neměl sebemenších pochyb. Bezmyšlenkovitě jsem tedy nasedl do právě přijíždějící linky tramvaje a usedl za spící ženu v pokročilém věku. U zadního okna postával mladý pár, pro nějž v tuto chvíli existoval jen jeden svět, a tím byl ten jejich.

Ulice rychle míjely a zastávky jsem prakticky nevnímal. Měl jsem trochu obavu z toho, že mě někdo osloví a bude chtít slyšet má slova. Ta jsem v tuto chvíli nemohl poskytnout nikomu. Jen jí a ona byla ještě stále dosti daleko.

Mladý páreček mezitím vystoupil a já zůstal ve voze jen s onou spící ženou, nikdo další nenastoupil. Můj cíl se nezadržitelně blížil a s ním i moje napětí, jež bylo lehce rozeznatelné třasem rukou a těkavým pohledem.

Konečně konečná! Vyplul jsem ze dveří se zjevnou samozřejmostí. Spící žena v tramvaji pokračovala ve své činnosti a řidič tramvaje, výjimečný muž, jí nevěnoval pražádnou pozornost.

Železniční most byl od zastávky nedaleko a přesto se mi ta cesta nejednou zdála až nekonečná. Město prožívalo poměrně klidný večer a já se za světla lamp stále více přibližoval ke svému vysněnému cíli.

Kamila se mezitím probudila a začala plakat. Uvědomila si, že zas narazila na dalšího magora se zjevným psychickým problémem. Nicméně se z pohodlnosti a zoufalství otočila na bok a snažila opět proniknout do již započatého spánku. Snad i doufala, že se ten blázen vrátí a všechno jí vysvětlí. „Roman Koš je idiot,“ znělo jí v hlavě a pláč střídal občasný smích nad absurditou situace. Znovu a znovu nalítává užvaněným psychotikům. Velice zvláštní koníček jejího srdce.

Já jsem se mezitím již dostal pod samotný železniční most, má radost nabírala neuvěřitelných rozměrů. Věděl jsem moc dobře, že ona už tam čeká a tedy se bude moci brzy začít. Stačilo jen vystoupat nahoru. Po trochu prudším srázu dál za snem. V každém mém kroku bylo náboženství. Každý můj nádech byl samostatnou motlitbou. Měsíc připomínal tureckou šavli a jeho ostří půlilo mraky v nelítostném pokušení. Již jen pár metrů, pár sesuvů drobných kamenů po srázu dolů a opravdu již budeme moci začít.

Kamile se podařilo usnout a do rána neměla potřebu plakat ani se pokoušet opustit byt. V tuto chvíli byla v relativně psychicky bezpečném prostředí. Sny se jí zdály růžové a probudilo to v ní skoro zapomenutou holčičku.

Byl jsem nahoře a ihned jsem ji spatřil. Stála tam v mírném větru a vypadala přesně jako kdysi. Přistoupila ke mně a podala mi velkou litrovou láhev rumu. „Můžeme pomalu začít.“ Víc nebylo třeba slyšet, rychle jsem odšrouboval víčko a hodil ho dolů na cestu. Dnes nás již nic nezastaví, můžeme zůstat spolu, opilí a bezstarostní. Můžeme se milovat, počítat hvězdy a vzájemně si držet vlasy během zvracení. To vše spolu můžeme opět prožít. Tentokrát ale naposledy, naše životy se změnily a ani jeden s tím již nedokáže nic dělat. Je čas dopít poslední kapku a s úsměvem na rtech zkrátka zapomenout.

A ráno? Ráno třeba ještě dostaneme šanci vrátit se ke svým dalším životům. Každý sám.

 

 

19.4.2013  (upr. 22.4.2013)
Přispěla jsem

Přispěla jsem lidem zasaženým obrnou.
Přispěla jsem na rakovinu prsu.
Adoptovala jsem dítě v Paraguayi,
sedačku v kině, hrocha v Zoo.
Podpořila děti v dětských domovech,
děti s onkologickým onemocněním.
Dala jsem peníze bezdomovci, alkoholikovi a
paní s psychickým onemocněnim.
Poslala dárcovské DMS na záplavy, zemětřesení,
projekt životního prostředí.
Podpořila rodiče nezralých dětí, seniory, zvířata v nouzi.
Založila kamarády.
Poslala peníze na veřejnou sbírku Tibet.
Pomohla jsem obětem kriminality, 
národnímu centru biodiverzity, obětem tropické bouře Sandy.
Teď nemám co jíst, za co zaplatit nájem,
nemohu si koupit hygienické potřeby
ani koupit nové ponožky...
Sama teď potřebuji pomoci!!!

17.4.2013
Rozloučení zaměstnance Skatolu co.

img_400

 

Vážení přátelé, kolegové, spolupracovníci,

Vítám Vás na oslavě svého jubilea a zároveň na ukončení mé dlouhodobé spolupráce s institutem. Děkuji za všechny dary a pozornosti, které jste laskavě přinesli. A přeji si, abyste se zde dnes dobře bavili.

V rámci této příležitosti rád bych se na Vás obrátil s prosbou. Jak víte, pracuji v našem ústavu již pětatřicet let a toto je poslední možnost se s Vámi všemi setkat. Vždy jsem naší práci přikládal velkou váhu. Nebojím se říci, že jsem se na našich projektech podílel tělem i duší, ať už to bylo přímo zde ve Skatolu, nebo mimo pracovní dobu u mě doma v Čuňačicích. Prostě, žil a žiji prací, protože ta je zároveň i mým hlavním koníčkem. Za sebou mám již stovky, ba tisíce odebraných vzorků a jejich rozborů. Moje práce, jak doufám, uspokojila mnoho našich klientů a v mnohém je snad i obohatila. Mýma rukama prošla spousta vzorků, které zde uchováváme. Mnoho z klientů osobně znám a náš klientský vztah se změnil v některých případech ve známost a ve dvou případech dokonce v přátelství, které nakonec vyústilo v rozšíření našeho pracovního kolektivu. Firma mohla díky mým, a samozřejmě nejenom mým, zkušenostem a nadšení za posledních dvacet let úspěšně expandovat do všech hlavních evropských regionů.

Zkrátka. Rád bych Vás požádal, jestli by mi za moji dosavadní práci nemohl být také odebrán vzorek. Jestli by institut neocenil moji mnohaletou práci a neuchoval moji stolici, tak jako stolici našich významných kolientů, pro příští generace. Zkrátka jestli by institut neposkytl pro svého dlouholetého zaměstnance malý prostor v mrazících boxech, jestli by nebyl ochoten vložit energie do uchování alespoň malého hovínka, aby i moje děti mohly případně ocenit moji práci, můj život. Prostě, bylo by pro mě poctou, kdyby mohlo být moje hovno zmraženo a odvodněno. Prosím, zvažte tuto možnost, jako malý dárek svému kolegovi.

Děkuji, děkuji a přeji příjemnou zábavu.

 

13.4.2013  (upr. 16.11.2013)
Dobytek

Nastoupil jsem do přeplněného vlaku a vyrazil do Prahy. Jako skoro každý den... Všechna místa byla plně obsazena s výjimkou jedné "čtyřky". Měl jsem radost, že si mám kam sednout a zamířil tam. První pohled mi prozradil, proč na tomto místě nikdo neseděl. Dvě sedačky byly kompletně poházené smrdutými vajgly. Druhé dvě se však zdály netknuté. Usedl jsem tedy a užíval si přepychu soukromí. Přidanou hodnotou byl zábavný magazín, který se válel poblíž. S chutí jsem se začetl a častým smíchem vzbuzoval pozornost spolucestujících. Cestovalo se mi báječně. Vajgly sice smrděly, ale co... Je jaro.

V Radotíně se začal vlak částečně vyprazdňovat. Mnoho cestujících vystupovalo. Ve chvíli, kdy mě míjel postarší pár, jsem zvedl zrak od čtení. Zachytil jsem znecucený pohled muže, který skrz zuby cedil ke své družce: "Podívej, jak to tady ten dobytek zasvinil."

Jak říkají propagační letáky ve vlacích: Železnice je svého druhu poezie.

 

http://www.cd.cz/old/TCD2005/5_18rail.htm

 

(pozn. redakce na okraj: Mlyje má delší vlasy, plnovous a nesmyslnou zálibu v ošoupaných džínách.)

13.4.2013
Psaní na pokračování: část X.

Takhle snadno vás nedostanou. Skrytá síla ve vás ukrytá vám vždycky pomůže. Pomocnou ruku hledej na konci svého ramene. Všechno zlé je k něčemu dobré. Je to všechno jen o vaší hlavě. Tíhu pokoření od vlastní sestry vám pomůže snést jen nezdolný duch ve vás. Všechno se dá léčit. Pak v sobě zaslechnete hlas vaší sestry. Dvojčete. Té nejbližší i nejvzdálenější zároveň. Běháte v kruhu, jak cvičená laboratorní krysa. Svět se vás pokouší napálit a vy jednoho dne skončíte v blázinci. V pěkné hezké cimře. Když máte kliku, tak na samotce. Hm, no dobře, tak tedy bludy, ale co tím chtějí říct? Jako že vidím světýlka plout po nebi a to uvnitř uzamčenýho pokoje. Nebo že vám daj do kornoutu místo zmrzliny umně stočenou užovku. Svět vám připadá najednou tak trochu dada. Bylo víc takových. Kamarádi v dobrém i zlém. Dokud nás smrt nerozdělí. To je jak žít detektivku. Když vám někdo za zády zvrací a vy stejně víte, jak to nakonec dopadne. Takhle vás nevyvede z míry nic. Ozubená kola not na proježděný dálnici na kolenou malýho kluka. A zbyde jenom mastnej flek. Tedy v realitě. Ale vše je relativní. Primárně i sekundárně. V kundě. Bez výčitek svědomí, které neví, jako ale vůbec nic neví. Ježci. A zima. Mimo tenhle vesmír. V nějakém jiném, hodně vzdáleném vesmíru se přesně v tuhle chvíli děje nachlup to stejné jako teď tady. Je vám šestnáct let. Trochu agresivity.

 Lidi nejsou hloupí, ségra, oni si uměj dobře spočítat kolik jedna a jedna je dohromady. Že dvě jsou a budou, to ti ségra snad nemusím líčit moc dopodrobna. Takové malé, soukromé SOS. Víš, jako v tý písničce od ABBA, taky ji máš ráda, ne? Zpívají tam o nás. Jako dostat nápovědu ve stupidní televizní soutěži. Nebo v … víš co? Zapomeň na to, holka, zapomeň na mě a já zapomenu na tebe, ok? Lenko… myslím, že ty na mě už jsi zapomněla hodně dávno. Píšu ti neustále dopis v domnění, že ty si ho jednou přečteš. Místo toho… tam za tebou tramvaje nejezděj. Mohly by vést křížek krážem přes město, ale za tebou už by mě nezavedly. Ty jsi za mě vždy řešila problémy. Moje šílenství rostlo s tím, jak jsi ty byla a nebyla důležitou postavou v mém životě.

 

10.4.2013
Ab ovo

 

Tak já Vám tedy povím, kde je problém.

 Nikde.

Jsou lidé, kteří mají problém, ale tento problém si zvolili asi jako člověk, který si koupil za zlatku procházku strašidelným hradem.

Jakmile vkročil, již musí projít atrakci celou.

Možná na chvíli uvěří strachu a zapomene, že je to jen hra.

Jsou taky jiní lidé, lidé kteří procházejí zámkem, jako šlechticové.

A moje představivost nezná mezí.

Já například dokonce jezdívám na koni.

Na rameni sedívá mi Fénix.

A jeho popel je moje odhořelá cigareta.

Padá pod kopyta a mění se v oves.

Ještě krok a již zlátne.

A z úst vyndám si nové vejce.

Pták obkrouží nebeskou klenbu

a je-li unaven, sedá mi na rameno.

Je-li pravda, že smrť neexistuje, pak není se čeho obávat, je jen třeba se připravit a vzpomenout si.

Ale já už teď ani nevím, co jsem Vám to chtěl říct.

Že je čas snést nové vejce?

 


Adam a pes (próza, Kája) • O veselém metaři (próza, Rogo) • Únik, část 1. (próza, Mlyje) • A pořád (próza, AN') • Nový spolubydlící (próza, Tryskáč) • Upperground (próza, William Wallace) • Zkouška metrem (próza, Kája) • Pěšky po eskalátoru (próza, Kachna) • pf (próza, Ian Schlendri)
    

26.3.2013
pf

Rok se sešel s rokem. Léta se neviděly. Teď ale byla zima, ne léto, a tak to klaplo. I když... ze začátku jim to moc neklapalo.

 

Nejdřív se zdálo, že si jen přiťuknou. Jenže jakmile se oťukaly, došlo na narážky. Mohly si to dovolit. Venku zněly rachejtle, tak ty rány nebude slyšet.

 

"Jestli si myslíš, že s touhle sebrankou svedeš něco pořádnýho, tak se pleteš," vysmál se Dvatisícejedenáct Dvatisícedvanácti. (Měl už svý měsíce a stal se nevrlcem nevrlým, nervousem nervózním. Stačí si ostatně vzpomenout, jak stresoval o adventu.) "Nesvedeš nic. Ode mě k tobě to s něma je horší a horší."

 

Dvatisícedvanáct mlčel.

 

"Lidi jsou svoloč. Nevděčná svoloč," pokračoval Dvatisícejedenáct. "Podívej se na mě. Vydal jsem se pro ně. Každej den měli co slavit. Na kalendářích mě oškubali. Když jsem měl 20. 11., tak si ze mě dělali dobrej den. A teď, slyšíš je? Pumelice, petelice, ďaha, žaha, bum bác. Myslíš snad, že je to salva na mou počest?"

 

Dvatisícedvanáct mlčel.

 

"Cha. To je salva na tvůj příchod, lezou ti do zadku s bláhovejma předsevzetíma, tak jako mně, když jsem začínal. Celí nadržený, přesvědčený, že budeš lepší, že všechno zařídíš za ně. No a když ne, byl to prostě blbej rok. Voni nic. Voni né. Víš, co říkaj o mě? Že jsem blbej rok, protože svátky mi vyšly na víkend. Chápeš? No co to je za vděk? To není vděk. To je svoloč. Řekni."

 

Dvatisícedvanáct mlčel.

 

"Hele, ty budeš fakt poslední? Mayové říkali, že po tobě už žádnej nepřijde. Že to tady zhasneš, zavřeš a tak dál, chápeš. Přijde mi to divný, to Dvatisícetřináct přece končí tím smolným dvojčíslím, ne ty, no ne?"

 

Dvatisícedvanáct mlčel.

 

"Hele, mně je to jedno, já už stejně nebudu. Ale jestli máš zhasnout, tak zhasni bez výčitek, protože oni si fakt nezasloužej nic lepšího. Stačí se podívat na YouTube, co se tady děje. Stačí si přečíst diskuse na iDNESu. Když to ještě vedla generace jednoho tisíce, lidi z nás plánovali mít roky bez hladu a nemocí. Tihleti z nás udělali leda tak roky bez ladu a emocí. Chápeš. Takže jakže? Jsi poslední? A jakej budeš?"

 

Dvatisícedvanáct... mlčel.

 

"Ty mi něco zamlčuješ. To já poznám. Anebo budeš pěknej kliďas. Budeš kliďas?"

 

Dvatisícedvanáct mlčel...

 

... a pak se odmlčel: "Stačí, že budu. Musí to stačit tobě i jim. Když si budou patřičně hledět svýho, nemusej se starat, co bude za rok a co to bude za rok. Vůbec. A jestli bude, vůbec."

 

Dvatisícejedenáct nechápavě zavrtěl hlavou. "Já už těm mladejm nerozumím," odsekl si směrem k Dvatisícedvanácti a zvedl se od stolu. "Dal bych si s tebou ještě sklenku, ale už bych měl jít. Ať z toho nejsou historici zmatený."

 

Dvatisícedvanáct se chápavě pousmál, mlčky pozvedl číši na rozloučenou a napil se, co hrdlo zaráčelo. Silná chvíle žádá silnej alkohol. A v tu chvíli ho napadlo, že by nakonec mohl bejt ten kliďas. Uměl by to. A ta svoloč by to už asi potřebovala.

 

Tak snad si to nerozmyslel. Třeba si všichni odfouknem jedním svorným pf.

22.3.2013  (upr. 23.3.2013)
Pěšky po eskalátoru

Tak sem to musela ještě zahustit....

Já nevim, co si myslel ten kretén.....

No jasně, budu tam, papa

Teď máme integrály

Šprajc:

Hele říkala jsem ti dneska, jak sem včera votevřela dveře a viděla spícího Sudka?

Ne!

Ne?

Tak já Ti to řeknu.

Včera jsem votevřela dveře a normálně sem viděla spícího Sudka.

Hii!

Hiii!

Hiiiii!

Hustýý!

 

 

22.3.2013
Zkouška metrem

Mladý inženýr Adam Bota seděl v kavárně zahleděn do lejster. Servírka Klára se ho už třikrát zeptala, co si dá k pití. Neslyšel ji, neboť byl příliš zaujat papíry s nákresy metra. Servírka sebou nervózně škubla a řekla: „Tak já přijdu později…“

Adam studoval technické plány metra, jednotlivých částí, kolejí (geometrii a dráhu). Dokázal by na stanici Muzeum popsat umístění odpadkových košů, dokonce by je rozlišil i podle obejmu a toho, jestli mají popelník. Adam bloudil očima po papíru a všechny podrobnosti si ukládal do hlavy.

Servírka se znovu přiblížila a učinila další pokus, jak zahloubaného zákazníka přivést k řeči, a hlasitě, ale s něžností se zeptala: „Dáte si něco, pane?“

„Kávu prosím,“ řekl Adam a ani nezvedl hlavu z papírů.

„Vy jste dobrej blázen,“ řekla s úsměvem servírka, neboť si byla jistá, že ji zákazník neposlouchá, a odešla objednávku vyřídit.


Adam vyšel z kavárny. Vítr mu vrhal neposedné vlasy do očí. Rychle je odhrnoval a v duchu si znovu procházel jeden papír za druhým. Občas do nich nahlédl a spokojeně pokýval hlavou. Nákresy, popisy, statě, tím vším se poslední dva měsíce zabýval. Přecházel silnici a zapomněl se rozhlédnout. Červené auto prudce zabrzdilo a začalo troubit. Adam jako by se probudil, přeběhl cestu a poprvé uvažoval nad tím, co se měsíce chystá udělat. Má strach? Sám najednou nevěděl… Je inženýr profesionál, ale mohl se ve svých výpočtech splést nebo se metro mohlo opozdit či zrychlit a přijel by špatný vlak; mohl mít prostě smůlu. Jak nad svým plánem uvažoval, dostal přímo strašlivý strach. Hrůza se mu vedrala do očí. Rozklepala se mu kolena a byl rád, když vešel na pojízdné schody, které ho vezly dolů, do nitra stanice Muzeum.

Dole se podíval na hodiny. Jedenáct hodin a padesát jedna minut. Ačkoli se to v metru nesmí, pokusil si zapálit cigaretu. Vypadla mu z prstů spolu s bělostnými papíry. Znovu se podíval na hodiny, které bily v rytmu jeho srdce. Jedenáct padesát tři, čtyři a půl…

Adamovi vypadl zbytek papírů na podlahu a metro v dáli je rozfoukalo, to už ale Adam nemohl vidět, neboť skočil do kolejiště.

Ženy křičely a schovávaly za sebe děti. Lidé konsternovaně stáli na nástupišti a každý intensivně vnímal svou smrtelnost. Řidič se snažil zabrzdit, ale bylo pozdě…

Adam ležel mezi kolejemi a konečně cítil obnažený strach. Stačila jediná chyba jeho racionálních výpočtů a stálo by ho to život. Konečně se dostal na práh své existence a najednou uviděl cestu, po které běhal jako malý kluk ze školy domů. Viděl park, kde venčil svého prvního psa Azora. Viděl obraz, co mu daroval strýc k desátým narozeninám. Viděl dlaň matky, jak mu klade na čelo studený obklad. Viděl samotu a hrůzu ze smrti a v poslední chvíli spatřil tvář servírky Kláry.

Metro zastavilo a následně se zase rozjelo a opustilo stanici. Hluk a křik na nástupišti jako by umlkl. Všichni byli pohrouženi do svého ticha.

Adam vnímal, jak zběsilé jsou jeho tepny. Jak ho bolí spánky. Jak mu skoro praskají bubínky a pak metro zmizelo a on pomalu vstal. Dva muži mu přispěchali na pomoc, podali mu dlaně a on se opatrně přehoupl přes okraj dráhy na nástupiště.

Adam si z vlasů setřásl prach, sesbíral ze země bělostné papíry, poděkoval oběma pánům a vydal se k eskalátorům, kde už na něj čekala policie.

20.3.2013  (upr. 7.11.2013)
Upperground


Pro nedostatek místa jinde zakotvili jsme v uppergroundu – to je směr, který má budoucnost. Upperground, kdepak underground. Upperground jde přes, ne pod. Je to positivismus, který překonává odumírající mainstreem.

Jde o nový směr, „Upperground“!

Když ho přirovnám, tak rostoucí stromy v lese a všechno křoví a rostliny, zkrátka všechna porostová patra, jak nás to na základce učili, jsou upperground. Všechno listí na zemi a větve a suchý stromky a kmeny a loňská tráva a byliny a jehličí jsou mainstreem.

A funguje jak? Smysl uppergroundu je především v tom, že kašle na mainstreem, podle toho se pozná, a dělá to, aby mohl volně růst. Kašle na něj proto, protože mainstreem prostě není důležitý, je to prázdná sláma. Takže upperground například kašle na daně, v pozitivním slova smyslu, a ještě se tím netají a investuje tam, kde sám uzná za vhodný - koho baví platit daně a vidí v tom smysl? Kašle na morálku a kašle na vše naučené nazpaměť apod. Nevykřikuje to, ani netají. Ví, že daně jsou hezčí název pro výpalné, a nebojí se.

Upperground se baví a dělá, co ho baví, nestará se o to, co bude zítra jíst a pít, protože má jeden druhého, a vesele se zelená, jak koruna stromu. Miluje se, plodí, baví se a tvoří, nezná strach – to je nejdůležitější – a nezná vinu. Mainstreem je slepý vůdce, říká „vidím“ a nevidí nic. Říká „tos udělal špatně“ a „mělo to být takhle“ a soudí. Říká to, aby se udržel u koryta, je to lež a klam, balamucení. Říká: „Musíte tohle protože jinak...!“ Kdežto Upperground, jo kámo Upperground, tak ten Upperground, o kterym mluvím, říká: „Hele, teď vidím tohle, hmhm, hele a teď zas vidím a dělám tohle, to je skvělý.“ A všechno tvorstvo se společně hýbá, jak vlny v oceánu, jako se kývou stromy v lese, bez donucování a bez nátlaku.

Upperground si mainstreemu nevšímá, kašle na něj, nedbá na pohrůžky, nedbá na ostych a na „hele, oni nosí tohle..“ – on totiž ani neví, co zrovna nosí, ví, že si to na sebe vzal a proč a už nad tím nepřemýšlí, a ví, že je tím, kým je – a je to absolutní štěstí a osvobození.. tak podle toho se pozná Upperground. Upperground je ta nejlehčí a nejsnadnějsí věc na světě, je to totiž jen tak chovat se přirozeně. V Uppergroundu tě nikdo a nic k ničemu nenutí. Všichni si všechno dávaj a na nic nedbaj, když se něco naskytne, udělají to, když cítí vítr, užívají si to, když cítí teplo, taky si to užívají, ve společné shodě, společně se cítí dobře.

Jak by to taky nebylo absolutní osvobození, když je to absolutní svoboda.

Když děláš jenom to, co je nasnadě, jak by ti to taky mohlo vadit.

Upperground ničím netíží, ničím netlačí, protože žije jako přirozenost, o tom, co se stalo, o tom už neví, zapomněl na to, a baví se tím, co je teď.

Upperground je svoboda, protože říká a dělá zrovna teď a právě tady to, co si myslí. Bez postranních myšlenek, bez cíle lhát.

Je zajímavé, že o Uppergroundu už se ví, ví se o něm už stovky, ba tisíce let a možná víc. Pojďte být v uppergorundu! Je tady. Zapomeňte na chování, na morálku, na zákazy a příkazy, na to, co se smí a co ne, co je slušné a co ne. Myslím, že nejprve je třeba se osvobodit, shodit ze sebe listí mainstreemu, shodit ze sebe ty popruhy, ať si je táhne, kdo chce, výmysly tlouštíků. Těch, kteří bezdůvodně zapřahávají lidi a otročí je. A není to tak těžké, když najdeš mě, já najdu tebe. A když už se spolu shodnou dva.. víc než dva, deset, a dvacet, padesát.. a shodnou se dva.. tak tam to jde a tam je opravdovost.

15.3.2013  (upr. 16.3.2013)
Nový spolubydlící

"No, a tady máme koupelnu a tady záchod. Za vysprchování si počítáme 50 korun a za použití WC 5 korun, ale když chceš čůrat, je to jen za korunu."

"A když se chci vysrat i vyčůrat zároveň, to je pak za kolik?"

"To máš za bůra, čůrání je v ceně"

"Aha. Takže, když se chci vyčůrat a vysrat zároveň, to je za korunu?"

"To je za  pade."

"Proč za pade?"

"Protože si pak musíš osprchovat ty posraný lejtka... a to čůrání je gratis"

"Jasný. A když se ve sprše vyseru?"

"To ať tě ani nenapadne, ty čuně!!!!"

12.3.2013  (upr. 13.3.2013)
A pořád

 

A pořád stojím tam pod tím kopcem a uvažuju, jestli se vydám na cestu, nebo ne.  A už zase máte potom pocit, že ovládáte vesmír dálkovým ovladačem. Prsty vám opile tančí – po klávesnici, je to ráj. Celé vaše tělo tančí. Kdyby ses teď viděla. Jo ségra, máš fakt ránu. Jsme si dost podobné, já a ty. Skoro jak dvojčata, i když to nejsme. Jsi starší než já, proto i rozumnější a opravdovější. I když P. říká, že já taky vypadám docela opravdová, když mě tak pozoruje. … no nic, jedeme dál. Člověk si připadá jak loutka na vodících provázcích! Takovej celej vyviklanej. Minuty jsou jak hodiny. Upravuješ si čas, aby byl pohodlný tobě. Ale to nic, to je jen zdravá sobeckost.

 

Proč mi tady nikdo nevěří? Jistě, to se stávalo i dřív, tam venku, dokud jsem žila sama a svobodná, že mi nikdo nic nevěřil. Ale taky se mě nikdo na nic neptal. Tady se ptají všichni. Pořád se na něco vyptávají. Ale když už mám náladu s nimi mluvit, nebo ani ne s nimi, ale když už mám náladu mluvit, tak mi nevěří. Málokdy to řeknou otevřeně, ale výrazy v jejich tvářích říkají, že mi nevěří. Jejich pochybovačné oči to říkají. Jejich mírně ušklíbnutá ústa to říkají. Říká to doktůrkův zvláštně strnulý způsob sezení, když jeho tělíčko vypadá, jako kdyby zmrzlo v půlce pohybu. Pohybu, který nechce dokončit bez ohledu na to, co chce jeho mysl.

Všichni v autobuse ti čtou myšlenky. Ale nevědí, že ty to víš. Domlouvají se na tebe, jak tě nejlíp donutit k přiznání. Ale ty to nevzdáváš a dáš jim ochutnat jejich vlastní medicíny. At si taky zkusej, jaký to je, bejt za blbce, cítit se jak blázen, trpět… přijít o své duchovní dvojče. Hledat spřízněnou duši a nenalézat. Mít pocit, že je vám nejlíp na světě. Ale jen na omezenou dobu. Sami si určíte konec. Ale ne, to nesmíte, tohle právo vám odepřou a ten příběh od vás násilně odseknou proti vaší vůli. Chcete křičet, brečet, dát komukoli najevo, jak strašně zle vám je, a nemůžete. Takovej smutek nemůže jeden člověk sám přežít. Ale nikoho a někoho už to nezajímá. Vaše sestra Lenka už s váma nehraje, zabalila to a odpálila pryč a už se nevrátí. Naposledy vás svezla na horské dráze citů a pocitů a pak zmizela. Tentokrát je probuzení  horší a tvrdší než kdykoli  předtím. Když myslíte, že už nemůžete, tak lup a je tu další zlomenina na vaší křehké duši. Jako hedvábí se tence pářou nitky vaší psyché. Je břitvou rozťata…  máte smysl pro drama, obě, vy i vaše sestra. Ona je starší, má víc zkušeností, tak jí to jde lépe. Už nevíte, co dál. Vyčerpání. Ale naděje také… ta naděje, která neumírá. Nikdy. Lenko, chybíš mi. I přes to zlé mi chybíš. No a v tom autobuse se fikaně lidi zvenčí střídají, abyste neměli šanci zjistit, že po vás jdou, třeba jen letmý pohled napoví víc než tisíce slov. Gesta, jemná mimika. To vše jsou nápovědi. Zvládáte to, jste silní a odolnější každou odžitou a přežitou tříminutovkou. A pak vám to dojde. Ale to tajemství, že to víte, jim neřeknete. Ještě ne, to si necháte až pro velkolepé finále. Že i vaši sestru Lenku na vás narafičili. Zmije!

12.3.2013  (upr. 30.12.2014)
Únik, část 1.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Pečlivě si nasadil ochranný oblek, utáhl všechny zajišťovací přezky, znovu překontroloval tlak v lahvi, připnul komunikační jednotku a konečně si nasadil přilbu. Dosedla s uklidnujícím zasyčením. To do ní začala tlaková láhev pouštět atmosféru. Slovním příkazem aktivoval komunikační jednotku, která okamžitě začala promítat údaje na horní část hledí. Vzápětí se ozval operátor: "Výborně, všechno sedí, tlak ve skafandru je standardní. Dneska máš na starosti buňky 6, 7, 8 a 9! Dej se do toho. Pusť jim tam zelenou."

Prošel hermetickými dveřmi na parkoviště krmících vozítek, kde nasedl do krmítka se zeleným pruhem na cisterně. K pěstírně to bylo jen kousek, vozítko vesele cvrčelo a mířilo přímo k buňce 6. Na okraji buňky byl umístěn speciální trychtýř, který přesně pasoval na ústí krmící pistole. Jen co přiložil pistoli k trychtýřku, začala buňka mohutně sát. Komunikační jednotka promítala údaje o množství nasáté tekutiny. Zelená čísla se pomalu měnila na oranžová - to byla informace, že se buňka začíná sytit. Až číslice zrudnou bude čas buňku od potravy odpojit...

Během krmení přemýšlel, že vlastně ani neví, co je ta zelená směs, kterou do buněk pumpuje. Že vlastně ani neví, co ty buňky jsou. Nikdy je neviděl. Jen ten mechanický trychtýř vycházející z neprůhledné konstrukce buňky. Osmička sála nezvykle hladově - čísla ubíhala mnohem rychleji než u předchozích krmení. Najednou čísla zrudla a buňka dál mocně polykala. Ozval se podrážděný hlas operátora: "Tak už to odpoj, nevidíš, jak to v ní mizí?! To bude průser! Odpoj to!!" Jenže to nešlo, zasekla se... Buňka pokračovala v krmení, čísla, teď již krvavě rudá, letěla jako o závod, komunikační jednotka vřískala varovný tón a operátor řval jako o život. Vzpomněl si na výcvik. Z pouzdra vytáhl ostrou mačetu a jediným seknutím přeťal hadici. Tu hned přelomil a zajistil speciální páskou. Stejně tak uzavřel i hadici, která vedla z krmítka. Celý postup nahlásil operátorovi a vydal se do dekontaminační komory - teď už je to práce pro opravářský tým. A jeho určitě čeká posezení na personálním oddělení a oboustraně výhodná dohoda o ukončení poměru bez nároku na odstupné.

12.3.2013
O veselém metaři

Již od samého rána tušil, že tento den bude jiný, než na jaké byl zvyklý v těch několika posledních, které trávil v opojení koštěte a lopaty. I tento den dával tušit, že v oblasti náplně práce se žádná významná změna konat nebude. Což se ovšem nedalo říci o jeho vnitřním rozpoložení. Probudil se ihned po prvním zazvonění budíku a na tváři mu zářil úsměv. Vstal a stihl si dokonce uvařit čaj a připravit drobnou snídani. Do toho všeho si zpíval veselou jarní píseň, kterou zaslechl na sobotním koncertě kapely Kočkolit. ,,Ty jóó, už je jaróó, ty jóó!“ Vyběhl ven na ulici a chtělo se mu tančit. Do jara zbývalo ještě několik dní a nebe bylo ještě stále zahalené do přikrývek noci. On skoro běžel směrem k metru. Ve chvíli, kdy míjel klub Cross, se ze zajetí domu vypotácela dosti použitá dívka. Usmál se na ni, dal jí pusu na tvář a řekl: ,,Věřím, že se nevidíme naposled.“ Dívka znejistěla a nuceně se usmála. Dnešního rána nebude moci dlouho usnout, ten veselý mládenec se jí očividně zavrtal do hlavy jako kvalitní nášleh.

Hrdina čisté Prahy se mezitím vnořil do prostorů metra a rozzářil se přes celé nástupiště. Netrvalo dlouho a přijela ona souprava, jež ho ještě více přiblíží v místa, kde své pro dnešek milované nářadí obdrží. Bylo to poprvé, kdy do firmy Čisté město dorazil jako první. V místnosti shromažďovací tedy důkladně zametl a nábytek porovnal. Po dokončení této činnosti se usadil na jednu z židlí, vytáhl si knihu „Miluji život“ a pustil se do čtení. Po dobré půlhodině čtení se teprve začali objevovat další vyslanci čistého města. ,,Ty vole co tady děláš, to jdeš rovnou z bááru, že jsi tu tak brzo,“ zazněl jeden z komentářů na adresu jeho podezřele časného příchodu do práce. ,,Ale né, já jsem dnes jen šťastný a pro samé štěstí nemohu ani spát.“ Odvětil on hlasem spokojeného pracanta. ,,Ty vole, tomu hrabe.“ Byla jedna z dalších přiblblých reakcí. Dorazil mistr a divil se, že tu je pan Roman Koš tak brzy. Uklizené místnosti si nikdo nevšiml. Po sčítání všech vážených pracovníků a milovaných brigádníků byli všichni rozvezeni na místa svých pracovišť. K Romanově velkému potěšení na něj zbyl čarokrásný Karlín a co více, okolí metra Florenc. V jeho skupině se nacházeli čtyři lidé, ale jen on cítil tu nezměrnou radost ze života tak silně. Ano, i ostatní se občas pousmáli, přihodili k dobru veselou historku, co však nedokázali, bylo skutečně prožít štěstí. Romanovi se to dnes dařilo tak jako nikdy v životě. Zatímco ostatní pomalými pohyby zametali, co na zemi spatřili, on poletoval, tančil a nepořádek nosil po kilech. Během toho stačil několika cizincům popsat cestu k autobusovému nádraží a převést slepce přes cestu. Velitel metařské čety se v jednu chvíli otočil a posměšně se ho zeptal: ,,Ty sis něco dal, že je to tak, nějaký jointy.“ Roman se doširoka usmál a řekl jen: ,,Ne, já konečně pochopil smysl života.“ Byl po zásluze obdarován nechápavými pohledy, lidstvo přeci není připraveno na takovou hlubokou pravdu. Roman přeci nemohl čekat nic jiného, než že bude opět považován za blázna chyceného do pasti svých představ. Jeden z metařů začal vyprávět o invazi židů, což zastavil až na kole projíždějící Milan Knížák a slovy ,,no to je úroveň“ tento monolog utnul. Do konce pracovní směny se právě Milan Knížák stal tématem hovorů. Roman mezitím nacvičoval labutí jezero uprostřed černé skládky, která se tradičně utvářela za místním supermarketem. Během tance stačil posbírat a roztřídit veškeré použitelné potraviny, zabalit a poslat je na charitu.

Blížil se čas konce pracovní doby. V tvářích metařů byla snadno rozpoznatelná natěšenost. Kromě Romana všichni do jednoho počali práci flákat. Nejmladší ze skupiny nalezl v úctyhodné hromádce vajglů konopný nedopalek, ta hromada obsahovala jen konopné nedopalky. Mladík náhle dostal geniální nápad. Jak smyslu zbavený začal pobíhat v nepravidelném kruhu a vykřikovat: ,,Jedy za dvě stě, jedy za dvě stě!“ Než stačil kdokoliv jakkoliv zareagovat, již tu byli posluhovači zákona a mladíka deportovali kamsi na Pankrác. Události dramatické ovšem neměly pražádný vliv na Romanovo dnešní rozpoložení. Pracovní doba vyprchala jak bombička naládovaná rajským plynem a Roman vypadal na příčinu jejího vyprázdnění. ,,Sundejte si vesty a můžete domů,“ zavelel mezitím dorazivší mistr, který při pohledu na nejveselejšího metaře na chvíli zapomněl rodný jazyk. Roman všem podal ruku a na mistra se usmál co možná nejsrdečněji. „Kdybyste věděli to, co já, také byste se smáli.“ Načež se ladně otočil, vyskočil a vzlétnul do oblak za svou milou vyvolenou, která mezitím zemřela, a on cítil, že by měl konečně naplno projevit své city k ní.

 

7.3.2013  (upr. 22.3.2013)
Adam a pes

Adam studoval na výtvarné akademii malbu, mířil Sochařskou ulicí na přednášku, vezmu to ještě parkem, abych vychutnal ranní slunce, napadne ho. Všude se motá mnoho lidí, mezi kterými se musí prodírat. V rukou nese velké desky a na kůži mu vystupují modré žíly. Jde ulicí k parku a sleduje staré, oprýskané domy, které ho vždycky inspirují. Ptá se sám sebe, jaký velký stavitel asi… Bůh? Existuje? Adam si nebyl jistý. K umělci se víra nehodí, neboť on musí věřit hlavně v sebe. V extravaganci, v tvorbu, v jedinečnost, v to, že není jednou z mnoha ovcí podřízenou vyšší existenci… V noci se mu občas zdává sen o Ježíši na kříži a o vině Piláta Pontského se už dočetl v Ajtmatovovi i v Bulgakovovi, copak mají Rusové blíž k Bohu? Možná, nemají totiž svobodu jako jistotu, jako základní princip.

Adam procházel parkem, prsty bloudil svými neposlušnými vlasy a hlavu měl ponořenou do myšlenek.

U druhého stromu se něco cuknutím pohnulo. Adam zamířil blíž a strachem vykřikl, byl to totiž obří pes.

Adam má hrůzu ze psů. Když byl malý, jeden vlčák ho kousnul a on neměl maminku, která by si ho přitiskla na prsa a řekla: „Ale Adámku můj, všechno bude dobré, už jsi u mě…“ Maminka mu umřela, když byl ještě malý, moc si na ni nevzpomíná, jen její velké modré oči se mu ještě občas zjevují ve snu a jsou krásné a konejšivé. Proto snad se tedy Adam bojí psů.

Tenhle pes byl přivázaný k nevelikému stromu a téměř se nehýbal. Ležel a hruď se mu mírně zdvihala. Občas vydal krátké a smutné zavytí bolesti. Adam odhodil desky do trávy a sledoval ubohé zvířátko v jeho hrozivém osudu.

Měl bych zavolat ochranáře zvířat, pomyslí si ihned Adam, jenže oni by ho jen zavřeli do klece a tam by zemřel na nachlazení nebo podvýživu. Dobře, mohl bych případ přenechat policii, ale co když by jen mávli rukou - ,,Myslíte si, že skoro mrtvej pes někoho zajímá?’’ Ne, nemohu volat policii ani ochranáře.

Avšak on zemře. Nechat psa uvázaného ke stromu by byl největší prohřešek k životu, jež mu byl dán. Čapek přece ukazoval, jak velký je dar života. A já bych tu to bezbranné zvíře nechal? Ale přiblížit se byť jen o krok asi nedokáži.


Pes znovu bolestně zavyl. Adam mu hodil před nos kus své svačiny a čekal na jeho reakci; ani nezvedl čumák. Stále ležel na boku a namáhavě zvedal hrudník. Adam se přiblížil o krok. Srdce zběsile tepalo každou následující vteřinu, ale z nepochopitelného důvodu se Adam nemohl zastavit. Další krok. Ještě jeden.

Pes se nehýbal, jen mírně zavrčel. Adam začal tiše mluvit: „Já ti jdu pomoct, kamaráde. Já budu s tebou. Jsi moc hodný pejsek, jen se moc nehýbej, tak...“ A zatímco mluvil, pomalu se blížil ke stromu. Obrovské nebezpečí a strach ignoroval. Byl tu jen on a zvíře. Nic jiného. Adam myslel na svou maminku a říkal si: „Dokážeš to. Jdi. Ona jde s tebou.“

Ukázal psovi prázdné dlaně a pokorně se zastavil pár kroků před ním. Napětí, které až do teď potlačoval, se probudilo. Svět se zpomalil. V dálce slyšel cinkat tramvaje, ale vůbec se ho to netýkalo. Hrudník zvířete se pohyboval nahoru, dolů. Adam přivřel oči a projela jím vlna strachu. Věděl, že zvíře jeho pochyby ucítí, ale už bylo pozdě utéci. Adam si představil, jak se jeho krví potřísněná psí bestie zakusuje do jeho prstů. Na hrůze mu dodávaly ranky na povrchu těla a natržené ucho. Venku svítilo ostré slunce.

Adam zavřel oči a spatřil Ježíše na kříži. Uvěřil v Boha a v témže okamžiku se dotkl měkké a teplé hlavy. Čekal stisk zubů a minimálně ztrátu několika prstů, ne-li celé ruky. Pes neudělal nic. Stále unaveně a trochu omráčeně ležel na zemi přivázán ke stromu. Adam ho opatrně pohladil po šíji; zdál se klidný a neagresivní. Pes lehce zavrtěl ocáskem. Adam se na pejska pořádně zadíval a spatřil poprvé jeho velké, modré a bolestí zalité oči.



Má báječná sestro... (próza, AN') • Očekávání (próza, Nesmyslon) • Ráno (próza, AN') • Obilí bitevních polí (próza, Kolemjdoucí) • Málem (próza, AN') • Zlá malá holka (próza, Rogo)
    

28.2.2013  (upr. 5.3.2013)
Zlá malá holka

Únava z dlouhé cesty mě již dosti zmáhala, rozhodl jsem se tedy někde rozbít tábor. Byl jsem sám v hlubokém lese. Snažil jsem se najít nějaký pěkný palouček,kde bych mohl rozdělat oheň a před spaním něco málo pojíst.Nejedl jsem již několik hodin. Navíc na paloučcích většinou nebývá jako podestýlka povedená bandička škodolibých větví. Po několika minutách jsem skutečně vysněný palouček nalezl. A byl to pohled neskutečný, daleko překonávající mou skromnou touhu. Nejenže se mi pod nohama rozprostíral koberec z toho nejjemnějšího materiálu, ale byly tu i vjemy, které příjemným způsobem naplňovaly mé zvídavé oči. Všude kolem tohoto prostoru se tyčily košaté stromy a pod nimi neméně působivé keře a keříky. Palouček nemohl být víc než padesát metrů dlouhý každým směrem, tvořil až překvapivě pravidelný kruh. Uvnitř tohoto prostoru se sem tam potuloval zatoulaný keř či malý stromek. Květin tu bylo jen pár, ovšem i v tomto počtu se jim bez velkých problémů podařilo zasáhnout mé srdce. Bylo tu též značné množství kamenů, z nichž některé utvářely velké hromady. Při bližším prozkoumání jsem si uvědomil, že ty kameny netvoří jen tak obyčejné hromady, ale ve skutečnosti to všechno jsou zbytky stěn, dnes již takřka úplně pohlcených časem. Dál jsem již nezkoumal strukturu kamenů a raději se vrátil do lesa pro trochu dřeva a následně zhruba vprostřed paloučku jsem rozdělal oheň. Plameny dobyvačně požíraly svou potravu a já nad nimi v kotlíku vařil rýži s houbami, které jsem nalezl v lese. Netrvalo dlouho a můj žaludek dostal, po čem tolik prahnul. Po posledním močení toho dne jsem ulehl do svého připraveného spacáku, zavřel oči a čekal na příchod spánku.


Malá holčička s děsivě pokřiveným výrazem ke mně přistoupila a natáhla bledou kostnatou ručku. Neměl jsem jí co nabídnout, tak jsem jen výmluvně pokrčil rameny. V tu chvíli se z jejího hrdla vydral neskutečně hlasitý křik mající v sobě ty nejvybranější prvky hrůzy. Stál jsem na místě jako přikovaný a čekal, co se bude dít dál. Holčička přestala křičet, šibalsky se usmála a řekla:,,Chtěl jsi to.“ Načež naprosto nečekaně zmizela. V tu samou chvíli se ale stalo něco jiného. Kolem mě se objevily kamenné domy zachvácené plameny, celé to bylo podkresleno šíleným voláním o pomoc. Nevěděl jsem, co se děje ani co mám dělat. Má ztuhlost ovšem zmizela. Začal jsem zmateně pobíhat a hledat nějaký zdroj vody. Křik z domů byl nesnesitelný. Snažil jsem se i otevřít některé dveře, ale žádné nechtěly povolit, okna nešla rozbít. Otočil jsem se právě v okamžiku, kdy ke mně opět přistoupila. ,,Bavíš se dobře?“řekla, jako by jí to přišlo jako nejzábavnější na světě. Než jsem stačil zareagovat, byla opět pryč. Nakonec jsem ji zahlédl, jak na samotném konci paloučku cosi zahrabává. Domy stále hořely a já byl bezmocný.


Tento sen mě nejenom probudil, ale díky hrůze, kterou jsem pociťoval, se spánek již nenavrátil, byť jsem narychlo opustil louku a zkusil štěstí pod statným dubem. Palouček jsem již nikdy nenavštívil, ovšem ten děsivý obličej malé holčičky je do mě vrytý navždy. Jednou jsem někde zaslechl, že se k tomu místu váže jistá pověst. Nevěnoval jsem tomu raději příliš pozornosti, vím jen, že tam bylo něco o zlé holčičce, obírání chudých a jakémsi pokladu, který nikdo nenašel.


26.2.2013  (upr. 27.2.2013)
Málem

předcházející části:
1. Má báječná sestro...
2. Říkali
3. Ráno

Málem jsem tu na té psychoušské pohovce vytuhla. Ale doktůrek nejevil známky únavy ani v nejmenším. „No dobře, příště budeme pokračovat.“ Odvalil se mi kámen ze srdce, zase mám aspoň na pár hodin klid.

Tak nemám. Rozhodli se, že tohohle mého rozpoložení musí využít. Jak jim mám krucinál vysvětlit, že sem nepatřím, že nejsem blázen, ani nemocná? Pokaždé, když o tom začnu, jako kdyby mě nikdo neposlouchal. Nejen proto jsme dočista jedné krve, ty a já, Jana a Lenka, ztracené sestry. Ale bohužel jim teď tady nedokážu vysvětlit, že mě sem zavřeli omylem. Že tu jednoduše nemám být. Protiví se mi ten skoro vězeňskej mundůr, ranní vstávání, věčnej dohled, ale nejvíc mi vadí doktůrek. Kdybys ho viděla, paňácu. Hrozně málo mluví, prý tu není od toho, aby nám něco vykládal, ale naopak – my máme vykládat jemu o svých problémech a on nás vyslechne, on nás vyléčí. Taková konina. Tuhle mě napadlo, že když budu rozumná holka, když budu spolupracovat, pustí mě jednou za čas i někam ven. Jenže co je venku? Jen další zdi. Na to jim seru. Přijdeš si pro mě Lenko? Chtěla bych jít s tebou domů, vím, že by se mi u tebe líbilo. Nikdy jsem ho sice neviděla, ale dokonale si umím představit pokoj, kde spíš. Teplej a měkkej pokoj, pelíšek pro unavená zvířátka, pocit domova a bezpečí.

Najednou jsem se ocitla na úpatí kopce. Přede mnou se vinula vyšlapaná cesta, samá hlína, sem tam šutr a nebo kořen, spousta křoví okolo. Kam cesta vede, nebylo vidět, ztrácela se v nízkých keřích a mezi divoce vypadajícími stromy. Netušila jsem, kde jsem se tam vzala, proč, odkud, kdy, co je za den, měsíc a tak dál. Jen jsem někde hluboko uvnitř věřila a cítila, že až vyjdu nahoru na ten kopec, tak zase budu šťastná. Nějaký veselý hlásek mi vemlouvavě broukal písničku „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp“ přímo uvnitř mé hlavy. Nedalo se myslet na nic jiného, jen na ten neodbytný hlas a jeho naléhavou pobídku. Snažila jsem se upamatovat, proč jsem tady a co je na konci té tajuplné cesty,  ale nešlo to. Jediná myšlenka byla „JDI!“ a dokonale přehlušila vše okolo. Někde za zády jsem nejasně tušila ruch ulice, možná tam někde jsou další lidé, noc byla černá s oranžovými okraji, jako mívá noc někde velmi blízko města, kam dopadá trošinku světla z pouličních lamp. Snažila jsem se zvednout těžkou hlavu a podívat se nad sebe. Mezi větvemi stromů se dalo rozeznat noční nebe plné těžkých mraků ukrývajících měsíc. Mraky měly fantastické tvary bájných zvířat a rostlin z jiné planety. Byly šedé, hnědé, tmavě rudé, indigově modré, oči sotva vnímaly tu plejádu barev a hlava se mi začínala točit. Ještě stále jsem stála na začátku té cesty, nemohla jsem se rozhodnout, jestli poslechnu onen hlas v mém nitru, nebo jestli se otočím a půjdu pryč. Jenže kam? A proč? Co když ke mně promlouváš skrze mé podvědomí ty a dobře mi radíš? Tys vždy všechno věděla líp, tobě se dá věřit. S touto myšlenou jsem začala po pěšině vstoupat vzhůru do kopce.
To ti je pak krásně, že ani nevíš, jak to popsat. Tolik nádhernejch pocitů prostě nepopíšeš. Nový barvy, nový chutě. Hlavně se nezastavovat a jít dál. Přes několik světovejch stran najednou a zároveň. Cestuješ v čase. Tam a zpátky. Hrozně tě to baví, je to super zážitek, mluvíš jak reklama na problémy. Problémové jednání mladistvých. Ano, to je to, co tu řešíme – veleslavný soude. Všechno je najednou ořechový. Taková forma terapie. Jen na to nikdo nesmí přijít, slibujete? Pak vám to tajemství povím. Ale ne dnes, ne, dnes, ne, dnes ne! Kdyby tak aspoň šlo odsud si napsat sms. Nějaké to volání o pomoc. Halo halo, jsem tady, uvnitř svojí vlastní hlavy, pusťte mě ven!! Slyší mě někdo? Ne? Halo no tak halo! Předbíháte se, víte to? Vidíte věci, které se stanou teprve za deset minut. Teď to víte, ale ostatním to nejde vysvětlit. Popisujete, co cítíte, ale místo rozumné debaty vypadáte před okolím jak magor, šílenec. Občas si povídáte sami k sobě, jen abyste se uvnitř sebe přesvědčili, že je svět ještě v pořádku, že to šílenství je dočasný. Takových námětů na film, básní, dobrejch a užitečných vynálezů a věcí, co vás napadne, jste nejchytřejší na světě. Jen se vám ten váš vnitřní svět, když se konečně dostává do normálu, nesmí smršťovat moc rychle. No zrovna teď. Trochu deja vu. Vemte si třeba chuť višní. Co vám to připomíná? Horké léto, asi jako je teď, třešňový sad, mládí, svěžest a tak dál. Prima, ne? Dnes byl krásný, teplý letní den.  Nic nemusíte, je po škole, svět se vám zdá jako nejlepší místo k žití. A pak přijde realita. Ráno. Kocovina a vystřízlivění. Přesně v tomhle pořadí. Pokud je vám šestnáct a nevíte, jak na to. Hlava se vás občas snaží oklamat, vlastní paměť vás nechává na holičkách, ale vždycky jen na chvilinku. Třeba na pár slov. 

 

21.2.2013  (upr. 24.2.2013)
Obilí bitevních polí

 „Mistře povězte…“

 

„Slyšel jsem velké sjezdy na bezpražcových basách, viděl jsem hejna opilých hudebníků,

jen tak pobíhajících městem. Za ůčasti holubů jsem prohlížel listy, spodní strany listů, městských trávníků: Zdalipak tam někdo nenechal vzkaz? Možná písmem neviditelným…

Ale stále to nebylo bláznovství.

V obrovských lánech kukuřičných polí jsem se pokoušel ztrácet.

Ztratit tak hlavu! Najít tak něco, co pomůže.“

 

„…a našel jste?“

 

„Našel jsem, našel. Klan prastarých jeskynních lidí s kopýtky. Důvěřují mi, ačkoliv se dorozumíváme jen zvláštními značkami, psanými v blátě. Jediné, co je na nich lidského, jsou bleděmodré oči, jakoby se k nim téměř nehodí. Dokáží hodiny stát a koukat se na mně, s toužebným úsměvem - téměř skrytým pod ochlupením. I ženy jsou ochlupeny.

Chtějí vypadat jako lidé, ale nemohou, a… to vědí, jsou totiž Zapuzení.

A já nemám čas tam chodit! Hledám bláznovství!“

14.2.2013  (upr. 27.2.2013)
Ráno

Předcházející části:

1. Má báječná sestro...

2. Říkali


Ráno máš pocit, že jsi součástí sociologickýho experimentu. Proud vědomí, paranoia a tak. Myšlenky se ti sbíhají k jednomu bodu. Tedy spíš myšLenka, ta mně nejde z hlavy. Ona. Jedna jediná. Moje druhá půlka, mé druhé já, světýlko ve tmě, začátek i konec, smích i pláč. Už chápete, co to pro mě znamenalo a znamená? Všechnu tu bolest, když mě odervali od mé sestry, tu bolest, která skoro nešla snést, to ponížení, od začátku do konce. Pak se pro mě objevil všelék, prej: vyléčí ti to všechno na světě, i rýmu, i zlomené srdce, i bolavou duši. Odnaučí tě to špatným způsobům, změní ti to život. Jen nikdo už neřekl, že zažiješ neuvěřitelný vzlety i pády, tlamou na studenou, špinavou zem, rozbitá ústa, rány, šrámy, Šrámkův splav, oblíbenej film sebevrahů, koktejl z pocitů, sebedestrukce… první zkušenosti, zkušenost je nepřenosná, že ti o tom řekli na základce? Pche, neřekli ti dost. Jak zvířátko v kleci. Není to nic příjemnýho, ale jen na chvilku, pak je ti skvěle, nejlíp na světě, všichni jsou tu s tebou, andělé, blázni, žirafy, múzy, průhledné látky i nejpevnější okovy, trochu Kavárny proti kavárně, trochu klasiků, bílých i černých klapek, schody i potrubí,

… nevadí… vidíš, už jsem ti vyprávěla o Kavárně naproti kavárně? Ještě ne, viď. Napravím to. Lenko, tam by se ti líbilo. Není to tam tak soukromý prostor jako tvůj pelíšek, ale je to tam moc pěkný. Často tam sedím a píšu ti. Ten předlouhej dopis o tom, jak brečím. Všimla sis, že na konci každé trasy tramvají je benzínka? To místo má svou minulost, svá tajemství. Jako skoro každej kout v tomhle městě, v našem městě. V tom nádherným, velikým městě. Odbíhám, promiň, tak tedy Kavárna. Bezvadnej prostor, tam by se klidně dala Lolita přečíst na jeden zátah k odpolednímu kafi.
A pak se tam vrátíš. Do té příšerné krajiny z nočních můr. Do tváře ti svítí jen světlo z monitoru a prsty tancují neklidný čardáš po klávesách. Ale hudba se neozývá, jen něco na způsob šamanských bubnů nějakého primitivního národa. Ale to musíme přijmout, my, co žijeme v tomhle století, který se hroutí. Které je začátkem konce. Slyšíte ty sirény? Sirény?
Zpátky k doktůrkovi. Někdy se mi zdá, že ten z mých nočních můr není tak strašný jako ten reálný. Nechce mi uškodit, naopak, chce odhalit pravou příčinu mé nemoci. Obrátit naruby i nejmenší kapsičku mého mozku a vydolovat to z ní, tu odpověď na otázku, co nás všechny trápí. Kromě doktůrka je tu ještě jedna důležitá osoba – P. Žádný P kafkovského formátu, prostě jen P. Pomahač. Promítač filmu světa. První a Poslední. Superhrdina. Zasáhne, když je potřeba. Restart. „Nabízím doživotní úspěch a štěstí jen za mírný poplatek – polovinu duše,“ řekl a ďábelsky krásně se usmál.
Ta správná rozhodnutí jsou vždy dílem jedné jediné vteřiny. Doprava, nebo doleva?
Na cestu neznámou, divokou, vzrušující a možná tu nejlepší v životě? Vedoucí z okna ven a zpátky do okna, do cizích bytů, do všelijakých podniků, do snových krajin dětství, do bláznivých okamžiků, do absolutní blaženosti, do nejtemnějšího pekla? Tahle cesta tě nutí vidět za roh, vidět a slyšet, pískat si písničku v hlavě a těšit se, hlavně se pořád na něco těšit. A čekat. O čekání příště, totiž to je samostatná kapitola tohoto šíleného příběhu.

(pokračování: Málem)

11.2.2013  (upr. 12.2.2013)
Očekávání

Za nějakou dobu jsem se našla v posteli, celou ohlodanou od myší. Vypadala jsem, jako když spím... „Páni, to už tady musím ležet nějakou dobu,“ zhrozila jsem se. Bylo mi mě líto – připadla jsem si zbytečně mladá na to, abych takhle skončila. Posadila jsem se na okraj postele a chvíli se jen tak pozorovala. Pak jsem mlčky vrátila myši do klece, vyvětrala, zavřela si oči a šla spát. Nic jinýho se ode mě ostatně ani neočekávalo.

1.2.2013
Má báječná sestro...

Má báječná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, že jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych tě nenechala odejít. Kéž bych tě dál směla nést v náručí. Nesu tě dál už jen v srdci a ve vzpomínkách. Kéž bych byla silná a dokázala zachránit ten svěží květ. Dnes už někde hnije. Zapomínám.

Má neexistující sestro. Chutnáš po pomerančích, stejně jako oni mě zahlcuješ sladkou a štiplavou šťávou, mám tě plná ústa, mozek, srdce, duši.

Má rozbitá sestro. Kvůli tobě se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo zůstat stát? Proč tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, že jsem tě ztratila? Nejsi. Bylas někdy? Kam vede tahle cesta? Pomůže mi někdy někdo? Stojím tady, na začátku pěšiny do neznáma. Třeba je to cesta k jiným světům. Tvůj hlas mě volá a říká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“

Má letní sestřičko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v létě u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna člověk je. Všude je dobře. Všude je krásně. Pokud jsme my dvě spolu, má zlatovlasá sestro slunečnice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.

To by mě zajímalo, co tak asi doktůrek viděl, když si mě pozorně prohlížely jeho oči za silnými skly titěrných brýliček. Žena. Světlé řasy a pevně stisknutá víčka.

Tak tady teď ležím natažená na kanapi, v uniformně šedé blůze a volných kalhotách stejné barvy. Ležím jak mrtvola. Paže klidně složené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Chtěl by asi doktůrek, abych mluvila, ale nebudu. Mlčím, ani se nehnu, dýchám jen úplně maličko. Já tuhle hru nervů vyhraju, musí mě odtud někdy pustit. Mlčím tak svědomitě, že je slyšet i jakoby nesmělé tikání nástěnných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ručičky se po ciferníku líně šinou, doktůrek dýchá otevřenou pusou, úplně cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé skřípání židle, na které doktůrek čas od času pošoupne směšně vychrtlou prdelkou. Všechno je na něm tak komicky maličké, jako by se jeho tělo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem dřív než jeho mozek. Kdybys ho viděla, sestro, popadala by ses smíchy za břicho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ťak. Tik, ťak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ještě, jak a kdy to celé začalo?“

(Začátek delšího psaní. Pokračování: Říkali)


Čtení na dobrou noc. Aneb vaše pravidelná dávka emocí. (próza, Kolemjdoucí) • Svátek svatého Martina (próza, Kolemjdoucí) • Dítě (próza, peterkey) • Pod stromen Niguda (próza, Kolemjdoucí) • Říkali (próza, AN') • Kožená kamna (próza, Kolemjdoucí) • Útěk rozmrzelého jedince (próza, Rogo) • Do nových světů (próza, Rogo) • I. Kapitola první - Znovu na zemi. Chamré teče proudem. (próza, Baltazar Mejrynk) • II. Kapitola nultá – seznámení se strojem a osádkou 4Miru ("formiru") (próza, Baltazar Mejrynk) • Člověk sražený na Andělu (próza, Kolemjdoucí) • O potůčku a prasatech (próza, Mlyje)
    

30.1.2013  (upr. 31.1.2013)
O potůčku a prasatech

Ze stráně vesele uháněl svěží potůček, na březích mu rostly vrby, v jejich kořenech nacházeli příbytek raci, žáby, nutrie a kdejaká jiná havěť. Potůček protékal i loukou pod strání a mířil přímo k lesu, za jehož hradbou z větvoví se nadlouho ztrácel.

Jak potůček oblažoval svou přítomností stráň a louku, stejně prospíval i hlubokému lesu. Díky mnohým meandrům byl les spravedlivě zásoben životodárnou vodou. Stromy natahovaly své kořeny blízko ke korytu, aby získaly co nejvíce živin pro svůj růst a tak jako stromy, stahovala se k potůčku i rozličná zvířata. Tu pro napití, tu aby si ochladila kopýtka či tlapky nebo jen tak lelkovala kolem vody, neb jak každý ví, volné odpoledne u vody je nadevše. Vyjímkou nebyla ani rodina divokých prasat. Prasata u potůčku ráda trávila dlouhé chvíle. Nejstarší bachyně dokonce vyrobila pro svá selátka i malé bahniště. Kopýtkem rozryla nízký břeh potůčku a ztrženou hlínu rozšlapala ve vodě na bláto. Selata se v bahništi s rozkoší vyrochnila a takto chráněna chladivou vrstvou bahna mohla odolávat dotěrnému slunci. Bachyně se vyválela také a celá skupina si mohla jít po svém. Když se prasata druhý den vrátila, v bahništi již byla připravena další lázeň. Stačilo se jen řádně vyválet!

S přibývajícím časem se bahniště mimoděk rozšiřovalo. Měla to na svědomí selata, která svou hrou srážela do bahniště další části břehu. Větší bahniště také přitahovalo i větší prasata z tlupy. Netrvalo dlouho a v bahništi rejdila celá prasečí tlupa! Ostatní lesní zvěř raději navštěvovala potůček o něco výš po proudu. Ne však prasata. K tomuto místu se počaly stahovat další tlupy z lesa. Prasata rozrývala měkkou půdu a vytvářela tak mnohé bahenní lázně a menší detašovaná bahniště, která se pomalu ale jistě spojavala v jedno obrovské prasečí rejdiště.

Poslední odletěli ptáci - už ani oni nedokázali pozorovat hrůzy, které se v rejdišti děly. Prasata tak důkladně rozlila půdu, kterou voda vzápětí změnila v bláto, že mnoho vzrostlých stromů padlo a definitivně přehradilo potok, který začal les nenápadně rozpouštět. I prasata byla nucena se stahovat dál od bahna. Mnoho jich v něm uvízlo, jiná padla za oběť podmáčeným stromům. Jenže rochnit se v blátě je prasečí přirozenost. A tak začala prasata pokračovat na mělkých okrajích nebo dokonce i na úplně nových místech. Potok se rozvodňoval a opanovával stále větší a větší území lesa. Zvěř hledala útočiště ve vyšších polohách a na skalních ostrozích, ale bezpečno nebylo nikde. I zdánlivě pevná půda v sobě skrývala smrtící past. To že po ní před chvílí přeběhl jezevec, ještě neznamenalo, že přejde laň.

Prasata se rychle adaptovala na nově vzniklou situaci. Znala, nebo nějakým zvláštním smyslem dokázala najít cestu bažinou, kde hodovala na zbídačených kusech vysoké. Jindy si dokonce prasata vyhlédla jelena a nahnala jej přímo do bahna, kde ho pomocí páráků a klektáků roztrhala. Lesní zvěř žila v permanentním strachu a ukrutné bídě. Od všudypřítomných mršin získala voda nasládlou pachuť a brzy se stala nepoživatelnou. Prasata však ve svém díle zkázy neustávala. Potůček, který jen o pár kilometrů výše poháněl různé mlýnky klukům z vesnice, bez přestání přiváděl vodu do lesa a tím jej definitivně uzavíral. Nebylo úniku pro nikoho. Teď už se zbylá zvířata zdržovala jen na malých ostrůvcích uprostřed nekonečného močálu. Dokonce i prasata za své počínání zaplatila nejvyšší daň. Nebyla již žádná spolehlivá cesta. Jakýkoli krok mohl být poslední.

Ještě dlouho se z lesa ozýval zoufalý nářek zvěře a zběsilý řev šílených prasat, avšak i ten jednou utichl a zůstalo jen temné bublání smrtonosného močálu.

Nakonec si potůček našel z lesa cestu, vrátil se do svého koryta a spěchal za říčkou, se kterou se velmi dlouho nesetkal. Určitě si mají hodně co povídat.

 

O potůčku a prasatech - Blázni.cz

30.1.2013  (upr. 10.2.2013)
Člověk sražený na Andělu

Procházel jsem přes křižovatku a tuše něco zajímavého, rozhlédl jsem se kol. Něco bylo divného. Žádná tramvaj nestála u refýže a déšť byl spíš padající mlha. Všechny tramvaje jako by teprve právě vjížděly do zastávek. Bylo zvláštní ticho a já koutkem oka spatřil blikající majáky, modré. Pak jsem si naplno uvědomil, že jindy tak neklidný dav, neuspořádaný a na první pohled chaotický, byl jiný.

V dáli, tam u majáků, ležela postava na černém podnose. Kolem ní klečel malý dav lekařů, uniformovaných záchranářů, policistů a snad i pojišťováků, agentů, likvidátorů, zaopatřovatelů, naháněčů. Něco štelovali.

Byl to mžik, zdálo se, že toho člověka dostihl infarkt, neboť nikde nestála vyplašená auta. Možná umíral, možná se probouzel. Třeba to bylo všechno jinak. Ale já jsem smrt cítil, cítil jsem ji, jak tam poletuje, ostatně ona vždycky poletuje kolem, ale tady byla nízko, velmi nízko.

Co však skutečně zaujalo moji pozornost, byl dav, jindy tak veselých, komunikativních, perspektivních, asertivních a rozhodných, sebejistých, některých i přísných a uvědomělých lidí, lidí s jasnými názory a postoji, lidí mocných, nebo alespoň úspěšných, lidí se zásluhami o vlastní štěstí, lidí, kteří si, jak říkají, vybojovali své postavení.

Všichni tito lidé se dívali jedním směrem, a nevyhlíželi netrpělivě tramvaj, neboť tramvaje teprve přijížděly. A měli kamenné tváře bez výrazu, bledé v tomto nečase. Viděl jsem je všechny, neb šel jsem od neštěstí proti nim, a zatímco já jsem se čím dál víc usmíval tou náhlou změnou v jejich světech, oni mlčeli, oči opřené do blikajících světel.

Pomodlil jsem se za toho člověka, a nade mnou byl anděl, ten nakreslený a za ramenem ten skutečný. Měl jsem najednou veselou náladu, smířlivou, stále se rozjasňovala má tvář. Ale když mě sežral eskalátor, již jsem se smál na celé kolo, a já viděl ty, kteří teprve přijížděli, divili se mému smíchu. Hledali v mých očích důvod, aby věděli, jak se mají zachovat, jestli neporušují nějaký úzus. Dívali se jeden na druhého, zkoumavě s otázkou v očích. A já se stále smál a ujížděl jsem dolů, zatímco oni stoupali nahoru, aby tam venku potkali sami sebe.

A to byl jen jeden jediný člověk sražený na Andělu.

 

30.1.2013
II. Kapitola nultá – seznámení se strojem a osádkou 4Miru ("formiru")

 Je to o představách. Je to o imaginaci. A všechno, co si představíš, všechno, co sníš, to všechno se stává skutečností. Tak vznikly balóny, vzducholodě, vlaky, penicilín, člověk, všechno na co se podíváš. To všechno je Program. To všechno Program vytváří. 

Program má dvě části: část vědomou si sama sebe a část, která si sebe vědoma není. Každá tato část má své důležité funkce. Tyto části se v programu střídají a vzájemně ovlivňují. Kdykoliv se mohou měnit jedna ve druhou.

Do nevědomého Programu patří i některé naše postavičky, ovšem pouze do okamžiku, než si sami sebe uvědomí. To jim může dost zamotat hlavu. Ale zatím nic netuší.

4Mir je stříbrný až modrofialový. Z boku je stříbrný, pod úhlem nad 5 stupňů je modrý, nad 35 je fialový. Uvidíš-li ho pod filtrem atmosféry země, jeví se jako zlatý. Na každé destičce, a je jich desetitisíce, kterými je pokryt plastovo-kovový kompozitní monolit stroje je nápis 4Mir a shora je na něm číslo výrobku 8310312736 a kód vesmíru, ramene, galaxie, planety. Pro nás není toto číslo důležité, je důležité pro stroje a pro paměti.

Velín je tvořen koulí, která má dvacet metrů v průměru, z ní vedou na každou stranu prstencovitě jednotlivé lodi, jednadvacet metrů vysoké, zužující se, s kajutami a zázemím. Stroj má tvar jakéhosi disku. Architektura interiérů je ovlivněna jednak ergonomickou praktičností a požadavky obyvatel jednotlivých kajut.  Od jednoduchých chlívků či stájí pro koně až po techno hi-endové interiéry opic Jumage, nebo Chatůtů.

Kapitánem je Lajka. Lajka je výplod starého myšlení, původně to byl psík vyslaný na oběžnou dráhu rusy (konkrétně Rusy), tento byl zachycen vyspělými a umělecky cítícími Chatůty, jeho vibrace byla oživena, vybavena rozumem, citem, smyslem pro týmovou spolupráci, oddaností, flexibilitou a spolehlivostí. Lajka je Pejsek. 

Jeho image tvoří rudý kožich, který vypadá jako župan z tlusté chlupatiny sahající až na zem, v jehož spodním lemu jsou zašity baterie. Nosí něco, co bych pro nemožnost přirovnání nazval mek-brýle, které ho informují o všem, co právě potřebuje vědět a chrání ho před deštěm a poskytují stín, energii berou z baterií.

Prvním poddůstojníkem je Džandon. Má tvar pyje a pohybuje se valivě. Obsahuje veškeré nevědomé informace. Má bazální inteligenci, dokonale ovládá základní program.

Druhým poddůstojníkem jsou opice Jumage, jsou tři. Mizaru, Kakizaru a Iwazaru. Mají smysl pro humor, jedna nedokáže být bez druhé a třetí. Jsou to vyhoštěnci z planety Ghóra, kde žijí příslušníci jejich druhu. Ti se živí nočními můrami, které vyvolávají. Za nejchutnější považují ty dětské, protože jsou nejměkčí, šťavnaté a bez racionalizací. Naše opičky se živí dobrýmy sny a za to byly vyhoštěny. Jejich jiný vkus rušil apetit jejich krajanů. Jedna nevidí, druhá neslyší, třetí nemluví. Všechny dokonale ovládají telepatii.

 Kůň, ten je všude, a je takový, jakého ho znáte ze Země.

Žirafa je malý a bezkrký, proto Žirafa. Je bojovný.

Sqrrl jsou nejvíc podobní hipíkům, jsou pro každou srandu, jakoukoliv zábavu, mají rádi Chamré, jeho bohatě se tvořící pěnu, a v koutku mají neustále spojku.

Z finančních důvodů je na palubě i spousta bezejmenné havěti, která přijela na Zem na dovolenou. Sponzorují potraviny, opravy lodi a sní. V podstatě sní pohon, pohánějí loď, neboť je potřeba dané množství bytostí, aby se sen stal skutečností. Jim je třeba předem poděkovat za všechny magické úkony. Spolu s chatůty jsou částečně vědomým osazenstvem lodi. 

Chatůti jsou umělci. Hrají na všechno, na zvuk, na obraz, na vůně i na hmat.

To je ve zkratce nejdůležitější osazenstvo 4Miru. 

 

29.1.2013  (upr. 30.1.2013)
I. Kapitola první - Znovu na zemi. Chamré teče proudem.

Tato loďka – legendární 4Mir – poskakuje po hladině jako kamenná žabka. Uvnitř sedí Lajka. Nemá trikot námořnický. Nemá ani khaki košili. Jediné, co jí zdobí tělo, je chlupatý župan ležérně rozpuštěný, vlající, zatímco ona se naklání nad velínem. Spustila program přistání. Tento složitý úkon, v tomto starém chrastivém stroji vyžaduje skutečné soustředění. Nejde ani tak o bezpečnost, jako spíš o přesnost. Balistika přistání a její načasování je zásadní. V poslední fázi přistání loď totiž nejde řídit. Navíc zde na východě jsou vibrace velmi rušivé, v těchto končinách stalo se již několik neštěstí. Dokonce nedaleko odsud ztroskotala obrovská tankovací bublina. Naštěstí bez posádky.

A již loď naposledy dopadla na hladinu Bajkalu. Již se potápí za syčení chladícího se kovu. Lajka zatleskala, jak má ve zvyku po každém podařeném přistání. Počítač informuje posádku o úspěchu. Záhy se otvírají dveře a na velín vstupují postavičky, které důvěrně známe. Je tam Džandon, obrovský, růžolící, s kůžičkou přetaženou přes hlavu, opice Jumage donesly flašku. Chamré teče proudem. Žirafa i Sqrrl lemtají, jako by tu byli poprvé. Chamré způsobuje zábavné elektrošoky, a tak se začínají svíjet po palubě. 

„ Cho cho cho,“ Lajka se směje bezpečné pěně, která jim vytéká z úst. Povinnosti jí zatím nedovolují si připít s kamarády.

Nyní již loď klesá automaticky. Ještě patnáct set metrů a budou na dně jezera. Připojuje se chatůtská kapela se svými popovými rotátory. Ohlušující řev uvádí posádku do transu a poryvy vzduchu vytváří víry. Kdosi vypustil konfety. Párty bude trvat několik dní a nocí, protože Chamré je kvalitní a dodává sílu. Až zábava skončí, nastane totiž největší dobrodružství našich postaviček, které kdy podstoupily. Větší než se jim nyní zdá, větší, než když zachraňovaly slavného Durana Durana od Pičonožek na planetě  el Bord. Tenkrát nešlo o život, šlo jen o emoce a o kůžičku. Tentokrát půjde o čas a o záchranu světa před samozvaným spasitelem, který se rozhodl zasáhnout do samotného programu, který tká vesmír. 

Světová média již totiž vlastní jediný člověk, lord Hitworld. Šířením jednotného názoru se mu pozvolna daří zastavit autorozvoj vesmíru, zastavuje snění lidských bytostí, bez kterých není možné, aby se mohl Program sám dál svobodně rozvíjet. A toto konání ovlivňuje i vývoj v jiných končinách vesmíru, na jiných planetách, v jiných dimenzích. 

Vývoj vesmíru by se dal přirovnat k obrovskému svetru o nekonečně rukávech a trupech. Z elementárního programu vzniká mikrovlákno, které tká mikrovesmíry. Z těchto mikrovesmírů se skládají vlákna, z nichž vznikají další a další vícerozměrné vesmíry. Je-li elementární vlákno nekvalitní, vznikají poruchy, které se těžko opravují, lokalizují a předvídají. Vzniká chaos. Vznikají oka na svetru, což nejen že zhoršuje cestování a zvyšuje jeho nebezpečnost, ale během okamžiku mizí části vesmírů nebo i celé světy. Některé mají prostorovou a časovou nebo dokonce dimenzionální souvislost s jinými, a tak se vzájemně ovlivňují, mění a prolínají. Někde se části jiných vesmírů objevují.

Nyní jsou již tedy naši hrdinové na dně Bajkalu a protože neví, kdy se vrátí domů, a protože rusové již dávno prozkoumávají nejhlubší jezero světa, dokonce již na dně zapíchli vlajku, proto je nutné zakrtčit 4Mir dostatečně hluboko do dna a zamaskovat ho.

A nyní si již Lajka může odpočinout. Doutnající spojka jde od úst k ústům. Chamré podlamuje kolena a plní místnost pěnou, která je kluzká a tolik zábavná.

„Ýhá,“ řehtá Kůň. Chamré teče proudem.

 

29.1.2013
Do nových světů

(navazuje na Útěk rozmrzelého jedince)

Procitl a chvíli se jen tak rozhlížel po kraji. Jeho pátravý pohled byl nakonec zaujat malou, docela nenápadnou pěšinkou, jež se klikatila směrem k poměrně vzdálenému lesu. V rozvážném klidu si sbalil těch pár věcí, co měl, do svého nevelkého lodního pytle. Vstal a zahleděl se do pohasínajícího světla na obloze. Byl tak vyčerpaný, že prospal takřka celý den. Nebe se stalo nezapomenutelnou přehlídkou podzimního podnebí. Romanovi se to nesmírně zamlouvalo, odjakživa miloval podzim. Do počínající tmy již začaly probleskovat první paprsky hvězd. Vydal se tedy po zvolené cestě směrem k lesu. Často se zastavoval a takřka nábožně sledoval proměnlivou oblohu. Myšlenky na město a na ostatní členy společnosti byly již dávno ukryty kdesi v hlubinách jeho mozku. Čím blíže byl k lesu, tím více mu okolí dávalo najevo svou účast. Pocítil život okolo sebe. Jako by mu rostliny chtěly něco sdělit. Prozatím nedokázal porozumět. Znovu pohlédl na oblohu a hvězdy jako by byly daleko blíž. Obloha byla neskutečná, krásná a děsivá. V každém případě neznázorňovala noc, jak by se dalo očekávat. Byla plná barev, které se všemožně mísily a pobíhaly mezi občasnými jasně fialovými mraky. „Lásko...Lásko!! Ty jsi tu se mnou. Vím to, víš to...“ Hvězdy se rozzářily ještě jasněji a začaly tichounce zpívat. Roman byl uchvácen, padl na kolena a začal samým štěstím plakat. Rozuměl slovům hvězd a melodie, které tento zpěv doprovázely, byly něčím neočekávaným, vesmírným. Tóny pohltily celé okolí a Roman stále plakal. Nic podobného nikdy ve svém životě neslyšel. Vše mu to dávalo smysl a pokud někdy zapochyboval, v tuto chvíli neměl sebemenší důvod, aby nevěřil. Byl šťastný jako nikdy v životě. Hudba a zpěv hvězd, to vše bylo nyní jeho součástí, nic na světě ho o to již nemohlo připravit. Nikdy!

Opět vstal a počal tančit tanec pravěkého rituálu, který jako by znal odjakživa. Znal i slova písní a zpíval společně s hvězdami. Oblohou problesklo mnoho barev, aby to vše opět utichlo a navrátilo se do běžného řádu. Roman se chvíli točil kolem své osy, načež s bujarým smíchem pádil k lesu, který byl takřka na dosah. Objal první strom, na který narazil. „Miláčku! Všichni jste miláčkové! Vracím se k vám, vše bude, jak má být.“

Stromy pokývaly korunami a uvedly ho do dalšího dění. Uvědomil si přítomnost prastarých rytmů. Jeho jistota přerostla únosnou hranici. Právě teď nastal ten okamžik, o kterém snil již od početí. Věděl, že teď, ne dřív, ne později. Strhal ze sebe všechny své věci a posvátně je vztyčoval nad hlavou. Jeho nahota nádherně korespondovala s lesem naplněným prastarým životem. Vše jako by tančilo. Roman proplouval dál po cestě. Zaslechl nedaleko lidské hlasy a jeho nos byl vyrušen kouřem. Chvíli setrval na místě,aby následně zvolal. „Přicházím v dobrém, nebylo by místo u ohně?“ Hovory v dálce utichly. „Pojď, jsi zde již očekáván, budiž ti náš domov i tvým domovem“. Romana toto oslovení ani trochu nezaskočilo a vydal se za hlasy. Kolem ohromného ohně se pohupovalo jakoby v transu několik nahých lidí. Ženy, muži i pár malých dětí. Nejstarší muž k němu přistoupil a podal mu dřevěnou dýmku se zářivým obsahem. „Vítej do svého nového života.“ Roman se srdečně zasmál a veškeré věci, jež stále držel nad svou hlavou, hodil do toho nejkrásnějšího ohně, co kdy lidské oko spatřilo.

29.1.2013
Útěk rozmrzelého jedince

Sobotní ráno zdálo se až podezřele poklidné. Roman se cítil až nebývale životaschopný. Při pohledu z okna, což činil snad každé ráno, pocítil osudovou touhu vyjít ven na světlo boží. Naprosto bezmyšlenkovitě vložil do svého cestovního vaku něco málo potravin. Oblékl volné, lehce potrhané kalhoty a letitou košili, kterou sám spojoval z jistou událostí raného mládí. Skromně posnídal a již ho touha vyhnala na ulici. Kolem proudily automobily rozmanitých barev a po chodnících se hemžili lidé. Měl obrovskou radost z této scenérie, stíhalo ho nesmírné pokušení všechny ty tvory zdravit a snad ještě lépe, objímat. Bylo mu samozřejmě jasné, že takovýmto chováním by na sebe upozornil ne zrovna ideálním způsobem. Tyto choutky tedy bleskurychle zavrhl. To mu ovšem nebránilo na všechny a na všechno házet láskyplné úsměvy. Vydal se náhodným směrem dál do tajů a krás města.

„Dobrý den vám přeji. Kdyby mi náhodou něco přišlo, nevěnujte tomu pozornost a rovnou to pošlete zpět, dnešního dne se stěhuji,“oznámil taškařivým hlasem pošťačce, která si automaticky začala poklepávat na čelo dosti monotoním rytmem. Uvědomil si, že vlastně nemá cenu komukoliv cokoliv povídat, nemají šanci porozumět jeho stavu, jeho snům a tomu, co se právě dnes rozhodl udělat. Míjel dál různě rozvrstvené skupinky lidí i poutníky samotáře. Sledoval děti radující se ze své vlastní nevinnosti. Viděl muže, kteří ani sobotního rána neodhodili své umělohmotné obličeje, kufříky a kravaty. Spatřil smějícího se asiata před předraženým minimarketem. Minulo ho též několik nesmírně krásných žen a též ženy krásy nevalné, do jejichž duší naštěstí či naneštěstí neviděl. V parku se jen uculil na skupinku opilých bezdomných, kteří krom značného opotřebení zpackaným životem vyzařovali čistou lhostejnost a prohru lidské bytosti. Potkával milenecké páry v rozkvětu vášně a též manžele s vyčpělými city před rozvodovým řízením na krku. Byli tu nejrůznější typy lidí, někteří více, někteří méně hodni pohledu a zájmu.

Procházel středem města, na všechny se neustále usmíval tím nejupřímnějším možným způsobem. Mnohým lidem se na tváři dalo vyčíst, jak se již těší na oběd, či jak mají podělaný život.

Roman se zastavil uprostřed rozlehlého náměstí. Jeho rozhodnutí procházelo posledními záchvěvy pochybnosti. Uprostřed náměstí se tyčila neskonale působivá stavba kostela po nedávné rekonstrukci. Rozhodl se vejít dovnitř, aby si ještě jednou naposledy prohlédl nádhernou památku lidské dovednosti, vrcholné architektury, na otázky víry v tomto okamžiku nikterak nepomyslel. Opět se ocitl uprostřed náměstí, tentokrát již zcela bez pochybností. Bylo mu jasné, že to musí udělat právě v tuto chvíli. Naposled se otočil po své ose a pohlédl na život kolem sebe. Začal zhluboka dýchat a zavírat při tom oči. Skrze ně uviděl chápavě kývající se koruny stromů. Opět oči otevřel a usmál se jako nikdy předtím. Sám uprostřed velkoměsta, přesto bylo kolem tolik lidí. Otočil se směrem, kam putovalo slunce, blížilo se k poledni. „Děkuji ti, má lásko,“ řekl šeptem jen tak pro sebe. „Teď!!!“ zařval naopak mocným hlasem, jenž by u něj málokdo čekal. Lidé nacházející se na náměstí a přilehlých uličkách se vyděšeně otočili jeho směrem. Spatřili mladíka utíkat ze zajetí davů rychlostí připomínající záchranu holého života. Pro mnohé byl jen pouhým bláznem, děsícím svou šíleností poklidný chod města. Byli tu ovšem i tací, kteří v tom křiku zaslechli něco jako volání člověka, co nalezl svobodu a nehodlá před nikým ustoupit.

Roman běžel rychlostí vyplašeného zvířete, utíkal pryč ze zajetí domů, ze zajetí lidí. Nechával za sebou celou lidskou civilisaci a přišlo mu to jako něco naprosto přirozeného, jako vyvrcholení života. Běžel a síly ho ani v nejmenším neopouštěly. Běžel a vítr mu cuchal husté vlasy. Běžel a nenacházel správné pojmenování pocitu, který právě prožíval. Domy se vpíjely do domů. Lidé se zdáli jen zbloudilými bytostmi bez cíle. Bylo mu jasnější než kdy dřív, že společnost není ničím menším než obludnou chimérou lákající ovečky falešnými pozlátky.

Po dlouhém vytrvalém běhu se ocitl na samém okraji města. Na chvíli se zastavil, aby vydechl. Před sebou spatřil rozsáhlá pole do značné míry obývaná chmurnými stavbami skladů. Po celém jeho těle se na malý okamžik začaly prohánět pocity strachu a bezmoci. Pohlédl na nebe a opět se jeho výraz proměnil ve výraz blaženého. „Děkuji ti, lásko,“ prohodil opět jen tak pro sebe. Okamžik tento ovšem trval jen pár pomyslných vteřin. Jeho zrak ještě naposledy sklouzl k industriální kráse města, načež se dal opět do běhu. Asfalt brzy vystřídala hliněná cesta, po které se běželo snad ještě lépe. Nenechal se již ničím rozptýlit, jen běžel a běžel. Stále dál, dokud mu mizející slunce na obloze nenaznačilo potřebu odpočinku a přečkání noci. Zaběhl tedy do nejbližšího lesíku, kde si lehl spokojeně do trávy. Z jeho očí proudily slzy dojetí a stále dokola opakoval: „Děkuji ti, lásko, děkuji.“ Zanedlouho upadl do spánku s jasným vědomím pouhého počátku ještě dosti dlouhé cesty. Jeden z nejdůležitějších činů ovšem již tohoto dne vykonal, pochopil jistý význam lásky. Lásky k životu.

29.1.2013
Kožená kamna

I byl jeden honák, když tento, sedě jednoho dne u ohně, četl neuměle do ticha, při plápolajícím světle, z listu odhozených novin, které k němu zavál vítr, z rubriky Věda a výzkum. Tento člověk tak se tehdy rozechvěl nad lidskou vůlí a pílí, že nemohl až spát. Celý týden přemýšlel, jak by i on mohl přispět k lidskému poznání. Jeho vzdělání nebylo valné a přehled též. Všehovšudy uměl číst - psaní mu nešlo, čítat kusy dobytka, násobit je cenou, několikrát byl v hlavním městě okrsku a viděl párkrát zdálky vlak. 

Přemýšlel celý týden, když přišel uprostřed jedné studené noci na touhu objevit kožená kamna. Tato by lidstvu dávala příjemné přenosné teplo. Protože každý touží po teple. Od té doby se stal posedlým a všechno své úsilí vkládal do hledání. Všechno co vydělal tvrdou prací, dával si stranou. Protože k hledání potřeboval být usazen, koupil statek a stal se tedy sedlákem. Celý dům byl podřízen jedinému účelu. Po stěnách vysely kravské, ovčí i vzácnější druhy kůží. V dílně jakési železné pružiny a ventilátory s klikou. Ovšem jeho obzory, stran vědecké erudice byly úzké. Ač to věděl, jeho úsilí a vůle byla bezmezná a prostá. Času měl málo, neb práce byla tvrdá a on již nebyl mlád. Leč naučil se psát, a všechny své poznatky spisoval do tlustých sešitů. Vyrobil pracně několik prototypů, ovšem shořely všechny.

Dvacet let pátral, až sklátily ho šrámy z těžkého života v mládí. Měl však syna, který od útlého věku vyrůstal v tvůrčí a tajuplné atmosféře hledání kožených kamen, a jemu na smrtelné posteli předal i ty nejdůležitější výsledky poznání. V minutách posledních kladl synovi na srdce, že musí pokračovat v jeho odkazu.

Syn byl vyučen ševcem a zřídil dílnu v nedalekém městečku. Nepil a byl skromný a veškerý volný čas vkládal svědomitě do otcova úsilí. Dům byl plný kůží ale i kabelů a řemenů, za drahé peníze si pořídil i žárovku. Leč čtyřicet let nestačilo, aby hledání a zkoušení vydalo jedlé plody. Několik výrobků nebylo funkčních, jiné spotřebovaly tolik energie, a hlavně zabíraly tolik místa, že nebyly pro běžné použití. Nejlepší výrobky shořely. I tento silný muž časem schřadl, a tak na smrtelné posteli předal dílo svého otce a svou knihovnu nejmladšímu synovi.

Již šedesát let tento rod pracoval na hledání největšího vynálezu dějin, kožených kamen. Třetí generace měla být zlatá, měla shrnout veškeré poznání a vývoj kamen dokončit.

Přestěhoval se do hlavního města regionu, navštěvoval knihovny, a každý den, když přišel z továrny na auta, dalších několik hodin tvrdě pracoval – budoval kožená kamna. Trvalo osmdesát let než skonal. Výsledek se ovšem nedostavil. Pracoval na velmi již složitém přístroji, součástky byli drahé. Vsadil, žel, na jednu kartu. Stroj nedokončil.

Leč tradici neopustil, ačkoliv neměl syna, předal své vědění jediné dceři. V závěti dceři odkázal veškeré vědění ve dvou knihovnách, spoustu materiálu, součástek a koží. Dokonce i nepatrné jmění.

Dcera byla hrdá na otcův odkaz, ale kožená kamna jí nic neříkala. Veškerý majetek prodala, pořídila si služební byt a fotoaparát. Stala se fotografkou. Nechápala účel ani cíl, nedovedla luštit staré popisy ani odborné výkresy. Ráda se bavila a cestovala. Dědictví postupně zmizelo. Dodnes se ovšem v její rodině vypráví o zarputilých mužích rodu. A kožená kamna stále čekají na objevení.

 

22.1.2013  (upr. 24.1.2013)
Říkali

Říkali, že často mluvím z cesty. Říkali, že se motám. Říkali, že jako bych byla duchem mimo, někde jinde, mimo tuto realitu. Říkali: „Pověz nám, jak ti je?“ a tvářili se zaujatě. Jak by mi mělo být? Často mi v těch dobách bušilo srdce, cítila jsem neklid. Napětí a neschopnost se ovládat. Třásly se mi ruce, měla jsem sucho v ústech a celé moje tělo jako by jemně vibrovalo. Ale to už je dávno. Tady v tom divným vězení se špatně odhaduje čas. Někdy mám pocit, že uběhly hodiny od doby, co jsem byla probuzena, ale pak zjistím, že naopak několik dlouhých hodin ještě zbývá do oběda. Dnes mě vzbudili a hned jak jsem navlíkla tu směšnou uniformu, tu šedou teplákovku, už mě vedli za doktůrkem. Cítila jsem, že jsou oba chlapíci, kteří mě postrkovali mezi sebou, kvůli něčemu vzrušení. Nic ale neříkali. Ani mezi sebou se nedomlouvali očima, koukali před sebe, ale přesto jsem to viděla, cítila: perličky potu nad horním rtem, občasné a letmé, ale furt výraznější záškuby ve tváři, navíc ti dva nebyli s to za celou cestu sladit spolu krok. Jak mě postrkovali a táhli mezi sebou, přišla mi dnes cesta odlehlou chodbou ještě delší a zlověstnější než jindy. Přesto jsem začala doufat – třeba se konečně něco změní, třeba ta dlouhá noční můra skončí a půjdu pryč, ven. Třeba mě někdo konečně začal hledat, ségra, nebo P., nebo kdokoli. Třeba se doktůrek a všichni ti bachaři tady usnesli, že nejsem blázen, kterého je potřeba izolovat. Ze začátku jsem tady řvala, že na to nemají právo, držet mě tu. To mě pak strčili do zvukotěsné místnosti, aspoň myslím, že byla zvukotěsná, a nechali mě řvát, dokud jsem se nevyčerpala. Zkoušela jsem někoho z dohledu oslovit, soukromě a rozumně, že mám přece nějaká práva, že chci vědět, proč tu jsem, že chci vidět jakékoli dokumenty k tomu, čemu oni říkali Případ. Každý se však ode mě mlčky odvracel. Bez náznaku pochopení. Jak kdybych mluvila mandarínskou čínštinou a zároveň byla prašivá. Ale to třeba dnes skončí. Nebo se to alespoň nějak změní, někdo do toho vnese trochu pořádku, někdo mi to vysvětlí. Doufám a poslušně šlapu mezi dvěma vysokýma chlápkama. A teď vám odvyprávím jednu svou další noční můru, která byla plná pocitů:


Byla jsem zpátky na střední škole. Žárlila jsem na Janu z vedlejšího domu, že je hezčí než já. Má růžová sestra. Vždy plná pochopení. Proplouváš hlubinami svého podvědomí a trochu se potápíš… nakláníš se jak loďka z té písničky, kterous měl rád, když jsi byl ještě zajíc. A opět chceš žít pohádku, jako už tolikrát předtím, ale čas nevrátíš, žádný návrat v čase není možný. Takže smůla, už žádná kočka Koule, žádný starý šlágry, žádné dějiny. Takže žádné drama. Jen některý věci najednou dávají větší smysl, vidíte je v ostřejším světle. Píšeš svůj život od konce. Po hvizdu píšťalky startuješ jediný z davu. Stále znovu vstupuješ do jedné a té samé Lenky. Přehazuješ výhybky, aby vždy tvůj mozek přestal rotovat v tom místě, které si náhodně vybereš. Takový duševní Videostop. A trochu marmelády. Žádní superhrdinové neexistují, ani ty zaručeně pravé od Mattela. To je Brutální jak Nikita. A pubertální jak tenhle fór. Jo vole hlavně si zachovat tvář vole. Nejlepší byli… a ve čtrnácti první trapasy. Ty vážný a osudový za zvuků hudby Leoše Mareše. My vážně myslely, že svět se zboří. My. Letní sestry. Gratulujeme, stal jste se výhercem svého vlastního duševního zdraví. Na shledanou. Občas se něco trochu zasekne. Občas je to zrovna váš mozek. Nevadí, trochu se zklidnit nikdy ještě nikomu neublížilo a jedeme dál. Umíte hledat v mapách? Někdy se to docela hodí. Třeba pokud jste postavou dobrodružného románu. Zítra je neděle a mám dost času. 


Jak jsem nad pocity z toho snu uvažovala, stahoval se mi žaludek a pálilo mě v krku. V tomhle stavu mě dovedli do doktůrkovi komůrky. Doktůrek seděl na židli za mohutným psacím stolem. A za ním stál ve stínu, pohodlně opřený o stěnu, můj P. Škodolibě se ušklíbal, když jsme vešli. Radostí vykřiknu: „P.!“ celá místnost jakoby se točila. A jako bych hledala něco, co tam není. Doktůrek se hned ptal: „S kým to mluvíte?!“ Upírala jsem oči za jeho záda. Myslela jsem, že je konec. P. mě jako správný rytíř na bílém koni přijel vysvobodit. Třeštila mi hlava. P. se zas jen tak podivně pousmál. Zle a zlověstně. Bylo to tak letmé. Snad jen jediný sval v tváři se mu při tom hnul. A najednou mi to došlo. Doktůrek o P. nevěděl. Jen já jsem ten stín v temnotě v rohu místnosti viděla. Jen já jsem věděla. To poznání bylo strašlivé. Vyděsilo mě to k smrti. Ledový pot mi lepkavě pokryl kůži. Soukromý horor v mé unavené hlavě. Pak už jsem nebojovala. Jejich přesila byla děsná. Jejich svět se tak málo podobal mému. Oni nemluvili stejným jazykem jako já. Mechanické oko. Nakládané okurky. Stejná abeceda, jiný kód. Stop. Zastavte to tralala! Vítězná fanfára. Sláva jedněm a čest druhejm. Čest jejich památce. Zlom vaz. Uragán. Toužím po porozumění namísto života v hádankách. Devětkrát ámen. Za třicet devět dní. Konec soukromého světa. Nevěřící Tomášové a Katky. Nevyzrazená tajemství a porušené sliby. Dopisní papír s růží. Pečetidlo. Velké rudé skvěle tvarované rty. Jak filmová hvězda. Jen ten obrázek je pokaždé trochu jiný. Spirály. Modrobílé pruhy. Razítka. Vzduch v místnosti by se dal krájet. Zhoustl a šero se víc rozpito do stínů, svět začínal ztrácet jasné kontury. Zkusila jsem doktůrka ještě jednou varovat: „Za vámi stojí P.“ ječela jsem. Doktůrek nechápavě zvedl obočí. Cože? P. Jenom mu úplně zčernaly oči. Dvě temné díry do lebky.

Zajímalo by mě, jestli to máš, ségra, stejně. Obracím se na tebe, protože k tobě vzhlížím. To tys mě naučila všechny ty nejbáječnější věci. Věřím ti. Provedlas mě všemi úskalími puberty. Člověk si ale musí umět užít tu radost.

Čekala jsem, kdy se z té noční můry probudím. Zbrocená potem a ječící hrůzou. Na posteli jen o málo pohodlnější, než bývá polní lůžko v lazaretu. A dalo by se říct, že doma. Protože tohle už navždy bude můj domov. Sem patřím. Navždy.

(část z delšího psaní)

21.1.2013  (upr. 22.1.2013)
Pod stromen Niguda

Právě jsem se probudil uprostřed pralesa. Pod posvátným stromem Niguda. Jeho zlatavé plody dozrávají jednou za sto let a strom dál žije tak dlouho, dokud jeho dřevo nezetleje a nevyraší z něj nový jedinec pod ochranou dřeva starého. Na jeho místě vyrůstá nejčastěji pouze jeden jediný strom, ve vyjímečných případech až tři (takový ale vždy srůstají v jeden a ten je obzvláště uctíván, a nikdy není objektem pro získání plodů). Na jednom místě rostou stále noví a přitom stejní jedinci tisíce let. Jediný, kdo může strom rozšířit na jiné místo je člověk. A také mystická zvířata s kouzelnou mocí jako je jelen Agutape, podobný jednorožci, který se k nim dostává pomocí svého rohu (kopýtkem plod rozdrtí a následně se v něm vyválí, aby jeho silně nasládlou vůní přilákal samičku, která se může nacházet až ve vzdálenosti tisíce mil) a opice Dju-mage, které jsou, podle legend pralesanů, snad na zemi nepůvodní.

Pokud chce člověk semena získat, musí vystihnout ten správný okamžik, kdy je vidět na jindy tak hladké borce stromu náznak praskání a mírná změna barvy, někdy také otvory maravenců Agutape. Tehdy náčelník kmene, šaman a jeho učedník a nejzkušenější válečníci pomocí seker do stromu vysekají otvor. Tomuto úkonu předcházejí mnohadenní rituální očisty, odloučení od kmene, půst a dlouhotrvající tanec. Uvnitř kmene, u samotné dřeně, nalézají vouko niguda. Mají zlatavou barvu a jsou vejčitého tvaru - vypadají asi jako jádra avokád. Tato vejce se po zdlouhavé práci – strom Niguda je v období zralosti až 180 centimetrů široký, což za použití primitivních nástrojů vyžaduje skutečnou vytrvalost – ze stromu vyjmou, nikdy ne všechna, pouze několik zdravých a zralých kusů. Za naprostého ticha a klidu jsou v listech stromu naplněných pilinami, které vznikly při dobývání semen, odneseny do speciálně zbudované vesnice, kde je jedno vejce vybráno a spolu s pilinami a listy je toto zasazeno do ochranné chýše, kde bude několik let klíčit za neustálého střežení válečníky kmene, kteří si tímto zároveň splňují svoje osobní mystické a očišťovací úkoly.

Ostatní vejce a prášek z nich slouží jako přísada do kouzelných opojných nápojů pralesanů, při předpovídání minulosti (čili její budoucnosti - tak jak ji chápeme my – oni totiž věří, že čas běží opačným směrem) a při hledání otázek důležitých pro život ve vesnici.

Strom Niguda a jeho rozmnožování je fyzická alegorie vzniku těch jednotlivých kmenů pralesanů, kteří ji uctívají a v ni věří. Jako taková je harmonicky integrována do jejich světa pomocí mýtů a legend, pověr, pohádek – pomocí reality.

Toto, pro nás, tajemství, známé jen z vyprávění (jak vypadá strom Niguda a jeho semena, zda je skutečný), se dosud nepodařilo odhalit žádnému antropologovi zkoumajícím pralesany; ani tomu, který se snaží zachovat odstup od zkoumaného objektu, ani tomu, který se snaží s objektem splynout. Podařilo se to jenom těm, kteří se objektem stali a tím již nemohli nic prozradit, neb tajemství je neprokazatelné a nepřenositelné. Je nepochopitelné pro jinou mysl, mysl v "jiném stavu vnímání", a proto nemůže dojít ani k fyzickému ověření této skutečnosti.

Usínám, neb jsem unaven. A první co cítím, jsou moje zdřevěnělé nohy. A pak si uvědomuji, že stojím ve frontě k pokladně. Cítím, že jsem jiný než ostatní souputníci čekající na placení, a rád bych jim to řekl, nebo jinak dokázal, ale nemohu si vzpomenout na detaily a nemohu z matných vzpomínek ani vyvozovat žádné závěry. Jsem jak opilý muž, který není ve střehu. Jen ta avokáda, která mám v koši, mi dávají pocit kontinuity a klidu. A květák a kapradí ve výloze květinářství.

Venku pak vidím tramvaj a v ještě polopřítomném vědomí ji vidím jako buňku, která veze mitochondrie lidí, takový malý soubor entit s očky a brvičkami. Je to jako kmen bytostí s určitou mírou společného vědomí, jako dva kmeny spojené ojí v takový tandem. Jede-li tato buňka po kolejích času, komunikuje cyklicky se svým okolím, zastavuje a rozjíždí se. Pak rozeznávám žluté obličeje, bledé dlouhým nedostatkem slunce, s očima neklidně těkajícíma v rytmu kyvadla jejich svalů ve snaze zachytit stojící realitu.

21.1.2013  (upr. 22.1.2013)
Dítě

Užasle civěl na bílý uzlíček vyplňující sotva třetinu dětské postýlky. Dítě - Moje dítě - opakoval si v duchu a přitom se usilovně snažil navodit si pocit patřičného dojetí, který se však z neznámých příčin ne a ne dostavit. Tupé prázdno jeho hlavy tak pozvolna zaplňovaly nepřipravenéhonejrůznější obavy, vesměs iracionální, které ho škrtily jako krajková šněrovačka novorozeně. Ačkoli se na otcovskou roli poctivě připravoval přes osm měsíců, musel si připustit, že čerstvě nabytá zodpovědnost za cizí život jej zastihla zcela nepřipraveného.

Z existencionálních úvah novopečeného tatínka zakrátko vyrušil pronikavý ryk, vycházející jakoby zpoza postýlky, který postupně nabýval na frekvenci i síle. Když se opatrně nahnul nad postýlku ve snaze dopátrat se jeho zdroje, s údivem zjistil, že všechen ten kravál vychází z miniaturních úst dítěte. Co ale s tím? Obyčejně by v takové situaci přiskočila maminka, vzala dítě do náruče a během chvíle jej utišila požadovanou dávkou mléka. Jenomže maminka si v této povídce nepřála být - prý, že mateřství (a kojení zvlášť!) jest výsostně intimní záležitostí v životě ženy, kterou neradno snižovat laciným exhibováním před čtenáři této pokleslé revue. A navíc prý po porodu ještě všechno neshodila. A tak musel malého křiklouna utišit sám.

Ale jak? Bezradně přešlapoval u postýlky v naději, že řvaní prcka časem omrzí. Tento přístup však selhal, stejně jako houpání v náručí, dudlík, všeliké konejšivé zvuky a další způsoby doporučované odbornou literaturou, jejíž stohy se mu už půl roku kupily na nočním stolku. Ale zkuste si číst v leže moudra zkušených rodiček a neusnout při třetí větě…

Zoufalá situace volá po zoufalých činech, řekl si, a pustil se do zpěvu lidových písní. A ono to překvapivě zabralo! Ale jen co dozpíval, ujalo se zpěvu opět dítě a jímavý folklor vystřídal drásavý hardcore. A tak rychle spustil další - Černé oči - a poctivě odzpíval všechny sloky, přičemž v té poslední se, jako obvykle, neubránil slze dojetí. Leč ani krutý osud naverbovaných chlapců malého křiklouna neobměkčil - nenasytné dítě si žádalo další. A tak zpíval - jednu za druhou, tu dětskou, tu zamilovanou, občas nějakou koledu, pečbuřťáckou nebo do pochodu - písně dávno nezpívané, o kterých už skoro zapomněl, že je zná. A dítě spalo. Ale jen na chvíli přestal, aby nabral dech a rozmyslel další repertoár, v ten okamžik novorozeně otevřelo oči a vzápětí i ústa.

Časem mu docházely nápady, zkusil tedy zrecyklovat něco ze začátku uspávání, ale prvotní úspěch se nedostavil - progresivní vkus dítěte si žádal stále nové, dosud neslyšené. A tak mu nezbylo, než začít si písně vymýšlet. Jelikož neměl v tomto oboru velké zkušenosti, jeho prvotiny za mnoho nestály, protože zněly jako nepovedené napodobeniny těch lidových, a taky kritika na nich nenechala nit suchou. Však tatínkova nezdolná touha utišit spolu s důsledným pedagogickým vedením utišovaného postupně vytříbily jeho kompoziční schopnosti na úroveň hitmakera.

A tak si spolu spokojeně hospodařili, děťátko hojně spalo - to jak tatínek vypouštěl do světa jednu pecku za druhou. Jedna z nich, myslím, že byla zrovna o lásce, doputovala až do ucha souseda - shodou okolností věhlasného hudebního producenta, který uhranut její dokonalostí, rozhodl se nahrát ji a zpeněžit. A jelikož to byl skutečně věhlasný producent, píseň zakrátko zněla ze všech reprobeden, díky čemuž tatínek nejenže pohádkově zbohatl, ale hlavně už nemusel zpívat - stačilo pustit rádio.

To už se na to maminka nevydržela dívat, nakojila vyhladovělé dítě a vyhubovala tatínkovi, že by se místo toho fantazírování mohl aspoň chvíli o mimino postarat, krom toho že ta pointa beztak nedává valného smyslu. To musel tatínek uznat, i když si pro sebe pomyslel, že mu maminka jenom nepřeje jeho závratně rozjetou hudební dráhu, patrně pro ty náruživé fanynky.

Dítě mezitím dosálo a usnulo. Uložili ho zpátky do postýlky a společně sledovali, jak se na jeho tvářičce objevil první náznak úsměvu.

 

6.1.2013  (upr. 7.1.2013)
Svátek svatého Martina

Byl svátek svatého Martina a já se doslechl, že na náměstí Jiřího z Poděbrad se bude konat tradiční farmářský (!) trh. V Praze jsem byl sám a tehdy padla na mě podzimní touha procházeti se nepoznán ulicemi. Na trhu se měla podávat svatomartinská husička s knedlíkem a zelím a k pití měla být krom jiného hojnost svatomartinského vína z různých koutů země. I, což se nepodívat tam.

Ulice byly vlhké a moje kroky zvolna odpočítávaly čas našich životů.

Blížil jsem se parkem do cíle a už z dálky mě rozrušoval tlumený hlahol davu, který se s posledním rohem domu naplno projevil. Na volném prostranství se mezi maličkými stánky, zásobovacími vozy a výzdobou hemžily stovky, ba tisíce lidí. Co se z dálky zdálo jako místo, kde je mnoho zábavy, místo, kde se lidé spontánně setkávají, bylo po bližším ohledání malým peklem, pečlivě připraveným, nebo zcela nepřipraveným. Byla to past, ve které probíhal lov lidí na lidi. Při vstupu byl člověk vtažen do proudu pomalého posunu ve směru konzumu (proti směru hodinových ručiček). Nejprve bylo nutné, aby si zákazník zakoupil poukaz, za který mu bylo darováno víno k ochutnání zdarma. Na výběr bylo ke koupi i ze dvou tvarů propagačních sklenek, ke kterým bylo možno za příplatek zakoupit i rozkošný a velmi praktický plastový držáček skla na krk, který vzhledem k rychlosti posuvu byl velkou úsporou energie. (Na druhou stranu tento bylo nutno používat jen při velmi pomalé chůzi, aby se držitel nepocintal, a tak tato utilita jen zhoršovala situaci.) Pokud chtěl člověk ochutnat některý z mnoha druhů vín, musel nejprve vystát velmi pomalu postupující frontu, jejíž konec se v davu jen velmi obtížně rozeznával. Dokončil- li milovník vína tuto křížovou cestu, bylo mu do sklenky po předložení poukazu nalito degustační množství tekutiny z kvašeného vína a výsledek zaznamenán na kartičku. Po vypití pololoku vína byl nucen vyhledat nový konec fronty. (Osobně se domnívám, že se na této oslavě nedalo opít za celý den, protože pomalost čekání značně převyšovala rychlost střízlivění.)

Celé herní pole se točilo kolem obrovského obdélníkového stanu, kde bylo možné za patrnou sumu zakoupit pár knedlíků se zelím a kouskem husího masa, to vše s plastovým táckem a plastovým příborem. Pokud si zájemce urval volné místo k sezení, nebo alespoň klidné místo k stání, mohl se spokojené najíst. Celé toto drama připomínalo muslimské obcházení Kaaby, ovšem spojené s konzumací.

Já jsem neměl sebemenší touhu se v klidu najíst, ani si užívat pokojnou atmosféru trhu jako aktivní účastník. Raději jsem sledoval probíhající hru tohoto lidského hmyzu. Ježto jsem nebyl hnán žádnými touhami a protože jsem nepospíchal, byl jsem , jak soudím, dle mého pozorování, snad jediným návštěvníkem, který si oslavy užíval skutečně. Pravda, nezdržel jsem se dlouho, jen asi tři čtvrtě hodiny, než jsem obešel celý asi dvěstěmetrový kruh a vstřebal, co bylo k vidění. Cestou potkával jsem také stánky s uzeninami a domácím pečivem, možná i s nějakými suvenýry.

Co však ke konci cesty upoutalo moji pozornost byl podivný plastový objekt se dvěma nosům podobnými výstupky, kolem něhož byla mokrá a blátivá zem. Nikdy jsem nic takového neviděl a tak jsem se na chvíli zastavil a v duchu se sám sebe ptal, co jen to je. V tu chvíli se k tomu přichomýtl nějaký pán ve středním věku se sklenkou v ruce a začal to zvědavě okukovat. Pán měl dlouhé vlnité vlasy a bodrý obličej. Po chvilce váhání začal sklenku nasazovat na jeden z nosů, pak zatlačil. Nic se nestalo. Opět se chvíli zamyslel a poté již jistěji nasadil sklenku na druhý z nosů a znovu zatlačil. V tu chvíli z druhého nosu vystříkl proud vody a zasáhl procházející starší nesympatickou matronu, která klevetila se stejně nesympatickou přítelkyní, jak jsem zaslechl během pozorování onoho pána. Pán si zásahu nevšiml a tak během toho co s uspokojením nasadil sklenku na první nos a zatlačil rukou na druhý nos, neslyšel vzteklé nadávky  a neviděl nevraživé pohledy starých rachejtlí.

A tak jsem tehdy pochopil co je to mýtko na sklenky. A protože jsem již byl u konce trhu a já již vše seznal, odešel sem si dát pivo do nedaleké Kaaby. A uvažoval o velikosti a tvaru mýtka, které by smylo veškerý balast města a světa.

 

6.1.2013  (upr. 10.1.2013)
Čtení na dobrou noc. Aneb vaše pravidelná dávka emocí.

V noci policie změní značení zón pro parkování ve všech větších městech. Zítra soudy odešlou složenky k úhradě pokut a poplatků za správní řízení.

V noci, přesně ve dvacet dva dvacet, každý všední den, cítím cvaknutí ve své páteři v oblasti krku. Nahmatal jsem v těch místech podivný výrůstek. Na internetu psali, že je to Sullivanův výběžek.

Kamarád si omylem do nohy zabodl nůž, a protože z něj teklo krve jako z vola, dostal strach, že si poranil šlachy. Zavolal proto ambulanci. Ty s ním sepsali několik papírů, aby bylo všem jasný, že ho prohlédli a řekli, že ho odvezou, ale nevěděli, jak ho dostat ven do přízemí přes všecko to harampádí na pavlači. A tak si vymontoval násadu z koštěte a dobelhal se do sanitky. V nemocnici ho doktor seřval, co že tam leze s takovou malicherností. K doktoru už asi nikdy nepůjde. A sanitka i s personálem je tak také příště celkem zbytečná, protože papír si může napsat sám.

Na českou republiku se řítí obrovská vlna tsunami. Sdělovací prostředky vysílají s několikadenním předstihem. Proto je tato informace bez informační hodnoty.

Přední výrobce kalkulaček, výpočetní techniky a inženýrského softvéru odeslal vadnou várku výrobků do strategických konkurenčních zemí. Počítačky s určitou pravděpodobností podhodnocují nebo naopak nadhodnocují výsledky. Program je vymyšlen tak, aby se snížila pravděpodobnost odhalení na nulu. Nepatrné chyby ve výsledcích způsobují hospodářské škody v řádech miliard.

Bezdomovci nepracují a nezaslouží proto soucitu. To, že jejich ruce jsou hrubé, rozpraskané a špinavé nemá výpovědní hodnotu. To, že jejich kolena jsou poškozena od klečení a játra od pokusu zvládnout sociální vyčlenění, také nic neznamená. Že mrznou na ulici a strádají samotou nic neznamená. Nepřispívají nijak občanům tohoto státu a neplní státní kasu. Ba co víc, nevykazují ani žádnou spotřebu.

2013: Je třeba omezit sprostá slova v běžné hovorové mluvě. Nemají kladný vliv na výchovu naší mládeže a kvalitu života svobodných – pracujících občanů! Zvětšují rozkol mezi již tak dost znesvářenými skupinami obyvatel naší země. Je třeba zvýšit bezpečnost lidí a zbavit je příživníků ze slamů. Nesmí docházet ke kontaktu svobodných občanů s lůzou. Zvyšuje se tak jejich nepokoj a jak kvalita práce, tak spotřeba nám klesá.

2014: Ministerstvo vnitra zřídilo nezávislé odborné komise pro kontrolu řeči, samozřejmě je dále nutné, aby do budoucna na tento orgán bylo přímo navázáno ministerstvo školství a směrnice byly plynule a pozvolna implementovány do výukového systému.

2018: Jelikož se v jistých podnicích stále ilegálně, a to v hojné míře, dokonce programově, hovoří sprostě, navrhujeme zpřísnění trestů.

Dnes byla dopadena organizovaná skupina příživníků, která se dlouhodobě nepodílí na demokratických principech svobodného fungování státu. Vedou protistátní řeči a vnáší tak nejistotu do müslí lidí. Premiér toto jednání ostře odmítl, svolal bezpečnostní radu státu, která navrhuje nejvyšší tresty.

Wikileaks: Agent Emoney („Eman“): „Dnes v dopoleních hodinách byl sledovaný J.V. zaznamenán. V řeči mimo jiné uvedl ‚… a odmítám se zadlužit! Bůh krmí každou bytost zdarma. Zaseješ jedno zrno, dostaneš deset. A my? Dáš sto a dostaneš osmdesát. ...‘. Skuteková podstata byla naplněna zejména ve věci příživnictví a domnívám se, že jde i o šíření poplašné zprávy, protože, jak je zřejmé, bůh prostě není. Připuštění jeho existence přináší nové varianty názorů. Materiály odesíláme kompetentním složkám. Jde o těžký případ a doporučujeme proces ponejvíce zkrátit. Doporučujeme, pokud to bude jen trochu možné, přímé zmizení“

Blesk 1.únor: Známý pornoherec Jaroslav Varlata dnes zmizel neznámo kam.

Aha 3.únor: Jaroslav Varlata byl nalezen mrtvý na půdě domu svého přítele. V dopise na rozloučenou uvádí, že se v žádném případě nepodílel na podporování svobody pro všechny a nikdy nebyl pro individualitu jednotlivce, neboť je jasné, že takové anarchistické myšlenky přiživují pouze nevoli lůzy a způsobují neklid svobodných občanů zvětšením jejich názorového portfolia. Šlo mu prý jen o svobodný sex za peníze, v lásku nevěří. Popsal, že odešel ze světa dobrovolně (nešťastné manželství). Jeho ťělo bylo zpopelněno na úkor státu.

Byl vyvinut nový druh hada.

Dnes mi můj malý syn ukázal úžasnou věc. Přišli s kamarádem náhodou na to, že komár, kterého zabili je feromagnetický. Komára zabili u nás v pokoji a přinesli mi to ukázat. Sám jsem to několikrát zkusil dnes u řeky na rybách, ale tam se mi to nepodařilo, komáři na magnet nereagovali. Je to zvláštní. Zkusím upozornit entomologický ústav.

Z ústavu mi poslali odpověď, že se jedná o známy jev, kdy magnet reaguje na zvýšený obsah železa v lidské krvi. To mě dost uklidnilo, jinak už jsem začínal věřit těm hloupostem o nanobotech a odposleších.

Zdá se mi, že toho psa moc krmíš, dnes ráno mu vyhřezla střeva, když neopatrně seskakoval ze schodů. Začal sebou cukat a pak přestal. Zavolal jsem na něj psí pohřební zaopatrovnictví. Bylo mi ho líto a nemohl jsem se na to koukat. To byla snad smrt nebo co.

Líbí se ti moje nové kalhoty s kapucou? Čekal jsem celý rok, abych měl stejnou barvu jako ti co pracují v Koitu již víc jak rok. Nováčků bylo málo. Jsem rád, že mám těď alespoň nějakou jistotu. Co mi to dalo práce a stresu. Dobrovolně jsem pracoval šestnáctky i v neděli. Konečně dostanu přidáno, takže zbude i něco ušetřit. Dokonce jsem dostal výhodnou nabídku na firemní hypotéku na družstevní byt nedaleko průmyslové zóny. Konečně nebudu muset dojíždět do práce. Ovšem budu to teď mít daleko na nákupy. Nákupní zóna je pět kilometrů po dálnici.

 

5.11.2012
Matky (příběh z 21. století)

Už o tom slyšel od přátel, ale tak nějak se zdráhal tomu uvěřit. Postupem času o tom slýchal stále častěji. Jednalo se o útržky náhodných rozhovorů - třeba v tramvaji nebo v čekárně u lékaře. Pomalu se smiřoval s faktem, že se to asi skutečně děje. Nakonec... proč ne? Svět se mění, přizpůsobuje se potřebám společnosti. Tak to vždycky bylo a bude.

Tyto změny se dějí pomalu. Jde o takový plíživý proces, který není na první pohled znát."Třeba jako když rostou vlasy," řekl si. "No jo, ale když mi přerostou vlasy... tak. Tak jdu k holiči a je to! Jenže svět k holiči jít nemůže," zakroutil hlavou. Zaplatil za oběd a vyrazil domů. Šel víceméně po paměti a přemýšlel o novém stavu věcí.

Zastavil se až u vstupu do starého parku v centru města. Vzpomněl si na maminku. Chodívali tam spolu celé jeho dětství, schovával se v dutinách stromů a tu a tam vybafl na páva, který se majestátně poflakoval kolem. "Tenkrát byl svět ještě v pořádku," pomyslel si a z nostalgie vstoupil do parku svého dětství. Jenže: Svět se změnil.

Pávy dávno odvál čas, Maminku vlastně taky. To ovšem neplatilo o skupině asi třiceti matek, které okupovaly park. "Takže je to pravda," uvědomil si. Tyto matky si byly podobné jako vejce vejci. Všechny byly oděny do elastických souprav, na hlavách měly čelenky, na nohou sportovní boty.

Přejel mu mráz po zádech.

Všechny ženy měly povislá ňadra a neforemná břicha. Přiléhavý oděv to jen umocňoval.

Podlamovala se mu kolena.

Vžechny ženy byly rudé v obličeji.

Ztrácel pevnou půdu pod nohama.

Všechny ženy s sebou měly děti. Žádné nebylo starší dvou měsíců.

Rozbolela ho hlava a vyschlo mu v ústech.

Všechny ženy používaly svá robátka jako sportovní náčiní. Jedna jako činku, druhá jako závaží na záda při dělání kliků, dvě si dokonce dětmi i házely.

"Takže je to pravda," řekl si ještě jednou. Rychle opustil místo, kde organizované skupiny žen používaly děti k tomu, aby vypadaly jako ve dvaceti. Ještě velmi daleko bylo slyšet zvuk, který mohl připomínat veselý zpěv pávů. Jenže pávy odvál čas. To jen děti plakaly nad počínáním vlastních matek.

Svět se mění.




⇡nahoru⇡