|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 21. 10. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
Hoď to do ohně (poezie, Woyta) • Stromočlověk (poezie, Woyta) • Bouře je na spadnutí (poezie, Woyta) • Podivná místa (próza, Woyta) • Jdi za světlem (fotografie, Woyta) • Otevřené srdce (poezie, Woyta) • Oblačný klobouk (próza, Woyta) • Nastavuji světu otevřené dlaně (poezie, Woyta) • Podzimní hrátky (poezie, Woyta) • Větrná pouť (poezie, Woyta) | |
|
Silnicí, nad níž vítr mocně duje, hučí a třese stromy v zahradách, se sluncem v zádech kráčím od města stále dál.
Blátem, vyjetou cestou v křovinách jdu jen co noha nohu mine. Divoký příboj větrný ještě neustal.
Než dojdu tam nad vsí ke křížku, můj větře, nesraz mne do kaluží! Nejsem ti o mnoho víc než pírkem. Vím, že jak s tenkým stéblem trávy, rád by sis i se mnou hrál.
Za vesnicí vidím, že na autobus se nedostanu. Přes cestu teče rozvodněná řeka Vítr se zklidnil a jen drobné vlnky po rozlité vodě přes silnici hnal.
Zase šlapu mezi poli proti větru i slunci, které se sklání. Můj věčný úkol - přijmout i to, čeho bych se nenadál. |
|
|
Podzime, obarvil jsi každý lísteček vínově, oranžově, žlutě, na růžovo. Potom s lehkostí jsi do všech foukl a rozházel je po cestách. Směješ se tomu jako malý kluk, brouzdáš se v nich, s větrem se divoce točíš a tančíš, šlapeš v blátě a skáčeš do louží. Studenýma rukama po kůře hladíš stromy, chodíš po hájích a vůbec ti nezáleží, jestli jdeš v plískanici, anebo se sluncem za zády.
Když se pak šeří, jako lesní zvíře zahrabeš se do listí, ukolébán hlubokým tichem, do kterého zní jen jedna ptačí písnička, po celou dlouhou noc sladce sníš. |
|
|
S tím málem, co vím, a se vším, co mám v duši nastavuji otevřené dlaně.
Nabízím. Ber si, světe.
Na oplátku mi postačí jen malá útulná bouda, pevně vystavěná na vysoké hoře, blízko slunci, odkud přehlédnu všechny zmatky, kde přečkám všechny bouře. |
|
|
Vyšel jsem si vpodvečer na procházku. Hřejivé slunce se začíná pomalu sklánět a na bleděmodré obloze se rýsuje kouřově našedlý mrak. Svým tvarem mi připomíná klobouk, pokrývku hlavy pro jakousi neviditelnou obryni. Na cestě zapadlou uličkou mezi zahradami nepotkám nikoho, jen jednu mourovatou toulavou kočku. Oblačný klobouk se blíží, tmavne a mění podobu. Není již kloboukem: spolu s dalšími mraky vytváří na nebesích nejprve hory, pak příboj, vzdouvající se vlny, šplíchající pěnu a tříšť na rozbouřeném oceánu. Pak opět šedomodré pohoří, nad jehož vrcholky se rozplývá bílý dým. Sedím v trávě. Nechávám doznívat poslední tóny večerního ptačího koncertu. Slunko zezlátlo, siluety stromů černají. Ve vsi liduprázdno. Na hlavní ulici ani noha. Ani vítr nezafouká. Stéblo se nepohne. Absolutní klid. (ves Hrubý Jeseník u Nymburka, 8. 8. 2020) |
|
|
Nemám dar rozumět ptačím řečem ani nerozluštím, co do listí je vepsáno.
Ba ani kresba v kůře starého dubu své taje nejskrytější mi nevydá.
Jediné, co v tomto okamžiku mám, je otevřené srdce.
Tak aniž bych cokoli chápal, nechávám v sobě znít každý tón. Aniž bych nad něčím hloubal, dívám se.
Aniž bych se snažil svět jakkoli uchopit, skutečně a jemně se ho dotýkám.
Pak jen našlapuji na dlažbu cesty, veškerá slova nechám odplynout a tiše v duchu... prvá... druhá... prvá... druhá... doby počítám. |
|
|
|
|
|
(záznam snu) Nemám tušení, kde jsme se tam vzali. Já a máma stojíme na chodbě jakéhosi domu. Vlevo dolů, napravo nahoru vedou schody a středem jezdí výtah. Přivolám ho. Nakládám do něj pár věcí, které jsme kdesi koupili. Při tom si všímám dvou zvláštností. Za prvé, že poschodí tohoto domu jsou zřejmě očíslována naopak - první nejvýš, nejníže šesté. Za druhé, že výtah, ač prostorný, mě i mé věci najednou neuveze. Natáhnu tedy ruku ke tlačítku s číslem 5 a vycouvám. Dveře se zavřou, kabina vyjede o patro výš. My dva musíme po schodišti. Nahoře zjišťujeme, že naše věci ve výtahu nejsou. Jakási paní, která tu právě uklízí, nás posílá do krátké, neosvětlené chodby. Za ní se všechno mění: už žádná obytná budova, ale nejspíš nemocnice. Ne, nechci tu strávit ani jedinou minutu. Z místnosti, kde zní přes sebe několik hlasů, procházím ven. Vítá mě liduprázdná křižovatka dvou dlážděných ulic. Jsou tu i koleje pro tramvaj, ale nikde nikdo. Dokola jen les. Šikmo napravo stojí nějaká chátrající budova. Veliký dům - oprýskaný, okna vymlácená. Přesto mě právě do těch míst něco táhne. Přijdu blíž, nahlížím rozbitým oknem do prostorného pokoje. Holé stěny pestrobarevně pomalované, na podlaze kaluž vody. Nic víc. Ke svému úžasu záhy shledávám, že i b takovém příbytku, co div nehrozí zřícením, někdo žije. Ze dveří vyjde mladý muž, asi tak můj vrstevník, vysoký, hubený, celý v modrém oblečený. Zve nás dál, do svého podivného království. Chvíli jsme pobyli v šerých zákoutích, pak dáváme se na cestu dál. Slunce se sklání k západu. Starý dům necháváme za zády. Dál? Něco se muselo stát. Něco zlého, co už navždy zmizelo v zapomnění. |
|
|
Ještě ti svítí slunce, ale dešťový mrak je čím dál blíž. Ještě v dáli září kostelní věž proti šedomodré stěně z padajících vod.
Ještě je plno ptačího prozpěvování, už s hukotem se vítr zvedá. Ještě se díváš na stráň posetou fialkami, rozhlížíš se po zahradách se zlatými dešti, ale už vyčkáváš napjatě, kdy zaduní vzdálený hrom, zabuší na tebe kapky.
Jedna z prvních jarních bouřek město jen těsně mine. I ten déšť pomine, oblaka se rozestoupí, zůstane jen bledý závoj, kterým je slunce zahaleno jako nevěstina tvář.
Kdo však je ženichem a kdo princeznu zlatovlasou v nebeském chrámu dovedl před oltář? |
|
|
V jarním deštíku pod modrým paraplíčkem na chvíli se městu vzdaluji.
K domům zády, odcházím do polí úvozem, kde rozkvétají trnky, kde se břízy pnou k šedivým mračnům, kde stromy zeleně obrůstá mech a svěží mladé lístky se začínají rozvíjet.
Šlapu po blátě a vlhké trávě, na paraple kapky pleskají a ptačí zpěvy nekončí.
Mohl bych se otočit, jít zpátky, kde to znám. Mohl bych zmizet jako pára, rozplynout se v povětří.
A mohl bych se navždy zastavit, proměnit nohy v kořeny, paže ve větve, vrůst do hlíny a celý se nechat smáčet deštěm, obalit se sněhobílým kvítím jako planý ovocný strom, bělostná trnka na tiché mezi.
Jen kdesi v horní části kmene zbyly by dvě podivné okrouhlé skvrny a pod nimi narůžovělá jizva jako dvě oči a ústa ve věčném úsměvu. |
|
|
To dobré, čím si jsi neochvějně jist, |
|
⇡nahoru⇡ |
