To dobré, čím si jsi neochvějně jist,
co se ti jeví jako samozřejmé,
hoď do ohně a popel
nasyp do pramene.
Náhle zjistíš,
že stojíš ve vybydleném domě.
Náhle shledáš,
že nevidíš nic než černý dým,
že marně lapáš
po vzduchu.
Že z nevděčného nerozumu
podpálil jsi vše,
ba i sebe.
Najednou
už se jen z výšky smutně díváš
na trosky a sebe v nich,
na promarněné dary,
na to, co zbylo
z pokladu života,
který se ti zdál
příliš
obyčejný.
Najednou
chtěl bys zase vidět krásy světa,
chtěl bys všechno zpět,
volně, zhluboka dýchat.
Nedohoníš bycha.
