Blázni.cz - dobrý kanál

Laco Pesić byl OSVČ, dělal na sebe – už celé dopoledne. Po výtečném obědě, ke kterému měl něco, co si ohřál v té jejich mikrovlnce, se vrátil ke své práci. Chvíli prsty míhal a chvíli jimi svíral, střídal své zajímavé jemné nástroje a různě se u toho nakláněl. Minula druhá. Pan Laco si promnul chřípí, utřel prsty do zástěry a vstal a odešel z dílny a za chvíli, když ztichly zvuky nádobí, začala kuchyni, chodbu i dílnu plnit rychlovarná konvice, tím, co vydávala – svým hučením. Když zabublala a sklapla, Laco zalil hrnek s kafem, ten zasyčel a zakouřil. Za Lacem, který šel s hrnečkem, šel ještě oblak páry. Laco se posadil, upil kafe, tak aby sebe ani své dílko nepobryndal, odložil hrneček na jeho dlouholeté místo, rozdrtil zuby pár zrnek kafe, jež mu na nich ulpěla, pevněji sevřel hlavičku a začal trpělivými drobnými zářezy a záseky dotvarovávat nejjemnější rysy. Občas se zahleděl na fotku, jíž měl připevněnou na stojánku na svém stole. Chvílemi hekl, chvílemi až vzdychl a v chvíli uvolnění mezi jednotlivými soustředěními si hřbetem té své méně šikovné ruky utíral čelo. Pot z čela se lepil na zápěstí a záprstí a drobné hoblinky a pilinky ze zápěstí a záprstí ulpívaly zas na čele. Pan Laco dál pracoval, byl nad svým dílem sehnutý a zvenčí se do příměstské vilky natahovalo příšeří.

Pomyslel na rádio a ukecaný žurnál, ale ani to nepouštěl, voni mu beztak nic hezkýho nezahrajou: budou mluvit vo bouračkách a vo počasí a pak tam vleze zas na půl hodiny nějakej politik. Žralo by to elektriku, a ještě by to rušilo. Pracoval dál a když už na to neviděl, zapnul si lampičku, aby viděl zas jako dřív. Dílo se mu dařilo; byl už skoro hotový.

Klaply boty, jak když vyjdou schody, zachrastil klíč v zámku, cvakla klika, zachroustaly drsné žíně staré rohožky, dobře namazané panty způsobily, že se vchodové dveře otevřely skoro nehlučně. Ozvalo se brnknutí poutka kabátu o háček věšáku, lupnutí papučí z botníku na lesklou podlahu a vzápětí stojí v pracovně v celé své věkem prověřené kráse paní Vera Pesić a ptá se muže, hned jak se pozdraví, tak co karpál, nezlobil, jak se ti dnes dělalo?

Šlo to. Už mám skoro hotovo, říká a pozvedne figurku Mikuláše k manželčině tváři. Pozoruje, jak se tváří, zpod svých dioptrických brýlí.

Ty vousy – jsem se snažil, aby byly spíš takový podlouhlý, ale zase mi vyšly takový jako chundelatý.

Jé, to je bezvadný, je krásnej, řekne manželka, vezme figurku do ruky a hladí dlouhý huňatý plnovous.

Samozřejmě ho ještě musím zezadu zabrousit – a tak, řekne Laco Pesić a když si opatrně předají figurku z ruky do ruky, sáhne po nejjemnějším smirkovém papíru, který má.

Ani se neptá své paní, jak bylo v práci, usmála by se a odpověděla: Tovíš, jako na pracáku.

Kafe jsi měl? Ozve se z kuchyně její hlas, doplněný kulisou pohybujícího se nádobí.

Jo, měl, řekl pan Laco a vrátil se k dílu; začal zezadu brousit Mikuláše, pomalu, zkušeně a pečlivě.