Blázni.cz - dobrý kanál

Jan Hitler

Tento mnohem méně talentovaný bratr Adolfa,

o kterém mnozí tvrdí, že nikdy neexistoval

a že se jedná pouze o kolektivní halucinaci

alkoholem zdecimovaných dezolátů z klubu Paliárka,

byl můj nejlepší kamarád.

 

Od té doby, co se prvně pohnul v děloze,

vedl velmi pohnutý život.

Často trpěl na zánět střevního ucha,

ve škole měl samé trojky

se svými homosexuálními spolužáky,

při tělesné výchově nepřeskočil ani kozu

paní učitelky,

a jelikož byl krotký jako beránek,

znásilnil ho zoofil.

Bolelo ho to jako prase.

 

K jeho zplození došlo nešťastnou náhodou,

když jeho matka, Klára Hitlerová,

zakopla a upadla řitním otvorem na panenku Barbie,

v jejíž vlasech se nacházelo zaschlé sperma Aloise Hitlera

(popis jeho deviantních masturbačních hrátek

by však přesahoval rámec této vědecké práce),

načež poslední umírající spermie

pronikla skrz Klářin hemeroid

přes krevní řečiště až do dělohy.

Skutečný zázrak přírody!

 

Měl jsem připravenou podrobnou studii o jeho psychologickém profilu,

ale její jediný originál mi na Paliárce spadl do záchodu.

Když se ho Salát snažil vypáčit, vykloubil si rameno,

Lukáš, který mu chtěl poskytnout první pomoc,

se smíchy pomočil,

načež jsem po tekutém obsahu jeho měchýře uklouzl

a úderem o záchodovou mísu si perforoval lebku,

díky čemuž jsem přišel o celý frontální lalok.

 

Pouze útržkovitě si vzpomínám na několik střípků z jeho života

(neboť mám v lebce ještě několik střípků z té keramické záchodové mísy):

– jedním okem byl krátkozraký a druhým dalekozraký,

– na zavázání tkaničky potřeboval obě ruce, zuby a jednu nohu,

– v dětství si při pouštění draka pustil žilou,

– jednou se snažil uhasit požár hasákem,

– neúspěšně zaváděl stanné právo ve stanu,

– aby přivedl vodu do varu, musel ji ohřát na 140 °C,

– když chtěl v hospodě točené pivo, přinesl si videokameru,

– zkoušel se živit hraním na bicí, ale přišel na buben,

– jeho erekce vydržela pouhých 18 vteřin.

 

Měl jsem prorocký sen, v němž jsem ve vajíčku Kinder Surprise

našel embryo jeho klona.

Poprosil jsem Elišku, zda by ho nedonosila ve svém Lukášem zdevastovaném lůně.

Nadšeně souhlasila.

Když jsem jí o svém snu říkal,

tak už ale nesouhlasila.

Nevadí, máme chloroform...

Můj plán má ovšem trhlinu, neboť v kindervejcích 

nacházím pořád jen samé debilní hračky!

Je to sabotáž!

Spiknutí všech světových mocností!

Nechtějí, aby se svět dozvěděl krutou pravdu, že shthrixjshekdbpnhld

 

[Autor byl na tomto místě zlikvidován Ilumináty. Text je tedy publikován "post mortem" a jeho ostatní části se nedochovaly.]

Den pana Pesiće

 

Laco Pesić byl OSVČ, dělal na sebe – už celé dopoledne. Po výtečném obědě, ke kterému měl něco, co si ohřál v té jejich mikrovlnce, se vrátil ke své práci. Chvíli prsty míhal a chvíli jimi svíral, střídal své zajímavé jemné nástroje a různě se u toho nakláněl. Minula druhá. Pan Laco si promnul chřípí, utřel prsty do zástěry a vstal a odešel z dílny a za chvíli, když ztichly zvuky nádobí, začala kuchyni, chodbu i dílnu plnit rychlovarná konvice, tím, co vydávala – svým hučením. Když zabublala a sklapla, Laco zalil hrnek s kafem, ten zasyčel a zakouřil. Za Lacem, který šel s hrnečkem, šel ještě oblak páry. Laco se posadil, upil kafe, tak aby sebe ani své dílko nepobryndal, odložil hrneček na jeho dlouholeté místo, rozdrtil zuby pár zrnek kafe, jež mu na nich ulpěla, pevněji sevřel hlavičku a začal trpělivými drobnými zářezy a záseky dotvarovávat nejjemnější rysy. Občas se zahleděl na fotku, jíž měl připevněnou na stojánku na svém stole. Chvílemi hekl, chvílemi až vzdychl a v chvíli uvolnění mezi jednotlivými soustředěními si hřbetem té své méně šikovné ruky utíral čelo. Pot z čela se lepil na zápěstí a záprstí a drobné hoblinky a pilinky ze zápěstí a záprstí ulpívaly zas na čele. Pan Laco dál pracoval, byl nad svým dílem sehnutý a zvenčí se do příměstské vilky natahovalo příšeří.

Pomyslel na rádio a ukecaný žurnál, ale ani to nepouštěl, voni mu beztak nic hezkýho nezahrajou: budou mluvit vo bouračkách a vo počasí a pak tam vleze zas na půl hodiny nějakej politik. Žralo by to elektriku, a ještě by to rušilo. Pracoval dál a když už na to neviděl, zapnul si lampičku, aby viděl zas jako dřív. Dílo se mu dařilo; byl už skoro hotový.

Klaply boty, jak když vyjdou schody, zachrastil klíč v zámku, cvakla klika, zachroustaly drsné žíně staré rohožky, dobře namazané panty způsobily, že se vchodové dveře otevřely skoro nehlučně. Ozvalo se brnknutí poutka kabátu o háček věšáku, lupnutí papučí z botníku na lesklou podlahu a vzápětí stojí v pracovně v celé své věkem prověřené kráse paní Vera Pesić a ptá se muže, hned jak se pozdraví, tak co karpál, nezlobil, jak se ti dnes dělalo?

Šlo to. Už mám skoro hotovo, říká a pozvedne figurku Mikuláše k manželčině tváři. Pozoruje, jak se tváří, zpod svých dioptrických brýlí.

Ty vousy – jsem se snažil, aby byly spíš takový podlouhlý, ale zase mi vyšly takový jako chundelatý.

Jé, to je bezvadný, je krásnej, řekne manželka, vezme figurku do ruky a hladí dlouhý huňatý plnovous.

Samozřejmě ho ještě musím zezadu zabrousit – a tak, řekne Laco Pesić a když si opatrně předají figurku z ruky do ruky, sáhne po nejjemnějším smirkovém papíru, který má.

Ani se neptá své paní, jak bylo v práci, usmála by se a odpověděla: Tovíš, jako na pracáku.

Kafe jsi měl? Ozve se z kuchyně její hlas, doplněný kulisou pohybujícího se nádobí.

Jo, měl, řekl pan Laco a vrátil se k dílu; začal zezadu brousit Mikuláše, pomalu, zkušeně a pečlivě.