Blázni.cz - dobrý kanál

VII.

Kapitola pátá: Ona je ta, do které se zamiluje On. Ona je ta, která spojí staré s novým.

Lana se otočila jestli jí někdo nepozoruje prosklenými dveřmi, potom  otevřela zásuvku stolu a vytáhla kájo, které tam do té doby leželo. Její otec je vysoký manažer pěstírny, koordinuje a řídí, a má přístup ke káju. Kájo se dá šňupat. Kájo je zakázané, ale všude tolerované. Její srdce bušilo, když odsypávala prášek do krabičky od zápalek, ohlédajíc se vzrušeně za sebe. Konečně měla dost, zbytek vrátila na původní místo a zavřela zásuvku.

„Lo!“,ozvalo se z kuchyně. Lana se leknutím zachvěla.

„Dej prosimtě to nádobí do myčky.“

Vydechla a šla do kuchyně.

Jaký by to asi bylo mýt nádobí v ruce, jako to dělala ještě její babička, říkala si v duchu, když skládala do přihrádek talíře a sklenice. Jaký by to bylo, kdyby jim doma tekla voda z kohoutku. Mají jenom interaktivní sprchu s počítačem, obrazovkou a kamerou, myčku a vodu k pití si kupují balenou. Jaký by to bylo koupat se ve vaně, běželo jí hlavou, zatímco si její samolibá matka ozařovala obličej paprsky L. El jako lovely.

„Musim si koupit nový šájner, tenhleten ňák divně hučí…“

Měla hotovo, podívala se z okna a ujistila se, že krabička je v kapse. Vykročila.

„Jdu ven za Evou.“ přiškrtila větu mezi dveřmi.

„…v Edenu mají myslim zrovna v akci šájner od Popa…“

To už Lo neslyšela, šla zrychleným krokem podél chromových a skleněných stěn domu. Pípla, brána komplexu se otevřela. Vyšla ven, na ulici byl stín, nebylo tam okrasné osvětlení, nasedla do taxíku, který stál před domem.

„Stará čtvrť, Most setkání“ řekla do mluvítka, když zastrčila kartu do terminálu.  

Centrum bylo plné lidí. Létající reklamy byly všude. Hologram v taxíku také cosi oznamoval. Sáhla si do kabelky, vyndala si dispenzr a vhodila do pusy pilulku antikoncepce. Pak si šáhla do kapsy pro krabičku s kájem a uložila to do kabelky.

Bylo jedenáct hodin dopoledne, dnes vstala poměrně brzo.

Projížděla asiatskou čtvrtí a napadlo jí jaký to asi bylo, když ještě ženským rostly prsa. Muselo to být namáhavý, nosit na hrudi těžké kusy tuku, a usmála se, když si vzpomněla na obrázek nahatý ženský s velkejma prsama, kterej jí poslala Dora. Bylo to směšný, ale zároveň zajímavý a tajuplný. Jaký to asi bylo, a že jim to nepřišlo divný.

„Most setkání,“vyrušilo jí mluvítko a blikající terminál.

Vystoupila. Ovanul jí příjemný větřík. Tady bylo světlo. Podívala se dolů na řeku a na stromy na břehu. Pak se vydala dolů…

…dolů pod most, mezi odpadky, potom po žebříku, na schůdky, než se dostala na plošinu. Byly tam, dveře byly otevřené a slyšela hlasy. Usmála se, když uviděla, že je tam i on, Čáp, pitomec, co si čte pořád něco o indiánech, jedinej kluk ze školy, kterýmu rostou fousy…Zajímal jí. Kvůli němu ukradla kájo i když ani nevěděla k čemu se používá, a aby si nemyslel, že je připosraná…

Uviděl jí, hned jak vešla, zajímala ho, její najivní nepředpojatost a bezelstnost, byla jediná, která se nepřetvařovala, byla jediná, která byla tak zvědavá, že by mohla překonat hranice…

Představoval si jí s prsy, představoval si jí, jak by vypadala, kdyby si nechala narůst dlouhý vlasy, představoval si jí nahou…

Beze slova šáhla do kabelky a s vítězným úsměvem mu podala krabičku.

Podíval se jí do očí. Byly hluboké a temné, nebyly prázdné. Byly přirozeně sebejisté a zvědavé.

Usmál se: „Od tatínka?“

„Od maminky!“upustila krabičku na improvizovaný stůl ze staré televize. Trocha prášku poprášila sklo obrazovky.

V tu chvíli se mezi ně přiřítil Filip.

„Jé kájo!“ Seškrábl obratně ukazovákem, ujistil se pohledem, jestli může, a libě šňupnul.

„Ááách, fmf! “

Jejich pohled se přesunul na Filipa.

Konečně se dozví jak to působí…

Chvíli se nic nedělo, potom se na tváři vousáče objevil úsměv: „Kukolo, mandu kaho čhave!“ Podíval se na Čápa.

Tváře mu zrudly a vousy se naježily.

„Duko nango phačo inuvágoš,“odpověděl Čáp a okamžitě oba vyprskli smíchy.

Ona nechápala nic, zhola nic.

Western

Dáma v nesnázích

na kolejích.

Pevně spoutaná a připoutaná.

Tlustý provaz se kolem ní vine jako had.

Jako provaz, kterým jsou obtočena těla dam v nesnázích v kreslených filmech.

Prostě jí čouhají jen nohy a hlava, aby mohla křičet.

Pomóc

Ta dáma má šaty jako ta paní z Tenkrát na západě,

ale vidíme z nich jen krajku, protože zbytek je pod provazem.

Pomóc

Železnice se vine průsmykem.

Spousta zatáček.

Asi ji svázal nějaký šupák a za jednou tou zatáčkou ji přivázal ke kolejím.

Klišé

Pomóc

Na místo přijíždí hrdina na koni.

Je to kovboj.

Má laso a pistoli a klobouk a všechno.

Je evidentní, že se tu neobjevil náhodou.

Dámu zřejmě zná.

Pohlédnou si do očí.

Bobe

Běto

Je to její kovboj.

Je to její princ.

Hu hů

Vlak se blíží.

K nebi stoupá kouř.

Zdroj kouře se pohybuje.

Bude tu co nevidět.

Bob otočí koně.

Bobe

Tryskem vyrazí pryč.

Je to závod s časem.

Hu hů

Rychle

Žene svého oře jako ještě nikdy.

Je oř, který neoře oř?

Asi ne.

Žene svého hnědáka jako ještě nikdy.

Jako o závod.

Je to závod s časem.

Blíží se k městečku.

Jako o závod.

Rychle

Přiřítí se na náměstí.

Seskočí z koně.

Vejde do zastavárny.

Proč?

Jsem rozptýlen mezi hvězdami

Pohazuji si s hvězdokupami.

Rukou nakreslím souhvězdí

Ústy mu vdechnu měsíční sonátu

Mezi mlýnskými koly rozmělním pochyby.

Kuchyňskými noži odříznu se od žíly

Přestávám lapat po dechu

Nasávám čerstvý vzduch

Chrchlání ze dna nitra

Probouzí plíce k životu.

Ruka nasáklá cigaretovým inkoustem

Ukazuje směrem ven.

V sametovém oparu

Zhmotním svůj sen.

Rozříznu hrdlo lahve,

Na jejímž dně leží tajenka

O mně.

(3.7.2013)

proste mladou zrzavou blondýnu s velkejma očima

vykročí do kraje holýma lýtkama

Rád bych reklamoval tuto báseň.

Vymyslel jsem ji těsně před spaním.

A zapsal si jen její jméno.

S tím, že si ráno vzpomenu.

Ale nevím ani ň.

Děkuji.

P.S.

To je fakt.

Toto není ta báseň.

I když název sedí.

Toto není umění.

Slovo

Po ránu běžím parkem

téměř bez cigarety.

Strace sedící na lavičce

dívám se do očí.

Pohybem hlavy mi naznačí směr,

kde zaklenut v sobě se válí pár opilců za křovím.

Rád bych se přidal do trojky,

ale mám zapařený kulky.

Jsem nechutný sportovec.

Představ si, že by se tvé nehty změnily v bonbóny,

kterými krmil bys hladové Rómy,

a že tvé sliny staly by se šampaňským,

které polibky dával bys ochutnat ženským...

Kdyby se dalo vydělat psaním poezie,

napsal bych tuto báseň pro peníze.

Takhle si zas můžu dovolit ten luxus

napsat ji jen tak.

(komentář redakce: Autor zde vyzdvihuje pravou hodnotu umění, která nespočívá v jeho výsledku, nýbrž v motivu, který dílo do světa vyvrhuje. Poukazuje na svobodu tohoto motivu, kterou po něm dědí samotné dílo, jakkoliv je na první pohled shodné s dílem vzniklým z motivu jiného. Tento komentář je vlastně zbytečný, neboť dílo je zde komentářem samo k sobě. Experimentální metodou dokazuje, že historie básně je od ní naprosto neoddělitelná. Kontext je to, co teprve umožňuje symbolu symbolizovat.)

(poznámka redakce: Za tuto báseň získal autor honorář ve výši 500 Kč. Báseň byla financována z peněz daňových poplatníků prostřednictvím grantu EU. Celkové náklady na projekt zveřejnění činily 1123 Kč.)

Kdyby čert neměl křídla a uměl černit

Kdyby anděl uměl dělit, ano, dělit

Kdyby hustá situace pomalu řídla

Kdyby tátové nenosili na prsou hvězdice dětí

Kdyby štěstí bylo listí a opadávalo

Kdyby peníze vymáhal vydří duch

Kdyby vydíral sběratel

Kdybychom nemluvili stručně v kuličce

Kdybychom byli plejtváci a ze zad frkali pořád stejnou repliku

Kdybychom netřídili a vyhazovali slova

Kdybychom je málokdy chytali

Kdyby „on: - “, „ona: - “, „on: - “, „ona: - “

Kdyby se on a ona zapojovali jen na chvíli

Kdyby se lidé vylidnili

Kdyby bylo zítra moudřejší včera

Bylo by teď 

Děvka jedna!

Šli za Věštkyní. Byla velice velice stará, moudrá a uznávaná. Její vědění bylo tak rozsáhlé, že tlumočila lidem poselství bohú. Vytáhli si poznámkové bločky:

,,Ó, Veleuctívaná, co máme udělat, abychom zachránili svět?''

Věštkyně se zahleděla v dál a pravila: ,, Létající škrpály nejlíp oheň podpálí!''

Překvapeně na sebe pohlédli; věděli, že Madamme hovoří zásadně v alegoriích, ale tohle bylo i přesto poněkud komplikovanější, než očekávali. Co když ale ti ostatní chápou a On sám bude vypadat jako blázen? Honem se zase začali tvářit moudře a povzneseně:

,,Ó, Převeliká, múžeš to prosím trochu upřesnit?''

- ,,Ptala jsem se čuvače, zda-li kouří papuče.'', zněla odpověď.

,,Aha.'', zatvářili se, jako by vše pochopili: ,,Děkujeme, ó, Matko Pravd, múžeš nám ještě říci, jaké bude zítra počasí?''

- ,,Rafan rafnul rafana, leč nebyla to šikana.''

- ,,Ahá ahá, zajímavé. A myslíš že se ochladí až za dlouho?''

- ,,Jablko nepadá daleko od slona,

neb byla by to pro něj úhona.

To ovšem neplatí v ostatním časoprostoru,

kde sloni i jablka padají pospolu.''

- ,,Tak to je skvělá zpráva. A mohla bys nám ještě objasnit podstatu bytí, když už jsme tady?''

- ,,Přijde vana, prudký sráz,

mroži se pod zem hrabou zas.''

- ,,Děkujeme. Teď už je vše naprosto jasné.''

,,Páni, to bylo opravdu...zajímavé.''

- ,,Ano, velmi...vyčerpávající.''

- ,,Interesantní...''

- ,,Neotřelé...''

- ,,Delikátní...''

- ,,Postmoderní...''

- ,,Popkulturní...''

- Non-konformní...''

- ,,Metafyzické...''

- ,,Anterográdní...''

- ,,Acidobazické...''

- ,,Atomické...''

- ,,Tautologické...''

- ,,Ontologické...''

- ,,Antologické...''

- ,,Agramatické...''

- ,,Grandiózní...''

- ,,Rigorózní...''

- ,,Majestátní...''

- ,,Majoritní...''

- ,,Monologické...''

- ,,Monofonní...''

- ,,Monotónní...''

- ,,Monogamní...''

- ,,Prokrastinační...''

- ,,Prohibiční...''

- ,,Prostetické...''

- ,,Protetické...''

- ,,Kakofonické...''

- ,,Utopické...''

- ,,Atopické...''

- ,,Ordinérní...''

- ,,Homeostatické...''

- ,,Homogenní...''

- ,,Perinatální...''

- ,,Ortodoxní...''

- ,,Grafomanické...''

- ,,Lymfatické...''

- ,,Asimilační...''

- ,,Autonomní...''

- ,,Patické...''

- ,,Apatické...''

- ,,Hepatitické...''

- ,,ŘEPAtitické...!''

- ,,Přesně tak!''

- ,,Moje slova!''

A všichni byli rádi, že se před těmi ostatními neprojevili jako naprostí blbci a nevzdělanci a řekli si, že příště, než někam takhle půjdou, si musí nejdříve zakouřit zakázané býlí.

V tu samou chvíli Věštkyně potáhla z dýmky a pomyslela si: ,, Zas další blbové! Kdy už to někomu konečně dojde?''

A pak ještě: ,, Nechceš - li topit se v rybníku, nauč se pít vodu z dětsníku!''

Zapadlo světlo

za čtverec domu.

Je vůbec říkat to komu?

Koupím si dveře, namaluju namodro,

prásknu s nimi nadobro.

Koupím si šátek, zavážu oči,

prý obraz skončí.

Koupím si cukr, osladím žíly,

aspoň na chvíli.

Koupím si batoh s motivem pomněnky,

dám do něj myšlenky.

Koupím si boty, roztančím nohy,

život bez bot je totiž strohý.

S hudbou v uších, s hudbou v hlavě,

cítím se hravě.

Aniž bych věděla, co je to haiku,

oblékám krajku.

Aniž bych věděla, co je to podstata,

oblékám kaťata.

Je to oblé jako dráha fotonu

Je to rovné jako výplň kartonu

Zacuchaná slova, chrčáky

Zatahaný dovnitř za páky

Okované botky do řeky na zkoušku

Okem zvědavým pozoruje rez,

Která nikdy nespí.

Nebezpečí úrazu: JEZ!

Zalezeme si do spacáku

a ten spacák obalíme strouhankou snů

Jako sloni, sloni, ta zvířata se chladí ověvem uší

A pes, ten jazykem mouchy plaší

Žvýkáním snadno prosadíš své vykání

Oni kanicové ty káňata vůbec nevnímají

Dokud se jim nepřijedou vysmát

V ponorkách na ně pak čuměj

Káňata za oroseným sklem

S obydleným šnorchlem.

V čepicích s drápamy neoprenového sokolníka

Vzhůru nohami

Mokrá kočka, tak ta je také velmi směšná

Jak sezmenší její  tygrovitost na miminum.

A tam si Hrabal pod pařezem pivo lízal

Jak to popsat…

Je to oblé jako dráha fotonu

Je to rovné jako etalon času

rubrika: Porno komix

Sedíme s kámošema v hospodě, pijeme pivko a pak přišla řeč na ty věci, na prcačky. Tak sem si vzal slovo a povidám jim o tom mym zážitku, o tom mym hentaj zážitku, což je samozřejmě nejvíc, protože je to fak hustý:

„Potkal jsem ji na rohu ulice, opřenou o zeď, kterak čekala na klienty. Byla oblečená do prasáckých kalhotek, do prasácké sukně a do huňaté kožené bundy, zpod níž vykukovalo bílé tričko. Zepředu tedy vypadala celkem nomálně, ovšem prasácké složky jejího outfitu spočívaly v tom, že neměly zadek. Byla tedy zezadu nahá a čouhala jí prdel.

To mě po těžkym dni v rachotě dojalo a navnadilo, a protože sám jsem prasák a její ksichtík i postava rýsující se přez hadříky se mi celkem zamlouvala, došel jsem k ní, rozhodnut, že ji zkusim sbalit. Oslovil jsem ji tedy, co že jako dělá. Ona na to, že je úřednice a že šoustá za prachy. To se mi celkem líbilo, protože mě zrovna v prkenici pálili tři litříky, který jsem si dneska vydělal; střelil jsem nějaký zboží ze skladu, kde jezdim na ještěrce. Tak jsem jí řek, že bych ho chtěl přeblafnout, co že by za to chtěla. Ona na to, že tohle dělá za lízání. Tak sem jí řek, že to se mi líbí, kdyby se nechala i vojet. Ona na to že vojet se nechá jedině po lízání a za vojetí. Že mě ovšem budou stát dva litry kolky na potvrzení a za litr se musim nechat vyšetřit, což je prej ale formalitka, pže stačí jenom předložit číslo občanky a ona si to vyjede přez bezdrátovej terminál, kterej okamžitě začala vyndavat z kabely. Tak teda jo, diktoval jsem jí z občanky…

Olíznul jsem kolky a ona si je nalepila do lejster, všecko to uklidila do kabely, i s poplatkem za vyšetření a za kolky. Pak zvedla jednu nohu a dala jí na židli, vyndala z kabely navlhčený ovoněný papírový ubrousky a přetřela si jí. Já jsem mezitím otevřel flašku vína a nabídnul jí. Ona že f práci nepije. Já zase sám nepiju víno, tak jsem si otevřel pivo, abych se trošku uvolnil, aby se mi vůbec postavil. No, řek sem jí, ať si klidně lehne a poplácal jsem jakoby nic na kanape a nenápadně shodil špinavý trenky a ponožky ke zdi. Lehla si teda a zvedla předek sukně i kalhotek. Jako, přesně jako z filmu, teda hustě přirozeně, si roztáhla pysky, až jí vylezly zuby a zaklonila hlavu. Tak jsem si klek a začal jsem jí jet jazykem od lejtka až tam, jakože předehra. Ona na to: „Na to se vyser, stejně tě to nebaví!“ Úúú. Tak sem se na to vyprd a šel na lízání, trošku jí smrděla, ale pivko už mi lezlo do hlavy, tak jsem překonal ten hnus zezačátku, než jsem se prolízal k čerstvýmu. Pak už to šlo.

Po asi čtvrt hodině sme si to vyměnili, protože uš jí prej bolej panty a vysychaj zuby. Kouřila mi ho , hrozně profesionálně u toho mlaskala a tahala mě za kouličky a strkala mi malíček do prdelky. Celkem to ušlo, akorát u toho nemusela občas krkat. Pak jsme si zašukali. Hezky jí skákaly kozičky! Kundička, análek, Kundička, análek, pusinka, análek, kundička, pusinka…Vycákal jsem se jí na kozičky hezky… a na pusinku samozřejmě taky.

Rozvalil jsem se na kanapi, unavenej. Ona už byla zahalená, akorát to měla otočený dozadu, a šla ke stolu. Pak si dala jednu nohu na židli, vyndala z kabely navlhčený ovoněný papírový ubrousky a přetřela si ji. Pak šla ty špinavý ubrousky hodit do koše. Otočila si spodky dopředu. Pak otevřela dveře, řekla nashle: „Nashle.“ A pak už jsem viděl jenom její prdel, jak se zaleskla, než zavřela dveře.“

No a todleto je teda ten jeho zážitek, hustej, co? Boreček ne, co? Asi špatenka. A celý kreslený je to. Celý.

pozn.: Při čtení doporučuji k poslechuj nějaký kvalitní majnstrýmový robotizovaný popík, např. Lana Del Rey (mimochodem fuck hustá)

Ano, Vážení přátělé, zatímco čtete tento text, dáváte s největší pravděpodobností o sobě vědět celou řadu informací. Zařízení, které stojí před Vámi, je až příliš také ve Vás. Je to důmyslný prostředek k fízlování lidí. Vidí kolikrát týdně se díváte na porno, kolikrát denně čtete zprávy, kolikrát měsíčně chodítě na Blázny… Vaše denní činost je sledována víc, než si myslíte. Pozorují, na co se díváte, co máte rádi, co byste chtěli, zároveň však Vás přesvědčují, že něco potřebujete ale také co to bude (nepotřebujete nic, vše si můžete vytvořit sami)… Vaše chování je pro ně jako stezka divoké zvěře pro lovce v pralese. Zanecháváte spoustu stop a teplého trusu. Ba co víc, dokonale kamuflovaná sledovačka způsobuje, že množství stop je větší, než by bylo v případě tušení napadení. Je to dokonalá past.

Ano, jste sledováni. Totalita byla upgradeovaná na verzi minimálně dva nula. To že se právě teď necítíte ohroženi, je jenom iluze, stopaři matrixu právě v tuto chvíli pracují na tom, aby ještě lépe pochopili chování zvěře (chápej lidí).  Je to past, která je oběti nasazována pozvolna, tak jako se ochočuje divoké zvíře. Pro Vaši svobodu je to ovšem fatální, neboť smrt nepřichází náhle s tušením její přítomnosti, smrt jakoby nemůže přijít, ačkoliv je nenápadně na Vaše tělo napojováno tisíce jehliček, které se Vám zařezávají až do morku kostí.

Jste sledováni téměř neustále, v hitlermarketech, na ulici, a právě teď i doma…

Je fatální chybou domnívat se, že tomu tak není, právě tak, jako je fatální chybou si myslet, že jsem paranoidní, ale to všechno vem čert, proti tomu, že děláte tu chybu, že jim věříte, že to, v čem žijete, je to jediné, v čem se dá žít. Stvoření bylo vytvořeno pro volnou existenci. Jste napadeni programem, který Vám od dětství vštěpují, je to ohlávka i opratě a ten, kdo na Vás sedí, není nikdo jiný, než Ďábel sám. A to co většinu času zažíváte, až na nepatrné chvilky volné pastvy, která slouží pouze k tomu, abyste mu nechcípli tak rychle, je skutečné peklo. Je to matrix.

Je tu jedna naděje a to ta, že budete stopovat sami sebe a postupně oddělíte jehličky a udidla od svojí duše. Je k tomu třeba odvaha a vytrvalost a nezměrná touha pochopit dění pod sluncem, touha po skutečné svobodě a dobru, ke kterému bylo Stvoření původně vytvořeno.  Neexistují utopie, to, že existují, je nám pouze vštěpováno za účelem oslepení a utišení. To, že je něco utopie, je  vlastně věta, program, který Vás má odradit od toho, snažit se bojovat se stroji, s humanoidy. S těmi, kteří vypadají jako lidé, ale kteří jimi nejsou. Napadením programem se ovšem člověk může stát humanoidem. Blíží se doba skutečného pochopení této pasti, toto pochopení ovšem bude opět, tak jako vždy v minulosti, vykoupeno utrpením, odmítáním, sváděním z cesty a jakoukoliv snahou o oddělení bojovníků od kmene, neboť cílem je oddělení chápajícího jedince od stádečka, pro snadnější zpracování či případnou likvidaci. Oni totiž vědí, že v mnohosti je síla; stejnou sílu, jako má zlo, má i dobro, dobro je však izolováno na samostatné jednotky, to je jejich hlavní zbraní.

Jedinec, který začíná chápat, je nebezpečný. Jedinec, který pochopil, je velmi nebezpečný… je rušivý, neslušný, podivín, nenormální, je to blázen, a kde co jiného.

Lidé, jste svobodní, můžete chodit nazí. Nemusíte chodit do práce, nemusíte platit daně, nemusíte se bavit s u-řádem (u, jako udidla?), nemusíte umírat ani trápit se. Od počátku je Vám odpuštěno, nemusíte se bát se ohlédnout. Ego a další subjá, jako ochranný program je holý nesmysl, je to výplod strojů. Neexistuje chyba, kromě té být v pasti…

Nechť Vás provází síla na Vaší cestě. Toto je válka, ne až potom, ani ne v minulosti, ale TEĎ.

Bez cíle. Bez přání

Bez přání na přání

Bez chuti i nechuti

Dole bez

Bez vzdechu

Bez sebe

Beze slov. Stop 

Mládí se těší dobrému zdraví

Nový svět pohání ten starý

i když kdo ví

Stáří zná mravy

a možná, že

starý svět pohání ten nový!

Kdo ví?

Nová zeměkoule kodrcá v žebřiňáku

Neví.

Nezažila válku.

<Jaroslav Alétotaky>

Každým krokem blíže k jedu svého poznání.
Má náruč se plní a výraz blažený je jedinným průvodcem skrze zástupy nic netušících.
Jsem podezřelý každým svým životním pohybem.
Bojácní neandrtálci v bludu nehostinné civilisace berou do rukou louče
a v naprostém popření pokroku se snaží dobýt dům, kam jsem se ukryl.
Pouštím si starou Verdiho operu a propadám se do svého posledního opojení.
Cítím oheň pomalu praskající čím dál tím blíž.
Kouř se valí k mému lůžku v podobě hustého koberce modravé barvy.
Dusím se během posledního dramatického závěru geniální arie.
Lid spokojený opouští hořící dům pomalu se měnící v ruinu.
U televizních krabic se jejich život vrací do běžného standartu.
Policisté konstatují sebevraždu bláznivého člověka, kterého se okolí již několik let bálo.
Já ale nejsem mrtvý, zjevím se po každém tónu té prastaré hudby
a též při každé jiskérce na znamení možného počátku plamenů.

30.10,2013 V domku – Osada Mlýnská

(sbírka k listování)

Přistihl jsem se, že odsuzuji člověka podle jeho jednání a chování. A přitom člověk přece není to, co dělá, co je navenek,jak se chová… chování je jen jedna část osobnosti. Komunikace je vázaná na slova. Nedokonalá. Nejsem ani ten, kdo myslí. Mé já je přeci mimo mozek.-já nejsem totéž co můj mozek. Já nejsem svůj mozek. Mozek je nástroj. Mysl jej používá, ale sama je jen nástrojem našeho já. Jsem , i když nejsem při vědomí. – tj. nejsem má mysl. (nejsem vědomí). Je si tělo vědomo? Ano. Samo sebe. Svého žití. Každá živoucí buňka je vědomá. Vše živé je radostné. Už od základu. To jen mysl je nešťastná. Nejsem svá mysl – můžu si určit, o čem přemýšlet, můžu jí poručit. Mysl je nástroj. Je tedy stejné a stejně snadné nemyslet na nic? Namítnete, že mysl si dělá co chce, ale třeba toho schopna je. Až bude zkrocena vůlí. Protože skutečnost, že to (zatím) neumíme, neznamená, že o není možné! –tak jako jsme ještě pro samé povinnosti nepřišli na to, že dokážeme létat. Tak co je to to já? To nejsou ani vzpomínky, ani znalosti, ani morální zásady. Takže je to prázdná forma? Kadlub? Takže jsou třeba všechna já stejná – myslím látku.. takže třeba na začátku je duše, která má potenciál jednat v daný okamžik /a v každý okamžik/ kladně či záporně – ovšem bude plnit dobrem. Ale kdo jsme a jací jsme je přeci rozdíl. Kdo jsme – lidé – člověk (univerzální duše). A jací jsme – dobří/zlí. Je prostor sám o sobě hmotný?? Prostor můžeme zaplnit hmotou, to ano. Má prostor tvar? Nebo je prostor prostě jen jakousi „možností“? Je vesmír něco, co je v prostoru? Nebo prostor sám o sobě?

Vlny ve vlasech svázané a bité.

Srdce moje nikdo nespoutá.

Smysly vínem trochu neklidné a tiché.

A city zahnané někam do kouta.

Živá voda červená se někde v žilách.

Sukýnka skládaná, trochu moc krátká.

Špatná jsem bývala, špatně jsem žila.

Ošklivá stařena v barevných látkách.

Slyším tvůj hlas v mobilu

Slyším vyzvánění tvého mobilu, ještě než tě uvidím

Rozléhá se to tu všechno

Ve dvousekundových intervalech

Pochopení pravdy

Píši (a nevidím)

Slyším tvůj vlak

Přátelsky bliká světlo na přejezdu

Pár hodin po setmění

Tma nás vezme

a do rána nás nevydá.

Lidská blbost kvete.

Co bude, až doroste a vydá plody!

Ty jediný to víš.
Ty jediný znáš všechna má tajemství.
Víš, kam chodím, a proč.
Vidíš do mě,
vidíš, jak se někde uvnitř pravidelně smršťuju;
jak po zimě zase rostu.
Znáš každý kout mé tajné zahrady.
Vidíš všechna příkoří, 
kterých se dopouštím na vlastním těle
... 
týdny míjí,
ty tu stále jsi
ukotvený v čase i prostoru.
Často vožralej jak čuně.