něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 04. 10. 2021 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            
2.9.2021
Sci-fi nebo fantasy, které bych si já osobně rád přečetl

Je určitě něco, co Mouken prožil na planetě Buranz, kde se všechno určitě nepodobalo ničemu, co znal. Létaly tu podivné stroje, které vypadaly jako fazole, ale byly velké asi jako nám známé auto Velorex a používali tady místo paliva rozžvýkané nehty jednoho živočicha, který zde žil (bylo velice výbušné).

Tomu zvířeti říkali Bůžovec, měl dvě hlavy, jednu obrovskou, plnou barevnejch vředů, ze kterých vytékala páchnoucí tekutina podobná lepidlu, kterou místní používali ke slepování prasklin v jejich létajícím nadzemním kanalizačním systému. Jinak ta hlava nebyla ničím zvláštní, snad jen, že neměla oči, uši, žádnou hubu a nic, co by hlavu připomínalo, byla to jen taková obrovská koule hnusu. Ovšem druhá hlava, jo to byla jiná, ta měla obrovskou hubu plnou velkejch tesáků, páráků, klektáků a různě zahnutejch mini klů, který přečnívaly a vyčnívaly a zároveň se vchlipovaly dovnitř.

Nad hubou byly čtyři otvory, které sloužily zároveň jako dýchací, ale i jako takové dožvýkadlo, a ty měly dvě řady malinkých tesáčků, stoliček a něčeho, co vypadalo, že jsou snad žížaly, které tomuto milému stvořeníčku rostou přímo z nosohuby (a právě tyto žížaly dávaly lidem palivo do jejich fazoloidních letadélek). Nad těmito otvory čučely dvě řady obrovskejch očí, které se táhly okolo celé hlavy, přičemž jedna řada vypadala, že je složená z muších očí a druhá ze slepičích.

Jeho tělo připomínalo nedokynuté těsto na chleba, ze kterého se vlnilo asi dvanáct hadovitých chodidel zakončených obrovskejma dráponehtama, co se drolila, jak listové těsto, a to právě žraly ty nosohubní žížalky, které se dokázaly natáhnout do neuvěřitelné délky.

Ve městě se Mouken seznámil se dvěma chlápkama, co byli obaleni celí v hladké mouce. A dozvěděl se od nich, že patří k Bůžbandě. Bůžbanda byla parta, která zajištovala denní sběr paliva z Bůžovce. Ten spočíval v tom, že se její pracovníci museli obalit moukou, jinak by se přilepili k jeho těstovému tělu a nejspíš by se udusili.

Pomalu se přiblížili k místu, kde se Bůžovec zrovna těstil (jak tomu říkali), a pak pokaždé, když se jedna nebo dvě ty žížalky natáhnuly dolů pro další sousto dráponehtu, ji hned chytli (samozřejmě ve speciálních rukavicích), a sebrali z ní, co nejvíce slizu, který následně vymačkali a svedli do zvláštní nádoby.

Taky měli různé stromy, na kterých rostlo pečivo podobné našemu chlebu, rohlíkům, buchtám, loupáčkům a dalamánkům. Ale také třeba Oplatkovníky, Čokoládovníky nebo Pralinkovníky. Vše se sklízelo denně, a to i zelené. Na loukách rostlo něco málo Smetanovníků a Máslovníků, které se musely vždy navrtat. Pak to vytékající máslo nebo smetanu sbírali do máselnic a smetanovnic. Sběr mohl probíhat kdykoliv, protože máslo nikdy nežluklo a smetana se nesrazila.

Také tu byli různí zajímaví tvorové jako třeba Ježokrtek, Vepřohad, Srnkosova, Datlomyš, Slonožába, Žížalomedvěd, Včeloracek, Želvotygr, Pulcozajíc nebo Ještěrkokanec. I flóra tu byla rozmanitá. Za zmínku určitě stojí třeba Slunefiát, Růžosatec, Kaktusodendron, Heřmikráska, Jahodvizna, Sněženkormen, Blatoucholopuch, Fialeknín nebo Podbělofuchsie.

Občas, a to hlavně na jejich podzim, kdy si stromy opět nasazovaly spadané listí, což bylo doprovázeno strašným zvukem, tu sem a tam přestávala fungovat gravitace. Také v tu dobu obvykle pršelo zespoda nahoru. To se pak muselo čekat, až ta voda spadne zase pěkně dolů.

Moukena z toho všeho až oči přecházely. Na místním tržišti si koupil jednu jurtu ve spreji, a aby neurazil zdejší domorodce, vypil šálek lahodného čaje s příchutí toaletního papíru, který se zde běžně popíjel během celého dne, jak bylo místní zvyklostí.

Vydal se na malý průzkum zdejšího okolí. Už od vesnice byly vidět krásné hory, pod kterými chtěl nocovat, cesta byla velice příjemná a docela rychlá. Mouken zjistil, že se vlastně nemusí vůbec namáhat, stačilo pouze jít na místě a krajina kolem něho se pohybovala sama od sebe, takže vlastně hory přišly k němu. Pod jednou z hor potkal skupinku dětí, jak tu skákaly na obrovské hromadě těsta, což byl vlastně starý svlek od Bůžovce. Jakmile bylo těsto řádně dětmi prohněteno, tak z něho místní pekařotesaři zformovali třeba židli, stůl, komodu, různé skříně, palandy, no prostě všechen možný nábytek a ten se pak jednoduše upekl v obrovských pecích a bylo hotovo.

Vytáhnul si jurtu ve spreji, nastříkal si podlážku, boky, dveře, dvě okna, no a na závěr i střechu. To mu ale už sprej pomalu docházel, protože si zakoupil jurtu pouze s jedním oknem a nepřečetl si podrobné informace, takže měl krásnou jurtu s polorozpadlou střechou (naštěstí v tuhle dobu moc nepršelo). Strávil tu pár dní, sem tam pomohl pekařotesařům s otočením dvou srubů, aby se stejnoměrně propekly a nebyly na nějaké straně nedopečené. Ti mu za odměnu ukázali horskej lopuch, kterej chutnal jako to nejlepší hovězí, které kdy jedl (byl zrovna čas lopuší sklizně).

Takže pln zážitků a posilněn hovězím lopuchem se vydal zpět do vesnice, kde chtěl navštívit místní tiskárnu. Knihy se v ní totiž netiskly, ale psaly, a to pouze tím, že je člověk četl a takovou věc si nemohl nechat ujít. A tak tam šel a četl a četl. A čte snad dodnes to dobré Hovězí, Sci-fi nebo Fantasy a o sklenicích, co samy ze sebe dělaj znovu písek, rybách, co se vyudí hned, jak je chytnete na udici, o světě, kde nejsou komunisti nebo o věcech velmi vážných, které do téhle povídky vůbec ale vůbec nepatří.


Jorka Mouken v lázních - část II. - Den pátý (próza, Jorka Mouken) • Prejpodívej a jeho mrkve (próza, Jorka Mouken) • Přátelství (próza, Jorka Mouken)
    

28.8.2021
Přátelství

Jorka Mouken takhle z večera posedával na své verandě a kouřil ten nejmenší doutník, co kdy, kdo viděl. Vlastně si ho jen zapálil, potáhnul a doutník byl hned pryč. Jenomže, jak známe Moukena, nebyl to vobyčejnej doutník, ale dovedl to, že jak jste z něho potáhly a on samozřejmě hnedka shořel, mohli jste ještě půl hodiny vydechovat jeho skvělý a opravdu chutný kouř. Nějakou dobu to chutnalo jako odleželá whisky Laphroaig, tu zase jako kávový krém, hnedle jako nějaké dobré cukrátko, ale ke konci to chutnalo třeba jako starej kuřecí vývar nebo fakt hnusná svíčková, či zkažené rybí maso. Problém byl v tom, že se to nedalo típnout před koncem, protože konec byl hned na začátku, no, a přece si nezkazíte dobré pokouřeníčko kvůli chvilce hnusu ke konci. To ale odbočujem od tématu.

Takže Mouken kouřil tu svoji dobrou hnusnůtku, koukal na hvězdy, když v tom se ozvala rána a zavřeným oknem mu vletěla do klína prázdná láhev vod piva. Jorka chvilku lamentoval, přičemž koukal ven a snažil se najít viníka, kterej tu flašu po něm hodil. Nikoho ale neviděl a ani neslyšel. Vyšel tedy ven, obešel celej dům v domnění, že se pachatel schovává někde poblíže anebo dokonce u něj na zahradě, ale ani teď nikde nikdo. Vrátil se tedy zpět na verandu, kde začal uklízet rozbité sklo, které hodil společně s tou láhví vod piva do smetí, nějaké třídění ho v tu chvíli vůbec nezajímalo. Sedl si opět na oblíbenou židli a zapálil si další skvělý doutník, který byl tentokráte hnusnej už vod začátku.

Šup a zase rána! Tentokrát se rozbily vchodové dveře a znova tu ležela láhev, kterou před malinkou chvilkou vynesl do smetí. To už byl Mouken trochu nasranej a myslel si, že mu to dělaj nějací skřítci, permoníci, víly nebo podobná havěť, která se mu nakvartýrovala do jeho obydlí, na zahradu, a tak různě. A taky široko daleko neměl nikdo krom něj postavenej žádnej dům. Uklidil tedy zase střepy, obešel svůj příbytek, chvíli čekal schovanej ve křoví, jestli se náhodou někdo nebo něco neukáže, aby mohl pachatele chytnout přímo při činu.

K jeho údivu to ale nebyl žádnej skřítek, víla ani nějakej vtipálek, co by se bavil na jeho účet, ale byla to samotná ta láhev, kterou už dvakrát vyhodil do smetí. Ona totiž žila vlastním životem, byla velmi stará a nikdo jí už nechtěl recyklovat, a tak si řekla, že půjde a sama se rozhodne, co se sebou. To se Moukenovi líbilo tak, že si ji nechal. Vobčas v ní zůstávalo trochu vína, jindy zase něco slivovice, někdy jí nechával napršet vodou, a to měla ráda nejvíc, protože po ní pěkně stékala a hrdlo měla po okraj plné.

Často s ní dělal důlky do záhonků, do kterých pak sázel různou zeleninu. Jindy, když k Moukenovi přišli známí a dělali společně ohýnek, tak do ní nalil pálenku, nechával jí kolovat a láhev se bavila tím, že se z ní třeba nedalo napít nebo naopak to z ní teklo, jak z děravého hrnce. Občas se jen tak válela někde na zahradě, kolikrát jste o ni zakopli hned, jak jste vstali z postele nebo na vás vyskočila z lednice plná mléka, a to se pak rozlilo celé po podlaze. No zkrátka, dalo se s ní užít spousty legrace a jestli se nerozbila, tak se z ní pije dodnes.

6.8.2021
Prejpodívej a jeho mrkve

Prejpodívej se jen tak válel na své zahradě, někde na planetě Bluban, strašně moc daleko v tomto nebo jiném Vesmíru. Vůbec neměl náladu něco dělat, ale musel, blížil se čas sklizně a vono, jak známo, se to samo neudělá. Prejpodívej totiž na své zahrádce pěstoval místní druh mrkve, která nerostla nikde jinde než na jeho pozemku.

Jak se tak den krátil a zapadlo první slunce, Prejpodívej začal mrkev sklízet. Práce to nebyla těžká a šla pěkně vod ruky. Prejpodívej si pochvaloval, kolik se letos urodilo. Naplnil několik vozíčků a pár dřevěných bedýnek, když v tom se na jeho zahradě začaly objevovat zvláštní barevné útvary, které vypadaly jako zajíčci z malejch kuliček. Prejpodívej tomu nevěnoval vůbec žádnou pozornost, věděl totiž, že kdo ochutná tuhle mrkev nesklizenou jeho rukama, hned na něm začnou růst malinkaté barevné bavlněné kuličky a celý se promění v hromádku barevného nadýchaného cosi.

A jako každý rok nechával několik záhonků pro Různé, kteří se sem sjížděli z celé dalekého i blízkého okolí na festival Brabambula, aby si sami utrhli z jeho keříčku, na kterém ty mrkve rostly a mohli se jen tak nechat unášet větrem sem a tam po jeho pozemku. Někteří ovšem tu mrkev schválně ochutnají mimo pozemek, a to je pak vítr rozfouká tak strašně daleko a různě, že je pak můžete potkat někde i vy sami, a ani nebudete vědět, že jste je viděli. Ale věřím, že se vám o nich může aspoň zdát.

 

* Různí: někdo nebo něco, co dokážem vidět jen koutkem oka nebo to jen na malí okamžik zahlédnem a hned je to zase pryč, ale víme že to tu je.

 

4.8.2021
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den pátý

 

Jacek, ten malej prcek

Slunko pálilo jak sviňa, Jacek se jen tak válel na louce vedle lázeňské budovy a přemejšlel, v co se dneska promění a kam půjde shánět jídlo a něco k pití. Musel to stihnout do oběda, protože pak začnou znít zvony, a to mu nedělá moc dobře. Když procházel kolem zahrádkářské kolonie všimnul si, že tu lidi pěstují různou zeleninu, ovoce, a že tu mají i studny s vodou, takže se rozhodnul, že bude pajtlovat zrovinka tady.

Měl to přeci jen kousek a nemusel se moc namáhat, dokonce, ani v nic proměňovat, protože skoro na každé té zahrádce mají nějakého toho zahradního trpaslíka, no a Jacek přeci jen jako trpaslík vypadá. To ovšem nevěděl, že oni „zahraďáci“ jsou vlastně strážci. Tak po několika bitvičkách malejma lopatičkama nakonec ukradl všechnu úrodu ze všech zahrádek a porozbíjel skoro všechny zahraďáky.

Nejhorší na tom je, že všechnu ourodu, jak tomu říkal, přinesl ke mně do pokoje, takže jsem najednou měl všechny kouty plné nezralé mrkve, petržele, zelených broskví a meruněk, hromady brambor, cibule, malinkých jablek a taky asi dvacet malejch lopatiček, který tam nemohl nechat, protože se prej můžou hodit. No pokojská z toho nebyla moc nadšená, ale co, vodnesla si vejslužku a nechala to plavat.

< Pokračování příště >

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 4. a poslední

Vlastimil

 

Na linu v chodbě mi podklouzly nohy a já se rozplác jak širokej, tak tlustej. Plnoštíhlej, říkává Tereza, když si ze mě utahuje. S břišákama v utajení.

To je fuk. Nestih jsem včas dorazit na schůzi, což se dalo čekat, a tím to skončilo. Poslední položka přidaná k tisíci mejch prohřešků. Aspoň že šéf se mnou vymetl až po schůzi… a… a pak…

Tereza už čekala před podnikem, hned vedle mýho žalostnýho favorita. Hrome, tak nádherná, chytrá, něžná… totálně mimo upocený možnosti chlápka jako já. Měla to ke svýmu bytu pět set metrů, ale pokaždý se ráda svezla. Netuším, proč zrovna se mnou, ale… Kdo by tý andělský blondýnce odolal?

Zamumlal jsem pozdrav, vobcházel tu kraksnu, radši jsem Tereze ani nevotevřel dveře. Dneska bych jí nejspíš akorát přiskříp prsty nebo praštil loktem. Známe svý lidi. Soustředil jsem se na voči. Hlavně do háje žádný slzy. Ale dneska jsem to totálně zmrvil. Nezasloužím si, aby se ta éterická bytost s takovým slabochem přátelila, no a s tím křivým nosem a rudýma tvářema se o mně fakt těžko může zajímat i jinak.

„Šmarjá, Vlasťo, jsi v pohodě?“

Sto roků v kanclu žil… mlčel jsem. A pak jsem, ruce křečovitě na volantu, vypískl: „Jsem hroznej kretén.“ Hned jsem dodal: „Hele, já-já-já se hrozně omlouvam, ne- nevadilo by ti dneska jít pěšky?“ Nesnášel jsem se jako nikdy.

„Taklenc tě tu nemůžu nechat,“ povídá Tereza, a kdyby byl svět dokonalej, možná bych jí věřil ten znepokojenej, ustaranej tón.

„Ne, fakt, chci bejt sám.“ Kňoural jsem jak puberťačka.

„No… dobře. Pak mi zavolej, jo?“ Zabouchla dveře.

Tak to nevim, Terezko. Vodteď jsem totiž bez práce.

 

***

 

Přes práh svý garsonky jsem zakop, ke křeslu se doplazil, slzel a sténal. Na svý obydlí jsem se nedokázal dívat. Boha, takovej budižkničemu, že já si prostě radši nehodim mašli… Tereza si najde jinýho řidiče, ani se jí po mně nezasteskne. Správnej konec pro někoho jako já.

Ona mně chybět bude. Měl jsem ji tak rád…

Jenže když jsem vodevřel oči, choulil jsem se místo na kožence v hlíně jahodovejch záhonů a všude se to červenalo. Zaskučel jsem… na jahody jsem alergickej. Ve vzduchu se vznášel divnej zelenej opar a dala se do mě zima.

„Tak vstávej, Vlastimile,“ dolehl ke mně jasnej hlas. Pevný ženský ruce mi pomohly na nohy. Tahle vnadná rusovlasá dáma teda neměla nic společnýho s křehkým stvořením, jakým je Tereza. Apaticky jsme koukal na jídelní stoly za ní a malou bufetovou budku, ve který se šťoural v zubech rozcuchanej zrzek asi v mým věku. Sourozenci. Ona jednoznačně starší a hezčí.

Ach jo, kde to jsem? Už jsem umřel? Uhnal jsem si infarkt? Je tohle alergický místo bez Terezky peklo?

„Já jsem Doubrava,“ představila se rusovláska, paže zkřížený na prsou.

„Vlastimil, těší mě,“ odpověděl jsem otíraje si dlaně o kalhoty, i když znala mý jméno už prve.

„No, Vlastimile, moh by z tebe bejt džentlmen, ale potřebuješ trochu vypucovat.“

„Co, džentlmen? Co?“

Doubrava mě rýpla do žeber, až jsem sebou cukl. „Dávej pozor, nerada se opakuju. Hej, Luboši!“ křikla na zrzka a ten okamžitě schoval ruku s párátkem za pult.

„Jo?“ houkl.

„Udělej tady Vlastimilovi zelenej čaj.“

Rozklepaně jsem se usmál, trochu mě to uklidnilo.

Zelenej čaj mam rád.

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 3.

Doubrava

 

Nenechala jsem se rušit Gejmího melancholickou náladou. Každej jednou zmizí a Bůh si to sám přebere. Měla jsem svý povinnosti a svý výsady a činila se co nejlíp, aby co nejvíc nešťastníků bylo spokojenejch. Získala jsem čas od času dobrého přítele. Víc mě nezajímalo.

„Jak dlouho už jsem tu?“ zeptal se Luboš, jako by si teprve teď všim, že nešel jenom na pokec do hospody. Seděli jsme proti sobě u stolu a blížili se závěru.

„Pár dní. Možná víc.“

Úlekem vyskočil a praštil se přitom do kolene. Zanadával. Ušklíbla jsem se.

„Nepřijdeš ani o vteřinu svýho drahocennýho času, až se vrátíš domů, neboj. Mám to tu dobře zařízený.“

„Tak jo. Pardon.“ Sed si zpátky a smutnej jak štěně na mě civěl skrz dlouhý vlasy.

„Copak?“

„Co Líbě řeknu?“

„Co chceš,“ odpověděla jsem jednoduše. Kvůli ní se nakonec nechal trochu svázat společenskejma zvyklostma. Trochu. Jeho nenechavej temperament se každou chvíli dral na povrch.

Dobře že je můj svět, jakej je. Většina lidí je mnohem příjemnější, když nehladoví a nežízní.

„Mam takovej dojem, že mi budeš chybět,“ povídá najednou.

„No to si piš.“ Jestli jsem zadaná, už jsme probrali. Potají doufal, že mě překecá, leč se mnou nikdy nikdo nehnul.

„Takže pudu zkusit štěstí, jo?“ zazubil se. Vzápětí se zarazil. „A jak se mam dostat domů?“

„Lusknutím prstů,“ zakřenila jsem se a poslala Luboše zpátky na Zem.

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 2.

Gejmí

 

Pobaveně jsem skřípal zuby; asi se mi udrolil kus špičáku, ale nebyl jsem si jistej. Sledovat čerstvý bažanty jako Luboš byla vždycky estrádní podívaná. Čekal jsem, že za těch čtyřicet let už budu dávno otupělej a znuděnej, ale prakticky každej zobák přinese něco novýho, čemu se můžu zasmát. Důvody, proč je sem Doubravka bere na převýchovu, se nijak zvlášť neliší. Většinou jde o jednoho grázlíka za druhým a sem tam je vystřídá človíček s egem velikosti skleněnky, co bulí, že se proti němu spikl celej svět.

Tenhle třetiřadej zmetek Luboš byl jednoduchej. Stačilo, aby si uvědomil, že je hulvát a líný prase, zkrotl a začal se snažit. Takovejch už tu bylo! Marně jsem čekal na někoho s trochou úrovně, někoho noblesního, podobnýho mně. A předevšim někoho, kdo Doubravčin svět nebude měnit v krupicovou kaši. To ta poďobaná mánička nemůže nesnášet třeba pláže?

Doubravka považuje zobrazení věcí, který její svěřenci nesnášej, za alegorii. Takže pokud překonaj něco, co jim brnká na nervy, znamená to, že maj šanci překonat všecko. Nebo tak nějak. Moc jsem to nepochopil, protože po mně při mý první návštěvě lezli brouci a nemůžu s čistým svědomím říct, že by mi to pomohlo.

„Tohle se nemůže dít!“ úpěl už nějakou chvilku Luboš a máchal kolem sebe rukama. „Z čeho to vůbec je? Kde to je? Jak jste mě sem dostali? A co je tenhleten zač?!“ zařval, když mě zaslech se chechtat.

„Tamten?“ Doubravka vykouzlila přátelskej úsměv. „To je Gejmí.“

„Gejmí…“ zopakoval Luboš nešťastně. Tušil jsem, co má za problém. Ocit se ve světě nekonečnejch kopců krupicový kaše s ženskou, která nechává mizet biče, a chlápkem, co se jmenuje Gejmí. Jak tohle mohla nebejt halucinace, že jo? Klepal se, a to ještě nic neviděl.

„Gejmí, tady Luboš potřebuje koláček.“

Zvědavě jsem naklonil hlavu, šáh jsem pod pult a vyndal na něj plechovej tác se dvěma osamělýma makovýma koláčkama. Makový koláče? Ty má nejradši? Mochýtovej Jirka z minula se mi líbil víc.

To byl totiž další z Doubravčinejch sadistickej triků. Na uklidnění nabízela všem jejich oblíbený jídlo. V případě Jirky z minula teda pití.

„A co já?“ rýpla si Doubravka. Okamžitě jsem na tác přidal zlatavou kremroli. „No vida,“ pochválila si to, rozvázala nohy a seskočila ze stolu. Luboše koláčky neuklidnily. Třeštil oči hrůzou, zatímco Doubrava připlula k mýmu okýnku.

„Jste mý svědomí?“ zašeptal zděšeně.

„Ne,“ řekla Doubrava samolibě. Na štíhlejch prstech pravý ruky balancovala tác. „Jsme nápravnej ústav. Ale dobrá myšlenka. Když budeš poslouchat, zase brzo pomažeš domů.“

„A co mám dělat?“ Konečně padla klíčová otázka. Schlíple, celkem ochotně. V tu chvíli začalo opravdový Doubravčino představení. Doubravka věděla o člověku i věci, který zadupal hluboko do nevědomí. Dovedla bejt chápavější než nejhodnější babička a přesvědčivější než hypnotizér. A když bylo třeba, mířila přesně.

Luboš se ovšem po pár jejích větách začal vzpouzet.

„Hele,“ čertil se, „nemůžeš ze mě zničehonic udělat jemnostpána! Nejsem žádnej teplouš.“

Áha, docvaklo mi. Takže půjde i o názorovou úpravu. Sám jsem nikdá nebyl dvakrát tolerantní postavička a Doubravka mě zpracovávala hezkejch pár dní. Poslouchat to znovu mě nelákalo. Tákže hurá na kutě – ne že bych to potřeboval, ale bezvadně se tím zabíjel čas. Však ona mě Doubravka vzbudí, když vycejtí kuriozitu.

No, nevzbudila. Když jsem přes svůj oblíbenej korbel zamrkal na nebe, už se stmívalo. Moh uběhnout den, nebo taky dva tejdny. V Doubravčině světě se nebe červenalo, jenom když její svěřenec dostával rozum. Fyzično tu vůbec fungovalo divně, ale zvyk jsem si na leccos.

Útroby mi zachrastily strachy. Nepamatoval jsem si všechno ze svýho života, ale že jsem zestárl, to jsem cejtil v každý buňce. Doubravka věděla, kdy umřu. Ví to o každym. A v ten den si tady taky může nechat někoho novýho, aby s ní strávil zlomek její nekonečný existence. Nechtělo se mi umřít. A nechtěl jsem poznat, kdy to přijde.

20.7.2021
Jak se tvořej džentlmeni, část 1.

Luboš

 

Abyste rozuměli, já si ideální život nepředstavoval. Nebo jo, no – akorát mi prostě nestál za to sáhodlouhý bolestný uvažování. Holt některejm lidem podobný věci nevoní. My si vystačíme s tím, co máme. Teda většinou.

V tamten neplánovanej Den D bych proti takovýmu ideálnímu žití nic nenamítal. Ležel jsem v posteli, tý starý špatný, kde mě pružiny tlačily do lopatek a namoženýho kříže, jen jsem tak civěl do prohnilýho stropu a přemítal o tom, Ježíši Kriste, co bych dal i za pitomou krupicovou kaši, kterou jsem odjakživa nesnášel. Za hustej a přeslazenej hnus – mít ho ovšem, tak by mě už druhej den nebolelo břicho. Ale to jenom v případě, že bych byl schopnej tu břečku někde splašit. A mít čím zaplatit. Povzdych jsem si. Ved jsem to ale bídnej život. Měl bych se přestal zabejvat věcma, který neovlivním, tak jako to dělá polovina státu. Třeba tím, že je můj žaludek souženej hladomorem, ach jo…

A pak TO začalo. Nejdřív jsem si vzpomněl na Alenu. Na tu její řvací scénu. Nikdy předtím jsem neviděl někoho se tak pěkně sesypat. Muselo ji to stát hromadu duševních sil, chudinku kverulantku.

Vzápetí se vynořil obrázek Báry. Jejích laškovnejch pohledů a vyzývavýho oblečení. Hezká jak vobrázek, ale úplně blbá.

Pak pár ženskejch, který mi byly úplně šumáč.

A nakonec vyskočila vzpomínka plná všemožnejch chvil s Líbou. Libuška byla pěkný kvítko, nenechala si nic líbit, tak asi proto jsem s ní zůstal nejdýl. Ani už nevím, proč jsem ji tehdá nechal. Něčím mě děsně nasra-

Zamrkal jsem. Popraskanej strop se rozmazával, jako bych byl na pokraji usnutí. Mžourání a mžikání nepomáhalo. Svět se zatočil a přiškrtil můj ubohej žaludek, načež mne krutým způsobem vyplivl někde v prázdnu. Událo se to tak rychle, že jsem nejdřív ani nepocítil pořádnou změnu. Pak jsem si začal všímat věcí.

Nemám hlad.

Sedím.

Nejsem v tý svý díře.

Vzduch je zelenej.

Jak může mít VZDUCH barvu? napadlo mě. Postavil jsem se, jen abych zjistil, že se kejklám ze strany na stranu, protože podlahu tu tvoří jakási odporná pružná hmota, připomínající extra hustou... krupičku. Skoro jsem to divný místo vozdobil vnitřníma šťávama. Hlad by se fakt neměl podceňovat. Zachvěl jsem se. Byla tu zima, nebo přinejmenším chládek. Přes hory takzvaný podlahy jsem nic neviděl; jak to tu vypadá či jestli tu žije něco, s čím by se dala hodit řeč. Tak jsem se dal do průzkumu. Obešel jsem jeden nafouklej kopec a... tam barák. Teda, barák, to ani tak ne jako spíš bufáč, co se před ním na bílý podlaze, která se konečně tvářila normálně, skvěly dlouhý dřevěný stoly bez židlí. Celý to bylo zastřešený, což mě přimělo podívat se nahoru.

Ty vole.

Nemaj tu mraky.

Ve vokýnku zatím seděl chlap a cenil na mě hnusný hnědý zuby.

„Zdar,“ povídám. Usmál se jak Babeta z Vlčí boudy. No fuj. „Hele, kde tohle je?“

Usmál se ještě šířejc, hrábl vedle sebe po slizkým korbelu od piva a začal ho soustředěně svinit hadrem–veteránem. Cejtil jsem se trochu nepatřičně. Když mě sem ale přitáhli, měli by se o mě taky starat, ne?

„Proč tu nemáte židle? Nemám si kam sednout.“

„Tak ty chceš židli?“ užasl ženskej hlas. Zněl jak práskání bičem; prostě jsem se za ním musel otočit. Jeho původcem byla ženská. A ne jen tak ledajaká. Šlo o ženu s tukem na těch správnejch místech, ženu světlejch očí a ryšavejch vlasů, ženu sedící na stole v tureckým sedu – ale hlavně šlo o ženu s devítiocasou kočkou v pravý ruce. A tam jsem se taky díval.

„Jsem Doubrava,“ pronesla tak vostře, že jakýkoli zesměšnění toho jména nepřipadalo v úvahu. I když možná víc pomáhal ten bič. „A čím budeš blbější, tím to tu pro tebe bude horší. Můžu na tebe řvát, můžu tě mlátit a můžu tě mučit.“ Přimhouřila oči a něžně položila devítiocasou kočku na kraj stolu.

Dovolil jsem si dotaz, zrak furt na tom mučicím nástroji. „A není to nezákonný?“

Doubrava se odtáhla v gestu nejvyššího údivu, jednou mrkla a ona i chlap ve vokýnku se začali děsně řehtat. Chlápkův smích zněl, jako když táhnete smirkovej papír po dokonale suchý kůži. Při pohledu na jeho zkažený zuby mě napadlo, že jestli jsou tohle moje hladomorem vyvolaný halucinace, mám fakt divný chutě.

28.6.2021
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den čtvrtý

Hagan Girven (Heilyn)

Stalo se to na jaře roku 2021 našeho letopočtu, kdy Heilyn po několikadenní oslavě s větrnými Bohy a vodními žínkami zakopnul a spadnul, ale tak neopatrně, že zvrhnul Dagdův kotel[1] a celý ho vylil do útrob velké hory Galtymore[2], někde v provincii Munster v Irsku. Problém nebyl v tom, že ho zvrhnul, ale v Heilynovi samotném. Měl trochu deprese, které trvaly snad už dvě stě let, protože si ho lidé pořád pletli z Leprikonem, snažili se ho chytit a chtěli po něm, ať jim dá hrnec zlata, které samo sebou neměl a i kdyby, tak by ho propil někde s trpaslíkama nebo podobnou havětí. To už totiž udělal ve světě Tuath Dé Danann[3], kde žil ve městě Murias u druida Seniase.

No a měl toho na triku víc. Třeba jednou vyměnil pohanským Bohům tisíc let staré víno, které přidávali do země pro lepší úrodu a místo něj dal láhev se stoletou vodou, čímž způsobil velké povodně kdesi na jižní Moravě. Takže bylo jasné, že ho nikde v žádném Sídhe[4] nikdo nechce.

Rozhodl se tedy, že bude cestovat po světě, pít a škodit, což mu šlo víc než skvěle. Cestou se naučil pár zaklínadel, o kterých si myslel, že se mu budou ve světě lidí hodit. Když se dostal do Polska, někam do Svinoústí, potkal tam malého Ludka, Henrika Garbiše, který už nadále nemohl v Polsku vydržet a pořád dokola opakoval: Zlatni rat, nigde crkve, ili zvona“.[5] A tak se zrodilo nové přátelství.



[1] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dagda_(keltský_bůh)

[2] Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Galtymore

[3] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tuatha_Dé_Danann

[4] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sídhe

[5] Google překladač: ze srbštiny: „Zlatá válka, nikde žádný kostel, ani zvony“.

< Pokračování příště >

24.6.2021  (upr. 28.6.2021)
Jorka Mouken v lázních - část II. - Den třetí

Nezvaní hosté

 

Zjišťuji, že mi mizí víno z láhve. Původně jsem to dával za vinu noční alkoholové náměsíčnosti. Další varianta byla, že mi to víno pije pokojská. Představoval jsem si, jak přijde ke mně do pokoje, vytáhne z kabelky plastovou zpola naplněnou láhev, do které si odlévá ze všech pokojů alkohol, a to samé udělá i u mě. Potom si pustí naplno televizi i rádio a tančí opilá na pokoji. Pak padne znavená do mé postele k telenovele, chvilku si spočne, a nakonec uvede pokoj do uklizeného stavu. (Je to přece její práce). Ale jak se později ukázalo, bylo v tom úplně něco jiného.

Do pokoje se mi nastěhovali hned dva nezvaní hosté. Jeden Clurichaun[1] jménem Hagan Girven (přezdívaný Heilyn) a jeden Ludek[2] jménem Henrik Gabriš (přezdívaný Jacek). Heilyn byl malej vzteklej prcek, velkej asi jako dva pilníky, oblečenej do lněné ušmudlané košile, přes kterou měl špinavou ševcovskou zástěru, ošuntělé kalhoty a divné špičaté boty s lesklými sponami. Jacek byl o něco menší a spíše připomínal, mně více známého, permoníka nebo trpaslíka, protože měl na hlavě špičatou čepičku, na těle něco jako kapucínskej hábit, opatřenej opaskem se stříbrnou sponou uprostřed, a na nohou kožené rozervané škorně. Heilyn si s sebou nosil ještě takovej malej hliněnej džbánek, kterej, jak se později ukázalo, byl bezednej, a tak se do něho vlezlo neomezeně alkoholu.

Jsem trochu pověrčivej, takže s sebou nosím na krku pytlík mouky, abych jí mohl sypat do oken a kolem postele. To odhání prapodivné bytosti. Se solí to prý funguje, ale tu jsem všechnu použil na sušení masa, které mi začalo též mizet po malých kouscích. Za to ovšem částečně mohla moje nenažranost a noční návštěvy spíže. No, ale vraťme se k těm dvěma malejm votravníčkům, co se rozhodli oskvótovat můj pokoj.

Bylo víc než jasný, že nikdo z nás neopustí lázně. Já, protože nemůžu, páč by mi pak pojišťovna nezaplatila pobyt a všechny ty procedury, na které musím chodit, bych musel platit. Oni, protože nechcou, a navíc si mě vybrali kvůli mé lásce k vínu, sušenému masu a úplně otravnému hraní na flétnu (na kterou vůbec neumím).



[1] Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Clurichaun

[2] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludkové

* „Podle Lužických Srbů obývali ludkové Lužici ještě před lidmi, byli pohané a měli svého krále, který sídlil ve Grodku. Protože nemohou snést zvonění, tak se odstěhovali a jsou už jen zřídka k vidění. Mluví zvláštní variantou srbštiny, plnou archaismů a dialektismů, a mají různé jiné zvláštnosti mluvy jako opakování slova ještě jednou, ale s negativní předponou. Někdy obývají i lidské příbytky, ale jinak žijí v podzemí, lesích a horách. Pěstují zvláštní druh žita a pečou z něj nepříliš kvalitní chléb, jinak se živí i kořínky a planým ovocem. Někdy také berou potravu z lidských polí. Jsou znalí kovářství a lidi naučili stavět domy. Milují hudbu, zpěv a jsou dobří věštci, čehož využívali i lidé. Jejich rodiny mezi sebou často válčí, v jednom takové boji prý všichni zahynuli. K lidem jsou však přátelští a často si od nich půjčují věci, za což je odměňují. Dobré vztahy mívají především s jednou rodinou. Dokonce se vypráví o tom, že si jeden ludek vzal lidskou ženu. Své mrtvé spalují a jejich popel pohřbívají v nádobách do země, starověké hroby v Lužici byly dříve přisuzovány právě ludkům. Polští krasnoludci žijí nejčastěji v dírách v zemi, ale také za pecí nebo pod komínem v lidských obydlích. Lidem jsou přízniví, ale kradou nekřtěné děti a podvrhují místo nich své ošklivé, kterých se dá zbavit bitím. Věřilo se, že dokud se krasnoludci objevovali, bylo na světě lépe, ale protože je vyhnalo zvonění, je na světě bída. Slovenští lútci jsou oblečeni jako havíři a bydlí v horách, vládne jim Kovlad a Runa, paní zlatých dolů.“

< Pokračování příště >

31.5.2021  (upr. 28.6.2021)
Jorka Mouken v lázních - část I. - Den první a druhý

… Ještě, než jsem pochopil, že časování je fakt otravný, dělal jsem si časový rozvrh, no a jel jsem podle něj.

 

Den první - Odjezd do Bechyně

 

5.30 - Budíček, kapučíno, zelený čaj a kontrola cesty přes Mapy.cz.

6.59 - Vyčesávání lupů z mojí hlavy.

7.56 - Bloudíme někde v Dobříši.

9.50 - Konečně Bechyně, přihlášení na recepci, vstupní prohlídka u lékaře, a načasování mých procedůr.

12.00 - Našel jsem svůj pokoj a můžu se tady zabydlet (jo, můj pokoj má číslo 304 b. „B“ jako Božena, tak se konec konců jmenuje ten dům, kde bydlím).

13.20 - Mám svoji první procedůru, která se jmenuje slatinná koupel (hurá, budou na mě dávat bláto!).

Po této koupeli jsem se odebral zpět na Boženu, převléknul se do tepláků a šel jsem prozkoumávat krásy tohoto, dosud mnou nepoznaného, lázeňského města. K mému údivu jsem zde nenašel žádnou otevřenou hospodu, kde jsem se mohl osvěžit místním pivem značky Keras, o kterém jsem se dozvěděl od nějakýho pacoša, co se ke mně přifařil hned na recepci. Po chvilce bloudění vidím pána, jak prodává lístky na parkovišti a ptám se ho, jestli tady seženu někde pivo? A on odpověděl: „My tady dodržujem pravidla, běžte si do pivováru.“ Mrknul na mě a odešel. Vydal jsem se tedy hledat pivovar.

Po dalším krátkém bloudění stál konečně přede mnou Pivovar Keras, ale na dveřích měl nápis: ZAVŘENO. No to nééé! Já se z toho poseru. Lamentoval jsem. Netrvalo ani deset vteřin a všimnul si mě nějakej jinej pán a zeptal se: „Chcete pivo?“ Říkám, že jo, a z tohoto kouzelného dědečka se vyklubal sládek, kterej mě zavedl zadním vchodem na malou zahrádku, kde už se nalívaly nějaký ženský. Usedl jsem k vedlejšímu stolu a poslouchal jejich super zážitky, z jichž bylo zřejmé, že jsou to taky lázeňský pacošky.

O chvíli později se mě zeptaly: „Vy jste z osmnáctky, že?“ Nevěděl jsem, co to znamená, ale pak mi došlo, že vlastně sedím u stolu číslo osmnáct, tak odpovídám, že ano. Zdálo se, že mě tu všichni znají, a to jsem tu teprve první den (nebudu ale panikařit), dopil jsem pivo a šel zpět na Boženku. Brzo měla bejt večeře a tu přece nepropásnu. Po cestě jsem ještě navštívil místní vinárnu, kde k mému překvapení paní předem věděla, že přijdu, a dokonce znala mé jméno, no a paranoia byla na světě. Vezmu si ale láhev Iršaje a odcházím konečně na tu jejich večeřu, která byla, nebojím se říct, skvostná.

Po naplnění žaludku odcházím na pokoj a prozkoumávám jeho taje. Zjišťuji, že mám nejen šatní skříň, ale i komoru, která má stálou teplotu. Paráda, ihned se vydávám do Tesca koupit flákotu, kterou nasolím a okamžitě zahajuji proces sušení.

 

Den druhý - Sušení

 

Druhý den ještě dokupuji salám a kus hovězího, které taky uložím na tyčku a suším, takže to tam vypadá asi takhle: župan, bůček, pyžamo, salám, vesta, hovězí, bunda, košile (jo, komora se dá zamčít, takže tam nikdo nemůže, a to je přesně to, co potřebuju, uklízečka má smůlu, v komoře se prostě neuklízí).

 

< Pokračování příště >


Jak jsem cestoval - Epizoda I. (próza, Jorka Mouken) • Jak jsem cestoval - Epizoda II. (próza, Jorka Mouken) • Jak jsem cestoval - Epizoda III. (próza, Jorka Mouken) • Týpek a kytička (próza, Božetěch Sraček)
    

23.4.2021
Týpek a kytička

Byl týpek a měl rád kytičku
Chodil se na ni podívat a posedět u ní
byl šťastněj, že může bejt u toho, jak kvete
Kytičce by se ale mohlo tam venku něco stát
někdo by ji mohl zašlápnout
tak si ji týpek vzal domů
Bylo krásný, že se mohl ráno probudit vedle kytičky
byla moc krásná a tak se na ni podíval a povidá dobrý ráno
a kytička nic
Přes den se na ni chodil koukat a zalejvat ji
byl šťastnej, že může bejt u toho, jak kvete
a večer jí říká dobrou noc kytičko
a kytička nic
A tak to šlo spoustu let
až mu z toho začalo jebat
tak se ptá kytičky máš mě ráda
a kytička povidá
ježišmarja ty jseš blbej.

18.4.2021
Jak jsem cestoval - Epizoda III.

Příspěvek je součástí seriálu: Jak jsem cestoval - Epizoda I.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda II.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda III.

V tu chvíli mi to došlo, prožívám to všechno najednou. Prej nejméně pravděpodobné, no jasně, spoléhej se na Pulana, co má za kámoše frťana. V jeden okamžik jsem byl jablkem, které okusuje můj prastrýc, kterým jsem vlastně taky já, ale před tři sta lety, a zároveň su ten kůň, co ho vedou na masožravou louku, stal jsem se i kolíčkem na prádlo, kterej s tím vším nemá vůbec nic společnýho. Současně ze mě byl pes, co čůrá na sloup, kterej su taky já a reznu, obratem jsem se zase stal planetou Zemí v éře Kenozoikum, takže jsem odpovědnej za vývoj kvartéru, neogénu a paleogénu, což mě docela překvapilo, protože mi to nikdo neřekl a ani se o mě neučí ve škole. Ale potěšilo mě, že můžu za oddělení Grónska od Eurasie a vznik Severního ledového oceánu nebo Pyrenejí, které mám docela rád.

Náhle zjišťuji, že zářím, stal jsem se světlem v rohu svého pokoje a vidím, jak jdu sám k sobě a jsem sebou zcela pohlcen. A tak si říkám, že není dobré být pohlcen jen sám sebou, i když jste v blbé době. I když může být někdy opravdu obtížné soustředit se na tolik podnětů, když sami jste podnětem a taky nejste třeba tak úplně vyrovnaní. To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit se kreativně podněcovat navzájem. A psát o tom.

15.4.2021  (upr. 18.4.2021)
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Jak jsem cestoval - Epizoda II.

Příspěvek je součástí seriálu: Jak jsem cestoval - Epizoda I.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda II.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda III.

Stěny místnosti byly posety různými, snad vikingskými, štíty, po zemi běhala zvláštní zelenina, třeba mrkev, co vypadala jak housenka nebo červená řepa, která se chovala jak malé koťátko, mňoukala a otravně se o mě otírala, až jsem měl kalhoty celé červené. Docela drsná byla brokolice, která tu dělala vyhazovače, a zároveň barmana. Měli tu masivní dřevěné stoly a židle, které byli vyrobeny z místního, velmi zvláštního, stromu, co se sám stal nábytkem, hned jak jste jej pokáceli (tedy záleželo na tom, o co jste to dřevo předtím požádali, aby se z něho stalo). Někteří hosté vypadali jako z mlhy, ale jak jste se o ně otřeli, tak vás popálili jako medúzy. Chodily tu téměř metrové kukuřičné klasy, které jak se na vás naštvaly, tak se prostě rozpadly na popcorn.

A jak jsem tam tak nebyl, slyším z dálky známý hlas, co říká: „Dáte si ještě, dáte si ještě?“ Ano, byl to můj mluvící půllitr a tančil do rytmu písní nějaké místní kapely, co se skládala z několika krysích hlav a jedné hlavy rysa. Byla to velmi zvláštní muzika, doprovázená úžasnými efekty, které měla na starost hlava rysa. Třeba vyplivla kus prasete, a to proletělo místností jako kometa, pochodoval tu na mol opilý albatros, a dokonce se zde zjevil muž, kterému z oka tekly, nebojím se to říct přímo, sračky. V životě jsem nic podobného neviděl a asi už nikdy neuvidím.

Pak ke mně přiskočil můj půllitr a představil mi svého kamaráda cestáře, tedy cestovního frťana. Nevěděl jsem, co to ten cestovní frťan je, naopak vůbec nemluvil, jako můj zmiňovaný půllitr (budeme mu říkat Pulan), jenom tam tak byl. Ptám se tedy, co je to zač a Pulan mi začal vysvětlovat, že jak se z toho frťana napiju, hned začnu zvracet, a to tak, že všechny moje zvratky, včetně mě samotného, se vcucnou do cestáře a já se pak ocitnu třeba na jiné planetě, v jiné době, možná v jiném vesmíru, dimenzi či čase a prostoru, nebo (co mu přišlo nejvtipnější) ve všem současně. Ta poslední varianta, tvrdil, je nejméně pravděpodobná. Tak jo, do toho jdu, můžu se přece konečně dostat domů.

Vzal jsem cestáře, kopnul ho do sebe, a ani jsem nestačil polknout, když jsem začal zvracet jak vo závod, všechny moje zvratky šup rovnou do panáka, nikde ani kapka okolo. Najednou mi to začalo vtahovat obličej, hlavu, krk, ramena, no prostě celý moje tělo a vyplivlo mě to na místě, které jsem dobře znal. Bylo to u mě doma, hurá, zaradoval jsem se, ale má radost byla předčasná. Začaly se se mnou dít strašně divné věci, měl jsem najednou cizí, ale zároveň známé vzpomínky, prožíval jsem jeden okamžik pořád dokola, ale pokaždé jinak, nebo jsem ho neprožil vůbec?

 

- Pokračování příště -

6.4.2021  (upr. 15.4.2021)
Jak jsem cestoval - Epizoda I.

Příspěvek je součástí seriálu: Jak jsem cestoval - Epizoda I.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda II.   *  Jak jsem cestoval - Epizoda III.

Jednou večer, posilněn pivem a jointem, jsem si šel lehnout docela brzo, snad tak kolem deváté hodiny. Spal jsem jako špalek nebo jako když do vody hodí. Nevím, jak dlouho jsem spal, když v tom mě probudilo světlo zářící z kouta místnosti. Myslel jsem, že je to světlo z mobilu, a tak jsem ho šel vypnout. Došel jsem až ke zdroji toho světla, ale mobil nikde. Za to já jsem se ocitnul na nějaké cestě, která byla ohraničena docela vysokou zdí, na které byly namalované kostry koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vydal jsem se tou cestou, až jsem narazil na velikou dřevěnou bránu posetou malými červenými broučky, kteří na sebe jeden přes druhého pokřikovali: „Hele někdo přichází!“ Ani mi nebylo divné, že jim rozumím, a že vlastně vůbec mluví. Slušně jsem je pozdravil a oni mi odpověděli. Hned, jak se tohle stalo, se ta obrovská brána začala otvírat a pomalu z ní vylézali nějací lidé, kteří vedli koně, krávu a dvě malá telata. Nijak si mě nevšímali, a tak jsem bez problémů proklouznul za zdmi do nějakého města, které mi nepřipomínalo vůbec žádné město, co znám (snad ani z dokumentu).

Pokračoval jsem tedy dál do centra dění, všude okolo chodili lidé oblečeni do středověkých šatů, po ulici nejezdila auta a ani tu nebyly žádné moderní nápisy na domech, či výškové budovy, ale byla tu hospoda. Paráda! Pivo bych si určitě dal, a tak jsem zamířil rovnou k baru, objednal si pivo a posadil se do nejzapadlejšího koutu zdejší nalívárny. Mok chutnal opravdu skvěle, však po dopití se mě někdo zničehožnic zeptal, jestli si dám ještě. Koukám kolem sebe, ale nikoho nevidím. A znova: „Dáte si ještě? No vážně, dáte nebo ne?“ Zkoprnělej údivem zjišťuji, že na mě mluví můj půllitr. No to mě poser, pomyslel jsem si. Odpověděl jsem, že ano a on seskočil se stolu, odcupital někam k baru a vcukuletu byl zpět, zase plnej toho super piva.

Náležitě posilněn jsem se vydal na další průzkum tohoto podivného místa, zajímalo mě, proč ta vysoká zeď, a taky proč ty divný obrázky koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat, prej tam za zdí je přece ta masožravá tráva, povídala jedna bába. Říkám: „Jak jako masožravá tráva?“

„No všude vokolo roste tráva, která po celé generace terorizovala naši vesničku, než jsme přišli na to, že se dá krmit nejen lidským masem, ale i zmiňovanými zvířaty. Což bylo samozřejmě lepší než lidi (tedy aspoň pro ty lidi).“

Se zvědavostí jsem se šel podívat, jak takové krmení vypadá. Zážitek to byl, to vám teda povím. Normálně pustili toho koně na louku a on začal spásat krásně zelenou trávu, která tam rostla. Ale co se nestalo, kůň začal najednou jančit a z huby mu tekla krev, než jsem se stačil vzpamatovat, po koni zůstal na louce jen krvavej flek. Tak krmení pro příště vynechám, protože tohle bylo dost i na mě.

Otočím se a najednou zase to divný světlo a já se pro změnu ocitnul úplně někde jinde a možná snad úplně jindy. Lidi tu byli, ale zároveň né, a taky to vůbec nevypadalo tak, jak to vypadá a ani se to nedalo nijak popsat, protože jsem tam byl, ale vlastně ne.

 

- Pokračování příště –


Letní Letná (próza, peterkey)
    

1.1.2021
Letní Letná

Ta oranžová cedule s bílým nápisem a lemováním přitahovala jeho pohled snad pokaždé, co kolem projížděl tramvají cestou do práce nebo z práce. Vždy alespoň mimoděk zvedl oči od čtení, aby se ujistil, že jeho vysněná trofej je stále k mání. Pokaždé hned s uzarděním zaháněl hříšné myšlenky – loupení dopravních značek a espézetek přeci neschvaloval ani zamlada, kdy podobnými excesy často končívaly studentské tahy městem. Co teprve teď, jako spořádaný otec od rodiny?! S touhle cedulí to ale bylo jiné – měla pro něj zvláštní význam. Stejně jako celý novocirkusový festival, který každoročně ohlašoval blížící se konec letních prázdnin. Miloval hravou atmosféru festivalu s bohatým doprovodným programem. Letenská pláň se při té příležitosti vyzdobila stovkami těchto oranžových cedulí s bílým nápisem odkazujícím k názvu festivalu. Po skončení festivalu všechny cedule zmizely. Jen tahle jediná letos zůstala. A tak ho sváděla. Doufal (a děsil se toho zároveň), že ceduli časem pořadatelé festivalu uklidí, nebo, že si ji někdo s podobně nízkými úmysly přivlastní… Cedule však odolávala.

Časem si pro svůj loupeživý záměr začal hledat zdánlivě racionální zdůvodnění. Tak předně: cedule odkazovala na LETNÍ festival, což, uznejte, v půlce ledna není dvakrát aktuální. Navíc ji nějaký dobrák otočil o 180 stupňů, takže místo na Letnou teď ukazovala někam ke Stromovce. No to už snad přímo ohrožuje národní bezpečnost! Jen si představte, že by taková nedůslednost panovala kupř. u značení hlavních a vedlejších silnic! Bylo by tedy aktem nadmíru občansky odpovědným takovou diverzní ceduli odstranit a, samozřejmě na vlastní náklady, bezpečně uložit na vhodné místo. Třeba u nich doma v obýváku nad klavír! Samozřejmě, až se čas festivalu opět nachýlí, bude možno ceduli opět dočasně vrátit na její původní místo, aby mohla směřovat zájemce o nový cirkus do pestrobarevných šapitó, kde zvířeti už není činěno příkoří člověkem, a i ti klauni nakopávají si zadky jen z těch nejvyšších estetických důvodů.

 A tak se jednoho večera odhodlal. V práci se vybavil kombinačkama a za hustého deště vyrazil do temné noci, vstříc svému osudu. Počasí mu přálo, tlusté provazy deště už několik hodin bičovaly město, k pravidelnému večernímu běhu či procházce by se toho večera odhodlala jen hrstka statečných. Se statečnými však bejvá ten problém, že maj kolikrát tendenci se míchat do věcí, po kterejch jim nic není, říkal si s úšklebkem westernového padoucha a déšť mu stékal za krk. Už chvíli postával pár kroků od cedule a nenápadně obhlížel způsob jejího uchycení. Trochu ho vyděsilo, že cedule byla ve skutečnosti mnohem větší, než jak se zdálo z tramvaje. Až nyní si uvědomoval skutečné rozměry zamýšleného činu. Ale jinak se situace tvářila příznivě. K dřevěnému sloupku byla cedule přichycena jediným šroubem, navíc na druhém konci s křídlovou matkou – nebude-li příliš utažená, celá věc nezabere víc jak dvě-tři minutky. Teda pokud na ni dosáhne! Marně se rozhlížel, jestli v okolí neleží vhodné stupátko. Zahlídl jen dvě rozmočené kartonové krabice. Co naplat, cvičně se postavil na špičky a natáhl se za pravou rukou. Hned napoprvé matku bezpečně sevřel mezi prsty. Ani nebyla moc utažená! Na chvíli raději přerušil akci, aby zhodnotil celkovou situaci. Na nedaleké zastávce čekal jediný člověk, v kapuci a s cigaretou v ruce. Ve tmě nebylo zřejmé, jestli se dívá jeho směrem. Hlavně se teď neukvapit… Od Hradčanské se blížila šestadvacítka – třeba do ní nastoupí. Chlápek na zastávce spěšně típl cigaretu. Tak tohle bychom měli. Teď ještě aby nikdo nevystoupil… Tramvaj odjela a na zastávce po ní zůstal jen dohasínající špaček. Okolí zastávky se ponořilo do ticha. Teď nebo nikdy! Znovu se vyšponoval na špičky a zběsile odtáčel matku proti směru hodinových ručiček (hlavně to teď nepoplést!). Několik prvních obrátek šlo trochu ztuha, ale pak už stačilo ukazováčkem cvrnkat do křídel matky a ta se za tichého zvonění ochotně posouvala po závitové tyči. Za chvíli ji měl v dlani! Vytáhnout uvolněný šroub z dřevěného sloupku už byla větší dřina, až si chvíli myslel, že se bude muset vrátit do práce pro šroubovák, kterým by zaseklý šroub vypáčil. Naštěstí to šlo i dlouhým klíčem od bytu. Po chvíli dloubání a páčení se šroub konečně začal otáčet a po delším zápase se mu jej i s cedulí podařilo vytočit ven. Odložil ceduli na plocho do trávy a vyplašeně se rozhlédl kolem sebe. Od Letenského náměstí se blížila další tramvaj a zpoza stadionu se zrovna vynořila asi čtyřčlenná skupina lidí s deštníky. Byli však ještě dost daleko, nebylo tedy pravděpodobné, že ho při činu pozorovali. Rychle popadl kořist a vyrazil s ní napříč prázdnou plání – ve spáncích kladiva vzrušení! Původně si naivně (pokud vůbec) plánoval, že ceduli ukryje pod bundu, což se při jejích skutečných rozměrech ukázalo jako nemožné. S tak obří cedulí se sotva může producírovat po Letné nebo vlézt do tramvaje. Co teď? Vyplavený adrenalin mu na chvíli zatemnil mysl, v hlavě se odvíjely paranoidní představy klaunů-zabijáků, kteří mu jsou už jistě na stopě a až ho dopadnou, ztrestají jeho opovážlivost nekonečnou torturou komických skečů. Musel se té představě nahlas zasmát. Ve skutečnosti si byl vědom, že celá ta věc je vlastně klukovina, ale proč si neužít ještě trochu dobrodružství? Po zralé úvaze nakonec jako nejbezpečnější možnost vyhodnotil jít domů pěšky, přes Stromovku až k Trojskému mostu a následně Trojskou ulicí až do Kobylis. Tato trasa zahrnovala nejméně kritických úseků, kde se nešlo vyhnout osvětleným ulicím, většinu z nich navíc už dost daleko od Letné, kde bylo oprávněné očekávat nejvyšší výskyt klaunů-zabijáků. Jinak samé potemnělé chodníčky a houští, kam ruka zákona nedosáhne. Když to půjde dobře, do půl hodiny by mohl být doma.

 

Probudil se kolem deváté, z obýváku doléhaly zvuky z televize. Děti už se nejspíš nějakou dobu dívaly na pohádky, žena ještě spala. Protáhl se na posteli a v tom mu to došlo – on to udělal! Rychle vyskočil z postele a běžel do obýváku. Nad klavírem zářila velká oranžová cedule nepatřičných rozměrů! Vzpomněl si, že ji ještě v noci v euforii přivrtával (měl by se za to při vhodné příležitosti omluvit sousedům). S obavami se podíval na děti – určitě se budou vyptávat, jak se tu ta cedule ocitla! To se musí dobře rozmyslet, přikazoval si. Nerad dětem lhal, ale dobře věděl, že popis komplexní reality světa se v jejich věku ještě neobejde bez určitých opodstatněných zjednodušení. I zde bude záhodno některé aspekty celé záležitosti příliš nezdůrazňovat, přemítal. Načež se z ložnice vypotácela Manka a s upřímným zděšením vykřikla: kdes to, proboha, ukrad?! Po několikerém vysvětlování původu cedule a objektivní prospěšnosti jejího přemístění si nakonec přeci jen vymohl, že cedule může zůstat na svém novém místě, tedy nejdéle do léta, kdy, jak slíbeno, bude navrácena zpět.

Celý příští týden se podvědomě vyhýbal místu činu. Do práce jezdil zásadně metrem a zrušil dokonce jednu pracovní schůzku, která se měla uskutečnit poblíž, jen aby nemusel projíždět kolem letenské pláně. Snad se skutečně bál, že na prázdném sloupku místo cedule spatří vývěsku se svou fotkou a nápisem: hledá se, živý či mrtvý! Až v pátek po práci přeci jen přemohl zbabělost a nasedl do přeplněné šestadvacítky. Když projížděli kolem stadionu, až na poslední chvíli se prodral k okýnku, odkud měl dobrý výhled na celou pláň. Sloupek byl prázdný. Zdálo se tedy, že po něm a po ceduli, nikdo nepátral. Přesto pocítil smutek. Už si zvykl vídat ji na tom místě a teď mu scházela. Možná i ostatním? Třeba ta cedule nebyla jenom zapomenutá. Možná tam byla ponechána úmyslně, aby místním dávala naději, připomínala, že po dlouhé zimě zase přijde léto. Jakým právem si ji vlastně přivlastnil? V tu chvíli byl pevně rozhodnut, že ještě toho večera ceduli vrátí. Ale doma už ho odhodlání pustilo, po večeři se mu už do chladné noci nechtělo a nakonec už i Manka připouštěla, že ta cedule vlastně docela ladí k závěsům. Navíc, konečně správně ukazovala na Letnou, i když hodně z daleka. A tak cedule zůstala nad klavírem.

A všechno se začalo kazit. Nejprve v práci, jako by najednou ztratil veškerou sílu a zdánlivou lehkost, se kterou dříve překonával i ty největší výzvy. Všechno šlo najednou ztuha anebo spíš nešlo vůbec. Experimenty selhávaly, výsledky nedávaly smysl, přístroje, jeden po druhém, vypovídaly službu. Nevzdával se a zkoušel nepřízeň přemoct ještě větším úsilím a odhodláním, trávil v práci každý den 12 hodin, pak přidal i víkendy, rodinu na čas skoro nevídal… Ale čím víc se snažil, tím hůře se mu vedlo. Připadal si, jako by ho někdo zaklel. Nepatřil mezi pověrčivé a tak si souvislost mezi náhlým selháním a zcizenou cedulí dlouho odmítal připustit. Při tom všem stresu ani nepostřehl, že se ve zprávách začaly objevovat znepokojivé informace o jakémsi neznámém viru, který se objevil v jedné zapadlé čínské provincii. Nutno říci, že těmto zprávám zprvu věnoval pozornost málokdo. Za pár měsíců už se pandemie nového koronaviru nekontrolovaně šířila Evropou a postupně přinutila utlumit veškerý život společnosti. I v Česku se zavřely nejprve kluby a restaurace, divadla a koncertní sály, brzy na to i školy, úřady a fabriky. O ničem z toho dlouho netušil. Zcela pohroužen do svého výzkumu nesledoval zprávy, v laboratoři pracoval sám, takže vlastně nikoho nepotkával, z domu vyjížděl ještě za tmy a vracel se, když už všichni zase spali. Dozvěděl se o tom vlastně až ve chvíli, kdy mu jednoho dne zakázali vstup do laboratoře. Prý z epidemiologických důvodů. Nechápavě hleděl na úřední lejstro na nástěnce ústavu, než mu dobrácký vrátný poradil, ať jde raději domů a odpočine si. Cestou domů si uvědomil, že už vlastně dlouho nepotkal žádného člověka. Ulice byly vylidněné jako v žánrově důsledné postapokalyptické dystopii, jen občas zahlédl osamělou postavu s rouškou zakrytými ústy. Doma si konečně pustil rádio a až do večera fascinovaně poslouchal zprávy a reportáže popisující nastalou situaci a její dopad na různá odvětví hospodářství. Všude slyšel vlastně totéž: z protiepidemických důvodů se ruší, zastavuje, zakazuje... Situace byla natolik vážná, že se, považte, na čas přerušila i výroba automobilů! Proud informací o dotčených sektorech neustával ani v dalších dnech. Ve studiu se střídali renomovaní komentátoři, kteří narychlo vyčíslovali cenu takového celoplanetárního zastavení a poměřovali ji s cenou zachráněných lidských životů. Spirituálněji založení publicisté zase upozorňovali, že i takovou krizi lze vnímat jako příležitost, čas k zamyšlení – snad aby lidé nepropadali přílišné trudnomyslnosti. Duchovní autority vyzývaly k pokoře a usebrání, politici burcovali k solidaritě se zdravotníky a dodržování nastavených pravidel. Národ na krátký okamžik táhl v boji proti neznámému nepříteli za jeden provaz.

Dlouho se mu nedařilo udělat si v celé věci jasno. Bylo šílené si jen připustit, že by to všechno mohlo nějak souviset s jeho cedulí. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že na daném stavu nese díl viny. Vytáhl tedy ze skříně šicí stroj a stará prostěradla a jal se odčinit své selhání šitím roušek, kterých bylo v té době kritický nedostatek. Střídali se s Mankou u stroje a konečně byli zase spolu – děti stříhaly a rodiče šili, čas se na chvíli doslova zastavil a oni se v nastalém bezčasí chvíli vznášeli ve stavu beztíže.

To absolutní ustrnutí naštěstí netrvalo dlouho, takže dříve, než u nich stačila propuknout ponorková nemoc, mohli zase začít střídavě docházet do práce. Přesto, těch pár týdnu klidu jako by odčarovalo kletbu, která mu ještě nedávno svazovala hlavu a ruce. A tak se opět zvesela pustil do díla, práce jej opět těšila a většinou se i dařila. Navzdory mírnému rozvolnění se však společnost nadále svíjela v okovech přísných protiepidemických opatření. Že by se v létě mohly konat oblíbené festivaly se jevilo jako krajně nepravděpodobné. Přesto si slíbil, že pokud se letos uskuteční Letní Letná, bude jeho cedule u toho!

 V létě se život jako mávnutím kouzelného proutku vrátil do normálu – lidi s úlevou odhodili (toho času už) nenáviděné roušky a vyrazili za letním dobrodružstvím, k moři nebo k rybníku, každý podle svých (často tenčících se) možností. I oni se vydali na výlet, za rodinou na Oravu, kde si během pár týdnů užili koupání v přehradě, výlet do hor i prohlídku zříceniny hradu v Oravskom podzámku. Zrovna, když se plni zážitků vraceli do Prahy, zaslechl v rádiu útržek reportáže z nějakého probíhajícího festivalu. Rychle přidal hlasitost v neblahé předtuše, která se za krátko potvrdila: toho dne končila Letní Letná! Jak jen na to mohl zapomenout? Podrážděn klepl dlaněmi do volantu, až na okamžik probral Manku ze spokojeného spánku spolujezdkyně. Svůj slib už tedy nesplní…

Už první zářiový týden se začala epidemická situace opět dramaticky zhoršovat. Bylo zřejmé, že školáci se ve školních lavicích příliš neohřejí. Mnozí to dávali za vinu laxnímu přístupu vlády a přílišnému uvolnění opatření během léta, ale on věděl své. Už však nebylo způsobu, jak by své opakované selhání odčinil. Společnost se postupně rozklížila na dva nesmiřitelné tábory: jedni existenci viru kategoricky popírali a vyzývali k vědomému nedodržování všech vládních opatření, druzí naopak varovali před blížícím se kolapsem zdravotnictví s tisíci zbytečně mrtvými týdně. Situaci ještě více eskalovalo chystané masivní očkování obyvatelstva s cílem omezit šíření viru v populaci. Rozdělená společnost se vzájemně obviňovala z nezodpovědnosti. Jedni v očkování viděli spásu a nejlepší způsob, jak vybřednout z neustálého kolotoče přitahování a povolování protiepidemických opatření. Pro odpírače existence viru byl podezřele rychlý vývoj vakcíny naopak jasným důkazem, že celá věc je jen dobře promyšleným komplotem iluminátů a farmaceutických společností společně usilujících o rozvrat stávajícího společenského řádu. Nastalá nepřehledná situace hrozila brzy přerůst v ozbrojený konflikt.

Znepokojeně pozoroval spirálu šílenství, která se kolem roztáčela do stále vyšších obrátek. V podobných chvílích je přirozené hledat naději a inspiraci u velikánů, kteří osvědčili v dějinných chvílích (často mnohem úkladnějších, než je, přiznejme, tato) svůj charakter a jasnozřivost hodnou následování. Co dělat, když nebezpečí, zprvu abstraktně vzdálené, už zcela hmatatelně proniká do našich životů, vlamuje se do dveří našich družstevních bytů, když už se onen příslovečný mlok cachtá ve Vltavě? Jak zakončit příběh, který jak voda při jarním tání teprve hledá nejpravděpodobnější cestu ze svahu?

Týden proležel v horečkách, zajatý ve fantaskních představách hrozícího rozkladu, svého i společenského. Zákeřný virus mu nenasytně požíral plíce, mělký dech sotva stačil zásobit zubožené tělo kyslíkem. Manka mu po celou dobu starostlivě vařila čaj a srážela teplotu studenými obklady. Jako zázrakem se jí i dětem nákaza vyhnula. Po týdnu horečky konečně pominuly a on se mohl konečně alespoň trochu nadechnout. Pomalu se procházel prázdným bytem, Manka s dětmi byla zrovna na zdravotní procházce. Sedl si ke klavíru, přivřel víčka a nechal prsty volně rozběhnout se po klaviatuře. Ozvaly se první tóny povědomé písně, staré grungeové balady, kterou si před časem oblíbil hrát v mírně swingové úpravě. Nemocí zbystřené smysly se opájely harmonií tónů a na jeho tváři se po čase opět rozprostřel nepatrný úsměv. Zvolna rozevřel víčka, aby se ujistil, že jsou jeho prsty na správných klávesách. Přitom periferním pohledem zpozoroval, že v zátiší nad klavírem něco schází – cedule byla pryč!  Ve stejném okamžiku zašramotil klíč v zámku a do bytu vpadla Manka a za ní povykující děti. Dojatě se díval, jak se pošťuchují a vzájemně na sebe pomrkávají. Chtěl se hned Manky na ceduli zeptat, ale po chvíli váhání k tomu nenašel odvahu a ani později už se o ní spolu nikdy nebavili. Zkrátka zmizela.

- - -

Čekal na tramvajové zastávce na šestadvacítku. Jeho pozornost upoutal palcový titulek v novinách spolucestujícího. Přes rameno četl: první vlna očkovací kampaně úspěšně ukončena! Ušklíbl se. Přejel pohledem na plechový plot u zastávky, který byl pokrytý plakáty blížícího se hudebního festivalu. Mimoděk si představoval jeden pestrobarevný plakát u nich doma nad klavírem. Opatrně se rozhlídl kolem sebe. Co by se tak mohlo stát?


Budiž světlo (próza, Rogo)
    

22.12.2020
Budiž světlo

Slunce se ztratilo za horami a já jako každý večer usedl ve své jeskyni, v níž jsem si dopřával měsíční azyl. Nejprve jsem se nosem několikrát nadechl a vydechl, zavřel oči a snažil se koncentrovat na „Já“, snad jsem měl v sobě i položenou otázku „kdo jsem já?“. V tomto rozpoložení jsem se udržel sotva pár minut. Vše se náhle na okamžik přetrhalo, cítil jsem slabost a uvědomoval si své chyby, závislosti a nedostatky. Bál jsem se, že to nezvládnu, že selžu, že nebudu mít dostatek síly, že sestoupím z cesty a snad i toho, že jsem úplně sám. Ruce se bez pokynu mé mysli pomalu sepjaly v prosbě před hrudí. Začal jsem pomalu šeptat slova „prosím dej mi sílu, abych vydržel, abych byl lepší…“. Těch slov bylo více a plynula v kajícném tónu. Pocítil jsem naprostou oddanost a dojetí. Mé oči se smáčely drobnými slzami. Miloval jsem a byl jsem milován, věděl jsem, že nejsem sám. Snad k žádné ženě jsem necítil tak silnou Lásku jako k Tomu, co bylo všude kolem mě i ve mně. Jeskyně se stala chrámem, celý svět byl chrámem a mé srdce bylo ohněm v onom chrámu. Nebylo nic než To, žádná jiná myšlenka, žádná jiná touha, než být s Tím. Život je tak nádherné místo, co bych mohl chtít víc? Nebyl žádný jiný čas než „Teď“ a „Teď“ bylo plné blaha. Věděl jsem, že s „Tím“ se mi nemůže nic stát, že jsem konečně opět malé oddané dítě v milující náruči matky. Otevřel jsem oči, které byly stále ještě vlhké a věděl, že je. Nepřemýšlel jsem o jméně či tvaru. Nepotřeboval jsem žádné jiné důkazy. Vědomí je jedno jediné, vše je tím Vědomím a Láska je jejím nádherným projevem. Život se nestal jiným, stal se jen více vědomým. Vím, že to je jen počátek, jen znamení, které jsem dostal, abych setrval, abych již nikdy neměl potřebu vrátit se do tmy. Budiž světlo. 

 

29.09.2020

Tiché údolí

 


Pohádka o dědovi (próza, peterkey)
    

3.11.2020
Pohádka o dědovi

Vidličkou vybírám na slzičky nastrouhané okurky ze sladkokyselého nálevu. Odpolední siesta voní po kávě a švestkovém koláči s drobenkou. Na lepkavé stuze spuštěné z lustru bzučí několik chycených masařek a v remosce na troubě chladnou zbytky nedojedených kuřecích stehen. Usrkávám nálev a s přivřenými víčky napjatě poslouchám už tolikrát slyšené vyprávění, jako by to bylo poprvé. Děda Květoš usrkává turka a vypráví: o náletech za války, o Zátopkovi… Prý spolu na vojně běhávali. Nebo běhal jenom Zátopek, kolem jejich kasáren? Přes propast desetiletí doléhají ke mně už jen rozmázlé šmouhy vzpomínek.

Narozen 1924 do sedlácké rodiny, za války nuceně nasazen k práci „v Rajchu“, snad někde v Mannheimu.

Lovím z misky zbytky okurek a nad hlavou mi sviští spojenecké bombardéry. Na svých perutích přináší mír a smrt. Dědovi ve vzpomínkách se ještě nechce umřít a tak, pod záminkou návštěvy své nemocné matky, prchá zpět do protektorátu na rodné (tehdy ještě) Zlínsko. Přes rok se tam pak skrývá před úřady a jistou kulkou. Hrdina. (skoro) Partyzán!

Květoslav Laciga, rodák z Kvítkovic (dnešní Otrokovice). Chtěl bych mu věnovat tuhle pohádku. Pohádku o dědovi.

Po válce přichází mír a děda Květoš na Těšínsko. Nevím přesně jak a proč, prameny mlčí. Potuluje se po kraji a získává si přízeň domorodců svou družnou povahou a přiměřeným bonvivánstvím. Vyučený stavař, který celý život snil o dráze kuchaře na zaoceánské lodi, potkává ve službách Inženýrsko průmyslových staveb babičku Helenku, toho času stále ještě režimem perzekuovanou manželku emigranta, zakarpatského dobrodruha, který záhy po Vítězném únoru (v předtuše zářných zítřků) utekl do Francie. Ve spěchu, a tudíž bez babičky i jejich ještě nenarozeného syna – strejdy Jirky. Babička Helenka se tak náhle, mačkána v ozubeném soukolí dějin, rozhoduje mezi moravským vrabcem v hrsti a galský kohoutem za železnou oponou. (Z dědova pohledu) šťastná volba je o pár let později zpečetěna narozením mojí mámy, Soničky.

Filmový střih nás přenáší do výčepu horské chaty, kam se promáčený děda s mou sotva sedmiletou (a neméně promáčenou) mámou uchýlili před letní bouřkou. „Dva čaje a dva rumy!“, hlásí máma dětským hláskem už ode dveří. Osazenstvo horské boudy s napětím (a následnou úlevou) sleduje, jak obě štamprle bramborového likéru končí v dědově čaji. Obvyklý rituál jejich pravidelných víkendových výletů po Beskydech, které mají krom ozdravně-turistického účelu ještě jeden skrytý cíl: najít si chalupu!

Rozhlížím se po světnici, očima ohledávám svébytné dřevěné obložení, skříňky a police. Pokolikáté už se obdivuji řemeslné zručnosti, se kterou děda přestavěl přízemní chatrč, která svým původním majitelům doslova padala na hlavu, ve dvoupodlažní horskou chatu, která i po víc jak půlstoletí stále impozantně trčí z příkrého svahu nad potokem Vápeníkem, na samém kraji vesnice Vendryně v malebném podhůří Slezských Beskyd.

Mhouřím oči proti zapadajícímu slunci a zase vidím dědu Květoše, jak na verandě popíjí lahváče, zaslouženou odměnu po celodenní chalupářské lopotě. Je mu přes 75 a jeho unavenému srdci už k pravidelnému tlukotu dopomáhá malá krabička zašitá v hrudi. Pravou nohavici kalhot nepřirozeně nadouvají útroby sestouplé v důsledku desítky let zanedbávané kýly. U Lacigů se totiž tradovalo, že kdo šel „pod kudlu“, do roka zemřel. Každý je asi hrdina jen někdy a na něco. A když se děda nakonec k operaci odhodlal, bylo už srdce příliš slabé. I tak se mu podařilo přežít prognózy lékařů o dobrých 30 let.

Velkou zásluhu na tom měla, krom každodenní práce na čerstvém vendryňském vzduchu, i babička Helenka. Dnes jsou tomu přesně dva roky, co jsem ji na chalupě viděl naposledy. Pamatuji se, že to byl nadmíru slunečný den končícího babího léta. Ticho vzácného bezvětří rušilo jen bzučení vos vábených sladkou jablečnou šťávou vytékající z lisu. Babička i ve svých třiadevadesáti celý den neúnavně vykrajovala jadřince z padavek, louskala vlašáky a zpříjemňovala ostatním práci svým vyprávěním. Ponoukal jsem pamětnici mnoha dějinných zvratů minulého století k dalšímu vzpomínání v neblahé předtuše, že další příležitost k poslechu už možná nebude. Vyhrocený plebiscit a následné boje při dělení Těšínska po 1. světové válce, krátký zábor Polskem po „Mnichovu“ a následné přičlenění k „Rajchu“, konce války a komunistický převrat v roce 48 i náhlé probuzení z naivního snu roku 68, … To vše pro ni nebyly jen kapitoly z učebnice moderní historie tohoto kraje, ale zkrátka okolnosti, které často poměrně necitlivě zasáhly do života přímo ji nebo jejím blízkým. Ale to už je zase jiná pohádka…

Po dlouhých osmnácti letech odloučení už jsou zase spolu. Když je dobrá viditelnost a mraky letí nízko, můžete je z kopce nad chalupou zahlídnout, jak na svém zaoceánském parníku křižují oblohu. Děda, s cigaretou v koutku úst (neb v nebi už kouření neškodí), zrovna koření kuře v remosce, a babička strouhá okurku na salát. Však se sami podívejte, támhle nahoru!

26.9.2020
Praktický návod k práci s hlavou se sluchátky

Člověk velmi často sedí u stolu se sluchátky a ucítí náhlou potřebu odběhnout. Je zvykem sluchátka sejmout. Ovšem taková situace znamená vytržení z vnitřního vyladění. Obávám se, že dosud nikdo nenastolil účinné řešení. Jistě, byla již vynalezena sluchátka, jež nevyžadují kabelu, ale i když je vlastním, kabelu prakticky pokaždé používám. Navíc levná sluchátka obvykle bez kabelu nefungují, případně člověk t.č. poslouchá pomocí sluchátek rádio na mobilu. Při této činnosti, jak známo, slouží kabel jako anténa. Navíc, i kdyby člověk mohl odejít s bezdrátovými sluchátky, první zeď mezi nimi a blútús vysílačem obvykle znamená rušení signálu. Některé činnosti navíc nelze vykonávat se sluchátky, neb je při nich potřeba sluchová modalita ničím nerušená, případně existuje riziko, že budou sluchátka překážet i taktilním podnětům vůči hlavě směřovaným. Co v tu chvíli podniknout? 

Mé řešení, které si s dovolením nárokuji jako autorské, je jednoduché: Již před poslechem si připravíme lavor, víčko od plastového jídlonosiče (popř. od ešusu), správně ostrý řeznický nůž, půlmetrovou silikonovou hadičku o světlosti cca 2-3 mm a pro nešiky i nějaké ty ubrousky, případně rychloobvazy a dezinfekci. 

A nyní, když máme vše připraveno, můžeme usednout k práci a poslechu naší oblíbené hudby. Nutnost náhle odběhnout nás již nepřekvapí! Místo, abychom sundávali sluchátka z hlavy, což je jednak nepohodlné a jednak to působí chvilkové zmatení a vytržení v důsledku náhlé přechodové epizody, nahmatáme prsty karotidu na krku, uchopíme nůž a tepnu nařízneme. Do otvoru vložíme silikonovou hadičku, pečlivě prsty utěsníme a nechápe všechnu krev vytepat do připraveného lavoru. S trochou cviku zvládneme danou činnost bez potřísnění tkanin, ohození zdí a pokapání okolních povrchů, ovšem pro nešiky opravdu doporučuji mít při ruce i ubrousky. Krev totiž poměrně rychle zasychá. V případě krajní nouze nebo pokud je vám dopad krve na prostředí, kde dekapitaci provádíte, lhostejný, můžete se na manévry s hadičkou a lavorem a ubrouskama úplně vysrat a prostě si rovnou uříznout hlavu. 

Ale to předbíhám: Poté, co krev odkape do lavoru, ponoříme do ní hadičku a lavor umístíme na místo, kde se nemůže rozlít, ale zároveň jeho obsah nemůže občerstvit nežádoucího pijáka, například vaší kočku nebo psa. Pokud se hodláme vzdálit na delší dobu, doporučuji obsah překrýt potravinářskou fólií a umístit na chladném a tmavém místě (nesmíme ho tam ovšem zapomenout). Nyní přistoupíme k již avizovanému kroku: hlavu uřízneme. Jelikož problém krve jsme vyřešili, nehrozí, že pracovní místo potřísníme. Dbejme však při řezání na kabel od sluchátek, neboť jeho porušením by hlava přišla o nerušený zážitek z poslechu. Uříznutou hlavu odložíme na stůl a můžeme se jít věnovat činnosti, která nás nutila opustit pracovní prostor. Pozor: zajistěte hlavu, aby ze stolu nespadla a postarejte se, aby měla dost poslechu až do doby, kdy se vrátíte. Krk je vhodné zakrýt zmíněným víčkem od jídlonosiče: vždy existuje riziko, že někoho potkáte s obnaženým krkem a věřte mi, není to hezký pohled! Dezinfekce a rychloobvazy slouží k ošetření ran, jež jsme utržili na prstech při řezání. To se ale časem poddá - nešikové maso musí pryč! 

A nyní, co udělat po návratu: Nejprve nasadíme opatrně hlavu zpět na krk (dbáme na správné umístění hlavy s ohledem na orientaci zbytku těla a to jak v horizontálním, tak vertikálním směru. Obzvláštní pozornost věnujeme správnému směrování obličeje). Když jsme si jisti, že je hlava správně orientována, jemně zatlačíme. Poté nahmatáme krční žílu a v klidu nařízneme: Tentokrát nehrozí, že bude krev samovolně vytékat, neboť v těle ani v hlavě žádná není. Přichází klíčový krok: vezmeme lavor s krví. Zacpeme jeden konec silikonové hadičky, která musí být, upozorňuji, v tu dobu zcela ponořena v kapalině, prstem a tento konec hadičky zdvihneme. Druhý konec nechť zůstane ponořený v krvi, jinak jsme celý proces podělali a musíme tam tu hadičku znovu vymáchat celou. Ale my jsme lepší: správně ucpaný konec hadičky nasadíme na správně uchopenou krční žílu a srdce postupně všechnu krev přečerpá zpět do těla. 

Gratuluji: vykonali jsme, co jsme potřebovali, hlava zůstala nerušena při poslechu skvělé hudby či rozhlasových pořadů, zatímco my tu nebyli. Nyní s ní můžeme klidně pokračovat v práci. 

Ale toto není vše: brzy zjistíte, že ne všechny činnosti, kterým se po odchodu z pracovního prostoru chcete věnovat, lze vykonávat tak říkajíc bezhlavě. Někomu může přinést problém jíst bezhlavě, někomu srát bezhlavě. Nejhorší je dle mého si bezhlavě čistit zuby! A samozřejmě, ne každou partnerku, každého partnera vzrušuje bezhlavý rytíř. Po jeho vzoru bychom si mohli vzít hlavu do podpaží: jenže to neřeší přívodní kabel ani dobře známý fakt, že bezhlavá postava, jež si nese vlastní hlavu v podpaží, může náhodné svědky děsit, a to i tehdy, pokud holý krk správně zakryla víčkem od jídlonosiče. Proto je lepší mít hlav víc. Jednu si necháte v koupelně, jednu u postele, kde spí hypotetická partnerka, hypotetický partner, jednu viset na botníku. Každou hlavu můžete navíc opatřit jinými sluchátky a do nich pustit nezávislý program, jenž hlavu udrží ve vyladění k činnosti, při níž bývá obvykle provozována. Hlava na kuchyňské lince může poslouchat TV Paprika, hlava na záchodě může poslouchat Marylina Mansona, hlava u postele u hypotetické partnerky, hypotetického partnera například bratry Nedvědy (nebo naopak). Jediné, co musíme mezi hlavami přenášet, je lavor s krví. Zde však hrozí pouze malé nebezpečí, že krev rozlijeme. Výhody dle mého názoru, rozhodně převažují.

Tak přátelé, doufám, že jsem vás dnes naučil něco nového a zajímavého a brzy to sami využijete. 


Generace XHZ-R (próza, fanky) • Únik, část 7. (próza, Mlyje)
    

18.8.2020
Únik, část 7.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Zvláštní řev zvěře přerušilo táhlé troubení lokomotivy. Koruny stromů se rozdrolily na zelenožluté krystaly a náhlý poryv větru rozehnal celý obraz, asi jako když zatřepete kapesníkem. Fizzy se probudil uprostřed džungle. Vlak stál. Do kolene se vracela povědomá bolest a tak se rozhodl vystoupit z auta, trochu se protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Venku bylo snad ještě větší dusno než ve vydýchaném voze. Přecházel po okraji vagonu, třel si bolavou nohu, hleděl do zelené masy kolem sebe a v hlavě si přehrával události, které ho dovedly právě sem. Mačetu, kdo ví proč, držel v ruce, snad aby se v džungli nebál. Když s sebou vlak z nenadání trhnul a dal se do pohybu, nestačil Fizzy včas zareagovat, zavrávoral, jako pták zamával pažemi a v nepříliš ladném oblouku opustil bezpečný prostor vagonu. Série kotrmelců z železničního náspu trvala sice jen okamžik, to však stačilo, aby vlak získal rozhodující náskok a nadobro zmizel v hloubi pralesa. Teď už Fizzyho nebolelo jen koleno, ale také spousta šrámů způsobených pádem, hlava a žaludek následkem dehydratace a přidávala se bolest jiná, tíživá. Bolest nad ztrátou všech jistot – práce, domova a nakonec i toho posledního pochybného zázemí – automobilu na vagónu vlaku, který jede kamsi do neznáma.

Zůstala mi akorát ta zatracená mačeta,“ říkal si, když seděl opřený o strom a pozoroval koleje vedoucí odnikud nikam. „Ale mačeta se může v džungli hodit. Zvlášť, když potřebuju najít nějakou vodu. Na koleje se můžu vrátit potom,“ pomyslel si Fizzy a začal se pomalu prosekávat směrem dolů, kde, jak se domníval, by voda mohla téct.

 

„Je v džungli,“ pronesl nosově Sneez a vytřepal z kapesníku něco zaschlých žmolků. Nějakou chvíli se těšil z jejich přítomnosti na desce stolu, aby je v následujícím okamžiku ledabyle odfoukl na šedý zátěžový koberec pokrývající celou plochu kanceláře.

Hluboko v džungli,“ dodal ještě a pak začal udílet rozkazy: „Zjistěte, jak se mohl do té džungle dostat. Jaké prostředky použil. Podle toho určete, kde by se mohl zhruba nacházet. Chci seznam všech našich lidí, kteří se teď pohybují po džungli, včetně určení jejich polohy. Nemáme času nazbyt. Lidi od společnosti jsou mu na stopě. Všechno okamžitě hlaste mně. Teď můžete jít.“

Když v kanceláři osaměl, upřel své oči, podlité krví od chronické rýmy, na stěnu, vytáhl opět kapesník a systematicky si začal čistit nosní dírky od věčných pozůstatků své choroby. Přemýšlel. Náhle se jeho krvavé oči zalily slzami. To když si nechtěně vytrhl z nosu chlup.

 

Fizzyho instinkt nezklamal. Vodu našel poměrně záhy. Jen o něco víc, než si přál. Koleno opět vypovědělo službu. Po kolikáté už? Tentokrát ho shoda nešťastných náhod, a další nedobrovolné kotrmelce, vrhli přímo do koryta dravé řeky, která v mnohých kaskádách mizela hloub a hloub v pralese. Proud zrychloval a Fizzyho tělo naráželo do balvanů. Lapal po dechu, často se ocital pod hladinou, nádech střídal náraz a znovu pod vodu. V jednu chvíli si stačil pomyslet, že tohle nedopadne dobře, pak další balvan a vzápětí tma.

 

"Máte veliké štěstí, že jsem vás tu našel, pane Effervescent." Tmu narušily plamínky ohně.

"Cože?"

"Zároveň by se dalo říct, že i já mám veliké štěstí, že jsem vás našel." Ostrá vůně nějakého nápoje, snad alkoholu.

"Kde to jsem? Kdo jste?"

"Prozatím jste v bezpečí, poslali mě pro vás. A taky pro to, co nesete. Je to vlastně zázrak, že vám neuplavala." V tu chvíli si Fizzy uvědomil, že je úplně mokrý, o pozornost se přihlásily tisíce různých oděrek, podlitin a pohmožděnin. Tma získávala opět navrch.

"Napijte se, udělá vám dobře."

"Co je to? Kde jsem?"

"Maté a rum, vypijte to. Nemáme moc času." Fizzy si okamžitě opařil jazyk, horký nápoj ovšem fungoval. Konečně se rozhlédl kolem sebe. Ve světle malého ohníčku viděl snědého muže, konvičku s nápojem, svou mačetu a pušku.

"Máte zbraň," zmínil Fizzy.

"Mám," odpověděl snědý, "ale buďte v klidu, v džungli se zbraň hodí, to mi věřte. Sázíte loterii?"

"Promiňte?"

"Ptám se, jestli sázíte loterii," prohodil snědý konverzačním tónem, "protože s takovou dávkou štěstí by to jistě stálo za pokus."

"Ne. Nesázím," odpověděl zmateně Fizzy a napil se.

"Opravdu by mě zajímalo, jak jste se dokázal dostat až sem," pokračoval snědý v rozhovoru.

"Kam sem? Nemám nejmenší ponětí, kde jsem, natož jak jsem se sem dostal. A kdo jste vůbec vy?"

"Promiňte, vlastně mi nepřísluší se vás na cokoliv vyptávat. Stejně tak ani nejsem zmocněn odpovídat na některé vaše dotazy. Stačí, když budete vědět, že muž, který mě sem poslal, vaši zvědavost dokonale ukojí. Dopijte to, tady máte něco suchého na sebe, za chvíli vyrážíme," ukončil snědý diskusi.

3.8.2020
Generace XHZ-R

(podle snu)

Starší neatraktivní policista a starší neatraktivní policistka sedí u stolku na balkóně našeho bytu. Na kulatém skleněném stolku jsou sklenice vody, za tím vším panorama z mrakodrapů.
„Za to všechno Vám může hrozit až 14 let vězení.“
„Ale to je absurdní!“

„Co se děje, miláčku?“ vloží se Buri
„Ale nic, prosím Tě, nesmysly.“
Nic na mě nemají. Snad jenom to, že jsem divnej.

„To mi chcete říct, že jsem se snažil poškodit řetězec Tesco tím, jak jsem procházel tam a zpátky posuvnými dveřmi? Jak asi? Jako že jim zvyšuju účet za elektřinu?“

„Ukaž mu to video“, otočí se policista na policistku, ta zvedne svůj chytrej. Na jeho displeji je dětské vajíčko. Něco jako Kinder Surprise, ale v jiných barvách. Nikdy jsem ho neviděl. Za ním žlutozelené naklíčované pozadí, nějaký productbox, celý to vypadá jako reklama.

„Co to má bejt?“ trochu přeženu reakci. Jsem na koni.
Kamera se pootočí. Z ohořelé díry, která zeje z boku vejce, vychází černá kočka a opouští obraz. To je vše.
A mnou projede mrazení.

„A to je jako co?“ opakuji, ale bojím se, že v mém hlase už poznají, že jsou na správné adrese. Nebo to jenom zkoušejí? To, co chtěl můj mozek vytěsnit, se teď skví před očima tak, že by to přečetla nejlacinější čtečka myšlenek: XHZ-R. Za chvíli to vydechnu nahlas a odvezou mě v obrněném vozidle.

Začalo to nevinně, příliš malými černými kočkami, pak příliš velkými černými kočkami, pak neviditelnými (černými?) kočkami, které jsem vodil do obchodních domů, kde mě zachytily kamery...
Jako poslední přišly kočky, které plní přání.

Teď se ulice New Yorku hroutí do sebe jako řeky a Američané se pokouší zachránit na lodích do Evropy...

19.7.2020
Pirožky, co jednou ovládnou Rusko

Ocitl jsem se v ruském městečku Kurgan, ležící v Kurganské oblasti, severně od hranic s Kazachstánem, asi 429 km západně od Čeljabinské oblasti poblíž pohoří Ural. Není to jenom tak, že se jednalo zrovna o město s tímto názvem, protože Kurgan je archeologický termín pro ruskou mohylu, což je „uměle navršený násep z kamení anebo hlíny, obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě, je známý i z raného středověku a někde přetrvával ještě dlouho do pozdního středověku.“ [1]

Na nejspíše samopalem prostřílené turistické ceduli, stojící na polorozbořeném vlakovém nádraží v Kurganu, která mě už z dálky přivítala v tomto chudém městě, jsem se dočetl, že se zde traduje místní legenda o tom, že zdejší pekař k výstavbě své pece použil hlínu ze starého pohřebiště za městem, kde byl před sto lety pochován jeho pradědeček a po něm ještě jeho dědeček a také jeho otec, který ve své době dokázal upéct to nejvyhlášenější pečivo široko daleko, stejně tak, jako jeho předci. Byl na ní obrázek místní pekárny a lákavých zlaťoučkých pirožků.

 Dostal jsem strašný hlad, a tak jsem se do této pekárny hned vydal. Linula se z ní velice vábivá vůně. Otevřel jsem oprýskané zelenožluté dveře a vešel dovnitř. Na místo zvonku se ozvalo zachrastění několika plechovek od boršče. Za pultem stála stará ošuntělá, už od pohledu nevoňavá prodavačka, jejíž odér přerývala vůně čerstvě upečených pirožek. Objednal jsem si hned šest kousků. Prodavačka se chvíli nepřítomně dívala skrze mě a pak mi beze slova podala pirožky zabalené v umaštěných novinách. Zaplatil jsem rovných padesát rublů, které ta ženská strčila do nejmenší matrjošky, kterou dala do matrjošky větší, a tu zase do ještě větší matrjošky. Posadil jsem se ke stolku u okna a rozbalil svůj novinový, téměř kapající balíček.

„Cože, jen dva pirohy?“ Zeptal jsem se ženy za pultem.

„Dostanete další, pokud je budete mít ještě čím jíst.“ Odpověděla tajemně.

Její odpověď jsem moc nepochopil. Rozhlížel jsem se, kde jsou vlastně příbory, když v tom jsem si všiml, že na podlaze a na židlích je zaschlá, ale i čerstvá krev.

„Můžu se zeptat, co se to tady stalo?“

„Pirožky.“ Řekla nezaujatě.

Pirožky? Stále jsem nechápal, ale pomalu jsem si začínal uvědomovat, že jsem cestou do této pekárny vůbec nikoho nepotkal. Po liduprázdných ulicích nejezdila auta a neběhali tady žádní toulaví psi, jak to v takových městech bývá obvyklé.

Dožvýkal jsem druhý piroh a lekl se, že mě něco kouslo do prstu, protože mi z malíčku začala téct krev. Nebylo uvnitř zapečené sklo? Asi jsem se jen o něco říznul.

„Dáte si ještě další, pane?“ Zavolala na mě ta divná ženská od pultu a blbě se usmála svými několika zlatými zuby.

Neváhal jsem ani minutu, ihned se mi začaly sbíhat sliny a sotva mi je žena donesla, hned jsem se po nich vrhnul, jako bych týden nejedl. Každá chutnala jinak, některá byla plněná škvarky, při druhém zakousnutí jsem ale na jazyku cítil šťavnaté zelí, kterou vystřídala chuť zralého sýra a pak zase chuť jemně mletého kančího s vůní jalovce. Ládoval jsem se pirožkami jako smyslů zbavený, mastnota mi tekla po tvářích a já hltal jednu horkou pirožku za třetí. Nádherně křupaly, jak byly krásně propečené.

Najednou jsem ucítil strašlivou bolest. Podíval jsem se na své ruce a zjistil, že mám místo prstů jenom ohlodané krvavé pahýly, ze kterých trčely bílé rozdrcené kosti a visely z nich cáry zkrvavené kůže. Wááááááááááááááá!!!!!!!!

Ale mohu říci, že lepší masové pirožky jsem nikdy v životě nejedl. Tuto jedinečnou pekárnu mohu vřele doporučit všem, kteří sem z jakýchkoli důvodů zavítají. Za mě palec nahoru, to je jediné, co mi na mých rukou ještě zbylo.

 



[1] Zdroj: internetová encyklopedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Mohyla

 

 


Proto je tak milujeme (próza, Veronika) • Mapa (próza, Nesmyslon)
    

11.6.2020
Mapa

Psáno podle snu, v dubnu 2020.

 

Už dlouho jsme se s přáteli ze skupiny Blázni.cz domlouvali, že podnikneme společný výlet. Většinou se scházíme na naší základně, v malém klubu na Smíchově, kde trávíme večery nad pivem, domlouváme vystoupení, bavíme se o našich literárních, výtvarných a hudebních aktivitách a v neposlední řadě taky vymýšlíme kopec volovin, nesmyslů a klukovin. Hrajeme si a hodně se nasmějeme. Jenže vyjet společně někam do přírody, trochu se pohnout, pořídit si nové společné zážitky, to je zase něco jiného.

 

Shodli jsme se, že nejlepší volbou bude nějaký nenáročný, začátečnický urbex a vyjeli jsme proto na Kladno, do objektů bývalé Poldovky. Ve skutečném světě jsem tam už několikrát byla a proto mě ve snu zaujalo, že tam je poměrně dost důstojnických domků, které ve skutečném světě patří do Milovic. Jeden z nich se nám zalíbil a tak jsme - vyraženými dveřmi - vstoupili. Jako obvykle tam byly vysazené všechny dveře, vymlácená okna i záchody, sem tam se propadal strop a jediné, co drželo opravdu s jistotou, byla schodiště. V nekonečných temných chodbách nám pod nohama křupaly střepy, překračovali jsme kusy dřeva, matrace, papíry a hory odpadků. Stěny byly posprejované a ze stropů - jako netopýři - visely velké kusy omítky. Celou budovou prostupoval zatuchlý pach dějin a štiplavý pach přítomnosti, kterou reprezentovala močovina a spáleniště. Většina místností byla vcelku nezáživná, občas zajímavé graffiti, občas nábytek, ale v zásadě vybydleno a, řekněme si upřímně, hnus.

 

Zalíbila se nám ale zasedací místnost, něčím nám totiž trochu připomínala skautskou klubovnu. Vévodil jí veliký oválný stůl, který jsme okamžitě obsadili. Židlí bylo málo a tak jsme si vypomohli jiným nábytkem, štosy dokumentů a podobně, Adam šel do přilehlých sanitárních prostor hledat urvaný záchod. Celou jednu stěnu zabírala obrovská, propracovaná, prostorová mapa části světa. Místy se trochu odlupovala, ale jinak byla až překvapivě zachovalá. Moře, řeky a jezera vypadaly životadárně a svěže zelené lesnaté kopce přímo vybízely k túrám; chvílemi se dokonce zdálo, jako by voněly jehličím. Zírali jsme na to dílo jako u vytržení a Fanky řekl, že svět je krásnej. Adam ze sanitární místnosti konečně dosmýkal těžkou mísu a než se pohodlně usadil, vytáhl z ní jednorázovou plenku. Nevěděl, co s ní a tak jí z legrace mrštil směrem k mapě. Plena trefila jakési jezero na území Ruska a celé ho absorbovala. "Tak tohle nevypadá úplně normálně, ne?" říkám trochu nervózně. "No, ale proč by vlastně věci měly být normální?" Odpovídá mi Turda a chce se pustit do filosofických debat. Ani mi nepřipadá divné, že se tam najednou objevil, vím totiž už dávno, že jsou s Fankym jedna a tatáž postava a tyto dvě osobnosti se dle potřeb alternují. "Hele, všimli jste si tady toho... no... tohodle..." dloube zvědavě do mapy Heda, až se kousek oddrolí - a my že ne, nevšimli jsme si a musíme přijít blíž, abychom pochopili. "To je přece Mount Everest," poučuje Dominik a všichni se plácáme do čela, protože jasný, co jinýho by to taky bylo...

 

Necháváme mapu mapou a zasedáme kolem stolu. Vlastně se nám naskytla perfektní příležitost udělat si slet bláznů, výjezdní zasedání. Kluci vyndavají kytary, zpíváme, klábosíme a je veselo. Dominik nám představuje svou knihu, kterou se chystá vydat. Nechápeme, kde ji celou dobu měl, protože je obrovská; zakrývá téměř celý ten rozlehlý stůl. Fascinovaně si prohlížíme grafy a obrazce balancující na hraně geniality a šílenství. Obrazce mění své uspořádání, prolínají se, prostupují stránkami, mění barvy podle aktuálních hodnot a chvílemi se nemůžeme ubránit pocitu, že vydávají i tichounké technické pípání. Zřejmě to ale byli ptáci za oknem a ty barevné změny asi způsobil náhlý průnik slunečního paprsku... Z myšlenek nás vytrhne opravdové technické zapípání, když mi přijde na mobil agenturní aktualizace zpráv: série přírodních katastrof v Asii. V Himalájích došlo k neočekávanému sesuvu hornin a byla částečně zasypána vesnička v údolí. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo, ale zemětřesení okamžitě vystřídala vlna veder. Ve východní části Ruska se potýkají s nebývalým suchem, vyschlo několik řek a dokonce i jezero Lajkal, které bylo klíčovým zdrojem obživy pro tisíce lidí. Ti se teď ze dne na den ocitli bez vody, potravy i příjmů a zřejmě budou muset bez prodlení přesídlit na jiné území. Začínáme teoretizovat. O Rusku máme všichni dost mizerné znalosti, ale to nám v rozvíjení teorií nijak nebrání. Turda poznamená, že to budou mít těžký, najít v Rusku místo k žití a že nakonec bude možná paradoxně nejlepší Sibiř, protože "k životu blízko a do Moskvy daleko". Souhlasíme a řešíme, jak se tam od nás nejrychleji dostat, abychom jim s náročnými začátky v nové domovině trochu pomohli. Šimon velice sebevědomě hlásá, že na Sibiř je to nejblíž přes Japonsko*, čemuž nikdo z nás nevěří a Lukáš s Turdou se rozhodnou svou pravdu dokázat pomocí meditace. Posadí se doprostřed stolu do lotosové pozice a meditují. Turda se při tom opakovaně spontánně přeměňuje ve Fankyho a zase zpátky, což velice překvapí všechny přítomné (s výjimkou mě a Lukáše; já už to vím a Lukáš má při meditaci zavřené oči, takže ví houby, co se děje kolem). Meditace je všemi uznána za pádný argument, ale Šimon trvá na svém a tak pro názornost vyvolá 3D holografickou mapu světa. Pomocí speciálních gest nám simuluje čas dopravy "horní" či "spodní" cestou a aby zachoval správnost svého tvrzení, rychlým tahem pravé ruky přestěhuje Japonsko do Karského moře. Zdá se nám to zábavné, ale rozhodneme se nadále pracovat s reliéfní mapou a tak se hologram rozplývá a mizí. (*Tady je zajímavé, že v reálném světě to - vzdušnou čarou - přes to Japonsko není až tak velká blbost, jako mi připadala ve snu i po probuzení.)

 

Dívám se Hedě do očí a vidím v nich obavy. Významné obavy, které, ač je dosud nevyslovila nahlas, naprosto sdílím. "Terko... můžeš na chvíli?" V jejím hlase je slyšet značná nervozita a i mně i se třesou ruce; jdeme společně blíž k mapě. "Vidíš to? Tamhle na tom kopci... jako by se tam něco pohnulo..." A opravdu: stromové porosty vypadají, jako by se vlnily ve větru. Jako bychom viděly maličká zvířata v lesích, jako by vlny v mořích skutečně šuměly a hučely, jako by... "Kluci, pojďte se na něco podívat. Bude to asi znít šíleně, ale... no, pojďte se prostě podívat a řekněte sami, co vidíte." "Já vidim... asi sopečnou erupci, hele, tady na Tenerife!" Volá Dominik a Adam se podívá tak zblízka, až mu to ožehne vous. "Tenerife?" přispěchá Lukáš, který se (i v reálném světě) nedávno vrátil z Kanárských ostrovů a přikládá tvář přímo k flíčku Gran Canarie: "Nojo, vážně je tam! Jak je, kámo?" "Čau chlape," odpovídá maličkatý Rogo, zjevně potěšený setkáním s obrovským okem přítele. "Ale tak jde to, je tady klid... zrovna jsem domeditoval a rozdělávám si oheň. Je tady krásně, akorát mám zrovna málo jídla. Ale tak nevadí, já si tu vždycky nějak poradím, půjdu si nasbírat bylinky a mandle, vodu mám ze studánky tady kousek v kopcích, to mi stačí. No a co vy, jak tam válčíte?" "Rogo, nechceš bagetu?" zasahuje altruisticky Heda dřív, než může kdokoli odpovědět. "A tak možná... vlastně nepohrdnu...". Heda odštipuje maličký drobek z bagety a pinzetou ji s chirurgickou přesností umísťuje před kamarádovu jeskyni. "Tyjo paráda, díky, tohle mi vystačí aspoň na tejden... a půlku toho nasuším a namelu a budu si z toho pak moct vařit kaši celý měsíce."

 

Ještě chvíli se necháváme opájet radostí z nečekaného setkání, ale všem nám definitivně začíná docházet nejen, o co tady jde, ale dopadá na nás i tíha té skutečnosti. "Já se to úplně bojim říct, ale... ta mapa, to... je asi doopravdy, žejo? To.... to... není JENOM MAPA, co?" soukám ze sebe a celá se třesu. Blázni.cz mají v rukou celý svět. Mají větší moc než Bilderberg, Ilumináti a možná i božstva dohromady. Možná jsme božstvo. Máme k dispozici neuvěřitelnou moc, zdroj zábavy i ukájení ega, příležitost vše napravit, příležitost vše totálně podělat. Je možný, že jsme první, kdo tuhle mapu našel? Je možný, že jsme jediní, kdo skrz ni může zasahovat do světa, nebo jsme to tady jen náhodou zasedli skutečnému správci? A kdo to je? Vrátí se? Máme mu v ovládání světa bránit, nebo je hodnej? Když tu zůstaneme, setkáme se s Bohem? Když odejdeme, opustíme svět, necháme ho jen tak bezprizorně plynout? Je to pro něj lepší, nebo horší? Má standardně nějaké vedení? Otázky zaplňují místnost téměř k nedýchatelnosti. "Já si myslím, že by bylo hezký, kdyby světu vládli Blázni, ne?" rozráží Turda ticho brutálně, jak je jeho zvykem a vzápětí se mění ve Fankyho. "Já asi nechci řídit svět," říká, "mám za to, že to přísluší jiným silám. A taky bych pak nejspíš byl vševědoucí a to je nuda, já si chci nechat otázky."

S těmito slovy spěšně opouštíme objekt a chvátáme na vlak. Z budovy důstojnického domku stoupají stříbřité opalizující otazníky a sen se rozplývá.

 

9.6.2020
Proto je tak milujeme

Evu jsem neviděla od našeho třídního srazu, ale od doby, kdy jsme si mohly pořádně popovídat, uplynula ještě delší doba. Vdala se (podle vlastních slov „konečně!“) a odstěhovala mimo město, přišly děti a času na kamarádky nezbývalo. Teď jsme na sebe zničehonic narazily v obchodním domě, když zrovna vycházela z obchodu s oblečením, jako každá pracující matka obtížená batohem, přes bok kabelku a v ruce si radostně nesla papírovou tašku sladce růžové barvy.

Po překvapení a objímačce souhlasila, že si sedneme do přilehlé kavárny, abychom konečně nerušeně prohodily několik slov. Usadily jsme se v křesílkách u prosklené stěny, s výhledem na tropické rostliny v proskleném vnitrobloku.

Ještě, než si udělala pohodlí, sáhla do tašky , vytáhla černobíle vzorovanou halenku a položila ji na stůl. Z kabelky vylovila manikúru a nůžtičkami odstřihla cenovku i všité cedulky. Odstřižky shrnula do tašky a všechno to nacpala do koše za našimi zády.

„Promiň, ale musela jsem to udělat hned, jinak bych na to zapomněla.“

„Já taky nemám ráda, když mě škrábou cedulky, ale nepočkalo to na doma?“

„Ne, to by si Luboš všimnul, že je to z obchodu a rozčiloval by se, že utrácím. Luboš nesnáší konzumní styl života a nechce podporovat velké řetězce, takže nakupujeme v sekáčích. Jenže já měla dneska v práci náročný den, tak jsem si to chtěla vynahradit a koupit si něco hezkého a nového.“

„Moc ti to sluší, ani jsem nepoznala, že nakupuješ v sekáči. Ale úplně jsi změnila styl, skoro jsem tě nepoznala. Vždycky jsi nosívala vlasy nakrátko a džíny. Všude džíny. Ke všem příležitostem.“

Eva si prohrábla dlouhé vlasy a zasmála se.

„Tak to mi ani nepřipomínej! To bylo to první, co mi Luboš vyčetl, když jsme spolu šli na první rande. Že vypadám nežensky. Dlouho jsem mu odolávala, ale ...“

„To je mi jasný, každá se chce svými chlapovi líbit.“

„To samozřejmě. S krátkými vlasy bylo míň práce, jak jsi vstala z postele, tak jsi šla. Když se umyly, hned byly suché. A džíny, jéje, ty byly pohodlné. Hlavně v zimě, teď musím pod sukní nosit punčocháče, pořád je shrnovat, vyhrnovat, upravovat, lepí se k sukni. To mě mrzelo, když se musela vzdát všech džín, kalhotových kostýmků, legín, šortek! Jenže co naděláš. Luboš četl tu slavnou knihu „Evropa si podřezává žíly“, kde psali, že zánik západní civilizace nastal rozpadem tradičních pohlavních rolí. Vždycky to bylo tak, že ženy nosily sukně a muži kalhoty.“

„Úplně vždycky ne, vezmi si třeba staré Římany, ti chodili zamotaní v prostěradlech stovky let.“

Eva mě neposlouchala a pokračovala: „Byla to muslimská kultura – já se tedy v souvislosti s nimi zdráhám použít slovo „kultura“ - kde ženy nosily kalhoty. A rozhodli se nám to sem importovat.“

V tu chvíli přišla servírka a Evinu svéráznou interpretaci historie uťaly dva nápojové lístky, které před nás rozložila. Eva si lístek podezřívavě prohlížela a mračila se.

Strawberry Cheesecake – proč sakra nemůžou napsat „jahodový tvarožník“? Nebo tohle: Gingerbread Pumpkin Latte – co je tak špatného na dýňovém mléku s perníkem? Proč se ani neobtěžujou to napsat česky? Samá angličtina všude, aby naše děti zapomněly na mateřskou slovanskou řeč! Elity chtějí, abychom všichni byli jeden velký globální národ bez historie a bez jazyka. To je jeden z důvodů, proč tyhle franšízy nemám ráda!“

Schválně jsem si vybrala nejvíc přeplácaný koktejl s jahodovým sirupem a duhovými marsmallows. Eva si dala espresso bez mléka a kousek bábovky. Jakmile se do ní zakousla, zašklebila se: „Sračky z palmovýho oleje vyhnaný práškama.“

„To víš, musejí to udělat tak, aby to vydrželo dlouho. To víš, že na doma upečenou bábovku to nemá, ale kdo má čas pořád péct?“

„Já si čas vždycky udělám. Domácí kuchyně je základ. Luboš by mi ani nic kupovaného nejedl! Děti tedy obědvají ve školce, ale než jsme je tam zapsali, Luboš tam několikrát byl a vynutil si, aby mu ukázali kuchyni a řekli mu, z čeho vaří. Až potom schválil, že tam naše děti smějí jíst.“

„Takže vaše děti už chodí do školky, kolik jim vlastně je?“

„Marušce je šest, Božence pět a Jardovi čtyři.“

„Tři děti? Myslela jsem, že máš dvě. To je teda slušná smečka!“

„Ale prosím tě, Luboš by jich měl klidně i víc. Říká, že se musíme hodně množit, jinak toho elity využijí a nastěhují nám sem uprchlíky! Ale mně tři děti stačí, je to náročné. Teď naštěstí chodí do té školky, ale předtím to bylo složité. Když jsem onemocněla, musela přijet máma a postarat se o ně, a vzhledem k věku jí to už taky dost vyčerpávalo.“

„A Luboš se o ně nepostaral?“

„Luboš je chlap, to přece není jeho práce. On k tomu ani není biologicky uzpůsobený. To je všeobecně známý fakt. V dnešní době se bohužel objevuje jev, kterému odborníci říkají devirilizace. Muži jsou vychováváni tak, že se u nich potlačují takové ty vrozené vlastnosti, jako agresivita a průbojnost. Nutí se do domácích prací a k péči o děti a tím přicházejí o svou mužnost. Ubývají jim spermie a nemůžou se množit!“

„Jasně“, přikývla jsem, „a dělají to elity, aby nám sem mohly nastěhovat uprchlíky.“

„No vidíš“, zaradovala se Eva, „už taky chápeš ty souvislosti! Doporučuju ti, jestli se chceš dozvědět víc, aby sis přečetla knížku „Muži – ohrožený druh“. Ale musíš si jí objednat přes internet, v knihkupectvích ji nechtějí prodávat! Bojí se, aby jim to tam pokrokáři nepodpálili!“

„Jak to, vždyť táhle vedle v Luxoru jí normálně prodávají v sekci „Humor“.“

Eva nereagovala a popíjela svou vychladlou kávu.

„Hele, a kde vy vlastně bydlíte?“

„Ve Spálených Kolovratech u Dobříše. Tam je ti nádherně. Taková malá vesnice s barokní kapličkou, rybníkem na návsi a topolovou alejí – jako z Ladova obrázku! Bydlíme v baráku po mámě, máme velkou zahradu a koukáme k ložnice přímo do lesa.“

„Tvoje máma už umřela? To jsem nevěděla!“

„Ale ne, máma žije v domově důchodců. Zpočátku jsme zkoušeli žít společně, ale nešlo to. Nerespektovala mého manžela. Neustále se do něj navážela. Že neumí vydělat peníze, že se nepostará o děti. Dokonce ho obvinila, že mi vymývá mozek – no věřila bys tomu? Takže jsem využila toho, že barák už dřív nechala přepsat na mně a vystěhovala jsem jí do Domova Pomněnka. Je to tam hezké, mají tam králíky a jednou týdně jim chodí zahrát harmonikář.“

Vtom Evě zapípal mobil. Eva z kabelky vytáhla krabičku s nápisem „multivitamin“, vytáhla jednu pilulku a spolkla jí.

„No vida, ještě že mám nastavené to upozornění, jinak bych zapomněla!“

„To jsem nevěděla, že se vitamíny berou takhle na čas“, podivila jsem se.

„Ale prosím tě, to nejsou vitamíny, to je antikoncepce. Luboš s tím nesouhlasí. Ale co mám dělat, mně ti naši prckové stačí. Už tak nevím, kam dřív skočit. To máš: ráno vstát, udělat snídani, odvést děti do školky, vzít auto, odjet na nádraží, nasednout na vlak, jít do práce, po práci na vlak, vyzvednout auto, udělat nákup, děti ze školky vyzvedává Luboš – to jsem si vydupala; dojet domů, připravit večeři, vykoupat a uložit děti, uvařit jídlo pro Luboše na druhý den, uklidit a umýt nádobí. Když mám štěstí, tak si ještě stihnu vypít skleničku na terase a pozorovat hvězdy – to je moje relaxace. Ale většinou padnu na hubu a usnu ještě oblečená, s brýlemi na nose. Občas mě tak Luboš najde, když chodí nad ránem spát.“

„Luboš pracuje takhle dlouho do noci? A co vlastně dělá?“

„No já bych úplně neřekla, že pracuje, ona to není ani tak práce, jako spíš poslání. Luboš publikuje na několika webech, občas překládá a pomáhá spoluorganizovat různé akce jako Pochod za práva bílých heterosexuálních mužů, Za záchranu tradiční rodiny nebo Proti diktátu korektnosti.“

„A vydělá si dost?“

„Tak ještě že tě neslyší, to by se urazil. Tohle se přece nedělá pro peníze! Navíc peníze ani být nemůžou, když nejsou sponzoři. Oni se bojí na takové věci přispívat, aby si na ně elity nedošláply.“

„Takže celou rodinu živíš ty?“

Kéž by. Ještě bereme příspěvky, pronajímáme dílnu a garáž po tátovi a když opravdu nemůžeme vyjít s penězi, tak řeknu mámě. Ale to dělám nerada, ona má kolem toho vždycky spoustu blbých keců. Jako že si má Luboš najít práci, kde si něco vydělá. Je tak povrchní. Přitom Luboš práci opravdu poctivě hledá, třeba se hlásil na místo ředitele knihovny, vedoucího odboru školství a na místo náměstka pro kulturu na radnici v Dobříši. A nic. Určitě je to z politických důvodů, protože Luboš se prostě nestydí říct svůj názor. Určitě mu nemůžou zapomenout, jak během slavnostního otevření židovského muzea předčítal v prasečí masce do megafonu z Protokolů sionských mudrců. Luboš jim vysvětlil, že touhle akcí projevoval nesouhlas s nelegálními demolicemi palestinských domů v Izraeli, ale myslíš, že ho poslouchali? Obvinili ho, že je antisemita – no věřila bys tomu?“

„No, možná kdyby slevil ze svých požadavků, tak by práci našel. V Amazonu třeba nabírají pořád.“

„Prosím tě, přece nepůjde dělat do Amazonu se svým vzděláním a svou inteligencí! Navíc on konzumní společností pohrdá, to by se zpronevěřil svým ideálům. Ne, ať je raději doma a šťastný, já bych z těch peněz ani neměla radost. Luboš nepotřebuje někde hákovat od devíti do pěti, aby měl smysl života. Když se ho někdo zeptá, co dělá, Luboš odpoví: Jsem nezávislý publicista, novodobý disident a profesionální otec.“

„Profesionální otec? Co si pod tím mám představit?“

„Luboš říká, že hlavní úloha otce je jít příkladem. Takové ty věci, jako je dítě nakrmit, umýt nebo převléct, to je na matce. Otce, ten se prostě vyskytuje poblíž a koná to, co má správný muž konat. Děti ho pozorují a vnímají a podvědomě se jim tak propisují hodnoty a vzorce chování. Takové to peskování, plácání přes ruku; takové to: tohle nedělej, nehraj si s jídlem, udělej si úkoly! - to je výchova matky. Otec je v podstatě takový ideální předobraz, takové Slunce, které si lhostejně putuje po obloze a ke kterému děti vzhlíží.“

„Takže v podstatě ženská oddře veškerou práci a chlap se jen motá kolem a myslí si u toho, jak je skvělej.“

„Ono to tak na první pohled mlže vypadat, ale není to vůbec tak jednoduché být správným mužem a otcem, navíc v dnešní době! Proto Luboš s kamarády založil Ligu opravdových mužů, kde se tyhle věci řeší. Pořádají různé přednášky a semináře, často celovíkendové a většinou u nás doma. Je strašně zajímavé, co se tam člověk všechno dozví. Minule jsem se třeba dozvěděla, že Ježíš byl ve skutečnosti Slovan. Nebo tam byla skvělá přednáška o ekonomii, ale byla pojatá tak polopatě, že tomu každý rozuměl. Říkali tam, že letos tutově zkrachuje eurozóna a padne dolar! Oni to tedy tvrdili o loni a předloni taky, ale to víš, dělat ekonomické prognózy je hrozně složité! Každopádně jsem si od nich nechala poradit a nakoupila nějaké rubly.

Někdy bych spíš ocenila, kdyby byl doma alespoň o víkendu klid a já se mohla třeba podívat na film v televizi, nebo jít na procházku, nebo se opalovat. Nebo prostě měla soukromí – oni k nám totiž vždycky jezdí i s manželkami a dětmi a zůstávají i přes noc.

Zase je ale skvělé, že se s Lubošem člověk nenudí. Tvoje mysl vedle něj nezakrní, ale naopak rozkvete. Normální chlap by se doma prostě svalil na gauč a koukal na fotbal, nebo maximálně uspořádal grilovačku na zahradě.“

„Normální chlap je totiž unavenej z práce“, poznamenala jsem, ale Eva nadšeně vyprávěla dál.

„Na Lubošovi je nejlepší, že on není činorodý jen po té intelektuální stránce, on se nebojí ani dělat rukama. Na naší zahradě se třeba snaží pěstovat zeleninu, abychom byli soběstační a nezávislí na potravinářské lobby. Od kamaráda dostává speciální semínka, která jsou čistá a bez GMO. Zatím se mu ale moc nedaří. To víš, jeho mysl pořád šrotuje, zaobírá se spoustou důležitých věcí a nedokáže udržet takové ty přízemní věci, jako že záhonky se musí vyplévat a zalévat. Ale zase je pravidelně hnojená, to ano. Luboš nekupuje žádné umělé chemické hnojivo od agrokorporací, ale hnojí sám, z vlastních zdrojů.“

„Jak z vlastních zdrojů?“

„No, jednoduše. Luboš si vždycky po probuzení dřepne do záhonu a hnojí. Jako to dělávali naši předkové po staletí. Ale představ si, že sousedům to vadí a dokonce si stěžovali na obecním úřadě! Copak si ani na vlastní zahradě člověk nemůže svobodně dělat, co chce?

No, je u nás veselo. Ale lepší, než tenkrát ten debakl se slepicemi. Luboš jim vyrobil kurník z vlnitého plechu, všechno fungovalo, měla jsem domácí vajíčka, akorát jednou v létě, když byly čtyřicítky, tak je z toho kurníku zapomněl pustit ráno ven a ty chudinky se tam doslova uvařily! Nejhorší ale bylo, že mi pak trvalo týden Luboše donutit, aby je zlikvidoval. Mezitím do toho kurníku nonstop pralo slunce a nedovedeš si představit ten smrad! Nějakým způsobem se nám dostal i do baráku a ještě dneska ho cítím z nábytku, závěsů i koberců. A to jsem všechno čistila!

Ale lepší tohle, než když se vrtá v elektřině. Kolikrát už dostal dvě stě dvacet a blikal jak vánoční stromeček. Jednou mi hrdě oznámil, že opravil vypínač, ale když jsem do něj strčila koncovku od žehličky, lítaly z toho jiskry jak z táboráku. Luboš se dmul jak krocan a čekal na pochvalu, protože vždycky vyžaduje chválit, chválit, chválit, ať udělá cokoliv. Tentokrát jsem ale byla naštvaná a nepochválila jsem ho – tak se naštval a šel trucovat na půdu.

Musela jsem počkat, až Luboš odjede do města něco zařídit a zavolala jsem elektrikáře ze vsi. Přistěhoval se nedávno, nosí dredy a takový ty batikovaný trička, jeho manželka chodí bosá a na střeše mají solární panely. Furt se usmívají, tutově jsou to jedni z těch zatracených sluníčkářů. Přijel na zavolání a měl to za pět minut opravený. Neměl žádný blbý kecy jako ostatní řemeslníci, ani nechtěl pivo, řekl si o dvě stovky a že mám pozdravovat manžela!

Samozřejmě, že jsem Lubošovi nemohla říct, že někdo opravoval jeho práci! To nesmíš chlapovi nikdy říct, tím zraníš jeho duši. To jsem četla v knize „Jak si hýčkat muže“ od doktorky Tesařové. Ale udivuje mě, že to Lubošovi není divné. Vždycky něco rozvrtá, pak se vypaří a když se vrátí domů, tak to nějakým zázrakem funguje.

Naštěstí se nestává moc často, že by měl Luboš potřebu něco opravovat. On si většinou ani nevšimne, že doma něco nefunguje. To víš, intelektuál! Já už jsem se doma spoustu věcí naučila dělat sama. Třeba s vrtačkou už to umím docela slušně. Když měl Luboš loni ten úraz, tak jsem si řekla, že už mu ten přístroj nesvěřím.

Nejhorší nebyl, když si provrtal to zápěstí, chvíli tekla krev, ale nic velkého. Jenže pak nechtěl jít k doktorovi! Řekl mi, že doktoři jsou nástrojem elit a děvky farmaceutického průmyslu a že nikam nepůjde. Tři dny se léčil sám slivovicí a inhalováním bylin z tajgy, mezitím mu ruka skoro zčernala a začal blouznit, tak jsem zavolala sanitku. Byl chudák tak mimo, že se ani nebránil. Měl akutní otravu krve, zachránila jsem mu život. Ale to víš, že jsem stejně dostala vynadáno! Kdybych prý neplašila a počkala, tak by se určitě uzdravil sám od sebe! Když přišel domů tak prohlásil, že je plný antibiotik a musí si dát detox. Tak do sebe pral zelený ječmen, dostal strašný průjem a to ho tak vysílilo, že zbytek týdne už jen ležel v posteli. A byl klid.“

„Když tě tak poslouchám, tak si říkám, že Luboš musí být asi zatraceně skvělý milenec.“

Eva se zakuckala smíchy: „Kdepak, Luboše na nějakou romantiku neužije, ani když jsme spolu chodili, tak ho nezajímaly věci jako večeře při svíčkách, luxusní prádlo, nebo nějaké výstřední hrátky. On na tyhle věci moc není, říká, že hlavní účel toho je založit rodinu a jinak je to ztráta energie.“

„Tak to mě jinak nenapadá, k čemu ho vlastně máš. Ty živíš rodinu, vychováváš děti, staráš se o domácnost, oháníš se vrtačkou – a on dělá co?“

„Tady je vidět, že ty nerozumíš mužům, schválně si přečti tu knížku od doktorky Tesařové. Muž je v podstatě takové dítě, které ale nikdy nevyroste. Ale proto je tak milujeme, ne? Vždyť by nám bez nich bylo smutno.“


Smlouva s démonem (próza, Veronika) • Noční představení na kopci (próza, Tasha Frost) • Představ si filibuster před smrtí... (próza, Šimon Jan Zrno)
    

31.5.2020
Představ si filibuster před smrtí...

Představ si tohle…
Stojíš, stojíš pevně nohama na zemi, máš zavřené oči a skloněnou hlavu.
A najednou… se ti v hlavě rozezní gong. A jak doznívá, slyšíš stoupající vřavu ve svých žilách a tepnách, tvoje kožní póry se ti zaklekávají jako běžci na startu, a ty teď naposledy vší silou stiskneš oční víčka.
Pak je otevřeš a jdeš.
Už nestojíš, ale jdeš. Jdeš tou tmavě žlutou chodbou, tmavou jako by světlo té nejútulnější lampičky zakrýval špinavý černý papír. Vidíš dobře, ale nevěnuješ pozornost těm bílým snad lidským šmouhám pospíchajícím okolo tebe. Slyšíš výkřiky a pokřiky svojí dočasnou hluchotou. Slyšíš jenom hučení ve své hlavě, jak jdeš, a jak se blížíš k těm skleněným dveřím.
Pak staneš před nimi.
Nadechneš se, protože vzduch teď potřebuješ, a jemně dveře rozrazíš.
Dřív si chtěl do té místnosti vejít rázně a prudce, ale teď tam vkráčíš rozvážně a pomalu.
A pak je ticho. Najednou je ticho, všechno ječení a hučení zmizelo, slyšet jsou jen tvé kroky, s klapáním dopadající na lesklou podlahu.
Pak se po místnosti rozhlédneš. Skleněný dveře, kterýma jsi přišel, jsou na levé straně, za tebou je stěna, před tebou postele, židle, smrt a na pravé straně okno.
Tichá vřava vystoupí až na nejvyšší stupeň, a ještě více ti otevře oči, vytáhneš hodinovou metaforu, vytáhneš metaforický jedenapůlruční meč, pomalu otevřeš ústa za přivírajících se očí, podíváš se smrti do očí, nazveš jí ženským orgánem, a začneš mluvit.
Představ si to…
Představ si, jak mluvíš před smrtí, jak říkáš věci o kráse a o životě s výrazem ve tváři, který také mluví, a říká věci o odhodlání smrt umluvit k smrti, k sebezapření. Ty mluvíš, mluvíš, ale už nestojíš, mluvíš za chůze, mluvíš a chodíš sem a tam, tam a zpátky, od jedné strany k druhé, od oknu ke dveřím a pořád dokola.
Gestikuluješ. Představ si, že i řveš, měníš hlas, měníš frekvence, třeba se na smrt ani nedíváš, tak jsi vžit do deklamace rozličných věcí. Někdy se i pozastavíš, a s všemožnými grimasami otvíráš ústa dál. V hlavě ti řinčí gong jako chrastítko z činelů, ale ty víš, co říkáš, i když ani nevíš, jestli se slyšíš. Smrt tě ale určitě slyší, a tvoje řeč neumře.
Mluvíš o životě, hranicích a zákonech, o všech životech. Mluvíš o zákonu schválnosti a o zákonu bolesti. Mluvíš o principech osobních hranic. Říkáš věci o barvách, o jádru hudby, o tichu, o darech, o čase a o prázdnotě… Mlátíš slovy o zem, divoce ty věty nebo verše hážeš na podlahu smrti k nohám. Chceš, aby ti lidské myšlení vylétávalo z úst, a pozvedávalo zdejší život.
Mluvíš, improvizuješ, řveš, pomáháš, chodíš, pozpěvuješ, rapuješ, stojíš, slova o zem praskají a švihají, ty stále mluvíš, ty to dáš! Ty se smrti nedáš! Ty jí nic nedáš! Postaráš se svojí řečí, aby se jí tady nikdo nepoddal… Jiskry ti skáčou po mnoha tvářích, které prožíváš. Ale ani střílení šípů tebe nezastaví, nepoloží tě, ty pořád metaforicky stojíš!
Smrt chce zabíjet, chce, aby se umíralo…
Ale ty jsi člověk, co jí přemluví, co jí zastaví. Hodláš mluvit veršem, písní nebo rýmem, a vést tento monolog, dokud odsud neodejde!
Smrt odejde z této místnosti, vzdá to, a tím se životy zachrání. Její zákony se tady neuplatní, jen si to představ…
Pomůžeš ostatním! Žití se tady zachrání, nikdo kromě smrti v tuto metaforickou hodinu neumře, nebude umluven myšlením. Představ si, že jde o ostatní, že nejde o tebe… Jde o život! Zachraňování životů řečmi!
Představ si, že jsi člověk, co tady mluví… Že je mráz na zádech v tomhle boji spojencem… že jsi dobrej! Představ si, že jsi dobrej člověk.
Představ si, že jsi dobrej…
Jen si to představ…
A představuj si to i dál. Představuj si to, i když jdeš do supermarketu koupit toaletní papír.
Představ si...

24.5.2020
Noční představení na kopci

(na konci starého roku 2012)

Slunce už zapadlo, zapadlo do úžlabiny dvou kopců, táhnoucí se až k samému horizontu a nad nimi postupně houstla tma. Oblé a pozvolné úbočí jednoho z kopců bylo celé pokryté krátkou sytě zelenou šťavnatě vonící trávou, z úbočí protilehlého kopce se k nebi tyčil hustý a vysoký smrkový porost.

Na tomto úbočí se stromy vzájemně téměř dotýkaly, vytvářely viditelné řady směřující k úpatí kopce, jako by je někdo vysadil se záměrem vybudovat pravidelnou soustavu uliček. Na protějším zatravněném úbočí byly vytvořeny také řady, ale řady sedadel připomínající amfiteátr, jako kdyby scenérie před nimi byla jedním velikým přírodním letním kinem. Do lavic postupně usedali lidé, beze slov se mezi sebou bavili, sem tam úsměv, sem tam podání ruky, občas křečovitý napjatý výraz, někdy přitakání. Vše se odehrávalo jakoby v posvátném tíživém tichu letní noci. V okamžiku, kdy už byli všichni usazeni, se rozsvítil veliký reflektor (snad nebeská záře), paradoxně vrhající jasné ostré světlo směrem z lesního porostu na diváky. Každý nejmenší detail obličejů byl více než patrný, studené namodralé světlo jako by z lidí udělalo strnulé voskové figuríny.

Z lesa se náhle ozval lehký šum vzápětí následovaný postupně hlasitějším a hlasitějším dusotem. To se zvířata - od nejmenších králíčků, přes srnky, kance a jeleny, vrhala uličkami mezi stromy do osvětleného prostoru proti lidem. Hbitě se vyhýbala lavicím s usazenými diváky a betonovému sloupu, na kterém bývaly zavěšeny dráty, a který teď jen němě trčel v prostoru mezi dvěma kopci. Lehce, jako by v letu obě nástrahy minula a zmizela za obzorem ztemnělého travnatého kopce, na jehož vrcholku stál kostel se špičatou věží a se hřbitovem, rozkládajícím se po levé straně kostelní lodě. Za kamennou zdí nebyly náhrobky příliš vidět, jen jejich sem tam vyčnívající kříže dávaly tušit výstavnost a honosnost místa posledního odpočinku. Jasné světlo náhle pohaslo, diváci se postupně začínali probírat z jakéhosi strnulého nebytí a měli namířeno právě směrem ke kostelu. Než však stačili opustit sedadla, přišla další vlna dunivého zvuku, tentokrát jakoby z nitra kopce, snad zemětřesení??? Nic se ale viditelně nepohnulo, jen jako by mávnutím proutku betonový sloup z ničeho nic stál ohnutý a nachýlený směrem ke kostelu, jako by na něj ukazoval mohutným zlomeným prstem svého betonu protkaného ocelovými výztuhami. Špičatá břidlicová věž kostela lemovaná zdobným jakoby hradním cimbuřím, se postupně začala hroutit do svého středu, z něhož v tom samém okamžiku rostla věž nová, mnohem kratší a neuvěřitelně lesklá.

Vlastně to ani nebyla věž, spíš jakýsi podstavec, na jehož temeni stály tři postavy. Tři postavy ulité z neznámého ocelovo-černě se lesknoucího kovu, postavy různé velikosti zahalené v dlouhých zapnutých pláštích. Na jejich hlavách spočívaly špičaté klobouky připomínající klobouky čarodějnic z Halloweenu (jedné z postav vykukovaly kolem jeho okraje dlouhé rovněž špičaté uši) a všichni v rukou drželi zvláštní bodce - jedno, dvoj a trojzubec. Nehybné sochy shlížely na prchající lidi s podivným šklebem ve tvářích.

V okamžiku, kdy se začalo publikum blížit ke zdem kostela, se jakoby zlým kouzlem začalo měnit celé okolí - co bývalo zelené, bylo náhle hnědé, jemné struktury zhrubly, zvýraznilo se vrásnění a rýhování povrchu všech věcí, každý záhyb a nerovnost se ostře rýsovaly, jemná omítka kostela náhle připomínala starý vydrolený a mrtvý kámen bez vnitřního života, místo kamenné zídky se objevil plot z různě poškozených, přelámaných a hnilobou napadených, ale přitom suchem praskajících prken přibitých křížem krážem rezavými hřebíky, z výstavních hrobek byly náhle úzké dřevěné patrové přístřešky se šikmými stříškami rozdílných výšek (jedno nebo dvě patra tvořená nehoblovanými prkny - zkrátka jen tak "se položit", v průčelí jejich štítů zely vyříznuté temné čtvercové nebo kulaté pravidelně se střídající otvory). Část kostela se nehlučně a pomalu sesula k zemi, v troskách byli zasypáni lidé, nikdo nekřičel, všichni jen tiše otevírali ústa a ve zpomaleném pohybu chvátali jeden druhému na pomoc. Čeho se dotkli, a ještě nepodlehlo této zvláštní zkáze a drsné proměně, pod jejich rukama dál měnilo svou původní strukturu a barvu. Běžela jsem hledat mámu, našla jsem její měkký světlomodrý župan s kytičkami, vzala jsem ho do ruky – a nezměnil se. Uvědomila jsem si, že když se tohle stane ten, komu věc patří, už není mezi živými, zůstal tam, v minulosti, před změnou… Kolem jedoucí barevné vagóny vlaku, kdo ví, kde se tu vzal, se změnily na oprýskaná rezavá, hnědá a matná monstra, jen skřípající kusy železa. I obraz strojvedoucího s čapkou na hlavě naklánějícího se z okénka lokomotivy doznal podobných změn. Jen ony tři sochy se na vrcholu kostelní věže dál potutelně šklebily a v nočním svitu do daleka temně zářily.

Měsícem osvícené nebe náhle pohaslo, všude se rozlila naprostá a dokonalá tma jako kulisa pro vyvrcholení poslední scény - z levé strany oblohy se nad hřbitovem směrem ke kostelu blížilo bílé třepotající se světlo, z pravé strany temné světlo modré. Zatím ještě nebylo možné rozeznat, o co by mohlo jít. Světla se zvětšovala a postupně ustávala v pohybu a mlžný opar kolem nich opadl - vlevo byla veliká bílá keramická podkova s nápisem Pro štěstí, lemovaným stylizovanými kytičkami pomněnek, rozevírající svůj „chřtán“ směrem k temně modré zlověstné kouli s jasně vystupujícím zlatým středem v podobě oka. Podkova nehlučně pohltila modrou kouli, úkaz na nebi na malou chvilku jako by zamrznul, avšak o zlomek vteřiny později celý úkaz jediným, naprosto tichým výbuchem explodoval do všech stran. Zase byla vlahá letní noc, které dával jasný klidný měsíc pocit ticha a bezpečí  ....

 

2.5.2020
Smlouva s démonem

Smlouva s démonem

 

(úryvek z fiktivního ženského románu)

 

Jeho kancelář je dokonalá a chladná jako on sám. Sedím na chromované židli a nervózně usrkávám perlivou vodu z plastového kelímku a žmoulám si mašli na blůzce, jako vždycky, když jsem nervózní. Když už konečně přijde?

Dveře se s prásknutím rozletí, leknu se a celý obsah kelímku na sebe vyliji. Přímo do výstřihu! Papírovým kapesníčkem se snažím rychle osušit, ale kapesníček se hned rozmáčí a za chvíli mi prsa pokrývá nevábná, vlhká, buničinová drť. On se na mně posměšně zašklebí – a je to ten zatracený sexy úšklebek nadrženého antického satyra. Okamžitě rudnu.

„Takže, pojďme k věci. Naše smlouva.“

Na skleněné desce stolu přistanou černé kožené desky, uvnitř je stoh papírů. Vím, co bude následovat. Ach bože, nesmím být tak nervózní. Musím, musím v sobě probudit vnitřní bohyni.

„Měla jste, doufám, čas si ji prostudovat?“

Nervózně pokývám hlavou.

„Takže předpokládám, že nic nebrání tomu, abychom přikročili k podpisu.“

Zručnými prsty rozšněruje stužky na deskách a ty se pod ním rozevřou a odhalí tiskopis smlouvy na slonovinově bílém papíře. Z kapsy vytáhne pero a položí ho na smlouvu, otevřený hrot nasměruje ke mně. Ten špičatý, agresivní hrot míří přímo k mému srdci. Cítím, jak mi stojí chloupky zezadu na krku. On si mě prohlíží jako mořský biolog, který zrovna objevil zbrusu nový druh chobotnice.

„Nebo snad máte nějaké připomínky?“, zeptá se se zdviženým obočím.

Vzrušeně dýchám a snažím se vnitřně zklidnit. Jde to těžko. Hruď se mi vzdouvá jako rozbouřené moře, v hlavě slyším šumět proud své vlastní krve. Do háje! Hlasitě polknu a mé prsty se instinktivně natahují po mašli na blůzce jako po záchranném laně.

„Přestaňte si žmoulat tu mašli, víte, jak mě to rozčiluje!“

„Ano, ano, jistě!“, kuňkám zahanbeně. Zase mě zahnal do kouta. Teď se ke mně otočil záda, a pomalu přechází k prosklené stěně s výhledem na město a nabízí mi pohled na svalnatá záda řeckého boha, napěchovaná v obleku od Armaniho. Jak ráda bych ten zpropadený hadr servala a brázdila tu opálenou kůži svými nehty!

Rázně se otočí a šlehne po mně pohledem, jako by tušil, na co právě myslím.

„Takže, slečno, můžeme přistoupit k podpisu smlouvy? Nemám na to celé dopoledne!“

Agresivní hrot pera se v dopoledním slunci leskne. Hypnotizuji jej pohledem.

„Víte“, soukám ze sebe, „měla bych...navrhuji...pár takových...menších...změn.“ Poslední slovo napůl spolknu. Moje vnitřní bohyně se krčí v koutě dělá, že tu není. Rukou sahám po mašli, ale na poslední chvíli si to uvědomím a ruku zase odtáhnu.

„Poslouchám.“, řekne hlasem znělým jako zvon a nehne při tom ani brvou.

„Stravenky.“, pípnu.

„Ano, stravenky nabízíme“, povzdechne si, „po zkušební době. Mají hodnotu, tuším, čtyřicet korun.“

Vyprsknu smíchy, on na mně vrhne káravý pohled.

„Nezlobte se, ale za čtyřicetikorunovou stravenku si pořádný oběd nekoupím. To by chtělo alespoň osmdesátikorunovou. A proč je dáváte až po zkušební době? Copak ve zkušební době zaměstnanec nepotřebuje jíst?“

Zatímco ta slova říkám, třesu se, ale on jakoby si toho nevšímal. Nervózně přechází po kanceláři sem a tam, jako zajatá šelma v kleci a dýchá u toho zhluboka jako japonský zenový mistr.

„Tak dobře“, řekne po chvíli. „Řekla jste si o to, máte to mít. Ještě něco?“

„Dovolená“, vyhrkne znovuzrozená vnitřní bohyně mými ústy, „ve smlouvě je uvedeno dvacet dní, ale dnes už je všude standardních 25.“

Jeho prsty si přejedou po hedvábné kravatě a ruka dopadne na skleněnou desku stolu. Skloní se ke mně, až cítím jeho dech na svém zátylku.

„Pozor, teď se dostáváte na tenký led. Moje pečlivě udržovaná fasáda může povolit a potom se ven vyvalí něco děsivýho, silnýho a nespoutanýho!“

„Vážně?“, zašeptám. Otočím se, podívám se do ledově chladných očí a hlubokým hlasem sebejistě řeknu: „Tak to bych chtěla zažít.“

„Pozor, mám v sobě spoustu ohně a ten dokáže všechno spálit na uhel.“

„To si budeme rozumět, jako malá jsem si ráda hrála se sirkama.“

„Tak dobře“, zasyčí, „když za to tak bojujete, dostanete 25 dní volna. Spokojená?“

„Ještě něco.“ Moje vnitřní bohyně se už nebojí, pomalovaná válečnými barvami velí do útoku.

„Hrajete tvrdou hru, slečno.“

Vytáhnu z kapsy nevzhlednou tlačítkovou Nokii a položím ji na stůl.

„Tohle jsem ráno nafasovala. To snad nemyslíte vážně? I na základní škole jsem měla lepší mobil, než je tohle. Chci iPhone s datovým tarifem!“

Vstanu ze židle a podívám se do rozzlobené tváře gotického chrliče a jemným hlasem pravím: „Je to hlavně kvůli tomu, abych Vás lépe reprezentovala před klienty, rozumíte? Nemůžu přeci na obchodní schůzce vytáhnout tohle pádlo, vysmáli by se mi.“

Jeho vnitřní spalující oheň pohasne a změní se na slabý, ale výhřevný plamínek.

„Tak dobře, stavte se za office managerem, vraťte mu tuhle hrůzu a řekněte si o iPhone. A ať Vám k tomu dá i tablet.“

„Tak teď už nic nebrání podpisu naší smlouvy“, řeknu sladce, uchopím pero a vykouzlím jím svůj krasopisný podpis. Všimla jsem si, jak po mně kouká. Jako hladové zvíře. To mi umožní upsat mu svou duši jen na omezenou dobu. Řeknu mu, že beru prášky – které samozřejmě nemám v úmyslu brát a jestli všechno půjde podle plánu, zanedlouho sepíšeme další smlouvu – ale na radnici. A tentokrát už navždy.

 

 


Guerilla (próza, Nesmyslon)
    

13.4.2020
Guerilla

Večer jako každej jinej, ničím výjimečnej, nijak odlišnej od většiny večerů. Je jaro a venku příjemně teplo, jasný nebe, úplně by to chtělo procházku. Já jsem ale doma, čtu si a zrovna přemýšlím, že bych si mohla dát něco k večeři, když mě z myšlenek vytrhne známé zabzučení. „Jdem?“ stojí ve zprávě. Nic jinýho nebylo potřeba psát, jsme dobře domluvení. Kvůli utajení se svoláváme vždycky na poslední chvíli a místo je určený už od minula. Každej ví přesně, co má dělat.

Tenhle týden má službu Heda, poctivě každej den sleduje situaci a hlídá nejvhodnější den a čas. Takže teda jdem. Rychle chytám batoh, je zabalenej už od návratu z minulý akce, děláme to tak všichni; nikdy nevíme, kdy to přijde. Jen honem zkouknu, jestli je tam dost Sutradinu, tím si teď vlastně nejsem tak úplně jistá… jo je tam, ještě přihodím lahev s vodou a letim. Mám jen dvacet minut na to, abych se dostala na Hlavák. Jo, paruku, tyjo! Nesmím bejt poznat na kamerách, to je přece úplnej základ… Běžim. Běžim šíleně rychle na metro a pak jak vocas čekám tři minuty, než přijede. Je to jen pár stanic, takže za chvíli už se rozhížím po hale a hledám ostatní. Heda už určitě řídí celou situaci přímo ze Šervůdu, Jožin bude předpokládám taky v terénu. Na halu teda zbývá Bára, Fanky, Turda a Vojta. Musíme se fofrem najít a mazat na pomoc Rogovi k vlaku. Jo, sedmý nástupiště, to je teda pecka, úplně vzadu, zřejmě se teda potkáme až tam, běžim. Neni to nápadný, každýmu přijde, že dobíhám vlak, akorát je debilní, že mi trochu padá ta paruka. Uf, tak tohle teda bylo o fous, nemůžou ty lidi koukat, kam jdou??? Dobíhám Vojtu a ptám se, jestli ví o ostatních. „Bára už je u vlaku, Fanky tu bude do pár minut a o Turdovi nevím.“ Sakra, zrovna Turda by vypadnout neměl! Ale von to dá, jasně, že to dá… Dobíháme k Báře a skutečně ani ne za minutu přibíhá i Fanky a k ohromný úlevě všech i Turda. „Nemoh jsem dát vědět, fakt sorry! Přilepil se mi na paty nějakej divnej chlápek, ale setřás‘ jsem ho!“ „Seš si jistej?“ „Jo jsem, zdrh jsem z metra o stanici později a viděl ho jet dál, musel jsem teď běžet od Muzea vrchem.“ „Hele jestli to není bezpečný, tak to radši vodpískáme...“ „Nemůžeme to zrušit! Co s tou žirafou potom?“ „Tak si ji veme Werni domu, ne, se mu tam vejde...“ „Jako už fakt vidim, jak ji vleče po schodech...“ „Nechte toho! Na tohle teď není čas. Turdo: JE TO BEZPEČNÝ?“ „JE.“ „Tak jedeme dál, lidi. Makejte najít Roga a helfněte mu propašovat tu žirafu za mnou do Šervůdu. Máte doufám dost Sutradinu?“ „Máme,“ hlásím se Hedě a makáme najít Roga. „No dost, že jdete, už jsem se bál, že mě tu s tou žirafou vyhmátnou, dochází mi Sutroš.“ Rogo má na sobě zlatý sako, pruhovaný kalhoty, ve fousech dredy až na břicho a na hlavě turban. Jestli nás tohle jednou neprozradí, tak už fakt nevim. „Hele, Sutradinu mám dost a mám i vodu. Ale máte někdo glycerin? Vojto? Super,“ beru si od Vojty trochu glycerinu a v kelímku to všecko míchám dřevěnou špachtlí. „Tohle by mělo vydržet minimálně na deset minut, celá akce stejně dýl trvat prostě nesmí, beru to jako hodně velkou rezervu, jasný? Musíme ji dostat na místo tak za pět, maximálně za sedm minut.“ Heda mi potvrzuje, že je čistej vzduch, takže honem natíráme žirafě hubu sutradinovou směsí a sledujeme, jak se zmenšuje, až je velká jako jezevčík. Teda v kohoutku, jinak nám samozřejmě sahá až někam po prsa. Víc už se ale zmenšit nedá, to by bylo strašně riskantní. Utvoříme formaci s žirafkou uprostřed, proplouváme celou tou rozložitou halou, vo prsa dáme i jízdu po pásu. Výtahy tam jezdí fakt šíleně a mohlo by nás to příliš zdržet. Nakonec narazíme na obligátní partu feťáků u skleněných dvěří, musíme projít kolem nich. Jsou ale v cajku, na fízly nevypadáme, na boháče taky ne, na smažky sice trochu jo, ale jsme dost divný i pro ty feťáky, tak nás radši nijak nekontaktujou. A u nich by konečně asi ani nevadilo, kdyby tu žirafu zahlídli, spíš se bojim, aby na ně nepřišly benga a náhodou přitom nenašly nás

„Tyjo, stíháme to na minutu, ale dobrý!“ přidává se k nám Heda a dál velí operaci. „Nejlepší je fakt to místo, co jsme si říkali, takže jedeme podle plánu. Za celou dobu tam přešel přesně jeden člověk a ten byl tak na sračky, že ani nevěděl, kam jde; schválně by tam určitě nikdo nevlez. Takže můžeme začít.“ Hele, kdo má vlastně toho hada?“ vkládá se do toho Bára. „Já, ale taky už mi došel Sutradin, takže je v původní velkosti a je fakt těžkej.“ Teprve teď si všímáme obrovskýho, vlnícího se batohu na Turdových zádech. „Tak jo lidi, máme teda všechno, jdeme na věc. Každej víte, co máte dělat, tak to dělejte; tři, dva, jedna, akce!“ Miluju ten adrenalin. Všichni to milujeme. Každej z nás z toho pak žije do další akce, každej z nás se těší, až to bude za náma a my se odklidíme do jinýho parku a tam si konečně vydechneme, pokecáme o všem možným, zhodnotíme průběh akce, naplánujeme tu další… Stojí to za to a to, co děláme, má smysl! To obohacení veřejnýho prostoru, vyvolání diskuse, šok způsobený kolemjdoucím kravaťákům… jo, má to prostě smysl, musíme vytrvat a stojí to za to riziko!

Na instalaci máme jen pár minut. Bára s Vojtou pomáhají Turdovi sundat batoh, já a Fanky mícháme Sutradin s vodou a kyselinou citronovou, Rogo drbe za růžkem žirafku, který začal říkat Maé a Jožin s Hedou hlídkují. Nejdřív musíme natřít hada, žirafa se už sice začala zvětšovat, ale furt není na třetině výšky a my to nesmíme uspěchat. „Betelné plazoň,“ ozývá se z větvoví nad námi a my si až teď všímáme Jožina. „Tyjo pecka úkryt!“ hodnotíme zase my a pokračujeme v omotávání žirafy hadem. „Mně se to nějak nelíbí,“ říká najednou, až nesměle, Rogo. „Co když chudinku Maé uškrtí? Navíc teda, nebylo zrovna jednoduchý ji tam osvobodit, co s ní bude teď? Zavřou ji do zoo, až ji najdou? Uteče a bude žít divoce v Divoký Šárce nebo co jako? Máte to vůbec vymyšlený?“ „Hele Rogo, tvůj jemnocit je sice ohromně dojemnej, ale fakt na to teď není čas. Jestli se ti to nelíbí, tak na příští akci chodit nemusíš, ale teď to prosimtě fakt nepokaž...“ „Ne fakt, co se s ní stane? A co se stane s tim hadem?“ „Hele všecko jsme to říkali minule, možná jsi zrovna meditoval nebo něco, ale je to vymyšlený. Had ji neuškrtí, dostal teď dávku kyseláče a druhou dostane těsně, než zmizíme. Takže bude mít pocit, že je najedenej a bude utlumenej a naprosto bezpečnej. Až je najdou, určitě je oba převezou do zoo. Já vim, že to tam není ideální, ale rozhodně mnohem lepší, než to, kde byli předtím, nemyslíš? Jak chceš dát větší svobodu žirafě ve střední Evropě? Víš? Já teda fakt nevím. Takže snad už můžeme pokračovat ne?“ Rogo objímá Maé, která konečně dosáhla požadované velikosti, kluci jí ovíjejí otupělé hadí tělo kolem krku, Jožin visí ze stromu za kolena a pomáhá. Maé se zvětšuje čím dál rychleji. Během pěti minut je hotovo – žirafa veliká, had obtočený, všecky cajky zabalený zpátky v batozích. „Rogo! Si děláš prdel? Slez z tý žirafy! Musíme rychle vypadnout, už jsme děsně nápadný!“ „Já nemůžu! Nemůžu ji tady přece nechat. Je to tak něžná bytost, nevíte, čím vším si prošla, já to tam viděl… ona teď potřebuje lásku a vřelost, nemůžu ji tady po tom všem opustit a nechat napospas. To prostě nejde.“ „Ale jde,“ vkládá se do toho nasraně Heda a snaží se při výskoku zachytit kamarádovu nohu. „Tak pomůže mi někdo? Jsem tady nejmenší a vy mě tady necháte skákat jak hopík, Jožo, tyvole, Turdo, Fanky, samí vysoký chlapi.. no Vojto tyjo, fakt, můžete mi někdo pomoct?“ Je to pravda, nemůžeme tu Roga nechat, všecky by nás prozradil. Ne, že by byl bonzák, to se nebojíme, ale prostě by nás podle něj už snadno našli.. musíme ho sundat ze žirafího hřbetu. „Já teda nechci bejt teď nějak negativní,“ říká Turda a je negativní, „ale říkal jsem to už minule, že jsou s Rogem problémy. Sorry Rogo, já tě mám rád, ale na tyhle akce seš prostě moc měkkej, to se ukázalo už minule s těma šnekama.“ „Prosimtě nevytahuj tady zase ty šneky,“ zlobí se Bára a Fanky se přidává. „Jo, to bylo přece něco jinýho, to neudělal schválně..“ „Já neříkám, že to udělal schválně, ale že jsou s ním prostě problémy. Vždycky k tý instalaci nějak přilne a pak se to celý zdrží a je to fakt jen otázka času, kdy přesně na tohle dojedeme. Vono je to nakonec jedno, jestli to bylo schváně… Rogo tyjo, fakt prostě slez…“ „Co bylo se šnekama?“ ptá se Vojta, tohle je totiž jeho první akce a nechytá se. „Ale tyjo stavěli jsme Sochu svobody z hlemýžďů,“ shrnuju to a tahám Roga za nohu. „Maé! Maé, promiň, já se neudržím! Snad to dopadne dobře, přijdu za tebou do zoo“, pláče Rogo a dává narychlo hadovi druhou várku kyseláče, o trochu větší, než nutně musel. „No a nějak se stalo,“ pokračuju ve vyprávění, „že Rogo do tý instalace zarostl, prostě byl pokrytej silnou vrstvou šneků a nešel od toho oddělit, nakonec to celý spadlo, no bylo to fiasko a jak jsme zdrhali, cestou z něj ještě ty šneci odpadávali, jako fakt to bylo vo hubu, měli jsme strach, že nás podle nich vystopujou. Naštěstí se teda dost rychle rozlezli a prošlo to, ale jak říkám, todle bylo fakt těsný...“ „Terko nekecej furt,“ okřikuje mě Heda a v zápětí cítím, jak mi na hlavu spadl meteorit. Po prvotním šoku zjišťuju, že to se Jožin ze stromu vrhnul na Roga, srazil ho k zemi a oba přitom spadli na mě. „Jsme všichni, rozdělíme se po dvou a zdrháme! Sejdeme se na Petříně. Hodně štěstí!“ velí Heda k ústupu. „Cedulka!“ vykřikne Fanky, „zapomněli jsme tam dát cedulku! Musim se vrátit, jinak to bylo celý zbytečný...“ „Já ji tam vrátim...“ „Ne Rogo, ty ne!“ zamítá rezolutně Heda. „Tyjo, vypadá to ale vážně dobře…“ volá Bára přes rameno a i já se teda otáčím. „Jo,“ vydechuju s údivem, „je to fakt paráda, absolutní nářez, se poserou...“ „Já se poseru!“ řve Heda a je už doopravdy vytočená, „co tam ještě děláš? Je to tam? Tak honem, tamhle někdo jde. Čau za chvíli!“

Ještě než se rozeběhnu o sto šest směrem k Jindřišský věži, naposledy se pokochám pohledem na naše dílo – žirafu obtočenou hadem, stojící přední nohou na ceduli s nápisem: AnimalArt - Marnost vysokých očekávání.


Pokec (próza, fanky) • Bezpečnostní opatření (próza, Nesmyslon) • Brnění (próza, Kalimeee)
    

22.3.2020
Brnění

Psala se sedmdesátá léta, v Československu kvetl socialismus, lidi se báli režimu, a co rozhodně nechtěli, bylo jakkoli vyčnívat z davu. Komu vlasy přerůstaly přes uši, běžel k holiči nebo tak trochu rebeloval a nosil je přerostlé k nelibosti společnosti, ale to bylo tak všechno. Tehdy bylo normální mít tři a více dětí, zakládat rodinu ve dvaceti a účastnit se kolektivních akcí. Co by se ale stalo, kdyby se do takové ukázkové socialistické rodiny narodilo těžce postižené dítě? Jak by to hodnotilo okolí? Bylo by dítě umístěno do ústavu a rodina dostala nálepku podivínů?

Narodila jsem se v devadesátém roce, ve větší vesnici na zámku, kde mělo část svojí expozice Národní muzeum. Byla zde vystavena vycpaná zvířata, zkameněliny, archeologické vykopávky a taky pro mě různé bizarnosti. Nebylo výjimkou, když v temné chodbě stála socha lovce s oštěpem, která vás jako by pozorovala, když jste se pohnul o kus vedle. Babička v téhle expozici provázela návštěvníky a děda byl již od mládí vášnivý sběratel různých předmětů, proto vás prostě nepřekvapilo, když u nás bylo občas něco zvláštního, co jiní lidé doma obvykle nemají. Jste na to zvyklí a ani si neuvědomujete, že to není tak úplně běžné.

Vzpomínám si, že se mí prarodiče často chovali záhadně. Mamka mě kolikrát už v osm hodin večer naháněla, abych šla do postele, což dělala téměř až do mé dospělosti. Vždycky u nás byla znát taková tajemná atmosféra kolem toho, co se tu děje během noci. Párkrát se stalo, že jsem zaslechla podivné zvuky nebo divné hlasy z ložnice dědy a babičky. Když jsem se ptala, co to bylo, nikdy mi to nevysvětlili nebo mě odbyli nějakou výmluvou, třeba že děda chrápe, mluví ze spaní, v noci že babička nemůže spát, a tak chodí po bytě, uklízí a podobně. Já, že si mám jít zase lehnout a nevyptávat se. Někdy mi z těch hrozných zvuků naskakovala husí kůže nebo přejel mráz po zádech. Přitáhla jsem si k nosu peřinu, uši zakryla polštářem a snažila se na to nemyslet a usnout.

To se mi však nedařilo, pokud jsem z venku zaslechla kroky pod našimi okny. Zdálo se, jako by ve spodní zahradě někdo běhal. Někdy bylo slyšet, jak podél plotu něco šustí ve křoví, jako by se jím někdo prodíral. Ze začátku jsem na to upozorňovala, říkala dědovi, ať se tam zajde podívat, svítila na ta místa z okna baterkou, ale nikdy jsem nic pořádně neviděla. Jen jednou jsem spatřila nějaký stín, který vypadal jako lidská postava. Prarodiče tomu ale nevěnovali pozornost, chovali se, jako kdybych si vymýšlela a nechtěli o tom nic slyšet. Tyhle zvuky jsem slýchávala celé své dětství noc, co noc, ale později už jsem to ani neřešila. Pro mě na zámku prostě strašilo, a kromě mě to nikdo neslyšel.

Jednoho dne, to už jsem byla dospělá, jsem jela navštívit svoje prarodiče. Byl den jako každý jiný. Naoko se u nich nic nezměnilo, babička pletla další svetr a děda byl zabrán do svého atlasu minerálů. Bylo však znatelné, že něco je tu jinak. Vyptávala jsem se a tentokrát jsem se nenechala odbýt. Po celou dobu něco nevyřčeného viselo ve vzduchu a já teď chtěla zjistit co. Přestaňte už mi věšet bulíky na nos, už konečně přestaňte být tak záhadní, proč mi to krucinál neřeknete? Nastal čas jít s pravdou ven. Co je to velké rodinné tajemství, které přede mnou po celá ta léta tajíte?

„To bys nikdy nepochopila.“ Řekla babička ponurým hlasem.

„Proč bych to zrovna já nepochopila? Co je tak strašného v naší rodině, o čem se nemůžu dozvědět? Tak mi to prostě řekni!“ Vyžadovala jsem svoji odpověď, na kterou jsem dle svého mínění měla právo.

„Jak chceš. Máš to mít.“ Odpověděla rezignovaně a vložila do videopřehrávače kazetu.

Dívala jsem se na podivný šedesátkový americký horor. V té době to musel být trhák. Byl o spořádané rodince z předměstí, která doma ukrývala postiženého syna, který byl hrozně nebezpečný, a pokud nebyl pod dohledem, vraždil lidi v ulicích. Když k těmto lidem přišla návštěva, rodiče ho přestrojili za nějaký předmět v domě a nikdo si ničeho nevšiml. Na konci toho filmu byl muž vypuštěn na svobodu a děj zůstal otevřený. Nejdřív jsem z toho filmu nebyla vůbec moudrá, hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Proč mi ho babička pustila? Postupně se ale střípky poskládaly dohromady a utvořily ucelenou skládačku. Vešla jsem do ložnice a zjistila, že tady něco zjevně chybí.

„Kde je to brnění, co tady stávalo? Vždycky na mě působilo divně.“ Zeptala jsem se a všechno mi to najednou začalo docházet.

„Už tam není.“ Odpověděla mi babička a po tváři jí stékaly slzy.

„A kde je?“

„Víš, měla jsi strejdu.“

„Strejdu? Jakýho? A už ho nemám?“

„Ano, strejdu Tondu. Žila jsi s ním celý život a ani si o tom nevěděla. Před nedávnem umřel.“

„On byl celou tu dobu schovaný v tom brnění v ložnici? V tom žlutém plyšovém brnění?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem se právě dozvěděla.

„Říkala jsem, že bys to nepochopila. Ale je to už tak dávno! Byli jsme mladí, nevěděli jsme, co dělat. Neumíš si představit, jaká to byla doba, když si jí nezažila! Víš, jak by lidi reagovali? Mojí sestře se narodilo těžce postižený dítě, mělo hrb, rozštěp, vysoký čelo, vydávalo až děsivý zvuky, chvílema se vůbec nehýbalo!“

„To je hrůza. A co teda teta udělala?“

„Chtěla ho dát do ústavu, ale co by si o tom pomysleli lidi? Jak by se na nás jako na rodinu koukali? Přišli bysme o práci, o přátele, nemohli byste studovat! Víš, co by to bylo? Sestra ho neměla kde schovat. Prosila mě, abych jí pomohla. Tak jsem si ho vzala. Bylo mi ho strašně líto. Nedokázali jsme ho zabít. A tak jsme čekali až povyroste, nikdo se nám nesměl podívat do kočárku. Pak jsme veřejně řekli, že dítě bylo strašně nemocný a že zemřelo. Všichni nám to uvěřili, nechali nás, ať si ho sami pohřbíme, nechtěli nám to dělat ještě těžší.“

„Proboha…“ Zakryla jsem si v údivu ústa.

„Tonda mezitím rostl a bylo to s ním hrozně těžký. Vyluzoval hrůzný zvuky, každou chvíli strnul v nějaký pozici a nehejbal se. Vůbec se ani nepohnul! Zjistili jsme, že se tý nemoci říká katatonie. Takhle se nehýbal celý hodiny. Navíc sem pořád někdo chodil, byli jsme první v obci, kdo měl telefon, víš, pevnou linku, všichni si sem chodili zatelefonovat a my museli vyřešit, jak před nima Tondu schovat.“

„Jak jste to tenkrát udělali?“

„No, tenkrát nám někdo půjčil videokazetu s filmem, kterej jsem ti pouštěla. Nějak mi to uvízlo v hlavě a hned na to děda od Národního muzea dostal takový rytířský brnění, že si ho může nechat. V tu chvíli nás to napadlo! Vypolstrovala jsem ho molitanem a obšila žlutou látkou, aby do něj nebylo vidět. Tondu jsme do něj schovali a dali ho dozadu do ložnice, aby se lidi zbytečně neptali. Když náhodou zaslechli nějakej zvuk, dělali jsme, že jsme ho neslyšeli nebo že tady straší. Kočky kolem něj pořád chodily, bála jsem se, že nás prozradí!“ Plakala babička.

„To muselo bejt tak těžký babi, vydrželi jste to tolik let!“

„Čtyřicet.“ Dodala babička.

„No já jsem z toho vždycky měla takovej divnej pocit. Občas mi připadalo, že je to brnění v jiný pozici, než bylo před chvílí, nešlo mi to do hlavy. A to byl strejda Tonda pořád jenom v brnění v ložnici? Kdy jedl a jak chodil na záchod?“

„Přes den byl bohužel jenom tam, jinak to nešlo. Krmili jsme ho a myli v noci. Na záchod chodil, jak se mu chtělo, musela jsem to pořád prát, vytírat, měnit mu prádlo, jenom dostat ho do koupelny, víš, co to bylo?! Co jsme si s ním s dědou užili? Byl to očistec. A ty jsi pořád nechtěla spát a my tady měli takovýhle noční šichty. Máma tě musela pořád hlídat v pokojíčku, abys nic nezjistila, nechtěli jsme tě do toho tahat, abys měla hezký dětství a nemusela mít takový starosti, jako jsme měli my. V noci jsme ho ale pouštěli proběhnout dolu na zahradu, tam von byl šťastnej.“

„Tak to byly ty záhadný zvuky, který jsem vždycky v noci slyšela!“

„A pořád ses po tom pídila! Už jsme nevěděli, co si máme vymejšlet, aby ses to nedozvěděla, ale aby ses taky zbytečně nebála. No jó, tak teď už to víš, už seš velká. Chudák Tonda, ten si v životě vytrpěl svý.“ Uzavřela babička svoji řeč.

Byla moc smutná, ale vypadala, jako by z ní spadlo obrovské břemeno, které musela celý život vláčet. Objala jsem ji a pohladila po vlasech. Děda mezitím slzami smáčel několik kapesníků.

„Byl moc nemocnej, těžce postiženej, organismus to už nevydržel. Oni se tyhle lidi nedožívaj moc vysokýho věku. Tak už to má za sebou.“ Řekl děda.

„A kde je strejda Tonda teď dědo?“ Ptala jsem se ještě.

„Pohřbil jsem ho dole za zahradě. Tam, kde to měl tolik rád.“

Příběh je inspirován snem, do kterého se zjevně vloudily motivy ze dvou knih, které momentálně čtu. První kniha má název: „Cha cha cha“, je od ukrajinského spisovatele Juraje Vyničuka, který ve své povídce „Kulparkiv“, z prostředí psychiatrické léčebny, popisuje přípravy bláznů na očekávanou návštěvu radních jejich města. Blázni pro ně vytvoří živou sochu ze samotných pacientů na počest známého poslance, který se v této léčebně v minulosti také léčil. Tohoto poslance má zde představovat pacient katatonik. Kniha druhá nese název „Sedm němých let“, napsala ji americká psycholožka Wencke J. Seltzer a líčí zde průběh psychoterapeutických sezení s dětmi, mládeží a jejich rodinami, s problémy pramenícími z nevyřčených (němých) rodinných tajemství, jimiž jsou vztahy v těchto rodinách opředeny.

 

10.3.2020
Bezpečnostní opatření

Místostarosta zakrslého okrsku vyhlašuje z důvodu zamezení šíření nákazy následující opatření:

 

1) s okamžitou platností je zaveden zákaz podávání rukou. Občané se nyní budou zdravit pouze verbálně, se zakrytými ústy a s odvrácenou tváří. Oční kontakt je prozatím povolen.

 

2) Je přísně zakázáno sdílení nápojů, jídel a cigaret mezi více osobami.

 

3) Zakazuje se veškerý intimní kontakt osobám, jež spolu nežijí ve společné domácnosti. Líbání není přípustné ani na tvář. Osoby sdílející domácnost se prozatím intimně stýkat mohou, avšak pouze s použitím ústní i bederní roušky.

 

4) Je vyhlášen podmínečný zákaz vycházení. Opouštět domov je možné pouze v případech nezbytně nutných, tedy například do zaměstnání nebo na nákup. Další podmínkou je použití správných ochranných pomůcek. Ve větších obcích je vycházení povoleno pouze v kompletním atombordelu. Na venkově v obcích s počtem obyvatel menším, než sto, je přípustné využít rybářských kalhot a pršipláště, budou-li doplněny funkční plynovou maskou.

 

5) Až do odvolání jsou zrušeny všechny společenské akce, na nichž se mohou sejít více než dvě osoby. Pohřby outsiderů zůstávají prozatím povoleny.

 

6) Občané jsou povinni nadále docházet do zaměstnání a využívat přitom k dopravě v maximální možné míře MHD, aby se předešlo dopravním zácpám a zamezilo ztrátám dopravních podniků. Taxíky se navíc ukázaly jako nebezpečné. Pohyb na pracovištích upravují interní vyhlášky jednotlivých zaměstnavatelů, v souladu s doporučením ministerstva zdravotnictví a hlavního hygienika. Zdůrazňujeme, že se jedná zejména o zákaz podávání rukou, líbání, přímé komunikace a jiné projevy lidskosti.

 

Jsme si vědomi, že tato opatření přinášejí určitá omezení, ale vzhledem k tradiční české povaze studených čumáků věříme, že se se situací vyrovnáte mnohem lépe, než nezodpovědní, vysoce kontaktní Italové.

 

Praha, 9. 3. 2020

3.3.2020
Pokec

Ego:

Pane Bože, díky, že jsi mi dal prožít třicet let tady na Zemi.

Pán Bůh:

Kdo si myslíš, že jsi? Nějakej můj obchodní partner? Někdo, komu jde dát třicet let, a dělej si s nima, co chceš?

Ego:

Pane, dal jsi mi všechno, za co jsem se kdy považoval.

Pán Bůh:

A komu jako?


Toto se také opravdu stalo (próza, fanky) • Jejich oči se setkají (próza, Jaroslav Alétotaky) • Montauk project. 2. část (próza, Kulturni p_rnograf)
    

27.2.2020
Montauk project. 2. část

Atlantis 2008

(Portréty, Galerie úsměvů, zaháněč smutků)

 

Kachní styl, labutí hadění a odpočinek na hřbitově (06/21/08).

Přešel jsem přes silnici a přistál na oroseném trávníku. Zabloudil jsem do parku a došel k jezírku. Sednu si na trávu a čekám. Asi na někoho, koho znám. Po roce jsem se vrátil do Atlantis. Přijde mi, jako kdybych toto místo nikdy neopustil, jako kdybych byl pryč jen na pár dní.

Parky, domy, obchody, to všechno je stejné, ale něco se změnilo. LIDÉ! Lidé, které mám rád. Koukám na kachny v jezírku a obdivuji jejich styl života, styl lovu, obstarávání si potravy. Zdají se být tak bezstarostné, když si plují po hladině. Nic je nemůže trápit, říkám si. Pak jedna ponoří krk a hlavu pod vodu, vystrčí na mě svoje bílé peří a chytne do zobáku potravu. Vzápětí se do vody ponoří druhá, třetí a nakonec všechny. Koukám teď na bílé bójky na hladině jezírka. Žádné se nemůžu podívat do očí, žádná si nechce povídat. Kachny jsou zaneprázdněny hledáním zlatých drobků na dně jezírka. Není si s kým povídat, a tak jsem chtěl radši jít dál. Najít někoho, s kým bych si porozumněl.

Jdu podél jezírka. Na břehu hnízdí labutí rodinka. Chci projít kolem nich. Zastavit se na kus řeči, ale jak se přiblížím labuť-rodič se postaví do bojové pozice proti mně. Napřímí hruď, natáhne krk, otevře zobák a jazykem zasyčí bojovou fanfáru. Leknu se rodičovských pudů. Zastavím se. Přemýšlím, kdo je v tuto chvíli více vystrašený. Labuť vypadá odhodlaně bránit svoji rodinu. Radši ustupuji a obcházím rodinku obloukem. Dojdu ke starému hřbitovu. Jsou zde pohřbeni lidé snad stovky let zpátky. Nikdo už tento hřbitov nenavštěvuje. Snad proto, že lidé nedokáží upomenout ty, kteří žili tak dávno. Čas letí rychle. Minulost je za námi.

Mezi náhrobky leží mrtvá veverka. Chci si s ní povídat, ale usnula. Nechci zde čekat, než umřu a odpočívat vedle ní. Najdu kus listu a přikryji chuděrku. Teď můžeš v klidu odpočívat a já pokračovat v mé cestě. Posadil jsem se v otevřené zahradě. Vzal jsem do ruky kytaru a začal hrát. Pro moje potěšení, abych vytrhl kolemjdoucí z jejich myšlenek. Nejprve se báli, poté se smáli, dokonce se zastavili a chvíli poslouchali. Stromy se začali kroutit do rytmu a květy na nich zazpívali píseň času. O květině času, kterou má každý z nás v srdci. Harmonie zahradního orchestru prostoupila okolí. Na chvíli se zastavil čas v každém z nás.

(06/29/08)

Sedím ve vlaku. Je skoro půlnoc a já se vracím do Atlantis. Mám za sebou příjemný detox. Víkend strávený u mojí kamarádky Laurie. 3 dny bez hulení. Dneska to snad taky vydržím.

Víkendu předcházeli huličské seance, poflakování se po pláži, party! První party na pláži. Jenom pár lidiček si naskočilo do našeho rodinného auťáku a dojeli jsme na pláž, rozplývali se nad zapadajícím sluncem, vzali jeden jeho paprsek a prodloužili si den. Pláž nám děkovala za vyhnání tmy. Hráli jsme písně slunce a měsíce, tak aby prodloužený den vyvažoval nedostatek noci. Poté, co se poslední paprsek přestal dotýkat země a tráva začala chladnout, ustal komorní orchestr hrát. Pro dnešek bylo symfonie dost a dovolíme noci prostoupit mezi nás.

Vracíme se do města, kde jsem se zúčastnil soutěže krasavic a lovu pro blbce v místním klubu Nick’s. Jedna laňka měla mě na mušce. Otřela se o mě svojí prdelkou. Nevím, jestli měla hezčí nohy, nebo oči. Zapálila ve mně pochodeň. Kouř mi vychází z úst. V očích mi svítí plameny. Její rozzářený úsměv tancuje kolem ohně. Oči malého tygříka hledají v plamenech kousek šťavnaté svíčkové. Vytažené drápky se do mě zaryly. Chci být sněden zaživa nebo si tygříka ochočit? Lávovými prsty pokrytými žhavými uhlíky chci zahřát laňku, pomalovat její tělo vášnivými dotyky, uchovat nevyřčené pravdy a dogmata pro další generace a polibkem jí vdechnout nekonečný život. Mít pokračovatele a uchovatele naší krásy, která vznikla, když se naše oči setkali.

 

Cikánská věštkyně a golf na pláži. Někteří nejsou předurčeni rodinnému životu.

(07-11-08)

Po roce jsem se setkal opět s Lolou, asi 63-letou pirátskou kapitánkou. V přítomnosti přírodou opálené, na blond obarvené, obtloustlé průvodkyně se člověk cítí nebýt člověkem! Korzárka mě pozvala na svůj koráb a vypluli jsme společně na plavbu vesmírem. Když člověk pluje vesmírem, čas plyne trochu jinak, než jsme zvyklí. Stírají se rozdíly mezi minulostí, přítomností a budoucností. Neexistuje jeden vesmír pro všechny, ale každého z nás obklopuje vesmír jemu vlastní. V každém osobním vesmíru svítí odlišně mnoho hvězd. Každá jedna je jeden okamžik našeho života. Pokud se dva lidi setkají a prožijí společný moment, pak hvězda tohoto okamžiku spojuje jejich vesmíry v jeden. Dokážeme si pak snadno představit jeden vesmír pro všechny lidi? Jednu hvězdu zářící tak jasně, že neexistují tvary a stíny a neexistuje nic jiného, nic hmotného, pouze tento hřejivý prostor, ve kterém se pohybujeme bez jakékoliv fyzické zátěže, bez jakékoliv tíže?

Lola patří do tajného spolku Vesmírných jachtařů. Spolek shlukuje vesmírné námořníky, korzáry a průvodce. Rituální konzumace drog nalodí kapitána, vykladače snů a jejich hosta na palubu vesmírného korábu. Kapitánův úkol je zcela jasný. Odprostit loď od zemských řetězů a zpomalit tok času, čímž se naředí vzduch. Všechny částice molekuly mnohonásobně zvětší svůj obsah. Každý atom mnohonásobně zvětší svůj obsah. Každá molekula vzduchu je teď asi tak velká jako bublina v sodě. Bubliny vzduchu stoupají éterem vysoko do nebe, proráží mraky a přibližují se ke hvězdám. Ale nedokáží vydržet žár roztahující se hvězdy a praskají dříve, než se navzájem dotknou. Kapitán vpluje s lodí do jedné bubliny. Pečlivě ji však vybírá. Zkoumá poctivě šířku její blány. V hlavě provede výpočty a zjistí, kam až bublina může doplout dříve, než praskne.

Pečlivě vybraná bublina vynese loď s posádkou k vytoužené hvězdě. Pár chvil nad zemí praskne a posádka jemně dosedne na daný okamžik. Pro případy, kdy kapitán neodhadne směr letu a bublina se s nimi vydá nežádoucím směrem, má kapitán v kapse schovaný spínací špendlík. V nežádoucí situaci stačí špendlík otevřít a propíchnout stěnu vzduchové koule. Posádka si předem nasadí dýchací masky a počká ve vesmírném prostoru na žádoucí bublinu, která loď dopraví na toužebný okamžik.

Loď zakotví na hladině nekonečného zlatého oceánu, obtékajícího celou hvězdu. Vykladač snů zhypnotizuje hosta a odešle ho do hlubokého spánku. Spojí se svými čely v jednu bytost. Svým srdcem čte vykladač ve snech a mysli zhypnotizovaného. Svýma ušima naslouchá. Poslouchá tanec zlatých vln. Každá vlna v sobě nese různý moment. Nalezení jedinečné vlny trvá někdy chvilku, jindy celý život, někdo ji nenajde. Záleží na zkušenosti vykladače, jeho sluchu a síle hypnózy, kterou umí přivodit. Melodie správné vlny ozáří sen uspaného neskutečným poznáním. Tělo a mysl prostoupí harmonie. Zastaví se čas a ozářený může slyšet ozvěny minulosti a budoucnosti.

Každý pátek se scházíme s partu v baru Liars. Aktivně chlastáme pitchery a Long Islandy, balíme ženský a fandíme odvážným amatérům předhánějících se v karaoke. Někteří stojí za obdiv, jiným se vysmějeme. Uprostřed večera jsem si přisedl k nenápadně chovající se krásce. Drobňoučká, nakrátko střižená brunetka s nevinně světlou pletí odrážela útoky místních borců stoickou ignorancí. Nemluvící kráska mi odpovídala kýváním hlavy na mé otázky. Blankytně modré oči, po kterých jsem zatoužil, koukali skrz mě a dávaly mi najevo, že dívka patří do jiného světa. Jednostranná konverzace mě po chvilce začala unavovat a já se probral ze snu o krásných očích.

Následující den za mnou přišla na pláž. Prohodili jsme spolu pár slov. Dívka začala vystupovat ze svého snu a naše světy se začaly propojovat. Ve volnu jsme se šli projít na pláž Culedon Point. Oceán se zbavuje mrtvých věcí. Pohřbené odpadky na pláži čekají na toho, kdo v nich spatří nějaký význam či užitek vdechne jim nový život. Samy si vybírají svého stvořitele. V písečné skrýši nasávají slaný vzduch a teplo z prosluněného písku.  Dokáží věrně čekat celou věčnost na životadárný příchod svého slunce.

BLOCK THE SUN

Objevil jsem solí vymletou a sluncem vysušenou větev.  Přirostla mi k ruce a dále po pláži jsme pokračovali ve třech. Po pár krocích se nám přikutálel do cesty vypelíchaný tenisák Penn. Vydlabali jsme do písku jamku. Označili jí vztyčenou vlajkou z rovného klacku a vypitého kelímku. Golfový turnaj o jedné jamce mohl začít. O dva údery méně, než jakým má soupeřka dosáhla jamky, mne titulovalo na vítěze turnaje. Neoceněn polibkem ani jinou výhrou za prvenství jsme smutně a zároveň napjatě šli dál.

Došli jsme k přístřešku na pláži. Geniální architekt vztyčil tý-pí z posbíraných klád do výšky tří metrů. Kus vyplaveného mola tvořil jediný přístup k veřejnému domorodému hotelu na pláži. Přešli jsme přes most na písečnou zahradu. Projel mnou dlouho nepocítěný pocit… Teplo domova! Vešli jsme do tý-pí, postaveného indiány za dob jejich prosperity. K čemu tato plážová modla sloužila? Před domkem někdo vyskládal z kamenů gril první generace. Na žhavých kamenech mohli původní majitelé vařit hlavy poražených nepřátel a rituálně je pojídat. A nebo zde někdo vařil ryby chycené v oceánu? Já bych si opekl cuketu.

Vlezli jsme do tý-pí. Nenašla se ve mně dostatečná odvaha políbit moji vílu, a tak jsme alespoň s potěchou uvítali bezvětří a teplo, které přístřešek nabízí vandrákům. Jednoho večera zde přespím. Budu zde obcovat s vyvolenou dívkou a darujeme kus naší lásky světu. Jednou se sem spolu vrátíme.

Po týdnu přišlo ráno a dívka ze snu zmizela. Je to už měsíc, co jsem se probudil a stále nemohu zapomenout na její modré oči a hřejivý pocit porozumění, který ve mne vyvolala. Ještě nikdy jsem nezažil nic tak něžného a hřejivého. Věříte na lásku na první pohled? Naše společná chvíle se stala mojí inspirací. Přiblížil jsem se k poznání své podstaty.

 

Realita či snílek

(07-17-08)

Dnes jsem si udělal svůj den. Potřeboval jsem si odpočinout, mít čas pro sebe, protože každý večer byla nějaká akce, interakce s lidmi. Už jsem začínal být vybitý. Po práci jsem si šel odpočinout do lázní odpočinout. V sauně jsem upadnul do zvláštního stavu. Ocitnul jsem se v chatce uprostřed hlubokého lesa. Ležel jsem na podlaze a poslouchal, jak kapky deště bubnují na plechovou střechu. Vidím z ptačí perspektivy chatku a bubnující déšť.  Padám, střecha se přibližuje. Jsem součástí deště. Jsem jedna kapka a déšť. Mraky mě porodily. Než osvěžím zem a dám vzniknout život, pohlazení slunečních paprsků hledám. Naše láska porodí na nebi duhu.

26.2.2020
Jejich oči se setkají

Dá se na útěk

je jí v patách

padne vyčerpáním

obejme ji

pláče

19.2.2020  (upr. 20.4.2020)
Toto se také opravdu stalo

Měl jsem na zahradě na kopci žebřinu a lezl jsem na ni s balónkem, na konci se pak dalo letět jen na balónku a nohama se přidržovat žebřiny.

 

Byl jsem dítě a byl přijatej jako pracovník centrálního řízení strategický počítačový hry, která tvořila svět.

 

Zajímali jsme se v dětství o slony a o lidi, kteří strčili hlavu do zadku slona. Jeden blázen vyhrál Velký závod Anglie s autem, na jehož kapotě seděl slon. Jestli měl hlavu v jeho zadku, nevím, ale viděl jsem záznam, jak všechny předjíždí, byl to frajer. Vyprávěl jsem to potom dítěti svých přátel ve vlaku. Holčičce bylo asi jedenáct a byla to dcera básnířky Andie Bech. Řekla, že podobný věci dělá básník Rogo, ale že někdo musí taky vydělávat peníze a starat se o rodinu.

 

V centrále řízení počítačový hry jsem si přepnul mód na joypadu a najednou jsem byl uvnitř virtuální reality světa, někde v kopcích, a nevěděl, jak ho přepnout zpátky. Zjistil jsem, že můžu osazovat kopce kolem sebe vzrostlejma bedlama, ale to mě bavilo jen chvíli. Začal jsem se ptát, kudy se dostanu zpět do centrály a černovlasá žena se mě vyptávala, jak centrála vypadá. Byla to věž. Došli jsme tam, ale pořád jen umělou houpavou realitou a ona za sebou nezamkla. Sloužila totiž nepříteli a já jí prozradil náš úkryt. Přijdou posily a zničí ho.

 

Vylezl jsem s balónkem na žebřinu a pustil se nohama. Za mnou vylezla panda veliká, bylo zábavný se na ní seshora dívat, jak na ní stojí jen na zadních. Taky rozhled byl parádní, ale letěl jsem stále výš a tušil, že balónek někdy někde praskne.


Montauk Project. 1. část Atlantis 2007 (próza, Kulturni p_rnograf) • Vánoční ponožková povídka (próza, kalimeee)
    

23.12.2019
Vánoční ponožková povídka

Do sychravého pondělního rána mě probouzí pronikavý zvuk budíku. Okamžitě iritující melodii zatípávám. Čtvrté upozornění… „Do prdele! Čtvrt na devět! V devět mi to jede z Butovic.“ Plaším se. Vystřelím z postele a házím na postel vše nezbytné, bez čeho nemohu odjet. Peněženka, mikina, kalhoty, podprda…gaťky jsou na sušáku,… sakra...Kde jsou ponožky? Budu mít dnes v práci ty černý baleríny, na silonky je zima, potřebuju ty tmavý, v růžovejch jít nemůžu, to by mi všichni koukali na nohy.

No-a-le-co to.. Kde se tam zase vzala ta díra? Tsjůůů…A-ta-ta-dy taaky! To nechápu, kde se tam ty díry sakra pořád berou? No! a na těch druhejch taky! Je to i z druhý strany. Na vnitřním i vnějším kotníku. Že bych si to takhle roztrhala, když jsem se škrábala?

Kontroluju svou kůži na kotnících. Žádné oděrky, žádné škrábance. Kůže je hebká a netknutá. Koukám na boty. Na podzimní pohorky, které teď nosím. Bot moc nemám. Vsunuju do nich ruku. Dlaní pomalu projíždím celý vnitřní povrch, nahmatávám každé zákoutí těch bot. Nic nedrhne. Sahám do zimních Goratexek. Moc jsem je letos ještě nenosila, možná jednou nebo dvakrát, ale přece jenom. Vsunuju ruku i do druhé z nich. Šmátrám po stélce, ohmatávám achilovky, hladím jemnou vlněnou podšívku, zvlášť na kotnících. Nic tam nedrhne. Bota vevnitř nikde není ani v nejmenším porušená. Není v ní nic ostrého, ba ani trn z ostružin. Nechápu.

Hledám pantofle, které nosím doma. V botníku nejsou. Sehnu se dolů k zemi. Pod botníkem je chomáč vlasů obalený šedivým prachem. Vedle něj několik vydrolených vajglů. Jak se tam dostali? Nejsem takový čuně, aby se mi doma válely vajgly. A Jožka přece kouří dýmku. Musí tam být od doby, co byl u nás na návštěvě Adam. Ale to je už přece dlouho. Mezitím jsme doma vymalovali a všude uklidili. U koše stojí vypitá lahev od whisky. Večer tam nebyla, pokud vím. Že by jí manžel dopil po ránu, než šel do práce? No to snad ne. Budu s ním muset promluvit. A až přijedu, všechno tady vyluxuju. Teď na to nemám čas. Těžce se zvedám, dneska mě teda berou záda víc než obvykle.

Prásk! Shora linky sletí zavařovačka. Uffff…Jsem se lekla. Naštěstí se nerozbila. Jenom se tak kutálí a kývá ze strany na stranu svou setrvačností, až se dokývá úplně a jenom tam tak leží a čeká až ji zvednu, zkouknu, jestli někde nepraskla a dám ji zase na své místo. Jak to, že sama spadla? Byla moc na kraji? Možná, že odskákala úplně dopředu, když ždímala pračka. To pak vibruje celá podlaha i kuchyňská linka a sklenice na ní drnčí o sebe. No tak ještě, že teď nemusím zametat střepy. Musím sebou hejbnout, jinak mi to fakt ujede. Cítím už značné napětí a nervozitu. Koukám na hodiny, mám čtyři minuty do odchodu z bytu. Když se do čtyř minut nestihnu vypravit, už nemá cenu na ten bus jezdit. Tak fofrem. Nakonec natahuju ty růžový ponožky a zabouchávám za sebou.

 

Celej den v kanclu je za mnou. Vedoucí na mě kdovíproč zas blbě kouká a mně se ulevuje, že jí až do zítřka neuvidím. Přijíždím do Prahy. Je šest a je už tma. Cestou domů si dávám kebab a jdu se odreagovat na Paliárku. Zatím je tu jen barman a dva štamgasti. Dychtivě čekají až bude naražený pivo a já vlastně taky. Dávám si tři a bavím se s přáteli. Večer rychle utíká. Pivo stoupá do hlavy a ze mě už spadly i poslední zbytky stresu. Nemám vůbec chuť dopít a jít domů. Nejradši bych tu zůstala do zavíračky. Přesto se nakonec loučím, zvedám se a jdu. Odemykám dveře bytu a za nimi slyším podivné šramocení. Rozsvítím a koukám…, že to byl Jožka, který se právě probudil a šmejdí v ledničce. Večer vždycky sní, na co přijde. Muchlá šustivé pytlíky od sušenek a dává je do tříděňáku.

Jsem unavená, už se mi nic nechce. Ale přemáhám se a jdu se vysprchovat. Sundávám ze sebe všechno upocené oblečení a dávám ho do košíku. Na mou hlavu stéká proud příjemně teplé vody. Smývá a odplavuje do odtokového kanálku těžkosti celého dne. Mydlím si tělo, myju vlasy, stříhám a piluju nehty do kulata. Škrábu místa, která mě svědila. Jaká úleva. V tom mě to zase napadá.

„Jožko? Všim si si…“ – „Co říkáš?“ – „Esi si si šim..?“ – „Čeho?“ ptá se a jde za mnou do koupelny. „Taky máš na ponožkách díry?“

„No tak na někeréch staréch jo…“

„No tak jasně, to nemyslim, né jako na palcích. Na kotníkách.“ Říkám a ukazuju mu jedny takové ponožky.

„Jak se ti to roztrhalo toto?“

„Právěže nevim. V botách nic, co by mi to rozedřelo nemam a nehty mám vždycky krátký, že bych to nějak roztrhla.“

„A nejni to od papučí?“

„Hele nevim, to sválně zkusim.“

Nacházím pantofle kopnuté pod gaučem a nazouvám je. Mají přezky, ale na nártech. Ostré nejsou. Ponožek se vůbec nedotýkají ani při pohybu. Tak od pantoflí to taky není. „Musí to dělat jiný boty.“ Říkám Jožkovi. Mám ale jen pohorky a zimní Goratexky. Do nich zas nikdy nenosím teplé ponožky. A na nich jsou ty díry taky. Pak mám letní sandále a do těch ponožky nenosím vůbec nikdy. A do balerín, které mám v práci na přezutí, nosím jen tenké tmavé kotníčkové ponožky, ale baleríny mě taky nedřou. Navíc jsou hodně nízké. Do míst s dírami jejich okraje ani nedosahují. Je to záhada.

„Tož já to na tych fuseklích taky mám, dívé.“ Nese mi Jožo svoje ponožky a ukazuje mi, že lze dírami v místech u kotníků prostrčit ukazovák a prostředník ven.

„Ty to tam máš taky! Tak to je mazec! Od čeho to může bejt? Nevypadá to jako ňák prodřený. Spíš jako prostřižený nebo vyškubnutý nebo co.“

„To je mi teda záhada.“ Diví se a zkoumá ponožky pod světlem.

„Jako Jožko, je to opravdu zvláštní úchylka. Víš, že jsem dost tolerantní a mám pochopení fakt pro hodně zvláštní věci, ale proč prostřiháváš naše ponožky zrovna na kotnících? A proč vůbec?“ Utahuju si z něj. „Dobře, ještě jako chápu, že to děláš na mejch ponožkách, ale proč to děláš i na svejch? Abys zamaskoval podezření, že to děláš?“ Chechtám se. A Joža taky. Odpovídá mi stejně tak vtipem a fakt se tím bavíme. Oba ale víme, že v tom nemá prsty ani jeden z nás a ve vzduchu stále visí otázka: Jak?

Lehám si do postele a snažím se usnout. Jožka už dávno spokojeně oddychuje a ta věc ho vůbec nijak netrápí.

„Chram chram, chram chram.“ Zaslechnu. Rozsvěcím lampu u postele, rozhlížím se po pokoji a nic nevidím. Co to tady - chroustá? Že bysme tu měli myš? V Praze, ve čtvrtém patře? Nebývají tu dokonce ani mouchy, občas se tu objeví ňákej pavouk, ale myš ne. Zhasínám. Asi to bylo něco od sousedů.

 

V sedm ráno mě budí Joža. Abych zase nezaspala. Budu mít čas hodinu a půl na to se vypravit. Dělám si snídani a vybírám, co si vezmu na sebe. Ještě rozespalá hledám v krabici s ponožkami nějaké přijatelné. Kdo to tady tak rozhrabal? Balíčky ponožek jsou rozbalené, některé vůbec nejdou spárovat. Asi Joža hledal něco u mě. Přitom má svoji přihrádku. Nic jsem si nevybrala.

Ještě je trochu znát, že jsem byla včera na pivu. O něco znatelnější je však, že jsem jen za večer vykouřila krabičku cigaret. Průdušky pískají a já kašlu do umyvadla nepěkné sliznaté cucky. Od ranního kašle mě pálí celé plíce. Dávící reflex na sebe nenechá dlouho čekat a oči mám plné slz. Jdu do šuplíku, šátrám, snažím se nahmatat Ventolin – dejchátko na astma. Však letmo sáhnu na něco teplého, co mi proklouzne mezi prsty. Jako by to mělo chlupatý kožíšek.

Myš! Je v šuplíku! Utřu si slzy, vdechnu do sebe dvě dávky Ventolinu a šuplíky vysypávám. Hledám všude. Ve skříňce i za ní. Pod velkou skříní i za pračkou. Nikde není. Její trus taky ne. Běhám s koštětem po bytě a odtahuju nábytek. Utekla. Nic proti myši vlastně nemám, jen chci vědět, jestli tady je. Neměla bych to srdce nastražit pastičku a usmrtit ji. Jen bych byla nerada, kdyby nám lezla do skříňky s jídlem nebo překousala kabely. Ulamuju kus housky se salámem a pokládám ho do mezery u skříňky se šuplíky.

Už bych měla konečně naskládat prádlo. Visí na sušáku asi pět dní. Na jeho příčkách zůstávají prázdná místa s kolíčky, jak odebírám ponožky. Ale už tu nevisí žádné normální. Všechny jsou děravé na kotnících. Dnes se v práci do balerín nepřezuju. Budu muset vydržet v těch zimních botách. Co by si o mě pomysleli klienti? Sociální pracovnice a je oblečená hůř než oni.

Ještě, než zamknu dveře od bytu, všimnu si na zemi u dveří malé zlaté rolničky. Prohlížím si jí zblízka mezi prsty. Je celkem ošoupaná a ztratila svůj lesk, ale ještě pořád vydává cinkavý zvuk, když s ní zachrastím. Strkám ji do kapsy kabátu a jedu do práce.

 

Dneska není na zastávce až taková fronta jako bývá. Můžu si dokonce vybrat sedadlo u okna. Celou cestu sedím sama. Silnice je dobře průjezdná. Užívám si to a pozoruju, jak na zaschlé kapky na okně autobusu svítí ranní sluneční paprsky. Před Berounem téměř usínám, ale pohodová cesta zklidňuje úzkost z nevyspání po pondělním dýchánku. Do práce přicházím první a dělám si čaj. Vedoucí hned po obědě odchází z kanceláře a říká, že se dnes už nevrátí. Pouštím si hudbu na Youtubku. Mám pohodičku. Všechno mám brzy hotovo a krásně stíhám odpolední bus na Prahu.

Doma ještě nikdo není. Odkládám kabelku a kabát na věšák a můžu si chvíli zdřímnout, než se dám do přípravy večeře. Nakouknu do škvíry, kam jsem ráno nastražila housku. Okoralá houska tam však leží netknutá. Vyhazuju ji do koše a pak si konečně lehám a usínám hlubokým klidným spánkem. Zdá se mi, že jsem na zasněžené louce u lesa, kudy protéká potůček. Potůček šumí a přichází se k němu napít laně. Potom laně přiběhnou ke krmelci, kde v zimním období hledají potravu taky soby. Jsou to vánoční soby a někteří mají rolničky na krku. Vesele poskakují a rolničky zvoní a zvoní. A jak zvoní, zvoní přímo tady v naší garsonce.

Probouzím se. Zaměřím svůj pohled na kabát, který visí na věšáku na dveřích. V kapse kabátu se něco zavlní. Přitáhnu si peřinu až k nosu. Je už docela šero, ale do bytu oknem proniká světlo pouličních lamp. Rozeznávám v něm malou postavičku v červené čepičce s velkýma kulatýma očima a tmavým plnovousem, která jak mě zmerčí, v mžiku vyskakuje z kapsy kabátu a skáče šipku rovnou do rohu za sporák. Celý ten kousek doplňuje zazvoněním rolničky, kterou evidentně v kabátě hledala a vzala.

Trpaslik. Mrňavej, fousatej a u nás doma. Opatrně vstávám z postele, po špičkách doťapkám až ke sporáku a nakukuju za něj. Moc dobře tam ale nevidím. Rozsvěcím baterku na mobilu a do škvíry svítím. Spatřuju vystrašeného malého trpaslíčka, jak se krčí v koutku za sporákem mezi hromádkou našich ztracených ponožek a jednou rukou si stíní, aby ho prudké světlo tolik nezaslepovalo. Užasle si ho prohlížím. Je jen o něco větší než džungarský křeček, má na sobě zašlý zelený kabátek s všelijakými knoflíčky, hnědé umaštěné manšestráčky a na nohou jeté důchodky, takové jako nosí Filip Mlyje. Fascinuje mě, jak je to všechno maličké a zároveň detailně propracované.

„Budeš na mě svítit dlouho?“ spustí na mě trpaslíček trochu obhroublým hláskem.

„Promiň, omlouvám se. Nevěděla jsem, že tady najdu tebe. Myslela jsem, že tu běhá myš.“ Odpovídám překvapeně a zhasínám svítilnu.

„Vůbec si mě neměla vidět! Teď je všechno v pytli.“ Prská trpaslíček.

„Neboj, nikomu to neřeknu. Nechci ti ublížit.“ Uklidňuju ho.

Po chvíli ticha trpaslík vylézá zpoza sporáku a hrozně se mračí.

„Žiješ tady u nás dlouho? A co je v pytli?“ vyptávám se a začínám vnímat, že trpaslíček docela zapáchá. Je cítit nemytostí a vajglovinou.

„Málem jsem přišel o svoji rolničku. Kvůli tobě se mi utrhla, když jsem se před tebou schovával. Bez rolničky ztrácím svou kouzelnou moc!“ Vzteká se dál.

„Ty jsi kouzelný trpaslík! Tak to je hustý. To se mi asi zdá.“ Říkám a nemohu tomu uvěřit.

„Já nejsem trpaslík. Jsem zakrslý vánoční bezdomovec a plním přání všem nešťastným houmlesákům v Praze.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi malý bezdomovčíček? A vůbec se nemyješ? A čím se živíš?“ Ptám se užasle dál.

„Myju se nerad, ale živím se pouze a výhradně vypranými ponožkami sociálních pracovníků nebo pečovatelů, u kterých přechodně žiju. Nepohrdnu ani ponožkami asistentů pedagoga a jiných pracovníků v pomáhajících profesích. Nejradši mám ale vlákna, co jsou kolem kotníků. Jsou nejjemnější a nejchutnější. Chutnají jako hovězí líčka. Je to vybraná pochoutka.“ Vysvětluje mi.

„Ahaaaa! Už to chápu! Tak proto máme ty díry skoro na všech ponožkách!“ Jásám, že je záhada objasněna. „Tak to ses vůbec nemusel schovávat. Mohli jsme se na tom normálně domluvit. Já bych ti obětovala nějaké naše ponožky a jiné bych si nechala, abych je měla do práce. Mně by to vůbec nevadilo a Jožkovi myslím taky ne. Ten má bezdomovce rád.“

„Tím si nejsem tak jistý! Párkrát jsem ho viděl, jak nějakýho bezďáka na Andělu poslal do háje, protože chtěl po něm cigáro. A včera, když šel rozespalej do koupelny, mě málem zašlápnul!“ Stěžuje si bezdomovčíček.

„Teda…, opravdu? To mě skutečně moc mrzí. Víš co? Já ti přišiju kouzelnou rolničku zpátky na čepičku a napustím ti teplou vodu do umyvadla, ať se můžeš vykoupat. Opravdu hrozně smrdíš.“

„Tak dobře, ale jenom pro to, že budou brzo Vánoce.“

 

Připadá mi tak roztomilý. Mám neuvěřitelnou kliku, že jsem mohla potkat nadpřirozenou bytost. No řekněte sami. Komu se tohle poštěstí!

„A ty jsi jediný zakrslý bezdomovec svého druhu? Nebo je vás víc?“ Ptám se.

„Jasně že nejsem. Je nás spousta! Žijeme po celém světě a každý má svůj rajón. Přes rok přebejváme u sociálních pracovníků, živíme se jejich ponožkama a jenom tak zevlujem po městě. Ale o Vánocích plníme přání.“

„Ty máš krásnej život, to ti povím. Hned bych si to s tebou vyměnila. Já mám pořád samý povinnosti. Furt jenom pomáháš druhejm a posloucháš cizí problémy.“ Povzdychnu si a vysazuju bezdomovčíčka do umyvadla. Trochu lituju, že mu nemůžu nabídnout náhradní oblečení.

„Přišila bys mi ještě tu rolničku? Já šít neumím. Vlastně neumím skoro žádný praktický věci, ale můžu ti za to splnit jedno přání, i když nejsi bezdomovec. Udělám výjimku, jestli chceš.“ Nabízí mi.

Přemýšlím, co nejlepšího bych si mohla přát. Napadá mě fakt strašná spousta věcí.

Aby byli všichni zdraví, mě už neboli záda, abych dál zvládala svojí práci. Aby byla moje máma šťastná, abysme se měli s Jožou pořád rádi, aby se mí prarodiče nehádali a byli v pohodě. Abysme vyhráli v loterii, zavládl světovej mír, aby nebyly přírodní katastrofy a lidi přestali ničit přírodu. Aby nebyl hladomor v Africe, nikdo nemusel žít na ulici. No je toho opravdu nespočet.

Co si mám přát? Váhám. „A slibuješ, že nám už pak nebudeš dělat díry do ponožek?“

„Má-li to být tvé přání, nechť se vyplní.“ Cink…!

„Počkej, to jsem se jenom tak ptala. Ještě jsem si to vůbec nerozmyslela.“ Říkám rychle.

„Vyslovené přání už se nedá vzít zpátky. Každej má nárok jenom na jedno kouzlo.“ Odpovídá mi.

„Ty jsi ale pěkně prohnanej bezďák! Pěkně si mě podfouknul!“

„Jsem houmlesák z ulice, co jsi čekala? Tvé přání jsem splnil. Dík za koupel.“

Tak tohle asi jen tak nerozdejchám.

 

Zcela mechanicky mu podávám na utření froté žínku místo osušky, vracím čepičku s přišitou rolničkou a balím do ranečku z kapesníku několik našich ponožek na cestu. Aby nestrádal, než zase najde příbytek nějakýho sociálního pracovníka. Cestou musí vyplnit mnoho bezdomoveckých přání.

Myslím ale, že vím, kam má namířeno. Nedaleko od nás v Lidický je Armáda spásy. Nebude problém proklouznout dovnitř, schovat se někomu do brašny a nechat se odnést k němu domů, kde bude spousta měkoučkých a chutných ponožek.

3.12.2019
Montauk Project. 1. část Atlantis 2007

Prožil jsem krásné léto 2008 se Salem Paradisem, Deanem Moriartym, Davem a milovanými kamarády za Atlantikem na konci světa. V početné skupině kvalitních lidí jsme si pronajali na celé léto dům s několika ložnicemi, basementem, lednicí na pivo a jídlo, obejvákem, terasou s grilem, dešti odolnou venkovní pračkou a předním a zadním dvorkem. Ideální místo na jednu velkou letní party. Stali jsme se dočasně rodinou beze sporů, se vzájemným pochopením a láskou.

 

Náš hrad byl znám svými večírky po celém městě pod priezviskom „Slovak house“. S názvem jsem se neztotožnil a navrhl, aby se říkalo našemu hnízdu „Czechoslovak house“. Ale Dejv je Slovák a má právo veta, jelikož je náš šéf a v čase ztracený průvodce životem na Long Islandu. Na travnatém dvorku před domem vytyčil americký majitel dřevěného housu stožár, na kterém plápolala ve větru zavěšená vlajka bratrů slováků. Co naplat? Dave je kápo a všechny má v piči. Na zbytku travnaté plochy jsme vymezili provizorní hřiště na míčové hry, na kterém jsme si dvakrát během pobytu zahráli volejbal a jinak tam Dave parkoval auťáky: rodinný 9ti místný černý hummer a fajnový kabriolet Chrysler na letní rodinné vyjížďky za sluncem. Občas se někdo z domácích či hostů sám, lépe však v páru, romanticky složil do jednoho ze zaparkovaných pojízdných motelů. Amerika bez auta je promarněná jako nasazená šprcka bez ženy.

 

V basementu se stěnami otapetovanými leopardí kožešinou jsme měli základnu zábavy: kytary, kombo, fotbálek, ledničku s pivkem a trofejí antilopy. Majitel má zřejmě vkus a je to velký lovec. Bizardní prostředí fungovalo a dráždilo smysly. Zde jsme s Tonem založili kapelu „Montauk project“ o dvou členech a vyhrávali od soumraku do úsvitu psychedelické balady a ukolébavky pro party zombíky na terase za domem, kde si grilovali zvířecí mozečky s cuketou a rajčaty. Posledního přeživšího posluchače večera jsme si s Tonem vychutnali a ráno pravidelně vstávali nasycený do práce.

 

Rok předtím jsem se ocitl poprvé na tomto magickém místě jako levná pracovní síla na letním pracovním pobytu pro studenty z rozvojových zemí. Bydlel jsem na hnusném místě prolezlém šváby a nebylo mi každý den do smíchu. Nedostatek blahobytu a změna prostředí obecně funguje jako katalyzátor nemocných partnerských vztahů. A stalo se to i nám. Přišlo to z nebe, nebo jsem byl celou tu dobu zaslepen?

 

Poznal jsem Honzu ve stejné chvíli, kdy nás naše drahé polovičky opustili. Přátelství od první chvíle naplňovaly noční průzkumy barů a putik, které nabízelo město roztažené do kilometrových šířek. Sousedé mezi sebou nepotřebovali plot. Jeden z prvních průzkumů nás dovedl do baru našemu srdci nejbližšímu. Okamžitě jsme se pasovali a propili na štamgasty v baru pro místní a rybáře ze všech konců Ameriky zapíjející zde úspěšný rybolov a návrat z moře. Objevili jsme Liar’s a nejlepší barmanku Katy. Nepřivykli jsme Budwaiseru, přesto pili jsme ho s mořeplavci po pitcherech.

 

Parta nájezdných sezónních pracovních kočovníků se sjela vydělat prachy a užít si léto jako konzumní námezník balancující mezi prací, nákupy, party a nedostatkem spánku. Každý si ředil ingredience v poměru jemu vlastní k nalezení maximálního užitku. Lidi se scházeli po večerech na pláži a vždy rozdělali signální oheň. Patřili jsme s Honzou k nim do kmene strážců ohně. Tančili jsme kolem ohně a prosili pokorně déšť, ať vyždímá se v dáli Atlantiku. V přátelském kruhu byl vítán kdokoliv, ať pocházel odkudkoliv a měl sebeodlišnější cestu.

 

Jednou jsme nad hořícím ohněm vyčerpáním usnuli a ráno nás z pláže nemilosrdně posbíral liják, který přišel od Atlantiku. Vylilo se moře, rozvodnily se řeky a kanály nestíhaly. Montauk se odlepil od zbytku poloostrova a osiřel na pár dní v oceánu, na dosah země zaslíbené. S osamostatněním a svobodou začaly platit pirátské zákony a propukla svobodná anarchie.

 

I léto následujícího roku jsme neuhlídali oheň na pláži a přišel hurikán. Bertička. A ti, kteří se vrátili (včetně mne), si užili na pláži příval deště a větrný fén odhlučňující bouřící se oceán. Sirénám jsme podlehli a skočili do nelítostných vln. Proud mě nemilosrdně táhl od břehu. Musel jsem nadlidsky zabrat v kraulu a s boží nápomocí a chutí žít, jsem se namáhavě probojoval skrz vlny a protiproud k pláži střídavě s hlavou nad vodou a následně spláchnut bez kyslíku pod hladinou. Konečně mne záchranná chycená vlna vyplivla vyfluslého na kamenitou pláž. „Mám radost. Žiju.“ Tradááá pryč z pláže na kole vyřádit se v průtrži mračen, projíždět zalité silnice a topit se v kalužích s Duffym a jeho tlupou. Směr Liar’s.

 

Mezi zajímavosti Montauku patří opuštěná vojenská základna „Camp hero“ s velkým radarem, kterým odchytávala Yankees army nacistické ponorky. Po válce nebylo do koho střílet, a tak se v základně na konci civilizace začal provádět utajený výzkum. Armáda zde prováděla pokusy, jak ovládnout lidský mozek. Lidský život „dobrovolníků“ bez rodiny se zde nebral v potaz. Stejně jako celý výzkum, bylo utajené i náhlé opuštění základny armádou. Následovalo vyhlášení národního parku v okolní krajině a zákaz vstupu do základny a její blízkosti.

 

„Existuje pro mladého studenta, dychtícího znát pravdu, lepší příležitost než se vydat v rámci studia podívat do opuštěné, armádní laboratoře?“ Na odpovědi jsme se jednotně shodli se skupinkou strážící oheň na pláži, kde nám Dave odhalil toto veřejné tajemství. Dave umí vyprávět s magickou přitažlivostí. Nasedli jsme do auta a s vypůjčenými kleštěmi jeli na Camp Hero. Ve chvíli našeho příjezdu k základně svítily hvězdy a měsíc dostatečně jasně na to, abychom rozpoznali v zahalené krajině přikryté černou oblohou betonovou kostku s majestátním radarem na střeše. Zaparkovali jsme před oploceným areálem s přísným zákazem vstupu a přelezli nehlídaný plot. Baterkami jsme v areálu nesvítili, abychom nevzbudili pozornost náhodně projíždějících či spících policajtů. Po tmě jsme našli vchod do základny. Museli jsme se podívat dovnitř, venku jsme žádné důkazy nenašli.

 

Kleštěmi jsme rozštípli řetěz se zámkem ve dví, náročným tahem otevřeli těžké ocelové dveře a se světlem život v nás vstoupil do opuštěného mauzolea po desetiletích. Stopy jsme zanechali ve vrstvě prachu usedlé na rychle opuštěném místě. Na zemi se válely ztracené nástroje, zkumavky, válející se potrhané zažloutlé technické výkresy a schématické plánky, potrhané s opálenými okraji. Na vše neživé dohlížely rozbité přístroje a skříňky s rozbitými měřáky fyzikálních veličin. O neživé království s nimi vedly válku prázdné kovové skelety skříněk bez šuplíků, jimž vládl cizinec: STROJ ČASU, v němž se ukryli vědci a velitelé před veřejným lynčem. Chtěl jsem se vrátit do minulosti a vlezl jsem do stroje. Nefungoval, bez elektriky. Zůstali jsme uvězněni v přítomnosti.

 

V tomto opuštěném vesmíru jsme navázali kontakt s životem. Holuby. Našli si díry ve zdech oku neviditelné, nebo prolétli ventilací dovnitř? Stoupali jsme obvodovým schodištěm vzhůru. S každým patrem stoupala bizardnost přístrojů, které rozbité stály zaprášené ve věčném rozkladu. Dostáváme se na střechu. Stojíme malý pod radarem a poměřujeme se pohledem. S jeho svolením lezeme po žebříku na ramena kovové konstrukce, šoupeme se na špičku přijímače a rozhlížíme se do dáli, za okraj ostrova, přes moře na noční oblohu. Blíží se bouře, povozíme se po blescích.

 

S východem slunce vyschla obloha a napásli jsme se jitřní rosou. Přivítali jsme Nový den a oddáni slunečným paprskům ve společném objetí blaženě usli.

 

Následující rok jsem se do Montauku vrátil, abych se mohl spřátelit se Salem a Deanem.


Na houby (próza, Veronika)
    

21.7.2019
Na houby

Do lesa vstupoval s jistým krokem a silnou paží odhrnoval větve. Věděl, že jdu hned za ním, ale nijak se nenamáhal větev podržet, aby mě nešvihla do obličeje, takže jsem musela pořád uhýbat. Střílel očima jako ostříž, občas mu z krku vyšel zárodek vítězoslavného výkřiku, který ale vzápětí odumřel - když zjistil, že to, co spatřil, byla pouhá prašivka. Byl čím dál tím protivnější a navíc začalo poprchávat. Lezavá zima nám zalézala pod vaťáky. Čím byl rozmrzelejší, tím víc pospíchal Jeho těžké pohorky prošlapávaly v nacucaném mechu krátery, do kterých jsem se snažila trefit svými drobnými chodidly v květovaným holinkách. Byly nové a dřely mě, i když jsem si do nich vzala dvoje ponožky.

Najednou zavýskl radostí, když se na mýtině před námi objevil shluk bílých kloboučků se zažloutlou špičkou. Klekl si k nim do mechu, skoro obřadně, a já si dřepla vedle něj. Natáhla jsem k sametově hebkým kloboučkům dlaň, on mě přes ní praštil a skrz sevřené zuby procedil „Tssss." Zakoulel očima a zavrtěl hlavou.

„Měňavka běloskvoucí. Copak jsme si o nich říkali? No?"

Káravě nakrčil obočí. Provinile upírám oči k zemi, a počítám kytičky na špičkách holínek. Tak rád mě poučuje. Dostane možnost si to vychutnat. Zhluboka si povzdechne a začne zpaměti odříkávat text, jako nějaká chodící encyklopedie.

„Měňavka běloskvoucí neboli Fungus Metamorphosis Humanophobia má hedvábnou dužinu, za syrova vydává jemnou vůni, připomínající jasmín. Po tepelné úpravě se rozteče na průhledný nafialovělý gel, který chutná po grilovaném lilku. Při sběru dáváme pozor na to, aby houba nepřišla do kontaktu s lidskou kůží. Jinak se spustí její mikrobiální obranný mechanismus, započne zrychlený hnilobný proces a houba se během několika vteřin změní v černý mokvající pahýl."

Potom si rozepne kabát. Pod ním nosí rybářskou vestičku, s našitými pouzdry a kapsičkami plnými zvláštních nástrojů. Vytáhne dvě kovové tyčinky, podobné těm, které dávají v čínské restauraci, elegantně je sevře mezi prsty pravé ruky a opatrně začne houby jednu po druhé vytahovat z mechu a jemně ukládat do košíku, jako nějaký lesní chirurg. Když skončí, osuším mu zpoceně čelo kapesníkem a on zavelí, že jdeme dál.

Panenský les najednou protínají dvě stopy po pneumatikách traktoru, barbarsky rozrývají borůvčí i kolonii strakáčků soudržných, kteří už nám jsou k ničemu. Jakmile se těmto houbám poruší podhoubí, jakmile někdo utrhne nebo zašlápne jedinou houbu, všechny houby začnou produkovat hořký sekret, díky kterému jsou už nepoživatelné. Při sběru máte asi 5 minut od utržení první houby na to, abyste jich sebrali co nejvíc. Je dobré chodit ve více lidech a mít s sebou stopky. Na houbě totiž není nic poznat a sekret je tak silný, že jediná houbička může zničit celý kotel guláše.

Zamumlá něco o barbarství a neúctě k lesu, na chvíli se zastavíme a skloníme hlavy, abychom uctili minutu ticha za zmařené životy hub. Poté znovu vyrazíme, k místu kde les houstne. Udělám sotva pár kroků, když mě nevybíravě drapne za předloktí a strhne stranou, až ztratím rovnováhu. Zaryje mi prsty do masa, až zasyknu bolestí a on mě postaví na nohy a ukazuje na místo, kam jsem se chystala šlápnout. Zásmradka podsmrková, neboli Fungus Accusativa. Její temně fialový klobouk byl zakrytý větvičkami a opadaným jehličím. Kdybych na ní šlápla, houba mi přilne k podrážce a uvolní silný zápach, připomínající výkaly, až na to, že i když houbu z podrážky odstraníte, smradu se nikdy nezbavíte, její aromatické látky infiltrují jakýkoli organický nebo pórovitý materiál a jsou prakticky nezničitelné. Než se z lesa vrátíte domů, budou vám smrdět nejen boty, ale i celé oblečení a když budete mít smůlu, tak i vlasy. Mezi námi houbaři koluje drsný vtip o párečku, který se na mýtině oddával milostnému dovádění a nevšimnul si, že při tom zalehnul zásmradku. Nakonec museli spálit všechno oblečení, obuv a deku, a kromě toho si oholit vlasy a veškeré ochlupení. Ta dáma navíc byla něčí manželka, která se s milencem scházela potají, tento incident se však již utajit nepodařilo.

V hloubi lesa nás obklopí posvátné ticho. Jediné, co slyšíme, je bublající potůček a sem tam zvuk tělíček, prodírajících se vysokou travou. Stromy mají větve nízko položené, posledních 10 minut chodíme skrčení. Začíná mě bolet v zádech ale vím, že nemá smysl si stěžovat. V tom se zastavíme - došli jsme k dalšímu cíli. V zákrutu meandrujícícho potůčku se na shnilém pařezu rozevírají nádherné, narůžovělé trychtýřovité kloboučky se špičatými výstupky. Opatrně dojdeme až k nim. Zadívá se na mně a pokyne mi hlavou a já jako poslušný žáček začnu zpaměti odříkávat:

„Zubatka smetanová, neboli Fungus Dentata Carnivora je lahodná houba s pevnou dužinou a delikátní příchutí. Houba se živí shnilým dřevem a jídelníček si doplňuje drobným hmyzem. Její zubaté výrůstky jsou však velmi pevné a schopné ublížit i zvířeti nebo člověku. Po sevření ozubeného klobouku dostane houba křeč, trvající několik hodin. Mezitím doputuje kořist do podhoubí, kde jí agresivní enzymy rozloží. Rozhodně na houby nesaháme a to ani na mladé plodnice! Bezpečně je můžeme sebrat až poté, co jim nabídneme návnadu (například kolečko salámu) a houba ji sevře ve svém klobouku. Tímto získáme houbu rovnou i s nádivkou a pevné zoubky během varu změknou. Doporučujeme podávat ve smetanové omáčce s karlovarským knedlíkem."

Poslouchá, zatímco krájí lovecký salám na kolečka a přikyvuje, je se mnou spokojen.

„Tak vidíš, něco sis přeci jen zapamatovala. Nebude to s tebou tak marný."

Potom krmíme houby podobně, jako to dělají ptačí rodiče svým holátkům. Zubaté klobouky se zavírají a my nožem odřezáváme bělostné nohy od podhoubí.

Další nález nás čeká za velkým balvanem na břehu rašelinového jezírka. Skupinky bílých kloboučků pokrývají prostor o průměru asi dvou metrů. Když se vyškrábu na kámen, zjistím, že houby tvoří siluetu jakoby ležícího lidského těla.

„Svědek lesní.", vypadne ze mě.

„Fungus Testimonica", přitaká on a kleká si, zatímco otevírá nůž.

„Přece je nebudeš sbírat", namítám.

Mávne rukou. „Stalo se to před lety. Všechny toxiny jsou pryč. Rozkladné látky jsou dole v podhoubí, houbičky jsou čisté."

„Já je teda jíst nebudu.", prohlašuji kategoricky.

„Aby ses neposrala,", odvětí.

Když dosbírá, pokračujeme beze slov na rozcestí. Nalevo se vine cestička a mezi stromy vidíme prosvítat světlo z pasek. Napravo od nás se valí rozbouřený potok, který se dá přejít jen přeskočením po dvou oslizlých kamenech.

„Máme plné košíky, takže mně by to dneska stačilo."

„Pojď se ještě podívat na druhou stranu, prosím.", ukazuju za potok. Vrtí hlavou. Hladím ho po rameni a tahám ho za rukáv.

„Prosím, jen na dvacet minut, pak se vrátíme domů." Tulím se k němu a vrkám. Nejradši by se sebral a šel domů sám a nechal mě v lese trucovat. Ale je mu jasné, že až padne večer, tak za praskání dřeva v krbu, na gauči pod vlněnou dekou trocha ženské něhy přijde vhod.

„Tak dobře", mávne rezignovaně rukou. „Dvacet minut. Ale vsadím se, že tam najdeme prd."

Překonáme rozbouřený potok, on na slizkém kameni uklouzne a jen tak tak se nevykoupe v ledové vodě. Samozřejmě mi vynadá, že mám hloupé nápady. Prodíráme se lesem, který je čím dál temnější, on nadává, že kdyby to věděl, vzal by si baterku. Potom temný les ustoupí a my se ocitneme na pasece, kterou zalévá rozptýlené světlo filtrované přes desetimetrové koruny staletých stromů. Kocháme se tou nádherou, on najednou škubne hlavou.

„Vidělas to?"

Vrtím hlavou, že ne. On se nakrčí, schová se ze kmen dubu a vytáhne vystřelovací nůž. Rozhlíží se dokola jako ostříž. Za chvíli sebou zase škubne, napřáhne ruku s nožem a pak jí pomalu zase svěsí. Strčí si čepel nože mezi zuby, padne ne zem a plíží se. Zpovzdálí ho sleduji. Potom je to rychlé, vymrští se, máchne nožem a vítězoslavně zvolá:

„Juchů! A mám tě! Hřib zajíc. Jeho noha se smršťuje a on se tak dokáže schovávat v mechu. Jenomže nikdy ne nadlouho. Stačí být trochu trpělivý. Ták, pojď k taťkovi."

Nadšeně si prohlíží sametově hnědý klobouček, potom houbu obrátí kloboukem dolů a strne.

„Ale, co to?"

„Hřib lovec", odpovídám já a opatrně okolo něj našlapuji na mechu. „Od hřibu zajíce se liší temně rudým rourkováním klobouku. A také má žlutou nohu místo bílé a z mechu vyjíždí v celé délce, nejen po klobouk. To přece musíš vědět."

Leží na zemi a s otevřenou pusou na mně zírá. Jeho chodidla sebou začínají trochu škubat. Přicházím blíž a skláním se k němu. Už je to bezpečné.

„Vy chlapi, zaslepení loveckým pudem nedokážete situaci chladnokrevně analyzovat. Neuvědomujete si základní vazby v přírodě. Když si něco beru, musím něco dát."

Zdá se mi, že přikyvuje. Ale mohou to být křeče, protože mu po bradě teče slina. Chodidla už mu vidět nejsou. Ani dlaně ne.

„Lesu je třeba přinášet oběti.", uzavírám svůj monolog. Pohladím ho po hlavě a strčím do něj. Jakmile dopadne na zem, jeho tělo začnou ovíjet jemná vládna podhoubí a životodárné látky z jeho těla se pumpují pod zem, k organismu, který je starší než my všichni.

Je to krásná smrt. Až zestárnu, dobrovolně se sem vydám, abych mohla splynout s lesem. Ale do té doby budu na houby vyrážet vždy v pánském doprovodu.


Nikdo není v bezpečí (próza, Veronika) • Alespoň mám o čem vyprávět (próza, Veronika)
    

6.4.2019
Alespoň mám o čem vyprávět

 

(rozhovor pro časopis Čistá duše)

 

Během své novinářské dráhy jsem poznala spoustu lidí, kteří věří ve stěhování duší. Ba dokonce tvdí, že si své minulé životy pamatují a nadšeně mi líčili své úžasné kariéry atlantských velekněží, egyptských faraonů, inckých válečníků nebo milenek Ludvíka XIV. Jejich vzpomínky však byly útržkovité - pouze střípky, vynořující se z temnoty studnice zapomnění.

A pak jsem na jednom esoterickém festivalu potkala pana Jaroslava. Tento nenápadný muž je obdařen darem (dá-li se tomu tak říkat) jedinečné paměti, která uchovává všechna jeho minulá vtělení jako jediný, nepřerušený filmový záznam. Trvalo mi delší dobu, než se mi povedlo překonat jeho vrozenou rezervovanost, ale nakonec byla má trpělivost odměněna tímto rozhovorem.

 

Jaké jsou vaše první vzpomínky - ne z tohoto vtělení, ale ty úplně první, na začátku?

 

Tak moje úplně první vzpomínka je, jak sedíme se ségrou pod stromem a vybíráme si vši. Tenkrát jsme ještě byli celí chlupatý, no a těch breberek jsme byli plný. Zrovna bylo po bouřce a za kopcem jsme viděli, jak blesk bouchnul do stromu, tak když se trochu vyčasilo, náš táta se sebral, šel tam a přinesl obrovskou hořící větev. No a to bylo tenkrát něco, taková hořící větev - páč my jsme neuměli ten oheň rozdělat! My jsme museli vždycky čekat, až blesk uhodí do stromu a pak si ten oheň vzít. To víte, snažili jsme se ho udržet, jak to šlo, ale vždycky nám dřív nebo pozdějc zhasnul. A to jste pak byla s prominutím v prdeli - nemohla jste se ohřát ani osušit a maso jste musela žvejkat syrový.

 

Je zajímavé si uvědomit, jakou lidstvo během své existence uvážilo cestu. Dnes si neumíme představit, jakým obtížím čelili naši předkové při zajišťování základních životních potřeb.

Ale slyšela jsem o vás, že jste žil mimo jiné ve starém Římě, je to tak?

 

No jo, Řím, to byly hezký časy, na to moc rád vzpomínám. Sluníčko, víno, zábava! Ale nejen pro ty bohatý, i pro obyčejný lidi! Za pár obolů jste si mohla zajít do lázní, a tam klidně proflákat celej den! Měli jsme tam dokonce i knihovnu a tělocvičnu - ale tam já nechodil, já jsem si vždycky vlezl do bazénku s teplou vodou, a tam jsem odpočíval. S chlapama z práce jsme si objednali džbánek vína, hráli jsme kostky a povídali si o ženských, jak to chlapi dělávaj. No a v neděli jsme chodívali na gladiátorský zápasy. Občas jsme si tam dali do držky s chlapama, co fandili jinýmu týmu - znáte to. A v pondělí jsme zas vstávali do práce, a takhle to bylo furt.

 

A co jste ve starém Římě dělal? Počkejte, budu hádat: byl jste sochař, který zdobil Forum Romanum? Nebo hráč na lyru na císařském dvoře? Nebo snad legionář?

 

Kdepak, já byl u městskejch služeb, udržovali jsme vodovody a kanalizace. To vám bylo něco, ta Cloaca Maxima, to byl inženýring, kam se na to hrabem dneska! Ta se čistila úplně sama, hovna vodtejkaly jedna radost - a to i v létě, když byly sucha! Vlastně jsme ani neměli moc práce, kromě takový běžný údržby. Jediný, co nám dělalo starosti, byl tukovej odpad z restaurací - pořád něco smažili na olivovým oleji a ten pak to lili rovnou do kanálů, aby si ušetřili práci. A pak si k nám poslali otroka, že jako průser, prej: „Ono to nějak neodtejká, a my nevíme proč!", celá hospoda po kotníky ve sračkách, no děs! A co myslíte - vlezu do kanálu a tam vidim, že je odtok ucpanej tukovou koulí dva metry v průměru! Museli jsme s chlapama vzít majzlíky a rozsekat to na malý kousky.

Takže bych chtěl využít příležitosti a na čtenáře apelovat: Prosím vás, oleje a tuky do kanalizace nepatřej! Neumíte si představit, co je s tím pak sraní!

 

Děkujeme za osvětové okénko, ale naše čtenáře by spíše zajímalo, jak jste vnímal důležité okamžiky historie, například slavný příběh Caesara a Kleopatry?

 

Já Kleopatru dokonce viděl na vlastní oči! Když přijela do Říma, šli jsme se s rodinou podívat na její průvod. Manželka chtěla vidět, jaký bude mít šaty a účes - znáte ženský! Mně se Kleopatra kdovíjak nelíbila - prťavá, velkej frňák, pod nim knírek, žádný prsa - můj typ to zkrátka nebyl.

 

Kunsthistorici a antropologové dnes vskutku potvrzují, že zobrazení Kleopatry byla silně idealizovaná. Nicméně tato žena musela mít silné osobní kouzlo, když podlehl sám Julius Caesar.

 

Heleďte se, Caesar byl starej prasák, co se před ním pohnulo, to vojel! Ženská nebo chlap - v tom nedělal rozdíly. Vrabci na střeše si o tom povídali a na veřejnejch hajzlíkách bylo na zdech nakreslenejch spousta fórů, kde si to Caesar s někým rozdával.

No každej jsme nějakej.

 

Nelze si nevšimnout, jak z vás po tolika vtěleních doslova tryská smířlivost a tolerance, jste taková studnice životní moudrosti. Jak to máte s duchovnem? Během svých životů jste zažil spoustu dnes již zapomenutých náboženství a kultů, podělte se s našimi čtenáři!

 

Tak každá doba a země má svojí víru. Člověk tak nějak cejtí, že je něco, co ho převyšuje, nějaká vyšší moc a to je jedno, jestli jí říkáte Perun, Buddha, Velká Matka, Mithra, Ježíš nebo Opeřený Had... Když je prostě člověku úzko, tak se k nim v duchu obrací a myslí si: třeba to není marný, třeba zrovna teď poslouchá a pomůže mi! Doma si vystaví sošku nebo obrázek a hned má pocit, že Bůh je s ním, že na něj dohlíží. A potom přijde taková Křišťálová noc - a zatímco vám náckové rozbíjej okna, tak sedmiramennej svícen na stole vesele plápolá, jako by se nic nedělo.

 

Ano - buddhismus, křesťanství, židovství - to jsou známá a dodnes praktikovaná náboženství. Ale mohl byste se na závěr s našimi čtenáři podělit o zkušenost s nějakým zapomenutým exotickým kultem?

 

Tak jednu dobu celkem frčel kult Kybelé. To byla taková perská bohyně plodnosti - a jak se asi uctívaj bohové plodnosti, že jo? Já byl mladej a nadrženej, tak jsem se vydal do jejich svatyně a že se chci přidat. Kněz zavolal dvě holčiny, ty mě svlíkly a pomazaly voňavým olejíčkem - no hned sem byl připravenej, co vám budu povídat. Vlítli jsme na to, kněz nad náma mumlal nějaký náboženský formule a v ruce točil řehtačkou a já si v duchu říkal: „Ty jo!"

Pak jsem dostal roucho zasvěcených - spíš takovej hadřík to byl, co sem si omotal kolem boků, na hlavu mi nasadili věnec, do ruky mi dali řehtačku a vyrazili jsme na průvod městem. Kněží měli takový vrbový proutky a šlehali s nima ženský - prej na posílení plodnosti. Kolovaly džbánky s vínem a dýmky naplněný omamnýma bylinama, zpívalo se a za náma rachotil povoz se sochou bohyně. Když byl průvod v nejlepším, tak vrchní kněz vyskočil na vůz, vytáhl kudlu a ufik si pytlíka. Fakt, nekecám, jak byl zfetovanej, tak vůbec necítil bolest, stál tam, přiblble čuměl, v jedný ruce kudlu, v druhý pytlík a z rozkroku mu stříkala krev. No, zahodil jsem řehtačku a zdrhal jsem, co mi síly stačily. Doběhl jsem k nám domů, na zápraží jsem se zhroutil a poblil.

Bylo to děsivý, to teda jo, ale zas mám co vyprávět. On zážitek nemusí bejt vždycky hezkej, stačí, když je silnej. A o tom ten život tak nějak je.

 

 

 

 

 

6.4.2019
Nikdo není v bezpečí

(recenze nového suspense thrilleru)

 

Ráda se bojím, to čtenáři mého knižního blogu vědí moc dobře. Vždycky, když vyjde nějaký nový suspense thriller (napínák, kde někdo skrývá nějaké tajemství), hned si o něj píšu a jsem schopná ho přečíst za jedinou noc, protože se prostě nedokážu odtrhnout! Miluju to mrazení v zádech, když začne vycházet najevo, že za všemi pečlivě udržovanými fasádami předměstských vil se dějí různé děsivé věci - jedna rodina vězní ve sklepě mentálně postiženého syna, který omylem uškrtil černošskou poštovní doručovatelku, další paní má v mrazáku tělo svého zavražděného manžela, který ji týral a kousek po kousku z něj ukrajuje a krmí s ním pejsky v útulku.

Jenže poslední dobou se podle mě autoři začali dost opakovat. Používají pořád jednu a tutéž šablonu: někdo unáší mladé ženy, nebo ještě lépe, malé holčičky. Vždycky se ukáže, že za tím stojí osamělý bílý muž ve středních letech. Vždycky se to odehrává v nějaké lepší čtvrti. Na obálce se vyskytují: ošoupaná červená dámská lodička, jak leží v lese na mechu; převržená tříkolka, rozbitá panenka, rozmazaná silueta za zamlženým oknem autobusu; stopy v písku, které stírá mořský příboj; kštice dlouhých vlasů, která se vznáší ve vodě mezi chaluhami; nebo natažená dětská ručička s korálkovým náramkem - prostě klišé.

A já v duchu křičím: dost! Proč jste všichni tak zacyklení? Proč nedokážete přijít s něčím novým, případně to schéma nějak obměnit?

Autorovi thrilleru „Nikdo není v bezpečí" se to povedlo. V první řadě přichází netypický hrdina, jménem Honza, o kterém si čtenář udělá obrázek díky autorovu mistrovskému popisu:

 

Přestože v herně s názvem Sahara bylo nakouřeno jak v tureckém nevěstinci, Honza měl hladinu nikotinu v krvi stále nízkou. Zažloutlými prsty si ubalil další cigaretu a ruce si otřel do vybledlého trička s logem Metalliky. Z kapsy vytáhl zapalovač, na kterém se prsila nahá černoška s vyholeným klínem. Byla to jediná žena, která s ním sdílela jeho existenci. Jediná žena, která ho věrně doprovázela do práce v nemocniční prádelně, do herny a na ubytovnu. Honza nebyl nikdy žádný krasavec a fytoestrogeny obsažené v pivu udělaly za ta léta své: jeho mužská silueta rozbředla, zakulatily se mu boky a prsa mu narostla do košíčků velikosti C.

 

Hrdina se cítí nejlépe v hospodě, kde se setkává s muži podobných osudů. Je to pro něho bezpečné prostředí, které mu v podstatě nahrazuje domov. Jenže poslední dobou tato místa obchází strach. Chlapi si šeptají o tajemném „Fantomovi nonstopáčů", který unáší osamělé muže středních let. Náš hrdina takovým řečem nevěří. Připadá mu nepravděpodobné, že by někdo unášel životem unavené, plešaté a tlusté hospodské strejdy. Ale co když je to pravda?

 

„Je tady veselo jak na pohřbu, co se děje?", ptal se nechápavě Honza a otočil se na barmana, který zasmušile zíral do prázdné ledničky.

„To už zas někoho zabásli kvůli alimentům? A nebo tu zas byla hygiena? Ty vole, Rendo, sem ti říkal, že ty myši máš otrávit a ne je ještě krmit!"

Na Honzově rameni přistála těžká ruka se třemi prsty uříznutými cirkulárkou.

„Hele, mladej, tys byl zase v lochu, že se tak blbě ptáš?"

„Čau Ráďo, kamaráde! Hele, brali mi žlučník, bylo to náročný ty vole, ve slabý chvilce jsem doktorovi dokonce slíbil, že přestanu chlastat. Pak se mi naštěstí ulevilo!"

„Musíš si dávat bacha, mladej, řádí nám tady nějakej úchyl, říkají mu „Fantom nonstopáčů" a jde po chlapech jako ty nebo já! Nikdo neví, kdo to je, jedni říkaj, že je to bejvalej boxer, nebo vyhazovač. Jiní říkaj, že je to developer, kterej chce vyhnat alkáče z Plzeňský a postavit tady obří kanceláře. Kde jsou ty časy, se člověk moh ve tři ráno potácet městem beze strachu!"

 

Náš skeptický hrdina se však nakonec setká s vrahem tváří v tvář a je donucen sáhnout si na své fyzické i psychické limity. Přeskočme v ději a nechme opět promluvit autora:

 

Honza nemohl popadnout dech, na plicích ho píchalo a s vyplazeným jazykem supěl jako pes. Před očima se mu tmělo. Rukama poslepu šátral po špryclích žebříku a jeho strach z toho, kdo leze za ním, přebil vrozený strach z výšek. Žebřík pod Honzovou vahou sténal, ale tučné tělo se téměř plavně sunulo směrem k záchraně. Ještě zdolat posledních pět příček a Honza bude v bezpečí - když v tom se ozvalo křupnutí, šprycle povolila a pod Honzovýma nohama se rozevřela propast. Instinkt mu zavelel se chytit žebříku a zatímco jeho nohy vlály ve vzduchoprázdnu, ozval se v jeho hlavě dosud neslyšený, autoritativní hlas. Připomínal mu nějakého vojenského velitele, což bylo divné, protože Honza na vojně nebyl. Když obdržel dopis od odvodové komise, tak dlouho fňukal, až mu maminka protekčně zařídila modrou knížku. Hlas zavelel: „Zklidni se! Přestaň šílet! Najdi si pod nohama další příčku a šplhej! Šplhej, nebo tě dostane!"

Honza ho poslechl, s vypětím všech sil se vytáhl nahoru a žebřík skopnul. Poslouchal, zda uslyší křik svého pronásledovatele, který by se měl dole rozmáznout o kočičí hlavy. Ale slyšel jen žuchnutí žebříku.

„To je divné", uvažoval Honza nahlas. „Kde je?"

„Tady!", ozvalo se za ním. Na trámu seděla černošská holčička v uniformě soukromé školy a v rukou držela nabitý kalašnikov.

 

Čtenáři se jistě ptají: jaký může mít malá, zjevně velmi inteligentní holčička důvod vraždit osamělé muže? Důvod má, milí čtenáři, a to dost podstatný, poslyšte znovu autora:

 

„Uvědomuješ si, jak lidé jako ty zatěžují přírodu? Všechen ten cigaretový kouř, který špiní naše ovzduší a zapříčiňuje vymírání hmyzu? Všechno to vypité pivo, na jehož výrobu byla spotřebována spousta vody! To, jak po pivu pořád chodíte na záchod a splachujete a tím znehodnocujete další vodu? Spočítala jsem si, že odstraněním vás všech dokážeme zvrátit globální klimatické změny. Řekla jsem „my", protože jsme utvořili síť ve všech evropských městech. Teď už ti to můžu říct, protože tě zabiju!"

Honza zaječel: „Já už fakt začnu třídit odpad, slibuju!", v ten moment se ale zahřmělo a na spánku mu vytryskl červený pramínek.

 

A já osobně tleskám autorovi, který dokázal propojit žánr suspicion thrilleru s aktuálními otázkami ochrany klimatu. Doufám, že kniha „Nikdo není v bezpečí", nebude jeho poslední.

A teď mne omluvte, mám neodolatelnou touhu vytřídit náš koš.

3.3.2019
Zvěst našeho člena Petra Turečka o pobytu v městě Vratislavi

Minulý rok jsem strávil tři měsíce na doktorandské pracovní stáži v rámci programu Erasmus + Traineeship (nebo tak nějak) v polské Wroclawi. Bylo to naprosto úžasné.

Můj školitel Jan Havlíček vede své svěřence zodpovědně. Nad rámec povinností daných studijními programy vyžaduje určité dekorum studia a doprovodné vědecké práce. Podle heuristiky -

  • Jsem úspěšný vědec

  • Během doktorského studia jsem dělal X

a tedy

  • X během doktorského studia je důležité (ne-li nezbytné) pro bytí úspěšným vědcem

- která je logicky chybná, ale bezesporu nesmírně funkční (zdá se mi, že je v určité podobně - jen s dosazením „jedince" místo „vědce"  a „dospívání", „páření" nebo jakéhokoliv jiného chování místo „doktorského studia"- vlastní všem pohlavně se rozmnožujícím organismům, mezi něž doc. Havlíček patří), trvá na tom, abychom já a moji kamarádi dělali různá X (psali poměrně technickým, nevyšinutým jazykem, spolupracovali v různých skupinách napříč obory, podíleli se určitým způsobem na výuce a přípravě mladších studentů, psali návrhy studentských grantů, hlásili se na přiměřený počet relevantních konferencí atd). Jedním z těchto klíčových X je patrně zahraniční stáž. Jan Havlíček jel jako mladý nadějný antropolog někam na Britské ostrovy (historku si nepamatuji přesně), našel si tam nejlepšího kamaráda Craiga Robertse, přičichl k čichovým výzkumům, k rigorózní, těžce analyticky zatížené a usedle definičně zakotvené anglosaské vědě, která tradičně slaví úspěchy v žurnálech s vysokým impakt faktorem, naučil se pořádně anglicky číst a psát, ofotil si tisíce článků, ke kterým neměl jako slovanský student provinční (formátu Ta Naša Národní Veliká Mocná) univerzity přístup a navždy tak změnil svůj život k lepšímu.


Já jsem nechtěl jako líný, blahobytem, internetem, Sci-Hubem, kapitalismem a funkčním narcismem zhýčkaný mileniál, který má v Praze kapelu a manželku, jet vůbec nikam. Po menším nátlaku jsem se rozhodl přistoupit na kompromis. Na nějakou dobu sice z Prahy odjet, ale odvézt si s sebou ženu a vybrat si stáž na nějaké univerzitě u moře. Volba padla jednoznačně na Univerzitu v Marseille. Dělá se tam totiž kulturní evoluce, což je téma, kterému bych se měl tak nějak hlavně věnovat. Všechny plány byly spředeny, (některé) letenky koupeny, když mi přišel mail, že stáž se ruší, že tým věhlasného týpka, který mě měl přijmout, omezuje kapacity zahraničních stážistů a že to všechno tak nějak dlouho trvá, až to nakonec radši vůbec nezrealizujeme (Ukázalo se, že jsem celou dobu komunikoval se špatným Erasmus koordinátorem na Francouzské straně. Jeden byl pro humanitní obory, který říkal „Né, né", s tím vše řešil můj potenciální tamější spolupracovník. Druhý byl pro přírodovědné obory a říkal "Si si!" nebo "Ui Ui!" podle toho, jak se to zrovna hodilo a jak to vůbec ti Frantíci říkají, s tím jsem korespondoval já.)


Přišlo další kolo vyjednávání. Mou výchozí pozicí zase bylo, že zůstanu v Praze. Vzít s sebou ženu už nepřicházelo v úvahu, mocně se uvázala na různých projektech, jediný potenciálně volný půlrok právě ubíhal. Kapela složila další hity. Havlíček navrhoval různé prestižní anglosaské instituce. Já jsem se rozhodl pro pasivně agresivní pseudokompromis. Pojedu na co nejkratší dobu někam hodně blízko. Wroclaw! To je skoro jako jet na Erasmus do Brna! Napsal jsem hned svým kamarádům, co tam bydlí. Znal jsem je z předchozích konferencí (Dokonce první konference, na které jsem kdy byl, se konala ve Wroclawi, až tam mi došlo, že vědecká kariéra skýtá super život).


Jeden z nich mi hned nadšeně psal, ať přijedu, nabídl mi ke zpracování obrovský kroskulturální dataset (13500 lidí ze 45 zemí), který byl vhodný k testování některých mých hypotéz ohledně sociálního přenosu a kulturní evoluce konzervativismu a liberalismu. Naštěstí to byl ředitel institutu psychologie, takže nic nebyl problém. Razítka, zvací dopisy, všechno jsem sehnal snadno. Žádný zmatek, nesrozumitelné úrovně řízení a „kompetice o místa" jako v Marseille! Další kamarádka mi hned psala, že u ní můžu bydlet. Paráda! Přesvědčit mého školitele, že je super nápad odkroutit stáž v Brně severu, nebylo vůbec tak snadné. Na několik týdnů se mezi námi rozhořel tradiční konflikt mezi důstojným funkcionářem a jurodivým šílencem. Myslím, že jsme se oba položili do těchto rolí víc, než bylo nutné. Já sám sem si ale nedokázal pomoct. Na jakýkoliv náznak snahy o externí vedení mé osoby (hlazení proti srsti) reaguji hysterickou tendencí demonstrovat vlastní neřiditelnost. Dožaduje se metod klidného krále z Malého Prince, poukazuje k autonomii atrioventrikulárního srdečního uzlu, který, není-li kopán nadřazeným sinoatriálním uzlem, začíná bez problémů kopat sám, exploduji v reakci na otcovské kárání jako mořská okurka v sebezničujícím ohňostroji Vůle k moci, abych uchránil svou libovolnou pózu sám před sebou. (Jestli do našich luhů a hájů zavítá jakákoliv válka nebo diktatura, okamžitě mě některá z nesvářených stran sprovodí ze světa. Doufám, že bezbolestně.) Nakonec jsem to tak nějak s notnou dávkou štěstí uhrál. Můj školitel se dozvěděl, že se do Wroclawi stěhuje velkolepý Martin Lang, bývalý Harwardský post-doc, slovutný odborník na kulturní evoluci, od kterého se jistě přiučím několika současným anglosaským chytrostem. Já jsem upustil od demonstrativně krátkého pobytu, shodli jsme se, že jádro konfliktu leží úplně mimo spor o mé zahraniční umístění, a já jsem mohl začít balit.


Praktické zařizování stáže šlo skoro samo. Univerzitní pracovníci nakládající se smlouvami a stipendii programu Erasmus mi byli ve všem nápomocní. V souladu s filosofií Erasma Rotterdamského (jak jinak) odjímali při pohledu na mé bláznovství všechna břemena a strasti z mých beder a nakládali je na bedra vlastní. Osvědčilo se mi chodit za nimi osobně a dávat najevo svou naprostou bezradnost. Ve střetu s jakoukoliv byrokracií sepisuji odzbrojující čestná prohlášení. Lze jimi nahradit ztracené účtenky, zapomenuté dopisy třetích stran a podobně. S dostatečně dementním čestným prohlášením je dokonce možné, aby za vás valnou část úředního procesu vyřídil někdo jiný. Někdo, komu se z podobných věcí dělá méně špatně (rád bych zde vyjádřil svůj nehynoucí dík Kateřině Fiuráškové). Vždy si na svém místě zkuste představit Švejka, zapište jeho hypotetický projev a nakonec vyměňte „poslušně hlásím" za „čestně prohlašuji". Nemůžete udělat chybu.     


V době před odjezdem jsem často poslouchal slovenskou kapelu Živé Kvety, žádného polského interpreta jsem v té době příliš neobliboval, tak mi tato volba přišla dostatečně symbolická.

„Dni ako komíny, ako tulipány
S dlhými nohami, sú pred nami"

Musím přiznat, že kdybych věděl, jak pitomé je cestování autobusem po zacpaných silnicích první a druhé třídy, které na trase Praha-Wroclaw převažují, zkusil bych svou stáž přesunout na období, kdy mezi těmito městy povede hyper-loop, pořádná dálnice nebo alespoň vlakový koridor. I tak bylo ale cestování tam a zpět celkem v pohodě. Během Wroclawské rezidentury jsem zajel do Prahy několikrát (měl jsem tu různé kulturní a společenské závazky kterých jsem se nechtěl vzdát), což by v případě dlení ve vzdálenějších městech mohlo představovat trochu problém. Wroclaw tak mohu s klidným srdcem doporučit především těm vědcům, kteří se nechtějí po dobu stáže odstřihnout od naší úžasné tepající undergroundové krakatice.


Stáži samotné nelze nic vytknout. Spolupráce s místními vědci byla perfektní. Oproti naší kanceláři (někteří říkají vznešeně laborka) tu panovala rozvinutější kultura Home-office, což mi celkově fyziologicky sedlo. Promeditoval jsem třeba čtrnáct dní v kuse střídáním intenzivního pracovního nadšení/nasazení a bezbudíkového spánku s jednou nebo dvěma hodinovými (přínosnými) konzultacemi. Kromě práce na zmíněném kroskulturním vzorku (výstupem bude, myslím, jednoho dne pěkný článek) jsem měl čas doklepnout asi dva další projekty a jednu revizi článku (To byla tedy pěkná otrava. Peer-peskování je reziduum starší kulturní praxe a zaslouží shořet spolu s lyžařskými centry, domácími mazlíčky, reality-show, kuřecími plátky s nivou a učebnicemi japonštiny pro samouky.) Když přijel do našeho institutu Filip Zimbardo, oslovilo mě vedení, abych uspořádal krátký slavnostní koncert. Hráli jsme vypalovačky kapely Slzný splín. Já jsem třískal na kytaru a spřátelené studentky vydávaly kvičivé zvuky na post-apokalyptické famfrnochy.


Wroclaw je plná skvělých míst. Velikostí a polohou svádí sice k návštěvě o délce jednoho Eurovíkendu, ale doporučuji všem, aby tam zkusili strávit alespoň měsíc. To město k vám přilne jako takový ten reflexní lupající náramek, co ho teď z nějakého důvodu nosí všichni troubové na batohu, ke stehnu pružné švédské plavkyně. Je zde mnoho nádherných parků, koncertních sálů, dvoupatrových hospod, hipsterských bister, melancholických panelových sídlišť a moderních obchodních domů (Tam rozhodně nechoďte, jen na sebe nechte působit hrozivou, vehementní, konzumem ulepenou urputnost těchto pomníků naleštěné bídy - z několika zdrojů jsem slyšel, že Wroclaw je v počtu metrů čtverečních podlahové plochy obchoďáků na hlavu první na celém světě. Dost možná je to pravda. Místní nereferují ke směrům v rámci města podle světových stran, ale podle směrů ke čtyřem gargantuovským stavbám tohoto typu.) Setkal jsem se zde se skupinou vyhledávaných jevištních techniků, zvukařů a osvětlovačů, kteří se rozhodli natrvalo usadit v pohostinné Wroclawi, aby zde odpočívali mimo sezonu, když zrovna nekočují Evropou s některým z představitelů grandiózního stadionového rocku. Tito lidé pocházeli z mnoha různých zemí (z Polska ani jeden) a Wroclaw (Česky Vratislav, Německy Breslau), slovutný květ Evropy, je do jednoho jako nefalšovaná kosmopolitní metropole na rozhraní sfér vlivu tří (historicky i více) mocností přijala. Pokud pro mě něčí názor zavání pravdou, je to názor opilé zmalované padesátileté brécy v kšiltovce, která zná spoustu vtipů o basácích, jedno kouzlo s cigárem a jedno s pivním táckem:


„Wroclaw is the best."


Nejlepší kávu mají v kavárně Cocofli v ulici Pawła Włodkowica kousek od centra, dejte si tam i skvělé švestková trufflíky. Za návštěvu stojí i sousední židovské bistro. Mají tam dobrý Hummus.


Poblíž (v průchodu mezi Włodkowica a Świętego Antoniego) je bezvadná vypošená pekárna Charlotte. Prodávají tam croissant s hromadou mandlí a (asi) medu. Je to strašně sladké, ale když to pak přerazíte roastbeefem, co tam mají taky, tak to zvládnete a nemusíte ani obědvat. Je tam celkem normální dát si ke snídani šampáňo a džus (buď smíchaný nebo každý zvlášť). Makronky a bagety jsou tu taky prima.


Celkově se vyplatí pořádně propátrat sousedství těchto dvou ulic. Dobrých podniků je kolem celá řada. Někde se tu nachází vnitroblok plný starých Wroclawských neonů a distrikt úplně příšerných diskoték a nočních podniků (doporučit se dá asi jenom zaplivaný rockový klub Niebo, jednoho kámoše tam prý málem pobodali a já jsem tam viděl mávat bouchačkou nějakého trotla, ale slyšel jsem tam hodně parádní Jimi Hendrix revival, se kterým zpíval skutečný černoch). Tato místa se zjevují pravděpodobně jen v noci, ve dne jsem na ně nikdy nenarazil.


Kousek odtud je kino Nowe Horyzonty, hrozný multiplex (zrenovovaný v době, kdy byla Wroclaw oficiálním evropským centrem kultury), kde je ale jeden dobrý sál, kde hrají artové filmy (ale pozor, pokud jsem to pochopil správně, v Polsku je za artový film považován i dokument o feministkách).


Někdy zajděte na snídani do bistra Dinette na placu Teatralnym. Nejlepší je dát si vafle se sázenými vejci, hromadou slaniny a javorového sirupu. Objednal jsem si k tomu ještě avokádo navíc, abych si připadal jako správný opovrženíhodný hýřil a bylo to asi nejlepší jídlo na světě. Kafe pražené celkem natmavo, ale s takhle brutálně sladkým pokrmem se to dá.


Na hlavním rynku je blok radničních a tržních domků. Když vlezete do uličky Sukiennice, najede tam pár sympatických bister. Mám nejradši místní Wok-in. Je to taková klasika, ale mají tu wroclawskou vyhipstřenou limonádu Dobry Materiał. Dejte si příchuť Kolanko. Je to asi ta nejlepší moderní colová limonáda. Nechápu, proč se všude tak strašně chytil On Lemon (dříve John Lemon) z blízkých Katowic. Kolanko si ve Wroclawi dávám, kdykoliv na něj narazím. Pokud chcete zajímavější asijskou kuchyni, než dostanete ve Wok-inu, doporučuji Panda Ramen, Orientuj Się nebo Woo Thai Street Food (všechno celkem blízko centra).


V Polsku jsou specialisté na specializované restaurace a hladová okna. Pokud mají někde jenom hranolky (Frytki i sos) nebo jenom hamburgery (Pasibus) nebo jenom toasty (Revel toast), buďte si jisti, že to budou dobré hranolky, burgery nebo toasty. Často se stane, že fenomenální lokální podnik vyhřezne hromadu franšíz v sousedních čtvrtích i vzdálených polských metropolích. Protože je velkých polských měst hodně, dokázala neutuchající selekce formou inovací a krachů vytesat celou řadu výtečných řetězců s občerstvením. Plody tohoto procesu se dají ve Wroclawi vychutnávat mimořádně pohodlně.


Přímo na rynku je kavárna Literatka, je to taková půvabná starosvětská turistická past. Mají tam Plzeň a na stěně visí obraz Císaře pána. Káva je tak akorát hnusná a drahá. Uvnitř se může kouřit a mají otevřeno dlouho do noci. Možná potkáte Wrocalwského zeleného mužíka, samolibého schizofrenika převlečeného za samorost. Je to kýčař, ale tvrdí o sobě, že je umělec. Když mu dáte pár zlotých, věnuje vám svojí (špatnou) básničku nebo nějaký (zelený) obrázek.


Hala Tergova (Markthalle) stojí taky za návštěvu. Mají tu největší výběr tradičních polských mléčných karamel „Krówek". Od luxusního zboží s mákem nebo tekutou čokoládou uvnitř až po poctivé směsné workingclass Krówki. Z boku budovy je vchod do celkem solidního pivního baru, kde se točí moderní řemeslné pivo. Jinak bych si dával v Polsku na craftbeer spíš pozor. Myslí si, že to umějí uvařit, ale spíš to neumějí. Je to často nějaká přesládlá IPA nebo úplně odporný pšeničný patok.


Nejlepší místo ve Wroclawi se jmenuje Pieśniarze a schovává ve vnitrobloku, který je přístupný z rohu náměstí nebo z ulice Szewska (to je ta, po které jezdí tramvaj), cestu vám ukáže cedule „Kawa i poezja". Jedná se o černou plechovou budku, která má dveře ve tvaru kytary. Celý podnik (hudební klub?) působí jako výsledek krystalizace hromady starých knih a rozbitých hudebních nástrojů. Pan majitel se jmenuje Donat a je to svérázný duševní kutil. Věří v boha, ale vedle plakátu s papežem Janem Pavlem II. má portrét Rasputina, takže je to celkem v pohodě. Zajděte sem někdy na koncert, uvidíte buď něco vážně skvělého nebo něco vážně bizarního. Schází se zde hromada zajímavých lidí. Jinde ve Wroclawi je v této koncentraci asi nepotkáte.


Chodí sem třeba:


Berndt Brecht, vyžilý pouliční performer a hráč na Didgeridoo, původem z Německa, který udržuje ve svém malém těle několik osobností najednou (mimozemšťan Be-be, jakýsi sauerkraut-Tom-Waits, nachlazený bezdomovec...) a příležitostně mezi nimi přepíná.


Martin, který vsadil všechny peníze zděděné po otci na celkovou výhru Donalda Trumpa v prezidentských volbách ještě před republikánskými primárkami, takže je z něj teď boháč, nemusí pracovat a dny tráví překládáním písní Boba Dylana do polštiny, což rozčiluje jeho matku.


Seržant Miłosz, který studuje armádní akademii ve Wroclawi (vysoká škola se stipendiem a ubytováním zadarmo), v noci utíká z kasáren, vystupuje v improvizačním souboru (pro více info navštivte hospodu Schody Donikąd) a hraje po barech na slide-kytaru vyrobenou z erárního rýče.


Irácký básník Umar, který utekl za peníze z nějakého norského fondu z území okupovaného bojůvkami takzvaného Islámského státu, aby se pokusil se svou poezií prorazit v nejkřesťanštější zemi na světě.


Italský DUBový virtuos Pablo (Když se pokoušel rozjet pravidelné seance elektronické obdoby Reggae v Pieśniarzích, volali sousedi na policii a nějaká paní po nás z balkonu házela granule hydroponického substrátu, když jsme kouřili před budkou.) a jeho kamarád Kapitán Kivi, který se nějaký čas živil v Londýně dumpsterdivingem a shopliftingem.


Marta, která pracovala v Praze asi deset let pro firmu Exxon, takže mluví perfektně česky.


Dvoumetrový sochař Karol, který má ateliér ve starém tramvajovém depu v městské části Popowice (googlete zajezdnia Legnicka, v létě se tu také občas pořádají koncerty) spolu s tou paní, která je zodpovědná za většinu legendárních Wroclawských sošek trpaslíků.


Nejlepší moderní umění mají v galerii Avantgarda kousek od rynku a v Pavilónu čtyř kopulí, který je se zbytkem velkolepého výstavního komplexu zahrnujícího Halu Století a obrovskou zpívající fontánu zapsán na seznam UNESCO. Kupodivu ani v jedné této instituci nemají dobrou kávu. V okolí Haly Století se ale dá narazit na pár dobrých food trucků.


Na náměstíčku Plac Solny se v létě nonstop prodávají květiny a v zimě je zde jakýsi odporný vánoční dům a kolotoče.

Ještě se podívejte do čtvrti Nadodrze (Nadodří). Je to bývalá dělnická enkláva (obklopená buď bohatšími městskými segmenty nebo řekou), která prošla v posledním desetiletí fází delikátní gentrifikace. Je zde pitoreskní vnitroblok, který pomalovali společnými silami místní děti, fotbaloví chuligáni a současní umělci.


Hned bych jel do Wroclawi na stáž znovu, ale asi to letos nestihnu, pojedu do Vídně a tam to bude určitě taky fajn. Stáž Erasmus+ ve mi významně obohatila život. Mám díky ní založeno na zajímavou profesní spolupráci, na řadu krásných celoživotních přátelství a naučil jsem se trochu polsky. Metody Jana Havlíčka slaví další fenomenální úspěch!


konec

 

 

Text vyšel ve zkrácené podobě ve zpravodaji České a slovenské etologické společnosti (Zprávy ČSEtS, č. 32, únor 2019)





Vietnam Army Superstar (próza, Veronika)
    

30.10.2018
Vietnam Army Superstar

Při první návštěvě tržnice Sapa jsme měli štěstí. Restaurace, kterou jsme si vybraly, disponovala velkoplošnou obrazovkou s programy vietnamské televize. Naše exkurze do odlišného kulturního prostoru byla notně umocněna o zážitek ze sledování vietnamské reality show. Jelikož jsme nerozuměly ani slovo, byly jsme odkázány pouze na to, co vidíme a snažily se v tom nalézt nějaký smysl.

Byla to určitá variace na talentovou soutěž, kde soutěžící v jednotlivcích i skupinách zpívají, žonglují, nebo předvádějí pantomimické scénky. Ovšem všichni účinkující byli... vojáci! V porotě seděli tři vrásčití, metály ověšení lampasáci, kteří vypadali, jako by vylezli z nějaké propagandistické fotografie s Kim Čong Ilem. A k dovršení toho všeho okupovali příslušníci ozbrojených sil i hlediště.

Po každém vystoupení snaživých vojáčků byl přenos přerušen videospotem, propagujícím vietnamskou armádu. Takže: chlapec procítěně dozpívá baladu, ukloní se a vychutná si potlesk. Střih: Lesem se valí tank a smete všechno, co mu stojí v cestě. Bahnem obalení branci lezou jak chromí brouci pod sítí ostnatého drátu. Týpek s kulometem rube hlava nehlava do všeho kolem sebe. A střih: a jsme zpátky v divadle koloniálního stylu, rozhrne se krvavě rudá sametová opona a dva vojáci s nacvičeným úsměvem žonglují s koštětem a talíři.

Nakonec všichni soutěžící předvedli, co umějí a je čas, aby byl vyhlášen vítěz. Soudruzi lampasáci se odejdou poradit do zákulisí a vrátí se ve společnosti tří mladých dívek. Všechny jsou nesmělé, krásně nalíčené a mají oblečené skvěle padnoucí minišaty. Každá má v ruce polovinu rozlomeného papundeklového srdce. Porotci postupně zavolají na jeviště tři vojáky, jejichž výstupy shledali nejhodnotnějšími. Každý z nich obdrží gratulaci, obří pendlovky a překvapivě: polovinu papundeklového srdce - tentokrát zrcadlově obrácenou. Voják neváhá a s hodinami v náručí běží k dívkám a nedočkavě porovnává jejich poloviny srdcí s tou svojí. Zadaří se, drobná dívka s odbarveným mikádem má polovinu srdce, která svým nepravidelným, zubatým zlomem přesně zapadá do té vojákovy. Chlapec se raduje, jednou rukou objímá dívku, která na kameru nesměle vystrkuje spojené papundeklové srdce, a v druhé ruce svírá svou první výhru: hodiny. Stejně jako dva další vítězové. V záplavě konfet přijímá novopečený pár gratulace od lampasáků z poroty a od spolusoutěžících. Konec.

„Podle mě je to jasný", povídá Pája, „ve Vietnamu mají, podobně jako v Číně, nedostatek žen. Takže když se chce někdo oženit, musí si nevěstu vyhrát v reality show."

Tohle vysvětlení se mi nezdá, ale lepší nemám a bez úspěchu skončil i pokus vyptat se personálu restaurace. Takže se spokojíme s Pájiným vysvětlením. Koneckonců, je to vlastně až zas tak bizarní? V Japonsku mají třeba mnohem ulítlejší soutěže.


Andělíčkové (próza, Veronika)
    

15.6.2018
Andělíčkové

Andelickove.JPG

 

Probudila mě zima a mokro. Otevřela jsem oči a zjistila, že už nejsem u sebe doma v koupelně, ale někde venku, ležím na poli v oranici, na obzoru v mlze rozeznávám siluety stromů a z jejich korun se line kakofonie ptačích skřeků. Zvedám se a přitahuji si nohy k tělu. Hlava mi ještě trochu třeští. Moje myšlenky ale přeruší hlas, který se za mnou ozve.

            „No konečně, vstávej, nemáme moc času!"

            Ten chlap v černé mnišské kutně má přísný výraz a z tónu jeho hlasu je jasné, že není zvyklý o něčem diskutovat. Mávnutím ruky mi pokyne, abych ho následovala, otočí se a rychlou chůzí se vzdaluje. Ale já mám tolik otázek! Například by mě zajímalo, jak jsem se sem vlastně dostala.

Poslední, co si pamatuji z domova, byla rána do hlavy.

Celý večer mi bylo nějak divně a uprostřed noci mě ze spánku probudila nevysvětlitelná nevolnost. Jako by mě někdo strčil do odšťavňovače a otočil knoflík na plný výkon, nesnesitelná bolest zachvátila celé moje tělo, nedokázala jsem ani určit, odkud vychází, prostě byla všude. Odplížila jsem se na záchod. Rukama jsem svírala studený porcelán a pozorovala klidnou hladinu vody ve žlábku. Vtom se mi zatmělo před očima a v rukou jsem začala ztrácet cit. Svezla jsem se vedle mísy na studené dlaždičky a za šumění v uších pomalu ztratila vědomí.

            „Počkejte, pane! Řekněte mi, kde to jsem?"

Bosýma nohama se bořím do rozčvachtané oranice, ztratím rovnováhu a padnu obličejem do bláta. Mnich se na mně otočí a zlostně zavrčí:

„My dva máme úkol. Musíme spolu zachránit jeden lidský život." Mávne směrem ke stromům na obzoru a na mé další otázky už nereaguje.

 

            Pod dubem stojí na nahrubo stlučené stoličce mrňavý, na kost vyhublý muž v šedých roztrhaných hadrech a něco kutí ve větvích. Přivazuje tam nějaký provaz. Se smyčkou na konci.

            „Co si myslíš, že děláš, ty hříšníku?", hřímá mnich.

            „Štavim ši houpačku", procedí muž bezzubými ústy.

            „Ty si budeš dělat legraci ze sluhy božího?"

            „Oťče, dějtě mě pokoj."

            Mnich popadne muže za zbytky košile a přitáhne si jeho obličej ke svému, což je neuvěřitelné, protože skrček smrdí tak, že i dva metry od něj mi slzí oči. Asi jako mrtvá ryba macerovaná ve čpavku a zalitá octem.

            „Pamatuj, že život ti dal Bůh! Sám sis život nedal, tudíž nemáš ani právo si ho vzít."

            „Já še žádňýho boha něpjošil, aby mě pošlal ňa ťohje šlžavý údolí! Čopak je ťo nějakej živoť, ťohje?" Muž bezmocně máchne rukou za sebe. Díra v blátě, zakrytá větvemi, jako dům, hromada mechu jako postel. Vyzáblá koza se splasklým vemenem, přivázaná ke kůlu, mečela hlady. Ze skromného políčka žalostně trčely napůl shnilé klásky obilí. Prohlížím jsem si tohle zoufalé zátiší a poslouchám mužovu litanii. 

            Jeho ubohé políčko mu rodilo rok od roku čím dál míň. To málo, co vypěstoval, mu často napadla divná plíseň a když obilí snědl, zvracel a měl halucinace. Vlastně si nepamatoval, jestli se někdy v životě najedl dosyta, spíše ne. Jakmile mu narostly zuby, jeho matka ho naučila, že když si bude kousat kožený pásek, pocit hladu se tím na chvíli potlačí. Teď už žádný kožený pásek nenosil, i ten poslední si dočista rozkousal.

Z lesů za soumraku vylézají hlady pološílení vlci, před kterým se vesničané s nasazením vlastního života snaží uchránit svá pohublá dobytčata. Raději vlčím čelistem nastaví své vlastní krky, jen aby zachránili živobytí své rodiny.

            Náš muž už rodinu neměl. Všechny jeho děti zemřely už jako malé, většina krátce po narození, už si ani nepamatoval jejich přesný počet. O ženu přišel před dvěma lety. Práce bylo hodně a jídla málo, byla vyčerpaná, prostě si lehla a už nevstala. Svlékl jí, odtáhl jí za nohy k bažině (na kopání hrobu byl moc slabý) a tam jí hodil. Zamumlal nějaké modlitbičky, co ho učili, ke Kristovi a Marii, ale i k jiným bohům, ne, že by si od toho něco sliboval, ale protože se to tak sluší.

 

            „Pohane", ulevuje si mnich a posílá hutný plivanec směrem k muži na stoličce. Ten jen pokrčí rameny.

            „Těň váš bůh moč něpomáhá, tak občaš žkouším štajý bohy. Ale ťaky něpomáhaj. Je ťo všechňo šťejňá pakáž!"

            „V pekle už se na tebe chystají. Jéje, tam si na tobě zgustnou! Budou tě vařit v sudech se smolou, a rožnit na ohni. Lucifer tě bude nutit, abys mu líbal zadek."¨

            „Ňo a čo, ašpoň še ohžeju, houší něž ťaďy ťo něbudě. A líbať žaďky - už šem mušel dělať houší věči!"

 

            „Moc vám to nejde", rýpla jsem si do mnicha. „Proč toho pána nenecháte být? Copak nevidíte, jak mizerně žije? Co z toho života vůbec má? Já na jeho místě bych si taky hodila mašli."

Mnich na mně vrhá zlostný pohled, který přechází ve škodolibý škleb.

„Máte pravdu, moc mi to nejde. Ale já koneckonců nejsem ten, kdo by měl mít  největší zájem na tom, aby se tady ten pohan neoběsil."

„Obávám se, že vás asi nechápu..."

Mnich si založil ruce na prsou, zhluboka se nadechl, podíval se mi do očí a řekl: „Je to váš předek. Jestliže zemře dříve, než zanechá živého potomka, vy se vůbec nenarodíte."

 

Přiskakuji k dědovi na stoličce a tahám ho za rukáv.

„Počkejte, pane, hlavně se neunáhlete! Uvědomte si, že takovéhle rozhodnutí už nikdy nebudete moct vzít zpátky! Třeba se za pár měsíců všechno zlepší a vy na tohle všechno jednou budete vzpomínat s úsměvem." Co to plácám, proboha. Tenhle člověk zažil za svůj krátký život tolik hrůz, že si to vůbec nedokážu představit. A teď se na něj snažím zapůsobit radami z Mojí psychologie.

„Musíte myslet na budoucnost. Kolikrát v historii to lidé měli opravdu těžké, ale vždycky to překonali a šli dál, založili rodiny a zplodili potomky. Kdyby to naši předkové vzdali, nikdy bychom se nedostali tam, kde teď jsme."

„Já už žáďňý děti něchči. Je ťo hjožňý še dívať, jak vžďyčky umžou."

„Ale všechny vám neumřou! Koukejte, já to musím vědět, protože jsem váš potomek a pocházím z budoucnosti!"

„A jak ťo ťam vypaďá, v ťý buďoučňošti? Jako ťaďy? Je ťam ťaky ťak těžký vypěšťovať ťjochu obilí?"

„Já ani nevím, my si potraviny nepěstujeme, prostě zajdeme do obchodu a tam si koupíme, na co máme chuť."

„A vežměš mě ťam š šebou?"

„To asi nepůjde."

„Ťak ši ťjhni ňohou." Muž se otáčí a zkouší pevnost větve, na které se houpe oprátka.

 

Mnich se na mně vítězoslavně usmívá, otáčí se k muži a říká:

„Ta dáma se ti snaží říct, že budoucnost máš ve svých rukou a neměl bys jí jen tak zničit jedním neuváženým činem. Z krve vás, špinavých chudáku, co ryjí nosem v hlíně, jednou vzejdou umělci, lékaři, vládci a vědci, kteří budou posílat plavidla je hvězdám."

„Má pravdu", přidávám jsem se k mnichovu monologu, „do vesmíru se opravdu létá. Už za časů mé babičky první člověk opustil Zemi a prošel se po Měsíci."

Muž pouští z ruky provaz a otáčí se k nám.

„Opjavďu? A jak ťo ťam vypaďá? Šedí ťam Páňbůh ňa ťjůně a kojem líťaj aňdělíčkové a hjajou mu ňa hajfičky?"

Začínám jsem se smát a mnich po mně vrhá káravý pohled. Schovám jsem si obličej do rukávu od pyžama a na zamaskování svého počínání zakašlu.

„To víte, že je tam Pánbůh i všichni svatí a andělíčkové! Pánbůh sedí na zlatém trůně a pozoruje, co se děje na Zemi, Ježíš si zapisuje, kdo půjde do nebe a Panna Marie háčkuje andělíčkům čepičky. Jsou s nimi všechny duše dobrých lidí a ty se bez ustání radují. Hopsají po hvězdách a koupou se v Mléčné dráze. Když mají hlad, přiletí tác s jídlem, na které má kdo zrovna chuť. Rostou tam obří květiny, které nádherně voní a zvířátka jsou tam přítulná, plyšová a neškodná."

„Šou ťam blechy?"

„Ale, kdepak. V nebi jsou to samé radovánky a hostiny a odpočinek. A nejlepší je, že čím víc kdo trpí na Zemi, tím líp se bude mít v nebi. Ti největší chudáci mají v nebi pro sebe ty nejkrásnější zámky, oblékají se do zlatého hedvábí a králové, papežové, exekutoři a ředitelé nadnárodních korporací jim musí prát prádlo a vynášet nočníky!"

Muž se začíná culit a při tom odhaluje odporné krvavé dásně se zčernalými pahýly zubů.

„Ňočníky!"

„Ano, vynášejí jim nočníky a čistí žumpu! A nedostávají žádné nářadí, musejí to dělat rukama!"

Muž se láme v pase a srdečně se směje. V očích mu poprvé zazáří plamínek naděje.

„Vidíš", spokojeně praví mnich, „co jsme ti říkali v kostele, je pravda! Po smrti se dostaneš do nebe a všechno tvé vezdejší strádání se ti obrátí ve věčné blaženství. Musíš jen být pokorný křesťan, poslouchat církev a svou vrchnost a žít tak, jak se líbí Bohu. V potu tváře dobývat svůj chléb, najít si ženu a rozmnožit se!"

Muž se škrábe na hlavě.

„Žeňu bych ši ňašel, ťo jo, vďova po šoušeďovi po mně pokukuje, ale žíkala, že už žáďňý děčka něchče."

„Tak jí jednu vraž, to seš chlap, sakra? O tomhle nemá ženská co rozhodovat!", zahřímal mnich. Muž pokýve hlavou a odvazuje oprátku ze stromu. Mnich mu požehná znamením kříže, ještě mu krátce promluví do duše, potom mě bere za předloktí a vzdalujeme jsme se.

 

Probudila jsem se v koupelně na studené zemi. Nevolnost byla pryč. Jen pyžamo jsem měla celé promočené a zablácené. Vlezla jsem si do vany a pustila na sebe proud teplé vody. Potom jsem hodila pyžamo do pračky, napustila si vanu s pěnou do koupele a lehla si do ní s hrnkem horké čokolády a marshmallows. Uprostřed této rozkoše jsem věnovala vzpomínku muži, který si tohle nemohl dopřát jedinkrát v životě, ale díkybohu uvěřil, že po smrti si to vynahradí. Když ve čtyřiceti umíral uvnitř rákosové chatrče nasáklé dýmem na zablešeném slamníku, byl určitě šťastný a těšil se na všechno to rozmazlování, které ho podle jeho víry čekalo. Takový nekonečný wellness pobyt na Onom světě.

 

Jak byl na tom lépe oproti dnešku, kdy se všichni umírání bojí. Jeho život měl v podstatě happy-end, kdy to nejlepší přišlo nakonec.


Tři králové (próza, Mlyje)
    

19.4.2018
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Tři králové

Beranek.JPG

My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám, štěstí zdraví vinšujem vám.

Mrzlo, až praštilo a my tři kamarádi vyrazili na koledu. Ostatně jako každý rok. Křídou jsme psali na zárubně K+M+B a do ranečků sbírali různé dobroty a tretky, které nám dobří lidé ochotně dávali. Tu a tam jsme si přišli i na pár drobných mincí a hned se nám koledovalo veseleji. Této požehnané noci  ani psi neštěkali. Vším prostupovala láska, klid a mír.

Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka, my jsme k vám přišli z daleka.

Na konci malé dědiny stálo krásné stavení, už jsme byli řádně promrzlí a tak jsme požádali o střechu nad hlavou. Panímáma nám dala každému po krajíci chleba s husím sádlem a uvedla nás do skromné stáje. Pro nás to však byla pravá královská komnata. Bylo tu příjemně teplo, a aby ne, když našimi společníky byli oslík, beránek a pár tažných koní. Připadali jsme si docela jako Ježíšek v jesličkách. Zvířátka nás zahřívala svým dechem a Kašpar se dokonce přitulil k beránkovi, který jej přijal jako zbloudilou ovečku. Zabořil hlavu do jeho teplé vlny, rukama jej objal kolem krku a v tu ránu usnul, jako když ho do vody hodí. Baltazar zatím po očku pozoroval oslíka. Mně už pomalu přepadala únava a tak jsem také odešel do říše snů. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale ze snu mě náhle vytrhlo zděšené hýkání oslíkovo. Oslík ale klidně spal v rohu stáje. Ono hýkání patřilo totiž mému druhu. Kašpar zběsile rajtoval na vyděšeném beránkovi a dychtivě hýkal jako osel. „Ten člověk je skutečné hovado, kolikrát už jsme museli prchat před rozzuřeným hospodářem a on si ani v tento posvátný den nedá pokoj!“, pomyslel jsem si a raději si přes hlavu přehodil otep slámy. Spánek však nepřicházel. Neustále jsem musel pozorovat svého přítele, kterak obcuje s nebohým beránkem. Kašpar se pomalu dostával do ráže. Řičel už doslova jako tur, beránkovi se podlamovala kolínka a tím pomalu měnil úhel jejich spojení, což Kašpara uvádělo na samotné hranice rozkoše. Nakonec s mohutným zavytím vyvrcholil, padl na znak a hluboce oddechoval. Stejně tak i chudák beránek. Po nějaké chvíli si otřel o bělostnou vlnu své vadnoucí přirození a usnul vyčerpáním.

Selka.JPG

Nám třem se hvězda zjevila, která jak živa nebyla, která jak živa nebyla.

Vyšel jsem se raději nadýchat chladného nočního vzduchu. Byla krásná, jasná noc. Dokonce bylo vidět padat hvězdy za obzor. Vybavoval jsem si jiné zážitky z jiných stájí a žasl, že nás za to ještě nikdo neupálil. Vždy jsme se štěstím unikli. Do jiné dědiny, dál za žebrotou. Snad jen shodou náhod se nám dařilo předbíhat svou pověst. Nikdy jsme se ze strachu nevrátili na stejné místo a putovali dál tím širým krajem. Zde se nám dosud dařilo budit dojem poctivých koledníků. Snad bychom mohli pár dnů zůstat. Nakonec, panímáma se k nám chovala hezky a zřejmě by jí nevadilo, nechat nás ve stáji na nějaký čas nocovat. Nakonec… panímáma taky není úplně k zahození.

Skutečně se nám podařilo panímámu přesvědčit, aby nás ve stáji ještě nechala. Slíbili jsme, že vypomůžeme s hospodářstvím a tak slovo dalo slovo a nám se začalo náramně dařit. Dokonce jsme i nějaký ten šesták dostali. Zvířátka ve stáji si pomalu zvykla na naší přítomnost. Zejména oslík velmi přilnul k Baltazarovi. Trávili spolu každou noc ve sladkém opojení tohoto zakázaného ovoce. Jen já jsem zabíjel stále víc času v osamění před stájí a přemítal jsem o kypré panímámě a o tom, co za poklady asi skrývá pod spodničkou. Jenže s ní bylo těžké pořízení. Jak se říká – cudnost sama. Nadevše milovala hospodáře a věřím, že by ji ani ve snu nic nemravného nenapadlo. Mé šance byly minimální.

Z daleka je cesta naše, do Betléma mysl naše, do Betléma mysl naše.

Jednoho dne nám hospodář přikázal zapřahnout koně do vozu a vůz naložit různým zbožím, které pojede prodat na trh do města. My jsme dostali za úkol vykydat stáje, opravit střechu na seníku a spoustu jiných drobností, které bylo třeba udělat. Při štípání šindelů mi nešikovně sjela sekyrka, načež mi zajela hluboko do lýtka. Dopajdal jsem se tedy do světnice, kde mě milá panímáma začala ihned ošetřovat. Vymyla mi ránu pálenkou a pak mi ji pevně zavázala obvazem. Musela použít značnou sílu, ale byla při tom tak jemná! Jak sílil tlak na mém lýtku, pociťoval jsem i silný tlak v kalhotách. Hlava se mi točila a zatmívalo se mi před očima. Chudák panímáma si myslela, že je mi zle ze ztráty krve. Můj útok vůbec nečekala. Vrhl jsem se na ni a začal z ní rvát šaty. Zděšeně vykřikla a snažila se se mnou bojovat. To už ale přispěchali moji druzi přivolaní jejím výkřikem. Ihned pochopili, která bije. Kašpar ji chytil za ruce, Baltazar za nohy a hodili s ní na stůl. Já mezitím připravil roubík ze zbytku obvazu a tím ji vzápětí umlčel.

A ty černej tam vzadu, nevystrkuj na nás bradu, nevystrkuj na nás bradu.

Než odbilo poledne, byli jsme na cestě k lesu. Zase na útěku. Už ani sem se nesmíme nikdy vrátit. Když budeme mít štěstí, k večeru budeme už hluboko v lesích a možná, že k ránu i překročíme hranici.

My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám, štěstí zdraví vinšujem vám.

Tri kralove.JPG

 


Únik, část 6. (próza, Mlyje) • Pt, HR3, 25:8 (próza, Turda) • Stopy ve sněhu (próza, Kalimeee)
    

18.3.2018
Stopy ve sněhu

Stara_Blazkova.JPG

Bylo mrazivé páteční prosincové dopoledne a starej Blažek se právě probudil ve svojí špinavý pružinový posteli. Do místnosti s tapetama začouzenejma od kamen pronikalo nepříjemně ostré denní světlo. To asi spadla stará deka, co byla jenom tak strčená mezi okny namísto závěsů. Za celej svůj mizernej život nebyl Blažek schopnej přivrtat nad okna garnýže. Vlastně ani blbou vrtačku neměl. Se zavrzáním postele se posadil a opatrně se hrabal na nohy. Chytl se rukama za hlavu, která se mu motala jako při jízdě na kolotoči. Chaosem v místnosti byl dočista zmaten. No prostě typickej kocovinovej stav. Potřeboval se rychle vychcat, a tak vyběhl ven před barák. Ani obouvat se nemusel. Běžně chrápal v posteli v holínkách. Když rozepínal poklopec hrachově zelenejch kalhot pozašívanejch bavlnkou zjistil, že je pochcanej. V tom mrazu ho to hrozně studilo na prdeli. Rozhlídl se po venku a vychcal žlutý kolečko na čerstvě napadlý sníh. Pak se vrátil dovnitř do baráku převlíknout si kalhoty.

 

 Asitak před padesáti lety to byl celkem pěknej barák. Bejvalá nádražácká vechtrovna se zelenýma dveřma a oknama natřenýma barvou na vlaky.  Postupem času ale dům zchátral a stala se z něj barabizna. Blažek nebyl na práci stavěnej. Za mlada dělal pomocnýho dělníka u drah, ale pak to uhrál na invalidní důchod. Dokonce ani ten záchod tam za celý ty leta neudělal. V jedný jediný místnosti stála kuchyň s mycákem, pokoj i obejvák dohromady. A za květovanym závěšem byl smaltovanej kýbl na sraní. Na kanapi chrápala jeho žena. Škaredá a nemytá, tak jako on. Vlastně se k sobě hodili. Ale za tu řádku let se vyloženě nesnášeli. Ruku svírající nedopitou lahev od vína měla žena svěšenou z gauče dolů.

„Ta je zas zchlastaná... Hrozná ženská je to. Děs a běs mít takovodle starou, co mám já doma. A jakou zas dělala včera v hospodě vostudu.  Mlela samý kraviny, jazyk se jí plet. Chlastala rum za rumem a pak tam lezla po Vencovi, až sem jí musel dát facku. No žádná škoda to teda neni. “ vzpomínal Blažek na včerejšek. Pak dostal žízeň. Na lince se válela hromada neumytýho nádobí se zaschlejma zbytkama od jídla. A v tom nádobí byly ještě natípaný vajgly od cigaret. V oslizlym plechovym dřezu opláchnul jednu skleničku a napil se vody.

„Fujtajbl“ zabručel, když polkl a poohlížel se místo vody po něčem jinym k pití, co by se dalo ještě docvaknout z lahví stojících v zástupech všude kolem jeho postele. Objevil asi decku rumu. Což ho takhle po ránu mile překvapilo. Kouknul se na sebe do zašlýho zrcátka visícího nad dřezem, usmál se bezzubou hubou a říkal si, že by to dneska nemusel bejt až tak mizernej den. Ksicht si vomyl studenou vodou a zahnědlým hřebínkem učísnul dozadu štětky šedivejch vlasů do ulíznutýho mastnotou samodržícího účesu s pěšinkama od zubů hřebenu. Hodil na sebe zatuchlej vaťák s tmavýma skvrnama mastnoty na límci za krkem a na rukávech a vyrazil ven. Venku podrbal za ušima prašivýho vořecha uvázanýho na řetězu. Z psí misky vyklopil led a dolil mu novou vodu. Na zem mu hodil dvě hrsti granulí. Než nasednul na rozvrzanou ukrajinu, dožahnul zbytek rumu, aby zmírnil kocovinu aspoň do chvíle, než dojede na kole k Jednotě.

 

Do pokoje s tapetama začouzenýma od kamen prudce pronikalo denní světlo. Stará Blažková si rukama zakrejvala obličej, protože jí to vadilo.

„Asi zas spadla ta pitomá deka, co jí ten starej ožrala pořádně nepřidělal, doprdele...“ pomyslela si.

Vstala z kanape, promnula zalepený voči, nazula důchodky a vydatně se napila červenýho vína. Jak párkrát polkla, vobrátil se jí žaludek a mazala se vyzvracet do kýblu za závěsem. Teda většina toho šla do kýblu.

„Měla jsem si nejdřív aspoň uvařit kafe“ povzdychla si, když uviděla tu spoušť, kterou způsobila.

Jenomže kamna byly vyhaslý a s takovou kocovinou by nebyla schopná vybrat popel, ani třísky naštípat.

„Ten vochlasta! Ten starej idiot! Ani mi tu nezatopil a je fuč. Určitě už se zas někde nalejvá, hernajs!“ proklínala muže Blažková.

Vyblafla poslední startku, šedej cop převázala šátkem, oblíkla tlustou péřovku špinavou od sazí a vydala se do vsi. Když po cestě pomyslela na jídlo, zakručelo jí v břiše. Utáhla si opasek. Věděla ale, že nejdřív bude muset sehnat nějaký pití na spravení podrážděnýho žaludku. Po kapsách ani v hrnku v kredenci už nebyla ani komuna. Ani vratný lahváče už doma nebyly.  Na nádraží zrovna projížděla jedenáctka, co jezdí jenom ve všední dny. To si za těch třicet let, co tam bydlela, dobře pamatovala a uvědomila si, že musí bejt nejspíš pátek. Asi třínáctýho. A kolem toho datumu chodí sociálka.

Vrátila se proto a podívala se do schránky. Najednou pocítila nefalšovanou radost. V poštovní schránce byla už tejden očekávaná žlutočervená složenka. „Přišly peníze! Přišly peníze!“ prozpěvovala si.  „Vypadá to, že dneska nemusí bejt až tak mizernej den.“

Přešla koleje, minula nádraží a pospíchala do vsi rovnou na poštu. Tam maj dneska jenom do dvanácti. U Jednoty potkala starýho. Dřepěl na lavičce ještě s jinejma dědkama a chlemtal pivo. U nohy mu stály už dvě vypitý flašky.

Vo nic se ho doprošovat nebude, to nemá zapotřebí. Nic neřekne o penězích. Akorát by jí je sebral, až mu dojdou drobný. Na poště vyzvedla svý čtyři tisíce a šla do hospody na návsi, kde bylo už otevříno. Hnedka ze startu si objednala pivo, polívku s rohlíkem a velkej rum. Chlastala a ládovala se. U stolu seděla sama. Nikdo si k ní nepřisedl, protože smrděla mourem a močovinou. Hostinská štouchla loktem do hostinskýho, aby se šel zeptat, jestli má ta Blažková vůbec na zaplacení, když si vobjednává chlast, polívky a teď ještě k tomu jitrnice.

V tu chvíli, když se jí hostinskej ptal, jestli má čím zaplatit, vešel zrovna jako na potvoru do hospody starej Blažek ještě se dvěma dědkama. Blažková musela peníze přiznat. A tak si začali vobjednávat i všichni tři dědci.

Starej_Blazek.JPG

Brzo účet přesáhl tisícovku. Na lístku už byla pěkná nejen pivní zahrádka. A jak už to tak bejvá, když spolu žijou dva alkoholici, (von teda kolikrát stačí jeden), ale když jsou k tomu alkoholici voba dva, a ještě k tomu chudý, tak je nevyhnutelný, že se začnou hádat. Ať už kvůli chlastu, nebo penězum, to máte jedno.

„Takhle za chvíli mít peníze nebudem!“ začala Blažková. „Už je sakra nezvi, copak nevíš, kolik to bude stát?! A co nám potom zbyde?“

„Když nemáš na chlast, to sou ti dobrý, co babo?! Dyť sou to kamarádi!“ utrhl se na ní Blažek.

„Tvoje stará je pěkná megera.“ přidal se jeden z dědků.

„Kup nám ještě jednu rundu Růženo a neděleeej...“ zkoušel to jinak druhej dědek.

„Tak aspoň ještě pivíčko...“ škemrali dědci, co si už svoje peníze prochlastali.

Ale Blažková se nedala. Bylo jí jasný, že jedním pivem to nekončí. Zacálovala na baru útratu a z hospody se nenápadně vypařila. Ať si chlastaj za co chtěj.

 

Cestou domů si v krámě sebou ještě koupila flašku vodky. Hnedka jí načala a těšilo jí, že jí má jenom sama pro sebe a nemusí se s nikým dělit. Prosincovej den se schyloval ke konci. Slunce už zapadalo za obzor, sníh se v jeho západu třpytil a křupal pod nohama. Doma si Blažková pustila rádio, dřepla si na kanape a mezitím, co pokuřovala startky, ztrestala zbytek čtyřicetiprocentní vodky. Pak vytuhla hlubokým opileckým spánkem.

 

Zanedlouho do bejvalý vechtrovny dorazil starej Blažek a uviděl svojí chrápající ženu. Doma se svítilo a vyhrávalo rádio. Neprobudil jí ani jeho hlučnej příchod. Byl pěkně vytočenej, že žena zmizela i s penězma. Hostinskej je odtamtud velice brzo vykopnul. Chovali se tam jak dobytek, vopruzovali ostatní hosty, rozlejvali pivo a nakonec neměli čím zaplatit.

Kolem projel rychlík v sedm, kterej tam nestaví, tak hlasitě, až nadskakovaly v kredenci skleničky. Blažková pořád nic.

„Ty ses teda zase zřídila bábo!“ zahalekal chraplavým hlasem Blažek. Ale žádná reakce.

„Koupíš si vodku a mně nedáš ani loka ty mrcho lakomá!“ Nepřestával.

Zase se ani nepohla? Vždyť jí nazval mrchou a ještě k tomu lakomou. To už mu nedalo. Šel k ní a sebral jí z ruky láhev. Bába však ležela úplně tuhá. Sáhnul na ní a zjistil, že je úplně studená. Jako ty jejich kamna.

„Krucinál bábo, dyť tys nátáhla bačkory!“ Chvíli s ní třásl, posadil jí, ale její bezvládné tělo se jen svalilo zpátky na kanape.

„K čertu s tebou bábo lakomá! Kdybys tu vodku nevymlaskla sama, nemuselas takhle dopadnout. Co já tady s tebou budu dělat?! To bych snad ani neusnul!“

 

Zabalil Blažkovou do tý starý deky, společně s rejčem a lopatou jí naložil na káru a rozjel se na hřbitov. Byla těžší než pytel brambor. Byla to pěkná fuška dovízt jí na hřbitov, co je víc než kilometr daleko, neprotaženou cestou. Pořád se rozhlížel, jestli ho někdo nevidí, ale naštěstí byli všichni zalezlí doma v teple u televizí. Brzo uviděl voprejskanou hřbitovní zeď. Otevřel těžká zdobená hřbitovní vrata, která pod svou tíhou jako by zasténala. Spatřil hroby s věnci a svíčkami, jejichž plamínky tančili v lehkém vánku. Pod svitem měsíce z náhrobních kamenů zřetelně vystupovaly nápisy jmen zemřelých lidí. I on tady bude jednou ležet, napadlo ho. Až ho z té představy zamrazilo.

Na hřbitově za mrazivého prosincového večera byla velice zvláštní atmosféra. Hrobové ticho jen párkrát přerušilo psí zavytí nebo soví zahoukání. Duše zemřelých jako by ho sledovaly a celý ten hřbitov na něj působil velice tísnivě. Zapálil si cigáro a přemejšlel, co teď dál udělá. No co. Stará se uchlastala. Je mrtvá. A mrtví patří na hřbitov. Na funus nemá. Zkusí jí zakopat sám.

 Blazkovi_na_hrbitove.JPG

Našel volnej flek pod stromama, vzal rejč a pokusil se ho zabořit do země. Půda byla ale úplně promrzlá. Kopat se nedalo. V tom mu přejel po zádech mráz. Jako by mu někdo sáhl na rameno. Otočil se, ale nikoho neviděl. Přepadl ho strašný děs. Rychle vyložil ženu z káry, položil jí na jeden z hrobů, do káry naházel lopatu i rejč, popadl jí a uháněl domů na nádraží. Co bude s bábou dál mu v tu chvíli bylo docelo jedno. Ujišťoval se, že se o to postaraj lidi, co příjdou ráno na hřbitov. Bude jasný, že on za její smrt nemůže. Každej přece dobře věděl, jak moc chlastala. Nebudou se divit, že je po ní. Hlavně, že s mrtvou bábou nebude muset strávit noc. Ještě by ho strašila a dávala mu to za vinu.

 

Doma si lehnul v botách do postele, zakryl se novinama a brzo usnul.

Na malém vesnickém hřbitově se za svitu plápolajících svíček po pár hodinách hroznou zimou probouzí stará Blažková, na kost promrzlá. Kdyby neměla v krvi přes čtyři promile, jistojistě by tam umrzla.

Vyděšeně zírá kolem sebe, kde že se to právě nachází. Nemůže uvěřit vlastním očím.

„Co dělám na hřbitově? Kde jsem se tu vzala? Dyť sem byla doma. To přece neni možný, že bych tady usnula? Málem sem tu umrzla!“ drkotá zubama, zabalená v dece.

 

Se zavrzáním za sebou zavírá těžká hřbitovní vrata. Jde úzkou pěšinkou domů. Tak úzkou pěšinkou s vyjetýma kolejema, kterou by mohla projet tak maximálně kára. Následuje nějaké stopy ve sněhu. Ty stopy směřují pořád rovně až k nádraží. A najednou jí to dojde.

„Dědek mě odvezl na káře na hřbitov! Myslel, že sem mrtvá!“ Dostane na Blažka příšernej vztek. „To snad neni pravda! Myslí, že sem mrtvá, nikoho nezavolá a vodveze mě na hřbitov! Plácne tady se mnou a sere na to! Zmetek jeden! Jen počkej dědku, todleto ti teda nedaruju.“

 

Přidá do kroku a míří kolem Jednoty Nádražní ulicí domů. Veme za kliku, dveře se rozletí. Celá rozlícená vidí dědka klidně chrápat vobutýho v posteli. Přes břicho má noviny, vlasy rozježený, pod hlavou umaštěnej polštář vod nemytejch vlasů, všude kolem vychlastaný flašky a ten bordel. Ten bordel a špinavý nádobí s vajglama. Ve vočích má Blažková vztek. Cití k němu jenom nenávist a zášť. Popadne jednu flašku a v totálnim afektu – švih! A znova švih přes hlavu. Blažek vytřeští oči. Ve výraze úlek momentu překvapení. Po spánku mu stéká čůrek jasně červené krve. Ruce před sebou v křeči svírají noviny. A do třetice nejsilnější úder flaškou do hlavy. Jeho výraz tváře se mění na neurčitý. Ruce se svezou volně podél těla a pouští noviny na zem. Oči ztrácí jiskru a pomalu pohasínají. Potom už jen tupě zírají do prázdna.

Blažková na něj chvíli kouká, pak sáhne pro krabičku a zapálí si startku. Pak starýho převalí z postele na káru a veze na hřbitov. Drží se vyjetých kolejí, a tak cesta ubíhá celkem hladce. Otevře těžká zdobená vrata a vyloží dědka na hřbitově na jednom z hrobů.

„Dneska jsem si ještě ani neuvařila to kafe. Bez pořádnýho kafe by to byl koneckonců mizernej den, a ten já mít nebudu.“

 

 

16.3.2018
Pt, HR3, 25:8

"A Hospodin se proměnil v hada, aby podrobil testu poslušnost svých poddaných. Připlazil se k Evě s rajským jablkem v tlamě a řekl: "Ssssss, papej děvenko, papej." A Eva pojedla ze stromu poznání. V tom přišel domů Adam, dřevorubec, Evin manžel. Když uviděl, co se děje, zmocnil se ho veliký hněv. Tloukl Hospodina svou mocnou sukovicí a křičel jako raněný bizon: „Potvoro šupinatá, ještěre jedovatý!“ „ÁÁÁ! To jsem já! To jsem já!“ ječel Hospodin a snažil se odplazit z dosahu Adamovy hole. Adam si v boji ještě rychle ukousl toho ovoce ze stromu poznání, aby nabral sil na další úder, nevěda co činí. Hospodin vycítil svou šanci a jal se v oblaku dýmu proměňovat zpět do své lidské podoby, aby mohl oba napálené jedlíky řádně vytrestat. Adam na to koukal jako blázen, ale ruku se sukovicí už zastavit nedokázal. Bůh dostal klackem přímo mezi voči a poroučel se do kouta mezi hromadu neumytýho nádobí.


                                    Konec“

Petr, Historky z ráje 3, 25:8

4.3.2018
Únik, část 6.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

„Jak je to možné, že zmizel?“ řval předseda na zdrceného velitele. „Máte svůj osud ve vlastních rukou. Když pominu fiasko při zásahu v bytě, nedokážu pochopit, jak se vám a celému týmu mohl ztratit obyčejný nýmand. Od teď považujte dopadení Fizzyho Effervescenta za osobní záležitost. Ne, nepřerušujte mě, ještě jsem s váma neskončil. Toho chlapa mi přivedete i s tou mačetou. A pokud, nedej bože, někde vyroste hnízdo, tak vás prostě a jednoduše nechám zkrmit.“

„To nemůžete!“

„O tom, co můžu, vy nerozhodujete. Jak jsem řekl, je to na vás. Můžete počítat s veškerou materiální podporou, zásahová jednotka je vám pochopitelně k dispozici. Hlášení budete podávat přímo mně. A především mějte na paměti, že neúspěch nepřichází v úvahu,“ uzavřel předseda.

Velitel Golpear neprodleně svolal poradu zásahového týmu do taktické místnosti vybavené interaktivní nástěnnou mapou, kulatým stolem s velikým popelníkem uprostřed a automatem na horké i studené nápoje. Mapa právě zobrazovala město a přilehlé okolí, žluté linky znázorňovaly pravděpodobné trasy, kudy mohl Effervescent dojít z bytu na autobus, zelená linka kopírovala trasu onoho autobusu, kde byly nalezeny jeho doklady a konečně síť červených čar sledovala pátrání zásahové jednotky. Na první pohled bylo všem patrné, že v daném okamžiku udělali maximum pro dopadení uprchlíka, avšak i v nejlepší síti se evidentně dala najít trhlina. Teď všechny čekala důkladná analýza zásahu, procházení záznamů z bezpečnostních kamer a sestavení pravděpodobných únikových tras. Poměrnou časovou úsporu znamenalo přímé napojení na kamerový systém, Golpear sice netušil, jak je to možné, ale byl za toto usnadnění rád. Přesto se popelník pozvolna plnil a výsledek byl stále v nedohlednu. Ten chlap prostě zmizel. Ale jak. Jak může nikdo utéct zásahovce z bytu a pak se ztratit tak, že ho ani na kameře nenajdete?

„Jediná chyba byl ten autobus. Tam ho to jasně napíplo. Ale to je trochu málo. Víme kdy vystoupil? Nevíme. Nastoupil tam vůbec? Nehodil tam jenom peněženku? Pomáhal mu někdo? Nevíme nic,“ zhodnotil celkem přesně velitel.

Porada pokračovala do pozdních nočních hodin. K nalezení uprchlíka se nijak nepřiblížili, až si vzal slovo Sutil, nováček, který se nešťastného zásahu ani neúčastnil a na poradu přišel pozdě, jako náhradník za zesnulého Hewa. „Veliteli, přemýšlel jsem nad tim a něco mě asi napadlo. Nemusíte bejt profík, aby vám došlo, že nechat se naskenovat v autobusu je průser. Ten chlap neví, jak to všechno funguje, ne? Mně se tohle stát na útěku, tak z toho autobusu okamžitě vypadnu. Jen by to píplo, věděl bych, že jsem v hajzlu. A to podle mě přesně udělal on – okamžitě vypad – nebo spíš na další zastávce.“

„Děkuji za skvělou dedukci,“ přerušil ho velitel, „ale touhle teorií jsme se už zabejvali. To znamená, že by buď vystoupil tady a nebo tady, nejdál tady,“ ukazoval na mapě. „Máme k tomu poměrně konkrétní časový údaje, ale ty kamery nám prostě nic neukazujou. Musel jet dál. A ten blbej autobus objíždí celý město. Prostě neztratil hlavu a zůstal sedět. Vystoupil někde, kde se mu to hodilo.“

„Ale veliteli,“ nedal se Sutil, „tohle všechno jsme řikali, jenže já tam kdysi bydlel,“ ukázal na mapu, „a víte tam jezdí vlak, dlouhej náklaďák, a zrovna tady musí vždycky zpomalit, je tam taková zatáčka a tam ten vlak, no, prostě tam vždycky supěl jakou dobu, to byste si taky pamatoval, bydlet tam. No a jak vidíte na tý mapě, tak ke kolejím se dá dojít tudy, mezi barákama a tam žádný kamery nejsou. Leda soukromý. Já si prostě myslim, že odjel vlakem.“

„To dává smysl,“ připustil velitel. „Okamžitě zjistit ten vlak! V kolik byl v zatáčce, kam jede, co veze, kdo ho řídí, prostě všechno. Sutile, jestli je to pravda, máte před sebou pěknou kariéru!“ A jestli ne, tak jsem v hajzlu.


Hadráci (próza, Veronika)
    

1.1.2018
Hadráci

Být sám je peklo. Jako příprava na smrt, po které nic nebude. Být uvězněn mezi čtyřmi stěnami bez lidského kontaktu, zabíjet den opakující se sestavou stereotypních činností, které nemilosrdně vyměřují tvůj čas, dokud nezemřeš. Těšit se, až přijde noc, nejzajímavější část dne, kdy se děje alespoň něco v barvitých snech.

Když Magdu vyhodili z práce, snažila se to brát pozitivně. Psychologové z dámských časopisů ji ujišťovali, že to má brát jako výzvu, jako možnost se posunout k zajímavější práci a k seberealizaci. Vymalovala si, vytřídila staré krámy, uklidila dům od sklepa až po půdu a čekala, že přijde ta skvělá, pozitivní změna v jejím životě.

Jenže z každé pracovní nabídky na „kancelářskou práci v perspektivní firmě" se vyklubalo otravování lidí po telefonu a nabízení nebankovních půjček, samozřejmě bez pracovní smlouvy. Přiopilá personalistka na uvítanou protočila oči v sloup a ulevila si: „Ježišmarjá, víte kolik mi dneska přišlo životopisů? Dvě stě, jenom za dnešek! Odkud se ti lidi furt berou?"

Jednu takovou nabídku Magda nakonec přijala, aby se sama před sebou přestala cítit jako flákač. Tři měsíce se sebezapřením a s maximálním nasazením obvolávala polohluché babičky a vyjukané teenagery a přesvědčovala je o výhodnosti lichvářských úvěrů, poskytovaných její firmou. Alespoň se mohla každé ráno, když rozespalá nastupovala do autobusu s termoskou kávy v ruce, cítit jako hrdý člen pracující třídy a po cestě zpátky přejet zoufalce, poflakující se u večerky, pohrdavým pohledem. Hrdost byla také to jediné, co jí tahle práce přinesla. Plat nikdy nedostala. Když už trpělivost zaměstnanců přetekla a šli sborem žádat vedení o své peníze, našly kanceláře vedení opuštěné, počítače odvezené a telefony odpojené.

Magdin přítel si po několika měsících beznadějného hledání našel v zahraničí práci a nakonec i novou přítelkyni. Kdo mohl, ten z městečka zmizel. Když se zavřela továrna na zápalky a výroba se přesunula do Číny, všechno se zhroutilo jako domeček z karet. Jenže Magda jen tak odejít nemohla. Její domek na samotě ještě nebyl splacený a ještě žila Magdina babička, která už nikoho jiného neměla. Poté, co Magdini rodiče zemřeli při autonehodě, jí babička vychovala a Magda se zařekla, že jí nikdy neopustí. Babička naštěstí byla pořád celkem soběstačná, jen občas měla podivné stařecké vrtochy. Například Magdě zakázala vyhodit z půdy starou singrovku a několik pytlů látkových odstřižků s tím, že se to ještě bude hodit.

Jednoho dne Magdě zrušili autobus, jediné spojení s okolním světem. Nějakou dobu jí do města vozil soused, jehož matka občas zašla za babičkou na kus řeči. Jenže potom se odstěhovali i oni. Jejich dům zůstal prázdný, a cedule „Na prodej" postupně opršela a pokryla se slizkým lišejníkem. Od té doby jezdívala Magda do města jen jednou týdně, s málomluvným náladovým dědkem, co žil ve srubu na vrcholu hory, měl deset psů a žádný telefon. Občas se s rezavým favoritem objevil za plotem a netrpělivě zatroubil. Magda musela v tu chvíli všeho nechat, popadnout peněženku a přisednout k němu. Ve městě udělala velký nákup brambor, konzerv a trvanlivých potravin, protože nevěděla, za jak dlouho se do města zase dostane. Po takovém výletě vždycky dostala vyrážku a příšernou rýmu, protože byla alergická na psy i kočky. Děda ale z nepochopitelných důvodů vždycky alespoň jednoho psa bral s sebou.

Stejně tak s nimi vypelichaný vlčák jel, když vezli babičku do nemocnice. To, co vypadalo jako obyčejná chřipka, se zhoršilo a Magda se rozhodla spojit nákup s návštěvou lékaře. Ten se rozhodl babičku nechat v nemocnici a Magda tak musela strávit několik dní v domě sama. Bylo to děsivé, všude kolem jen černý les a naproti mrtvá tmavá okna sousedovic domu, jedno už dokonce vytlučené.

Vypadalo to, že se babička uzdravuje, ačkoliv se zdála čím dál zmatenější. Občas si při návštěvě nemohla vzpomenout na Magdino jméno a nechápala, co u ní ta cizí slečna dělá. Magdu to děsilo - ale předpokládala, že babička je jen v šoku ze změny prostředí a že až se obě vrátí domů, tak se to srovná. Bohužel už na to nedošlo. Když Magda jednoho dne přišla na návštěvu, našla babiččinu postel zastlanou a v kanceláři vrchní sestry dostala igelitku s babiččiným županem, řetízkem a pantoflemi.

Od té doby dělal Magdě občasnou společnost jen psí děda. Zjara se ale přestal ukazovat i on. Když už jí to začalo být divné, a začaly jí docházet zásoby, vydala se zrána na půldenní výšlap do hor. Rezavý favorit potažený šedou plachtou stál na dvoře, jako vždycky. Opodál se smečka psů s vrčením prala o něco velkého a bezvládného.

Po dědově pohřbu psy odvezli, srub rozebrali a zahradu nechali zarůst. Magda zůstala sama, obklopena jen mlčícími, majestátními horami. Jednoho dne při úklidu narazila na starou singrovku a vzpomněla si na babičku. Jak vehementně jí přesvědčovala, aby tenhle starý krám nevyhazovala! A těch zbytků látek a odstřižků tak prťavoučkých, že už se nedají použít ani na záplaty. Co s tímhle vším bude dělat?

Bezmyšlenkovitě vyprázdnila tašky a začala barevné kousky rozkládat po pokoji, jeden vedle druhého. Smrděly naftalínem a zatuchlinou. Když jimi pokryla celou podlahu, vloudil se oknem do místnosti zbloudilý paprsek jarního slunce a rozehrál na hromadě dosud nerozložených hadříků stínohru. A Magda v tu chvíli věděla, co má udělat.

Stroj byl po několikaletém ležení na vlhké půdě zadřený. Magda musela jeho vnitřní ústrojí prokapat olejem a promazat zpuchřelé hnací řemeny indulonou. Ale po téhle proceduře zase šlapat jako hodinky. Naši pradědečkové holt uměli vyrobit věci, které se nerozbijí po několika použitích, ale přetrvají po generace!

Ze začátku to Magdě moc nešlo. Stroj běžel buď příliš pomalu, nebo moc rychle. Nedařilo se jí koordinovat pohyby rukou a nohou. Nadávala si, že musela začínat zrovna tím nejtěžším: obličejem. Ten se opravdu moc nepovedl, lezly z něj nitě, každé ucho bylo v jiné výšce a ten křivý úsměv! Když mu ještě přišila oči ze starých knoflíků (v šicím koši bohužel nebyly dva stejné), byl vážně směšný. Magda se rozhodla, že když už, tak tedy bude tenhle první výtvor vážně potrhlý. Udělala mu různobarevnou kštici ze starých vln, dlouhé ruce jako chapadla, každou se šesti prsty a krátké nohy s ohromnými chodidly. Když byl hadrový panák hotový, posadila ho do křesla pro návštěvy, do ruky mu dala staré noviny a na nos mu posadila brýle po dědečkovi. Když ho takhle viděla, poprvé po několika měsících se od srdce zasmála.

Tohohle prvního hadráka Magda pokřtila „Klaun". Každé ráno, když sešla do kuchyně, jí vítal svým přiblblým úsměvem a ona mu ho oplácela. Žertovně mu zacuchala barevnou kštici a ujistila ho, jak mu to sluší.

Na dalšího panáka Magda použila starou, od molů prožranou mysliveckou uniformu po dědovi a paroží, které leželo v dřevníku. „Myslivec Paroháč" měl dobrosrdečný výraz a v ruce brokovnici. Magda ho postavila na stráž do verandy a aby mu tam nebylo smutno, ušila mu i společníka, pejska s ušima až na zem, dlouhého jako tři běžní jezevčíci v řadě za sebou.

Když šila třetího hadráka, plakala. Ať chtěla nebo ne, panák jí připomínal babičku. Nebyl to záměr, ale tak nějak se jeho obličej pod jehlou šicího stroje zformoval přesně do výrazu, jaký měla ona. Magda mu vyrobila vlasy ze šedého chemlonu a oblékla ho do babiččiny oblíbené zástěry. Posadilo ho na babiččino oblíbené místo do rohu a položila před něj knihu křížovek, kterou už babička nestihla vyluštit.

Když měla doma hadrové panáky, už se necítila tak sama. Když si ráno udělala snídani, sedla si vedle Babičky a snažila se dovyluštit její křížovky, potom jí učesala. Někdy jí zkoušela různé účesy a potom jí před obličejem držela kosmetické zrcátko, aby se Babička mohla podívat, jak jí to sluší. Když šila, odkládala si rozešité kusy na klín Klauna. Když bylo venku hezky, šla na zahradu. Myslivce Paroháče posadila do kuchyně, aby pořád nemusel stát sám v chodbě.

Sousedovic opuštěný dům ji ale rozčiloval. Ze střechy mu začaly padat tašky, rozbitá okenní tabulka v podkroví už vypadla úplně. Branka se jednou během vichřice vyvrátila i s plotem, teď ležela na zemi a zarůstala travou. Tohle Magdě usnadnilo její záměr. Zbývalo jen vzít si z bedny s vercajkem kladivo a majzlík a domovní dveře povolily po několika ranách. Čtyři hadroví panáci, tři velcí a jeden malý, mezitím seděli na opršelé lavičce na zápraží. Magda poté každého umístila ze jedno okno a zvedla mu ruku, jakože mává. Od té doby každý den, když vyšla před dům, zamávala svým novým sousedům také.

Občas jí během šití vyvstaly myšlenky, které jí připadaly nevhodné. To se většinou naschvál píchla špendlíkem do prstu, aby je přerušila. Z hebkého plyše si ušila kočku, kterou si brala do postele, před spaním ji hladila a lehala si na ní místo polštáře. Jenže namísto toho, aby jí to uklidnilo, se myšlenky začaly objevovat s větší úporností. Nakonec to Magda vzdala. Nejjednodušší bude našeptávání podlehnout, než ho pořád muset poslouchat a potlačovat.

Když šila Krasavce, otočila Babičku obličejem ke zdi. U Klauna jí nevadilo, když jí pozoruje, jak pečlivě sestavuje obličej, aby připomínal jejího oblíbeného filmového herce, jak si tiskne útržky látek k ústům, aby vybrala materiál na ty nejhebčí rty. Ale když si z dílny přinesla kousek drátu, precizně ohnutého do požadovaného tvaru, a potom jím vyztužila část jeho těla, aby byla správně pevná ale zároveň netlačila, tehdy nesnesla, aby se na ni kdokoli díval a hodila Klaunovi přes hlavu ozdobný přehoz.

Když byl Krasavec hotový, odnesla si ho nahoru do své ložnice. Když se ve verandě její oči setkaly s knoflíkovým pohledem Myslivce Paroháče, zrudla a upřela oči do země. Když za ní ale zapadly dveře ložnice, celý svět zmizel, až na ni Krasavce. Rozsvítila lampičku, ale její světlo bylo moc ostré a vystupoval v něm každý šev na Krasavcově tváři. Když přes stínítko přehodila svůj šifónový šátek, bylo to mnohem lepší. V pološeru Krasavec docela připomínal živého člověka. Chvějícími prsty se vysvlékla. Když přehazovala kalhotky přes čelo postele, proběhlo jí hlavou: „Musela jsem se zbláznit."

Druhý den ráno Magda litovala, že nemá žádný kontakt na svého bývalého přítele. Toužila mu říct, že i hadrový panák je v posteli lepší, než byl on.

Teď, když měla svým způsobem společnost i milence, byla Magda plná života. Od rána kreslila, stříhala a šila. Na krbové římse byly vystaveny hlavy nových panáků, kterým Magda postupně tvořila těla. Starci i děti, různé rasy a národy. Momentálně šila černošku, která jí mimořádně bavila, kvůli jejím vlasům. Z metr dlouhých chemlonových pramenů jí upletla drobné copánky a vplétala do nich korálky. Potom jí škodolibě posadila vedle Babičky, která se zaživa projevovala jako pěkná rasistka, i když vlastně moc cizinců v životě nepotkala.

„Co s těmi všemi panáky budu dělat?", pomyslela si jednou před spaním Magda. „Nemám jich už dost? Co kdybych některého zkusila prodat? Jenže kde? Mohla bych si ve městě, třeba na radnici, uspořádat výstavu. Ale vždyť by se mi smáli! Nebo ne?" Z úvahy jí vytrhly rány a řinčení skla.

„Co to děláš, ty vole?"

„Jau, napíchnul sem se na paroh!"

„Ty vole, tak tohle je moc! Tady žije nějakej magor, ve vedlejším domě byly taky takovýhle divný panáci. To je nějaký vúdú, nebo co. Poďte, pudem rači pryč!"

Hysterický ženský hlas tomuto návrhu přizvukoval. Ozvalo se plesknutí a vzlyknutí a autoritativní hlas zařval. „Žádný takový. Máme moc horký zboží a musíme se někde zašít. Tady je to ideální. Pokud vim, bydlela tu jedna stará bába, která už je asi po smrti. A jestli není, tak si s ní poradíme. Přestříhli jsme dráty, takže se nikam nedovolá, auto nemá a daleko nedoběhne. Prohledáme to tu: vy dva děte nahoru, my dva to prohlídneme dole.

Když uslyšela přibližující se vrzání dřevěných schodů, krve by se v ní nedořezal. Křečovitě držela za ruku Krasavce, jako by věřila, že ji snad dovede ochránit. Nedovedl. Přivázali jí k posteli a řekli, že nemá dělat hlouposti, mezitím se zabydleli v jejím domě. Z hadráků byli ze začátku nervózní, potom se jim začali smát a z legrace je ničit. Babičce spálili vlasy zapalovačem, Klaunovi utrhli hlavu a hráli s ní fotbal, Myslivci utrhli ruku.

Zakrývali si obličeje, aby je nepoznala. Byly to čtyři muži a žena - ta dostala za úkol sedět u Magdy v ložnici a hlídat ji, přitom znuděně pokuřovala jednu cigaretu za druhou. Přes Krasavce hodila deku, protože ji znervózňoval. Mohla ho sice sebrat a odnést, ale místo toho štítivě pokrčila nos a řekla: „Fuj, když si představim, co si s nim dělala, rači na něj šahat nebudu!"

Třetí den žena od Magdy odešla a dlouho se nevracela. Potom Magda uslyšela vrzání schodů, ale tentokrát měla chůze jiný rytmus. Ve dveřích ložnice se objevil jiný člen party - mrňavý, obtloustlý, s prasečíma očkama. Jen tak přešlapoval na prahu dveří a civěl na Magdu. V ruce nervózně žmoulal tkanici od mikiny a funěl. Potom se pomalu přišoural k Magdině posteli a sedl si na pelest.

„Sem slyšel, že seš pěkně zlobivá holka. Prej tady máš nějakou neslušnou hračku. No na to se podíváme." Týpek shodil na zem peřinu a projel Krasavce pohledem, načež pubertálně vypísknul: „No ty krávo! Ty se ale nezdáš. Ale nemá ho teda moc velkýho. To já ho mám mnohem většího. Ukážu ti to!"

Chvíli zápasil s poklopcem džínů. Když mu kalhoty přistály u kotníků, vrhnul se na zkoprnělou Magdu. Rukou jí zacpal ústa a druhou rukou se jí snažil vyhrnout noční košili. Magda se svíjela a kopala kolem sebe, až se týpek svalil zády na Krasavce. V ten moment vytřeštil oči a nelidsky zařval.

Za chvíli byli v ložnici všichni, jako poslední doběhla žena s vůdcem party, oba byli rozcuchaní a ve spěchu se upravovali. Vůdce skočil k týpkovi a převrátil ho na břicho. Z místa, kde měl ledvinu, trčel tlustý zahnutý drát a kolem se rozlévala krev.

„Kdo ti to u udělal? To vona?"

„Dyť je svázaná, ty vole!"

„To von, to von", chroptěl týpek a ukazoval na Krasavce. Panák stále zíral do stropu tímž nepřítomným pohledem, ale v rozkroku byl celý rozpáraný.

„Co si s nim dělal, ty vole?"

„Nemáme čas se hádat, potřebuje k doktorovi. Kašlem na to, balíme to tady. Pomozte mi ho odnést do auta!"

„Já si stejně myslim, že to udělala ta mrcha!"

„Zaplatí za to!"

Poslední, co Magda viděla, bylo, jak žena vzala do ruky baterku a rozmáchla se nad její hlavou.

Když Magdu propustili z nemocnice, všimla si, jak kolem domku neustále krouží cizí auta. Lidé si fotili její dům i dům sousedů s mávajícími figurínami. Když se s nimi Magda pokoušela dát do řeči, většinou se sebrali, bez pozdravu nastoupili do auta a zmizeli. V bulvárních novinách otiskli fotografie z místa činu a vzbudilo to poprask. Psali o ní ještě několikrát, ale už ne v souvislosti s přepadením, tisk se snažil získat nebo si vymyslet šokující informace o té bláznivé ženské, která bydlí s hadrovými panáky. Magdě to zpočátku vadilo, ale potom začala čumily ignorovat. Postupně v domě opravila všechno, co jí zničili, včetně panáků. Nejvíc to schytal Myslivec. Chlap, kterého zranilo jeho paroží, mu ho ze vzteku rozlámal. Magda mu také musela ušít novou ruku, protože tu utrženou už nenašla.

Jednoho dne zastavilo před jejím domem luxusní auto. Jeho majitel namísto toho, aby jako všichni očumoval, šel a zazvonil. Nechal se pozvat na čaj a představil se Magdě jako galerista. Vyjádřil obdiv k její práci a nabídl se, že jí uspořádá výstavu.

Magda se poté prosadila jako textilní výtvarnice, vystavovala u nás i v zahraničí. Zakázek měla tolik, že musela přibrat dvě pomocnice. Galerista měl z jejího úspěchu radost a velice se s ní sblížil. Časem ji požádal o ruku. Magda měla plné ruce práce a plnou hlavu nově nabytého štěstí, že docela přehlédla zprávu o incidentu, který se odehrál nedaleko jejího rodného města. Pět lidí, čtyři muži a jedna žena, se udusilo v chatičce v lesích. Na místě tragédie se našlo několik kufrů s kradeným zbožím, převážně šlo o obrazy a sošky z okolních kostelů. Příčinou jejich smrti byly jedovaté výpary ze staré karmy, kterou ucpal chumel starých hadrů, připomínající lidskou ruku.

 

 

 

 


Poznamenáni uměním (próza, Veronika)
    

10.12.2017
Poznamenáni uměním


Nenávidím výstavy současného umění. Všechny vernisáže jsou stejné: ty sterilní bílé prostory, připomínající banky nebo nemocnice, znuděný hipster nalévá špatné víno do jednorázových plastových kelímků, po kterých se sápe holubí letka - fádní, upocená stafáž všech výstav. Mezi nimi Fantom vernisáží, který za večer tutově obrazí všechny podobné akce ve městě, všude si stihne udělat selfíčko s mistrem a letmo se pozdravit se všemi lidmi, které pravidelně míjí. Nestihne ani zahájení výstavy. O nic nepřijde. Výstava samotná taky nestojí za řeč. To, co przní bílé stěny galerie, se dá těžko nazvat uměním.

Na takových akcích (pokud mě tam někdo donutí jít) vždycky vyvstanou bolestné vzpomínky na Kena Taurskiho. Ne, nikdo ho nemůže nahradit. Znuděné protáhlé ksichty kolem mě jsou toho důkazem. Tváří se jako že: „Já vím, co se umělec snažil říct, mluví v jinotajích a symbolech, které jsou srozumitelné pouze mimořádně inteligentním a sečtělým lidem, jako jsem například já; umělec chce sdělit zásadní, šokující pravdu, která...jak to jen naformulovat...to se nedá vyjádřit slovy, to se musí cítit, tady..."

Kecy! Je to celé o hovně a nikdo si nechce přiznat, že ztratil čas sledováním něčeho, co za to vůbec nestojí.

Ken byl poslední výtvarný umělec v historii, který dokázal lidi strhnout, dát jim zážitek na celý život, doslova je poznamenat. Ano, můžete si myslet, že moje hodnocení nebude úplně nestranné, vzhledem k tomu, že já a Ken - asi víte, že jsme byli partneři a nejen v práci. Nevíte, ovšem, jak byste mohli!

Snažili jsme se to utajit, Ken byl veřejně známá osobnost a nechtěl, aby se veřejně rozebíralo jeho soukromí. Nechtěl riskovat, že nás spolu někdo někde uvidí, tak mě s sebou nebral na žádné mimopracovní akce. Ano, novináři ho několikrát vyfotili ve společnosti jiných žen, to byla samozřejmě součást krycího plánu, jak náš vztah udržet v utajení. Byl to Kenův plán, Ken vždycky uměl všechno tak do detailů promyslet! Ty ženy byly prostitutky, já vím. Samozřejmě, není to logické? Koho jiného by si Ken měl najmout, aby předstíral, že je jeho přítelkyně? Aby ochránil svou jedinou, opravdovou lásku - mě!

Znali jsme se už od jeho studentských let. Ken navštěvoval ateliér multimédií a zpočátku mi vůbec neimponoval, plácal se v poloze klasické figurální malby, ano, řemeslně sice skvěle zvládnuté, ale proboha, koho v to dnešní době zajímá, nějaké obrazy. Jeho vedoucí ateliéru i spolužáci mu to taky dávali pořádně sežrat. Divím se, že se na té škole vůbec udržel. Ale v posledním ročníku se v něm konečně něco zlomilo a on odhodil své zkostnatělé umělecké názory jako starý kabát.

Vývoj jeho absolventské práce byl zahalena tajemstvím, Ken se nikomu nesvěřoval s tím, na čem pracuje, neměl zájem ani o konzultace s vedoucím ateliéru. Všichni čekali, že to bude průšvih - ale ne, byla to absolutní bomba! Ken zastínil všechny svoje spolužáky i vyučující a přes noc se stal hvězdou uměleckého nebe.

Dílo mělo název „Forbidden View" a spočívalo v tom, že Ken tajně natočil všechny své učitele a spolužáky pomocí miniaturních kamer, skrytých v mísách školních toalet. Videa poté umístil na internet a samozřejmě všechny „účinkující" označil a umožnil přidávat komentáře, které se online přenášely a promítaly na školní fasádu.

Bylo to jako rána mezi oči. Celou dobu ho všichni podceňovali, včetně mě! Šla jsem tenkrát hned po prezentaci za ním, a řekla jsem mu: „Tohle je to nejlepší, co jsem na téhle škole kdy viděla."

On namítl, že to byl jen takový fór, že chtěl zesměšnit lidi, kteří se vysmívali jeho umění. Řekla jsem mu, že se plete, že právě stvořil nesmrtelné umělecké dílo. A také jsme mu řekla: „Pracuj se mnou a udělám z tebe hvězdu."

A on poslechl. A tak začala jeho hvězdná kariéra, na které jsem se podílela. Jako jeho produkční, agentka, účetní, múza a milenka.

První projekt, který jsme spolu realizovali, se jmenoval „Ecce Homo Sapiens". Spočíval v tom, že jsme do galerie umístili obří skleněné terárium a těsně před vernisáží jsme nic netušícího kurátora výstavy chytili, svlékli a zavřeli ho dovnitř. Z počátku si myslel, že je to nějaký vtip a že ho po skončení vernisáže zase pustíme.

Nechali jsme ho tam po celou dobu trvání výstavy, což bylo něco přes měsíc. Jídlo jsme mu spouštěli otvorem ve stropě a občas jsme ho z hadice postříkali vodou. Podestýlku jsme mu neměnili. Měla jsem strach, že by nám utekl a už bychom ho nedostali dovnitř a kromě toho vytvářely kupící se hromádky výkalů krásnou metaforu zániku, nebo tak něco.

Potom nás čekal první opravdu velký projekt, který jsem nazvala „Pod kůží". Jeho realizace nám zabrala celý rok a zaměstnala armádu sochařů, programátorů i elektrotechniků. Jednalo se o interaktivní objekty, které reagovaly na diváky pomocí čidel. Z objektů se po stisknutí různých knoflíků ozývaly různé zvuky - smích, pláč, vzdychání, kvílení, prosby nebo řev. A čas od času, když byl nějaký divák zabrán do hry, se otevřela malá dvířka a z nich vyjel dlouhý ostrý nůž a diváka bodnul - a potom zase zajel zpátky. Bylo to naprosto neočekávatelné a náhodné. Měli jsme zklamaného návštěvníka, který byl na výstavě celkem desetkrát, pokaždé několikrát oběhl všechny objekty, pomačkal všechna tlačítka - a nic se mu nestalo! Zranění návštěvníci zato se cítili ohromně uvolněně, jako kdyby prošli nějakým iniciační rituálem sdílené bolesti. Na sociálních sítích potom nadšeně sdíleli fotografie svých zranění na stránce „Poznamenáni uměním Kena Taurskiho".

 Ta stránka mi moc líbila a přiměla jsem Kena, aby jí veřejně vyjádřil svou podporu. Rozhodli jsme se koncept poznamenání uměním dotáhnout ještě dál. Instalace „To máš na památku" byla tvořena labyrintem s černých plechových desek, sporadicky osvětlených blikajícími, skomírajícími zářivkami. Z reproduktorů se linul šepot v neexistujícím jazyce, který občas bez varování přešel v bláznivý jekot. Na stěnách se objevovaly a zase mizely fotografie obětí brutálních vražd z policejních archivů. Občas se pod procházejícím návštěvníkem otevřela podlaha (desky byly posuvné a ovládané počítačem), on spadl dolů a zlomil si nohu. Nebo se z leknutí opřel o stěnu, která ale byla pod proudem. Těhotné ženy měly vlastní vchod do druhé verze instalace, kde otevírací se podlaha chyběla. Namísto toho byl v rohu hned za vchodem umístěn zdroj rentgenového záření, který se čas od času sám zapínal. Díky tomu existují lidé, kteří jsou uměním Kena Taurskiho poznamenaní již od narození.

Chudák Ken se bohužel nedožil toho, aby to viděl. Umřel při hloupé nešťastné náhodě. Vypadl z okna svého střešního ateliéru. Samozřejmě, hyeny z bulváru hned začaly šířit nesmyslné a ničím nepodložené spekulace. To se přeci může stát každému, že vypadne z okna, dejme tomu při mytí oken, nebo když se koukáte, kdo to jde dole po chodníku a moc se vykloníte, zkrátka stává se to dnes a denně, notabene, když nemůžete spát a spolykáte celé plato prášků na spaní, to jste pak trochu dezorientovaní.

Proč by to Ken dělal? Byl na vrcholu, byl světově uznávaný umělec a hlavně - měl mě, které za to všechno vděčil! Kde by beze mě byl! Nejspíš by se vrátil k malování a tvořil by nějaké velké, barevné obrazy, portréty lidí, které znal, zachycoval jejich emoce, každodenní starosti i prchavé chvíle štěstí. 

 

A koho tohle dneska zajímá?

31.10.2017
Co jsme my, budete i vy! (Povídka dušičková)

 

img027.jpg

 

 

 

Večer o svátku Dušiček byly ulice jak vymetené. Starší generace v teple svých bytů vzpomínala nad fotografiemi zemřelých blízkých, mladší generace se bavila v klubech na halloweenských párty.

Skrčené postavě, zachumlané do několika šál a starého vaťáku, která se právě vyšourala ze vchodu do katakomb, nikdo nevěnoval pozornost. Obešla majestátní jezuitský kostel, kde svatí na fasádě extaticky upírali oči na šedou podzimní oblohu a zamířila do večerky s blikajícím neonovým nápisem.

Svým vzhledem a podivným, zatuchlým zápachem odtud vypudila jediného zákazníka, v rychlosti si naplnila několik košíků převážně alkoholem, strčila pokladnímu velkou bankovku a aniž by čekala na vrácení, popadla igelitky s nákupem a vyběhla ven na náměstí. Starý Asiat u pokladny zamumlal ve své mateřštině několik modliteb, poklekl u domácího oltáříčku v rohu prodejny a rozechvělýma rukama zapálil několik vonných tyčinek – nejen jako oběť Buddhovi, ale také proto, aby přebily odporný zápach, který tu po návštěvníkovi zůstal.

Zvláštní postava mezitím přešla náměstí a zastavila se u vchodu do katakomb. Rozhlédla se, zda ji nikdo nesleduje a zaklepala na dveře v domluveném rytmu. Dveře se otevřely a naše dychtivé ruce od ní převzaly tašky s nákupem. Zaplula rychle dovnitř a když se za ní dveře zaklaply, s úlevou si vydechla a začala si odmotávat šály z obličeje.

„Já se vám na to už vážně vykašlu! Proč nemůže jít někdo jiný? Proč pořád já?“

„Víš moc dobře proč! Jsi tady z nás nejkratší dobu a zelenáči vždycky musejí shánět pití!“

„Jenže posledních dvě stě let to dělám pořád já, protože se tu už nepohřbívá! To má být nějaká spravedlnost, tohleto? V kostele mi vždycky říkali, že po smrti se spravedlnosti dočkám!“

Fňukání přerušil autoritativní hlas: „Přinesl si svíčky?“

Všichni jsme se otočili ke vchodu do podzemí, kde se tyčila nezaměnitelná silueta. Tašky s alkoholem jsme se narychlo pokusili schovat za zády.

„Ano, otče Yanusi, vzal jsem dvě balení!“

„To je dobře. Protože, i když na to možná někteří z vás zapomněli, dnešní večer se bude sloužit mše a poté celou noc až do rána strávíme na modlitbách. Dnešní večer totiž má být především o zpytování a pokání – a ne o nezřízeném pití, jak se někteří z vás mylně domnívají! Co to máte za zády? Ukažte mi to!“

„To máme na mši, otče. Krev Kristovu!“, odvětil pohotově můj dobrý přítel Fabricius.

„Tak krev Kristovu, jo? Vždyť tolik krve náš Pán snad v těle ani neměl! Myslíte si, že se vám zase podaří mě opít, abych si nevšímal těch starořímských orgií, co jste tu minule pořádali? Nemyslete si, já moc dobře vím, co se tu dělo!“

Podívali jsme se na sebe a bylo nám to jasné. Egidius, ta krysa v lidské podobě. Slíbil nám, že před Yanusem decentně pomlčí o tom, jak se nám minule oslava poněkud zvrtla. A vida ho, místo toho donášel!

„Tentokrát na vás budu dohlížet, abyste svědomitě plnili své povinnosti vůči mně a Bohu a společně se budeme modlit za spásu našich duší! Tentokrát mi Pán dá sílu a já nepodlehnu! Napiji se pouze symbolicky na konci mše – a pak už ani hlt! Všechny láhve odneste k Egidiovi do rakve, on už na ně dohlédne!“

Z Yanusova předsevzetí nebyl kromě Egidia vůbec nikdo nadšený. Ani hospodská Matylda, která byla jinak velice zbožná a věnovala našemu kostelu velký zvon, se necítila být stvořena k noci plné modlení. Ani ubohá Salomena, která zemřela týden před svatbou a o každé dušičkové slavnosti si vynahrazovala to, že zemřela jako panna.

U našeho doktora se dalo těžko určit, co si myslí, protože byl zachmuřený, jako vždy. Poslední dobou se totiž děje to, že Ti druzí si naše těla vypůjčují a ve svých chorobincích je zkoumají. Jejich felčaři jsou schopni podívat se do našich útrob, aniž by do nás museli řezat! Jen nás strčí do takového tunelu, kde nás nějaké magické světlo prosvítí naskrz a oni podle toho nakreslí obrázek, jaké choroby nás sužovaly a co nás zabilo.

Například Fabriciovi stanovil náš doktor složitou diagnózu, kdy za příčinu jeho trápení považoval to, že se mu v těle hromadí černá žluč. Léčil ho tak, že ho za úplňku potíral směsí ambry, rozdrcených červů a mumiového prášku a do toho mu vydatně pouštěl žilou. Můj přítel však záhy po zahájení této kúry zemřel. Čím Fabricius doopravdy trpěl jsme se dozvěděli, až když jsme se o minulých Dušičkách opět probudili. Přímo u jeho rakve visel názorný obrázek jeho vnitřního ústrojí, které rozežíral jakýsi houbovitý nádor.

Můj dobrý přítel patřil k těm, kterým léčba našeho doktora sice nepomohla, ale v zásadě ani neublížila. Jsou mezi námi ovšem tací, které do hrobu přivedly právě léčebné postupy našeho pana doktora. A ti svou nespokojenost s jeho péčí pochopitelně dávají najevo. Tím pádem se pan doktor, kdysi jedna z nejvíce respektovaných osobností mezi námi, propadl až na samotné dno společenského žebříčku.

Naopak hraběnka Uršula, dáma mimořádně sečtělá a zcestovalá, byla váženou osobností zaživa a je jí i nyní. Není tedy divu, že i přes značný věkový rozdíl si získala i mé srdce. Ve své mladické nerozvážnosti jsem kdysi dával přednost mladičkým dívenkám, ale teď se cítím šťastný v náručí zralé ženy.

Uršula byla třikrát vdaná a je velmi zkušená – jestli víte, co tím myslím. Moji rodiče zpočátku ostře vystupovali proti našemu věkově nerovnému svazku, ale pak si uvědomili, že při našem stavu už rozdíl nějakých pár desítek let nehraje roli.

„Já jsem vám říkala, že to bude průšvih“, vyplísnila nás má láska poté, co jsme si jí postěžovali na Yanuse. „Co jste čekali? Že vám to projde? Alespoň jste se mohli ujistit, že ten jeho patolízal má pořádně nakoupeno! Ale vy ne!“

„Uršulinko, drahoušku, nemohla bys s ním promluvit? Na tebe on dá. Co by to bylo za Dušičky bez sklenky vína a trochy veselí?“, vrkal jsem, laskajíce její šedé vlasy. Páter Yanus si nebral servítky a s oblibou nám nadával do hříšníků sodomských, k Uršule si však nikdy nic nedovolil. Není ani divu – pokud vím, kostel nad námi byl z větší části postaven za peníze z Uršuliny kapsy.

„Nemyslím si, že to k něčemu bude. On je tvrdohlavý jak beran, když si něco vezme do hlavy, tak…“ Uršula větu nedopověděla, protože jsme zaslechli odemykání těžkých dubových dveří a kroky. Ti druzí! Co tu dělají, takhle pozdě večer? Navíc o Dušičkách, to jsme vždycky měli klid!

Nastala panika, všichni naskákali do rakví, co byly nejblíž. Moje byla obsazená. Zoufale jsem se rozhlížel kolem, všude plno. Nezbylo mi nic jiného, než běžet dozadu a doufat, že to stihnu. Uršula mě však zadržela, chňapla mě za ruku a odtáhla do předsíně, do své rakve, kde jsem se schoval pod jejími nabíranými sukněmi.

Jen tak tak jsem to stihnul, než dovnitř vešel mladík ve směšném ustrojení. Oblékl si příliš velké kalhoty, které na něm nehezky plandaly, rozkrok se mu plácal u kolen zatímco spodky měl vytažené až do pasu. Krátký bílý kabátec měl pošitý směšnými cingrlátky, na zádech měl namalované srdce propíchnuté šípem a přes to vedla páska s nápisem v cizím jazyce, kterému jsem nerozuměl.

„Láska zabíjí pomalu“, zašeptala mi do ucha má drahá. Usoudil jsem, že jinoch má na sobě asi maškarní kostým. Což je divné, protože není Masopust.

Zvláštně ustrojený holobrádek zatím ze stolku u naší rakve sundal návštěvní knihu a bezohledně s ní mrsknul na zem. Na stolek vyrovnal řadu lahví různých barev a tvarů. Z kapsy kabátce vytáhl pytlík se sušenými bylinkami a druhý pytlík s houbičkami a znalecky k obojímu přičichnul. Že by nějaký mastičkář?

V tom se sklepením rozezněla zvonkohra, která, jak se ukázalo, vycházela z malé krabičky v mladíkově kapse. Chlapec se vzdálil, a po chvíli přišel zpět, tentokrát ve společnosti neméně podivně ustrojené děvy.

Jednalo se o velmi chudé děvče, které nemělo ani na šaty. Přišlo v kalhotách, asi po menším bratrovi, které sotva zapnulo. Byly tak strašně roztrhané, že na ní držely jen silou vůle. Děvče nemělo pražádné vychování a během rozhovoru s mladíkem neustále něco přežvykovalo v ústech.

„No ty vole, ty seš fakt vadnej. Ses posral? Já tady s těma mrtvolama nebudu!“

„Neblbni, to bude super, já myslel, jakože halloween, víš co? Podívej, co jsem koupil za matroš! To bude jízda!“

Mladík zamával dívce před nosem pytlíkem s houbičkami a lišácky na ní mrknul.

„Hele, do toho já nejdu a už vůbec ne tady. Ježíš, je tu zima a smrdí to tu mrtvolama, no fuj! Začínám si myslet, že budeš asi pěknej úchyl.“

Dívce zazvonila v kapse podobná zvonkohra, jakou měl mladík. Vytáhla jí ven a letmo přejela pohledem.

„Hele, u Dejva začíná mejdan, já tam jdu, ty si tu dělej, co chceš. Čau!“

Chudá dívenka razantně vyšla ze dveří, aniž by se na mladíkovy zoufalé prosby alespoň otočila. Chlapec vztekle kopnul do podstavce naší rakve, až jsme se k sobě s Uršulou přitiskli ještě úžeji a já zjistil, že blízkost nebezpečí mě vzrušuje. Potom mladík narychlo posbíral do náruče láhve ze stolu a odběhl za svou přítelkyní. Pečlivě jsem napínal uši, až zaslechnu zašramotit klíč v zámku, vzdalující se kroky a potom zvuk kovové petlice.

Nebezpečí tedy bylo zažehnáno, ale rozhodl jsem se, že svým bratrům a sestrám ve smrti o tom zatím nebudu nic říkat. Mé vzrušení totiž stále nepolevilo a já začal horečnatě odhrnovat záplavy černého brokátu. Má milá se zprvu naoko bránila, ale záhy se mnou splynula v aktu lásky až za hrob. Až když naše hlavy těžce dopadly na saténový polštář a my opět popadli dech, zvolali jsme unisono: „Už odešel všichni můžete zase vylézt!“

img028.jpg

 

Když jsem se opět stavěl na malátné nohy, všimnul jsem si na zemi pytlíčku se sušenými houbami. Musel mladíkovi vypadnout z kapsy. Mí rodiče vlastnili lékárnu na náměstí a já k jejich řemeslu trochu přičichnul – tudíž jsem věděl, že houby mívají různé podivuhodné účinky. Z výrazu toho mladíka jsem usuzoval, že by se vskutku mohlo jednat o ony pověstmi opředené plodiny. Probral jsem svůj nález s otcem, který mě v mé víře podpořil.

Zaúkolovali jsme mého nejmladšího bratříčka Dominika, který měl při mši ministrovat, aby hrst houbiček nepozorovaně rozdrtil do poháru s mešním vínem. Nebyli jsme si zcela jistí, zda to zabere, ale byli jsme odhodlaní to alespoň zkusit.

Mše byla neúnosně dlouhá a Yanus trval na tom, abychom na svých kostnatých kolenech celou dobu klečeli. Když přišel čas na přijímání svátosti, zhostil se Dominik svého úkolu na jedničku, takže Yanus nic nepoznal. A po několika modlitbách jsem zpozoroval, že už začíná trochu mluvit z cesty. S otcem a Dominikem jsme si vyměnili vítězoslavné pohledy.

A tehdy se to stalo. Katakombami otřásl příšerný výkřik. Všichni se otočili a uviděli ve dveřích toho podivně ustrojeného mladíka. Nikoho z nás nějak nenapadlo, že by se mohl vrátit. Mohlo mi dojít, že tu ty houbičky, které dozajista draze zaplatil, nenechá.

Nejrychleji zareagoval páter Yanus. Několika plavnými skoky přeskočil své ovečky, popadl mladíka kostlivýma rukama u krku a začal ho škrtit. Bylo nás zapotřebí šest, abychom Yanusovi zabránili porušit páté přikázání. Za žádnou cenu nechtěl svou oběť pustit a ječel: „Bezbožníku! Tohle je bohoslužba pro mrtvé! Živí tu nemají co dělat! Rouhání! Takové rouhání!“

Pořád se sápal po mladíkovi, který byl už beztak polomrtvý strachy. Z oživlé noční můry chlapce vysvobodila až Matylda, která ho přetáhla po hlavě prázdnou lahví od vína.

„Chudáček. Ten bude mít těžké sny z toho, co tu viděl.“

„Jaképak slitování, zabijme ho, bezbožníka!“, hřímal s pěnou u úst páter Yanus.

Matylda zavrtěla hlavou. Postačí, když chlapci nikdo nebude věřit, až to bude vyprávět. Někoho napadlo, nalít do mladíka víno. To otec kategoricky zakázal – jelikož byl hoch v bezvědomí, není to dobrý nápad. Alespoň jsme mu vínem polili šaty, aby to z něj táhlo jako ze sudu. Otec poté z houbičkové drti na koleni zručně vyrobil pilulku a vsunul ji chlapci pod jazyk. Tím pádem by měl mladík mít halucinace i dlouho poté, co se vzbudí. Poté jsme hocha svázali a odnesli do vedlejší místnosti, kde se nacházel opuštěný sarkofág nějakého bavorského vojevůdce. Až večírek skončí, chlapce vyndáme a vyneseme před katakomby.

Když otec chlapce prohlížel, našel u něj ještě pytlík se zeleným býlím, ve kterém spolehlivě poznal indické konopí a tento nález si nechal pro sebe.

Pátera Yanuse, který už začal brebentit úplné nesmysly, jsme odvedli k jeho rakvi, kde do sebe bez odporu nechal nalít láhev vína, což ho dorazilo.

Když jeho vůdce odpadnul, Egidius se začal družit a navrhovat, ať to konečně pořádně rozjedeme! Naoko jsem souhlasil a přiložil mu k ústům láhev, do které otec předtím vmíchal zbytek kouzelných houbiček.

Nikdo se neodvažoval propadnout příliš bujnému veselí, dokud byl Egidius při smyslech. Kromě toho jsme se obávali, že chlapce budou jeho přátelé hledat a pátrání je logicky zavede sem. Dominik se s dalšími dětmi střídal na stráži u malého sklepního okénka, ale nikdo nepřicházel. A to ani po dvou hodinách, když už se večírek začal pomalu rozjíždět.

Chlapec tedy moc přátel, kterým by na něm záleželo, neměl. Chodili jsme kontrolovat, zda se neprobouzí, ale rána ho hlavy byla silná a otcův lék už jistě také začal účinkovat.

 

Otec z náprsní kapsy vytáhl svou oblíbenou dýmku a naplnil ji býlím z mladíkova sáčku. S kouřící dýmkou nás poté obcházel a nikdo z nás nepohrdnul. Matka se naoko nechala přemlouvat, ale nakonec také neodolala. Matylda dávala přednost vínu a Salomenu, nacházející se v rozverném objetí se třemi mladíky, jsme nechtěli vyrušovat.

Temperamentní Italka, tanečnice Barbarina, se na pódiu z narychlo naskládaných rakví pustila do tance. Dominik a další chlapci z chrámového sboru ji doprovázeli zpěvem a zvoník Paulus do toho rytmicky bubnoval na kovové zábradlí.

Levou rukou jsem k sobě přivinul Uršulu a pravou rukou sličnou pekařku Terezii a společně jsme se pustili do tance. Koutkem oka jsem zahlédl své rodiče, jak společně se svými přáteli a dodavateli manžely Polaufovými s chichotáním vysvlékají Yanuse a Egidia z hábitů a oba je v páterově rakvi aranžují do necudných póz.

Tempo tance se poněkud zvolnilo a já si všimnul, že Uršula s Terezií si začínají vyměňovat něžnosti. Byl to pohled tak milý, že mě ani nenapadlo učinit tomu přítrž. Vzal jsem si příklad z otce, který také nic nenamítal, když se maminka střídavě věnovala panu a paní Polaufovým. Vždycky mi vštěpoval, že ctností pravého muže je skromnost a jak tam tak postával s rukama v kapsách, byl mi tím nejlepším příkladem.

Fabricius nedbaje své nadváhy vyskočil na pódium k Barbarině a ukázal se být překvapivě pohybově nadaným. Chlapci a dívky se chytili za ruce a tančili v kruhu kolem pódia za zpěvu velmi starých a ne zrovna cudných písní.

Polonahá Matylda obíhala tanečníky s lahvemi vína. Souhlasil jsem, že se napiji, ale jedině ze žlábku mezi jejími ňadry. Víno mi tímto způsobem chutnalo víc než obvykle a neměl jsem pořád dost. Matylda dolévala a smála se, celá červená a ulepená od vína.

Když je má milá zaneprázdněna, není nic špatného na tom, najdu-li si svou zábavu. Zmítal jsem se ve víru vinného opojení, hrdelního smíchu, ulepených objetí a poskakujících ňader, až se mé vnímání dočista rozmazalo.

Když jsem se za svítání probudil, zjistil jsem, že se nacházím v základně pyramidy, navršené z různě propletených lidských těl. Mí druhové se s úpěním zvedali, hledali své svršky a beze slov začali rovnat rakve na původní místa a lehat si do nich.

Prázdné láhve jsme posbírali do tašek a ty vyházeli z okna. Určitě se to svede na nějakého místního ochmelku, který nechtěl platit za svoz odpadu. Podlahu jsme vytřeli do čista, objali se, potřásli si rukama a odebrali se opět k požehnanému odpočinku.

S Uršulou jsem si vyměnil vášnivý polibek a oba jsme se v objetí chichotali, když se k nám doneslo Yanusovo klení a Egidiovy koktavé omluvy. Když jsem ulehl vedle svého dobrého přítele Fabricia, zvoník Paulus nás všechny obešel, ujistil se, že je každý na svém místě a s úlevným povzdechnutím se svalil do své dubové truhly.

V tom jsem se zděsil.

„Ten kluk! My ho zapomněli vynést a rozvázat! Fabricie, nemůžeme ho tam nechat!“

Ale můj dobrý přítel mi již neodpověděl. Kdesi venku právě zakokrhal kohout a všichni jsme se propadli do hlubokého spánku.

 

Epilog:

         O dalších Dušičkách zapálil pan Nguyen u malého oltáříčku v rohu své večerky štos papírových peněz a pronesl několik modliteb na ochranu před přízraky ze záhrobí.

         Vzápětí do obchodu bázlivě vešla podivně zapáchající postava s obličejem omotaným několika šálami. Rychle k pokladně nanosila plno lahví s alkoholem a velké balení svíček. Zaplatila velkou bankovkou a ani nečekala na vrácení.

         Když obtížená taškami spěchala ven, prodavač si všimnul, že na zadní straně omšelé bundy má namalované velké srdce propíchnuté šípem a přes to vede nápis: „Love kills slowly.“


Jak jsem žila z přírody (próza, Kalimeee) • Pohádka o vesmírném putování (próza, Kulturní p_rnograf) • Šotek (próza, Kalimeee)
    

26.9.2017
Šotek

Kamkoli se hnu, cokoli dělám a kamkoli vyrazím je všude se mnou. Je mnou posedlý. Je posedlý tím, když mě může sledovat, jak se vrtím a ošívám. Dává mu to životní sílu. Má zubatý hřebínek, a tím hřebínkem několikrát denně vytrhává po jednom moje vlasy. Moje krásné dlouhé vlasy. Je to šotek a žije u všech dlouhovlasých lidí. Nejradši má takové, kteří svoji hřívu nechávají volně rozpuštěnou. Čeká na okamžik, kdy se někdo obléká, nebo se mu tričko vzadu na zádech vyhrne nahoru. Takový příhodný okamžik je jeho chvíle. Máchne hřebínkem, vytrhne ten nejdelší vlas a přiměje ho, aby se nasoukal člověku přímo mezi půlky. Potom se začne radovat z toho, když může pozorovat, jak to člověka lochtá a nenechá ho to na pokoji.

Nešťastník potom loví vytržený vlas všemi způsoby. Není možné, aby si od této nepříjemnosti kdykoli a beze všeho ulevil. Ruka je krátká, kalhoty jsou těsné, na sobě máte několik vrstev oblečení a stojíte zrovna na přeplněném nástupišti plném lidí, nebo ještě hůř, přednášíte celé posluchárně a všichni se na vás dívají. Je naprosto nepřijatelné svléknout si před zraky lidí kalhoty a spodní prádlo na půl žerdi a zalovit. Pokud se Vám to přece jen v nestřeženém okamžiku podaří, je velice pravděpodobné, že žádný vlas nenajdete. Na dvě minuty vám tohle to lechtání dá dokonce pokoj a vy si s úlevou říkáte, jak je skvělé, že vlas vypadl pryč, ale to jste na velkém omylu. Vlas je tam stále a vy si říkáte, zda se již u vás náhodou nejedná o nějakou formu obsese. Šotek se přinejmenším náramně baví.

Když se vám tato věc stane třeba doma, když stojíte u plotny a obalujete řízky rukama ulepenýma od mouky a vajíčka, je to stejně tak znepokojivé. Zbývá obalit poslední tři řízky. Nemělo by už cenu umývat si ruce pro účely vytažení vlasu a poté se znovu upatlat trojobalem. Zároveň se však představa této doby než činnost dokončíte, může zdát nekonečnou. Nemyslíte na nic jiného, než na to, až si ten obtížný vlas vyndáte. Pokud je zrovna doma váš manžel, manželka, či kdokoli vám velmi blízký, nabízí se možnost požádat tohoto člověka, zda by se vám do kalhot podíval, vlas nalezl a vytáhl, dříve než se z toho zblázníte. Jen zřídkakdy se však taková věc podaří. Partner může takový druh úkolu pro jeho bizarnost odmítat, nebo se k němu naopak stavět příliš radostně, schválně nechtít pomoci a bavit se na váš účet, či zneužít takové situace ve svůj prospěch, kupříkladu k sexuální veselici.

Existují také případy, kdy je partner slabozraký, přestože si pro vykonání úkolu nasadil již druhé brýle. Podezřívá vás z utkvělé představy, nebo dokonce přizve ke hledání vlasu mezi vašimi půlkami zbylé členy rodiny. Dědeček si neodpustí průpovídku o tom, že jste před časem nevrátili jeho lupu na čtení na své místo.

Když pak konečně řízky doobalíte, ze zbytku vajec a strouhanky osmažíte placku pro psa, vysypete do koše přebytečnou mouku, vymyjete talíře a hadrem setřete zapatlanou kuchyňskou linku, můžete si umýt ruce, zalovit ve své zadnici a vítězoslavně prohlásit: „Byl tam! Opravdu jsem ho našla! Vlas, podívejte!“ a máte vyhráno. Pro tentokrát. Avšak nemůžete čekat, že se váš šotek jenom tak lehko odstěhuje. To byste se jedině museli ostříhat. 

26.9.2017
Pohádka o vesmírném putování

Přemýšlím, kam až mne může má nová posedlost zavést a přitom ze sebe vykuřuji s každým výdechem zkapalněnou část sebe, která společně s výdechem modrého kouře naplňuje okolní prostor blahobytem.

Těžký camelky na hrbu nesou chuť orientu. Do oázy se za nimi sjíždí dobrodruzi z celé planety, aby se pokusili rukama rozlomit vejpůl Damoklův meč, který nad oázou visí ve vzduchoprázdnu a podařilo se jim tímto jedinečným činem prolomit hranice nepoznaných světů. V novém prostoru může udatný rek, který zvítězí nad čarovnou ocelí, oživit svoje představy a uskutečnit svoje nejhlubší přání…

 

V případě úspěchu si přeji, aby mi narostli křídla a mohl jsem odletět na planetu, kde žijí pouštní červi, kteří se krmí zabitými gladiátory. Ti zápasí v aréně o šanci strávit jeden večer s jedinou žijící ženou v jejich galaxii. Krásku vězní červi v okovech a střeží ji v nedobytné písečné baště. Sexu chtivý pomatenci dobrovolně v zástupech čekají na možnost utkat se v aréně pro jednu noc vášně se svůdnou smrtkou, aby při rozbřesku nového dne uspokojeni a s blaženým výrazem odevzdali svůj život katovi. Smrtka si přeje ukončit každodenní koloběh úmrtí bojovníků a jejich následného servírování, který nepřímo způsobuje. Kat však nepodléhá prosbám smrtky ukončit i její život. Červi dostanou svoji snídani. Po snídani červi oddají se siestě, než přijde odpolední gladiátorský zápas. Nepozorován bych proklouzl ke krásce a vykonal bych, oč kráska každého výherce žádá, avšak z důvodu jejich slabosti se jí to nedostává. Položil bych ji na záda a ona by toužebně roztáhla nohy a nechala mě do ní vniknout. Milovala by se se mnou, tak jak nikdy předtím, protože ze mně cítí, že jsem dostatečně silný a připravený ukončit během společného orgazmu její trápení. Poslední, co spatřila, je touha v mých očích udělat vše jinak, vrátit vše na začátek a zabránit červům, aby ji unesli z mé ochranné náruče. Poslední, co jsem spatřil v jejích očích, bylo smíření se s tím, že každý musíme svobodně pokračovat vlastní cestou.

 

Kam mohu plout dál? Nabízí se životodárná hvězda. V jádru slunce Apolón šmíruje Afroditu, když plave nahá v mramorovém bazénu, obklopeném eunuchy, kteří se chichotají její kráse.

 

Blaženě si chrochtají zmutované žáby na bahnité hroudě letící a rotující vesmírem takovou rychlostí, aby dostačovala udržet tekutou oběžnici nahňácanou v difúzní těleso.

 

Bílá manta s rozpětím přesahujícím průřez měsíce žije v symbióze s inkoustově modrým planktonem, který se rozrůstá do tvaru květu rosettské růže. Plankton se živý plakem, který sdružuje organické splodiny, jež vypouští astronaut plující v nekonečno. Na květy z plantonu se usazuje hvězdný prach, který je energií pro nekonečné plutí vesmírem.

 

Chtěl bych přistát na kometě ve chvíli, kdy se vydala na cestu určenou a dělat jí společnost během její vesmírné odysey.

Na vzdáleném konci sousední galaxie vyzařovala malá éterická planetka neodolatelnou přitažlivost. A kometa byla svedena tam, kam měla doplout. Při neodvratitelné srážce s planetkou se kometa rozmetala na hory, skály a kopce. V místě nárazu vznikl kráter, na jehož dně se usadilo srdce komety. Srdce je obaleno jádrem, které obsahuje vyživující látky a životodárná semínka nových rostlin. Srdce dalo přednost vzniku života na této planetce a přestalo si brát živiny z jádra. Srdce se postupně rozpustilo v živinách, které probudily semínka k aktivitě. A z jádra začala pod kamenným povrchem klíčit vegetace. První magnólie si prodrala cestu na povrch skrz kamení. A začala dýchat a růst ke slunci. Další magnólie ji následovaly. Po celém kráteru se rozrostl magnóliový háj. Z ptačí perspektivy se kráter zbarvil do barev vanilkového nebe. Rozpraskaný povrch propustil na venek z nitra podzemní vodu, která malými pramínky zavlažovala celé údolí a háj mohl kvést. Chtěl bych být součástí počátku.

 

Moudrost, která v sobě střeží absolutní poznání se šíří prostorem ve tvaru neviditelné mlhoviny a čeká na dobrodruha, který ji obětím pohltí do svého nitra a rozšíří absolutno do celého vesmíru jediným šeptnutím.

Je třeba vyvarovat se při vesmírném putování za absolutnem černé magické kuličce, která tvoří střed vesmíru a udržuje v chodu koloběh dějin a jistotu ubíhajícího času blížícího se k zániku všeho, co stvořil Bůh. Magnetická koule musí nehybně setrvat ve své středové poloze, jinak otevřou se brány pekelné dříve, než je dáno.

 

Jaké by bylo tvoje přání, kdyby podařilo se ti zvítězit nad hmotou?

 

6.9.2017
Jak jsem žila z přírody

Jednoho rána jsem takhle otevřela lednici a v ní bylo úplně vymeteno. Ve spížce byla jen marmeláda a zbytek hořčice. Pečivo už bylo dobré jenom tak na krmení hospodářských zvířat. V krabičce od cigaret zbývala poslední jedna. Podívala jsem se do své peněženky a zjistila, že je také prázdná. Na účet nemělo cenu se ani dívat. Kalendář ukazoval datum týdne před výplatou a nebylo nikoho, koho bych mohla požádat o menší finanční výpomoc. Nebylo mi z tohoto zjištění nijak veselo. Zauvažovala jsem a řekla jsem si, že se z toho nebudu hroutit. Bylo září. Měla jsem volný den, a tak jsem se vypravila do lesa. Oblékla jsem si zálesáckou bundu a pohorky, sbalila zavírací nůž a samozřejmě proutěný košík na houby. Příroda se o mě postará. Budu žít z jejích darů.

V Kobylisích jsem sedla na autobus k Čimickému háji a těšila se představou voňavé houbové omáčky. Můj kamarád les se na mě už z dálky smál. Přivítalo mě cvrlikání ptáků a travnatá pěšinka lemovaná střapatým kapradím, vedoucí k březovému háji a já už se dívala po křemenáčích. Cestička se klikatila hlouběji a hlouběji do lesa a já neztrácejíc svou naději hledala a pátrala po houbách, až jsem si z toho hledání mohla oči vykoukat.

Z mého několikahodinového „houbaření“ však nekápla ani prašivka. Konejšila jsem se myšlenkou, co všechno pěkného jsem v lese viděla, jak jsem se krásně prošla a udělala něco pro své zdraví. V žaludku mi ale stále kručelo a nenapadalo mě žádné řešení tohoto mého problému. Bezradně jsem opouštěla svého lesního chlebodárce, a v tom najednou na jeho okraji vidím ohniště, a kolem něj hromadu prázdných láhví od piva. Rozhlížím se kolem sebe, ale nevidím žádné majitele tohoto pokladu! Dojdu k tomu plácku a začnu lahváče skládat do košíku. 1, 2, 3, 4, 5 … počítám … 27, 28, … 36, 42, … 50! A vedle této vratné nadílky ještě ponožky s Homerem Simpsonem. Padesát vratných láhví krát tři koruny, to máme sto padesát korun! To je ale úlovek! A ponožky beru taky. Doma je vyperu.

Žaludek neúprosně kručí a mozek se dožaduje své pravidelné dávky nikotinu. Mažu na nejbližší autobusovou zastávku a jedu k supermarketu. Stroji na vratné lahve ani nevadí, že jsou tak trochu zablácené a vyplivává na mě lísteček, který se pro mě v tomto okamžiku stává stravenkou. Házím do košíku bochník chleba, několik paštik, oplatky a čínské polévky. Na pokladně mi prodavačka ještě poděkuje a popřeje mi pěkný den. Před obchoďákem se zakusuji do chleba s paštikou, zajídám to tatrankou a do toho tahám z cigarety.

Mému tělu už je mnohem, mnohem lépe.


Děkuji Ti lese, kamaráde! J


Zkušebna Vršovické hřbitovy (próza, Kulturni p_rnograf) • Ekologická pohádka "MĚSTO" (próza, Kalimeee)
    

19.7.2017
Ekologická pohádka "MĚSTO"

Bylo jednou jedno veliké město. Nebylo jen veliké, bylo přímo obrovské!

V tom městě žili lidé, kteří neustále spěchali do práce a z práce. Takových uspěchaných lidí bylo v tomhle městě spousty, ale každý z nich žil v podstatě osaměle. Mezi sebou se ti lidé vlastně vůbec neznali. Každý tam měl jenom pár svých známých, a ti si mezi sebou v tom spěchu pořád telefonovali a mailovali, protože měli tolik práce, že neměli čas se spolu setkávat.

Za tu odvedenou práci potom dostávali jednou měsíčně peníze. A ty peníze z velké části zase obratem odevzdávali na různá místa. Největší část těch peněz dali pronajímatelům bytů. Potom odevzdali peníze, které si půjčili, pak peníze za odběr elektřiny, vody a plynu. Potom další část peněz odevzdali za to, že pořád telefonovali a mailovali s lidmi, se kterými se kvůli práci nestihli vidět, 
a nakonec si malou část těch peněz nechali, aby mohli svým dětem a sobě koupit jídlo, aby měli sílu chodit do práce a vydělávat další peníze. 

Ti lidé většinou nebyli vůbec šťastní a nevěděli, jak šťastnými být.

 

Všechno v tom městě bylo z betonu a železa. V ulicích se tyčily mrakodrapy, na fasádách svítily a blikaly reklamní billboardy, podél cest stály všelijaké fastfoody a benzínové pumpy. Ve švech praskaly přeplněné zahraniční supermarkety a v uličkách bagry bouraly stánky malých prodejců, protože už do nich lidé nakupovat skoro nechodili a nevyplatilo se, aby tam překáželi jiným větším stavbám. Dominantou toho města byly fabriky a továrny s kouřícími komíny, na výrobu jednorázových nekvalitních výrobků pro účely konzumní společnosti. 

Nevyrábělo se v nich ale to podstatné, co lidé pro život potřebovali. Takové nezbytnosti (hlavně jídlo a oblečení) se dovážely až z dalekého východu dlouhatánskými kamiony, které funěly, jak byly nacpané, a pořád a pořád do nich lidé museli tankovat další a další palivo, které buď tahali stejně tak dlouhými potrubími, (většinou taky z východu), nebo ta paliva vyráběli z biomasy, která se získává na poli třeba z řepky, na úkor pěstovaného obilí.
Což je milé děti docela paradox, protože kdyby ti lidé raději na svých polích pěstovali to obilí, tak by nemuseli jezdit tak daleko pro jídlo kamionama.


No a ty ufuněné kamiony ze svých výfuků vypouštěly do ovzduší obrovské množství škodlivých látek. Víte děti, co je to škodlivá látka? To je taková ošklivá, zlá, zelená a zubatá látka, která žije ve vzduchu nebo třeba ve vodě, a jak uvidí, že se k ní blíží nějaký živý tvor, hnedka na něho skočí, vleze mu do nosu, nebo do nohavice a začne tam strašlivě řádit. Štípe ho a kouše a zabydlí se u něj v těle a dělá mu tam neplechu a za žádnou cenu se pak nechce odstěhovat a ten tvor se jí jen tak nezbaví. Ta látka mu pak způsobí alergii nebo nějakou mnohem horší nemoc a toho tvora to už nikdy nepřestane trápit. Taková zlá látka ráda ničí taky přírodu, zamořuje vzduch, tráví vodu a půdu a dostává se lidem do jídla a dětem do kukuřičných lupínků s mlékem a nikdo ani neví, že jí vlastně snědl. Ta látka se v těle nejprve chová tajně, aby si jí nikdo nevšiml, ale čím déle přežije v těle živého tvora, tím větší paseku tam nadělá.

No ale vraťme se k tomu ovzduší. Ti lidé tohle to všechno raději přehlíželi a říkali si, aby jim to ovzduší vydrželo ještě aspoň pár let čisté, a oni ty svoje uspěchané životy nějak v tom městě ve zdraví přežili.

 

Na silnicích a dálnicích jezdili řidiči ve svých vlastních autech po jednom pasažérovi. Na zbylých čtyřech sedadlech aut vozili tlusté štosy papírů, které se vyrábí kácením stromů, a taky brašny se svými notebooky.

Jejich manželky se mezitím vláčely městskou hromadnou dopravou s kočárky a taky s ukřičenými dětmi, a snažili se je odtrhnout od dotykových telefonů a přimět je jít do školy, aby se tam děti mohly o přestávkách mezi sebou předhánět v tom, kdo má chytřejší telefon, bohatší rodiče, značkovější oblečení, nebo kdo nahrál lepší video na internet.
A když potom večer rodiče vyzvedli svoje děti z družin a kroužků, usadili se všichni ve svých bytech u televizí a stolních počítačů, aby si od toho koloběhu všedních dní trochu odpočinuli a dozvěděli se nějaké zajímavé informace. 
Například o tom, kolik se ten den stalo dopravních nehod, nebo co by si měli koupit v supermarketech. No a jejich děti mezitím hrály počítačové hry a užívaly si zabíjení zombie, než šli všichni spát do anti-alergenních přikrývek.
 
Takhle to šlo ve městě léta a roky. Pořád dokola. Mezitím se za městem nakupila hromada odpadků, z obalů od různých výrobků tak veliká, že byla už skoro větší než město samotné. Z té rozkládající se hromady na smetišti vytékaly podzemními vodami do nedaleké řeky
nebezpečné jedy, a téměř otrávily lidem pitnou vodu v jejich domácnostech, protože čističky odpadních vod za městem už takové množství nezvládaly čistit.

Elektrárny nestíhaly pro tak vysokou spotřebu elektřiny a tepla vyrábět energii. Alternativní výrobny nebyly zatím postaveny, a tak mizely veškeré zdroje a nerostné suroviny z přírody. Docházelo uhlí, a taky ropa, tolik nezbytná hlavně pro pohon automobilů.

 

Lidé si jeden čas mysleli, že situaci vyřeší těžbou ropy z daleké Antarktidy, kde jí vzhledem k extrémním přírodním podmínkám, a k obtížnosti v těchto podmínkách ropu těžbou získat, bylo opravdu hodně. Ale to se lidé spletli. Kvůli tomu, že si pro své potřeby začali brát ropu z moře na Antarktidě, narušili tak křehký ekosystém tamního prostředí.
Neodborně provedenými ropnými vrty ropa v rámci tisíců tun unikala do moře a vodu znečistila natolik, že začali vymírat živočišné druhy žijící na Arktickém kontinentu. Potravní řetězec byl narušen, a to není zdaleka všechno. Daleko horší důsledky přineslo lidem právě to znečištěné ovzduší automobilovou dopravou, provozem velkých továren a elektráren na fosilní paliva.


Příroda se na lidi za jejich bezohledné chování natolik rozzlobila, že zařídila, aby se začalo prudce oteplovat. Už nebylo žádné čtvero roční období. Pár let se střídali jen horká léta a tuhé zimy. O pár let později už bylo pořád jenom léto. 
Vám to může připadat senzační, že bylo pořád léto a pořád jen letní prázdniny a žádná škola, ale právě na té Antarktidě to odstartovalo řetězovou reakci. Začaly totiž tát ledovce. Tání ledovců způsobilo zvýšení hladiny všech moří. Voda stoupala a stoupala, až se vylily oceány, moře a řeky, které vedou právě z moří a do moří. A v tom městě nebyl nikdo, kdo by byl dokázal postavit tak vysoké hráze, aby přes ně voda nemohla.

Ale nebudu Vás tolik strašit. Tohle město leželo, jak se říká v "Srdci Evropy“, ve Středozemí. Takže voda lidi z našeho města nespláchla. Pod vodou skončily pouze některé kontinenty. Většinou to ale zatopilo takové světové oblasti, kde za tání ledovců lidé zrovna úplně nemohli. To už je bohužel na tom našem světě taková nespravedlnost.


Jednoho dne, bylo ještě velmi brzy ráno a sluníčko ještě spalo, se město probouzelo do svého obvyklého koloběhu. Tramvaje cinkaly, auta a autobusy na sebe troubily, lidé pospíchali, v rukou drželi ty svoje mobily, krky k nim měli skloněné, jeden jak druhý. Nekoukali se vůbec kolem, vráželi do sebe, a vzájemně si za to mezi sebou nadávali. Strkali se u tramvají, kleli, že lidí a aut je všude moc a času, že mají málo. A najednou nebylo kde zaparkovat. Nebylo kam popojet. Celé město, každá ulice i ulička byla zaplněná stojícími troubícími automobily plnými zlostných lidí.

V tom pouliční lampy zhasly. Pak najednou ubylo čárek signálu na displejích jejich mobilů, no a pak ty čárky zmizely úplně, a nikdo se nemohl nikomu dovolat. Tramvaje se zastavily a ucpaly město ve všech jeho křižovatkách. Nešla taky elektřina. Celé město ztichlo, a potemnělo v ranním šeru. Lidé se divili, co se to děje. Začali vystupovat ze svých vozů a rozhlížet se. Ti, co stáli v koloně aut na mostě, zděšeně zírali na řeku. Jak se na město valí přívalová vlna.

 

(o pár minut později)

 

Promočení lidé se sbírají ze země a staví se na nohy. Navzájem si pomáhají vstát. Dívají se, co se stalo. Nevypadá to na velké škody, ale je to docela spoušť. Budou muset spojit síly, aby dali zase všechno do pořádku. Naštěstí žádné ztráty na životech, ani rozbořené domy. Jen zatopené sklepy a všichni na kost promočení, sem tam nějaká ta odřenina. Pomalu se rozednělo. Lidé vzhlédli k nebi a uviděli mraky a stromy, kterých bylo sice málo, ale přece jen některé zůstaly. A uviděli sebe. Sebe navzájem. Začali mezi sebou mluvit. Mluvili opatrně a rozpačitě, ale mluvili spolu! Začali se sdružovat a šli hledat místo, kde se všichni domluví, jak to budou dělat dál.

 

A na to už děti musíte přijít sami. 

 

    

 

 

13.7.2017
Zkušebna Vršovické hřbitovy

Dostal jsem dar za výpomoc s vystěhováním ateliéru od mladé, zvláštně milé umělkyně. Cítil jsem z ní, že z tohoto místa musí utéct pryč. Nechat ho za sebou!

Zbavovala se všeho: nábytku, sebe, a toho obrazu… Na laminátovou desku stolu ztvárnila tvora, kterého potkala během putování galaxií s minimalistickým prožitkem plynutí času, jež umožní během pár hodin trvání zeleného čaje, najít ve vesmíru odpověď.

Nalezla ho. Pohlédla axolotlovi do tajuplně magických očí a uhranuta pocítila psychický útok, kterému podlehla. Ovládl její mysl.

Axolotl s ďábelským úšklebkem se na zádech pohupuje na vodní hladině. Vystrkuje blahobytně bříško a švihá nevinně ocasem. Usrkává kávu z šálku a ladně drží v pravé ruce podšálek správně pod oblým hrnkem. „Toho obrazu se chceš taky zbavit?“ Skvěle zamaskovala svoji touhu vysvobodit se ze zajetí ještěrčího démona: „Jestli se ti líbí, vem si ho. Jinak skončí na smeťáku.“ Zaradoval jsem se: „Jestli má takové vyhlídky, rád si ho vemu a ozdobím s ním naší novou zkušebnu. Před měsícem jsme se nastěhovali.“ Čapnul jsem ho do podpaží a radostně šel trofej ukázat klukům do zkušebny.

Zkušebna byla tmavá, stísňující místnost bez oken se zdmi pokrytými odhlučňovací grafitově šedou molitanovou pouští sériově unifikovaných pyramidek. Rozprostírala se všude kolem nás a nad námi slabě nechala světlo z žárovky proniknout do místnosti, aby nám ukázalo, jak skládat hudbu. Ještěra jsme vystavili na piedestal vzpřímený ze třech na sobě vystavených tranzistorových, kytarových beden. Šklebil se na nás, své poddané z vršku.

V jeho tajuplném úšklebku jsem nalezl inspiraci a s lehkostí motýla jsem pocity vyjádřil někdy hrou na housle a jindy jsem v předklonu na zemi v pozici „Aláh“ s nastaveným zadkem, předloktím zapřený o zem, zapisoval do notesu radosti a obavy. Petr v jazz rockovém stylu s bluesovou melancholií vypouštěl duši. Co nestihl zachytit prsty na kytaře, vyléval ze sebe potem tekoucím po celém těle. Mark se zádumčivě pohupoval rytmicky a nevtíravě a hutnil prostor basovou linkou. Vždy hrál jistě a správně do lišících se rytmů Mildy, Peti a Phila. Bobovo kytarový hell si podmanil vše živé. Rozřezával jsem hudební plochy dřevěným prutem se silou žně stáda mongolských koní. Hráli jsme do půlnoci nebožtíkům na hřbitově rozkládající nepochopitelno a s nadšením odešli v náruč blaženého spánku. Tak jako vždy. Nevědomky, že je to naposled.

Druhý den pracoval pošťák odpoledne přesčas, aby nám postupně rozkryl hrůzy, které napáchal požár v naší nové zkušeně. Fénix poplival jiskrami zeměplochu pyramidového města visící nad zkušebnou na obrácené straně stísněného prostoru, kde mikroegypťané odpoledne spí. Nestihli se vzbudit a uhasit město v plamenech. Popel celé populace se vysypal jak sníh padající z lávového nebe a pokryl nástroje a aparaturu. Rozžhavené město se rozteklo a déšť krup zalil náš svět a rozleptal hudbu.

Axolotl se střetu civilizací šklebil, nepřestal usrkávat kávu a pozoroval apokalyptický výjev do konce. Našli jsme ho, šklebícího se na nás od té doby jinak. Už jen basa a housle mohly podat svědectví o konci světa.


1.11.2016
Jak se Blázni CZ rozhodli, že si seženou producenta

Jednou takhle seděli všichni Blázni na Paliárce a padala na ně deprese. Měli pocit, že nemají takový úspěch, jaký by mohli mít. Vystupovali v malých, zakouřených klubech a na obskurních festivalech, kde často nedostali ani cesťák, ani na pivo.

            Dlouho se radili, jak z toho ven a nakonec dospěli k závěru, že potřebují kvalitního producenta, který je seznámí s těmi správnými lidmi a dostane je na ta správná místa.

            „Ale kde někoho takového najít?", ptala se Heda, zatímco si balila svou stodvacátou cigaretu.

            „A kde na něj vezmeme?", přisadila si Andie.

            „Jo, co my mu můžeme nabídnout?", zamyslela se Terka.

            „Leda tak naše duše.", povzdechl si Filip.

            Najednou se země zatřásla, všechna světla zhasla a odněkud z hlubin země se ozval nelidský chechot. Lidé křičeli, Jaruška srdceryvně vyla, sklo se tříštilo. Potom se světla zase rozsvítila. Heda si klekla a sbírala ze země rozsypaný tabák, Gábina přiběhla s hadrem utřít rozlitá piva.

            „To jsem nevěděla, že to metro D už začali stavět.", podivila se Verča.

            V tom mumraji nikdo nevěnoval pozornost muži v červeném kabátě, který se zničehonic v oblaku kouře objevil u baru. Vydal se rovnou ke stolu Bláznů, vytáhl ze záňadří vizitku a s úlisným úsměvem ji podal Fankymu.

            „Když dovolíte, zaslechl jsem, že potřebujete producenta. Někoho, kdo vás takzvaně „udělá". Náhodou jdu kolem a tak mě napadlo nabídnout vám spolupráci. Prostě občas dostanu takový spontánní nápad někomu nezištně pomoci. Přivedl jsem k úspěchu již celou řadu jednotlivců i skupin. Základem dobré spolupráce však je naprostá důvěra a poslušnost. Musíte udělat, co vám řeknu a že to s vámi myslím dobře - mám koneckonců své dlouholeté zkušenosti."

            „Věříme vám", vydechl Fanky.

            „Výborně, navrhuji tedy takovýto postup. Napřed mi každý předvede, co umí a já vymyslím, jak to ještě vylepšit. Tak kdo půjde první?"

            Blázni se rozhodli, že to vezmou podle abecedy, takže první šla Andie. Procítěně přečetla báseň opěvující narození jejího vytouženého syna. Producent uznale pokýval hlavou.

            „To bylo moc pěkné, takové hřejivé, od srdíčka. Maminy z toho budou naměkko. Hele, co kdybyste si při vystoupení vzala na jeviště i to mimino a během recitace ho kojila? A nemáte tu ještě někdo nějaký mimino? Vy, výborně? Co je to? Holčička? No skvěle! Náhodou mám totiž kontakt na výrobce luxusního dětského oblečení. Je to inspirované hiphopovou módou, samá kůže, zlato, třpytky, znáte to. Kolekci pro chlapečky s názvem „Little Pimp" navrhl Kanye West, kolekce pro holčičky se jmenuje „Little Slut" a navrhla jí Kim Kardashian."

            Terka chtěla něco říct, ale producent jí mávnutím ruky umlčel a pokračoval dál.

            „Samozřejmě, to ty děti budou muset mít oblečené na každém vystoupení, o tom není žádná diskuse! Kdybyste jim oblékly něco jiného, tak by za to byly dost vysoké pokuty!"

            Další šla na improvizované jeviště Blanča.

            „Je to vtipné", konstatoval producent, „ale co to máte proboha na sobě?"

            „To jsem vyfárala z popelnice na sídlišti Řepy, dobrý, co?", zazubila se Blanča.

            Producent si dal hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl.

            „Bude se raději tvářit, že jsem to neslyšel. Tady máte kontakt na stylistku, hned zítra se k ní objednáte. Je velmi schopná, oblékala finalisty Superstar. Další!"

            Třetím vystupujícím byl Fanky. Chvíli mu trvalo, než si naladil kytaru a producent mezitím se zaujetím zkoumal rysy jeho tváře. Když se Fanky chystal začít zpívat, vypálil na něj producent otázku: „Nejste vy náhodou vnuk Zdeňka Svěráka?"

            Fanky překvapeně přikývl.

            „No to je skvělé, proč tuto informaci nepoužijete při propagaci vaší skupiny? Tohle musíme uvést na všech plakátech, známé jméno prodává! Neznáte náhodou nějaké pikantní rodinné historky?"

            „Nezlobte se", zavrtěl Fanky hlavou.

            „Nevadí, tak něco o Smoljakovi? Děda vám o něm určitě vyprávěl, ne? O něm se toho povídalo spousta, byl to kanec! Ne? Nevadí, tak si něco vymyslíme. Zatím zahrajte něco od dua Svěrák/ Uhlíř."

            „Ale já si píšu svoje vlastní, autorské věci."

            „To je hezké, ale lidé lépe reagují na staré a prověřené fláky."

            Fanky nakonec zahrál svou verzi reggae a nemastně neslaně se tvářící producent ho poslal si sednout.

            Další byl na řadě Filip, který přečetl povídku o mužích, vystupujících na Vánoce coby Tři králové, kteří si dlouhou chvíli krátí przněním hospodářských zvířat. Producent se chechtal, až se za břicho popadal.

            „Vy jste dobrej, fakt dobrej! Akorát ten váš plnovous, to už je trochu moc. Zkraťte si to na hipsterskou bradku. A zajít občas do posilovny by vám taky neuškodilo."

            Jako pátá přišla na řadu Heda a zazpívala Punkerku, neboli píseň o ní samé a o všech průserech, které kdy měla. Její hlas jako zvon rozvibroval celou Paliárku. Okouzlený producent tleskal, až mu zčervenaly dlaně.

            „Vy jste úžasná, vtipná, provokativní, ano, vy na jeviště patříte! Ovšem až poté, co shodíte nějakých dvacet, třicet kilo. Potom vás zapíšeme do kurzů tance k Benu Cristovaovi a uděláme z vás zpěvačku, jak má být."

            Po Hedě následoval její muž. Přečetl parodii na autogenní trénink a vysloužil si pochvalu, zároveň s radou, aby pravidelně navštěvoval posilovnu, solárium a kadeřníka.

            Když Honza začal přednášet o dadaismu, producent mu zprvu nevěnoval pozornost. Nepoznal totiž, že vystoupení už začalo. Když mu to došlo, rázně Honzu přerušil.

            „Člověče, tady nejste ve škole. Lidé se chtějí bavit, ne se nechat poučovat. Navíc, já vám vůbec nerozumím, jaký dadaismus, vždyť ten byl před sto lety, koho to dneska zajímá?"

            Honza svěsil hlavu a posadil se, po zbytek večera už nepromluvil a kouřil jednu za druhou.

            Turda se pustil do přednášky o Ciceronovi, instantní moudrosti a pareidolii - naší schopnosti nalézat významy i tam, kde nejsou. Ani to se producentovi nelíbilo.

            „Jak jsem říkal tady kolegovi, lidé se chtějí bavit, když budou chtít, aby jim někdo něco naléval do hlav, přihlásí se na večerní školu! A taky, diváci zásadně nemají rádi, když jim někdo dává najevo, o kolik je chytřejší a vzdělanější, než oni. To koneckonců vidíme i na výběru naší politické reprezentace."

            Poslední přišla na řadu Verča s povídkou o veselých mumiích, které každoročně na Dušičky ožívají a pořádají mejdan.

            „Vtipná povídka, ale ty vaše sykavky jsou strašné. Tady kolegyně", řekla a ukázal na Andie, „sice trochu ráčkuje, ale dá se to poslouchat, na rozdíl od vás. Ten váš hlas je vůbec nepříjemný. Netrpěla jste v dětství na angíny? A brali vám krční mandle? No tak vidíte, to máte z toho. S tím bohužel nemůžete nic dělat. Na druhou stranu," zamyslel se producent s očima upřenýma do Verčina překypujícího dekoltu, „by bylo škoda vás nevyužít. Víte co? Oblečeme vás do bikin, dáme vám andělský křídla a vysoké latexové kozačky na podpatku a budete dělat uvaděčku!

            No, bude to těžká práce, ale já už s vámi něco udělám. Myslím ale, že byste potřebovali novou krev. Náhodou znám skvělou taneční skupinu, takové mlaďoši, mají nápady a spoustu energie, ti tomu dodají šťávu!"

            Vtom na Paliárku vtrhli Adam a Rogo. Oba za sebou měli divoký mejdan na farmě u Standy Pence a vypadali podle toho - bláto na botách, slámu ve vlasech, hlínu za nehty a šířili kolem sebe nezaměnitelný kozí odér. Hned začali hlasitě halekat a zpívat.

            „Ticho!", zařval producent, „Tady se nedá pracovat! Mladíci, jak to, že jdete tak pozdě? Uvědomujete si, že slet začal v 19:00? A kolik je teď? 20:30! Vy si tady z toho děláte úplný holubník, takhle by to dál nešlo! Od příště bude za každý pozdní příchod 500 Kč pokuta. Sednout!"

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

            Od té doby se z pondělních blázních sletů zcela vytratil duch nevázané radosti a hravosti. Přesně v 19:00 začal koloběh zkoušení, pilování a peskování. U některých nevedla návštěva posilovny a solária ke kýženým výsledkům a byli nahrazeni mladými, vysportovanými, ambiciózními studenty konzervatoře. Ti na jevišti četli, zatímco praví autoři zůstávali v pozadí.

            Někteří měli problém s docházkou a po zaplacení několika pokut zjistili, že už nemají ani na pivo. Přestali tedy docházet úplně.

            Ti, kdo zůstali, se postupně na pondělky přestali těšit.

            Producent splnil své slovo a dostal je na festivaly, do televize a do reklam. Blázni si ale kladli otázku, jestli tohle je to, o co jim na začátku šlo.

            Nakonec zůstal z původní sestavy jen Fanky, který své zábavné číslo uváděl historkou o tom, jak Ladislav Smoljak v Západním Berlíně jednou omylem vešel do gay baru.


Domov (próza, Rogo)
    

31.10.2016
Domov

Na kopci uprostřed bezlidnaté krajiny seděl malý chlapec, rozhlížel se po okolí a chvílemi hrál na dřevěnou flétnu, kterou si sám vyřezal. Jakmile mě spatřil, mě po světě kráčejícího tuláka, ustal ve své hře a hlasem větrným ke mně promluvil.

- Vezmi mě s sebou, jsem tu již dlouhé věky a budu tu muset být i nadále, pokud mě někdo, snad světa znalý, odtud neodvede.-

Přistoupil jsem tedy k němu a podal mu svou ruku. Chlapec ji pevně stiskl, vstal a vydal se krajem společně se mnou. V tu chvíli ovšem nabralo okolí chmurného charakteru a přihnala se mocná bouře. Déšť zaplavoval vše zničujícími proudy vody, blesky zapalovaly stromy a vichr je vyvracel z kořenů. Chlapec se mě silně držel a my dál pokračovali vstříc veškerému nečasu ve směru nejbližší vesnice. Vesnici jsme ovšem nalezli v troskách a docela vylidněnou.

- Čeká snad lepší svět za dalším vrchem?-

proběhla mi hlavou otázka a v tu samou chvíli na mě chlapec pohlédl.

- Neboj se tuláku, když vydržíš a půjdeme dál, potkáme velkou horu a před ní mou matku, která nám vrátí slunce.-

Chlapcova slova mi opět dodala odvahu i sílu a vydali jsme se tedy společně dál skrze nehostinnou krajinu. A skutečně jsme, již na kost promoklí, dorazili k veliké skále, před níž stála žena, jež zářila obdivuhodným klidem.

- Věděla jsem, že přijdete, děkuji ti poutníče za záchranu mého syna, čekám na něho již právě sto let.-

Chlapec se mě pustil a běžel do obětí své matky. V tu chvíli naposledy zahřmělo, déšť rázem ustal, mraky se rozeběhly v neznámé směry a slunce opět rozzářilo nádherný den. Žena mi pokynula, abych přistoupil blíž a políbila mě na čelo.

- Když půjdeš dál směrem, kterým jsi i před tím šel, mineš hluboký les a otevře se ti zelené údolí pokryté kopretinami. Na konci toho údolí je tůňka a u té tůňky potkáš mou dceru, jak pere prádlo. Přistup k ní, ničeho se neboj a polib ji zpříma na rty. Pospěš, již na tebe čeká celé věky.-

Poslechl jsem tu ženu a vydal se za jasným cílem. Opravdu jsem po pár hodinách minul les, nalezl louku i tůňku a u ní nádhernou mladou dívku, jak pere prádlo. Beze slov jsem k ní přistoupil a pln odhodlání jí políbil na rty.

A rty se rozechvěly a celý svět se rozechvěl. Já náhle pocítil, že nemusím jít dál, že kdekoliv, kde bude ona dívka, najdu domov a lásku, kvůli které jsem se vlastně celé roky toulal.


17.9.2016

Tobiášův vrch


Děkovnej dopis doktorovi Jankovi Rytířovi (próza, Dobromila Kořínková)
    

19.7.2016
Děkovnej dopis doktorovi Jankovi Rytířovi

                                                       19. apríla 1896, Rakousko Uhersko

Váženej pane doktor,

píšem Vám todleto psaní, páč bysme Vám za našu celú rodinu chceli z celýho srdíčka poděkovat. Dočkali jsme se velikýho lickýho štěstí kůli tomu Vašemu moudrýmu nabádání, kerý ste na vobyčejnej papír napsál.

Dal jste nám dar spokojenýho prostýho života a dlouhověkosti. Nu považte!

Naše prabába se dožila přenádhernejch stopěti roků. Na mou duši Vám to tady poudám. Vono na tom bude mít veliký zásluhy taky Pámbíček, ale pane doktor, mezi náma, Ten by byl bez toho Vašeho kurýrování na ty její neduhy ouplně krátkej. Vod tej doby, co ste to naší bábě poradil, dočista celá vomládla.

Já sem jenom vobyčejná stará ženská, ale vim svý. A měl by to vědět každej poctivej člověk, co si jako nehraje na něco co nejni.

 

Lidičky zlatý! Prďte a říhejte!

 

Pěkně vynšuju.

 

                                                           Dobromila Kořínková 76 let, Dolní Lhota 


MED (próza, Kalimeee) • BRAMBORÁKY (próza, Kalimeee) • O PSOVI (próza, Kalimeee)
    

7.6.2016
O PSOVI

Držím se jednou rukou korby jedoucího náklaďáku, v druhé ruce nůžky.

Adrenalin stoupá! Snažím se za jízdy přestřihnout pásku, kterou je k boku auta za nožičku přivázaný zubožený pes.

Po několika neúspěšných pokusech se mi to konečně daří. Beru psa do náruče, čekám, až v zatáčce auto přibrzdí. V objetí seskakujeme do strouhy.

Jsme trochu potlučení a odření, ale hlavně, že nás psychopatický řidič nezahlédl.

Vedu psa k nám domů. Je to chudák, litujeme ho oba s přítelem.

Srst má úplně zcuckovatělou, je hubený a vypadá dost smutně a zmateně.

Drbu ho za ušima a zjišťuju při tom, že tam má nabalené bláto a navíc je příšerně zablešený. Ještě to od něj chytne náš pes! Zděsím se představy zablešeného malého bytu.

Nesu psa do sprchy, odstřihuju jednotlivé dredy z jeho srsti, šampónem a následně sprejem likviduju obtížné parazity a nakonec ho důkladně sprchuju.

Najednou mi připadá, že ten zachráněný pes o něco povyrostl. To se mi asi jenom zdá, jak mu usychá srst.

Pes po koupeli vypadá o něco spokojeněji, ale vidím na něm, že je velice hladový.

Misku granulí našeho psa Jožina slupne jak malinu a ještě kouká, co by kde šežral. Našemu psu se zrovna dvakrát nelíbí, že ho připravil o gáblík, ale zřejmě se rozhodl, že ho bude nějak snášet.

Však po týdnu, co psa máme, už je to dál neúnosné. Pořád jenom žere a roste. Roste a žere. Chodíme domů z práce úplně vyšťavení, když do čtvrtého poschodí oba nosíme den co den na zádech patnáctikilový pytel psích granulí.

A jemu to stačí čím dál míň. Už je tak veliký, že se skoro nevejde do naší maličké garsonky.

Jednoho dne, když se vracíme z práce domů, přítel s heknutím postaví na zem těžký pytel žrádla, a já se jdu přivítat se psy, doma je jenom maxipes.

V pelíšku našeho Jožina nacházím jen uslintaný obojek.

„Jožine! To monstrum ho sežralo!“ křičím se slzami v očích.

 

Dívá se na nás a z očí mu kouká hlad ...

7.6.2016
BRAMBORÁKY

Byl mrazivý večer a venku už dlouhé hodiny silně sněžilo. Tahleta zima si letos opravdu servítky nebrala a předváděla se v celé svojí parádě. O to hůř pro nás. Nevyšli jsme s penězi a ještě ke všemu nám odpojili elektřinu kvůli nedoplatkům.

Za svitu svíček jsme doma nastrouhali brambory, které nám ještě zbyly, prolisovali česnek, okořenili to a nakonec jsme do směsi nasypali hladkou mouku. Sbalila jsem pánvičku, olej a naběračku, a společně s přítelem jsme se vydali dolů na Bertramku k tramvajím.

Vybrali jsme si starou devítku, typu Tatra T3, která v Praze jezdí již od roku 1960, a která ještě nepodlehla modernímu pokroku. Nastoupila jsem s taškou do druhého vagónu tramvaje a Jóža zatím hlídal venku.

„Čistej vzduch, můžeš!“ pokynul na mě gestem.

Hlavně, aby mě neviděl řidič, nebo nedej bože policajti.

Červená sedačka ob jednu střídala šedou, a mezi každými dvěma sedačkami byly umístěny plechové Petry na dřevo, ze kterých komíny odváděly kouř stropem ven.

Proroštovala jsem kamna a přiložila do nich několik polínek z hromádky pod sedačkou. Po chvíli jsem vytáhla tašku a zkontrolovala, zda se nikdo nedívá. Takhle večer se mnou tramvají jelo jenom pár „divnolidí z MHD“. Unavená paní s těžkými nákupními taškami, brýlatý podivín s jednou o hodně kratší nohou obutou v koženém „kopytě“ a nějaký ušmudlaný bezdomovec s přerostlými špinavými nehty hřející si promrzlé dlaně nad kamny.

Rychle jsem sběračkou nabírala bramborákovou směs a rovnoměrně ji rozprostírala po rozpálené pánvi s olejem. Když jsem na Klamovce měla jednu stranu opečenou, obrátila jsem ho a v Motole už byl první bramborák hotový. Takhle jsem jezdila tam a zpátky po trase Anděl – Řepy, usmažené bramboráky balila do ubrousků a Jóžin hlídal.Tentokrát nás naštěstí nechytili.

 

7.6.2016
MED

Jdu na návštěvu ke své kamarádce Aničce. Stěžuju si na nedostatek peněz a dostavující se hlad. Zve mě k sobě dovnitř a s omluvou mi sděluje, že má jen chleba, med a zázvor.

„To vůbec nevadí Aní, i tak moc děkuju“ říkám, a rozkrajuju velkou kostku sladce zapáchajícího, avšak zároveň lákavě vonícího medu. Uvnitř ale spatřuju malé červy, jako bývají v třešních.

„Mám to vyhodit? Je to červivé.“ říkám kamarádce.

„Fuj! Vyhoď to. Já skočím do krámu něco nakoupit.“ říká Anička a odchází z bytu.

Vyhazuju jídlo do koše. Najednou zaslechnu bušení na balkónové dveře. Otevírám jejímu malému synkovi Vojtíkovi, který říká, že jde právě ze školky. Dost se divím, proč přišel domů balkónem, a ještě další věci mi tady rozhodně nesedí.

„Jak bylo ve školce Vojtíšku?“ ptám se.

„Jó, dobrý teto“ odsekává mi.

„Co jsi měl k svačince? Nemáš hladík?“ nenechávám se odbýt.

„Měl jsem takovou zvláštní svačinku“ odpovídá najednou se zájmem a podivným úsměvem. V očích se mu zaleskne cosi tajemného.

„Jakou zvláštní svačinku?“ ptám se nechápavě.

„No přece chleba s medem“ řekne opět drze.

Vojtík se chová velice divně, jako by to ani nebyl on.  Je hlučný a nepřirozeně rychle se pohybuje po bytě. Všimnu si, že má místo prstíčků malá chapadélka.

Běžím to říct kamarádovi Fífovi, který je tam na návštěvě se mnou. Sedí v křesle a já vidím, že něco jí. Je to chleba s medem, to co právě žvýká!

„Proboha nejez to Fí!“ vykřiknu.

Najednou se nad jeho postavou vymrští několikametrový lepivý jazyk připomínající ten lidský, patřící ještě několikanásobně větší čtvrtohorní vážce, co vylétla z obří slizké tlustostěnné květiny, která vyrostla z červivého medu v odpadkovém koši. Jazyk Fífu sroluje do ruličky a během vteřiny ho celého polyká. Po mém téměř stopadesátikilovém kamarádovi zůstanou na podlaze ležet jenom pantofle.

„To je můj kámoš!“ chlubí se malý Vojtík a ukazuje chapadélkem na svého nového mimozemského kamaráda.

 


Únik, část 5. (próza, Mlyje)
    

7.5.2016  (upr. 9.5.2016)
Únik, část 5.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.   *  Únik, část 6.   *  Únik, část 7.

Velkoměsto je vlastně jako džungle, napadlo Fizzyho, když se několik bloků od svého již bývalého bytu pokoušel popadnout dech. Bylo mu jasné, že musí zmizet. A to rychle a důkladně. Nestači se jen skrýt v davu jako v lese mezi stromy. Telefon skončil na několik částí v několika koších. Pak ho napadlo obrátit si sáčko naruby – pestrobarevná podšívka s kostkovým vzorem působila sice dost okatě, ale v jihoamerické megapoli se takováto výstřednost snadno ztratí.

"Ještě pár hlubokých nádechů a můžu vyrazit dál." Pomyslel si, a udělal první kroky do neznáma, do nového života na útěku. Nedošel daleko. Zastavila jej pronikavá bolest v koleni, která se dostavovala vždy při změně počasí nebo při silném nervovém vypětí. Úraz z dětství, na který by si, nebýt následků, ani nevzpomněl. Zaklekl a začal si bolavé koleno masírovat, to zpravidla pomohlo. Pomohlo to i teď. Navíc si Fizzy všiml, že pod lavičkou leží plstěný klobouk se širokou krempou. Nasadil si ho na hlavu a nejistým krokem se vydal do pryč, kamkoliv, hlavně co nejdál od bytu a od pronásledovatelů.

 

Možností kam se schovat bylo snad milion, možná víc. Čím víc možností, tím hůř si člověk nakonec vybere. Fizzy nastoupil do autobusu s jedinou myšlenkou – co nejdál odsud. Dveře se zavřely, terminál pípl na znamení, že naskenoval Effervescentovu kartu s předplacenou jízdenkou a že je tudíž všechno v pořádku. Fizzymu se z vlastní hlouposti zatmělo před očima. Musel se přidržet madla aby neupadl, hlubokým dýcháním zkoušel uklidnit rozbouřený žaludek a do kolene se vrátila ostrá bolest. Na následující zastávku doslova vypadl, dveře se zavřely a autobus i s Fizzyho peněženkou pokračoval v okružní jízdě městem. Začalo pršet. Pronikavé zahoukání vlaku vrátilo Effervescenta do reality. "To můžu stihnout," pomyslel si, "vlak musí do zatáčky zpomalit a při jeho délce by mi skutečně mohl... Dost přemýšlení!" Rozeběhl se a bez větších problémů se vyhoupl na předposlední vagon nákladního vlaku směřujícího do srdce pralesa a pak ještě dál až k pobřeží Atlantiku. Pod plachtou bylo vcelku útulno, hlavně proto, že se zde úkrývalo několik zbrusunových automobilů. Fizzy si jedno vybral, sklopil sedadlo spolujezdce a usnul snad ještě hlubším spánkem než ve svém relaxačním ušáku.


Valentýnská (próza, Veronika)
    

13.3.2016
Valentýnská

„Bejby, každej mi tě závidí", říká mi pořád moje láska. A já mu to doopravdy věřím. Nechci, aby to vypadalo, že se chlubím, ale jen se na mě podívejte. Nevypadám snad dobře? Po dvou dětech mám pořád pěknou figuru, pevný zadek, plná prsa a štíhlé nohy. Mojí největší chloubou jsou ale vlasy. Nemůžu si dovolit žádné značkové kosmetické výrobky, tak se o ně starám postaru: vajíčko s medem, zabalit na dvě hodiny do ručníku, a řekněte, že snad ještě nevypadají líp než vlasy všech těch hvězdiček, co mají osobního kadeřníka?

Jeden zákazník jejího manžela dokonce prohlásil: „Vaše žena vypadá jako Rita Hayworthová!" Její manžel na to odvětil, že jeho žena je přece mnohem hezčí.

Není to jenom to, jak vypadám, proč mě prý mojí lásce pořád někdo závidí. Je to i tím, jak vedu naší domácnost. Jeho plat není kdovíco, ale přesto máme nejhezčí dům v ulici, a když jdeme v neděli do kostela, jsme nejlépe oblečení ze všech. Čím to je? Inu, umím šetřit. Každý centimetr naší zahrádky zabírá zelenina. Žádné okrasné květiny, co nemají žádný užitek. Dokonce i v truhlících na oknech rostou bylinky do polévky. Pod střechou na dvoře máme králíkárnu. Při vaření se musí zužitkovat všechno, včetně vnitřností, kůží a slupek. Oblečení vyspravuju tolikrát, dokud se úplně nerozpadne. Moje prababička mě naučila spravovat látku drobnými stehy, tak, že na první pohled není poznat, jak moc je oblečení obnošené. No a abych nám přilepšila, po večerech ještě peru a žehlím prádlo pro ženské z města.

Dalo by se říct, že se za celý den vůbec nezastaví. Ale když viděla svůj útulný domeček, spokojeného manžela, najedené a čistě oblečené děti, v duchu si spokojeně říkala, že to stojí za to. A když ještě pohledem přelétla nějaký ten drobný luxus, který si mohli dovolit: rádio, automatickou pračku a ždímačku, mixér; když si s úlevou uvědomila, že na rozdíl od rodin svých kamarádek nemá její rodina žádné dluhy, zahřálo jí  to u srdce tak, že se tomu nic nevyrovná.

Kromě naší lásky. Můj manžel je do mě pořád zamilovaný, jako když nám bylo dvacet. Proto dnes pospíchám domů. Po dlouhé době totiž můžeme prožít Valentýna jen ve dvou. Tchýně si vzala na starost naše děti a my budeme v našem domečku až do zítřejšího odpoledne úplně sami! Naše děti jsou bezva, ale večer nám kolikrát chodí do ložnice, to je pořád samé „Mami, ona mi bere plyšáka" nebo „Mami, on se počůral". Ráno nám taky s oblibou lezou do postele. Ten mladší navíc začíná mít nějaké majetnické sklony, když mě    manžel chce políbit, Pavlík nás od sebe začne odstrkovat a vykřikovat: „Fuj, fuj, fuj!" Není moc snadné udržet v sobě vášeň s těmi dvěma všudybýlky poblíž.

Dnešní večer to ale mělo být jiné. Doufala, že na chvíli přestane být matkou a bude z ní zase milenka.

 

Když vešla do domu, zjistila podle bot na rohožce, že její muž už je doma. Rozhodla se ho překvapit, potichu se zula a opatrně našlapujíc vešla do kuchyně. Čekala, že ho najde v jeho oblíbeném ušáku, ale nebyl tam. Že už by na ní čekal v ložnici? Ani tam není. Najednou uslyšela z dětského pokoje ránu a zaklení. Co to tam dělá? Snad se teď nerozhodl spravit tu palandu? Teď, když mají výjimečně chvilku sami pro sebe!

Našla ho klečet na zemi pod oknem, vedle něj byla o zeď opřená prkna z podlahy. Nebyla tam přibitá, jen položená, stačilo je vypáčit. V dutině v podlaze ležela piksla od kakaa, pod víkem ale našel jen zažloutlé fotografie a upomínkové předměty po některém z předchozích nájemníků.

„Lásko, co to děláš?"Snažila se, aby to znělo bezstarostně.

„Bejby, ty už jsi doma?" Nemělo smysl nic předstírat. „Bejby, kde jsou vlastně ty naše peníze? Zajímalo mě... kolik jich máme našetřeno."

Což o to, měl nejspíš právo vědět, kolik mají peněz, ale její matka vždycky říkala: „Chlap má peníze vydělávat a ženská utrácet.", a její babička zase: „Pustit chlapa k penězům je jako dát nemluvněti do rukou sirky!"

„Proč to chceš vědět?"

„Tak sakra, vydělal jsem je, ne?"

„Jsou na školné pro děti."

„Jsou malý, kdo ví, co z nich ještě bude. Kde jsou ty peníze, bejby?"

Vzpomněla si, co slyšela povídat o Monice. Jak jí manžel přinutil dát mu všechny jejich úspory, všechno prohrál v automatu a potom se zbláznil. Když nemocniční zřízenci odváděli do sanitky, pořád vykřikoval: „Byl v tom systém, ta bedna nechávala vyhrávat podle systému, já jsem ho odpozoroval, ale oni ho museli přes noc nějak změnit! Měli jsme být milionáři!"

Potom jí hlavou probleskla vzpomínka z dětství: jak na pískovišti postavila ohromný hrad z písku, načež přišel chlapeček odvedle a se zuřivým řevem jí ho rozšlapal. „To víš, je to kluk", pokrčila rameny jeho matka. „Nebreč, sakra, ženská musí něco vydržet!", okřikla jí babička. Muži a jejich vášeň pro ničení...

„Tak kde jsou ty prachy, vypadl ti snad jazyk?"

„Jsou v bezpečí."

„V bance?"

„Jsem snad blázen? Kdo dneska ještě věří bankám?"

„Takže jsou někde tady? Kde? Kde? Hele, buď mi to řekneš, nebo tady všechno rozštípu na cimprcampr, dokud je nenajdu! Začneme třeba tady!" Popadl kladivo a praštil s ním do stěny, sádrokarton se prolomil a za dětského pokoje bylo najednou vidět až do ložnice. Vykřikla, ale nepromluvila. Začal kladivem mlátit do zdi ještě víc, a okno do ložnice se rozšiřovalo, úlomky a bílý prach létaly všude kolem. Potom začal do zdi kopat a na místě decentního okénka se už objevily solidní dveře. Když viděl, co způsobil, chytil se za hlavu a svezl se vzlykajíc podél stěny na zem.

„Co je tohle za život? Tohle jsem chtěl? Celý den dělám práci, co mě nebaví. Za mizerný peníze. Doma si odtrhuju jídlo od huby, chodím v pořád dokola záplatované košili, na zábavě jsme nebyli, ani nepamatuju, ani toho blbýho psa jsem si nemohl koupit! Celé dětství jsem chtěl psa a když mám vlastní domácnost, tak ho zase nesmím mít? Co je tohle za život? Pořád dělám něco úplně jinýho, než bych chtěl! Nemůžu si ani koupit, co bych chtěl!"

„Pes je starost navíc, úplně zbytečná! Víš, kolik toho sežere! Nemůžeš ho krmit zbytky od večeře, potřebuje maso! A do toho veterinář, cvičák..."

„Ty mi nedovolíš žádnou radost! Tolik ses změnila! Připomínáš mi tvojí matku."

„Ne! To ne! Já nejsem jako ona! Já tě chápu, ale snaž se to brát racionálně. Musíme šetřit!"

„Takže si nikdy nepořídíme ani neuděláme nic, co bychom doopravdy chtěli?"

Její smutek vystřídal vztek. „Ty si myslíš, že jsi jediný, kdo má problémy? Že já snad žiju život, jaký jsem chtěla? Že jsem jako malá snila o tom, že budu hospodyňka v dělnické čtvrti? Já jsem chtěla být zpěvačka!"

Učitel hudební výchovy jí poskytoval zadarmo lekce zpěvu, říkal, že až z ní bude slavná pěvkyně, tak mu to vrátí. Říkal, že na takový talent ještě nenarazil. Dokonce jí nahrál a desku poslal na konzervatoř. Napsali, že by jí vzali i bez přijímacích zkoušek. Ale doma o tom nechtěli ani slyšet. Že by ji pustili samotnou do velkoměsta, semeniště zločinu, kde se denně vraždí a studentky si přivydělávají prostitucí? Pořád o tom někde píšou, a dávají o tom filmy v kinech! Babička, hlava rodiny, prohlásila, že „Stejně jsou všechny zpěvačky kurvy!" A bylo vymalováno. Nastoupila jako švadlena do textilky, ve volném čase zpívala v ochotnickém spolku. A tam potkala Jeho. Zamilovala se, vzali se a zanedlouho přišly děti. Pořád ve skrytu duše doufala, že bude zpívat, ale nebyl na to čas. Musela se starat, pracovat. Každou volnou chvíli se snažila naplnit nějakou užitečnou činností. Snad, jednou, až děti povyrostou... Nedávnou na procházce s dětmi potkala svého učitele hudby. Řekla mu, že nelituje toho, že se z ní nestala slavná zpěvačka. Má dvě krásné děti, a to jí naplňuje víc, než nějaká nejistá kariéra v showbusinessu. Snad jí to věřil.

„Já to přece vím, bejby. Bylas úžasná. Mohla jsi mít u nohou celý svět! Já jsem ti všechno pokazil."

„Co jsi pokazil, prosím tě? Máme dvě nádherné děti. Co si člověk může přát víc? Chtěli jsme je, hlavně ty."

„Já vím. Byla v tom taková ta naděje, že děti splní ty naše nesplněné sny. Že se jim povede to, v čem my jsme selhali."

I on měl kdysi ambice. V jejich divadelním souboru hrál hlavní role. Jednoho dne poslal svou fotografii do jednoho filmového studia. Pozvali ho na casting. Jak jen se těšil, že zazáří, že jim to všem nandá. Zavedli ho na chodbu, plnou mladých mužů podobného vzhledu. Dostal pořadové číslo 55. Nepočkal, až na něj přijde řada. Když viděl všechny ty ambiciózní mladíky, z nichž někteří měli i herecké školy, vzdal to. Ne, nelituji toho, říkal si od té doby každý den, pořád dokola.

„A taky," řekl polohlasem, „starej slíbil sto táců tomu, kdo mu udělá první vnouče. Mohlo mě napadnout, že ten starej ožrala žádné peníze nemá. Když jsem za ním po křtinách zašel, vysmál se mi do očí a řekl: Ty jsi takový jelito, to svět neviděl!"

A pokračoval, mluvil spíš sám k sobě než k ní: „Pavlík je celý po něm. Fakt, podívám se na něj a vidim fotra. Vypadnul jsem z domova v patnácti, abych s ním nemusel žít pod jednou střechou, a teď ho mám doma zas, v menším vydání. A Katka, to je celá tvoje matka. Pamatuješ, jak nám nabízela, abychom bydleli u ní? Radši jsem narychlo sehnal tuhle boudu, abych s ní nemusel dýchat stejný vzduch. A pak se narodí Katka, a já pozoruji, jak se čím dál tím víc podobá svojí babičce, jak ty roztomilé miminkovské rysy mizí místo nich se objevuje obličej mojí tchýně: to nakrčené obočí, ten permanentně nasranej výraz, pusa, která se nikdy neusměje, koutky jí směřujou pořád dolů.

Když se narodili, měl jsem takovou radost, víš, vítal jsem je, jako kamarády, co přijeli na návštěvu, aby nás potěšili. Teď se na ně podívám a říkám si: Co tu ti lidi dělají? Kde se vzali? Jak dlouho tu ještě s náma budou?"

Bezmocně pokrčil rameny. „Já ani nevím, co jsem myslel, že udělám, až ty peníze najdu. Myslel jsem, že by se třeba dalo ještě něco zachránit, že ještě nejsme tak starý, ještě si můžeme svoje sny splnit."

„Jak?"

„Odjet do Hollywoodu. Obejít pár castingů. Začít třeba v komparsu a pak se vypracovat. Ty bys mohla nahrát pár písniček a počkat, až si tě všimne nějaký producent. A po večerech zpívat v baru. V Hollywoodu žijí jen lidi od kumštu, určitě si tě někdo všimne."

„A co naše děti?"

„Můžou zůstat u tvojí matky. Stejně se nudí, co tvůj táta umřel."

„Budou na nás naštvaný. Že jsme je opustili."

„Na začátku asi jo. Ale, jestli se nám to povede, bejby, jestli z nás budou hvězdy, budou na nás pyšný. Nevydrží se na nás dlouho zlobit. Uvidí nás na plakátech, na obalech desek, na stříbrným plátně. Budeme pro ně jako bozi. Všechno nám odpustí. A tvoje matka taky. Budeme jí s sebou brát na večírky, koupíme jí kožich. Která matka by nebyla hrdá na to, že má slavné dítě?"

„Počkej, počkej, neměli bychom se unáhlit. Počkej, až děti povyrostou, třeba se ještě nějaká šance naskytne, až..."

„Kdy? Kdy, když ne teď? Pořád něco odkládáme, až tohle, až tamto! Já už nechci čekat, bejby, nemůžu. Podívej se na moje ruce! No jen se na ně podívej! Měl jsem jemné ruce, pamatuješ? Ručičky jako panenka. A teď! Mozoly nejsou to nejhorší, ale vidíš, co s nimi dělá motorový olej? Jde to umýt čím dál hůř, zažírá se mi do kůže. Copak můžu hrát romantického milovníka s černýma prackama?"

Co mu měla odpovědět? Že s jeho plánem souhlasí a jít balit? Naposledy se podívat na svůj domov, vášnivě se políbit a vydat se vstříc dobrodružství s vědomím, že se alespoň pokusili splnit svoje sny?

Nebo mu vynadat, omlátit mu vyrvaná prkna o hlavu a donutit ho zadělat tu díru ve zdi? Mezitím si v kuchyni vypít meltu a těšit se, až se vrátí děti a život se vrátí do starých kolejí?

Svářily se v ní dvě poloviny její osobnosti: ta, která věděla, co chce ; a ta, která věděla, co musí. Kéž by existoval nějaký kompromis, který by uspokojil obě.

 

 


Podle snu - Mrakodrap (próza, Veronika) • Vrba (próza, Nesmyslon) • 90. léta - imprese (próza, Veronika)
    

14.2.2016
90. léta - imprese

90. léta - imprese

 

Sál zapadlé vesnické hospody byl naplněný tak, jako snad nikdy. U stolů pro čtyři se tísnilo šest a více lidí, poposedávali, šoupali židlemi; zkrátka snažili se vydobýt si pro sebe trochu toho pohodlí. K nervózní náladě přispělo i to, že ačkoliv jim v letáku byly slíbeny „staročeské hody", zatím nedostali vůbec nic k jídlu. Sálem se neslo komandování, fňukání i stížnosti.

            „Slíbili nám, že navštívíme zoologickou. A přitom jsme jí viděli jenom zvenku. Že prý není čas. Aby taky jo, když ta cesta trvala přes tři hodiny. A přitom to není daleko, po dálnici je to od nás slabá půlhodina. Kudy to ten řidič jezdil, to mi hlava nebere!"

            Zatímco si účastníci zájezdu navzájem stěžovali, vystoupali na malé pódium ozdobené krepovým papírem tři usměvaví muži ve fialových sakách s vycpanými rameny. Ve stejnou chvíli vytlačila z kuchyně malá pihovatá servírka velký barel na kolečkách a jednotlivým hostům nalévala do sklenic naběračkou vlažný čaj.

            Nejmenší z mužů přistoupil k mikrofonu a do hlučícího davu zvolal: „Vážení přátelé, dámy a pánové! Všechny vás tady srdečně vítáme! Omluvte prosím tu trochu nepohodlí - pan hostinský s námi tak brzy nepočítal, ale jsem si jistý, že za chvíli stihne dát všechno do pořádku. Zatím se napijte - určitě máte po té dlouhé cestě žízeň!"

            Lidé začali z plastových kelímků bez valného nadšení usrkávat tekutinu neurčité barvy, muž u mikrofonu je mezitím uklidňoval: „V kuchyni už všechno připravují, můžete se těšit na klobásky, jitrničky, ovárek s křenem, to si dáte, dědo, už se oblizujete, co? A taky budou chlupatý knedlíčky, bramboráčky, pan hostinský narazí soudeček a dáme si pěkně vychlazený, napěněný, to se tady všichni pomějeme! Jak nám tu spolu bude dobře! A teď, když dovolíte, dám slovo tady Čendovi, který se právě vrátil - to neuhodnete - až z Ameriky, kde několik let žil!"

            Davem proběhlo obdivné zašumění a drobný muž předal mikrofon svému nejstaršímu kolegovi. Ten si odkašlal a poté hlubokým, melodickým hlasem spustil: „ Dámy a pánové, mám z vás radost! Už jsem ani nedoufal, že se tady něco změní, že tady z toho srabu někdy vylezeme a že ty rudochy vyženeme od válu a najednou BUM - Gusta, Milouš, Vasil a ti další exoti už si balej fidlátka! Jste úžasný, že jste to dokázali. Jste neuvěřitelní. A na to se napijeme."

            V ten moment vešla do sálu opět pihovatá servírka, tentokrát ve společnosti vytáhlého kolegy. Oba na rukou nebezpečně balancovali obří podnosy s vysokými sklenicemi plnými průzračné tekutiny.

            „Napijte se s námi, všichni, i vy paní! Jen se klidně napijte - domů vás přece odvezeme. My se také napijeme!" Trojice mužů si na pódiu nalila z láhve bez etikety a pozvedla sklenice směrem k publiku.

            „Na revoluci, přátelé! Na svobodu! A na budoucnost!" Všichni do sebe na povel obrátili sklenice a muž u mikrofonu zavelel: „Jeden přípitek je málo, napijeme se ještě jednou!" Personál obíhal stoly s velkou lahví slivovice a doléval postupně všem hostům.

            „Napijeme se ještě jednou! I vy paní, nestyďte se! Přeci nám nebudete trhat partu, když je nám tu spolu tak dobře!" Připíjelo se ostošest, až se nad sedícími lidmi začal vznášet nezaměnitelný alkoholový opar. Muži na jevišti se na sebe spokojeně usmáli.

            „A teď vám, přátelé, něco prozradíme. My pro vás máme překvapení. Nejen, že jsme vás dneska vzali na výlet na ten krásný zámeček, a potom do zahrady na tu výstavu růží, no a potom sem, do téhle překrásné hospůdky, kde už za chvilku dostanete zadarmo všechny ty dobroty, co už jsme vám jmenovali: jitrničky, jelítka, chlupaté knedlíčky a tak dál. My pro vás máme ještě něco. Něco, co vám změní život, něco úžasného a revolučního."

            K mikrofonu přistoupil obtloustlý muž s vysokým, pronikavým hlasem. Rozhlédl se po davu pod ním a začal: „Taky vás těch čtyřicet let štvalo, jak v obchodech nic není, na všechno se musí stát fronty; jak si musíte pěstovat vlastní ovoce, šít vlastní šaty? Pořád samé shánění, doprošování se, uplácení a na všechno pořadníky, pořadníky, pořadníky! Brát si dovolenou, abyste mohli dva dny kempovat před Diamantem, abyste se pak dozvěděli, že ty japonský televize stejně nepřivezli?"

            Muž u mikrofonu udělal dramatickou pauzu. Dav souhlasně pobrukoval a přikyvoval. Tohle všichni dobře znali.

            „Nebo byty. Pokoutně si je vyměňovat, lézt do zadku úředníkům a pak dostat byt na sídlišti bez silnic a bez chodníků, v desátým patře, kde ještě půl roku nefungoval výtah!

            A teď zavřete oči. No fakt, zavřete oči a představujte si: jdete do samoobsluhy. Regály doslova přetékají zbožím: čerstvé tropické ovoce, francouzské jogurty, německá čokoláda, irská whisky! Když někdo něco z regálu vezme a dá si to do košíku, okamžitě to zboží doplní, takže regál se nikdy nevyprázdní! No řekněte, není tohle ráj? Ale pozor, pokračujeme dál! Na pultech leží metráky masa. Prodavačka se na vás usmívá. Neschovává před vámi zboží pod pult, ale nabízí vám ho. Nabízí vám víc jídla, než vůbec dokážete sníst.

            Nebo jiný příklad: rozhodnete se, že si koupíte televizi. Jen tak, z fleku se rozhodnete, že chcete televizi! Půjdete do elektra, a tam se nebudete muset vedoucího doprošovat a strkat mu bankovky do kapsy, aby vám pak stejně nabídnul nějaký šmejd z Jugoslávie, kterému neustále skáče obraz! Ne! Půjdete tam a na pultech tam bude deset, dvacet značek televizí, americké, japonské, korejské! A ty si budete moct hned koupit a odnést domů!"

            Lidé poslušně seděli se zavřenýma očima. Někteří, zmožení alkoholem, usnuli. Zbylí se zasněně usmívali. V této toužebné atmosféře se mikrofonu opět chopil mrňavý kolega a než stačili zbylí dva muži zaprotestovat, vypálil do mikrofonu jako kulomet: „A víte, proč v obchodech nic není? Protože hospodářství je centrálně řízené, nepružné, absolutně nedokáže sledovat naší poptávky. Továrny a obchody musí být v soukromých rukou, aby se to zlepšilo! Všechno musíme rozprodat a zprivatizovat! I školy, nemocnice, domovy důchodců, lékárny, doly, vodovody, elektrárny, prostě všechno! VŠECHNO! Teprve až bude hospodářství řídit volná ruka trhu, bude všechno jak má!"

            Prcek teatrálně rozhodil rukama, načež mu jeho starší kolega vyrval mikrofon z ruky a zpražil ho vyčítavým pohledem. Tlustý muž si ťukal na čelo a z pohybů jeho rtů se dalo vyčíst, že říká: „Moc brzo, ty vole. Ještě ne!"

            Z davu povstal pán ve flanelové košili. Změřil si tři fialová saka pohledem a pronesl: „A komupak chcete všechny ty továrny prodat? Kdo tady z nás má tolik peněz, kromě veksláků?"

            „Zahraničním investorům, pane."

            „Ale jaký to bude mít dopad na nás, zaměstnance? Nesníží nám platy? Nevyhází nás?"

            „Pane, prosím vás, u těch si vyděláte takových peněz, to jste si v životě nevydělal!"

            „A kdo mi to zaručí?"

            Muži na jevišti na sebe pobaveně pohlédli a nejmenší se zasmál: „Co byste chtěl zaručovat, vždyť to je snad jasné, ne? Jé, podívejte, už se nese předkrm! Tenhle luxusní salámek jsme pro vás nechali přivézt až z Itálie, okoštujte všichni, ať si naladíte chuťové buňky, něž nám z kuchyně přinesou ten ovárek! Mám od pana kuchaře zprávu, že bude obzvlášť libový! Že už ho cítíte až sem?"

            Ale nic cítit nebylo, kromě palčivého aroma salámu Vysočina a kremžské hořčice. Mikrofonu se zase chopil prcek, ve snaze si to u kolegů trochu vyžehlit.

            „ No a co ty naše hnusná sídliště, že už se na ně nemůžete ani podívat? Panelové krabice, jedna jako druhá, malé byty, tenké stěny, přes které slyšíte sousedy. Až to tady vezmeme do rukou my, to budete koukat! Třeba tamto velké pole, přes které jsme projížděli - tak místo zelí tam budou stát baráky! Každý si bude moct koupit vlastní dům, a bude si ho moct třeba natřít narůžovo, ozdobit fontánou nebo balustrádou."

            Neodbytná flanelová košile se v první řadě opět postavila. „Máte pravdu, že naše byty nejsou nic extra. Ale pamatujte, že jsme je dostali zadarmo! Například já - nastoupil jsem do podniku a za rok jsme dostali byt. Jak dlouho bych musel šetřit na ten váš růžový domeček s balustrádou?"

            „Pane, kdybyste mi laskavě neskákal do řeči, hned bych se k tomu dostal. Chtěl jsem si to nechat až na konec, jako zlatý hřeb, ale když to pán už nakousnul: vězte, že to nejlepší na našem systému je: „když něco chcete, nemusíte čekat, až na to budete mít! Domy, auta, pohovky, dovolený u moře - to všechno můžete mít hned! A splácet to budete až pak, postupně."

            „A když mě vyhodí z práce, tak ten dům budu splácet z čeho?"

            „Pane, vy jste takový ten rejpal, co? Vy musíte pořád být středem pozornosti, že jo?"

            „Zato vám se nějak nechce do diskuse. Vždyť tohle všechno by se mělo pořádně probrat a prodiskutovat."

            „Prodiskutovat! Pane, my nejsme jako oni. To byly samé kecy, projevy, kecy, projevy... My nekecáme, my makáme! A nesnášíme takovéhle rejpaly. Kdo nejde s námi, jde proti nám!"

            „To oni říkávali taky..."

            Pánové ve fialových sakách zrudli. Pán ve flanelové košili hrdě mrknul na dámu s pudlí trvalou po své pravici. Potom se otočil do davu a zvolal: „Podívejte se na ně! Bavit se s námi nechtějí! Chtějí jen, abychom je poslouchali - to už jsme tu přece měli. Jen se na ty grandy podívejte, naslibovali nám jitrnici, jakou svět neviděl a zatím jsme dostali akorát veku s Vysočinou. Já se s vámi klidně vsadím, že se v kuchyni nic nepřipravuje. Teď hned se tam půjdeme podívat a uvidíte, že tam nenajdeme žádné maso, žádné pivo, nic!"

            Lidé se začali zvedat ze židlí, dokud je nezastavil vytáhlý číšník. „Tak to teda ne, do kuchyně mi žádné davy courat nebudou, to bych měl opletačky s hygienou! Tam může jenom personál s potravinářským průkazem. Tady pána tam pustím, protože mu chci ukázat, že v kuchyni je všechno, jak má být. Spoléhám na vás, že mě za to nikam nenahlásíte, to by nám to tu taky mohli zavřít."

            Lidé si zase posedali a pán ve flanelové košili odešel s vytáhlým číšníkem kamsi dozadu. Prcek zamával směrem ke dveřím, odkud zase vyběhla pihovatá servírka s další várkou tvrdého alkoholu.

            Atmosféra se trochu uvolnila. Muži na jevišti se předháněli v líčení skvělé budoucnosti, která přítomné čeká, až jim dají svou důvěru. Popisovali jim silnice plné krásných silných aut, bazény u každého domu; jak lidé budou moci kdykoli jít k milým, kultivovaným lékařům i když nebudou nemocní, jen budou mít pocit, že by potřebovali větší prsa nebo menší nos. Vypočítávali, za jak dlouho doženeme v životní úrovni západní země, a předháněli se v optimistických odhadech. „Dohnat, předehnat!", burácelo sálem. Tahle hláška se prostě lidem dostala pod kůži.

  Jen paní s pudlí trvalou byla nervózní. Pán ve flanelové košili se podezřele dlouho nevracel.

5.2.2016
Vrba

Už zase nevím, na čem jsem. Je to počátek schizofrenie, nebo prozření? Je mezi tím nějaký rozdíl? A je to vlastně důležité? A co to vlastně znamená: "důležité"?


Tak jsem přemítala v koruně staré vrby, až jí došla trpělivost a raději se vzdala jedné ze svých větví a shodila ji i se mnou do rybníka. "To ti teda pěkně děkuju!" obořila jsem se na ni. "To bys taky měla, ale nejsem chamtivá ani domýšlivá a tak to po tobě nežádám. Jen bych byla ráda, kdybys byla ochotna se zamyslit nad mou motivací. Třeba tě napadne i něco rozumného, ne jako to máslo s popelem, ve kterém ses blemcala před chvílí. A ještě bych tě chtěla poprosit," dodala po krátké odmlce, "abys příště, až zase jednou neodoláš tomu máslopopelení, zvolila nějaké neutrální místo, kde tím nikomu neublížíš. Ostatní nemůžou za tvoje myšlenky, to si pamatuj, tak je za ně netrestej. Vinna jsi vždycky jen ty sama." Vrba skončila svou řeč lehkým zašuměním listoví a, zjevně unavena, zavřela oči.

Proč jsem si jen nikdy nevšimla jejích očí? Snad to bylo jejich nenápadným zbarvením, snad tím, že bylo každé jinak vysoko... Nebo jen tím, že jsem vždycky hledala spíš uši. Tolik nesmyslů nám o vrbách navykládali! I když, pomyslela jsem si cestou od rybníka, je fakt, že naslouchat teda umí. 

 

červenec 2015

3.2.2016
Podle snu - Mrakodrap

Mrakodrap

Povídka podle snu

 

Ani nevím, jak jsem se ocitla v téhle děsivé chudinské čtvrti amerického velkoměsta, takové, jakou znám z televizních kriminálních seriálů. S tím, jak se stmívá, se na špinavé ulici, plné agresivních frustrovaných lidí cítím čím dál méně bezpečně. Bude lepší obstarat si nějaký nocleh a ráno se odsud pokusit nějak dostat.

Pod pouliční lampou se nakrucují dvě dívky, od prvního pohledu prostitutky: nevkusné sytě černé paruky ve stylu osmdesátých let, zářivě modré minišaty s výstřihem na zádech, lesklé kozačky na jehlovém podpatku. Po krátkém rozhovoru mi nabídnou přespání na jedné volné posteli ve svém bytě.

Předpokládám, že dívky musí bydlet v jednom z nízkých, zanedbaných činžáků, lemujících hlavní ulici. Místo toho mě ale vedou k neméně zanedbanému, avšak impozantnímu mrakodrapu, který hrozivě ční nad celou čtvrtí.

Byt se nachází v jednom z vyšších pater, proto musíme jet výtahem, na který se stojí dlouhá fronta přes celý vestibul. Dívky ale mají velmi ostré lokty a se mnou v závěsu se jim podaří procpat se až ke dveřím. Ty se vzápětí otevřou - a mě už je jasné, proč se na výtah stála taková fronta. Nejen, že tenhle výtah je na celý mrakodrap jediný, ale ještě navíc slouží jako záchod. Ven právě vychází plešatý tlouštík s novinami pod paží a blaženým úsměvem na tváři. Za ním se z výtahu line příšerný smrad.

To ovšem neodradí dav čekajících, kteří se bezohledně začnou hrnout dovnitř, strkat se a šlapat si na nohy. Jedna z mých dívek mě popadne za ruku a vtáhne dovnitř. Interiér připomíná tradiční dřevěnou kadibudku, včetně dřevěného schodu s kulatým otvorem, který zakrývá rezavá poklice. Vetchý a přetížený výtah se dává do pohybu. Lidé postupně vystupují a kabina se trochu odlehčí, já jsem přesto nervózní a nemůžu se dočkat, až už budeme na místě. Všechno tu vrže a praská, a navíc ten smrad!

Už jsme skoro v cíli, když výtah zastaví. Ve dveřích stojí stará babička v květované zástěře, nohy omotané obvazy, opírá se o francouzské hole. Podává mi v igelitu zabalený balíček a malý pytlíček z květované látky. Prosí mě, abych obě věci předala jejím vnukovi, který shodou okolností bydlí na stejném patře, jako my.

„To víte", vysvětluje, „ já už skoro nemůžu chodit, sotva se dobelhám k tomu výtahu, tak posílám vnoučkovi dárečky po lidech." Udělá to na mě moc hezký dojem. Konečně jsem v téhle čtvrti vyděděnců potkala čistou lidskou bytost, která překypuje láskyplným vztahem k svému bližnímu. A co ta milá babička svému vnoučkovi vlastně posílá? Snad nebude moc nezdvořilé, když se podívám...

Když rozvážu mašli na květovaném pytlíčku, vypadne z něj sáček plný bílého prášku. V igelitovém balíčku se zase po bližším prozkoumání nacházejí injekční stříkačky.

 

Výtah konečně zastavuje na našem patře. Vstupujeme do dlouhé chodby, ve které lidé různě posedávají a polehávají na zemi, opření o zdi a hledí tupě do prázdna. Po obou stranách chodba ústí do kolmých, menších chodbiček. Pode dveřmi jednoho rohového bytu se ven hrne hromada použitých injekčních stříkaček, gázy a dalšího lékařského materiálu. Není pochyb o tom, že právě tady musí bydlet vnuk té milé paní.

28.1.2016
Pohádka o pánovi, kterému vadil sníh

Žil byl jeden pán, a ten šel po Andělu a měl roztažený deštník, když trochu sněžilo.

21.1.2016
Pohádka o paní, která se bála, že uklouzne

Byla jednou jedna paní, a ta šla velmi pomalu po Arbesu a držela se zábradlí.

20.11.2015
Poslední schůzka

"Tak vám přátelé děkuju, že jste všichni dorazili." Eva se automaticky chopila slova a rozhlédla se po čtyřech dalších osobách v místnosti.

Tomáš se ušklíbl rty nalíčenými sytě rudou rtěnkou a nespokojeně se zavrtěl na židli. Bylo vidět, že zejména o oslovení "Přátelé" si myslí své. I on přehlídl další ženy a dívky sedící okolo velkého stolu. Většina z nich v něm vzbuzovala velmi negativní emoce, jen Eva mu byla zcela lhostejná. Co si taky myslet o takové fádní pětatřicátnici. Vlasy barvy-nebarvy na mikádo, střízlivé dioptrické brýle, oblečení z butiku od vietnamců. Při nejlepší vůli si nedokázal vzpomenout, co tahle šedá myš dělá, ale určitě nějakou úřednici, na poště, v bance, no vždyť je to vlastně jedno.

Neměla styl, neměla šmrnc a to jediné ho na lidech zajímalo. To už ho víc dokázala zaujmout ta divná punkerka, Jana, která tvrdošijně vyžadovala, aby o ní mluvili jako o Džejn. Sice jí, stejně jako ostatními, silně opovrhoval, ale aspoň měla svůj styl a za všech okolností i svůj názor. Oboje bylo děsné. Ale lepší děsné, než žádné.

Ani Džejn se netajila tím, že ostatními pohrdá. Ani za nic na světě by nepřiznala, že v tom všem odsudku a pohrdání, které pro ně měla, je ale i jistá míra zvědavosti. Zejména Tomáš ji skrytě fascinoval. Se vší zarytostí svých šestnácti let to nedávala najevo, zásadně ho oslovovala "transko", "buzíku", nebo "debile". To se pak vždycky Eva aspoň trochu naštvala. Sprostá slova byla asi to jediné, co na skupině opravdu nemínila tolerovat.

Džejn se zhoupla na židli a drcla přitom do Aleny, která seděla po její pravé ruce. "Sorry vole." Alena se široce usmála: "To nic, udělej si pohodlí." Alena se pořád na všechny usmívala. Džejn někdy přemýšlela, co asi ta hippie víla fetuje. Určitě minimálně pálí špeky, dost možná pojídá houby. Džejn by se nedivila. Takových hipísáckých slečen už poznala dost. Jsou samá kytka, samý mír a láska, vlastně neškodné. Jo, vzato kolem a kolem, Alena je neškodná. Takže se na ni ušklíbla na půl pusy, což ostatní pochopili jako výraz přátelskosti. Největší, jakého byla Džejn nejspíš schopná.

Eva si založila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Tohle, co ji tady dneska čeká, nebude jednoduché. Zatím vypadají všichni mírně a klidně, ale ze zkušenosti dobře věděla, že to se může během minuty změnit. První velký úspěch ale byl, že přišli všichni. I ta malá dívenka, co se pořád bojí. Eva vlastně nevěděla, jestli se vážně bojí, nebo jen prostě vypadá vystrašeně. 

O téhle holce toho věděla nejméně. V podstatě jen to, jak vypadá. Malá, drobná, ručičky jak hůlky, vykulené oči, dlouhé vlasy spletené do dvou copů. Proč proboha ještě podtrhuje dojem, že je školou povinná?

Dnes tu ale Eva není od toho, aby někoho soudila. Tedy nikdy nikoho nechtěla soudit, ale nemohla si pomoci. Odsudek v ní byl pevně zakořeněný. Mohla se snažit, jak chtěla, nikdy se úplně nezbavila pocitu, že ostatní dost převyšuje. Inteligencí, dosaženým vzděláním, tím, že má stálou práci, vlastní byt. Ne jako Tomáš, žijící v podnájmu u hluché seniorky kdesi na okraji hlavního města a vydělávající si nejstarším řemeslem. Ne jako Džejn, která stálé bydlení vůbec neměla, přespávala po kamarádech a podle vlastních slov se práce štítila. Ne jako Alena, bydlící v centru v prvorepublikovém činžáku, v bytě s pěti dalšími lidmi. Jednou se Eva nechala od Aleny ukecat a šla se k ní do  bytu podívat. Ten chaos, neidentifikovatelný zápach, který nebyl silný, ale za to byl všudypřítomný, to vše jí nahánělo husí kůži. Takhle by ona žít nemohla.

Eva si zamnula ruce: "Asi vás zajímá, proč jsem vás pozvala a proč je tak důležité, že jsme tu všichni." Odpovědí jí byly další úšklebky od Tomáše a Džejn, vřelý úsměv Alenin a zcela nepřítomný pohled té malé. Vlastně by jí docela zajímalo, jak se ta drobná dívka jmenuje, ale dnes to z ní asi nevypáčí a pak už nebude příležitost. Tedy půjde-li to dneska dobře.

"Musím vám říct o jednom svém velkém rozhodnutí. Je to pro mě důležité a potřebuji, abyste to věděli včas." Eva zkontrolovala, že jí vlasy pevně drží za ušima, posunula si brýle na nose o trochu výš a chtěla pokračovat.

Zrovna když se chystala na další hluboký nádech, všimla si, že té drobounké dívce sedící od všech trochu dál se skutálely po tvářích dvě obrovské slzy. Eva se vnitřně nutila ke klidu. Tak trochu tušila, že malá bude bulet, jen nečekala, že hned ze začátku.

"No, no, nebreč." Alena se pokusila toho drobečka vzít za ruku. Ta rukou cukla, až se uhodila o opěradlo židle. Alena znejistěla. Ráda na lidi sahala a bylo jí strašně trapné, když to někdo neakceptoval.

Tomáš protáhl koutky do hraného úsměvu: "Ty si fakt divný mimino. Nechceš jít bulet někam jinam?" Uhladil si černou ofinu. "Já že na takový výlevy fakt nemam náladu."

"Jen ji nech, je hezký, že umí projevit city." Alena se jako už tolikrát snažila tu malou chránit alespoň slovně. To pískle v ní vzbuzovalo mateřské instinkty. Opět se natáhla směrem k plačícímu děvčeti, ta se však jak čertík z krabičky vymrštila ze židle a utekla do rohu místnosti, kde se posadila zády k ostatním na zem, objala si kolena, na ně složila hlavu a jen chvějící se záda dávala tušit, že pláči propadla úplně. 

Eva horečně přemýšlela, co s nastálou situací. Pak se rozhodla, že nejlepší bude si té malé nevšímat a pokračovat. Pokusila se usmát na Alenu, která se na děvčátko v rohu nešťastně dívala přes rameno, nerozhodná, zda zkusit jít za ní, nebo dál věnovat pozornost dění u stolu.

"Hele, než se ten magor uklidní, du na cígo." Džejn se zničeho nic zvedla a v rozedraném batohu, který měla zavěšený za jeden popruh na opěradle židle, začala lovit krabičku levných cigaret.

Tomáš vytáhl krabičku slimek a ucedil: "Jo, kouřová. Ale nebavíte mě, baby. Tak nevim, jestli se vrátim, na tohle představení nemám náladu."

Džejn už byla u dveří a když viděla, že Tomáš je jí v patách, schválně mu dveře před nosem přibouchla. "Krávo." Za Tomášem dveře jen zaduněly.

Eva vstala, protáhla si ruce nad hlavou, zahýbala čelistmi. Pak zůstala stát vedle stolu. Stále si rukama uhlazovala účes, poposunovala brýle na nose sem a tam, mrkala a přemýšlela, co si ti dva venku vykládají. A taky věděla, že pokud se vrátí, tak dřív než za čtvrt hodiny to nebude. Sejít tři patra dolů, vykouřit cigaretu a vyjít tři patra nahoru. Možná by ten čas mohla využít k tomu, aby alespoň Aleně nastínila situaci. "Aleno..?" Alena se na ni usmála. "Eh... dáš si čaj?" Ne, nebylo by správné vynechat ty dva. A vysvětlovat to dvakrát po sobě, to asi nezvládne.

"Jo, čaj bude fajn. Prcku, chceš čaj?" Alena se usmála na stále se třesoucí hubená záda v rohu. Odpovědí bylo jen komíhavé zavrtění copánků. Po něm násladovalo smrknutí. Malá bytost v rohu se opatrně ohlédla přes rameno. Když viděla, že u stolu už sedí jen Alena, opatrně se zvedla a popošla z rohu kousek do prostoru místnosti.

Eva mezitím na improvizované kuchyňské lince připravovala dva hrnky s čajem. Ze záchoda za nenápadnými dveřmi s vybledlým a skoro nečitelným nápisem WC přinesla v rychlovarné konvici vodu, zapojila šňůru od konvice do zástrčky, vybalovala čajové sáčky. 

Neměla žízeň, ani chuť na nejlevnější čaj, ale věděla, že něco musí dělat, nějak zaměstnat ruce. Z hloubky tří pater pod sebou slyšela ostré zaklapnutí vchodových dveří. Zvuk to byl tlumený, přesto stačil k tomu, že malá dívka, do té doby stojící kousek od stolu, vyplašeně popoběhla zpátky do svého rohu a zaujala stejnou pozici, až na to, že tentokrát si rukama zakryla hlavu.

Alena ji soustrastně pozorovala a Eva si pomyslela, že to nebožátko za sebou musí mít něco strašného. I když každý ze skupiny měl jistě pěknou řádku svých problémů, tohle bylo příliš divné.

Za dveřmi zatím bylo slyšet stále se zesilující hlasy kuřáků stoupajících po schodech, Džejnino znechucené: "Fuj. Vrtíš prdelí jak šlapka!" a Tomášovo výsměšné: "Nezáviď. Sere tě, že sem sexy? Že mám kolíků, kolik si zamanu?" a opět Džejnin teď už o poznání vydrážděnější hlas: "Fakt si ubohej! Hnusnej, ubohej buzík!"

Tentokrát dveřmi první vešel Tomáš a přibouchl dveře před nosem Džejn. 

Eva si mezitím hrnek donesla ke stolu, druhý podala Aleně, sedla si zpátky na své místo, zkoumavě se podívala na záda dívky v rohu, pokusila se usmát na Alenu i Tomáše i Džejn a rozhodla se jít přímo k věci. "No, lidi, takže proč jsem vás svolala. Jak jsem už říkala, pro něco jsem se rozhodla. Dneska jsme tu naposledy, protože..." větu však nedořekla, z rohu ji přerušil táhlý, výsoký vzlyk, který přešel do nepříjemného kvílení.

Džejn obrátila oči vsloup, Tomáš předvedl mimoděk téměř totožné gesto. Alena se chytila za hlavu. Kvílení se po chvíli ztišilo do naříkavé pofňukávání. Znělo to skoro jako dokolečka se opakující "ne, ne, ne.", ale té malé v rohu bylo rozumět jen špatně.

"Hele jestli toho nenechá, tak já du." Tomáš se začal zvedat od stolu. Uhladil si krátkou sukni a všimnul si, že o starou dřevěnou židli si na punčochách udělal pořádné oko. "Doprdele." Vztekle se rozhlédl. "Náhradní silonky tu asi žádná z vás popelek nemáte, co?" 

"Prosím tě, Tomáši, sedni si ještě na chvíli." Eva cítila, že ztrácí zbytky odhodlání, ale také věděla, že Tomáš v podstatě jen touží být přemlouván, aby zůstal. Vyladila proto hlas do medové tóniny: "Až skončíme, naproti jsou vietnamci, skočím ti k nim pro silonky a přinesu ti je, jo?"

"No jo. Když je cvakneš. Nějak nemam hotovost." Tomáš se opět usadil ke stolu a z kabelky vytáhl zrcádko a začal si kontrolovat výrazný make-up. Pak si dlouze rovnal vycpanou podprsenku ve výstřihu a když byl konečně spokojený, zvedl pohled k Evě: "Hele a už se vyžvejkni. Fakt nemam celej den."

"No, kunčofti čekaj, co? Celý žhavý, aby tě přefikli." Džejn se ozvala tak řezavým tónem, že odpovědí jí bylo ustrašené zasyknutí z rohu.

"Ty Tome, jako proč to vlastně děláš? Proč se prodáváš?" Alena se snažila, seč mohla, obnovit jakousi rovnováhu. 

"A co je ti do toho, ty květinová huso?" ovšem Tomáš očividně ztratil zbytky trpělivosti. "Stejně mi akorát všechny závidíte, že o mě někdo stojí. O vás by si chlap ani kolo neopřel." 

Nejspíš už i Džejn začínala mít toho všeho dost: "Hele Evo, jestli do minuty neřekneš, cos vlastně chtěla, du do hajzlu a dost si promyslim, jestli ještě přídu."

Eva bezmocně rozhodila rukama: "Dobře, dobře, hlavně klid, jo? Takže... rozhodla jsem se... že končím. Jakože už se nebudeme vídat. Končím se skupinou. Všichni víte, že beze mě se nesejdete. Já... asi jsem vás dřív potřebovala, ale teď to chci zkusit sama. Sama za sebe, chápete? Jako že fakt jenom já. V celým velkým světě." Slova ze sebe chrlila rozčileně, až jí na čele a nad horním rtem vyvstal pot. Nervózně si horní ret promnula. 

Nářek z rohu zesílil. Alena se poprvé přestala usmívat a zůstala na Evu trochu tupě zírat. Džejn se přestala houpat na židli a zcela vykolejena Eviným krátkým proslovem si vrazila ruku do vrabčího hnízda na hlavě. Tomáš upustil na zem kabelku, kterou do té doby svíral na klíně, a po podlaze se začaly kutálet šminky, drobné mince, vypadlo několik kondomů. "Jak to jako myslíš?" Přesto byl Tomáš první, kdo se vzmohl na slovo.

"Co si to dovoluješ?" V Džejniných slovech byla cítit zlost, ale i bolest. "Co si to dovoluješ, ty krávo zasraná? Jak jako žes nás potřebovala a teď nepotřebuješ? Co si o sobě myslíš?" Bolest už jasně měla nad vztekem navrch.

"Hele, Evo, promysli to ještě..." Alena zkoušela na poslední chvíli zachovat neutralitu, ale i v jejích slovech se zračila veliká úzkost. "Víš, možná to není úplně dobrej nápad..." Alena si na prstě otáčela levným prstýnkem s velkou kytkou. "Fakt... zamysli se...ještě trochu."

Eva se bezmocně koukala z jednoho na druhého. "Víte, já si našla novou psychiatričku. Chodím k ní už měsíc. Je to hodně intenzivní. Povídám jí o vás, o nás." Evě se doteď jasný hlas trochu zatáhl emocemi.

"Totiž vyprávěla jsem jí o každém z nás, z vás." "Tak ty nás drbeš s nějakou psychopatkou?" Tomáš se vůbec nesnažil zakrýt vztek. "Co si to sakra, doprdele, jenom dovoluješ?!"

Džejn z kapsy vytáhla krabičku cigaret, jednu vyndala, dala si ji do pusy a začala se prohledávat ve snaze najít zapalovač. Tomáš vylovil maličký zapalovač ze svého vycpaného dekoltu a Džejn připálil. Eva se je ani nesnažila zastavit, jen před Džejn přisunula hrneček od čaje jako improvizovaný popelník.

"Omlouvám se vám. Moc se všem omlouvám, ale musíte z mého života zmizet, jinak to nejde. Táhnete mě ke dnu." 

"Táhneme tě ke dnu..." Alena po ní opakovala slova, jako by ale vůbec nedokázala pochopit jejich význam. "Musíme zmizet?" 

Džejn v rychlosti vyšlukovala cigaretu do půlku, zahodila ji do hrnku a hned si vyndala druhou. Z krabičky potom nabídla Tomášovi, ten si od ní cigaretu vzal a oběma připálil svým zapalovačem. 

"Bude to bolet?" ozvalo se po chvilce napjatého ticha z rohu. Všichni u stolu sebou trhli, zdálo se, že v posledních minutách úplně zapomněli na potichounku vzlykající uzlíček v rohu.

"Bude to bolet?" hlásek z rohu nabýval na síle. "Bude to bolet?!" Všichni čtyři zírali do rohu místnosti. Hubená dívka se ještě vsedě otočila tváří k nim. Ruce zaťaté v pěst měla položené na kolenou a teď už opravdu hodně nahlas zakřičela "Já se tě ptám, jestli to bude bolet?!"

Eva čekala spoustu vyhrocených reakcí, ale zrovna tuto otázku ani ve snu. Nad tím skutečně nepřemýšlela, jestli to její čtyři občasné společníky bude bolet, když budou muset zmizet z jejího života, z jejího vědomí. Kdyby ji to napadlo, zeptala by se samozřejmě své lékařky. Ta jí zatím jen slibovala nekončenou úlevu, až si vyzvedne z lékárny léky a přestane je vídat.

"Já vážně nevím." Eva si položila hlavu do dlaní na stůl. Alena natáhla ruku směrem k ní ve svém dobře známém konejšivém gestu, v půlce pohybu se však zarazila a nedokončila jej. S rukou kousek nad stolem zůstala nehybná jak socha. Džejn a Tomáš téměř ve stejnou chvíli odhodili do hrnku dokouřené cigarety a z Džejniny krabičky na stole vytáhli další dvě. Oba si zapálili o jeden plamínek z Tomášova zapalovače. Tomáš hluboce vtáhl kouř, potřepal hlavou a zavrčel: "Hele a ty si jako fakt myslíš, že to bude takhle jednoduchý? Že nám prostě řekneš sbohem a šáteček a zmizte? Tak to ne kočičko, to si na dost velkym a hnusnym omylu, já nikam nejdu."

Na důkaz vážnosti svých slov se jednou rukou pevně chytil stolu. Pak se stalo něco, čemu by Eva nevěřila nikdy ani za nic. Džejn s černě nalakovanými, teď už značně oprýskanými nehty položila svou ruku na Tomášovu. "Ani já ne. Tak a máš to. Nás se nezbavíš, ty blbko. Blbý co?" a nechutně se zašklebila a druhou rukou výhružně máchala na Evu. Alena se probrala z ustrnutí a ruku, kterou původně chtěla pohladit Evu, položila na Džejninu. Teď už se uprostřed stolu vršily ruce Tomášova, Džejnina a Alenina. Alena se usmála svým běžným úsměvem, jen s příměsí něčeho divokého: "Taky nejdu."

Eva si vzdychla: "Ale, ale, ale... tohle je strašně hezké, ale asi jste to nepochopili. Tohle není o vás, tohle je o nás. Tedy hlavně o mně. Já se rozhodla. Vím to jistě. Musíte pryč."

Pozvedla před sebou ruce jakoby v obranném gestu: "To není, že už bych vás neměla ráda, jen... sebe mám prostě radši."

Najednou koutkem oka zpozorovala za zády všech, kdo seděli u stolu, že v rohu se zvedá malá postava. Dívka s copánky se otočila tváří do místnosti a Eva zalapala po dechu. V té drobné tváři nebylo najednou vůbec nic dětského. Jen hrůza. Odpor. Něco odvěkého, nebezpečného, zvířecího. "Tebe to bude bolet." Malá postava se blížila ke stolu. Když stála za zády Tomáše, Džejn a Aleny, rozpřáhla paže a všechny tři je objala. Drsným hlasem znovu zopakovala: "Tebe to bude bolet."

Eva se zvedla ze židle. Cítila, že se musí zvednout. Ruce stále napřažené před sebou, couvala od stolu pryč. Čtyři hlasy se ozvaly přímo uvnitř její hlavy: "Tebe to bude bolet."

Couvala přes půl místbnosti až ke zdi, ve které bylo okno. Ani si nepamatovala, že by je před začátkem schůzky otevírala. Ale bylo otevřené. Doškobrtala pozpátku k němu. Hlasy stále dokola opakovaly: "Tebe to bude bolet."

Eva vydechla: "Mě už nikdy nic nebude bolet." 

Čtyři osoby u stolu se ošklivě zasmály. Zvolaly sborově: "Šťastnou cestu! Sbohem!"

A Eva narazila zadkem na rám okna, rukama promáchla před sebou ve vzduchu a pozpátku z okna ve třetím patře vypadla.

 

 


Co dělal kouzelný dědeček za mlada (próza, Kolemjdoucí) • Ochočená osina (próza, kolemjdoucí) • Michaelovo taneční studio (próza, Kolemjdoucí)
    

15.10.2015  (upr. 19.10.2015)
Michaelovo taneční studio

 

Už dlouho jsem něměl do čeho píchnout, příležitostné brigádky moc nevynášejí a moje vnitřní motivace upadla k nule. Na životopisy neodpovídají. Měl bych se víc snažit, říká moderní doktrína. Na většinu prací nemám dostatečné vzdělání, a k mytí letadel jsem prý přestudovaný. Ještě jsem nedostal ten správný nápad, říkám si, abych mohl dělat sám na sebe. Protože buzerace od buzerovaných a buzerace od těch, co si myslí, že si na všecko podlstivě vydělali už mě neba. To co mě ovšem napadá vyžaduje vysoké vstupní investice a know how. Obojí mi zjevně chybí.

Jeden starý a zkušený cikán mi poradil, že se dá na pracáku získat do začátku podnikání nějaký skromný základ. Zjistil jsem, že by to dělalo asi 50 000 korun. Pokud přesvědčím komisi o ušlechtilosti svých záměrů. Dumal jsem, dumal, až jsem vydumal, že jediná práce, kterou si můžu dovolit dělat je poradenství – jenže co radit, babo raď. A bába na prcáku sama neví. Komisi jsem nepřesvědčil. K poradcovství to chce tu správnou drzost. A tu já asi nemám. Ovšem nouze naučila Dalibora housti. Tak jsem nad tím vyzrál se ctí. Nechte si svoje peníze, přišel jsem na práci , která vyžaduje nulové náklady. A o drzost se postarám. Založím si taneční studio!

 

To nevadí, že neumím tančit. Kdo napodobí moje kreace, důmyslné kreace?