něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            

Jak jsem žila z přírody (próza, Kalimeee) • Šotek (próza, Kalimeee)

6.9.2017
Šotek

Kamkoli se hnu, cokoli dělám a kamkoli vyrazím je všude se mnou. Je mnou posedlý. Je posedlý tím, když mě může sledovat, jak se vrtím a ošívám. Dává mu to životní sílu. Má zubatý hřebínek, a tím hřebínkem několikrát denně vytrhává po jednom moje vlasy. Moje krásné dlouhé vlasy. Je to šotek a žije u všech dlouhovlasých lidí. Nejradši má takové, kteří svoji hřívu nechávají volně rozpuštěnou. Čeká na okamžik, kdy se někdo obléká, nebo se mu tričko vzadu na zádech vyhrne nahoru. Takový příhodný okamžik je jeho chvíle. Máchne hřebínkem, vytrhne ten nejdelší vlas a přiměje ho, aby se nasoukal člověku přímo mezi půlky. Potom se začne radovat z toho, když může pozorovat, jak to člověka lochtá a nenechá ho to na pokoji.

Nešťastník potom loví vytržený vlas všemi způsoby. Není možné, aby si od této nepříjemnosti kdykoli a beze všeho ulevil. Ruka je krátká, kalhoty jsou těsné, na sobě máte několik vrstev oblečení a stojíte zrovna na přeplněném nástupišti plném lidí, nebo ještě hůř, přednášíte celé posluchárně a všichni se na vás dívají. Je naprosto nepřijatelné svléknout si před zraky lidí kalhoty a spodní prádlo na půl žerdi a zalovit. Pokud se Vám to přece jen v nestřeženém okamžiku podaří, je velice pravděpodobné, že žádný vlas nenajdete. Na dvě minuty vám tohle to lechtání dá dokonce pokoj a vy si s úlevou říkáte, jak je skvělé, že vlas vypadl pryč, ale to jste na velkém omylu. Vlas je tam stále a vy si říkáte, zda se již u vás náhodou nejedná o nějakou formu obsese. Šotek se přinejmenším náramně baví.

Když se vám tato věc stane třeba doma, když stojíte u plotny a obalujete řízky rukama ulepenýma od mouky a vajíčka, je to stejně tak znepokojivé. Zbývá obalit poslední tři řízky. Nemělo by už cenu umývat si ruce pro účely vytažení vlasu a poté se znovu upatlat trojobalem. Zároveň se však představa této doby než činnost dokončíte, může zdát nekonečnou. Nemyslíte na nic jiného, než na to, až si ten obtížný vlas vyndáte. Pokud je zrovna doma váš manžel, manželka, či kdokoli vám velmi blízký, nabízí se možnost požádat tohoto člověka, zda by se vám do kalhot podíval, vlas nalezl a vytáhl, dříve než se z toho zblázníte. Jen zřídkakdy se však taková věc podaří. Partner může takový druh úkolu pro jeho bizarnost odmítat, nebo se k němu naopak stavět příliš radostně, schválně nechtít pomoci a bavit se na váš účet, či zneužít takové situace ve svůj prospěch, kupříkladu k sexuální veselici.

Existují také případy, kdy je partner slabozraký, přestože si pro vykonání úkolu nasadil již druhé brýle. Podezřívá vás z utkvělé představy, nebo dokonce přizve ke hledání vlasu mezi vašimi půlkami zbylé členy rodiny. Dědeček si neodpustí průpovídku o tom, že jste před časem nevrátili jeho lupu na čtení na své místo.

Když pak konečně řízky doobalíte, ze zbytku vajec a strouhanky osmažíte placku pro psa, vysypete do koše přebytečnou mouku, vymyjete talíře a hadrem setřete zapatlanou kuchyňskou linku, můžete si umýt ruce, zalovit ve své zadnici a vítězoslavně prohlásit: „Byl tam! Opravdu jsem ho našla! Vlas, podívejte!“ a máte vyhráno. Pro tentokrát. Avšak nemůžete čekat, že se váš šotek jenom tak lehko odstěhuje. To byste se jedině museli ostříhat. 

6.9.2017
Jak jsem žila z přírody

Jednoho rána jsem takhle otevřela lednici a v ní bylo úplně vymeteno. Ve spížce byla jen marmeláda a zbytek hořčice. Pečivo už bylo dobré jenom tak na krmení hospodářských zvířat. V krabičce od cigaret zbývala poslední jedna. Podívala jsem se do své peněženky a zjistila, že je také prázdná. Na účet nemělo cenu se ani dívat. Kalendář ukazoval datum týdne před výplatou a nebylo nikoho, koho bych mohla požádat o menší finanční výpomoc. Nebylo mi z tohoto zjištění nijak veselo. Zauvažovala jsem a řekla jsem si, že se z toho nebudu hroutit. Bylo září. Měla jsem volný den, a tak jsem se vypravila do lesa. Oblékla jsem si zálesáckou bundu a pohorky, sbalila zavírací nůž a samozřejmě proutěný košík na houby. Příroda se o mě postará. Budu žít z jejích darů.

V Kobylisích jsem sedla na autobus k Čimickému háji a těšila se představou voňavé houbové omáčky. Můj kamarád les se na mě už z dálky smál. Přivítalo mě cvrlikání ptáků a travnatá pěšinka lemovaná střapatým kapradím, vedoucí k březovému háji a já už se dívala po křemenáčích. Cestička se klikatila hlouběji a hlouběji do lesa a já neztrácejíc svou naději hledala a pátrala po houbách, až jsem si z toho hledání mohla oči vykoukat.

Z mého několikahodinového „houbaření“ však nekápla ani prašivka. Konejšila jsem se myšlenkou, co všechno pěkného jsem v lese viděla, jak jsem se krásně prošla a udělala něco pro své zdraví. V žaludku mi ale stále kručelo a nenapadalo mě žádné řešení tohoto mého problému. Bezradně jsem opouštěla svého lesního chlebodárce, a v tom najednou na jeho okraji vidím ohniště, a kolem něj hromadu prázdných láhví od piva. Rozhlížím se kolem sebe, ale nevidím žádné majitele tohoto pokladu! Dojdu k tomu plácku a začnu lahváče skládat do košíku. 1, 2, 3, 4, 5 … počítám … 27, 28, … 36, 42, … 50! A vedle této vratné nadílky ještě ponožky s Homerem Simpsonem. Padesát vratných láhví krát tři koruny, to máme sto padesát korun! To je ale úlovek! A ponožky beru taky. Doma je vyperu.

Žaludek neúprosně kručí a mozek se dožaduje své pravidelné dávky nikotinu. Mažu na nejbližší autobusovou zastávku a jedu k supermarketu. Stroji na vratné lahve ani nevadí, že jsou tak trochu zablácené a vyplivává na mě lísteček, který se pro mě v tomto okamžiku stává stravenkou. Házím do košíku bochník chleba, několik paštik, oplatky a čínské polévky. Na pokladně mi prodavačka ještě poděkuje a popřeje mi pěkný den. Před obchoďákem se zakusuji do chleba s paštikou, zajídám to tatrankou a do toho tahám z cigarety.

Mému tělu už je mnohem, mnohem lépe.


Děkuji Ti lese, kamaráde! J


Pohádka o vesmírném putování (próza, Kulturní p_rnograf)
    

11.8.2017
Pohádka o vesmírném putování

Přemýšlím, kam až mne může má nová posedlost zavést a přitom ze sebe vykuřuji s každým výdechem zkapalněnou část sebe, která společně s výdechem modrého kouře naplňuje okolní prostor blahobytem.

Těžký camelky na hrbu nesou chuť orientu. Do oázy se za nimi sjíždí dobrodruzi z celé planety, aby se pokusili rukama rozlomit vejpůl Damoklův meč, který nad oázou visí ve vzduchoprázdnu a podařilo se jim tímto jedinečným činem prolomit hranice nepoznaných světů. V novém prostoru může udatný rek, který zvítězí nad čarovnou ocelí, oživit svoje představy a uskutečnit svoje nejhlubší přání…

 

V případě úspěchu si přeji, aby mi narostli křídla a mohl jsem odletět na planetu, kde žijí pouštní červi, kteří se krmí zabitými gladiátory. Ti zápasí v aréně o šanci strávit jeden večer s jedinou žijící ženou v jejich galaxii. Krásku vězní červi v okovech a střeží ji v nedobytné písečné baště. Sexu chtivý pomatenci dobrovolně v zástupech čekají na možnost utkat se v aréně pro jednu noc vášně se svůdnou smrtkou, aby při rozbřesku nového dne uspokojeni a s blaženým výrazem odevzdali svůj život katovi. Smrtka si přeje ukončit každodenní koloběh úmrtí bojovníků a jejich následného servírování, který nepřímo způsobuje. Kat však nepodléhá prosbám smrtky ukončit i její život. Červi dostanou svoji snídani. Po snídani červi oddají se siestě, než přijde odpolední gladiátorský zápas. Nepozorován bych proklouzl ke krásce a vykonal bych, oč kráska každého výherce žádá, avšak z důvodu jejich slabosti se jí to nedostává. Položil bych ji na záda a ona by toužebně roztáhla nohy a nechala mě do ní vniknout. Milovala by se se mnou, tak jak nikdy předtím, protože ze mně cítí, že jsem dostatečně silný a připravený ukončit během společného orgazmu její trápení. Poslední, co spatřila, je touha v mých očích udělat vše jinak, vrátit vše na začátek a zabránit červům, aby ji unesli z mé ochranné náruče. Poslední, co jsem spatřil v jejích očích, bylo smíření se s tím, že každý musíme svobodně pokračovat vlastní cestou.

 

Kam mohu plout dál? Nabízí se životodárná hvězda. V jádru slunce Apolón šmíruje Afroditu, když plave nahá v mramorovém bazénu, obklopeném eunuchy, kteří se chichotají její kráse.

 

Blaženě si chrochtají zmutované žáby na bahnité hroudě letící a rotující vesmírem takovou rychlostí, aby dostačovala udržet tekutou oběžnici nahňácanou v difúzní těleso.

 

Bílá manta s rozpětím přesahujícím průřez měsíce žije v symbióze s inkoustově modrým planktonem, který se rozrůstá do tvaru květu rosettské růže. Plankton se živý plakem, který sdružuje organické splodiny, jež vypouští astronaut plující v nekonečno. Na květy z plantonu se usazuje hvězdný prach, který je energií pro nekonečné plutí vesmírem.

 

Chtěl bych přistát na kometě ve chvíli, kdy se vydala na cestu určenou a dělat jí společnost během její vesmírné odysey.

Na vzdáleném konci sousední galaxie vyzařovala malá éterická planetka neodolatelnou přitažlivost. A kometa byla svedena tam, kam měla doplout. Při neodvratitelné srážce s planetkou se kometa rozmetala na hory, skály a kopce. V místě nárazu vznikl kráter, na jehož dně se usadilo srdce komety. Srdce je obaleno jádrem, které obsahuje vyživující látky a životodárná semínka nových rostlin. Srdce dalo přednost vzniku života na této planetce a přestalo si brát živiny z jádra. Srdce se postupně rozpustilo v živinách, které probudily semínka k aktivitě. A z jádra začala pod kamenným povrchem klíčit vegetace. První magnólie si prodrala cestu na povrch skrz kamení. A začala dýchat a růst ke slunci. Další magnólie ji následovaly. Po celém kráteru se rozrostl magnóliový háj. Z ptačí perspektivy se kráter zbarvil do barev vanilkového nebe. Rozpraskaný povrch propustil na venek z nitra podzemní vodu, která malými pramínky zavlažovala celé údolí a háj mohl kvést. Chtěl bych být součástí počátku.

 

Moudrost, která v sobě střeží absolutní poznání se šíří prostorem ve tvaru neviditelné mlhoviny a čeká na dobrodruha, který ji obětím pohltí do svého nitra a rozšíří absolutno do celého vesmíru jediným šeptnutím.

Je třeba vyvarovat se při vesmírném putování za absolutnem černé magické kuličce, která tvoří střed vesmíru a udržuje v chodu koloběh dějin a jistotu ubíhajícího času blížícího se k zániku všeho, co stvořil Bůh. Magnetická koule musí nehybně setrvat ve své středové poloze, jinak otevřou se brány pekelné dříve, než je dáno.

 

Jaké by bylo tvoje přání, kdyby podařilo se ti zvítězit nad hmotou?


Zkušebna Vršovické hřbitovy (próza, Kulturni p_rnograf) • Ekologická pohádka "MĚSTO" (próza, Kalimeee)
    

19.7.2017
Ekologická pohádka "MĚSTO"

Bylo jednou jedno veliké město. Nebylo jen veliké, bylo přímo obrovské!

V tom městě žili lidé, kteří neustále spěchali do práce a z práce. Takových uspěchaných lidí bylo v tomhle městě spousty, ale každý z nich žil v podstatě osaměle. Mezi sebou se ti lidé vlastně vůbec neznali. Každý tam měl jenom pár svých známých, a ti si mezi sebou v tom spěchu pořád telefonovali a mailovali, protože měli tolik práce, že neměli čas se spolu setkávat.

Za tu odvedenou práci potom dostávali jednou měsíčně peníze. A ty peníze z velké části zase obratem odevzdávali na různá místa. Největší část těch peněz dali pronajímatelům bytů. Potom odevzdali peníze, které si půjčili, pak peníze za odběr elektřiny, vody a plynu. Potom další část peněz odevzdali za to, že pořád telefonovali a mailovali s lidmi, se kterými se kvůli práci nestihli vidět, 
a nakonec si malou část těch peněz nechali, aby mohli svým dětem a sobě koupit jídlo, aby měli sílu chodit do práce a vydělávat další peníze. 

Ti lidé většinou nebyli vůbec šťastní a nevěděli, jak šťastnými být.

 

Všechno v tom městě bylo z betonu a železa. V ulicích se tyčily mrakodrapy, na fasádách svítily a blikaly reklamní billboardy, podél cest stály všelijaké fastfoody a benzínové pumpy. Ve švech praskaly přeplněné zahraniční supermarkety a v uličkách bagry bouraly stánky malých prodejců, protože už do nich lidé nakupovat skoro nechodili a nevyplatilo se, aby tam překáželi jiným větším stavbám. Dominantou toho města byly fabriky a továrny s kouřícími komíny, na výrobu jednorázových nekvalitních výrobků pro účely konzumní společnosti. 

Nevyrábělo se v nich ale to podstatné, co lidé pro život potřebovali. Takové nezbytnosti (hlavně jídlo a oblečení) se dovážely až z dalekého východu dlouhatánskými kamiony, které funěly, jak byly nacpané, a pořád a pořád do nich lidé museli tankovat další a další palivo, které buď tahali stejně tak dlouhými potrubími, (většinou taky z východu), nebo ta paliva vyráběli z biomasy, která se získává na poli třeba z řepky, na úkor pěstovaného obilí.
Což je milé děti docela paradox, protože kdyby ti lidé raději na svých polích pěstovali to obilí, tak by nemuseli jezdit tak daleko pro jídlo kamionama.


No a ty ufuněné kamiony ze svých výfuků vypouštěly do ovzduší obrovské množství škodlivých látek. Víte děti, co je to škodlivá látka? To je taková ošklivá, zlá, zelená a zubatá látka, která žije ve vzduchu nebo třeba ve vodě, a jak uvidí, že se k ní blíží nějaký živý tvor, hnedka na něho skočí, vleze mu do nosu, nebo do nohavice a začne tam strašlivě řádit. Štípe ho a kouše a zabydlí se u něj v těle a dělá mu tam neplechu a za žádnou cenu se pak nechce odstěhovat a ten tvor se jí jen tak nezbaví. Ta látka mu pak způsobí alergii nebo nějakou mnohem horší nemoc a toho tvora to už nikdy nepřestane trápit. Taková zlá látka ráda ničí taky přírodu, zamořuje vzduch, tráví vodu a půdu a dostává se lidem do jídla a dětem do kukuřičných lupínků s mlékem a nikdo ani neví, že jí vlastně snědl. Ta látka se v těle nejprve chová tajně, aby si jí nikdo nevšiml, ale čím déle přežije v těle živého tvora, tím větší paseku tam nadělá.

No ale vraťme se k tomu ovzduší. Ti lidé tohle to všechno raději přehlíželi a říkali si, aby jim to ovzduší vydrželo ještě aspoň pár let čisté, a oni ty svoje uspěchané životy nějak v tom městě ve zdraví přežili.

 

Na silnicích a dálnicích jezdili řidiči ve svých vlastních autech po jednom pasažérovi. Na zbylých čtyřech sedadlech aut vozili tlusté štosy papírů, které se vyrábí kácením stromů, a taky brašny se svými notebooky.

Jejich manželky se mezitím vláčely městskou hromadnou dopravou s kočárky a taky s ukřičenými dětmi, a snažili se je odtrhnout od dotykových telefonů a přimět je jít do školy, aby se tam děti mohly o přestávkách mezi sebou předhánět v tom, kdo má chytřejší telefon, bohatší rodiče, značkovější oblečení, nebo kdo nahrál lepší video na internet.
A když potom večer rodiče vyzvedli svoje děti z družin a kroužků, usadili se všichni ve svých bytech u televizí a stolních počítačů, aby si od toho koloběhu všedních dní trochu odpočinuli a dozvěděli se nějaké zajímavé informace. 
Například o tom, kolik se ten den stalo dopravních nehod, nebo co by si měli koupit v supermarketech. No a jejich děti mezitím hrály počítačové hry a užívaly si zabíjení zombie, než šli všichni spát do anti-alergenních přikrývek.
 
Takhle to šlo ve městě léta a roky. Pořád dokola. Mezitím se za městem nakupila hromada odpadků, z obalů od různých výrobků tak veliká, že byla už skoro větší než město samotné. Z té rozkládající se hromady na smetišti vytékaly podzemními vodami do nedaleké řeky
nebezpečné jedy, a téměř otrávily lidem pitnou vodu v jejich domácnostech, protože čističky odpadních vod za městem už takové množství nezvládaly čistit.

Elektrárny nestíhaly pro tak vysokou spotřebu elektřiny a tepla vyrábět energii. Alternativní výrobny nebyly zatím postaveny, a tak mizely veškeré zdroje a nerostné suroviny z přírody. Docházelo uhlí, a taky ropa, tolik nezbytná hlavně pro pohon automobilů.

 

Lidé si jeden čas mysleli, že situaci vyřeší těžbou ropy z daleké Antarktidy, kde jí vzhledem k extrémním přírodním podmínkám, a k obtížnosti v těchto podmínkách ropu těžbou získat, bylo opravdu hodně. Ale to se lidé spletli. Kvůli tomu, že si pro své potřeby začali brát ropu z moře na Antarktidě, narušili tak křehký ekosystém tamního prostředí.
Neodborně provedenými ropnými vrty ropa v rámci tisíců tun unikala do moře a vodu znečistila natolik, že začali vymírat živočišné druhy žijící na Arktickém kontinentu. Potravní řetězec byl narušen, a to není zdaleka všechno. Daleko horší důsledky přineslo lidem právě to znečištěné ovzduší automobilovou dopravou, provozem velkých továren a elektráren na fosilní paliva.


Příroda se na lidi za jejich bezohledné chování natolik rozzlobila, že zařídila, aby se začalo prudce oteplovat. Už nebylo žádné čtvero roční období. Pár let se střídali jen horká léta a tuhé zimy. O pár let později už bylo pořád jenom léto. 
Vám to může připadat senzační, že bylo pořád léto a pořád jen letní prázdniny a žádná škola, ale právě na té Antarktidě to odstartovalo řetězovou reakci. Začaly totiž tát ledovce. Tání ledovců způsobilo zvýšení hladiny všech moří. Voda stoupala a stoupala, až se vylily oceány, moře a řeky, které vedou právě z moří a do moří. A v tom městě nebyl nikdo, kdo by byl dokázal postavit tak vysoké hráze, aby přes ně voda nemohla.

Ale nebudu Vás tolik strašit. Tohle město leželo, jak se říká v "Srdci Evropy“, ve Středozemí. Takže voda lidi z našeho města nespláchla. Pod vodou skončily pouze některé kontinenty. Většinou to ale zatopilo takové světové oblasti, kde za tání ledovců lidé zrovna úplně nemohli. To už je bohužel na tom našem světě taková nespravedlnost.


Jednoho dne, bylo ještě velmi brzy ráno a sluníčko ještě spalo, se město probouzelo do svého obvyklého koloběhu. Tramvaje cinkaly, auta a autobusy na sebe troubily, lidé pospíchali, v rukou drželi ty svoje mobily, krky k nim měli skloněné, jeden jak druhý. Nekoukali se vůbec kolem, vráželi do sebe, a vzájemně si za to mezi sebou nadávali. Strkali se u tramvají, kleli, že lidí a aut je všude moc a času, že mají málo. A najednou nebylo kde zaparkovat. Nebylo kam popojet. Celé město, každá ulice i ulička byla zaplněná stojícími troubícími automobily plnými zlostných lidí.

V tom pouliční lampy zhasly. Pak najednou ubylo čárek signálu na displejích jejich mobilů, no a pak ty čárky zmizely úplně, a nikdo se nemohl nikomu dovolat. Tramvaje se zastavily a ucpaly město ve všech jeho křižovatkách. Nešla taky elektřina. Celé město ztichlo, a potemnělo v ranním šeru. Lidé se divili, co se to děje. Začali vystupovat ze svých vozů a rozhlížet se. Ti, co stáli v koloně aut na mostě, zděšeně zírali na řeku. Jak se na město valí přívalová vlna.

 

(o pár minut později)

 

Promočení lidé se sbírají ze země a staví se na nohy. Navzájem si pomáhají vstát. Dívají se, co se stalo. Nevypadá to na velké škody, ale je to docela spoušť. Budou muset spojit síly, aby dali zase všechno do pořádku. Naštěstí žádné ztráty na životech, ani rozbořené domy. Jen zatopené sklepy a všichni na kost promočení, sem tam nějaká ta odřenina. Pomalu se rozednělo. Lidé vzhlédli k nebi a uviděli mraky a stromy, kterých bylo sice málo, ale přece jen některé zůstaly. A uviděli sebe. Sebe navzájem. Začali mezi sebou mluvit. Mluvili opatrně a rozpačitě, ale mluvili spolu! Začali se sdružovat a šli hledat místo, kde se všichni domluví, jak to budou dělat dál.

 

A na to už děti musíte přijít sami. 

 

    

 

 

13.7.2017
Zkušebna Vršovické hřbitovy

Dostal jsem dar za výpomoc s vystěhováním ateliéru od mladé, zvláštně milé umělkyně. Cítil jsem z ní, že z tohoto místa musí utéct pryč. Nechat ho za sebou!

Zbavovala se všeho: nábytku, sebe, a toho obrazu… Na laminátovou desku stolu ztvárnila tvora, kterého potkala během putování galaxií s minimalistickým prožitkem plynutí času, jež umožní během pár hodin trvání zeleného čaje, najít ve vesmíru odpověď.

Nalezla ho. Pohlédla axolotlovi do tajuplně magických očí a uhranuta pocítila psychický útok, kterému podlehla. Ovládl její mysl.

Axolotl s ďábelským úšklebkem se na zádech pohupuje na vodní hladině. Vystrkuje blahobytně bříško a švihá nevinně ocasem. Usrkává kávu z šálku a ladně drží v pravé ruce podšálek správně pod oblým hrnkem. „Toho obrazu se chceš taky zbavit?“ Skvěle zamaskovala svoji touhu vysvobodit se ze zajetí ještěrčího démona: „Jestli se ti líbí, vem si ho. Jinak skončí na smeťáku.“ Zaradoval jsem se: „Jestli má takové vyhlídky, rád si ho vemu a ozdobím s ním naší novou zkušebnu. Před měsícem jsme se nastěhovali.“ Čapnul jsem ho do podpaží a radostně šel trofej ukázat klukům do zkušebny.

Zkušebna byla tmavá, stísňující místnost bez oken se zdmi pokrytými odhlučňovací grafitově šedou molitanovou pouští sériově unifikovaných pyramidek. Rozprostírala se všude kolem nás a nad námi slabě nechala světlo z žárovky proniknout do místnosti, aby nám ukázalo, jak skládat hudbu. Ještěra jsme vystavili na piedestal vzpřímený ze třech na sobě vystavených tranzistorových, kytarových beden. Šklebil se na nás, své poddané z vršku.

V jeho tajuplném úšklebku jsem nalezl inspiraci a s lehkostí motýla jsem pocity vyjádřil někdy hrou na housle a jindy jsem v předklonu na zemi v pozici „Aláh“ s nastaveným zadkem, předloktím zapřený o zem, zapisoval do notesu radosti a obavy. Petr v jazz rockovém stylu s bluesovou melancholií vypouštěl duši. Co nestihl zachytit prsty na kytaře, vyléval ze sebe potem tekoucím po celém těle. Mark se zádumčivě pohupoval rytmicky a nevtíravě a hutnil prostor basovou linkou. Vždy hrál jistě a správně do lišících se rytmů Mildy, Peti a Phila. Bobovo kytarový hell si podmanil vše živé. Rozřezával jsem hudební plochy dřevěným prutem se silou žně stáda mongolských koní. Hráli jsme do půlnoci nebožtíkům na hřbitově rozkládající nepochopitelno a s nadšením odešli v náruč blaženého spánku. Tak jako vždy. Nevědomky, že je to naposled.

Druhý den pracoval pošťák odpoledne přesčas, aby nám postupně rozkryl hrůzy, které napáchal požár v naší nové zkušeně. Fénix poplival jiskrami zeměplochu pyramidového města visící nad zkušebnou na obrácené straně stísněného prostoru, kde mikroegypťané odpoledne spí. Nestihli se vzbudit a uhasit město v plamenech. Popel celé populace se vysypal jak sníh padající z lávového nebe a pokryl nástroje a aparaturu. Rozžhavené město se rozteklo a déšť krup zalil náš svět a rozleptal hudbu.

Axolotl se střetu civilizací šklebil, nepřestal usrkávat kávu a pozoroval apokalyptický výjev do konce. Našli jsme ho, šklebícího se na nás od té doby jinak. Už jen basa a housle mohly podat svědectví o konci světa.



1.11.2016
Jak se Blázni CZ rozhodli, že si seženou producenta

Jednou takhle seděli všichni Blázni na Paliárce a padala na ně deprese. Měli pocit, že nemají takový úspěch, jaký by mohli mít. Vystupovali v malých, zakouřených klubech a na obskurních festivalech, kde často nedostali ani cesťák, ani na pivo.

            Dlouho se radili, jak z toho ven a nakonec dospěli k závěru, že potřebují kvalitního producenta, který je seznámí s těmi správnými lidmi a dostane je na ta správná místa.

            „Ale kde někoho takového najít?", ptala se Heda, zatímco si balila svou stodvacátou cigaretu.

            „A kde na něj vezmeme?", přisadila si Andie.

            „Jo, co my mu můžeme nabídnout?", zamyslela se Terka.

            „Leda tak naše duše.", povzdechl si Filip.

            Najednou se země zatřásla, všechna světla zhasla a odněkud z hlubin země se ozval nelidský chechot. Lidé křičeli, Jaruška srdceryvně vyla, sklo se tříštilo. Potom se světla zase rozsvítila. Heda si klekla a sbírala ze země rozsypaný tabák, Gábina přiběhla s hadrem utřít rozlitá piva.

            „To jsem nevěděla, že to metro D už začali stavět.", podivila se Verča.

            V tom mumraji nikdo nevěnoval pozornost muži v červeném kabátě, který se zničehonic v oblaku kouře objevil u baru. Vydal se rovnou ke stolu Bláznů, vytáhl ze záňadří vizitku a s úlisným úsměvem ji podal Fankymu.

            „Když dovolíte, zaslechl jsem, že potřebujete producenta. Někoho, kdo vás takzvaně „udělá". Náhodou jdu kolem a tak mě napadlo nabídnout vám spolupráci. Prostě občas dostanu takový spontánní nápad někomu nezištně pomoci. Přivedl jsem k úspěchu již celou řadu jednotlivců i skupin. Základem dobré spolupráce však je naprostá důvěra a poslušnost. Musíte udělat, co vám řeknu a že to s vámi myslím dobře - mám koneckonců své dlouholeté zkušenosti."

            „Věříme vám", vydechl Fanky.

            „Výborně, navrhuji tedy takovýto postup. Napřed mi každý předvede, co umí a já vymyslím, jak to ještě vylepšit. Tak kdo půjde první?"

            Blázni se rozhodli, že to vezmou podle abecedy, takže první šla Andie. Procítěně přečetla báseň opěvující narození jejího vytouženého syna. Producent uznale pokýval hlavou.

            „To bylo moc pěkné, takové hřejivé, od srdíčka. Maminy z toho budou naměkko. Hele, co kdybyste si při vystoupení vzala na jeviště i to mimino a během recitace ho kojila? A nemáte tu ještě někdo nějaký mimino? Vy, výborně? Co je to? Holčička? No skvěle! Náhodou mám totiž kontakt na výrobce luxusního dětského oblečení. Je to inspirované hiphopovou módou, samá kůže, zlato, třpytky, znáte to. Kolekci pro chlapečky s názvem „Little Pimp" navrhl Kanye West, kolekce pro holčičky se jmenuje „Little Slut" a navrhla jí Kim Kardashian."

            Terka chtěla něco říct, ale producent jí mávnutím ruky umlčel a pokračoval dál.

            „Samozřejmě, to ty děti budou muset mít oblečené na každém vystoupení, o tom není žádná diskuse! Kdybyste jim oblékly něco jiného, tak by za to byly dost vysoké pokuty!"

            Další šla na improvizované jeviště Blanča.

            „Je to vtipné", konstatoval producent, „ale co to máte proboha na sobě?"

            „To jsem vyfárala z popelnice na sídlišti Řepy, dobrý, co?", zazubila se Blanča.

            Producent si dal hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl.

            „Bude se raději tvářit, že jsem to neslyšel. Tady máte kontakt na stylistku, hned zítra se k ní objednáte. Je velmi schopná, oblékala finalisty Superstar. Další!"

            Třetím vystupujícím byl Fanky. Chvíli mu trvalo, než si naladil kytaru a producent mezitím se zaujetím zkoumal rysy jeho tváře. Když se Fanky chystal začít zpívat, vypálil na něj producent otázku: „Nejste vy náhodou vnuk Zdeňka Svěráka?"

            Fanky překvapeně přikývl.

            „No to je skvělé, proč tuto informaci nepoužijete při propagaci vaší skupiny? Tohle musíme uvést na všech plakátech, známé jméno prodává! Neznáte náhodou nějaké pikantní rodinné historky?"

            „Nezlobte se", zavrtěl Fanky hlavou.

            „Nevadí, tak něco o Smoljakovi? Děda vám o něm určitě vyprávěl, ne? O něm se toho povídalo spousta, byl to kanec! Ne? Nevadí, tak si něco vymyslíme. Zatím zahrajte něco od dua Svěrák/ Uhlíř."

            „Ale já si píšu svoje vlastní, autorské věci."

            „To je hezké, ale lidé lépe reagují na staré a prověřené fláky."

            Fanky nakonec zahrál svou verzi reggae a nemastně neslaně se tvářící producent ho poslal si sednout.

            Další byl na řadě Filip, který přečetl povídku o mužích, vystupujících na Vánoce coby Tři králové, kteří si dlouhou chvíli krátí przněním hospodářských zvířat. Producent se chechtal, až se za břicho popadal.

            „Vy jste dobrej, fakt dobrej! Akorát ten váš plnovous, to už je trochu moc. Zkraťte si to na hipsterskou bradku. A zajít občas do posilovny by vám taky neuškodilo."

            Jako pátá přišla na řadu Heda a zazpívala Punkerku, neboli píseň o ní samé a o všech průserech, které kdy měla. Její hlas jako zvon rozvibroval celou Paliárku. Okouzlený producent tleskal, až mu zčervenaly dlaně.

            „Vy jste úžasná, vtipná, provokativní, ano, vy na jeviště patříte! Ovšem až poté, co shodíte nějakých dvacet, třicet kilo. Potom vás zapíšeme do kurzů tance k Benu Cristovaovi a uděláme z vás zpěvačku, jak má být."

            Po Hedě následoval její muž. Přečetl parodii na autogenní trénink a vysloužil si pochvalu, zároveň s radou, aby pravidelně navštěvoval posilovnu, solárium a kadeřníka.

            Když Honza začal přednášet o dadaismu, producent mu zprvu nevěnoval pozornost. Nepoznal totiž, že vystoupení už začalo. Když mu to došlo, rázně Honzu přerušil.

            „Člověče, tady nejste ve škole. Lidé se chtějí bavit, ne se nechat poučovat. Navíc, já vám vůbec nerozumím, jaký dadaismus, vždyť ten byl před sto lety, koho to dneska zajímá?"

            Honza svěsil hlavu a posadil se, po zbytek večera už nepromluvil a kouřil jednu za druhou.

            Turda se pustil do přednášky o Ciceronovi, instantní moudrosti a pareidolii - naší schopnosti nalézat významy i tam, kde nejsou. Ani to se producentovi nelíbilo.

            „Jak jsem říkal tady kolegovi, lidé se chtějí bavit, když budou chtít, aby jim někdo něco naléval do hlav, přihlásí se na večerní školu! A taky, diváci zásadně nemají rádi, když jim někdo dává najevo, o kolik je chytřejší a vzdělanější, než oni. To koneckonců vidíme i na výběru naší politické reprezentace."

            Poslední přišla na řadu Verča s povídkou o veselých mumiích, které každoročně na Dušičky ožívají a pořádají mejdan.

            „Vtipná povídka, ale ty vaše sykavky jsou strašné. Tady kolegyně", řekla a ukázal na Andie, „sice trochu ráčkuje, ale dá se to poslouchat, na rozdíl od vás. Ten váš hlas je vůbec nepříjemný. Netrpěla jste v dětství na angíny? A brali vám krční mandle? No tak vidíte, to máte z toho. S tím bohužel nemůžete nic dělat. Na druhou stranu," zamyslel se producent s očima upřenýma do Verčina překypujícího dekoltu, „by bylo škoda vás nevyužít. Víte co? Oblečeme vás do bikin, dáme vám andělský křídla a vysoké latexové kozačky na podpatku a budete dělat uvaděčku!

            No, bude to těžká práce, ale já už s vámi něco udělám. Myslím ale, že byste potřebovali novou krev. Náhodou znám skvělou taneční skupinu, takové mlaďoši, mají nápady a spoustu energie, ti tomu dodají šťávu!"

            Vtom na Paliárku vtrhli Adam a Rogo. Oba za sebou měli divoký mejdan na farmě u Standy Pence a vypadali podle toho - bláto na botách, slámu ve vlasech, hlínu za nehty a šířili kolem sebe nezaměnitelný kozí odér. Hned začali hlasitě halekat a zpívat.

            „Ticho!", zařval producent, „Tady se nedá pracovat! Mladíci, jak to, že jdete tak pozdě? Uvědomujete si, že slet začal v 19:00? A kolik je teď? 20:30! Vy si tady z toho děláte úplný holubník, takhle by to dál nešlo! Od příště bude za každý pozdní příchod 500 Kč pokuta. Sednout!"

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

            Od té doby se z pondělních blázních sletů zcela vytratil duch nevázané radosti a hravosti. Přesně v 19:00 začal koloběh zkoušení, pilování a peskování. U některých nevedla návštěva posilovny a solária ke kýženým výsledkům a byli nahrazeni mladými, vysportovanými, ambiciózními studenty konzervatoře. Ti na jevišti četli, zatímco praví autoři zůstávali v pozadí.

            Někteří měli problém s docházkou a po zaplacení několika pokut zjistili, že už nemají ani na pivo. Přestali tedy docházet úplně.

            Ti, kdo zůstali, se postupně na pondělky přestali těšit.

            Producent splnil své slovo a dostal je na festivaly, do televize a do reklam. Blázni si ale kladli otázku, jestli tohle je to, o co jim na začátku šlo.

            Nakonec zůstal z původní sestavy jen Fanky, který své zábavné číslo uváděl historkou o tom, jak Ladislav Smoljak v Západním Berlíně jednou omylem vešel do gay baru.


Domov (próza, Rogo)
    

31.10.2016
Domov

Na kopci uprostřed bezlidnaté krajiny seděl malý chlapec, rozhlížel se po okolí a chvílemi hrál na dřevěnou flétnu, kterou si sám vyřezal. Jakmile mě spatřil, mě po světě kráčejícího tuláka, ustal ve své hře a hlasem větrným ke mně promluvil.

- Vezmi mě s sebou, jsem tu již dlouhé věky a budu tu muset být i nadále, pokud mě někdo, snad světa znalý, odtud neodvede.-

Přistoupil jsem tedy k němu a podal mu svou ruku. Chlapec ji pevně stiskl, vstal a vydal se krajem společně se mnou. V tu chvíli ovšem nabralo okolí chmurného charakteru a přihnala se mocná bouře. Déšť zaplavoval vše zničujícími proudy vody, blesky zapalovaly stromy a vichr je vyvracel z kořenů. Chlapec se mě silně držel a my dál pokračovali vstříc veškerému nečasu ve směru nejbližší vesnice. Vesnici jsme ovšem nalezli v troskách a docela vylidněnou.

- Čeká snad lepší svět za dalším vrchem?-

proběhla mi hlavou otázka a v tu samou chvíli na mě chlapec pohlédl.

- Neboj se tuláku, když vydržíš a půjdeme dál, potkáme velkou horu a před ní mou matku, která nám vrátí slunce.-

Chlapcova slova mi opět dodala odvahu i sílu a vydali jsme se tedy společně dál skrze nehostinnou krajinu. A skutečně jsme, již na kost promoklí, dorazili k veliké skále, před níž stála žena, jež zářila obdivuhodným klidem.

- Věděla jsem, že přijdete, děkuji ti poutníče za záchranu mého syna, čekám na něho již právě sto let.-

Chlapec se mě pustil a běžel do obětí své matky. V tu chvíli naposledy zahřmělo, déšť rázem ustal, mraky se rozeběhly v neznámé směry a slunce opět rozzářilo nádherný den. Žena mi pokynula, abych přistoupil blíž a políbila mě na čelo.

- Když půjdeš dál směrem, kterým jsi i před tím šel, mineš hluboký les a otevře se ti zelené údolí pokryté kopretinami. Na konci toho údolí je tůňka a u té tůňky potkáš mou dceru, jak pere prádlo. Přistup k ní, ničeho se neboj a polib ji zpříma na rty. Pospěš, již na tebe čeká celé věky.-

Poslechl jsem tu ženu a vydal se za jasným cílem. Opravdu jsem po pár hodinách minul les, nalezl louku i tůňku a u ní nádhernou mladou dívku, jak pere prádlo. Beze slov jsem k ní přistoupil a pln odhodlání jí políbil na rty.

A rty se rozechvěly a celý svět se rozechvěl. Já náhle pocítil, že nemusím jít dál, že kdekoliv, kde bude ona dívka, najdu domov a lásku, kvůli které jsem se vlastně celé roky toulal.


17.9.2016

Tobiášův vrch


Děkovnej dopis doktorovi Jankovi Rytířovi (próza, Dobromila Kořínková)
    

19.7.2016
Děkovnej dopis doktorovi Jankovi Rytířovi

                                                       19. apríla 1896, Rakousko Uhersko

Váženej pane doktor,

píšem Vám todleto psaní, páč bysme Vám za našu celú rodinu chceli z celýho srdíčka poděkovat. Dočkali jsme se velikýho lickýho štěstí kůli tomu Vašemu moudrýmu nabádání, kerý ste na vobyčejnej papír napsál.

Dal jste nám dar spokojenýho prostýho života a dlouhověkosti. Nu považte!

Naše prabába se dožila přenádhernejch stopěti roků. Na mou duši Vám to tady poudám. Vono na tom bude mít veliký zásluhy taky Pámbíček, ale pane doktor, mezi náma, Ten by byl bez toho Vašeho kurýrování na ty její neduhy ouplně krátkej. Vod tej doby, co ste to naší bábě poradil, dočista celá vomládla.

Já sem jenom vobyčejná stará ženská, ale vim svý. A měl by to vědět každej poctivej člověk, co si jako nehraje na něco co nejni.

 

Lidičky zlatý! Prďte a říhejte!

 

Pěkně vynšuju.

 

                                                           Dobromila Kořínková 76 let, Dolní Lhota 


MED (próza, Kalimeee) • BRAMBORÁKY (próza, Kalimeee) • O PSOVI (próza, Kalimeee)
    

7.6.2016
O PSOVI

Držím se jednou rukou korby jedoucího náklaďáku, v druhé ruce nůžky.

Adrenalin stoupá! Snažím se za jízdy přestřihnout pásku, kterou je k boku auta za nožičku přivázaný zubožený pes.

Po několika neúspěšných pokusech se mi to konečně daří. Beru psa do náruče, čekám, až v zatáčce auto přibrzdí. V objetí seskakujeme do strouhy.

Jsme trochu potlučení a odření, ale hlavně, že nás psychopatický řidič nezahlédl.

Vedu psa k nám domů. Je to chudák, litujeme ho oba s přítelem.

Srst má úplně zcuckovatělou, je hubený a vypadá dost smutně a zmateně.

Drbu ho za ušima a zjišťuju při tom, že tam má nabalené bláto a navíc je příšerně zablešený. Ještě to od něj chytne náš pes! Zděsím se představy zablešeného malého bytu.

Nesu psa do sprchy, odstřihuju jednotlivé dredy z jeho srsti, šampónem a následně sprejem likviduju obtížné parazity a nakonec ho důkladně sprchuju.

Najednou mi připadá, že ten zachráněný pes o něco povyrostl. To se mi asi jenom zdá, jak mu usychá srst.

Pes po koupeli vypadá o něco spokojeněji, ale vidím na něm, že je velice hladový.

Misku granulí našeho psa Jožina slupne jak malinu a ještě kouká, co by kde šežral. Našemu psu se zrovna dvakrát nelíbí, že ho připravil o gáblík, ale zřejmě se rozhodl, že ho bude nějak snášet.

Však po týdnu, co psa máme, už je to dál neúnosné. Pořád jenom žere a roste. Roste a žere. Chodíme domů z práce úplně vyšťavení, když do čtvrtého poschodí oba nosíme den co den na zádech patnáctikilový pytel psích granulí.

A jemu to stačí čím dál míň. Už je tak veliký, že se skoro nevejde do naší maličké garsonky.

Jednoho dne, když se vracíme z práce domů, přítel s heknutím postaví na zem těžký pytel žrádla, a já se jdu přivítat se psy, doma je jenom maxipes.

V pelíšku našeho Jožina nacházím jen uslintaný obojek.

„Jožine! To monstrum ho sežralo!“ křičím se slzami v očích.

 

Dívá se na nás a z očí mu kouká hlad ...

7.6.2016
BRAMBORÁKY

Byl mrazivý večer a venku už dlouhé hodiny silně sněžilo. Tahleta zima si letos opravdu servítky nebrala a předváděla se v celé svojí parádě. O to hůř pro nás. Nevyšli jsme s penězi a ještě ke všemu nám odpojili elektřinu kvůli nedoplatkům.

Za svitu svíček jsme doma nastrouhali brambory, které nám ještě zbyly, prolisovali česnek, okořenili to a nakonec jsme do směsi nasypali hladkou mouku. Sbalila jsem pánvičku, olej a naběračku, a společně s přítelem jsme se vydali dolů na Bertramku k tramvajím.

Vybrali jsme si starou devítku, typu Tatra T3, která v Praze jezdí již od roku 1960, a která ještě nepodlehla modernímu pokroku. Nastoupila jsem s taškou do druhého vagónu tramvaje a Jóža zatím hlídal venku.

„Čistej vzduch, můžeš!“ pokynul na mě gestem.

Hlavně, aby mě neviděl řidič, nebo nedej bože policajti.

Červená sedačka ob jednu střídala šedou, a mezi každými dvěma sedačkami byly umístěny plechové Petry na dřevo, ze kterých komíny odváděly kouř stropem ven.

Proroštovala jsem kamna a přiložila do nich několik polínek z hromádky pod sedačkou. Po chvíli jsem vytáhla tašku a zkontrolovala, zda se nikdo nedívá. Takhle večer se mnou tramvají jelo jenom pár „divnolidí z MHD“. Unavená paní s těžkými nákupními taškami, brýlatý podivín s jednou o hodně kratší nohou obutou v koženém „kopytě“ a nějaký ušmudlaný bezdomovec s přerostlými špinavými nehty hřející si promrzlé dlaně nad kamny.

Rychle jsem sběračkou nabírala bramborákovou směs a rovnoměrně ji rozprostírala po rozpálené pánvi s olejem. Když jsem na Klamovce měla jednu stranu opečenou, obrátila jsem ho a v Motole už byl první bramborák hotový. Takhle jsem jezdila tam a zpátky po trase Anděl – Řepy, usmažené bramboráky balila do ubrousků a Jóžin hlídal.Tentokrát nás naštěstí nechytili.

 

7.6.2016
MED

Jdu na návštěvu ke své kamarádce Aničce. Stěžuju si na nedostatek peněz a dostavující se hlad. Zve mě k sobě dovnitř a s omluvou mi sděluje, že má jen chleba, med a zázvor.

„To vůbec nevadí Aní, i tak moc děkuju“ říkám, a rozkrajuju velkou kostku sladce zapáchajícího, avšak zároveň lákavě vonícího medu. Uvnitř ale spatřuju malé červy, jako bývají v třešních.

„Mám to vyhodit? Je to červivé.“ říkám kamarádce.

„Fuj! Vyhoď to. Já skočím do krámu něco nakoupit.“ říká Anička a odchází z bytu.

Vyhazuju jídlo do koše. Najednou zaslechnu bušení na balkónové dveře. Otevírám jejímu malému synkovi Vojtíkovi, který říká, že jde právě ze školky. Dost se divím, proč přišel domů balkónem, a ještě další věci mi tady rozhodně nesedí.

„Jak bylo ve školce Vojtíšku?“ ptám se.

„Jó, dobrý teto“ odsekává mi.

„Co jsi měl k svačince? Nemáš hladík?“ nenechávám se odbýt.

„Měl jsem takovou zvláštní svačinku“ odpovídá najednou se zájmem a podivným úsměvem. V očích se mu zaleskne cosi tajemného.

„Jakou zvláštní svačinku?“ ptám se nechápavě.

„No přece chleba s medem“ řekne opět drze.

Vojtík se chová velice divně, jako by to ani nebyl on.  Je hlučný a nepřirozeně rychle se pohybuje po bytě. Všimnu si, že má místo prstíčků malá chapadélka.

Běžím to říct kamarádovi Fífovi, který je tam na návštěvě se mnou. Sedí v křesle a já vidím, že něco jí. Je to chleba s medem, to co právě žvýká!

„Proboha nejez to Fí!“ vykřiknu.

Najednou se nad jeho postavou vymrští několikametrový lepivý jazyk připomínající ten lidský, patřící ještě několikanásobně větší čtvrtohorní vážce, co vylétla z obří slizké tlustostěnné květiny, která vyrostla z červivého medu v odpadkovém koši. Jazyk Fífu sroluje do ruličky a během vteřiny ho celého polyká. Po mém téměř stopadesátikilovém kamarádovi zůstanou na podlaze ležet jenom pantofle.

„To je můj kámoš!“ chlubí se malý Vojtík a ukazuje chapadélkem na svého nového mimozemského kamaráda.

 


Únik, část 5. (próza, Mlyje)
    

7.5.2016  (upr. 9.5.2016)
Únik, část 5.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.

Velkoměsto je vlastně jako džungle, napadlo Fizzyho, když se několik bloků od svého již bývalého bytu pokoušel popadnout dech. Bylo mu jasné, že musí zmizet. A to rychle a důkladně. Nestači se jen skrýt v davu jako v lese mezi stromy. Telefon skončil na několik částí v několika koších. Pak ho napadlo obrátit si sáčko naruby – pestrobarevná podšívka s kostkovým vzorem působila sice dost okatě, ale v jihoamerické megapoli se takováto výstřednost snadno ztratí.

"Ještě pár hlubokých nádechů a můžu vyrazit dál." Pomyslel si, a udělal první kroky do neznáma, do nového života na útěku. Nedošel daleko. Zastavila jej pronikavá bolest v koleni, která se dostavovala vždy při změně počasí nebo při silném nervovém vypětí. Úraz z dětství, na který by si, nebýt následků, ani nevzpomněl. Zaklekl a začal si bolavé koleno masírovat, to zpravidla pomohlo. Pomohlo to i teď. Navíc si Fizzy všiml, že pod lavičkou leží plstěný klobouk se širokou krempou. Nasadil si ho na hlavu a nejistým krokem se vydal do pryč, kamkoliv, hlavně co nejdál od bytu a od pronásledovatelů.

 

Možností kam se schovat bylo snad milion, možná víc. Čím víc možností, tím hůř si člověk nakonec vybere. Fizzy nastoupil do autobusu s jedinou myšlenkou – co nejdál odsud. Dveře se zavřely, terminál pípl na znamení, že naskenoval Effervescentovu kartu s předplacenou jízdenkou a že je tudíž všechno v pořádku. Fizzymu se z vlastní hlouposti zatmělo před očima. Musel se přidržet madla aby neupadl, hlubokým dýcháním zkoušel uklidnit rozbouřený žaludek a do kolene se vrátila ostrá bolest. Na následující zastávku doslova vypadl, dveře se zavřely a autobus i s Fizzyho peněženkou pokračoval v okružní jízdě městem. Začalo pršet. Pronikavé zahoukání vlaku vrátilo Effervescenta do reality. "To můžu stihnout," pomyslel si, "vlak musí do zatáčky zpomalit a při jeho délce by mi skutečně mohl... Dost přemýšlení!" Rozeběhl se a bez větších problémů se vyhoupl na předposlední vagon nákladního vlaku směřujícího do srdce pralesa a pak ještě dál až k pobřeží Atlantiku. Pod plachtou bylo vcelku útulno, hlavně proto, že se zde úkrývalo několik zbrusunových automobilů. Fizzy si jedno vybral, sklopil sedadlo spolujezdce a usnul snad ještě hlubším spánkem než ve svém relaxačním ušáku.


Stopy ve sněhu (próza, Kalimeee) • Valentýnská (próza, Veronika)
    

13.3.2016
Valentýnská

„Bejby, každej mi tě závidí", říká mi pořád moje láska. A já mu to doopravdy věřím. Nechci, aby to vypadalo, že se chlubím, ale jen se na mě podívejte. Nevypadám snad dobře? Po dvou dětech mám pořád pěknou figuru, pevný zadek, plná prsa a štíhlé nohy. Mojí největší chloubou jsou ale vlasy. Nemůžu si dovolit žádné značkové kosmetické výrobky, tak se o ně starám postaru: vajíčko s medem, zabalit na dvě hodiny do ručníku, a řekněte, že snad ještě nevypadají líp než vlasy všech těch hvězdiček, co mají osobního kadeřníka?

Jeden zákazník jejího manžela dokonce prohlásil: „Vaše žena vypadá jako Rita Hayworthová!" Její manžel na to odvětil, že jeho žena je přece mnohem hezčí.

Není to jenom to, jak vypadám, proč mě prý mojí lásce pořád někdo závidí. Je to i tím, jak vedu naší domácnost. Jeho plat není kdovíco, ale přesto máme nejhezčí dům v ulici, a když jdeme v neděli do kostela, jsme nejlépe oblečení ze všech. Čím to je? Inu, umím šetřit. Každý centimetr naší zahrádky zabírá zelenina. Žádné okrasné květiny, co nemají žádný užitek. Dokonce i v truhlících na oknech rostou bylinky do polévky. Pod střechou na dvoře máme králíkárnu. Při vaření se musí zužitkovat všechno, včetně vnitřností, kůží a slupek. Oblečení vyspravuju tolikrát, dokud se úplně nerozpadne. Moje prababička mě naučila spravovat látku drobnými stehy, tak, že na první pohled není poznat, jak moc je oblečení obnošené. No a abych nám přilepšila, po večerech ještě peru a žehlím prádlo pro ženské z města.

Dalo by se říct, že se za celý den vůbec nezastaví. Ale když viděla svůj útulný domeček, spokojeného manžela, najedené a čistě oblečené děti, v duchu si spokojeně říkala, že to stojí za to. A když ještě pohledem přelétla nějaký ten drobný luxus, který si mohli dovolit: rádio, automatickou pračku a ždímačku, mixér; když si s úlevou uvědomila, že na rozdíl od rodin svých kamarádek nemá její rodina žádné dluhy, zahřálo jí  to u srdce tak, že se tomu nic nevyrovná.

Kromě naší lásky. Můj manžel je do mě pořád zamilovaný, jako když nám bylo dvacet. Proto dnes pospíchám domů. Po dlouhé době totiž můžeme prožít Valentýna jen ve dvou. Tchýně si vzala na starost naše děti a my budeme v našem domečku až do zítřejšího odpoledne úplně sami! Naše děti jsou bezva, ale večer nám kolikrát chodí do ložnice, to je pořád samé „Mami, ona mi bere plyšáka" nebo „Mami, on se počůral". Ráno nám taky s oblibou lezou do postele. Ten mladší navíc začíná mít nějaké majetnické sklony, když mě    manžel chce políbit, Pavlík nás od sebe začne odstrkovat a vykřikovat: „Fuj, fuj, fuj!" Není moc snadné udržet v sobě vášeň s těmi dvěma všudybýlky poblíž.

Dnešní večer to ale mělo být jiné. Doufala, že na chvíli přestane být matkou a bude z ní zase milenka.

 

Když vešla do domu, zjistila podle bot na rohožce, že její muž už je doma. Rozhodla se ho překvapit, potichu se zula a opatrně našlapujíc vešla do kuchyně. Čekala, že ho najde v jeho oblíbeném ušáku, ale nebyl tam. Že už by na ní čekal v ložnici? Ani tam není. Najednou uslyšela z dětského pokoje ránu a zaklení. Co to tam dělá? Snad se teď nerozhodl spravit tu palandu? Teď, když mají výjimečně chvilku sami pro sebe!

Našla ho klečet na zemi pod oknem, vedle něj byla o zeď opřená prkna z podlahy. Nebyla tam přibitá, jen položená, stačilo je vypáčit. V dutině v podlaze ležela piksla od kakaa, pod víkem ale našel jen zažloutlé fotografie a upomínkové předměty po některém z předchozích nájemníků.

„Lásko, co to děláš?"Snažila se, aby to znělo bezstarostně.

„Bejby, ty už jsi doma?" Nemělo smysl nic předstírat. „Bejby, kde jsou vlastně ty naše peníze? Zajímalo mě... kolik jich máme našetřeno."

Což o to, měl nejspíš právo vědět, kolik mají peněz, ale její matka vždycky říkala: „Chlap má peníze vydělávat a ženská utrácet.", a její babička zase: „Pustit chlapa k penězům je jako dát nemluvněti do rukou sirky!"

„Proč to chceš vědět?"

„Tak sakra, vydělal jsem je, ne?"

„Jsou na školné pro děti."

„Jsou malý, kdo ví, co z nich ještě bude. Kde jsou ty peníze, bejby?"

Vzpomněla si, co slyšela povídat o Monice. Jak jí manžel přinutil dát mu všechny jejich úspory, všechno prohrál v automatu a potom se zbláznil. Když nemocniční zřízenci odváděli do sanitky, pořád vykřikoval: „Byl v tom systém, ta bedna nechávala vyhrávat podle systému, já jsem ho odpozoroval, ale oni ho museli přes noc nějak změnit! Měli jsme být milionáři!"

Potom jí hlavou probleskla vzpomínka z dětství: jak na pískovišti postavila ohromný hrad z písku, načež přišel chlapeček odvedle a se zuřivým řevem jí ho rozšlapal. „To víš, je to kluk", pokrčila rameny jeho matka. „Nebreč, sakra, ženská musí něco vydržet!", okřikla jí babička. Muži a jejich vášeň pro ničení...

„Tak kde jsou ty prachy, vypadl ti snad jazyk?"

„Jsou v bezpečí."

„V bance?"

„Jsem snad blázen? Kdo dneska ještě věří bankám?"

„Takže jsou někde tady? Kde? Kde? Hele, buď mi to řekneš, nebo tady všechno rozštípu na cimprcampr, dokud je nenajdu! Začneme třeba tady!" Popadl kladivo a praštil s ním do stěny, sádrokarton se prolomil a za dětského pokoje bylo najednou vidět až do ložnice. Vykřikla, ale nepromluvila. Začal kladivem mlátit do zdi ještě víc, a okno do ložnice se rozšiřovalo, úlomky a bílý prach létaly všude kolem. Potom začal do zdi kopat a na místě decentního okénka se už objevily solidní dveře. Když viděl, co způsobil, chytil se za hlavu a svezl se vzlykajíc podél stěny na zem.

„Co je tohle za život? Tohle jsem chtěl? Celý den dělám práci, co mě nebaví. Za mizerný peníze. Doma si odtrhuju jídlo od huby, chodím v pořád dokola záplatované košili, na zábavě jsme nebyli, ani nepamatuju, ani toho blbýho psa jsem si nemohl koupit! Celé dětství jsem chtěl psa a když mám vlastní domácnost, tak ho zase nesmím mít? Co je tohle za život? Pořád dělám něco úplně jinýho, než bych chtěl! Nemůžu si ani koupit, co bych chtěl!"

„Pes je starost navíc, úplně zbytečná! Víš, kolik toho sežere! Nemůžeš ho krmit zbytky od večeře, potřebuje maso! A do toho veterinář, cvičák..."

„Ty mi nedovolíš žádnou radost! Tolik ses změnila! Připomínáš mi tvojí matku."

„Ne! To ne! Já nejsem jako ona! Já tě chápu, ale snaž se to brát racionálně. Musíme šetřit!"

„Takže si nikdy nepořídíme ani neuděláme nic, co bychom doopravdy chtěli?"

Její smutek vystřídal vztek. „Ty si myslíš, že jsi jediný, kdo má problémy? Že já snad žiju život, jaký jsem chtěla? Že jsem jako malá snila o tom, že budu hospodyňka v dělnické čtvrti? Já jsem chtěla být zpěvačka!"

Učitel hudební výchovy jí poskytoval zadarmo lekce zpěvu, říkal, že až z ní bude slavná pěvkyně, tak mu to vrátí. Říkal, že na takový talent ještě nenarazil. Dokonce jí nahrál a desku poslal na konzervatoř. Napsali, že by jí vzali i bez přijímacích zkoušek. Ale doma o tom nechtěli ani slyšet. Že by ji pustili samotnou do velkoměsta, semeniště zločinu, kde se denně vraždí a studentky si přivydělávají prostitucí? Pořád o tom někde píšou, a dávají o tom filmy v kinech! Babička, hlava rodiny, prohlásila, že „Stejně jsou všechny zpěvačky kurvy!" A bylo vymalováno. Nastoupila jako švadlena do textilky, ve volném čase zpívala v ochotnickém spolku. A tam potkala Jeho. Zamilovala se, vzali se a zanedlouho přišly děti. Pořád ve skrytu duše doufala, že bude zpívat, ale nebyl na to čas. Musela se starat, pracovat. Každou volnou chvíli se snažila naplnit nějakou užitečnou činností. Snad, jednou, až děti povyrostou... Nedávnou na procházce s dětmi potkala svého učitele hudby. Řekla mu, že nelituje toho, že se z ní nestala slavná zpěvačka. Má dvě krásné děti, a to jí naplňuje víc, než nějaká nejistá kariéra v showbusinessu. Snad jí to věřil.

„Já to přece vím, bejby. Bylas úžasná. Mohla jsi mít u nohou celý svět! Já jsem ti všechno pokazil."

„Co jsi pokazil, prosím tě? Máme dvě nádherné děti. Co si člověk může přát víc? Chtěli jsme je, hlavně ty."

„Já vím. Byla v tom taková ta naděje, že děti splní ty naše nesplněné sny. Že se jim povede to, v čem my jsme selhali."

I on měl kdysi ambice. V jejich divadelním souboru hrál hlavní role. Jednoho dne poslal svou fotografii do jednoho filmového studia. Pozvali ho na casting. Jak jen se těšil, že zazáří, že jim to všem nandá. Zavedli ho na chodbu, plnou mladých mužů podobného vzhledu. Dostal pořadové číslo 55. Nepočkal, až na něj přijde řada. Když viděl všechny ty ambiciózní mladíky, z nichž někteří měli i herecké školy, vzdal to. Ne, nelituji toho, říkal si od té doby každý den, pořád dokola.

„A taky," řekl polohlasem, „starej slíbil sto táců tomu, kdo mu udělá první vnouče. Mohlo mě napadnout, že ten starej ožrala žádné peníze nemá. Když jsem za ním po křtinách zašel, vysmál se mi do očí a řekl: Ty jsi takový jelito, to svět neviděl!"

A pokračoval, mluvil spíš sám k sobě než k ní: „Pavlík je celý po něm. Fakt, podívám se na něj a vidim fotra. Vypadnul jsem z domova v patnácti, abych s ním nemusel žít pod jednou střechou, a teď ho mám doma zas, v menším vydání. A Katka, to je celá tvoje matka. Pamatuješ, jak nám nabízela, abychom bydleli u ní? Radši jsem narychlo sehnal tuhle boudu, abych s ní nemusel dýchat stejný vzduch. A pak se narodí Katka, a já pozoruji, jak se čím dál tím víc podobá svojí babičce, jak ty roztomilé miminkovské rysy mizí místo nich se objevuje obličej mojí tchýně: to nakrčené obočí, ten permanentně nasranej výraz, pusa, která se nikdy neusměje, koutky jí směřujou pořád dolů.

Když se narodili, měl jsem takovou radost, víš, vítal jsem je, jako kamarády, co přijeli na návštěvu, aby nás potěšili. Teď se na ně podívám a říkám si: Co tu ti lidi dělají? Kde se vzali? Jak dlouho tu ještě s náma budou?"

Bezmocně pokrčil rameny. „Já ani nevím, co jsem myslel, že udělám, až ty peníze najdu. Myslel jsem, že by se třeba dalo ještě něco zachránit, že ještě nejsme tak starý, ještě si můžeme svoje sny splnit."

„Jak?"

„Odjet do Hollywoodu. Obejít pár castingů. Začít třeba v komparsu a pak se vypracovat. Ty bys mohla nahrát pár písniček a počkat, až si tě všimne nějaký producent. A po večerech zpívat v baru. V Hollywoodu žijí jen lidi od kumštu, určitě si tě někdo všimne."

„A co naše děti?"

„Můžou zůstat u tvojí matky. Stejně se nudí, co tvůj táta umřel."

„Budou na nás naštvaný. Že jsme je opustili."

„Na začátku asi jo. Ale, jestli se nám to povede, bejby, jestli z nás budou hvězdy, budou na nás pyšný. Nevydrží se na nás dlouho zlobit. Uvidí nás na plakátech, na obalech desek, na stříbrným plátně. Budeme pro ně jako bozi. Všechno nám odpustí. A tvoje matka taky. Budeme jí s sebou brát na večírky, koupíme jí kožich. Která matka by nebyla hrdá na to, že má slavné dítě?"

„Počkej, počkej, neměli bychom se unáhlit. Počkej, až děti povyrostou, třeba se ještě nějaká šance naskytne, až..."

„Kdy? Kdy, když ne teď? Pořád něco odkládáme, až tohle, až tamto! Já už nechci čekat, bejby, nemůžu. Podívej se na moje ruce! No jen se na ně podívej! Měl jsem jemné ruce, pamatuješ? Ručičky jako panenka. A teď! Mozoly nejsou to nejhorší, ale vidíš, co s nimi dělá motorový olej? Jde to umýt čím dál hůř, zažírá se mi do kůže. Copak můžu hrát romantického milovníka s černýma prackama?"

Co mu měla odpovědět? Že s jeho plánem souhlasí a jít balit? Naposledy se podívat na svůj domov, vášnivě se políbit a vydat se vstříc dobrodružství s vědomím, že se alespoň pokusili splnit svoje sny?

Nebo mu vynadat, omlátit mu vyrvaná prkna o hlavu a donutit ho zadělat tu díru ve zdi? Mezitím si v kuchyni vypít meltu a těšit se, až se vrátí děti a život se vrátí do starých kolejí?

Svářily se v ní dvě poloviny její osobnosti: ta, která věděla, co chce ; a ta, která věděla, co musí. Kéž by existoval nějaký kompromis, který by uspokojil obě.

 

 

5.3.2016
Stopy ve sněhu

Bylo mrazivé páteční prosincové dopoledne a starej Blažek se právě probudil ve svojí špinavý pružinový posteli. Do místnosti s tapetama začouzenejma od kamen pronikalo nepříjemně ostré denní světlo. To asi spadla stará deka, co byla jenom tak strčená mezi okny namísto závěsů. Za celej svůj mizernej život nebyl Blažek schopnej přivrtat nad okna garnýže. Vlastně ani blbou vrtačku neměl. Se zavrzáním postele se posadil a opatrně se hrabal na nohy. Chytl se rukama za hlavu, která se mu motala jako při jízdě na kolotoči. Chaosem v místnosti byl dočista zmaten. No prostě typickej kocovinovej stav. Potřeboval se rychle vychcat, a tak vyběhl ven před barák. Ani obouvat se nemusel. Běžně chrápal v posteli v holínkách. Když rozepínal poklopec hrachově zelenejch kalhot pozašívanejch bavlnkou zjistil, že je pochcanej. V tom mrazu ho to hrozně studilo na prdeli. Rozhlídl se po venku a vychcal žlutý kolečko na čerstvě napadlý sníh. Pak se vrátil dovnitř do baráku převlíknout si kalhoty.

 

 Asitak před padesáti lety to byl celkem pěknej barák. Bejvalá nádražácká vechtrovna se zelenýma dveřma a oknama natřenýma barvou na vlaky.  Postupem času ale dům zchátral a stala se z něj barabizna. Blažek nebyl na práci stavěnej. Za mlada dělal pomocnýho dělníka u drah, ale pak to uhrál na invalidní důchod. Dokonce ani ten záchod tam za celý ty leta neudělal. V jedný jediný místnosti stála kuchyň s mycákem, pokoj i obejvák dohromady. A za květovanym závěšem byl smaltovanej kýbl na sraní. Na kanapi chrápala jeho žena. Škaredá a nemytá, tak jako on. Vlastně se k sobě hodili. Ale za tu řádku let se vyloženě nesnášeli. Ruku svírající nedopitou lahev od vína měla žena svěšenou z gauče dolů.

„Ta je zas zchlastaná... Hrozná ženská je to. Děs a běs mít takovodle starou, co mám já doma. A jakou zas dělala včera v hospodě vostudu.  Mlela samý kraviny, jazyk se jí plet. Chlastala rum za rumem a pak tam lezla po Vencovi, až sem jí musel dát facku. No žádná škoda to teda neni. “ vzpomínal Blažek na včerejšek. Pak dostal žízeň. Na lince se válela hromada neumytýho nádobí se zaschlejma zbytkama od jídla. A v tom nádobí byly ještě natípaný vajgly od cigaret. V oslizlym plechovym dřezu opláchnul jednu skleničku a napil se vody.

„Fujtajbl“ zabručel, když polkl a poohlížel se místo vody po něčem jinym k pití, co by se dalo ještě docvaknout z lahví stojících v zástupech všude kolem jeho postele. Objevil asi decku rumu. Což ho takhle po ránu mile překvapilo. Kouknul se na sebe do zašlýho zrcátka visícího nad dřezem, usmál se bezzubou hubou a říkal si, že by to dneska nemusel bejt až tak mizernej den. Ksicht si vomyl studenou vodou a zahnědlým hřebínkem učísnul dozadu štětky šedivejch vlasů do ulíznutýho mastnotou samodržícího účesu s pěšinkama od zubů hřebenu. Hodil na sebe zatuchlej vaťák s tmavýma skvrnama mastnoty na límci za krkem a na rukávech a vyrazil ven. Venku podrbal za ušima prašivýho vořecha uvázanýho na řetězu. Z psí misky vyklopil led a dolil mu novou vodu. Na zem mu hodil dvě hrsti granulí. Než nasednul na rozvrzanou ukrajinu, dožahnul zbytek rumu, aby zmírnil kocovinu aspoň do chvíle, než dojede na kole k Jednotě.

 

Do pokoje s tapetama začouzenýma od kamen prudce pronikalo denní světlo. Stará Blažková si rukama zakrejvala obličej, protože jí to vadilo.

„Asi zas spadla ta pitomá deka, co jí ten starej ožrala pořádně nepřidělal, doprdele...“ pomyslela si.

Vstala z kanape, promnula zalepený voči, nazula důchodky a vydatně se napila červenýho vína. Jak párkrát polkla, vobrátil se jí žaludek a mazala se vyzvracet do kýblu za závěsem. Teda většina toho šla do kýblu.

„Měla jsem si nejdřív aspoň uvařit kafe“ povzdychla si, když uviděla tu spoušť, kterou způsobila.

Jenomže kamna byly vyhaslý a s takovou kocovinou by nebyla schopná vybrat popel, ani třísky naštípat.

„Ten vochlasta! Ten starej idiot! Ani mi tu nezatopil a je fuč. Určitě už se zas někde nalejvá, hernajs!“ proklínala muže Blažková.

Vyblafla poslední startku, šedej cop převázala šátkem, oblíkla tlustou péřovku špinavou od sazí a vydala se do vsi. Když po cestě pomyslela na jídlo, zakručelo jí v břiše. Utáhla si opasek. Věděla ale, že nejdřív bude muset sehnat nějaký pití na spravení podrážděnýho žaludku. Po kapsách ani v hrnku v kredenci už nebyla ani komuna. Ani vratný lahváče už doma nebyly.  Na nádraží zrovna projížděla jedenáctka, co jezdí jenom ve všední dny. To si za těch třicet let, co tam bydlela, dobře pamatovala a uvědomila si, že musí bejt nejspíš pátek. Asi třínáctýho. A kolem toho datumu chodí sociálka.

Vrátila se proto a podívala se do schránky. Najednou pocítila nefalšovanou radost. V poštovní schránce byla už tejden očekávaná žlutočervená složenka. „Přišly peníze! Přišly peníze!“ prozpěvovala si.  „Vypadá to, že dneska nemusí bejt až tak mizernej den.“

Přešla koleje, minula nádraží a pospíchala do vsi rovnou na poštu. Tam maj dneska jenom do dvanácti. U Jednoty potkala starýho. Dřepěl na lavičce ještě s jinejma dědkama a chlemtal pivo. U nohy mu stály už dvě vypitý flašky.

Vo nic se ho doprošovat nebude, to nemá zapotřebí. Nic neřekne o penězích. Akorát by jí je sebral, až mu dojdou drobný. Na poště vyzvedla svý čtyři tisíce a šla do hospody na návsi, kde bylo už otevříno. Hnedka ze startu si objednala pivo, polívku s rohlíkem a velkej rum. Chlastala a ládovala se. U stolu seděla sama. Nikdo si k ní nepřisedl, protože smrděla mourem a močovinou. Hostinská štouchla loktem do hostinskýho, aby se šel zeptat, jestli má ta Blažková vůbec na zaplacení, když si vobjednává chlast, polívky a teď ještě k tomu jitrnice.

V tu chvíli, když se jí hostinskej ptal, jestli má čím zaplatit, vešel zrovna jako na potvoru do hospody starej Blažek ještě se dvěma dědkama. Blažková musela peníze přiznat. A tak si začali vobjednávat i všichni tři dědci.

Brzo účet přesáhl tisícovku. Na lístku už byla pěkná nejen pivní zahrádka. A jak už to tak bejvá, když spolu žijou dva alkoholici, (von teda kolikrát stačí jeden), ale když jsou k tomu alkoholici voba dva, a ještě k tomu chudý, tak je nevyhnutelný, že se začnou hádat. Ať už kvůli chlastu, nebo penězum, to máte jedno.

„Takhle za chvíli mít peníze nebudem!“ začala Blažková. „Už je sakra nezvi, copak nevíš, kolik to bude stát?! A co nám potom zbyde?“

„Když nemáš na chlast, to sou ti dobrý, co babo?! Dyť sou to kamarádi!“ utrhl se na ní Blažek.

„Tvoje stará je pěkná megera.“ přidal se jeden z dědků.

„Kup nám ještě jednu rundu Růženo a neděleeej...“ zkoušel to jinak druhej dědek.

„Tak aspoň ještě pivíčko...“ škemrali dědci, co si už svoje peníze prochlastali.

Ale Blažková se nedala. Bylo jí jasný, že jedním pivem to nekončí. Zacálovala na baru útratu a z hospody se nenápadně vypařila. Ať si chlastaj za co chtěj.

 

Cestou domů si v krámě sebou ještě koupila flašku vodky. Hnedka jí načala a těšilo jí, že jí má jenom sama pro sebe a nemusí se s nikým dělit. Prosincovej den se schyloval ke konci. Slunce už zapadalo za obzor, sníh se v jeho západu třpytil a křupal pod nohama. Doma si Blažková pustila rádio, dřepla si na kanape a mezitím, co pokuřovala startky, ztrestala zbytek čtyřicetiprocentní vodky. Pak vytuhla hlubokým opileckým spánkem.

 

Zanedlouho do bejvalý vechtrovny dorazil starej Blažek a uviděl svojí chrápající ženu. Doma se svítilo a vyhrávalo rádio. Neprobudil jí ani jeho hlučnej příchod. Byl pěkně vytočenej, že žena zmizela i s penězma. Hostinskej je odtamtud velice brzo vykopnul. Chovali se tam jak dobytek, vopruzovali ostatní hosty, rozlejvali pivo a nakonec neměli čím zaplatit.

Kolem projel rychlík v sedm, kterej tam nestaví, tak hlasitě, až nadskakovaly v kredenci skleničky. Blažková pořád nic.

„Ty ses teda zase zřídila bábo!“ zahalekal chraplavým hlasem Blažek. Ale žádná reakce.

„Koupíš si vodku a mně nedáš ani loka ty mrcho lakomá!“ Nepřestával.

Zase se ani nepohla? Vždyť jí nazval mrchou a ještě k tomu lakomou. To už mu nedalo. Šel k ní a sebral jí z ruky láhev. Bába však ležela úplně tuhá. Sáhnul na ní a zjistil, že je úplně studená. Jako ty jejich kamna.

„Krucinál bábo, dyť tys nátáhla bačkory!“ Chvíli s ní třásl, posadil jí, ale její bezvládné tělo se jen svalilo zpátky na kanape.

„K čertu s tebou bábo lakomá! Kdybys tu vodku nevymlaskla sama, nemuselas takhle dopadnout. Co já tady s tebou budu dělat?! To bych snad ani neusnul!“

 

Zabalil Blažkovou do tý starý deky, společně s rejčem a lopatou jí naložil na káru a rozjel se na hřbitov. Byla těžší než pytel brambor. Byla to pěkná fuška dovízt jí na hřbitov, co je víc než kilometr daleko, neprotaženou cestou. Pořád se rozhlížel, jestli ho někdo nevidí, ale naštěstí byli všichni zalezlí doma v teple u televizí. Brzo uviděl voprejskanou hřbitovní zeď. Otevřel těžká zdobená hřbitovní vrata, která pod svou tíhou jako by zasténala. Spatřil hroby s věnci a svíčkami, jejichž plamínky tančili v lehkém vánku. Pod svitem měsíce z náhrobních kamenů zřetelně vystupovaly nápisy jmen zemřelých lidí. I on tady bude jednou ležet, napadlo ho. Až ho z té představy zamrazilo.

Na hřbitově za mrazivého prosincového večera byla velice zvláštní atmosféra. Hrobové ticho jen párkrát přerušilo psí zavytí nebo soví zahoukání. Duše zemřelých jako by ho sledovaly a celý ten hřbitov na něj působil velice tísnivě. Zapálil si cigáro a přemejšlel, co teď dál udělá. No co. Stará se uchlastala. Je mrtvá. A mrtví patří na hřbitov. Na funus nemá. Zkusí jí zakopat sám.

 

Našel volnej flek pod stromama, vzal rejč a pokusil se ho zabořit do země. Půda byla ale úplně promrzlá. Kopat se nedalo. V tom mu přejel po zádech mráz. Jako by mu někdo sáhl na rameno. Otočil se, ale nikoho neviděl. Přepadl ho strašný děs. Rychle vyložil ženu z káry, položil jí na jeden z hrobů, do káry naházel lopatu i rejč, popadl jí a uháněl domů na nádraží. Co bude s bábou dál mu v tu chvíli bylo docelo jedno. Ujišťoval se, že se o to postaraj lidi, co příjdou ráno na hřbitov. Bude jasný, že on za její smrt nemůže. Každej přece dobře věděl, jak moc chlastala. Nebudou se divit, že je po ní. Hlavně, že s mrtvou bábou nebude muset strávit noc. Ještě by ho strašila a dávala mu to za vinu.

 

Doma si lehnul v botách do postele, zakryl se novinama a brzo usnul.

Na malém vesnickém hřbitově se za svitu plápolajících svíček po pár hodinách hroznou zimou probouzí stará Blažková, na kost promrzlá. Kdyby neměla v krvi přes čtyři promile, jistojistě by tam umrzla.

Vyděšeně zírá kolem sebe, kde že se to právě nachází. Nemůže uvěřit vlastním očím.

„Co dělám na hřbitově? Kde jsem se tu vzala? Dyť sem byla doma. To přece neni možný, že bych tady usnula? Málem sem tu umrzla!“ drkotá zubama, zabalená v dece.

 

Se zavrzáním za sebou zavírá těžká hřbitovní vrata. Jde úzkou pěšinkou domů. Tak úzkou pěšinkou s vyjetýma kolejema, kterou by mohla projet tak maximálně kára. Následuje nějaké stopy ve sněhu. Ty stopy směřují pořád rovně až k nádraží. A najednou jí to dojde.

„Dědek mě odvezl na káře na hřbitov! Myslel, že sem mrtvá!“ Dostane na Blažka příšernej vztek. „To snad neni pravda! Myslí, že sem mrtvá, nikoho nezavolá a vodveze mě na hřbitov! Plácne tady se mnou a sere na to! Zmetek jeden! Jen počkej dědku, todleto ti teda nedaruju.“

 

Přidá do kroku a míří kolem Jednoty Nádražní ulicí domů. Veme za kliku, dveře se rozletí. Celá rozlícená vidí dědka klidně chrápat vobutýho v posteli. Přes břicho má noviny, vlasy rozježený, pod hlavou umaštěnej polštář vod nemytejch vlasů, všude kolem vychlastaný flašky a ten bordel. Ten bordel a špinavý nádobí s vajglama. Ve vočích má Blažková vztek. Cití k němu jenom nenávist a zášť. Popadne jednu flašku a v totálnim afektu – švih! A znova švih přes hlavu. Blažek vytřeští oči. Ve výraze úlek momentu překvapení. Po spánku mu stéká čůrek jasně červené krve. Ruce před sebou v křeči svírají noviny. A do třetice nejsilnější úder flaškou do hlavy. Jeho výraz tváře se mění na neurčitý. Ruce se svezou volně podél těla a pouští noviny na zem. Oči ztrácí jiskru a pomalu pohasínají. Potom už jen tupě zírají do prázdna.

Blažková na něj chvíli kouká, pak sáhne pro krabičku a zapálí si startku. Pak starýho převalí z postele na káru a veze na hřbitov. Drží se vyjetých kolejí, a tak cesta ubíhá celkem hladce. Otevře těžká zdobená vrata a vyloží dědka na hřbitově na jednom z hrobů.

„Dneska jsem si ještě ani neuvařila to kafe. Bez pořádnýho kafe by to byl koneckonců mizernej den, a ten já mít nebudu.“

 


Podle snu - Mrakodrap (próza, Veronika) • Vrba (próza, Nesmyslon) • 90. léta - imprese (próza, Veronika)
    

14.2.2016
90. léta - imprese

90. léta - imprese

 

Sál zapadlé vesnické hospody byl naplněný tak, jako snad nikdy. U stolů pro čtyři se tísnilo šest a více lidí, poposedávali, šoupali židlemi; zkrátka snažili se vydobýt si pro sebe trochu toho pohodlí. K nervózní náladě přispělo i to, že ačkoliv jim v letáku byly slíbeny „staročeské hody", zatím nedostali vůbec nic k jídlu. Sálem se neslo komandování, fňukání i stížnosti.

            „Slíbili nám, že navštívíme zoologickou. A přitom jsme jí viděli jenom zvenku. Že prý není čas. Aby taky jo, když ta cesta trvala přes tři hodiny. A přitom to není daleko, po dálnici je to od nás slabá půlhodina. Kudy to ten řidič jezdil, to mi hlava nebere!"

            Zatímco si účastníci zájezdu navzájem stěžovali, vystoupali na malé pódium ozdobené krepovým papírem tři usměvaví muži ve fialových sakách s vycpanými rameny. Ve stejnou chvíli vytlačila z kuchyně malá pihovatá servírka velký barel na kolečkách a jednotlivým hostům nalévala do sklenic naběračkou vlažný čaj.

            Nejmenší z mužů přistoupil k mikrofonu a do hlučícího davu zvolal: „Vážení přátelé, dámy a pánové! Všechny vás tady srdečně vítáme! Omluvte prosím tu trochu nepohodlí - pan hostinský s námi tak brzy nepočítal, ale jsem si jistý, že za chvíli stihne dát všechno do pořádku. Zatím se napijte - určitě máte po té dlouhé cestě žízeň!"

            Lidé začali z plastových kelímků bez valného nadšení usrkávat tekutinu neurčité barvy, muž u mikrofonu je mezitím uklidňoval: „V kuchyni už všechno připravují, můžete se těšit na klobásky, jitrničky, ovárek s křenem, to si dáte, dědo, už se oblizujete, co? A taky budou chlupatý knedlíčky, bramboráčky, pan hostinský narazí soudeček a dáme si pěkně vychlazený, napěněný, to se tady všichni pomějeme! Jak nám tu spolu bude dobře! A teď, když dovolíte, dám slovo tady Čendovi, který se právě vrátil - to neuhodnete - až z Ameriky, kde několik let žil!"

            Davem proběhlo obdivné zašumění a drobný muž předal mikrofon svému nejstaršímu kolegovi. Ten si odkašlal a poté hlubokým, melodickým hlasem spustil: „ Dámy a pánové, mám z vás radost! Už jsem ani nedoufal, že se tady něco změní, že tady z toho srabu někdy vylezeme a že ty rudochy vyženeme od válu a najednou BUM - Gusta, Milouš, Vasil a ti další exoti už si balej fidlátka! Jste úžasný, že jste to dokázali. Jste neuvěřitelní. A na to se napijeme."

            V ten moment vešla do sálu opět pihovatá servírka, tentokrát ve společnosti vytáhlého kolegy. Oba na rukou nebezpečně balancovali obří podnosy s vysokými sklenicemi plnými průzračné tekutiny.

            „Napijte se s námi, všichni, i vy paní! Jen se klidně napijte - domů vás přece odvezeme. My se také napijeme!" Trojice mužů si na pódiu nalila z láhve bez etikety a pozvedla sklenice směrem k publiku.

            „Na revoluci, přátelé! Na svobodu! A na budoucnost!" Všichni do sebe na povel obrátili sklenice a muž u mikrofonu zavelel: „Jeden přípitek je málo, napijeme se ještě jednou!" Personál obíhal stoly s velkou lahví slivovice a doléval postupně všem hostům.

            „Napijeme se ještě jednou! I vy paní, nestyďte se! Přeci nám nebudete trhat partu, když je nám tu spolu tak dobře!" Připíjelo se ostošest, až se nad sedícími lidmi začal vznášet nezaměnitelný alkoholový opar. Muži na jevišti se na sebe spokojeně usmáli.

            „A teď vám, přátelé, něco prozradíme. My pro vás máme překvapení. Nejen, že jsme vás dneska vzali na výlet na ten krásný zámeček, a potom do zahrady na tu výstavu růží, no a potom sem, do téhle překrásné hospůdky, kde už za chvilku dostanete zadarmo všechny ty dobroty, co už jsme vám jmenovali: jitrničky, jelítka, chlupaté knedlíčky a tak dál. My pro vás máme ještě něco. Něco, co vám změní život, něco úžasného a revolučního."

            K mikrofonu přistoupil obtloustlý muž s vysokým, pronikavým hlasem. Rozhlédl se po davu pod ním a začal: „Taky vás těch čtyřicet let štvalo, jak v obchodech nic není, na všechno se musí stát fronty; jak si musíte pěstovat vlastní ovoce, šít vlastní šaty? Pořád samé shánění, doprošování se, uplácení a na všechno pořadníky, pořadníky, pořadníky! Brát si dovolenou, abyste mohli dva dny kempovat před Diamantem, abyste se pak dozvěděli, že ty japonský televize stejně nepřivezli?"

            Muž u mikrofonu udělal dramatickou pauzu. Dav souhlasně pobrukoval a přikyvoval. Tohle všichni dobře znali.

            „Nebo byty. Pokoutně si je vyměňovat, lézt do zadku úředníkům a pak dostat byt na sídlišti bez silnic a bez chodníků, v desátým patře, kde ještě půl roku nefungoval výtah!

            A teď zavřete oči. No fakt, zavřete oči a představujte si: jdete do samoobsluhy. Regály doslova přetékají zbožím: čerstvé tropické ovoce, francouzské jogurty, německá čokoláda, irská whisky! Když někdo něco z regálu vezme a dá si to do košíku, okamžitě to zboží doplní, takže regál se nikdy nevyprázdní! No řekněte, není tohle ráj? Ale pozor, pokračujeme dál! Na pultech leží metráky masa. Prodavačka se na vás usmívá. Neschovává před vámi zboží pod pult, ale nabízí vám ho. Nabízí vám víc jídla, než vůbec dokážete sníst.

            Nebo jiný příklad: rozhodnete se, že si koupíte televizi. Jen tak, z fleku se rozhodnete, že chcete televizi! Půjdete do elektra, a tam se nebudete muset vedoucího doprošovat a strkat mu bankovky do kapsy, aby vám pak stejně nabídnul nějaký šmejd z Jugoslávie, kterému neustále skáče obraz! Ne! Půjdete tam a na pultech tam bude deset, dvacet značek televizí, americké, japonské, korejské! A ty si budete moct hned koupit a odnést domů!"

            Lidé poslušně seděli se zavřenýma očima. Někteří, zmožení alkoholem, usnuli. Zbylí se zasněně usmívali. V této toužebné atmosféře se mikrofonu opět chopil mrňavý kolega a než stačili zbylí dva muži zaprotestovat, vypálil do mikrofonu jako kulomet: „A víte, proč v obchodech nic není? Protože hospodářství je centrálně řízené, nepružné, absolutně nedokáže sledovat naší poptávky. Továrny a obchody musí být v soukromých rukou, aby se to zlepšilo! Všechno musíme rozprodat a zprivatizovat! I školy, nemocnice, domovy důchodců, lékárny, doly, vodovody, elektrárny, prostě všechno! VŠECHNO! Teprve až bude hospodářství řídit volná ruka trhu, bude všechno jak má!"

            Prcek teatrálně rozhodil rukama, načež mu jeho starší kolega vyrval mikrofon z ruky a zpražil ho vyčítavým pohledem. Tlustý muž si ťukal na čelo a z pohybů jeho rtů se dalo vyčíst, že říká: „Moc brzo, ty vole. Ještě ne!"

            Z davu povstal pán ve flanelové košili. Změřil si tři fialová saka pohledem a pronesl: „A komupak chcete všechny ty továrny prodat? Kdo tady z nás má tolik peněz, kromě veksláků?"

            „Zahraničním investorům, pane."

            „Ale jaký to bude mít dopad na nás, zaměstnance? Nesníží nám platy? Nevyhází nás?"

            „Pane, prosím vás, u těch si vyděláte takových peněz, to jste si v životě nevydělal!"

            „A kdo mi to zaručí?"

            Muži na jevišti na sebe pobaveně pohlédli a nejmenší se zasmál: „Co byste chtěl zaručovat, vždyť to je snad jasné, ne? Jé, podívejte, už se nese předkrm! Tenhle luxusní salámek jsme pro vás nechali přivézt až z Itálie, okoštujte všichni, ať si naladíte chuťové buňky, něž nám z kuchyně přinesou ten ovárek! Mám od pana kuchaře zprávu, že bude obzvlášť libový! Že už ho cítíte až sem?"

            Ale nic cítit nebylo, kromě palčivého aroma salámu Vysočina a kremžské hořčice. Mikrofonu se zase chopil prcek, ve snaze si to u kolegů trochu vyžehlit.

            „ No a co ty naše hnusná sídliště, že už se na ně nemůžete ani podívat? Panelové krabice, jedna jako druhá, malé byty, tenké stěny, přes které slyšíte sousedy. Až to tady vezmeme do rukou my, to budete koukat! Třeba tamto velké pole, přes které jsme projížděli - tak místo zelí tam budou stát baráky! Každý si bude moct koupit vlastní dům, a bude si ho moct třeba natřít narůžovo, ozdobit fontánou nebo balustrádou."

            Neodbytná flanelová košile se v první řadě opět postavila. „Máte pravdu, že naše byty nejsou nic extra. Ale pamatujte, že jsme je dostali zadarmo! Například já - nastoupil jsem do podniku a za rok jsme dostali byt. Jak dlouho bych musel šetřit na ten váš růžový domeček s balustrádou?"

            „Pane, kdybyste mi laskavě neskákal do řeči, hned bych se k tomu dostal. Chtěl jsem si to nechat až na konec, jako zlatý hřeb, ale když to pán už nakousnul: vězte, že to nejlepší na našem systému je: „když něco chcete, nemusíte čekat, až na to budete mít! Domy, auta, pohovky, dovolený u moře - to všechno můžete mít hned! A splácet to budete až pak, postupně."

            „A když mě vyhodí z práce, tak ten dům budu splácet z čeho?"

            „Pane, vy jste takový ten rejpal, co? Vy musíte pořád být středem pozornosti, že jo?"

            „Zato vám se nějak nechce do diskuse. Vždyť tohle všechno by se mělo pořádně probrat a prodiskutovat."

            „Prodiskutovat! Pane, my nejsme jako oni. To byly samé kecy, projevy, kecy, projevy... My nekecáme, my makáme! A nesnášíme takovéhle rejpaly. Kdo nejde s námi, jde proti nám!"

            „To oni říkávali taky..."

            Pánové ve fialových sakách zrudli. Pán ve flanelové košili hrdě mrknul na dámu s pudlí trvalou po své pravici. Potom se otočil do davu a zvolal: „Podívejte se na ně! Bavit se s námi nechtějí! Chtějí jen, abychom je poslouchali - to už jsme tu přece měli. Jen se na ty grandy podívejte, naslibovali nám jitrnici, jakou svět neviděl a zatím jsme dostali akorát veku s Vysočinou. Já se s vámi klidně vsadím, že se v kuchyni nic nepřipravuje. Teď hned se tam půjdeme podívat a uvidíte, že tam nenajdeme žádné maso, žádné pivo, nic!"

            Lidé se začali zvedat ze židlí, dokud je nezastavil vytáhlý číšník. „Tak to teda ne, do kuchyně mi žádné davy courat nebudou, to bych měl opletačky s hygienou! Tam může jenom personál s potravinářským průkazem. Tady pána tam pustím, protože mu chci ukázat, že v kuchyni je všechno, jak má být. Spoléhám na vás, že mě za to nikam nenahlásíte, to by nám to tu taky mohli zavřít."

            Lidé si zase posedali a pán ve flanelové košili odešel s vytáhlým číšníkem kamsi dozadu. Prcek zamával směrem ke dveřím, odkud zase vyběhla pihovatá servírka s další várkou tvrdého alkoholu.

            Atmosféra se trochu uvolnila. Muži na jevišti se předháněli v líčení skvělé budoucnosti, která přítomné čeká, až jim dají svou důvěru. Popisovali jim silnice plné krásných silných aut, bazény u každého domu; jak lidé budou moci kdykoli jít k milým, kultivovaným lékařům i když nebudou nemocní, jen budou mít pocit, že by potřebovali větší prsa nebo menší nos. Vypočítávali, za jak dlouho doženeme v životní úrovni západní země, a předháněli se v optimistických odhadech. „Dohnat, předehnat!", burácelo sálem. Tahle hláška se prostě lidem dostala pod kůži.

  Jen paní s pudlí trvalou byla nervózní. Pán ve flanelové košili se podezřele dlouho nevracel.

5.2.2016
Vrba

Už zase nevím, na čem jsem. Je to počátek schizofrenie, nebo prozření? Je mezi tím nějaký rozdíl? A je to vlastně důležité? A co to vlastně znamená: "důležité"?


Tak jsem přemítala v koruně staré vrby, až jí došla trpělivost a raději se vzdala jedné ze svých větví a shodila ji i se mnou do rybníka. "To ti teda pěkně děkuju!" obořila jsem se na ni. "To bys taky měla, ale nejsem chamtivá ani domýšlivá a tak to po tobě nežádám. Jen bych byla ráda, kdybys byla ochotna se zamyslit nad mou motivací. Třeba tě napadne i něco rozumného, ne jako to máslo s popelem, ve kterém ses blemcala před chvílí. A ještě bych tě chtěla poprosit," dodala po krátké odmlce, "abys příště, až zase jednou neodoláš tomu máslopopelení, zvolila nějaké neutrální místo, kde tím nikomu neublížíš. Ostatní nemůžou za tvoje myšlenky, to si pamatuj, tak je za ně netrestej. Vinna jsi vždycky jen ty sama." Vrba skončila svou řeč lehkým zašuměním listoví a, zjevně unavena, zavřela oči.

Proč jsem si jen nikdy nevšimla jejích očí? Snad to bylo jejich nenápadným zbarvením, snad tím, že bylo každé jinak vysoko... Nebo jen tím, že jsem vždycky hledala spíš uši. Tolik nesmyslů nám o vrbách navykládali! I když, pomyslela jsem si cestou od rybníka, je fakt, že naslouchat teda umí. 

 

červenec 2015

3.2.2016
Podle snu - Mrakodrap

Mrakodrap

Povídka podle snu

 

Ani nevím, jak jsem se ocitla v téhle děsivé chudinské čtvrti amerického velkoměsta, takové, jakou znám z televizních kriminálních seriálů. S tím, jak se stmívá, se na špinavé ulici, plné agresivních frustrovaných lidí cítím čím dál méně bezpečně. Bude lepší obstarat si nějaký nocleh a ráno se odsud pokusit nějak dostat.

Pod pouliční lampou se nakrucují dvě dívky, od prvního pohledu prostitutky: nevkusné sytě černé paruky ve stylu osmdesátých let, zářivě modré minišaty s výstřihem na zádech, lesklé kozačky na jehlovém podpatku. Po krátkém rozhovoru mi nabídnou přespání na jedné volné posteli ve svém bytě.

Předpokládám, že dívky musí bydlet v jednom z nízkých, zanedbaných činžáků, lemujících hlavní ulici. Místo toho mě ale vedou k neméně zanedbanému, avšak impozantnímu mrakodrapu, který hrozivě ční nad celou čtvrtí.

Byt se nachází v jednom z vyšších pater, proto musíme jet výtahem, na který se stojí dlouhá fronta přes celý vestibul. Dívky ale mají velmi ostré lokty a se mnou v závěsu se jim podaří procpat se až ke dveřím. Ty se vzápětí otevřou - a mě už je jasné, proč se na výtah stála taková fronta. Nejen, že tenhle výtah je na celý mrakodrap jediný, ale ještě navíc slouží jako záchod. Ven právě vychází plešatý tlouštík s novinami pod paží a blaženým úsměvem na tváři. Za ním se z výtahu line příšerný smrad.

To ovšem neodradí dav čekajících, kteří se bezohledně začnou hrnout dovnitř, strkat se a šlapat si na nohy. Jedna z mých dívek mě popadne za ruku a vtáhne dovnitř. Interiér připomíná tradiční dřevěnou kadibudku, včetně dřevěného schodu s kulatým otvorem, který zakrývá rezavá poklice. Vetchý a přetížený výtah se dává do pohybu. Lidé postupně vystupují a kabina se trochu odlehčí, já jsem přesto nervózní a nemůžu se dočkat, až už budeme na místě. Všechno tu vrže a praská, a navíc ten smrad!

Už jsme skoro v cíli, když výtah zastaví. Ve dveřích stojí stará babička v květované zástěře, nohy omotané obvazy, opírá se o francouzské hole. Podává mi v igelitu zabalený balíček a malý pytlíček z květované látky. Prosí mě, abych obě věci předala jejím vnukovi, který shodou okolností bydlí na stejném patře, jako my.

„To víte", vysvětluje, „ já už skoro nemůžu chodit, sotva se dobelhám k tomu výtahu, tak posílám vnoučkovi dárečky po lidech." Udělá to na mě moc hezký dojem. Konečně jsem v téhle čtvrti vyděděnců potkala čistou lidskou bytost, která překypuje láskyplným vztahem k svému bližnímu. A co ta milá babička svému vnoučkovi vlastně posílá? Snad nebude moc nezdvořilé, když se podívám...

Když rozvážu mašli na květovaném pytlíčku, vypadne z něj sáček plný bílého prášku. V igelitovém balíčku se zase po bližším prozkoumání nacházejí injekční stříkačky.

 

Výtah konečně zastavuje na našem patře. Vstupujeme do dlouhé chodby, ve které lidé různě posedávají a polehávají na zemi, opření o zdi a hledí tupě do prázdna. Po obou stranách chodba ústí do kolmých, menších chodbiček. Pode dveřmi jednoho rohového bytu se ven hrne hromada použitých injekčních stříkaček, gázy a dalšího lékařského materiálu. Není pochyb o tom, že právě tady musí bydlet vnuk té milé paní.


Pohádka o paní, která se bála, že uklouzne (próza, Kalimeee) • Pohádka o pánovi, kterému vadil sníh (próza, Kalimeee)
    

28.1.2016
Pohádka o pánovi, kterému vadil sníh

Žil byl jeden pán, a ten šel po Andělu a měl roztažený deštník, když trochu sněžilo.

21.1.2016
Pohádka o paní, která se bála, že uklouzne

Byla jednou jedna paní, a ta šla velmi pomalu po Arbesu a držela se zábradlí.


Poslední schůzka (próza, AN')
    

20.11.2015
Poslední schůzka

"Tak vám přátelé děkuju, že jste všichni dorazili." Eva se automaticky chopila slova a rozhlédla se po čtyřech dalších osobách v místnosti.

Tomáš se ušklíbl rty nalíčenými sytě rudou rtěnkou a nespokojeně se zavrtěl na židli. Bylo vidět, že zejména o oslovení "Přátelé" si myslí své. I on přehlídl další ženy a dívky sedící okolo velkého stolu. Většina z nich v něm vzbuzovala velmi negativní emoce, jen Eva mu byla zcela lhostejná. Co si taky myslet o takové fádní pětatřicátnici. Vlasy barvy-nebarvy na mikádo, střízlivé dioptrické brýle, oblečení z butiku od vietnamců. Při nejlepší vůli si nedokázal vzpomenout, co tahle šedá myš dělá, ale určitě nějakou úřednici, na poště, v bance, no vždyť je to vlastně jedno.

Neměla styl, neměla šmrnc a to jediné ho na lidech zajímalo. To už ho víc dokázala zaujmout ta divná punkerka, Jana, která tvrdošijně vyžadovala, aby o ní mluvili jako o Džejn. Sice jí, stejně jako ostatními, silně opovrhoval, ale aspoň měla svůj styl a za všech okolností i svůj názor. Oboje bylo děsné. Ale lepší děsné, než žádné.

Ani Džejn se netajila tím, že ostatními pohrdá. Ani za nic na světě by nepřiznala, že v tom všem odsudku a pohrdání, které pro ně měla, je ale i jistá míra zvědavosti. Zejména Tomáš ji skrytě fascinoval. Se vší zarytostí svých šestnácti let to nedávala najevo, zásadně ho oslovovala "transko", "buzíku", nebo "debile". To se pak vždycky Eva aspoň trochu naštvala. Sprostá slova byla asi to jediné, co na skupině opravdu nemínila tolerovat.

Džejn se zhoupla na židli a drcla přitom do Aleny, která seděla po její pravé ruce. "Sorry vole." Alena se široce usmála: "To nic, udělej si pohodlí." Alena se pořád na všechny usmívala. Džejn někdy přemýšlela, co asi ta hippie víla fetuje. Určitě minimálně pálí špeky, dost možná pojídá houby. Džejn by se nedivila. Takových hipísáckých slečen už poznala dost. Jsou samá kytka, samý mír a láska, vlastně neškodné. Jo, vzato kolem a kolem, Alena je neškodná. Takže se na ni ušklíbla na půl pusy, což ostatní pochopili jako výraz přátelskosti. Největší, jakého byla Džejn nejspíš schopná.

Eva si založila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Tohle, co ji tady dneska čeká, nebude jednoduché. Zatím vypadají všichni mírně a klidně, ale ze zkušenosti dobře věděla, že to se může během minuty změnit. První velký úspěch ale byl, že přišli všichni. I ta malá dívenka, co se pořád bojí. Eva vlastně nevěděla, jestli se vážně bojí, nebo jen prostě vypadá vystrašeně. 

O téhle holce toho věděla nejméně. V podstatě jen to, jak vypadá. Malá, drobná, ručičky jak hůlky, vykulené oči, dlouhé vlasy spletené do dvou copů. Proč proboha ještě podtrhuje dojem, že je školou povinná?

Dnes tu ale Eva není od toho, aby někoho soudila. Tedy nikdy nikoho nechtěla soudit, ale nemohla si pomoci. Odsudek v ní byl pevně zakořeněný. Mohla se snažit, jak chtěla, nikdy se úplně nezbavila pocitu, že ostatní dost převyšuje. Inteligencí, dosaženým vzděláním, tím, že má stálou práci, vlastní byt. Ne jako Tomáš, žijící v podnájmu u hluché seniorky kdesi na okraji hlavního města a vydělávající si nejstarším řemeslem. Ne jako Džejn, která stálé bydlení vůbec neměla, přespávala po kamarádech a podle vlastních slov se práce štítila. Ne jako Alena, bydlící v centru v prvorepublikovém činžáku, v bytě s pěti dalšími lidmi. Jednou se Eva nechala od Aleny ukecat a šla se k ní do  bytu podívat. Ten chaos, neidentifikovatelný zápach, který nebyl silný, ale za to byl všudypřítomný, to vše jí nahánělo husí kůži. Takhle by ona žít nemohla.

Eva si zamnula ruce: "Asi vás zajímá, proč jsem vás pozvala a proč je tak důležité, že jsme tu všichni." Odpovědí jí byly další úšklebky od Tomáše a Džejn, vřelý úsměv Alenin a zcela nepřítomný pohled té malé. Vlastně by jí docela zajímalo, jak se ta drobná dívka jmenuje, ale dnes to z ní asi nevypáčí a pak už nebude příležitost. Tedy půjde-li to dneska dobře.

"Musím vám říct o jednom svém velkém rozhodnutí. Je to pro mě důležité a potřebuji, abyste to věděli včas." Eva zkontrolovala, že jí vlasy pevně drží za ušima, posunula si brýle na nose o trochu výš a chtěla pokračovat.

Zrovna když se chystala na další hluboký nádech, všimla si, že té drobounké dívce sedící od všech trochu dál se skutálely po tvářích dvě obrovské slzy. Eva se vnitřně nutila ke klidu. Tak trochu tušila, že malá bude bulet, jen nečekala, že hned ze začátku.

"No, no, nebreč." Alena se pokusila toho drobečka vzít za ruku. Ta rukou cukla, až se uhodila o opěradlo židle. Alena znejistěla. Ráda na lidi sahala a bylo jí strašně trapné, když to někdo neakceptoval.

Tomáš protáhl koutky do hraného úsměvu: "Ty si fakt divný mimino. Nechceš jít bulet někam jinam?" Uhladil si černou ofinu. "Já že na takový výlevy fakt nemam náladu."

"Jen ji nech, je hezký, že umí projevit city." Alena se jako už tolikrát snažila tu malou chránit alespoň slovně. To pískle v ní vzbuzovalo mateřské instinkty. Opět se natáhla směrem k plačícímu děvčeti, ta se však jak čertík z krabičky vymrštila ze židle a utekla do rohu místnosti, kde se posadila zády k ostatním na zem, objala si kolena, na ně složila hlavu a jen chvějící se záda dávala tušit, že pláči propadla úplně. 

Eva horečně přemýšlela, co s nastálou situací. Pak se rozhodla, že nejlepší bude si té malé nevšímat a pokračovat. Pokusila se usmát na Alenu, která se na děvčátko v rohu nešťastně dívala přes rameno, nerozhodná, zda zkusit jít za ní, nebo dál věnovat pozornost dění u stolu.

"Hele, než se ten magor uklidní, du na cígo." Džejn se zničeho nic zvedla a v rozedraném batohu, který měla zavěšený za jeden popruh na opěradle židle, začala lovit krabičku levných cigaret.

Tomáš vytáhl krabičku slimek a ucedil: "Jo, kouřová. Ale nebavíte mě, baby. Tak nevim, jestli se vrátim, na tohle představení nemám náladu."

Džejn už byla u dveří a když viděla, že Tomáš je jí v patách, schválně mu dveře před nosem přibouchla. "Krávo." Za Tomášem dveře jen zaduněly.

Eva vstala, protáhla si ruce nad hlavou, zahýbala čelistmi. Pak zůstala stát vedle stolu. Stále si rukama uhlazovala účes, poposunovala brýle na nose sem a tam, mrkala a přemýšlela, co si ti dva venku vykládají. A taky věděla, že pokud se vrátí, tak dřív než za čtvrt hodiny to nebude. Sejít tři patra dolů, vykouřit cigaretu a vyjít tři patra nahoru. Možná by ten čas mohla využít k tomu, aby alespoň Aleně nastínila situaci. "Aleno..?" Alena se na ni usmála. "Eh... dáš si čaj?" Ne, nebylo by správné vynechat ty dva. A vysvětlovat to dvakrát po sobě, to asi nezvládne.

"Jo, čaj bude fajn. Prcku, chceš čaj?" Alena se usmála na stále se třesoucí hubená záda v rohu. Odpovědí bylo jen komíhavé zavrtění copánků. Po něm násladovalo smrknutí. Malá bytost v rohu se opatrně ohlédla přes rameno. Když viděla, že u stolu už sedí jen Alena, opatrně se zvedla a popošla z rohu kousek do prostoru místnosti.

Eva mezitím na improvizované kuchyňské lince připravovala dva hrnky s čajem. Ze záchoda za nenápadnými dveřmi s vybledlým a skoro nečitelným nápisem WC přinesla v rychlovarné konvici vodu, zapojila šňůru od konvice do zástrčky, vybalovala čajové sáčky. 

Neměla žízeň, ani chuť na nejlevnější čaj, ale věděla, že něco musí dělat, nějak zaměstnat ruce. Z hloubky tří pater pod sebou slyšela ostré zaklapnutí vchodových dveří. Zvuk to byl tlumený, přesto stačil k tomu, že malá dívka, do té doby stojící kousek od stolu, vyplašeně popoběhla zpátky do svého rohu a zaujala stejnou pozici, až na to, že tentokrát si rukama zakryla hlavu.

Alena ji soustrastně pozorovala a Eva si pomyslela, že to nebožátko za sebou musí mít něco strašného. I když každý ze skupiny měl jistě pěknou řádku svých problémů, tohle bylo příliš divné.

Za dveřmi zatím bylo slyšet stále se zesilující hlasy kuřáků stoupajících po schodech, Džejnino znechucené: "Fuj. Vrtíš prdelí jak šlapka!" a Tomášovo výsměšné: "Nezáviď. Sere tě, že sem sexy? Že mám kolíků, kolik si zamanu?" a opět Džejnin teď už o poznání vydrážděnější hlas: "Fakt si ubohej! Hnusnej, ubohej buzík!"

Tentokrát dveřmi první vešel Tomáš a přibouchl dveře před nosem Džejn. 

Eva si mezitím hrnek donesla ke stolu, druhý podala Aleně, sedla si zpátky na své místo, zkoumavě se podívala na záda dívky v rohu, pokusila se usmát na Alenu i Tomáše i Džejn a rozhodla se jít přímo k věci. "No, lidi, takže proč jsem vás svolala. Jak jsem už říkala, pro něco jsem se rozhodla. Dneska jsme tu naposledy, protože..." větu však nedořekla, z rohu ji přerušil táhlý, výsoký vzlyk, který přešel do nepříjemného kvílení.

Džejn obrátila oči vsloup, Tomáš předvedl mimoděk téměř totožné gesto. Alena se chytila za hlavu. Kvílení se po chvíli ztišilo do naříkavé pofňukávání. Znělo to skoro jako dokolečka se opakující "ne, ne, ne.", ale té malé v rohu bylo rozumět jen špatně.

"Hele jestli toho nenechá, tak já du." Tomáš se začal zvedat od stolu. Uhladil si krátkou sukni a všimnul si, že o starou dřevěnou židli si na punčochách udělal pořádné oko. "Doprdele." Vztekle se rozhlédl. "Náhradní silonky tu asi žádná z vás popelek nemáte, co?" 

"Prosím tě, Tomáši, sedni si ještě na chvíli." Eva cítila, že ztrácí zbytky odhodlání, ale také věděla, že Tomáš v podstatě jen touží být přemlouván, aby zůstal. Vyladila proto hlas do medové tóniny: "Až skončíme, naproti jsou vietnamci, skočím ti k nim pro silonky a přinesu ti je, jo?"

"No jo. Když je cvakneš. Nějak nemam hotovost." Tomáš se opět usadil ke stolu a z kabelky vytáhl zrcádko a začal si kontrolovat výrazný make-up. Pak si dlouze rovnal vycpanou podprsenku ve výstřihu a když byl konečně spokojený, zvedl pohled k Evě: "Hele a už se vyžvejkni. Fakt nemam celej den."

"No, kunčofti čekaj, co? Celý žhavý, aby tě přefikli." Džejn se ozvala tak řezavým tónem, že odpovědí jí bylo ustrašené zasyknutí z rohu.

"Ty Tome, jako proč to vlastně děláš? Proč se prodáváš?" Alena se snažila, seč mohla, obnovit jakousi rovnováhu. 

"A co je ti do toho, ty květinová huso?" ovšem Tomáš očividně ztratil zbytky trpělivosti. "Stejně mi akorát všechny závidíte, že o mě někdo stojí. O vás by si chlap ani kolo neopřel." 

Nejspíš už i Džejn začínala mít toho všeho dost: "Hele Evo, jestli do minuty neřekneš, cos vlastně chtěla, du do hajzlu a dost si promyslim, jestli ještě přídu."

Eva bezmocně rozhodila rukama: "Dobře, dobře, hlavně klid, jo? Takže... rozhodla jsem se... že končím. Jakože už se nebudeme vídat. Končím se skupinou. Všichni víte, že beze mě se nesejdete. Já... asi jsem vás dřív potřebovala, ale teď to chci zkusit sama. Sama za sebe, chápete? Jako že fakt jenom já. V celým velkým světě." Slova ze sebe chrlila rozčileně, až jí na čele a nad horním rtem vyvstal pot. Nervózně si horní ret promnula. 

Nářek z rohu zesílil. Alena se poprvé přestala usmívat a zůstala na Evu trochu tupě zírat. Džejn se přestala houpat na židli a zcela vykolejena Eviným krátkým proslovem si vrazila ruku do vrabčího hnízda na hlavě. Tomáš upustil na zem kabelku, kterou do té doby svíral na klíně, a po podlaze se začaly kutálet šminky, drobné mince, vypadlo několik kondomů. "Jak to jako myslíš?" Přesto byl Tomáš první, kdo se vzmohl na slovo.

"Co si to dovoluješ?" V Džejniných slovech byla cítit zlost, ale i bolest. "Co si to dovoluješ, ty krávo zasraná? Jak jako žes nás potřebovala a teď nepotřebuješ? Co si o sobě myslíš?" Bolest už jasně měla nad vztekem navrch.

"Hele, Evo, promysli to ještě..." Alena zkoušela na poslední chvíli zachovat neutralitu, ale i v jejích slovech se zračila veliká úzkost. "Víš, možná to není úplně dobrej nápad..." Alena si na prstě otáčela levným prstýnkem s velkou kytkou. "Fakt... zamysli se...ještě trochu."

Eva se bezmocně koukala z jednoho na druhého. "Víte, já si našla novou psychiatričku. Chodím k ní už měsíc. Je to hodně intenzivní. Povídám jí o vás, o nás." Evě se doteď jasný hlas trochu zatáhl emocemi.

"Totiž vyprávěla jsem jí o každém z nás, z vás." "Tak ty nás drbeš s nějakou psychopatkou?" Tomáš se vůbec nesnažil zakrýt vztek. "Co si to sakra, doprdele, jenom dovoluješ?!"

Džejn z kapsy vytáhla krabičku cigaret, jednu vyndala, dala si ji do pusy a začala se prohledávat ve snaze najít zapalovač. Tomáš vylovil maličký zapalovač ze svého vycpaného dekoltu a Džejn připálil. Eva se je ani nesnažila zastavit, jen před Džejn přisunula hrneček od čaje jako improvizovaný popelník.

"Omlouvám se vám. Moc se všem omlouvám, ale musíte z mého života zmizet, jinak to nejde. Táhnete mě ke dnu." 

"Táhneme tě ke dnu..." Alena po ní opakovala slova, jako by ale vůbec nedokázala pochopit jejich význam. "Musíme zmizet?" 

Džejn v rychlosti vyšlukovala cigaretu do půlku, zahodila ji do hrnku a hned si vyndala druhou. Z krabičky potom nabídla Tomášovi, ten si od ní cigaretu vzal a oběma připálil svým zapalovačem. 

"Bude to bolet?" ozvalo se po chvilce napjatého ticha z rohu. Všichni u stolu sebou trhli, zdálo se, že v posledních minutách úplně zapomněli na potichounku vzlykající uzlíček v rohu.

"Bude to bolet?" hlásek z rohu nabýval na síle. "Bude to bolet?!" Všichni čtyři zírali do rohu místnosti. Hubená dívka se ještě vsedě otočila tváří k nim. Ruce zaťaté v pěst měla položené na kolenou a teď už opravdu hodně nahlas zakřičela "Já se tě ptám, jestli to bude bolet?!"

Eva čekala spoustu vyhrocených reakcí, ale zrovna tuto otázku ani ve snu. Nad tím skutečně nepřemýšlela, jestli to její čtyři občasné společníky bude bolet, když budou muset zmizet z jejího života, z jejího vědomí. Kdyby ji to napadlo, zeptala by se samozřejmě své lékařky. Ta jí zatím jen slibovala nekončenou úlevu, až si vyzvedne z lékárny léky a přestane je vídat.

"Já vážně nevím." Eva si položila hlavu do dlaní na stůl. Alena natáhla ruku směrem k ní ve svém dobře známém konejšivém gestu, v půlce pohybu se však zarazila a nedokončila jej. S rukou kousek nad stolem zůstala nehybná jak socha. Džejn a Tomáš téměř ve stejnou chvíli odhodili do hrnku dokouřené cigarety a z Džejniny krabičky na stole vytáhli další dvě. Oba si zapálili o jeden plamínek z Tomášova zapalovače. Tomáš hluboce vtáhl kouř, potřepal hlavou a zavrčel: "Hele a ty si jako fakt myslíš, že to bude takhle jednoduchý? Že nám prostě řekneš sbohem a šáteček a zmizte? Tak to ne kočičko, to si na dost velkym a hnusnym omylu, já nikam nejdu."

Na důkaz vážnosti svých slov se jednou rukou pevně chytil stolu. Pak se stalo něco, čemu by Eva nevěřila nikdy ani za nic. Džejn s černě nalakovanými, teď už značně oprýskanými nehty položila svou ruku na Tomášovu. "Ani já ne. Tak a máš to. Nás se nezbavíš, ty blbko. Blbý co?" a nechutně se zašklebila a druhou rukou výhružně máchala na Evu. Alena se probrala z ustrnutí a ruku, kterou původně chtěla pohladit Evu, položila na Džejninu. Teď už se uprostřed stolu vršily ruce Tomášova, Džejnina a Alenina. Alena se usmála svým běžným úsměvem, jen s příměsí něčeho divokého: "Taky nejdu."

Eva si vzdychla: "Ale, ale, ale... tohle je strašně hezké, ale asi jste to nepochopili. Tohle není o vás, tohle je o nás. Tedy hlavně o mně. Já se rozhodla. Vím to jistě. Musíte pryč."

Pozvedla před sebou ruce jakoby v obranném gestu: "To není, že už bych vás neměla ráda, jen... sebe mám prostě radši."

Najednou koutkem oka zpozorovala za zády všech, kdo seděli u stolu, že v rohu se zvedá malá postava. Dívka s copánky se otočila tváří do místnosti a Eva zalapala po dechu. V té drobné tváři nebylo najednou vůbec nic dětského. Jen hrůza. Odpor. Něco odvěkého, nebezpečného, zvířecího. "Tebe to bude bolet." Malá postava se blížila ke stolu. Když stála za zády Tomáše, Džejn a Aleny, rozpřáhla paže a všechny tři je objala. Drsným hlasem znovu zopakovala: "Tebe to bude bolet."

Eva se zvedla ze židle. Cítila, že se musí zvednout. Ruce stále napřažené před sebou, couvala od stolu pryč. Čtyři hlasy se ozvaly přímo uvnitř její hlavy: "Tebe to bude bolet."

Couvala přes půl místbnosti až ke zdi, ve které bylo okno. Ani si nepamatovala, že by je před začátkem schůzky otevírala. Ale bylo otevřené. Doškobrtala pozpátku k němu. Hlasy stále dokola opakovaly: "Tebe to bude bolet."

Eva vydechla: "Mě už nikdy nic nebude bolet." 

Čtyři osoby u stolu se ošklivě zasmály. Zvolaly sborově: "Šťastnou cestu! Sbohem!"

A Eva narazila zadkem na rám okna, rukama promáchla před sebou ve vzduchu a pozpátku z okna ve třetím patře vypadla.

 

 


Co dělal kouzelný dědeček za mlada (próza, Kolemjdoucí) • Ochočená osina (próza, kolemjdoucí) • Michaelovo taneční studio (próza, Kolemjdoucí)
    

15.10.2015  (upr. 19.10.2015)
Michaelovo taneční studio

 

Už dlouho jsem něměl do čeho píchnout, příležitostné brigádky moc nevynášejí a moje vnitřní motivace upadla k nule. Na životopisy neodpovídají. Měl bych se víc snažit, říká moderní doktrína. Na většinu prací nemám dostatečné vzdělání, a k mytí letadel jsem prý přestudovaný. Ještě jsem nedostal ten správný nápad, říkám si, abych mohl dělat sám na sebe. Protože buzerace od buzerovaných a buzerace od těch, co si myslí, že si na všecko podlstivě vydělali už mě neba. To co mě ovšem napadá vyžaduje vysoké vstupní investice a know how. Obojí mi zjevně chybí.

Jeden starý a zkušený cikán mi poradil, že se dá na pracáku získat do začátku podnikání nějaký skromný základ. Zjistil jsem, že by to dělalo asi 50 000 korun. Pokud přesvědčím komisi o ušlechtilosti svých záměrů. Dumal jsem, dumal, až jsem vydumal, že jediná práce, kterou si můžu dovolit dělat je poradenství – jenže co radit, babo raď. A bába na prcáku sama neví. Komisi jsem nepřesvědčil. K poradcovství to chce tu správnou drzost. A tu já asi nemám. Ovšem nouze naučila Dalibora housti. Tak jsem nad tím vyzrál se ctí. Nechte si svoje peníze, přišel jsem na práci , která vyžaduje nulové náklady. A o drzost se postarám. Založím si taneční studio!

 

To nevadí, že neumím tančit. Kdo napodobí moje kreace, důmyslné kreace?

15.10.2015
Ochočená osina

Každý někdy potkal v životě svém někoho něpříjemného, někoho, kdo z neznámých důvodů člověka trápí, někoho, kdo je vysilující, a to zejména dlouhodobě, někoho, kdo vykazuje nepochopitelné chování, před kterým se nedá ovšem snadno uniknout. Takový člověk osedlán jest lidskou pitomostí, svévolí, nebo zlovolností, která se na jeho hřbetu ujímá a na takovém člověku se krajem projíždí. I mě se stala ta hrozná věc, potkal jsem takovéhoto hostitele, který mě po několika dnech donutil málem až k pláči. Domlouval jsem mu, naznačoval, ale jak už to tak bývá, takový člověk je hluchý a slepý, neb na očích má klapky a v uších hojnost medu. A byl to můj šéf!

Bylť jsem nešťasten, můj stav se den ode dne zhoršoval a chmura padala na mne a splín veliký. Šeď těch dnů jakoby se i v mých vlasech zrcadlila. Ovšem nebylo úniku, neb vázán jsem byl slibem a pracovní povinností a také finanční situace nedovolovala mi v tu chvíli se místa vzdát. Přec s tím hovadem bylo mi nutno trávit notnou část dne. Jak strádala moje nebohá duše, že jedině pivo snímalo ze mne tu tíhu zvečera. A nemít tuhý kořínek a pevnou víru, že za každým zlem skrývá se zlo ještě větší, již dávno bych snad učinil konec všemu rychlým sledem prudkých pohybů svých mírných paží; nebýt si vědom, že nedovolit zlosti cloumat svým majestátem je přec nutno míti na paměti za života člověku.

A tak míjely dny, já s nevolí plnil příkazy protichůdné svého trápitele mysleje si své a pivem jsem noc co noc chladil uraženou mou osobu. Když tu přisedl ke mně jednoho večera podivný panáček piva žádavše. Že prý je potulným poutníkem, který ničeho nemá, avšak ničeho míti chce, neb že v ničem prý skryto vše! Zaujalo mě jeho tvrzení a jiskra v oku hlubinná i dal jsem mu piva pít a hojně jsme spolu rozmlouvali, až vyjevil jsem mu svoje trápení v opojení nám milém. A on jen tak mimoděk dal mi váček s čímsi. Že alespoň tím se mi odvděčí za mé pozvání.

A dál pravil: „ Na svých toulkách mnoho jsem viděl a v šumu hvozdů mnoho moudra slyšel. Když jednou v cizokrajné zemi hladil jsem při chůzi prsty trav, ucítil jsem slabé zašimrání a kdosi volá - Nastav dlaní! -  Rozhlížím se, nikde nikdo, jenom lán, tak šel jsem dál a dlaní nastavil, protože zvědavost, ta stará kurva, nedala mi. A cítím, jak se plní čímsi moje dlaně a do toho zas hlas ten volá - Přijmi daru, osamělý poutníče, toť hrst ochočených osin… - A pak vyjevil mi ten lán, že jestli někdo bude brát mi mízu, že mám tu hrst vhodit mu pod jeho sedy se slovy: ochočená osino dej mu co je třeba, a že vbrzku mě to zbaví mého trápení.“

A pak dál poutník ke mně dodal: „Víš, brachu, já nic nemám a není kdo by mi co vzal, já těch osin netřebám, to spíš tobě se hodí, když touha k věcem tě ještě poutá, a dopomůžou tvému klidu! “

Včera, to byl ale večer, říkal jsem si nazítří, a zážitky byly spíš jako ze sna. Ovšem když jsem do zaměstnání kráčel, váček v kapse jsem nahmatal a vzpomenuvše si příběhu, rozhodl jsem se poslechnout rady podivného poutníka.

Hned ten den jsem nenápadně vhodil hrstičku těch osin na kožené křeslo svého šéfa, když byl chvíli mimo svoje místo, a vyřknul tu formuli: „Ochočená osino, dej mi co je třeba!“ Účinky projevily se okamžitě. Jakmile můj nepřítel usedl, jak jsem zvědavě po očku sledoval od svého stolu, začal se ve svém koženém křesle vrtět a vrtět už se nepřestal. Druhý den nepřišel do práce, a omluvil se i další týden…pak již ho nikdy nikdo neviděl. Co se však dělo dál, toho bych se nenadál. Asi za čtrnáct dnů, zavolali si mě na ústředí, kde mi bylo sděleno, že jsem byl povýšen na místo mého bývalého nadřízeného. Stal se zázrak! Stal jsem se tedy konečně svým pánem a pánem mých bývalých spolupracovníků. Konečně mi nikdo nemohl říkat, co mám a co nemám, a sám jsem diktoval co se má dít. Z naší smrduté kanceláře jsem se přestěhoval do klimatizované pracovny, rozhlédl jsem se ze své kukaně skrz roletky do míst, kde jsem donedávna trpěl a pousmál se. Pak jsem usedl do koženého křesla.

Aj -  tu mě něco strašlivě zasvědilo v zadku!!!!!

 

15.10.2015
Co dělal kouzelný dědeček za mlada

 

Každý snad, i v dnešní době, ví, jak vypadá takový kouzelný dědeček; dost možná má dlouhé fousy a vlasy, které používá jako antény, vypadá na první pohled omšele a sedává na místech, kde by ho nikdo nehledal, ačkoliv se zjevuje vždycky jako na zavolanou. Ale všecko může být i docela jinak, protože kouzelný dědeček dozajista umí měnit formy, a když chce, nenechává se poznat. Proto se může objevovat také ve formě předmětů a nebo rostlin, hub či stromů, nebo dokonce splývá s davem. Málokdo ovšem už ví, co takový kouzelný dědeček dělával za mlada, a tak já, protože jsem pár takových kouzelných dědečků již potkal, vám to povím.

Tak předně, rozeznáváme dva typy kouzelných dědečků. Ten první se zjevuje na svět rovnou jako kouzelný dědeček. Ten druhý typ se rodí jako obyčejný kluk nějaké obyčejné mamince a tatínkovi, a povětšinou své kouzelné vlastnosti projevuje jen pokud chce a komu chce. Někdy jeho rodičové netuší celý život, že se jim vlastně narodil kouzelný dědeček. Celé to rození má docela složité zákonitosti, které není nic platné lidem znát, poněvač je to pro nás asi jako když by se někdo snažil naučit kozu počítat – taky jí je to hovno platný, leda že by se stala kapitalistou a začala mamonit, k čemuž má samozřejmě každý zvířátko přirozený odpor.

Nicméně kouzelní dědečkové se přece jenom něčím od obyčejných lidských dětí liší. Vědí za všech okolností, co se stane a také rovnou vědí jaký kdo je. Většinou však jejich rodičové tyto vlastnosti nepoznávají a svoje dítě sekýrují a napomínají a myslí si, že je jejich potomek "nějaký chytrý" a drzý, až se ten nakonec rozhodne jim nenapovídat a nic už jim neříkat. Kouzelný dědeček si totiž vždycky, za všech okolností, myslí svý, protože ví, že kdo chce kam, pomozme mu tam. No a tak se stává, že kouzelný dědeček je nepoznán již ve svém útlém věku. Takový kouzelný dědeček – dítě, se díky tomu již těší, až bude svým pánem, až splní všechna přání svých rodičů a bude si moct jít po svých. Než se tak stane, tak chodí většinou normálně do škol a vyslechne si všecky ty hrozby co tak dospělí lidé říkají, počkej až půjdeš do školky, počkej až půjdeš do školy, počkej až půjdeš na střední, počkej až půjdeš na vysokou…a nakonec počkej, až budeš chodit do práce, tak uvidíš…Jenomže to je samosebou zcela zbytečné kouzelnému dědečkovi říkat, jelikož už dávno všecko ví a ví, že se vůbec nic nestane, a že se vůbec nic neuvidí, a tudíž si zase jenom myslí svý. A jelikož se nakonec nemá s rodiči vo čom bavit, tak hned jak to de mizí tu do pokojíčku, tu do přírody, tu do dílničky,  a nakonec stejně skončí v hospodě, protože tam si může trénovat svoje schopnosti nejlíp.

No a to sme u toho, kouzelný dědeček může za mlada dělat úplně cokoliv a může to být kdokoliv. Ale jen mu dejte šanci, aby vám vyjevil, co si myslí a hned uvidíte, že je kouzelný. Takže, pozor na kouzelné dědečky za mlada, neb jejich moudrost nezná mezí, a za všech okolností si myslí svý. A pozor taky na kouzelné dědečky v produktivním věku, protože ty už si dělají lautr co chtějí, tu pomáhají, tu usměrňují, ale za všech okolností s dobrým srdcem a z lásky, a vždycky si myslí svý, protože prostě ví. Takže pozor na kolemjdoucí  milé děti! 

 

 


Havran (próza, Turda) • Židle (próza, ZaZatáčkou) • Zcela jasne blaznovstvi (próza, Rogo)
    

31.8.2015
Zcela jasne blaznovstvi



,,Už nikdy, vím, musí to skončit!" Šílenství, strach, beznaděj, jediná možnost vykoupení, sebevražda. Úprk ven ze čtvrtého patra po starých schodech s vlastním vyčítavým pohledem v zádech. Stojím na ulici a sotva popadám dech. ,,Nemohu znovu prožít takovou rozkoš, musel bych se zabít a snad i ona by musela." Jsem pronásledován opětovným pádem společenské úrovně. Slíbili jsme oba, že o tom nebudeme mluvit. Jedu do Divoké Šárky tak jako mnohokrát v podobných situacích, kdy tělem proudí touha po jistých místech, jež souvisí s vlastním rozebráním se. Jsem z jedinců naprosto neovladatelně strhávaných svými tužbami sny a vzplanutími. Svedl jsem počestnou ženu k hříchu. ,,Utéct!" Kéž by to tak šlo. Sedím v Divoké Šárce na zahradě hospody, kde jsem na témže místě opakovaně propadl jejím očím. ,,Přijeď, bude tu i sedmikráska."
Dorazil jsem tehdy na místo i přes to, že jsem věděl o nemožnosti ovládnout se a vlastně to bylo právě proto. Cestou jsem se snažil nepropadat tomu všemu, láska byla nepřípustná. Doufal jsem v opilost a zapomnění. Snažil jsem se vnutit si toto doufání, ovšem stále se mi do toho všeho dostávaly obrazy jejích drobných, až panensky ojedinělých ňader s výraznými bodci bradavek. Pomalu jsem se dostával do fascinace.
Konečně jsem dorazil, seděla tu Erna s Valeriánem a právě sedmikráska, žena sice již po třicítce, ale zdaleka neztrácející dívčí jemnost a půvab. Tajili jsme to, všechno jsme to tajili a mučili se nemožností dotknout se alespoň nepatrně. Erna s Valeriánem na nás hleděli s pochopením, byli jediní, kdo to věděl. Jednoho večera jsme si nedali pozor a naše nahá propletená těla těsně po završení vrcholu romantické vášně se stala jasným důkazem pro Ernu, která již nepotřebovala více slov, a naštěstí byla i s Valeriánem, jemuž to bylo prozrazeno, ochotna hrát naši hru. ,,Víte, kde bydlíme." řekli tehdy dvojhlasně a hodili nám na stůl klíče od svého bytu ve čtvrtém patře. Samota obklopená lidmi nedůležitého charakteru otevřela možnosti nepotlačovat nic. Držel jsem ji za ruku snad poprvé tím krásným způsobem, kdy se muž pyšní tou ctí držeti bytost takřka andělskou. Odešli jsme a stále naplno nechávali proudit vše dříve tak necitelně přehlížené.
Noc beze spánku téměř.
Noc následující harmonie.
Láska a předtucha strašlivosti.
Loučení odcházení a slzy, které jsem polkl jak sousto zapovězené. Políbil jsem prsten a spatřil antickou dokonalost v drobném provedení. Lesní žínka skrytá mezi běžnými lidmi zkrácenými vlasy a společenským zařazením. Jen ten pohled, ten nelze zakrýt, jen milovat.
Sedím a piji u stolu na zahrádce hospody v Divoké Šárce, kde vzpomínky nedají zapomenout. Vstanu a rozhlédnu se směrem ke skalám, vítr jen jemně čechrá mé divoké vlasy a já jako bych cítil dech věčnosti. Usměji se a potácivým krokem zamířím do shluku zhovadilosti času. Zvony nedalekého kostela jasně naznačují, jak mnoho je mé putování životem nehodno útěchy. Zabít, anebo být zabit.
Slova tragické minulosti, pro které mají jen slova zcela zjevného bláznovství.

14.7.2015
Praha-Troja,Salabka

20.8.2015
Židle

"Zítra to začne, pánové a dámy, největší výstava židlí všech dob!" hlásá nadšeně barová stolička a  rozjíveně pobíhá po areálu výstaviště v Letňanech, "všichni se dobře připravte, vyleštěte sedátka ať jsme co nejkrásnější, ať ukážeme svou židlovitost, naši podstatu, jak nejlépe dokážeme. Ať vidí naši nejlepší stránku!"

V koutku se krčí malé stoličky, podupávají nervózně nožkami a pořád se chichotají pod sedáky: "...a nebudou se nám smát?" vypískne jedna z nich.

"Já se stydím...." Volá druhá. Kolem zrovna prochází veliké polstrované křeslo a povýšeně kroutí opěradlem: "To bych právě velmi rádo, aby se nám nikdo nesmál!" Zahřímá, až se malé stoličky leknou a vyděšeně se běží schovat pod nohy venkovní lavice. "A proto, bych zde rádo udělalo pořádek," pokračuje křeslo, "máme na to celou noc, abychom si ujasnili pravidla! Já se rozhodně nehodlám ukazovat po boku nějakých barovek nebo dokonce obyčejných kuchyňských židlí. Navrhuji, abychom se rozdělili do skupin, ať návštěvníci výstavy jasně vidí, kdo kam patří! Křesla ke křeslům!"

"To je ale hloupost," špitne trojnožka, "všichni jsme přece židle, proč bychom se dělili do nějakých skupin a podskupin. Jsme všichni stejní...."

"Jistě, zrovna tobě by se to líbilo, viď? Nejsi ani pořádná židle! Chceš parazitovat na poctivé židlovitosti nás ostatních! Do koutu s ní!" zakřičí popuzeně jedna z lavic.

"To je pravda," přidávají se kuchyňské židle, "jen ať si každý najde místo, jaké si zaslouží!"

Kuchyňské židle se začaly sjednocovat v nejvíce navštěvované místnosti a poslouchaly projev své zástupkyně: "Nejlepší výstavní místo patří bezesporu nám! Nenechme se dále utlačovat stoličkami, které nejsou schopné ani toho, aby se o ně dalo opřít! Kdo nemá opěradlo není rovnocená židle! My, jsme byli první ze všech židlí! My jsme nejprospěšnější společnosti! My jsme nejvhodnější k jídelnímu stolu a jídlo je pro člověka nejdůležitější! My máme právo být vystaveny v nejlepší místnosti! Všechni ostatní ať si odejdou do jiných sálů a vůbec se neukazují po našem boku! Nekažte nám naši židlovitost! Jste mnohem míň než my a proto nemáte právo, být vystaveny s námi! Tenhle sál je náš!"

Hlavní kuchyňská židle vyřvávala až se jí klepaly šroubky a ostatní  kuchyňské židle nadšeně poslouchaly, pískaly a skandovaly: "Správně, sál je náš! Ostatní ven!"

Část radikálnějších kuchyňských židlí pobíhala kolem a zlostně plivala na všechny židle, které nebyly stejné jako oni. Vyhrožovaly jim, že jim zamažou sedátka nebo zlomí nohy, když se budou roztahovat v jejich sále.

Některým z nich se to moc nelíbilo, měly přece jenom kamarády mezi stoličkami nebo křesly, některé dokonce měli dlouhodobý vztah se sedacím pytlem nebo barovou stoličkou a teď se najednou cítili trochu zmateně.

V tom se ale ozvalo křeslo: "Tak to bacha, pro člověka není nejdůležitější jídlo, ale odpočinek! Bez odpočinku by zemřel! Najíst se může i na pitomý barovce, ale bez křesel by neměl pohodlí! Velký sál patří jendoznačně křeslům. Obyčejné kuchyňské židle patří jinam, někam dozadu, za nás, za křesla!"

Ostatní křesla taky popudilo smýšlení většiny kuchyňských židlí a začala se sjednocovat k sobě, mazala se čistícím prostředkem a povídala: "Ty kuchyňské židle se dali strpět, já nikdy nebyl žádnej rasista, ale teď už si přeci jen dovolují trochu moc. Dokonce jsem mezi nimi měl přátele, ale teď je vidět, že jsou všechny stejné! Křesla by se měla spojit a ukázat jim, co si můžou dovolit a co ne!"

Nejvíc namazané křeslo se najednou zvedlo od láhve s čistidlem a začalo skandovat: "Křesla křeslům! Křesla křeslům!"

V dalším sále bylo zatím založeno "Hnutí za práva kancelářských židlí", které už připravovalo manifest. Zlobilo je, že se na ně zapomíná. Lidé přece potřebují taky pracovat. A jak by to asi mohli dělat, kdyby nebylo jich? Radikální kancelářské židle byly ale tak rozzlobené, že už je nebavilo čekat, až si zástupci jiných hnutí poslechnou jejich manifest. Začaly si sami odšroubovávat kolečka a házely je do velkého sálu na ostatní židle.

Kolem pobíhaly malé skupinky ovlivněné trojnožkou. Byla to křesla, kuchyňské i kancelářské židle, stoličky, lavice, sedací pytle, houpací křesla a spousta dalších jiných židlí, které se nenechaly strhnout nadřazeností své skupiny. Rozdávaly letáčky a snažily se přesvědčovat ostatní. Vysvětlovaly, že jsou přece všichni na jedné lodi, židle jako židle. Že by se měly přestat takhle hloupě hádat a raději se v klidu připravit na nadcházající den: "Takhle přece nikdo naší židlovitost neuvidí. A tu jsme měly ukázat. To, že jsme řádné židle a umíme se tak i chovat. Místo toho se tu hloupě dohadujeme a ztrácíme tím svou podstatu! Ztrácíme židlovitost! Jsme jen banda nenávistného materiálu! Smiřme se a věnujme se tomu, co je důležité!"

Ostatní rozlícené židle je ale neposlouchaly. Buď si jich vůbec nevšímaly nebo je začaly napadat: "Co to máte za morálku, když se ani nezastane svého druhu! Místo toho se někde poflakujete a je vám úplně jedno s kým! Postavte se za svůj druh!", poučovaly uvědoměle židle z davu. "Chováte se jako zbabělci! Vyhýbáte se zodpovědné volbě!" Fuj!" křičely na ně a posílaly je pryč.

Většina židlí na výstavišti už byla tak zaslepená, že si nechtěla nechat nic vysvětlovat. Chtěla bojovat. Chtěla se prát za svá práva ať to stojí, co to stojí. Úplně zapoměly na to, že zítra mají výstavu i na to, že mají své úkoly, že mají plnit svůj účel a být tu k sezení. Ztratily smysl a prázdno zaplnily nenávistí. Ta je teď poháněla a nic jiného je už nezajímalo.

Na výstavišti se rozpoutala největší válka v dějinách židlí. Už se úplně zapomělo, kdo spor začal a proč. Zapomělo se i o co vlastně jde. Teď šlo jen o to, ukázat té druhé skupině, zač je toho loket. Křesla skákala po stoličkách a snažila se jim produpnout sedací část. Z trojnožek byly dvoj nebo jednonožky. Kancelářské židle měly utrhaná kolečka, kulhaly po sálu a agresivně narážely do křesel. Kuchyňské židle se nohama snažily strhnout opěradla houpacím křeslům. Venkovní lavice se stavěly napříč a z velké výšky padaly na kuchyňské židle. Sedací pytle se zákeřně omotávaly kolem nohou štokrlat. Taburety si vyrvávaly z těla vatu a chtěly s ní udusit polstrovaná křesla. Barové stoličky zvedaly své nožky a surově kopaly do dřívek venkovních lavic.

Mydlily se opěrátko neopěrátko. Křičely nenávistná hesla. Železo se lámalo, dřevo i plast praskal. Zkrátka spoušť. Jen vzadu v koutku tiše plakala hrstka židlí - hnutí kolem trojnožky. Už si něvědělo rady, jak ostatním pomoci, jak je zachránit....

Ustrašeně vzlykaly ve svém koutku až do rána, kdy do areálu začali přicházet první lidé. Až s nimi se  ullidnily i ty zbývající židle. Ty, které přežily se z posledních sil odbelhaly dál z bojiště a snažily se tvářit jako normální židle na výstavě. Až teď jim pomalu začalo docházet co se vlastně stalo. Snad se začaly i trochu stydět. Sami nechápaly, proč se vlastně nechaly tak strhnout. Ale už bylo pozdě...

Na zemi se válelo rozštípané dřevo, polámaný plast, zoohýbané a utrhané železné nožičky. Kolem poletoval molitan a kusy látky a z těch trosek se pomalu zvedaly polomrtvé židličky. Teď už nebylo co vystavovat. Z židliček nezbylo skoro nic. Tu někdo neměl sedátko, tu chyběla noha.... Těžko se  mohly dohadovat, kdo je lidem víc ku prospěchu. Teď všichni potřebovaly, aby je někdo opravil. Židlovitost byla pryč.

Mezi tou spouští procházeli návštěvníci a nestačili se divit. Významně kroutili hlavami, zvedali kusy mrtvých židlí a moudře pronášeli: "No, jo, takhle dopadne, když na ně nedáváme pozor."

"To víte, nemají z toho rozum. To by se nám, lidem, nikdy stát nemohlo!", přitakávala mladá paní a ukazovala prstem na přeživší židle. O kousek dál pokyvoval důstojně hlavou starší pán: "To je přece jasné, my bychom to takhle daleko nikdy zajít nenechali. Umíme si přeci zachovat naši podstatu - lidskost!"

11.8.2015
Havran

Říkali mu Havran. Byl to takovej ten správnej cikán. Cikán z dob, kdy cikáni byli ještě cikáni. Měřil skoro dva metry, měl orlí nos, nosil knír a v temných očích mu jiskřily odlesky žhavých uhlíků z tisíců dohasínajících ohňů. Znal jsem ho snad odjakživa. Pamatuju si, že jako kluk jsem se ho bál, ale když jsem dospíval a začal jsem s kámošema ze sousedství hrát na kytaru po barech, byl pro mě něco jako guru. Z nás mladejch zobáků tahal cigára a vyprávěl děsivý a mystický historky o tom, co se děje v nonstopech po zavíračce.


Občas, když už nad ránem nebylo o čem tlachat, půjčil si Havran od někoho kytaru a začal do tý smrdutý atmosféry, která věší pytle pod voči, hrát svoje bluesový songy. Hrál jako anděl a krákal do toho jako havran. Dodnes nevím, jestli ten jazyk, jehož zvuku jsem tehdy tak rád naslouchal, skutečně existuje. Možná to byla romština, možná nějakej temnej a prastarej jazyk, kterým si dnes povídají jenom krkavci nad zmrzlou Sibiří. Možná jen tak vršil potrhaný slabiky jednu na druhou, aby nechal k našim uším dolehnout veškerou hořkost světa. Nevím.


Roky plynuly. Dospěl jsem, našel jsem si práci a pověsil kytaru na hřebík. Přestěhoval jsem se do klidnější čtvrti a na Havrana a na svoje divoký léta jsem vzpomínal jen zřídka. Měl jsem jiný starosti.


Jednou v noci mi někdo začal bušit na dveře. Ještě jsem nespal, takže jsem jen s trhnutím zvedl oči od rozečtené knihy a vydal se pomalu ke dveřím. Mráz mi běhal po zádech, ale cítil jsem, že otevřít musím. Na prahu stál Havran, držel se za břicho, ze kterého mu crčela krev, a namáhavě oddechoval. Nezmohl jsem se na slovo. Jen jsem mu roztřesenou rukou naznačil, ať jde dál. Havran dovrávoral do obývacího pokoje, kde se sesunul do křesla. Zírali jsme na sebe. Zeptal jsem se ho, jestli nemám zavolat sanitku. Zavrtěl hlavou. Vypadal vlastně celkem spokojeně. Cítil jsem, že má radost z toho, že mě našel.


Té noci Havran u mě v obýváku umřel. Nikdy nezapomenu na slova, která pronesl předtím, než vydechl naposledy: „Už nikdy, more.“ 


Karneval myšlenek (próza, Kalimeee)
    

28.7.2015
Karneval myšlenek

V tramvaji do Motolny Vozol hodiny ukazovaly o 16 minut víc než na mejch hodinkách. A tam se to začalo rozjíždět. Ocitám se v čajový smyčce, a to nevěstí nic modrýho. Co je to vlastně to „nevěstí“? A kde na nevěstě se nachází? Dělá si ze mě čas prdel? Nebo snad tramvaják? Chvěju se jak ratlik a shánim se po zlatavym moku, co hází jiskru v oku. Asi jsem dost pomatená. Stačí, že nosim vysmátý kalhoty. A opravdu to neni jenom póza. A Motýlie, ta koza, tak ta mě vždycky rozesměje. Vypadám dobře, a taky to dobře vim. Jsem lvice. Buď vrnim nebo koušu. Jsem vždy připravena chňapnout. Přesto pochyby tancujou v hlavě a maj tam svůj pochybnej karneval. Barevný krepáky se třepetaj a mým momentálním úkolem je udržet si kázeň mezi karnevalisty. Však je to úkol dost obtížnej. Každou chvíli někdo z nich vykřikne: Kdy už mi dáš konečně čínskou vázu plnou fialek? Nebo: Kdy už mě konečně vyjebeš mackem mocně? ...Zase ta travička… a koupelna je stavoměr. A taky se tam stává nejvíc smrtelnejch úrazů. Zvlášť v podroušenejch nočních hodinách. Uděláme si zajímavej večírek? Tak já začnu. Odšroubuju krytku secesního lustru a všechny malý mrtvý mušky ti nasypu do pití. Někdo říkal, že je to prej účinný afrodiziakum…Snad si toho nevšimneš a vypiješ je. Snad nebudeš mít potom mušky mezi zubama. Snad se nám zauzlujou jazyky. Snad potečou potoky… Potoky z nás a našich emocí. Snad bude Blondýna hodnej a nebude skákat. Snad si u toho neuprdnu… Snad neusneš… Snad ne. Bude to ještě dlouhá cesta Bastiene. Tak jenom půlku … Delší, za to horší cesta. Musíš se snažit! Nepodlehnout smutku. Seš můj přítel, mám Tě rád! Seš samet. Seš samec, kanec, myslivec… To všechno seš. Ty a Ty a Ty! Prstem se neukazuje… Chci česat poníka. Fialovym hřebínkem. A nakonec mašli. Wow! Sluší… Pustim si k večeři čardáše. Dnes mám totiž výbordelnou náladu. Asi si dám dvoje housle pod bradu. Polochtám tě šmitcem. Rejpavej rep, víš? … Něco štrachá v šuplíku … Tak vezmu za kliku a ...Baaaaaf !!!! Chci si hrát, nic víc. Mám na půdě pěkný masky. Já půjdu za Hermionu a ty si běž za co chceš. Pojď kašlem na lambádu, uděláme karneval.


4.5.2015
Zamyšlení nad šneky, sprintující houbařky a jak to celé dopadlo

Ráno mě cestou do práce napadlo, že jediné, co mi kazí požitek z jara, je kličkovaná mezi šneky. Ve snaze o naplnění hesla „Žít a nechat žít“ se na ty nebohé tvorečky na cestách snažím nešlapat. Navíc šneky, ty s ulitou, mám odjakživa ráda. Obdivuju jejich křehkou majestátnost.
V zamyšlení nad šneky jsem v autobuse koutkem oka zpozorovala zvláštní výjev. V hloubi modřanského sídliště se právě dvě dámy s košíky zavěšenými na předloktí dávaly do běhu. V krátkém čase stihl mozek jen pár myšlenek: To běží na tenhle autobus? /Autobus právě zastavoval ve stanici/ To nemůžou stihnout, jsou nějakých 100, možná 150 metrů daleko. To mají v těch košících houby?
A hned jsem to vypustila z hlavy, protože na zastávce se právě z lavičky zvedal chlápek, kterému pod kůží vesele skotačilo hezkých pár promile a kdo ví, co ještě dalšího. Smál se na celé kolo a zajíkavě se všech okolo vyptával na nějaké kosmonauty. Bylo napínavé sledovat, jestli zvládne obtížný výstup na vrchol schodů do vozidla MHD. A najednou koukám, že do úplně posledních dveří nastupují ony sprintující houbařky. Z blízka je jasně vidět, že těm úžasným ženám musí být klidně přes sedmdesát let, vlasy mají obě krátké a úplně bílé a o něčem spolu živě, i když hodně udýchaně diskutují. Pane jo. V jejich věku uběhnout takovou vzdálenost každý nedokáže.
Na další zastávce se nahrnulo do ranního autobusu o hodně víc lidí. Průhled vnitřkem vozu se mi uzavřel, za těly nižších úředníků, důchodců a opozdilých školáků mi zmizel i milovník kosmonautiky, i sprintující houbařky. Nevadí. Nastoupila totiž slečna s úžasnými stehýnky v květované minisukni. Přírodní zrzka, šik brýle, roztomilý nosík. A ještě navíc Slovena! /Telefonovala dost nahlas, to nešlo neslyšet/ Samý smích a jedno zablesknutí šelmovských očí za druhým.
Cestou od zastávky mě najednou napadlo, že ta slečna ze Slovenska by jistě byla okouzlující šneček. S krásně vykrouženou ulitkou a ve velmi slušivých barvách.


Nový strašidlo (próza, Tryskáč)
    

17.4.2015
Nový strašidlo

V našem lese se objevilo nový strašidlo. Vejkal.


Cesta blízko cíle (próza, Rogo) • Grilovačka! (próza, Kalimeee) • Ne**r Boha!, část 1. (seriál) (próza, Veronika) • Ne**r Boha!, část 2. (seriál) (próza, Veronika) • Ne**r Boha!, část 3. (seriál) (próza, Veronika)
    

22.3.2015
Ne**r Boha!, část 3. (seriál)

Kapitola III.

 

Cestou na Hlavní nádraží se Tomáš díval z okna, v hlavě si přehrával včerejší večer a bylo mu blaze. Lucie se vytasila v kuchyni i v posteli. Dokonce byla ochotná si vzít i ten sprostý obleček, co jí koupil v Berlíně. Byla to parodie na stejnokroj pokojské, z nepoddajného plastu. Dokonce k němu přibalili i oprašovátko - och!

 

V davu spěchajících lidí funěl do kopce, skrz odporný parčík, kde se houževnatě držely hloučky bezdomovců a ztracených existencí - když je z hlavní budovy už vyhnali policisté a sekuriťáci. Před hlavním vchodem se mu ulomilo kolečko na kufru.

 

Do prdele, doufám, že se mi nepoškodil projektor?

 

Z úvah ho vytrhl hluboký ženský hlas.

„Nemáte oheň?" Otočil se, aby dotyčné odsekl, že nemá čas, ale zarazil se. Spatřil totiž nejkrásnější ženu ve svém životě. Vysoká zrzka se zelenýma očima a obrovskými, smyslnými rty. Její pohled byl plný nevinnosti i chlípnosti zároveň. Elastické černé šaty se cvočky, obepínající její dokonalé tělo působily provokativně, světle šedý kožich zase přidával nádech luxusu. V kožených lodičkách na jehlových podpatcích byla vysoká až do nebe, a když spatřil cigaretu v rudě nalakovaných nehtech, zapomněl na vlak, který mu za chvíli jede, a šátral v náprsní kapse pro zapalovač. Když si strčila cigaretu mezi našpulené rudé rty, roztřásla se mu ruka. Musel držet zapalovač v obou dlaních, aby se trefil plamenem na špičku cigarety.

„Nějakej nervózní", poznamenala.

„Promiňte, já...nechci být nezdvořilý, ale mě za chvíli jede vlak. A měl jsem zpoždění, už když jsem vyrážel."

„Kam máte namířeno?"

„Do Ostravy, ale večer se vracím. Jestli ještě budete v Praze..."

„Budu tady", pronesla rozhodně. Pohodila hlavou a hříva z tekuté mědi se jí rozlétla kolem hlavy jako svatozář. Zlaté kruhy v uších se rozkývaly.

„Já ale přijedu až kolem deváté, možná by bylo lepší, kdybyste na mě počkala..."

„Budu tady. Budu na vás čekat."

 

„Kde jste sakra byl, za pět minut to jede!", láteřil šéf do telefonu.

„Omlouvám se, měl jsem menší nehodu", funěl Tomáš do mobilu, zatímco se řítil podchodem se zmrzačeným kufříkem v náručí.

„Lístek máte?"

„Koupím si ho ve vlaku."

„Ale budete ho mít s přirážkou. A tu už neproplatím!"

„Jistě, ano, za chvíli na viděnou!"

 

Ve vlaku si chtěl šéf zopakovat klíčové body prezentace, ale Tomáš byl duchem mimo.

„Co se s Vámi stalo, Vy mě vůbec nevnímáte!"

„Trochu jsme se včera chytli s přítelkyní."

„To je mi líto, ale vy jste profesionál! Jakmile odbije devátá, Váš osobní život musí jít na vedlejší kolej! Musíte podat výkon, ať se děje, co se děje. Dáme si kafe, a pak to zkusíme znovu!"

 

Při prezentaci mluvil hlavně šéf, který pochopil, že Tomáš toho ve svém stavu moc nepředvede. Ale naštěstí nebylo potřeba se bůhvíjak snažit - fakt, že si je Mnichov vybral jako dodavatele, jim zajistil plusové body. Zbytek zajistila cenová kalkulace, kterou ladili týden předem, aby nabídka vypadala co nejvýhodněji. Když šli se šéfem na pozdní oběd, měli už obchod v kapse. Díky tomu, a také s přihlédnutím k tomu, jak skvěle si vedl o dva dny dříve,bylo Tomášovi odpuštěno a během cesty do Prahy ho šéf nechal na pokoji - a pro následující den mu velkodušně poskytnul placené volno.

 

Čím víc se vlak blížil k Praze, tím víc byl Tomáš zamlklý. Nevěřil, že by na něj krásná neznámá čekala, navíc na tak nevlídném místě, jakým Hlavní nádraží stále je, i přes všechny snahy nových majitelů. Vždyť ani neví, jak se jmenuje. Měl jí dát alespoň vizitku. A vizitku svojí oblíbené restaurace. A zavolat tam, aby jí na devátou čekali s předkrmem a aperitivem, než dorazí on sám. Teď je mu to jasné, co měl všechno udělat. Ale už je pozdě. Nejradši by si nafackoval.

 

Když kráčel nádražní halou, mezi svítícími výklady zavřených obchodů, otáčel se a hledal v davu zrzavou hřívu své krasavice, aby si vzápětí vynadal, jak je naivní. Když ale procházel skleněnými dveřmi do neslavně proslulého parku, téměř do ní narazil. Vydal ze sebe jen heknutí.

 

„To je ale pěkné přivítání! Jak bylo v Ostravě?"

„Vy jste tady!"

„Ano, vždyť jsem Vám to říkala."

„To je...to je...nepůjdeme se najíst, mám strašný hlad. Dvě stanice tramvají odsud je moje oblíbená restaurace. A za to, že jste splnila svůj slib, Vás zvu!"

„To je od Vás moc milé."

„Pardon, ani jsem se nepředstavil." Upustil kufřík se žuchnutím na zem. Ozvalo se zlověstné prasknutí, ale on tomu nevěnoval pozornost. Křečovitě vytrčil levou ruku směrem k ní a zašeptal: „Jmenuji se Tomáš."

Jemně stiskla jeho tlustou dlaň svými štíhlými prsty.

„Evelína."

„Evelína, to je tak krásné jméno. Jako karamel."

„Cože?" Zasmála se o odhalila bělostný úsměv.

„To mě tak napadlo, tvoje jméno mi připomnělo karamel  - když do něj zaboříš lžičku, a on se táhne...nebo když ho máš v puse a převaluješ a rozpouští se ti...plácám nesmysly."

„Ne, to je moc roztomilý, co jsi řekl." Pohladila ho po zrudlé tváři.

„Tak...tak půjdeme."

 

Na Evelínu udělal Imperial dojem. S dětskou upřímností poskakovala kolem fontánky, čichala k popínavým květinám a strčila dovnitř ruku, aby si pohladila strakaté japonské kapry pod hladinou. Tomáš se smál. Lidé u stolků kolem se ovšem s pohoršením otáčeli.

 

Suchaři. Co je na tom špatnýho, umět se radovat ze života?

 

Dokonce i číšník se na ni zadíval s nelibostí.

„Ta dáma přišla s Vámi?"

„Ano, a chceme separé."

Číšník pozvedl obočí a suše pravil: „Jistě, pojďte prosím se mnou."

 

Tyhle ksichty ti přijdou draho, jen počkej. Napíšu ti to do hodnocení!

 

Jako předkrm objednal Tomáš ústřice. Evelína je neuměla jíst a on jí musel pomáhat. Díky tomu měl příležitost dotýkat se jí. A ona se nebránila. Než večeře dospěla k dezertu, už se líbali.     

22.3.2015
Ne**r Boha!, část 2. (seriál)

Kapitola II.

 

Tomáš přišel do práce s naštvaným výrazem, jako obvykle. Na recepční zavrčel, na pozdrav sekretářky ani neodpověděl. Zabouchnul za sebou dveře své kanceláře a opatrně se posadil, naštěstí byla jeho židle měkce vypolstrovaná. Pro jistotu si ale z domova přinesl polštářek, aby zraněnému pozadí ulevil. Ráno byl u lékaře a nechal si udělat test na žloutenku. Představa, že bude půl roku muset držet dietu a nebude moct kouřit ani pít, byla pro něj hotovým peklem.

 

Co to bylo včera za zmrda? Co se nám to dneska potuluje po ulicích a ohrožuje to slušný lidi? To určitě nebyl Čech, to musel bejt nějakej bezďák, nebo Arab. Nebo Cikán. Jo, Cikán to byl!

 

Z úvah Tomáše vytrhnul jeho mobilní telefon, který na desce stolu spustil vibrační tanec. Na displeji se rozsvěcela fotografie drobné blondýnky v bílé sportovní mikině s jezevčíkem v náručí.

 

Ještě tys mi chyběla. Zrovna tak mám náladu se s tebou vybavovat.

 

Tomáš zmítající se telefon konečně zvednul. Reproduktor začal chrlit záplavu ublíženého fňukání a vzlyků. „Kurva, co je? Co furt chceš? Co je ti po tom? Co mě furt sleduješ? Kde sem byl - proč bych ti to měl řikat?  To seš nějakej můj zákonnej zástupce, nebo co? Říznul sem se při holení, proto je v koupelně krev! A co zas? Sakra, nevotravuj mě furt! Někdo sem jde, čau!"

 

Dveře do kanceláře se rozletěly a v nich stál usměvavý elegantní padesátník.

 

„Mám skvělé zprávy, Tomáši! Naše včerejší prezentace přinesla ovoce! Budeme dodávat do Mnichova! Skvělá práce! Je mi líto, že jsme tam museli trčet tak dlouho - dostal jste se domů bez problémů?"

„Vzal jsem si taxíka."

„Já taky. A co přítelkyně? Nezlobila se?"

„No jo, trochu. Sem jí to vysvětlil."

„Za ten obchod to stálo. Zase jsme o krok dál. Ta Ostrava bude hračka. Když jsme zmákli takovýhle kšeft!"

 

Když šéf odešel, Tomáš si hodil nohy na stůl, chvíli se pohupoval a potom vyťukal omluvnou textovku plnou srdíček. Zavolal donáškovou službu a objednal stříbrný přívěsek, bonboniéru a kytici. Rvalo mu srdce, kolik to stojí. Mohl jí něco koupit a přinést sám, ale musel by poslouchat všechny ty výlevy, než by jí to vůbec dal. Ale takhle si ušetří čas a nervy. Na poslíčka Lucie slzičky vytahovat nebude. A než se Tomáš večer vrátí, tak se jí to rozleží v hlavě, uklidní se a bude ho čekat milá, s připravenou večeří, roztoužená.

 

Když mám chuť na steak a na sex, tak je svět v pořádku.

 

 

22.3.2015
Ne**r Boha!, část 1. (seriál)

Kapitola I.

 

Byly čtyři hodiny ráno, a ztemnělým podchodem páchnoucím močí si to šněroval muž v obleku s kravatou, brašnu s notebookem pověšenou křížem přes tělo. Jeho stín tančil po stěnách pokreslených divoce barevnými graffiti a z úst se mu linul monolog, který neměl posluchače.

 

Dementi skopčácký namyšlený, co si vo sobě myslej? Hlavně ten tlustoprd uprostřed, ten plešatej. Tak plešatej, že neměl na hlavě už ani vlas, vole, takovou pleš sem ještě neviděl - ani jedinej vlásek. Všechny jeho vlasy spáchaly sebevraždu! Pleš - co je to vlastně pleš? To je postupná přeměna hlavy v prdel, vole. Napřed povrchem, potom obsahem. A taky tlustý prsty měl, jak klobásy - jak bavorský klobásy, jen je ufiknout a dát na gril. Všichni měli tlustý mastný prsty a celý, úplně celý byli tlustý a mastný, a slizký. Člověk před nima poskakuje jak šašek, žongluje tam s tabulkama, tancuje před grafama, posílá jim vzorky, ať je opatlávaj těma svejma tlustejma prstama. A co myslíš vole? Myslíš, že je z toho nějakej výsledek? Ne, dáme vám vědět. Za měsíc, za dva, nikdy! Ale předtim tam s nima musíš dřepět a klábosit, a tvářit se, že ste vlastně kamarádi, že nejde o byznys, že ste si tak přišli jenom pokecat, že to pro tebe není otázka bytí a nebytí, když si od tebe to podělaný potrubí objednaj!

 

Najednou se zlomil v pase a udělalo se mu zle. Opřel se o počmáranou zeď a pozvracel se. Ale úleva nepřišla, místo toho se chytil za hlavu a sesul se do podezřelé špíny podél stěny. Nesrozumitelně blábolil a těžce oddechoval. Potom za velkého úsilí vstal, chvíli se opíral o zeď a když se mu vrátila rovnováha, vykročil. Teď už jistějším krokem, ale samomluva ho stále neopouštěla.

 

Jó, to by se mi líbilo bejt na vašem místě a dívat se, jak se přede mnou nějakej východoevropan plazí po zemi a čeká na smilování. To by se mi líbilo, mít plat, ze kterýho ušetřim na auto a nemusim brát hypotéku - podělanou hypotéku na všechno, žít na dluh! Serete mě. Všichni mě serete! Kde jste? Kde jste, pojďte sem, ať vám můžu říct do očí, jaký ste kreténi!

 

Vykřikoval do temnoty kolem sebe, osvětlené chorobným světlem zářivek. Zhluboka dýchal a zatínal pěsti. Vtom se z tmy před ním vyloupla bizarní postava. Trpaslík s velkou hlavou, tak asi metr vysoký. A co bylo ještě podivnější, byl nahý. Nahý až na nějaký kus hadříku nebo snad kapesník, který mu ukrýval intimní partie. A křížem přes holou hruď měl popruh, na kterém bylo připevněné válcovité pouzdro. A v ruce ten člověk nesl dlouhý prohnutý kus dřeva, na obou koncích spojený provázkem.

 

„Ty seš ale hnusnej, trpaslíku! Tak hnusnýho chlapa sem ještě neviděl! Hlavu máš jak pátrací balón, nohy křivý, pupek vyvalenej! A eště se ukazuješ skoro nahej! Měl bys chodit v pytli vod brambor a ještě kanálama!"

 

Trpaslík obrátil oči v sloup a s povzdechem pokračoval v cestě, v úmyslu se pokřikujícímu opilci vyhnout. Když ho míjel, přidal do kroku a odvrátil hlavu. Ale ten ožrala po něm chňapnul - tolik rozhodnosti by u člověka, co měl vypito, rozhodně nehledal! Než se vzpamatoval, klátil nohama ve vzduchu, zatímco surová ruka ho svírala pod krkem a na tváři cítil dech páchnoucí zvratky a alkoholem.

 

„Tys mě neslyšel? S tebou mluvim, skřete!"

 

Trpaslík, ač se bezmocně houpal nad zemí neprosil o slitování, ale sebejistým hlasem pravil:

„Raději si se mnou nic nezačínej, smrtelníku, nebo to s tebou špatně dopadne. Když budu chtít, zničím ti život!"

 

Opilec trpaslíka pustil na zem. Jakmile drobné tělo dopadlo na zem, chlap v obleku mu uštědřil kopanec. Trpaslík se chytil za břicho a začal dávit. Kravaťák se chechtal a ještě několikrát do svíjejícího se uzlíčku kopnul.

 

„Jen počkej", sípal trpaslík. „Já jsem tě varoval. Neměl sis se mnou začínat. Tohle bude tvůj konec. Teď teprve poznáš, co je to utrpení! Milovat znamená trpět a ty budeš trpět ze všech nejvíc! Tvoje vlastní srdce se stane zdrojem absolutního zoufalství, dosud nepoznané bolesti a nástrojem tvého konce!"

 

Kravaťák uštědřil na škubajícímu se tělíčku hustý plivanec a za veselého prozpěvování si opustil podchod.

 

Když nastoupil do ranního autobusu, spolucestující na něj zírali s vyvalenýma očima. Zprvu si jich nevšímal, potom se na obstarožní dámu, která na něj civěla obzvlášť nápadně utrhl „Nečum!". „Tam vzadu", špitla paní a ukazovala mu na zadnici. Otočil se, aby se v odrazu skleněných dveří prohlédl. Jeho světle šedé kalhoty byly nasáklé krví a z levé hýždě mu trčel šíp.

18.3.2015  (upr. 2.4.2015)
Grilovačka!

Pondělní večery přinášely Bláznům radost z možnosti kreativně se vyžít ve společnosti podobně orientovaných mladých umělců, nebo jen tak popít a odreagovat se s přáteli v malé hospůdce Malá Jarka. Nadšeně kolektivně pracovali na různých projektech a dílech, a těšili se z pozitivních i rozpačitých reakcí jejich čtenářů a fanoušků.

Skupina Blázni.cz byla otevřená novým výzvám i nově příchozím spřízněncům, jež pravidelně zasvěcovali ke spolupráci v jejich počínání.

Manky byl toho večera jako vždy v dobré náladě, sršel nápady a překypoval tvůrčí energií. Čurda vyprávěl zážitky z Muzejní noci pobavené Berče, kterak všechny exponáty ožily a navíc to rovnou rýmoval. Hrabě Hugo Teror, jak se mu přezdívalo, zrovna dorazil z nějakého Woodstocku podobnému víkendu, a snažil se umotat si špeka ještě rozklepanýma rukama, aby následně mohl přednést své básně, které po ránu napsal na kus toaleťáku v kadiboudě. Leontýna nám přinesla ukázat svojí novou sochu Hlemýždě, kterou vyráběla na nedělním sympossiu sochařů na vysquatovaném hradě v Beskydech z vypitých plechovek od piva.

Pan Žu dnes dorazil normálně v županu a cosi brnkal, Varlata k tomu zpíval, Gabriel v klobouku je doprovázel na kytaru a Pítr hrál na klavír. Duri s Machnou konzultovali v jakém stylingu bude nové číslo časopisu, a přitom kouřili jednu cigaretu za druhou. Candie si něco zapáleně zapisovala do barevného sešítku. Flinstounovi se mezitím spokojeně vzájemně krmili klobásami s rohlíkem a ostatní členové redakce jim záviděli prospaný víkend. Na baru popíjela skupinka rozjařených dívek. Kytka, Kedlubna a Pankerka už začali zase panákovat.  "Zejtra je bude jistě bolet hlava", pomyslela si Berča. Neměly ani ponětí, že redakce plánuje, na kterých akcích se bude vystupovat.

Do toho všeho dorazil tmavý kluk jak hora. Zarostlý jako lesní muž. Hrubá černá srst mu rašila ve tváři, na velkých uších i po celém statném těle. Mávnul tlapou na vrchnícho, aby si poručil černé pivo.

"Černý dneska nemám" houknul na něj barman.

"Světlý já vole nepiju", zahučel obr. "to mi dej radši červený víno!"

Kedlubna šla rychle pro červený do večerky ku spokojenosti hosta.

Ten večer měli totiž jenom bílý...

Hromotluk si vyžádal dvě židle, protože se na jednu nevešel a přisedl si. Představil se jako Šrek a řekl, že sleduje Blázny na webu už delší dobu, a že se mu jejich dílo velice líbí. Potěšení Blázni se s ním rychle seznámili a dál se věnovali svým činnostem.

Manky se obrovi nepřestal věnovat. Po celý ten večer si s ním povídal. Holky si mezi sebou šuškali cosi o vlčím sydromu, nikdo se však Šreka ze slušnosti nezeptal, jak to, že je tak chlupatý. Bylo jim celkem jasné, že se ho na to musí pořád někdo hloupě ptát.

Šrek s nimi strávil veselý večer, jako už dlouho nikde nezažil. A tak když byl na odchodu domů, prohlásil směrem k Bláznům:

"Ste dobrý lidi vy Blázni, vole. Za to, že ste mě nikdo vole neprudil jak vypadám, tak vás tady šecky zvu na vole grilovačku! Bude to vo víkendu za tejden v Čertový skále. Je to takovej náš malej ranč. Budou tam fajn lidi! Fakt jako vole doražte, pošlu Vám na fejsbuku vodkaz s mapkou, kde a kdy. Můžete se tam předvést jak ste dobrý!"

A s úsměvem a pís posunkem odešel.

 

Týden utekl jako voda. Všichni Blázni si připravili s čím budou vystupovat, holky dovezly i obrazy, že by tam v přírodě udělaly vernisáž. Nakoupil se chlast i limonády, uklohnily se různé marinády, nakrájela zelenina do platových krabiček, a taky donesly brambůrky.

Skupina mladých kreativců se sešla odpoledne na Smíchovském nádraží, koupili si skupinovou jízdenku do Čertovy skály a společně vyrazili na grilovačku.

Na poslední chvíli, když už se vlak téměř rozjížděl, dorazila udýchaná Motýlie, že se o výletě dozvěděla pozdě, ale přece! Všichni jí nadšeně vítali a obdivovali originálnost čelenky s kočičíma ušima.

Už ve vlaku byl srandy kopec. Kýťa s Kedlubničkou kouřili jointa z okýnka vlakového kupé. Hugo pojídal houbičky a vyprávěl příhodu, která se mu stala v lese, když je sbíral.

Pankerka na nádraží z koše vyfárala pruhovaný svetr a obdarovala s ním kamaráda Freda, který si ho bez okolků rovnou oblékl a liboval si, jak se mu náramně hodí k čepici.

 

Cestou z nádraží na rozcestí potkali podivného člověka. Štrádoval si to k Čertově ranči stejně jako oni. Byl velký, černý, chlupatý, při chůzi občas povyskočil, a přitom vydával hýkavé zvuky. V igelitovém sáčku si nesl z nedalekého obchodu drobný nákup. Půlku chleba, plnotučnou horčici, křen ve skleničce a nakládané okurky.

“Dobrej blázen jakoooo...!" prohlásil Hugo a ostatní se tomu lehce pochichtávali.

Ušli už dobrý kus, vzali to zkratkou (byla to sice delší, za to horší cesta...)

a před očima všech kamarádů se rozprostíral fesťák na ranči.

Už u vstupu je vítal Šrek s kelímkem v ruce. "Sem rád, že ste volee přijeliiii ...!" a usadil je na lavičky blízko pódia. Blázni se rozhlíželi kolem. Na celém fesťáku byli jenom takový jako podivíni...

Čurda si sedl přímo ke grilu, aby mohl být případně nápomocen a vybaloval marinády.

Veliký gril obsluhovala strašně chlupatá silná holka. Roštovala ho, aby nabral správný fajrunk. Měla hodně výrazné nadočnicové oblouky, napadlo ho...

Poblíž mezi keři se na ohýnku rožnil obrovský kus masa. Dva silní chlupatí "australopitékové" točili naproti sobě klikovou hřídelí. Menší chlupatý klučík maso potíral grilovacím kořením. Candie vybalila z batohu prozatím oplatky, a s ostatními pár Blázny se do nich pustili. Jeden chlupáč k nim s rozčíleným výrazem přistoupil a se špatnou artikulací na ně rázně houkl:

"Co to tady jíte!?"

Candie špitla: "Jenom Dellisu, ..." a rychle zmuchlala do kapsy obal.

Chlupatej něco zavrčel a odkráčel k ohništi. Opodál Šrek s úsměvem rozdával holkám pečená játra na papírových táccích.

"Chcete k tomu hořčici nebo kečup?" zeptal se a krájel přitom krajíce chleba.

Tak si řekly o obojí, jestli tedy můžou.

Motýlie a Manky maso odmítli s tím, že jsou vegetariáni.

Černí hromotlukové na ně udiveně zírali a vypadali, že se jim to vůbec nelíbí a jejich odmítnutí považovali za nepřípustnou urážku. Ani Šrek už se tolik neusmíval a se zájmem si vegatariány prohlížel.

Duri se pustila do jatýrek. Chvíli jedla a pak prohlásila: "Takový suchý je to, prostě játra no...",

a namočila víc do kečupu.

Jiní blázni mezitím stáli frontu na pivo, aby se osvěžili před vystoupením.

Manky se zeptal Šreka, jak to bude probíhat a kdy budou Blázni na programu.

"Až příjde ta správná chvíle" odpověděl mu na to Šrek dramaticky a odebral se dozadu za pódium, aby dal pokyn vystupujícím, že můžou začít.

"To maso je ňáký divný Kalimeee, nezdá se ti?" řekla Kýťa Pankerce, která se v tom taky nimrala.

Zazněly údery bubnů, australopitéci utichli a rozevřela se doteď zatažená opona nad pódiem. Tam na několika desítkách kůlů byli napíchaní lidé. Černí chlupatí poloopičáci, černoši a černošky, taky turisté světlé pleti v roztraných sportovních bundách.

Někteří byli už jistě mrtví. Jiní v limbu. Ti doposud živí měli v ústech roubíky, aby tolik nekřičeli. Z některých už zbyly jenom kusy, měli vybrakovaná břicha, a další se udili v kouři. Na jednom kůlu byl dokonce lidský kebab, který má Duri jinak tolik ráda, a často si ho dává na Andělu nebo Václaváku po cestě z práce. Tam ho mají totiž nejlepší. Tentokrát na něj chuť opravdu neměla. V údivu jí vypadl z pusy nerozžvýkaný kousek pečených jatýrek.

Fred se zakuckal chlebem a silně se rozkašlal. Jeho manželka mu bušila do zad, aby se nadechl. Gabriel si sám sobě vylil pivo na hlavu, aby se probral z údivu.

Otřesený Hugo řekl: "Ty voleee, tak to je nouze..."

Duri zašeptala směrem k Leontýně: "Zavolej policajtyyy....",

zatímco Machna už štrachala mobil v kabelce.

Všichni byli k smrti vyděšení a šokovaní nad tím výjevem, který se jim právě rozprostíral před očima. Začali vduchu panikařit.

Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

 

(Šmik, černo, dramatická odmlka)

 

… Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

 

Z nedalekého křoví celou situaci sledovali Jan ZPralesa a Feminik. Dnes téměř neviditelný. Trochu se opozdili, nestihli vlak a jeli až dalším. Celou situací byli stejnětak zděšeni a nevěřili vlastním očím. Rozhodli se čelit hrozícímu nebezpečí.

Opatrně a nepozorovaně se odplížili na nedaleké parkoviště, kde z dodávky zrovna vykládali aparaturu Hanus s Ródiakem. Rychle jim řekli, co se děje. Málem jim vypadli oči z důlků, ale hned jim to uvěřili, když vyslechli naléhavý tón hysterického Feminika.

"Sakra, potřebujem pořádnej plán!" řekl Hanus rozhodným hlasem.

Jan mezitím pro jistotu zavolal celou policejní eskortu.

"To sou snad kurva ňáký mormoni nebo co, sakra!??" otřel si Ródiak pot z čela šátkem.

Pak si narovnal brýle na nose a zařval:

"Jedem!"

Další tři Blázni naskákali do dodávky a rozjeli na pomoc svým přátelům.

Ródiak přišlápl pedál k podlaze a začal hlasitě troubit na klakson dodávky.

V plné rychlosti to napálil do největší skupinky lidožravých obrů.

Jednomu z nich to z tlapy vyrazilo hamburgr, do kterého se hodlal právě zakousnout.

Kečup vycákl a ohodil ty další. Jednomu stojícímu opodál se kečup dostal do očí, což ho na malou chvíli oslepilo. Toho využil pohotový Čurda a přetáhl ho kyjem přes hlavu, až to zapraskalo.

Dvě chlupaté mrchy skončili pod vahou obřího grilu. Jen to zasyčelo.

Některé holky vylezli na strom, kde byly jakžtakž v bezpečí. Pokud se za nimi snažil nějaký lidožrout vyšplhat, bouchali ho kabelkami přes ruce, nebo pálily zapalovačem.

Fred Flinstoun vyřídil hned dva tupce, když se na něj vzájemně rozeběhli, on uskočil a oni do sebe narazili. Pak je nechal vykoupat v rozžhaveném ohništi.

Flinstounová je píchala napichovákem na rožnění a Čurda s Mankym je dobíjeli kyjema. Ještě pořád jich tam zbývalo víc než dva tucty a ze všech stran na Blázny útočili.

Pankerka jednu obryni polila z dálky kořalkou a cvrnkla po ní cigaretovým vajglem. Ta okamžitě vzplála, začala pobíhat, od ní chytla opona na pódiu a okolní keře.

Kedlubna na dalších pár rozzuřených kanibalů vychrstla hrnec vařící polívky, což jí přišlo škoda, ale nedalo se nic dělat.

Mezitím Hanus s Ródiakem vytáhli hudební nástroje a začali hrát "Bláto z Marsu". Ohlušující pronikavé tóny rvali těm barbarům jejich velké černé uši. Bláznům skladba dodala sílu a notovali: "Proměnim se v netopejra...", a Hugo tancoval kolem ohně, co mohl, a v rukou svíral znak míru.

V tom z Hanusovi dodávky vylétlo hejno netopýrů a ti dělali na lidožravce nálety. Zamotávali se jim do srsti, kousali je kam jen mohli a všechny je tak zmátli, že už nebyli schopni útoku. Konečně všichni uslyšeli sirény policejních hlídek. Tentokrát jim ty zvuky připadaly jako rajská hudba. "Policie! Naše spása!" Volali Blázni.

Ti lidožrouti, kteří ještě mohli, utíkali. Ale to jim nebylo nic platné.

Policejní orgán využil přiměřených donucovacích prostředků ...

 

 

13.3.2015
Cesta blízko cíle

Sešli se na lavičce na Šibeničním vrchu přesně tak, jak to dělali každého večera již půl roku. Ona byla drobná hnědovláska v barevných šatech a on též hnědovlasý a jak se patří dlouhovlasý, jen oblečení postrádal. Přesněji on ho ani v nejmenším nepostrádal, jen společnost měla již po staletí tu nesmyslnou touhu každého oblékat. Pokud se někdo lišil a chtěl zůstat ve své nahotě, byl označen minimálně za blázna. Adam, jak se mladík jmenoval, se odhodlal k tomuto životu blázna zhruba před rokem, jen v zimě se kvůli pohodlí balí do vlněné deky. Ukrývá se zatím relativně úspěšně v Šumavských lesích. Relativně proto, že ho tu a tam někdo spatřil a dal tím vzniknout některým za vlasy přitaženým legendám o šílenci z lesů. Eva ho potkala jednoho jarního odpoledne, když procházela lesem a snažila se navázat intimnější vztah s přírodou. Zprvu byla vyděšena z pohledu na nahého mladého muže opírajícího se o strom. Ovšem energie obou těchto mladých lidí byla natolik silná, že láska zaplála nevídaným žárem v několika málo vteřinách. Domluvili si místo nedaleko města Kašperské Hory, aby to měl Adam z lesa a hlavně do lesa blízko. Seděli dnes vedle sebe a ve vzduchu bylo něco silného a nezastavitelného. Ticho prolomila Eva. ,,Lidi jsou slepí, vůbec netuší, jak velkou pravdu máš. Už to nemohu odkládat, musím to udělat, tentokrát si jsem jistá." Adam na ni se zájmem pohlédl a pro utvrzení toho všeho se jí zeptal. ,,Opravdu?" ,,Opravdu!" Odpověděla Eva rozhodně a na důkaz svých slov se svlékla do naha a nechala své šaty i se všemi doklady a jinými osobními věcmi ležet na lavičce.

Oba teď stáli naproti sobě nazí a hleděli si upřeně do očí. ,,Tak tedy jsi se mnou připravená jít cestou nelehkou, ovšem cestou, která je návratem k počátku, návratem do ráje?" Zeptal se Adam naposledy. ,,Ano, jsem naprosto." Odpověděla Eva a uchopila Adama za ruku. ,,Tak tedy jdeme." Rozhodl Adam nakonec. Otočili se směrem k lesu a zmizeli v hustém porostu. Legenda se změnila na dva blázny v lesích a spořádaní občané trvali na zničení života těchto dvou mladých milenců. Nejvíce povyku natropili rodiče Evy, nikdo v rodině prý nikdy neměl problémy s návykovými látkami a šílenec se v rodě též nevyskytoval. Po několika dnech odchytli Adama i Evu ležící pod planou jabloní. Převezli je do psychiatrické léčebny a nasadili klepky. Ve stejný den a vlastně i ve stejnou hodinu zároveň nalezli oba ve svých celách mrtvé, oběsili se na prostěradle. Cesta zpět nebyla již nikdy tak blízko cíle.

 

22.1.2015

Tiché údolí

 


Předčasný odchod Alberta Juliána (próza, Rogo)
    

19.2.2015
Předčasný odchod Alberta Juliána

Když se toho rána nebohý Albert Julián probudil a vstal, pocítil ostrou bolest na hrudníku. Bylo to, jako by místo plic ukrýval sadu kuchyňských nožů. Bylo mu hned jasné, že nejpozději zítra zemře. Muži jeho rodu odcházeli se strojovou pravidelností v třiceti pěti letech a příznaky byly vždy stejné. Ostrá bolest v oblasti hrudníku hned po ránu a nejpozději kolem poledne následujícího dne smrt. Albert Julián byl na tuto děsivou skutečnost připravován již od útlého dětství, a tak neviděl žádný důvod k tomu, aby přišel o svůj klid. Rozvážným krokem přešel do své pracovny a pod oknem uvolnil nejtmavší parketu, zpod které vylovil obálku ukrývající nemalý finanční obnos. Obálku strčil do kapsy, vrátil parketu na své místo a s lhostejnou tváří se přesunul do kuchyně, kde jeho žena seděla za stolem a kojila jejich půlroční dceru. ,,Dobré ráno, moje milované holky." Řekl Albert Julián s nehranou vlídností. ,,Dobré ráno, tatínku." Řekla jeho krásná žena s lehce strhanými rysy šťastné matky. Albert Julián přistoupil blíž, políbil svou ženu na rty a svou malou dcerku na jemné vlásky. ,,Strašně moc vás obě miluju a nikdy to nebude jiné." Řekl přeci jen s drobným pohnutím v hlase. ,,Však mi tebe taky, ty náš blázínku." Odpověděla mu na to žena a opět si ho přitáhla k polibku. Albert Julián si začal obouvat u dveří boty a oblékat teplou bundu. ,,Musím jít, miluju vás." Nečekal na odpověď a vyrazil ven. Sehnat narkotika nebyl až takový problém. Utratil veškeré peníze a krom drog si koupil ten nejdražší doutník, jenž byl k dostání. Přejel autobusem celé město a vypravil se na nedaleký kopec

s nádherným výhledem na krajinu. Posadil se a čekal na západ slunce. Proseděl takto několik hodin a takřka se nehýbal. Těch pár kolem procházejících lidí slušně pozdravil a popřál jim krásný a šťastný život. To bylo vlastně jediné, co ho alespoň na chvíli dokázalo vytrhnout z hlubokých úvah. Mezitím začalo slunce pomalu zapadat za obzor. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s několika dávkami drogy, dostatek na to, aby se až do poledne následujícího dne udržel mimo realitu. Poté vytáhl z peněženky fotku své ženy a dcerky. Po tváři mu stekla takřka nepatrná slza. Vzdychl a opět se ozvala příšerná bolest v hrudníku. Položil peněženku i fotku na zem, stáhl si ruku připraveným páskem, přidržel ho zuby a volnou rukou uchopil první dávku v injekční stříkačce. Jehla pomalu pronikala do žíly a kapalina začala proudit do těla. ,,A teď můžeš přijít, ty svině!" Řekl Albert Julián a připálil si tlustý doutník.

Poslední dvojitou dávku si dal v jedenáct hodin dopoledne, ve dvanáct hodin a šest minut vydechl naposledy. Žádný z lidí, kdo neznal rodové prokletí, si to nedokázal vysvětlit. ,,Takový slušný člověk."


Únik, část 4. (próza, Mlyje)
    

30.12.2014
Únik, část 4.

Příspěvek je součástí seriálu: Únik, část 1.   *  Únik, část 2.   *  Únik, část 3.   *  Únik, část 4.   *  Únik, část 5.

Sneez se pečlivě vysmrkal. Nejdříve vyprázdnil levou a vzápětí pravou nosní dírku. Dal si opravdu záležet. Jakoby ani nevnímal společnost rozesazenou kolem velkého stolu v kanceláři. Když si důkladně otřel nos, upřel svůj pohled na sputum lapené v kapesníku. Hodnou chvíli zkoumal své dílo s nepředstíraným zájmem. Poté kapesník složil, ještě jednou jej přejel pohledem, a uložil do kapsy. Schůzka mohla začít.

"Jak se zdá," začal Sneez bez úvodu i pozdravu, "konečně došlo k dlouho očekávanému úniku. Není s podivem, že na této akci neměl podíl žádný z našich agentů. K úniku došlo samovolně, náhodou, shodou různých okolností. Přesně tak, jak jsem očekával. Z neúspěchu vašich mužů nebudu tedy vyvozovat žádné důsledky. V tuto chvíli," hlasitě popotáhl nosem, "je nutné celou jednotku ze společnosti stáhnout a plně se věnovat nalezení Fizzyho Effervescenta. Ano, to je muž kterému se povedl tento husarský kousek. Bezvýznamný krmič."

Nenechal prostor pro otázky a pokračoval dál: "Zásahová jednotka společnosti pročesává město - jsou si úniku vědomi. Effervescentův byt lehl popelem. Bylo v něm nalezené zuhelnatělé tělo. My ovšem víme, že je Effervescent na útěku. Nemusím zdůrazňovat, že jej musíme získat dřív než společnost. Najděte ho. Chyby se neodpouští."

Znovu se dlouze vysmrkal. S pohledem upřeným do kapesníku ještě řekl: "Nemá moc na výběr kam jít. Možná by k nám časem dospěl sám. Ovšem nesmíme znouvu spoléhat na náhodu. Najdětě ho dřív, než zásahová jednotka a hlavně dřív, než někde venku vyroste hnízdo. To by nám opravdu nebylo ku prospěchu. Veškeré informace máte ve svých komunikátorech."

Opět pečlivě složil kapesník a opustil kancelář. Schůzka skončila.


27.11.2014
Návštěvník věčnosti 16. az 18. kapitola

16.

Barré mě přivítalo svou přirozenou pohostinností, kouř cigaret byl tím správným aromatem pro dnešní lehce posmutnělý večer. Stále jsem musel myslet na Sáru a na to, co bude dál. Sexuální zdrženlivostí jsme k sobě sice vázáni nebyli, přesto ale byly mé myšlenky pokornější, než u mě bývalo obvykle zvykem. Objednal jsem si pivo a rozhlídl se po vhodné společnosti. Hospoda nebyla příliš naplněná, každopádně alespoň pár známých jedinců se tu nacházelo. Především tu byl Paskvil a jeho zhulená družina, dorazil i Tyjátr, Julie a vysoký uličník, který si nechával říkat Hospodin. U zadního rohu stolu seděla skutečně nádherná dívka s podholenými vlasy, právě opravovala gramatické chyby v básních mladých poetů. ,,Zdravíčko lidi, mohu přisednout, potřebuju nějakou vzpruhu.",,Vzpruhu jakého charakteru?" Zeptal se mě Paskvil v doprovodu svého dobráckého obličeje. ,,Vlastně je to celkem jedno, mám spleen a zítra, pokud si to ještě nerozmyslím, hodlám odjet zpět do hor. "Řekl jsem mu na to popravdě. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak to na mě všechno doléhá, byl nejvyšší čas ukončit toto zběsilé dobrodružství a vypadnou opět alespoň na nějaký čas. ,,Hele Romane, co takhle kdyby jsme přijeli někdy my za tebou, koupil by se nějakej chlast a i to ostatní by se nějak pořešilo. "Dal se Tyjátr do plánování a já

byl rád, že nejsem sám na tomto světě. ,,Hele tady máš něco ode mě, ale jak tě znám, dáš si to asi až v lese, je jich tam něco přes dvě stě." Paskvil mi podal řádně napěchovaný pytel čerstvě usušených lysohlávek. Vytáhl jsem jich hned dvacet a ihned pozřel. ,,Díky kamaráde, tentokrát si dám i něco málo tady, nemám už na chlast prachy a alespoň užijeme nějakou legraci. "K vedlejšímu stolu si sedli tři členové bezdomoveckého divadla, které jsem až na jednoho též znal. Zběžně jsem je pozdravil a na zdraví všech jsem vyprázdnil půl piva. ,,Na to, že nemáš prachy docela jedeš." Řekla mi tak trochu posměšně Julie. ,,To nemám, ale svou žízeň taky nedokážu dost dobře ovládat a vlastně, jak to dopadlo s tím pitomcem. "Nárážel jsem na zhrzeného milence, který si před časem hrál na démona za oknem. ,,Už se naštěstí neozval, asi to pochopil. "Tyjátr, když viděl můj nebývale pochmurný výraz, mě pozval na další pivo. Vlastně všichni ti skvělí lidé u stolu se o mě starali, jako by tušili, že se mnou není něco v pořádku. V jednu chvíli jsem se otočil na dívku, jež stále studovala nevyzrálou poezii, nedokázal jsem jí říct vůbec nic, žádná slova mi nedávala smysl. Napil jsem se tedy opět mocně piva a čekal na zázrak. Ten se dostavil záhy po dohulení prvního jointa večera, prvního, alespoň co se mé osoby týče. Nestalo se nic jiného, než to, že se o

své slovo v mém vnímání začaly hlásit pozřené houby. Byl to opět ten starý známý povznášející

pocit blížící se pohádkové říše, kde se často zjevovaly jezinky a tentokrát měla jedna z nich i mě dobře známou tvář. ,,Lidi, život je strašně nádhernej, miluju ten pocit být. "Mé prohlášení všechny přítomné rozvlnilo a já nedokázal zastavit stále rostoucí potřebu zběsilého smíchu s gumovým nádechem. ,,To je fízl. "Doléhal hlas z vedlejší místnosti a mě bylo jasné, že tam sedí ta obávaná banda ortodoxních Masarykovců. O pivo jsem přestával mít zájem a ani ženy mě příliš nezajímaly, tedy až do chvíle, kdy jsem viděl za oknem projít kouzelné stvoření, na které jsem díky událostem posledních dnů málem zapomněl. Byl jsem zmatený a sjetý, bylo mi krásně a mizerně zároveň. Nedokázal jsem se soustředit na nic určitého, myšlenky ve mně začaly proudit takřka nesnesitelnou rychlostí a mé tělo se nezvladatelně sesouvalo pod stůl, v poslední chvíli mě zachytila Tyjátrova dobrotivá ruka a vytáhla zpět na povrch. Pocítil jsem uklidnění smyslů a též neustále rostoucí potřebu odpočinku. Tyjátr se na mě podíval velice starostlivě. ,,Takhle zničenýho jsem tě snad ještě neviděl nebo možná jo, ale už je to hodně dávno." Abych dokázal nějak smysluplně reagovat, bylo mé rozpoložení ještě příliš vzdálené návratu. Naštěstí jsem si ale dokázal uvědomovat skutečnosti a jednou z nich byl fakt, že už jsme u stolu sami dva. ,,Dost možná jsem se dostal do pohádky, dost možná jsi i ty její součástí. "Zněla má celkem nesmyslná reakce. ,,Nic neřeš, dnes

spi u nás a zejtra uvidíš, na co se budeš cítit, alespoň s tebou ještě pokecám, než odjedeš, zítra nejdu do práce, tak si můžem udělat odpočinkový dopoledne." Byl jsem mu za ta slova neskutečně vděčný a již se těšil na spánek. Ten se naštěstí dostavil velice brzy díky tomu, že Holešovice jsou jen malý kousek a noční tramvaj nám byla tentokrát nakloněná. Celá noc byla provázená nejrůznějšími obrazy a ten poslední, nejživější, znázorňoval mladého plačícího chlapce na břehu řeky, ta řeka odnášela vše, co znal a on se s tím dokázal jen těžko vyrovnat.

17.

Probudil jsem se na zemi u Tyjátra v pokoji a kolem již nějaký čas znělo Harvest od Neila Younga. Tyjátr byl dávno vzhůru a právě pracoval na svém dalším obraze, měl posledních pár měsíců období pohlavních aktů, jakmile spatřil, že jsem zpět mezi živými, v činnosti ustal a začal se mi plně věnovat. ,,Nazdar, tak co vyvedem? Dáš si čaj a cigaretku." Vysoukal jsem se ze svého ležení a přikývl. ,,Jo díky, dám si rád." ,,Tak já jdu na to a ty zatím umotej špeka, ať do dnešního dne vykročíme s tou správňáckou náladou. "Načež Tyjátr odešel do kuchyně, s balící činností jsem ani na vteřinku nezaváhal, bylo to mé oblíbené poslání. V bytě jsme tentokrát byli jen my dva, všichni ostatní byli

prací povinni, což my připomnělo, že nemám ani floka, jeden z plánů při návštěvě Prahy bylo i vydělat peníze, naštěstí jsem měl ve své chatrči stále ohromné množství rýže, kvůli případnému konci světa. Na tom se nějakou dobu ještě přežít dalo, navíc nejbližší sousedé potřebovali čas od času pomoci na statku, za což byla vždy nějaká ta vajíčka, mléko a případně i zelenina. Vlastně jsem si uvědomil, že peníze příliš nepotřebuji, proud nemám, voda je ve studni a telefon používám, jen při výletech do společnosti. Snad jen na chlast se mi občas nějaká ta koruna hodí.

Zhostil jsem se přípravy toho nejnádhernějšího jointa na rozloučenou. Byl hotov téměř zároveň s čajem, který se právě nesl. Odpálil jsem a naše společná svátost mohla začít. ,,Romane, můžu se tě na něco zeptat. "Obrátil se ke mně Tyjátr ještě dřív, než stačila tráva příliš pozměnit naše úsudky. ,,Ptej se, samozřejmě." ,,Nějaká holka co, myslím, že to na tobě už poznám." ,,Jo, máš pravdu, jedna by tu byla, mám tušení, že to už nebude pokračovat a jestli jo, tak za dlouho, teď určitě ne. "Sdělil jsem mu své pocity z toho všeho co se ve mně dělo. ,,My dva a ženský, jsme takový poutníci. "Zareagoval Tyjátr na to. Pokřivil jsem svá ústa úsměvem a prohodil své tradiční zhovadilé: ,,Po světě běhá spousta vagín, musíme se jen umět správně zakousnout." To už ale tráva, nebývale silná, vykonávala svou poctivou práci. Ještě chvíli jsme tam jen tak seděli, pokuřovali cigaretky a probírali všechno

možné ohledně našich životů, ženy byly asi nejčastější téma. Někdy kolem poledního jsem usoudil, že již dozrál čas na to, abych opět opustil město. Na jednu stranu se mi tu líbilo, na stranu druhou mě to tu vysávalo, cítil jsem se slabý a prostupující melancholie byla děsivá. Vzpomněl jsem si na Sáru, na to všechno co se v tak krátké chvíli stačilo odehrát. Jak ji asi uvítali rodiče? A budu ji moci ještě alespoň jednou ochutnat? Sbalil jsem si těch pár věcí, co jsem měl a opustil Holešovický byt. Tyjátrovi jsem slíbil, že určitě domluvíme tu kalbu u nás, a že to bude co nejdříve.

V ulicích vládl tradiční ruch a tramvaje byly až do odvolání odkloněny neznámo kam. Rozhodl jsem se tedy opět vydat pěšky a naposledy si tak vychutnat všechny půvaby i hnusy mé rodné metropole. Míjel jsem lidi v neustálém spěchu, dokonce jsem pocítil i jemné vnitřní chvění při pohledu na nádherné dívky, kterých byly plné ulice, nikdy jsem si neuvědomoval kolik jich vlastně je. Jaký by to byl asi pohled, kdyby se všechny jejich vagíny poskládaly vedle sebe. A jak dlouho bych musel lízat, aby všechny do jedné dosáhly uspokojení? Myšlenky perverzní se střídaly se vzpomínkami na Sáru. V těch vzpomínkách bylo té perverze také nezanedbatelné množství, ovšem mísily se tu i jiné, daleko poetičtější pocity.

Právě ve chvíli, kdy jsem míjel železniční přejezd na Hradčanské, spatřil jsem opět ono tajemné

stvoření ze světa kouzel. ,,Byla ta dívka vůbec skutečná?" Stála asi na dva metry ode mě a vlnila se jak elektrický výboj. Byl jsem opět naprosto zkamenělý, nedokázal jsem ovládat své tělo, zbývalo jen čekat na to, co se bude dít. Kouzelná dívka ke mně přiskočila a uchopila za obě ruce. Pohled, na který se nedá nikdy zapomenout se vpíjel do celého mého zmrazeného těla. ,,Přijde čas a opět mě uvidíš, nemusíš už mít strach vůbec z ničeho, vše je již dávno připravené." Ať jsem se snažil sebevíc, žádná slova ze mě nevycházela. Dívka ještě pár okamžiků jen tak stála a pevně mi tiskla ruce, výměna energie byla neskutečná. Zahřívání doteků pominulo a ona opět, jak se objevila, zmizela. Téměř okamžitě jsem se vzpamatoval a s ještě zmatenějšími myšlenkami v hlavě jsem se vydal dál na své zaručené, vyzkoušené stopařské stanoviště.

Natáhl jsem palec a zhruba půl hodiny bez většího pohybu stál a zkoušel štěstí. U krajnice zastavily dvě mladé ženy v poměrně malém voze, do kterého jsem se ale i přes počáteční potíže nasoukal. ,,Kam to bude?" ,,Až za Vary, do hor." ,,Uvidíme, co se s tím dá dělat. "Řekla dlouhovlasá blondýna s křišťálovým hlasem, její společnice, byla zrzka střižená na mikádo, obě dávaly tušit několikaminutový orgasmus. Auto se rozjelo a já se naposledy ohlédl za sebe za mizejícím městem. Myslel jsem na Sáru i tu tajemnou dívku a tajně doufal, že jsou obě ženy v autě alespoň trochu heterosexuální.

18.

Nedaleko Karlových Varů jsme zastavili na benzínce, aby se doplnil benzín. Zatímco blondýnka tankovala, zrzka s výstavním poprsím šla koupit nějaká piva. Já seděl sám v autě a přemýšlel, co se asi může opět stát. Poslední dobou jsem se do podobných situací dostával až podezřele často. Vzpomněl jsem si na dárek od Paskvila a zalovil v kapse. ,,Když jízda, tak jízda, tohle holky ještě nazažily. "Než se obě ženy vrátily do auta, já spořádal celý obsah sáčku. Blondýnka sedla za volant a zrzka i s pivem ke mně dozadu. Teprve teď jsem si všiml jejích nádherných rukou, měla přesně takové ty honící prstíky, po kterých muži jako já prahli. ,,Dáš si se mnou pivo?" Zeptala se mě a rovnou mi podala lahváče. ,,Ale proč ne, jednoho si dám. "Otevřeli jsme piva přezkou na pásku u jejích plátěných tmavě modrých kalhot. Blondýna se zatím ani slovně nezapojovala do našeho počínání vzadu. ,,Líbíš se mi, vypadáš takovej nezkrotnej, máš oheň v očích, cítím z tebe něco prastarého. "Mé očekávání se samozřejmě opět naplnilo a její hravé prstíky mi začaly zatím jen přes kalhoty zpracovávat již dosti neklidný pohlavní úd. ,,Ty se mi taky líbíš, obě se mi líbíte, je něco zvláštního na holkách, co si vezmou takovou existenci, jako jsem já do auta. "Rozepnul jsem jí pásek, který již

nebyl potřeba a vůbec neměl v úmyslu na cokoliv čekat. Vlhké tajemství jejího rozkroku bylo podle všeho již též připravené na všechno. Měla vzácně vyvinuté rty nahoře i dole. Těmi horními uspokojovala mou odvěkou potřebu polibku a těmi spodními se mi snažila pozřít celou ruku. V krátkém okamžiku si sama uvolnila své neuvěřitelné vnady a já neodolal věnovat pár polibků právě i tam. ,,Ty zkurvenej prcáči, jestli nám to pořádně neuděláš, odvezem tě zpátky do Prahy." Po těchto slovech vytáhla nůž a rozřízla mi veškeré šaty, co jsem měl v tu chvíli na sobě, to samé udělala se svými. Prostoru tu bylo skutečně pomálu, to jí ovšem nebránilo v tom aby si moje mužství po krátkém naslinění zavedla rovnou do konečníku. Cítil jsem, jak se jí napínají stěny střev, začala řvát jak šílená a celá sebou zmítala. Auto zastavilo na kraji lesa a blondýna s vydrážděným výrazem nás tahala ven. ,,Žádný mrdání beze mě, rozumíte?" Zánik jejích šatů byl obdobně nekompromisní jako v dvou předešlých případech. Též její tělo mě ohromilo svou bezvadně tvarovanou dokonalostí. Odstrčila zrzku a rovnou z konečníku své kamarádky si můj kolík napěchovala hluboko do krku a já cítil, že ho polyká. Stopem nejezdím většinou z nutnosti, ale proto, že mě stopařina vyloženě baví. Zrzka si to mezitím dělala na kapotě auta a lačně jako zaběhlá fena nás pozorovala. Pohlédl jsem na ní a ona s vystrašeným výrazem všeho nechala. ,,Jano, Jano, nech toho, vyser se na to, ten

člověk je šílenej, ten pohled to není normální. Celá planeta se začala kroutit jako veškeré milenky světa. S vypětím všech sil jsem se udělal blondýně do krku div se nezalkla. Můj smích se rozléhal po celém lese, dívky začaly vystrašeně ustupovat. Slyšel jsem rytmy prastarých rituálů a celým tělem projel proud tepla.

Dívky cosi křičely, ale ve světě, který se mi právě otevíral, to nemělo žádný význam. Ještě nahé naskákaly do auta a zmizely rychle, jako by tu nikdy nebyly. Bylo skvělé pozorovat, jak jejich prdelky vytvářejí naději pro další zbloudilé cestovatele. Stál jsem na okraji lesa a byl připravený vstoupit. ,,Záchrana je v počátku, jiné cesty není." Doléhalo ke mně ze všech stran. Cesta, po které jsem vstupoval hlouběji do lesa, byla tvořená pravidelnými obrazci, cítil jsem přítomnost lásky. ,,Musíš se učit, abys mohl učit ostatní." Pokračovaly ty všudypřítomné hlasy. Šel jsem stále hlouběji, můj dech byl čistý a pravidelný. Barvy celého světa byly tak syté, tak plné, cítil jsem pokoru, ale nikoliv strach. Země se pod mými kroky lehce nadzvedávala, jako bych cítil, jak dýchá. Úvahy o tom, že bych se měl ještě za světla dostat domů, mizely hned v další myšlence, která byla též odsouzená k zániku. Zvuk úderů, šumů, vrzání a sílícího zpěvu, prostupoval každou částí mého v tuto chvíli tak bezcenného těla. Kolem mě stály celé zástupy vysokých štíhlých postav. Oči jim zářily zelenožlutým světlem. Z nebe sestupovaly

paprsky nebeské přítomnosti.

Ještě dlouhou chvíli poté jsem ležel nahý v trávě a pozoroval hvězdy. Na varlatech jsem měl přilepeného slimáka, který mě sledoval svýma stopkama. Odlepil jsem ho a odhodil pár metrů dál. Tak jsem se dočkal, ale co dál, nebude pro mě starý svět až příliš nový?

 

[psano v zime 2014]

27.11.2014
Návštěvník věčnosti 14. az 15. kapitola

14.

Otevřeli jsme dveře a museli počkat, až nám odemknou mříž. ,,Čau." Pozdravil mě při odemykání mříže Sváťa. Sestupovali jsme po schodech dolů a různí lidé, z nichž u některých jsem si nebyl jistý, že je znám, mě zdravili, všude kolem se rozléhala hřmotná metalová hudba. Světla bylo tak akorát, aby hosté této pekelné nalévárny viděli před sebe na půllitr, na nejbližšího přísedícího a snad i tolik, aby bez úrazu trefili k baru. Ze země se k našim nosům valila staletá zatuchlina koberce, který již poznal všechny tělesné tekutiny a pozřel nemalé množství hygieniků. Přistoupili jsme k baru a já objednal piva. ,,Lidi prej za chlast nejvíc utrácej při poslechu vážný hudby." Sdělil nám Sváťa při točení piva. ,,Tak to tady zkus někdy pustit," řekl jsem mu já na to. ,,No to by asi čuměli všichni ti satani. "Utrousil on pobaveně a v jeho tváři se zableskl typický šibalský výraz. Vzali jsme si piva a šli hledat mé přátele do zadní nejtemnější místnosti, kde na stěně vévodila zombiecká mrtvola od Iron Maiden. ,,Nazdar Romane, to je dost, že taky zavítáš, spousta lidí se po tobě ptala. Ale co to tady máš za kočičku?" Blbec Otík, vždy mi byl otravným a on to nedokázal nikdy pochopit. Byl směšný zejména svými pokusy zaujmout široké okolí, ve finále tím ještě vzrostla jeho do nebe volající blbost. ,,Ahoj, to víš, cestuju

a nemám tolik času. A nepruď, to je má dívka." Sára se na mě významně usmála a já věděl, že si

mých slov nesmírně považuje. Blbec se trochu ušklíbl a řekl jen: ,,Takové mládě, to je fakt to si člověk musí hlídat." K tomu jsem neměl žádnou potřebu se vyjadřovat. Pokračovali jsme tedy dál k nejdelšímu stolu pod plakáty, kde seděli mí přátelé i s pár neznámými lidmi. ,,Nazdár." Ozvalo se hned od několika bytostí najednou. ,,Fred, můj letitý kamarád, kterého sice nevídám tak často jako dřív, vstal a oba nás začal srdečně vítat. ,,Tohle je Roman Koš, jeden z největších bláznů, co jsem za život poznal." ,,Ahoj, jsem rád, že tebe a vás ostatní vidim, rád bych vám představil svou milou Sáru." Sára se zaculila, uklonila a též pozdravila svým neopakovatelným křaplákem. Fred mezitím pokračoval. ,,Tak Sára, moc pěkná, mladá, taky mám takové rád, tak se u nás posaďte, máme tady domácí kořalku, Sváťa nám to dovolil, když mu dáme taky občas ochutnat." ,,Sorry, že jsme nedorazili na koncert, zasekli jsme se u mých rodičů, tak jsme přišli alespoň sem, popravdě jsem na to málem zapomněl," řekl jsem omluvně. ,,A všechno nejlepší Frede. "Dodal jsem, jelikož Fred, tak jako teď mnoho mých vrstevníků, slavil třicátiny. Sára vstala a dala mu polibek na čelo. ,,Též přeji vše nejlepší a ráda tě poznávám." Přidala se ke gratulaci. ,,Dneska to bylo neuvěřitelný vzývání prasátek." Začal komentovat koncert Felix, ježatý punkový uličník, manžel blonďaté Šehrezády, která k tomu ještě

dodala: ,,Hlavně jak ho ta osmdesátková kurva kouřila tomu zpěvákovi, to bylo fakt neskutečný." Všichni se smáli a mě bylo jasné, že teď bude na řadě tráva. U stolu seděl dál Pepík, Slůně a brýlatá vysoká slečna říkající si Levandule. A byla to právě ona, kdo vyprovokoval následující běsnění. Krátce poté, co se dohulil pátý joint a dopila ona slavná pálenka, vyskočila na stůl a začala se svlékat. Okolní stoly zpočátku jen přihlížely. Je pravdou, že v pokročilé ranní hodině zde již příliš mnoho lidí nezůstalo a ti, co tu stále byli, byli sami o sobě dosti šílení, tedy až na onoho blbce, který usnul pod stolem s palcem v tlamě. Zanedlouho tu byli nazí téměř všichni a Sváťa čepoval dívkám pivo přímo do vagín a my to z nich s nadšením pili. Takto jsme pokračovali až do zavíračky, kdy jsme byli vyhozeni ven. Naštěstí nám Felix se Šehrezádou nabídli azyl u nich doma v Letňanech. Přesun byl doprovázen falešným zpěvem a popíjením becherovky, jelikož byl Felix na rozdíl nás majetný a měl stále chuť pít. ,,Malýho nemáme doma, tak můžem řádit." Vysvětlovala Šehrezáda danou situaci. Za nedlouhou chvíli jsme již byli u nich doma a odpalovali zbytkového jointa před spaním. Byl už den, ale to nám ani v nejmenším nevadilo. Gauč, který nám byl poskytnut, byl pro nás dva dostatečně prostorný, mohli jsme se tedy bez obav stočit do společného spokojeného klubíčka a přijít tak o většinu dne. Spali jsme zhruba do čtvrté odpolední a žádná kocovina se

nedostavila, bylo nám krásně. Felix se Šehrezádou ještě spali, my jsme si mezitím dopřávali drobné něžnosti a vůbec nemysleli na to, co bude dál. A hlavně na to, co nám předvedl můj šílený otec, byl jsem pevně rozhodnut, že do jejich bytu již nikdy nevstoupím.

15.

Všude kolem již byla dávno noc a my stáli jen tak bezprizorně na Karlově náměstí, popíjeli víno a nějaký čas mlčeli. Siluety keřů a stromů podivně zářily díky nedalekým neonům. Chytla mě za ruku tím nejjemnějším možným způsobem, její oči spočinuly na mých, byly skoro až přesně takové, jaké mívají jezinky. ,,Udělám to," řekla po chvíli mlčení a řádně si nahla z láhve. ,,Co uděláš, prosim tě?" Zeptal jsem se. ,,Vrátím se za svými rodiči, dají mi to vyžrat, ale musím to udělat." Věc ta holt přijít musela. ,,To je dobře, to udělej, ještě bude spousta času na zběsilé prožívání všeho. "Napila se a podala mi láhev. Kolem prošla dvojice fízlů, ale ani v nejmenším nám nevěnovali pozornost. ,,Ale znamená to, že se chvíli neuvidíme, je ti to jasný?" ,,Je, naprosto, ale jestli se to má stát, určitě se jednou opět setkáme. Kdy to chceš udělat?" Teskně se ušklíbla. ,,Právě že dnes večer, vlastně bych už vyrazila." Teď jsem se musel napít pořádně já. ,,A kde bydlí, doprovodím tě, jestli můžu." Políbila mě na ucho

a pevněji stiskla dlaň. ,,S tím se počítá, bydlí na Výtoni, vlastně nedaleko odsud, můžeme jít pěšky a pij, ať je nepřepadávám v noci." Nálada byla podivná a láhev rychle mizela v našich nenasytných hrdlech. Dopili jsme a chvíli jen tak spočinuli v objetí. Nacpali jsme prázdnou láhev do přeplněného koše a zamířili směrem k Výtoni. ,,Když to vyjde, přijedu za tebou do hor, budu s tebou hledat ty mechanický elfy." ,,To budu rád, doufám, že to bude brzo, já tam teď asi za pár dní odjedu, nějak se spojíme." Řekl jsem jí na to se svěšenou hlavou. ,,To já se tebou vždycky ráda spojím, a nesmutni, bude dobře." Vzal jsem to jako výzvu k pauze a zastavil se, pěvně jsem ji přitiskl sobě. ,,Sáro, jsi pro mě důležitá bytost a to tam bude stále, žijme každý dle libosti a když nám to bude přáno opět se setkáme se vším všudy."Oběma nám bylo jasné, že si to musíme naposledy rozdat, jelikož na sobě měla jen zelenou sukni a hnědé bavlněné punčochy nedalo mi příliš práci zajet rukou až k cíli. ,,To se neboj, tohle si nenechám ujít." Zakňourala mi do ucha a též její ruka se ocitla v mém bobtnajícím rozkroku. Naštěstí jsme byli stále v parku na Karláku, měli jsme tedy alespoň nějaké soukromí, jediný, kdo nás mohl rušit byl mladý páreček nakrátko střižených lesbiček, ty ale měly své osobní plány. Vykasal jsem jí sukni, skrčil se dolů a stáhl jí punčošky i s kalhotkami. Její vůně měla stále tutéž eleganci a zlehka vykukující stydké pysky se na mě vesele smály. Rukama jsem

pevně svíral obě půlky její nádherné zadínky a ústy jsem začal vítat naši malou květinku. Shora se v okamžiku, kdy můj jazyk vibroval svou špíčkou na vrcholu do růžova probuzeného klitorisu, ozvalo spokojené zasténání. Připadalo mi to, jako bych lízal vílu. Její prsty mi divoce rejdily ve vlasech a její dech udával chytlavý rytmus. Ponořil jsem svá ústa co nejhlouběji,

většina mé tváře tím byla poznamenaná. Vstal jsem, přičemž se mé ruce hbitě přesunuly pod její svršky, okouzlující nevyzrálé kozičky. ,,Ochutnej, jestli chceš." Olízala mi celý obličej a teprve poté vnikl její jazyk k mému. Ani její ruce rozhodně nehodlaly být pozadu, jednou rukou vysvobodila již dosti stísněný penis a druhou mi stáhla vše, co překáželo, dolů, honila mi ho, zatímco druhá ruka přejížděla prsty po konečníku, jen sem tam bylo cítit pronikající drobný prstík. Kousal jsem jí do krku za stálého masírování kůzlátek, jejich růžky byly k nakousnutí, z toho důvodu jsem se proto musel čas od času sklonit. Pomocí jejího pevného stisku a zkušeného nasměrování jsme mohli začít tančit kopulační tanec. ,,Vystříkej to do mě a uvidí se." Špitla tiše přerušovaným hlasem. ,,Nevim, jestli je to dobrej nápad, jsem nula, sotva uživim sebe." ,,Prosím." Nedala se odbýt. To už byla otočená zády a má stehna mohla v různorodých intervalech cítit chladivé doteky andělské prdelky. Prsty jsem jí oplácel její předešlé hrátky a v jednom okamžiku jsem do zadničky té zhmotnělé jezinky strčil i tři prstíky.

Láva unikala snad z každého koutu mého zkaženého těla, její lůno se plnilo a stále chtělo víc. Naše orgány si v tomto ohledu naprosto vyhovovaly. Přitiskl jsem se k ní celým tělem a polibky zaplavil zpocené kořínky jejích vlasů, ona jen dýchala. Pomalu jsme se odtrhli, jelikož už byl čas jít, prodlužovat to nemělo smysl. ,,Bude mi chybět tohle všechno." Promluvila ona po nějaké chvíli mlčenlivé chůze. Drželi jsme se kolem pasu a její hlava měla tendenci dotýkat se mého ramena. ,,To mě taky, to mě taky." Prošli jsme kolem pošty, kde cosi vykřikoval mladík v poštovní uniformě, rozhazoval kolem sebe dopisy a sotva se držel na nohou. Naštěstí naší přítomnost ani nezaznamenal, dále pokračoval ve své vzteklé potřebě. Po dalších zhruba stech metrech jsme zabočili do ulice napravo, kde stály řady činžovních domů, zastavili jsme u okrově červeného s lehce oprýskanou omítkou a povalenou popelnicí. ,,Tady to je, musíme se rozloučit. "Pohlédla na mě smutně a já zahlédl třpyt drobné slzy. ,,Budeš mi chybět, uvidíme, co se bude dít dál. To byla naše poslední společná slova. Po dlouhém spojení úst, se ještě několikrát setkaly naše oči, než se za ní zavřely ohromné dřevěné dveře domu. Ještě chvíli jsem tam jen tak stál pozoroval dům a myslel na vůni její ženskosti. Uvědomil jsem si, že má ruka tím je stále celá potřísněná, přitiskl jsem si jí proto k nosu, otočil se a šel hledat nějakou útěchu v drogovém opojení noční Prahy. Mé kroky, jak se

dalo čekat, opět neomylně zamířily směrem na Letnou, přímo do Barré, kde se dali téměř jistě

očekávat někteří mí vykutálení přátelé.

27.11.2014
Návštěvník věčnosti 9. az 13. kapitola

9.

Ráno plné pitomosti a matných vzpomínek. To vše samozřejmě provázené ukrutnou bolestí s nemalou dávkou melancholie. Bylo však jen dílem okamžiku, kdy se otevřely dveře a celý pokoj rozzářila Káťa svou veselou tváří. Cítil jsem se až skoro provinile za svůj nynější stav. ,,Dobré ráno hipíku, dáš si se mnou špeka? Vypadáš hrozně, ale furt je to lepší než v noci." ,,Promiň, měl jsem těžký den a večer to na mě nějak dolehlo." Řekl jsem pokorně a hned neopomněl dodat. ,,Špeka si s tebou dám moc rád, třeba mi to pomůže." Káťa neváhala a odpálila mistrně zvládnutý zámotek. ,,No že váháš, to je lék na všechno."

Netrvalo dlouho a omamná vůně konopí přilákala z pokoje i Adama. ,,Tak když už to hoří, dáme i panáka, co vy na to?" Ani nečekal na odpověď a z vrchní části mrazáku vytáhl litrovou orosenou láhev domácí slivovice. Patricie měla sobotní směnu, a tak Adam již od rána řádil. Po první rundě panáků a po dohoření prvního ranního nebo spíše poledního jointa se zjevil i Tyjátr, též se značnou kocovinou, ovšem na tu mou přesto neměl, i když nutno uznat, že léčiva, podávaná mi takto záhy po probuzení, mé bolesti značně zmenšily. Tyjátr hodil na stůl urostlou zelenou palici a mně bylo jasné, že se toho zhostím. ,,Nebudu se stydět." Řekl jsem jen a dal se do

práce. Tyjátr se jen usmál a šel pustit do pokoje

nějakou desku pro zdárné zahájení dne. Country Joe and The Fish bylo myslím to pravé. Adam mezitím dolil další panáky a Káťa vytvořila lahodný salát pro posilnění těla i ducha. Bohouše jsem toho dne nepotkal vůbec, nejspíše má též nějaké povinnosti, které se neslučují se sobotním kalením.

Ještě zhruba dvě hodiny jsem se pohyboval po onom holešovickém bytě, než jsem nabyl přesvědčení a sílu vyrazit dál, kam jen kroky mé třesoucí dojdou.

Bylo něco málo kolem čtvrté hodiny, obloha začínala pomalu šednout a já opět neměl žádný jasný plán. Věděl jsem jen, že večer má být jakási oslava Nad Oborou, kousek od Letné. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím štěstí v centru města, měl jsem předtuchu, že někoho potkám. Dorazil jsem na Václavské náměstí a vydal se směrem dolů, kde upoutával pozornost lidí jistý jedinec hrající populární rádiové hity. Lidé se kolem něho hromadili a pomáhali mu pokrýt náklady na bydlení. Šel jsem kousek stranou a zkusil štěstí s brumlí, asi jediným nástrojem, na který jsem se naučil hrát. Po uplynulé hodině, kdy se mi podařilo rozseknout si ret a potřísnit široké okolí, jsem vydělal pouhých šedesát korun. Nějakou náhodou se mi v kapse nacházelo dalších padesát, proto jsem usoudil, že práce bylo pro

dnešek dost a vydal se opět pěšky směrem na Letnou. Hlavou se mi honily myšlenky

opuštěného samce. Stovky a tisíce dívek. Objímal jsem každou vždy podle chuti, stačilo jen kývnout a všechny jsem je měl. Jen ta jedna nejzáhadnější byla s každým dotekem představ stále více zamlžená, až zmizela docela. Probral jsem se z tohoto svého polosnu a uvědomil si, že jsem právě uprostřed mostu přes řeku. Nemohl jsem zastavit své nutkání pohlédnout dolů. Po řece pluly lodě, k prasknutí naložené opilými turisty, podle náhodného zhlédnutí jakýchsi pochybných televizních zpráv jsem tušil, že to budou mladí Dánové. Hlavní zpráva dne obsahovala informaci především varující slušné občany, že v ulicích bude opět po roce řádit skupinka agresivních opilých Dánů. ,,Ach Češi, vy národe volů."´Zhotovil jsem si ze sypkého zbytku tabáku tenkou cigaretu odpálil ji a pokračoval dále v cestě.

Konečně jsem tedy dorazil do Obory, Tom, dnešní oslavenec tam již seděl se svou hodnou ženou. Měl jsem pocit, jako bych vcházel do něčeho zásadního, předal jsem svůj dar v podobě kokosového ořechu a zaujal místo po jejich pravici. Naproti mně se usadil čarovný sen s odhodláním provázet mě celým večerem. ,,Všichni si vemte čepičky a tady máte dort." Zavelel Tom a já k tomu všemu objednal u vousatého barmana pivo a rum. Sen se stále opakovaně zjevoval a ztrácel. ,,Omlouvám se předem za svoje rozpoložení, asi na mě po včerejšku leze imbecilita." Samotného mě ta

potřeba svěřovat se překvapila. Hodné Tomově ženě Žofii to ale nedalo a mateřským hlasem se mě zeptala. ,,A co se stalo tak zásadního, rozhodně se neomlouvej, uvidíš, dneska si to užiješ a na starosti si ani nevzpomeneš.,, „Ale, návštěva u rodičů, samota a tak, nějak to na mě dolehlo." „To mě mrzí." Stačila jen říct, jelikož do hospody právě vtrhlo hned několik gratulantů najednou. Ač tu bylo opět mnoho nádherných žen, já se stále nemohl oprostit myšlenkami ani pohledem od tajemného snu. Nakonec to vše vyústilo v můj předčasný odchod a nekonečné omlouvání. Bloudil jsem noční Prahou a ani nevnímal, že na mě někdo volá. Zkrátka jsem šel dál a nic mě nezajímalo. Nasedl jsem do noční tramvaje, jelikož to bylo jediné místo, kde bylo relativně teplo. Na konečné přišlo oznámení nelítostného hlasu, který jsem vlastně již docela důvěrně znal. ,,Vypadni, ty vožralej šmejde, tady neni noclehárna." Ocitl jsem se někde na kraji města a neměl takřka žádnou sílu k tomu, abych se pokoušel hledat azyl někde u svých přátel. Šel jsem dál po nalezené pěšině, stále se vzdalujíc od světel metropole. Spatřil jsem kouř stoupající od země. Přiblížil jsem se k tomu místu a zaslechl hlasy, z niž mi byl jeden povědomý. Zaklepal jsem na železný poklop, jenž se mi zjevil mezi stébly zmrzlé trávy. ,,Kurva, co je?" Ozvalo se zespodu. ,,Tady mrznoucí zoufalec, pomohli byste mi, absolutně nevím, kde jsem, a ta zima mě zabije." ,,Nezabije, kreténe." Ozvalo se opět zespod

tentokrát i s přidušeným ženským smíchem. Otevřel se poklop a z obnažené díry se na mě vyvalil hustý dým tak příjemně hřející. Za nedlouho se objevila hlava Robina. Toho opilce, kterého jsem před pár dny potkal ležícího na ulici ve Vysočanech. ,,Jo, to seš ty, tak to jsi vítán, pojď dál za námi sem dolů, je to útulný, prostorný kanál, kde to tak strašně nesmrdí a hlavně je tu teplo." Robin se chvíli zamyslel a nakonec ještě dodal, jo máme ještě asi tři litry vína, to by, myslím, mohlo stačit." ,,Já mám ještě lahvinku Ferneta, jestli ten chlapec nepohrdne." Ozval se zpěvný nakřáplý ženský hlas. ,,Ať nemá strach, mám i vše potřebné kuřivo." Ozval se druhý, tentokrát lehce sopránový hlas." A na zítra máme plány, které by se našemu hostovi též mohly líbit." Ozval se třetí hlas s ironickým nádechem, patřící jistému muži. Zbaven veškerých obav jsem tedy následoval Robina a pomalu setoupal po schůdcích až na samé dno kanálu. K mému překvapení ta místnost ani v nejmenším nepřipomínala kanál, ale spíše studentský byt. Nějakým způsobem se jim sem podařilo zavést i proud a tak se nad mou hlavou kýval slaměný lustr a u stěny na malém stolku ze staršího, ale stále funkčního magnetofonu zněla mně tolik známá hudba B. B. Kinga. ,,Netvař se tak udiveně a sedni si někam na prdel." Pobídl mě Robin.,,Ke mně půjde." Vykřikla vesele drobná dredatá slečna, majitelka onoho lahodného nakřáplého hlasu, nekompromisně mě popadla za ruku a

strhla si mě k sobě na lehce zašlé kanape. Při pohledu na tu mladou dívku, které nemohlo být víc než šestnáct, jsem pocítil do té doby odpočívající škubnutí v rozkroku. ,,Já jsem Roman, zachránili jste mě lidi, vůbec jsem nevěděl co si počít." To neřeš, to je v pohodě." Řekl opět Robin. ,,Mládě po mém boku mi vlepilo mlaskavý polibek na rty. ,,Já jsem Sára a jsem ráda, že mám takovouhle nečekanou společnost. Robin má problémy s erekcí a tihle dva jsou věčně zakouslý do sebe. ,,Nech toho, ty píčo." Nedal se Robin. Sára se ke mně přitulila a jen se smála, Robin se smál taky a nic už neměl potřebu řešit. ,,Já jsem Vágus a tohle je má drahá Verča.“ Vágus byl punkáč zhruba v mém věku a vlastně i jeho tělesné proporce byly dost podobné, měl vykulené hnědé oči a červené číro zplihlé napravo. Jeho milá Verča byla sice nejspíše o něco starší než Sára, každopádně ale plnoletost bych nečekal ani náhodou. Měla černé vlasy střižené na ježka, černé linky kolem očí a černé nehty. Následně jsem dostal plastovou láhev s vysoce kvalitním vínem a opět se navrátil do opilosti, jíž hrozilo odstoupení díky venkovnímu mrazu. Má únava byla značná, netrvalo dlouho a já usnul té malé divošce hlavou v klíně.

10.

,,Vstávej už, máš tady nějakou započatou práci."

Ta malá divoška mi seděla přímo u hlavy a v ruce držela otevřenou láhev Fernetu. Automaticky jsem jí zajel rukou do rozkroku, až leknutím vyjekla. ,,Jakou práci máš na mysli?" Řekl jsem jí na to, aniž bych ruku odtáhl. ,,Teď není čas na prasárny, napij se a jdem ven do akce, jestli teda nemáš nic lepšího na práci." Vytklo mi to dredaté robátko. ,,Jaká zas akce?" Svět těchto lidí se mi začal docela zamlouvat. ,,Jdem sehnat nějaký jídlo a taky prachy na chlast, pomůžeš nám, nebo ti to je nějak proti srsti?" ,,Ne vůbec není, jen jsem dlouho nešukal a neumim se úplně ovládat při pohledu na takovou rozpustilou divošku s měkoučkým klínem." Nežně jsem jí vniknul dlaní pod kalhotky a láskyplně pohladil jejího krátce střiženého bobříka. Ruku jsem opět vytáhl a políbil ji na lačné rty. ,,Ty jeden, ale teď jdem, už na nás ostatní čekají venku." Zvedl jsem se z matrace na kterou si popravdě vůbec nevzpomínám, oblékl si zbytek svršků a následoval Sáru ven z kanálu. Na povrchu stáli všichni ostatní v kolečku, kolovali jointa a řešili, co dnes podniknou. Byl nádherný zimní den, vymalovaný výtvarně nadaným mrazem. Přidal jsem se ke kolečku a téměř okamžitě na mě při hulícím rituálu přišla řada. ,,Pomůžeš nám, Romane?" Zeptal se mě Robin, uvědomil jsem si, že je to vůbec poprvé, co ho vidím relativně střízlivého. ,,Záleží jak, ale jinak asi jo, proč ne, nemám dnes nic neodkladnýho na práci." ,,Dobře, se Sárou si, koukám, dobře rozumíš, tak půjdeš s

ní, to by mohlo fungovat." ,,Je to milé děvče." Prohodil jsem jen tak mimochodem. Robin se nedal odbýt a pokračoval. ,,Tady máš tašku na to, co najdete, dumpster ti něco říká?" ,,Jo, jednou jsem to zkusil." ,,Aha, no nic, Sára ti všechno vysvětlí, to by neměl bejt problém." Hulící kolečko opět přišlo ke mně, potáhl jsem a vypustil hustý kouř, pohladil jsem Sáru po světle hnědých dredech a zadíval se jí do očí. Takové mládě, taková sladká nádherná bytost a já ji najdu v kanálu s touhle pochybnou partičkou. To milé stvoření si náhle stouplo na špičky, vzalo mi jointa, vtisklo letmý polibek a na oplátku poslalo zbytek Ferneta. Vágus s Robinem šli shánět chlast, Verča měla za úkol sehnat alespoň nějaké veselé rostlinky.

Vydal jsem se společně se Sárou zpět do města a teprve nyní si uvědomil, že jsme kdesi na Stodůlkách. Došli jsme až k metru a sestoupili dolů. Bylo teprve krátce po deváté ráno a můj tělesný stav nebyl nejlepší, nechtěl jsem však dávat nic znát, tvářil jsem se proto jako člověk, kterému v životě vše vychází a nemůže ho nic rozházet. Metro, jak se dalo čekat, bylo opět naplněné především ,,Ahoj, lidmi“, štěstí na známé jsem tentokrát neměl. Popravdě jsem v tuto chvíli ani neměl potřebu nikoho dalšího znát, po mém boku se právě nacházela bytost pouhým pohledem trhající mé spodky. S tou myšlenkou jsem si též uvědomil, že trocha hygieny by mě též nezabila. Vidina orálního sexu ve mně vždy

probouzí dobře vyhlížejícího čistotného chlapce. Naštěstí jsme v metru strávili jen malou chvilku, jelikož náš cíl byl nedaleko metra Luka. Jistá partička pubescentů, si nás začala prohlížet a jeden z nich dokonce pozdravil Sáru, to už jsme ovšem vystupovali a rychle prchali ven z metra. Pubescenti za námi na štěstí namířeno neměli. ,,Sakra, ti byli z mojí bejvalý třídy." Povzdechla si Sára. ,,Copak se stalo, že žiješ tak jak žiješ?" Zeptal jsem se jí. ,,Ale, rodiče mě chtěli přesně podle svých představ, vůbec je nezajímal můj názor. Vysrala jsem se na školu, utekla od nich, je to už druhej tejden, budu muset vypadnout někam hodně daleko, aby mě nenašli, tady, v Praze to je už dost vo držku. Ani nevim proč, ale zatím naši nevolali fízly, ve škole mě nahlásili, že jsem nemocná, jen mi občas volaj a píšou, abych prej neblbla, že si zkurvim celej život. Ty ví hovno, co je život. Čekám, že do tejdne po mně fízlové jdou tak jako tak. Do toho ti teploušové ze třídy určitě roznesou, že mě viděli.,, „Kolik ti vlastně je, jestli se můžu zeptat?" Ptal jsem se i přes to, že by mi bylo jedno i kdyby jí bylo dvanáct a byla pomazaná burákovým máslem. ,,Před měsícem mi bylo patnáct, ještě pořád mě chceš šoustat?" Ušklíbla se na mě výrazem připitomělé lolitky, která zatoužila po cukrátku. ,,To si piš, že chci, jestli ti teda nevadí, že mně už bylo třicet." ,,Ne, to teda nevadí, alespoň ta tvá kláda už poznala život a ví, co se sluší a patří." Za tohoto hovoru jsme došli až k

Hyperturbomarketu, obešli ho ze zadu a stanuli před obrovským železným kontejnerem. Chtěl jsem se předvést, a tak jsem naoko zkušeně otevřel víko. Kontejner byl ze dvou třetin naplněný všemožnými potravinami, hlavně zeleninou. I přes počáteční závan tlení jsem věděl, že tady najdeme dost pro všechny obyvatele kanálu. Sára na nic nečekala a takřka skočila do té haldy. ,,Já ti to budu podávat, ty zůstaň venku a plň tašky." Její povel byl zcela jasný, její pohyby uvnitř kontejneru neobyčejně hbité. Po necelých deseti minutách, jsme měli naplněnou mou i její tašku. Sára vyskočila ven a pohladila mě ulepenou rukou po tváři. Nedaleko kolem se procházel robustní chlápek z ochranky a jen kroutil hlavou. Když jsme obešli Hyperturbomarket na druhou stranu, navrhl jsem alespoň relativní koupel v umyvadlech na veřejných záchodcích. Nejprve jsem já zůstal venku u tašek a Sára se šla omýt. Vše se obešlo bez problémů a já dokonce obdržel cigaretu od jednoho stárnoucího rockera. Byla teď řada na mně, vypravil jsem se dovnitř a za doprovodu odporné hudební produkce místního rádia se dostal až na záchod. Nebral jsem si příliš servítky a rovnou se svlékl do naha. V tu chvíli tam nikdo nebyl, ale jakmile jsem si začal omývat důkladně své přirození, vešel na toaletu úlisný kravaťák a samým vyděšením ztratil svou čtvrtou pozlacenou sponu z kravaty. Rychle jsem dokončil očistu otřel se do papírových ubrousků

a snažil se co nejdříve z této marketové krabice zmizet. Až teď mi došlo, že celé to mé divadlo museli vidět na kamerách, které nad umyvadly s jistou samozřejmostí jsou. Uviděl jsem dvě gorily kráčející přímo proti mně. ,,Tamhle je ta svině!" Vykřikl jeden z nich a zrychlili krok. Rozběhl jsem se přímo proti nim, což nečekali a mně se podařilo proběhnout přímo mezi nimi. Zajímalo by mě, jak to Sára dokázala tak v klidu. Vyběhl jsem ven a hned volám na Sáru. ,,Dělej, padáme!" Popadl jsem jednu z tašek a Sára běžela automaticky za mnou. Naštěstí nikdo nejevil zájem pronásledovat nás, mohli jsme tedy na chvilku odložit tašky na zem a vydechnou. ,,Co se stalo?" Zeptala se má dobrodružná společnice tím svým výrazným hlasem. ,,Ale, viděli mě, jak se koupu nahej v umyvadle." Sára se začala strašlivě smát. ,,Ty jsi tam lítal nahej, to je jízda, kde ty ses vlastně vzal. Já si omyla co se dalo ve spodním prádle a zbytek jsem dodělala pomocí mokrejch ubrousků zavřená na záchodě a neboj, pindu jsem vzala pořádně." To slovo,pinda, to mám strašně rád, ale většina žen ho nemá příliš v oblibě. Též mi došla jistá podobnost s jezinkami z mých častých nočních či drogových snů. Vzájemně pobaveni jsme se vydali zpět ke kanálu. Sára se mi ještě pochlubila dvěma dvoulitrovými lahvemi naplněnými vodou. ,,I voda se může někdy hodit." Pronesla důležitě. Cestou od Stodůlek jsme nikoho nepotkali, bylo necelé poledne a v kanále dosud nikdo další nebyl.

,,Nejdřív přijde Veru a tý je jasný, co máme v plánu, nepřijde tedy dřív než po jedný." Usmála se na mě má průvodkyně nedělní rozkoší. ,,Co tím naznačuješ?" Pronesl jsem při pozvolném sestupování do hlubin podzemní komnaty. ,,Nic, jen že máš ještě nějakou nedokončenou práci." „A jakou?" Hrát blba mi šlo vždy tak nějak samo. Dovedl jsem to do takové dokonalosti, že mě i policisté nechávali často raději jít a nechtěli žádnou pokutu za nějaký ten drobný prohřešek, jako je třeba krmení holubů na Karlově mostě. ,,Pojď prcat, hlupáčku." Řekla jen, rychle sestoupila dolů a zavřela za sebou poklop. Po poklopu následoval můj poklopec, který byl pro změnu drobnými prsty otevřen. Její mladé ruce vykonávaly neuvěřitelnou práci. Kalhoty i spodky se zanedlouho válely kdesi v rohu místnosti, zatímco má horní polovina těla byla stále navlečena do zimního kabátu a svetrů. ,,Ten je nádhernej." Zaslechl jsem ve svém rozkroku a pocítil žhavý polibek na špičce pohlavního ústrojí. Teprve když můj v rekordním čase ztopořený úd zmizel takřka celý v jejích dívčích ústech, pocítil jsem horko a vlastními silami se zbavil i oblečení zakrývající horní část těla. Jakmile jsem byl celý nahý, ona stále oblečená vstala a dala mi ochutnat mého vlastního penisu. Po polibku do mě strčila a já se jak bezmocné děcko svalil dolů, na matraci. Ta, která měla k dětskému věku daleko blíže, se s přirozenou elegancí svlékla a svým krásným ženským lůnem

dosedla na můj obličej. Byla jak kvetoucí

sedmikráska, malá, krásná a voňavá. Netrvalo dlouho a já měl možnost pocítit všechny její přednosti. Byl jsem v ní tak hluboko, jako již dlouho v žádné jiné, ona kroužila jak luční víla, vydávala nádherné dechberoucí zvuky a čas od času i vykřikla. Její poslední výkřik vyvolal i můj výstřik, který spočinul na jejích nádherných ňadrech s těmi nejúžasnějšími bradavkami. ,,Teď mi to prosím vetři do kůže, to je ten nejlepší krém na mou pleť." ,,S radostí, ty malé rozkošné zvíře." Vtíral jsem své sperma do její bělostné kůže a při tom stále silněji pociťoval příchod další nezastavitelné erekce. ,,Chci vidět, jak si honíš u mý hlavy, prosím." Její žádosti jsem bez otálení vyhověl. Svou druhou rukou jsem jí projížděl po těle, kam až jsem dosáhl. Dole byla stále rozevřená a neskutečně mokrá, netrvalo dlouho a opět jsme pokračovali v té nejstarší a nejnádhernější dovednosti. Tentokrát dostala žízeň a má bílkovina jí podle jejích slov výborně posloužila. Zpocení a umatlaní, jsme si spočinuli v náručí a já věděl, že to nemůže skončit jen tak snadno.

11.

Usnuli jsme jako dvě spokojené šelmičky. Ve snu se mi opět zjevily jezinky, vlnily se sice jako obvykle, ale byly jakoby více lhostejné,

nedokázaly přenést přes srdce, že jsem i ve skutečném světě nalezl mladou dívku s tak nádhernou pindou, která by těm jejich mohla klidně konkurovat. V tuto chvíli jsem byl skutečně spokojeným mužem, který se opět takřka dotkl až samotného sexuálního Olympu. V náručí té malé žádostivé mršky mě čekalo, ještě nemalé dobrodružství, dokonce ani ono magické stvoření, co se mi tak často zjevovalo, aby dalo najevo, že existují i jiné smyslové možnosti, se mi nyní do hlavy nevkrádalo ani v nejmenším. Spal jsem spánkem ukojeného samce a netoužil snad po ničem jiném.

Ze spokojeného spánku v pevném objetí našich nahých a stále rozpálených těl nás probudilo až bušení do víka kanálu. ,,Jste tam lidičkové, můžeme vejít?" Byl to hlas Verči a my se trhnutím takřka zároveň probudili. Sára byla pohotovější a ihned reagoval na hlas shůry. ,,Dejte nám pět minut, dík." Naposledy jsme si rukama vzájemně přejeli svá nádherná, sobě odevzdaná těla a rychle na sebe hodili něco málo šatů. ,,Dobrý, můžete dolů." Zvolala slavnostně Sára. Víko se v krátkém okamžiku otevřelo a s ním do podzemí vniklo i trochu toho denního světla. ,,Vy s tím naděláte, tak by jsme viděli, jak šoustáte no, vždyť by se hovno stalo, já bych si to vedle vás rozdal s Verčou a Robin by se neúspěšně pokusil o honitbu." Spustil Vágus očividně již určitými látkami načatý. ,,Ty běž taky do prdele." Ozval se mužský hlas shora. Postupně všichni slezli dolů,

Robin zadělal poklop, abychom mohli vzájemně

pochlubit svými úlovky. ,,Tak se ukažte, co máte." Pravil nejprve směrem k nám, očividný vůdce tlupy Robin, který ovšem již též začínal nést známky své tolik známé opilosti. ,,Tak čum na drát." Řekla mu na to Sára a s mou pomocí začala vyndávat obsah tašek na zem. Byl tam naprosto zdravý špenát, ještě balený v pytli, asi tři kila brambor, několik mrkví, petržel, jablka, tři hlávky zelí a trochu potlučená rajčata k okamžitému upotřebení. ,,To není tak špatný." Poznamenal Robin. ,,A co máš ty?" Pohlédl na Verču. Ta se ušklíbla a vytáhla asi tři gramy trávy, jedno balení tabáku i s papírky a jako bonus kuličku plastického hašiše. ,,Hmm." Reagovali jsme patrně všichni. ,,No a my máme pětilitovej kanystr bílýho vína, litr vodky, pro každýho pivo na ráno a dokonce nám zbylo asi ještě pade na zejtra." Pochlubil se Robin a společně s Vágusem to dali rovnou na stůl, jen piva dali do rohu na zem, přímo vedle mých trenek, kterých si nikdo nevšiml. ,,Tak tady jste, vy mrchy." Projelo mi hlavou. ,,Já jsem pro to dát nejdříve sucháče." Navrhl Vágus a všichni jsme to s radostí přijali. Posedali jsme si kolem nevelkého stolu a s patřičnou úctou sledovali, jak se dobrůtka připravuje. Již jsem skoro cítil ve svých ústech tu lahodnou chuť hašiše, když se mi rozezněl telefon. Byla to naštěstí jen zpráva, ovšem poměrně mě vyděsilo, že je od mé matky. Žádala mě, abych je přišel na druhý den navštívit, jestli

se tedy ještě zdržuji v Praze, prý navaří a i otec bude střízlivý. ,,No dobrý, ale abych byl střízlivej já." Napadlo mě, ale jelikož jsem neměl žádný kredit, na zprávu jsem nijak nereagoval a původně na to nechtěl ani myslet, jelikož ovšem na konci zprávy stálo jako dovětek: ,,Případně můžeš i přespat." Napadla mě ihned jistá neřestná myšlenka, otočil jsem se směrem k Sáře a zeptal se jí. ,,Kotě, co děláš zítra odpoledne?" ,,Asi nic neobvyklýho." Řekla mi ona na to. ,,A co bys řekla na návštěvu u mých rodičů, jsou sice trochu mimo, řek bych skoro mrtvý, ale mají záchvat si zítra hrát na fungující rodinu, tak jim to můžem dopřát. Představím tě jako své děvče, najíme se a můžem i přespat, sami v pokoji..." ,,Tak děvče?" Dloubla do mě a začala se chichotat. Ostatní nám nevěnovali příliš pozornosti, jelikož ve sklenici již doutnal hašišový váleček na špendlíku a pomalu plnil celou sklenici. Začínal Vágus jako ten, který to tak krásně připravil, poté Verča, jejíž zásluhou jsme si mohli tuto dobrotu dopřát, dále následovala Sára, potom já a nakonec Robin, který mezitím stačil nalít všem panáka laciné vodky euroshoper. Kouř byl ještě lahodnější, než jsem čekal, euforický účinek se dostavil takřka okamžitě. Vodka byla pro změnu ještě odpornější, oproti očekávání. Při poslechu balkánských cigánských dechovek jsme se všichni společně ponořovali stále hlouběji do bujarosti, opilosti a posléze i vytuhlosti. Chvílemi se mi chtělo z té

odporné čiré tekutiny až zvracet, mou záchranou bylo to, že zanedlouho došla. Víno bylo znatelně pitelnější. Sára na mě házela vyzývavé pohledy a byla okouzlující i přes nemalou zhulenost a vykalenost. Jako zamilovaní ožralové jsme ve chvíli, kdy ostatní ještě lezli zmatenými pohyby po místnosti, vklouzli společně pod deku a pokoušeli se neúspěšně o soulož. Brzy jsme si naštěstí uvědomili, že to bude lepší nechat na nějaký schopnější okamžik a oddali se spánku v příjemně těsné blízkosti.

12.

To ráno jsem byl rozhodnut, konečně navštívit sociální úřad a pokusit se požádat o podporu v hmotné nouzi. Na jednu stranu jsem se děsil toho chladného úřednického prostředí, na stranu druhou jsem tušil nečekanou zábavu pro dnešní dopoledne. Vstal jsem a začal se pomalu oblíkat a vůbec celkově připravovat, abych nevzbudil úplný odpor okolí. Snažil jsem se být tichý, ale přesto se mi podařilo probudit Sáru. Rozespale se na mě usmívala, sklonil jsem se k ní, políbil na šíji a potichounku zašeptal do ouška. ,,Spi, já jdu na tu socku, vrátím se pro tebe a půjdem za těmi rodiči." Políbila mě na rty a téměř okamžitě usnula. Ostatní obyvatelé podzemní místnosti spali spánkem daleko tvrdším, což svědčilo o pořádně dlouhém tahu. Vylezl jsem na povrch a

vydal se na metro.

Bylo půl deváté, když jsem dorazil do metra, řádilo tu mnoho revizorů, ovšem já prošel přímo jejich hloučkem a málem do jednoho vrazil, další věc, která většinou funguje. Vlezl jsem do zadního vagónu a obsadil volné místo vedle asi čtyřicetiletého muže, jenž se snažil zabít zbytek svých mozkových buněk pročítáním Blesku. ,,Sagvan Tofi se přiznal ke své homosexualitě." Informace velice zásadní pro tento den. Metro se plnilo dalšími a dalšími lidmi a skoro žádný z nich si nedokázal představit jiný život. Na Náměstí Republiky ovšem nastoupila Ohnivá Růža a hned si to taky hnala ke mně. ,,Ahoj Romane, co ty tu, já myslela, že už nejsi v Praze." Její poměrně uplá bunda dala vyniknout jejím nádherným oblým ňadrům, tak mnoho radostí přinášejících v jisté, ne tak vzdálené minulosti. ,,Já musim na socku a pak ještě za rodiči, pozvali mě a já jim možná představim, Sáru, dívku kterou jsem teď poznal, budou mít aspoň radost." ,,Tak ty máš holku jo, ty jeden, kde jsi k ní přišel?" Začala vyzvídat Růža. "Ale, v kanále a je jí patnáct." Odpověděl jsem popravdě. Ohnivá Růža byla očividně pobavená, kanál ji příliš nezaujal, nejspíš si myslela, že je to zas jen nějaká má hláška. ,,Patnáctka, ty draku, no jo, ty jsi měl vždycky mladší." ,,Jo je mlaďounká a strašně slaďoučká, to se prostě nedalo odolat...a co ty?" Zeptal jsem se na oplátku já. ,,Ale tak občas spim s Padrem." Vlastně až teprve teď jsem se dověděl tuto

skutečnost, proto jsem nasadil lehce udivený výraz. ,,S Padrem? Vlastně jsem vás viděl spolu, to mě mohlo napadnout." Růža pokračovala dál. ,,Nevim, jestli s nim mam bejt, je hodnej, dobře šuká, ale nevim, jsem pořád taková nerozhodná." ,,Tak uvidíš, já vlastně taky nevim, jak to s tím mláďátkem brát." Metro dojelo na Palmovku a Růža se se mnou spěšně rozloučila, pospíchala někam do školy. Já pokračoval o kousek dál na Vysočanskou. Vylezl jsem na povrch a podél kolejí tramvaje jsem se vydal dolů až k úřadu, uvnitř byl standardní ruch a já po schodech vystoupal do čtvrtého patra, kde sídlil úřad práce a též můj vysněný úřad sociální. Využil jsem schody především proto, že nastoupit do místního výtahu vyžadovalo pozdější nutnou návštěvu psychiatra. Ve čtvrtém patře jsem šel rovnou dozadu a zapsal se u scvrklého vyplešatělého sekuriťáka, kterého bych zařadil mezi ,Ahoj, takřka v důchodu. Byli tu dvě přijímací kanceláře a jedna prostřední, kde sídlila všemocná vedoucí. Po zběžném prohlédnutí zde přítomných lidí jsem si z počátku výrazněji povšiml jen partičky cigánů u zadní kanceláře, kteří se snažili ukrátit čekání různými taškařicemi. ,,Slušní" spoluobčané jen opovržlivě pokukovali a zatím se nijak neprojevovali. Další zajímavý úkaz od samého počátku byla nervózní těhotná žena v modrých džínových šatech stojící pro změnu u kanceláře přední. ,,To je úroveň, jak dlouho mě tady asi nechají stát, to budou čekat až mi

praskne voda?" ,,Uklidněte se paní, na každého dojde." Pravil svým důležitým hlasem scvrklý ohyzda z ochranky. Zabral jsem volnou židli, hned vedle toho ,,důležitého" muže a začetl se do své mykologické příručky, kde je alespoň z části odryté tajemství ohledně mechanických elfů, na které jsem posledních pár dní tak nějak zapomínal. Relativní ticho, které bylo doprovázeno jen občasnými hlasy a smíchem odzadu bylo násilně přerušeno vyvrácenými dveřmi a výkřiky pološíleného padesátníka. ,,Vy posíláte lidi pod most, vy prašivý hyeny. Hovno pod most, vy posíláte lidi na most a nebo jim podáváte provaz, já jsem nemocný člověk!" Muž křičel stále hlasitěji a pomalu přestávalo být jeho artikulaci rozumět. Security muž na svém pochybném místě se snažil zasáhnou, ovšem než stačil cokoliv udělat, rozlétlo se okno a s výkřikem ,,posíláte lidí na smrt, vy prašivý hyeny," se rozohněný muž zřítil dolů. Chvíli bylo ticho, to bylo opět přerušeno tentokrát nedoslýchavým bývalým agentem STB. ,,Co se stalo, to už jsem na řadě." ,,Ne, to se jen někdo zabil, dědo." Odvětil mu na to plešatý mladík s výrazem Himmlera. Zanedlouho se pod oknem rozezněly sirény a do čekárny dorazili sklenáři s novým sklem, bleskově provedli svou rutinní práci a opět se vypařili. Musel jsem každopádně uznat, že se tady člověk ani v nejmenším nenudí. Konečně se dostala na řadu těhotná nervóza, pomalu se vsunula do kanceláře a její vyčítavé

poznámky k nám doléhaly i skrze zavřené dveře. Do čekárny vešla vysoká kobylovitá rádoby manekýna, s výrazem nadřazené rasy, což způsobilo vznik celoživotní lásky s mladým Himmlerem. Dožadovala se ihned vpuštění do jedné z kanceláří, že prý na to nemá celý den. Místní ochranář a zapisovatel, který mě již nějaký čas přiváděl k nepříčetnosti vrzáním svými porcelánovými zubními protézami, přestal konečně vydávat ty odporné zvuky, vstal plně rozhodnut pomalu vznikající problém řešit. ,,Madam, tady se zapište jako ostatní a počkejte, až přijdete na řadu." Kobylu to namíchlo ještě víc a začala se s tímto scvrklíkem hádat. ,,Kdo si myslíš, že seš? Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat." ,,Madam, uklidněte se, já tohle dělám dobrovolně, protože zatím nemají jiný systém, pomáhám lidem, aby věděli kdy jsou na řadě, sloužím lidem z dobré vůle a nikdo tu na mě nebude řvát." Mladý Himmler vstal a prohodil stárnoucího ochranáře spravedlnosti právě zaskleným oknem, při dopadu na dlažbu k nám ještě několik minut doléhalo nepříjemné vrzání zubních protéz. Opět se ozvala siréna a opět dorazili sklenáři. Mladý pár drogově závislých, který při této příležitosti právě dorazil, byl přepaden stihomanem a raději se opět vytratil. Konečně přišlo na řadu mé jméno, vyšla těhotná nervóza a já mohl vejít do vytoužené kanceláře, kde vládla padesátiletá žena s opičím výrazem a chybějící zadnicí. Její spolupracovník byl asi

pětadvacetiletý muž toužící po ženách s chybějící

zadnicí. Nedokázal pochopit, co ti ostatní na těch,, prdelích" vidí. ,,Posaďte se," pobídla mě opičí žena. Usadil jsem se na židli naproti ní a vytáhl vypsané papíry. ,,Vy jste pan Roman Koš?" Zněla její první otázka. Na souhlas jsem přikývl a ona pokračovala. ,,Kde teď bydlíte a čím se živíte?" Zněly její další otázky. ,,Bydlím různě, teď zrovna v kanálu, jinak u přátel či v různých komunitách." ,,Takže stálé bydlení nemáte?" ,,V podstatě nemám." Žena na mě úřednicky pohlédla. ,,Tak to zapíšeme jako bez přístřeší, a co ta práce?" ,,Občas nějaký brigády nebo někdy hraní na ulici." Odpověděl jsem bez dlouhého rozmýšlení. ,,Zajímavé, nicméně alespoň ty brigády potřebuju doložit." Do místnosti vešla nádherná vysoká dívka, svírající v rukou nějaké papíry. V několika následujících vteřinách jsem z ní nedokázal odtrhnout zrak. I ona si mě povšimla a poslala mi vzdušný polibek. Přemýšlel jsem, jaké to je, rozdat si to s mladou úřednicí a naprosto zapomněl, že jsem tu ohledně úplně jiné záležitosti. Naštěstí jsem byl ze svého stavu vytržení brzy vysvobozen, jelikož dívka opět odešla. Tedy až poté, co na mě vyzývavě mrkla a mně opět začal tuhnout rozkrok. Pohled na opici přede mnou naopak můj rozkrok naprosto umrtvil a má soustředěnost byla v plné síle zpět. Úřednice mi předala pár dalších papírů za ty, které jsem jí odevzdal a mohl se těšit na další

srdečnou návštěvu. ,,Na shledanou." Rozloučili

se se mnou oba obyvatelé kanceláře najednou, mladý muž se do té doby neprojevoval, ale bylo mi jasné, že se začne projevovat po mém odchodu na své ,,bezprdelní" velitelce. ,,Na shledanou," řekl jsem já a odešel z kanceláře. Při pohledu na čekárnu, kde se opět lehce vyměnilo osazenstvo, jsem si nemohl odpustit úšklebek nad zábavním prostředím, po kterém se mi bude jistě stýskat. V dálce jsem naposledy zahlédl úchvatné křivky mladé nadějné úřednice a konečně odešel pryč na čerstvý vzduch. Před budovou úřadu jsem jen tak chvilku stál a zhluboka dýchal, po mé levici stál i rozpadající se komunista s kyslíkovým přístrojem. ,,Nevíte, jestli jsem už na řadě?" Zeptal se mě. ,,Myslím, že stále." Odpověděl jsem mu a raději odešel.

Cesta metrem byla nudnou nutností, abych se mohl opět přesunout do objetí té mlaďoučké, neustále rozpálené Sáry. Na Stodůlkách jsem kousek od výlezu potkal naše dva punkové milence, ještě poměrně v použitelném stavu. ,,Jsi dost dlouho pryč, Sára už se tě nemůže dočkat." Zrychlil jsem krok, abych byl co nejdříve u ní. Čekala mě jen spoře oblečená v opuštěném kanálu a bylo zcela jasné, co bude následovat. Mí drazí rodičové budou muset ještě chvilenku počkat, tohle si nemohu nechat ujít ani náhodou. Zalezli jsme do vyhřátého lůžka a synchronizovanými pohyby jsme ono teplo ještě o pár stupňů zvyšovali, bylo to tak silné a vlhké, že jsme nedokázali jen tak přestat. Mohu zpětně

uznat, že minimálně její sedmikrásku jsem k

zbláznění miloval od prvního doteku a zbytek, ten byl též nevýslovně sladký.

13.

Vlastně ani nevím, co to bylo za šílený plán vzít Sáru představit mým rodičům, že to skončí jako tragédie, se dalo docela snadno odhadnout. Dostatečným varováním mi snad mohla být má předešlá sólová návštěva, kdy jsem viděl všechny ty hrůzy. To jsem vážně čekal, že se za pár dní něco extra změní? Pravdou je, že určitou snahu udělat o něco lepší dojem, než jaká je skutečnost, opravdu měli, ale i tak se to zvrhlo s neskutečnou příšerností.

Vyrazili jsme se Sárou z kanálu asi o půl čtvrté. Cestu jsme si krátili polibky, doteky a milostnými pohledy, okolí pro nás bylo jen druhotným doplňkem cesty. Za necelou hodinu jsme již stáli v Ďáblicích, před vysokým panelovým domem, kde moji rodiče žili. ,,Nevím, ani se mi tam teď moc nechce, bojím se, co tam tentokrát najdem." Přiznal jsem se skloněnou hlavou své obavy. Sára na mě pohlédla a chytla mě pevně za ruku. ,,Neboj, společně to zvládnem, já mám taky příšerný rodiče, to bych se divila, kdyby je ti tvoji svou příšerností porazili." Nemohla ani v nejmenším tušit, jaké hrůzy se zde mohou odehrát, a že její rodiče jsou proti mým skoro

záviděníhodní. Vstoupili jsme tedy do domu a zazvonili v přízemí na mé rodiče. Zanedlouho se otevřely dveře a tam stála má matka v příšerných fialových lesklých šatech, měla natočené vlasy a přehnaně nalíčenou tvář, podle výrazu jejích očí mi bylo jasné, že je opět na práškách, i když zvolila pro dnešní den přeci jenom o něco slabší dávku. ,,Ahoj Románku, to jsme rádi, že jsi přišel, báli jsme se, že zas nepřijdeš." Na chvilku se zarazila při pohledu na Sáru. Nikdy neměla pochopení pro lidi co si úmyslně ,,zacuchají" vlasy. Zachovala ovšem dekórum a doširoka se usmála, díky této děsivé grimase byly dnes poprvé obnaženy její zčernalé zuby, což ve spojení s výraznou rudou rtěnkou vše ještě zveličovalo. ,,Ty jsi vzal i své děvče, to ses ani nepochlubil, že máš známost." Matka natáhla svou povadlou ruku směrem k Sáře, ta na vteřinu zaváhala, ale nakonec natáhla svou ruku a vzala ji na milost, matka ji stiskla a ještě příšerněji se zatvářila. ,,Já jsem Košová, ráda vás poznávám slečno." ,,Já jsem...Sára." Odpověděla již nyní silně rozrušená kráska po mém boku. Vstoupili jsme dovnitř a já musel ocenit snahu, jelikož odpadky, které se ještě před pár dny válely prakticky všude, beze stopy zmizely. Zuli jsme se a vešli do obývacího pokoje, kde byl na stole dokonce i čistý ubrus, a co mě zaskočilo snad úplně nejvíc, chlebíčky. Na gauči seděl otec, kouřil cigaretu a popíjel kafe.to bylo další překvapení, otec byl střízlivý, nechtělo se mi věřit

vlastním očím. Otec vstal a přistoupil k nám. ,,Já jsem Martin Koš, Romanův táta, rád vás poznávám, slečno. ,,Sára." Řeklo to vyděšené drobné stvoření. ,,No tak se přece posaďte." Pobídla nás matka a my ji uposlechli. ,,Dáte si něco k jídlu?" Pokračovala. ,,Koprovku s vajíčkem vám mohu nabídnout." Díky, mámo, to si dáme rádi. Ty též, Sáro?" ,,Jo, děkuju, dám si." Oba jsme tedy odsouhlasili nabídku a matka se vytratila do kuchyně, kde byly slyšet údery nádobí o zem a chrastění prášků sypajících se ze sklenice. Otec na mě příliš nedbal a začal se vyptávat Sáry na její život, čehož jsem se obával. ,,Co studujete, slečno? Vypadáte hrozně mladě, aby vás ten náš kluk moc nezkazil. Sára byla nejistá každým okamžikem víc a víc, byla ovšem úžasná a pochopila, jakou hru má hrát. ,,Teď zrovna nic, přerušila jsem studia, abych mohla cestovat a od září jdu na obchodní akademii, zdrávka popravdě nebyla ta nejlepší volba." Byl to sice holý nesmysl, otce to ovšem uspokojilo, což byl jediný cíl. ,,Kouříte?" Sára přikývla a otec nám dal každému po cigaretě. Mezitím se vrátila matka i s jídlem a my se do toho mohli pustit. ,,Přines pivo, bez toho to stojí za hovno." Poručil otec matce. Ta hned každému nalila z plastové láhve do půllitru. Jídlo se dojedlo a na stole již stála láhev vodky, mé obavy se pomalu ale jistě začaly naplňovat. Matka začínala být čím dál nervóznější a často jen tak bez důvodu odcházela do kuchyně. Otec začal být čím dál důvěrnější,

neustále se vyptával a doléval další vodku. ,,A kolik vám je, slečno? Vypadáte opravdu mladě.“ Sára opět zalhala. ,,Bylo mi před měsícem devatenáct, ale je pravda, že mi většinou hádají ještě míň." ,,To máte pravdu, čekal jsem míň." Matka se vrátila ze své další návštěvy kuchyně a začínala mít zjevné problémy s orientací, ztěžka dosedla do křesla a následně se skoro celá polila pivem, nevěnovala tomu prakticky žádnou pozornost, dál jen poslouchala naše hovory, neměla již sílu se jakkoliv jinak zapojovat, dávka prášků v její krvi byla již značně vysoká. Připitoměle se usmívala na mě a na Sáru, zanedlouho poté jsem ji přistihl v neodkladném limbu. ,,A co, je dobrej v posteli?" Projevil otec svou znovu nabytou opilost. ,,Tati, co to tady rozjíždíš, jasně, že spolu šukáme, když už to musíš vědět." Vykřikl jsem, jelikož jsem již dále nevydržel být v klidu. ,,Jo, promiň, už se nebudu takhle ptát, já jdu stejně za chvilku za Láďou, tak vás tady nechám spát a dělejte si co chcete, mně je to jedno." Vstal, vyprázdnil zbytek flašky, zapálil další cigáro a vypadnul někam do tmy. Že se jednou vrátí, mě znervózňovalo, ale co se dalo dělat, každopádně teď jsme měli byt jen pro sebe, matka byla sjetá a dřív než za dvě hodiny se určitě vzbudit nehodlala. ,,Jdem do pořádný postele, má milá, navrhl jsem Sáře a zatáhl ji do svého pokoje, který byl stále zařízený, jako bych tam bydlel já nebo ségra. Mezi bachraté peřiny jsme již dopadli úplně nazí a naše sexuální rodeo

mohlo začít. ,,Jak jsi tady s nima moh žít, jsou fakt šílený." Sdělila mi rozžhavená kněžka rozkoše mezi polibky. ,,No, dalo mi to docela zabrat, proto jsem taky před pěti lety vypadnul, sám se teď divim, že jsem to vydžel tak dlouho." Dostal jsem do její štěrbinky čtvrtý prst a ona slasně vyjekla. ,,Měl jsi pravdu, máš opravdu horší rodiče než já, silně uvažuji, že se vrátím." Narážela se na mé prsty a pravou rukou konečně našla můj na maximum ztopořený úd. ,,No uvidíš, zase jsou dobrý, že na tebe nezavolali fízly, jen nevím, jak se jim budu líbit já." Začal jsem rukou v její vagíně všemožně kroutit, až začala vydávat hlasité mlaskavé rytmy, její honitba byla též daleko důkladnější a na špičce žaludu se objevila první drobná průhledná kapička slizu. ,,Nejdřív bych ale chtěla poznat tu tvou chatrč v lese, vezmeš mě tam, že jo?" Tohle se nedalo vydržet, naše zápolení se změnilo v běsnění, vytáhl jsem prsty z tryskajícího horského pramene, Sára pustila mé kamenné mužství a za doprovodu lahodného zakvílení jsem pocítil opět to neopakovatelné tajemství mladistvé pindy. ,,Myslím, že vemu, a budeš úplně první žena, která to tam uvidí." Během přirážení jsem ochutnával své potřísněné prsty a nemohl jsem si tu chuť vynachválit. Má druhá ruka se věnoval jemným ňadrům a špuntovitým bodcům bradavek. Sára se nečekaně vyprostila ze společného spojení a nastavila se na všechny čtyři. ,,Ještě jsi mi to ani jednou neudělal zezadu

a já to mám tolik ráda. Pohlédl jsem na krásně tvarovanou zadničku, která jako by přímo říkala, abych ji nejprve obšťastnil svým jazykem. Přisál jsem se k té andělské prdýlce a střídavě ochutnával obě dírky. Malinké potůčky vlhkosti jí stékaly vzájemně propletené po stehnech a já se je snažil všechny pochytat. ,,Každopádně tvý rodiče, bych na oplátku taky rád poznal." Vrazil jsem ho do ní vší silou, až se postel nebezpečně posunula stranou. ,,Uvidíme, třeba na to přijde brzy čas, ale popravdě nevím, jestli by ses jim líbil, táta je bejvalej voják a máti taková domácí puťka. ,,Dál se to už nedalo vydržet, muselo to ze mě ven. Vytáhl jsem svého oslizlého plaza a zdatnou dávkou bělostné tekutiny jsem jí pokropil záda. ,,Stejně si myslim, že jí je daleko míň, ty zasranej úchyle." Zhostil se nás náhlý děs, nad námi stál úplně sťatej otec a špinavou dlaní si třel v rozkroku. ,,Sára začala ječet a otec se skácel k zemi. Matka byla stále v limbu. Na nic jsme nečekali, otřeli sperma do prostěradla a vypadli hledat nocleh na dnešní noc někam jinam. Otci jsem ještě zabavil kilo, usoudil jsem, že po tom, co předvedl, bychom si zasloužili ještě daleko víc. Vzpomněl jsem si na mejdan, který by měl probíhat kousek od Palmovky v Lízátku, do kanálu se nám tuto noc ani jednomu nechtělo. Venku pršelo a veškerý sníh začal tát, bylo kolem jedenácté v noci, autobusy ještě jezdily. Sedli jsme si do prvního autobusu, který jel naštěstí opravdu na Palmovku, a něžně se k sobě přitulili.

27.11.2014
Návštěvník věčnosti 7. a 8. kapitola

7.

 

 

Industriální pochmurno města, pomalé bolestivé probuzení v neznámém bytě kdesi v Holešovicích.Bylo to naštěstí nedaleko domu, kde bydlel Tyjátr se svým bratrem a dalšími dvěma spolubydlícími. Raději jsem od bytu svého nynějšího pobytu nic neočekával a co nejrychleji ho opustil. Bylo téměř poledne a můj žaludek pocítil prázdno. Naši Vietnamští přátelé měli své pobočky naštěstí všude kolem, mohl jsem tedy okamžitě svůj hlad ukojit. Až příliš lákavý byl pohled na víno a jelikož mi ještě nějaké peníze v kapse zůstaly, mohl jsem si dovolit i tuto kratochvíli. Doma u Tyátra byl jen on a tvrdě spící Remda pod dekou. Za celou dobu mé návštěvy projevil své životní funkce pouze občasným převalením se. ,,Teď se nestyď, Romane, rovnou to ubal, popijeme čaj a vydáme se do blázince, musíme navštívit Karolínku ať jí není tak smutno." Nemusel mě dlouho pobízet, ihned jsem se mistrně zhostil svého úkolu, aby se brzy omamný kouř mohl valit všude kolem. Tyjátr, starý známý sběratel LP desek, nelenil a v nepatrném okamžiku se z repoduktorů ozývaly tóny dnešní krásy. Cigaretu do koutku, teple se obléci, aby cesta do sídla bláznovství mohla začít. Ta tráva, která kolovala naším tělem proměnila šedý den v pohádkový svět plný směšných lidí v ustavičném spěchu. Přesun do na hlavu postavených Bohnic netrval dlouho. Dveře ústavu se nemilosrdně otevřely a my mohli vejít dál. Procházeli jsme rozlehlým parkem mezi pavilóny s čísly. Ti ,,nemocní"

se dali snadno rozeznat od těch ,,zdravých" povinným navlečením do županů. Konečně jsme stanuli před pavilonem číslo dvě a odvážili se zazvonit. Prosklené dveře se brzy otevřely rukou asi čtyřicetileté poměrně zachovalé blonďaté zdravotní sestry. ,,Koho hledáte?“ Zněl nekompromisní dotaz. Tyjátr byl v tuto chvíli daleko průbojněší, zhostil se tedy celé situace. ,,Jdem navštívit Karolínu Decánkovou, měla by tu nově být." ,,Ano, ta tu skutečně je, pojďte za mnou." Následovali jsme ženu v bílém plášti prostornou chodbou, naprosto ponořenou do chladu bolesti a úzkosti. ,,Jděte po schodech nahoru a zeptejte se na sesterně, tam vám řeknou, kde ji najdete.“ Všude kolem sebe jsme cítili pohledy prázdných tváří. Nemocniční pach byl silný a omamný. Na sesterně jsme zastihli tři zdravotní sestry v rauši po neznámých prášcích. ,,Bude v kuřárně, chlapci." Tvářily se, jako by nikdy neviděli máničky. Před kuřárnou se krčila mladá dívka se zpocenými vlasy a mimózním výrazem tváře. ,,Co tady hledáde? Vypadněte odsud, povídám, vypadněte odsud." Naštěstí se otevřely dveře a ruka Karolínky nás zatáhla oba dovnitř. ,,Nevšímejte si jí, dali jí nový prášky a je úplně mimo realitu...ahoj, mám radost, že jste přišli, je to tu úplně šílený." ,,Od blázince bych snad ani nic jinýho nečekal." Řekl jsem jí ironicky na to a usadil se na oprýskanou židli u pomalu se rozkládajícího stolu. Tyjátr a Karolínka se objali přeplněni obrovským dojetím a též se usadili. Začali jsme řešit poměry v tomto ústavu. Nedokázal jsem si představit život na tak temném místě. Ozvala se ohlušující rána a ve dveřích se zjevila stará žena s

pudlovitými vlasy. ,,Já jsem tvoje máma a ty si toho vůbec nevážíš. Dělám pro tebe první poslední." Karolínku přepadl děs. ,, Prosim tě, mami nech toho, děláš všechno ještě horší." Žena naprosto ignorovala naši přítomnost a s rozšířenými zornicemi pokračovala. ,,Tady ti pomůžou, hlavně ber léky a nedívej se na mě, jako bych ti ubližovala." Po místnosti se linul štiplavý zápach připomínající éru ukrajinských voňavek. ,,Kluci, to bude dobrý, ona určitě brzy odejde, netušila jsem, že má přijít." ,,Tak ty se za mě stydíš? Za svou vlastní matku se stydíš? To jsem se dočkala." ,,Prosim tě, mami." ,,Jaký prosim tě mami, vždyť vidím, jaká jsi na mě ošklivá." ,,Mami, já tě mám ráda, jen jsem tě nečekala, měla bys mi dávat vědět, abych neměla moc návštěv najednou." ,,No dobře, tady máš nějaký ovoce a hlavně ber ty prášky, tady ti pomůžou, mně taky pomohli." S psychopatickým výrazem vytáhla z tašky dva banány a několik pomerančů. ,,Děkuju ti, mami." ,,Hlavně dělej

všechno, co ti řekně doktorka, tady ti určitě pomůžou a nebuď vzpurná, k ničemu to nevede, myslím to s tebou dobře, uleví se ti, určitě se ti uleví." Utrpení naštěstí brzy skončilo a pudlovitá žena opět zmizela. Mít takovou matku, jsem určitě na práškách. ,,Omlouvám se, kluci, opravdu jsem ji tady nečekala." ,,To nic,“ ujistil ji Tyjátr. Strávili jsme tu ještě něco málo chvil, než jsme se opět nechali vypustit ven. ,,Ta její matka je šílenější, než celej tady ten blázinec." Utrousil jsem jen tak mimochodem. Tyjátr jen tiše kývl a já věděl, že jeho smutek bude ještě nějaký čas trvat.

Vrátili jsme se zpět do Holešovického bytu, kde jsme

potkali jejich dalšího spolubydlího, Bohouše, toho Bohouše, kterého si pamatuju i z let dávno minulých. ,,To byste nevěřili, jak mi v noci stál, chtělo se mi hrozně chcát, ale vůbec to nešlo, musel jsem si ho nejdřív vyhonit." Přivítal nás místo běžného pozdravu. Tyjátr byl z celého toho bohnického zážitku zdrcený a raději zalezl do svého pokoje, ze kterého se zanedlouho začala ozývat hlasitá burácivá muzika. ,,Co mu je?" Zeptal se mě Bohouš. ,,Ale, byli jsme navštívit Karolínku." ,,Pořád ho to drží, co?" ,,A asi dlouho bude." Dodal jsem. ,,Kde jsou vlastně ostatní?" Uvědomil jsem si prázdnotu bytu. ,,Ale, Remda se probral a vytáhl Adama i s Patricií na pivo, vzadu je ale Káťa, já ji zavolám." Netrvalo dlouho a v kuchyni se zjevila Káťa opět s odpáleným jointem. ,,Ahoj chlape, zahulíš se mnou?" To sluníčko je opravdu neuvěřitelné, nedalo se dělat nic jiného než ji obejmout a nabídku přijmout. Zvonek oznámil příchod dalšího. Do místnosti připlul Paskvil i se svou kouzelnou krabičkou. ,,Kde máte Tyjátra?" ,,Ale, byli jsme za Karolínkou a trochu ho to vzalo." ,,Tak pro něj skoč, tady se bude hulit, mám novej model a ten mu určitě vylepší náladu." Zašel jsem ho tedy vysvobodit ze zajetí pokoje a opravdu byl po pár tazích jak vyměněný. Já samozřejmě též.

Sesunul jsem se do pohodlného křesla a zasnil se. ,,Je to skutečně ona a ne jen další Chiméra?" Káťa mi podala cigáro a Paskvil opět jointa. Kdy se vrátil Adam a ostatní, nevím. Jediné, co mohu bezpečně říct, je to, že noc byla tentokrát poklidná, bez jakýchkoliv snů. Energie se mi pomalými proudy

vlévala do těla, to abych dobře zvládnul pátek a na něho navazující víkend. Nemusel jsem se ničeho bát, právě jsem se nalézal v místě lásky a přátelství.

 

8.

 

Nico mě svým sametovým hlasem laskala po celém těle. Vstal jsem a musel se urychleně vyrovnast s tělesným chvěním, Bouhoušovo vztyčené přes trenky se deroucí přirození mě překvapilo, právě ve chvíli, kdy tělesné tekutiny byly na samém pokraji udržitelnosti. Nikdo jsme raději neřekl ani slovo a já byl rád, že to vše tak dobře dopadlo. K malé potřebě se záhy přidala i velká, díky čemuž jsem sáhl po knize rekordů, kde jsem se dozvěděl pozoruhodnou informaci ohledně člověka, který v roce 1922 začal nezastavitelně škytat. Nepomáhalo vůbec nic. Nicméně se stačil dvakrát oženit a zplodit osm dětí. Škytat přestal náhle až roku 1990.

Sbalil jsem si svých pár věcí a chystal se odejít. Tyjátr byl již též vzhůru a vyznamně se na mě usmíval. ,,Doufám, že přijdeš večer na moje narozeniny, ty tam nesmíš chybět." Neměl jsem sebemenší tendence nezúčastnit se tak lákavé události, těch žen kolik tam budu moci potkat a dost možná se zjeví i ona. ,,O tom nepochybuj, přijdu určitě, zatím se měj, uvidíme se večer."

Touha po mamonu mě vyhnala až na Strahov, do sídla pochybné pracovní agentury pro nejzoufalejší trosky. Měl jsem něco málo vyděláno a kapsu dávno prázdnou. Celá tisícikoruna mě tam láskyplně

očekávala. Vešel jsem dovnitř a spatřil všechny ty existence, čekající na to samé co já. Vzal jsem si pořadové číslo a raději se vypařil na petřínskou procházku. Petřín byl přikrytý nádhernou sněhovou peřinou, kde jen jeden pomatený cizinec prohledával skály. Pohlédl jsem dolů na Prahu a přeci jen musel připustit určitou krásu, pro kterou se to město nedalo zcela zatratit. Inspirace byla natolik silná, že jsem musel těch pár slov v hlavě se rodících zachytit na kus papíru.

Vrátil jsem se zpět do agentury obsadil uvolněné místo na jedné z židlí a čekal na peněžitou odměnu za uklízení na Florenci. Jeden bezzubý zastánce komunistického režimu mě poznal, jelikož jsem měl tu nemilou čest s ním též pracovat, jeho potřeba bavit se dopadla na mou hlavu. ,,Ahoj, kde teď děláš?Já jsem furt na Ipodeku, stojí to tam za hovno, co má člověk dělat." ,,Kde se dá, nejraději někde, kde se nemusí dělat od šesti ráno." V domnění, že mu to jako odpověď stačí jsem se zrakem zaměřil na mladou studentku, zapisující smlouvy na nový rok, když si to tak člověk vezme, byla vlastně docela půvabná, jednalo se o bezkonkurenčně nejpřitažlivější bytost v této smradem nabité místnosti. Bylo jí tak pětadvacet let a zdálo se mi, že se na mě usmívá. Obludný Bolševik však nepochopil mou zjevnou ignoraci. ,,To mně vstávání nedělá problém a budím se i bez budíku. Já dělal dřív v uranovym dole, jsem zvyklej." Silou zázraku se ozvalo mé číslo, nemusel jsem tedy již reagovat na bezduché tlachání, stále se opakující při každém setkání. Usedl jsem na židli před člověka, jenž

tak nápadně připomínal francouzkého herce Pierra Richarda, po jeho boku seděl pro změnu Hurvínek. Snad nikdy nedokážu zapomenout na okamžik, kdy jsem se tu objevil značně omámen hašišovým kouřem. Směšnost těchto podobností ještě mnohonásobně vzrostla a já jen těžko udržel slušné jednání. ,,Dobrý den, já bych měl mít u vás nějakou dobírku." ,,Dobrý den," řekli oba. ,,Ano, to skutečně máte," řekl Hurvínek. Následovalo pár obvyklých podpisů. Pierre v tuto chvíli již vytáhl z podstolu mé peníze a vysázel je na stůl. ,,A práci nějakou chcete, pane Koš?" ,,Ne, děkuji, tentokrát ne." Shrábl jsem peníze a zamířil k východu. ,,Na shledanou." Pravím já. ,,Na schledanou." Ozvalo se za mnou. Ozvalo se i něco dalšího, ale to jsem raději nevnímal. Venku jsem potkal pana Pastora, veselého důchodce, který byl světlou výjimkou mezi těmi všemi. ,,Ahoj Romane, tak co, jak válčíš? Já si jdu jen pro prachy a zas prchám na Šumavu, je tady už k nevydržení. "Nazdar, to docela chápu, taky už mám toho dost, proto se taky v Praze zdržuju už jen vzácně, musím letět, měj se krásně, ahoj. "Ty taky, ahoj." Minul jsem hlouček metrosexuálních bezdomovců a snažil se co nejrychleji vypadnout z toho prokletého místa.

Ještě jednu věc jsem měl toho dne v úmyslu stihnout, návštěvu svých drahých rodičů. To znamenalo projet takřka celou Prahou až do zakopaných Ďáblic. Jen díky houbové knize se mi podařilo navodit iluzi krátké cesty. Čas od času jsem spatřil okouzlující dívky, ovšem v tramvaji jsem byl obdarován společností svraštělé důchodkyně s několika centimetrovou

vrstvou makeupu. Bylo mi té netvorné stařeny i docela líto, jelikož jí očividně vůbec nedocházelo, že všemi těmy nánosy se pro své okolí stává ještě odpornější.

Cesta metrem, kromě debaty tří nepříliš inteligentních opilců, nic, co by obohatilo ducha, nepřinášela. Z Ládví jsem se vypravil pěšky a za krátký okamžik jsem byl v bytě rodičů. Otec se stále nedokázal dostat ze své alkoholové závislosti a z vany, kde se právě nacházel zcela oblečen a pozvracen, vykřikoval svá moudra. Ve finále si snažil objednat vodku, nikdo nereagoval, raději se proto pomočil a usnul. Svou drahou matku jsem nalezl v kuchyni plačtivou pod vlivem Neurolu. ,,Románku, tys přijel na návštěvu, to jsi měl dát vědět, vůbec jsme tě nečekali." ,,To vidím." Po bytě se povalovaly hutné kusy nejrůznější špíny, na stěnách vévodila ve všech místnostech nazelenalá plíseň a kuchyňská linka již dávno patřila hnilobě a potkanům. V jisté marné naději jsem doufal, že tu konečně naleznu jiný obraz, než ten, na který jsem byl zvyklý. ,,A kde je Marta?" Vzpomněl jsem si na svou sestru, též několik let v této hrůze přežívající. Matka se rozplakala ještě víc, modrožlutou tvář si začala utírat do ušmudlaného kapesníku. ,,Martička se vrátila k tomu kreténovi, ona snad nikdy nedostane rozum. Tolik jsem ji prosila, aby zůstala, děti moje, co vám tady chybělo, proč jste nás opustily?" Na to se snad ani nedalo říct nic rozumného. ,,Mami, přeci musíme taky žít vlastní život." Matka se ještě víc rozplakala a otec se v koupelně opět pozvracel. Nechal jsem své rodiče v tomto stavu a zmizel tak, jak jsem přišel. Při

každé návštěvě Prahy mi zvědavost nedá, abych opět spatřil tu hrůzu nahánějící skutečnost.

Do večera zbývalo ještě poměrně dost času, vydal jsem si tedy vyčistit mozek na nejbližší hřbitov.Tolik klidu, kolik nabízejí mrtví, snad nenaleznu nikde jinde na světě. Sám se sebou a hlavou opět naplněnou tajemnými mechanickými elfy, jsem procházel jak sama smrt mezi náhrobky. Nikdo jiný tu nebyl, žádný pozůstalý, žádný náhodný tulák. Mystika smutného místa byla ideálním průvodce ztraceného člověka. Elfové se opět vytratili z mé mysli a já byl vpodtatě jen smutný. Naplno jsem si uvědomal svou opuštěnost a prázdno. Přes veškeré pervezní zážitky jsem stále jak naivní školák snil o naplnění a milostném klidu v harmonickém objetí. S příchodem soumraku jsem se konečně vydal k odchodu.

Dorazil jsem do již velice rozjeté nálady v Modré opici po dlouhé době střízlivý. U vstupu stál sympatický punkáč. Při pouhém pohledu na mě usoudil nesmyslnost prosby o zaplacení vstupného a já se stal následujícím okamžikem součástí toho všeho dění. Střízlivost se začala stávat natolik bolestivou, že runda rumů byla vlastně povinností. Nálada se navracela do běžných veselejších kolejí. ,,Jsem rád, že jsi dorazil." Uvítal mě dnešní oslavenec Tyjátr. ,,Hulíme tamhle bezvadnou trávu, co jsem dostal, pojď se přidat." Na to se nedalo říct ne. U stolu byla spousta veselých lidí a trávy bylo opravdu obrovské množství. Na pódiu to rozjížděla poměrně nadějná alternativní kapela s lehce sjetou zpěvačkou. Se mnou se ale dělo něco dost zvlášního. Měl jsem

nezastavitelnou touhu zničit se. Nedokázala to změnit ani přítomnost okouzlujících slečen, mě zajímal jen rum. Nálada vyvolaná z počátku večera opět spadávala do hlubin černoty. Objednával jsem si další a další rum. Stával jsem se čím dál odpornějším, vlastně jsem si naplno uvědomoval podobnost se svým otce a tak trochu i s matkou. Spal jsem u Tyjátra, kam mě dotáhla obětavá Káťa. Bylo mi mizerně, jako už dlouho ne. Chtělo se mi umřít, zmizet z tohoto nemilosrdného světa. V holešovickém bytě jsem upadl na zem, jen matně si vzpomínám, že přese

mě někdo hodil deku a políbil mou tvář.

27.11.2014
Návštěvník věčnosti 1. az 6. kapitola

Karlovy vary, místo, které stopu příliš nepřeje, již několikrát jsem musel řešit situaci nekompromisní noci a s ní spojenou tmou. Tentokrát ovšem bylo přeci jen štěstí nakloněno a červený citroen s neopakovatelným leskem zastavil u kraje. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si stopnul Rusa, byl velice příjemný, poslouchal ruské populární kusy a kouřil ruské cigarety. Neodradilo ho od této dobrotivosti ani to, že jsem vypadal jak nefalšovaný lesní manekýn. Příliš hovorný nebyl, a myslím, že důvodem nebyla jen jazyková bariéra. ,,Do Prahy jedu jen na letiště, může být." Bylo jednou z mála věcí, kterou mi za celou dobu řekl. Snad jen občas poukázal na nepříznivé počasí a mlhu, pro niž měl pojmenování bílé peklo. Ke konci cesty se zdálo, že je tak trochu nervóznější, neriskoval jsem tedy žádné tendence mé vrozené hovornosti.

Netrvalo to dlouho a přivítala mě matička Praha svým typickým smradem, hlukem a davy neustále spěchajících lidí, kteří vlastně byli také jedním z hlavních důvodů, proč většinu života poslední dobou trávím v divočině a ne v místě, kde je snadné sehnat práci, zajít na koncert a obskočit poddajnou dívku. Toho všeho jsem se vzdal, těmto kratochvílím se v podstatě věnuji jen nárazově, když má pijácká duše a rozverné pohlaví poručí. Co se nějaké práce týče, musí mě zastihnout opravdu velká nouze, abych se k

tak nízkým úkonům snížil.

Tak jsem se tedy opět po čase vyskytl v Praze, tolik

oslavovaném velkoměstě. Dejvický kulaťák se měl stát místem setkání s divokou básnířkou Ninou, dříve i spřízněná duše pro spojování pohlaví, nyní hlavně poetická společnice pro občasné večírky. Bylo by hotové šílenství vést společný život, mám dokonce pocit, že by došlo k neštěstí a spousta lidí by nás nechtěla znát. Navíc bych asi zešílel, jelikož poslední dobou mě čím dál tím víc přepadá touha romantika a to se s bohémským volným vztahem dá asi jen těžko spojit. Každopádně bylo něco málo po páté večerní, venku byla zima, Leden si totiž konečně uvědomil, že jako zimní měsíc by se měl náležitě ukázat, když už většinu své životnosti zaspal. Nina měla přijít až ve třičtvrtě na osm a mně tedy nezbývalo nic jiného než jakýmkoliv způsobem zabít čas, a to i přes to, že jsem si zcela plně uvědomoval porušení desatera tímto bezbožným činem. Díky těžkému batohu na zádech a rozhodné chůzi jsem brzy vyvolal potřebné tělesné teplo. Vydal jsem se napříč Letnou, jen tak bez cíle a s téměř prázdnou kapsou, což vyloučilo návštěvy zavlažovacích zařízení. To málo co jsem měl, muselo být uchováno pro večerní veselici, kde jak jsem doufal kápne ještě něco dalšího. ,,Kam jdeš Romane? " Vytrhlo mě z mého duchovního rozpoložení. Byli to tři představitelé dnešní zlaté mládeže. Jednoho z nich jsem znal a o jeho nízkém společenském přínosu jsem v nejmenším nepochyboval. Poslouchal sice celkem pro můj sluch potěšující muziku, každopádně jeho nekonečné žvanění mě nekonečně unavovalo. Měl delší hnědé vlasy bezpohlavní oblečení, hladkou tvář a dívkám se nejspíše líbil. Nebudu ho raději zatracovat

i ta největší nula dokáže někdy překvapit. Jeho dva společníci nestojí ani za popis. Řekli jen ,,Ahoj." A na ,,ahoj" také vypadali. ,,Jen tak se flákám a přemýšlím, zabíjím čas v podtatě, večer jdu na koncert a je stále ještě brzo." ,,Tak to jo, my máme po práci a tak se jdem zavlažit do Nitra.",,Jo tam jsem jednou byl, docela příjemnej podnik. Mějte se tam parádně já pokračuji tam, kde jsem skončil. Zdar." ,,Tak jo, měj se, Romane." Rozloučil se se mnou a rozloučili se i ahoj chlapci. Vzal jsem to zadem parkem a pro lepší zvládnutí situace jsem si zapálil jointa, který mi ještě zůstal z poslední kamarádovy sklizně. Model to byl vskutku výtečný a zakrátko jsem měl na tváři vykouzlený nezaměnitelný úsměv. Stromy, které se v parku vyskytovaly, mi opět projevovaly přízeň, a já ji projevoval jim. V euforickém uchvácení všemi těmi krásnými vjemy jsem se opět vráti na kulaťák, čas byl již na svém potřebném místě. Nina už stála u tramvají a z dálky na mě mávala. Zimní oděvní model jí velice slušel a já opět alespoň na krátko zatoužil po její tělesnosti. ,,Ahoj Nino, rád tě opět vidím, co je u tebe nového, zas tak měsíc jsme se neviděli. "Nina se usmála a dala mi pusu na tvář. Ahoj Romane, mám se úžasně už dlouho jsem se necitila tak skvěle, jako by ze mě vyprchaly všechny ty depky, dokonce už ani nejsem frigidní." Něžně mi stiskla zadnici. Mezitím přijela tramvaj, jejíž cílová stanice byla přesně ta, o které jsme snili. ,,Takže nějaká známost?" Zareagoval jsem na její podezřelý výraz a úsměv plný blaženosti. ,,Ale ne, jen mě přepadl pravý opak toho, co se se mnou donedávna dělo, jsem teď řekněme

promiskuitní. "Opět mi stiskla zadek. ,,No vlastně nevím jestli mě to úplně zajímá." ,,Šukám teď jak divá, každou chvíli někdo." ,,No to je skvělé, ale mě nedáš což??,, „Promiň." Pověděla a pustila mou zadnici ze svého sevření. Bylo mi jasné, že největší problém má právě s tím, že by to se mnou nebylo tak všude šukajíce. Mezitím jsme dojeli na konečnou zastávku, místo určení. Někteří nenechaví zvědaci si nás se zájmem prohlíželi, naštěstí ale neměl nikdo tu hloupou tendenci cokoliv komentovat. Cestou k Holečkům jsme potkali jednoho páchnoucího perníkáře, který se snažil marně najít rukáv své druhé ruky. U Holečků bylo poměrně narváno a byli tu i někteří mí oblíbení opilci, kteří mě hned u vstupu zaměstnali nekompromisní smrští kořalek. Dovnitř jsem šel již silně navátý, což jsem ještě podpořil urychleným nákupem piva pro sebe a Ninu. Kolem hospody bloudil jako smyslu zbavený jeden zhrzený milenec naší kamarádky Julie, u níž jsme měli čestné místo k sezení. Já jsem to místo příliš využívat v úmyslu neměl a raději jsem pobíhal všude kolem a snažil se snížit milostné myšlenky vším možným. Punkáč s těžko srozumitelnou mluvou, se kterým jsem se seznámil na Kozím mejdanu už před lety, mi neustále vyprávěl, jak mu rum změnil život a snažil se mi to dokázat názorným příkladem, v podobě snad nikdy nekončící láhve. Jelikož mu po několika locích už nebylo rozumět vůbec, usadil jsem ho na židli a snažil se soustředit na dění na podiu. Kapely, z nichž v jedné ostře punkové zpívala i Julie, měly všechny do jedné naprosto příšerný zvuk a bylo to očividně způsobemo

oním páchnopucím perníkářem, který byl tamním mistrem zvuku. Naštěstí nejsem až takovým zastáncem tohoto hudebního směru, tudíž mě to mrzelo jen zčásti. Za oknem se stále zjevovala tvář zhrzeného milence. Důvodem jeho zhrzenosti byla především jeho vlastní agrese, s níž se neuměl vypořádat, a byl proto v oblastech něhy naprosto nepoužitelným milovníkem. K násilí naštění nakonec nedošlo, neboť ten zmiňovaný, jak se zjevil, tak také zmizel, snad ho jednou život zpracuje k použitelnějšímu obrazu. ,,Je to agresor,seru na něj." Přiznala přeci jen trochu smutná Julie právě ve chvíli, kdy jsem se u stolu po jejím koncertě zjevil s dalším pivem a jointem. ,,Myslím, že tuhle kapitolu je potřeba uzavřít." Podělil jsem se o s ní o svůj názor a podal dívkám veškeré radost nahánějící artefakty. ,,Myslím, že by mu měl dát někdo lekci." Vložila se do toho nekompromisně Nina a opět mi počala hníst zadínku. "Odtáhl jsem její neřestnou ruku a usmál se směrek k nedalekému stolu, kde seděla ohnivá Růža. Ta se sice též usmála, ale mezi tím vším ho honila Padremu pod stolem. To jsem ovšem nemohl vědět, a tak jsem se nadále pokaždé, když jsem o ni zavadil pohledem, usmál a očekával bouřlivou noc. Nina začínala být čím dál tím víc rozjetá. ,,Dala bych si koks, poslední dobou mě to hodně baví, dějou se neskutečný věci. Jak teď dělam v tý galerii, je tam toho požehnaně, hlavně na baru. Člověk ani nemusí mít chuť a stejně má furt plnej rypák. Jednou tam byl i perník, no přece to nevyhodim, někdo to tam zapomněl..."

Musel jsem odejít, pro tyhle záležitosti zkrátka nejsem

stvořen. Zakotvil jsem u stolu svých dalších přátel a příliš neváhal s otázkou. ,,Můžu u vás přespat? Tady v Praze jsem bezdomovec. "Pavel, kytarista z Juliiný kapely s typicky rozcuchanými vlasy se usmál. ,,Jasně, jestli nespěcháš, tak nevidim problém, někam tě uložíme, spí u nás ještě Maruška, takže budeš asi spát na zemi jestli to nevadí." ,,Rozhodně ne a rozhodně jsem taky neměl v úmyslu nějak moc brzo ukončovat mejdan, budu se tady všemozně motat." „Jasný najdem si tě. Vydal jsem se opět k baru a cestou potkal Ninu. ,,Máš kde spát?" ,,Mám." ,,To je dobře, u mě by to dnes nešlo, mám nějakou noční návštěvu, jo a mysli na mě, uděláme společně nějakou tu performance, jestli mi teda pomůžeš." ,,Moc rád ti pomůžu, přijedu za čas opět do Prahy a uvidíme, co se dá dělat." ,,Dík moc Romane, já už letím." Načež jsem obdržel letmý polibek na rty a její postava se nenávratně rozplynula v noční mlze způsobené nemilosrdným pražkým smogem.

Na baru jsem k pivu přidal ještě panáka rumu a během jeho zdolávání jsem si u nohou povšiml ležícího rumového barda, nejspíš toho večera mnoho zakusil. Barman byl nesympaticky vyhlížející nagelovaný paskvil, využít tedy odvěké psychologické poslání barmanů mi nepřišlo jako dobrý nápad ani v nejmenším. Na rameno mi mezitím zaklepal Pastiňák a společně s Leošem mi přinesli hašišovou radovánku pro truchlivé chvíle. Byla to neuvěřitelně krásná chvíle, protože jsem si uvědomil, že na světě jsou stále ještě přátelé, kterým se nemusí nic říct a přeci sami od sebe vědí a konají. Zaplavila mě vlna štěstí a

já věděl, že v jointu je něco víc než pouhý hašiš. Pastiňák byl před pár týdny ve Francii a přivezl odtud mnoho zkušeností. Jeho usměvavá, lehce vyplešatělá tvář vypovídala za vše. Leoš byl trochu víc rozjetý, ale ani ten nebyl pozadu, co se týče nakažlivé radosti. Ten vysoký veselý člověk s jiskrnými korálky očí věděl o životě a vyvolávání euforie také svoje. ,,Ser na to kamaráde, tohle kouření ti dovolí zapomenout." A měl samozřejmě jako většinou vždy pravdu. Pár tahů mě vymrštilo do říše kouzelných skřítků a mohl jsem bez většího studu pozvat i samotné jezinky na oběd, poslouchat s nimi Sabbathy a propadat do stále větší rozkoše. Takové jezinky, a to ví snad každý psychotronik, mají ty nejnádhernější pindy z celé pohádkové říše, kam se hrabe Sněhurka i s Popelkou dohromady. Vymrštil jsem se od baru a téměř okamžitě se proměnil v gigantického šnečka, který oplýval vysokou sexuální potencí. ,,Ano, ještě!" Volaly všechny přítoné bytosti a bouřlivě mi tleskaly. Konečně jsem stanul na pevném stole a mohl pohodlně vystoupit ze svého tolik spoutaného domova. Uchopil jsem obrovskou sklenici, celou ji vypráznil právě v okamžiku, kdy ohnivá liška skoncovala s večírkem. Nechtělo se mi vracet, bylo to však nezastavitelné, stržen vlnou venkovní zimy jsem byl konečně připravem vrátit se a všemu se společně se svými přáteli vysmát. Pavel mi nabízel cigáro a smál se jak šílený, smích na mě doléhal i z obou zbývajících stran, jen za mnou byl nehybný mrtvolný klid.

,,Nemohli jsme tě dvě hodiny najít a ty si ležíš nahej

pod stolem, tomu se teda říká nářez." ,,Nářez"?Pohlédl jsem na Pavla na jeho dívku Sylvu a na Marušku, která disponovala postelí. ,,Asi dobrej model." Zasmála se Maruška a Sylva vášnivě políbila Pavla. Než jsme se stačili dobelhat k tramvaji doběhl nás ještě Jenda s lahví vína a mně bylo jasné, že večírek ještě zdaleka nekončí. Většinu cesty jsem strávil střídavě v polospánku, popíjení vína a házením pohledů na Marušku. Po epizodě s jezinkami se mi zachtělo její postele.

 

2.

 

Dívky s vosímy pasy počaly rozlévat alkohol, já seděl v polovytuhlém stavu na židli a přemýšlel, co si počít se svým trochu neposlušným tělem. Konečně tedy usedli všichni ostatní ke stolu, jenž byl zdobený barevným herním plánem na člověče. Mám pocit, že se dokonce konalo i menší zápolení v této prastaré hře, ale jednalo se spíše o chvilkové nadšení a brzké vychladnutí. ,,Máte ještě někdo nějaké hulení?" Bylo první, co zajímalo Pavla při dosednutí na židli. ,,Maruška se opět kouzelně usmála a vytáhla z hluboké kapsy všeříkající pytlík. ,,Mám a rovnou to umotám. ,,Jéé!" Vyjekla dosti znavená Sylva a ještě pevněji se přitiskla k Pavlovi. Jenda stále mlčel, jeho výraz připomínal prastarého filosofa, ovšem v jeho případě byl hlavním důvodem jeho mlčenlivosti rychle postupující stav otupělosti. Rychle jsem vypráznil sklenici s vínem a ihned se začal sápat po další dávce této životodárné tekutiny. ,,Slyšeli jste už o

mechanických elfech?" ,,Koši, Koši, co to zase meleš? Mám pocit, že tě budem muset zas oblíkat pod stolem." Shazoval má moudra Pavel. ,,Ale ne, o nich mluvil Terence McKenna. Přicházejí k lidem, kteří užijí větší množství psilocybnových houbiček, odkrývají různá tajemství bytí na zemi a ve vesmíru, přesně ta, která člověk běžně nevidí, neuvědomuje si ty jasný indicie." Minimálně pobavit všechny okolo se mi podařilo, víc jsem snad ani čekat nemohl, dokonce i Jenda se probral z promilového spánku a prohlásil, že jsem blázen. Maruška mezitím dobalila a společnost začínala být po vymrznutí, zapříčeněným přesunem až kamsi k Andělu, opět dosti živá a hovorná. ,,A Romane, ty jsi někdy ty elfy viděl?" Sylva jako by zmínkou o elfech ožila ze všech nejvíc. Její hlas byl skoro až na úrovni zpěvu a každý její pohyb byl součástí tance. ,,Ne, žel zatím ne, neměl jsem dostatečnou odvahu vzít si heroickou dávku, každopádně to mám určitě v plánu." ,,A seš si jistej, že to není blábol vyfetlýho mozku?" ,,McKenna byl velkej člověk a nemám důvod mu nevěřit." Dále jsme se k tomuto tématu raději nevraceli, nikdo mi stejně nevěřil a můj stav čím dál více znemožňoval serioznější debatu na úrovni. Tráva byla výtečná a muzika linoucí se od počítače byla příšerná. Naše pařbou zastíněné mozky vyžadovaly pochybnou zábavu v podobě poslechu devadesátkových disco hitů. Jenda opět usnul a mě přemohla potřeba močení. Potácivou chůzí jsem se odebral k záchodu a zanechal veškeré hlasy i nemilosrdné disco rytmy za sebou. Byl to nádherný záchod, kde jsem to od první chvíle miloval. Vlastně

již posledně jsem si povšiml tohoto kouzelného místa. Dávno již ze mě netekly proudy moči, já přesto stál a vše důkladně prohlížel. Záchod je jednou z nejdůležitějších místností v bytě. Tolikrát jsem tam již spal, psal, četl knihu nebo souložil. Když jsem se vrátil zpět ke stolu uvědomil jsem si, že jsem musel být pryč déle, než se mi zdálo. U stolu již nikdo neseděl a přes židli byl přehozený spacák. Vloudit se teď k Marušce do postele by asi bylo holým nesmyslem. Dorazil jsem tedy zbytek ze všech sklenic, popadl spacák a sesunul se k zemi. Dlouho jsem nemohl usnout, stále jsem myslel na ty mršky jezinky a na jejich pestrobarevné pindy.

Ráno mě probudila vůně marihuany a šípkového čaje. Dobelhal jsem se tedy zpět ke stolu a spatřil tam všechny, vyjma Jendy. Než jsem stačil dosednout, počal do mě opět proudit ten blahodárný kouř. Šípkový čaj nádherně nahodil pro fungování v tomto zatím nic nepřinášejícím dni. ,,Copak, Jenda už šel?" ,,Jo, jo, volala ta jeho, že jí je prej zima ať ji přijde zahřát." Pocítil jsem potřebu vypadnout, ani jsem přesně nevěděl kam, každopádně mi bylo jasné, že to musí být. ,,Díky za všechno musím již vypadnout, asi zamířím někam k Petřínu a budu chvilku sám se sebou." ,,Já už budu muset taky jít, čekají mě nějaký domácí povinnosti, hlavně teda do školy." Řekla rozhodně Maruška a ještě naposled poslala onu kouzelnou bylinku. Netrvalo dlouho a stáli jsme před domem, jen já a ona. Krásná krátkovlasá zrzečka s plnými rty a nevýrazným nosem. K mé nelibosti jsme mířili každý na jinou stranu. Nicméně docílil jsem

alespoň milého objetí a lehkého polibku, v tu chvíli jsem pocítil, že mé libido je již plně probuzené. Vydal jsem se směrem k tramvaji a doufal v přínos dnešního dne. Na zastávce pobíhal šílenec a neustále řval, že jsme všichni kurvy a zloději, že někoho zabije a podpálí. Nástupiště bylo jinak plné Ahoj mužů a Ahoj žen různých věkových kategorií. Jako vysvobození z této situce každodenní zhovadilosti se dostavila Sylva, nakonec též vyrazila z domova. Mám pocit, že říkala něco o návštěvě rodičů. Nastoupili jsme spolu do tramvaje a usedli po levé straně. Byla vyšší než většina dívek, ovšem disponovala velice vlídnou postavou a harmonickým pohledem. Chvilku jsme řešili mechanické elfy, když tu k nám přistoupil odpudivě vyhlížející padesátník s úlisným výrazem a průkazem blbce v ruce. ,,Revize jízdenek." Sylva vytáhla svou kartu schvalující nelidské praktiky těchto nízkých tvorů. ,,Ano, v pořádku. A vy, pane?" Otočil se na mě a jeho výraz připomínal nakopnutý rosol. Vyprávět mu o mechanických elfem mi nepřišlo jako nejlepší nápad, spolehl jsem se tedy na klasické ,,nic nemám." ,,Tak to mi dáte občanku nebo si tady vystoupíme." ,,Tady si vystoupíme, měj se krásně, Sylvo, tohle zvládnu." Vystoupili jsme na Újezdě, což byla bez tak má stanice cílová. ,,Zavolejte ty policajty." Trval jsem na svém. Ten divný tvor revizor vytáhl svůj ulepený služební telefon a předstíral hovor. Já jsem dále očekával příchod těch, co pomáhají a chrání, a nebo též příchod mechanických elfů. Po několika minutách, když si ta lidská kreatura uvědomila, že u mě nejspíše nepochodí a jen tak přichází o dost

snadnější výdělek u těch méně vzpurných, řekl mi ať táhnu třeba do prdele a nasedl do tramvaje, která se zjevila po pár minutách.

Sněhová pokrývka na Petříně byla jen mírná a rozhodně příliš neztěžovala chůzi. Nejprve bylo ovšem nutné navštívit nejblišší minimarket pro doplnění tolik potřebného vína. Nechtěl jsem připustit střízlivost ve velkoměstě a ještě ke všemu o tak nádherné neděli. Naštěstí to bylo od zastávky jen pár kroků. To mě již zdravil veselý Vietnamec. Vlastně teprve uvnitř toho spásného obchodu jsem si uvědomil, že ani netuším, jestli mám ještě nějaké peníze. Měl jsem nepochopitelné štěstí, zmuchlaná stokoruna na mě vypadla z náprsní kapsy bundy. Tušil jsem vliv Pastiňáka, jelikož i toto spadalo do oblasti jeho dobroty. Vyhledal jsem tedy polici s mými vysněnými víny a vybral jednu dobře vyhlížející Frankovku za šedesát korun. ,,Ale koho to nevidim, není to sám Roman Koš?" Otočil jsem se za známým hlasem a spatřil Jeruzaléma, Pražského literáta s tím nemilosrdným humorem a jasným politickým názorem. ,,Každý žijeme dobrovolně," říkával často. Stačilo jen pár zdvořilostních frází a již jsme kráčeli, každý se svou lahví vína k jeho nedalekému domovu. Bylo již po poledni, poobědvali jsme tedy něco málo pečených brambor s česnekem a já pocítil konečné účinky dlouhého popíjení. ,,Doufám, že dorazí i nějaký holky." Bylo asi to poslední, co jsem ze sebe dokázal před neodkladným komatem vypustit. V kamnech zapraskalo dřevo a já jsem upadl do spánku blaženého, zaslouženého.

 

3.

 

Někdy v noci jsem ještě na chvilku procitnul a celé mé tělo zmáhala závrať. Ležel jsem na kanapi v kuchyni a byl jsem přikrytý pruhovanou dekou s oranžovým nádechem. Vzepětím všech svých zbývajících sil jsem se posadil a pohlédl kolem sebe. Jeruzalém popíjel u stolu a bavil se s neznámou dívkou. Měla dlouhé rovné vlasy v barvě slámy, rozpustilé zelené oči a její vnady dávaly tušit nevídané dobrodružství. I ona kouřila. Uprostřed stolu stála z poloviny vypitá láhev bílého vína. Seděli naproti sobě a z prvu si ani nevšimli mého náhlého života. Řešili něco ohledně nějakého vzdáleného místa, kde se scházejí každoročně lidé oslavující slunce. Hlava mi lehce pulsovala a celkově jsem byl v pohybech dosti nejistý. Nicméně jsem vstal, přistoupil ke stolu a trapně se usmál. Dívka na mě pohlédla, usmála se doširoka. ,,Nazdar, koukám, že jsi vzhůru, to jsi spal jen tři hodiny." Zaznělo Jeruzalémovo přivítání mezi živé. Pohlédl jsem na hodiny a vskutku, bylo teprve něco málo po půl osmé. O své střízlivosti jsem každopádně ještě mluvit nemohl, jednoduše nebyla stále přítomna. Opřel jsem se o stůl a oba dva si spěšně prohlédl. ,,No mám nějaký lehký spaní a asi jsem si nechtěl nechat ujít zbytek večera." Neznámá kráska se opět usmála, což konečně přimělo Jeruzaléma k reakci. ,,Málem bych zapomněl, tohle je Roman a to Gabriela. Roman je můj toulavý kamarád a Gabriela je kamarádka mých spolubydlících, kteří odjeli a nechali ji tady samotnou

na pár dní. Jeruzalém chtěl ještě pokračovat, ale já mezitím podal té krásce ruku a lehce jsem se uklonil. ,,Rád tě poznávám, netušil jsem, kolik krásy se tu skrývá." Gabriela se dotřetice usmála a pohladila mě po tváři. ,,Doufám, že nejdeš hned spát a budeš nám dělat chvilku společnost u stolu." ,,S radostí." Odsoukal jsem se na nezbytnou návštěvu záchodu, po návratu si přisunul židli a odhodlaně si přisednul ke Gabriele. Je, myslím, víc než jisté, o čem se mi ve spánku zdálo. Ty potvory jezinky mi nehodlaly dát klid snad nikdy. Gabriela mi nalila plnou sklenku vína a já se mohl směle navrátit zpět do říše své milované opilosti. ,,Ty jsi nějak ožil." Přidal se Jeruzalém a podával mi cigaretu. ,,Ale je to slušná dívka mám na ni dávat pozor a nevim, jestli seznámení s tebou znamená dávat pozor." Dál už to naštěstí neměl potřebu komentovat. Připálil jsem si cigaretu zbaven jakékoliv nervozity. K mému potěšení nebyla láhev na stole tou jedinou ke zdolání. Gabriela byla v Praze na výtvarné škole, bylo jí devatenáct let a byla odněkud z podkrkonoší. S přibývajíci opilostí přibylo i důvěrností a ani Jeruzalém nezahálel. Uchopil kytaru a spustil své veselé písně o životě, ženách, politice, ale i o veselých homosexuálech. Na stole byly záhy tři prázdné láhve a mé tělo přestalo spolupracovat s mozkem. Naštěstí Gabriela na tom byla dost podobně, neměl jsem tedy důvod se přiliš ovládat či snad omlouvat. Situace mi byla zkrátka nakloněná. Právě ve chvíli, kdy jsem poznal její nádherné přirozeně zarudlé rty a její ruka si mě tiskla blíže k sobě, tu druhou jsem již nějaký čas svíral, se Jeruzalém vytasil s láhví

slovenské Borovičky. Po několika panácích jsem již ztrácel veškeré komunikační schopnosti a hlavou splynul s deskou stolu. Ještě chvíli jsem cítil jemné prsty ve vlasech, než jsem nadobro odešel zpět ke svým jezinkám.

Spal jsem spánkem dlouhým a tvrdým, procitl jsem až ve chvíli, kdy si Jeruzalém dělal polední kávu. Na otázku, kde je Gabriela mi bylo pobaveně prozrazeno, že musela jít do školy a že mě pozdravuje. Tak krásné děvče, doufal jsem, že ji snad budu moci ještě někdy spatřit. Bylo pondělí a já měl dnes hlavní úkol, zajít na sociální úřad a zažádat o pomoc pro nouzáky. Popil jsem ještě s Jeruzalémem kávu, vykouřil věnovanou cigaretu a vydal se opět do ulic. ,,Musím jet až do Vysočan, tentokrát se nesmím hned opít. "Naštěstí mi tramvaj jela brzy a s jedním přestupem na Palmovce jsem se přesunul do Vysočan. Kde je úřad, jsem dobře věděl, neztrácel jsem tedy příliš mnoho času hledáním. Když už jsem byl skoro na místě, uviděl jsem na zemi na chodníku poblíž stěny domu ležet značně opilého chlapíka, neznal jsem ho, ale přesto mi byl jistým způsobem sympatický.

Kolem chodili Ahoj lidi a nikdo si jeho ani mě nevšímal, tedy alespoň mi to tak připadalo.Zvedl jsem mu hlavu a zjistil, že se směje. Představil se mi jako Robin, co vypil mnoho lihovin. Zanedlouho se postavil na nohy s až nečekanou jistotou. ,,Chlape, mám ještě dvě kila, co někam zajít a tak trochu popít?" Sociálka byla na dosah, ale takovouto nabídku jsem přece odmítnout nemohl. Koupilo se několik lahví vína a původní plány, do kterých spadalo kromě návštěvy

sociálky též návšteva rodičů a vyzvednutí peněz za brigády v minulém měsíci, šly v niveč. Alespoň večerní návštevu čajovny, kde jsem měl sraz s lidmi tvořivého ducha, bych zvládnout mohl. Společnost tohoto nabuřelého opilce mě po nějaké době začala vyloženě otravovat, vydal jsem se tedy napříč počínajícím večerem rozhodnut, že na místo setkání dojdu pěšky, alespoň si trochu pročistím hlavu. Od té doby, co bydlím v horách mi takovéto procházky způsobují duševní úlevu a únava je vpodstatě bez šance. Netrvalo dlouho a já bez nějakých významných zážitků cestou stál před Květinovou čajovnou rozhodnut prožít další večer.

 

4.

 

Uvnitř panovala snadno předpokládatelná atmosféra naplněná klidem a relaxační hudbou. Šílenci, jak se toto setkávací, publikující a občas i vystupující těleso nazývalo, seděli v rohu hlavní místnosti. Atmosféra byla poklidná a sotva se dalo čekat něco nečekaného, či snad zvrhlého. Jedna slečna byla vdaná, dvě zadané a u poslední jsem dle své vzácné intuice neměl sebemenší šanci. Úkol sbalit čajovnici pro dobro kolektivu se mi přestal zamlouvat přesně ve chvíli, kdy jsem onu čajovnici spatřil. Chladná jak ocel a její křivky nepatřily mezi ty, které by nějak významněji rozdivočely mé mužství. Což též zapřičinilo brzký přesun do podniku zcela jiného, alkoholu více nakloněnému. Tam i celá společnost dostala hovornější náladu a konečně se začal řešit

blížící se výstup kdesi v podzemních katakombách táborských. Vousatý bard Fendy oznámil: ,,Když nemáš prachy, pij na mě," a tím zachránil mou rychle uvadající náladu další dávkou euforického zážitku. Žofka tomu všemu ještě napomohla pozváním na vypaseného jointa a já byl opět v plné kondici. Jen to spaní, to se muselo vyřešit. Naštěstí pro mě tu byl jeden šílenec Jarda se svým ,,jakoby" humorem a ten mi nabídl nocleh u sebe na Břevnově s tím, že se v jeho bytě nacházejí tři dívky. To mě samozřejmě velmi zajímalo. Byl jsem nicméně upoporněn, že jedna z dívek je jeho milá. ,,To nevadí, spokojím se se dvěma." Řekl jsem mu na to. Právě ve chvíli, kdy jsem se dostal do ráže a začal rozvíjet téma mechanických elfů, se společnost šílenců začala rozpadat. A rozpadnutí se týkalo i mě, jelikož Jarda zavelel odchod. Nemohl jsem se dočkat až ty křehké bytůstky ukryté u něj doma spatřím. ,,Líbí se mi tvoje básně, Romane, když si je čtu, je to, jako bych tě slyšel." Spustil po chvilce tramvajové jízdy. ,,Díky, myslím, že u Šílenců máme všichni co říct, bude se toho ještě hodně dít." Odpověděl jsem mu s hlavou plnou mladých holek. ,,To rozhodně...a jsme tu, vystupovat." Malý Břevnov jako by se změnil ve sněhové království, z nebe začal padat další sníh a nekompromisně zakrýval cestičku vedoucí k nedalekému letohrádku Hvězda. Noc byla tak krásná, až to jednoho dojímalo. Po pár metrech chůze jsme se ocitli v bloku malých dvoupatrových domků a já věděl, že dnešní noc nebude jen o jezinkách. Vstoupili jsme do jednoho domku, zuli si boty a po dřevěných,

nedávno nalakovaných schodech vystoupali nahoru. Vešli jsme do útulného bytu a já byl nedočkavý, až je spatřím. Jardova slečna již spala, což znamenalo oproštění od zbytečného pokušení. Vešli jsme do kuchyně, kde seděly za stolem dvě nádherné mladé dívky tak kolem dvaceti let a pilně se učily na jakousi zítřejší zkoušku do školy. Obě takřka zároveň zvedly hlavu a pohlédly na nás. S rozhodností sobě vlastní, tedy jen v případě jisté dávky alkoholu v těle, jsem přistoupil k bližší z nich drobné dlouhovlasé blondýnce s lehce přečnívajícími hornímy zuby, což ovšem půvabu přiliš neubíralo, a představil se. ,,Jsem Roman Koš, kamarád Jardy." ,,Tak ty jsi ten, co u nás má spát. Ráda tě poznávám, já jsem Hedvika." Podali jsme si ruce a vyměnili pohledy. Druhá dívka působila trochu stydlivěji, zlehka pozvedla oči a opatrně mi podala ruku. ,,Já jsem Lucie." Byla to pěkně tvarovaná dívka s velice temným pohledem a s hnědými vlasy střiženými na kluka. Podle pohledu jsem správně usoudil, že o lesbičku se rozhodně nejedná, snad nějakou tu zkušenost i měla, ale její nevětší zvědavost probouzeli muži. Pobavený Jarda ihned přispěchal s lahvovým pivem a dívky odkudsi vytáhly Vermut. ,,Já myslel, že se máte učit." Podotkl můj hostitel během otevírání mého a svého piva." ,,Právě jsme skončily a bylo by neslušné nevěnovat se tak vzácné návštěvě." Oznámila k mé neskrývané radosti šibalská Hedvika. Lucie opět jen stydlivě sklopila oči. Na druhý den jsem měl opět stihnout mnoho věcí, ty ovšem v tuto chvili nehrály pražádnou roli. Mé myšlenky měly dva jasné cíle a ty seděly společně se mnou u

kuchyňského stolu. Jarda měl velice hřmotný hlas a ten probudil slečnu za nedalekou stěnou. ,,Musíš tak křičet? Ráno potřebuju vstávat a ty ostatně taky." ,,Budu se snažit, lásko, brzy jsem u tebe." Hlas utichl a já si všiml pihy majestátně usazené na jemné bradičce té hovorné Hedviky. Zdolali jsme pivo a zcela výjimečně jsme si mohli zapálit v kuchyni, abychom nemuseli do té venkovní zimy. Jarda oznámil poslední lok a šel mi pro spacák s dekou. ,,Ráno bude otevřeno, já vstávám dost brzo, ale ty nemusíš nikam spěchat, klidně se vykoupej a vem si v lednici, co uznáš za vhodný, lehni si tady kdekoliv na zem, snad ti nebude zima. "Myslím, že nebude," usmál jsem se nejprve na Jardu a následně i na obě dívky, které začínaly mít ve tváři neodolatelný ruměnec. ,,Tak jo, já vás tady nechám, snad si poradíte." Zakončil Jarda a šel si lehnout ke své již opět spící víle. Tekutiny a i hmotnější produkty by málem z mého těla začaly přetékat, zeptal jsem se tedy dívek, kde tu naleznu záchod. ,,V chodbě doleva a nezapomeň na čepičku." Odpověděla Lucie s očividně již ustupujícím počátečním studem. Zprvu jsem nechápal, co má znamenat ta zmínka o čepičce, ovšem ihned po vstupu do mnou tak oblíbené místnosti jsem byl postaven před hotovou věc. Na žluté stěně visel papír na kterém stálo ,,Při kálení prosím nezapomeňte nasadit party čepičku". Pod tímto nápisem visela na háčcích skupinka tří papírových špičatých čepiček s gumou pro upevnění pod bradou. Neváhal jsem ani chvilku a než jsem usedl na trůn, uposlech jsem danné pokyny. Téměř zároveň s mým usednutím se

začala z kuchyně ozývat známá melodie ,Layla, od mého oblíbeného Erica Claptona. ,,Ty holky jsou dokonalý," problesklo mi hlavou. Dokončil jsem svou neodkladnou potřebu a aniž bych si sundal čepičku z hlavy vrátil jsem se do kuchyně. Cestou jsem si nemohl nepovšimnout, že spící pokoj v tuto chvíli rozhodně není spící. V kuchyni mě čekala sklenice plná vermutu a dvě dívky, o kterých jsem celou dobu během trůnění snil. Sklenice byla ihned po mém příchodu přesunuta k dalším dvěma již skoro dopitým. ,,Milá návštěvo, budeš si muset sednout mezi nás, co bychom to byly za hostitelky, kdybychom ti neposkytly blízkost svého mládí." Přemlouvat mě rozhodně nemusely, obratně jsem se usadil a jen očekával, co se bude dít dále. Obě mladá stvoření se ke mně přitiskla a z každé strany přistál polibek na skoro vousaté tváři. ,,O takovém pohoštění se mi ani nesnilo." Řekl jsem velice důležitým hlasem a oběma dívkám jsem vrátil polibek sladký a hřejivý. V předsíni se rozsvítilo a směrem k záchodu zamířil Jarda, neřekl nic, jen se usmál vykonal potřebu a vrátil se zpět do pokoje, kde opět hrozil spánek. ,,A teď hybaj do sprchy, my tady na tebe počkáme a doplníme ti sklenici, v láhvi je ještě dost." V takových výzvách není čas na vyčkávání, rychlostí nadržence jsem vlétl do sprchy a v několika málo minutách jen v triku a trenkách vlétl zpět do kuchyně. Dívky na sobě měly již jen noční košile a laškovně se na mě culily. Opět jsem se umístil mezi jejich půvaby a napil se z doplněné sklenice. Na každém svém stehně jsem cítil jednu ruku a obě zároveň mířily až k výšinám. Hedvika

uchopila mou hlavu do dlaní a otočila směrem k sobě, její mrštný jazyk rozjel parádní jízdu v mých ústech a ani můj jazyk nezůstaval pozadu. Luciina rozkošná hlavička zmizela pod stolem a já pocítil rozkoš, jakou by lesbička jen težko dokázala probudit. Rukou jsem zajel Lucii pod košilku a druhou jemně masíroval ve vlasech původkyni zběsilé rozkoše. Ta ženská horkost mě vždy dokáže uvést do stavu vesmírné zběsilosti. Hedvika náhle vstala, uchopila mě za ruku a poručila. ,,Dost bylo kuchyně, vstávat miláčkové, jdeme do pelíšku." Načež se objevila hlavička Lucie jen lehce upatlaná, vášnivě mě políbila a už mě strkala ven zpoza stolu. Nebylo potřeba dalších slov, silou okamžiku jsem ležel nahý na obrovské posteli a nositelky rozkoše mě nehodlaly šetřit. Usnul jsem jak spokojené děcko, jezinky se nedostavily a mně to bylo úplně jedno. Hedvika a Lucie, nezapomenutelné slečny, o kterých jsem do nedávna neměl pražádné tušení, teď tu ležím mezi nimi obklopen policemi přeplněnými všemožnými knihami o psychologii a jsem řekněme naprosto vyrovnaný.

 

5.

 

Uchu lahodící chichotání mladých dívek bylo tím nejpříjemnějším možným budíkem. ,,Vstávat ospalče." Ozvalo se po mém boku. Lucie jen v kalhotkách mi hleděla do očí a svítila jako požehnání. Jemně jsem jí pohladil ňadro a políbil. ,,Pojď do kuchyně, Hedvika už dělá snídani, čeká se jen na tebe, za chvíli musíme do školy." Usmál jsem se na ni a znovu políbil tu

původkyni noční rozkoše. ,,Vždyť už běžím." Narychlo jsem se nasoukal do toho, co jsem nalezl u postele a rychle šel obdobným způsobem popřát dobré ráno i druhé andělské bytosti. Jarda se svou milou byli už pryč. Jeho slečnu se mi tedy poznat nepodařilo, snad tedy příště. Usedl jsem ke stolu a zakousl se do chlebu s jahodovou marmeládou. Chuť kávy projela mými útrobami a já se cítil svěží a spokojený. Oblékl jsem se, ještě naposledy políbil obě dívky a vydal se vstříc dalšímu dni. Pevně doufám, že ty dvě divošky mi ještě někdy život nadělí. Nasedl jsem do tramvaje s úmyslem vypravit se do Rekomanda, kde bych si mohl přivydělat zapisováním antikvariátních knih. Během jízdy zkracované četbou knihy o Kouzelných houbičkách mi ovšem bylo voláno, že práce bude až příští den. Nevadí, nikdy jsem neměl problém vymýšlet si nové náhradní plány. Zamířil jsem na Žižkov, kde bydlí můj letitý kamarád Padre. Bylo tu též i pár podniků, kam se dá zavítat a část dne strávit. Padreho jsem sice zastihl doma, pustil mě i dál, nicméně mi hned oznámil, že zhruba pětadvacet hodin nespal, tudíš hrozí, že brzy usne. Netrvalo dlouho a on skutečně usnul. Stačil jsem si od něho ještě půjčit něco málo peněz, poškádlit pár lidí v internetovém světě a pohulit s jeho spolubydlícím. ,,Je to blázen, vůbec nespí a celý noci paří nějaký hry." Podělil se se mnou o svůj pohled na věc. Opět jsem vypadl ven pokračovat v žižkovské potulce. Zavítal jsem do jednoho nedalekého baru a pocítil neskutečné štěstí při pouhém pohledu na čarodějnou barmanku. Nezmohl jsem se na žádné adekvátní slovo, takto

ohromen ženou bez toho, aby převládala sexuální představa, jsem již dlouho nebyl. Zvláštní, že by i mé srdce dokázalo milovat bez tolik obvyklé spolupráce s penisem. Raději jsem dopil, co na baru leželo a vydal se hledat nocleh na dnešní noc. Rozesílal jsem nouzové mobilové zprávy, kde se dalo, a doufal opravdu jen v teplé místo pro poklidný spánek. Když jsem se opět vyskytl na dobře známé Letné rozezněl se telefon přinášející pozitivní zprávy pro dnešní noc. Má někdejší milenka Meduňka by nepřenesla přes srdce, kdybych měl spát venku. Ach, jak ta má nádherné poprsí, je to přesně takové, na které se dá jen těžko zapomenout. Zamířil jsem kamsi za Albertov a těšil se, když ne na nic jiného, alespoň na příjemnou společnost, mající obdobnou slabost pro víno jako já. Otevřela mi jen v lehkém pyžámku nedbale obepínajícím její tak dlouho nespatřené křivky. ,,Čau, ty můj bezdomovče, myslím, že tady pro tebe mám volnou postel." ,,Jsem ti moc vdečný, líbezná zachránkyně, jdem hned spát nebo máš ještě něco v plánu?" ,,Mám ještě něco v plánu." Krom toho, že je nadanou hudebnicí se poslední dobou Meduňka vyznamenává i v roli švadlenky, myslím, že oblek v podobě Muchomůrky červené brzy procitne na tomto zoufalém světě bláznovství. Lehká strava na úvod byla brzy vystřídána znamenitým červeným vínem z Francie. Živočišné nutkání opět nahlodávalo můj klid. Nicméně mi po nějaké druhé, či třetí sklence začala vyprávět o několikaleté nehynoucí lásce k jednomu udatnému muži. Nemohl jsem si nevzpomenout na zázračné zjevení v žižkovském baru. Byla skoro

půlnoc a nám došlo víno. ,,Budu muset jít spát, v půl devátý vstávám." Řekla mi Meduňka a nečekaně mě políbila, já jí zlehka pohladil pevné poprsí přes kostkované flanelové pyžamo a z úst se přesunul k její hebké šíji. Pocítil jsem vzrušené zachvění a doufal v zázrak této požehnané noci. ,,Dnes raději ne, Romane, nedokázala bych to naplno prožít.", ,Vždyt se nic neděje, každopádně ještě jednou děkuji za azyl, nevím, jak bych to dnes řešil, dobrou noc." ,,Dobrou noc, pane." Odešla do vedlejší místnosti a já ještě dlouho potom cítil její hřejívý dech. Zhasl jsem a též se odebral ke spánku. Jezinky moc dobře věděly, že opět přišel jejich čas. Jejich hbitost byla tentokrát snad ještě nevídanější, těžko se dalo věřit, že nejsou z tohoto světa. Neustále kroužily kolem mého těla celé nahé a kdykoliv připravené nasednout. Noc byla dlouhá, až mučivě slastná. Imaginace je stav mysli zachraňují mě před nelítostnými spáry zklámání a nelítostného konce bez světla na konci.

 

6.

 

Středeční ráno mě pro změnu přistihlo nepřipraveného. V místnosti se ozývala muzika Patti Smith, což by v podstatě nebylo nic zvláštního, je to pro mě velice příjemný poslech. Mé zaskočení způsobilo to, co jsem spatřil nedaleko své postele a též všude kolem. Meduňka v rouše Evině tančila divoce po celé místnosti, tak jako v tom nejbáječnějším snu. Naštěstí jsem celkem pohotová bytost a to málo, co jsem měl na sobě, v krátké chvíli

opustilo mé tělo. Slunce prostupovalo skrze závěs, bylo to něco nepopsatelného, něco nesmírně nádherného. Tančili jsme jako smyslu zbavení a cítili rostoucí energii vzájemnosti. Tomu se myslím říká vítání slunce. Bylo to snad lehce erotické, hlavně však něco nesmírně čistého, něco, co vystřelí duši vysoko nad mraky. Nadpozemskými kroky ke mně tato božská dívka přitančila a věnovala mi jeden z nejsladších polibků mého života. Hudba ustala a já se tyčil jak z kamene vytesaný. ,,Dobré ráno, pane." Rozezněl se její hlas jako zvon z nebeských chrámů. Než jsem stačil plně v překvapeném mozku zpracovat, co se tady vlastně odehrálo, byli jsme oba oblečení a kráčeli bok po boku mrznoucím ránem. Časté pohlazení a k nim doplňující polibky mě vracely zpět ke stavům tak blízko vrcholnému štěstí. Celé to ráno bylo v podstatě jedním velkým hypnotickým objetím.

Na Karlově náměstí vše tělesné skončilo dlouhým konejšivým polibkem. Cestou k Recomandu jsem se konečně probral a byl schopen navázat běžnou komunikaci se světem. Pozdravil jsem Banána i antikváře vzadu, zalezl si do skladu, pustil si hudbu pozvnášejícího charakteru a až do pěti do večera zapisoval oceněné knihy do systému. Mé myšlenky se mnohokrát nedokázaly ubránit částečnému návratu k ránu, až teprve při odchodu jsem si začal více uvědomovat blížící se večer a sním spjatou tradiční pijatiku v Barré na Letné. Toho dne jsem si vydělal pět stovek, což pro bylo v podstatě nesmírné bohatství. Na to, abych zavítal do putiky již teď, se mi zdál čas příliš nevyzrálý, zamířil jsem nejprve ke svým

přátelům do Holešovic. Doma jsem zastihl jen Adama, jeho bratr Tyjátr se toho večera věnoval se svou kapelou hudební tvorbě. ,,Čau Romane, v kuchyni je všechno potřebný, tak se do toho rovnou pusť." Obvyklé přivítání znamenající tu ctěnou záležitost ohledně motání jointa. V okamžiku odpalování tohoto na podzim sklizeného zázraku se otevřely dveře od bytu a místnost se zaplnila veselým psím štěkotem a hlasem Tyjátra, který byl vmžiku u mě a potahoval z podaného kouzla. ,,Nazdar Romane, koukám, že ses nestyděl.“ Nedlouho poté se zjevila i další bytůstka obývající tento legendární byt. Káťa byla trochu silnější krátce střižená blondýna, ovládající moc rozesmát i toho největšího zoufalce. Jen v opravdu vzácných okamžicích ji bylo možné spatřit smutnit, většinou se spíše zdálo málo pravděpodobné, aby tuto ženštinu zachvátila chmura. V rukou svírala dalšího zapáleného jointa a doširoka se na nás všechny smála. ,,Ahoj, ty hipíku jeden, ty ses vrátil z lesa? To je paráda, ráda tě vidím, chlape." ,,Musím vás přeci někdy přijet zkontrolovat a taky trochu zmastit všednosti, les je fajn, ale vás mám rád, návštěvy jsou nutný." Pozvneseně jsem jí odpověděl, jelikož udržet si vážnost v její přítomnosti je takřka nemožné.

Jako na kouřovém obláčku jsme se všichni přesunuli do Barré, kde bylo několik dalších lidí, na hony vzdálených těm běžným ,,Ahoj" jedincům. Děda Pipýn rozdával vytištěné magazíny a všem se věnoval se svou obvyklou pozorností. Za barem byla poměrně mladá dívka a bez zbytečných otázek mi donesla pivo. Byla tu i ohnivá Růža, drze vystavující své

nepřehlédnutelné vnady. Hulící kroužek včele s Paskvilem zaujímal své obvyklé místo u rohového stolu, tolik známá vůně lákala další a další jedince ke sdílení této tradiční svátosti. Padre, jak jsem se dozvěděl, stále ještě spí, spánkový deficit byl ve skutečnosti daleko větší, než ostatním přiznával. Nechyběli tu ovšem Pastiňák s Leošem, s nimi u stolu seděl ještě Prasák a malý neznámý indián s typicky ostrýmy rysy obličeje a šlachovytým tělem. Usedl jsem tedy nakonec u nich, bylo mi zcela jasné, že právě zde mě čeká další zvláštní dobrodružství a dost možná budu mít konečně šanci promluvit si s mechanickými elfy. Všichni tři si se mnou přiťukli a Pastiňák mě představil indiánovi. ,,Tohle je Curanderos a vozí všemožné dobroty z Mexika." ,,O tom nepochybuju," řekl jsem na to a představil se cizinci, se kterým jsem si příliš promluvit nemohl, jelikož mé znalosti cizích jazyků jsou mizerné a Curanderovy znalosti češtiny žádné. Zprávou na telefonu jsem byl obeznámen se skutečností, že Nina k mé rozmrzelosti nedorazí. Neodolala utočící zimě a byla zákeřnou nemocí upoutána na lůžko. Na jednu stranu se možná díky tomu vyhnu zbytečně dramatickým událostem, na stranu druhou nedomluvíme připravované plány a ani na chvilku něhy rozhodně nedojde. Tak trochu mi chyběl její pevný stist na mé zadnici. Viktor dorazil i se svou novou dívkou a nebál se jí zatemnit mladičkou mysl tvrdou kořalkou. ,,Viktorovy ženy, ty tvrdej chleba maj." Už ani nevím kolikrát jsem potáhl kouře různého druhu a kolik omamných tekutin vypil, rozhodně ale

vím, že to, co jsem prováděl s Marií v chodbě před záchody nebylo úplně normální. ,,Mám pro tebe nějakou knihu, myslím, že ses na ní ptal, ty jeden milovníku." Dokázala mi sdělit mezi polibky. Chlípná opilost mi dovolila říct jen, že je skvělá a že má ten nejúchvatnější klín, skoro jako jezinky. Po nemorálním laškování jsem se opět vrátil ke stolu a Leoš mě začal objímat kolem ramen. ,,Dej si tady tu lahodu od našeho indiánského přítele, to ti otevře vrátka tak, jak to máš, myslím, rád." Spořádal jsem nějaký záhadný prášek znamenající to poslední uchopitelné z tohoto večera. Než jsem stačil vstát, abych se mohl alespoň na chvíli věnovat vyzývavým pohledům ohnivé Růži, byl jsem neznámou silou sražen zpět na lavici. Ptáčkové proletěli zavřeným oknem a pomalu se usazovali všem přítomným ve vlasech. Bylo to tak neuvěřitelně směšné, až mi tím způsobená svalová křeč způsobovala v koutcích úst ostrou bolest. Šelest nabýval na intenzitě a tančící skřítkové vyzvali k tanci do té doby nenápadné jezevce. Zdálo se, že právě v tomto okamžiku by se měli zjevit. Čekal jsem jejich příchod s upřímnou pokorou. Tiché šeptání, doléhající skrze zeď až do mého nitra, mi však zdůrazňovalo nevyzrálost tohoto večera. Je potřeba mít značnou trpělivost, musel jsem se spokojit s ujištěním, že jsou skuteční a opravdu jednoho dne přijdou.

Večer se rozpustil a já vpodstatě s ním, má tělesná schránka bude opět činná, jen mi nebyl nikdo schopen odpovědět, kdy k tomu tentokrát dojde.

 

 


Neblahé tušení pana Ambrosia (próza, Yanus) • Ještě ani nedejchám, a už vydělávám (próza, Veronika) • Miláčkové (próza, Veronika) • Vděčnost (próza, Veronika) • o smradu (próza, Kolemjdoucí) • Brakizace (próza, Kolemjdoucí)
    

30.10.2014  (upr. 21.11.2014)
Brakizace

Vytvořme malé lágry pro „naše děti“. Oploťme místo jejich her, zemi vysypme pískem, pokusme se jim lágry opatřiti přirozeně vypadajícími železnými, popřípadě dřevěnými konstrukcemi, aby zbytečně nedělali bordel, aby byly zabaveny a zároveň se tak učili disciplíně a pobytu ve vyhrazeném prostoru. Takto vychované děti snadněji přijmou následnou docházku do škol a vojenský režim, který je připraví na budoucí výkon zaměstnání. Protože ty potvory co jen tak běhaji po trávě a lezou po stromech pak nechtěj makat! Vyznačují se vlastními názory, kterým ovšem neříkají vlastní názory, neboť tvrdí, že je to záležitost celé kultury. Narušují naší snahu je osamostatnit, neradi komunikují se stroji; vztah k nim je jim třeba vštípit již pokudmožno co nejdříve. Není v našem zájmu, aby se shlukovali a probíhal mezi nimi jakýkoliv kontakt, protože tím se snížuje produktivita práce a ztrácejí motivaci, mohou se pak snadněji domoci nějakých práv a to rozhodně nemáme zapotřebí! My například v našem podniku již jsme zavedli elektronického vrátného, skutečný portýr, po zavedení píchaček snímajících otisky prstů, stal se zcela zbytečným. Kuřákům se tak například s každou cigaretou ubírá z jejich pracovního času- tato neřest ubírá nám na produktivitě daleko více než je stoupající hodnota akcií investovaných námi do tabákového průmyslu i když investicí do akcií zdravotnických zařízení se situace vyrovnává. Je pro nás zkrátka výhodnější využít produktivního věku k pracovním výkonům, protože postproduktivní věková skupina nám generuje svýmy pracovními, ovšem neprokazatelnými, nemocemi dostatečný zisk.


Je naprosto nezbytné, aby byli děti připravovány na své budoucí profese ale to jenom do té míry jak je nezbytné, jakékoliv další hlubší vzdělání a možnosti ke zkoumání ducha je nutno zcela vyloučit. Ovšem je jasné, že ke hlubšímu zkoumání ducha není mnoho informací zapotřebí, je to spíše jenom jedna z cest, proto je nutno současně zabavit pokudmožno veškerý volný čas chovanců nějakou nesmyslnou aktivitou, na západě se již osvědčilo samostatné dojéždění autem kamkoli a to zejména do práce(nechají se donutit a věří v nezbytnost cestování autem a to i několikahodinové), k čemuž mají chovanci již naučenou motivaci, neboť život bez práce, je pro naši výhodu, brán jako nemyslitelný. Dále je výborným nástrojem televizní přijímač, skvělý prostředek odpoutávající diváka od reality a samozřejmě počítač, je třeba vytvářet takové pořady a programy, aby divák nemohl odtrhnout oči, pracovně těmto nástrojům říkejme „krmítka“, což je nástroj nejvýstižnější, neboť dochází jednak k zabavení ale, a to je nejduležitější, je možné ovlivňovat myšlení chovanců a vštěpovat jim  „jejich“ názory. Díky cílenému krmení se nám nakonec nakonec podaří vypěstovat generace zcela bez kořenů, generace zcela závislé na našich produktech a informacích a sami si nakonec, pro svoje dobro, nechají voperovat identifikátor a sledovací zařízení, neboť nabudou dojmu, že jim to ušetří čas. Potom už je jenom krok k legalizaci povinného „značení“ a následně k zabudování represivního nástroje přímo do těla chovanců. Protože jediný velký problém zatím máme na straně genetiky, ještě stále se čas od času objevují jedinci, kteří „mají srdce“ a tito pociťují pocity jako nespokojenost, neloajalitu, která vede k malým vzpourám – které jsme ovšem díky moderním technologiím schopni snadno odhalit, díky jejich sociálnímu pudu se sami přihlásí ke svému autorství a pokud ne, jsou v devadesátidevíti procentech odhaleni svýmy „přáteli“. Je pak snadné je sledovat, a pokud závadná aktivita nabude nepřijatelné úrovně můžeme kdykoliv zasáhnout a situaci ovlivnit, osvědčila se metoda „ malé nehody s následnou operací mozku“, nebo cílené ozařování s cílem vyvolání nádoru, v průběhu jeho léčení pak je možno dosáhnout již čehokoliv. S uspokojením sledujeme, jak málo toho chovanci ví o zdraví, úspěšne se nám podařilo zdiskreditovat znalosti lidového léčitelství a toho vůbec nejjednoduššího způsobu prevence a léčby, což je skromnost. Lidové léčitelství je již dnes prodejné v upravené formě a i ti nejsilnější si nakonec nejsou jistí a tak se nemohou napojit na sebeúzdravnou sílu víry, zhola netuší, že všecko je klam, a že oni sami nám nakonec dávají sílu k životu. Efekt panického opouštění divadla s dveřmi otvírajícími se dovnitř funguje bezvadně a spolu s efektem pomalu se vařící žáby tvoří pro chovance velmi těžko odhalitelnou a rafinovanou past. Vůbec netuší, že devadesát procent nemocí je projevem genetického inženýrství a jaderných pokusů, nic natuší o brakizaci nebo splasmolektice. Šlechtěním dosahujeme pozvolna plemene zcela nesoběstačného a brakizací a farmakoliogickými zásahy jim vštěpujeme strach ze samoty, což už samo postačuje k jakémukoliv ovládnutí mysli. Splazmolektika je teprve v plenkách, ale pokud se nám podaří tyto metody rozvinout, byl by to velký skok, chovanci by byli zcela odříznuti od možnosti návratu do ráje.

22.10.2014  (upr. 25.10.2014)
o smradu

Tak dneska mi v práci řekl šéf zcela vážně, jak jsme tak jeli ve třech malym výtahem, že si mám příště vzít čistý tričko, čili že smrdim... a pak se mě ještě jednou významně ptal co že to mám v batohu...myslel jsem si svý...je pravda že včera jsem byl na paliárce a taky je pravda že dým není smrad...a taky je pravda, že si u toho pána vydělám rádoby dva tisíce za měsíc...tak co bych se kvůli němu každej den koupal, když jenom tahám bedny z místa na místo a nafukuju balónky a pozoruju vymejvání mozků...

tak co bych nechával zlostí cloumat svým majestátem?...když vím...svý...

a tak jsem si jenom řikal jak dlouho tomu pánovi bude trvat, než to taky pochopí...

a pak jsme jeli drahým vozem, kterému nejdou otevírat vzadu okýnka a ani dveře, protože stejně jako policejní auta chrání a pomáhají dětem aby nevypadly za jízdy, neboť jak známo děti jsou blbé po svých rodičích, i když těžko se padá dětem přikšírovaným v autosedačkách dětských... a tak já významně mlčel a v duchu jsem se smál...

a pak ten onen pustil rádio a tam hrála pohádka a bavili se tam dva bratři o tom zda slovo nebo čin je důležitější...vycházelo to na čin...ale pak jeden přišel na to: co když ale na tom něco je? co když ti řeknu, říkal bratrovi, co když ti řeknu...no co když ti například řeknu že jsi hnuj...no co když bych ti řekl že jseš hnuj...

ale já nejsem hnuj, povídá druhej

no ale já bych ti řekl, že jsi hnuj, tak ty bys mi řekl co?

nakonec z něj milej bratr dostal pekných pár nadávek

a pak se bavili o tom že to je nespravedlivý, že on mu řekl že je hnuj a za to obdržel daleko víc slov...

Přátelé já jsem se tomu dědkovi zezadu ze sedačky smál až jsem se za břicho popadal...

to se ví, že to radši stlumil dělaje, že něco důležitého vypráví

...

a to jsem jenom nenechal zlosti cloumat svým majestátem a myslel jsem si svý...

 

( no, milé děti, mam já brát vážně člověka kterej mi jindy zase doporučoval, že si jako mám udělat za pětset korun papír na to, že můžu řídit firemní auto, když věděl že ho budu řídit snad jednou?  leda že by mi to zaplatil ...a i to bych to ještě zvážil, protože jak známo papír z člověka lepšího řidiče neudělá, inu je to syn lampasáka, pan šéf, a já sice bez papíru dostanu o stovku míň za měsíc, ale v klidu si smrdim vzadu na sedačce a čtu si, protože řízení mám i tak dost...takže, mílá dítka , dávejte si na ně pozor, jsou rafinovaný, protože až je poznáte ...tak oni vás donutí až k pláči! :)

 

12.10.2014  (upr. 12.4.2015)
Vděčnost

obr 059.jpgVděčnost

 

Hodinu před příjezdem svých rodičů se Miloš zamknul ve svém pokoji a na domluvy Martiny i paní Jaurisové odpovídal hysterickým vzlykotem. Paní Jaurisová odvedla Martinu do kuchyně na turka s lógrem, objala jí a řekla: „Von se z toho dostane, musíme mu dát čas."

„Ale Eva s Bohdanem jsou tu už za půl hodiny. Myslela jsem, že když na to Mildu připravíme s předstihem, tak se s tím srovná. Ale mělo mě napadnout, že tak přecitlivělý dítě jako Milda..." Martina se odmlčela, promíchala si bahno na dně hrnku a pokračovala polohlasem: „Jedou se takovou dálku, aby po letech viděli svý jediný dítě a on se před nima bude schovávat."

„Nezlobte se na mě, Martinko, ale já se mu nedivím! Když mu takhle ublížili!"

„Byla to těžká doba, paní Jaurisová. Neměly bychom je soudit."

Paní Jaurisová nesouhlasně zabručela a odešla na zahradu, ponechav Martinu jejím myšlenkám.

 

Martina s Evou kamarádila už od základní školy. Byly nerozlučné jako sestry: veselé, krátkovlasé dívky s odřenými koleny od lezení po stromech. Chodily spolu do přírodovědného kroužku, do sboru a do filmového klubu, prázdniny trávily na venkově u Martinina strýčka. Vypadalo to, že je nic nemůže rozdělit, po příchodu na střední školu se ale Eva změnila. Všechny dosavadní záliby postupně opustila. Martina už nebyla její nejlepší kamarádkou, Eva začala věnovat pozornost i ostatním dívkám, hlavně tem, které měly bohaté rodiče nebo příbuzné na Západě a do školy nosily vypasované džíny, sexy halenky a krajkové podprsenky. Nejvíc kamarádila s Naďou, jejíž otec byl umělecký sklář a často s celou rodinou jezdil na mezinárodní výstavy a bienále po celém světě. Sam Eva pocházela z bídných poměrů. Oba její rodiče dřeli v místní papírně a otec investoval všechny vydělané peníze do Škodovky, která šest dní v týdnu stála před domem, aby se jim rychle neopotřebovala. Paní Horáčková jí dokonce po večerech ušila šusťákovou plachtu, aby na ní nepršelo.

 

O spolužáky se Eva nezajímala. Byli podle ní ještě nevyvinutí, nezralí, a navíc bez peněz. Pak konečně na jednom maturitním plese sbalila o pět let staršího Bohdana, studenta posledního ročníku medicíny. Vzali se o rok později, když Eva otěhotněla. Nastěhovali se do levného podnájmu ve stejném činžáku, kde bydlela Martina s rodiči a obě ženy se zase sblížily. Martina s Evou trávila večery, když měl Bohdan v nemocnici noční službu. A po narození Miloše trávila s jejich rodinou ještě víc času. Často si brala Miloše v kočárku na dlouhé vycházky, aby měla Eva trochu klidu a volného času.

 

Když byly Milošovi čtyři roky, Bohdan dostal práci v krajské nemocnici. Pracoval v dětské části oddělení popálenin. Věnoval se rekonstrukcím obličejů a používal experimentální metody, o kterých často publikoval. Doma pobýval sporadicky a osamělá Eva Martinu často bombardovala telefonáty. Po mateřské nastoupila na místní poště a stěžovala si na staré, pomlouvačné kolegyně a mizerný plat. To Martina měla štěstí. Získala místo v sekretářky ředitele oddělení zahraničního obchodu v továrně na porcelán.

 

Jednoho dne přednesla Eva Martině neobvyklou prosbu. Bohdana pozvali na konferenci do Západního Německa a Eva měla jet s ním, sháněla proto cizí peníze - a oficiálně je podle zlodějsky nevýhodného kurzu měnit nechtěla. Martinu překvapilo, že kromě marek potřebovala Eva i dolary - a ve značné hodnotě.

„Vy tam snad chcete zůstat.", zažertovala.

„Kdybychom s sebou mohli vzít i Miloška, tak snad i jo. Ti řeknu, že mě to tu tak sere! Jenže ty kurvy jako by to věděly a Miloška s náma pustit nechtěj."

Martina se obávala, že se jí tolik peněz nepovede sehnat.

„Neblbni, pro tebe to přece není problém, s tím, kde pracuješ. A kádrovej profil máš určitě skvělej, jinak by ti to místo nedali. Určitě to zvládneš a ani tě nikdo nebude podezřívat. Musíš nám je sehnat. Bohdan chce nakoupit nějaký přístroje do nemocnice, a oficiální cestou to nejde - je to strašně zdlouhavý, a mezitím ty děti trpěj, děti, chápeš, musíme to udělat pro ty děti!"

 

Martině se nakonec povedlo požadovaný obnos sehnat. Eva byla nadšená, a na společné večeři před odjezdem Martině několikrát dojatě děkovala. Martina se navíc nabídla, že po dobu jejich nepřítomnosti dohlédne na Miloška. Zato Bohdan byl celou dobu podivně zamlklý a při rozloučení Martinu nemotorně objal za slov: „Budeš nám chybět. Všichni nám budou moc chybět."

„Bohy, dyť jsme za dva tejdny zpátky, simtě!", zasmála se Eva, ale i v jejím obličeji viděla Martina rozrušení.

 

Dva týdny uplynuly, aniž by o sobě Eva dala vědět. Ani jednou nezavolala, nenapsala jediný dopis. Když konečně zazvonil domovní zvonek, chystala se jí Martina vyčinit, jak to že se jí neozvala. Jaké bylo její překvapení, když za dveřmi nestála její kamarádka, ale dva příslušníci Státní bezpečnosti.

 

Eva s Bohdanem požádali na americké ambasádě v Berlíně o politický azyl. Bohdan byl lékař, vycházející hvězda ve svém oboru a tak nebyl problém velvyslance přesvědčit, jaký budou mít oba pro svou novou vlast přínos.

 

Martinu několik dní nepřetržitě vyslýchali, Miloše mezitím umístili do dětského domova. Když se zjistilo, že Martina sháněla Evě dolary a marky, propustili jí, ale o svou práci přišla. Musela vzít zavděk podřadným zaměstnáním. Našla si místo vrátné a navzdory podmínkám, ve kterých žila, se snažila získat do péče Miloše, kterému pobyt v dětském domově evidentně nesvědčil. Po několika týdnech jako by se vývojově propadl o několik let nazpět, začal mít potíže s mluvením a nedokázal kontrolovat svoje tělesné funkce. Po každé návštěvě byla Martina otřesená, jak Miloš vypadal. Jeho chování se projevovalo dvěma protichůdnými směry - buď byl tupě lhostejný, nebo celou návštěvu hystericky prořval, dokud ho lhostejné vychovatelky flegmaticky neodtáhly na pokoj.

 

Když Martině povolili, aby se o Miloše starala, plakala radostí. Během následujících let s ním trávila spoustu času v ordinacích psychologů a logopedických poradnách. O tom, že by nastoupil do školy v šesti letech, nemohlo být ani řeči. V sedmi letech nastoupil do speciální třídy, ve škole na druhém konci města - poté, co Martina půl roku obcházela úředníky na odboru školství a ředitelku školy s domácí slivovicí, bažanty a králíky od strýce z venkova.

 

Společenský život pro Martinu prakticky přestal existovat. Veškerý volný čas trávila s Milošem a po jeho nástupu do školy to bylo více než potřebné - Miloš měl totiž problémy se soustředěním a učivo nezvládal.

 

Jednou se o Martinu ucházel kluk, co dělal v místní papírně a ve volném čase hrál na basovku v undergroundové kapele Nouzový východ. Ale jejich vztah skončil ještě dříve, než začal - Miloš ho totiž od prvního pohledu neměl rád. Při každém setkání a po něm hysterčil, až Martina pochopila, že oba dva tito muži v jejím životě být nemůžou. Navíc Láďa ztratil nervy a Miloše během jeho dalšího teatrálního záchvatu uhodil - neplánovaně, v nekontrolovaném výbuchu vzteku. I když se omluvil, Martina ho vztekle, vystrčila za dveře a kytici s bonboniérou hodila ze schodů za ním.

 

Nevadilo jí, že je sama. Měla přece Miloše. A s každým jeho úsměvem, s každým pokrokem v učení měla pocit, že její život má přece jen smysl.

 

Když paní Jaurisová vykřikla „Už jedou!", Martina si leknutím zvrhla kafe i s lógrem do klína. V duchu si vynadala a převlékla se -  jenže právě na tuhle návštěvu si oblékla své nejlepší oblečení - fialový kalhotový kostýmek s vycpanými rameny, který jí přivezla sestra paní Jaurisové z Jugoslávie. Nic tak hezkého už v šatníku neměla. Nebylo času nazbyt - vzala si plísňáče a vlastnoručně uháčkovanou halenku z vlny s příměsí stříbrného lurexového vlákna.

 

Evu slyšela dříve, než viděla.

„To je příšerný, ty vaše silnice, zničili jsme si tlumiče na autě! Jsme tu teprve druhej den a už tu máme všeho plný zuby! Nic tady nefunguje jak má! Obchody jsou prázdný, hospody špinavý, prodavačky nevrlý, policajti neschopný! Ste to tady dopracovali teda! Martino, jsi to ty? Ty vypadáš...a co to máš s vlasama?"

Hlas vycházel z úst ženy, kterou Martina nepoznávala. Eva, jak jí znala, měla tmavé vlasy, velký nos - doslova orlí zobák a neskutečně malá prsa. Teď před ní ale stála blondýna s nosíkem jako knoflíček a s ohromnými plnými ňadry.

 

Bohdan ale vypadal stejně jako dřív, jen mu ubylo vlasů a přibylo vrásek. Cizí prsatá blondýna se k Martině přivinula a mlaskavě jí políbila na obě tváře.

„Martino, copak mě nepoznáváš? To jsem já! Jenom jsem se trošku vylepšila...ale o tom ti ještě povyprávím. Ty taky vypadáš jinak. Co to máš s vlasama, vypadáš jak Stevie Wonder! Tohle se u vás ještě nosí?"

Zavěsila se do Martiny a po cestě k domu ve svém monologu pokračovala: „Řeknu ti, když se tak kolem sebe rozhlížím, tak myslím, že na naší úroveň - co se týče infrastruktury, technologie, a vůbec vyspělosti, se dostanete tak za padesát let - a to je ještě dost optimistickej odhad."

 

V kuchyni paní Jaurisová naservírovala ořechové řezy, které Eva šokovaně odmítla, neboť „si drží linii". Kávu přijala - dokud ji neochutnala a znechuceně nevyplivla zpět do hrnku se slovy „Můžu dostat espresso?" . Když jí bylo řečeno, že ne, řekla si o sklenici vody. Byla z vodovodu a po natočení se na hladině objevila bílá vrstvička chlóru. Eva  se zvedla a odešla si do auta pro minerálku z Německa. Zato Bohdan byl vděčný strávník. Řezy v něm mizely jako Němci v krytu a kávu s vděkem vypil se slovy „Tohle je lahoda, v nemocnici z automatu nám teče hrozný svinstvo."

 

„A kde je vlastně Milda?", zeptala se Eva ve dveřích. „Snad není někde na táboře? Se sem harcujem tisíce kilometrů..."

„Milošek je ve svém pokoji. Nějak to chudáček nezvládá, jen to na něj moc velkej psychickej nápor."

„Ste ho teda pěkně rozmazlily, patnáctiletej klacek a bude se schovávat...ach jo, někdo z něj bude muset vychovat chlapa. Bohdane, až si popovídáme s Martinou, promluvíš s ním."

 

Povídala hlavně Eva. O tom, jak těžké měli začátky. Bohdan pracoval v chudinské nemocnici pro přistěhovalce, a po večerech se učil anglicky, aby mohl získat lepší místo. Eva pracovala ve fastfoodu a nosila domů nedojedené zbytky, aby ušetřili za jídlo. Naštěstí se Bohdan rychle vypracoval. Plastická chirurgie začala být žádaný obor a Bohdan měl díky své praxi dveře otevřené dokořán. Pracoval ve státní nemocnici - ale Eva ho donutila dát výpověď a odejít do soukromé kliniky, kde nabízeli vyšší plat.

 

„Nemohlas mě poznat, viď? To je zčásti Bohdanova zásluha. Tohle", řekla a položila si prst na nos „dělal Frank, Bohdanův šéf. A tohle", nadzvedla si dlaněmi obě ňadra „je Bohdanova práce. Bohdan totiž umí dělat ty nejlepší kozy na Západním pobřeží. Zpěvačky, herečky, luxusní kurvy - všechny chtěj, aby jim kozy šil dr. Ptacek. Vypadaj totiž úplně přirozeně, a skoro nejsou vidět jizvy! No fakt! Podívej!" Bez varování si začala rozepínat šaty a než se Martina na něco zmohla, stála před ní Eva polonahá a pokládala si její dlaně na ňadra. „Zmáčkni je, no tak, zmáčkni je! Že jsou na pohmat jako opravdový? Že jo? A koukej, vidíš? Jenom taková malá jizvička! A přitom tam dokázal napěchovat takovýho silikonu! Bohdan je fakt génius!" Eva vzala manželovu hlavu do dlaní a políbila jí na začínající pleš.

 

„Vidím, že máš zajímavou práci", vydechla Martina, když se vzpamatovala.

„Tak určitě, je to skvěle placený, akorát se tam nedá dělat výzkum. Ten tam nikdo nezaplatí."

„Di do háje", odvětila Eva, soukající se zpět do podprsenky, „ to bys radši hákoval ve státní? Za plat o třetinu menší?" Výhružně se podívala Bohdanovi do očí. „Anebo bys snad byl radši, kdybysme tu zůstali? Za mizerný peníze se starat o cikáňata, který jejich ožralí rodiče nechali moc dlouho ležet u ohně? A já bych seděla u přepážky na poště, kde uklízečka brala víc než já!" Mezitím co bojovala s knoflíky, zuřivě syčela: „Máme velkej barák, bazén, dvě auta, jachtu, dovolenou trávíme na Havaji a von mi bude pořád kafrat o výzkumu. To je nějaká vděčnost, za to, že sem ho vytáhla z týhle prdele!"

Bohdan beze slova vstal a začal vzdorující Evu líbat na ústa. Potom si něco šeptali do ucha a objímali se. Martina se odvrátila k oknu.

 

„Ford Mustang. Ten je Bohdanův. Já mám velkýho Chryslera, kombíka, na nákupy. A Bohy si chce ještě koupit Jaguára z roku 1960, pro radost. Ale ten chlápek chce za tu rachotinu děsný peníze. Tak ještě nevím, jestli to Bohdanovi dovolím."

„A co vlastně děláš ty?"

„Já? Co asi dělám. Můj manžel má zodpovědnou, náročnou práci, tak je moje povinnost starat se o rodinný hnízdo - aby měl útulnou klícku, kde si večer odpočine a nabere sílu. A taky musím pečovat o sebe - manželka plastickýho chirurga musí bejt krásná, a reprezentovat ho."

Eva začala vyprávět o večírcích, které pořádá pro ostatní lékaře a jejich manželky, a na které se občas nechají pozvat i prominentní klienti. O svojí sbírce fotografií se slavnými osobnostmi, kterou vystavila v jejich obýváku. Švitořila a švitořila, až jí Martina přerušila.

 

„A nezeptáš se, co jsem celou tu dobu dělala já? Jak jsem se starala o vašeho syna, jak jsem se kvůli vám dostala do problémů? Ten váš útěk mi zničil kariéru!"

Eva vyprskla: „Kariéru! Ona tomu říká kariéra - kafíčko, soudruhu řediteli, pošta, soudruhu řediteli, přijela sovětská delegace tak musím utřít ty zvratky a zavolat na záchytku, soudruhu řediteli...BOHDANOVI šlo o kariéru, holčičko, a udělat jí mohl jedině na Západě! Tady by se z něj nikdy nestalo to, co je z něj teď! A co se týče Mildy - stejně ses nevdala, tak ti aspoň dělal společnost, abys nebyla tak sama."

„Nevdala", řekla smutně Martina, „protože mě pořád potřeboval, neměla jsem čas na sebe. A když se někdo objevil, tak ho Milda nesnesl."

„Ti řikám, že sis ho moc rozmazlila. Bohdane, musíš si s ním jít promluvit, už nemáme moc času. Jestli chceme stihnout zejtra to letadlo a eště si musí sbalit."

„Sbalit? Vy ho chcete vzít s sebou?"

„Samozřejmě, vždyť jsme jeho rodiče."

„Na prázdniny?"

„Nafurt! Co sis myslela? A ty Bohdane, jdi už!"

Martina zůstala sedět na židli beze slov, zatímco Bohdan postrkován Evou vyšel ze dveří směrem k Mildovu pokoji. Za chvíli byl slyšet hysterický řev.

On s vámi nikam nepojede, pomyslela si Martina vděčně. Nechali jste ho tu, opustili. A proč? Nikdo vás neutlačoval, nepronásledoval. O politiku se ani jeden z vás nezajímal. Vás zajímaly vždycky jenom prachy.

 

Martina se zvedla a pomalu šla k Mildovu pokoji. Bohdan byl nalepený na dveřích a zoufale svíral kliku v ruce. Eva neklidně popocházela jako lev v kleci.

„Proč ho vlastně chcete? Nechali jste ho tady bez mrknutí oka. A teď po deseti letech ho mermomocí chcete zpátky?"

Eva si zapálila cigaretu, aniž by se zeptala, jestli to někomu nevadí.

„Když Bohy pracoval na pohotovosti a dělal zkoušky z angličtiny, otěhotněla jsem. Dítě jsem nechtěla - no když sem si představila, jak bysme žili z Bohdanova bídnýho platu tři...řekla jsem mu: Hele, až budeme mít barák, tak si dítě klidně uděláme, ale teď ne. Můj doktor, to pako věřící přecitlivělý, mi to rozmlouval. Tak to udělal nějakej řezník na klinice, kde se specializovali na tyhle věci. Ale něco při tom podělali, protože když jsme se nedávno začali snažit o mimino, tak se zjistilo, že už další děti mít nemůžu. Tak jsme se rozhodli, že si vezmeme Mildu zpátky."

Mezitím se dveře od Mildova pokoje otevřely. Bohdan vrhnul nevěřícný pohled po Evě, která na něj zuřivě gestikulovala, ať jde do pokoje. Bohdan tam zaplul a kupodivu se řev už neopakoval. Byl slyšet jen Bohdanův melodický hlas a Mildovo občasné vzlyknutí. Po chvíli se dveře otevřely znovu, Bohdan se vyklonil a mávnul na Evu, která rychle típla cigaretu o dřevěné obložení a zaplula do pokoje za ním.

 

Martina s tupou hlavou odešla do obýváku. Dívala se z okna na červené auto, které se na rozbité silnici vyjímalo tak nepatřičně. Čas se zastavil.

 

„Martino? Tak my už jedem! Tys tu usnula, viď?"

Martina vystartovala z křesla a spatřila usmívajícího se Bohdana, spokojenou Evu a mezi nimi Mildu se zarudlýma očima, které klopil k zemi.

„Mildo? Tak ty mě tu chceš opustit?"

„Děkuju ti za to, že ses o mě starala v rámci svých omezených možností", odříkával Milda naučenou frázi jako kolovrátek, „a já už tě nebudu zatěžovat svými nároky a odevzdám se do péče mých rodičů, do které i ze zákona patřím. Bude to tak lepší pro nás všechny, což jistě sama jako rozumná žena chápeš."

Martina se rozplakala, objala Mildu a připomínala mu všechny krásné okamžiky, co spolu zažili: jak ho učila jezdit na kole, jak surfovali na Slapech, jak ho vzala do Prahy do ZOO. Milda odvracel tvář a zadržoval vzlyky. Když ho Martina pustila a on byl opět schopný mluvit, vypadly z něj jen dvě věty.

„Ten červenej Mustang bude můj. Vědělas, že v Americe dostaneš řidičák už v šestnácti letech?

 

Pak stála Martina dlouho u okna a dívala se za červeným Fordem Mustang, který odvážel deset let jejího života.

 

 

KONEC

 

 

12.10.2014  (upr. 12.4.2015)
Miláčkové

Miláčkové

 

Viktor nemohl přehlédnout, jak Sandra září štěstím. Blonďaté kudrny se jí vznášely kolem obličeje až připomínala smějící se sluníčko. Srdečně se přivítali a horoucně políbili na obě tváře. Viktor ztěžka dosedl do křesla a objednal si karamelové latte s perníkem. Naklonil se k Sandře, která neklidně poposedávala a oždibovala odchlípnutý růžek nápojového lístku.

 

„Tak spusť!"

„Viktore, je to neuvěřitelný - s Allanem čekáme miminko!"

„To je ale fantastický! Gratuluju! Allan už to ví?"

„Jasně, včera jsem mu to řekla, hned jak jsem si udělala ten test. To víš, samozřejmě že má radost. Hned začal googlit jména. Věděl jsi, že úspěch tvého dítěte závisí mimo jiné na jménu, které mu dáš? Na netu o tom existují statistiky. Ale zatím jsme žádné nevybrali - no máme na to ještě půl roku času. Allan už ale vyhledal porodnici s nejlepším hodnocením a rezervoval mi tam místo. A těch odborných článků, co mi vyhledal...to v žádným případě nemůžu stihnout přečíst. Asi ho požádám, aby mi z toho udělal výcuc a večer mi převyprávěl."

„Minule jsi neříkala nic o tom, že byste plánovali rodinu. Kdo je vlastně dárce?"

„Jeden pětadvacetiletý vysokoškolák, hnědooký blonďák, žádné dědičné nemoci..."

„Prostě ideál."

„Přesně tak. Allan si ho v té jejich databázi sám vybral. Strávil s tím několik dní a nocí. To bys nevěděl, kolik lidí chodí darovat sperma. A přitom skoro každý má nějaké dědičné zatížení: rakovina, krátkozrakost, srdeční potíže, celiakie, alergie...Ale ten náš je prostě dokonalý."

„To rozhodně. Ještě jednou blahopřeju."

 

„Díky. A co ty a Olivie? Jak to jde?"

„Perfektně. V životě jsem nebyl šťastnější. Olivie přesně ví, jaký jsem, co chci, dokáže přesně rozpoznat mojí náladu a podle toho se ke mně chovat. Když jsem naštvanej, utěšuje mě, když jsem veselej, povídá si se mnou. Když jsem unavenej a přepracovanej, tak mi pustí relaxační hudbu a nechá mě odpočívat. Jsme spolu absolutně sladěný."

„Vidíš, já jsem ti říkala, že je to lepší, než chodit s živým člověkem, a tys mi nevěřil. A teď si srovnej, jaké to bylo, když jsi chodil s Klárou."

„Strašný. Když jsem se vrátil domů unavenej z práce, tak si za každou cenu chtěla povídat - o blbostech, co mi byly úplně volný. Jak si její kolegyně naschvál koupila stejnej svetřík, jak jí jiná tajně upíjí čaj s guaranou. Když jsem si povídat nechtěl, tak se urážela. Nebo že nedávám dolů záchodový prkýnko. To byly diskuse na hodinu. Olivie na záchod nechodí a tim je to vyřešený."

 

Oba se od srdce smáli. Jeho smích byl hluboký a dunivý, její vysoký a zvonivý.

 

„Ale když jsem si s ní začal, tak jsem si nedokázal představit, jak budeme mít sex. Jestli je to vůbec možný, mít spolu sex. Jasně, teď už vím, že to je to nejjednodušší. Koupěj se komponenty, nástavce, přípojky - a jde to. A vývoj jde v tomhle brutálně dopředu. Za chvíli už budou umět zařídit tak, aby byl sex s počítačem stejnej jako s živou ženskou. Na to se moc těším."

 

Viktor upil ze své kávy a Sandře začal zvonit mobil.

„To je Allan. Ahoj lásko, co potřebuješ? Kočárek? No ty jsi rychlík, tak brzo! Jakej - víš co, pošli mi fotky. Jsem v kavárně s Viktorem. Pozdravuje tě. Chceš mu něco říct? Počkej, dám tě nahlas!"

 

Přes celou obrazovku Sandřina mobilu se objevila fotografie tmavovlasého muže ve středních letech, s jemnými vráskami kolem očí a decentním strništěm na bradě.

„Ahoj Viktore, tak prý už jsi to slyšel!"

„Jo, Sandra mi to právě oznámila, gratuluju vám oběma!"

„Říkala ti Sandra o té oslavě? Chystáme takovou menší akci u nás doma, doufám, že přijdete i s Olivií."

„Určitě, vezmu jí s sebou."

„A jak vám to klape?"

„Jak jsem už říkal Sandře, je nám spolu dobře. I když na začátku jsem musel v jejím nastavení udělat pár změn. Některý vlastnosti jsem musel přeprogramovat, než jsem to vyladil."

„To já jsem v Allanově nastavení neměnila skoro nic. Zamilovala jsem si ho okamžitě takového, jaký je."

 

Sandra se zavřenýma očima mlaskavě políbila obrazovku.

 

„Já tě taky moc miluju. Kdy přijdeš domů?"

„Brzy, jen s Viktorem dopijeme to kafe, skočím si ještě na manikúru a vyrazím."

„Nejezdi přes Barrandovský most, je tam bouračka. Dvě dodávky v sobě, stojí to tam v obou směrech."

„Dobře, díky za radu. Zatím, lásko."

„Na viděnou, miláčku, pa!"

 

Sandra ještě jednou obrazovku políbila, než Allanova fotografie zmizela.

 

„A co ty a Olivie, neuvažoval jsi o rodině?"

„Ale uvažoval, jenže v našem případě je to o dost složitější. Dárkyni vajíček by Olivie našla, ale s náhradní matkou je to horší. Tady za to chtějí strašné peníze. Musel by se sehnat někdo za hranicemi. A potom - vždycky tam těch oplodněných vajíček vloží radši víc, protože všechny se neujmou. Ale bývají z toho vícečata, a představ, jak by se o takový trojčata, čtyřčata staral sám."

„Ono se to časem určitě nějak usnadní, uvidíš. Ty jako chlap nemusíš na rodinu tak spěchat."

 

Než Sandra odešla, ještě chvíli si povídali. Sandra pochválila Viktorovu fialovou košili s proužkem, kterou mu Olivie vybrala. Až ona mu ukázala, že černá a šedá nejsou jediné barvy, které smí muži nosit.

 

„Dovedeš si představit, jak bychom žili, kdybychom naše miláčky neměli?"

„Jak? No museli bysme chodit s jinýma lidma. Například spolu navzájem."

„My dva? Spolu? Dokážeš si to představit? Já mám ráda asijskou kuchyni, ty jíš knedlíky se zelím. Já si ráda popláču u romantických filmů, ty máš rád akčňáky. Já sleduju seriály a ty každý večer koukáš na fotbal."

„Ty jsi nekuřačka, já si občas zapálím. Ty ráda cestuješ po památkách, mě to ubíjí. Já miluju adrenalinový sporty, ty máš strach z výšek. Kdybychom my dva žili spolu..."

„...tak bychom se asi navzájem pozabíjeli."

 

 

KONEC

5.10.2014
Ještě ani nedejchám, a už vydělávám

kresby nove 109.jpg

 

 

Ještě ani nedejchám, a už vydělávám

 

Zanedlouho se narodím, na což bych se měl těšit, ale je to přesně naopak. Nejen, že mě nečeká to, co většinu z vás – milující rodiče. Mě je navíc jasný, že budu mít naprostý utrum se soukromím – teda, ne, že bych ho teď měl. Moje fotky se v bulvárních časopisech objevujou už teď.

 

Jedna věc je jistá: jakmile opustím tělo ženy, které bych měl říkat matka, a budu špinavej od krve mžourat na svět kolem sebe, hned ke mně přiběhne armáda fotografů a začnou cvakat, fotky pošlou do redakce mailem hned z čekárny, grafici to plesknou na titulní stránku a další exkluzivní nášup fotek bude vevnitř. Hned druhej den si to poběžej všichni koupit – všichni, i ti, co tvrděj, že je to nezajímá, protože o čem by se bavili v práci o polední pauze, že jo?

 

Před šesti měsícem, kdy jsem ještě nevěděl, jestli jsem kluk, nebo holka, poněvadž jsem si dole nedokázal nic nahmatat, jsem si vybíral jména, který bych mohl mít ať už jako kluk, nebo jako holka. Staročeský jména, neobvyklý jména, zapomenutý jména. Nakonec sem vyfasoval Pepíčka, jako půlka tohohle národa.

 

Mí rodiče se nikdy nemilovali. Nejsem ale nechtěný dítě, ani omyl, to vůbec ne. Přesně naopak.

 

Tenkrát večer seděl můj zploditel (po něm mám mimochodem to supertuctový jméno Pepíček) sám doma na gauči. Jeho manželka odjela moderovat nějakou snobskou akci – vyhlášení golfisty roku, nebo nějaká charita pro děti na vozíku – tím si nebyl jistej, copak jí věnoval pozornost, když mu to říkala? On nesnáší šampaňský, z těch bublinek ho pálí žáha a to blbý suši je tak malý, že se z něj nenají.

 

Má prostě rád svůj klid doma před velkoplošnou obrazovkou svýho domácího kina. Tak tam tak sedí, a najednou zazvoní zvonek.

 

Moje jakože matka se tváří, jako by jela kolem čistou náhodou, „viděla jsem, že se u vás svítí, tak jsem si řekla, že se stavím“, těžko říct, jestli jí to věřil, ale na tom nesejde. Pozve jí dál a naleje jí víno, k jídlu bohužel nic nemá, návštěvu nečekal. Tak tam seděj na gauči před gigantickou obrazovkou, na který běží nějakou dokument o velrybách, „to snad není možný, člověk si platí kabelovku se sto padesáti programama a jediný, na co se dá koukat, sou velryby“. Zpočátku vesele švitořej, ale po pár skleničkách jsou čím dál víc zamlklí, je jim už nejspíš jasný, že spolu skončej v posteli, ale potřebujou na to asi dostat odvahu, nebo spíš zploditel doufá, že se s nějakým tím promile v krvi nebude druhej den ráno cejtit tak provinile, až mu manželka přiveze čerstvý koláčky a začne vyprávět jak bylo na golfovým/ dobročinným večírku.

 

Jeho ruka se nenápadně přesunula na její koleno, ona pořád předstírá, že sleduje velryby, teprve až za pár minut mu její ruka nesměle prohrábne vlasy. Potom oba beze slov vstanou a odcházejí po schodech nahoru.

 

Když zploditel v manželské posteli usnul, matka vylezla a oblékla se, boty si vzala do ruky, aby ho nevzbudila. Auto nechala zaparkované dál od domu, ale na cestě k němu se neovládla, vytáhla z kabelky svůj ocingrlátkovaný iPhone a volala nadšeně svojí matce. Potom vyťukala SMSku zploditeli, kde ho ubezpečila, jak bylo všechno krásný, fajn a super, a že se mu brzy ozve.

 

On teda ráno vystřízlivěl, ale výčitky, který očekával se nějak nedostavily, ale v podvědomí se naopak rozrůstal pocit hrdosti, že on, takovej starej paprika, sbalil mladou holku.

 

Jo, sbalil, prdlajs, kdybys věděl, fotříku, jak to na tebe pěkně vymyslela.

 

Od tý doby se viděli skoro obden, někdy se sešli po domluvě, někdy se matka „náhodou“ objevila tam, kde byl zrovna zploditel, ať už s manželkou, nebo bez ní.

 

Pořád jí opakoval, jak je pro něj rodina důležitá, jak nechce ublížit manželce, a už vůbec ne dětem, a pár minut na to už se s mojí matkou vášnivě svíjel na zadním sedadle auta, na kuchyňský lince u ní doma nebo v manželský posteli, kterou sdílel se svojí ženou.

 

Mohla sis tu námahu ušetřit, mami, protože už tu první noc, kdy si v týhle posteli ležela, sem se ve tvým břiše začal skládat dohromady. Kouzelnej čůrací papírek ti to ale řekl až za dva měsíce po tom.

 

Když se to babička dozvěděla, skákala radostí do vzduchu, co jí to její tloušťka dovolila. Se slzama v očích matku objímala a říkala jí: „To je bomba, to je super, jen počkej, nech všechno na mě, udělám z tebe hvězdu!“

 

Za dva dny přišla skupina tří lidí. Moje matka se na jejich návštěvu dobře přichystala, a pod vedením babičky se naučila, co jim má říct:

 

„Pepa a já se milujeme už dlouho. Byla to láska na první pohled, znáte to, jenom jsme se jako na sebe podívali a hned sme měli pocit, jak to říct, no jako bysme našli svý to, duchovní dvojče, nebo tak něco. Von Pepa nechtěl ublížit svý rodině, protože mu nich jako fakt záleží, tak jsme se snažili, no, bejt jenom jako kamarádi, ale vono to dlouho, žejo, nešlo. No a Pepa se teda rozhod, že všechno manželce řekne, že jako má tý přetvářky dost a že chce bejt se mnou, protože voni si už ani nerozuměj a vona mu navíc několikrát byla už nevěrná, ale já jí nechci pomlouvat, takže prostě jí to Pepa řek a vona, že mu ten rozvod nedovolí, jí prostě nestačí, jak ho celej život trápila, vona si ho totiž vzala jsem kvůli penězům, tak mu chce prostě dál ubližovat a představte si, že dokonce volala mně, napřed, ať prej se s Pepou rozejdu a potom, když zjistila, že čekám dítě, tak mi začala vyhrožovat, že mě a dítěti něco udělá! No já se normálně bojim teď z domu, aby mi něco neudělala, žejo. Úplnej psychopat, prostě.

 

Pepa jí řek: Vem si můj barák, vem si všechno, co mám, jenom mě nech odejít s mojí láskou Laurou – no a vona začala ječet a rozbíjet nádobí, a vyhrožovala, že mu sebere děti a odstěhuje se s nima do Austrálie, aby je už nikdy neviděl a že nikdy nedopustí, aby byl Pepa šťastnej s jinou.“

 

Tenhle příběh byl tak dojemnej, že i redaktorka začala popotahovat. I když pochybuju, že mojí matce někdo tuhle story z červený knihovny věřil, o hledání pravdy v jejich branži ale nejde, oni musej ty svý noviny nabít emocema, aby to lidi kupovali.

 

Já bych teda docela rád věřil tomu, že se moji rodiče maj rádi a že maj rádi mě.

 

Druhej den ráno vstala babička za svítání a vyhnala svýho starýho, ať běží koupit noviny. Mezitím vytáhla z postele i mojí matku a obě čekaly v obýváku u kafe, až jim manžel a otec přinese plod jejich snažení.

 

Plátek, co přines, vypadal dost uboze. Vytištěnej vyblitejma barvama na tom nejlacinějším papíře, kterej strukturou připomínal toaleťák, ale babička ho brala do rukou jako klenot, vždyť tohle čte většina populace. Existujou samozřejmě časáky na křídovým papíře, svázaný a s lesklou obálkou, do nich se člověk taky může dostat. Ale aby se tam dostal, musí z něj bejt hvězda, celebrita. A k tomu, aby se jí stal, mu můžou pomoct právě takovýhle toaletní noviny.

 

„Já věděla, že to dotáhneš daleko, princezno moje“, vzlykala babička, „tvoje fotka na titulní stránce. Čtyřikrát sem potratila, než ses mi narodila ty a teď je z tebe hvězda. Všechno to utrpení si mi vynahradila.“

 

Užij si svojí slávu, matko, než papír s tvojí fotkou skončí v něčích kamnech, než ho hajzlbáby rozřežou na kousky, do kterejch ženský budou balit použitý vložky.

 

Ještě ten den přišli na bleskovou návštěvu další pisálkové, kterým matka potvrdila to samý, co už v novinách vyšlo. Řekla jim, že je s otcem svého dítěte v kontaktu, ale že se raději nechtějí scházet, protože jeho manželka je všeho schopná.

 

Potom jim zapózovala venku u bazénu, vzala si bikiny aby na fotce bylo vidět její pomalu se rýsující bříško. Potom je babička vypakovala a přitom je nemilosrdně zkasírovala, každýho o několik tisícovek.

 

„Ani Madonna si neúčtuje peníze za rozhovor“, bránil se jeden.

 

„Jenže Madonna tu byla naposled před třema rokama a ty o něčem psát musíš, aby ses uživil“, odbyla ho babička, která jim všem suverénně tykala.

 

Předpokládám, že o mojí existenci se zploditel dozvěděl z novin. Možná, že mu je přinesla jeho rozzuřená manželka, protože on se o společenský dění nezajímal. Každopádně se před ní dušoval, že s mojí matkou nikdy nic neměl, což mu zpočátku asi i věřila, protože za prvý, on nebyl zrovna idol žen. Za druhý, moje matka se začala honit za slávou už nějakej ten rok zpátky a snažila se uhnat nějakýho postaršího prachatýho týpka, aby se mohla přiživit na jeho jméně, ale nevycházelo jí to.

 

„Dyť co to taky bylo za nápad,“ povídala takhle jednou večeře babička, „spát s chlapem, o kterým beztak všichni vědí, že je děvkař a stejně už spal s každou – to nikoho nezajímá. A eště se hlídá, aby ti neudělal dítě. Ztracenej čas, naprosto ztracenej čas.“

 

„Aspoň si holka něco užila“, zazubil se její manžel.

 

„Užila, to jo, to víš, že jo, co si tak asi mohla užít, co si ženská tak může užít s chlapem, co sem si kdy já užila s tebou, prosimtě?“

 

Moje matka se začala hýkavě smát a její otec zahanbeně sklopil oči do rozčvachtané směsi masa se zelím.

 

Cirkusová sláva má jepičí život, to věděla babička moc dobře. Proto se jí s matkou snažily živit, jak jen to šlo. Zásobily bulvár s každou maličkostí, která se mě týkala. Když mi koupily nechutný dupačky ve kterejch mimino vypadá jako los (i s parohama, nekecám), noviny otiskly fotku. Když mi koupily kočárek z černý koženky s logem Louis Vuitton, noviny otiskly fotku.

 

Když se matce začalo pořádně kulatit břicho, protože sem už pořádně vyrost, nechala se vyfotit, jak leží úplně nahá na kožešině z ledního medvěda, intimní partie zasypaný hromádkou bílejch okvětních plátků z růží.

 

Když se matka vydala do společnosti, brala si pořádně upnutý šaty, aby vypouklinu svýho břicha pořádně vystavila na odiv. Jako její náhrdelník od Swarovskýho a kabelka od Vuittona, i já byl její módní doplněk.

 

A jednoho dne, aniž by na mě kdokoliv bral ohled, otiskli MOJÍ fotku.

 

Jak se vznáším v plodový vodě, cucám si palec a netuším nic o tom, že mě někdo fotí. Vzali mě z takovýho úhlu, že je vidět moje nádobíčko a kdybyste ho náhodou přehlídli, ukazuje k němu velká červená šipka s nápisem JE TO KLUK!

 

Výtisk nám samozřejmě přinesl děda ještě začerstva. Zatímco se všichni radovali, že už je zase rodina na titulní stránce, já sem vevnitř začal skákat, kopat a kdybych mohl křičet, tak křičím: „Ty náno pitomá, eště sem se ani nenarodil a už si ta nejblbější část národa prohlíží moje intimní partie! Já nechci bejt děvka bulváru, stačí, žes jí udělala ze sebe!“

 

Matka se chytila za břicho a bědovala: „Už to do mě zase kope. Už se nemůžu dočkat, až se vyvalí ven a bude pokoj. To tam nemůže jen tak sedět a dělat mi hezký bříško? To sebou musí furt mlít?“

 

„No tak holka, musíš něco vydržet, stojí to za to, podívej se, jak jsi díky tomu slavná. A těch nabídek co máš: reklama na sunar, focení těhotenskejch šatů, kolekce kočárků – když si ještě nebyla těhotná, tak tě nechtěli ani do komparsu. A dáváš čtyři rozhovory tejdně. To za to stojí, ne?“

 

Matka uznala, že ano, ale postěžovala si, že nemůže spát na břiše a že nechápe, proč nedělají císařskej řez na požádání.

 

„Ty si blbá, přece si nebudeš zbytečně kazit břicho jizvama? Oni ti něco píchnou, nějakej ten epidurál, potom to tak nebudeš cejtit.“

 

„Ale žádný další dítě už nechci“, uzavřela diskusi matka, „příště adoptuju černouška z Afriky.“

 

„To je nápad“, zaradovala se babička, „to je ještě větší trhák, než mít vlastní dítě.“

 

Zploditeli se dařilo chlácholit manželku dost dlouho. Ubezpečoval jí, že moje matka je šílená, že jí jde jen o slávu a že ho nařkla křivě. Přísahal, že se jí nikdy ani nedotknul. Mezitím mojí matku bombardoval SMSkama a telefonátama a prosil jí, aby šla na potrat. Když už tohle řešení bylo passé, na tři měsíce se odmlčel. Mezitím se snažil bejt vzornej manžel a dokonce svojí ženu doprovázel na všechny ty nudný golfově dobročinný akce s kyselým šampaňským a prťavým suši. Ale důvěra jeho manželky postupně vyprchávala a jednoho dne našel zploditel před domem svoje kufry.

 

Nenapadlo ho nic lepšího, než přijít k nám.

 

Prostě přišel a zůstal, moc řečí se kolem toho ani nenadělalo. Najednou s náma bydlel pod jednou střechou, válel se u bazénu, koukal s tchánem na televizi, spal s mojí matkou. A neustále telefonoval s exmanželkou a právníkem, kvůli čemuž se zavíral na záchodě, ale stejně to bylo jedno, protože jsme ho slyšeli.

 

S mojí matkou se začal objevovat i na veřejnosti. Znudění fotografové bulvárních magazínů byli nadšení, že můžou vyfotit „kontroverzní pár“.

 

S blížícím se porodem psali o matce čím dál víc, ž čehož měla radost i když ne všechny články o ní vypovídaly lichotivě. Je fascinující, jak vás ti samí novináři z toho samýho plátku dokážou jeden den vychválit a druhej den absolutně ponížit. Ale nikdo si nestěžuje. Je to součást hry. Jeden den napsali: „Víme to první: Laura bude rodit do vody!“ a den nato: „Co sakra dokázala tahle holka, že se o ní pořád tolik píše?“ Další titulek zněl: „Těhotná Laura nahoře bez – pánové, budete slintat“ a pak zase: „To je hnus! Laura přibrala dvacet kilo a vypadá jako buldozer!“

 

Tři týdny před porodem odešla babička něco zařizovat a vrátila se akorát k večeři a se spokojeným výrazem nám oznámila:

 

„Prodala jsem Blesku práva na porod! Za milión! Ty, Lauro, z toho dostaneš dvě stě padesát litrů.“

 

„No moment“, povídá můj zploditel, „to dítě je moje a Lauřino, takže si ty prachy zasloužíme hlavně my dva!“

 

„Já se s tim balvanem devět měsíců tahám a mám dostat jenom čtvrtinu?“

 

„Měla bys dostat aspoň polovinu, a druhou půlku bych měl dostat já.“

 

„A za co? Neudělals pro to dítě nic, kromě toho, žes ho udělal!“

 

„Rozbilas mi manželství a zničilas mi život! Schválněs mi nastrčila Lauru do postele, nenávidim tě, ty vodbarvená mumie!“

 

„Já sem manažerka projektu“, konstatovala babička, „takže ty prachy patřej hlavně mně. Byl to můj nápad a polibte mi všichni prdel.“

 

Potom se ty imbecilové hádali celej večer až do noci, nadávali si do kurev, děvkařů a kuplířek, pak jim došla energie, tak se opili a šli spát, přičemž zploditel se pokusil, jak jen mu to její obří břicho dovolilo, usmířit se s matkou.

 

Proč je sakra někdo zvědavej na mý fotky těsně po narození. Na fotky normálního mimina, stejnýho jako tisíce ostatních? Copak sem nějakej novej mesiáš? Proč pořád chcete čumět do soukromí cizích? To neumíte žít svůj vlastní život, lidi?

 

Už se to blíží. Za chvíli budu na světě, nahej a bezmocnej, vystavenej na milost a nemilost foťákům, kamerám a mobilům. Pak mě budou fotit, jak si dělám do plen, jak sedím na nočníku, zdokumentujou každej můj pohyb a předložej národu na stříbrným podnose – teda vlastně na toaletním papíře. Dlouho to ale trvat nebude.

 

Dřív nebo pozdějc se musí objevit někdo jinej, kdo na sebe strhne chvilkovou pozornost. Nějakej novej skandálek, kterej rozvíří hladinu tohohle rybníka. A o mě ztratěj zájem.

 

A kdyby ne, tak až vyrostu, všechny ty foťáky jim rozmlátim a paměťový karty jim nacpu do prdele!

 

5.10.2014
Neblahé tušení pana Ambrosia

(Bajka o tom, kterak se tři výtečníci,aneb bujaří nadčlověkové shledali a navždy spřátelili.)



Nevěděl, kam se má podívat, a dokonce ani to, co si počít. Zkrátka...nevěděl toho mnohem více,

což ho naplňovalo pocitem jisté sklíčenosti. V očích, jiskřících šílenstvím rozpoznati bylo možné jistý chorobný stav pana Ambrosia. Zatvrzele odmítal jakákoliv „dobrá“ opatření, jež poskytnouti by mu mohla, způsobem dostatečným jistou přiměřenou ochranu a tím útěchu před něčím, jenž sice vnějšími znaky vykazovalo jakousi „nemoc“ - ale prozatím nepoznanou.

Byl pevně přesvědčen, že je zcela zdráv a na vysvětlenou svůj současný stav přisuzoval spíše své duševní a duchovní krátko trvající odchylce, kterou způsobila hrůzostrašná příhoda, jenž se před nedávnem za velice záhadných okolností stala.

Azor měl neblahá tušení.

Jisté bezesporu bylo to, že Azor žádná neblahá tušení nikdy neměl a míti ani nemohl, protože neexistoval. Však právě proto a pro nic jiného...smýšleje v duchu tomto, nemohl se pan Ambrosius zbavit určitého neblahého tušení, aneb toho, že Azor tušení má.

Shromažďoval všechno, co by snad jen pouhým náznakem přivedlo ho na stopu Azora.

Bylo to beznadějné.

Kdykoliv byl pevně přesvědčen o tom, že Azor neexistuje, pokaždé nastal přesný opak. Azor nabýval na své existenci takovou měrou, že nebylo již pochyb o jeho opravdovosti.

Tato negace rozumu vyústila v již hrozivé a velice nebezpečné neblahé tušení, že Azor vlastní neblahá tušení. Nápadný rozdíl byl zřejmý, zatímco pan Ambrosius své tušení znal, nemohl přijít na kloub toho, čeho se týkají tušení Azorova.

Je snad existence Azora závislá na jeho původci? Je modelem? Je snad skutečností? Vždyť model je nápomocným abstrakčním prostředkem, aneb náznakem skutečnosti, nikoliv skutečností samotnou.

Je snad Azor ve své podobě (bez podoby) pouhým klíčem k jeho skutečnému bytí?

Je metodou?

Asi ne.


Pane Ambrosiusi, pane Ambrosiusi! Slyšíte mě? Vstávejte prosím. Je pravé poledne.“ dosti nešťastně pronesla Elisabet. Nemohla si vysvětlit tvrdý a dlouhotrvající spánek pana Ambrosia.

Věděla, že s ním není něco v pořádku. Její nesmělost a snad i „cosi jiného“ jí však ale bránila v tom, aby se pana Ambrosia zeptala přímo, ale vrozený pozorovací talent, instinkt a tušení této ženy, patřící ženám jako takovým… dopomohl jí k nezvratnému a neklamnému přesvědčení o nastupující nevysvětlitelné nemoci, spíše duševního rázu tohoto nešťastníka.

Byla již během své praxe, aneb praxe Alžběty, navyklá přihlížet, zvláštním výstřelkům pana Ambrosia, patrně vzniklým jeho přepracovaností a úzkostlivým staráním se (a to s nesmírnou až pedantskou péčí) o „věci“ krásně vedlejší.

Nikdy se však nestalo, a to pracovala ve funkci Alžběty již několik let, aby ho nemohla vzbudit.

Pan Ambrosius z tohoto důvodu utrpěl mnohé pohmožděniny, obzvláště na hlavě.

Uchopil gumové kladívko ležící na jeho přikrývce a bezmyšlenkovitě ho položil na noční stolek. Svým zraněním patrně nepřisuzoval žádný význam, protože si jich vůbec nevšiml a nečekaně hbitě vyskočil z postele.

Alžběta chtěla utéci, neboť si myslela, že ji pan Ambrosius chce…ale naštěstí si včas uvědomila, že je Elisabetou.

Pan Ambrosius přistoupil až k Elisabetě a jemným a sladce znějícím šepotem jí do zvukovodu cosi nařizoval. Byly to nádherné melodie, ze kterých se Elisabetino hezké, mladé a oblé tělo rozechvělo nepředstavitelným vzrušením.

Alžběta Elisabetu rychle probudila a obě se v jednom těle, a konečně i duši, zaposlouchaly do obsahu záhadných slov pana Ambrosia.

Ne, již nebylo pochyb - chtěl Azora!

Ačkoliv sám zcela nevěděl kým a čím Azor je a jaká neblahá tušení v sobě skrývá, stále trval na svém šíleném požadavku.

Alžběto - počkejte, prosím!

Slyšíte?

Znáte AZORA?

Již jste o něm slyšela?“

Alžbětě se okamžitě zjevil pes.

Je to pes?“

Áááách! - že mne to jen nenapadlo. Zlato, ještě že vás mám. Ani netušíte, jak svoji úlohou Ženy pomáháte nám, pravdy chtějícím, bádajícím duchům, aneb mužům k rozšiřování a rozsvěcování naší geniální mysli.“

Alžběta se úslužně uklonila, kdežto Elisabeta začala nevýslovně zuřit a chtěla pana Ambrosia neprodleně harpunovat.

Pan Ambrosius změnil názor. Najednou si byl vědom toho, že v obdobné situaci by snad každého troubu napadl právě zmiňovaný pes, a tak tuto eventualitu nemohl přijmout.

Počal podezírat sám sebe, že Alžbětu nenávidí, jelikož se unáhlil s pochvalou ženě, která mu vlastně ničím nepomohla, ba právě naopak.

Bál se však podívat této ženě do očí, protože správně vytušil, co by následovalo.

Uzavřel se do sebe a řekl: „Alžběto! Ne…nechci psa, rozumíš, nechci.“

Chci Azora!“

Najednou si ale uvědomoval, že bez pomoci této Ženy nic nesvede, a že se možná zmýlil, když o ní v duchu takovýmto způsobem smýšlel.

Elisabeta moc dobře věděla, co se děje v jeho hlavě, a cynicky se usmívala nad svým budoucím vítězstvím.

Pan Ambrosius se přestal ovládat a na znamení toho, jak vlastně tyto domácí „mazlíčky“ k smrti nenávidí, začal se chovat jako pes. Štěkal, vrčel, a kdykoliv se přiblížil na svých čtyřech nohou k Alžbětě, nemilosrdně ji pokousal. Jeho nemoc ho přiměla k opravdovému pocitu, že trpí psí padoucnicí a proto začal slintat, až se mu tvořila pěna u huby. V nechutných křečích svalil se na podlahu, a omdlel. Elisabeta ho rázně profackovala a probudila tím nešťastného pana Ambrosia ze simulantství, které na něm tolik nenáviděla.

Vstávejte. Povídám...vstávejte chlape bídná!“

Pan Ambrosius ji chtěl okamžitě tvrdě ztrestat, ale vzápětí s hrůzou zjistil, že mu nezbývá sil, a proto se hystericky rozplakal.

Alžběto, Alžběto, co mi to děláš, vždyť…….“

Elisabeta mu přestala hubovat, neboť věděla, že má vyhráno. Ano...tohle si vždycky přála...vidět poníženého Muže, nikoliv muže.

Alžběta se rychle probudila a soucitně a láskyplně líbala a laskala pana Ambrosia všude tam, kde muž cítí vzrušení. Ne...neodmítl tyto polibky i jiné laskání, snad proto, že se nacházel v tomto nevýhodném postavení, a také proto, že si jasně uvědomoval skutečnou krásu Alžběty. Snad právě proto před ní poklekl a objal její nohy. Se srdcervoucím patosem začal milé, leč překvapené Alžbětě, vyznávat lásku:

Kde obavy a nesnáze jste? Kam - povězte kam jste se uschovaly? Kde hledat pro vás mám já nechat? Ne, vy rozverné, škádleníchtivé a kverulantské Mocnůstky.

Ne, ne……

Třeste a bojte se hněvu mého, neboť jsem vám vyhlásil válku!

A kdyby v útrobách srdce Země, ve zkažené mysli a srdci Ničemy jste se nacházely - Slovy a především skutky Lásky vás ukamenuji.

A kdyby v útrobách stálice nejjasnější, toť ve Slunci samém, vaše ničemnost vařila se škodolibou radostí a zvrhlostí - zavrhnu slunce a Měsíc stane se mi králem.

A přec děkuji vám všem, že otrokem zajatým v pochybnostech slova i světa, protloukám se veškerým svým vnímáním tím, co životem se zove.

Snad v tobě, Ženo, poklad mudrců dávnověků i smysl putování ve své prostotě konání objevil jsem bez vlastního přičinění, neb příroda sama v tobě moudřejší a praktičtější životu jest, nežli běda a chmury zrajícího principu mužství.

Snad v tobě, Ženo, uskutečňuji proces z kukly deroucího se člověka na svět zcela dvojaký v účasti nesobeckého se rozdělení pro svět.

Přec člověčenství střetává se ve skutečném „dotyku“ úst se líbajících. Toť ony - ty sladké rtíky pravými sosáčky srdce jsou.

Ach, Ambrosiusi,“ ozvala se Alžběta „co mi to děláš? Vždyť já ani sama dobře nevím, co vlastně od lásky mohu očekávat.“

Ambrosius povstal a šermoval třesoucím se ukazovákem Alžbětě před červenající se tváří. Vypadala komicky, jako ty vetché a nahrubo otesané kejklířské loutky, kterých se v dětském věku tolik bál. Matka ho jimi strašila, kdykoliv ho potřebovala zkrotit.

Dala bych si pudink s višněma!“ přerušila tok jeho vzpomínek, a než se nadál, prosvištělo těsně kolem jeho ucha ohromné kladivo, a neomylně tak ukončilo životy několika much.

Tři najednou! Tak to se mi ještě nestalo. Jaká jsem?“

Nadmutá jako žabák, pyšně čekala na pochvalu. Chtě nechtě, musel polknout a značně kysele, s vynaložením mnohých sil, přitakal jejímu výkonu. Když zjistila, jaký na něho udělala dojem, tak přešla ke skříni stojící za jejími zády, vytáhla z ní ochrannou přilbu a narazila si ji na hlavu. Naparovala se před ním v kolébavém rytmu.

Líbím? No tak, Ambrosiusi, líbím se ti? Jen se nedělej. Vidím ti až do žaludku. Nevěříš? Slyšíš mě? Věříš alespoň v něco?“

Ambrosius se zasnil a vyhrkl ze sebe: “Stvořili jsme si boha, který nás donutil v něho nevěřit, neboť jen tak možné jest udržet v sobě víru v neustálé pozornosti v Něho věřit. Často se „usmívám“ s ústy plnými zvratků. Kloužou mi zpět do jícnu a naopak. Držím je v sobě co nejdéle, až to nakonec nevydržím a zvracím na všechno, co je mi podezřelé. To je má skutečná mluva k těm, co líbezným, medovým hláskem takzvaně„žijí“. Jen k málokteré bytosti pronáším skutečná s-LOV-a. Jen na málokoho se skutečně usmívám.“

Civěla na něho, jako nic nechápající tele, stále se v jakési setrvačnosti naparujíc, a v momentě, kdy se její ústa našpulila, připravena tak k překotnému výkonu své řeči - s brutální vervou nesnesitelné zášti z ní vystoupila Elisabeta, až začalo hotové rodeo.

Lamentovala, hrozila pěstmi a urážela Ambrosia těmi nejhrubšími výrazy, na jaké si jenom ve své zlosti mohla vzpomenout. Jelikož však sled myšlenek v mnohém převyšoval její schopnost je včas reprodukovat, nebylo jí vůbec rozumět.

Hučela, bučela, kňučela a mektala jako dobytče, stále přitom tančíc polku, dupák, rap i kozáčka.

Nezmohl se ve svém šoku na nic příhodnějšího, než jí ze srdce tleskat a udávat dupotem pravé nohy doprovodný rytmus.

Ty šelmo, ty dračice. Netušil jsem, jak jsi vášnivá. Jsi krásná ve svém vzrušení - ano, teď to jasně vidím. Ano, ano“ tleskaje přitom stále do rytmu. „Ne, ne, ještě si nelehej, má lásko, vždyť se celá chvěješ. No né...to je třas, jaký jsem nespatřil ani u svého dědy, a to byl nějaký alkoholik. Klepeš se, jako bych hladil čokla po slabinách. Nepospíchej.“ A aby utišil její žár, začal opět recitovat své vyznání:

A co když se ráno probudím a stanu se portugalským

kopáčem zkamenělé, mořské soli?

Možná mi navždy motyka

k rukám přiroste.

Jak tě budu hladit?

A co když se ráno probudím

A stanu se docela malým, ba přímo malilinkaťoučkým

skromným bohem….spíše bůžkem?

Bůžkem všech ondater,

platýzů

a salamandrů.


A vůbec….budeš mě ještě chtít?


Ach Lásko, má Alžbětko, opět se mi vrátila má deprese a melancholie. Smutek mne přepadl zcela nečekaně. Jsem natolik unavený životem, že moc nezbývá, abych vše, co jsem vytvořil, nezničil. Právo a důvody k tomu samozřejmě mám. Má to však dvojí tvář. Za prvé mě, jako „umělce“, velmi znepokojuje a neuspokojuje to, co jsem vytvořil. Jediné, jak tyto „zvratky“ řešit a vypořádat se s touto situací, je smrt básníkova. Zkrátka zničit vše, co je nedokonalé. Má to svůj hluboký filosofický důvod.

Za druhé však nemohu zničit to, co vskutku jest cestou...Cestou Svobody v konání. Cestou vedoucí k poznání. Cestou lásky a utrpení.

Kdo uchopí mne za ruku a řekne:

Buď Cestou mou jedinou.

Jen pro tu cestu v kosmos vedoucí,

jen pro ten vesmír Cestu tvořící

(s) tebou býti chci.

Jen pro tu lásku v Cestě obsažnou,

pro tu krásu z čistého nebe zářící.

Pro tebe, můj Milený

...pro tebe...

tvou Paní ráda budu?“


Ambrosiusi, můj pane, budu šťastna po tvém boku. Budu ráda tvojí paní a porodím ti na tři syny.“

On ji však už plně nevnímal, neboť byl opět zaměstnán svými vlastními představami. A jelikož byla Alžbětina slova jeho smyslům prozatím nedostupná, změnila se její přítulná nálada v náladu, která byla předzvěstí budoucího výbuchu hysterie.

Chytila ho za ramena, začala jím lomcovat, řka:

„Slyšíš mě, Ambrosiusi? Slyšíš vlastně co ti říkám? Já se ti celá odevzdávám a ty mě vůbec nevnímáš. Sobče. Krůto. No kam se to koukáš? Podívej se na mě. Slyšíš? Tak by mě zajímalo, na kterou fuchtli vlastně myslíš. No tak řekni mi - na co myslíš?“

Protože jí vlastně nevnímal, nemohl tudíž na její otázky odpovědět. Skutečně na „něco“ myslel. Ano - myslel na ni, protože mu její krása učarovala, a proto ji občas ve svých představách miloval takovým způsobem, co pro jiné bylo by zvrhlé. Nevěděl však, co zvrhlost je, a tak jeho představy byly vlastně čisté. Nečekaně se na ni vrhl a serval z ní veškeré oblečení. Milovali se dlouho a takto spolu probděli až do rána příštího dne.

Alžběta nemohla vůbec pochopit, proč se pan Ambrosius trápí kvůli tak malicherné „věci“ - jakou je pouhá představa smyšleného Azora. Když se jí pan Ambrosius zeptal, jaká neblahá tušení Azor může míti, nevěděl, že se touto otázkou Ženě vystavuje osudové ráně.

Elisabeta správně vytušila příležitost, načež ji náležitě využila, neboť pohotově a bez obvyklého sarkasmu řekla, že jedno z neblahých tušení Azorových může býti i to, že se pan Ambrosius nedožije konce týdne.

Do týdne...v ohromných tělesných, ale především duševním mukách...pan Ambrosius skutečně skonal.

Skonal...?

Alžběta nechala vzkázat pro doktora přes duše, neboť cítila, že tato předzvěst Elisabety může skutečně pana Ambrosia zahubit.

Jmenoval se Wthen Ubohi.

Byl občanem Mariánských Lázní. Nevěděl, že zároveň existuje také v podobě „přízraku“. Nevěděl, že je někdy viděn pouze lidmi přecitlivělými.

Stalo se to vlastně náhodou.

Aneb to, co stává se často. Kdyby ovšem nenastal jistý, nevysvětlitelný rozdíl...rozdíl v ….

Kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy dotyčný narazí hlavou do sloupu veřejného osvětlení, však obsahovala i „cosi navíc.

Posadil se na zadek, mačkal si bouli a kolemjdoucí lidstvo se mu nevýslovně řehtalo. Měl na něj ohromný vztek, ale natolik bylo svými projevy směšné, že se neudržel a smál se po celých dvanáct let. Po této trapné příhodě opětovně vstal a pokračoval v cestě. Podíval se před sebe a uviděl povislý a neskutečně hnusný zadek, jenž v něm probudil dávení.

Všem musí být jasné, že se okamžitě pozvracel.

Pan Wthen kráčel po chodníku, míjen nekonečnou spoustou lidí, a ve spoustě těchto lidí, uzřel zrakem svým nedobrým pohybující se krásu. Vlastně z té krásy bylo možné viděti pouze nádherně klenutý zadeček.

Obvyklá situace, kdy muž reaguje očima, a představy mu promítají intimní soukromý film.

Jelikož pan Wthen nikdy nepatřil mezi ty jedince, vyznačující se přílišnou „slušností“ - pospíchal za tou kráskou, aby jí mohl plácnout přes hýždě. Miloval tyto své vrtochy, neboť si myslel, že svým negativismem získává jeho osoba na jisté originalitě a tím zajímavosti. Skutečně o sobě smýšlel, že je alespoň „trošku zkažený“ a tím i neslušný. Nevěděl, že ve skutečnosti je možná slušnější, než mnozí kolemjdoucí.

Vystřelil jako šíp, ale jeho reakce v této zmatené situaci byla tak pomalá, že měl pocit... jakoby proběhl skrze sloup veřejného osvětlení. Šťastně si oddychl, neboť zjistil, že podlehl očnímu klamu.

Smích a řev byl tak ohromný a do uší bijící, že zpočátku vůbec nezaregistroval oč běží. Otočil se za sebe a uviděl příčinu a tím objekt tohoto výsměchu.

Nějaký „chlápek“ odpudivého zevnějšku seděl na chodníku a pravou rukou si držel čelo. Jindy by se tak obyčejné situaci vůbec nesmál, ale najednou...nevěda proč... začal se až hystericky chechtat. Po třech letech však přestal, neboť zjistil, že se tím vůbec neliší od ostatních. Na celých devět let se jeho vědomí zúžilo do jediného paprsku vystřelujícího k dotyčné sedící osobě, ve které rozpoznal sám sebe.

Naskočila mu husí kůže a vědomě se pokálel.

Velice zmatený a pln pochmurných, hrůzostrašných myšlenek, utíkal pryč.


Je to jiné nežli se vidět v zrcadle.

Nevěřím, že tomu nerozumíte.


Byl to výsměch jeho výjimečnosti? Jeho originalitě?

Měl svoji kopii, nebo byl sám onou kopií - Stínem?

Spěchaje tryskem do Neznáma, procházel skrze všechny sloupy veřejného osvětlení i skrze některé lidi, a ti přecitlivělí zůstávali stát s otevřenými ústy.

Ano - vzpomněl si na prsty u nohou. Vzpomínal, jak mu je maminka lakovala odstínem barvy okysličené krve. Protože se mu však více líbila barva té neokysličené, používal této. A proto s maminkou nemluvil několik vteřin ročně. Hrozně tím trpěla jeho křehká a vpravdě nesmělá duše.

Ano - vzpomněl si i na to, kdy mu začaly rašit chloupky na ohanbí. Vnímal ty drzé a chtivé pohledy...posunky mladých dívek.

Nenáviděl, když mu někdo „něco“ velmi důležitého šeptal do ucha. Lechtalo ho to takovou měrou, že dostával z toho žaludeční neurózu a nadzvedávalo se mu pravé varle.

Při hodině hudební výchovy se jeho duch obvykle dostával na okraj propasti vedoucí k zániku, pokud učitelka nakázala, aby se zpívalo sborově, do takzvaného rohlíku. Byl v té době velmi malého vzrůstu,

a proto musel stát v předních řadách, což byla pro něho katastrofa.

Nejednou se přihodilo, že se chytil za břicho a zvracel, což bylo důsledkem proudícího vzduchu, jenž byl příliš blízko jeho uším. Mohli za to ti spolužáci stojící v těsné blízkosti za ním.

Nikdo však neznal skutečnou příčinu toho, proč se tak děje.

Nemohl to na sebe prozradit. Bál se, že by těch zvracejících přibyla celá řada.

Jak pospíchal, ba přímo letěl z místa činu, kde uviděl sebe sama, ani si neuvědomoval, kam má namířeno, a natož to, jaký důvod k tomu má.

A věřte, lidičky, důvod měl!

Pan Wthen pro samý spěch dočista zapomněl na svoji bouli i na žaludeční nevolnost, protože nechtěl zmeškat domluvenou schůzku.

Cesta byla dlouhá, neboť z Mariánských Lázní do města Stříbra je to přeci jenom pořádný kus cesty.

Adresu pana Ambrosia znali všichni dotázaní občané města Stříbra kromě jediného, který byl od narození hluchoněmý. Pana Wthena to velice zarmoutilo, neboť předpokládal, že je pan Ambrosius známější.

No nic - nikdo nejsme dokonalý.“


Antidepresivní dědeček (próza, AN') • Domov snů (próza, Veronika)
    

29.9.2014
Domov snů

kresby nove 087 (2).jpg

 

Domov snů

 

Část I. – Stěhování

Andrea seděla po boku svého přítele Jakuba v autě nacpaném taškami s oblečením. Zbytek jejich majetku vezlo stěhovací auto za nimi. A to už se jí podařilo některé krámy odvézt během předchozího týdne. Neuvěřitelné, co člověk za život nashromáždí, pomyslela si.

 

Za odbočkou na Vrtichvosty sjela auta z dálnice do polí, na nedávno zbudovanou cestu a za kopcem za chvíli vykoukl jejich nový domov – dvě dvanáctipatrové věže elipsovitého půdorysu natřené kombinací meruňkové a bordó barvy.

 

Andrea bydlela na privátu se dvěma kamarádkami, sbírala letáky s novými developerskými projekty a snila o tom, že si v nějaké takové zbrusu nové čtvrti pořídí vlastní byt. Nejvíc se zamilovala do 3D Rezidence Bellevue ve Vrtichvostech. Celé večery proseděla na internetu a kochala se nádhernými fotografiemi a vizualizacemi s rozesmátou rodinkou, kdy otec a matka tančili v prostorném obýváku tango, zatímco děti si na pohovce hráli se zlatým retrívrem. Svého přítele neustále nudila fantaziemi o dokonalém bytě a nutila ho procházet si katalogy, ačkoliv jí tvrdil, že si nic takového dovolit nemůžou.

 

Potom zničehonic zemřel Andrein dědeček z Kladna, samotářský kmet proslulý lakotou, kterého rodina navštěvovala jen o Vánocích. Andrea se vzápětí dozvěděla, že po něm zdědila dva a půl milionu korun. Neváhala ani chvíli, ani se neporadila s Jakubem nebo s rodinou a koupila si vysněný byt ve Vrtichvostech. Na poslední chvíli, protože devadesát procent bytů už bylo prodaných.

 

Vykládání věcí bylo neuvěřitelně náročné. Zatímco Jakub podle Andreiných instrukcí tahal do jednotlivých pokojů bedny s oblečením, zařízením a složeným nábytkem, ona peskovala humpolácké stěhováky, kteří nebrali žádné ohledy na krabice s nižborským křišťálem a karlovarským porcelánem, ačkoliv Andrea je všechny pečlivě nadepsala nápisem „křehké“. Večer padli s Jakubem jak podťatí na matrace s tím, že postel a další důležité kusy nábytku dají dohromady zítra.

 

Druhý den ráno, zatímco Jakub skládal dohromady postel z Ikey a nadával u toho jako dlaždič, seběhla Andrea dolů ke vchodu, aby na zvonky upevnila jejich jmenovky. Překvapilo jí, že žádný ze zvonků dosud nenese jméno majitele. Vždyť makléř říkal, že všechny byty jsou prodané. Kde tedy jsou ti lidé, kteří si je koupili? Nejspíš zatím stěhování odložili.

 

U večeře se svěřila Jakubovi s tím, že jsou v celém domě nejspíš sami. Jakub se zasmál.

„Nevadí, aspoň můžeme při milování křičet a nikdo nás neuslyší!“

Po několikaletém bydlení v paneláku, který měl stěny snad z papíru a člověk měl přehled o tom, co zrovna dělají sousedé, stejně jako oni měli přehled o něm, Jakub oceňoval fakt, že zatím nemají sousedy, jejichž hádky, smích, močení a prdění by musel poslouchat.

 

 

Část II. - Zabydlování se

 

Prodloužený víkend, během kterého se přestěhovali do nového bytu a zařídili v něm to nejnutnější, skončil. Oba se poprvé chystali Jakubovým autem do práce v Praze.

„Najedeme na dálnici, sjedeme na exitu do Letňan, tam tě hodím na metro a pojedu do práce. Pohodička, za půl hodiny bychom tam měli být.“

Jenže realita byla trochu odlišná. Když objeli kopec před Vrtichvosty, rozevřel se před nimi výhled na nekonečně dlouhou řadu aut, nehybných jako korálky na šňůře.

„Co to do prdele je?“

Jakubovo auto se do řetězce vozů zařadilo až na třetí pokus. Poté, co ho odmítl pustit řidič luxusního bílého Range Roveru a řidička černé limuzíny BMW, kteří se nemínili vzdát ani jednoho místa ve prospěch někoho jiného, se nad ním slitoval děda ve škodovce.

Do práce dorazil každý o hodinu a půl později.

„Na dálnici musela být nějaká bouračka, nebo co…“, omlouvala se Andrea šéfové.

„A kde že to vlastně bydlíš? Ve Vrtichvostech? Vždyť tam je to každej den. Co postavili to satelitní městečko v Krutopyscích, to tam po ránu stojí i dvě hodiny.“

 

Po celou cestu domů Jakub nepromluvil. V duchu si představoval, jak bude každý den muset absolvovat martyrium hodinového dřepění na místě, popojíždění o centimetry a boje o místo ve frontě. A to si auto koupil proto, aby se všude rychle dostal.

 

Po večerech nebylo doma co dělat. Prvních několik večerů je vytížilo zařizování bytu a na balkóně si Andrea vyrobila malou zahrádku. Ale oba byli zvyklí chodit za kulturou a do hospod. Jednou si udělali procházku do tři kilometry vzdálených Vrtichvost. Museli jít po silnici, protože žádná slušná cesta tam nevedla a na rozblácenou polňačku se jim nechtělo. Silnice byla úzká a když projíždělo auto, museli uskakovat do příkopu. Vrtichvosty vypadaly jako z nějakého válečného filmu. Třetina domů rozpadlá, zbylé domy se špinavými fasádami a dvorky zaplněné automobily v různém stadiu rozkladu a nikdy nepoužitým stavebním materiálem. Mezi plevelem a shnilým ovocem hrabaly slepice.

 

Z cedule na plotě zjistili, že ve Vrtichvostech se nachází hospoda U Krále Jiříka. Jakub se zaradoval, že výlet, který je nenadchnul, alespoň zakončí nad dobře naloženým hermelínem a pěnivým mokem, Andrea si dá espresso a salátek Caprese. Hospoda stála uprostřed návsi, v přízemí barokního selského dvora. Přes špinavá okna nebylo vidět dovnitř. Když Jakub otevřel dveře, vyvalil se ven cigaretový kouř a puch spáleného oleje. U stolu na sebe pokřikovali ožralí strejcové, za barem si zmalovaná peroxidová padesátnice znuděně psala na mobilu. Největší ruch byl u zdi, kde stály v řadě blikající hrací automaty, navzájem se přehlušující v bzučivé kakofonii. U každého z nich seděl hráč obklopený bandou kibiců, nahlas ho ujišťujících, že teď už to určitě přijde. Andrea popadla Jakuba nekompromisně za rukáv a vytáhla ho ven tak rychle, že si jich barmanka ani nevšimla.

 

Nezbylo jim, než za kulturou a kulinárními zážitky jezdit do Prahy. Jelikož nazpátek museli autem, Jakub byl pokaždé rozmrzelý, že si nemůže dát ani malé pivo.

 

Část III. – Bydlení

 

V sobotu ráno Andrea zaslechla zvuky z chodby – hlasitý rozhovor muže a ženy, zvuk klíčů v zámku a otevírání dveří. Vyskočila z postele, jak byla a hnala se ke dveřím přivítat své první sousedy. U protějších dveří stáli muž a žena, šedesátníci při těle, on v děrovaném nátělníku a šortkách a sandálech s bílými ponožkami, ona v červených letních šatech na ramínka, s masivní kabelou a taktéž nezbytnou ponožkosandálovou kombinací. Andrea se představila a zvala oba na kávu a štrúdl.

„Jejda, to ste moc hodná, ale my s dědoušem jsme tu jen na otočku, jedem na chatu na Slapy.“

„A kdy se stěhujete?“

„Ále, my se sem nestěhujem, dyť máme chatu na Slapech a eště byt na Novodvorský.“

„Tak ten byt není váš?“ Asi patří jejich dětem, tím líp, alespoň si věkově sedneme.

„Ale jo, je náš. Ale bydlet se tu nechystáme. To víte, dneska nemůžete nikomu věřit, a bankám už vůbec ne, tak dědoušovi tuhle večer povídám…“

Děda něco nesrozumitelně zamumlal.

„Ale di do háje, Emile, to já sem to tenkrát říkala, ty už si taky nic nepamatuješ ty palice děravá! To byl můj nápad!“

„Co byl váš nápad?“

„No přece koupit si byt a uložit si peníze do něj. Auto vám ukradnou, peníze vám ukradnou, televizu vám ukradnou, ale byt vám nikdo neukradne! Do nemovitosti je nejlepší investice. To dneska každej ví. Naši mladý si takhle taky koupili byt v Rezidenci Mastihlavy. Zatím ho maj jen tak a časem ho budou třeba pronajímat. Ale já sem se s váma zapovídala a zapomněla sem, že už musíme jet. Emile, skoč do auta pro tu druhou bednu s porculánem po tetě Kláře!“

Děda pomalu supěl k výtahu a babka pokračovala: „Aspoň nám ten bordel nebude překážet doma, i k tomu je ten byt dobrej.“

„A budete tu aspoň občas?“

„No, výjimečně. Na skok, jako dneska, přivézt nějaký starý krámy, co nám strašej doma. My máme chatu na Slapech a byt na Novodvorský, tak co bysme tu dělali?“

 

Po rozloučení s babkou a dědou se Andrea zklamaně vrátila do bytu. Jakub přespával v Praze u kamarádů, protože chtěl zajít na pivo, autem se tím pádem vrátit nemohl a poslední autobus do Vrtichvost jede v šest večer. Najednou, po několika letech, které prožila bez televize, si Andrea pomyslela, že by se jí tahle kouzelná skříňka hodila. Alespoň by nebyla tak sama.

 

Nejhorší je, že auto má jen Jakub. Andrea sice měla řidičský průkaz, ale od svých dvaceti za volant neusedla. Řídit se bála čím dál víc, obzvlášť v pražském provozu, který stále houstl a komplikoval se.

 

Andree nemohlo uniknout, jak se Jakub snaží z jejich domova utéct při každé možné příležitosti a s jak otráveným výrazem se do něj vždycky vrací. Občas trávil u známých celé víkendy, prostě Andree napsal, že se párty protáhla a že ho ještě ten a ten pozval tam a tam a že ho nemá čekat dřív než v neděli. Andrea zuřila, ale nic s tím nenadělala.

 

Po návratu mu vyčetla, že tenhle byt koupila proto, aby v něm oba žili a trávili čas, ne aby odsud utíkali a přespávali po kamarádech.

„Tak fajn“, opáčil Jakub, „a co bys tu chtěla dělat? Můžeme si jít do Vrtichvost do hospody zahrát na automatech a dát si k tomu zvětralý pivo a turka s lógrem. Nebo si vylezeme támhle na pole a budeme se kochat romantickým výhledem na dálnici. Napadá tě ještě nějaký lepší program, co by se tu dalo dělat?“

Andrea se rozplakala s tím diskuse skončila.

 

Část IV. – Nový nájemník

 

Mezi ní a Jakubem to neklapalo už delší dobu. Často jí po práci hodil domů, nasedl zpátky do auta a vydal se zpět do Prahy. Vracel se pozdě v noci, smrděl po cigaretách, pivě a cizím parfému. Když jí oznámil, že poznal někoho jiného, ani jí to nepřekvapilo, tak nějak to čekala. Netrvalo mu dlouho, sbalit si těch pár věcí, co si do bytu přinesl. Nasedl do auta, rozloučil se s Andreou a byl ten tam, a s ním i jejich dvouletý vztah.

 

Andreu ten večer vyzvedla autem Denisa, bývalá spolubydlící z privátu. Vzala ji do jejich starého bytu, kde se Andrea holkám vyplakala na rameni a pak vyrazily na dámskou jízdu, jako za starých časů. Bylo to skvělé, ale když ji druhý den večer Denisa odvezla zpátky do Vrtichvost, dolehla na Andreu její samota ještě tíživěji.

 

Jejím nejoddanějším společníkem se stal mobilní telefon. Už předtím maximálně využívala svůj neomezený tarif a volala příbuzným a kamarádkám a alespoň na chvíli měla pocit, že vedle ní někdo sedí a povídá si s ní. Teď mobilní telefon měla u ucha neustále. Adresáti jejích telefonátů jí však zvedali telefon stále méně, protože je vždycky zaměstnala na jednu až dvě hodiny a pusu přitom nezavřela.

 

S koncem pracovní doby měla Andrea vždycky pocit, jako by jí rostla křídla, jen chvilku a bude moct uletět za svobodou. Teď se jí ale z práce nechtělo a zůstávala mnohem déle, než měla. Věděla, že ji čeká jen prázdný byt v prázdném domě, daleko od přátel a civilizace. Až za ní jednou přišli naštvaní kolegové a se slovy: „Magda si všimne že děláš přesčasy, zvykne si na to a pak to bude chtít i po nás.“ jí vyštípali z kanceláře.

 

Jelikož Jakub i se svým autem zmizeli nadobro z jejího života, musela Andrea svůj život přizpůsobit jízdnímu řádu linky 399 na trase Černý most – Kuchostřevy, myslivna. Autobus jel hodinu a deset minut, stavěl v zapadákovech, jejichž jména si Andrea ani nepamatovala a vysadil ji ve Vrtichvostech na návsi, odkud musela Andrea ještě půl hodiny jít pěšky po silnici a doufat, že auta se jí vyhnou. Zavolala na Dopravní podnik, zda by nešlo upravit linku tak, aby jela kolem 3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty a stavěla tam, ale paní jí rázně odmítla s tím, že kvůli jednomu člověku nebudou měnit trasu celé linky.

 

Před domem Andrea občas zahlédla auta a z chodby zaslechla hlasy, ale lidé, jimž auta a hlasy patřily, odjeli tak rychle, jako přijeli. Zkontrolovali svůj majetek, navzájem se pochválili, jak rozumně uložili své peníze a rozjeli se do svých domovů a na své chaty. Až jednou, když se vracela po silnici domů, utahaná z osmi hodin práce a čtyř hodin cestování, spatřila před svým vchodem stěhovací vůz.

 

Rozběhla se k němu jak zhypnotizovaná. Spatřila oplácaného třicátníka se zapadlýma prasečíma očkama v bílém tričku s límečkem, který udílel instrukce stěhovákům. Když spatřil Andreu, usmál se.

 

„Á, vy budete moje sousedka, Andrea Pivoňková. Paní, nebo slečna?“

„Slečna.“

„Těší mě, slečno Pivoňková, Marcel Nesnídal, jméno mé. Ale už jsem snídal, hahaha. Jak se vede? Pan Jakub Mařák je ještě v práci?“

Andrea si vzpomněla, že ještě Jakubovo jméno neodstranila ze zvonku.

„Pan Mařák už tu nebydlí.“

Muž se šibalsky pousmál.

 

Část V. – Sousedské vztahy

 

Marcel Andree nabídl, že ji druhý den do práce sveze svým autem. Andrea byla radostí bez sebe a pozvala ho na večer k sobě do bytu na večeři. Při přípravě steaků si prozpěvovala. Grilovací pánev jí koupil Jakub a tenkrát si představovala, jak si budou opékat flákoty masa a jíst je na balkóně a kosti házet zlatému retrívrovi, kterého si koupí.

 

Když Marcel zazvonil, jídlo bylo připravené. Přinesl jí ohromnou kytici a na přivítanou jí objal a mlaskavě políbil na obě tváře, což Andreu uvedlo do rozpaků. Při jídle se snažila navázat konverzaci, ale Marcel nemluvil, jen na ní civěl. Pořád na ní zíral, jako kdyby se snažil do ní očima propálit díru. Když dojedli, Andree se ulevilo a pomalu expedovala Marcela pryč s tím, že teď se bude dívat na „Zoufalé manželky“.

„Jejda, tak to já se budu dívat s tebou! Ty dementní svině stěhováci mi rozbili televizi, teď se nemám na čem dívat.“ A beze všeho se rozvalil do gauče. Andree bylo hloupé mu nějak razantněji dát najevo, že chce být sama, když je to její jediný soused a nabídl se, že jí bude vozit do práce. Tak si sedla vedle něj a zapnula televizi. Ale měla pocit, že Marcel se na televizi vůbec nedívá, cítila na sobě jeho pohled a jeho horký dech. V jednu chvíli ucítila, jak se jí něco sune nahoru po páteři. Polekaně vyskočila z gauče s tím, že si jde udělat pití. Potom už si na gauč nesedla a seriál dokoukala ze židle, ačkoliv Marcel vyzývavě poplácával dlaní po místě, na kterém seděla a vrhal na ní smutné psí pohledy. Potom se uraženě otočil k televizi, něco si mumlal pod fousy a nervózně poposedával.

 

Ráno Andrea přemýšlela, jestli má s Marcelem jet. Možná by mohla na autobus, ten svůj už nestihne, ale za půl hodiny jede další, sice přijde pozdě, ale pro jednou se snad svět nezboří… Jenže Marcelovo auto už stálo přímo před vchodem se staženými okýnky a naplno ohulené reproduktory vyřvávaly na celé parkoviště milostné songy Káji Gotta. Marcel se za okýnkem pitvořil a otvíral pusu jako na playback. Když Andrea sedla dovnitř, ztlumil zvuk.

„Tak co, jak se ti líbil můj zpěv?“

„Perfektní, ale měli bychom už jet.“

„Jasně, už jedééééém!“, zařval Marcel a šlápl na plyn tak prudce, že auto vyletělo za skřípání pneumatik jako zběsilé a Andreu zarazila tlaková vlna do sedadla. U nájezdu na dálnici musel Marcel tempo zmírnit, a v koloně aut už se sunul jako šnek. Co si ale musel odepřít na rychlosti auta, si vynahradil vulgaritou nadávek. Za nájezdem z Kuřislupek už kolona stála tak dlouho, že řidiči vypínali své motory. Marcel namísto toho zarazil řadící páku na neutrál, vytáhl ruční brzdu a naprázdno týral motor vysokými otáčkami, při kterém auto řvalo jako zvíře. Ostatní řidiči troubili, Marcel troubil také, nadával a mával vztyčeným prostředníkem.

„No tak Marceli, uklidni se.

Marcel vypnul motor, otočil se na Andreu a usmál se.

„Máš pravdu, proč se rozčilovat a kazit si tak den. Máme teď spoustu času a nemáme co dělat, napadá tě, čím bychom si mohli ukrátit volnou chvíli?“

„Můžeme třeba hrát slovní fotbal.“

„Hmm, a co třeba tohle?“ zavrněl Marcel, rozepnul si pás a svalil se na Andreu. Jeho tlusté mokré rty hledaly ty její –které se mu však úspěšně vyhýbaly a tak jí Marcel neobratně ožužlal nos a oslintal bradu. Nakonec se Andree podařilo vyprostit z laviny sádla jednu ruku a tou mu hlavu nekompromisně odstrčila.

„Marceli přestaň, já nechci!“

„Ale chceš, zatím si to nepřipouštíš, ale chceš to!“ Marcelovy dlaně popadly Andreu za zápěstí a monstrózní hlava se zase blížila. Vtom se ozval sbor klaksonů a Marcel se otočil před sebe – jeho jízdní pruh se uvolnil.

„Do háje“, zaklel, když startoval motor.

 

Část VI. – Sousedské vztahy-pokračování

 

„Magdo, nemohla bych dneska jít o něco dřív? Potřebuju ještě nakoupit a nestihla bych autobus.“

Šéfová souhlasila a Andree se ulevilo. Vypadne z práce ještě rychleji, než dorazí Marcelovo auto. Sice mu jasně řekla, že nazpátek s ním jet nechce, ale on se tvářil, jako že to absolutně nebere na vědomí a že pro ni stejně přijede. Tak ať. Ona už tu nebude a vrátný mu řekne, že přijel pozdě a propásl jí. Jenže hodinu před svým plánovaným odchodem zahlédla kolegy, jak se tlačí u okna, koukají na parkoviště a něco řeší. Když přišla blíž, slyšela:

„Co je to tam za šaška?“

„Hele, starej Bláha mu řek, že má vypadnout, že to je soukromý parkoviště a ten týpek ho normálně seřval. Snad budeme muset zavolat policii, nebo co?“

Andrea se podívala kolegům přes rameno a zbledla. Na parkovišti stálo Marcelovou auto, Marcel měl nohy vystrčené ven z okénka a reproduktory na plné pecky hrály diskotékové odrhovačky.

 

Než k němu došla, ztlumil hudbu.

„Andrejko, zlatíčko, ty dneska končíš dřív?“

„Marceli, co tu sakra děláš? Zaprvé končím až za hodinu a půl a za druhý jsem ti jasně řekla, že s tebou zpátky nejedu.“

„Ale no tak, přece se nezlobíš kvůli tomu ránu? Neboj, já už budu hóóódnej!, zavrněl Marcel.

„To mě nezajímá, já s tebou prostě domů nejedu, tak prosím odjeď, tohle je parkoviště pro zaměstnance a nemáš tu co dělat.“

„Hele zlato, běž pracovat, ať nemáš problémy, já tu na tebe počkám, až se uklidníš a pojedem spolu hezky domů.“, ukončil Marcel rázně konverzaci, pustil hudbu na maximum a vystrčil nohy z okna.

 

Andreu nakonec domů odvezla šéfová. Když nastupovala do jejího auta, Marcel zpozorněl, ztišil hudbu, srovnal se na sedadle a začal troubit. Magda ho ignorovala a rozjela se. Celou cestu jel za nimi, občas na sebe upozorňoval troubením. Magda konstatovala, že je to magor a že by pro Andreu bylo lepší, kdyby se na pár dní nastěhovala k rodičům nebo kamarádkám.

„Sejde z očí, sejde z mysli. Když se na chvíli vypaříš, tak ho to přejde.“

„Jenomže my jsme v baráku sami.“

„Neblbni, fakt? Hele, je září, před zimou se určitě nastěhují noví nájemníci. A třeba si mezi nimi vybere nějakou novou oběť. Hele, nebo ho vezmi do herny v tom zapadákově. Třeba by se mohl zaměřit na tu blondýnu za barem!“ Obě se rozesmály. Najednou se Marcelovo auto vyřítilo zleva. Marcel jel po jejich boku, fanaticky zíral na Andreu a ruku z klaksonu nespouštěl. Naštěstí u výjezdu na Vrtichvosty stála policejní kontrola, která ho zastavila a Andrea dorazila domů aniž by ho musela před domem potkat.

 

Doma zavolala matce a poprosila jí, jestli by u ní mohla dvě noci přespat. Potom s ní společně pojede na chatu, po víkendu stráví dvě noci u Denisy, a zbytek týdne zase u matky.

 

Když domluvila, rozhostil se jí v duši klid. Začala balit a přistihla se, že si při tom zpívá.

 

Ze zpěvu jí vytrhlo bušení na dveře.

„Andreo! Já vím, že jsi doma, tvoje okna svítí. Pusť mě dovnitř. Koupil jsem pizzu, kouknem zase na seriál, jo? To jsem celej nedočkavej, jak to dopadne, hehehe…Andreo, slyšíš mě? Andreo!!!“ Volal, bušil na dveře, kopal do nich.

Andrea chtěla zakřičet něco o tom, že zavolá policii, ale zjistila, že se jí z krku nemůže vydrat ani hláska. Jen tak seděla na zemi uprostřed haldy oblečení a třásla se.

 

Za dveřmi bušení a kopání ustalo.

„Andreo, vím, že jsi tam. A víš co? Ta představa je strašně vzrušující. Jak jsi tam za dveřmi, chystáš se do postele, svlékáš se, hmmmm, oblékáš si noční košilku, leháš si k plyšovýmu méďovi pod peřinu, uuuuhm, a zdají se ti krásné sny, divoké, nespoutané sny, uhm, uhm, uuuh, áh, ÁÁÁÁÁÁÁGGHH!!!“ Za dveřmi bylo ticho, přerývané jen funěním. Potom Andrea slyšela kroky, vzdalující se chodbou, zvuk přijíždějícího a odjíždějícího výtahu. Chtěla se jít podívat ven, co tam proboha za těmi dveřmi dělal. Ještě dlouho se k tomu odhodlávala, nakonec si v kuchyni vzala steakový nůž a opatrně vyšla ne chodbu. Tam jí nůž vypadl z ruky. Ze dveří stékal průsvitný pramínek husté bílé tekutiny.

Bože, snad to není to co si myslím? Ne, bože, ne! To je ale PRASE!!!!

 

Druhý den ráno si Andrea přivstala. Tušila, že v dobu, kdy standardně chodí do práce, bude přede dveřmi přistavené Marcelovo auto a čekat na ní. Proto se rychle nasnídala a ještě za tmy se vydala na autobus do vsi. Běžela, jako by jí hořelo za patami, těžká taška se jí zařezávala do ramene. Pokaždé, když uslyšela motor auta, píchlo jí u srdce. Představila si, jak vedle ní celou cestu až do Vrtichvost pojede Marcel v autě krokem, se staženým okénkem a bude jí říkat nějaké prasárny. Nebo, ještě hůř, jí bude násilím nutit, ať si k němu do auta vleze.

Ale naštěstí k tomu nedošlo. Ve Vrtichvostech si sedla na vymrzlou lavičku a pozorovala obláčky kouře, které jí stoupaly od úst. Někdy stačí ke štěstí tak málo.

 

V práci se nemohla soustředit. Pořád myslela na to, jestli na parkoviště zase najede Marcelovo auto a bude tu ostentativně stát vyhrávat kolotočářské songy. Poprosila jednoho z kolegů, aby jí hodil na metro, předpokládala, že tam se jí podaří Marcelovi utéct. Než se mu povede někde zaparkovat, bude ona tatam.

 

Marcel ale nepřijel. Andrea dojela v klidu k matce. Musela spát na matraci v kuchyni a dělit se o koupelnu se třemi lidmi, což byl pro ní nezvyk. Druhý den ráno šla k doktorovi, aby jí předepsal něco na nervy. Když v deset šla přes vrátnici, spatřila hlouček kolegů, kteří o něčem vášnivě debatovali.

„Kdes byla, Andreo? Ten tvůj šílenej přítel zase přijel a nechtěl se vocaď hnout. Porval se se starým Bláhou a Jindra musel volat policii. Tři chlapi se s nim prali, než ho zpacifikovali. Prosím tě, proč chodíš s takovým magorem?“

Andrea vysvětlovala, že Marcel NENÍ její přítel, ale podle všeho jí nikdo nevěřil.

 

Na záchodě spolkla pilulku Neurolu a za půl hodiny cítila, že se jí ulevilo. Ještě zítra půjdu do práce, naštěstí končím už ve tři, a pak hurá na Dobříš! Tam si aspoň odpočinu a zapomenu na chvíli na to, že bydlím v domě duchů s králem všech úchylů!

 

Část VII. – Nový soused

 

Ani v pátek se Marcelovo auto neobjevilo a o práci Andreu vyzvedl otec. Na chatě byl božský klid. Andrea vzpomínala, jak sem jako puberťačka nechtěla jezdit, protože jí připadalo, že je tam nuda. Ale teď si zdejší nečinnost a pohodu užívala, na rozdíl od své mladší sestry, která nevytáhla paty z domu a neustále po telefonu něco rozebírala s kamarádkami, které měly to štěstí zůstat v Praze.

 

V neděli se doma zastavila pro věci. Do domu se bála jít – děsila se, že na dveřích najde milostná psaníčka, sprosté básničky nebo tekoucí sperma – možné bylo cokoliv. Matka musela jít s ní. Ale naštěstí se nic takového neobjevilo.

„No vidíš, ten už si dal pokoj. Jak ho sebrali ti policajti, tak mu spadl hřebínek. Nechceš už tu zůstat?“ Andrea zavrtěla hlavou.

„Dám tomu ještě týden.“

„Holka ty jsi paranoidní. Přece nebudeš ve třiceti přespávat na matraci u rodičů, když máš vlastní byt?“ Andrea se přemluvit nenechala a vrátila se s matkou a zavazadlem s čistým oblečením do auta.

 

U Denisy si připomněla dobu jejich spolubydlení, která se jí nakonec nezdálo zas tak strašné.

„Sandra za dva měsíce končí školu a vrací se do Brna. Tvůj pokoj bude zase volný, tak se sem zase nastěhuj a ten byt pronajmi.“

„A komu? Kdo by v takový prdeli světa chtěl bydlet?“, vzlykala Andrea. „Kdyby tak shořel. Kdyby tak ten zkurvenej barák někdo zapálil!“

 

Společné dva dny rychle uběhly a Andrea se zase stěhovala k matce. Do práce už za ní Marcel nepřijel a Andrea ho začala považovat za přízrak, za zhmotněný zlý sen.

 

Po návratu z chaty jí matka odvedla domů. Uvařila jí čaj, přiměla jí vzít si prášky na spaní, dala jí pusu na čelo a odjela. Andrea si lehla do své studené postele v prázdné ložnici a dívala se do stropu. Z jednoho z vedlejších bytů doléhala tlumená hudba. Tak vida, nakonec přece jen budu mít sousedy. Hned zítra se půjdu seznámit.

 

Svého souseda potkala u výtahu. Vychrtlý kluk s vyholenou hlavou a nepřítomným pohledem, co jí ani nepozdravil. Na sobě měl tričko s tancujícími zombies a logem nějaké metalové kapely. Hlavu měl položenou na stranu a něco si pro sebe brebentil, přičemž křečovitě zatínal dlaně v pěsti. Další úchyl. Sem se snad nikdo jiný ani nastěhovat nemůže.

 

Na parkovišti spatřila Marcelovo auto a bodlo jí u srdce. Všechny její pozapomenuté fobie se v tu ránu vrátily. Jenže to nebyla ona, na koho Marcel čekal. Byla to blonďatá barmanka z Vrtichvostské hospody, co právě vycházela z domovních dveří. Ruku s černě nalakovanými nehty sevřela v pěst a rázně zabušila na okénko řidiče.

„Hele, brouku, do Vrtichvost řídím já.“

„Ano, miláčku“, zašeptal sladce Marcel a ochotně si přesednul. Při tom si všimnul Andrey a probodl ji nenávistným pohledem. Blondýna tuberácky zakašlala a šlápla na plyn. Bílý Volkswagen Tiguan si to svištěl směrem na Vrtichvosty a Andrea se vydala v jeho stopách.

 

 

 

Část VIII. – Splněné přání

 

Během polední pauzy zazvonil Andree mobil. Byla to matka, nejspíš se jí chtěla zeptat, jak se cítí. Ano mami, jsem v pořádku, úchyl už si našel jinou oběť a tahle dokonce vypadá, že jí to ani nevadí. Ale matka v telefonu hystericky spustila: „Andrejko, proboha, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Nejsi doma?“

„Ne, mami, jsem v práci, říkala jsem ti, že jsem si tu dovolenou nakonec přesunula.“

„Díkybohu, díkybohu. To je strašný. Strašný!“

Potom jí matka, sotva popadající dech rozrušením vysvětlila, co se stalo. Když Andrea přijela k ní domů, matka jí v televizi pustila zprávy.

 

„Třiadvacetiletý Luboš P., v minulosti hospitalizovaný v bohnické psychiatrické léčebně, již v dětství projevoval sklony k sebepoškozování a pyromanii. Lékaři konstatovali těžkou schizofrenii. Luboš P. však léčení zanedbával a namísto toho začal experimentovat s drogami, což jeho duševní stav ještě zhoršilo. Odešel z domova a přespával u kamarádů. Jeden z nich odcizil svému otci klíče od bytu č. 43 v nedávno postavené 3D Rezidenci Bellevue ve Vrtichvostech. Tento Marek D. společně s Lubošem P. odjeli do bytu pravděpodobně v noci na pátek 14. září a oddávali se zde konzumaci návykových látek. V noci z neděle na pondělí Luboš P. Marka D. zavraždil a v pondělí dopoledne byt zapálil. Naštěstí v domě nebyli žádní další lidé. Je s podivem, že v rezidenčním komplexu o 150 bytech byli trvale přihlášení pouze dva lidé a jinak zde nikdo nežil. Proto se také hasiči o požáru dozvěděli pozdě a požár propukl natolik, že dům nenávratně poškodil. Luboše P. našla policie na nedalekém kopci, jak pozoruje dálnici na Prahu.“

 

3D Rezidence Bellevue Vrtichvosty byla tak poškozená, že ji museli strhnout. Když Andrea dostala peníze z pojistky, matka jí přinesla katalogy developerských společností plné dokonalých bytů obývaných dokonalými lidmi – úspěšnými mladíky, veselými dívkami a šťastnými rodinkami se zlatými retrívry. Andrea ale všechny katalogy odnesla do kontejneru na papír a zavolala Denise, aby se jí zeptala, odkdy že je ten pokoj zase volný.

 

 

KONEC

 

 

 

12.9.2014
Antidepresivní dědeček

Na první pohled nastupoval do autobusu klasický český důchodce. Ale hned na ten druhý byl něčím okouzlující – podivuhodně mladistvý krok, elegantní lehkost, úsměv. Doslova zářivý, díky několika zlatým zubům.
Víc pohledem než slovy jsem mu naznačila, že mu ráda přenechám místo k sezení. Sklonil se a povídá, že děkuje, ale že jede jen kousek. Pak se sklonil ještě víc a celý rozesmátý: „Je ale moc milé vidět takové slušně vychované mládí.“ A začal vyprávět, že se člověk hlavně musí smát. Že když přežil vyvražďování vězňů v Terezíně, protože byl pro svůj věk a zdraví shledán jako snad ještě upotřebitelný, začal si svého zdraví vážit a nepřestal. Teď je mu devadesát, těm nahoře nevěří, jen kradou, staví si vily a na národ kašlou. On už se do politiky nepožene. To musí mladí a slušně vychovaní. Ale musí se u toho smát a nesmí kašlat na ostatní lidi.
Vystoupili jsme za jeho stálého povídání. Že i to ho udržuje v kondici, stále něco vyprávět. A taky abychom to věděli. Asi jako my mladí. Že je potřeba starat se o zdraví a smát se.
Rozloučili jsme se obřadně, popřáli jsme si stálé a pevné zdraví a vydali se každý za svým.
Nemohu se přestat usmívat.


Z historie československého bigbeatu. vol. 1 (próza, Mlyje) • Astrální sen (próza, Kalimeee) • Megafon (próza, Yanus) • mODLITBA: o Střízlivosti (próza, Kolemjdoucí)
    

26.8.2014
mODLITBA: o Střízlivosti

pROTO MODLI SE DNES TAKTO:

ó, bOŽE, DEJ STŘÍZLIVOSTI, 

STŘÍZLIVOSTI PRO MNE

I PRO MÉ BLIŽNÍ.

aBYCH DOBŘE SLOUŽIL,

ABACHOM DOBŘE BYLI SLUŽEBNÍKY VE JMÉNU bOHA,

A TO LIDSKÉ LÁSKY SPRVEDLNOSTI A HARMONIE

ó, bOŽE, DEJ STŘÍZLIVOSTI!

15.8.2014
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Megafon

Wthen Ubohi se posadil do hlubokého, pohodlného křesla, zapálil si tlustý doutník a nalil si pořádnýho panáka. Pravou nohu proměnil v prvomájové mávátko, neboť jí přehodil přes ošoupané opěradlo a v rytmických intervalech ohrožoval spolusedící kamarády. Na palci, skrze roztrhané dívčí cvičky mu trčeli dlouhé, černé chlupy.
         „Ty baleťácký šponovky ti fakt moc a moc sluší, pasujou ti festovně!“ukázala směrem do jeho rozkroku Alžběta.
         „A jak ti TO prosvítá přes tu modrou pláštěnku.“
Ubohi se okamžitě začervenal. Nasadil si sluneční brýle a přehodil kapuci přes hlavu. Pak se zapnul těsně ke krku a hlasitě si říhnul.
Ambrosius se na Alžbětu káravě podíval.
         „Ty jsi opravdu nechutná! Chudák Wthen. Copa nevíš, jak se věci maj? Nemůžeš….“
         „MASO!!“přerušil ho Ubohi.
Ambrosius ho buďto neslyšel a nebo to předstíral, neboť pokračoval ve spílání, jakoby se vůbec nic nepřihodilo.
         „Nemůžeš si ty nemístný poznámky nechat pro někoho jinýho?“
         „A pro koho asi? Máš snad na mysli sebe? Tak nevim nevim, co bych na tobě asi viděla? Ha, ha!“
         „BRAMBORY!“
         „Zatraceně, jaký brambory Wthene? Co to vlastně meleš! Jsem z toho celá ťumpachová!“
         „Jasně, jaký brambory!?“přidal se Ambrosius.
         „Ale jaký brambory, jaký brambory?“hudroval do vypité sklenice Wthen.
         „Masobrambor obecně alžbětovitě ambrožovitý.“
Oba se na něho nechápavě podívali.        
         „Do prkvančic! Tady už se čék nemůže ani civilizovaně pohádat! Tak ty nevíš?“, pokračoval směrem na adresu své kamarádky „co bys na mě asi tak viděla! Copa si už nevzpomínáš?“
         „No právě, že si vzpomínám až moc dobře, bodrý Ambroži.“načež se s hranou chlípností pohladila po levém ňadru.
         „Máte taky takovéj hlad?“zazpíval melodií (Skončili jsme jasná zpráva) Wthen a ukončil tím jejich vzájemné rozepře.
         „Vidělas ho!! No to snad není ani pravda. Kam to čumíš Alžběto! (Středem Alžbětina zájmu byl Wthenův napresovaný rozkrok). Podívej se na to pako. Wthen sežral doutník!!“
         „Mňam.“
         „No fakt, že jóó! Wthene, ty jsi opravdický máčo! Cožéé? Jóó, tys ho napřed típl. Tak to jóó. Já už si myslela, že…..“
V tu ránu si Ambrosius vzpomněl na jeden film a pohotově zareagoval.
         „Ty radši už nikdy a za žádných okolností namysli!!“ a než se nadál, přistál mu na hřbetě deštník.
         „Jauvajs….au, au. Nech mě být ty Stvůro!“
         „A nenechám a ne ne chám!“ hláskovala v rytmu úderů rozčílená Alžběta. V hlavě se jí zahnízdila známá budovatelská píseň ,Buď práci čest´ a právě v jejím taktu tloukla Ambrosia po zádech.
         „Máte taky takový HLAD?“ opakoval svůj požadavek Wthen Ubohi.
         „Jasně, že máme.“ jednohlasně odpověděli.
         „Tak skoč do sklepa pro brambory!“poručil Ambrosiovi.
         Pudem si je opíc na táborovým ohni a pak si pustíme draka. A nic se nebojte, vemem sebou i basičku lahváčů!“
         „ No to je skvěléj nápad!“zapištěla Alžběta a ze samé radosti předvedla oběma přátelům vzorový kotoul v zad.
         „Víš co Wthene, když jsi tak chytréj, tak si pro ně skoč sám! Ano!?“
         „A to jako proč? Ty snad nevlastníš nohy?“
         „Jasně že vlastním, ale když já se bojím jít do sklepa.“zakokrhal a vyloudil ohromné krokodýlí slzy.
         „Hele ho posránka! Chová se jako malý, čistý hošíček!“
Ambrosius dupal skákal a vykřikoval hrubé nadávky, jako z kulometu.
Když se konečně unavil, žuchl sebou do křesla a schoval si hlavu do dlaní. Alžběta využila této chvilky, položila Wthenovi ruku na koleno a její hbité prstíky se po něm rozutekli dál až…..
Amrosia probralo náhlé a podezřelé šustění. Když se ohlédl všiml si, jak se Ubohiho pláštěnka prapodivně vlní a synchronně s ní i Wthenův blažený obličej. Alžběta se rychle stáhla na své původní místo.
         „No co, co!“ozval se Wthen, zdvihaje současně obě ruce nahoru, kroutíc přitom nevině hlavou, „ty jsi snad nikdy nepotřeboval poškrábat na zádech!?“
Ambrosius vůbec nepochopil co se vlastně odehrálo, neboť byl příliš zaneprázdněn předchozím rozhovorem.
         „Amroži, proč se bojíš jít do sklepa?“řekla Alžběta a vrátila se k původnímu problému.
         „Co se s tebou vlastně děje?“ zeptali se oba.
         „Nic se neděje…..zkrátka tam nemůžu a basta!“
O stůl narazila jeho pěst a vydala ohlušující ránu, až oba nadskočili samým leknutím.
         „Vždyť se ti nemůže nic stát! Nemám pravdu Alžbětko?“
         „Máš Wthene. Jasně, že máš!“ a opět mu nepozorovaně položila ruku na koleno, snažíc se přitom, aby nic nezašustilo.
         „Jenom aby, jenom aby.“
         „Hele, voco tu teda de! Můžeš nám to laskavě říc?“
         „No tak dobrá…..ale nebudete se mě smát, že jóó?“
         „Přísaháme!“ slíbili mu oba.
         „No tak jóó….ale slib….“
         „Amroži!!! přerušila jeho nedokončenou větu Alžběta, „Neopakuj se! Copa nám nevěříš? My se ti opravdu nebudeme smát.“ a zajela hlouběji po Wthenově noze.
         „Tak dobrá, když jinak nedáte. Ale nebudete…..“
         „NEBUDEME!“
         „Tak jó! Jednou jsem musel do sklepa pro brambory a v momentě, kdy mě tížily v ruce a s námahou jsem se drápal do sedmého patra, oslovil mě docela malilinkatý, drzý Oříšek. Bylo to v mezipatří právě v momentě, kdy jsem se nadechoval k odpočinku.
         „Hééj ty!“ zařval na mě, jako lev.
         „Hééj ty človíčku přiblblá, kam se to ženeš hňupe a tupče?“
Koukal jsem na něho a pozoroval, jak se povýšeně pohupuje na špičkách nohou. Tlapky měl za zády, jakoby přede mnou něco ukrýval, drzé pysky měl našpulené a čučel na mě pohrdavým pohledem.
         „Hééj ty otroku vlastních, stupidních a nízkých tužeb. Hééj ty kreténe člověčí!“ hulákal na mě s megafónem před čumákem a chichotal se, jako blázen. Tušil jsem, že za těmi zády opravdu něco schovával, ale s tímto jsem nepočítal.
         „Jsi šméjd a krysa! Jsi opuchlina slizkých a zvrhlých mravů. Jsi parchant do nebe volající. Jsi modloslužebník nejzvrhlejších pohnutek.“
Na nic jsem nečekal…..“
         „Vážně jsi na nic nečekal?“opět mu do řeči skočila Alžběta.
         „A na co bych asi tak měl čekat, co? Snad né na to, až se objeví princezna bojovnice s bicepsy, jako Švarcík a pude mi zachránit prdel? Ale koukám, a koukám a to vidím, jako rys že, ať se koukám, jak se koukám vidím jenom tebe, odvážná a svalnatá Alžbětko.“
         „Buď už zticha!“pokáral jí Ubohi, „Chtěl bych tě vidět na jeho místě. Myslím, že bys valně nevoněla. Co myslíš….mohla bys mě v takovémto nevábném stavu škrábat záda? To sotva.“
Alžběta zahanbeně sklopila víčka a stáhla nazpět.
         „Jen pokračuj kamaráde,“řekl Wthen.
         „No tak, jak jsem už říkal,“pokračoval Ambrosius, „Na nic jsem nečekal…..“
         „Vážně jsi na nic nečekal!?“
         „Jdi do prdele Wthene!“
         „Jasně, už jsem zticha! Opravdu….opravdu. Pššššš.“
         „Táák znova,“ otráveně pokračoval. „Ale už mě vážně nikdo nesmí přerušit, nebo….“
         „Spolehni se,“ řekla Alžběta a opět se jí vrátila dobrá nálada.
„Na nic jsem nečekal a promluvil k němu tím nejlaskavějším způsobem.“
V ten okamžik se od něho Wthen odvrátil a nepozorovaně v sobě držel salvy smíchu. Alžběta na něho spiklenecky mrkala a usmívala se, jako sluníčko.
         „Něco ti snad spadlo do oka?“ přerušil své vyprávění Ambrosius.
         „Ne, to není nic vážného.  Jsem jenom dojatá tím, jak fikaně jsi na toho Oříška šel.“
         „Aby néé vím přeci, co dělám! A tak mu teda povídám Oříšku, Oříšku, cos měl dneska k obědu? Taky se ti na patách věčně vyzouvají fusakle? Taky miluješ chleba s hořčicí a zahradními jahodami navrch? A co takhle malýho oslíka s hejbacíma ušima,  hladově íájícího? Taky ses na něm vozil do kolečka v cirkuse, zatímco se tvůj tatínek právě bavil tak, jako pokaždé s cizí, velikánskou ženskou? Taky tě pak nutil, abys jí říkal maminko, když ta pravá šla jednou nakoupit přesnídávky s meruňkami a už se nikdy nevrátila? A jaké noviny nejradši čteš? Taky musíš pokaždý na vécé, když uslyšíš v ulici tu nemožně řvoucí houkačku, vezoucí mražené pochutinky? A jen tak mimochodem…..miluješ Sabinu?“
         „Jakou Sabinu?“ zaječel na mě megafón, za němž jsem spatřil jen dvě hrozitánské uši, kterak se pohybují v rytmu Oříškových mluvidel.
         „No přece Laurinovou!“ řekl jsem slaďoučce.
         „Ne, ne, ne!.Já radši Trávníčka!“opět promluvil megafón. Cosi jako smeták se mihlo někde za ním. Byl to ocas.
         „Takže ty miluješ Pavla?“
         „Jasná páka. A kohos jako myslel….co.?“
Pak se podrbal zadní tlapkou ve slabinách a rozklepal se, jako opravdový ratlík, sotvaže udržel ohromný megafón před tlamou. Slintal, olizoval se a pronášel absolutně nesrozumitelná slova, jako bych se právě ocitl na orientální tržnici. Už jsem to nevydržel a než stačil zaječet „žrkdžycnadddrrknakpichvalecečník“, rošlápl jsem ho, jako špinavého švába!
         Od té doby mi sousedi závidí „můj“ krásný megafón.
         „Hele čéče, kdes k tak krásnýmu megafónu vlastně přišel? Že tys ho někomu čmajznul?“
Na to se vzápětí podrbu ve slabinách a jediné, co ze mne tázající vyloudí je můj prostý a láskyplný úsměv.“
          
         „No to je opravdu silný kafe!“řekl Ubohi.
         „To teda jóó!“přidala se Alžběta.
         „A nám bylo strašně divný….viď Alžbětko, kdes k tééj mluvící troubě vlastně přišel?“
         „Ambroži, nedrbej se ve slabinách!“okřikla ho Alžběta.
         „Klepeš se a usmíváš, jako při orgáči.“
         „Nekecej a radši mazej pro brambory ty,“skočil jí do řeči Wthen Ubohi.
         „Hele, béjt tebou, tak s těma baleťáckýma šponovkama bych si takhle nevyskakovala,“odsekla mu a zároveň zavadila pohledem na Ambrosia.
         „No tak dobrá. Já halt pudu, když na mě Ambrosius tak smutně kouká. Ale povídám ti Ubohi, že je to naposled.“


Trvalo přes hodinu, než se rozrazily dveře bytu a na prahu se objevila Alžběta v hasičské uniformě a s fotbalovým míčem v ruce.
         „Kde máš brambory?“zeptal se Wthen „A vůbec, kdes k těm hadrům vlastně přišla?“
Udělala pět kliků, sedm shybů a deset dřepů. Pak  kousla Ambrosia do ruky, zarecitovala dětskou říkanku, přečetla erotický inzerát „On hledá jeho,“ pohladila se v podbřišku, odkopla penaltu a nakonec se záhadně usmála.
         „Jak to tak vypadá“řekl Wthen Ubohi „tak pro ty zatracený brambory musí skočit někdo opravdu spolehlivý.“
Zanedlouho již bylo možné slyšeti dupot jeho nohou na schodišti. Oba zbývající se na sebe podívali a pustili se do hlasitého smíchu.
         „Tak jsem fakt zvědavá, jestli ty brambory opravdu přinese?“
         „Já taky.“
         „Ale něco mi říká, že je přeci jenom přinese. Dokonce jsem o tom pevně přesvědčená.“
Na to Ambrosius zavrtil hlavou, pak něžně pohladil svůj krásný megafón a řekl: „Jenom aby, jenom aby!“                  
   
                        
             

5.8.2014
Astrální sen

Zdál se mi velmi intenzivní, na emoce a prožitky bohatý sen.

Vnímala jsem všechny jeho barvy, vůně, a dokonce i doprovod hudby. Byla jsem nešťastně zakletá v malou mořskou vílu. V konfliktu s nějakou ženou, možná svojí matkou. Vybavuji si, že chodím v bílých šatech po hnědošedivé pláži, jejíž obzor splýval s těžkým a nízkým nebem stejné barvy.

Ostré kamínky hrubého písku se mi zařezávají do bosých nohou, které mi najednou oplachuje mořská pěna. Porušuju kletbu, opouštím souš, vrhám se do moře, a na malou chvíli pak zkouším i chodit po vodní hladině. Deštivé smutno přetíná smích sirén.

V tom tuším zásadní změnu. Obrat jinam. Něco mě paralyzovalo do úplné nehybnosti. Moje tělo jako z kamene leží volně ve vzduchu položené na zádech, jako když splýváte na vodě. V ten okamžik si uvědomuji, že jsem vesmírnou součástí vyšší síly. Najednou se pouze má mysl octne ve tmě. Jsem v naprosté tmě prostoru existenční prázdnoty. Objevuje se přede mnou geometrický květinový obrazec s kulatým středem, z něhož se na mě dívá reálné lidské oko. Mám pocit, jakoby byl velký soud. Pro správné vystižení tohoto pocitu v našem světě vhodné slovo nemáme. To je právě na tom to zvláštní. Je to úplně nový pocit, někde na pomezí dvou dimenzí. Až mrazí… Obrazec je sytě zelené barvy. Má pět pravidelných cípů okvětních lístků, a v každém z nich jsou již další dívající se oči.

Následuje další obrat. Uvědomění si, že tohle není opravdové, že je to sen. Sen, který mohu najednou ovlivňovat. Jsem vesmírná bytost a mohu astrálně cestovat. Pod tíhou intenzivního prožitku však volím cestu do bezpečí. Tedy možnosti probudit se.

Přenesla jsem se zpátky do bdělého stavu. Otevřela strachem z nového poznání vytřeštěné oči. Dívám se oknem do vlhké a mlhavé srpnové noci na ulici, lehce osvícenou třpytem pouličních lamp. Právě probuzená obrazotvornost mojí fantazie si se mnou ještě dostatečně pohrává. Podstrkuje mojí mysli představy o nereálných stvořeních z jiných světů, které se mohou zničehonic v jedné vteřině prudce objevit za okny do mé ložnice. Se zatajeným dechem se dokonce leknu svojí kočky na okenním parapetu, než jí potom s velkým oddychnutím poznám.

Vstávám si zapálit cigaretu. Obava z dalšího snu mi nedovolí znovu usnout. Ještě teď cítím, jak mám na temeni hlavy otevřený kanál pro spojení s Vesmírem. Jak mi jím z hlavy proudí energie. Vím, že v té dimenzi, kde jsem se před chvílí ocitla, by ta energie měla sytě zelenou barvu, a svítila by jako lampa do nekonečné temné prázdnoty.

 

Tak kam to bude příště?

 

(Bohužel se mi nepodařilo do tohoto textu vtlačit poznámku o tom, že Bůh není černoška.)

 

2.8.2014
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Z historie československého bigbeatu. vol. 1

V první kapitole našeho seriálu se budeme věnovat snad největší legendě tuzemské pop music - skupině Olympic. Může se zdát, že o této, dnes již kultovní, formaci bylo napsáno snad vše. Avšak i v době pokročilých komunikačních tecnhologií, hudebních magazínů a internetu existují stále bílá místa. Seznamte se tedy s téměř zapomenutým zájezdem skupiny Olympic do New Yorku (USA) v roce 1974.

Po nevalném úspěchu alba Olympic 4 u tuzemských posluchačů se kapela raději odebrala na "šňůru" zahraničních koncertů. Jednalo se o vyčerpávající podnik se zastávkami ve většině evropských metropolí. Bohužel, evropané nebyli připraveni na průlomový zvuk nové desky a koncerty nevycházely tak, jak si Petr Janda přál. Od naprostého krachu zachránil kapelu až zájezd do Japonska. Po skončení koncertu na ostrově Kjúšú se v šatně objevil nadšený fanoušek ze Spojených států, který s muzikanty uzavřel smlouvu na koncert v New Yorku o měsíc později. Jiří Korn k tomu říká: "Mysleli jsme si že je to nějakej pošuk a dělá si z nás prdel. Mával nějakou smlouvou, tak jsme to s klukama podepsali, ať má jako autogram, nebo co. Ani ve snu nás nenapadlo, že za chvíli budem srkat saké v první třídě a poletíme rovnou do Států. Byl to asi nějakej hlavoun."

Do New Yorku Olympic přiletěl pět dní před koncertem. Bylo tedy dost času prohlédnout si město. Po návštěvě všech důležitých památek a podniků však Petr Janda učinil životní chybu. Stal se New Yorkem doslova posedlý. Mirek Berka k tomu řekl: "Zamiloval si to město." Během jedné z jízd skrz "Velké Jablko" šílenstvím poháněný Janda zastavil u plakátu s vyobrazeným ještěrem, který vylézá z kanálu. Plakát byl doplněn o nápis (uvádíme překlad) Krokodýl ničí město. 

"Musíme město zachránit," prohlásil Janda a promtně zmizel ve stoce. Ze tmy se ještě ozvalo: "Následujte mě, je to na nás." A protože kapelník se musí poslouchat, skočili do kanálu všichni. Trvalo rovných 6 dní, než pracovníci údržby náhodně narazili na naprosto zdecimované hudebníky. Na slovo se zmohl jen Jiří Korn, který neustále opakoval "Ještě že mě takhle neviděl Peroutka, ještě že mě neviděl Peroutka." Pro kapelu byl tento incident zničující. Nejen že krokodýla nedopadli, ani jej nespatřili. Byli ovšem tak vyčerpání jako by s ním vedli dlouhý a nelítostný boj. Krokodýl samozřejmě neexistoval - jednalo se o plakát ohlašující premiéru nového broadwaského muzikálu.

Skupina byla s ohromnou ostudou vypovězena z USA, V Československu se na všechno zapomnělo - pod podmínkou, že Olympic již nikdy nevycestuje za hranice.

Ale přesně podle hesla - co tě nezabije, to tě posílí, vyšel z této šlamastiky nakonec Olympic silnější než kdy dřív. Veleúspěšná trojice koncepčních desek Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř vychází právě z bolestných zážitků v temných podzemních slojích rušného velkoměsta.

Jeden z údržbářů o setkání s podzemními trosečníky uvedl pouze: "They were totaly out!"

Petr Janda si díky svým vůdčím schopnostem v kanálech vysloužil přezdívku Stoupa. Nikdo mu do dnes neřekne jinak než Stoupa Janda.

 

 

V následujícím díle se dozvíte pravdu o tajemném zmizení Jiřího Schelingera.


Praha je zábavná (próza, Kalimeee)
    

23.7.2014  (upr. 24.7.2014)
Praha je zábavná

Je parnej červencovej den. V Praze to žije.

(Ne)funguje tu teď prázdninovej provoz a turisti jsou jak padlý na hlavu.

Jedu do Thomayerky na JIPku odvízt nějaký věci svýmu klientovi, kterej málem umřel,

díky přístupu našeho zdravotnictví, ale o tom třeba jindy.


Tam, ani v nemocniční kantýně se nestalo nic zvláštního.

Ani na poště mě nevytočili, ani pak v dárcovskym centru krevní plasmy.

Teda až na to, že mě vyvolali k odběru jako pana Hauptvogela, ale to jsem přešla slovy:

"ano tady, ale zatím jsem Hauptvogelová, než moje změna pohlaví bude kompletní."


Mám ještě chvíli čas, a tak si nechám změřit tuk v těle zdarma.

Sdělujou mi, že je to se mnou špatný, že je to pětka, což je ta nejhorší kolonka v tabulce.

Tuku mam 35% a cejtim se prej na 39 let. Daj mi na sebe kontakt a já jdu na odběr.


Po úspěšném odběru, se zimnicí a ve svetru potkávám nesympatickýho šampóna,

kterej mě nekompromisně zastaví a ptá se, zda navštěvuju obchodní centrum.

Odpovídám, že ano, ale velmi nerada. Vytahuje kytičkovej parfém a ptá se,

"Jestli mi může nastříkat na ruku." Odpovídám, že v žádnym případě, že to totálně nesnášim.


Pokračuju dál do metra na Chodově, kupuju si čokoládový tyčinky s končící lhůtou trvanlivosti (po třech korunách), a potkávám žebrajícího pána. Neřekla bych, že bezdomovce, spíš takovýho vykuka, co shání na víno. S úsměvem mu vhazuju do nastavený kšiltovky jednu z tyčinek, a přeju mu, ať se hlavně nají.

V metru si ke mně přisedne starší pán, kterýmu čouhaj z pod kraťásků pruhovaný trenýrky. Vytahuje silnou lupu na čtení dnešního Blesku. Co chvíli mu část novin padá na zem. S úsměvem mu je několikrát podávám.

Na Pavláku nastoupím do výlukové desítky na Řepy, a sednu si naproti rozcuchané paní. Po chvíli zpozoruju, že brečí. Potom brečí čím dál tím víc, a slzy utírá do rukávů. Vyštrachám v tašce papírový kapesníky a se soucitnym úsměvem jí je podávám. Poděkuje, a začne mi vyprávět, že je strašně smutná, protože odjíždí daleko a na dlouho za synem, a svýho přítele tady nechává. Že jí je 42 let a jejímu příteli 61 a kvůli tomu věkovýmu rozdílu, (a taky asi i kvůli jinejm věcem), ho nemá její táta rád. Na Karláku pak vystupuje.

Parta alkoholiků ze zadní části tramvaje volá z okýnka na jinou partu alkoholiků (se psama), zda maj dneska v Tescu krabičáky v akci, nebo ne. Pak jedem tou objízdnou trasou, jako jezdí devítka. 

Dojedem na Národní třídu, a když zrovna stojíme v zastávce, někdo venku zařve: "K zemiiii!!!!" Skupinky lidí na zastávce okamžitě s jekotem zalehnou na chodník a krejou si hlavy. Pak se ten chlap, co to zakřičel začne strašně smát, a ty

ležící lidi taky. Cestující v tramvaji se vyděšeně či rozpačitě rozhlížej kolem sebe s pusama dokořán (včetně mě).

Pak jedem přes Národní divadlo, a po mostě, (kterej nevim, jak se jmenuje)

na kterym právě probíhá velkolepá svatba s loďkama ve tvaru labutí v pozadí.

Na Újezdě přistoupí romská rodina a v tramvaji je najednou protivnej hlahol.

Z jejich ajfounů hraje árembí, dohadujou se, pokřikujou na sebe přes celej vagón, jakoby k sobě nemohli jít blíž, a zlá cikánská babička nadává ukníkanýmu cikáněti, na kterýho nezbyla sedačka, aby už bylo zticha, jinak že mu zmele hubu.

Všimnu si provaznictví a napadnou mě takový věci, jakože když se budu chtít někdy náhodou voběsit, tak si sem za poslední peníze určitě zajdu koupit nějakej dobrej provaz ...

Na Andělu pak ty rušiči mýho rozjímání vystoupěj a je klid.

Kochám se novou kolekcí svatebních a večerních šatů ve výlohách na Plzeňský a přemejšlim, zda mám nebo nemám vystoupit na Bertramce, abych se koukla, jestli někdo z Bláznů neni náhodou na Paliárce. Ale pak to zavrhnu, protože mi neni moc dobře a neměla bych zase kalit.

Pivo si dám přece zejtra na Jungmaňáku, kde budou hrát Krausberry s Vasilovym Rubášem, což mě na tý Praze jako dost baví, že jsou pořád takovýdle možnosti, kam zajít na akce zadara a vidět se tam s kámošema.

Na Kavalírce už taky vystupuju. Zaplaťpámbů.

V Praze to žije, ale dneska si dám jeden klidnej večer doma.

 

uz prisly gumicky2.jpg



 

 


Zajímavý (próza, Jaroslav Alétotaky)
    

18.6.2014
Zajímavý

Ráno jsem si uvařil kafe a vydal se na vlak. Mám to s jedním přestupem. V automatu jsem vyklikal jízdenku a sedím, přichází průvodčí.
„Přistoupili?“
Kontroluje pána vedle a už míří pryč. Přešel mě, zandavám jízdenku a balíček slevových kartiček zpět do peněženky.
Přestoupím a po chvíli přichází další, sotva k rozeznání od prvního. Většinou Vás nepřejdou. Nechce se mi, ale znovu vyštrachám z peněženky svou sbírku. Jenže situace se opakuje.
V tu chvíli jsem dostal skvělý nápad, že jsem možná neviditelný. Jsem celkem nevychovaný hoch, tak jsem se tomu začal dost přiblble nahlas smát. Jenže si toho nikdo nevšiml. Hustý.
Takže jsem neviditelný a neslyšitelný... Postupně jsem to testoval různými grimasami, až jsem začal poskakovat v uličce vlaku a vydávat skřeky. Ale je to dost divný. Můžu hmatat na věci, uvařit si čaj a vyklikat si jízdenku. Takže někdo musí vidět následky, třeba jak se ošlapává podlaha, přemisťuje hrnek a tak. Ne. Velmi brzy jsem zjistil, že nikdo nic takového vidět nemusí. Nevím proč. Představuji si, že se v jejich světě věci vždy naaranžují tak, aby jejich vysvětlení vystačilo beze mě. Nejsem moc militantní, ale dostal jsem chuť někoho praštit po hlavě. Co to udělá.
Chvilku jsem si myslel, že je to zábava. Možná by byla, kdybych moh dělat lidem naschvály. Lez jsem na neslušný místa a udělal si ze světa takový 3D kino. Bylo to dost z nouze, vlastně mě to nebavilo ani ze začátku.
Pak jsem si zkoušel namlouvat, že je to trest. Něco jsem proved a za to jsem v tomhle pekle, kde zakoušim ignorování od všech lidí – aha! Asi jsem byl k druhým málo vnímavý, díky, dobrý Bože, žes na mě seslal tenhle zlý sen, abych si to uvědomil. Sliboval jsem jako malé děcko, že už budu hodný. Ale taky jsem tomu moc nevěřil.
Ale že to je peklo, tomu jsem věřil čím dál víc. Ani tělesný kontakt s lidmi nefungoval. Když jsem třeba zkoušel nějakou dívku pohladit (ano, máte pravdu, to mě napadlo ještě dřív, než mlácení po hlavě), odstrčila mě nebo poodešla, jako bych byl hmyz, stěna, nebo cokoliv zrovna bylo nablízku za vysvětlení. Někdy se stalo, že si doteku lidé ani nevšimli.
Byl jsem neviditelný, neslyšitelný, téměř nehmatatelný a hlavně nezajímavý. Další den jsem měl jít do zaměstnání, tak jsem dostal špatný, velmi špatný nápad, že bych mohl svou práci udělat. Bude jim to divné, práce je hotová, a já nikde! Po osmi hodinách mi odměnou bylo: „Máme ty výsledky? Máme. Výborně.“
Vzpomněl jsem si na svůj první pracovní den, kdy jsem v sobě překvapeně pozoroval radost při každém „prosím tě, mohl bys...?“ Potřebovali mě. Potřebovali MĚ. Potřebovali mě?
Bylo to opravdu peklo a sen a trest. Další den už se mě průvodčí zeptal na jízdenku. Někomu může být divné, že to skončilo, ale mně to divné nebylo. Ono to vlastně ani neskončilo a když už to takhle rozebíráme, ani to nezačalo. Průvodčí zkontroloval jízdenku a polknul nějaké to děkuji. Poděkoval jsem (Bohu) za dávku prozření, kterou jsem dostal ve světě, kde jsem nezajímal lidi. Já. Jak bych mohl někoho nezajímat? Jsem přeci velmi zajímavý, říkám si polohlasem, a směji se tomu, že mě to vůbec někdy napadlo.


Nastražil jsem na sebe past (próza, Kolemjdoucí)
    

31.5.2014  (upr. 5.6.2014)
Nastražil jsem na sebe past

Nastražil jsem na sebe past, a to past velmi důmyslnou, stražil jsem ji přece já. Nejprve jsem se uvázal ke kolíku hlouposti, výchovy, povinností, pověry a rutiny, zvyků a zlozvyků, ke kolíku lpění a tužeb a tak dlouho jsem kolem něj obcházel, až se můj provaz zkrátil natolik, že jsem se málem oběsil.

Už jsem ležel s hlavou u země, s jazykem vyplazeným, když jsem to pochopil a rozčarován začal jsem provaz rozplétat. Rozplétal jsem ten podivný uzel a oči jsem u toho kulil jako dusící se kozel a točil jsem se jako zoufalá kuna chycená za tlapku, a to jen díky tomu, že jsem se honil za svým ocasem, jako starý nečistý vypelichaný pes plný blech, než jsem pochopil, že ve zmatku nic nepovolí.

Když jsem se dostatečně uklidnil a provaz alespoň trošku povolil, spatřil jsem další kolík, osu světa, ježto mě vodil dokola a na nějž se provaz namotával, takže jsem chodil ve stále menších a menších kruzích. Ztrať se! Zvolal jsem na něj, ale kolík tam stále čněl, vedl odněkud z pekel až k nedohlednu na nebi, hrabal jsem a narážel do něj, než jsem konečně pochopil, že ten provaz je příčinou mého soužení a jeho příčinou jsou mé vlastní úmluvy.

A tak, vítr náhody a záměru mi napomáhal, jednu žilku, jeden pramínek, jedno vlákno po druhém jsem rozplétal a zpřetrhával. Na jednu stranu dával jsem přetržené, na druhou ty, které jsem nechtěl a nebo nemohl zrušit. Uviděl jsem v tom jakýsi řád, který spojoval mě se světem. K přetržení některých provazů bylo potřeba nejprve zbavit se jiných a další jsem vyměnil za pružnější…


Nedokázal jsem najít odvahu zrušit všechna ta pouta, neboť síla a závrať řvoucí do temnot nekonečna je tak velká… jenom jsem ze svého lana vytvořil síť, a ta síť se zachvívá, a ten chvěv, to je volání.  Ta síť straží další pasti, dává moc a sílu a taky strach mě lanaří a za ním smrt temným zrakem se do mě dívá. Je to past v pasti, důvod proč se pásti obezřetně. Tam venku je tělo oka, co sídlí uvnitř člověka.


Vidím město veliké... (próza, Kolemjdoucí) • Zadostiučinění (próza, Kalimeee) • Pohádkový příběh (próza, Rogo)
    

28.4.2014
Pohádkový příběh

Mohl bych začít jako všichni ti parchanti přede mnou. Pojmout život jako zběsilou jízdu a pomalu se deformovat, projít obdobím geniality až do samého zničení. Kdo pozná dno na samém počátku, je vyvolený. Mohu hrát hru již předem odsouzenou všemi těmi prodejnými pisálky a kritiky z laciných nalíváren. Pokud nemám co jíst, nemám práci, nejsem zajištěný a vlastně jen tak bloumám životem, je to jasná známka břídilství. Umělec? Vyloučeno. Jen žvanil, který našel líbivou výmluvu. Kdo by mě četl, snad jen totální kretén tvářící se jako znalec umění. Ano, budu psát, zdechnu hlady a studenti literárního gymnázia po mně budou plivat. Ale i kdyby tohle všechno mělo být pravdou, už se to nedá zastavit, jsem loutkou svého vlastního pošetilého výmyslu.

Podobné úvahy mě často vyhánějí ven a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Potřeboval jsem za každou cenu něco prožít, i kdyby to mělo znamenat zahození mého nadějného života. Ale jakápak naděje může vzniknout bez rizika. Každý den jsme jako na bitevním poli a já se do toho boje zcela vědomě pouštím. Toho večera pršelo a mně se to vlastně líbilo, moknul jsem jak slepice na extázi. Původně jsem ani neměl cíl, ale nakonec se opět projevila má vášeň pro pití. Koupil jsem si láhev bílého vína a šel na autobusové nádraží vyhlížet opuštěné slečny. Cestou jsem potkal kálejícího bezdomovce opřeného zády o zeď, vyluzoval opravdu nechutné zvuky, což ve mně vyvolávalo návaly žaludečních šťáv. Došel jsem na nádraží, které bylo ovšem zavřené, déšť bičoval mé tělo a celé šaty jsem měl promočené, pokračoval jsem tedy dál v naději nějakého šťastnějšího vyústění toho všeho. Putoval jsem deštěm a uvědomil si, jak je ten svět krásný, především v noci. Veškerá tato krása byla ovšem ve velice krátkém okamžiku přerušena křikem, který se rozléhal celou ulicí. Viděl jsem dva mladíky, jak kopou do špinavého starce. ,,Chcípni, ty zasraná hnído." Zařval na svou oběť jeden z frajerských hrdinů noci. Stařec se svíjel a jenom sípal, pomalu se snažil vymanit z kopanců, ale neměl sebemenší šanci. Než jsem stačil jakkoliv zasáhnout, mladíci mě spatřili a raději utekli někam do hlubin. Pomohl jsem starci na nohy a nabídnul mu nedopitou láhev vína. ,,Vemte si to, pane, ať se vám alespoň trochu uleví." Spatřil jsem jeho vděčné, uslzené pronikavě modré oči. ,,Děkuju ti, zachránil si mě, za to ti splním jakékoliv přání." Zaváhal jsem nad nečekanou nabídkou a na chvíli upadl do hlubokých úvah. Opět vyhrály mé nízké samčí pudy. ,,Chtěl bych dnes potkat nádhernou dívku a strávit s ní noc.,, Není nic snazšího, jen tu chvilku počkej." Odpověděl mi stařík a odešel směrem k nedalekému náměstí. Připadal jsem si jako v pochybné verzi pohádkového příběhu a netušil, že jako taková pohádka to bude pokračovat i nadále. Stál jsem na místě a hleděl ve směru, kde onen kouzelný stařeček zmizel. Zanedlouho se vrátil a vedl s sebou velice mladou dívku. ,,Jestli chceš, je na celou noc tvoje a zcela grátis." Dívka byla celá roztřesená a její tvář prozrazovala známky zděšení. Nabídl jsem dívce rámě a vydal se společně s ní dále nocí. Déšť pomalu ustával a já se cítil zamilovaný. Prožili jsme spolu velice důvěrnou a vášnivou noc. Nikdy víc jsem ji už nespatřil, ani onoho starce. Jedno jsem si ovšem z té noci do života odnesl. Má určitě cenu se považovat za umělce a dělat pošetilé věci, či dokonce dobré skutky. Teď o tom všem píšu a v mém srdci ještě stále převažuje láska k drobné dívence, které jsem zachránil dědečka nebo to snad nebyl dědeček? Myslím, že nemá smysl o tom bádat, stalo se jen to, co se stát mělo, alespoň na jednu noc jsem mohl býti šťastný.


28.2.2014

26.4.2014  (upr. 13.10.2014)
Citlivější, pozor! Dílo zavání pajzlem.
Zadostiučinění
Dneska jsem se vzbudila s kocovinou, mastnejma vlasama,podivným pocitem v břiše, 
bolavým tělem a pomalu si uvědomovala realitu.
Pár dní jsem přes Velikonoce dost chlastala. 
Se zbytečným očekáváním Tvojí přízně, jsem zklamána až zhrzena Tebou,
jako zpráskanej pes stáhla vocas a odtáhla zase tam, 
kde mě nic nebaví. Do šedě mejch stereotypních dní. Do demotivačního maratonu všednosti,
věčně vlhký kundy, nervozity z nutkavosti nicnedělání, ke stylu z ruky do huby,
a falešným nadějím, že příjde cosi velkolepého, uspokojivého a nadějeplného.
Protloukám se zdánlivou iluzí setkávání se s "náplastma na duši" v podroušeném stavu,
jenž částečně přebíjí neurózu z nich samých.
Však v hloubi duše stejně čekám, na to Tvý připitomělý "Čau holka". 
Což by pro mě mělo zase aspoň na pár bezvýznamnejch dní nějakej smysl.

Myslim na Tvoje vytlemený výrazy, když jsou vidět mezírky mezi Tvejma zubama.
Na ten Tvůj divnej hezkej xicht, co mě tak dostává.
Na to, jak chodíš polonahej, pihatej a chlupatej a bosej a voníš mi potem a házíš
hlavou na stranu, aby Ti číro nepadalo do očí.
Na to, jak roztomile pološišláš, když meleš ty Tvý uvědomělý moudra, kterejm vůbec nerozumim,
protože vlastně mluvim úplně jinym jazykem.
Myslim na to, jak mě sere ta Tvoje sobecká nadrženost. 
Že máš každou chvíli zájem o nějakou tuctovou pipinku, co je nemastná neslaná.
Věříš si, přestože seš takovej vopičák. A já vůbec nevim, co na Tobě vidim.
Prostě se Tě potřebuju nějak zbavit.

Ze všeho nejradši bych Tě zmlátila přes hlavu tímhletím deníkem s tvrdejma deskama.
Jenomže to by mi určitě nestačilo...

Přijela bych za Tebou v kradenym fáru, kovbojskym klobouku, koženejch kalhotách a v botách na podpatcích.
Prudce bych zabrzdila. Ty už by ses ohlížel, jako co se děje.
Jediným zátahem za provaz bych Tě sundala z tý lezecký stěny.
Svlíkla bych Tě do naha a přivázala k nejbližšímu stromu tak rychle, že by ses vůbec nestihl bránit.
Nařezala bych Ti na prdel smrkovou větvičkou a pak bych si to o Tebe udělala.
Vím, že by se Ti to líbilo...
Se zasvištěním kol bych zase odjela.
Šokovaně bys zíral a začal se bát, jak dlouho tam takhle budeš...
No ale proto, že jsem hodná holka, po půl hodině bych se tam vrátila.
Olízla bych Ti ušní lalůček, a beze slova si zapálila cigaretu. 

P
árkrát si potáhla, dala Ti jí do pusy, a s láskyplným výrazem zase odjela.

Měla bych takové malé zadostiučinění. Aspoň pro tentokrát...:-)
23.4.2014
Vidím město veliké...

Vidím město veliké...Ano, vidím vesnice, vesnice, kde chýšemi jsou kostry aut. Auto se dá použít na spoustu různých způsobů, ale to je tautologie... Do aut se dá taky pohřbívat. Z auta se dá udělat krásný pomník; když ho obrostou stromy a obalí se mechem, v šeru lesa vyniknou jednotlivé křivky, ale tuto postindustriální a postapokaliptickou světlohru umí i celá města, jsk jsme se o tom přesvědčili mnohokrát po Černobylu. Auto ovšem nemusí sloužit jenom člověku: od včelínů až po kurníky, takové bude jejich příští moderní využití, i kdejaký medvěd, rys nebo jezevec (ten je vskutku vášnivý jezdec) se do něj vútrobí, hmyz a všeliká havěť a hlavně pavouci v nich jsou samozřejmostí.

Auta jsou zdrojem vzácných materiálů, barevných plastů, vzácných látek, ale hlavně kovů pro výrobu ozdob a předmětů denní potřeby. Viděl jsem auto jako latrýnu, neb jako stůl a lavici pro celou rodinu.

O tom, že nepojízdná auta jsou rájem pro děti, není třeba hovořit.

Auta chrání před ostrým světlem, ale i proti dešti. Z auta se dá udělat spižírna, sklad dřeva, nebo ovoce, moc krásné je z něj ohniště, nebo důmyslný krb pro celou chalupu.

Nejkrásnější jsou auta hořící v noci, člověka naplňují bázní a není vidět tolik štiplavý kouř. Ostatně nebude to trvat dlouho a taková podívaná bude náplní sentimentálních vzpomínek a poezie, aut totiž není tolik, aby se dala jen tak pálit, když se dají užít na tolik různých, užitečnějších způsobů.

Auto zapřažené za koně ušetří spoustu práce, ale kdo by ji šetřil, když je tak vzácná; raději přeci uděláš čelenku se složitým vzorem, než se s něčím někam vláčet, proč se nepřestěhovat tam, kde je toho dostatek, nebo proč to nezasadit tam, kde je to potřeba?

Když ještě bývaly války, dělaly se z aut vozové hradby, ale proč by dneska někdo bojoval, když potravy je všude habaděj!

Auto koneckonců slouží dobře i jako schůdky, ze kterých se dobře trhají hrušky, nebo jako buben nebo metalofon. To tě ovšem napadne zcela automaticky, hned potom, co rozbiješ okna.

Auto někteří hračičkové používají i k náboženským účelům, různě je zdobí a obětují jim svůj (v postapokaliptickém popisu spojení volný čas zní jako anachronismus, proto svůj) čas a ovoce...

Tančení kolem aut a milování v nich v pralesním tichu, nebo na louce za zvuku vrzajících cvrčků, to je vskutku nádhera. Západy slunce, zpěv ptáků, pasoucí se jednorožci...a propo, už jste někdy řádili na střeše auta? No tak to zkuste, krásně to duní...


Podvečerem ke krásnému cíli (próza, Rogo) • hajzl (próza, skippy) • Pohádka o mývalovi (próza, Kalimeee) • Jeden den pompézních idiotů (próza, Rogo) • Když má prdel hravou (próza, Rogo)
    

31.3.2014  (upr. 1.4.2014)
Když má prdel hravou

 

Když se vám konečník změní v druhou močovou trubici, je to vždy potíž. Proudí z vás neskutečné množství tekutin a ani náhodou to nedokážete zastavit.

Tak jsem také strávil většinu dnešního dne. Začalo to hned ráno při štípání dříví. Už to skoro vypadalo, že ten tlak vydržím a dílo dokončím, neměl jsem ale sebemenší šanci. Teď tu sedím, kotel je beznadějně vyhaslý a kolem domu obcházejí ďáblové. Nemohu jim udělat pražádnou radost, tak rádi by mě vylekali, ale dovnitř ke mně do líhně všech sajrajtů se neodváží ani ten nejděsivější satan. Sedím, vypouštím kapaliny v různých intervalech a snažím se soustředit, alespoň na nějakou myšlenku. Nic! Žádný výsledek, nedokážu být vzrušený, ani zoufalý, mohu jen odevzdaně sedět a čekat, až to skončí. Ve své podstatě je to docela zajímavé, nepříjemné to oproti běžnému očekávání není. Přede mnou na nezapojené pračce leží svazek básní od Allena Ginsberga, beru ji do rukou a snažím se přečíst alespoň jednu báseň. Je to můj oblíbený teplouš, ale jeho básně jsou příliš dlouhé, pokaždé, když už to vypadá, že dočtu nějakou zvolenou báseň, začne to znovu. Stěny kolem mě šednou čím dál tím víc a nedotažený kohoutek pouští po malých nepříjemných kapičkách vodu do malé vaničky. Nepříjemné zvuky dopadu nehodlají přestat, ani s tím nemohu nic dělat, znamenalo by to vstát a to mi mé otvory nedovolí. Nikoho jsem nepozval, proto si celý tento mejdan musím užít sám. Vypadá to na dočasný konec, vstávám a utahuji kohoutek, voda přestává kapat. Zaháním ďábly a opět se snažím dokončit práci kolem dřeva, abych mohl zapálit a naplnit kotel. Vím, že než půjdu spát, začne to nanovo. V podstatě se na to už neuvěřitelně těším. Nenechávám nic náhodě a dávám na záchod krátké Bondyho básně. Myslím, že dneska v noci bude neuvěřitelná legrace. Bojím se jen, že zítra to nadobro skončí a budu muset psát o nějakých vážných nudných věcech. Ovšem co bude zítra, je věcí budoucnosti, a tím bych se neměl zbytečně zatěžovat, už se to blíží, cítím to ve střevech, přichází můj další triumfální návrat.

 

31.3.2014  (upr. 2.4.2014)
Jeden den pompézních idiotů


Můj kamarád Anton je řekněme dost zvláštní člověk. Na první pohled vypadá jako trochu lépe oblečený vágus v šusťákové bundě. Jeho pleš je stejně zářivá jako jeho úsměv. Hlavně je to ovšem velký pán slova, básník, ale ne jako ostatní, on básně zvrací a to zejména, pokud jeho hladinka alkoholu v krvi překročí daný limit. Jediné, co dokáže ten neskutečný příval slov alespoň trochu zmírnit, je jen ta nejkvalitnější tráva, kterou si pěstuje jeho osmdesátiletá babička na revma. A byla to právě ona babička, na jejíž oslavě narozenin před pár lety vypil Anton třicet piv, čímž naplno probudil svůj dar, či prokletí, záleží na tom, jak to kdo chce brát. Dal by se snad nazvat dalším praštěným grafomanem, ale nebylo by to až tak pravdivé tvrzení, jelikož na rozdíl od většiny grafomanů, z něj padají většinou jen neuvěřitelné skvosty. Jeho múzou není však jen chlast, ale také ženy, především žirafích proporcí. Žena, která ho převyšuje minimálně o hlavu, rozohňuje jeho pohlaví až k nepříčetnosti, má pak jen dvě možnosti, buď ženu získat a dokázat, jaký samec v něm vězí, a nebo se zmocnit velkého množství alkoholu a celý ho spotřebovat. Nejlepší pro poetickou obec je ovšem to, když využije obě ingredience najednou. ,,Chlast a ženský." Základní recept pro tvorbu dokonalé poezie, všechno ostatní jsou žvásty. A právě u Antona jsem nedávno přespával po nehorázné pijatyce, kde byl sice koncert a platil se vstup, jenže já jsem proradným asociálem a peníze jsou u mě vzácným úkazem. Je to jako by Babiš začal pěstovat trávu poté, co by vyzkoušel její zázračné účinky a né kvůli tomu, že skvěle vynáší a je politicky výhodná. K Antonovi jsme dorazili řádně zpracovaní kvalitním pivem a neméně vytříbenou kořalkou. Žádné holky se tentokrát nekonaly, jelikož jsme byli opilí až do beznadějně měkkých pyjů.

Po ránu mě probudila potřeba zvracet, vyvrávoral jsem přes chodbu a slyšel, že podobný problém uvítal do nového dne i Antona, vyzvracel jsem se tedy z okna přímo do květníku na parapetu o patro níž. Dveře od záchodu se otevřely a Anton na mě civěl zmuchlanou zarudlou tváří. ,,To není jen tak, hlavně mi neříkej nic o penězích, na to ti seru, mám zasraně dobře placenou práci a potřebuju s někym přepít tu zatracenou kocovinu." Samozřejmě jsem neměl sebemenší pomyšlení klást odpor. ,,Neboj, kamaráde, já tě na nebližších pár hodin určitě nezradím." ,,Romane, jsi klasa, putyky se třesou už teď při pomyšlení na nás." Řekl mi na to radostně a já viděl, že se mu pomalu navrací ten pohlcující lesk v očích, jen ta rudá v nich, přeci jen ještě trochu vévodila. Nasoukali jsme se do zmuchlaných kusů šatstva a vše vyšperkovali šviháckými sáčky, já měl tmavě zelené s plackou, na které byl vyobrazen jeden známý americký stopař, Anton nasadil světle hnědé jen s jedním knoflíkem, tentokrát na mě dal a nevzal si svůj ďábelský šusťák. Bydlel na Vinohradech, ale my jsme oba svorně dostali chuť na Žižkov, což nakonec nebylo tak daleko. Přeci jen to ale chtělo přežít cestu, jelikož kocovina ještě zdaleka nevzdávala svou stále trvající moc. ,,Jedny Petry a dvě lahvový Plzně." Naporoučel Anton Vietnamce v Minimarketu, jelikož jsme nebyli ani jeden schopen nalézti potřebné věci. Vietnamka, velice mladá a půvabná dívka, která s námi žel nechtěla jít, nám ochotně vyhověla a Anton jí vnutil alespoň telefonní číslo. Používal jen pevnou linku, mobily nenáviděl a tvrdil, že pevná na holky líp funguje, působí tak víc tajemně. Odpálili jsme Petry, nahltli se zlehka piva a vyrazili podél stěny Olšanských hřbitovů dolů na Žižkov. Cítili jsme se jako praví králové dne, bylo dávno po poledni, k tomu neděle a nám nic nebránilo hrát si na nekompromisní bohémy. Vtrhli jsme do Slovanské lípy krátce po otevření. ,,Jaký máte piva?" Začal se Anton dotazovat barmana poté, co jsme se usadili a on se uráčil přišourat k nám. ,,Dobrý den, pánové, máme Gambrinus a Plzeň." „Dobrý den,“ řekl ten homosexuálně vyhlížející svalovitě vybavený výčepní z důrazem, který měl naznačovat, že jsme podřadný opice. Anton ovšem tu hru pochopil okamžitě. ,,Gambrinus je pro teplý, dej nám dvě Plzně a přines popelník, chvilku se tu zdržíme." Tentokrát ,,Chvilku se tu zdržíme" vyznělo jako ,,tak teď si nás užij, buzíku." Barman nasadil dotčený výraz a bez dalších zbytečných řečí nás jaksepatří obsluhoval. U nedalekého stolu seděla banda místních buranů, kteří uvařili svůj mozek v hovězím vývaru a zapili dvojitým rumem. ,,Na cikány jedině fašisty, to je jediná možnost, co taky s nima, hajzlama." Zněly silácké řeči od jejich stolu a rozptylovaly tak naši důstojnou konverzaci o sexuálních podtextech v poezii. ,,Myslím, že těm debilů támhle by nepomohla ani lobotomie." Zareagoval jsem na řeči od buranského stolu. ,,Na ty se vyser, takovýhle ukázkový neadrtálce potkáš v každý správný čtyřce." Řekl mi na to Anton. Po svých slovech ovšem velmi rychle vstal a téměř běžel na záchod. Já měl své pivo již dobyté, ovšem on nebyl ani v půlce. Muselo mu být asi hůř, než normálně v neděli bývá. Nicméně z návštěvy záchodu se vrátil jako vyměněný. ,,Ty vole, jsem se vyblil a teď bych, chlastal, žral a prcal." Byl zpátky v plné síle a i má kocovina vyvěsila bílou vlajku. S každým dalším pivem jsem byli hlasitější, tématem našich hovorů se stala opět poezie o holkách a nejlépe o jejich krásách a prznění. Začali jsme do sešitu, který s sebou většinou vždy nosím, zapisovat nejrůznější veršíky a následně je nahlas předčítat před celou hospodou. Homosexuální výčepní pěnil a banánový gel mu vtékal až do úst. Opilost byla už dost neúnosná, proto jsme se tedy za všeobecného jásotu vypotáceli opět na ulici. ,,Kurva, jdem ještě někam? Mám u sebe přes pět stovek a s těma se domů vracet nehodlám." Vykřikoval Anton všude kolem sebe. ,,Nezradím tě, kamaráde, jenom se tady vychčiju a hned zase půjdeme." Začal jsem močit mezi nejbližšími auty a dívku, kterou jsem při tom spatřil, o telefon žádat nebudu. Můj společník ovšem neváhal a dal jí svou navštívenku s číslem. ,,Ozvi se mi za tejden, to už bych měl bejt střízlivej, ukážu ti, co to znamená Shakespeareovskej sonet." Dívka si váhavě vzala, co jí podával a nejspíše nechápala vůbec nic. Za nedlouhou chvíli jsme se ocitli v další pivnici, jejíž název má paměť neuchovala, každopádně měli výborný nakládaný hermelín a pivo Kácov. ,,Jak mi dva najdem ženský, každá od nás uteče." Započal Anton další konverzaci. ,,To nevim, zkusíme třeba malovat nebo můžem zpívat." Odpověděl jsem mu se stále těžším jazykem. ,,Jo, budem slavný, to je jasný, jenom to trvá zatraceně dlouho." Uzavřel to opět Anton a rozhodl se pro dodělání se kořalkou. ,,Tady maj tu nejlepší slivovici v Praze, to mi věř." A také že měli, nezachránilo nás již nic před vyhoštěním z hospody. Hostinská od rány nás vykopala ven jak desetiletý haranty. ,,To je ženská, do hajzlu." Opakoval stále dokola Anton během toho, co jsem mu pomáhal na nohy.

Někde u tramvají jsme se rozloučili a já zbitý jak ten nejšťastnější pes vyrazil směrem do Holešovic, kde jsem tehdy bydlel. S Antonem jsme dva geniální umělci a jednou nám budou všichni líbat ruce i nohy. Jen pro to ještě není svět dostatečně vyzrálý.

 

27.2.2014

20.3.2014  (upr. 23.4.2014)
Pohádka o mývalovi

 V jedné malé chaloupce v hlubokém lese žil malý mýval. 
 A protože byl výjimečný tím, že se nechtěl vůbec mýt, jako to všichni jeho diskofilní bráškové dělaj, říkali mu Fífa. (Ne, kecám) Říkali mu Špindíra. 
 Měl dlouhé dredy, roztrhané kecky a v batikované somračce nosil rezavé plechovky, které nějaké prase odhodilo v jejich lese, a Špindíra je chodil vyhazovat do košů do města. 
 Jednoho deštivého dne, když zrovna měl Špindíra nehoráznou mývalinu, šel s plechovkama k popelnicím. Když je vyhazoval, o jednu z nich se hrozně říznul do tlapičky. Nikomu ale nic neřekl, sepnul si to sichrhajznou a polil si to Alpou.
 Ale to neměl podceňovat. Na takové zranění punková první pomoc nestačila. 
 Packa se mu podebrala a musel do nemocnice na operaci. Jenže neplatil zdravotní pojištění. Musel vrátit všechny prázdný lahváče, co doma pod pelíškem měl. 
 Pan doktor byl na něj hodný a před zákrokem ho nechal chvíli foukat rajský plyn. A když se Špindíra ráno probudil, měl tlapičku mnohem lepší. Měl pořád trochu haldy, které ho bavily, a sestřičky, krásný veverky, mu nosily jídlo a hustý prášky. 
 Špindíra se tam měl dobře a nikdy se už do nemocnice nebál. 
 A to je konec.

19.3.2014
hajzl

Vzdycky jsem chtel byt hajzldedkem…melo to sve vyhody…pozorovat nohy v kabinkach…spustene kalhoty vypadaly jak zvlastni priserky…nekterym chybely spodky jako rozsklebene dasne…sedel jsem za stoleckem a poslouchal cinkani minci, hazenych s rozsafnym gestem do misky…tady nebylo rozdilu mezi byznysmenem a metarem…tady jsem konecne spatroval zivot ve sve prvotni nahote…nekdy se objevil take distinguovany par…to jsem pak byl svedkem netusenych milostnych hratek…vzdechy se rozlehaly kachlikovanou prostorou a tristily se po stenach…psal jsem a pod stolem tajmo ucucaval z lahve vina…cetl jsem zrovna dostojevskeho zlocin a trest, kdyz do meho zorneho pole vpluly dve rozkosne nohy v ohnive rudych puncoskach…dama vyzyvave pozvedla leve oboci a naznacila, abych ji nasledoval…mohlo ji byt tak petadvacet…to na jeji postavu se skladaly basne uz od veku…to ona byla ta divka ze vseh milostnych psanicek…romeova julie…vtahla me k osbe do kabinky a zacala vasnive libat…nahle mi sahla do rozkroku…i jal jsem se poodhlalovat postupne jeji labuti siji a ramena…z pod satu nahle vyklouzla jeji nádherná nadra…rozepnula mi poklopec a uchopila…tak jako nemela podprsenku, chybely tam dole i kalhotky…pozvedla jednu nozku a ja se pomalu ale jiste ocitl v raji…kdyz bylo po vsem, rychle zmizela…sedel jsem jeste hodnou chvili na mise a snil…kdyz jsem se vratil ke svemu stolku, cekalo me sokujici zjisteni…miska byla prazdna…posranej zivot

17.3.2014  (upr. 18.3.2014)
Podvečerem ke krásnému cíli